Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta národohospodá ř ská
Hlavní specializace: Ekonomie
Transformace ekonomiky a kupónová privatizace
bakalá ř ská práce
Autor: Zuzana Partlová
Vedoucí práce: Ing. Mgr. Miroslav Zají č ek, MA
Rok: 2006
F A K U L T A N Á R O D O H O S P O D Á Ř S K Á
V Y S O K Á Š K O L A E K O N O M I C K Á V P R A Z E
Zadání bakalá ř ské práce
v bakalá ř ském studijním programu EKONOMIE
Jméno a příjmení: Zuzana Partlová Rodné číslo: 8359190202
Obor: Ekonomie
Práce byla zadána na katedře: ekonomie
Vedoucí práce: Ing., Mgr. Miroslav Zajíček, MA
TRANSFORMACE EKONOMIKY A KUPÓNOVÁ PRIVATIZACE
Cílem této bakalářské práce je bližší pohled na kupónovou privatizaci z hlediska jejího vzniku od vůbec prvního použití kupónů při privatizaci až po privatizaci socialistické ekonomiky. V úvodu jsou zmíněny výchozí podmínky centrálního plánování a důvody proč privatizovat a proč právě kupónovou metodou. Dále se práce zaměřuje na ideu kupónů a jejich využití. Přináší zajímavý a poměrně málo známý pohled na obdobné pokusy ve světě a návrhy zahraničních expertů, které se výsledné podobě československé kupónové privatizace méně či více podobaly. Závěr práce přináší zhodnocení některých doporučených rad zahraničních ekonomů, jakým směrem by se měla kupónová privatizace ubírat a pohled na vznik kupónové privatizace v Československu.
Předpokládaný termín odevzdání: 22.12.2006 V Praze dne: 22.9.2006
Podpis studenta: ...
Podpis vedoucího práce: ...
Podpis vedoucího katedry: ...
Podpis děkana: ...
Prohlašuji na svou č est, že jsem bakalá ř skou práci vypracovala samostatn ě a s použitím uvedené literatury.
Zuzana Partlová
V Praze, dne 10.12.2006
Anotace
Téma mé bakalářské práce je kupónová privatizace.
V začátku práce se věnuji výchozím podmínkám v postkomunistickém Československu, které vedly k přijetí této nestandardní metody privatizace. Dále se zabývám obdobnými pokusy, které byly ve světě vyzkoušeny ještě před využitím kupónové metody na celou transformující se ekonomiku, ale také myšlenkami a návrhy, které se kupónové privatizaci přibližovaly. Práce se také zaměřuje na počátky kupónové privatizace v Československu a hodnotí doporučení zahraničních ekonomů, jak při privatizaci postupovat. Závěr práce se nesnaží hodnotit výsledky kupónové privatizace, ale přináší shrnutí, proč byla tato metoda přijata jako dominantní metoda privatizace a myšlenku, že využití kupónů pro privatizaci bylo pro mnoho ekonomů logickým řešením tehdejší situace.
Annotation
The topic of my bachelor thesis is a voucher privatization. In the first part, I focus on starting conditions of the post-communist Czechoslovakia, which lead to use of this non-traditional method of the privatization. In the next part, I describe analogous attempts in other countries that were conducted before the use of the voucher method to privatize virtually the whole economy and also ideas and proposals, which resembled the voucher privatization. The thesis concentrates mainly on the commencement of the voucher privatization in former Czechoslovakia and recommendation of foreign economists about the way to carry out the privatization process. In conclusions, I do not assess results of the voucher privatization, but make clear why the voucher system was embraced as a dominant privatization method and also why its idea was form some economists a logical solution to many encountered problems at the time.
Obsah
Anotace ... 4
Annotation ... 5
Obsah ... 6
Úvod ... 7
1. Centrálně plánovaná ekonomika ... 7
2. Transformace Československa ... 8
3. Nutnost privatizace ... 9
4. Kupónová privatizace – rychlost a masovost ... 10
5. Malá a velká privatizace ... 11
6. Kupónová privatizace a výchozí podmínky občanů... 12
7. Čeští ekonomové a rakouská škola ... 13
8. Jan Švejnar ... 14
9. Duchovní otcové kupónové privatizace ... 16
10. Význam kupónů... 16
10.1. Potravinové lístky a jiné kupóny ... 17
10.2. Velká Británie ... 18
10.3. Britská Kolumbie ... 19
10.4. WILD ASS Proposal ... 20
11. Kupóny a privatizace socialistických zemí ... 21
11.1. Janusz Lewandowsky a Jan Szomurg ... 22
11.2. Edgard Feige ... 23
11.3. Privatization road map ... 24
11.4. Rady pro Gorbačova ... 26
11.4.1. Thomas Gale Moore ... 26
11.4.2. Jan Lodal ... 27
11.4.3. Jack Wiseman ... 28
11.4.4. Manuel Hinds ... 29
12. Společné názory a sporné otázky ... 30
12.1. Obchodovatelnost kupónů... 31
12.2. Zaměstnanecké akcie ... 32
12.3. Rozbití konglomerátů... 34
13. Vítězství federální verze privatizace ... 35
Závěr ... 36
Literatura ... 38
Summary ... 41
Keywords ... 41
Úvod
Přetvoření komunistického režimu zpět do původní podoby a s tím související privatizace státního vlastnictví byl pro ekonomy velice složitý úkol, který do té doby neměl ve světě obdoby. Ať už by se zvolila jakákoli metoda privatizace, nebylo možné zavděčit se všem stejnou měrou a znovurozdělení bohatství muselo tak jako tak vést k nelibosti mnohých a k vážným společenským střetům. Kupónová privatizace zvolená jako dominantní metoda privatizace byla zajisté jedním z nejvýznamnějších experimentů v dějinách. Bylo provedeno mnoho analýz hodnotících výsledky, které kupónová privatizace přinesla a je zřejmé, že asi nikdy nebude možné dobrat se jednotného názoru na úspěšnost této metody a není ani cílem této práce se těmito výsledky zabývat. Záměrem této práce je podívat se podrobněji na okolnosti vzniku této netradiční metody, kterou si později vzaly za vzor i další transformující ekonomiky.
1. Centráln ě plánovaná ekonomika
Svobodný trh je základní pilíř každé vyspělé civilizace.
V Československu se však po čtyřicet let udrželo centrálně řízené hospodářství. Z důvodu neexistence trhů ceny neplnily svou základní informační, alokační a motivační funkci, byly tvořeny arbitrárně „z vrchu“, a proto nemohly v žádném případě odrážet preference spotřebitele ani vzácnost výrobních faktorů. Naopak, ceny díky způsobu své tvorby šířily
„dezinformace“ mezi ekonomickými subjekty a díky tomu přispívaly k hospodářskému chaosu. Také podnikatelské aktivity byly za komunistického režimu zcela potlačeny.
Tržní proces je chápán jako proces neustálého podnikatelského objevování, který je především důsledkem
konkurence. Ta byla ovšem v socialistické ekonomice téměř nulová. Stát v roli ručitele nepodněcoval pracovníky ke zvyšování efektivnosti svých podniků a své práce, lidé neměli motivaci ani na pracovních ani na řídících funkcích poskytovat lepší služby a výrobky. Kriteriální funkcí nebyl lepší hospodářský výsledek, nýbrž splnění plánu, což vytvářelo perverzní motivační prvky – do určité míry lze říci, že socialismus byl gigantickým motivačním selháním1. Po roce 1989 tedy bylo zřejmé, že ekonomika v Československu stojí před složitým úkolem transformace na tržní systém.
2. Transformace Č eskoslovenska
Transformace byla pojata jako shora řízená rozsáhlá změna společenského a ekonomického systému, která se při cestě za novým systémem liší od reformy především tím, že se jedná o systémovou změnu – nikoliv o úpravu v rámci systému. Jednou z nejvýznamnějších součástí ekonomické transformace byla privatizace.
