Text práce (1.034Mb)

(1)

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Katedra fundamentální a dogmatické teologie

Vlasta Klekerová

Panna Maria v díle Lva XIII.

Bakalářská práce

Vedoucí práce: prof. Ctirad Václav Pospíšil, Th.D.

Praha 2015

(2)

Prohlášení

1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu.

2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu.

3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Praze dne 8. 12. 2015 Vlasta Klekerová

(3)

Bibliografická citace

Panna Maria v díle Lva XIII. : bakalářská práce / Vlasta Klekerová ; vedoucí práce:

Ctirad Václav Pospíšil. -- Praha, 2015. -- 73 s.

Anotace

Papež Lev XIII. se zapsal do dějin nejen svým aktivním přístupem k oblasti dělnické otázky a k vývoji politického uspořádání moderního světa, ale mimo jiné i jako

„růžencový“ papež, autor encyklik zaměřených na modlitbu růžence. Papež Lev XIII.

pohlíží na postavu Panny Marie se zvláštním zřetelem na její působení v dějinách.

V první kapitole této práce budeme pozorovat život Gioacchina Pecciho, zvoleného roku 1887 papežem, který přijal jméno „Lev XIII“. Nastíníme běh národních a světových dějin jeho doby. Druhá kapitola předkládá obsah jeho růžencových encyklik a dopisů, v nichž vystupuje Panna Maria. Shrneme v nich používané mariánské tituly.

Třetí kapitola seznamuje čtenáře s dokumentem Mezinárodní papežské mariánské akademie Matka Páně. Památka – přítomnost – naděje. Na základě tohoto dokumentu z jubilejního roku 2000 jsou příslušná mariologická díla Lva XIII. reflektována, přičemž bereme v potaz nároky současného teologického bádání v oblasti mariologie a mariánské úcty.

Klíčová slova

Lev XIII., Panna Maria, Matka Páně, prostřednice, růženec, přímluva

Abstract

The Bachelor´s Thesis „Virgin Mary in the work of Leo XIII“

Pope Leo XIII. went down in history not only for his proactive approach to the field of workers´ issues and also to the development of the political organization of the modern world, but also as the „Rosary Pope“, author of encyclicals aimed at Rosary. Pope Leo XIII looks at the figure of the Virgin Mary with a special focus on her actions in history. In the first chapter of his work we will observe the life of Gioacchino Pecci, elected to the pontificate in 1887 and adopted the name of „Leo XIII“. We will outline the course of national and world history of his time.

The second chapter presents the contents of the Rosary encyclicas and letters in which the Virgin Mary plays an important role. We willsummarize all the Marian titles used these texts. The third chapter introduces the reader to the document of The Pontifical International Marian Academy Mother of the Lord. Memory – Presence – Hope.

On the basis of this document from the Jubilee Year of 2000, the mariological works of Leo XIII are reflected, when we are at the same time taking into account the demands of contemporary theological in Mariology and Marian devotion.

Keywords

Leo XIII, Virgin Mary, Mother of Lord, mediator, rosary, intercession Počet znaků (včetně mezer): 253 633.

(4)

Poděkování

Děkuji panu profesorovi Ctiradovi V. Pospíšilovi za důvěru a povzbuzení v práci.

Děkuji za krásné téma, které mě přivedlo k prohloubení křesťanského života a vděčnosti za to, že patřím do katolické církve, která uchovává památku a předává živou úctu k „Panně Marii, Matce Boží a vznešené Královně posvátného růžence“, jež nepřestává pracovat v dějinách pro blaho lidského rodu.

Děkuji za podporu mé rodině. Kéž „Maria z Nazareta“ i papež Lev odmění manželovi a dětem čas, v němž se o mě dělili s knihami.

Děkuji biskupu litoměřickému Štěpánovi Maria kardinálu Trochtovi (*1905 – †1974) za jeho duchovní pomoc a v modlitbě mu nepřestávám svěřovat svou obavu, že nemám na teologii ten správný „talent“.

Děkuji všem, kdo se za mě modlí.

Děkuji nad to všechno shovívavému Bohu, že mi dal milost započaté dílo (přes nepříznivé životní podmínky) dokončit.

(5)

Obsah

Úvod ... 6

1. Život a dílo papeže Lva XIII. ... 8

1.1. Vincenzo Gioacchino Pecci... 8

1.2. Papež Lev XIII. ... 13

1.3. Dobový rámec pontifikátu Lva XIII. ... 16

2. Mariánská díla Lva XIII. ... 29

2.1. Supremi apostolatus, encyklika ... 29

2.2. Superiore anno, encyklika ... 33

2.3. Più volte, dopis ... 35

2.4. Vi è ben noto, dopis ... 35

2.5. Quamquam pluries, encyklika ... 38

2.6. Octobri mense, encyklika ... 39

2.7. Magnae Dei Matris, encyklika ... 42

2.8. Letitiae sanctae, encyklika ... 45

2.9. Perlibenti quidem, dopis ... 47

2.10. Iucunda semper expectatione, encyklika ... 48

2.11. Adiutricem populi, encyklika ... 50

2.12. Fidentem piumque, encyklika ... 54

2.13. Augustissimae Virginis, encyklika ... 56

2.14. Diuturni temporis, encyklika ... 58

3. Maria Lva XIII. a Matka Páně, dokument MPMA ... 60

Závěr ... 70

Seznam použitých zkratek... 74

Seznam literatury ... 75

Příloha č. 1 ... 77

(6)

Úvod

V církvi nejsou zapotřebí lidé, kteří by vymýšleli nové a nové věci v oblasti teologie, zato potřebujeme lidi, kteří by dál předávali to, co Bůh sám církvi zjevil a co se přes 2000 let i v běžné životní praxi osvědčuje jako spáso-nosné, tedy přinášející člověku spásu a nesoucí člověka ke spáse.

Co nám bylo v dějinách zjeveno jako ucelený návod ke spáse, bylo nepochybně už desatero. Po prvních třech přikázáních, které upravují náš přímý vztah k Bohu, hned následuje přikázání upravující specifický vztah k jiným bytostem, počínaje těmi nejbližšími: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (Ex 20,12) Nepraví se, že máme ctít pouze otce, nýbrž že máme ctít i matku. Ale jak to, že máme ctít svou matku, když to byla právě žena, která pozbyla veškeré cti, když právě žena uvrhla lid do zkázy svou nedůsledností v poslušnosti Bohu? Nezdá se být tak trochu absurdní ctít někoho, kdo uvedl lidstvo do bolesti a smrti? Přikázal-li však sám Bůh, že máme ctít otce „i matku“, tedy oba rodiče, pak tu přece musí být někdo, vůči komu nemusíme tuto úctu obhajovat, komu náleží bez výhrad. Nežádá si toto prosté přikázání hlubší porozumění realitě synovství? Ať již jsme dětmi lidskými nebo dětmi Boha, máme Matku hodnou úcty, která nás nevystaví rozpakům. Je-li lidská matka schopna dál předávat smrt (dědičným hříchem rozvinutým v ženství do různých forem odmítání, například v podobě chtěného potratu vlastního dítěte, či přehlížením plodu vlastního těla při jeho výchově a zbavování se odpovědnosti za něj), přece by nebylo oprávněné pochybovat o tom, že Boží přikázání má konkrétního adresáta, proti kterému zůstává „advocatus diaboli“ naprosto beze slov.

Matce v osobě Panny Marie, která nepřestává své živé bytosti provázet a chránit, starat se o jejich potřeby, Mariině vztahu k lidstvu a jejímu působení v dějinách k obecnému blahu společnosti, věnoval velkou pozornost papež Lev XIII. V užším výběru z více jak sta děl (básně nevyjímaje) předkládám prezentaci jeho 14 mariánsky zaměřených a chronologicky řazených spisů: 11 encyklik (z toho 10 růžencových a 1 ke cti svatého Josefa) a 3 dopisy (dva „růžencové“ jsou adresované domácí církvi v Itálii a v třetím se papež obrací na církev v Mexiku). Hlavním studijním podkladem mé práce jsou texty ze svazku Enchiridion delle encicliche (3. díl).

