Text práce (844.7Kb)

(1)

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Martin Lehocký

Právní úprava likvidace obchodní společnosti

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Marie Zahradníčková, CSc.

Katedra obchodního práva

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 6. června 2016

(2)

Prohlášení

Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracoval samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny a citovány. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání stejného nebo jiného titulu.

V Praze dne 6. června 2016

______________________

Martin Lehocký

(3)

Poděkování

Na tomto místě bych rád poděkoval JUDr. Marii Zahradníčkové, CSc., za cenné rady, připomínky a především za ochotné vedení této práce.

(4)

Právní úprava likvidace obchodní společnosti

Legal regulations of liquidation of a business corporation

(5)

1. ÚVOD ... 1

2. LIKVIDACE – DEFINICE, POJEM, VÝZNAM ... 3

3. PRÁVNÍ ÚPRAVA A JEJÍ PRAMENY ... 6

4. LIKVIDÁTOR ... 8

4.1.FUNKCE LIKVIDÁTORA A JEHO POSTAVENÍ ... 8

4.2.ZPŮSOBY VZNIKU FUNKCE ... 11

4.2.1. JMENOVÁNÍ ... 13

4.2.2. JMENOVÁNÍ SOUDEM ... 15

4.2.3. JMENOVÁNÍ LIKVIDÁTORA SOUDEM V TRESTNÍM ŘÍZENÍ ... 17

4.3.VZNIK FUNKCE LIKVIDÁTORA ... 17

4.3.1. PODMÍNKY VÝKONU FUNKCE LIKVIDÁTORA ... 17

4.3.2. SOUHLAS LIKVIDÁTORA SE JMENOVÁNÍM DO FUNKCE ... 18

4.3.3. JMENOVÁNÍ ČLENA STATUTÁRNÍHO ORGÁNU LIKVIDÁTOREM BEZ JEHO SOUHLASU ... 20

4.4.ODMĚNA ZA VÝKON FUNKCE LIKVIDÁTORA ... 22

4.4.1. ODMĚNA LIKVIDÁTORA... 22

4.4.2. ODMĚNA LIKVIDÁTORA JMENOVANÉHO SOUDEM ... 24

4.4.3. ODMĚNA LIKVIDÁTORA URČENÁ INSOLVENČNÍM SOUDEM ... 25

4.5.ROZSAH PŮSOBNOSTI ... 26

4.6.ODPOVĚDNOST PŘI VÝKONU FUNKCE... 26

4.6.1. PÉČE ŘÁDNÉHO HOSPODÁŘE ... 27

4.7.ZÁNIK FUNKCE ... 30

5. LIKVIDACE ... 32

5.1.K POJMU LIKVIDACE ... 33

5.2.DRUHY LIKVIDACE SPOLEČNOSTI ... 34

5.2.1. LIKVIDACE SPOLEČNOSTI DOBROVOLNÁ ... 34

5.2.2. LIKVIDACE SPOLEČNOSTI JAKO SANKCE ... 36

5.3.PRŮBĚH LIKVIDACE ... 38

5.3.1. ZAHÁJENÍ LIKVIDACE ... 38

5.3.2. OZNÁMENÍ VSTUPU SPOLEČNOSTI DO LIKVIDACE VĚŘITELŮM ... 39

(6)

5.3.3. PRŮBĚH LIKVIDACE ... 41

5.3.4. UKONČENÍ LIKVIDACE ... 45

5.3.5. ZRUŠENÍ OBCHODNÍ SPOLEČNOSTI PŘI OSVĚDČENÍ ÚPADKU ... 46

5.3.6. POVINNOSTI LIKVIDÁTORA V SOUVISLOSTI S INSOLVENČNÍM ŘÍZENÍM ... 48

5.3.7. ROZDĚLENÍ LIKVIDAČNÍHO ZŮSTATKU ... 49

5.3.8. ZJIŠTĚNÍ DOSUD NEZNÁMÉHO MAJETKU SPOLEČNOSTI PŘED VÝMAZEM Z OBCHODNÍHO REJSTŘÍKU ... 51

5.3.9. ZJIŠTĚNÍ DOSUD NEZNÁMÉHO MAJETKU SPOLEČNOSTI PO VÝMAZU Z OBCHODNÍHO REJSTŘÍKU ... 53

5.3.10. VÝMAZ SPOLEČNOSTI Z OBCHODNÍHO REJSTŘÍKU ... 56

5.3.11. ARCHIVAČNÍ POVINNOST ... 58

6. ZÁVĚR ... 60

7. SEZNAM POUŽITÉ A CITOVANÉ LITERATURY A DALŠÍCH ZDROJŮ . 61 7.1.MONOGRAFIE ... 61

7.2.ODBORNÉ ČLÁNKY ... 62

7.3.INTERNETOVÉ ZDROJE ... 62

8. SEZNAM POUŽITÝCH A CITOVANÝCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ A SOUDNÍCH ROZHODNUTÍ ... 63

8.1.PRÁVNÍ PŘEDPISY ČESKÉ REPUBLIKY ... 63

8.2.SOUDNÍ ROZHODNUTÍ ... 65

9. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ... 67

10. ABSTRAKT ... 68

11. ABSTRACT... 69

12. NÁZEV PRÁCE A KLÍČOVÁ SLOVA ... 70

12.1. NÁZEV PRÁCE V ČESKÉM JAZYCE ... 70

12.2. NÁZEV PRÁCE V ANGLICKÉM JAZYCE ... 70

12.3. KLÍČOVÁ SLOVA ... 70

12.4. KEY-WORDS ... 70

(7)

1

1. ÚVOD

Tato diplomová práce vzniká poměrně nedlouho po přelomové události v českém právním prostředí, a to po zásadní rekodifikaci soukromého práva, která nastala 1. ledna 2014. Touto zásadní událostí došlo ke změně řady klíčových zákonů soukromého práva, jako byl starý občanský zákoník nebo obchodní zákoník, který byl nahrazen zákonem o obchodních korporacích a dalšími zákony, které s těmito zákony úzce souvisí.

Dále došlo k přijetí nových zákonů jako například zákona o veřejných rejstřících apod.

Od rekodifikace soukromého práva si zákonodárce sliboval větší komplexnost právní úpravy soukromého práva a její částečný návrat k prvorepublikové legislativě, která na základě recepčního zákona ze dne 28. října 1918 navazovala na právní úpravu Všeobecného zákoníku občanského z roku 1811, jenž, jak uvádějí autoři občanského zákoníku, byl na svou dobu výjimečně zdařilým legislativním dílem, jež se vyznačovalo nejen tím, že bylo prvním kodexem soukromého práva, ale zejména svou myšlenkovou a filosofickou konzistentností.

Tato právní úprava ovšem utrpěla zásadní ránu, kterou bylo socialistické zákonodárství a ideový přístup. Krátce po převzetí moci Komunistickou stranou Československa v roce 1948, konkrétně v období let 1949 až 1950, dochází k výrazné rekodifikaci soukromého práva v souladu se socialistickými ideami. Zákony soukromého práva, které vznikly v této době, byly během následujících let několikrát novelizovány, a to i po roce 1989, kdy v průběhu 90. let 20. století a na počátku 21. století byla hnacím motorem pro jejich změnu nejenom snaha vymanit je ze spáru socialistické doktríny, ale také snaha dostát závazkům, které pro Českou republiku vyplývají z členství v Evropské unii. V důsledku těchto zásahů do stěžejních zákonů soukromého práva došlo k tomu, že jejich úprava se stala značně nekonzistentní, a nemohla tedy efektivně fungovat jako právní rámec pro moderní soukromoprávní vztahy. Z tohoto důvodu došlo k realizaci dlouho očekávané a diskutované rekodifikace soukromého práva, která se podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku snaží o návrat k myšlenkovým východiskům Všeobecného zákoníku občanského z roku 1811 a k jeho komplexnosti.¹

1 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online] s. 3 [cit. 26. 10. 2015]

Dostupné z: http://www.anag.cz/files/file/duvodova_obcz.pdf

(8)

2

Tato diplomová práce má za cíl zmapovat relativně novou právní úpravu soukromého práva po jeho zásadní rekodifikaci. Z důvodu rozsahu veškerých změn v právní úpravě samozřejmě není cílem této diplomové práce popsat rekodifikaci v celé její šíři, ale, jak už téma napovídá, těžištěm této práce je právní úprava likvidace obchodních společností v současném právním prostředí.

