BAKALÁŘSKÝ PŘEKLAD
How to change your mind – Jak změnit vaši mysl
Předmět: Ověření jazykové kompetence Jitka Vlastníková Garanti:Mgr. et Mgr. Stanislava Boušková Druhý ročník studia Mgr. Veronika Teryngerová jitka-vlastnikova@seznam.cz Mgr. Lily Císařovská První verze překladu
V Kutné Hoře
7.12.2018
Celkové údaje:
Autor: Michael Pollan Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Penguin Press, Penguin Random House LLC První publikování: Velká Británie, Allan Lane
Počet stran: 465 str.
Počet přeložených stran: 59 str.
Počet normostran: 55 str.
Počet znaků včetně mezer: 100 459 znaků
Obsah přeložené části:
Kniha je přeložena od Prologu: Nové dveře až po první kapitolu Renesance - Prolog: Nové dveře
- Kapitola první: Renesance str. 21 (kniha), 11 str. (překlad)
CD: Kompaktní disk obsahuje překlad v elektronické podobě a kopii překládané publikace.
Duše vždy zůstává pootevřená.
Emily Dickinson
Prolog – Nové dveře
Uprostřed dvacátého století na Západě explodovaly dvě nové neobvyklé molekuly. Organické sloučeniny s nápadným původem. V průběhu času změní běh společnosti, politicky a kulturně, stejně jako osobní příběhy milionu lidí, kteří je nakonec vpustí do svého mozku. Jak tomu náhoda chtěla, příchod těchto rušivých chemikálií se shodoval s jinou světově historickou explozí,
atomovou bombou. Existovali lidé, kteří srovnávali tyto dvě události a udělali z toho kosmickou spojitost. Na svět byly uvolněny dvě nové a mimořádné energie. Svět již nebude stejný.
První z těchto molekul byl náhodný vědecký vynález. Diethylamid kyseliny lysergové, známá jako LSD byla poprvé objevena Albertem Hofmannem v roce 1938 krátce předtím, než fyzikové poprvé oddělili atom uranu. Hofmann, který pracoval pro švýcarskou farmakologickou firmu Sandoz, hledal lék na stimulaci oběhu, ne psychoaktivní sloučeninu. Až po pěti letech, po náhodném požití malého množství nové chemikálie si uvědomil, že vytvořil něco mocného, zároveň děsivého a úžasného.
Druhá molekula existovala několik tisíc let, ačkoliv si toho nikdo z vyspělého světa nebyl vědom.
Nebyla vyrobena pomocí chemie, ale díky malé hnědé nenápadné houbě, která byla známá jako psilocybin. Byla používána původními obyvateli Mexika a Střední Ameriky po tisíce let jako svátost. Aztékové jí nazývaly theonanácatl nebo „tělo bohů“. Houba byla brutálně potlačena římsko katolickou církví a po příchodu Španělů byla úplně vyhlazena. V roce 1955, dvanáct let po objevení LSD Albertem, manhattenský bankéř, amatérský mykolog R. Gordon Wasson ochutnal magickou houbu ve městě Huautla de Jiménez v jižním mexickém státě Oaxaca. Dva roky poté zveřejnil patnácti stránkovou zprávu „houba, která způsobuje divné vidění“ v časopisu Life. To byl velký milník, který uvědomil širokou veřejnost o nové formě vědomí. (V roce 1957, povědomost o LSD byla většinou omezena na komunitu výzkumných pracovníků a odborníky v oblasti duševního zdraví.) Po několik let si lidé neuvědomovali, jakého rozsahu je tento objev, ale přesto se historie Západu změnila.
Dopad těchto dvou molekul je těžké přecenit. Příchod LSD může být spojován s revolucí v neurologii, která započala v roce 1950, když vědci objevili roli neurotransmiterů v mozku.
Množstvím LSD měřený v mikrogramech by mohl vytvořit symptomy podobající se psychóze. To inspirovalo vědce v oblasti mozku, aby hledali neurochemický základ duševních poruch, o niž se předpokládalo, že jsou původně psychologické. Ve stejné době psychedelika našla svou cestu do psychoterapie, kde byla použita k léčbě různých poruch, včetně alkoholismu, úzkosti a deprese. V padesátých a začátkem šedesátých mnoho psychiatrických zařízení považovalo LSD a psilocybin za zázračné léky.
Příchod těchto dvou sloučenin je spojován se zrozením undergroundu v 60. letech možná kvůli jeho zvláštnímu tónu a stylu. Poprvé v historii měli mladí vlastní rituál: „LSD trip“. Namísto složení slibu dospělosti se přemisťovali do země mysli, o které dospělí neměli ani ponětí, že existuje.
Dopad na společnost byl, mírně řečeno, rušivý. Přesto na konci 60. let společenskopolitické šokové vlny, rozpoutané dvěma molekulami byly zřejmě rozptýleny. Temná stránka psychedelik začala získávat velkou pozornost publicistů díky „špatnému tripu“, psychickému zhroucení, vyvolaným vzpomínkám, sebevraždám – a počátkem roku 1965 nové drogy vyvolaly morální paniku. Jak rychle kulturní a vědecké instituce psychedelika přijaly, tak se proti nim ostře obrátily. Na konci desetiletí psychedelické léky, které byly povoleny na většině území, byly zakázány. Úplně je
potlačili. Alespoň jedna z bomb dvacáté století byla potlačena. Začátkem 90. let, malá skupina vědců psychoterapeutů, takzvaných psychonautů věřila, že jsme ztratili něco vzácného jak z vědy, tak z kultury, proto se rozhodli je obnovit.
Dnes po několika desetiletí zanedbávání a potlačování, psychedelika zažívají renezanci. Nová generace vědců mnoho, z nichž bylo inspirováno z vlastních zkušeností se sloučeninami, testují jejich potenciál vyléčit psychické nemoci, jako jsou deprese, úzkost, trauma a závislost. Jiní vědci používají psychedelika ve spojení s vytvořením nových nástrojů k snímání mozku, aby prozkoumali spojitosti mezi mozkem, a myslí. Doufají, že objeví nějaké tajemství vědomí.
Jeden dobrý způsob, jak pochopit komplexní systém je narušit jednu část a potom čekat, co se stane. Rozbíjením atomů v urychlovači částic je donutí, aby vydaly svá tajemství. Podáváním psychedelik v pečlivě kalibrovaných dávkách, neurovědci dokáží hluboce narušit běžný chod
vědomí dobrovolníků, rozpustit strukturu jejich samých a způsobit to, co se dá popsat jako mystický zážitek. Během toho to stavu, snímací přístroje mohou pozorovat změny v mozkové aktivitě a systémové spojení. Již tato práce přináší překvapivé poznatky o „neurálních korelací“, tedy o smyslu sebe samých a spirituálních zkušeností. Stará fráze ze šedesátých let, kdy psychedelika nabízela klíč k pochopení a „rozšíření“ vědomí už nevypadala tak směšně.
Jak změnit Vaši mysl je příběh této renesance. Ačkoliv to tak nebylo míněno, je to velmi osobní i otevřený příběh. Možná to bylo nevyhnutelné. Všechno, co jsem se naučil o historii
psychedelického výzkumu třetí osoby, mě přinutil k mému vlastnímu prozkoumávání této nové krajiny mysli – abych viděl, jaké jsou změny ve vědomí vyvolané molekulami, a pocit jaký tyto molekuly způsobují, a jestli mi vůbec mohou říct něco nového o mé mysli a přispět tak k mému životu.
…
Byl to pro mě úplně neočekávaný zvrat událostí. Příběh psychedelik, který jsem tu shrnul, není historie, kterou jsou žil. Narodil jsem se v roce 1955, tedy v době, kdy psychedelika poprvé vybuchla na americké scéně. Ale až když mi táhlo na šedesátku jsem dospěl k názoru, že poprvé zkusím LSD. Od baby boomera1 to může znít nepravděpodobně jako zrada generace. V roce 1967 mi teprve bylo dvanáct let, byl jsem příliš mladý a moc toho nevěděl o Létu lásky či San
Franciských LSD testech. Ve čtrnácti letech jediný způsob, jak se dostat na Woodstock byla, že mě rodiče odvezou. Většinu 60. let jsem zakusil prostřednictvím časopisu Time. Než jsem se rozhodl, jestli zkusit či nezkusit LSD, psychedelika dokončila svůj mediální oblouk ze zázračné drogy až po ničitele mladých myslí.
Musel jsem být na střední, když vědci oznámili (špatně, jak se ukázalo), že LSD způsobuje míchání vašich chromozomů. Úplně všechny média a také můj učitel zdravovědy zajistili, abychom o tom všichni slyšeli. Pár let poté známá osobnost At Linkletter začal kampaň proti LSD, vinil je ze sebevraždě své dcery, která vyskočila z okna, bytu. Údajně LSD stála za vraždami spáchanými Mansonem2. Na začátku 70. let, kdy jsem byl na vysoké, vše, co jsme slyšeli o LSD se zdálo být děsivé. Na mě to platilo! Jsem méně dítě psychedelik ze 60. let než morální paniky, kterou (psychedelika) vyvolala.
Také jsem měl svůj osobní důvod, proč se vyhýbat psychedelikům: bolestivé úzkostné dospívání mě nechalo (a nejméně jeden psychiatr) v pochybnostech, jak mám zacházet se svým duševním zdravím. Než jsem se dostal na vysokou, cítil jsem se silnější, ale myšlenka vyzkoušet
psychedelika, se mi zdála špatná.
