Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta národohospodářská
Penzijní připojištění a jeho souvislost s důchodovou reformou
bakalářská práce
Autor: Pavlína Černá
Vedoucí práce: Ing. Jana Kapinusová
Rok: 2007
Prohlašuji na svou čest, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.
Pavlína Černá
V Praze, dne 22. 5. 2007
Abstrakt
Tato práce se zabývá aktuální problematikou českého důchodového systému. Jeho současná podoba nevyhovuje stávajícím podmínkám a zdlouhodobého hlediska není finančně udržitelná. Hlavní příčinu spatřujeme v nepříznivém demografickém vývoji. Jednou z možností, jak tuto situaci vyřešit, je reforma spočívající v zavedení povinného fondového pilíře k nynějšímu PAYG systému. Tento fondový pilíř vychází z penzijního připojištění.
Práce dále pojednává o způsobu fungování, financování, otázce povinnosti, dobrovolnosti a bezpečnosti nové kapitálové části důchodového systému.
Abstract
The memory deals with actual problems of the Czech pension system. Its present form does not satisfy the current conditions and it is not financially sustainable for a long time. The main cause is related with the negative demographic trend. One of the possibilities how to sort out the situation is a pension reform which is based on an establishment of an obligatory fund pillar which will complement the current PAYG system. This fund pillar results from supplementry insurance. Then this memory deals with a way of a functioning, financing, question of obligation, voluntary and safety of the new fund part of the pension system.
Klíčová slova důchodová reforma penzijní připojištění druhý pilíř
demografie
JEL klasifikace
J260 - Retirement; Retirement Policies
G230 - Pension Funds; Other Private Financial H550 - Social Security and Public Pensions
Obsah
Úvod ... - 1 -
1 Důchodový systém... - 2 -
1.1 Uspořádání důchodových systémů... - 2 -
1.1.1 Typy konstrukce penzijního systému ... - 3 -
1.1.2 Penzijní plány ... - 3 -
1.1.3 Způsob financování... - 3 -
1.1.3.1 Průběžný způsob financování... - 4 -
1.1.3.2 Kapitálový způsob financování... - 4 -
1.1.3.3 Srovnání... - 5 -
1.2 Demografie a PAYG ... - 6 -
1.2.1 Demografický vývoj... - 6 -
1.2.2 Vliv PAYG na porodnost ... - 7 -
1.2.3 Rovnováha... - 7 -
1.3 Potřeby do budoucna... - 8 -
1.3.1 Předpoklady... - 9 -
1.3.2 Reforma důchodového systému... - 10 -
2 Penzijní připojištění jako nástroj udržitelnosti... - 12 -
2.1 Důchodový systém v České republice... - 12 -
2.1.1 Proč je český důchodový systém neudržitelný... - 13 -
2.1.1.1 Demografické události... - 13 -
2.1.1.2 Vnímání důchodového systému ... - 16 -
2.1.1.3 Relace důchodu ke mzdě... - 16 -
2.1.1.4 Nadměrná solidarita... - 18 -
2.2 Charakteristiky penzijního připojištění v ČR... - 18 -
2.3 Budoucnost penzijního připojištění... - 20 -
2.3.1 Povinnost se připojistit – zavedení druhého pilíře... - 21 -
2.3.2 Reformní krok ... - 22 -
2.3.3 Požadovaná podoba druhého pilíře... - 23 -
2.3.4 Druhý pilíř... - 24 -
2.3.4.1 Povinnost vs. dobrovolnost ... - 24 -
2.3.4.2 Financování ... - 26 -
2.3.4.3 Institucionální zabezpečení... - 29 -
2.3.4.4 Bezpečnost a garance... - 30 -
2.3.4.5 Shrnutí ... - 31 -
Závěr... - 33 -
Zdroje ... - 34 -
Seznam tabulek a grafů... - 37 -
Úvod
Změny ve fungování veřejného sektoru se dostávají do popředí zájmu vyspělých států.
Významné postavení vprobíhajících či plánovaných reformách zaujímá důchodová soustava, která tvoří nejvýznamnější složku veřejných financí. Původní koncepce těchto systémů vycházela z podmínek doby, v níž vznikaly. Vdůsledku měnícího se demografického a ekonomického prostředí se však nyní jeví jako nevyhovující. Slabinou bude v nejbližších letech rostoucí rozdíl mezi prostředky do systému plynoucími a odtékajícími.
Kvýběru tohoto tématu mě vedlo hned několik podnětů. Jedná se o problematiku, kterou se vsoučasnosti musí zabývat také česká vláda. Volání po změně slyšíme jak z úst Evropské unie, tak od naších ekonomů. Penzijní systém zaujímá vekonomice významné postavení a ovlivňuje životní úroveň starších občanů. Určitou roli ve výběru hrál také fakt, že změny provedené vdůchodové soustavě postihnou především nejmladší generaci.
Vmé práci se zabývám základním problém českého důchodového systému, kterým je jeho neschopnost zajistit dlouhodobou finanční udržitelnost. Jako řešení vidím reformu založenou na přeměně penzijního připojištění. Změna by spočívala v povinnosti odvádět do penzijních fondů část z dosavadních odvodů na důchodové pojištění.
Mým cílem je navrhnout možnou podobu reformy penzijní soustavy, která by vnesla prvky zásluhovosti, přispěla k posílení odpovědnosti občanů za svůj život ve stáří a zároveň by napomohla kdlouhodobé finanční udržitelnosti systému. Zaměřit se hodlám na vytvoření nového důchodového pilíře založeného na obligatorním fondovém principu.
Práce je rozdělená do dvou částí. První část se zabývá teoretickými aspekty důchodového systému. Nejprve představuje obecnou podobu penzijní soustavy se zaměřením na fondové a kapitálové financování. Dále se věnuje problému, jenž ovlivňuje i další oblasti veřejných výdajů, a tím je demografický vývoj. Nakonec je zdůrazněna potřeba podniknout reformní změnu.
Druhá, analytická část, se dělí na tři subkapitoly. První se zaměřuje na uspořádání českého důchodového systému a rozebírá faktory zapříčiňující jeho nestabilitu. Další kapitola pojednává o nynější podobě penzijního připojištění. Poslední část je věnována podrobnějšímu návrhu důchodové reformy, která se týká zavedení povinné fondové složky.
1 Důchodový systém
Koncepce důchodového systému odráží spojení přístupu k postproduktivní fázi lidského života a principů sociální politiky, obzvláště mezigenerační a vnitrogenerační solidarity. Jeho cílem je zabezpečit důstojnou životní úroveň i v době, kdy si jedinec sám není schopen zajistit kvůli vysokému věku vlastní příjem. V tomto ohledu stát cítí odpovědnost za kvalitu života svých občanů. Zároveň si uvědomuje, že situace každého znás, ať tím myslíme jakoukoli oblast, je výsledkem vprvní řadě našeho snažení. Stávající uspořádání důchodového systému zápasí sobrovskými problémy. Současný způsob financování a vyplácení penzí je finančně dlouhodobě neudržitelný a to hlavně kvůli demografickému vývoji. Vbudoucnu se zvýší počet občanů, jimž bude důchod vyplácen, ale sníží se zároveň množství lidí vproduktivním věku. Nakonec by penze mohly být jen stěží financovány z pouhého státního důchodového pojištění. Je nezbytné provést zásadní změny, které podstatně omezí vliv demografického vývoje na náš důchodový systém.
1.1 Uspořádání důchodových systémů
Na uspořádání důchodového systému můžeme nahlížet z několika úhlů pohledu a třídit je podle různých hledisek. Například určením budoucích dávek rozlišujeme systémy na dávkově, nebo na příspěvkově definované, můžeme hovořit o systému založeném na dobrovolném či povinném principu, státním a soukromém, fondovém nebo průběžném.
Podoba penzijní soustavy závisí na mnoha faktorech jako demografický vývoj, politický systém, ekonomická situace, primárně jej předurčuje historický vývoj země [Krebs, 2002].
Přístupy k pojetí důchodového systému lze pozorovat od liberálně orientovaných až po univerzalistické, kde významné měřítko představuje podíl soukromých a státních institucí angažujících se vdůchodové oblasti, či význam, který je přikládán principu rovnosti a osobní zodpovědnosti.
Podobu důchodového systému zásadně utváří způsob, jakým je financován. Financování determinují typy konstrukce penzijního systému a penzijní plány.