Protože papež Lev XIII. Marii vnímá jako tu, která má od Boha moc zasahovat do dějin pro dobro lidu a celého světa, pokud ji o to křesťané prosí (a to zvláště modlitbou růžence a nejlépe konanou společně, nikoliv pouze soukromě), uvedeme každé zainteresované dílo několika málo body nastiňujícími dobové okolnosti či atmosféru, v nichž spisy vznikaly a byly publikovány. Tak se vyhneme tomu, že bychom si papeže Lva XIII. mylně zařadili mezi citlivé melancholicko-depresivní křesťanské duše, které vzývají Marii, protože s každým nadcházejícím večerem vidí blížící se konec zkaženého světa a Bůh je v jejich vnímání někde na druhé straně této hroutící se pozemské existence, kdežto Maria je s námi stále. Asi jako když matka zůstává doma a otec odchází do práce, děti zahrnují svými prosbami a potřebami maminku – v našem případě křesťané Marii. Je to teologicky velmi nepodařený obraz, ale v křesťanské praxi žel hluboce zakořeněný. Buď máme před očima pouze Marii a Bůh je někde v nedosažnu, anebo nemáme před očima ani Marii, ale jen neviditelného Boha, k němuž máme stejně tak neviditelný vztah. Pokusíme se ostré hrany obou extrémů lehce zbrousit interdisciplinárním přístupem ke studiu postavy Panny Marie v dílech Lva XIII. Oprávněnost jeho úzkostí a vzdechů nad vážností doby za jeho pontifikátu umožní pochopit biografická stať o něm, obohacená o vhled do nesmírně komplikovaných italských a světových dějin. Tato kapitola záměrně předchází kapitolu

(7)

věnující se jeho mariánským dílům a v této práci je jedním z hlavních klíčů k jejich správné interpretaci.

Nakonec budeme jednotlivá témata vztahující se k postavě Panny Marie v dílech Lva XIII. konfrontovat s listem Mezinárodní papežské mariánské akademie Matka Páně. Památka – Přítomnost – Naděje. Analýzou vybraných děl papeže Lva XIII.

a reflexí jejich obsahu v optice zmíněného dokumentu, dojdeme k zjištěním, která pravděpodobně mnoho neuberou ani nepřidají samotné mariologii v rámci přísné dogmatiky, zato budou moci povzbudit nebo upevnit vychladlou mariánskou úctu, u jejíchž kořenů se usadil strach z rychlé proměny mentality doby a vnitřní rozpaky věřícího člověka způsobené nedostatečným přibližujícím výkladem starších mariánsky zaměřených dokumentů učitelského úřadu církve, v této práci zastoupených konkrétně díly severoitalského papeže Lva XIII. Tituly a z nich vycházející vlastnosti přisuzované Panně Marii Lvem XIII. označíme kurzívou, abychom mohli přehledně sledovat jejich typ a vývoj v užívání.

Texty, jimiž se zde zabýváme, jsou napsány, až na několik málo výjimek, v italštině.

Ve svých překladech se držím co nejpřesnějšího znění, i kdyby mělo být méně elegantní než text čistě populárního rázu. Spoléhám se na mou znalost italštiny a praxi v překladu textů z církevního prostředí. Důvěryhodnost mé práce s italskými texty snad podpoří i poctivě udělený zápočet ze zkoušky z italského jazyka na této fakultě.

Prohledala jsem přes tisíc odkazů na papeže Lva XIII. v internetové databázi Vatikánské knihovny, ale tento postup nemohl sám o sobě přinést potřebný studijní profit. Protože postava papeže Lva XIII. je zpracovaná v české literatuře zatím jen velmi chudě a nesourodě v několika málo životopisech a článcích ponejvíce z 19. a první poloviny 20. století, pokládám za nutné ucelit si základní představu o nepochybně velkém papeži, jehož životní příběh postupně obsáhnul lidství v osobě zprvu jen občana, věčného studenta s nadprůměrnou intelektuální výbavou, kněze, diplomata, člověka s nepevným zdravím a pevnou vůlí. Teprve potom lze odkrývat v papeži Lvu XIII. upřímné záměry k blahu veřejnosti, jež zakódoval do svých

„růžencových“ encyklik.

Věnujeme se tématu spadající do mariologie, jež se na Katolické teologické fakultě mezi hlavními předměty doporučeného studijního plánu v současné době jako samostatný studijní kurz nevyskytuje. Podmínky práce máme o to ztíženější. Otázky spojené s postavou Panny Marie a Matky Boží byly ve výchozím bodě mé práce jednou velkou neznámou s vkladem halíře chudé vdovy a stejně tak bylo na hranici bídy mé porozumění době prudkého rozmachu technické a sociální revoluce, v níž papež Lev XIII. držel kormidlo církve. Věřím, že moje námaha bude i pro vás přínosem.

(8)

1. Život a dílo papeže Lva XIII.

Lev XIII. přijal úkol vést církev v nezadržitelně sekularizující se společnosti druhé třetiny 18. a počátku 19. století. Od profánního prostoru byl izolován jen částečně (prostorami papežského domu v zaniklém Papežském státě na území nové sjednocené Itálie). I nezaujatý pozorovatel se pozastaví nad zdánlivým (a na první pohled silným) protikladem citové lidové zbožnosti a vyšlechtěného rozumu vysoce vzdělaného muže.

Na jedné straně nepřešel den, aby si Pecci nepřečetl denní tisk přinášející dění na politické, sociální i kulturní scéně, nepřešel měsíc, aby nepracoval na diplomatických vztazích se zahraničím, na straně druhé od VI. roku jeho pontifikátu téměř rok co rok vychází jedna růžencová encyklika, v níž se nemálo odráží jeho přesvědčení, že za vším zlem ve světě je „prastarý lstivý nepřítel, namyšlený ve své síle“¹. Růženec označuje Lev XIII. jako mocnou válečnou zbraň² proti všemu zlu, které se přednostně projevuje v napadání víry církve a v díle sekt³. Kdo nepozná život Vincenza Gioacchina Pecciho, budoucího papeže Lva XIII., po prvním přečtení jeho děl nabude snadno dojmu, že má před sebou úzkostného autora, který nezvládá držet krok s převratnými změnami v celosvětové společnosti, a proto se uzavírá do názorů o světě jako novodobé Sodomě a Gomoře, počítaje stále oběti, které padají do trestajících rukou Boží spravedlnosti za to, že se lidstvo odklání od Boha⁴, který dosud chtěl po člověku jen to, aby se pokorně, tiše a bez stížností smiřoval se svou životní situací⁵ a bral své sociální postavení a nedostatečné vzdělání jako Boží úděl.

1.1. Vincenzo Gioacchino Pecci

Vincenzo Gioacchino Raffaele Luigi Pecci se narodil 2. března roku 1810 na území Papežského státu v klidném podhorském městečku Carpineto Romano, obývaném prostými a pracovitými lidmi, pastýři, rolníky, pachtýři a kolony. Jeho starobylý rod původem ze Sieny sahá do poloviny 13. století a vyniká zástupem kardinálů, biskupů, právníků, diplomatů, velvyslanců. Misionář Bernardino Pecci zahynul jako mučedník v Indii, Margherita a Pietro z Řádu svatého Hieronyma⁶ byli prohlášeni za blahoslavené⁷. V rodinném prostředí se předávala věrnost církvi a láska k Panně Marii. Gioacchino (Jáchym) vyrůstal v šestset let starém paláci s bohatě zdobenými sály, obrovskou, bohatě vybavenou knihovnou a archivem plným vzácných písemností.

1 Enchiridion delle encicliche. Leone XIII. 1878–1903. 3. vydání. Bologna: Edizioni Dehoniane Bologna, 2008. Superiore anno. La perseveranza nella recita del Rosario mariano, par. 437, s. 325.

Dále jen EE 3.

2 Viz EE 3, Supremi apostolatus, par. 349, s. 259; Octobri mense, par. 954, s. 679.

3 „S tím cílem vzývejme pomoc a prostřednictví panny Marie, Matky Boží, aby se proti zlovolným sektám, v nichž je jasně vidět, jak ožívají neuposlechnuvší pýcha, bezuzdná zákeřnost, pokrytecká lest satanova, aby se ukázala její moc, moc té, která nad ním zvítězila už od svého početí.“ EE3, Humanus genus, par. 432, s. 321.

4 „A v tom je třeba rozpoznat velký a zasloužený trest Boží, který bídně zaslepuje národy, jež se od něho vzdalují.“ EE 3, Octobri mense, par. 942, s. 669.

5 „Na prvním místě je třeba stanovit tuto zásadu, že se musíme smířit s vlastním lidským postavením.

Odstranit z občanské společnosti sociální nerovnosti, je věc nemožná… trpět a snášet je tedy údělem člověka.“ EE3, Rerum novarum, par. 888–890, s. 617.