Cílem této diplomové práce je tedy zejména analýza účinné právní úpravy celého procesu likvidace obchodní společnosti a dále práce se související judikaturou, kterou lze i nadále použít navzdory změnám, kterými legislativa prošla v důsledku rekodifikace.

Tato diplomová práce není koncipovaná jako příručka či chronologický průvodce likvidací, přestože logická struktura práce bude z důvodu přehlednosti korespondovat s chronologií procesu likvidace obchodní společnosti. Nicméně práce se zaměří hlavně na úskalí a problémy, které mohou nastat v jednotlivých fázích likvidace.

(9)

3

2. LIKVIDACE – DEFINICE, POJEM, VÝZNAM

Stejně jako vznik obchodní společnosti² je koncipován do dvou fází – založení společnosti a její vznik – tak obdobným způsobem je upraven i její konec, tj. taktéž dvoufázově – zrušení a následný zánik. Rozdíl mezi těmito dvěma fázemi je reflektován též právní úpravou. Nejprve musí společnost absolvovat zrušení, tedy vypořádat své obchodní aktivity, vztahy a závazky vůči zaměstnancům a dalším věřitelům, ale také svoje další hospodářské vztahy a následně může dojít k jejímu zániku, tedy k výmazu z obchodního rejstříku.³

Explicitní legální či doktrinální definice pojmu likvidace nebo likvidace obchodní společnosti neexistuje. Jak bude vylíčeno později, zákon obsahuje pouze vymezení účelu likvidace společnosti. Výkladů pojmu likvidace může být několik. Pomoc lze hledat například v lingvistice, konkrétně ve slovníku cizích slov, který pod heslem „likvidace“

uvádí jako význam slova „odstranění, vyřízení, zrušení, skončení, usmrcení.“⁴ „Původ pojmu likvidace lze též dovodit z italského „liquidare“, které vychází z latinského

„liquere“, což znamená být tekutým a v přeneseném významu jej lze chápat jako vyřešit, vyjasnit, vyrovnat.“⁵ Z hlediska práva a právní vědy lze pojem likvidace obchodní společnosti vymezit jako „vypořádání majetkových poměrů právnické osoby po jejím zrušení, jestliže právnická osoba směřuje ke svému zániku.“⁶ Dále lze pojem definovat také jako „mimosoudní urovnání majetkových poměrů zrušené právnické osoby.“⁷

2 Na úvod je vhodné zmínit, že občanský zákoník obsahuje obecnou úpravu právnických osob, proto tedy pracuje převážně s pojmem „právnická osoba“. Zákon o obchodních korporacích, jak již jeho název napovídá, obsahuje speciální úpravu k úpravě právnických osob v občanském zákoníku, tedy právní úpravu obchodních společností a družstev a používá převážně pojmy „obchodní společnost“ nebo

„obchodní korporace“. Vzhledem k tomu, že tato práce se zabývá pouze právní úpravou likvidace obchodní společnosti, rozhodl jsem se pracovat (tam, kde je to možné) převážně s pojmem „obchodní společnost“, resp. „společnost“, a to i tam, kde právní úprava používá jinou terminologii (konkrétně pojmy obchodní korporace nebo právnická osoba, které jsou pojmu obchodní společnost nadřazené).

Domnívám se, že díky ucelené terminologii bude text této práce přehlednější.

3 POKORNÁ, J., HOLEŠOVSKÝ, J., LASÁK, PEKÁREK, M. a kolektiv, Obchodní společnosti a družstva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 101 – 102. ISBN 978-80-7400-475-9

4 slovník cizích slov online. slovník cizích slov. [online]. 4.4.2016 [cit. 2016-04-04].

Dostupné z: http://www.slovnik-cizich-slov.cz/?q=likvidace&typ=0

5 ČERNÁ, S., ŠTENGLOVÁ, I. PELIKÁNOVÁ, I. a kol. Právo obchodních korporací. 1. vydání. Praha:

Wolters Kluwer, 2015. s. 239. ISBN 978-80-7478-735-5

(10)

4

Obecnou právní úpravu likvidace obchodní společnosti nalezneme v občanském zákoníku, zatímco zvláštní úpravu pro jednotlivé obchodní společnosti obsahuje zákon o obchodních korporacích. Základním ustanovením pro zrušení právnických osob je ustanovení § 168 NOZ, které poskytuje výčet forem zrušení právnické osoby a výslovně uvádí, že právnická osoba se zrušuje právním jednáním, uplynutím doby, rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo dosažením účelu, pro který byla ustavena, a z dalších důvodů stanovených zákonem.

Likvidace jako způsob zrušení obchodní společnosti nastupuje obligatorně, a to v souladu s ustanovením § 169 NOZ. Z tohoto pravidla existují výjimky.

Podle § 169 odst. 1 NOZ se likvidace nevyžaduje za předpokladu, že celé jmění společnosti přechází na jejího právního nástupce nebo stanoví-li zákon jinak.

Další výjimky zmiňuje ustanovení § 173 NOZ, které upravuje zrušení společnosti bez likvidace. Jedná se zejména o dva případy. Prvním z nich je podle § 173 odst. 1 NOZ zrušení společnosti v důsledku její přeměny, a to podle zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev. Vypořádání poměrů společnosti, která prochází přeměnou, tedy neprobíhá cestou likvidace obchodní společnosti, a to z logiky zmíněného zákona, neboť „vzhledem k univerzálnímu právnímu nástupnictví zrušené a zanikající právnické osoby by likvidace coby vypořádání majetku zrušené právnické osoby, vyrovnání jejích dluhů a naložení s likvidačním zůstatkem byla procesem jdoucím proti logice univerzálního právního nástupnictví.“⁸ Další možností podle ustanovení

§ 173 odst. 2 NOZ je zrušení společnosti bez likvidace za předpokladu, že byl osvědčen její úpadek a došlo ke zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, nebo došlo-li ke zrušení konkursu pro zcela nepostačující majetek společnosti. Společnost v takové situaci by však vstoupila do likvidace za předpokladu, že by se po skončení insolvenčního řízení objevil nějaký majetek společnosti.

Na okraj lze zmínit, že existují také další případy zrušení právnické osoby bez likvidace. Takovým případem je například zrušení příspěvkové organizace podle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, konkrétně

8 Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha:

C. H. Beck, [online] 2014, 908 s. [cit. 26. 10. 2015]. ISBN 978-80-7400-529-9 Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-

view.seam?documentId=nnptembrgrpwk5tlge2c443cl4zdamjsl44dsx3qmyytomy

(11)

5

podle ustanovení § 27 tohoto zákona, kdy dochází ke zrušení právnické osoby z vůle zřizovatele a celý majetek příspěvkové organizace přechází na zřizovatele.

(12)

6

3. PRÁVNÍ ÚPRAVA A JEJÍ PRAMENY

V právní úpravě soukromého práva účinné do konce roku 2013 byl institut likvidace obchodní společnosti roztříštěn do několika zákonů. Těžiště likvidace leželo hlavně v obchodním zákoníku, zejména v ustanovení § 68 ObchZ a následujících, která obsahovala obecné vymezení likvidace. Dále byly u jednotlivých druhů obchodních společností vymezeny specifické aspekty likvidace každé z nich.

S příchodem nové právní úpravy účinné od počátku roku 2014 dochází k zakotvení obecné právní úpravy likvidace právnických osob do občanského zákoníku (čímž dochází ke komercionalizaci občanského zákoníku) a speciální úprava likvidace jednotlivých forem společností je ponechána ke specifikaci jiným zákonům jako například zákonu o obchodních korporacích. Podle důvodové zprávy k zákonu o obchodních korporacích je koncepce tohoto zákona zamýšlena jako celková dekodifikace obchodního práva.

