UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD

Institut politologických studií

Katedra politologie a mezinárodních vztahů

Iva Fusková

Region Katalánsko:

politický systém, systém stran a katalánská emancipace

Bakalářská práce

Praha 2008

Autor práce: Iva Fusková

Vedoucí práce: PhDr. Lada Šušlíková PhD.

Oponent práce:

Datum obhajoby:

Hodnocení: ………..

Klíčová slova

Katalánsko, národní emancipace, regionalismus, decentralizace, samospráva

Keywords

Catalonia, national emancipation, regional aspect, decentralization, autonomy

Prohlášení

1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu.

2. Souhlasím s tím, aby má práce byla zpřístupněna veřejnosti pro účely výzkumu a studia.

V Praze dne Iva Fusková

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé práce PhDr. Ladě Šušlíkové PhD. za její laskavé rady, cenné připomínky, trpělivost a přátelský přístup.

Abstract

My thesis presents an analysis of Catalonia, one of Spanish historical regions, with a particular insistence on the political establishment, system of political parties and process of “national” Catalonian emancipation.

At first, my thesis deals with the evolution of Catalonian regional position within Spain in past times. My question is where does the historical period of the Catalonian national identity extend? Thereafter I try to discover the cultural roots of Catalonian emancipation.

In the following chapter I am engaged in the problem of regionalism and decentralization in Spain, which is one of the most important issues of the Spanish political limits. I focus on the structure of the Spanish state and analyze the Catalonian regional position within this decentralized state and constitutional conditions of the modern Catalonian autonomy.

Consequently, I focus on political institutions of Catalonia and I analyze its position within the Catalonian political establishment, as well as its structure and basic functions.

In the final section I am engaged in the contemporary regional Catalonian system of parties with the important influence on the function of the Spanish political space. I briefly deal with evolution of the modern Catalonian system of parties from 1970’s to the present. I provide basic information about main Catalonian political parties and their evolution in time as well.

I am not just engaged in a description of the historical context of the Catalonian regional problem in my thesis. In conclusion I have to emphasize that first of all I try to answer the common political questions connected with the discussed topic. I think the answers are very interesting from the political point of view.

Obsah

ABSTRACT... 6

OBSAH ... 7

ÚVOD... 8

1.HISTORICKÁ GENEZE KATALÁNSKA A JEHO EMANCIPACE... 11

2. KATALÁNSKO V SOUČASNÉM POLITICKÉM SYSTÉMU ŠPANĚLSKA... 21

2.1DECENTRALIZACE ŠPANĚLSKA: VĚCNÝ ÚVOD DO PROBLEMATIKY... 21

2.2DECENTRALIZACE ŠPANĚLSKA: HISTORIE A SOUČASNOST... 23

2.3SOUČASNÉ POSTAVENÍ REGIONU KATALÁNSKO VRÁMCI ŠPANĚLSKA... 28

3. POLITICKÉ INSTITUCE AUTONOMNÍHO SPOLEČENSTVÍ KATALÁNSKO ... 32

3.1GENERALITAT DE CATALUNYA... 32

3.1.1 Prezident Generalitat (El President de la Generalitat de Catalunya) ... 32

3.1.2 Vláda (El Govern) ... 33

3.1.3 Parlament Katalánska (El Parlament de Catalunya)... 34

3.2KATALÁNSKÝ VRCHNÍ SOUD (TRIBUNAL SUPERIOR DE JUSTICIA DE CATALUNYA)... 37

4. STRANICKÝ SYSTÉM KATALÁNSKA ... 38

4.1ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA SOUČASNÉ KATALÁNSKÉ STRANICKO – POLITICKÉ SOUSTAVY... 38

4.2STRUČNÝ VÝVOJ KATALÁNSKÉ STRANICKO – POLITICKÉ SOUSTAVY OD KONCE 70. LET 20. STOLETÍ... 40

4.3PŘEHLED NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH SOUČASNÝCH KATALÁNSKÝCH POLITICKÝCH STRAN... 42

4.3.1 Strana socialistů Katalánska (Partit dels Socialistes de Catalunya) – PSC ... 42

4.3.2 Konvergence a Jednota (Convergéncia i Unió) – CiU... 44

4.3.3 Republikánská levice Katalánska – (Esquerra Republicana de Catalunya) – ERC ... 47

4.3.4 Lidová strana Katalánska – (Partit Popular de Catalunya) – PP... 49

4.3.5 Iniciativa pro Katalánsko – Zelení – Sjednocená a alternativní levice – (Iniciativa per Catalunya Verds - Esquerra Unida i Alternativa) – ICV – EUiA ... 52

4.3.6 Občané – Strana pro občanství – (Ciutadans - Partit de la Ciutadanía) - C's... 54

4.4VLIV KATALÁNSKÝCH POLITICKÝCH STRAN NA CELOSTÁTNÍ POLITICKÉ SCÉNĚ... 55

ZÁVĚR ... 58

POUŽITÁ LITERATURA... 61

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK NÁZVŮ POLITICKÝCH STRAN ... 64

SEZNAM PŘÍLOH... 65

PŘÍLOHY... 66

Úvod

Pro svou bakalářskou práci jsem zvolila název Region Katalánsko: politický systém, systém stran a katalánská emancipace. Tématem mé práce by měla být analýza tohoto španělského historického regionu se zvláštním zřetelem jak na jeho politický systém jako celek, tak proces emancipace „katalánského národa“.