6 Řád sv. Hieronyma má ve znaku osamoceného lva. Mužský, původně poustevnický řeholní institut papežského práva, vznikl ve Španělsku a řídí se řeholí sv. Augustina. Po první invazi Napoleona do Španělska se řád, který měl ve 46 klášterech přes tisíc mnichů, už nikdy nevzchopil. V současné době existuje jediný klášter u Segovie. Oficiální stránky řádu sv. Hieronyma. Monasterio Jerónimo Santa María del Parral [2015-11-06]. <http://www3.planalfa.es/msmparral/parral/fondo.htm>.

7 CAMPAGNA, Arcangelo. Leone XIII. “Principe della Pace“. Gorle: Editrice VELAR, 2012. S. 3.

(9)

V jeho zahradě se stále udržovanou zelení byla studna, která nikdy nevysychala, a pozorovací meteorologická věž. Plukovník Ludovico, otec Gioacchina, byl mužem naprosto oddaným papeži a církvi. Synovi stavěl před oči sebe jako jasný vzor. Matka Anna Prosperi Buzi zase aktivně pečovala o chudé. V den sňatku Ludovico a Anna odpustili venkovanům všechny dluhy. Velkodušné gesto zopakoval Ludovico před svou smrtí. Vincenzo Gioacchino, narozený jako šestý ze sedmi dětí, pokřtěný jen dva dny po svém narození, čekal na své biřmování do 25. srpna 1817. Pečeť Ducha Svatého přijal Gioacchino v sedmi letech za účasti dvou vysokých prelátů: Gioacchina Tosiho, biskupa v Anagni a Francesca Maria Biordiho, apoštolského nuncia v Anagni. Chlapec Nino, jak ho matka nazývala, byl nesmírně živý, zvídavý a byl ho plný dům. Miloval koně, lov a výlety do hor. Jednou, když se Nino vracel z Anagni, i přes nevoli svého průvodce sebral podél cesty raněného chlapce, přivezl ho do paláce a zajistil mu lékařskou péči. V Carpinetu Romanu stojí kostel Santa Maria del Popolo (Svaté Marie lidu, nebo také „Svaté lidové Marie“) z konce 15. století. Tam se Nino chodíval modlit do Růžencové kaple, kterou dosud zdobí veliké fresky s výjevy bitvy u Lepanta.

Impozantní výjev vítězné bitvy s Marií v centru dějinné události, se promítne do růžencových encyklik budoucího papeže Lva XIII. Patronátem městečka Carpineto bylo vyhlášeno roku 1657 Neposkvrněné Početí a na hlavní oltář byl umístěn jeho obraz se znakem města.⁸ Tedy již dvě staletí před vyhlášením dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie!

Roku 1818 vstoupili Gioacchino a jeho bratr na jezuitskou kolej ve Viterbu.⁹ Jejich matka tam s nimi strávila prvních 5 dní a potom se vrátila domů. Chlapci s výborným prospěchem prý vynikali dobrotou srdce. Když po letech matka vážně onemocněla, 14letý Gioacchino se vrátil, aby byl s ní, dokud nezemřela, 5. srpna 1824 na svátek Panny Marie Sněžné¹⁰ (den před slavností Proměnění Páně). Lze předpokládat, že ke zbožnosti odmala vedenému Gioacchinovi časová souhra smrti matky a novény před blížící se slavností nanebevzetí Panny Marie nezůstala lhostejná. Mohl to prožívat tak, že Maria vzala jeho matku s sebou tam, kde je ona sama.

Osiřelého studenta přijal do svého domu strýc Antoniucci. V říjnu téhož roku Gioacchino vstoupil na Římskou kolej, odkud na konci prvního roku píše otci: „Mám tu radost oznámit ti, že jsem letos obdržel dvě ceny v dost těžkých kurzech dogmatické teologie. Ty těžkosti, co jsem musel ustát…“¹¹ Když roku 1825 přijal papež Lev XII.

při audienci 1400 studentů Gregoriánské univerzity, Gioacchino byl pověřen sepsáním latinského proslovu a před papežem ho přednesl. Studijní výsledky mladého seminaristy předčily očekávání docentů. Klasické jazyky, rétorika, literatura (satira, poezie, didaktika), filosofické vědy, matematika, chemie a fyzika, teologie, tvořily jeho

8 Oficiální webové stránky města Carpineto Romano. Chiesa di S. Maria del Popolo [2015-11-06].

<www.carpinetoromano.it/citta-e-territorio/itinerario-darte/239-chiesa-di-smaria-del-popolo.html>.

Zásvětná modlitba [2015-11-06].

<http://www.parrocchiacarpinetoromano.it/new/allegati/immacolata2008/

programma_manifestazioni.pdf>.

9 Tento rok uvádí Enchiridion delle encicliche i A. Campagna, ale na internetových stránkách muzea Lva XIII. v Carpineto Romano je uvedený rok 1816. Webové stránky Museo La Reggia dei Volsci.

[2015-11-03] <http://www.museolareggiadeivolsci.it/museo-leone/scheda-biografica-di-leone-xiii.html>.

Muzeum Carpineta Romana uspořádalo výstavu ke stému výročí úmrtí Lva XIII a zmiňují se o ní i badatelská akta Mezinárodního pamětního sjezdu z r. 2003.

10 Svátek upomínal na zázrak se sněhem na pahorku Eskvilinu v Římě, kde měl být na pokyn Panny Marie vystavěn kostel jí zasvěcený. V současnosti je tento den připomínán jako památka Posvěcení římské baziliky Panny Marie. Viz Denní modlitba církve, Vatikán: Česká liturgická komise, 1987. S.

1448.

11 CAMPAGNA, Arcangelo. Leone XIII. “Principe della Pace“, s. 8.

(10)

intelektuální výbavu do života. Stejně jako četl vytrvale Tomáše Akvinského, četl i denní tisk. Sledoval vývoj dění v neklidné Itálii a v celé Evropě a tento návyk si uchoval až do smrti. Do Carpineta se rád vracel, chodil s vesnickými kluky na moruše a četl řecké a latinské klasiky pod svým oblíbeným kaštanem¹². Gioacchino Pecci, čerstvý doktor teologie a filosofie a docent filosofie na Římské koleji, pokračoval na Akademii urozených kněží na Piazza della Minerva v Římě ve studiu práv a zároveň se připravoval na vysokou kariéru diplomata a správce v papežské kurii. Po stránce mariánské to byla doba obecného náboženského a duchovního útlumu, kdy po silném vzmachu mariánského hnutí v horlivé západoevropské církvi předchozího století¹³ zájem teologů a vzdělanců o postavu Panny Marie utichl (1780–1830). V roce 1830 nečekaně dochází v Paříži k mariánskému zjevení světového ohlasu. Řeholnici řádu sv. Vincence z Pauly, Kateřině Labouré, se zjevila Panna Marie „bez hříchu počatá“, z rukou jí vycházely paprsky a její podoba měla být zachycena na zázračné medailce¹⁴. René Laurentin, francouzský mariolog, o události soudí: „Tato medailka, na níž z rukou Panny Marie „bez hříchu počaté“ vycházejí paprsky, vlastně shrnuje program mariánského hnutí pro celé jedno století: Maria jako Neposkvrněné početí a prostřednice.“¹⁵ V roce mariánského zjevení zasáhla do jinak poměrně klidného průběhu studií Gioacchina Pecciho opět smrt, tentokrát nejmladšího bratra Ferdinanda.

Odcházení z tohoto života na věčnost bylo pro Gioacchina natolik spojené s Mariinou blízkostí, že později jako papež zanesl do růžencové encykliky Diurni temporis své osobní vyznání: „A my pevně doufáme, že budeme smět uzavřít náš pozemský život v lásce k této nejněžnější Matce, (v) lásce, kterou jsme všemi našimi silami hleděli pěstovat a víc a víc šířit.“¹⁶ 12. října 1834, den po svátku Mateřství blažené Marie Panny¹⁷, Gioacchino přijal nižší svěcení. Bylo zvykem připravit se na takové životní kroky modlitbou v rekolekci¹⁸. Nejkratší běžnou dobou byl jeden den, pro Gioacchina tedy strávený opět s Marií. Během studií na univerzitě La Sapienza Gioacchinovi zemřel otec. Tím v jeho životě skončila přirozená opora rodičů. Rok od otcovy smrti, 17. prosince 1837 přijal subdiakonát, 24. prosince jáhenské a 31. prosince kněžské svěcení.¹⁹ Papež Řehoř XVI. ho začlenil mezi své preláty a novokněz Gioacchino Pecci začal prověřovat své schopnosti v tribunálu a ve správní kongregaci. V té době přišel

12 Carpiento Romano se dnes prezentuje mimo jiné jako město jedlých kaštanů. Viz oficiální webové stránky města Carpineto Romano. Città del castagno [2015-11-18].