Zákon o obchodních korporacích tedy upravuje nejnutnější právní problematiku obchodních společností a družstev, která by z důvodu své výrazné speciality neměla v obecné úpravě občanského zákoníku své místo.

Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích dále konstatuje, že zákonodárce rozhodně nemá tímto zákonem v úmyslu podrývat výsostné postavení občanského zákoníku v rámci soukromého práva a už vůbec nepředpokládá duplicitní právní úpravu obchodních společností. Naopak, tímto postupem se zákonodárce snaží této duplicitní úpravě zamezit.⁹ Dle mého názoru je tento způsob úpravy likvidace obchodních společností velmi zdařilý. Domnívám se, že snaha o zamezení jakékoliv duplicitní právní úpravy je velice potřebná a vítaná, a to nejen z důvodu předcházení neurčitosti, ale hlavně z důvodu právní jistoty adresátů právní úpravy.

V občanském zákoníku, konkrétně v části „Zrušení právnické osoby“, která je ohraničena ustanoveními § 168 až § 173 NOZ, nalezneme obecné vymezení forem zrušení právnické osoby a následně ustanovením § 187 NOZ počínaje a § 209 NOZ konče je vymezeno zrušení právnické osoby formou likvidace. Obecná úprava obsažená v těchto ustanoveních pokládá základy právní úpravy institutu likvidace obchodních společností, ale i dalších právnických osob, pokud to jejich povaha umožňuje. Současná právní úprava

9 HAVEL, B. a kol., Zákon o obchodních korporacích s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava : Sagit, 2012, str. 18. ISBN 978-80-7208-923-9

(13)

7

je navíc vystavěna na základech obecných ustanovení v občanském zákoníku a rozbíhá se do speciálních úprav obchodních společností a družstev v zákoně o obchodních korporacích, ale také například do zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev.

Vedle obchodních společností existují samozřejmě další právnické osoby jako například spolky, nadace, nadační fondy, ústavy apod. Vzhledem k tomu, že tyto právnické osoby nejsou obchodními společnostmi a zákonodárce nepokládal za nutné vytvořit pro tyto formy právnických osob samostatný zákon, nachází se jejich právní úprava v občanském zákoníku. Pro další právnické osoby, jako jsou například státní podniky, může být právní úprava jejich likvidace obsažena ještě v dalších speciálních právních předpisech.¹⁰

10 Například v zákoně č. 77/1997 Sb., o státním podniku.

(14)

8

4. LIKVIDÁTOR

4.1. FUNKCE LIKVIDÁTORA A JEHO POSTAVENÍ

Ustanovení § 189 NOZ uvádí, že při vstupu do likvidace povolá příslušný orgán společnosti likvidátora. Likvidátorem se může stát pouze osoba, která je způsobilá být členem statutárního orgánu obchodní společnosti. Jak totiž vyplývá hned z několika ustanovení o likvidaci¹¹, likvidátor nabývá působnosti statutárního orgánu. Okamžikem, kdy této působnosti nabývá, je okamžik povolání do funkce. Jak uvádí ustanovení

§ 189 odst. 2 NOZ, pokud nebyl likvidátor povolán do funkce, přestože je společnost v likvidaci, vykonávají jeho působnost všichni členové statutárního orgánu společnosti.¹²

Z ustanovení § 193 NOZ dále vyplývá, že likvidátor odpovídá za řádný výkon své funkce stejným způsobem jako člen statutárního orgánu. Také je důležité zdůraznit, že přestože podle ustanovení § 193 NOZ nabývá likvidátor působnosti statutárního orgánu, nestává se svým jmenováním do funkce statutárním orgánem ani statutární orgán nenahrazuje. Likvidátor se tak stává v podstatě orgánem sui generis, protože ze své pozice může zastupovat společnost ve všech jejích záležitostech, ovšem pouze v rozsahu podle ustanovení § 188 a 196 NOZ. Ustanovení § 188 NOZ omezuje v jednání každého, kdo by mohl za společnost jakýmkoliv způsobem jednat, a to od okamžiku, kdy se o vstupu společnosti do likvidace dozvěděl nebo se dozvědět měl a mohl.

11 Např. z ustanovení § 189 odst. 1 NOZ, nepřímo také z ustanovení § 193 NOZ atd.

12 Zde dochází ke změně oproti úpravě obchodního zákoníku, která požadovala, aby se likvidátorem společnosti stala pouze fyzická osoba (nestanovil-li obchodní zákoník nebo zvláštní právní předpis něco jiného). V případě, že byla likvidátorem jmenována osoba právnická, měla podle ustanovení

§ 71 odst. 2 ObchZ povinnost určit fyzickou osobu, která bude funkci likvidátora jejím jménem vykonávat a jež se zapisovala do obchodního rejstříku jako likvidátor zanikající společnosti. V případě, že společnost tuto fyzickou osobu neurčila v lhůtě 10 dnů ode dne vykonatelnosti rozhodnutí o jmenování likvidátora, vykonával funkci likvidátora statutární orgán právnické osoby, popřípadě jeho členové.

Právní úprava občanského zákoníku podobnou konstrukci nemá. Podle ustanovení § 163 NOZ totiž statutárnímu orgánu společnosti náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí veřejné moci nesvěří jinému orgánu společnosti. Dále podle ustanovení § 164 NOZ může člen statutárního orgánu zastupovat společnost ve všech záležitostech. Pokud je členů statutárního orgánu více, tvoří kolektivní statutární orgán, ale pokud zakladatelské právní jednání neurčí jinak, zastupuje každý z nich společnost samostatně.

Pro zvýšení právní jistoty v případě, že je likvidátorem právnická osoba, je podle ustanovení

§ 65 písm. b) VeřRej stanoveno, že právnická osoba – likvidátor, určí fyzickou osobu, která ji v rámci likvidace konkrétní společnosti zastupuje. A v tomto případě se do obchodního rejstříku zapíše právnická osoba jako likvidátor a dále konkrétně určená jedna fyzická osoba, která má oprávnění zastupovat společnost v rámci procesu likvidace.

(15)

9

Ustanovení § 196 NOZ toto omezení dále zpřísňuje konkrétně vůči osobě likvidátora, a to tak, že činnost likvidátora může sledovat jen účel, jaký odpovídá povaze a cíli likvidace společnosti.

Statutární orgán, respektive jeho činnost, se pouze upozadí, a to poté, co se své funkce ujal likvidátor, nicméně jeho funkce rozhodně nezaniká. Nic takového totiž ze zákona nevyplývá. Naopak, zákonodárce pamatoval na případy, kdy zanikne funkce likvidátora ještě před zánikem společnosti, a v takovém případě opět „ožívá“ funkce statutárního orgánu. Podle ustanovení § 189 odst. 2 NOZ, všichni členové statutárního orgánu společnosti vykonávají působnost likvidátora v případě, že je společnost v likvidaci a likvidátor nebyl povolán (nebo pokud byl povolán a jeho funkce zanikla, tak vykonávají působnost likvidátora, dokud nebude povolán likvidátor nový).

V souvislosti s vymezením postavení likvidátora vůči ostatním orgánům (zejména statutárního) společnosti lze uvést například usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 7 Cmo 236/2011, ve kterém Vrchní soud v Praze uvádí, že i u zrušené a likvidované společnosti jsou funkce členů představenstva nezastupitelné a mají být obsazeny alespoň v takovém počtu, aby bylo představenstvo schopno vykonávat svou působnost.¹³ Dále například Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 149/2005 zdůrazňuje, že i po vstupu do likvidace má společnost povinnost zvolit do 3 měsíců od zániku funkce člena představenstva nového člena, protože likvidátor se svým jmenováním stává orgánem společnosti, ale nikoliv jejím statutárním orgánem.¹⁴

Funkci likvidátora může vykonávat jedna, ale i několik osob najednou.