Konkrétně Katalánsko jsem zvolila z několika důvodů. Již dlouhou dobu se zabývám Španělskem, nejen jeho kulturou, historií, ale i politickým systémem. Byla jsem si vědoma skutečnosti, že téma španělského regionalismu je příliš obsáhlé a složité na jednu bakalářskou práci, proto jsem se rozhodla pojmout jako předmět mého zájmu pouze jediné ze sedmnácti španělských autonomních společenství – Katalánsko. Zvolila jsem si je hlavně z toho důvodu, že v českém prostředí je tento region poněkud opomíjen. Odborné publikace se daleko více věnují například sousednímu Baskicku, mimo jiné i proto, že požadavky předáků baskického nacionalistického hnutí se zdají být kvůli zločinným aktivitám teroristické organizace ETA politicky daleko vyhrocenější. Přínos mé bakalářské práce tedy vidím především v tom, že se pokusím českému čtenáři se zájmem o politické dění v Katalánsku přiblížit přehlednou analýzu tohoto regionu. Podám zde základní charakteristiky jeho politicko-stranického systému, který je nejen v rámci Španělska velmi zajímavý a podnětný. Zvláštní zřetel budu věnovat i katalánským politickým institucím. Má práce však nebude pouhým popisem existujících orgánů. Budu se věnovat také katalánské emancipaci a vývoji katalánského autonomního statutu, tedy jakési ústavy tohoto autonomního společenství. Toto přitom zasadím do celkového rámce decentralizace Španělského státu, kdy během několika krátkých desetiletí tato země přešla od zcela unitárního modelu k silně decentralizovanému státu. Tato témata, tedy regionalismus a decentralizace, jsou nesmírně zajímavými fenomény, které v posledních desetiletích hýbou nejen španělskou politickou scénou, ale jsou aktuální i v mnoha dalších evropských zemích. Proto doufám, že i v tomto směru nebude má práce samoúčelná.

Má práce nebude jen pouhou deskripcí, ale budu se v první řadě snažit odpovědět na četné otázky, které v této souvislosti vyvstávají a následné odpovědi by z politologického hlediska mohly být velmi zajímavé a přínosné. Deskriptivnímu postupu se však nevyhnu, a to zejména v pasážích, ve kterých se zaměřím na historický kontext

daného problému. Tato deskripce je však pro zodpovězení položených otázek a objasnění celé problematiky přínosem.

Hlavní otázky, na nichž budu stavět svou práci, se budou ptát zejména po struktuře španělského státu autonomních společenství, jaké postavení v něm zaujímá právě Katalánsko a jaké jsou ústavní předpoklady moderní katalánské autonomie. Dále se zaměřím na hlavní důvody, které vlastně ke katalánské emancipaci vedly, položím si otázku, kde v historii hledat kořeny jejich národní identity a nezapomenu se zmínit ani o postavení, struktuře a funkci katalánských politických institucí a současném stranickém systému s regionálními stranickými subjekty, které mají nezanedbatelný vliv na vývoj celostátní politické scény. V průběhu vypracovávání mé práce se budu snažit text postupně aktualizovat podle nejnovějších informaci jak z celošpanělské politické scény, tak ze samotného Katalánska.

Katalánsko se od Španělska v mnohém odlišuje. Liší se například jazykově - kromě španělštiny je zde úředním jazykem katalánština (španělsky el catalán, katal.

Català), podobná okcitánštině,¹ italštině a portugalštině, se kterými má společných až 85% slovní zásoby. Kromě Katalánska se tímto románským jazykem hovoří zejména na Baleárských ostrovech (Mallorca, Menorca, Ibiza, Formentera), v Autonomním společenství Valencia, kde je katalánština často pojmenovávána jako valencijština (valenciano), ve východní části Aragónu (Franja de Ponent) a částečně také v regionu Murcía. Mimo území Španělska se katalánštinou hovoří zejména v Andoře, kde je jediným oficiálním jazykem, a v menší míře rovněž ve francouzském regionu Languedoc – Roussillon, který je součástí tzv. historického Severního Katalánska (Catalunya del Nord) a na italské Sardinii v okolí města Alghero (katal. L'Alguer).

Katalánština je mateřským jazykem zhruba šesti milionů lidí, fakticky však katalánštině rozumí a umí ji aktivně používat daleko větší množství osob. Tento počet se odhaduje až na 11 milionů. [www.sispain.org]

I mnohé aspekty historického vývoje Katalánska jsou částečně odlišné od vývoje ostatních španělských regionů, což bych ráda rozvedla v následující kapitole. Také s ohledem na tento fakt se Katalánci vymezují vůči Španělům jako svébytný národ. ²

1 Okcitánština, někdy označována také jako provensálština, je románský jazyk používaný v jižní Francii (na jih od Loiry) a v některých alpských údolích v Itálii.

2 Jako důkaz svébytnosti katalánského národa můžeme považovat i fakt, že toto autonomní společenství má nejen vlastní autonomní statut, tedy svou ústavu, který poskytuje katalánské vládě velmi široké kompetence, ale také hymnu, vlastní internetovou doménu (.cat) a vlajku, která je pro zajímavost uvedena v příloze I.

Katalánsko má v neposlední řadě tradičně vyspělý průmysl, úrovní své ekonomiky se po dlouhá staletí řadí k nejvyspělejším španělským regionům a v katalánské společnosti se čas od času ozývají určité nespokojené hlasy, že tento region až přehnaně finančně doplácí na chudší oblasti Španělska. A tato skutečnost je dle mého názoru také jednou z příčin katalánského nacionalismu a volání po státní suverenitě.

K otázce financování jednotlivých autonomních společenství bych se však ještě ráda vrátila v jedné z následujících kapitol.

1. Historická geneze Katalánska a jeho emancipace

Protože se jedná o úvodní kapitolu, ráda bych na tomto místě nejprve uvedla několik základních obecných informací o katalánském autonomním společenství, poté nastíním vývoj postavení tohoto regionu v minulosti a uvedu zde stručný pohled na důvody, vznik a vývoj katalánské emancipace.

Katalánské autonomní společenství (kat. Comunitat Autónoma de Catalunya) je jedním ze 17 samosprávných celků decentralizovaného španělského státu a historické území na severovýchodě Španělska při pobřeží Středozemního moře. Počtem obyvatel (v roce 2006 7 135 000 obyvatel) se řadí mezi jednotlivými autonomními společenstvími na druhé místo. [www.idescat.net] Metropolí Katalánska je druhé největší město Španělska a největší španělský přístav - Barcelona. Od roku 1833 se Katalánsko člení na 4 provincie: Barcelona, Gerona (kat. Girona), Lérida (kat. Lleida) a Tarragona. (Území Katalánska a rozložení jeho provincií je vyobrazeno v příloze II).