<http://www.carpinetoromano.it/index.php?option=com_content&view=article&id=4171&Itemid=244>.

13 18. století se může chlubit jmény velkých ctitelů a propagátorů mariánské úcty sv. Jana Eudese (†1680), Grignona z Montfortu (†1716) a Alfonse z Liguori, autora Chval mariánských, nejvydávanějšího mariánské díla všech dob. Od r. 1750 vyšlo zhruba tisíckrát, zato dílo Ludvíka z Grignonu čekalo na objevení téměř jedno století. Srov. LAURENTIN, René. Pojednání o Panně Marii. 1. vydání. Praha:

Krystal OP; Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství s.r.o., 2005. S. 80.

14 Pod stejnou podobou se Panna Maria zjevila štrasburskému liberálovi Alfonsu Ratisbonovi roku 1842 přímo v Římě. Viz LÖSNER, Libor. Alfons Ratisbonne (18.3.2012) [2015-11-23].

<http://immaculata.minorite.cz/?m=10&idc=t-180>.

15 LAURENTIN, René. Pojednání o Panně Marii, s. 82.

16 EE 3, Diurni temporis, par. 1417, s. 1121.

17 „Die 11 octobris, Maternitas B. Mariae Virginis, Duplex II. classis.“ Horae diurnae, Breviarii Romani, 1914. S. 1201.

18 Čas modlitby a usebrání v samotě.

19 Byly to tři po sobě jdoucí neděle: 3. adventní zvaná Gaudete, 4. adventní s vigilií Narození Páně a neděle v oktávu Narození s vigilií Slavnosti Obřezání Páně, tehdy se 1. ledna ještě neslavila slavnost Matky Boží. Viz Divinum officium. Trident 1570. Kalendarium: December 1837 [2015-09-01].

<http://divinumofficium.com/cgi-bin/horas/kalendar.pl>. 18. prosince se slavil svátek Očekávání porodu Panny Marie.

(11)

do přímého styku s cholerou. Dva měsíce od vysvěcení²⁰ byl poslán Řehořem XVI. jako apoštolský delegát do zdecimovaného langobardského Beneventu, ohrožovaného střety liberálů z Mazziniho hnutí a lupičstvím. Proti loupení Pecci velmi rázně zakročil a zjednal pořádek. Nicméně sotva se ujal úřadu, dostal tyfoidní horečku a lékaři mu nedávali naději na přežití. Na to se lid z vlastní iniciativy vydal v procesí do tamního sanktuária Madonny delle Grazie²¹ za branami a vyprosil si pro svého duchovního pastýře zázrak uzdravení. Apoštolský delegát Pecci z vděčnosti požehnal základní kámen nové stavby věnované Madonně delle Grazie a pod tímto titulem se Maria stala oficiálně patronkou města. Pecci začal v Beneventu obnovovat zemědělství, podporovat průmysl, obchod, nechal zbudovat novou širokou silnici podél svahu hory, zbavil poddané povinnosti platit některé daně a zavedl důslednou administrativní správu, čímž zachránil zbytek veřejného majetku.²²

Úspěch jeho správy byl důvodem k přeložení kněze Pecciho do Perugie. Od května roku 1841 postupoval stejně důsledně v nápravě veřejné i církevní správy a získal si tím důvěru občanů. Po určitý čas byly prázdné věznice. Na podnět Pecciho vznikla Spořitelna Perugie. Město navštívil papež Řehoř XVI. a byl přijat s mimořádnou ctí, jaké se mu jinde nedostalo. Byla po něm slavnostně pojmenovaná silnice, Gregoriana, usnadňující přístup do města.²³

Zatímco se kněz Gioacchino Peccio zabýval administrativní správou, daleko od Perugie bylo roku 1842 objeveno na dně staré truhly v Saint Laurent-sur-Sèvre dílo francouzského misijního kazatele Ludvíka Grignona z Montfortu O pravé oddanosti k Panně Marii a bylo zasláno do Říma na prozkoumání. Mariánský spis se rychle šířil a nově rozhýbal specifické formy mariánské úcty.

V lednu r. 1843 papež jmenoval Pecciho arcibiskupem Damašku a apoštolským nunciem v belgickém Bruselu. V kostele sv. Vavřince v Panisperně ho na biskupa vysvětil kardinál Lambruschini za účasti celého personálu belgické delegace. Kromě veřejných nepokojů ztěžovaly diplomatickou misi arcibiskupovi Peccimu sekty namířené proti katolické církvi a víře. Belgický klérus byl zase ovlivněný lamennaisiánskými proudy²⁴. Pecci navázal úzké vztahy s královskou rodinou Leopolda I., jehož uctivé výpovědi o budoucím papeži měly později příznivý vliv na jednání s liberální a antiklerikální italskou vládou. Horlivá královna Marie Luisa často vkládala do arcibiskupovy náruče malého Leopolda (II.), aby mu biskup Pecci žehnal. Věřila, že tak z chlapce vyroste dobrý král. V Bruselu Pecci udržoval rovnováhu v mezilidských vztazích mezi katolíky a liberály a snášel příkoří. Zajímal se o vývoj průmyslové revoluce v blízké Anglii, i společenský neklid Francie, která vyhlásila r. 1848 druhou republiku. Dbal na obnovu řeholních rodin. Na univerzitě v Lovaniu zamezil šíření doktrinálních omylů, v Římě otevřel belgickou kolej pro adepty na kněžství a ohlídal kvalitu studia. Studenty na jím zřízené koleji navštěvoval zodpovědně a rád jako arcibiskup a později jako kardinál.

V Perugii zemřel roku 1846 biskup Carlo Filesio Cittadini. Tamní lid obratem požádal o návrat Pecciho a ten se tam vrátil v červnu téhož roku. Ministr baron d´Anethan o něm napsal: „Nuncius Pecci byl obdivován pro vlídnost své povahy a pro vynikající vztahy,

20 12. února 1838.

21 Tj. Má Paní Milostí.

22 CAMPAGNA, Arcangelo. Leone XIII., s. 14–15.

23 25. září 1841. Srov. MALGERI, Francesco. Lev XIII. Viz http://www.treccani.it/enciclopedia/leone- xiii_%28Enciclopedia_dei_Papi%29/ [2015-11-01].

24 Félicité Robert de Lamennais (1782–1821) se řadí mezi tradicionalisty 1. pol. 19. stol. Učení tradicionalistů církev diferencovaně odmítá. Srov. BRUGGER, Walter. Filosofický slovník, s. 582.

(12)

které uměl udržovat s vládou, nejvýš horlivý v zájmech kultu.“²⁵ I král Leopold I.

přiznal: „Zřídkakdy jsem poznal osobu tak upřímně oddanou vlastní povinnosti, tak čistou v úmyslech a v celém svém konání.“²⁶