Nejprve bylo třeba vymezit základní směry, kterými se měla transformace ubírat. Ekonom Oldřich Kýn2 tuto cestu charakterizoval pěti hlavními úkoly, jimiž je:
• co nejrychlejší odbourání administrativního systému centrálního plánování;
• liberalizace cen, které by obnovily koordinační funkci tržního mechanismu;
• liberalizace zahraničního obchodu a směnného kurzu;
• uplatnění restriktivní fiskální a monetární politiky, které by zabránilo nastartování hyperinflace;
• a především privatizace značné části státem ovládaného hospodářství.
1 Zajíček, Miroslav: Přednášky ke kurzu Industrial Organization, podzim 2006 2 Kýn, Oldřich: Trh, kupóny a investiční fondy, 1. vyd., Praha, CERGE, UK 1992
První čtyři zmíněné úkoly jistě není třeba podrobněji vysvětlovat, jejich cíle jsou více než jasné. Snad jen u deregulace cen je poměrně důležité zmínit, že kromě zmírnění rizik pro podnikatele je podstatná i pro privatizaci. Budoucí očekávané ceny produkce privatizovaného majetku totiž jednoznačně vypovídají o hodnotě majetku. Spolu s liberalizací cen byla pak jádrem celé transformace privatizace, a to z následujících důvodů.
3. Nutnost privatizace
Primární cíl privatizace není ekonomický, ale politický.
Soukromé vlastnictví se stává garantem politické svobody.
Dříve měl monopol na zaměstnání stát. Soukromé vlastnictví a tedy i soukromé podnikání postavení státu jako monopolního zaměstnavatele narušuje, tj. postavení, pomocí něhož může stát velice efektivně sankcionovat "neposlušné" občany, tj.
nedovolit jim vykonávat zaměstnání podle jejich skutečných schopností3.
Ekonomickým cílem bylo, aby se ekonomika rychle přizpůsobila vnějším podmínkám, a právě soukromí podnikatelé jsou ti, kteří se umí rychle a efektivně adaptovat na změny cen, poptávky, technologií a pod. Pokud by na změny nereagovali a nečelili by konkurenci, je velmi pravděpodobné, že by došlo k úpadku. Manažeři soukromých podniků navíc za výsledky hospodaření neodpovídají státní byrokracii, ale soukromým osobám, které mají na podniku vlastní zájem. Tím je zajištěna přísnější kontrola, které je podnik podroben. Aby se hospodaření zlepšilo, podniky byly ziskovější, rychleji se restrukturalizovaly a více exportovaly, byla reforma vlastnických vztahů nezbytná.
Nemusí platit, že soukromý podnik je vždy efektivnější než státní. Podnik v podmínkách soukromého vlastnictví je však
3 dle rozhovoru s D. Třískou, dne 30.11.2006
zodpovědný sám za sebe a stát již nemá žádný důvod stát za ním v roli garanta, který mu v případě úpadku pomůže. Důležitý rozdíl soukromého a státního podniku tedy není jen co se týče jeho vzniku a fungování, ale také zániku. Podstatná je právě volba prostředků, kterými se neefektivní podnik snaží exitu zabránit. Soukromému majiteli nezbývá nic jiného než zvýšit svou efektivnost, zatímco je-li vlastníkem stát, používá takové nástroje jako jsou dotace, poskytování veřejných zakázek nebo úvěrování a dává přednost sociálním cílům před hospodářskou prosperitou.
O provedení privatizace se rozhodlo poměrně rychle, klíčovou otázkou pak nebylo zda, ale jak privatizovat. Pokud by se využilo jen standardních metod privatizace, viditelný růst soukromého sektoru by nadešel až v nepřijatelně vzdálené budoucnosti.
4. Kupónová privatizace – rychlost a masovost
Ze zkušeností rozvinutých, rozvojových i bývalých socialistických zemí bylo zřejmé, že převod státem vlastněných podniků do soukromých rukou je běh na dlouhou trať. To byl základní důvod, proč bylo nutné využít nějakou nestandardní metodu, která by celý proces odstátnění a odtržení od státního financování urychlila a vyvarovala se zdlouhavému politickému výběru a složitému byrokratickému předávání majetku soukromým osobám. Včasný začátek a rychlost privatizace se jevila jako nezbytná také z hlediska obyvatel, kteří těsně po pádu režimu měli ještě odhodlání pro radikální změny, které přijdou a postupem času by toto odhodlání stále více ztrácelo na intenzitě. Rychlá privatizace měla také svůj význam při restrukturalizaci podniků. Podniky, které by dočasně zůstávaly ve státním vlastnictví, by prostřednictvím státu nemohly být nikdy efektivně restrukturalizovány. Státu chybí motivace, ale i lidská kapacita na dostatečnou kontrolu. Pro zvolení rychlé
strategie privatizace svědčí i fakt, že delší období, kdy by podniky zůstaly majetkem státu, způsobí nezájem manažerů řídit efektivně podnik, který brzo dostane nového vlastníka a dost možná vymění i stávající manažery. Tato skutečnost pak často akorát vedla k postupnému levnému rozprodávání aktiv podniku spřáteleným nebo dokonce vlastním soukromým firmám – tomuto stavu se začalo říkat i v odborných kruzích „předprivatizační agónie“.
Vzhledem k obrovskému množství státního majetku bylo rozhodnuto o provedení masové formy privatizace. Za hlavní cíl si kladla vytvoření tržního řádu a zvýšení efektivity ekonomiky jako celku.
Privatizace byla chápána jako nové rozhodování o moci a majetku, a proto občané nesměli být ponecháni stranou, aby nevznikla občanská válka. Každá privatizace je především obrovské politikum a bylo politicky výhodné zapojit do ní nejširší veřejnost4.
Problém s vtažením občanů do této masové privatizace vyplýval z nezkušenosti obyvatelstva, které neví, jak výrobní prostředky nebo cenné papíry nakupovat. Prodej státního majetku prostřednictvím kupónů se navrhl tak, aby byl pro všechny co možná nejjednodušší a nejsrozumitelnější. Jedině kupónová privatizace byla schopna zapojit do vznikajícího kapitálového trhu široký okruh domácích obyvatel, a tím je velmi významná i z hlediska učení se tržnímu chování. Kromě jiného tato metoda učila každého občana maximální odpovědnosti za svá rozhodnutí.
5. Malá a velká privatizace
Aby byly co nejdříve vidět nějaké výsledky, které se po pádu komunistického režimu očekávaly, byla nejprve přijata
4 Jančárek ,P., Suk,J., Kučera,V. a Franěk,Č.: dokumentární cyklus České televize: Labyrintem revoluce, Dějství IV. - O ekonomiku jde až v první řadě, listopad 2006
malá privatizace. Ta měla reagovat na netrpělivost občanů, kteří potřebovali vidět změny, které by vedly k vytváření tržního hospodářství a soukromého vlastnictví a měla být provedena především rychle a jednoduše. V malé privatizaci se převáděl majetek do rukou domácích občanů formou veřejných aukcí a od velké privatizace se lišila tím, že docházelo pouze k převodu aktiv podniku, pasiva zůstávala v bilanci státního podniku a byla likvidována později z výnosů malé privatizace.
Na rozdíl od malé privatizace pak velká privatizace zahrnovala jak aktiva podniků, tak jejich pasiva a umožňovala také zapojení zahraničních investorů (s výjimkou kupónové privatizace). Ve velké privatizaci byla dominantní nestandardní metoda kupónové privatizace, nikoliv však jediná.
Ve hře bylo více privatizačních metod jako restituce, veřejné aukce, prodej majetku na základě výsledků veřejné soutěže, prodej předem určenému zájemci a prodej akcií již existující akciové společnosti nebo vznik akciové společnosti a následný prodej jejich akcií5.