Označení Katalánsko (Catalunya), které má dodnes nejasný etymologický původ³, se začalo používat v polovině 12. století k pojmenování teritoriálního celku několika hrabství, která se postupně vymanila z muslimské nadvlády i z následného poručnictví panovníků mocné Franské říše. [www.gencat.net] Toto svobodné území známé jako Staré Katalánsko se začalo zejména za vlády hraběte Ramóna Berenguera III., často označovaného za prvního vládce všech Katalánců, mohutně rozšiřovat. Na západě se katalánské území rozšířilo až k řece Llobregat, na jihu k životadárnému toku Ebro a úspěšná expanze nadále pokračovala. Toto mnohonásobně větší území později vešlo v povědomí jako tzv. Nové Katalánsko.

Důležitým mezníkem ve vývoji Katalánska byl bezesporu rok 1137, kdy se barcelonský hrabě Ramón Berenguer IV. oženil s dcerou aragonského krále Petronilou.

Tato dynastická svatba dala základ vzniku unii složené z království Aragonie a katalánského knížectví. Celek nesl označení Koruna aragonská (Corona de Aragón).

V obou částech unie platila rozdílná zemská právní nařízení i vlastní feudální vztahy, což bránilo celkové unifikaci. Tento mocný státní útvar se stal důležitou vojenskou silou jak ve válkách s Maury při osvobozování Pyrenejského poloostrova od jejich nadvlády

3 Pravděpodobně je jeho název odvozen od častého připodobňování tohoto regionu k „Zemi hradů“ – Tierra de castillos.

(reconquista), tak posléze v celošpanělském sjednocení. Velké úspěchy zaznamenala unie také při výbojích do středomořského prostoru. Během 13. a první poloviny 14. století byla ke Koruně aragonské postupně připojena Mallorca, Menorca, Ibiza, Valencie, osada Alicante, Roussillon, Cerdeňa, Provence, Sicílie a Sardinie. Všechna tato území spojuje nejen společná existence v rámci jednoho historického celku, ale i jazyk (katalánština), který se rozšířil do všech koutů teritoria a jak už jsem naznačila v úvodu, dodnes se s katalánštinou v těchto oblastech setkáme. [www.gencat.net]

Také kořeny mnohých současných katalánských politicko-samosprávných institucí lze zasadit do 13. století. Dnešní Generalitat, instituce, ve které se politicky organizuje samospráva katalánského autonomního společenství, má svůj základ v Královských katalánských kortesech (sněmech se zastoupením katalánské šlechty, duchovenstva a měšťanů), které byly v Katalánsku svolávány králem již za Jaimeho I.

Dobyvatele ve 13. století. Z Královských katalánských kortesů, původně pouze poradního orgánu krále, se vyvinula instituce s významnou legislativní působností hlavně v oblastech určování daňové politiky regionu a vojenských záležitostech.

Samotná instituce Generalitat, do 16. století známá jako Generální rada (Diputació del General), byla složena ze zástupců kortesů a plnila samosprávnou činnost v době mezi zasedáním jednotlivých sněmů.

V zemích Koruny aragonské nabývala od 13. století na důležitosti šlechta.

Aragonská šlechta zasahovala do vládních záležitostí, katalánská se věnovala spíše obchodu a Katalánsko se tak brzy stalo velkou obchodní mocností. Hospodářský rozmach dosažený šlechtou často na úkor královské moci nutil panovníky k ochraně měst udělováním velkorysých výsad (fueros)⁴ na podporu jejich rozvoje. V Katalánsku - kromě starých Usatges, soupisů obecných právních předpisů – byly ve 13. století sestavovány zákoníky lokálního typu, které obsahovaly právě fueros - výsady a principy germánského zvykového práva dřívějšího vizigótského království, které se rozkládalo na území Pyrenejského poloostrova ještě před arabskou invazí. Lokální sbírky fueros se postupně stávaly dokumenty veřejné povahy. Panovníci pak nevydávali zákony, ale jejich legislativní činnost sestávala z pouhého schvalování těchto sbírek. Nejvyšší právní silou byly v Koruně aragonské obdařeny Aragonské fueros (Fueros de Aragón), které byly přijaty králem i kortesy v roce 1247. [Ubieto, Reglá, Jover, Seco 2002:

156-159] Avšak vzhledem k pozdějšímu zavedení římského kanonického práva

4 Slovo fuero (latinsky forum) původně označovalo veřejné prostranství, fórum. Až časem se začalo ztotožňovat s výsadou.

znamenalo potvrzení starých fueros, a tím uznání místní autonomie, určitý anachronismus. V moderním věku při pokusech o sjednocení zákonodárství na základě kastilského práva fuero označovalo autonomní uspořádání a derecho foral zvláštní právo určitého kraje. Tento význam se zachoval dodnes.

V polovině 14. století se celá unie začala potýkat s hlubokou hospodářskou, politickou a demografickou krizí. Pro země Koruny aragonské, a zvláště pro Katalánské knížectví, všeobecná krize znamenala stagnaci, a to až do období velké expanze ve druhé polovině 18. století. Krize pozdního středověku měla za důsledek změnu v hegemonických zájmech Koruny aragonské. Koncem 14. století přešla hegemonie Katalánska nejprve na Aragonsko a po podpisu závazku z Caspe v roce 1423 se na aragonský trůn dostala jedna z kastilských dynastií. Když se Katalánsko muselo v zájmu absolutistické politiky kastilského krále Juana II. ve prospěch Francie vzdát vévodství Roussillon a Ceredeňa, pohár trpělivosti Katalánců přetekl v mohutné povstání, které následně vedlo až k občanské válce (1462-1472). [Ubieto, Reglá, Jover, Seco 2002:

200] Toho obratně využila Valencie, která zaujala místo Katalánska v Koruně aragonské vedoucí postavení a její nadvláda pokračovala i za vlády Habsburků.