Podle ustanovení § 190 NOZ v případě, že je k likvidaci společnosti povoláno několik likvidátorů, tvoří automaticky kolektivní orgán. Dělení orgánů právnické osoby na individuální a kolektivní lze nalézt v ustanovení § 152 odst. 1 NOZ. Na něj navazuje ustanovení § 156 NOZ, které upravuje způsob rozhodování v kolektivním orgánu.

13 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 7 Cmo 236/2011 [online]

[cit. 26. 10. 2015]

Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document- view.seam?documentId=njptembrgjpw64s7gzpxg5dsl4ytqoa

14 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 149/2005 [online] [cit. 26. 10. 2015]

Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document- view.seam?documentId=njptembqgzpxexzwgfpwg2lw

(16)

10

V prvním odstavci tohoto ustanovení zákon uvádí, že v případě, je-li orgán kolektivní, rozhoduje o záležitostech právnické osoby ve sboru. Usnášeníschopný je takový orgán za přítomnosti či jiné účasti většiny svých členů a rozhoduje většinou hlasů zúčastněných členů. Vzhledem k tomu, že na funkci likvidátora se ustanovení § 152 NOZ vztahuje, neboť se jedná o osobu, která je do funkce volena, jmenována či jinak povolávána, vztahuje se na likvidátora i navazující ustanovení § 156 NOZ.

Co se týče usnášeníschopnosti kolektivního orgánu likvidátorů, připouští občanský zákoník v ustanovení § 158 odst. 1 NOZ možnost stanovit pro usnášeníschopnost tohoto orgánu zakladatelským právním jednáním společnosti vyšší počet zúčastněných, dále stanovit pro přijetí rozhodnutí vyšší počet hlasů nebo určit postup, kterým lze způsob rozhodování orgánu měnit. Podle ustanovení § 158 odst. 2 NOZ je dále možné zakladatelským právním jednáním připustit rozhodování orgánu i mimo zasedání písemnou formou, dále s využitím technických prostředků nebo také podle ustanovení

§ 158 odst. 3 NOZ připustit, že při rovnosti hlasů rozhodování tohoto orgánu rozhoduje hlas předsedy.

V souvislosti s ustanovením § 190 NOZ se nabízí otázka, zda je toto ustanovení kogentní či dispozitivní, tedy zda je možné si v zakladatelském právním jednání společnosti vytvořit vlastní úpravu jednání likvidátorů v případě, že jich bude do funkce povoláno více. Ze samotné dikce ustanovení § 190 NOZ, které neponechává prostor pro úvahu nad odlišnou úpravou, ale i z názoru autorů komentáře k tomuto ustanovení lze usuzovat, že se jedná o kogentní ustanovení a společnost tedy nemá možnost upravit si poměry více likvidátorů odlišně od ustanovení § 190 NOZ. Autoři komentáře dále uvádějí, že samotní autoři občanského zákoníku se vyjádřili v tom smyslu, že ustanovení občanského zákoníku o statusových věcech společností je nutné vykládat jako kogentní, pokud není zákonem výslovně připuštěna dispozitivnost. Podle mého názoru si však v tomto autoři občanského zákoníku protiřečí, neboť v základních zásadách zákonodárce uvádí, že „nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona.“¹⁵ S přihlédnutím k tomuto ustanovení, které je (jak vyplývá z jeho zařazení mezi základní zásady zákona) jedním z východisek pro další výklad občanského zákoníku, se tedy spíše domnívám, že ustanovení § 190 NOZ by mělo být dispozitivní.

15 Ustanovení § 1 odst. 2 zák. NOZ

(17)

11

Společnost by tedy měla mít možnost zvolit si způsob jednání více likvidátorů, stejně jako možnost, kdy více likvidátorů povolat.¹⁶

Naopak v právní úpravě obchodního zákoníku, konkrétně v ustanovení

§ 70 odst. 3 ObchZ, v případě, že bylo povoláno do funkce více likvidátorů současně a z jejich jmenování nevyplývalo nic jiného, nabýval působnosti statutárního orgánu každý z nich a každý z nich byl oprávněn jednat samostatně.

Ustanovení § 190 NOZ pouze uvádí, že několik likvidátorů tvoří kolektivní orgán, ale dále již nespecifikuje, za jakých podmínek je nutné či vhodné povolat do funkce více likvidátorů. Lze předpokládat, že k povolání více likvidátorů dojde v případě, kdy bude zanikající společnost stát před relativně složitou či jiným způsobem (například časově) náročnou likvidací a bude v zájmu společnosti i všech zúčastněných, aby v rámci hospodárnosti a rychlosti provedlo likvidaci více likvidátorů. V běžných a relativně jednoduchých případech tato možnost nejspíše využívána nebude, protože více likvidátorů, vzhledem k tomu, že tvoří kolektivní orgán, musí rozhodovat ve sboru, a to za přítomnosti či obdobné účasti (například per rollam) většiny členů tohoto kolegia, a svá rozhodnutí schvalovat většinou přítomných členů. Vzhledem k diskutabilní dispozitivnosti zmíněného ustanovení zůstává jediným určitým způsobem, jakým může společnost působnost více likvidátorů upravit, zpřísnění postupu jejich rozhodování a jednání, a to zejména zvýšením potřebného kvóra likvidátorů nutného pro rozhodování či zvýšením počtu hlasů nutných pro přijetí rozhodnutí.¹⁷

4.2. ZPŮSOBY VZNIKU FUNKCE

Před samotným vymezením způsobů vzniku funkce likvidátora je důležité obecně určit, jakým okamžikem funkce likvidátora vzniká. Funkce likvidátora vzniká ze zákona okamžikem zrušení společnosti, nikoliv až jmenováním konkrétní osoby do výkonu této funkce (za předpokladu, že je společnost rušena s likvidací).¹⁸

16 LAVICKÝ, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha:

C. H. Beck, [online] 2014, 975-976 s. [cit. 9. 2. 2016]. ISBN 978-80-7400-529-9

17 PILÁTOVÁ J., RICHTER J., SIGMUND A., TARANDA T., Likvidace obchodních společností, 5. aktualizované a rozšířené vydání, Olomouc: ANAG, 2014, s. 43. ISBN 978-80-7263-877-2

(18)

12

Z dikce ustanovení § 193 NOZ dále vyplývá, že likvidátor nabývá působnosti statutárního orgánu. Oproti úpravě obchodního zákoníku dochází k určitému posunu, neboť v dřívější úpravě nabýval likvidátor pouze některých pravomocí statutárního orgánu, ale zbylé pravomoci stále náležely statutárnímu orgánu.¹⁹ Působnosti statutárního orgánu nabývá likvidátor okamžikem svého povolání. Za okamžik povolání likvidátora do funkce lze považovat okamžik, kterým nabude účinnosti rozhodnutí, resp. právní jednání, které konkrétní osobu do funkce likvidátora povolává. Podle § 189 odst. 1 NOZ je takovým jednáním rozhodnutí příslušného orgánu, a podle § 191 odst. 1 NOZ je takovým jednáním také rozhodnutí příslušného soudu. Z výše uvedeného vyplývá, že zápis osoby likvidátora do obchodního rejstříku podle § 65 písm. b) VeřRej je pouze zápisem deklaratorním a funkce likvidátora vzniká přímo v důsledku právního jednání.

U tohoto je ovšem nutné důsledně oddělit platnost a účinnost, a to hlavně z hlediska odpovědnosti za jednání za společnost.

Platnost a účinnost právního jednání, kterým je likvidátor povoláván příslušným orgánem společnosti do funkce, mohou nastat ve stejný okamžik. Mohou však nastat i případy, kdy je okamžik účinnosti posunut. Příslušný orgán společnosti může například stanovit datum jmenování do funkce na datum pozdější, než je datum přijetí rozhodnutí o povolání do funkce. V takovém případě tedy výkon funkce likvidátora vznikne až k tomuto pozdějšímu datu.