6. Kupónová privatizace a výchozí podmínky ob č an ů
Kupónová privatizace byla metodou, která byla schopna alespoň částečně řešit nerovné výchozí podmínky občanů. Právě ti, kteří proti svobodnému obchodu bojovali, měli za komunistického režimu výhodné postavení, a to jim často umožňovalo osobní a obchodní styk se zahraničními vyspělými státy, snadnější přístup ke vzdělání a učení jazyků a disponovali zajisté větším množstvím mnohdy „nečistých“
peněžních prostředků.
Kupónová privatizace umožňovala zapojit každého občana, který projevil zájem, a to bez rozdílu. Rychlost kupónové
5 Ježek, Tomáš: Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky, 1. vyd., Praha, VŠE 2006, s. 36, 47, 60
privatizace tu pak sehrála poměrně významnou roli v tom, že na počátku, kdy bylo vše oceněno v účetních cenách, nebylo možné získat potřebné informace o hodnotách jednotlivých podniků a nikdo tím pádem nemohl být vybaven lepšími informacemi při volbě, kam investovat.
7. Č eští ekonomové a rakouská škola
Štěstím pro budoucí vývoj Československa byl tým českých ekonomů (ekonomové mimo oficiální strukturu a exiloví ekonomové), jehož jádro se vytvářelo již v polovině šedesátých let. Již před revolucí se pořádaly ekonomické semináře, kde hlavním tématem nebylo jak zlikvidovat komunistickou stranu, ale kritika centrálního plánování. Tito ekonomové zpracovávali do šuplíku své teoretické práce o socialismu a kapitalismu, aniž by v té době očekávali, že k transformaci dojde. V roce 1988 se začaly objevovat pojmy jako trh, makroekonomická regulace, příliv zahraničního kapitálu nebo soukromé vlastnictví.
Na myšlení českých ekonomů zapůsobila již koncem šedesátých let kniha Lidské jednání od Ludwiga von Misese.
Kapitola Nemožnost kalkulace za socialismu přinášela argumenty proti iluzi, že socialismus umí kalkulovat náklady a kalkulovat vůbec. Další z Rakušanů, který významně ovlivnil směr myšlení jednoho z tvůrců kupónové privatizace, byl Fridrich August von Hayek. V knize Cesta do otroctví se snaží varovat svobodný západní svět před snahami socialistů řídit společnost a veškerou ekonomickou činnost. Největší vliv na pozdější zavedení privatizace pak mělo jeho dílo Právo, zákonodárství a svoboda, kde vyjadřuje potřebu a právo každého jedince na soukromé vlastnictví a vymezení pravidel, které by tato práva chránila6.
6 Ježek, Tomáš: Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky, 1. vyd., Praha, VŠE 2006, s.
13,14
Své znalosti uplatnila skupina ekonomů již v díle z roku 1989 Československo na rozcestí pod vedením J.Zieleniece, kde se věnovali problematice procesu transformace. Toto dílo je na svou dobu opravdu revoluční a právě zde snad byla poprvé oficiálně vyslovena idea privatizace. „ Nejzávažnějším a nejtěžším úkolem stojícím před naší společností však bude otevírání cesty k postupné privatizaci státních podniků.“7 Na prosazení požadovaných změn v čele s privatizací pak bylo zapotřebí síly a politické podpory, o což se v té době pravděpodobně nejvíce zasloužil Václav Klaus.
8. Jan Švejnar
Tím, kdo pravděpodobně poprvé zmiňoval změnit od základu vlastnické vztahy v centrálně řízené ekonomice Československa, kde chyběl finanční kapitál, prostřednictvím bezúplatných převodů majetku státu na domácí soukromé osoby, byl český ekonom působící rovněž ve Spojených Státech Jan Švejnar. Při formulování svých záměrů se opírá o privatizaci přírodních zdrojů provincie Britská Kolumbie, která bude zmíněna dále.
Jako problém Československa uvádí rozdíl v objemu bohatství mezi našimi občany a zahraničními investory a obává se poškození zájmu československých obyvatel. Za nezbytné potom považoval celkovou přeměnu ekonomického systému a ne jen dílčí reformy, které mohou výkon ekonomiky dokonce zhoršit. V brožuře vydané v roce 1990 se zabývá možnými strategiemi ekonomické přeměny Československa a jako jednu z možností zde poměrně stručně zmiňuje tento přístup8:
„Jeden možný a dost přitažlivý postup spočívá v následující řadě opatření: prvním krokem je zvýšení
7 Zieleniec a kol., 1989, citováno dle Ježek, Tomáš: Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky, 1. vyd., Praha, VŠE 2006, s.14
8 ŠVEJNAR, Jan: Strategie ekonomické přeměny Československa, Praha, Lidové noviny, 4. svazek edice Archy, 1990, s. 21, 41
disponibilního bohatství obyvatelstva. Část státního vlastnictví průmyslových, zemědělských a jiných podniků se rozdělí obyvatelstvu, podobně jak to bylo provedeno při privatizaci např. v Kanadě ( v provincii Britská Kolumbie) a v Chile. To lze realizovat například tak, že všechny státem vlastněné podniky jsou vládou naráz proměněny na akciové společnosti s určitým počtem akcií, které by byly drženy speciálními vládními korporacemi (holdingovými společnostmi).
Tento krok by okamžitě zamezil prodeji národního bohatství jednotlivci či skupinami. Uvedené korporace pak rozdělí část akcií na počítačem uvedená konta občanů , která mají formu diverzifikovaných souborů (portfolií) akcií.“
Nepokládá za nezbytné, aby bylo portfolio plně diverzifikované, to by předpokládalo vytvoření příliš velkého počtu akcií. Navrhuje raději vytvoření několika holdingových společností, kam by byly akcie převedeny a občanům by pak byly poskytnuty až akcie těchto jednotlivých společností. Kromě přidělení akcií občanům nabízí možnost, aby část akcií zůstala v rukou korporace pod vládní kontrolou pro případný budoucí prodej českým nebo zahraničním subjektům a část aby byla vyčleněna pro sociální účely.
Vytvoření holdingu není žádný grandiózní návrh, podobně tomu bylo tak i na území bývalého NDR, kde privatizaci organizoval Treuhand Anstaldt9. Jeho návrhy na vytvoření celonárodního holdingu, byly naštěstí při politických jednání v Československu zamítnuty. Hrozilo by, že struktura zbytní, majetek se zničí a rozpadne nebo si ho stát ponechá a de facto se nic nezmění. Jeho technika nebyla zcela rozmyšlená a ideově byla opačná než ta navrhovaná Dušanem Třískou a Tomášem Ježkem. Ačkoliv je Jan Švejnar mnohdy označován za jednoho z otců kupónové privatizace (dnes je paradoxně jedním z jejích největších odpůrců), jeho návrh nemá s výslednou podobou
9 TŘÍSKA, Dušan: Východiska, cíle a principy provedení kupónové privatizace, viz archív Dušana Třísky, s. 11
kupónové privatizace mnoho společného, přibližuje se spíše privatizaci provedené v Polsku (jak bude zmíněno dále).
9. Duchovní otcové kupónové privatizace
Originální konkrétní způsob privatizace se zrodil 3. února 1990 při jednání českých ekonomů s ekonomy z emigrace na zámku v Kolodějích. Zde se sešla neformální pracovní skupina, která se ihned rozdělila do několika pracovních skupin. To, že by se měl státní majetek předávat do rukou občanů Československa formou kupónů je spojováno především se jmény Tomáš Ježek a Dušan Tříska. Důkazem, že myšlenka kupónové privatizace se chytla velmi rychle, je prezentace naší hospodářské politiky v USA již 17. až 24. února, kde byla koncepce kupónové privatizace prezentována jako velmi pravděpodobná strategie transformačního procesu.