Po sjednocení španělského království dynastickou svatbou Isabely I. Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského (ve španělských dějinách známí jako Katolická královská veličenstva, Reyes Católicos) roku 1479 se začaly objevovat první pokusy o centralizaci země, iniciativa přitom vycházela výhradně z Kastilie, která se ještě před vznikem personální unie⁵ stala nejsilnějším hráčem na Iberském poloostrově. Ve skutečnosti si však obě království (Koruna kastilská i Koruna aragonská) zachovávala svou vlastní organizaci.

Navzdory snaze o vytvoření centralizovaného státu, která po nástupu Habsburků na španělský trůn v roce 1517 velice zintenzívněla, si Katalánci po celé 16. století a většinu století sedmnáctého uchovali nezávislost svých „národních institucí“ a těšili se plné svrchovanosti v otázce cel nebo daní. I přes to, že Španělsko jako celek prožívalo v 16. století vrcholné období svých dějin charakterizované nadvládou celého království ve světě, pozice Katalánska se stávala stále více okrajová a celý region se zmítal v hluboké krizi.

5Personální unie vniká spojením dvou nebo více formálně samostatných států osobou jednoho panovníka.

Ve vztahu k mezinárodnímu právu jsou jednotliví členové personální unie zcela samostatnými subjekty.

Personální unie sama o sobě mezinárodněprávní subjektivitu nemá.

V průběhu třicetileté války dovedou centralizační snahy zejména hraběte-vévody Olivarese Katalánsko až k otevřené konfrontaci s ústřední mocí španělského království.

Katalánci s odůvodněním, že do společné pokladny přispívají již dostatečně, striktně odmítali Olivaresovy návrhy na centralizaci financí a úzkou spolupráci všech království španělské monarchie ve vojenské oblasti. Po vypuknutí války s Francií roku 1635 se Olivares domníval, že se otevřela cesta k tomu, aby Katalánci byli nuceni přijmout politiku úzké finanční a vojenské spolupráce. Olivares chtěl přinutit Katalánce k aktivní roli ve španělsko-francouzské válce prostřednictvím invaze vojsk do Francie přes území Katalánského knížectví. To vzedmulo po celé zemi vlnu rozhořčení a odporu, což vyústilo v radikalizaci celé společnosti a v roce 1640 v mohutné povstání katalánských horských rytířů. Byl zavražděn místokrál (zástupce královské moci v Katalánsku) a Pau Claris jako předseda Generalitat vyhlásil katalánskou nezávislost na koruně krále Filipa IV. Olivares se rozhodl zasáhnout proti Kataláncům silou. V lednu 1641 byla svedena mezi katalánskými formacemi a vojskem Filipa IV. bitva, která skončila Filipovým nuceným ústupem. Částečná okupace knížectví Francouzi, Olivaresovo sesazení, hlad, epidemie moru a Filipovy sliby respektovat katalánské instituce přinesly mezi Barcelonou a španělským králem příměří. I když skončila třicetiletá válka Vestfálským mírem roku 1648, Katalánsko zůstalo bitevním polem mezi Francií a Španělskem až do uzavření pyrenejského míru v roce 1659, kdy se část historického území Katalánska (Roussillon a Cerdeňa) podpisem Pyrenejské smlouvy stala definitivní součástí Francie.

Co se týče konstitučního uspořádání španělské monarchie, katalánská revoluce z let 1640-1652 skončila obnovením statu quo. Filip IV. ponechal Katalánskému knížectví starý systém institucionálního uspořádání a potvrdil i jeho privilegia, kterým se těšilo před třicetiletou válkou.

Katalánsko brzy začalo pociťovat první příznaky hospodářského oživení, což tehdejší politické elity podněcovalo k hlasitějším požadavkům decentralizace monarchie. Tuto tendenci nazýváme neoforalismus. [Ubieto, Reglá, Jover, Seco 2002:

303] Snahy o posílení autonomie regionu však skončily v první polovině 18. století nezdarem. Když roku 1700 zemřel Karel II., poslední španělský král z habsburské dynastie, aniž zanechal potomky, ocitla se monarchie před problémem nástupnictví, což vyústilo až v tzv. válku o španělské dědictví. Hlavními uchazeči o trůn a aktéry konfliktu byli rakouský arcivévoda Karel Habsburský a francouzský princ Filip Bourbonský z Anjou, v jehož prospěch zněla závěť, kterou na sklonku svého života

sepsal v obavách o zachování celistvosti monarchie Karel II. Většina politické elity Katalánska se postavila na stranu arcivévody Karla, který se na rozdíl od Filipa z Anjou stavěl k jejich autonomistickým požadavkům velmi vstřícně. Nakonec se na základě Utrechtského míru z let 1713-14 novým španělským králem stal Filip V. z Ajou, což se pro Katalánsko a jeho autonomii v rámci monarchie stalo katastrofou v podobě rušení katalánských fueros a unifikace knížectví s ostatními částmi španělské monarchie.

[www.gencat.net] Filip královským dekretem z roku 1716 (tzv. Nueva Planta, Nový plán) nadiktoval Katalánsku nový pořádek: zrušil Generalitat a kortesy, zavedl vojenskou vládu (do Katalánska napochodovala královská vojska), zrušil správní rozdělení knížectví platné již od dob Jaimeho I. Dobyvatele a oficiálním jazykem v úředním styku byla prohlášena španělština, čímž postupně došlo k úpadku katalánské kultury a vzdělanosti. Výsledek války o španělské dědictví znamenal pro katalánskou svébytnost pohromu v podobě zahájení období tvrdého centralismu v celé monarchii.

V 18. a 19. století se na vnitřním vývoji království podepsala ztráta postavení imperiální velmoci a Španělsko se pomalu dostávalo do pozice chudé a zaostalé říše.⁶ Na úkor zchudlého centra se však začaly prosazovat regiony ze severu a severovýchodu země – zejména Katalánsko a Baskicko. Dynamický rozvoj katalánské moderní průmyslové výroby (zejména textilní) a obchodu s sebou pochopitelně přinášel zlepšení životní úrovně obyvatel a bohatnutí celého regionu vůči ostatním oblastem převážně zemědělského Španělska. V 19. století se pak Katalánsko stalo nejvíce industrializovanou oblastí celého království, často označované jako továrna Španělska (fábrica de Espaňa). [www.gencat.net] Zmíněná industrializace regionu dala podnět ke vzniku moderní katalánské společnosti, ve které v důsledku unifikace státu a s ní spojeného potlačování katalánské identity, pomalu krystalizovalo sociální napětí.