V září církev oslovil nový mariánský impuls. Ve francouzské La Salettě se zjevila krásná paní dvěma dětem, Melánii a Maximinovi.²⁷ Trpící Maria požádala lid o obrácení a pokání. Zjevení Matky Boží Plačící uvedlo teology do rozpaků a církevní autority na dlouho zaměstnalo.²⁸ Nicméně první a hlavní starostí arcibiskupa Pecciho v Perugii byli opět seminaristé a profesoři. Jaký profesor, takový seminarista, jaký seminarista, takový kněz, jaký kněz, taková naděje pro Boží lid. V nejednom případě profesor, který dorazil na vyučování pozdě, našel arcibiskupa na katedře, jak učí a Pecci pak, bez sebemenší známky nelibosti, uvolnil příchozímu místo. 19. prosince 1853 papež Pius IX. jmenoval arcibiskupa Pecciho kardinálem. O rok později tentýž papež slavnostně vyhlásil dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie.²⁹ Plynule na sebe navazující Pecciho reformy studia se promítly v realizaci plánu založení Akademie svatého Tomáše Akvinského roku 1858. Kardinál Pecci se z duše rád věnoval seminaristům, putoval od farnosti k farnosti, osobně povzbuzoval kněze ke studiu, k dalšímu vzdělávání a praktikování ctností, pomáhal jim finančně. Chudým seminaristům hradil studia, chudoba totiž nesměla představovat překážku v realizaci Božích plánů Duchem Svatým obdarovaného člověka. Sháněl finanční prostředky, aby seminaristy vyplatil z povinné vojenské služby. Založil společnost svatého Jáchyma na podporu chudých a invalidních kněží. Podporoval hnutí svatého Vincence z Pauly, aby kněží působili v přímém styku s chudými³⁰. Bylo třeba zajišťovat trvalé náboženské vzdělávání mezi lidmi a morálně je podporovat v dobách zmatků a útisku církve. Psal proto pastýřské listy, roku 1856 vydal diecézní katechismus, ustanovil instituty křesťanské nauky, roku 1874 založil Unii kněží kazatelů. Zřizoval rekreační a kulturní asociace pro mládež, večerní školy, učební obory, instituty pro sirotky a problémovou mládež, pro oběti prostituce. Otevřel nemocnici a zahrady Filipa Neriho (což jsou v podstatě dnešní dětská hřiště). Po zemětřesení roku 1854 a za hladomoru zajistil bezplatnou veřejnou menzu s denním přídělem jídla nejchudším. Aby povzbudil křesťanskou úctu lidu k Matce Boží, korunoval slavně obraz Madonny delle Grazie v dómu (1855) a dal vystavět sanktuárium Madonny della Misericordia³¹. Od papeže Pia IX. Pecci získal oficiální souhlas ke slavení svátku Nejčistšího Srdce Mariina, zasvětil diecézi Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu a o rok později Panně Marii Neposkvrněné. Svými činy budil respekt, který mu pomáhal držet v únosných mezích bouřlivost revolučních nálad. 20. června 1859, v době, kdy probíhala druhá válka za nezávislost Itálie, povstalecký výbor v Perugii nabídl diktaturu Vittoriu Emmanuelovi. Perugie usilovala o odtržení od Papežského státu i za cenu násilí s cílem připojit se k nově vznikajícímu království Itálie. Za blíže nevyjasněných okolností došlo v Perugii 20. června 1859 k nechvalnému plenění města a kraje papežskými švýcarskými gardami provázenému dokonce obětmi na životech. Kardinálovi Peccimu

27 19. září 1846.

28 Srov. STŘÍŽ, Antonín. La Saletta. Zjevení Matky Boží Plačící. Praha: Knihovna Vinice Páně, 1940.

S. 9–10, 177–180.

29 Pius IX. Apoštolská konstituce Ineffabilis Deus, 8. prosinec 1854.

30 Připomeňme mariánské zjevení roku 1830 řeholnici Kateřině Labouré z řádu sv. Vincence z Pauly.

31 Tzn. Má Paní Milosrdenství.

(13)

se podařilo utéct, ale zhojit následky utrženého bezpráví a chaosu se nepodařilo.³² Navíc roku 1860 i přes dohodnuté příměří do města vtrhlo sardské vojsko a antiklerikální nálady se neobešly bez dalšího zabíjení. Rabování a násilí se nevyhnulo klášterům ani sirotčincům. V takové situaci už nešlo o to něco budovat, ale veškeré diplomatické úsilí Pecciho v jednáních s uzurpátory směřovalo k tomu zabránit zlům ještě větším, v lepším případě zmírnit zla stávající. Přes tíhu trpěného násilí prosakovaly na veřejnost povzbudivé zprávy o nezvyklém typu mariánského zjevení v podobě Neposkvrněného Početí francouzské dívce Bernadetě Soubirousové v Lurdech.³³

Po vyhlášení Jednoty Itálie roku 1861 prezident rady ministrů Cavour prohlásil sebevědomě v komoře poslanců, že chce skoncovat s časnou mocí papežů a zmocnit se Říma, hlavního města Italského království.³⁴ O devět let později královské tlupy prolomily v Římě Portu Piu a papež Pius IX. se ocitl prakticky ve stavu zajetí, oloupený o území papežského státu. Takový je v hrubých rysech „background“, jež si arcibiskup kardinál Vincenzo Gioacchino Pecci nesl do svého úřadu papeže Lva XIII. Není také tajemstvím, že kardinál Pecci se neshodl v názorech s kardinálem Antonellim, státním sekretářem papeže Pia IX. Pecci totiž upřednostňoval v náhledech na situaci neklidné Itálie pozitivní zkušenost z Belgie s novým typem vztahů mezi církví a státem bez konkordátů a v demokratickém zřízení.

1.2. Papež Lev XIII.

Roku 1876, v době formálně již neexistujícího Papežského státu, svěřil papež Pius IX.

kardinálovi Peccimu úřad státního kancléře. Zároveň Pecci dál spravoval perugijskou diecézi. V únoru roku 1878 Pius IX. zemřel. Ve Vatikánu se shromáždilo k volbě nového papeže 71 kardinálů. Kardinál Pecci nesl na svých bedrech přípravu konkláve.

Už v prvním hlasování dostal 23 hlasů, zatímco druhý nejvyšší počet byl 7. Prý mu z očí kanuly velké slzy a stékaly dolů po tváři, jeho pravá ruka se začala třást tak, že nechala vyklouznout na zem pero, které držel a jen pozvedl oči k nebi, jako kdyby vzýval Boží pomoc.³⁵ Tentýž člověk na druhý den bez hnutí brvou prohlásil: „Já chci dělat jednu velkou politiku!“³⁶ Kardinál Pecci byl zvolený papežem 20. února v třetím skrutiniu 44 hlasy. Bylo mu 68 let a zdravím neoplýval. Přijal jméno Lev XIII.

a v temných dobách zvolil heslo: „Světlo na nebesích.“³⁷

Korunovace nového papeže nemohla proběhnout v bazilice na svatopetrském náměstí, protože italská vláda negarantovala její hladký průběh. Obřad se konal 3. března v Sixtinské kapli bez účasti lidu, ale katoličtí věřící po celém Římě osvětlili své domy a dali tak vládě najevo, co si myslí. Zatímco Evropa posílala blahopřání novému papeži,

32 Dnešní město Perugie příliš nezviditelňuje památku Lva XIII. Na různých webových stránkách nechybí popisy zásahu papežských vojsk prezentované jednoznačně negativně, jednostranně a emočně vypjatě skrze vesměs účelově vybraná dobová svědectví. Toto téma by si zasloužilo pozornost profesionálních historiků.

33 První zjevení měla Bernadetta 11. února 1858. Tehdy ještě nerozuměla, „co“ nebo „kdo“ to je.

36 Leone XIII. e gli studi storici, Atti del convegno Internazionale Commemorativo. Città del Vaticano, 30-31 ottobre 2003. Ed. Cosimo Semerado. S. 14.

37 V Grignonově knize Tajemství svatého růžence nacházíme promluvu Panny Marie ke sv. Mechtildě:

„…Jméno Maria, které znamená Paní světel, ukazuje, že Bůh mě naplnil moudrostí a světlem jako zářící hvězdu, aby osvěcovala nebe i zemi.“ Tuto hvězdu má papež Lev XIII. i ve svém znaku. GRIGNON, Ludvík Maria. Tajemství svatého růžence. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2012. S. 60.