Bezúplatné rozdělování majetku pomocí různých kuponů nebylo v roce 1990 nic nového. Na českém experimentu bylo světovou novinkou to, že se jednalo o privatizaci ohromného množství státního majetku. Že šlo o pokus, který neměl ve světě obdoby, je jasné. Zajímavé však je se podívat, odkud tito významní autoři kupónové privatizace čerpali inspiraci pro zavedení této nestandardní metody v Československu a na paralelní návrhy, které se začaly ve stejné době objevovat jinde.
10. Význam kupón ů
Kupónová privatizace je privatizační metoda, při které obyvatelé státu obdrží zdarma nebo za malý poplatek kupóny, za které pak mohou získat vlastnický podíl v nějakých ze státem vlastněných a pro tuto metodu uvolněných podnicích. Obecně je
kupón v podstatě něco jako cenný papír, jehož vlastnictvím vzniká právo obdržet za jeho výměnu nějakou protihodnotu.
Používání kupónů nebylo samozřejmě ani před československou transformací ničím novým a také nápad použít kupóny při privatizaci nebyl poprvé navrhnut našimi ekonomy.
Dušanu Třískovi10, jednomu z autorů kupónové privatizace, nepřipadá originální samotná myšlenku kupónů, ale způsob, jakým byly kupóny využity u nás.
10.1. Potravinové lístky a jiné kupóny
Ani Tomáš Ježek nepovažuje využití kupónů za nic tak geniálního11. V knize Budování kapitalismu v Čechách, kde popisuje, jak se jemu a Dušanu Třískovi myšlenka kupónové privatizace poprvé zrodila v hlavách, tvrdí, že je to vlastně logické. Za cíl si kladli, aby moc státu dramaticky poklesla, což by se prostřednictvím prodeje nestalo. Stát by tak jen namísto podniků, továren a domů držel v rukou peníze. Dalším problémem pak byl fakt, že lidé peníze na odkup státního majetku stejně neměli. S myšlenkou, proč to těm lidem nedat zadarmo, poprvé přišel bankéř Gabriel Eichler, a tak vlastně vyvstal nápad rozdat občanům majetek zdarma. Pro dosažení tohoto záměru chtěli použít něco jako potravinové lístky.
Potravinové lístky jsou vydávány obyvatelstvu podle předem daného klíče a mohou peníze buď přímo zastupovat nebo se stávají jakýmsi oprávněním ke koupi, velmi pravděpodobně za
10 „V postkomunistických zemích se stává stále více populární návrh volné distribuce, a proto vzniká diskuse o jejím původu. V Československu byl koncept prezentován federální vládou skupinou z ministerstva financí již v dubnu 1990. Později tým zjistil, že obdobná myšlenka byla zvažována i jinde: Jak poukazoval Hinds (1990), bezplatný transfer akcií byl úspěšně vyzkoušen nejméně ve dvou případech: V Kanadě vláda Britské Kolumbie privatizovala British Columbia ressource Investment Corporation nabízela volné akcie každému z obyvatel.
V Chile byly privatizovány dvě největší banky prodejem akciových balíčků daňovým poplatníkům za předpokladu, že ceny akcií se sníží k nule. Teoretické návrhy modelu volné distribuce mohou být nalezeny například, Feige (1990), Lewandowski a Szomburg (1989), Lodal (1990), Moore (1990), Wiseman (1990).
Kupónový model byl široce projednáván v českých a slovenských médiích od dubna 1990.“ [TŘÍSKA, Dušan: A Voucher Scheme of Privatization. In: Proceedings of the Conference, „Privatization: How to Use This Instrument for Economic Reform in Eastern Europe“, Vinna, November 17-18, 1990, s. 102]
11 HUSÁK: Budování kapitalismu v Čechách, Rozhovory s Tomášem Ježkem, 1. vyd., Praha, Volvox Globator 1997
regulovanou cenu. Na podobném principu fungovaly tuzexové poukázky, za něž bylo možné si ve speciální obchodní síti koupit zahraniční zboží, které nebylo v normálních obchodech k dispozici. Na hrazení služeb či koupi zboží se mohou používat také speciální poukázky o určité monetární hodnotě – vouchery. Vouchery je možné využít prakticky na cokoli, nejčastěji na bydlení a stravování, kdy stát vydává poukázky a chce mít jistotu, že dotace nebudou utraceny za nic jiného.
Potravinové lístky a vouchery jsou názornými příklady toho, jak je možné kupóny využívat. V minulosti, jak již bylo zmíněno, však už kupóny posloužily i jako nástroj privatizace.
10.2. Velká Británie
V osmdesátých letech byly privatizovány podniky ve Velké Británii. Získanou praxi pak chtěli mnozí ekonomové předat a přispět tak svými zkušenostmi k privatizačnímu procesu Československa. Naše výchozí podmínky však byly zcela odlišné od západních evropských zemích, kde již privatizace proběhla.
Bylo třeba si uvědomit, že vyspělá finanční infrastruktura má být až výsledkem transformace a tudíž není možné služby bank nebo burzy cenných papírů zatím využívat. Ani rozsah majetku určený pro privatizaci nelze srovnávat. Zatímco Velká Británie privatizovala jen několik desítek podniků, u nás na privatizaci čekalo téměř 2500 podniků a nebylo možné všechny
„vylepšit“ a pak prodat s cílem maximalizovat výnos z prodeje.
Pomocí kupónu se ve Velké Británii řešila privatizace bytů12. Kupóny dostal nájemník privatizovaného domu a ten pak měl právo tento kupón vyměnit za vlastnické právo k bytu.
Kupóny byly neobchodovatelné, ale možnost prodat či koupit takto privatizovaný byt nastala okamžitě po nabytí vlastnického práva. Z tohoto příkladu je patrné, že privatizace se kromě státních podniků může vztahovat i ke
12 TŘÍSKA, Dušan: Východiska, cíle a principy provedení kupónové privatizace, viz archív Dušana Třísky, s. 24
státním bytům, kulturním a jiným zařízením, ale i přírodním zdrojům, což je příklad kanadské provincie Britská Kolumbie ze sedmdesátých let.
10.3. Britská Kolumbie
V sedmdesátých letech se zrodila myšlenka použít kupóny pro odstátnění průmyslu v Kanadě, v provincii Britská Kolumbie. Privatizace byla představena v době, kdy byl zvolen nový premiér Britské Kolumbie Bill Bennett (úřadující v letech 1975 až 1986) a dotkla se života mnoha občanů. Na vytvoření plánu privatizace povolal skupinu investičních firem. Pro úspěch budoucího procesu privatizace bylo nezbytné zahrnutí sektoru politického a ekonomického. Rozhodující bylo mít plnou politickou podporu na získání různých povolení připravovaných změn, což je možné pouze s účastí lidí, kteří tato rozhodnutí mohou vykonávat. Ze státních aktiv bylo nakonec vybráno pět podniků v hodnotě 151,5 milionu dolarů určených pro privatizaci. Tři podniky pocházely z dřevařského a papírenského průmyslu, jeden z oblasti těžby ropy a zemního plynu a posledním byl dálkový plynovod13.
Výbor složený z odborníků investičních firem, politiků a ekonomů pak založil novou holdingovou společnost s názvem British Columbia Resource Investment Corporation (BCRIC), kam pak byla aktiva převáděna. V nové společnosti byla vyčleněna správní rada skládající se z malé skupinky vysoce kvalifikovaných lidí, jejichž povinnosti nebyly v konfliktu zájmů s danými aktivy. Nebyli tam reprezentanti vlády, najali se nezávislí obchodníci a ti potom najali manažery. Tehdy byla vlastně společnost privatizována.
Objevovaly se i návrhy, že část akcií by měla připadnout vládě. To bylo ovšem v rozporu s původním cílem, který
13 Gauche, Jerry N.: BINARY ECONOMIC MODES FOR THE PRIVATIZATION OF THE PUBLIC ASSETS, 2000. Přístup z internetu: URL: http://www.kelsoinstitute.org/pdf/binaryeconomicmodes.pdf
směřoval k odstranění socialistických praktik vlády. Nebylo důležité získat za vydaná aktiva peníze, ale to, aby tato aktiva připadla do rukou soukromých osob.