V případě jmenování likvidátora soudem podle ustanovení § 191 NOZ je situace obdobná. Funkce likvidátora vzniká nejdříve právní mocí rozhodnutí soudu, pokud není ve výroku určeno jiné datum v budoucnosti.

Vzhledem k tomu, že osoba likvidátora se zapisuje do obchodního rejstříku, vyvstává u něj také otázka, jaké skutečnosti zapisovat do obchodního rejstříku.

Podle § 65 písm. b) VeřRej se jedná o následující údaje – „jméno a sídlo nebo adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, likvidátora; je-li likvidátorem právnická osoba, také jméno a adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, osoby, která ji při výkonu funkce zastupuje.“²⁰ Zákon se nezmiňuje o datu vzniku a ani zániku funkce likvidátora.

20 § 65 VeřRej

(19)

13

Podle komentáře k občanskému zákoníku vzhledem k tomu, že likvidátor nabývá působnosti statutárního orgánu a z tohoto důvodu může zastupovat společnost ve všech jejích záležitostech, a zároveň mu z této pozice plyne i příslušná odpovědnost a vztah ke třetím osobám, lze důvodně požadovat, aby datum vzniku jeho funkce bylo v obchodním rejstříku uvedeno, a to i pro ochranu samotného likvidátora.²¹ K tomuto lze zmínit ustanovení § 25 odst. 1 písm. k) VeřRej, podle kterého lze do veřejného rejstříku zapsat také další skutečnosti, o kterých to tak stanoví zákon, nebo jiné důležité skutečnosti, o jejichž zápis zapisovaná osoba požádá, má-li na takovém zápisu právní zájem. Vzhledem k tomu, že zákon možnost zapsat i jiné důležité skutečnosti připouští, přiklonil bych se k názoru autorů komentáře k občanskému zákoníku. Pro umocnění právní jistoty a určení jasných hranic, kdy začíná odpovědnost za výkon funkce likvidátora, je podle mého názoru lepší zapsat do obchodního rejstříku navíc i den vzniku funkce likvidátora, přestože tento údaj zákon pro zápis do obchodního rejstříku výslovně nepožaduje.

4.2.1. Jmenování

Funkce likvidátora obchodní společnosti může vzniknout dvěma způsoby.

První způsob je uveden v již výše zmíněném ustanovení § 189 odst. 1 NOZ, podle kterého povolává likvidátora do funkce příslušný orgán, a to při vstupu společnosti do likvidace.

Konkrétní postup jeho ustanovení do funkce závisí na konkrétní úpravě dané formy obchodní společnosti a také na jejích vnitřních předpisech, zejména na společenské smlouvě.²²

V komentáři k ustanovení § 189 NOZ se autoři zamýšlí nad tím, že likvidátora jmenuje do funkce příslušný orgán společnosti. Vzhledem k tomu, že z ustanovení

§ 151 odst. 1 NOZ plyne, že zákon, popřípadě zakladatelské právní jednání společnosti, určí, do jaké míry a jakým způsobem rozhodují členové orgánů obchodní společnosti za ni a nahrazují její vůli, se dá polemizovat s tím, zda likvidátora jmenuje příslušný orgán

view.seam?documentId=nnptembrgrpwk5tlge2c443cl4zdamjsl44dsx3qmyytsmy

22 Dle ustanovení § 3 odst. 3 ZOK se společenskou smlouvou rozumí stanovy i zakladatelská listina.

(20)

14

společnosti či tento příslušný orgán pouze nahrazuje a vykonává vůli korporace a likvidátora do funkce jmenuje přímo obchodní společnost.²³ K výše zmíněnému lze uvést názor autorů komentáře, se kterým se ztotožňuji i já, že „vztah právnické osoby a likvidátora je funkčním vztahem orgánu právnické osoby, jímž je likvidátor, a právnické osoby, jejímž je likvidátorem. Nicméně, likvidátor sám je svéprávnou fyzickou či právnickou osobou, pročež je tento vztah i vztahem jedné osoby vůči jiné osobě.“²⁴

Podle mého názoru je nutné k této problematice přistoupit následovně. Občanský zákoník se již ve svých úvodních ustanoveních přiklání k fikční teorii právnických osob.

Východisko pro toto tvrzení lze nalézt již v ustanovení § 20 odst. 1 NOZ, ve kterém občanský zákoník připouští právnickým osobám pouze právní osobnost, nikoliv svéprávnost. Na základě tohoto ustanovení lze dovodit, že právnická osoba nemůže jednat samostatně a musí za ni vždy jednat některý z jejích orgánů. Příslušným orgánem pro povolání likvidátora do funkce bude, pokud zakladatelské právní jednání obchodní společnosti nebo zákon neurčí tuto pravomoc valné hromadě, statutární orgán. Následně podle ustanovení § 164 odst. 1 NOZ je nezpochybnitelné, že člen statutárního orgánu právnickou osobu zastupuje. Nejedná jménem svým, ale jménem právnické osoby, kterou zastupuje. Na základě těchto argumentů bych se přiklonil k názoru autorů komentáře k občanskému zákoníku, že likvidátora skutečně nepovolává orgán obchodní společnosti, ale sama obchodní společnost prostřednictvím tohoto orgánu.

Vše výše uvedené lze podle mého názoru shrnou tak, že likvidátor se na základě jmenování do funkce stává členem voleného orgánu v souladu s dikcí ustanovení

§ 152 odst. 2 NOZ²⁵, a dále, že likvidátora povolává a jmenuje do funkce přímo sama společnost, a to prostřednictvím svého příslušného orgánu. Pokud tento příslušný orgán

C. H. Beck, [online] 2014, 967 - 968 s. [cit. 26. 10. 2015]. ISBN 978-80-7400-529-9 Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-

view.seam?documentId=nnptembrgrpwk5tlge2c443cl4zdamjsl44dsx3qmyytqoi

25 Podle ustanovení § 152 odst. 2 NOZ jsou v zákoně všechny osoby, které byly do funkce voleny, jmenovány či jinak povolány označovány jako „člen voleného orgánu“. Podle mého názoru je toto označení poněkud zavádějící, protože označuje osoby, jejichž funkce mohla vzniknout třemi různými způsoby, pouze jedním způsobem vzniku jejich funkce. Domnívám se, že tím může v budoucnu docházet k jistým výkladovým nepřesnostem.

(21)

15

nelze určit na základě speciálního ustanovení pro danou formu obchodní společnosti či speciálního právního předpisu a tuto skutečnost neupravuje ani zakladatelské právní jednání, je tímto příslušným orgánem, který likvidátora povolává do funkce, statutární orgán společnosti, a to v souladu s ustanovením § 163 NOZ, který upravuje působnost statutárního orgánu tak, že do ní spadají veškeré záležitosti, které nebyly zákonem, zakladatelským jednáním či rozhodnutím orgánu veřejné moci svěřeny jinému orgánu právnické osoby.

4.2.2. Jmenování soudem

Druhým způsobem, kterým se likvidátor může ujmout funkce, je jmenování soudem. Jedná se bezpochyby o zásah veřejné moci do záležitostí společnosti, proto také tento způsob jmenování likvidátora přichází v úvahu pouze v zákonem vymezených situacích. Jmenování likvidátora soudem se opět dělí na dvě možnosti, jak k obsazení této funkce může dojít. Obě možnosti lze nalézt v ustanovení § 191 NOZ.

První situace ustanovení likvidátora do funkce soudem přichází v úvahu v případě, že obchodní společnost vstoupila do likvidace, ale ani přesto nebyl do funkce povolán likvidátor způsobem uvedeným v bodě 4.2.1 této práce, tedy jmenováním společností, resp. jejím orgánem. V takovém případě jmenuje likvidátora soud, a to i bez návrhu. Tuto situaci je ovšem nutné posuzovat velice obezřetně.