1.1.1 Typy konstrukce penzijního systému
Jak uvádí Vojtěch Krebs [2002] a Marek Loužek [Holman a kol., 2005], existují dvazákladní modely konstruování systémů, které se v průběhu času dočkaly různých obměn. Jedná se o Bismarckův pojistný systém a Beveridgeův systém. První případ je modelem, kde se výše vypláceného důchodu odvíjí od výše pojistného odvedeného do systému ze mzdy během delšího období. Cílem takového modelu je především udržení příjmu ve stáří. V Beveridgeově má stěžejní význam rovná výše důchodu. Ta se upravuje v pravidelných časových intervalech, odvozuje růstem cen a tvoří záchrannou síť bránící poklesu životní úrovně pod hranici chudoby. Vprůběhu času se kombinací těchto modelů vyvinuly další formy.
1.1.2 Penzijní plány
V této kapitole vycházím zejména zpublikace Jana Kubíčka [2006].
Penzijní plány se člení do tří typů. Jedná se o dávkově definované, příspěvkově definované a hypoteticky příspěvkově definované systémy. Výše mzdy, doba přispívání a státem garantovaná částka důchodu tvoří základní kameny pro dávkově definovaný systém. Vtomto případě předem neznáme výši penze, jaká člověku bude přidělena. Naopak v příspěvkově definovaném je pobíraný důchod mnohem výrazněji ovlivňován velikostí odvedených příspěvků, které bývají investovány a zhodnocovány na kapitálovém trhu. V tomto případě můžeme určitým způsobem odvodit výši budoucí penze. Podobně se konstruují důchody vyplácené vhypoteticky příspěvkově definovaném systému. Jedná se o poměrně mladou koncepci penzijního plánu. Na tzv. hypotetické účty jednotlivců se připisují příspěvky zpříjmu. Na jejich zhodnoceni kupodivu nemá vliv tržní míra výnosu, nýbrž míra růstu objemu mezd. Přívlastek hypotetické odráží fakt, že peníze ukládané na účtech ve skutečnosti slouží kvýplatě současných důchodů. Krebs, 2002
1.1.3 Způsob financování
Vcelé kapitole o způsobu financování vycházím převážně z publikace Jana Kubíčka 2006.
Existují dva způsoby, jakými může být důchodový systém financován. A sice průběžně nebo fondově.
1.1.3.1 Průběžný způsob financování
Vdůchodové soustavě, kde je uplatňován průběžný způsob financování, slouží k výplatě penzí peněžní příspěvky odváděné současnými pracujícími, což vystihuje jeho druhé označení PAYG (Pay As You Go). Jak už bývá zvykem, nikdo a nic není dokonalé. Zamyšlením nad způsobem, jakým se zde hospodaří s příspěvky a dávkami, narazíme na problém. Velmi obtížně můžeme dosáhnout rovnováhy mezi příjmy a výdaji. Abychom dosáhlirovnováhy vsituaci, kdy roste počet poživatelů starobního důchodu, museli bychom zvýšit příspěvky do systému anebo snížit dávky. Tyto parametry jdou relativně snadno pozměnit, zatímco demografický vývoj lze sotva ovlivnit.
Průběžný systém je založený na myšlence mezigenerační solidarity a příslibu budoucí péče.
Solidarita zde má podobu redistribučních procesů. Ty přesouvají bohatství směrem od bohatých kchudým a směrem od mužů k ženám. Přestože bohatí přispěli mnohem více, získají v porovnání schudými relativně menší starobní důchod. Stejně tak ženy, které přispívaly méně, než muži. U žen je tento fakt dán jednak tím, že příjmy žen v průměru dosahují hodnot nižších, jednak se pracovního procesu vdůsledku výchovy dětí po určitou dobu neúčastní (přitom se na ně pohlíží jako na pracující díky tzv. náhradním dobám), zdemografického hlediska se dožívají vyššího věku, a proto důchod pobírají déle.
1.1.3.2 Kapitálový způsob financování
Pokud si na dobu, až dosáhneme důchodového věku, sami spoříme peněžní prostředky a ukládáme je do penzijních fondů nebo podobných institucí, mluvíme o tzv. kapitálovém financování.
Fondy a pojišťovny naše přípěvky investují do instrumentů kapitálového trhu. Výši dávek penze pak ovlivní velikost příspěvků, doba, po kterou jsme je do systému vkládali a zisk, jakého fond investováním dosáhl. Aby nám při odchodu do důchodu mohla být vyplacena námi požadovaná doživotní penze, musíme stanovit odpovídající výši příspěvku. Vycházet při tom budeme z naší mzdy. Ta se ovšem vprůběhu tak dlouhého období jistě změní jak nominálně, tak reálně a tomu by měla odpovídat „dobrovolná valorizace“ odváděných prostředků Šulc, 2004, str. 53. Zároveň tu působí síla opačným směrem, a sice výnos fondu.
Výnosy často kolísají a hrozí, že by se mohly proměnit ve ztráty. Riskantní hospodaření sprostředky účastníků by mohlo vézt ke krachu a to nelze připustit. Stát pomocí legislativy omezuje činnost fondů vymezením instrumentů, snimiž je možno obchodovat, a stanoví jejich podíl a složení portfolia Šulc, 2004.
I tento typ důchodového systému není bez chybiček. Jeho velikou nevýhodu představují vysoké náklady administrativní a transakční. Systém bývá náchylný na nepříznivé ekonomické události. Ač se to na první pohled nezdá, i zde se najde místo pro redistribuci.
Doživotní penze přerozděluje bohatství od lidí, kteří se dožijí nižšího věku k těm, kteří žijí déle.
1.1.3.3 Srovnání
Postavme oba systémy tváří v tvář a pokusme se je vzájemně porovnat. Nejprve se podíváme na výnosnost obou způsobů financování, kterou si objasníme tzv. „Aaronovým pravidlem“
Kubíček, 2006, str.292. Toto pravidlo vysvětluje, jaký druh financování důchodů je vhodnější zavést v ekonomice, kde zatím žádný systém vytvořen nebyl. VPAYG existuje míra výnosu, kterou ovlivňuje růst počtu pracovních sil (n) a růst výše mezd (g). Jejich růst tedy znamená, že předchozí ekonomicky aktivní generace odvedla nižší množství příspěvků, než kolik odvádí současní pracující. Může jim být tedy vyplaceno relativně víc. Výnosnost fondového systému označme r. Jestliže (n+g) > r, je vhodnější zavést PAYG. To platí pro zvětšující se populace. Analogicky posoudíme opačný stav, pokud (n+g) < r, je vhodné vytvořit důchodový systém na fondovém principu.
Průběžné financování má zásadní nevýhodu, silně jej ovlivňuje demografická situace, která je hlavní příčinou neudržitelnosti důchodové soustavy a podněcuje vlády kreformním snahám.
Zároveň může být zneužito politickými stranami (příkladem je prosazování vyšších důchodů, což se penzistům, jakožto potenciálním voličům, zalíbí a ve volbách se rozhodnou pro stranu, která jim toto nabízí). Systém je velice solidární kchudším lidem, ženám i dlouhodobě nemocným. Zaručuje bezpečnost a jistotu výplatu dávek. Jeho přednosti spatřujeme vnížších nákladech na zavedení i provoz. Kapitálový systém je do jisté míry protikladem předchozího případu. Jeho provoz si vyžaduje placení potřebných nákladů, nemluvě o enormním zatížení při přechodu z PAYG. Jistota výplaty taktéž není stoprocentní. Riskantní operace s příspěvky od účastníků na kapitálovém trhu by mohly způsobitjejich znehodnocení nebo ztrátu. V rámci kapitálového financování se tvoří kapitálová rezerva. Ta občany motivuje ke spoření, snaze dosahovat vyšších příjmů, přenáší odpovědnost na občany. Jeho nenahraditelnou předností je nezávislost na demografickém vývoji.
Vpraxi se důchodová soustava obvykle nefinancuje pouze jediným způsobem, ale kombinací obou. Mluvíme o tzv. pilířích, které mají podobu kapitálovou nebo PAYG. Vzemích, které se již otázku neudržitelnosti důchodového systému rozhodly řešit, se často uplatňují třípilířové soustavy. První pilíř představuje státem garantovanou penzi, druhý pilíř buďto
zaměstnanecké, nebo povinné kapitálové fondy a posledním pilířem jsou dobrovolné připojišťovací aktivity.
1.2 Demografie a PAYG
Již víme, že životaschopnost průběžného financování ohrožuje negativní demografický trend.