(14)

potvrdil se na Lvu XIII. výrok z evangelia, že nikde není prorok tak málo ctěn jako ve svém kraji.³⁸

Lev XIII. se okamžitě pustil do práce. Ještě večer v den svého zvolení napsal dopis německému císaři Gulielmovi I. a ruskému carovi Alexandrovi II. Zpravil je o svém zvolení, o tom, jak italská vláda zachází s církví a vyjádřil naději ve vzájemnou spolupráci k dobru veřejnosti. 23. února přijal na první veřejné audienci delegáty katolických univerzit ve Francii. V listopadu předložil žákům Gregoriánské papežské univerzity projekt návratu k porozumění scholastické teologii. Po roce a půl zrání Lev XIII. potvrdil encyklikou Aeterni Patris³⁹ nauku svatého Tomáše Akvinského jako vzor teologických a filosofických studií. Naprosto bez průtahů však odsoudil už deset měsíců po nástupu na papežský stolec socialismus, komunismus a nihilismus. Dalším velkým tématem v počátcích pontifikátu Lva XIII. bylo, hned po revizi studií, křesťanské manželství.⁴⁰ 22. února 1879 vyzval papež katolické publicisty k tomu, aby šířili dobrý tisk jako nástroj pravdy.⁴¹ Roku 1880 prakticky zpřístupnil k vědeckým účelům uzavřené vatikánské archivy.⁴² K rozvoji katolické exegeze a biblického kritického bádání, v němž byli protestanté citelně napřed, měla povzbudit encyklika Providentissimus Deus⁴³. Zájem o vědu a pokrok vysloužily Peccimu pověst moderního papeže. Už za svého dřívějšího pobytu v Bruselu se zúčastnil inaugurace nové železnice a nechal se uchvátit rychlostí vlakové dopravy. Roku 1891 pak zřídil ve Vatikánu Astronomickou observatoř.⁴⁴ Lev XIII. je první papež zachycený na filmovém pásu z roku 1896, který je v Itálii zároveň nejstarším dochovaným.⁴⁵

Za svého pontifikátu zřídil Lev XIII. dva patriarcháty, 34 metropolitních sídel, 113 katedrálních sídel, 65 apoštolských vikariátů a 35 apoštolských prefektur.⁴⁶ Vydal přes 100 děl: encykliky ve vlastním slova smyslu, dopisy-encykliky, apoštolské dopisy, dopisy a breve. V databázi Vatikánského archivu jsou uchovány jeho básně, z nichž některé vyšly ještě za papežova života. V odborných publikacích a článcích nad počtem encyklik nepanuje shoda. My se budeme zatím držet údajů 3. dílu Enchiridionu delle encicliche, který je výchozím dokumentem této práce. Nepočítáme-li díla jinak zaměřená na postavu Panny Marie, pak čistě „růžencových“ encyklik čítá Enchiridion delle encicliche deset. Nicméně Akta Mezinárodního pamětního sjezdu u příležitosti 100. výročí úmrtí papeže Lva XIII. jich zmiňují 11.⁴⁷ Encyklik ve vlastním slova smyslu je v enchiridionu uvedeno 54, kromě nich jsou však označeny jako encykliky i mnohé „dopisy“. Adresáty děl papeže Lva XIII. jsou národy na všech světových kontinentech. V českém prostředí velkou pozornost vzbudila cyrilometodějská encyklika Grande munus, vydaná 30. září 1880 a později epištoly Reputantibus saepe, Neshody v Čechách kvůli národnímu jazyku z 20. srpna 1901 a Quae ad Nos, O církvi v Čechách a na Moravě z 22. listopadu 1902.

Papež Lev spravoval církev v době nezadržitelné masové laicizace společnosti. Snažil se, aby křesťanská víra a její morální rozměr nalezly své pevné místo na půdě v době

38 Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě. Srov. Mk 6,4.

39 4. srpen 1880.

40 EE 3, Arcanum divinae sapientiae z 10. února 1880.

42 O zpřístupnění vatikánských archivů a celém procesu s tím spojeném obsáhle pojednávají Akta Mezinárodního pamětního sjezdu z r. 2003, konaného u příležitosti 100. výročí úmrtí Lva XIII.

43 18. listopad 1893.

44 Leone XIII. e gli studi storici, s. 12.

45 Stato del Vaticano. Filmoteca vaticana [2015-11-01].

<http://www.vaticanstate.va/content/vaticanstate/it/altre-istituzioni/filmoteca-vaticana.html>.

47 Leone XIII. e gli studi storici, Atti del Convegno Internazionale Commemorativo. Città del Vaticano, 30-31 ottobre 2003. Ed. Cosimo Semerado. S. 124.

(15)

neustálých sociálně-politických zemětřesení. Rozvíjel proces centralizace církevní moci v Římské kurii a zasazoval se o uznání papeže jako nezávislé hlavy věřícího lidu. Razil ale přesvědčení, že papež musí být svobodný od jakékoli návaznosti na politiku Itálie.

Obnovoval diplomatické vztahy, stavěl se proti rozhodnutí vlád, která utlačovala práva věřících. Nevyhýbal se žádné oblasti, která by představovala výzvu nebo riziko velkého názorového střetu. Z „jeho“ témat alespoň letmo jmenujme tato: politické režimy a ideologie, situace církví v jednotlivých státech, věrouku, křesťanský život, formaci kněží, anglikánská svěcení, modlitbu, práci, kulturu, rodinu, manželství, školství, vědu, sociální jevy jako chudoba vedoucí k nedůstojnému a mravně nepřípustnému životu, otroctví nebo dokonce otázku cti ve smrtelných soubojích mužů (duelech). Lev XIII.

je chápán širokou veřejností jako „evropský diplomatický šachista“⁴⁸.

Jeho nejznámější encyklika Rerum novarum⁴⁹, která si vysloužila přízvisko „dělnická“, posloužila jako základ rodícího se sociálního učení církve, které stojí na pěti v encyklice vyjádřených základních principech: lidská a křesťanská solidarita, svoboda sdružování, sociální funkce osobního vlastnictví, pojetí práce nikoliv jako zboží řízeného soudem poptávky a nabídky, ale jako prostředku napomáhajícímu k rozvoji lidské osobnosti a konečně právo státu působit v oblasti ekonomie. Za zmínku stojí pouti francouzských dělníků do Říma⁵⁰, které významně přispěly k prohloubení papežových úvah o jejich životních podmínkách. Postoje papeže Lva XIII., přestože nenapadaly kapitalismus nijak do hloubky, narážely na velkou nelibost v řadách buržoazie.

Papež Lev XIII. si uvědomoval nutnost trvalé křesťanské formace věřících, zmítaných neustálými proměnami v novém, politicky i hospodářsky nestabilním, italském státě.

Roku 1882 pověřil apoštolátem mezi věřícími Třetí řád svatého Františka.⁵¹ Stejně jako svou diecézi v Perugii, zasvětil papež Lev roku 1899 i celý svět a lidský rod v něm Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Bylo-li to možné, oživoval víru a sebevědomí křesťanů slavením jubileí (1825, 1875). Osobní výročí biskupského svěcení roku 1888 se zapsalo do paměti návštěvníků Říma díky velkolepé vatikánské expozici darů z celého světa.

Nemalou pozornost věnoval papež jubileu přechodu do nového tisíciletí. Doba pontifikátu Lva XIII. však nebyla nikdy zralá na myšlenku znovuotevření válkou přerušeného 1. vatikánského koncilu v roce 1870. Opakovaně a neúnavně (dodnes v tomto ohledu málo pochopený papež) poukazoval na mocenskou činnost zednářských sekt plnou lží a záškodných intrik a na skrytou manipulaci s důvěřivou (a pravý stav věcí jen těžko rozlišující) nejnižší třídou lidu tvořenou rolníky a dělníky. Ke sklonku života Lev XIII. s jasnou myslí zkušeností přesvědčeného starce odsoudil amerikanismus – přehnaný sklon mladé církve v Americe přizpůsobovat nauku a disciplínu univerzální církve různým situacím, vnitřně neuspořádaně a bez zdravé míry. V Graves de communi, dva roky před smrtí, zvěčnil své výhrady k demokracii, která podle něj skrývá rovněž svá nepodcenitelná úskalí.

Papež Lev XIII. zemřel ve Vatikánu 17. července 1903, po 14 denní agónii, po 25 letech svého pontifikátu. Jeho hrob najdeme v lateránské bazilice v Římě.

48 PICCIAREDDA, Stefano – ALBERTI, Vittorio V. Il mondo di Leone XIII. L´incontro della Chiesa con il XX secolo, s. 10.

49 15. květen 1891.

50 Na svou dobu odvážná a velká pouť francouzských dělníků se konala 20. října 1889. Viz EE3, s. 9.

51 Připomeňme si příběh ze života světce, jehož roku 1207 papež Innocenc III. spatřil ve snu. Bazilika svatého Jana v Lateránu se hroutila a František nastavil svá záda jako živý sloup, aby chrám úplně nespadl. Františkánské prameny III., Uherské Hradiště: Tomáš Ježek – Ottobre 12, 2008. S. 86.