Ustanovení § 189 NOZ obsahuje požadavek, aby byl likvidátor do funkce povolán příslušným orgánem společnosti při vstupu společnosti do likvidace. V případě, že funkce likvidátora zanikne před zánikem společnosti, je podle ustanovení § 189 odst. 2 NOZ nutné, aby příslušný orgán společnosti povolal do funkce nového likvidátora, a to bez zbytečného odkladu. Požadavek povolat nového likvidátora do funkce

„bez zbytečného odkladu“ je nutné aplikovat odlišně u jednotlivých forem obchodních společností. Navíc je ovšem nutné jít při posuzování ještě dále a k situaci musí být podle mého názoru přistupováno individuálně případ od případu. U jednotlivých obchodních společností (a to nejenom u jednotlivých forem, ale u každé konkrétní společnosti) totiž o povolání likvidátora do funkce bude rozhodovat jiný orgán společnosti v závislosti na konkrétní struktuře jednotlivých druhů obchodních společností. Je tedy nutné důkladně porovnat požadavek jednání bez zbytečného odkladu s faktickým stavem, zda k volbě likvidátora došlo, a byla neúspěšná, či zda volba probíhá například hlasováním

(22)

16

per rollam, které je ze své podstaty časově náročnější apod. Dále může ovšem nastat i situace, kdy se obchodní společnost o volbu likvidátora ani nepokusila. V tomto případě půjde o poměrně jasný případ, ve kterém přichází na řadu jmenování likvidátora soudem podle ustanovení § 191 NOZ.²⁶

Další možnost, kdy soud jmenuje likvidátora do funkce, nastává za předpokladu, že o likvidaci obchodní společnosti rozhodl sám soud a ten je následně povinen funkci likvidátora znovu obsadit. Komentář k ustanovení § 191 NOZ se zde vrací k problému s dikcí tohoto ustanovení, protože z něj jednoznačně nevyplývá, zda o jmenování likvidátora do funkce rozhoduje přímo soud, který o zrušení společnosti rozhodl.

Vzhledem k tomu, že z ustanovení § 169 NOZ plyne, že po zrušení společnosti je nutná její likvidace, a to bez ohledu na formu zrušení společnosti podle ustanovení

§ 168 odst. 1 NOZ, bude společnost muset projít procesem likvidace i v případě jejího zrušení rozhodnutím soudu. V případě, že soud rozhodne o zrušení společnosti, se tedy nabízí otázka, zda likvidátor bude jmenován příslušným orgánem společnosti podle ustanovení § 189 odst. 1 NOZ nebo zda bude do funkce povolán soudem, který rozhodl o zrušení společnosti.

Právní úprava obchodního zákoníku stála před obdobným problémem, a to v souvislosti s ustanovením § 71 ObchZ, jehož původní znění bylo také možné interpretovat více způsoby, a až následnými novelami byla zpřesněna do formy, která stanovila, že „při likvidaci společnosti na základě rozhodnutí soudu jmenuje likvidátora soud, který o zrušení společnosti rozhodl.“ Komentář k občanskému zákoníku se tedy na základě teleologického a systematického výkladu kloní k přístupu v souladu s úpravou obchodního zákoníku, tedy aby o jmenování likvidátora rozhodl stejný soud, který rozhodl o zrušení této společnosti.²⁷ Já se domnívám, že závěr autorů komentáře k občanskému zákoníku, který je totožný s ustanovením § 71 ObchZ, je velmi

26 Zmíněné ustanovení vychází z právní úpravy ustanovení § 71 odst. 1 ObchZ, podle kterého nebyl-li likvidátor povolán do funkce statutárním, případně jiným příslušným orgánem bez zbytečného odkladu po vstupu společnosti do likvidace, mohl být likvidátor jmenován do funkce soudem. Funkci likvidátora vykonával statutární orgán společnosti, člen statutárního orgánu společnosti nebo společník společnosti pouze v případě, že k likvidaci společnosti došlo na základě rozhodnutí soudu, a tento soud zároveň jmenoval do funkce likvidátora některou z výše uvedených osob nebo orgánů společnosti.

view.seam?documentId=nnptembrgrpwk5tlge2c443cl4zdamjsl44dsx3qmyytsmi

(23)

17

vhodný, protože vnáší do této nejasné situace návrh jednoznačného postupu, z kterého plyne i určitá právní jistota.

4.2.3. Jmenování likvidátora soudem v trestním řízení

Zvláštním a specifickým případem vstupu obchodní společnosti do likvidace a s tím související jmenování likvidátora do funkce nastává v případě, kdy společnost do likvidace vstupuje nuceně, a to v důsledku uložení trestu podle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Tento trest může soud uložit právnické osobě za předpokladu, že má sídlo v České republice a její činnost spočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činu nebo trestných činů.²⁸

Ustanovení § 16 odst. 4 zmíněného zákona říká, že právní mocí rozhodnutí, kterým byl uložen trest zrušení právnické osoby, vstupuje tato právnická osoba do likvidace.

Následně se postup výkonu trestu zrušení právnické osoby řídí ustanovením § 38 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Po nabytí právní moci rozsudku o zrušení společnosti nařídí předseda senátu výkon tohoto rozhodnutí, a zároveň v nařízení výkonu rozhodnutí jmenuje do funkce likvidátora společnosti. Dle § 38 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob se při likvidaci společnosti, která nastává jako následek výkonu trestu zrušení právnické osoby, postupuje podle jiného právní předpisu upravujícího likvidaci právnické osoby zrušené soudem, není-li zákonem stanoveno jinak. Tímto právním předpisem je podle mého názoru bez nejmenších pochyb občanský zákoník, konkrétně ustanovení § 191 a následující NOZ, která jmenování likvidátora soudem upravují.

4.3. VZNIK FUNKCE LIKVIDÁTORA

4.3.1. Podmínky výkonu funkce likvidátora

Podmínek, které musí likvidátor splňovat pro výkon své funkce, je hned několik.

Zákonný požadavek na splnění těchto podmínek vyplývá zejména z ustanovení

§ 189 odst. 1 NOZ, který uvádí, že likvidátorem může být jen osoba způsobilá být členem statutárního orgánu. Podle ustanovení § 152 odst. 2 NOZ, které se vztahuje i na osobu

28 § 16 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim

(24)

18

likvidátora, jak už bylo popsáno výše v bodě 4.2.1 této diplomové práce, musí být fyzická osoba nebo zástupce právnické osoby, která je sama členem voleného orgánu jiné právnické osoby, plně svéprávná.

Plná svéprávnost je základní podmínkou pro výkon funkce likvidátora jako orgánu společnosti. Další podmínky pro výkon této funkce lze nalézt v ustanovení § 46 ZOK.

Toto ustanovení obsahuje ve svém prvním odstavci negativní vymezení osob, které mohou být členem orgánu obchodní společnosti. Členem orgánu obchodní společnosti tedy nemůže být osoba, která není bezúhonná ve smyslu zákona o živnostenském podnikání, a ani taková osoba, u které nastala skutečnost, která je překážkou provozování živnosti. Tyto překážky provozování živnosti lze nalézt v ustanovení § 8 ŽivnZ. Jedná se zejména o zákaz provozovat živnost v případě, že na majetek osoby byl prohlášen konkurs. Dále nemůže osoba provozovat živnost po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu nebo o zrušení konkurzu pro nedostatek majetku dlužníka. Podmínky provozování živnosti dále nesplňuje osoba, které bylo zrušeno živnostenské oprávnění nebo která byla členem statutárního orgánu právnické osoby v době, kdy nastaly nebo trvaly skutečnosti, které vedly ke zrušení živnostenského oprávnění této právnické osoby atd. Tento výčet je pouze výsečí nejčastějších překážek provozování živnosti, nicméně ustanovení § 8 ŽivnZ obsahuje výčet širší a podrobnější.

Dále je likvidátor podle ustanovení § 46 odst. 2 ZOK povinen informovat společnost, zda ohledně jeho majetku nebo majetku obchodní korporace, v níž působí nebo působil v posledních 3 letech jako člen orgánu, bylo vedeno insolvenční řízení podle jiného právního předpisu nebo řízení podle § 63 až 65 ZOK, anebo zda u něho není dána jiná překážka výkonu funkce. Likvidátor se navíc nesmí vůči společnosti dopustit žádného konkurenčního jednání a musí svou funkci vykonávat s péčí řádného hospodáře, stejně jako další orgány společnosti.