Vzpomínky na středověkou prosperitu a slávu, na ztracenou samosprávu a nezávislost regionu dávaly impuls ke vzniku hnutí požadujícího znovuuznání katalánské svébytnosti. Na počátku procesu „katalánského národního obrození“ stálo mohutné kulturní hnutí 19. století zvané Renaixenca (Obrození), které si dalo za cíl pozvednout katalánskou kulturu, zejména literaturu a samotný katalánský jazyk.⁷ [Fusi 2000: 214]

6 V dobách, kdy bylo Španělsko koloniální velmocí, stát bohatnul díky bezpracně získanému bohatství dováženému z kolonií v Novém světě a domácí hospodářská produkce se téměř zastavila. Když potom došlo k emancipaci a odtržení jednotlivých kolonií, Španělsko se začalo „utápět“ ve velkých hospodářských problémech.

7 Díky tomuto kulturnímu hnutí spadajícímu do období romantismu, které se plně rozvinulo v polovině 19. století, došlo ke znovuoživení katalánštiny jako literárního jazyka a zrodu katalanismu – ideologie obhajující specifičnost katalánského regionu.

Právě ten se stal ústředním katalyzátorem uvědomění národní identity. Skupina prvních obrozenců si ještě nekladla za cíl obnovení politické samosprávy, nýbrž pouze uchování a rozvoj katalánského jazyka. Politické požadavky byly vysloveny až mnohem později, v první polovině 70. let. Tehdy již obrozenecké hnutí nepředstavovalo v katalánské společnosti jen okrajovou záležitost skupiny intelektuálů, ale národní uvědomění se rozšířilo mezi široké vrstvy obyvatelstva.

Jedinečnou příležitostí k vyslovení požadavku samosprávy pro Katalánsko bylo období tzv. demokratického šestiletí, jehož začátek datujeme na rok 1868, kdy propukla zářijová revoluce a z trůnu byla sesazena královna Isabela II., představitelka tehdejšího monarchistického konzervativního režimu, proti kterému se ve španělské společnosti vzedmula mohutná vlna odporu. Nejvíce pozitivních ohlasů na revoluci se ozývalo právě z Katalánska. Barcelona se stala centrem federalistického demokratického hnutí v čele s Franciscem Pi i Margallem. Po nastolení I. španělské republiky v roce 1973 byl dokonce v souladu s Pi i Margallovými záměry připraven návrh federální konstituce, která však ke smůle Katalánců nikdy nevstoupila v platnost. Z hlediska španělské ústavní historie se jednalo o první pokus postavit španělský stát na federativní základy.

[Ubieto, Reglá, Jover, Seco 2002: 476]

Neúspěch I. španělské republiky a následná restaurace monarchie neznamenala v rozvíjejícím se katalanistickém hnutí obhajujícím specifičnost katalánského regionu a jeho historická práva na sebeurčení útlum, jak by se mohlo zdát, ba je tomu právě naopak. Politické uvědomění katalánských intelektuálů se v poslední třetině 19. století zvyšovalo a brzy byla zformulována politická ideologie katalanismu, kterou začaly prosazovat vznikající katalánské politické strany a sociální organizace. První autentická katalanistická politická formace – Katalánský střed (Centre Catalá) vznikla již v roce 1880. Zprvu požadovala federalismus, později slevila ze svých cílů jen na autonomistické požadavky. Poukazovala na historická práva Katalánska a navrhovala zřízení regionálních institucí – volenou legislativu a jí odpovědnou vládu a nejvyšší soud. Strana se nakonec rozpadla a jedna z jejích frakcí stála roku 1891 u zrodu centristické Katalanistické unie (Unió Catalanista). Program strany z roku 1892, známý jako Základy z Manresy (Bases de Manresa), se stal prvním manifestem politického katalanismu nárokující pro Katalánsko plnou regionální autonomii. Kromě požadavku obnovení regionálních institucí z dob Katalánského knížectví (regionálního parlamentu, vlády a Nejvyššího soudu Katalánska) obsahovaly Základy požadavek užívání katalánštiny jako jediného úředního jazyka v regionu či požadavek svrchovanosti nad

výběrem daní. Centrální španělská vláda tento politický program odsoudila a označila jej za separatistickou provokaci. Dokument však požadavky na odtržení Katalánska od zbytku Španělska neobsahoval. [Fusi 2000: 226]

Na přelomu 19. a 20. století se politický katalanismus stává bází pro vznik katalánského nacionalismu, vycházejícího z předpokladu, že Katalánsko je svébytným národem. Mezi hlavní šiřitele této myšlenky patřil Enric Prat de la Riba, jenž se stal hlavním ideologem nově vzniklé konzervativní Regionalistické ligy (Lliga regionalista), první moderní politické strany Katalánska. Regionalistická liga utvořila roku 1907 s ostatními katalanistickými silami koalici Katalánská solidarita (Solidaridad Catalana), která ještě téhož roku vyhrála volby. K tomuto vítězství koalici dopomohl regionalistický program již zmíněného „vůdce“ katalánského nacionalismu Prat de la Riby. [www.gencat.net]

Velmi chladné odezvy Madridu směrem ke katalánským požadavkům způsobil v Katalánsku radikalizaci situace. Zejména v Barceloně se rozvíjí silné levicové anarchosyndikalistické hnutí⁸, které eskaluje napětí nejdříve četnými stávkami, později i bombovými útoky. V roce 1910 byl v Barceloně založen anarchosyndikalistický odborový svaz Národní konfederace práce CNT (Confederación Nacional del Trabajo), který se na katalánské politické scéně první poloviny 20. století těšil obrovskému vlivu.