Nyní se podívejme na tuto problematiku blíže. Bude nás především zajímat, co bylo impulsem ke změnám, knimž vpopulaci dochází, a jak tato situace destabilizuje průběžný penzijní systém.
1.2.1 Demografický vývoj
Údaje v této kapitole použité pocházejí ze skript Felixe Koschina 2005.
Za posledních 180 let vpodstatě ve všech populacích sledujeme zásadní změny vobecných mírách porodnosti a úmrtnosti. Vyvolané změny zapříčinil prudký rozvojoblasti kulturní, technické a strukturální.
První indikátory zmíněné situace se váží k přelomu první a druhé třetiny 19. století. V té době dosáhla společnost s rozvojem průmyslu, vědy a techniky významného stupně vývoje. Lidé se stěhovali do měst, čistého a hygieničtějšího prostředí s dostupnější a kvalitnější zdravotní péčí, což napomohlo ke snížení úmrtnosti. Podobně pokles porodnosti v té době souvisel surbanizací. Na venkově dříve žily veliké několikagenerační rodiny. Děti přispívaly chodu hospodářství a byly pro rodiče jistotou, že se o ně ve stáří někdo postará. Ve městech již nebylo pro děti takové uplatnění. Konkurenční prostředí zapříčinilo, že se ekonomický přínos potomků změnil na ekonomickou zátěž a jejich počet v rodinách klesal. Tento proces můžeme označit jako tzv. „první demografický přechod“ Koshin, 2005, str. 110 probíhající většinou v rozmezí let 1830-1930.
Pokud mluvíme o prvním, jistě proběhl také „druhý demografický přechod“ Koshin, 2005, str. 113. Ten významně ovlivnil příchod spolehlivé hormonální antikoncepce, která se stala prostředkem nejen redukujícím počet dětí v rodině, ale nabyla také významu při plánování rodičovství. Lidé upřednostňují založení rodiny v pozdějším věku. Studium, budování kariéry, snaha prodloužit si své mládí, cestovat, poznávat - to vše preferuje většina mladých. Bohužel s rodičovstvím ve vyšším věku je spojena horší schopnost otěhotnět, donosit plod a porodit zdravé dítě. Mění se pojetí institutu manželství, které již není jediným společensky
respektovaným typem soužití. Přibývá jednočlenných domácností, lidé žijí vosamělosti a anonymitě.
1.2.2 Vliv PAYG na porodnost
Podívejme se na zajímavou úvahu, o které pojednává Marek Loužek Holman a kol., 2005 a která se týká vlivu průběžně financovaného důchodového systému na úroveň porodnosti.
Pro zajištění ve stáří můžeme zvolit několik variant: spořit si peníze, vychovat hodně dětí, které se o nás budou starat, nebo se spolehnout na státní penzijní pojištění. Člověk si často vybírá variantu nejjednodušší. Zavedení PAYG souvisí se sociálními jistotami. Víme, že ve stáří nebudeme trpět hlady, mít střechu nad hlavou a budeme moci vést vcelku normální život jako doteď. Tím, že nám byla nabídnuta tato možnost, necítíme potřebu spořit a spoléhat se na to, že se o nás postarají děti. Rodiče tak přenášejí bedra odpovědnosti na stát a důsledek spatřujeme vpoklesu porodnosti.
Podobně působí PAYG na mladou generaci, která ví, že je o jejich rodiče postaráno, tudíž nepovažují za nutné, poskytovat jim vlastní péči, dary a ochranu. Mezigenerační solidarita z tohoto pohledu slábne.
Setkáváme se také sopačnými názory, které považují zavedení průběžných systémů za reakci na klesající počet dětí - o staré lidi se nemá kdo starat, a tak se do této situace musel zapojit stát s PAYG.
1.2.3 Rovnováha
Otázkou rovnováhy v PAYG se ve své práci zabývá Gustavo de Saintis 2003. Nahlédněme na tuto skutečnost zjeho pohledu.
Nacházíme se vsituaci, kdy potřebujeme vyplatit penze několika milionům důchodců.
Problémem je, že příspěvky zaměstnaných nestačí na pokrytí všech nákladů. Vnašem důchodovém systému se nevytváří rezervy ke krytí deficitu, ten musí vyrovnat státní rozpočet.
Přece jej ale nemůže vyrovnávat na věky! Schopnost přežití naší penzijní soustavy se odvíjí od dvou základních proměnných – velikost pracovní síly (zapojení lidí na trhu práce, jejich produktivita) a počet důchodců.
Představme si celkovou produkci České republiky jako obrovský koláč. Tento koláč musíme rozdělit mezi obyvatele – pracující a důchodce (správně bychom měli myslet i na děti a další občany, kteří nepracují, ale pro naše potřeby týkající se penzijního systému uvažujeme pouze důchodce a pracující). V jakém poměru budeme rozdělovat? Vycházejme z teoretické situace,
kdy máme vzemi 90 zaměstnaných a 10 důchodců. Řekněme, že 80% přidělíme pracujícím a 20% penzistům. Za nějaký čas nám však klesne porodnost, bude ubývat ekonomicky aktivních. Jejich poměr ke starým lidem se změní na 50:50. Zde je zásadní problém. Ukažme si, jak vypadá rovnovážná situace:
RbR=Wwwc 1
R udává počet důchodců, bR jejich průměrnou dávku penze, W je počet pracujících, ww průměrná mzda a c je příspěvková sazba. Pokud je situace vzemi stacionární, z demografického ani ekonomického hlediska nedochází kvýrazným výkyvům, je systém vrovnováze. Jakmile se změní počet pracujících, důchodců, nebo výše mzdy, musí se systém vyrovnat přizpůsobením příspěvkové sazby, nebo výší důchodu. Tvůrce takovéto soustavy nepředpokládal inverzní vztah jmenovaných proměnných ale souhru založenou na principu, který si můžeme představit jako pyramidu. To znamená, že by přispivatelů do systému přibylo, bylo by jich tedy více, než příjemců dávek z něj.
1.3 Potřeby do budoucna
Nastavení důchodového systému jako PAYG v případě vymírání populace nemůže vdlouhém období fungovat. Vnímání role státu v sociální politice se vposledních letech výrazně změnilo. Zatímco dříve na sebe stát přebíral většinu zodpovědnosti, splétal širokou ochranou sociální síť, nyní převažuje trend větší osobní zodpovědnost. Zároveň je od objektů penzijního pojištění kladen stále větší požadavek na zvyšování dávek a důchodci pláčí nad nešťastnou životní úrovní. Jediné východisko spatřujeme v reformě důchodového systému.
Zamysleme se nad věcí, o níž pojednává Marek Loužek Holman a kol., 2005. Uvědomme si, že dnes máme v populaci, budeme-li mít hodně velikou představivost, dvě generace. Ta první se skládá z lidí narozených vdobě s relativně vysokou porodností. Jedná se o tzv. silné ročníky. Druhou skupinu tvoří občané, kteří přišli na svět po tom, co porodnost začala klesat.
Zástupců první generace je celkem mnoho, zatímco početní zastoupeni druhé je malé.
Vprůběhu let se ale karta obrátí. Starší početná kohorta se časem zmenší a postupně ji nahradí mladší, u níž by se od současné výrazněji neměla měnit míra porodnosti. Potřeba reformy je zapříčiněna právě tímto přechodem dvou generací a bude řešit hlavně problémy hrozící do doby, než se nevystřídají.
1 de Santis, 2003, str. 591
1.3.1 Předpoklady
Před tvorbou reformy si musíme stanovit předpoklady, znichž budeme vycházet. Jedná se o některá kritéria, jež zmiňuje výkonný tým Vladimíra Bezděka 2005.
Diverzifikace rizika
Vdůchodovém systému podléhají jeho provozovatelé a pojištěnci nejrůznějším rizikům.
Rizika našich dvou způsobů financování se liší a v podstatě si navzájem oponují.
Zrekapitulujme si, že u PAYG se jedná o demografické riziko, možnost politického zneužití a také o riziko demotivační, které způsobuje nadměrná štědrost a míra redistribuce. Jedinec není stimulován ke snaze zajistit se. Fondové financování naopak podléhá rizikům kapitálového trhu, je značně ovlivňováno ekonomickými faktory, nebezpečí pro něj může znamenat nesprávné nastavení regulačních opatření a výše administrativních nákladů. Optimální kombinace obou systémů může zajistit eliminaci rizik jednotlivých forem financování a tím zabezpečit jistotu a důvěryhodnost důchodové soustavy. Taková volba však nezaručuje ekonomicky nejefektivnější variantu, tedy i nejvyšší výnosy.