(16)

1.3. Dobový rámec pontifikátu Lva XIII.

Co se vlastně za života Gioacchina Pecciho dělo s Itálií, která má v dějinách tu přednost, že se stala významným centrem církevního dění se stálou základnou a sídlem nástupců apoštola Petra, kterému Kristus svěřil klíče od veřejného tajemství nebeského království? Díla hudebních mistrů mají svou předehru a dohru. I my se musíme vrátit o století zpět, abychom letmo zahlédli souvislosti z velké části předcházejícího bouřlivého dění v budoucí jednotné Itálii, která nebyla schopna ujednotit se vlastně vůbec na ničem, protože sama nevěděla, v čem by nová jednota moderního státu odloučeného od církve, měla spočívat. Opěrné body jako ekonomie a průmysl se staly, jak uvidíme, příliš vratkými a nespolehlivými. Vlastně je k podivu, že něco tak různorodého jako byly populace žijící na Apeninském poloostrově, mohl někdo začít chtít jednotit. Bolest přerodu se dala očekávat a ti, kteří o něj usilovali, nemohli nevědět, že bude stát mnoho nevinných lidských životů především z řad z 80%

negramotné populace s naivní vírou v lepší budoucnost v moderním státním útvaru řízeném osvícenci ve jménu vědy a pokroku.

Prakticky všechny mezinárodní konflikty plynoucí z nenasytného úsilí o přeskupování a urovnávání zájmů zainteresovaných států se neobešly bez toho, aby nepřinesly nějakou změnu v italském politickém uspořádání. V četných italských provinciích a malých státech se střídaly po celé 18. století, místy i po několika málo desetiletích, různé vlády (savojská dynastie na Sicílii, Bourbonové v Neapoli, Farnesové v Parmě, Mediceové ve Florencii, Lotrinští v Toskánsku…). V polovině 18. století měla každá italská země jiného panovníka než na počátku a ten nebyl místní, ale z prostředí jiného evropského státu. Nezávislé Mantově veleli Rakušané spravující Lombardii, Sardinie se naopak vyvlékla z vodítka španělských kolonialistů a spolu se Savojskem byla prohlášena královstvím. Na nestabilitu dynastií byla uvyklá jižní část Apeninského poloostrova, naopak menší frekvenci střídání panovníků se těšila území Modeny s rodem d´Este, benátská a janovská republika, bojovný savojský Piemont a hlavně – Papežský stát. Končí izolovanost a provincialismus po dvě století přítomné španělské nadvlády. Pro 18. století je v Itálii charakteristická zemědělská revoluce. V průběhu tohoto století populace stoupá z 13 na 18 milionů lidí, a to hlavně díky venkovu.

Obchod s orientálním zbožím k udržení životní úrovně nestačí. Zřizují se nové manufaktury, Piemont, Lombardie a Kalábrie vyvážejí ve velkém do Evropy hedvábí.

Jižní Itálie vyrábí mýdlo, vyváží olej a obilí, první jihoitalská vína se stávají vyhlášenými (sicilská Marsala). Obyvatelé Mantovy si spokojeně mnou ruce pro rostoucí ceny rýže, obilí, sena, kukuřice a vína. V kvetoucí zemědělské Itálii jakýkoli pozemek byl velice cenný. „Zemědělství se v 18. století stalo v Itálii módou. Básníci umisťují děje svých básní do Arkádie a kdosi dokonce psal ódy na pěstování rýže a konopí. Po celém poloostrově vznikají zemědělské akademie a společnosti:

nejslavnější byla florentská akademie dei Georgofili, založená roku 1753, opravdové shromáždění toskánských statkářů. Díla věnovaná zemědělství se nedají ani vyčíslit a mezi hlavními představiteli kultury 18. století se jen málokdo nějakým způsobem nezabýval problémy souvisejícími s rozkvětem zemědělství.“⁵² Hospodařilo se extenzivně (od půdy a pracovníků se vyžadovalo maximum výnosu a sil za co nejmenší peníz) a intenzivně (hospodaření bylo racionálně propočteno na základě investic a tomu odpovídajících výnosů). Intenzivní způsob byl modernější a dávala mu přednost buržoazie. Žel docházelo i ke škodám, kácely se neuváženě lesy, zabírala se společná

52 PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. S. 183–184.

(17)

půda a obecné pastviny, rostla hrabivost jihoitalských statkářů. „Lidé a společenské síly podporující pokrok a kapitalistickou přeměnu zemědělství záhy pochopili, že nestačí zaměřit se jen na vysoušecí práce, na zavádění nových kultur a lepší techniky, ani prosadit svobodný trh s obilím. Bylo třeba změnit od základů starý hospodářský systém a dát tak prostor dynamičtějším, modernějším silám. Šlo o to, omezit výsadní postavení velkých vlastníků půdy z řad šlechty a duchovenstva, žijících z výnosů, ale na svých statcích nepřítomných, skoncovat se zastaralým systémem fideikomisů⁵³ a církevních statků, které vázaly obrovské pozemky naprosto nesmyslnou vázaností. Šlo o to, skoncovat s nedotknutelnými, úředně stanovenými výsadami velkých městských center.

Aby však bylo možné těchto cílů dosáhnout, bylo třeba být s to čelit a vypořádat se s velmi průhlednou opozicí privilegovaných vrstev, podkopat jejich mocenské postavení ve státě, snížit jejich váhu a vliv. Bylo třeba zbavit šlechtu všech pozůstatků výsadní soudní pravomoci, omezit vliv duchovenstva ve věcech řízení státu, při utváření veřejného mínění, bylo třeba potlačit městské cechy. Jedním slovem, bylo třeba reforem. A tak se otázka půdy stala otázkou státu: pokud měl být boj proti starým pořádkům vítězný nebo vůbec účinný, musel přejít z oblasti hospodářského pole na pole politické a zmobilizovat veřejné mínění, které už osvítily ideje boje za reformy.

V století osvícenství byli přirozenými vůdci veřejného mínění vzdělanci.“⁵⁴ Přestože 80% populace byla negramotná, knižní trh zažíval boom, rostl počet nakladatelů a tiskařů. Veřejnost vyhledávala kulturní prožitky, experimentovala s podobou spisovné italštiny, do které vnášela francouzské výrazy.

Na modernizaci dobývání chleba navázala skutečná průmyslová revoluce s odrazovým můstkem v Anglii. Italské intelektuály zaměstnávala zcela nová věda – ekonomie.

Lombardie na severu měla štěstí na systematickou rakouskou správu za vlády Marie Terezie (1740-1780). Ta zaměstnala reformou velký počet odborníků. V roce 1760 vstoupil v platnost tereziánský katastr. Daňové břemeno se přesunulo na nemovitosti a jejich vlastníky. Hodnota pozemkového vlastnictví byla pevně a trvale stanovena a tím byli vlastníci chráněni proti případnému zvyšování daní z jejich majetku. Území byla rozdělena na kraje a obce s novou strukturou správy. Cílem bylo vyrovnávat rozdíly mezi městem a venkovem. Do řad zástupců místních orgánů však směli být vybírání pouze plátci pozemkové daně. „V zájmu vzdělávání a školství“ bylo zrušeno mnoho klášterů a výtěžky přešly do státní pokladny. Jezuitský řád byl rozpuštěn, jeho školy uzavřeny, ale posílena byla jansenistická univerzita v Pavii. Habsburská císařovna Marie Terezie vyhláškami zrušila cechy a inkviziční tribunál a spustila měnovou reformu. Podporovala kulturu, v Miláně dala vystavět světoznámou neoklasicistní budovu opery La Scala na místě bývalého kostela. Nicméně Marie Terezie i její osvícenský následovník trůnu Josef II. (1780-1790) naráželi v Lombardii na nedůvěru buržoazie a odpor patriciátu. Podobně tomu bylo i v Toskánsku a Modeně. Bratr Josefa II. a stoupenec jansenismu, Petr Leopold, odtud rozšířil vládnoucí moc na venkov. Na jeho podnět vznikaly místní správní úřady vybavené značnou pravomocí.

Oblast Toskánska zašla nejdále v boji proti výsadám církve a jako první země v Evropě veřejně spálila mučicí nástroje. Mezitím se prostí rolníci, ochuzení o symboly a duchovní opory tradiční víry, vzbouřili proti jansenistickým experimentům pratského a pistojského biskupa Scippione de´Ricciho. Z habsburského rodu hlásícího se ke katolicismu vzešlo nepochopitelné množství útoků na církevní majetek a výsady církve.