Enric Prat de la Riba stál také u zrodu tzv. Katalánského společenství (Mancomunitat de Catalunya), které se roku 1914 konstituovalo spojením čtyř katalánských provincií pod společnou samosprávou. [Fusi 2000: 245] Tato katalánská autonomie však byla značně omezena. Mancomunitat postrádala legislativní pravomoci a vlastní zdroj příjmů, což jí značně svazovalo ruce. Jistá naděje na zisk plné autonomie se objevila ke konci první světové války. Souvisela s mezinárodním uznáním práva malých národů existujících uvnitř velkých státních celků na jejich sebeurčení. Francesc Cambó, lídr Regionalistické ligy, se pokusil této příznivé mezinárodní situace využít.

Stal se hlavním tvůrcem návrhu historicky prvního katalánského autonomního statutu, který byl roku 1919 Mancomunitat úspěšně schválen. Tento projekt se ale do konce dotáhnout nepodařilo. Španělský parlament návrh smetl ze stolu a konzervativní sedmiletá diktatura Miguela Prima de Rivery nastolena roku 1923 za účelem stabilizace

8 Anarchosyndikalismus je anarchokolektivistický směr, který se snaží o zrušení klasických kapitalistických ekonomických vztahů a jejich nahrazení samosprávou dělníků, sdružených v odborových organizacích. Stejně jako komunismus prosazuje kolektivismus a revoluční vystoupení dělníků, které může mít podobu násilných činů, teroru či stávek.

Španělska⁹, které se zmítalo v hluboké sociální a politické krizi, autonomistickým požadavkům nepřála.

Záhy se však Katalánsko splnění požadavku na vlastní samosprávu přece jen dočkalo. Roku 1931 byla ve Španělsku vyhlášena II. republika, v historii první politický režim, který se pokusil vyřešit problém emancipujících se historických regionů Španělska. Teprve za II. republiky došlo poprvé ve španělských dějinách k uznání národnostních menšin. Na tehdejší poměry byla vypracována a schválena velice pokroková ústava, která sice odmítala federalismus, ale připouštěla právo tzv.

národnostních regionů na autonomii.

V roce 1931 byla založena Republikánská levice Katalánska ERC (Esqurra Republicana de Catalunya), která ještě téhož roku vyhrála v Katalánsku parlamentní volby. Poprvé v dějinách katalánského stranického systému zvítězil levicový nacionalismus. Toto vítězství předznamenalo postavení ERC jako nejsilnějšího regionálního stranického subjektu v období II. republiky. Straně se podařilo na tehdejší španělskou vládu vyvinout tlak, který přispěl k urychlení schválení autonomního statutu Katalánska. Návrh nového statutu počítal s utvořením systému katalánských regionálních institucí v čele s autonomní vládou pod historickým názvem Generalitat a zaručoval Kataláncům právo na dvojjazyčnost. Autonomní statut tentokrát bez větších problémů prošel i španělským parlamentem, který jej schválil již roku 1932. Katalánsko tak získalo autonomii jako historicky první region. Baskicku, které na centrální španělskou vládu taktéž kladlo autonomistické požadavky, se to povedlo až mnohem později, po vypuknutí španělské občanské války v roce 1936.

Katalánská autonomie musela hned od počátku čelit řadě problémů.

Nejvýznamnější z nich byl sociální problém související s následky celosvětové hospodářské krize a s ním spojený sílící syndikalismus CNT. Situace se v Katalánsku ještě přiostřila po španělských parlamentních volbách v roce 1933, ve kterých zvítězilo uskupení pravicových stran Španělská konfederace nezávislé pravice CEDA

9Ve španělské společnosti 1. poloviny 20. století postupně vykrystalizovala všeobecná nechuť k

celému politickému systému, který byl činěn odpovědným za všechny těžkosti v monarchii, počínaje ostudnou prohrou ve válce s USA v roce 1898. Bylo jasné, že je třeba tuto politickou krizi neprodleně řešit. Když se v září roku 1923 nabídl katalánský vojenský guvernér Miguel Primo de Rivera jako zachránce celého Španělska, král Alfonso XIII. v zoufalé snaze neúnosnou situaci řešit poskytl Primovi šanci očistit zemi diktaturou. Cílem diktátora byl pořádek, jednoduchost a očista státní správy od starých struktur.

(Confederatión Española de Derechas Autónomas), odpůrce regionalizace Španělska.

Katalánské parlamentní volby konané ve stejném roce však silnou pozici levice v tomto regionu nezměnily. Řada sporů, které vykrystalizovaly mezi centrální pravicovou vládou a levicovou regionální katalánskou vládou nakonec vyústila až v pozastavení katalánské autonomie. Po volbách v roce 1936, kdy se ve Španělsku k moci opět dostala levice, byla platnost katalánského autonomního statutu obnovena. Nebylo to však na dlouho. Španělsko se krátce na to ocitlo ve víru kruté občanské války, která skončila pádem liberální II. republiky a vyústila do diktatury generála Francisca Franca y Bahamonde, jehož národně – konzervativní režim se stal pro nově vzniklé autonomie pohromou.

Španělská občanská válka vypukla v červnu 1936 protivládním povstáním pravicových armádních důstojníků, k nimž se postupně připojili monarchisté, většina španělských nacionalistů, konzervativců a představitelů katolické církve. Na straně stávající vlády Lidové fronty (uskupení levicových subjektů) stanuli socialisté, různá uskupení komunistů, anarchistů a baskičtí a katalánští nacionalisté. Všechny relevantní katalánské politické strany včetně Katalánské ligy vytvořily za účelem obrany republiky před frankistickými povstalci vládu národní jednoty. Katalánsko bylo v obraně Madridu a podpoře odříznutých republikánských oblastí velmi aktivní, ale ani tato obětavá angažovanost nepomohla výsledek konfliktu zvrátit. Válka skončila jasným vítězstvím lépe organizovaných a vojensky zdatnějších frankistů¹⁰ 1. dubna 1939.