Myšlenka, která převod do soukromých rukou podpořila, byla zcela evidentní a opírala se o ni i pozdější kupónová privatizace: aktiva jsou vlastněna vládou, a právě vláda reprezentuje lidi. Proto po jistém zdržení, které tyto úvahy vyvolaly, bylo rozhodnuto o předání akcií soukromým občanům provincie.
Významným předpokladem pro úspěch privatizace bylo vzdělání. Lidé se díky možnosti získat z privatizace osobní prospěch informovali jak jen to bylo možné a to jednak z televize, novin, rádií, ale i navzájem mezi sebou a prostřednictvím reklamy od bank a investičních firem.
Nic už nebránilo rozdělení aktiv mezi všechny obyvatele Britské Kolumbie. Volná distribuce a upisování akcií trvalo tři měsíce. Po tomto období nastalo šestitýdenní období, ve kterém se nemohlo obchodovat. Pak byly akcie zaznamenány a každý si s nimi mohl nakládat, jak uznal za vhodné. I tak ale k neformálnímu obchodování během šestitýdenní doby docházelo.
10.4. WILD ASS Proposal
V listopadu roku 1999 byla vydána studie tří ekonomů Terryho L. Andersona, Vernona L. Smithe a Emily Simmons How and Why to Privatize Federal Lands na privatizaci pozemků ve vlastnictví americké federální vlády prostřednictvím kupónů. Tento návrh, byť nebyl nikdy realizovaný, je velmi zajímavý a určitě stojí za zmínku.
Celá třetina pozemků je vlastněna Spojenými státy a management, který pozemky spravuje, není efektivní a to ani z hlediska životního prostředí. Proto požadují, aby všechna půda byla rozdělena mezi americké obyvatele v období od dvaceti do čtyřiceti let.
Privatizovány by měly být všechny pozemky, dřevařské služby, národní parky, národní rekreační oblasti, mořská dna i armádní pozemky. Pozemky by měly být rozděleny do jednotlivých úseků v závislosti na topografii a určité klasifikaci půdy.
Smluvní práva na pozemky by měla být dostatečně charakterizována dle rekreačního využití, množství pastvin, lesů, vody, obsahu hornin, ropy a zemního plynu, s tím, že jejich využívání může nést jistá omezení. Smluvní práva by měla být volně převoditelná stejně tak jako práva u soukromého vlastnictví.
Všechny úseky pozemků a práva, která s nimi souvisí, by měly být shromážděny do určitých bloků a v pravidelných intervalech by pak tyto balíky akcií měly být prodávány na aukci. Aby se aukce mohli zúčastnit všechny zainteresované skupiny, měl by aukci předcházet informační proces týkající se jak popisu jednotlivých úseků tak i odpovídajících převodových instrumentů.
Navrhovali, aby každý občan dostal zdarma asi deset certifikátů z celkového počtu kolem dvou bilionů akcií. Těm, kteří neměli o certifikáty zájem, by bylo umožněno prodat je na otevřeném trhu. Aukční trh by pak měl vymezit počáteční cestu k rozdělení a využití pozemků, po jisté době by po obdržení nových informací a podmínek mohlo dojít k druhotnému přerozdělení.
11. Kupóny a privatizace socialistických zemí
Návrhy zahraničních ekonomů (dále zmíněných) se v podstatě opírají o stejné argumenty, proč privatizovat a všichni dospěli po analýze výchozí situace socialistických ekonomik k názoru předat vlastnictví státu do soukromých rukou zdarma.
V čem se ale jejich myšlenky lišily, byly cesty, které k bezúplatným převodům vedly.
11.1. Janusz Lewandowsky a Jan Szomurg
Originální je studie polských ekonomů J.Lewandowského a J.Szomburga, kteří nápad použít kupóny při privatizaci socialismu uveřejnili jako první již v roce 1989.
Jejich program certifikátové privatizace zahrnoval původně asi 400 vybraných podniků. Jako základ této strategie byl označen mobilizační efekt, který měl prostřednictvím volné distribuce poukázek vzbudit odpor proti případné renacionalizaci. Poukázky by byly rozdány mezi všechny dospělé občany zdarma, v důsledku zanedbatelného objemu finančních prostředků. Domnívali se, že prodávání akcií státního majetku by trvalo příliš dlouho, a tak by nebylo obyvateli chápáno jako zásadní posun. Navrhovali také možnost doplňovat tuto volnou distribuci prodejem aktiv, ale jen s určitými podmínkami. Aby se předešlo opětovné nacionalizaci, uvalili by limity také na nákup akcií státními institucemi a naopak vyslovili názor, že podnikoví zaměstnanci by měli mít nárok na preferenční akcie.
Poznámka, která je lehce nad rámec této práce, ale je zajímavé ji zmínit, se týká výsledné podoby polské privatizace. Model privatizace jako celek, který byl nakonec v Polsku prosazen, již nebyl v souladu s očekáváním J.Lewandowského a J.Szomburga. Rozhodlo se, že se vytvoří několik privatizačních fondů shora a občanům se budou vydávat až akcie těchto společností. Fondy byly pod státním dozorem, majetek, který do nich přišel, zůstal fakticky polostátní a požadavky na sanace tak pokračují dodnes. V Československu byl naštěstí zvolen opačný přístup a tvorba investičních fondů byla ponechána na iniciativě soukromých ekonomických subjektů, a ne vláda, ale občané sami rozhodovali, komu své kupóny svěří.
11.2. Edgard Feige
Tím, kdo zapůsobil na jednoho z tvůrců kupónové privatizace Dušana Třísku, byl profesor Edgard Feige. V roce 1989 se v Moskvě konala významná mezinárodní konference, kde profesor vystoupil se svým příspěvkem ke vzkříšení sovětské ekonomiky. Komunismus označil jako systém bezpečnosti a rovnosti, ale za cenu demokracie a efektivnosti. Není pochyb o tom, že jeho projev byl ve své době revoluční a originální a obsahoval myšlenky, které se později často opakovaly. Jeho návrhy stojí jistě za zmínku, i když některé z jeho rad si naše privatizace k srdci naštěstí nevzala.
Ve svém projevu vyzývá stát k odstoupení od funkce správcovství produkce a redistribuce bohatství. Za nejdůležitější považuje rozbití velkých státních podniků, jejichž působení brání konkurenčnímu chování. Za nedostatečný označuje cenový mechanismus, který nevykonává svou informační, motivační a alokační funkci. Centrální systém proto musí ustoupit tržnímu mechanismu, protože jen tržní ceny mohou odrážet preference obyvatel a dostupnost zdrojů.
Navrhuje státní majetek rozdělit s tím, že největší podíl národních aktiv by měl být určen pro sovětské obyvatelstvo (50%). Dále by část připadla centrální vládě (10%), část regionálním a lokálním vládám (20%) a zbytek by se rozdělil mezi zaměstnance, manažery a zahraniční investory (20%).
Zdůrazňuje, že počáteční rozdělení státního vlastnictví musí být rovné a spravedlivé, aby byl dodržen předpoklad rovnosti příležitostí a všichni občané měli ve výsledcích reformního procesu stejné šance.
Navrhuje reorganizovat státní podniky a družstva na akciové společnosti, které budou následně vydávat rovné akcie.
Přímé vlastnictví a vlastní samosprávu by měly zajišťovat akcie určené pro zaměstnance, manažery a zahraniční subjekty, jejichž cílem je vytvářet přímé incentivy pro efektivní řízení
podniku. Aby bylo dosaženo spravedlivého ohodnocení aktiv, měly by být tyto akcie oceněny veřejnou aukcí a mělo by být rovněž zajištěno přednostní právo na koupi akcií v jejich podnicích.