Solidarita
Přestože současný trend směřuje k posilování osobní zodpovědnosti, je společensky žádoucí zabezpečit seniory a umožnit jim klidné stáří. Navíc důchodový systém se nezabývá pouze zajištěním starobních důchodů, ale také invalidních, takže je nezbytné postarat se i o občany, kteří si důchodové pojištění sami hradit nemohou.
Institucionální prostředí a regulace
To, co člověka především zajímá, je čistý výnos z investování. Výnos jde ruku vruce srizikem, proto se regulační politika státu snaží riziko omezovat a tím výnos garantovat.
Vpřípadě fondového financování počítáme s vysokými náklady čistý zisk snižujícími. Jedná se především o administrativu, z níž velikou část zaujímají marketingové výdaje, dále pak správa a řízení portfolia. Regulační politika se zaměřuje na snížení těchto nákladů například omezením přestupu mezi fondy, výdajů na reklamu atd. Přitom musí zohledňovat efektivitu.
Pokud by regulace byla nadmíru vysoká, mohla by narušit vnitřní stabilitu fondů, ty by nemohly vdostatečné míře poskytovat služby, nevyplatilo by se jim na našem trhu zůstávat, proto by trh opustily.
Informovanost
Klíčový význam pro úspěšnost reformy má dobrá informovanost veřejnosti o současném systému a jeho budoucích problémech. Jedině tak mohou občané reformě porozumět a podporovat ji. Význam tkví hlavně ve schopnosti správně nasměrovat své ekonomické chování v rámci poskytnutých informací. Ty nesmějí situaci zlehčovat, ani příliš vyhrocovat.
Zlehčování by vedlo k pocitu, že stav není tak vážný a další finanční zajištění není nutné.
V dlouhém období by to mohlo vézt ksociálním potížím. Naopak přehánění o špatném stavu by vedlo k nadměrné panice a spoření, tím i ke zbytečnému omezování životní úrovně.
1.3.2 Reforma důchodového systému
Obecně může být přeměna provedena dvěma způsoby. Jak uvádí Vojtěch Krebs 2006, jedná buď o parametrickou, nebo systematickou reformu.
Parametrická reforma spočívá vúpravě parametrů od nichž se odvíjí výpočet odváděného příspěvku a vyplácené dávky. Tím můžeme dosáhnout snížení výdajů a zároveň zvýšení příjmů. Vyšší příjmy lze získat zvětšením objemu pracovní síly – posuneme hranici pro odchod do důchodu, nebo zvýšením sazby na odváděné pojistné. Snížení výdajů opět dospějeme posunem věkové hranice, čímž se zmenší počet lidí pobírajících důchod. Další možnost představuje menší přerozdělování a zajištění těsnější závislosti penze na předchozím příjmu.
Systematickou reformou rozumíme změnu v uspořádání důchodového systému. Jejím modelem bývá již zmíněná třípilířová důchodová soustava - první pilíř představuje státem garantovaná penze, druhý může mít podobu zaměstnaneckého pojištění, nebo povinného kapitálového pojištění a posledním třetím pilířem myslíme dobrovolné soukromé připojišťovací aktivity občanů. Otázkou je, jakou váhu mají mít jednotlivé nosníky v systému a jakou měrou dobrovolnosti či povinnosti se budou vyznačovat.
Reforma musí splnit dvě poslání – „poskytnout adekvátní sociální ochranu občanů ve stáří a stimulovat nebo alespoň nebránit ekonomickému růstu“Krebs, 2004. Neexistuje zaručená metoda, která se doporučuje pro podobu důchodového systému. To způsobuje hlavně odlišnost jednotlivých zemí, národní specifika, tradice a historický vývoj. Z našich dosavadních poznatků logicky vyplývá, že parametrická úprava současného systému by pouze oddálila výbuch časované bomby. Pozornost bychom měli věnovat systematickým změnám.
Doposud u nás fondový způsob financování nemá potřebný význam, ale s přibývajícími demografickými problémy bude hrát vnezbytné důchodové reformě jednu zhlavních rolí.
2 Penzijní připojištění jako nástroj udržitelnosti
Tento oddíl přináší obraz českého důchodového systému a problémů, které zapříčiňují jeho finanční neudržitelnost
2.1 Důchodový systém v České republice
V této kapitole budu vycházet z publikací Roberta Holmana a kol. 2005 a Vojtěcha Krebse
2002.
Vnaší důchodové soustavě hraje nejdůležitější úlohu první pilíř. Jedná se o „systém státní, průběžně financovaný, dávkově definovaný a obligatorní“ Holman a kol., 2005, str. 156.
Stát zaručuje určitou výši penze determinovanou dobou přispívání do systému, výší mzdy a minimální garantovanou částkou, tzv. „akruálního parametru“Krebs, 2004, str.146. Dříve se peníze na důchody vybíraly zdaní. Po roce 1993 došlo k zavedení pojistného, tím pádem kvyšší transparentnosti, avšak důchody se stále čerpají ze státního rozpočtu. Každý ekonomicky aktivní člověk je povinen platit si sociální pojištění skládající se z důchodového, nemocenského pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (nemocenské pojištění není povinné pro OSVČ). Částka se stanoví procentní sazbou z hrubé mzdy. Celkově se pro penzijní účely odvede 28% z hrubého příjmu, kde účast zaměstnance představuje 6,5% a zaměstnavatele 21,5%. Aby člověk získal nárok na přidělení důchodu, musí do systému přispívat alespoň 25 let a dosáhnout dané věkové hranice. V naší zemi byly nároky co se týče splnění podmínky věku velice mírné, muži odcházeli do penze již v 60ti letech, ženy podle počtu vychovaných dětí ve věku53 – 57 let. Od roku 1996 se u mužů hranice zvyšuje o 2, u žen o 4 měsíce ročně.
Vedlejší význam má u nás třetí pilíř - dobrovolné doplňkové zajištění občanů ve stáří, které je založené na fondovém principu a vykazuje také známky zaměstnaneckého pojištění - zaměstnavatelé mohou zaměstnancům přispívat a za to jsou jim poskytnuty různé daňové úlevy. Podíl na třetím pilíři má jednak penzijní připojištění se státním příspěvkem zajišťované penzijními fondy, jednak připojištění poskytované v rámci služeb komerčních pojišťoven.
Vyplácené dávky zatím zabírají pouze maličký podíl na celkových příjmech důchodců.
Zrození penzijního připojištění v České republice se váže kvydání Zákona o penzijním připojištění, č. 42/1994 Sb., v únoru roku 1994. Způvodních 46 fondů jich v současnosti na
trhu figuruje pouze 11. Systém penzijního připojištění se vyznačuje dobrovolností, státní podporou a státní kontrolou.
2.1.1 Proč je český důchodový systém neudržitelný
Přestože v současnosti vykazuje účet důchodového systému příjmy převyšující výdaje, nemůže nynější nastavení financování zdlouhodobého hlediska vydržet v rovnováze. Naopak se jí bude výrazně vzdalovat. Náš důchodový systém je postihován několika problémy, které více či méně současný stav ovlivňují. Hlavní příčinu spatřujeme v demografických změnách probíhajících v naší zemi vposledních desetiletích, systém se vyznačuje velikou solidaritou, klesá poměr mezi mzdou a důchodem. Určitou úlohu zde hraje také to, jak naše společnost důchodový systém vnímá.
2.1.1.1 Demografické události
Náš důchodový systém koncipovaný z majoritní části jako PAYG se krůček po krůčku přibližuje k situaci, kdy se financování důchodů z platů ekonomicky aktivních stane velikým problémem. Zvyšuje se střední délka života, naproti tomu se snižuje počet narozených dětí, i těch, kteří se angažují na trhu práce. Objem vyplacených důchodů stoupá, odvody na důchodové pojištění nikoli. Česká republika sice jako jedna z prvních středo- a východoevropských zemí provedla vroce 1996 „dílčí reformu důchodového systému (odstranění preferencí, zavedení pojistného a dvousložková konstrukce důchodu, valorizace důchodu, založení dobrovolného penzijního připojištění apod.)“ Krebs, 2004, ale takové drobné změny nejsou dlouhodobým řešením.