[www.gencat.net]

Následovalo důkladné „očištění“ španělské společnosti od všeho „rudého“ nebo připomínajícího II. republiku, což zahrnovalo především odbory a politické strany. Bylo to období brutálních represí, které znamenaly popravy desetitisíců odpůrců nového režimu, odnímání dětí přívržencům republiky a jejich umisťování do sirotčinců na katolickou převýchovu. Významní političtí představitelé II. republiky, odboráři a republikánští intelektuálové začali z důvodu zachování holé existence sebe sama hromadně odcházet do exilu. Poslední předseda Generalitat Lluis Companys se uchýlil se svou exilovou vládou do Francie, ani útěk ze země mu ale život nezachránil. Brzy po útěku ze Španělska byl nacisty zatčen a odevzdán do rukou stoupenců Fracova režimu, kteří jej popravili zastřelením. [www.gencat.net] Zbytková zahraniční Generalitat přesídlila do Velké Británie. Franco také okamžitě zrušil katalánský a baskický

10 Povstalců, kteří tak začali být nazýváni podle svého nejvyššího vojenského velitele, jímž sev průběhu války stal právě Francisco Franco.

autonomní statut, zakázal užívání katalánštiny ve veřejném styku a diktátorův režim začal jakékoliv projevy katalanismu tvrdě potlačovat. I přes všechny tyto represe se Francovi uvědomění vlastní identity katalánského „národa“ nepodařilo vymýtit.

V Katalánsku se v roce 1940 ilegálně zformoval Katalánský národní blok FNC (Front nacional de Catalunya), který se orientoval na organizaci pomoci uprchlíkům do Francie. V ilegální činnosti pokračovala také například ERC. Otevřený odpor Katalánců proti frankistickým poměrům přišel až koncem 60. let zapojením části studentstva a místní katolické církve.

Francova politika postupného pokastilštění odbojných regionů ovšem nevedla k oslabení vlastní myšlenky katalanismu ani touhy po ztracené samosprávě. Částečně i díky jisté liberalizaci režimu mohl tento region v 60. letech zažívat mohutné oživení katalánské kultury. Začaly být například vydávány populární katalánské časopisy (Serra d’Or, Nova Cancó) a vznikala také nová vydavatelství, která publikovala literaturu v katalánském jazyce. [Fusi 2000: 257] V listopadu 1971 se ve farním kostele Sant Agustí v Barceloně sešla široká skupina katalánského obyvatelstva, zástupci politických stran, studentstva, odborových či profesních organizací a založila Katalánské shromáždění (Assemblea de Catalunya). Přijatý programový cíl obsahoval 4 základní požadavky: svobodu, amnestii, autonomii pro politické vězně a snahu o koordinaci všech Španělů v boji proti diktatuře. Frankistický režim se začal pomalu hroutit.

Tato smutná epocha v katalánských dějinách byla definitivně ukončena v roce 1975, kdy Francisco Franco zemřel a v celém Španělsku tak mohl začít pozvolný přechod k demokracii. Nová demokratická ústava, která vstoupila v platnost roku 1978, plně uznala právo všech regionů na autonomii, i když tak činí s daleko větší opatrností než republikánská ústava z roku 1931. [Fusi 2000: 31]

2. Katalánsko v současném politickém systému Španělska

V této kapitole se budu věnovat politické decentralizaci ve Španělsku, stručně zde nastíním historii vývoje této problematiky, zaměřím se zde na strukturu španělského státu autonomních společenství a na současné postavení Katalánska v rámci Španělska tak, jak je zakotveno v posledním autonomním statutu z roku 2006 a nepřímo také v ústavě španělského království.

2.1 Decentralizace Španělska: věcný úvod do problematiky

Než se pustím do hlubšího rozboru problematiky decentralizace ve Španělsku, je na místě nejdříve ozřejmit, co si pod samotným pojmem decentralizace můžeme představit. Podle Blanky Říchové „je decentralizace spojena s vytvářením autonomně fungujících územně správních jednotek, jejichž výkon pravomocí v rámci přenesených kompetencí je naprosto samostatný a je podřízen pouze právnímu dohledu centra.“

[Říchová 2002: 189] Míra decentralizace se liší stát od státu. Vždy však platí, že se decentralizované jednotky pohybují v určitém přesně vymezeném rámci, který nesmí překročit.

Současné Španělsko můžeme zařadit mezi silně decentralizované státy, které zaručuje výraznou autonomii jak tzv. autonomním společenstvím (Comunidades Autónomas), tedy celkům, které sdružují sousední provincie se společnou kulturní, jazykovou a historickou tradicí, tak samotným provinciím a v neposlední řadě i místní samosprávě. Všechny zmíněné samosprávné celky jsou vybaveny plnou právní subjektivitou. Ovšem v konfliktních případech zde platí vždy přednost státních norem před regionálními, výjimkou jsou záležitosti spadající výlučně do pravomocí autonomních společenství. [www.constitucion.es] Centrální moc má ve své kompetenci také přijímat zákony, které slouží ke sjednocování a harmonizaci regionálních nařízení, vyžaduje-li to obecný zájem. Může tak činit na základě rozhodnutí absolutní většiny poslanců obou komor Generálních kortesů (Cortes Generales, tj. španělského parlamentu). V případě neplnění povinností nebo ohrožení obecných zájmů Španělska ze strany autonomních společenství má centrální moc možnost k dosažení nápravy

přijmout potřebná opatření schválená absolutní většinou senátu. Španělský systém samosprávných společenství se dnes v mnohém podobá federálnímu uspořádání v jiných evropských zemích a můžeme konstatovat, že španělský stát autonomií splňuje všechna zásadní kritéria, pomocí kterých politologové definují federální stát.¹¹ Na tomto místě se naskýtá otázka, co tedy chybí k plně funkční federaci? K tomu, abychom mohli nazvat Španělsko federací, chybí dostatečná institucionální participace autonomních oblastí na rozhodování v politickém centru. Nezbytným znakem všech federálních systémů je dvoukomorový parlament, v němž horní komora je koncipována tak, aby poskytovala prostor pro reprezentaci zájmů federalizovaných jednotek. [Říchová 2002:

193] Ve Španělsku tomu tak úplně není.