4.3.2. Souhlas likvidátora se jmenováním do funkce

Vzhledem k tomu, že likvidátor nabývá působnosti statutárního orgánu a zároveň je členem voleného orgánu právnické osoby ve smyslu § 152 odst. 2 NOZ, musí pro možnost být jmenován do funkce splňovat několik předpokladů. Některé z nich byly

(25)

19

vylíčeny v kapitole 4.3.1. Další z podmínek pro výkon funkce likvidátora je souhlas osoby, která má být ustanovena do funkce likvidátora.

Kořeny nutnosti souhlasu likvidátora se svým ustanovením do funkce lze najít v čl. 2 odst. 4 zák. č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, který stanoví, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Toto platí hlavně pro jmenování likvidátora soudem, protože se jedná o zásah veřejné moci do soukromoprávní sféry jednotlivce a ten nemůže být nucen k ničemu, co zákon neukládá. Zákonná povinnost stát se i proti své vůli likvidátorem je upravena pro statutární orgán, který může být povolán do výkonu funkce likvidátora soudem.

Na tento způsob povolání do funkce likvidátora lze samozřejmě na první pohled nahlížet jako na jmenování proti vůli jmenovaného, na druhou stranu, vzhledem k tomu, že již vykonává funkci statutárního orgánu společnosti, tudíž je jedním z orgánů společnosti, nejedná se o povolání do funkce v pravém slova smyslu, tedy o povolání osoby vně společnosti, ale pouze o rozšíření pravomocí, které orgán společnosti vykonává.

Tento způsob bude blíže popsán níže.

U obchodní společnosti se osoba likvidátora obligatorně zapisuje do obchodního rejstříku.²⁹ K tomuto zápisu je ovšem nutný souhlas zapisované osoby. K otázce, jakou formu by měl mít souhlas osoby jmenované do funkce likvidátora, lze říci, že není zákonem nijak specifikována. Z toho lze dovodit, že souhlas osoby nemusí být učiněn jednotným způsobem, například písemně, ale podle mého názoru může být souhlas likvidátora vyjádřen jakkoliv. Domnívám se, že souhlas může být vyjádřen i konkludentně, a to například tak, že likvidátor poskytne společnosti součinnost při zápisu své osoby do obchodního rejstříku, při převzetí dokumentů potřebných pro uskutečnění likvidace atd. Neformálnost souhlasu likvidátora se jmenováním do funkce vychází podle mého názoru z předpokladu, že likvidátor se ujme své funkce dobrovolně. Domnívám se naopak, že v praxi bude větší poptávka po výkonu této funkce ze strany likvidátorů. Z toho tedy podle mě vyplývá, že likvidátor bude vybrán na základě jednání a vzájemné dohody se společností a není tedy nutné požadovat formální písemný

29 Podle ustanovení § 65 písm. b) VeřRej se kromě vstupu společnosti do likvidace zapisuje do obchodního rejstříku i osoba likvidátora, její jméno a sídlo nebo adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu.

(26)

20

souhlas se jmenováním do funkce, neboť si lze asi stěží představit případ, kdy by byl likvidátor do své funkce jmenován proti své vůli.

K dosažení formální i materiální právní jistoty a zároveň předcházení případům, kdy by likvidátor mohl být jmenován proti své vůli, slouží ustanovení § 12 VeřRej.

Pro zápis do veřejného rejstříku je podle zmíněného ustanovení nutný souhlas zapisované osoby. Tento souhlas se nevyžaduje v případě, že souhlas se zápisem vyplývá z jiných listin, které jsou přikládány k návrhu na zápis. Tyto listiny ovšem musí být osvědčeny veřejnou listinou. Pokud tomu tak není, musí být podpis zapisované osoby na listině o udělení souhlasu úředně ověřen.

4.3.3. Jmenování člena statutárního orgánu likvidátorem bez jeho souhlasu

Z postupu popsaného v kapitole 4.3.2 této diplomové práce existuje výjimka, kterou lze nalézt v ustanovení § 191 odst. 3 NOZ. Toto ustanovení mimo jiného uvádí, že„nebyl-li podán jiný návrh či nelze-li návrhu vyhovět, může soud při postupu podle odstavce 1 nebo 2 likvidátorem jmenovat i bez jeho souhlasu člena statutárního orgánu.“

Otázkou zůstává, jaký návrh měl v tomto ustanovení zákonodárce na mysli vzhledem k tomu, že § 191 NOZ upravuje jmenování likvidátora soudem. Jazykovým výkladem ustanovení § 191 NOZ docházím k závěru, že zde zákonodárce dává osobám, které na tom osvědčí právní zájem, možnost podat návrh nejenom na odvolání likvidátora podle ustanovení § 191 odst. 2 NOZ, ale také navrhnout osobu, kterou by soud mohl do funkce likvidátora povolat. A na tuto situaci podle mého názoru myslel zákonodárce v ustanovení § 191 odst. 3 NOZ. Je-li tedy soudu podán návrh se jménem navrhovaného likvidátora, může mu soud vyhovět. Pokud ovšem žádné jméno v návrhu není, nebo nelze-li tomuto návrhu vyhovět, může soud likvidátorem jmenovat, a to i bez jeho souhlasu, člena statutárního orgánu. Nelze-li jmenovat likvidátora ani tímto postupem, jmenuje soud likvidátora ze seznamu osob zapsaných v seznamu insolvenčních správců.

Současná úprava jmenování člena statutárního orgánu do funkce likvidátora bez jeho souhlasu tak, jak je vymezena v ustanovení § 191 odst. 3 NOZ, vychází z právní úpravy obchodního zákoníku, který obsahoval ještě širší úpravu, a to konkrétně v ustanovení § 71 odst. 2 ObchZ, které upravovalo možnost soudu jmenovat do funkce likvidátora bez souhlasu nejenom členy statutárního orgánu, ale také společníky společnosti. Právní úprava občanského zákoníku se omezila na možnost jmenovat

(27)

21

do funkce likvidátora bez souhlasu pouze členy statutárního orgánu. Komentář k tomuto ustanovení se ke zmíněnému posunu vyjadřuje tak, že zákonodárce tímto chtěl nejspíše akcentovat sankční povahu tohoto ustanovení.³⁰ Statutárnímu orgánu totiž už ze zákona plyne právo rozhodovat ve všech záležitostech společnosti, které nejsou zakladatelským právním jednáním, zákonem či rozhodnutím orgánu veřejné moci svěřeny jinému orgánu, a zároveň možnost zastupovat společnost ve všech záležitostech. Tím se statutárům otevírá poměrně široké pole působnosti, díky kterému mohou účinně ovlivňovat směřování a vývoj společnosti, a předcházet tak situacím, kdy je nutno přistoupit k likvidaci společnosti. Vzhledem k tomu, že statutární orgán podle ustanovení

§ 164 odst. 1 NOZ může zastupovat společnost ve všech záležitostech, mělo by být v jeho silách a možnostech, aby k výše zmíněné situaci nedošlo, a pokud dojde, je hrozba

„sankčního“ jmenování vskutku na místě jako součást odpovědnosti za výkon funkce.