Ostatní akcie, které Feige označuje jako tzv. citizen shares, by měly být zprostředkovány občanům a vládám, jak již bylo zmíněno výše. Tyto akcie musí být skrze veřejnou distribuci registrovány a přiděleny každému obyvateli a jejich koupě by měla být umožněna přes celostátní akciový registrační program. Nominální cena akcií by se měla stanovit na co možná nejnižší zlomek tržní ceny akcií, aby byly akcie dostupné pro všechny. Současná kapitálová úroveň obyvatelstva však brání i přes nízkou cenu akcií jejich citizen shares koupit. Proto by občané s nedostatečnými úsporami měli mít možnost získat bankovní půjčku. Aby nedocházelo k nadměrnému půjčování, měla být úroková míra stanovena nad úrokovou míru rublového vkladového účtu a zároveň pod očekávanou míru ocenění akcií.
Distribuce akcií veřejnosti předpokládala založení počátečního bankovního systému. Z důvodu absence zkušeností s bankovní činností Feige ve svém návrhu vyjadřuje nutnost zavést masivní vzdělávací program, který by poskytl základní bankovní znalosti a učinil tak akcie dostupné pro každého.
Mnohé z těchto argumentů a nápadů, jak provést budoucí privatizaci, jsou obsaženy tak či onak i v pracích dalších ekonomů, kteří se snažili svými návrhy přispět k úspěšnému přechodu k tržní ekonomice, a proto tyto nápady budou shrnuty a okomentovány dále.
11.3. Privatization road map
Ve věhlasném Business Week vyšel 5. února roku 1990 článek vydaný Christopherem Farrellem z New Yorku a Gailem Sharesem z Bonnu navrhující možnosti, jak dosáhnout volného trhu ve východní Evropě. Přechod od centrálního plánování k svobodným
trhům a soukromému vlastnictví označují za úkol, který při zvolení správné strategie může dosáhnout významných ekonomických úspěchů. Neexistuje však žádná jednoznačná cesta, která by zajistila ekonomický růst a hladký přechod z jednoho systému do druhého. Ekonomové, kteří se zabývali tímto problémem, a o jejichž poznatky se autoři tohoto článku opírali, spatřují podstatu ekonomického úspěchu v dynamické konkurenci, která bez existence soukromého sektoru není možná.
Pro nové vlády východní Evropy je tedy zveřejněno 5 možných modelů privatizace státního majetku pod názvem Privatization road map. Každý z těchto pěti modelů je stručně popsán včetně jeho výhod a problémů, které přináší.
Jedním z modelů, kterým se mohli inspirovat autoři naší kupónové privatizace, je Social-dividend model. „Státní podniky jsou přeměněny na akciové společnosti s akciemi, které jsou obchodovatelné na trhu. Každý občan obdrží nějak namíchané portfolio akcií jako „sociální dividendu“. Případně se doporučuje použít systém voucherů, jejichž prostřednictvím se občané mohou o uvedené akcie ucházet na aukci. Za výhodu se považuje to, že téměř okamžitě je takto vytvořen kapitálový trh. Nevýhodou je pak t, že z prodeje podniku nejsou žádné výnosy a podnik nezíská žádný nový kapitál.“14
V článku je vysloven názor, že by budoucí změny měly být provedeny co nejrychleji, a to by social dividend model zajisté splňoval. V té době ještě netušili, že právě naše transformace se nechá tímto modelem částečně inspirovat a vyjadřují zde obavu, že politická a sociální skutečnost bývalých socialistických států povede spíše ke zvolení pomalejší cesty.
14 Farrell, Christopher – Schares, Gail: Blueprints for a Free Market in Eastern Europe, A Privatization Road Map, BUSINESS WEEK, February 5, 1990, s. 89
11.4. Rady pro Gorba č ova
Michail Gorbačov vedl od roku 1985 reformní politiku, která měla za úkol restrukturalizovat sovětskou ekonomiku. Ta ovšem skončila nezdarem, a to byl pro mnohé ekonomy impuls k návrhům privatizačních programů, které by neefektivnímu hospodářství Sovětského svazu pomohly.
11.4.1. Thomas Gale Moore
V deníku The Wall Street Journal vyšel 30. května 1990 článek A privatization Program for Gorbachev, kde T. G. Moore předkládá svůj návrh na privatizaci, jenž vychází ze dvou hlavních důvodů, proč neprodávat státní majetek zahraničním investorům. Jako první a zásadní důvod uvádí, že je nemožné vůbec dojít ke správné ceně hodnocených aktiv. Majetek nebyl doposud na trhu soukromými subjekty prakticky obchodovaný a jeho hodnota nevznikala vzájemným působením nabídky a poptávky, ale byla stanovena centrálně v účetních cenách.
Druhým důvodem je pak obava, že skupování národního bohatství zahraničními investory by veřejnost mohla považovat za nespravedlnost a křivdu národu. Jeho návrh měl řešit především rychlost převedení státních aktiv do soukromého sektoru a měl vést k vytvoření podpory veřejnosti tím, že dává právo zapojit se do privatizace všem občanům.
Aby se zamezilo vzniku monopolů, které brání konkurenčnímu chování, požadoval nejdříve rozbití velkých státních konglomerátů, které byly ve většině zemí za socialismu vytvořeny, na více životaschopných podniků s povolením mezi sebou až do konce privatizace spolupracovat. Manažeři by pak měli za úkol stanovit počet akcií určených pro veřejnost a vydat finanční zprávu podniku s uveřejněním co největšího množství informací. Manažerům a jeho rodině by mělo být v první fázi privatizace zákonem zakázáno získávat akcie svých
podniků, aby nedošlo k manipulaci podnikových dat. Úlohou vlády by bylo sestavit seznam omezeného počtu státních podniků pro jednotlivá kola privatizace. Pro nákup státních zařízení by vláda vydala každému dospělému občanovi voucher s 1000 body pro nákup státních aktiv. S těmito body je dovoleno obchodovat, a to buď skrze vládou vytvořenou clearingovou banku nebo je možné trh s body vytvořit soukromými jedinci. Po nabídkách bodů v jednotlivých privatizačních kolech by firmy následně přidělovaly hodnotu majetku dle nejvyšších nabídek s tím, že kdyby akcie podniku nechtěl nikdo, mohla by se aktiva předat zaměstnancům.
11.4.2. Jan Lodal
Za opatření, která by vyřešila sovětské ekonomické problémy, pokládá J. Lodal odstranění cenové kontroly a privatizaci průmyslu.
První z problémů by vyřešil indexováním. Zavedl by automatické přizpůsobování mezd a spořitelních účtů podle změn cenové hladiny. Aby indexování bylo úspěšné a nezpůsobovalo vysokou inflaci, musí být limitované a vztažené jen na základní zboží jako jsou potraviny nebo oblečení. Soukromý sektor, jehož podíl byl v té době velmi nízký, automatické zvyšování mezd využívat nemohl.
Privatizaci průmyslu by řešil přerozdělením státního vlastnictví do rukou zaměstnanců každého státem vlastněného podniku. Kromě zaměstnaneckých akcií by potom další akcie přidělil pracovníkům ve veřejných službách a důchodcům.
Veřejným zaměstnancům a penzistům by byly akcie předány prostřednictvím voucherů. Hodnota získaných akcií by měla být stejná pro každého a nově obdržené akcie mohou být hned po distribuci obchodovány na trhu.
Před samotnou privatizací spatřuje za podstatné nejprve vyjasnit vlastnická práva, a tak určit, která aktiva ke
kterému podniku vlastně patří. Následně by mělo dojít k vydání akcií jednotlivými podniky a rozvržení tak, že polovina počtu akcií se přidělí zaměstnancům podniků a zbylá polovina ostatním občanům. Zaměstnanci podniků získají část akcií ze svých vlastních podniků, přičemž manažeři mohou získat více než ostatní, a část akcií z ostatních společností. Možností pro občany budou podílové fondy, kam mohou své akcie umístit a dostat tak diverzifikované portfolio akcií.