Následující údaje pocházejí zprojekce obyvatelstva vypracované Českým statistickým úřadem vroce 2003.
celkový počet obyvatel
Rok nízká střední vysoká
2005 10 200 10 236 10 273
2010 10 141 10 283 10 432
2020 9 874 10 283 10 700
2030 9 386 10 102 10 823
2040 8 753 9 795 10 842
2050 8 066 9 438 10 830
tabulka 1: Očekávaný vývoj celkového počtu obyvatel, 2010-2050, zdroj: ČSÚ, 2003
Uvedená tabulka zobrazuje předpokládanou velikost obyvatelstva České republiky do roku 2050. Ukazuje tři možné varianty vývoje – nízkou, střední a vysokou. Nízká varianta počítá s nepříznivou budoucností porodnosti, nevýrazným zlepšením úmrtnosti a nejmenším přírůstkem vzniklým migrací. Naopak je tomu vpřípadě vysoké varianty.
Výchozí pro projekci byly demografické trendy posledních let. Projekce nepředpokládá vnější vlivy jako epidemie či mezinárodní konflikty, které by mohly ovlivnit míru úmrtnosti. U porodnosti můžeme očekávat podobné trendy pozorované v západoevropských státech.
Nadále poroste věk žen prvorodiček. Po té, co dosáhla úhrnná plodnost svého minima (v roce 1999 byla 1,17 dítěte na jednu ženu), můžeme očekávat její mírné zvýšení na úroveň přibližující se západní Evropě (okolo 1,6). Zvyšovat se bude naděje dožití, hlavně v důsledku rostoucí kvality zdravotní péče a menšího rizika smrtelných onemocnění díky změně životního stylu a lepším léčebným metodám.
Nejobtížněji prognózovatelná je migrace. Ta se totiž odvíjí od mnoha faktorů, např. politická situace, omezení trhu práce atd.. Přesto předpokládáme, že naše země bude nadále imigračním státem atraktivním zejména pro východní Evropany.
Vtéto chvíli se současná situace naší populace zhlediska struktury ekonomické aktivity jeví jako příznivá. V důchodovém věku se nacházejí početně slabé ročníky 30. let, zatímco silné ročníky zlet 70. pracují. Vdlouhém období se ale dočkáme situace, kdy se zásadně ekonomická struktura populace změní a výrazně vzroste podíl generace postproduktivní. Na pracujících tak bude závislejší stále větší počet důchodců a dětí. Níže uvedená tabulka znázorňuje index ekonomického zatížení, což je podíl generace předproduktivní ve věku 0-19 a poproduktivní 65+ ku produktivní generaci ve věku 20-64. Zatímco dnes jejího hodnota těsně převyšuje 50%, což znamená, že jednoho ekonomicky neaktivního živí dva pracující, dosáhne hodnota tohoto indexu vpolovině století hodnoty přes 90%, v tom případě by na
každého pracujícího člověka připadal jeden ekonomicky neaktivní, navíc je jasné, že by se jednalo spíš o důchodce než o dítě.
tabulka 2: Očekávané indexy ekonomického zatížení, 2010-2050, zdroj: ČSÚ, 2003
Vpopulaci se výrazně změní zastoupení důchodců.
tabulka 3: Odhad počtu a podílu osob s nárokem na starobní důchod, střední varianta, 2005-2050, zdroj: ČSÚ, 2003
Problém stárnoucí populace se promítne do situace na trhu práce. Ekonomicky aktivní budou odcházet do penze, ale nebude je mít kdo nahradit a velikost pracovní síly se zúží.
Zároveň řešíme problém se staršími občany v předdůchodovém věku – jednak je pro ně stále těžší se na trhu práce udržet a jednak využívají možnosti odejít předčasně do penze. Firmy se pokoušejí starším pracovníkům vyhýbat. Pokusme se tuto příčinu vysvětlit pomocí statické diskriminace. Východiskem pro statickou diskriminaci je jakési škatulkování. Jedinec není vnímán jako individum, nýbrž jako člen skupiny a charakteristické znaky této skupiny jsou automaticky chápány jako jedincovy vlastnosti. Přestože tyto vlastnosti člověk mít vůbec nemusí [Brožová, 2006]. Zaměstnávat staré lidi je pro firmy ekonomicky neefektivní. Jsou častěji nemocní, jejich kvalifikace většinou zaměstnavatelům nestačí. Tím pádem pro ně
Index ekonomického zatížení %
Rok Nízká Střední Vysoká
2005 54 54 54
2010 53 53 53
2020 63 63 63
2030 66 67 68
2040 75 77 78
2050 92 92 93
Rok Absolutně Podíl v populaci
2005 2 082 20,3
2010 2 161 21,0
2020 2 483 24,1
2030 2 700 26,7
2040 3 156 32,2
2050 3 372 35,7
zůstanou uzavřené nabídky kvalitních prací, vyššího příjmu a často končí na podřadných pozicích. Ale jsou všichni starší pracovníci takoví?
Víme, že se věk, jehož se lidé dožívají, prodlužuje, zdravotní stav obyvatelstva se zlepšuje, tím pádem jsou schopni a ochotni delší dobu pracovat. Ve společnosti je za důchodce považován ten, kdo dovršil důchodového věku, a tak je s ním i zacházeno. Přesto, že se na svůj věk třeba necítí. Shovívavost sociálního zabezpečení přímo vybízí ktomu, aby se takový člověk přestal spoléhat na vlastní schopnosti a přenechat péči o sebe na státu, ať už pobíráním dávek sociálního zabezpečení, nebo předčasným odchodem do důchodu.
Do předčasného důchodu nemůže nikdo odejít podle libosti, ale musí splnit určité podmínky.
Vždyť v případě zaměstnání na hůře placených místech by se jeho plat od sociálních dávek extrémně nelišil. Nejen štědrost sociálního systému vede k předčasnému ukončení kariéry, ale i kulturní a sociální změny a způsobu vedení našeho života. Čím vyspělejší a bohatší se člověk cítí být, tím více tíhne ke spotřebě. Jedním ze spotřebovávaných statků je i volný čas.
Jedná se o tzv. substituční efekt. Kdy je pro nás hodnota další jednotky času práce nižší než hodnota další jednotky volného času, proto substituujeme práci za volný čas. Tím pádem i volno získané dřívějším odchodem do důchodu. Tuto úvahu ve své práci rozebírají Joseph F.
Quinn a Richard V. Burkhauser [1983].
2.1.1.2 Vnímání důchodového systému
Další problém spatřujeme v názorech a představách některých občanů, kteří pod pojmem důchodový systém vidí jen první pilíř. Dlouhou dobu u nás neměl problémy, před rokem 1989 naše země patřila ke státům s vysokou porodností, poměr důchodců a pracovní síly vpopulaci se výrazně neměnil, a tak s průběžným financováním nevznikaly deficity. Situace se nyní změnila. Existuje zde domněnka, že pokud vše doposud fungovalo tak, jak má, bude to fungovat i nadále, že je povinností státu postarat se o nás. Lidé tedy nemají potřebu zajišťovat se do budoucna jiným způsobem. Nikdy jsme nemuseli řešit podobnou situaci, nemáme potřebnou zkušenost. Jestliže si budeme přát, aby si lidé více uvědomovali závažnost situace, je nutné zaměřit větší pozornost na informování veřejnosti. Neustále zdůrazňovat závažnost tohoto problému vmédiích a nabízet společnosti lákavé motivující možnosti zajištění.
2.1.1.3 Relace důchodu ke mzdě
Pro představu o vývoji mezd se podívejme na následující graf
Vývoj průměrných mezd a důchodů
0 2000 4000 6000 8000 10000 12000 14000 16000
1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000
roky
Kč Důchod
Hrubá mzda Čistá mzda
Graf 1: Vývoj průměrných mezd a důchodů, zdroj: Holman a kol., 2005
Z grafulze vyčíst, jak se vposledních dvou desetiletích vyvíjela průměrná výše hrubých a čistých mezd a důchodu. Zpočátku mezi vykazovanými položkami není výrazný rozdíl, ale ke konci se linie příjmů vzdalují. Podstatně menším tempem roste výše důchodu.
Následující tabulka pohlíží na předchozí údaje z pohledu relativního vyjádření. Zobrazuje náhradový poměr.