Roky poté, když už mi táhlo na třicet let jsem se cítil více vyrovnaný, proto jsem párkrát zkusil kouzelné houbičky. Můj kamarád mi dal sklenici plnou sušených psilocybinů a při několika nezapomenutelných příležitostech, kdy jsem já a moje partnerka (dnes manželka), Judith, jsme spolykaly dvě nebo tři z nich. Vydrželi jsme krátký nával nevolnosti a pak jsme se nechali unášet 4
1 označení lidí narozených během ekonomické prosperity v USA po 2. světové válce (poznámka překladatele)
2 Vraždy byly spáchán mansonovou sektou i samotným Mansonem (poznámka překladatele)
až 5 zajímavých hodin ve vzájemné společnosti. Bylo to jako cítit úžasně tlumenou verzi té známé reality. Fanoušci psychedelik by to, co my jsme označovali jako „estetickou zkušenost“ po užití malé dávky spíš označili jako plné – dávky rozpadu-mysli tripu. Rozhodně jsme neodešli ze známého vesmíru a neměli jsme záhadnou mystickou zkušenost, ale bylo to velmi zajímavé. Co si zejména pamatuji, byla nadpřirozená živost zeleně v lesích, přesněji sametová hebkost chartruese kapradin. Byl jsem uchvácen mocným nutkáním být venku, nahý a daleko od všeho vyrobeného z kovu nebo plastu. Tak daleko jak jen to šlo. Protože jsme byli v této zemi sami, vše bylo možné.
Moc si nepamatuji na následující trip, bylo to v sobotu v Riverside parku na Manhattanu, řekl bych, že to bylo mnohem méně příjemné a méně sebevědomé. Mnoho zbytečně ztraceného času
přemítáním nad tím, zda ostatní lidé dokážou poznat, že jsme byli sjetí.
Tenkrát jsem to nevěděl, ale rozdíly mezi těmito dvěma zážitky se stejnou drogou, ukazovaly něco důležitého a speciálního o psychedelicích: kritický vliv „rozpoložení“ a „prostředí“. Pozice je rozpoložení-mysli nebo očekávání, které člověku přináší zážitek a prostředí je okolí, ve kterém se to odehrává. V porovnání s ostatními drogami, psychedelika zřídka kdy vyvolají dvakrát stejný efekt, protože mají tendenci zesílit všechno, co se právě děje jak uvnitř, tak vně hlavy.
Po těchto dvou krátkých tripech, sklenice s houbičkami žila nedotčená, zastrčená ve spíži po několik let. Pomyšlení na to vyhradit si celý den pro psychedelický zážitek, se zdálo být nepředstavitelné. Naše nová zaměstnání si vyžadovala dlouhou pracovní dobu a neměli jsme tu spoustu volného času, které vysoká (nebo nezaměstnanost) poskytovala. Teď byl k mání jiný druh drogy. Droga, která byla více slučitelná s kariérou na Manhattonu: kokain. Scvrklé hnědé houbičky se v porovnání se sněhově bílým práškem zdály jako zastaralé, nepředvídatelné a celkově náročné.
Jednou o víkendu jsme vyklízeli skříně v kuchyni a narazili jsme na zapomenutou sklenici, kterou jsme hodili do koše i se starým kořením a prošlými pytlíky s jídlem.
Teď, o tři desetiletí později lituji, že jsem tyto kouzelné houbičky vyhodil. Teď bych dal cokoliv za celou sklenice (magických) houbiček. Začal jsem přemýšlet, jestli tyto pozoruhodné molekuly nejsou zbytečně plýtvány na mladých, že by toho možná mohli víc nabídnout až v pozdějším věku.
Po ustálení našich návyků a každodenního chování. Carl Jung kdysi napsal, „nejsou to mladí, ale lidi ve středním věku, kdo potřebují „nadpřirozený experiment“, aby jim pomohl zdolat druhou polovinu jejich života.“
V době, kdy mi bylo přes padesát, se zdálo, že život běží po několika hlubokých, ale pohodlných kolejí. Dlouhé a šťastné manželství vedle stejně dlouhé a potěšující kariéry. Vymyslel jsem soubor spolehlivých psychických algoritmů, pro navigaci v tom, co mi život přichystá ať doma nebo v práci. Co mi v životě chybělo? Nic, o čem bych věděl – dokud se neobjevila zmínka o novém výzkumu psychedelik, která mě zaujala a nutila mě přemýšlet, co když se mi nepodařilo rozpoznat potenciál molekul jako nástroj k pochopení mysli a potenciálně jí i změnit.
… Zde jsou tři body, které mě o tom přesvědčili.
Na jaře 2010 se na titulní straně časopisu New York Times objevil titulek „Doktoři znovu odhalili halucinogeny“. V článku stálo, že vědci dali velké dávky psilocybinu – účinnou látku v magických houbičkách – pacientovi s konečným stádiem rakoviny jako pomoc s vypořádáním se s jeho
„existenciálním utrpením“ z příchodu smrti.
Tyto experimenty, které probíhaly zároveň na Johns Hopkins, UCLA a New Yorské univerzitě se zdály být nejenom nepravděpodobné, ale přímo bláznivé. Kdybych byl v posledním stádiu nemoci, tak poslední věc, na kterou bych myslel je vzít si psychedelickou drogu – vzdát se kontroly své mysli a poté v psychologickém zranitelném stavu zírat přímo do propasti. Ale mnoho dobrovolníků prohlásilo, že v průběhu jedné asistované psychedelické „cesty“ se smířili s tím, jak pohlíží na svou rakovinu a na vyhlídku na smrt. Několik z nich řeklo, že úplně ztratili strach ze smrti. Důvody pro tuto změnu byly fascinující, ale také poněkud prchavé - „jednotlivci přesahují jejích primární
spojení se svými těly a prožívají stavy bez-ega“ citováno jedním z výzkumníků. „Vrátí se s novou perspektivou a hlubokým přijetím.“
Úplně jsem příběh vypustil, až o dva roky později, když jsme s Judith byli na večeři ve velkém domě v Berkeley Hills. Seděli jsme u velkého stolu s tuctem dalších lidí, když v tom žena na konci stolu začala mluvit o své zkušenosti s LSD. Vypadala, že je v mém věku, jak jsem se dozvěděl, byla to vynikající psycholožka. Byl jsem zabrán do jiné konverze, ale jakmile jsem zaslechl fenomén LSD, nastražil jsem uši, abych pochytil co nejvíce.
Nejprve jsem si myslel, že vytahuje nějaké vylepšené anekdoty z vysokoškolských dní. Ale nebylo tomu tak. Brzy se ukázalo, že LSD trip prožila jen několik dní či týdnů dříve a také to byla její první zkušenost. Zúčastnění s údivem pozvedli obočí. Ona a její manžel softwarový inženýr v důchodu, viděli příležitost občasné konzumaci LSD k intelektuální stimulaci a tím přínosu ve své práci.
Přesněji řečeno, psycholožka cítila, že LSD jí dávala možnost nahlédnout, jak mladí vnímají svět.
Dětské vnímaní, není zprostředkované očekáváním a konvencemi „kde jste všude byli, jestli už jste tohle udělali,“ jako je to u dospělých. Jako dospělý, vysvětlila, naše mysl nevnímá svět takový, jaký je, ale spíše jak si myslí, že je. Spolehnout se na tyto odhady, která jsou založená na minulých zkušeností, šetří čas a energii. Jakoby, se snažila přijít na to, co může být shluk zelených teček na pozadí. (Pravděpodobně lístky na stromech.) Zdá se, že LSD neumožňuje tuto konvenci,
zkratkovitého vnímání a tím obnoví dětskou bezprostřednost a pocit údivu z našeho cítění reality.
Stejně jako bychom všechno viděli poprvé. (Listy!)
Zvedl jsem se a zeptal se, jestli má v plánu o těchto myšlenkách psát, což všechny u stolu ohromilo. Zasmála se a podívala se na mne pohledem říkající, Jak můžeš být, tak naivní? LSD je látka číslo jedna, což znamená, že vláda tuto drogu považuje za návykovou, a proto
neakceptovatelnou i v lékařském užití. Zajisté by bylo hloupé pro někoho jejího postavení uveřejnit, že psychedelika by mohla přispět do filosofie nebo psychologie. Že by mohly vlastně být cenným nástrojem pro zkoumání záhad lidského vědomí. Odborný výzkum psychedelik byl více méně vymýcen z vysokých škol před 50 lety, brzy poté co Harvardský projekt o psylocybinu Tymothy Learyho ztroskotal v roce 1963. Ani univerzita v Berkeley nevypadala na to, že by to znovu zkusil, aspoň zatím ne.
Za třetí: Konverzace u večeře mě pošťouchla k nejasné vzpomínce. Před několika lety mi někdo poslal email s vědeckými papíry o psilocybinovém výzkumu. V té době jsem byl zaneprázdněný jinými věcmi, a proto jsem ho ani neotevřel. Ale po rychlé vyhledání pojmu „psilocybin“ jsem okamžitě našel ztracenou práci, které byly ve vyřazené hromadě emailů. Tuto práci mi poslal jeden ze spoluautorů. Muž, kterého jsem neznal, Bob Jesse. Možná četl něco, co jsem napsal o
psychoaktivních rostlinách a myslel si, že by mě to mohlo zajímat. Článek, který byl napsán tím samým týmem na Hopkins, kde podávali psilocybin pacientům s rakovinou, byl právě vydán v časopise Psychofarmaceutika. Pro vědeckou práci ověřenou odborníky měl článek zvláštní nadpis
„Psilocybin může způsobit zážitky mystického typu, které mají podstatný a trvalý dopad na osobní význam a duchovní význam.“
Zapomeňme na slovo „psilocybin“, spíše slova „mystický“, „spirituální“ a „význam“ vyskakovaly ze stránek farmakologického časopisu. Titulek, naznačoval zajímavou hranici výzkumu, kde sleduje dva světy, o kterých jsme si myslet, že jsou neslučitelné: věda a duchovno.