V mnohých případech určitě dojde k převisu poptávky po akciích nebo nabídky akcií a je třeba dospět k rovnováze.
Řešením by zde mohlo být zavedení dvou privatizačních kol. Po uveřejnění výsledků prvního kola by po několika týdnech existovala možnost zúčastnit se kola druhého, kde by se nabídky mohly pozměnit. Zbývající nerovnováha by se pak řešila vydáváním akcií podle nabízených voucherů. Z toho vyplývá, že noví vlastníci akcií více poptávaných podniků by vlastnili menší počet akcií ale s vyšší hodnotou a naopak, ale výsledná hodnota majetku by měla být přibližně stejná pro všechny.
Po distribuci akcií za vouchery mělo pak dojít k jejich obchodování na trhu a vytvoření kapitálového trhu, který je pro nově zavedený tržní systém nezbytný.
11.4.3. Jack Wiseman
Za zmínku stojí také článek profesora Jacka Wisemana vydaný 3. dubna 1990 ve Financial Times s názvem Property rights and east European liberalisation. Ten se nechal inspirovat Hayekovým prohlášením, kde Hayek tvrdí: jestliže to vlastní všichni, nevlastní to nikdo. Proto považuje za nutné navrátit státní majetek zpět do soukromých rukou nějakou formou úvěrování.
Domníval se, že samosprávný podnik není vhodný pro efektivní tržní systém, a proto nedoporučoval předávání státního vlastnictví do rukou zaměstnanců podniku. Nároky
pracovníků by raději řešil prostřednictvím pracovních smluv a státní aktiva by svěřil do rukou všech občanů bez rozdílu.
11.4.4. Manuel Hinds
Tím, kdo rozpracoval proces privatizace asi nejúplněji, je Manuel Hinds s jeho studií Issues in the Introduction of Market Forces in Eastern European Socialist Economies z dubna roku 1990. Jeho bezúplatné převody vlastnictví státu do domácích rukou jsou podpořena dvěmi úspěšnými privatizacemi provedenými v minulosti, již zmiňované privatizace přírodních zdrojů Britské Kolumbie a privatizace dvou největších bank v Chile.
Při transformaci státního sektoru na soukromý pokládá za nutné nepodlehnout tlaku pojmout privatizaci jako možnost vydělat peníze do státní pokladny. Vláda musí jako prioritní cíl sledovat budování tržního řádu a vytvoření potřebného množství účastníků trhu. Proto nutné systémové změny nemusí být vykonány prostřednictvím prodeje státních aktiv. Ve své práci vysvětluje tři problémy, které by měly svědčit proti prodeji. Jedním z důvodů je nejčastěji jmenovaný problém nedostatečné kupní síly obyvatel, dalším je otázka ohodnocení společnosti a z toho vyplývající možné ztráty v důsledku neexistence a v podstatě i irelevantnosti informací o kvalitě privatizovaných podniků. Posledním z argumentů, proč podniky raději neprodávat, je rychlost privatizace, kdy by se při prodeji muselo čekat až na dokončení liberalizace, po níž se může cena podniků podstatně změnit.
Pozastavuje se také nad nároky pracovníků obdržet jistý podíl ve společnosti. Stejně tak jako Jack Wiseman tento způsob privatizace nedoporučuje. Není založen na dobrovolném rozhodnutí zaměstnanců, zda mají o akcie společnosti zájem nebo ne. Nikdo nemůže držet akcie společnosti bez práce v ní a naopak nikdo nemůže uvnitř podniku pracovat, aniž by nedržel
akcie. S držením jisté části kapitálu podniku pak navíc vzniká problém s propouštěním zaměstnanců. V širokém měřítku celé ekonomiky navíc považuje tento model za neproveditelný, což ovšem neznamená, že by doporučoval zaměstnanecké akcie zakázat úplně a ponechal by možnost, aby se veřejnost sama rozhodla, zda si tento způsob privatizace bude přát. On sám však považuje tradiční soukromé společnosti za výkonnější, protože zde nechybí podněty pro inovace a nestaví překážky pro zakládání nových podniků na jiném místě.
Všechny tyto důvody vedou k představě převést státní majetek bezúplatně. Jestliže se provede transfer velkého množství majetku státu, bude možné již od začátku předpokládat obchod s akciemi vedoucí k vytvoření kapitálového trhu, který je nutným předpokladem efektivně fungujícího tržního systému.
Při přesunu akcií mezi obyvatele vidí problém v rozptýlenosti vlastnictví, jenž brání provádět potřebnou kontrolu managementu jednotlivými akcionáři. Řešení spatřuje ve vytvoření holdingových společností (podílových fondů), přes které by se převod akcií realizoval a to například tak, že nejdříve dojde k rozdělení akcií podílového fondu a až následně k výměně akcií za akcie společnosti nebo jiných podílových fondů.
12. Spole č né názory a sporné otázky
Není pochyb o tom, že všechny tyto nápady transformace socialistické ekonomiky jsou na svou dobu originální. Mnohé názory jednotlivých ekonomů jsou shodné, některé se liší. Na tom, že státní podniky se mají převést na akciové společnosti a akcie pak mají být nějakým způsobem (nejčastěji prostřednictvím kupónů) předány zdarma do domácích soukromých rukou, se shodli téměř všichni. Společná myšlenka, která tyto jejich závěry podpořila, je, že státní majetek patřil občanům
prostřednictvím vlády již za socialismu a není důvod požadovat při privatizaci za tento majetek platbu. Ta by stejně byla jen těžko uskutečnitelná, jelikož obyvatelé potřebné úspory k dispozici nemají15.
Ne všichni by volili stejnou cestu a ani tvůrci naší kupónové privatizace některé z jimi uveřejněných nápadů nevyužili. Dále se blíže podíváme na některé z otázek, jimiž se československá privatizace musela zabývat. Těmi jsou zaměstnanecké akcie a rozbíjení konglomerátů, což někteří ze zahraničních expertů navrhovali a také otázka obchodovatelnosti kupónů.
12.1. Obchodovatelnost kupón ů
V Britské Kolumbii se ponechala určitá doba po distribuci akcií bez možnosti s akciemi obchodovat. Argumentem pro omezení trhu může být skutečnost, že by vznikla obrovská nabídka akcií, akcie by se prodávaly pod cenou a došlo by k jejich znehodnocení. Dalším důvodem je fakt, že vláda, která státní vlastnictví předala každému občanu provincie, chtěla, aby si svůj nově nabytý majetek nějakou dobu ponechali a měli čas na rozmyšlenou, jak s ním dále naloží.
K podobným důvodům bylo také přihlíženo při privatizaci v Československu, kde bylo rozhodnuto, že kupóny budou nepřevoditelné a na jméno. V tomto ohledu zastávali Dušan Tříska a Václav Klaus až antiliberální postoj a obávali se některých procesů, které se v těchto v podstatě umělých laboratorních podmínkách mohou objevit. Proto navrhovali, že
15 Zde je třeba se pozastavit nad myšlenkou, do jaké míry se majetek vrací do původních rukou. Transformační proces je „něco více než návrat ukradeného“ a pro privatizaci by nemělo být podstatné, jakým způsobem původně stát k majetku přišel. Privatizace tedy kromě možnosti restituce měla za také úkol převést majetek, který nebylo možné vrátit tímto způsobem, ale i majetek vytvořený v dobách komunismu. Privatizace měla umožnit, aby se ke státnímu vlastnictví dostali všichni občané, kteří byli „objektem komunistického režimu“
[KLAUS, Václav, TŘÍSKA DUŠAN: Polemika se Svetozarem Pejovichem o transformační, tedy neklasické privatizaci, Praha, 10.7.2006, Přístup z internetu:
http://klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=l7TJpG7zAnBC]
jistá administrativní omezení by být měla. Pro neobchodovatelnost kupónů svědčilo také to, že v Československu, jak již bylo zmíněno ve srovnání s Velkou Británií, byla prozatím nepřipravená finanční infrastruktura.