Podíl důchodu ke mzdě (%)
Rok hrubé čisté
1989 50,4 63,8
1990 51,6 65,2
1991 55,3 70,4
1992 52 67,7
1993 47 60,1
1994 44,4 57,2
1995 43,8 56,6
1996 43,5 56
1997 45,3 58,3
1998 45,9 59
1999 45,2 58,2
2000 44,2 57,1
tabulka 3: Podíl důchodu ke hrubé mzdě, zdroj: Holman a kol., 2005
Poměr průměrné hrubé mzdy a průměrného důchodu má v čase klesající tendenci. V současnosti dosahuje hodnoty 41% [Rysková, 2007a]. Poměr čisté mzdy a důchodu vykazuje lepší výsledky. To způsobuje zdanění mezd.
2.1.1.4 Nadměrná solidarita
Odrazem solidarity vdůchodovém systému je redistribuce finančních prostředků. Tím pádem se penze důchodců příliš neliší jako je tomu u příjmů, které vydělávali v době ekonomické aktivity. Někteří bývají v systému ještě více zvýhodňováni například započtením náhradních dob nebo snížením základu pro sociální pojištění u OSVČ, jak je popisováno ve studii Dagmar Brožové [Holman a kol., 2005].
Výše příspěvků na důchodové pojištění se u vysoko- a nízkopříjmových pracovníků významně liší. Avšak důchody, které jsou oběma skupinám vypláceny v poměru kjejich mzdám, takové rozdíly nenajdeme. Je běžné, že špatně placený pracovník ze svých příspěvků neodvede třeba ani polovinu toho, kolik získá z penze. Naproti tomu velice dobře finančně ohodnocený zaměstnanec odevzdá skoro dvojnásobek prostředků, jaké jsou potřebné kvyplacení jeho důchodu. To zapříčiňuje značná redukce osobního vyměřovacího základu, zněhož se důchod odvozuje.
Náhradní doby představují další výraz přílišné solidarity systému. Dalo by se říct, že se jimi penzijní soustava jenom hemží. Za období, které tímto názvem označujeme, se na člověka hledí stejně, jako kdyby odváděl příspěvky na důchodové pojištění, i když tak ve skutečnosti nečiní. Může to být v případě, že pečoval o dítě, blízkou bezmocnou osobu, nebo vykonával vojenskou službu. Hovoří se až o 25-30% [Holman a kol., 2005, str. 159] zcelkového času, který slouží pro určení výše důchodu.
Další zvýhodňovanou skupinu tvoří osoby samostatně výdělečně činné. Pro účely důchodového pojištění mají možnost volby svého vyměřovacího základu. Nejmenší základ však může být 35% rozdílu příjmů a výdajů za kalendářní rok a současně nesmí být nižší než
„trojnásobek částky, do níž se započítává plně část osobního vyměřovacího základu pro výpočet důchodu“Holman a kol., 2005 str. 160. Vprůměru přestavuje tento vyměřovací základ 28% základu zaměstnance. OSVČ přispívají podstatně méně.
2.2 Charakteristiky penzijního připojištění v ČR
V této kapitole je podán obraz českého penzijního připojištění. Obsahuje základní informace ohledně jeho vzniku, průběhu a současné situaci. Údaje zmiňované v první části pocházejí z knihy Jaroslava Šulce 2004 a v druhé části z Publikace Asociace penzijních fondů České republiky 2006.
Možnost penzijně se připojistit se nabízí českým občanům od první poloviny 90. let. Podnětů pro zřízení doplňkového systému bylo několik. Souvisí například se změnou úlohy státu v oblasti sociální ochrany, změnila se filozofie jemné sociální politiky a začala se zdůrazňovat osobní zodpovědnost za současnou i budoucí životní úroveň. Další impuls představovaly problémy vzniklé po revolučních letech: potíže makroekonomického charakteru, vyvolané adaptací na tržní hospodářství, určitou úlohu zde sehrály západní vyspělé ekonomiky se svými důchodovými systémy, ve kterých jsme viděli inspiraci, a významnou stimulací byl náhlý pokles porodnosti.
Systém penzijního připojištění se vyznačuje dobrovolností, státní podporou a kontrolou.
Státní podporou máme na mysli státní příspěvky až do výše 150 Kč měsíčně a poskytování daňových úlev zaměstnancům i zaměstnavatelům, kteří jim přispívají. Vjiných zemích preferují spíše daňová zvýhodnění před státními příspěvky.
Penzijní fondy jsou investiční instituce operující na finančních trzích. Investory ovlivňuje výnosnost, rizikovost a likvidita dané transakce. Rozhodnutí uzavřít penzijní připojištění předpokládá, že výplata penze vbudoucnu bude jistotou. Proto nesmí fondy podnikat příliš nebezpečné rizikové operace. Zákon omezuje podnikatelské aktivity fondů, hlavně pak operace na kapitálových trzích - stanoví úlohu managementu a striktní „respektování požadavku, aby penzijní fond hospodařil se svým majetkem s odbornou péčí a scílem zabezpečit spolehlivý výnos“ Šulc, 2004, str.23 a dále do jakých instrumentů může investovat - především do státních dluhopisů, mezinárodních bankovních dluhopisů, podílových listů otevřených penzijních fondů, do movitých věcí a nemovitostí atd. Omezení platí jak pro kvalitativní tak i pro kvantitativní zastoupení instrumentů vportfoliu fondu.
Nyní se zaobírejme reálnými čísly. Budou nás zajímat počty účastníků, způsob, jakým spoří atd. Penzijní připojištění se státním příspěvkem poskytují pouze penzijní fondy a ty se sdružují vAsociaci penzijních fondů České republiky (APF ČR). Jejím posláním je hájit zájmy svých členů, podporovat ideu penzijního připojištění, poskytovat informace a rady, podporovat vědeckou a vzdělávací činnost aj. [APF ČR, 2006]. Připojištění vnaší zemi pomalu nabývá na významu a roste počet zájemců.
Vroce 2005 dosáhl počet účastníku hodnoty okolo 3,3 milionů lidí, připojištěno bylo 55%
pracujících. Přesto nejsme s výsledky spokojeni, nejvíce připojištěných osob totiž patří mezi padesátileté občany, kterým do důchodu zbývá okolo deseti let. Znepokojující je nízké zastoupení mladých lidí mezi spořícími, na které dopadne důchodová reforma nejvíc a kteří budou na připojišťovacích systémech v důchodovém zabezpečení hodně závislí.
Další problém spatřujeme v nízkých příspěvcích pojištěnců, které často nekorelují stempem růstu průměrné mzdy v národním hospodářství. Průměrný měsíční příspěvek činil 407,9 Kč, což je sice o 2,8% více než loni, avšak mzdy vrostly o 6,2%. Měsíční příspěvky jsou tak nízké, protože se přispěvatelé rozhodují podle toho, jak se jim to vyplatí vzávislosti na výši státní podpory. Navíc státní podpora vpodobě příspěvků nebyla od jejího vzniku upravována.
Zaměstnavatelské příspěvky nabývají na významu, vprůměru jsou vyšší, než příspěvky účastníka - 465 Kč. Jmění nabyté penzijními fondy vroce 2005 se vyšplhalo do výše 123,4 mld., během jednoho roku se zvýšilo o více než 20 mld. a jeho podíl na HDP činil 4,21%.
2.3 Budoucnost penzijního připojištění
Důchodový systém, který by byl ideální, neexistuje. Každá země se vyznačuje originalitou, ovlivňují ji tradice, historie a hospodářské podmínky. Nemůžeme přijímat modely, které fungují vté které zemi, ale můžeme se jimi z části inspirovat. Již z předchozích odstavců víme, že pouhý průběžný způsob financování nestačí. Je nezbytné zapojit do hry také fondové systémy, které vnaší zemi ještě nemají dostatečné zázemí. Reformní snažení by se mělo ubírat právě tímto směrem.
Jeho podoby mohou mít různé varianty. Nahlédneme-li do Závěrečné zprávy výkonného týmu Vladimíra Bezděka z roku 2005 na návrhy, které politické strany předkládají, zjišťujeme, že se dost liší. Nepřítomnost extrémního zásahu a preference jemnějších změn je částečně vyvolána obavou zneúspěchu při volbách na další období nebo také upřednostňováním jistoty před rizikem. Jednou návrhy hovoří o parametrických změnách prvního pilíře, pak o přechodu na hypoteticky příspěvkově definované systémy, o koncepci rovného důchodu, setkáváme se i se dvěma variantami uvažujícími o zavedení druhého pilíře.