Byl jsem Hopkinsovou prací fascinován. Třiceti dobrovolníkům, kteří nikdy předtím nezkusili psychedelika, dali prášek obsahující buď syntetickou verzi psilocybinu nebo „aktivní
placebo“ methylfenidát nebo Ritalin – aby je oklamali a mysleli si, že dostali psychedelika. Pak si lehli na gauč se zakrytýma očima a nasazenými sluchátky, ve kterých hrála hudba. Po celou dobu se o ně starali dva terapeuti. (Zakryté oči a sluchátka měli povzbudit k větší vnitřní soustředěnosti.) Po asi třiceti minutách se začaly dít neuvěřitelné věci v mysli těch, který požili prášek s psilocybinem.
Studie ukázala, že velká dávka psilocybinu může být bezpečně a spolehlivě použita k
„občasným“ mystických zážitků – typicky popisováno jako rozpad jedincova ega, doprovázené pocitem spojení s přírodou a vesmírem. Tohle možná není novinka pro lidi, kteří brali psychedelika, nebo pro výzkumníky, kteří je jako první studovali v 50. a 60. letech. Ale to nebylo jasné moderní vědě, nebo mě v roce 2006, když byla studie publikována.
Co bylo naprosto pozoruhodné o výsledcích, které byly zveřejněny v článku, je že zúčastnění hodnotili svůj psilocybinový zážitek jako jeden z nejvýznamnějších ve svém životě, srovnatelný s
„narozením prvního dítěte, nebo se smrtí rodičů.“ Dvě třetiny zúčastněných zařadilo sezení mezi top pět „největší duchovně významné zážitky“ svého života. Jedna třetina hodnotila jako
nejvýznamnější zážitky v svých životů. Čtrnáct měsíců později, tato hodnocení klesla jen o nepatrný zlomek. Dobrovolníci informovali o významném zlepšení ve svém „osobním pocitu pohody, životnímu uspokojení a pozitivní změny chování,“ změny, které byly potvrzeny jejich rodinnými příslušníky a přáteli.
V tu dobu nikoho nenapadlo, že díky publikování toho to článku právě nastane vážný začátek renesance psychedelického výzkumu. To vedlo k řadě pokusů – na Hopkins a několika dalších univerzitách – používání psilocybinu k léčbě mnoha diagnóz zahrnující úzkost a depresi u pacientů s rakovinou, závislost na nikotinu a alkoholu, obsesivně kompulzivní poruchy, deprese a poruchy příjmu potravy. Co je, pozoruhodné o celé této řadě klinických výzkumů je předpoklad, že to není farmakologický efekt drogy samotné, ale duševní prožitek událostí, které zahrnují dočasný rozpad ega dotyčného. To je možná klíč ke změně mysli.
…
Jako člověk, který neměl žádnou duchovně významnou zkušenost, mohu sotva hodnotit, a tak výzkum z roku 2006 vyprovokoval mojí, zvídavost a skepticismus. Mnoho dobrovolníků popsalo, že jim byl zpřístupněn vchod do alternativní reality, „na druhé straně“, kde běžné fyzikální zákony neplatí, a kde se rozmanité zjevení kosmického vědomí nebo božství prezentují jako nezaměnitelně reálná.
Tohle všechno jsem si těžko připouštěl (nemohla to být jenom drogově vyvolaná halucinace?), ale zároveň mi to přišlo fascinující. Část mě chtěla, aby to vše byla pravda cokoliv, co „to“ vlastně bylo. To mě překvapilo, protože jsem se nikdy nepovažoval za zvláště spirituálního, a ještě méně za mystického člověka. Předpokládal jsem, že to bylo částečně vinou světonázoru a částečně
nezájmem: Nikdy jsem nevěnoval moc času prozkoumávání duchovní cesty a ani jsem neměl náboženskou výchovu. Můj obvyklý pohled je filosoficko-materialistický, je že hmota je základní substance světa, která se řídí, fyzikálními zákony bychom měli být schopni vysvětlit vše, co se děje.
To znamená, že jsem také náchylný k omezení vědecko-materialistické perspektivy a věřím, že příroda (včetně lidské mysl) zachovává hluboké tajemství, které věda občas vidí jako arogantní a nespravedlivě lhostejnou. Jaká je možnost, že jediný psychedelický zážitek – něco tak malého jako čtvereček savého papíru – mohl tak nabourat světonázo? Změnit smýšlení o nesmrtelnosti? V podstatě změnit lidskou mysl natrvalo?
Ten nápad se ve mně držel. Bylo to trochu jako kdyby mi někdo, ukázal dveře do známého pokoje – pokoje vlastní mysli – kterých jsem si nikdy předtím nevšiml. A dozvědět se od lidí, kterým jsem věřil (vědci), že existuje zcela jiný pohled chápání – bytí! –ležící a čekající na druhé straně. Jediné, co musíme udělat je otočit klikou a vejít. Kdo by nebyl zvědavý? Možná jsem nechtěl změnit svůj život, ale myšlenka dozvědět se něco nového, rozzářit nové světlo v tomto starém světě a začala mi vrtat hlavou. Možná bylo něco, co mi v životě chybělo, něco, co jsem nedokázal pojmenovat.
Teď, už jsem věděl o takových dveřích, jelikož jsem psal o psychoaktivních rostlinách ve svém zaměstnání.
Touha po botanice, jsem detailně zkoumal a překvapilo mne zjištění, že univerzální lidská touha změní vědomí. Na zemi není kultura (no, jedna), která nepoužívá nějaké rostliny ke změně obsahů lidské mysli, ať už jako lék, zvyk nebo duchovní praktiky. Taková, zdánlivě nepřizpůsobivá touha by měla existovat vedle naší touhy po potravě, kráse a sexu – což vše co dává jasný evoluční smysl – volala po vysvětlení. Jednoduše tyto substance pomůžou ulevit bolesti a nudě. Přesto mocné pocity, komplikované tabu a rituály, které doprovázejí psychoaktivní druh, naznačují, že zde musí být něco víc. Jak jsem se dozvěděl, rostliny a houby se schopností radikálně změnit vědomí. Byly také dlouho a široce používány jako nástroje k uzdravování mysli, usnadnění přechodového rituálu
a sloužící jako médium ke komunikaci s nadpřirozenými sférami nebo duchovními světy. Tato používání byla prastará a uctívána v mnoha světových civilizacích, ale vymyslel jsem ještě další využití: obohatit kolektivní představu – kultura – s novými myšlenkami a vize, které vyberou pár lidí a přivedou je zpět, ať jsou kdekoliv.
…
Teď, když jsem napsal intelektuální pojednání o potenciální hodnotě psychoaktivních substancích, můžete si myslet, že budu dychtit po jejich užití. Nejsem si jistý, na co jsem čekal: odvahu, možná, nebo tu správnou příležitost, kterou jsem si v zaneprázdněném životě žitým hlavně na správné straně zákona nemohl dovolit. Ale když jsem uvážil potencionální výhody, znovu jsem začal slýchal o nebezpečí a byl jsem překvapen zjištěním, že psychedelika jsou pro lidi mnohem více děsivá, než ve skutečnosti jsou. Mnoho nechvalně známých rizik je zveličeno nebo vůbec neexistují. Například, je prakticky nemožné zemřít na předávkování LSD nebo psilocybinem a ani jedna z těchto drog není návyková. Po prvním požití zvířata nevyhledávají další dávku a u lidí opakované užití drogy znemožní jejich efekt3. Je pravda, že děsivé zážitky zažitých díky psychedelikům, mohou přerůst v psychózy, takže někdo, kdo má předpoklad k duševním poruchám, by je neměl nikdy brát. Ale případy, kdy lidé po požití psychedelik skončili na pohotovosti, jsou velmi vzácné a mnoho těchto případů doktoři diagnostikují, že se nejedná o psychické zhroucení, ale pouze krátkodobé záchvaty paniky.
Je to stejné jako když lidé na psychedelicích mají tendenci dělat stupidní a nebezpečné věci: vejít do silnice, spadnout z vysokých míst a ve velmi vzácných případech se zabít. „špatné tripy“ jsou velmi reálné a mohou být jedním z „nejzajímavějších zážitků života,“ podle rozsáhlého výzkumu psychedelických uživatelů. Ale je velmi důležité rozeznat, co se může stát, když jsou tyto drogy užity v nekontrolované situaci bez pozornosti na „rozpoložení“ a „prostředí“ od toho, co se stane v klinických podmínkách a pod dohledem. Od doby, co výzkum psychedelik v 90. letech se dostal do popředí zájmu, skoro tisíc dobrovolníků požilo dávku a nebyl nahlášen ani jeden závažný případ.
…
Bylo to právě v této době, kdy myšlenka „zatřást sněžítkem“, jak jeden neurovědec popsal psychedelickou zkušenost, mi přišla spíš lákavá než děsivá. Po více než půl století více méně stálého společníka, já – tento stále přítomný hlas v mé hlavě, to neustále komentování,
interpretování, nálepkování a bránění se – se stal trochu příliš známým. Nemluvím tu o něčem hlubokém jako je sebepoznání. Ne, jenom o tom, jak časem tíhneme k vylepšování a zvykání si na naše reakce k tomu, co život přinese. Každý z nás si vyvine svoje zkratky ve zpracování
každodenních zážitků a řešení problémů, a když si je bez pochyb přizpůsobíme – pomáhá nám to dodělat úkoly s minimální námahou – a nakonec se to zautomatizuje. Nudí nás to. Svaly pozornosti zakrní.