K této problematice lze zmínit usnesení Vrchního soudu v Praze vydané pod spisovou značkou 7 Cmo 82/2004, které říká, že „do funkce likvidátora by soudem vůbec neměla být jmenována osoba z řad společníků (§ 71 odst. 2 ObchZ), na níž výkon takové funkce nelze spravedlivě požadovat.“³¹ Domnívám se, že k užšímu vymezení okruhu osob, které mohou být soudem do funkce likvidátora jmenovány, došlo také na základě tohoto usnesení. Vrchní soud v Praze v něm totiž uvádí situaci, která může nastat, a jejím důsledkem je, že na osobě z řad společníků nelze spravedlivě požadovat výkon funkce likvidátora. Ve zmíněném usnesení šlo o zdravotní důvody, které byly pro společníka nepřekonatelnou překážkou pro výkon funkce likvidátora. Další úvahou, která podle mého názoru následovala, bylo porovnání rozdílu mezi společníkem a členem statutárního orgánu. Podle ustanovení § 71 odst. 2 ObchZ bylo na uvážení soudu, zda do funkce likvidátora jmenuje společníka či člena statutárního orgánu. Osoba, která je ve funkci statutárního orgánu, by měla být ve většině případů schopna vykonávat funkci likvidátora. U společníka toto tvrzení ale naopak ve spoustě případů platit nemusí.

view.seam?documentId=nnptembrgrpwk5tlge2c443cl4zdamjsl44dsx3qmyytsmi

31 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 7 Cmo 82/2004 [online] [cit. 26. 10. 2015]

Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document- view.seam?documentId=njptembqgvpxg4s7gvpxg5dsl4ytqoa

(28)

22

Myslím si, že omezením možnosti výběru soudu pouze na člena statutárního orgánu dochází k předcházení situacím, kdy vybraná osoba nebude schopna vykonávat funkci likvidátora.

4.4. ODMĚNA ZA VÝKON FUNKCE LIKVIDÁTORA

4.4.1. Odměna likvidátora

Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 byla odměna za výkon funkce likvidátora a pravidla pro její vyplácení stanovena poměrně podrobně, a to zejména v § 71 odst. 6 ObchZ. Naproti tomu úprava účinná od 1. ledna 2014, konkrétně stanovení

§ 195 NOZ³², které v současnosti odměnu za výkon funkce likvidátora upravuje, nechává široký prostor pro smluvní volnost, jež je proklamovaná již v úvodních ustanoveních občanského zákoníku. V úpravě obchodního zákoníku byl výslovně určen orgán, který likvidátorovi odměnu vyplácí, dále zde byla upravena možnost přiznat likvidátorovi právo na vyplacení zálohy apod. Občanský zákoník se nyní omezuje pouze na formulaci, že „odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.“³³ Obchodní zákoník dříve pamatoval pouze na případy, kdy byl likvidátor povolán do funkce orgánem společnosti nebo soudem. Opomínal už ale případy, kdy byl likvidátor do funkce povolán jiným orgánem, a to například Českou národní bankou, pokud do likvidace vstupovala pojišťovna, respektive zajišťovna. Přestože se tedy stávající právní úprava může na první pohled zdát poněkud úzká, opak je pravdou a svou otevřeností naopak pamatuje na více možností ustanovení likvidátora do funkce a následné určování jeho odměny.³⁴

Zmíněné ustanovení § 195 NOZ sice svou vágností zasahuje poměrně široký okruh případů jmenování, na druhé straně však opomíná hlubší úpravu určení samotné odměny likvidátora. Odměna likvidátora může být různá. Funkce likvidátora může být

32 Dále například vyhláškou ČNB č. 474/2013 Sb., o odměně likvidátora, nuceného správce a insolvenčního správce některých poskytovatelů služeb na kapitálovém trhu a o náhradě jejich hotových výdajů, která nahradila vyhlášku ČNB č. 414/2004 Sb., o odměně nuceného správce, likvidátora a správce konkursní podstaty některých poskytovatelů služeb na kapitálovém trhu a o náhradě jejich hotových výdajů.

33 § 195 NOZ

C. H. Beck, [online] 2014, 1002 s. [cit. 26. 10. 2015].

Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-

view.seam?documentId=nnptembrgrpwk5tlge2c443cl4zdamjsl44dsx3qmyytsni

(29)

23

vykonávána za odměnu, která může být finanční, ale i v naturáliích, nebo bezplatně.

Problém může ovšem nastat, pokud orgán, který likvidátora do funkce jmenoval, odměnu a způsob jejího vyplácení nijak neupravil. Absence úpravy odměny likvidátora dozajista, v souladu se základními zásadami občanského zákoníku, nemůže znamenat neplatnost jednání, kterým se likvidátor do funkce povolává. U obchodních společností se taková situace řeší podle ustanovení § 59 odst. 1 ZOK, které v případě, že nebyla mezi členem jejího orgánu (což se vztahuje i na likvidátora) a společností uzavřena smlouva o výkonu funkce, odkazuje na ustanovení o příkazu v občanském zákoníku. Konkrétně na ustanovení § 2444 NOZ, které výslovně umožňuje použít ustanovení o příkazu přiměřeně i na obdobné případy, kdy má někdo na základě smlouvy povinnosti zařídit záležitosti jiného, a ustanovení § 2438 NOZ, podle kterého poskytne příkazce příkazníkovi odměnu, je-li, vzhledem k příkazcovu podnikání, obvyklá. Uzavřel-li však likvidátor s obchodní společností smlouvu o výkonu funkce, ve které není upraveno odměňování, pak podle ustanovení § 59 odst. 3 ZOK platí, že výkon funkce je bezplatný.³⁵

Další otázkou, která ohledně odměny likvidátorovi vzniká, je, zda má likvidátor v průběhu likvidace právo na výplatu zálohy či záloh a zda mu právo na výplatu zálohy musí určit orgán, který jej do funkce povolal nebo zda si zálohu může vyplatit likvidátor sám. Podle ustanovení § 195 NOZ „odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.“³⁶ Způsobem výplaty může být výplata odměny v podobě zálohy a následného doplatku, či rozdělení výplaty odměny do několika plateb. K této problematice lze dále zmínit, že právo na výplatu a způsob výplaty odměny sice určuje likvidátorovi orgán, který jej povolal, nicméně podle Nejvyššího soudu, konkrétně dle usnesení ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4193/2009³⁷, likvidátor neporušuje svou povinnost, pokud část peněžních prostředků likvidované společnosti předběžně vyčlení

C. H. Beck, [online] 2014, 1003 s. [cit. 26. 10. 2015].

Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-

view.seam?documentId=nnptembrgrpwk5tlge2c443cl4zdamjsl44dsx3qmyytsni

36 § 195 NOZ

37 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4193/2009 [online]

[cit. 26. 10. 2015].

Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document- view.seam?documentId=njptembrgrpw64s7grpxg5dsl4ytcni

(30)

24

k jejich následnému vyplacení jako zálohy na svou odměnu. Tyto prostředky si formou zálohy ovšem likvidátor nemůže vyplatit, dokud mu právo na výplatu nevznikne na základě rozhodnutí orgánu příslušného o výplatě této odměny rozhodnout.

4.4.2. Odměna likvidátora jmenovaného soudem

Z dikce § 195 NOZ by se na první pohled dalo usuzovat, že ten, kdo likvidátora k výkonu jeho funkce povolal, může určit výši jeho odměny pouze na základě smluvního ujednání s likvidátorem, nebo snad dokonce pouze na základě své libovůle.

Tento předpoklad platí částečně pouze v případě, kdy likvidátora určí orgán společnosti.

V případě, že je likvidátor jmenován soudem, je situace poněkud složitější. Soud při určení odměny likvidátora, kterého sám do funkce povolal, nemá volnou ruku, ale je vázán právními předpisy, zejména nařízením vlády č. 351/2013 Sb., ze dne 16. října 2013, kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob. Tímto nařízením, které je prováděcím předpisem k občanskému zákoníku, zákonu o obchodních korporacích a dalším souvisejícím zákonům, byl stanoven způsob určení odměny likvidátora jmenovaného soudem.

Podle ustanovení § 5 tohoto nařízení se základ pro vyměření odměny likvidátora určí jako čistý majetkový zůstatek, který vyplyne z likvidace. Odměna likvidátora pak činí ze základu

 do 100 000 Kč 15%;

 nad 100 000 Kč do 500 000 Kč

15 000 Kč

+ 10 % z částky přesahující 100 000 Kč;

 nad 500 000 Kč do 1 000 000 Kč

55 000 Kč

+ 7 % z částky přesahující 500 000 Kč;