Fondové financování je schopné vnést do systému potřebnou dávku zásluhovosti a osobní odpovědnosti. Pro občany, kteří byli zvyklí, že stát zajišťuje veškerou péči a příjmy, to z počátku jistě nebude příjemné.
Zaměřme se na podobu penzijního připojištění se státním příspěvkem, které u nás představuje zatím jediný způsob fondového financování2. Vbudoucnu bychom se mohli setkat se dvěma cestami. Ta první, ostýchavější, by změnou důchodového systému pouze vytvářela širší prostor pro stávající penzijní připojištění a vybízela by občany k převzetí zodpovědnosti na
2 Je tu sice ještě životní pojištění komerčních pojišťoven, v našem případě se však chceme zaměřit na tu část třetího pilíře, která je víc ovlivňována státem.
dobrovolném principu. Druhá cesta, poněkud odvážnější a radikálnější, počítá se zavedením povinnosti účastnit se penzijního připojištění, čili zavedením druhého pilíře.
2.3.1 Povinnost se připojistit – zavedení druhého pilíře
Cíle důchodové reformy lze dosáhnout správným nastavením vah jednotlivých pilířů. Vtéto variantě uvažujeme vstup nového druhého pilíře, který může mít podobu buďto soukromého nebo zaměstnaneckého pojištění. Protože se zajímáme právě o podobu penzijního připojištění vbudoucnu, budeme uvažovat, že by koncepce vycházela právě ze současného penzijního připojištění.
Argumenty pro zavedení fondového financování do systému jsme jmenovali mnohokrát – demografický vývoj přispěje vbudoucnu kproblémům se zabezpečením seniorů a nové kapitálové financování tím pádem ulehčí státním výdajům. Navíc každému bude vyplaceno tolik, kolik si sám naspořil.
Protože stejnou funkci plní i dobrovolné spoření na důchod, klademe si otázku, proč by se penzijní připojištění mělo změnit v povinné. Od začátku vzniku důchodového systému jsme žili v představě, že stát se o výplatu naší penze postará. Ne každý si však v současnosti uvědomuje problém, o kterém zde mluvíme, není o něm dostatečně informován a vsituaci, vjaké se teď nachází, nepovažuje za důležité spořit si peníze na stáří. Tito lidé preferují uspokojení současných potřeb nad těmi budoucími. Těžké by bylo přesvědčovat zaměstnance s minimální mzdou, aby si sám od sebe dával stranou třeba jeden tisíc korun. To by mohlo vézt ke vzniku veliké skupiny sociálně slabých důchodců, což by rozhodně nemělo blahodárný vliv na politickou a společenskou situaci. [Pertold, 2005]
Provoz kapitálového pilíře bývá svěřen do rukou velice renomovaných, zkušených a spolehlivých institucí. Jelikož by příjmy z nich tvořily významnou část penzí, měl by krach, který není na kapitálovém trhu takovou raritou, a následná ztráta příspěvků účastníků neskutečné následky pro stát. Ztoho důvodu musí být výběr provozovatelů fondů velice pečlivý. Přístup do tohoto odvětví nebude možný pro každého a můžeme počítat sjeho velikou regulací. Je pravděpodobné, že se těmito institucemi stanou současné penzijní fondy.
Pro ty, na které prst ukáže, bude výběr znamenat „kšeft století“ [Pertold, 2005]. Jak se tento fakt asi odrazí na chování adeptů? Hrozí lobbing, korupce? [Pertold, 2005]
2.3.2 Reformní krok
Česká republika má za úkol předložit v Bruselu co nejdřív návrh reformy důchodové a zdravotní soustavy mající za úkol stabilizovat veřejné finance, a tak si prošlapat cestu kzavedení Eura. Za náš zdrženlivý přístup bychom hned nemuseli být káráni. Chvíle vyčkávání a pozorování nám mohou být přínosem [Rysková, 2007a].
Porozhlédneme-li se po důchodových systémech sousedních zemí, zjistíme, že spousta z nich má svou penzijní reformu kratší či delší dobu za sebou. Většina přistoupila k rozšíření důchodového systému o kapitálové financovaní. VPolsku se již osmým rokem hromadí finanční prostředky na účtech druhého, fondového pilíře, Slovensko se ktomuto kroku odhodlalo před necelými třemi roky. A existují i další příklady starších i nových členů EU, které neudržitelný stav důchodové soustavy řešily – Maďarsko, Litva, Estonsko, Lotyšsko, a další. Radikální i méně výrazné reformy se někde setkávají s kritikou a postupně se odhalují první nedostatky a úvahy o správném řešení reformy. Slovensko uvažuje o posílení státního pilíře. Maďarsko se potýká smalými výnosy, které za dobu existence nového systému nestačily pokrýt inflaci a fondy tím pádem prodělávají. Polsko se pro změnu trápí svysokými náklady spojenými se zavedením osobních účtů [Rysková, 2007b].
Kdy se kreformě odhodlá naše země? Budeme ještě chvilku vyčkávat, jak se situace bude vyvíjet u našich sousedů? Výkonný tým odborníků pod vedením Vladimíra Bezděka, který se měl zabývat přípravou podkladů pro důchodovou reformu, byl sestaven vroce 2004. Od doby uveřejnění jeho závěrů vroce 2005 jsme se v této problematice nesetkali svýraznějším pokrokem.
Navrhovaná změna - třípilířový systém – počítá se zavedením druhého pilíře, ale i s úpravami pilíře prvního. Posunutí věkové hranice pro odchod do důchodu a snížení výdajů je nutností.
Státní důchod se tedy dočká významných změn. My se však chceme zaměřit na podobu druhého pilíře.
Do jaké míry může být navrhovaná reforma úspěšná, záleží na správném nastavení všech proměnných. Správnost tohoto nastavení analyzujeme v následujících částích. Druhý pilíř si klade za cíl odstranění nedostatků a problémů stávajícího systému. Jistě nelze odstranit všechny, ale jejich nepříznivý vliv na ekonomiku lze eliminovat. K čemu se chceme vkonečném efektu přiblížit?
1. Zachovat dobrou životní úroveň i ve stáří 2. Vnést do systému princip zásluhovosti
3. Zajistit dlouhodobou finanční udržitelnost systému
2.3.3 Požadovaná podoba druhého pilíře
Vtéto kapitole se nebudeme věnovat přímo ucelené podobě povinného penzijního připojištění, zatím si stanovíme požadavky, jaké by měl druhý pilíř splňovat. Vdalším textu pak jednotlivé body budeme zkoumat.
Povinnost vs. dobrovolnost
Přechod k důchodovému systému sodlišnými charakteristikami, podmínkami a fungováním sebou nese řadu problémů. Předně není možné lusknout prstem a stvořit zcela novou fungující soustavu. Představme si, že bychom nařídili všem dospělým občanům, aby ihned odváděli příslušnou část svých příjmů na účty penzijních fondů. Někomu by taková změna nevadila, protože by pro něj byla výhodnější. Některým by se ale jistě nevyplatila. Lidé, jimž zbývá do důchodu pár let, by si nestačili naspořit dostatečnou sumu, jaká by jim zaručovala přiměřenou penzi. Nízkopříjmoví pracující by kvůli zásluhovosti nezískali tak vysoký důchod jaký by měli v případě současného štědrého systému. Proto by se měla povinnost zapojit se do druhého pilíře nařídit pouze těm, kteří na začátku budou mít podobné startovací podmínky, tedy dostatek času na spoření. To znamená, zavést tuto povinnost pouze pro mladší ročníky.
Samozřejmě by fondy mohli využít i ti, kteří se pro ně dobrovolně rozhodnou.
Financování
Do fondů se odvádí část z původních příspěvků na důchodové pojištění. Již víme, že tato příspěvková sazba před reformou tvoří 28% z vyměřovacího základu, z hrubé mzdy. Přičemž podíl zaměstnancových odvodů k zaměstnavatelovým je 6,5 : 21,5. Celková příspěvková sazba se může buď zachovat, nebo změnit. Pokud se změní, připadá vúvahu mírné zvýšení.
Rozhodování o podílu, který by měl směřovat do průběžného a který do fondového pilíře bude obtížnější. Měl by být nastaven tak, aby se zachoval nebo zvýšil náhradový poměr mezi mzdou a důchodem.