Zvyky jsou nepopiratelně dobrými nástroji, ulehčí nám od nutkání zapojit celý duševní proces pokaždé, když jsme postaveni před nový úkol či situací. Přesto nás také zbaví nutkání zůstat bdělí ke světu: být přítomen, cítit, myslet a pak se chovat svobodně. (To je spíš svoboda než povinnost).
Jestli potřebuje připomenout, jak nás kompletní duševní návyky oslepují od zážitků, stačí si udělat výlet do neznámé země. Najednou se probudíte! Algoritmy každodenního života začnou od znovu, od úplného začátku. To je důvod, proč jsou různé cestovatelské metafory výstižné pro
psychedelické zkušenosti.
3 David J. Nutt, Drugs Without the Hot Air: Minimising the harms of legal and ilegal drugs (Cambrige, U.K.: UIT, 2012). To je důvod proč si lidé „mikrodózují“ psychedelika, aby je neužívali po sobě jdoucích dnech.
Theresa M. Carbonaro et al., „Studijní průzkum náročných zkušeností po požití psilocybinových houbiček: Akutní a trvalé pozitivní a negativní následky,“ Journal of psychopharmacology (2016): 1268-78. Výzkum zjistil, že 7,6 procent dotazovaných vyhledali léčbu kvůli „jednomu či více psychických symptomům, které přisuzovaly jejich vážné
psilocybinové zkušenosti,“
Efektivnost dospělé mysli je sice prospěšná, ale zároveň nás oslepuje. Neustále skáčeme po hlavě do nových věcí. Přistupujeme ke zkušenosti stejně jako program umělé inteligence (AI – artificial intelligence). Náš mozek neustále překládá data přítomnosti do formy minulosti, ty dosahují zpátky v čase pro důležité zkušenosti, které jsou nejlepší pro odhad předpovědi a navigace budoucnosti.
Jedna z věcí, proč doporučit cestování, umění, přírodu, práci a některé drogy je způsob, jak nejlépe využívají naše zkušenosti. Zablokují každou duševní cestu tam i zpátky. Ponoří nás do toku
současnosti, což je doslova udivující – bytost, která se diví, když vidí věci poprvé a vnímá bez předsudků, čemuž se dospělí mozek uzavřel. (Je to tak neefektivní!) Bohužel, většinu se na budoucnost dívám s napětím, můj fyzický termostat je nastavený na nízkou teplotu očekávání a velmi často obávání se. Dobrá věc je, že jsem zřídka kdy překvapen. Ta špatná věc je, že jsem málo kdy překvapen. Co se Vám tu snažím popsat je můj zanedbaný stav vědomí. Dobře funguje, určitě odvede práci, ale co když to není jediný nebo nezbytně dobrý způsob, jak prožít celý svůj život?
Předpoklad psychedelického výzkumu je, že tato speciální skupina molekul dokáže zpřístupnit další stavy vědomí, které mohou nabídnout zvláštní výhody, ať už terapeutické, duchovní či kreativní.
Psychedelika samozřejmě nejsou jediné dveře k těmto dalším formám vědomí – a objevil jsem několik nefarmakologických alternativ – ale zdají se být nejjednodušší klikou, která stačí podržet a otočit.
Celá myšlenka rozšíření škály stavů vědomí není úplně nová: setkáváme se s ní v hinduismus a budhismus, a i v Západní vědě jsou zajímavé precedenty. William James, průkopnický americký psycholog a autor The varieties of religious experience – Variace náboženských zkušeností, se odvážil vstoupit do těchto oblastní již více než před sto lety. Vrátil se s přesvědčením, že naše každodenní bdělé vědomí „je pouze jeden zvláštní typ vědomí, které je odděleno pouze tenkou slupkou od naprosto odlišných potencionálních forem vědomí“.
James mluví, jak jsem si uvědomil o neotevřených dveřích v naší mysli. Pro něj „dotek“, který otevřel dveře a odhalil tyto oblasti druhé strany, byl oxid dusný. (Meskalin, psychedelická
sloučenina získaná z peyote koktusů, v té době byla výzkumníkům dostupná, ale James podle všeho měl strach to zkusit.)
„Bez ohledu, vesmír nemůže být konečný, což nechává tyto ostatní formy vědomí zcela ignorovány.
„V každém případe“ James došel k závěru, že tyto a další stavy, o nichž si myslel, že jsou stejně reálné jako inkoust na tomto papíře, „zákaz předčasného uzavírání účtů s realitou.“
Poprvé když jsem četl tuto větu, jsem si uvědomil, že mu dávám za pravdu: jako věrný materialista a dospělý určitého věku, jsem už právě uzavřel účty s realitou. Možná to bylo předčasné.
No, byla zde výzva dveře znovu otevřít.
…
Jestliže každodenní bdělé vědomí je pouze jedna z mnoha možností, jak zkonstruovat svět, pak možná má smysl kultivovat větší množství toho, čemu já říkám neurální rozmanitost. S tímto v mé mysli Jak změnit vaši mysl přistupuje k tématu z několika různých perspektiv, využívá několik různých vyprávěcích metod: sociální a vědeckou historii, přírodní historii, paměti, vědecké
časopisy, a v případové studie dobrovolníků a pacientů. Nabízím také svoje bezprostřední poznatky (možná hledání) ve formě jakého si duševního cestopisu. Ve vyprávění příběhu o psychedelickém výzkumu v minulosti a současnosti, se nesnažím jít do detailů. Téma psychedelik jako z hlediska vědeckého je obsáhlé, aby se vešlo do jedné knihy. Spíše než se pokoušet o přestavení čtenáři celou řadu postav, které jsou odpovědné za psychedelickou renesanci, moje vyprávění sleduje malý počet průkopníků, kteří představují určitou vědeckou linii s nevyhnutelným závěrem, že na
příspěvky mnoha dalších se nedostalo. Také v zájmu souvislosti příběhu, jsem se zaměřil na určité drogy, abych mohl vyloučit ty ostatní. Například MDMA (známá jako Extáze), která dokazuje slibnou léčbu posttraumatické poruchy. Někteří výzkumníci počítali MDMA mezi psychedelika, ale většina ne a tak se jich držím. MDMA pracuje skrze jiný soubor cest v mozku a má značně jinou sociální historii než klasická psychedelika. Z těchto jsem se nejvíce zaměřil na jedny, které získaly
největší vědeckou pozornost – psilocybin a LSD – což znamená, že ostatní psychedelika jsou stejně zajímavá a účinná, ale mnohem hůře se testují v laboratořích – jako ayahuaca4- se ostatním dostává méně pozornosti.
Nakonec pár slov o terminologii. Třída molekul, do kterých patří psilocybin a LSD (meskalin, DMT, a plno dalších) mají mnoho názvů. Z počátku jim říkali halucinogeny. Ale způsobují mnoho dalších věcí (a ve skutečnosti naprosté halucinace jsou poměrně neobvyklé), že výzkumníci začali hledat více přesný a obsáhlejší termíny. Hledání je zaznamenáno v třetí kapitole. Termín
„psychedelika“, který zde budu hlavně používat má své nevýhody. Přijetí termínu v 60. letech je spojeno s pozůstatkem undergroundu. V naději, že unikneme z těchto asociací a zdůrazníme duchovní stránku těchto drog, někteří výzkumníci navrhli, aby místo toho byly nazývány
„entheogeny“ – z řeckého „celkově božský.“ To mi přišlo moc výrazné. Navzdory nástrahám 60. let je termín „psychedelika“ vytvořený v roce 1956 etymologicky přesný. Tento termín byl přejatý z řečtiny a jednoduše znamená „projev mysli“, což je přesně to, co tyto úžasné molekuly dokáží.
4 Ayahuaca – takzvaná „liána duše“ je halucinogenní nápoj připravovaný z liány Banisteriopsis caapi
Kapitola první RENESANCE
Pokud začátek moderní renesance psychedelického výzkumu může být přesně určen datem, jedno datum je proto příhodné, rok 2006. V té době to nebylo zřejmé všem lidem. Neexistoval žádný zákon nebo nebyl učiněný objev, který by označil tento historický posun. Ale tři nesouvislé události odvíjející se během tohoto roku – první v Basilei, Švýcarsku, druhý Washington D.C., a třetí
v Baltimor, Maryland – citlivé uši by mohly rozpoznat, že se začínají prolamovat ledy.
První událost, která nahlíží zpátky i dopředu jako historický závěs. Bylo stoleté výročí narození Alberta Hofmanna, švýcarského chemika, který v roce 1943 náhodou přišel na to, že objevil (o pět let dříve) psychoaktivní molekuly, které známe jako LSD. Bylo to neobvyklé stoleté výročí v tom, že oslavovaný muž byl přítomen. Vstup do jeho druhého století, Hofman se zdál být ve velmi dobré kondici, fyzicky čilý a duševně schopný. Byl schopen se zúčastnit slavností, které obsahovaly narozeninovou ceremonii doprovázenou třídenním sympóziem. Slavnostní zahájení sympózia proběhlo 13. ledna. Dva dny po Hofmannových stých narozeninách (dožil se 102 let). Dva tisíce lidí zaplnilo halu v Baseleiském kongresovém centru, začali tleskat jen, co shrbený pána s holý
v černém obleku a vázankou, ani ne pět stop vysoký, pomalu přešel pódium a sedl si.
Bylo přítomno dvě stě novinářů z celého světa, spolu s více než tisíci léčitelů, hledačů, mystiků, psychiatrů, farmakologů, hledačů vědomí a neurovědci, většina lidí, kteří byli v životě hluboce ovlivněny touto ohromující molekulou, kterou tento muž dostal z houby půl století předtím. Přišli ho oslavovat a jak to jeho kamarád ze Švýcarska, básník a fyzik Walter Vogt nazval „jediná radostná pozvánka ve dvacátém století.“ Mezi lidmi v hale, toto označení nebylo pochopeno jako hyperbola.