Později se ukázalo, že zavést investiční kupón jako nepřevoditelný cenný papír, bylo správné řešení. V Rusku, kde bylo obchodování s kupóny povoleno, se cena kupónů tvořila fakticky dříve, než byla známa nabídková strana privatizace.
V důsledku nedostatečně informované veřejnosti a nepřipraveného tržního dozoru došlo k rozsáhlým spekulacím, které vedly k poklesu důvěry v trh, ještě dříve než začal standardně fungovat16.
Zamezení obchodu s kupóny se však nepodařilo zcela zabránit. K obchodování s kupóny prakticky stejně docházelo a to prostřednictvím investičních fondů, které kupovaly přísliby držitelů investičních kupónů, že své kupóny svěří fondům.
12.2. Zam ě stnanecké akcie
Zaměstnanecké akcie byly jedním z návrhů na privatizaci také v Československu. Inspirace pocházela z jugoslávského modelu (labour-managed economy), který vycházel z konceptu sociálního vlastnictví. Ze státních podniků se stanou družstva, kde zaměstnanci pracují a firmu zároveň vlastní.
Výhodou modelu je vyšší motivace zaměstnanců k práci, jelikož mají své zájmy na prosperitě vlastněného podniku. Jedním z těch, kdo v minulosti prováděl analýzu a pozitivní hodnocení této formy vlastnictví, byl i český ekonom Jan Švejnar.
Jack Wiseman naopak tvrdí, že toto kolektivní vlastnictví je neefektivní, a že by samosprávný podnik nedoporučoval.
Cílem zaměstnanců pak totiž nemusí být maximalizace zisku
16 JEŽEK, Tomáš: Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky, 1. vyd., Praha, VŠE, 2006, s.
73
podniku, ale jejich vlastní zisk, a to jsou mnohdy dvě zcela odlišné věci. Zaměstnanci zpravidla upřednostňují své krátkodobé zájmy před dlouhodobým ziskem organizace.
To, co pravděpodobně také rozhodlo o tom, že převod vlastnictví zaměstnancům nebude součástí privatizace, bylo považování této metody za diskriminační. Zaměstnanci perspektivních podniků by byli zvýhodněni před zaměstnanci podniků neperspektivních nebo před těmi, jejichž podniky se neměly privatizovat vůbec, aniž by k efektivnosti nějak přispěli. Dalším argumentem proč se od zaměstnaneckých akcií upustilo, byla neobchodovatelnost tohoto typu akcií, a tím oslabení sekundárního trhu s akciemi, které by pak nevedlo k hodnověrnému ocenění akciových společností.
Dušan Tříska, který se na privatizaci významně podílel, byl jednoznačně proti zaměstnaneckým akciím. Tato forma vlastnictví by neměla být privatizačním modelem, ale vzniknout může. Jeho názorem bylo, že práva zaměstnanců mohou být uspokojena prostřednictvím kupónové privatizace. Nic nebrání tomu, aby se pracovníci stali akcionáři podniku prostřednictvím kupónů. Přes kupóny mohou do svého podniku investovat nebo si dokonce vytvořit i vlastní investiční fond a pokud tak neučiní, je podnik nejspíš neperspektivní, a proto ani zaměstnanecké akcie by zde neměly význam.
K tomuto tématu je zajímavé připomenout poměrně významné jednání v Kroměříži v září roku 1990, o němž se málo mluví.
Sešli se představitelé všech tří vlád (federální, české a slovenské) včetně prezidenta republiky. Tématem jednání byla malá privatizace a s ní související předkupní právo zaměstnanců. První aukce měla být taková, že se podnik nabídne zaměstnancům. Tento návrh byl podepřen myšlenkou, že výrobní prostředky má vlastnit ten, kdo na nich pracuje a zastával se jí prezident Václav Havel. Naproti tomu mnozí včele s Václavem Klausem a Dušanem Třískou konstatovali, že vlastnictví je jedna věc a to, kdo tam pracuje věc druhá.
V jejich prospěch tehdy překvapivě vystoupil se svým názorem Jan Švejnar, který prohlásil, že modely vlastnictví prostřednictvím zaměstnanců mají nevýhodu, a to takovou, že zaměstnanci při zkrachování podniku ztratí dvakrát, jak práci, tak i majetek. Z důvodu diverzifikace rizika by tedy nedoporučoval zaměstnaneckou formu vlastnictví. Vše nakonec zachránil předseda slovenské vlády Vladimír Mečiar, který prohlásil, že Slovensko to bude mít prostě tak, jak to řekl Václav Klaus17.
12.3. Rozbití konglomerát ů
Jak již bylo zmíněno, transformační proces musí být co nejrychlejší. A když se rozhodlo o rychlé privatizaci prostřednictvím kupónů, nemohlo se uvažovat o zdlouhavém procesu rozbíjení velkých státních podniků.
Edgard Feige, Thomas Gale Moore a Manuel Hinds ve své práci zveřejnili ideu rozbití velkých státních podniků, aby předešli působení soukromých monopolů na trhu. Možná ale neuvažovali do důsledků nad tím, jak tento komplikovaný úkol provést a zda je vůbec pro úspěšnou privatizaci nepostradatelný.
Kupónová privatizace byla skokem do tmy, neznámý proces, který by měl být co nejorganizovanější. Tento proces je složitý i v nejprimitivnější podobě, a proto by se neměl ničím zbytečně komplikovat. Restrukturalizovat podnik a udělat z jednoho velkého deset malých je složitý úkol, který by i s ohledem na obrovské množství podniků určených pro privatizaci přinesl nemalé zdržení. V potaz se musí brát i organizačně technické námitky týkající se otázky, kdo by tato opatření dělal a kde vůbec potřebné lidi vzít.
17 Dle rozhovoru s D. Třískou
13. Vít ě zství federální verze privatizace
Privatizace v Československu se nakonec nenechala zlákat ani zaměstnaneckými akciemi ani primárně nezahrnovala rozbití velkých státních podniků. Před započatou cestou zde stály dva transformační scénáře, federální návrh pod vedením federálního ministra financí Václava Klause a návrh české vlády v čele s jejím místopředsedou Františkem Vlasákem.
Návrh české vlády, který předpokládal provést transformaci ve dvou krocích (bez metody kupónové privatizace), nebyl zřejmě dostatečně silným konkurentem návrhu vlády federální, a to především z důvodu časové prodlevy mezi navrhovaným prvním krokem odstátnění a druhým krokem privatizace. Odstátnění je chápáno jako odpojení podniků od státního financování, zbavení se jeho pohledávek a přetvoření na potřebnou formu obchodní společnosti s plnou účastí státu18. Tato první část procesu byla považována za nepostradatelnou z hlediska vytvoření plnohodnotných tržních subjektů, ale je nebezpečná pro vytvoření mylného dojmu, že nejtěžší úkol je dořešen. Tyto
„polostátní“ společnosti navíc není možné v přechodném období efektivně řídit a tento argument spolu s faktem nedostatečné akumulace kapitálu domácích subjektů pravděpodobně způsobil příklon k druhé nabídce federální vlády s dominantní metodou kupónové privatizace.
Na počátku transformace nemohlo být nikomu jasné, kam se má její směr ubírat. Bylo složité mezi všemi nastávajícími reformami zvolit privatizaci jako prioritu. Snad nejvýznamnější roli zde sehrál Václav Klaus, který se nebál vzít na sebe odpovědnost za následky budoucích změn a zaštítil konkrétní program privatizace politickou podporou.
18Viz projev ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci Tomáše Ježka v České národní radě, červenec 1990, převzato: JEŽEK, Tomáš: Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky, 1. vyd., Praha, VŠE, 2006, s. 137