Státní garance a bezpečnost
Výplata všeho, co si člověk po dobu ekonomicky aktivního života naspořil, musí být státem zaručena. S tím souvisí přísná pravidla a regulace. Na trhu kapitálu se vyskytují rizika, která působí opačným směrem než záměry státu. Fondový pilíř musí být bezpečný. Jakou míru regulace zvolit a jak zajistit bezpečnost?
Institucionální zabezpečení
Povinné penzijní připojištění budou zajišťovat úspěšné fondy se zkušenostmi a dobrou pověstí. U těchto fondů se vytvoří každému účastníkovi druhého pilíře jeho vlastní účet, který bude fond spravovat. Velice zajímavě působí řešení reformy slovenského důchodového systému, kde je výnos různou měrou substituován rizikem. Existují tři typy penzijních fondů lišící se podle poměru, ve kterém tyto dvě veličiny rozdělují. To vnáší do systému dávku efektivnosti.
2.3.4 Druhý pilíř
Stanovili jsme si stěžejní body, které nás při reformování systému zajímají a nyní již přistupme k návrhu té části reformy, která spadá do oblasti našeho zájmu.
2.3.4.1 Povinnost vs. dobrovolnost
Náhlý přechod k povinnému fondovému pilíři by znamenal značné problémy – obrovské náklady a zmatky. Proto by měla být tato přeměna postupná a ne skoková. Povinnost se připojistit by měla platit pouze pro tu část obyvatel, která má čas na to, aby se její výnosy dostatečně zhodnotily a mohla čerpat požadovanou penzi. Podobné startovací podmínky má mít každý. Proto by se připojišťovací povinnost měla zavést buď pouze od určité věkové skupiny, nebo jen pro občany, kteří právě začali do systému přispívat. Ostatní se mohou dobrovolně rozhodnout, zda nechat zodpovědnost na státu a pobírat nízký důchod, nebo na sobě a mít možnost získat více. Mělo by ale platit, že pokud se člověk jednou rozhodne pro vstup do nového systému, nemůže zněj už vystoupit. To by akorát přispělo kchaosu a nižší transparentnosti.
Podívejme se podrobněji na jednotlivé případy, kdy jedna část obyvatel musí povinně přispívat a druhá si může vybrat.
Jak jsme uvedli, máme kdispozici dvě možnosti, dvě hraniční skupiny – občany od určitého věku nebo prvně zaměstnané. Pokud by byla věková hranice v prvním případě nasazena nízko (minimálně však hranicí dospělosti), bylo by jedno, pro jakou variantu se rozhodneme.
Průměrný věk, kdy člověk nastupuje poprvé do zaměstnání, se přibližně shoduje s věkem, dovršení dospělosti.
Zavedení povinnosti pro výrazně vyšší věkovou hranici, například 30 let, by však už byl jiný případ. Pokles příspěvků do státního pilíře by mohl výrazně klesnout. Přitom by se z těchto prostředků musely nadále vyplácet penze důchodcům, pro něž platí ještě starý systém.To by
vedlo kdalším rozpočtovým problémům. Leda že by se zpočátku nevybíral tak vysoký příspěvek do druhého pilíře. Ten by se zvýšil až po určitém čase. Navíc vobdobí, kněmuž předpokládáme vyhrocení stavu způsobeného demografickými změnami, by měli mít noví poživatelé starobních důchodů zabezpečenou penzi z obou hlavních pilířů. Ktomuto stavu bychom se měli přiblížit během 30-40ti let, kdy do penze odejdou početně silné ročníky 70.
let. Vtom případě by povinný vstup do druhého pilíře platil pro občany, kterým je dnes okolo 30ti let. Navrhuji zavést povinnost přispívat do druhého pilíře pro tuto a nižší věkovou kategorii.
Jestliže se má člověk rozhodnout, zda přejít do nového důchodového systému a spořit si na vlastní penzi, musí zvážit několik faktorů. Podrobně jsou tyto faktory vsouvislosti se slovenskou důchodovou reformou rozebírány na internetových stránkách Ministerstva práce, sociálných vecí a rodiny SR [2004] a my z nich v následujících odstavcích budeme vycházet.
Hlavní věc, o níž se zajímá je, zda se v důsledku toho bude mít lépe, nebo ne. Výsledek závisí na době, jakou si může peníze střádat, na rizicích a příležitostech s tím spojených. Spoření na důchod je dlouhodobou investicí a čím déle se spoří, tím větší výnos můžeme očekávat.
Musíme ale přepokládat příznivý ekonomický vývoj a čistý výnos minimálně takový, aby pokryl inflaci.
Kdybychom naopak spořili příliš krátkou dobu, nemuseli bychom se dočkat pozitivního výsledku. V kratším období (z tohoto hlediska myslíme kratším obdobím 10-15 let) může docházet knežádoucím výkyvům na kapitálovém trhu a naše vklady se mohou začít znehodnocovat. Přispívání do druhého pilíře musí být dlouhodobou záležitostí. V průběhu času se střídají období, kdy se naše peníze zhodnocují méně a kdy více. V důsledku toho by se neměl pokoušet osud a určitou věkovou kategorii do druhého pilíře nepouštět. Lidé, kterým do důchodu zbývá o trošku více než zmiňovaných 10-15 let by si měli změnu systému dobře promyslet.
Výhodu přestupu do druhého pilíře představuje eliminace některých rizik. Přesněji jejich diverzifikaci. Přítomnost v prvním pilíři snižuje nebezpečí nepříznivého ekonomického vývoje a druhý pilíř riziko demografické. V druhém pilíři by měl bezpečnost zaručit stát. Ten předepíše přísná pravidla a vysoké pokuty za jejich nedodržování, aby zaručil jistou výplatu penzí.
Stoprocentně nám není garantován výnos vyšší, než kdybychom do druhého pilíře nestupovali, pravděpodobnost tohoto případu však není tak veliká, jinak by zavedení fondového financování nemělo smysl.
2.3.4.2 Financování
Vtéto kapitole se budeme věnovat příspěvkové sazbě. Jednou stránkou problému je určení její výše a druhou stránkou poměr, v jakém se rozdělí mezi fondový a průběžný systém.
Celková příspěvková sazba
Sazba bude zčásti plynout do státního a z části do soukromého fondového pilíře. I přesto, že předpokládáme zavedení fondového financování, které by mělo přispět k finanční udržitelnosti systému, nevylučuje se nepatrné zvýšení příspěvkové sazby na státní důchody.
Přibudou totiž poživatelé penzí, zatímco objem vybraných prostředků se zúží. Vteoretické části jsme se zmínili o tom, jak v určitý okamžik mladá generace nahradí početnou starší generaci stzv. silnými ročníky. Po vystřídání těchto generací předpokládáme stabilnější demografický vývoj, proto by i zvyšování nemělo být nutné.
Poměr příspěvků odváděných do prvního a druhého pilíře
Stanovit poměr, v němž se příspěvková sazba do důchodového systému bude rozdělovat do obou pilířů, ztělesňuje podstatu celého financování. Zároveň v ní spatřujeme jeden znejsložitějších úkolů reformy. Jakou váhu bychom měli prvnímu a druhému pilíři přikládat?
Rozdělit příspěvek přesně na polovinu, upřednostňovat zásluhovost a větší část odvádět do druhého pilíře, nebo se spoléhat hlavně na státní penze?
Uveďme si několik příkladů z praxe zemí, které reformu penzijního systému řešily zavedením kapitálového financování. Na Slovensku, kde byla vytvořena třípilířová důchodová soustava, plyne jak do státní tak do fondové části stejné procento mzdy. Zcelkových 18% tedy 9% do každého pilíře. Dnes vláda váhá, zda 9% do fondů není příliš mnoho a uvažuje sazbu dělit vpoměru 12:6 ve prospěch státního pilíře [Rysková, 2007b]. Jako další příklad si vezměme průkopníka čistě fondového důchodového systému, Chile. Pouze lidem zaměstnaným se zřizují osobní účty. Na těch se sice dnes nastřádají prostředky poskytující penzi ve výši 50-70% původního platu, ale za 20 let se předpokládá značné zhoršení a vyšší než minimální důchod by mohla mít jen polovina obyvatel. Proto se zde uvažuje i o zavedení státního pilíře.
[Ježek, 2007].
Přílišná váha fondů nemusí dělat dobrotu. Abychom mohli tomuto financování vytvořit veliký prostor, potřebovali bychom vědět, že nás nečekají žádné ekonomické výkyvy. Ale to je věc nepředvídatelná a v tak citlivé oblasti jako je důchodový systém bychom měli klást větší důraz na jistotu.