Podle jednoho z přítomných amerických vědců, mnoho z nich přišlo „uctívat“ Alberta Hofmanna a vskutku událost nesla hodně znaků náboženského obřadu.
Ačkoliv prakticky každý člověk v této hale znal z paměti příběh o objevu LSD, Hofmann byl požádán o zopakování mýtu o stvoření. (Vypráví nezapomenutelně jeho příběh v memoárech 1979 LSD, Moje problémové dítě.) Jako mladý chemik pracující v jedné ze Sandoz labs, napjatý
k izolování sloučenin z léčebných rostlin a k objevení nových drog. Hofmann syntetizoval molekuly jednu po druhé z alkaloidů produkované ergotem. Ergot je houba, která může nakazit obilí, často také žito a občas způsobuje u lidí, kteří konzumují chleba, šílenství nebo posedlost. (Jedna teorie ze Salemu, kde soudní proces obvinil otravu ergotem za chování obžalované). Ale porodní báby ergot dlouho používaly k vyvolání porodu a k zastavení krvácení po porodu. Tak Sandoz doufal
v oddělení prodejné drogy z houbových alkaloidů. Na podzim roku 1938, Hofmann udělal dvacet pět molekul v této sérii, pojmenované diethylamid kyseliny lysergové zkráceně LSD-25. Předběžné testování sloučenin na zvířatech nebylo moc slibné (byli neklidní, toť vše), takže vzorec LSD-25 byl zapomenut.
A tam zůstal pět let, až jednoho dne v dubnu v roce 1943, uprostřed války, kdy Hofmann měl
„zvláštní předtuchu“, že LSD-25 si zaslouží ještě jednu šanci. Zde nabírá jeho změna názoru, trochu mystický obrat. Vysvětlil, že běžně, když sloučenina nevypadala nadějně, byla vyřazena, na dobro.
Ale Hofmanovy se líbila chemická struktura LSD molekul, a něco mu říkalo, že tato substance může mít další vlastnosti, než na které přišel během prvního pozorování. Další záhadná anomálie nastala, když syntetizoval LSD-25 podruhé. I přes pečlivá opatření, které vždycky dodržoval, nějak absorbovat kousek chemikálie skrz jeho kůži, protože „ jsem byl v práci přerušen nějakými
neobvyklými pocity.“
Hofmann došel domů, lehl si na gauč a „ve snovém stavu se zavřenýma očima… Jsem vnímal nepřerušený tok fantastických obrázků, pozoruhodných tvarů s intenzivní kaleidoskopickou hrou barev.“ Tím pádem se odhalil světově první LSD trip, v neutrálním Švýcarsku během nejčernějších dnů Druhé světové války. Je to také jediný LSD trip, který kdy byl zcela bez jakéhokoliv očekávání.
Zaujatý Hofmann se rozhodl pár dní poté na sobě zkusit experiment – v té době nijak neobvyklá počínání. Pokračoval v tom, co považoval za extrémní opatrnost, požil 0,25 miligramů – miligram je jedna tisícina gramu – LSD rozpuštěných ve sklenici s vodou. To by reprezentovalo maličkou
dávku jakékoliv jiné drogy, ale u LSD se ukázalo, že je jednou z nejsilnějších psychoaktivních sloučenin, které kdy byly objeveny, aktivní v dávkách měřených v mikrogramech – což je jedna tisícina miligramu. Tento překvapující fakt inspiroval vědce k hledání, a nakonec k nalezení
mozkových receptorů a endogenní chemikálie – serotonin – která je odemyká jako klíč v zámku. Je to malý počet molekul, které by mohly mít v mysli tak hluboký účinek. V tomto a dalších
způsobech Hofmannovy objevy pomohly zahájit moderní neurovědu v 50. letech.
Teď se odhalí světově první špatný acid trip, jelikož Hofmann se ponořil do určitého nenávratného šílenství. Řekl své laboratorní asistence, že potřebuje domů, ale kvůli válečnému období byly automobily omezeny. Tak tedy nějakým způsobem došlapal na jízdním kole až domů, kde si lehl.
Během toho mu asistentka zavolal doktora. (Dnes stoupenci slaví „Cyklistický den“ každý rok 19.
dubna). Hofman popisuje jak „známé objekty a kousky nábytku mu přišly ve vtipných a hrozivých tvarech. Byly v neustálém pohybu jako, by řízený vnitřním nepokojem.“ Zažil dezintegraci vnějšího světa a rozložení svého ega. „Démon do mě vtrhl a posedl mé tělo, mysl a duši. Vyskočil jsem a zakřičel, pokoušejíce se od něho osvobodit, ale pak jsem znovu bezmocně klesl na gauč.“ Hofman začal být přesvědčený, že bude trvale šílený nebo možná dokonce umírá. „Moje ego bylo
pozastaveno někde ve vesmíru a já jsem viděl moje mrtvé tělo ležící na pohovce.“ Když doktor přijel a vyšetřil ho, zjistil, že jeho životní funkce – srdeční tep, krevní tlak, dýchání - jsou zcela v normálu. Jediný důkaz toho, že je něco špatně, byly jeho zorničky, které byly extrémně rozšířené.
Když akutní stavy pominuly, Hofman cítil „dojezd“, který často doprovází psychedelickou zkušenost, úplný opak kocoviny. Když vešel do jeho zahrady po jarním dešti „vše se lesklo a třpytilo v čerstvém svěžím světle. Svět byl jako znovu stvořený.“ Od té doby jsme se dozvěděli, že zážitek z psychedelik je mocně ovlivněn očekáváním dané osoby. Žádné jiné drogy nejsou více sugestivní ve svém účinku. Jelikož Hofmannově zážitky s LSD jsou jediné, které máme
nekontaminované předešlými zážitky. Je zajímavé podotknout, že nenesou ani Východní ani Křesťanské pachutě, které by se mohly brzo stát zvyklostí v tomto žánru. Nicméně jeho zážitek se známými předměty, které ožívají a svět „jako znovu stvořený“ - stejně bouřlivý adamický moment, který Aldous Hyxley živě popisuje o deset let později v díle Dveře vnímání – tyto představy se staly typické pro psychedelický zážitek.
Hofmann se vrátil ze svého tripu přesvědčený, za prvé LSD si ho našla a za druhé LSD jednou bude mít velkou hodnotu v medicíně. Přesněji v psychiatrii, a to možná nabízením výzkumníkům model schizofrenie. Nikdy ho nenapadlo, že jeho „problémové dítě“, za které nakonec LSD považoval, se stane „drogou radosti“ a návykovou drogou.
Přesto Hofmann považoval přijetí LSD mládežnickou kulturou v 60. letech za pochopitelnou odpověď na prázdnotu, jak on nazýval materialistické, industriální a duchovně chudé společnosti, která ztratila spojení s přírodou.
Tento mistr v chemii – možná největší materialista ve všech odvětví – z jeho zkušeností s LSD-25, nabídl civilizaci tuto molekulu nejenom k potencionální terapii, ale také jako duševní balzám - tím otevřel trhlinu v budově materialistické racionality.“ (Slovy jeho přítele a překladatele Jonathana Otta.)
Pro mnoho lidí, co ho následovalo, tento brilantní chemik se stal něčím mystickým. Kázajícím doktrínu duchovní důležitosti a znovu spojení s přírodou. Obdarován kyticí růží roku 2006 v Basel, vědec (Hofmann), řekl přítomným „Cítit spolu-kreativitu se všemi živými věcmi by mělo vstoupit a více naplnit naše vědomí a vyvážit materialistické a nesmyslné technologické vynálezy, které nám umožňují návrat k růžím, květinám, přírodě, tam kam patříme.“ Obecenstvo vybuchlo v potlesk.
Skeptičtí svědkové této události by nebyli úplně od věci, kdyby toho malého muže na pódiu pokládali za objevitele nového náboženství a publikum za jeho stoupence. Ale pokud je toto náboženství, tak s jednou velkou specifickou odlišností. Typicky, jenom objevitel náboženství a možná pár jeho následovníků, mohou uplatnit nárok na autoritu, která přichází z přímé posvátné zkušenosti. Pro každého, kdo přišel po něm už není moc nového, co říct, symbol svátosti a víry.
Historie snižuje původní sílu všech, které musí být zprostředkována skrz kněze. Ale mimořádný slib nabídl v kostele psychedelik, že kdokoliv a kdykoliv může získat přístup do základní náboženské zkušenosti prostředkem svátosti, což je psychoaktivní molekula. Víra je zbytečná.
Ruku v ruce s duchovních oslavou možná i poněkud nepochopitelně přišla věda. Během
víkendového sympozia, které následovalo po Hofmannových narozeninách, výzkumníci z mnoha odvětví – včetně neurovědců, psychiatrů, farmakologů a studentů vědomí, stejně jako umělci – objevovali dopad Hofmanova objevu na společnost a kulturu a jeho potenciál na rozšíření chápání našeho vědomí a léčení několika těžko řešitelných mentálních poruch. Hrstka výzkumných
projektů, studující účinky psychedelik na lidech, byla povolena ve Švýcarsku a ve Spojených Státech. Vědci v sympoziu projevili naději, že dlouhá mezera v psychedelickém výzkumu konečně skončí. Iracionální veselost vypadala v tomto zaměstnání nebezpečně, mezi lidmi pracující v tomto okruhu, ale v roce 2006 jsme měli dobrý důvod si myslet, že se podnebí změní.