Zcela jiná atmosféra vládla v jihoitalské Neapoli, Sicílii a Parmě. „Na rozdíl

53 Svěřenectví majetku jiné osobě v době právní nezpůsobilosti osoby, jíž časný statek patří.

54 PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie, s. 185.

(18)

od lombardských statkářů a toskánských hobereaux⁵⁵, neměli jihoitalští feudálové žádnou tržní a podnikatelskou tradici. Od nepaměti byli zvyklí žít v hlavním městě a u dvora. Své výnosy hodnotili pouze z hlediska vážnosti, kterou jim dodávaly, a z hlediska spotřeby, nebo spíše plýtvání, jež jim umožňovaly. Nelze se proto divit, že se časem mnozí dostávali do těžkostí a byli nuceni prodat část svých pozemků parvenuům⁵⁶ kdovíjakého původu, zámožnějším rolníkům, pachtýřům, kupcům a živnostníkům.“⁵⁷ Hospodářský život byl poznamenaný neúnosným daňovým břemenem. Obchod byl zatížený vysokými převozními cly. Krajní vykořisťování rolnické práce spolehlivě vyživovalo podhoubí revolty lidové masy, která neměla vlastně už co ztratit. Ani Bourboni nepohnuli zavedenými sicilskými systémy. Podobně na tom byla přístavní města Janov a Benátské vnitrozemí, kde tamní oligarchie tvořila nepsanou federaci měst, z nichž každé ovládalo svůj venkov v nenávisti k neúčinnému byrokratickému absolutismu.

Zbývá zmínit se o svébytném Piemontu na severu, nedobrovolnému a věčně nespokojenému vazalovi Francie. Vlády Viktora Amadea II. a Karla Emanuela III.

se vyznačovaly typickou chladnou účelovostí, politikou výbojů s upevňováním vojenského a diplomatického vlivu, odporem k novotám a tedy zpomalováním reformačního úsilí monarchie. V protikladu k tomu všemu gradovaly projevy buřičství, anarchické protesty a tvrdá cenzura s následným vyhošťováním vzdělanců a vlnami emigrace. Piemontská šlechta byla starobylého rytířského původu a netvořili ji patriciové a měšťané, kteří by se v kritických dobách pragmaticky vraceli k půdě.

18. století zaznamenalo také tvrdý zásah do chodu Papežského státu. Napoleon Bonaparte sesadil a uvěznil papeže Pia VII. a donutil ho odejít do vyhnanství. Už v roce 1773 Klement XVI. pod nátlakem musel rozpustit jezuitský řád a roku 1782 se Pius VI.

osobně vydal do Vídně přesvědčit císaře Josefa II., aby upustil od politiky namířené proti kurii. Marně. Téměř od všech sebeuvědomělých italských a evropských vlád přicházela nařízení omezující soudní pravomoci a vliv církve. Na přelomu 18. a 19. století byl Papežský stát považován za nejzaostalejší a s nejhorší vládou.

Roku 1789 ve Francii propuklo v plné síle hnutí, které dějepisectví pojmenovává jako Velkou francouzskou revoluci. Měla nepochybně dopad na celou Evropu, ale je třeba si uvědomit, že k velkým událostem dochází po sérii podceněných křivd menšího rozsahu a druhou podmínkou k uskutečnění dějinně významných převratů je dostatek mládežnického dorostu početného obyvatelstva. Jeden z hlavních iniciátorů boloňské vzpoury, student práv Luigi Zamboni, byl popravený ve svých 23 letech (v roce 1795) a dodnes se o něm v italských školách učí. Emanuelovi De Deo popravenému za spiklenectví v Neapoli o rok dříve bylo 22 let. Mladistvé oběti měly (a mají dosud) větší dopad na veřejné mínění než oběti prostých rolníků. Celé nadcházející 19. století pak bude poznamenané nerovností v přístupu k požadavkům lidí z města a těch

„z venkova“. Dokládají to hybné síly spontánně se objevujících a na sobě nezávislých povstání venkovanů na straně jedné a promyšlené intriky vysokých politiků v průmyslovou revolucí utvářených moderních, euforiemi svobod poblázněných městech na straně druhé.

Na přelomu 18. a 19. století došlo k zhoršení vztahů mezi Itálií a Francií. Pod vlivem francouzské revoluce Korsika, italská jazykem i tradicemi, začala bojovat za svobodu, nicméně dopadla tak, že se dostala právě pod vliv Francouzů. Italská osvícenská

55 Drobná provinční šlechta. Viz DONATI, Claudio. Nobiltà. (1996) [2015-11-03].

<http://www.treccani.it/enciclopedia/nobilta_%28Enciclopedia-delle-scienze-sociali%29/>.

56 Tj. zbohatlíkům.

(19)

společnost sledovala tento boj se zájmem a představovala si, že Korsika bude spojovacím článkem mezi probíhající revolucí francouzskou a budoucí revolucí italskou. Roku 1790 se na Korsiku přestěhoval Filippo Buonarroti, potomek Michelangelův, „jakobínský“ student z Pisy, a začal vydávat první noviny italského risorgimenta Korsické vlastenecké noviny. Ten byl však také první, kdo se mýtu o italské revoluci vázané na Francii zřekl. Ve Francii se všude nekoordinovaně bojovalo. Z Korsiky pocházel Napoleon Bonaparte, velitel francouzské armády, který od května 1796 stihl obsadit celou severní Itálii a dostal se až k branám Vídně.

Část italského obyvatelstva vítala Bonaparteho jako osvoboditele.

Vznikem Cisalpinské republiky v červnu 1797 s vlastní vlajkou a armádou, domnívali se její obyvatelé, že lze uskutečnit pokus o politickou a občanskou obrodu národa.

Jenomže tato republika reálně nepřestala být „vojensky okupovanou zemí se všemi důsledky, které z toho plynuly: neustálé rekvizice, ukládání velmi vysokých daní, které přiváděly mladý stát do finanční tísně, loupení uměleckých děl. Její vládci, které osobně vybral Napoleon, nikdy neměli naprostou volnost v jednání vůči vyslancům a komisařům direktoria.“⁵⁸ Ústava Cisalpinské republiky byla napodobeninou francouzské ústavy z roku III. s dvoukomorovým systémem a volebním právem na základě majetkového censu. V naději na osvobození a samostatnost zapletla se nenápadně severní a střední Itálie do další diktatury. Nicméně přínosem Cisalpinské republiky do moderních dějin Itálie bylo překonání izolované vlády rodově významných měst, Italové z různých oblastí společně působili ve shromážděních a orgánech republiky. Hlavním městem a střediskem jinak rozptýlené italské inteligence se stal Milán. Ve stejné době vznikly republiky Neapolská (1799) a Římská (1798), která mimo jiné zrovnoprávnila Židy s ostatními občany. Veřejným i tajným reptáním živené nesympatie k Francii vyústily v další projevy odporu. Roku 1799 po celé Itálii vypukly protifrancouzské, protijakobínské, ale i protižidovské odbojové akce a rolnické vzpoury. Jedním slovem, Francouzi se na konci 18. a počátku 19. století nezapsali do italského povědomí dobře, což objasňuje pozdější vstup Itálie do Trojspolku (1882) namířeného výslovně proti Francii (tato dohoda zásadně podryla rozvinutá diplomatická jednání papeže Lva XIII. s antiklerikální Francií). Napoleon odpověděl velice rázně vojenskými taženími. Anektoval ke své republice Benátsko (1806), Marky (1807), Tridentsko (1809). Mimo oblast napoleonské nadvlády zůstaly jen Sardinie a Sicílie.

Na svých územích zavedl Napoleonský občanský zákoník, kterým mimo jiné zrušil feudální pouta k půdě, práva prvorozenství a fideokomisy. Z toho vytěžila prospěch buržoazie. Napoleonovo vojsko bylo sice pro obsazená území finančně nákladnou záležitostí, ale poprvé ve vojenských akademiích mohli mladší synové ze šlechtických rodin a synové měšťanů (ti neprvorození) dosáhnout na vysokou politickou kariéru!

Do té doby toto umožňovala pouze dráha duchovní a pro důsledky z toho plynoucí církev nutně v jednotlivých případech utrpěla na dobré pověsti. Napoleon sám si pravděpodobně plně neuvědomoval, jak zrušením výsady prvorozenství, tím jediným bodem svého zákona, prakticky změnil celou společnost. Po Vídeňském kongresu a po definitivní Napoleonově porážce u Waterloo roku 1815, se Italské království rozpadlo na Lombardsko-Benátsko, vévodství modenské a parmské a Papežský stát.

Všechny sesazené dynastie se vrátily zpět na trůny. (V té době už bylo Gioacchinovi Peccimu 5 let.) Zřídila se opět celní pásma, clo se platilo tolikrát, kolika státy se procházelo. Na všech hranicích se rozmohlo společnost destabilizující násilí zbojníků a pašeráků, obzvlášť závažná a nebezpečná situace byla na severních hranicích