…
Druhá rozhodující událost roku 2006 přišla pouze pět týdnu poté, co vrchní soud Spojených států v jednohlasném rozhodnutí napsaném vrchním soudcem Johnem G. Robertsnem juniorem
ustanovili, že UDV malá náboženská sekta může užívat halucinogenní čaj zvaný ayahuasca jako svátost. A může jej dovážet do spojených států, dokonce, i když obsahuje sloučeninu z rozvrhu 1, dymethyltryptamin nebo DMT. Usnesení bylo založeno na základě zákonu o obnovení náboženské svobody z roku 1993, které usilovalo o objasnění práva (Podle prvního dodatku o náboženské svobodě) užívání peyote (kaktus) domorodými Američany v jejich obřadech stejně tak jak to dělávali po generace. Zákon z roku 1993 říká, že pokud bude mít vláda „přesvědčivý zájem“, může zasahovat do náboženské praxe. V případě UDV, Bushova administrativa tvrdila, že jedině
domorodí Američané, kvůli jejich „jedinečnému vztahu“ k vládě, mají právo užívat psychedelika jako součást jejich uctívání, a i v jejich případě může být právo státem zkráceno.
Soud hlasitě odmítl vládní argument tlumočící zákon z roku 1993, který znamená, že kvůli
chybějícímu přesvědčivému státnímu zájmu, federální vláda nemůže zakázat uznávané náboženské skupině užívání psychedelických látek v jejich obřadech. Evidentně, toto zahrnovalo i poměrně nové a malé náboženské skupiny speciálně organizované okolo psychedelické svátosti nebo
„léčebné rostlině“ jak ayahuasqueros říkali jejich čaji. UDV je křesťanská spirituální sekta založena José Gabrielem da Costa, sklízečem kaučuku v roce 1961 v Brazílii, který se inspirovalo k odhalení, které zažil po požití ayahuasca od amazonského šamana dva roky předtím. Církev čítá 17 000 členů v šesti zemích, ale v době usnesení bylo pouze 130 Amerických členů UDV. (Iniciály jsou z União do Vegetal nebo Amazonian plant species – amazonských rostlinných druhů, banisteriopsis caapi a Psychotria viridis.)
Soudní rozhodnutí v Americe inspirovalo jakési náboženské probuzení okolo ayahuasca. Dnes je kolem 525 amerických členů této víry s komunitami v devíti oblastech. Zásobovat je, UDV začalo pěstováním rostlin potřebných k výrobě čaje na Hawaii a posílalo je skupinám na pevnině bez zasahování. Ale počet Američanů, kteří se účastní obřadů v ayahuasca mimo UDV se v minulých letech zvyšoval a každou další noc pravděpodobně desítky, ne-li stovky obřadů, které se konaly někde v Americe (s koncentrací v San Franciském pobřeží a Brooklynu). Federální stíhání za držení nebo dovoz ayahuasca zřejmě přestaly, aspoň prozatím.
Rozhodnutí z roku 2006 vrchní soud otevřel náboženskou cestu – možná úzkou, ale pevně zakořeněnou v zákoně o právech – legalizaci psychedelických drog, alespoň které jsou používány náboženskými komunitami jako svátost. V budoucnu bude pokládána za širokou nebo prošlapanou cestu, ale donutí vás přemýšlet o tom, co vláda a soud udělají, až Američan José Gabriel da Costa udělá kroky kupředu a pokusí se obrátit jeho nebo její odhalení v nové náboženství založené na užívání psychoaktivních chemikálií jako svátost. Tato legislativní prozíravost „kognitivní svobody“, jak se někdy v psychedelické komunitě říká, je stále nedostatečná a omezená (vůči náboženství), ale teď bylo potvrzeno otevření nové praskliny v budově drogové války.
…
Tři události, které se staly v roce 2006, pomohly vrátit psychedelika z jejich několik desetiletí dlouhého spánku. Z daleka nejdůležitější, co se týká dopadu, bylo publikování práce, která byla v úvodu Psychofarmakologii – tu, kterou mi v tu dobu Bob Jesse poslal v emailu, ale který jsem se neobtěžoval otevřít. Také tato událost měla výrazně duchovní ráz, i když oznámeny experiment byl prací přísného a vysoce uznávaného vědce: Rolad Griffiths. Prostě se stalo, že Griffiths nejvíce nepravděpodobný psychedelický výzkumník, byl inspirován svým vlastním mystickým zážitkem k tomu, aby zkusil síly psylocybinu, který vyvolává zážitek „mystického typu“. Griffithsova významná práce „ Psilocybin může způsobit mystický typ zážitků, která mají podstatný a trvalý osobní a duchovní význam,“ byla prvně přesně sepsaná dvojitě slepá klinický studie, placebo – řízená klinická studie ve více než čtyřech desetiletí – studie, která přezkoumala psychologické účinky psychedelik. Dostalo se jí malého zájmu novin, většina tak nadšená, že nás to nutí k zamyšlení, jestli morální panika okolo psychedelik, která byla v pozdních šedesátých letech, mohla konečně získat volný průběh. Bez pochyb pozitivní nálada pokryla tuto skutečnost, že na Griffithsovo naléhání časopis pozval několik nejvýznamnějších světových výzkumníků v oblasti drog – některé vyznamenané v drogové válce – aby okomentovali studii a dali novinářům, kteří psali o této studii dostatek názorů.
Všichni komentátoři zacházeli s vydáním jako s hlavní velkou událostí. Herbert D. Kleber, bývalý zástupce Williama Bennetta, drogového cara za vlády George H.W. Busche, a později ředitelem zneužívání návykových látek na univerzitě v Kolumbii, chválil práci pro její metodologickou přesnost a uznal, že by to mohla být „hlavní terapeutická možnost“ v psychedelickém výzkumu
„vyzdvihl podporu NIH5.“ Charles „Bob“ Schuster, sloužil dvěma republikánským prezidentům jako ředitel Národního institutu pro návykové drogy (NIDA – National Institute on Drug Abuse), poznamenal, že termín „psychedelika“ znamená rozšiřující zkušenosti mysli a vyjádřil svou „naději, že tato význačná práce rozšíří obor.“ Naznačil, že tato „fascinující“ skupina drog a duchovní
zážitky, které způsobují, by mohly být užitečné v léčení závislostí.
Griffithsova práce a její ohlas sloužil k posílení důležitému rozlišování mezi takzvanými
klasickými psychedeliky – psilocybin, LSD, DMT a meskalin – a mnohem častějšími návykovými drogami s jejich prokázanou toxicitou a potencionální k závislosti. Americký výzkumný ústav pro drogy naznačil na stránkách jedno ze svých hlavních časopisů, že tyto psychedelické drogy si zaslouží, aby s nimi bylo zacházeno velmi odlišně a ukázal to ve slovech jednoho z komentátorů
„že, při správném použití tyto sloučeniny mohou vyprodukovat pozoruhodné, možná prospěšné účinky, které si rozhodně zaslouží další studii.“
Příběh o tom, jak se tato práce stala přístřeškem pro zajímavé světlo plných vztahů mezi vědou a další oblasti lidského výzkumu, kterou věda historicky opovrhovala a obecně nechce s ní mít, co dočinění: duchovno. Pro představu, první moderní studie o psilocybinu, Griffiths se rozhodl soustředit se ne na potencionální terapeutické použití drogy – touto cestou se vydali ostatní
výzkumníci s nadějí rehabilitovat s ostatními zakázanými sloučeninami jako MDMA – ale raději na duchovní účinky zážitku na takzvaných zdravých normálech. Jaký to mělo smysl?
V editoriálu Griffithsové práce, expertku z Chicagské univerzity psychoterapie a zneužívání drog Harriet de Wit se snažila řešit toto napětí poukázáním na to, že hledání zkušeností, které „osvobodí dotyčného od pout každodenního vnímání a myšlení v hledání univerzálních pravd a osvícení“ je trvalý element naší lidskosti, které si přesto „užívá malé důvěryhodnosti v hlavním proudu vědeckého světa.“ Přišel čas, aby věda „uznala tyto mimořádně subjektivní zkušenosti … i když občas zahrnují tvrzení o konečných realitách, které leží mimo oblast vědy.
…
5 Institut národního zdraví (poznánka překladatele)
Roland Griffiths je možná ten poslední vědec, který by se kdy zapletl s psychedeliky, což určitě pomohlo vysvětlit jeho úspěch ve vrácení psychedelik do vědecké úctyhodnosti. Šest stop vysoký a velmi hubený Griffiths v jeho sedmdesáti, se sám drží vzpřímený. Jediné, co je na něm neukázněné jsou jeho hustě bílé vlasy, které jsou tak husté, že jimi neprojde ani hřeben. Alespoň dokud ho přiměješ mluvit o ultimátních otázkách, což ho rozzáří, je přímý jako šíp: střízlivý, upřímný a metodický.
Narozený v roce 1944, Griffiths vyrůstal v El Cerrito v Kalifornii na pobřežní oblasti a chodil na Occidental college kde studoval psychologii a pak na Minnesotské univerzitě studoval
psychofarmakologii. Na Minnesotě na konci 60. letech se dostal pod vliv B. F. Skinnera,
radikálního behavioristy, který mu pomohl se soustředit na psychologii ze zkoumání vnitřních stavů a subjektivních zážitků ke studiu vnějšího chování a jak je podmíněno. Behaviorismus má malý zájem o proniknutí do hloubky lidské psyché, ale tento přístup se ukázal být velmi užitečný ve studování chování jako užívání drog a závislost, které se staly Graffithsovou specializací.
Psychedelické drogy nehrály žádnou roli ani v jeho formální či neformálním vzděláním. Mezitím, co Griffiths dostudoval školu, proslulý psychedelický projekt Timoty Learyho na Harvardu se již zhroutil v skandál „a bylo jasné pro mé mentory, že tyto sloučeniny nemají žádnou budoucnost.“
V roce 1972, hned po ukončení školy, byl Griffiths přijat na Johns Hopkins, kde od té doby pracuje, dělal si svou značku ve výzkumné studii mechanismů závislosti v mnoha legálních i nelegálních drogách, zahrnující i opiáty takzvaná hypnotika (jako Valium), nikotin, alkohol a kofein. Pracoval pod záštitou grantů z Národního institutu pro návykové drogy. Pomáhal průkopníkům s řadou pokusů, ve kterých se zvířata, často pavián nebo krysa představující páku umožňující intravenózní podávání různých drog, mocný nástroj pro výzkumné studie posílení, závislosti, preferencí (kokain nebo oběd?) a abstinence.
Pětapadesáti stránková práce, která byla publikována, objevuje návykové vlastnosti kofeinu, změnila obor, pomohla nám vidět kofein méně jako potravinu než jako drogu, to vedlo k
„kofeinovému abstinenčnímu“ syndromu v nedávném nejnovějším vydání Diagnózy a statistická příručka mentálních poruch neboli DSM5 5. Předtím než Griffithsovi bylo padesát v roce 1994, byl předním vědcem ve svém oboru.
Ale toho roku se Griffithsova kariéra nabrala nečekané obrátky díky dvěma šťastným novinkám.
První byla, když ho jeho kamarád seznámil se Siddha Yoga. I přes jeho behaviorální orientaci jako vědec, se Griffiths zajímal, čemu filosofové říkali fenomenologie – subjektivní zkušenost
s vědomím. Jako vystudovaný student zkoušel meditaci, ale zjisti, že „nedokázal klidně sedět, bez toho aniž by nebyl naprosto nepříčetně šílený. Tři minuty byly jako tři hodiny.“ Ale když to znovu zkusil v roce 1994 „něco se pro mě otevřelo.“ Začal pravidelně meditovat, pokračoval v ústupech a prozkoumával rozmanitost východních duchovních tradic. Zjistil, že je vtáhnut „hlouběji a hlouběji do této záhady.“
Během toho Griffiths měl to, co skromně popisuje jako „legrační probuzení“ – tajemný zážitek.
Byl jsem překvapen, když to Griffiths zmínil při naší první schůzce v jeho kanceláři. Takže jsem to nechápal, ale i poté co, jsem ho lépe poznal, Griffiths byl stále neochotný být více specifický, co se stalo a pro někoho kdo, neměl podobnou zkušenost, jsem měl problém získat jakoukoliv spojitost s tou myšlenkou. Jediné, co mi řekl je, že zkušenost, která zaujala místo v jeho meditačních praktikách ho seznámila s „Něčím mnohem, mnohem vzdálenějším materiálnímu světonázoru, o kterém se nemohu bavit se svými kolegy, protože to zahrnuje metafory nebo předpoklady, se kterými jsem jako vědec velmi znepokojen.“
Během toho, co se učil o „záhadě vědomí a existence“ jeho meditační praktiky se zdály být, více přesvědčivější než jeho věda. Začal se cítit nějak odcizený: „Nikdo z lidí, se kterými jsem byl v kontaktu, neměli zájem bavit se o těchto otázkách, které spadaly do obecné kategorie spiritualizmu, a nábožensky založené lidi jsem neznal.
„ Tady jsem, profesor na plný úvazek, publikuji jako divý, běhám na důležité schůzky, a přemýšlím nad tím, že jsem byl podvodník.“ Začal ztrácet zájem o výzkum, který dával dohromady celý jeho dospělý život. „Mohl bych studovat nová hypnotická sedativa, učit se něco nového o mozkových receptorech, být členem FDA (Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv), jezdit na další konference, ale
co? Byl jsem více emocionálně a intelektuálně zvědavý, kam by tato cesta mohla vést. Moje drogové výzkumy začaly být prázdné. Procházel jsem si v práci tím, že už jsem chtěl být večer doma a meditovat.“ Jediná cesta, jak se motivoval, aby dál pokračoval ve psaní grantů, bylo vnímat je jako „služební projekt“ pro svoje absolventy a postdocenty.
V případě jeho kofeinového výzkumu, Griffiths mohl vzít zvědavost ze své vlastní zkušenosti – proč cítí nutnost pít kávu každý den? – a přeměnit jí v produktivní řadu vědeckých výzkumů. Ale neviděl zde prohlubující zvědavost stejně jako u zkoumání rozměrů vědomí, které mu otevřela meditace. „Nikdy mě nenapadlo, že bych to mohl vědecky studovat.“ Zablokovaný a znuděný Griffiths začal přemýšlet nad ukončením vědy a nad útěkem do Ashramu v Indii.
Bylo to v té době, kdy Bob Schuster, starý přítel a kolega, který nedávno odešel jako vedoucí z Národního ústavu pro návykové drogy, zavolal Griffithsovi a navrhl mu, aby promluvil s mladým mužem, kterého nedávno potkal v Esalen, jmenoval se Bob Jesse. Jesse zorganizoval malé
shromáždění výzkumníků, terapeutů a náboženských učenců v legendárním centru Big Sur, aby diskutovali o duchovním a terapeutickém potenciálu psychedelických drog a jak mohou být rehabilitovány. Jesse sám nebyl ani lékařský odborník ani vědec. Byl počítačový inženýr viceprezident pro rozvoj podnikání v Oracle, který si stanovil jako svoje poslání oživit vědu o psychedelikách – ale ne jako nástroj vědecký, ale spíše duchovního vývoje.
Griffiths řekl Schusterovi něco málo o jeho duchovních praktikách a svěřil se mu s rostoucí nespokojeností s konvenčním drogovým výzkumem.
„Musíš si promluvit s tímhle chlapem,“ řekl mu Schuster. „Mají nějaké zajímavé představy o pracováním s entheogeny6,“ řekl. „ Možná budete mít něco společného.“
…
Až se bude psát historie druhé vlny psychedelického výzkum, Bob Jesse bude vnímán jako jeden z vědeckých outsiderů v Americe – amatéři, opravdu a brilantní výstředníci - který neúnavně pracoval v pozadí, aby se pozvedl ze země. Oba našli poslání v probuzení transformačních
psychedelických zkušenostech, které je přesvědčily, že tyto sloučeniny mají potenciál léčit ne jenom jedince, ale celé lidstvo jako celek a že nejlepší cesta k rehabilitaci byla přes důvěryhodný vědecký výzkum. V mnoha případech, kdy nevyučený výzkumníci si nejprve vysnili experimenty a pak hledali (a sponzorovali) vědce, kteří by je ve výzkumu vedli. Často najdete jejich jména na pracích, obvykle na poslední pozicích.
Z těch dvou, Rick Doblin na tom pracoval déle a je zdaleka více, známější. Doblil našel
Multidisciplinární asociaci pro psychedelické studie ( Multidisciplinary Association for Psychedelic Studies – MAPS) v době temných dní v roce 1986 – v roce, kde MDMA bylo nelegální a v čase kdy moudřejší hlavy byly přesvědčeni, že obnovit výzkum psychedelik by způsobilo beznaděj.
Doblin je skvělí chlapík, dobrák od kosti, který se narodil v roce 1953. Ovlivňoval vládní názor ke změně psychedelik již krátce po dostudování Nec College na Floridě v roce 1987. Po
experimentování s LSD jako vysokoškolák a později s MDMA se rozhodl, že jeho životní povolání bylo se stát psychedelickým terapeutistou. Ale po zakázání MDMA v roce 1985 se jeho sen stal nesplnitelným, pokud by nedošlo ke změně ve federálních zákonech a regulací. Takže se rozhod nejprve si udělat doktorát z veřejné politiky na Harvardské Kennedyově škole. Zde zvládl složitost FDA drogový schvalovací proces a jeho disertační práce vykreslila pracnou cestu k oficiálnímu přijetí, které psylocibin a MDMA nyní sledují.
Doblin je beznadějně možná bezmocně upřímný, rád mluví otevřeně s reportérem o jeho formativních psychedelických zkušenostech stejně tak jako o politických strategiích a taktikách.
Jako Timothy Leary, Doblin je nejšťastnější z válečníků, vždycky se usmívá a vykazuje určité nadšení pro práci. Tohle byste neočekávali od člověka, který buší hlavou o stejnou zeď po celý dospělí život. Pracuje z kanceláře z doby Dickinse zastrčené do podkroví jeho drobného koloniálu v Belmontu, Massachusetts. U stolu s hromadou stohů až po strop s neurčitými rukopisy, články
6 Psychedelické halucinogeny, obvykle přírodní látky, která se používá při náboženských nebo rituálních obřadech.
z časopisů, fotografiemi a suvenýry více než čtyřicet let starý. Některé suvenýry připomínají dřívější dobu jeho kariéry, kdy se Doblin rozhodl, že nejlepší způsob, jak ukončit sektářský spor bude, poslat email skupině světových duchovních osobností tablety MDMA, drogy známé pro schopnost zničit překážky mezi lidmi a vzbudit empatii. Během toho zařídil, aby bylo tisíce dávek zasláno lidem Sovětské armády, kteří pracovali na vyjednávání o kontrole zbraní s prezidentem Reaganem.
Pro Doblina, vítězství ve schválení lékařského využití psychedelik FDA – o kterých věřil, že je na dohled pro obě MDMA a psilocybin – je prostředkem k ambicióznějšímu a kontroverznějšímu konci. K začlenění psychedelik nejen do medicíny, ale do americké společnosti a kultury. To je samozřejmě výherní strategie následována kampaní dekriminalizace marihuany7, u které propagace lékařského užívání kanabisu změnila představu o drogách, což vede k všeobecnému veřejnému přijetí.
Nepřekvapivě tyto rozhovory trápí opatrné hlavy v komunitě (Bob Jesse mezi nimi), ale Rick Doblin není jen z těch, který by přibrzdil jeho denní program nebo že by dokonce uvažoval nad rozhovorem mimo záznam. To mu přineslo hodně stresu. Jak moc tohle přispělo ke kauze, je diskutabilní. Ale tady není pochyb, že zejména v posledních několika letech, kdy se Doblinovi podařilo získat schválení a financování pro důležitý výzkum. Zvláště v případě MDMA, což bylo už dlouhou dobu zájmem MAPSu. MAPS sponzorovalo několik malých klinických testů, které
demonstrovaly MDMA hodnotu v léčbě posttraumatické stresové poruše, neboli PTSD. (Doblin definoval psychedelika velkoryse, aby tam zahrnul MDMA a dokonce kanabis, i když jsou jejich mechanismy činnosti v mozku, jsou velmi odlišné od klasických psychedelik.) Ale kromě pomoci, těm, kteří trpí PTSD a dalšími indikacemi – MAPS sponzoruje klinické studie na UCLA, které zahrnují léčbu dospělých autistů pomocí MDMA – Doblin horlivě věří v sílu psychedelik zlepšit lidstvo pomocí odhalením duchovního rozměru vědomí, které všichni sdílíme bez ohledu na naši náboženskou víru nebo její nedostatek. „Mysticismus“ rád říkal, „je protijed fundamentalismu8.“
…
Ve srovnáním s Rickem Doblinem je Bob Jesse mnich. Není ani rozcuchaný ani neupravený.
Upjatý, stydlivý a pečlivý při výběru slov. Jesse, teď v jeho padesáti upřednostňuje pracovat mimo veřejnost a přednostně z jednopokojové chaty, kde bydlel sám v drsných kopcích severně od San Franciska mimo síť s výjimkou rychlého připojení k internetu. „Bob Jesse je jako loutkář“ řekla mi Katherine Maclean. Maclean je psycholožka, která pracovala v laboratoři Roland Griffithse od roku 2009 do 2013. „ On je ten vizionářský chlap, který za tím vším pracuje.“
Následoval jsem Jesseho puntičkářské pokyny, a jel jsem na sever od pobřeží na konec úzké špinavé cestě v zemi, jejíž jméno mě poprosil, abych nepsal. Zaparkoval jsem u stezky a prošel jsem kolem ceduli „Vstup zakázán,“ až na kopec, který mě dovedl do jeho malebného horského tábora. Cítil jsem se, jako bych šel navštívit kouzelníka. Tip ťop malá chata byla těsná pro dva, proto Jesse posadil mezi jedle a balvany nějaké pohodlné gauče, židle a stoly. Také postavil
venkovní kuchyň a ze skály měl impozantní výhled na hory. Venkovní sprcha dodávala táboru pocit domácnosti naruby.
Trávili jsme lepší část časného jarního dne venku v jeho venkovním obýváku, usrkáváním bylinkového čaje a diskutováním o jeho klidnější kampani obnovit respekt pro psychedelika – mistrovská plán, ve kterém hrál Roland Griffiths hlavní roli – „Stydím se před kamerou“ začal
„takže prosím žádné fotky nebo nahrávání jakéhokoliv druhu.“
Jesse je štíhlý ucelený člověk s čtvercovou hlavou s velmi zastřihlými šedivými vlasy a
čtvercovými brýlemi bez obrouček, které jsou nenápadně stylové. Jesse se málokdy směje a má určitou upjatost, kterou spojuji s techniky. Ačkoliv příležitostně Vás překvapí zábleskem emocí a pak okamžitě dodá: „Možná sis mohl všimnout, že když o tomto tématu přemýšlím, moje oči se
7 „Částečné či úplné odstranění trestního postihu (např. u některých drogových komodit) při ponechání administrativních sankcí“ (https://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/dekriminalizace)
8 Urputné lpění na základních principech. Netorelance odlišných názorů či bohů.
zvlhčí. Vysvětlím ti to…“ Nejen, že si volí jeho slova s velkou péčí, ale on trvá na tom, aby si to dělal také. Takže například, když jsem bezstarostně nadhodil termín „rekreační užití,“ zastavil mě uprostřed věty. „ Možná potřebujeme přezkoumat tento termín. Typicky je to používáno
k trivializování zážitku. Ale proč? V jeho doslovném překladu slovo „rekreace“ obsahuje něco rozhodně netriviálního. Je zde mnohem více, co musí být řečeno, ale pojďme si nechat toto téma na jindy. Prosím, pokračuj.“ Mé poznámky ukazují, že Jesse pozastavoval a nahrával náš rozhovor několikrát.
Jesse vyrůstal mimo Baltiomor a chodil na Johns Hopkins, kde studoval počítačové vědy a elektrotechniku. Když mu bylo dvacet, tak několik let pracoval pro Bell labbs a týdně dojížděl z Baltimoru do New Jersey. Během toho to období vystoupil ze své komfortní zóny a přesvědčil management, aby uznal první firemní zaměstnaneckou skupinu gayů a leseb. (V té době, AT&T mateřská společnost, zaměstnávala něco kolem 300 000 lidí.) Později přesvědčil AT&T
management, aby pověsil duhovou vlajku přes sídlo společnosti během Gay Pride Week a aby poslali skupinu do průvodu. Tento úspěch vytvořil Bobovo politické vzdělání, udělalo na něj dojem význam pracovat za scénou bez dělání velkého hluku nebo náročného uznání.
Jesse se odstěhoval do Oracle na pobřeží a v roce 1990 a stal se zaměstnancem číslo 8766 – nebyl jeden z prvních, ale dost brzy na to, aby dostal podíl akcií ve firmě. Nebylo to dlouho, co Oracle postavil svůj vlastní tým v San Franciské Gay Pride Parade. A po Jesseho mírném podněcování nejvyššího managementu se Oracle stal jeden z prvních 500 šťastných firem, co nabídlo benefity partnerům stejného pohlaví, svým zaměstnancům.
Jesseho zvědavost ohledně psychedelik se ho poprvé dotkla během drogové vzdělávací skupiny v hodině vědy na střední. Tato konkrétní skupina drog nebyla ani fyzicky ani psychicky návyková, bylo mu řečeno (správně). Jeho učitel pokračoval s popisem drogových účinků, včetně změn ve vědomí a zrakové vnímání, o kterém nám Jesse vyprávěl. „ Cítil jsem, že toho bylo mnohem víc, než nám říkali,“ vzpomínal. „ Takže jsem si udělal duševní poznámku.“ Ale nebyl připravený vidět na vlastní oči, co všechno psychedelika dokáží, až mnohem později. Proč? Odpověděl ve třetí osobě: „dítě, které je skrytě gay, se bojí toho, co by se stalo, kdyby ztratilo sebekontrolu.“
V jeho dvaceti, když pracoval pro Bell labbs, zapadl do skupiny přátel v Baltimoru, kteří se rozhodli úmyslným způsobem testovat psychedelika. Někdo zůstal vždycky „ čistý“ v případě, že by někdo potřeboval pomoc nebo by zvonil zvonek u dveří a dávky by postupně gradovaly. Bylo to během jedno ze sobotních odpolední experimentů v bytě v Baltimoru, kde dvaceti pěti letý Jesse požil vysokou dávku LSD a měl silnou „nezdvojenou zkušenost“, která se ukázala jako
přeměňující. Požádal jsem ho, aby mi to popsal. Po krátkém hmmm a ehm – „ Doufám, že dáš do závorek to co je citlivé“ – začal vyprávět příběh.
„Ležel jsem na zádech pod fíkovníkem,“ vzpomínal. „ Věděl jsem, že to bude velmi silný zážitek.
A ta chvíle přišla, když jsem stále ještě byl a pak jsem začal sklouzávat. Ztratil jsem povědomí, že jsem na zemi v bytě v Baltimoru. Nedokážu říct, jestli jsem měl otevřené nebo zavřené oči. Co se přede mnou otevřelo, jak bych to řekl. Vesmír. Ale ne náš obyčejný koncept vesmíru, jenom čisté povědomí o říší bez formy a obsahu. A do této říše vstoupila nebeská entita, což byl vznik fyzického světa. Bylo to jako velký třesk, ale bez toho třesku a oslepujícího světla. Bylo to zrození fyzického vesmíru. V jistém smyslu to bylo dramatické – možná ta nejdůležitější věc, ke které kdy došlo ve světových dějinách – přesto se to stalo jen tak.“
Zeptat jsem se, kde se v tom všem nacházel.
„Byl jsem rozptýleně umístěný pozorovatel. Byl jsem součástí tohoto vzniku.“ Tady jsem mu dal najevo, že ztrácí mojí pozornost. Dlouhá pauza. „Váhám, protože tato slova jsou nepříjemná, slova jsou omezující.“ Bezvýznamnost je samozřejmě charakteristickým znakem pro mystické
zkušenosti. „Vědomí přesahuje jakoukoliv smyslovou modalitu,“ neochotně vysvětli. Bylo to
děsivé? „ Nebyla v tom žádná hrůza, jenom fascinace a úžas.“ Pauza. „Ehm, možná trochu strachu,“
Dotud Jesse pozoroval (nebo jak to chcete nazvat) zrození … všeho, v rozvinutém epickém sledu, začíná se objevovat kosmický prach vedoucí k vytvoření hvězd a pak sluneční soustavy.
Doprovázený vznikem života a odtamtud příchod „čemu říkáme lidé.“ Pak získání jazyka a