Španělská ústava sice definuje senát jako komoru, která má reprezentovat jednotlivé regiony, ale návrh, aby senátoři byli voleni nepřímo legislativními shromážděními autonomních regionů, neprošel. 208 senátorů je v jednotlivých provinciích voleno jednokolovým většinovým volebním systémem v přímých volbách.

Při této volbě se rozdílný počet obyvatel v jednotlivých provinciích nezohledňuje.

Druhá část senátorů je jmenována prostřednictvím zákonodárných shromáždění autonomních společenství. Každé autonomní oblasti automaticky přísluší právo na jmenování minimálně jednoho senátora. [Říchová a kol. 2006: 183 – 184] V rámci zdůraznění různého počtu obyvatel v jednotlivých regionech mají autonomní oblasti právo na jmenování dalšího senátora za každý milion obyvatel trvale žijící na svém území (v současnosti celkem 56 senátorů za autonomní regiony).

Horní komora španělského parlamentu získala poměrně malé pravomoci, což Španělsko také jistým způsobem vzdaluje od federálního modelu. I když senát hlasuje o každém zákonu, který přijala Sněmovna poslanců (Congreso de los Diputados, tedy dolní komora španělského parlamentu), jeho případný nesouhlas pouze znamená, že Sněmovna daný zákon znovu projedná a ke zrušení senátorského veta stačí v konečném důsledku pouhá prostá většina hlasů. Významnou úlohu senát sehrává pouze při přijímání ústavních dodatků, kdy je vyžadován souhlas třípětinové většiny v obou komorách. [Říchová a kol. 2006: 180]

11 Tj. geografické vymezení jednotlivých prvků federace, konstitučně garantovaná autonomie, vlastní reprezentativní instituce autonomních oblastí nezávisle fungující na státu, rozdělení moci mezi centrum a konstitutivní prvky federace, řešení kompetenčních sporů prostřednictvím ústavního soudu, finanční autonomie či participace autonomních oblastí na politice vůči Evropské unii. [Říchová 2002: 193-197]

V rovině týkající se problematiky autonomních oblastí senát v některých případech dosahuje rovnoprávného postavení se Sněmovnou poslanců nebo ji dokonce předchází a zastává její roli v otevírání legislativního procesu. S postupnou decentralizací státu se nastolila také otázka reformy senátu. K jejímu schválení došlo na počátku roku 1994. Byla vytvořena Generální komise autonomních společenství (Comisión General de las Comunidades Autónomas), složená z jednotlivých senátorů, představitelů centrální vlády a reprezentantů autonomních vlád, která měla zásadním způsobem přispět ke zlepšení fungování senátu, jenž vzhledem k progresivnímu rozvoji autonomního procesu rozhodně neplnil svou ústavou danou funkci komory územní reprezentace. Generální komise pro autonomní společenství nepochybně zastává výlučné postavení nejen mezi ostatními senátními, ale také mezi sněmovními komisemi.

Za základní úkol Generální komise lze považovat funkci prostředníka pro autonomní regiony, který otevírá prostor autonomní legislativní iniciativě. Generální komise umožňuje regionálním představitelům snadnější prosazování jejich postojů na státní úrovni.[www.senado.es]

2.2 Decentralizace Španělska: historie a současnost

Decentralizované Španělsko tak, jak jej známe v současnosti, nevzniklo ze dne na den přijetím demokratické ústavy z roku 1978, ale je výsledkem dlouhého a složitého procesu, jehož kořeny můžeme najít už v 19. století. II. španělská republika vyhlášená roku 1931 byla prvním politickým režimem, který se pokusil vyřešit problém emancipujících se historických regionů Španělska volajících po vlastní samosprávě.¹² Nejdříve ze španělských regionů získali roku 1932 svůj historicky první autonomní statut právě Katalánci. K tomu velkým dílem přispěl Manuel Azaňa, levicový politik a intelektuál, osobnost číslo jedna v tehdejší II. republice. Pevně věřil ve správnost decentralizace státu a autonomii regionů s kulturními a historickými zvláštnostmi viděl jako nezbytnou podmínku demokracie a považoval ji za jednu ze základních svobod občanů. Azaňa navštívil v roce 1930 Katalánsko osobně a problematika katalánského nacionalismu jej zcela pohltila. „Azaňa byl pevně přesvědčen o nezdaru Druhé

12 Tehdy se projednávalo poskytnutí autonomie pouze třem regionům – Katalánsku, Baskicku a Galicii.

republiky, pokud by se tehdejším politikům nepodařilo vyřešit katalánský problém, který považoval za hlavní a nejpalčivější v tehdejším Španělsku.“ [Fusi 2000: 253]

Autonomní statut Kataláncům garantoval vlastní vládu a široké pravomoci v regionálních záležitostech. Baskický autonomní statut vstoupil v platnost již za občanské války na podzim roku 1936 a návrh galicijského autonomního statutu už nestihl ani projít ratifikačním procesem. Porážkou republikánů v občanské válce roku 1939 se totiž celý decentralizační proces zastavil a oba již schválené statuty přestaly platit. Generál Franco si byl dobře vědom podpory republikánského zřízení ze strany regionalistů, a proto byly jakékoliv autonomistické projevy národnostních menšin tvrdě potírány.

„Čtyřicet let frankismu dovedlo centralistický charakter sátu do takového extrému, že nastolení demokratického režimu muselo být nezbytně spojeno se zásadní změnou teritoriálního uspořádání.“ [Fiala, Říchová a kol. 2002: 50] Ve 2. polovině 70. let 20. století se tak problematika decentralizace státní moci stala neoddělitelnou součástí demokratizace a modernizace španělského státu. Také v rámci dohod o budoucí ústavě se jedním z nejdiskutovanějších bodů stalo teritoriální uspořádání země. S udělením autonomních statutů historickým regionům Španělska (Katalánsku, Baskicku a Galicii) tehdejší politické elity spojovaly otázku legitimity budoucího režimu jako celku. Celý decentralizační proces ve Španělsku se beze sporu urychlil díky tlaku regionálních nacionalistických stran, v Katalánsku to byla zejména Republikánská levice Katalánska a Demokratická konvergence Katalánska CDC (Convergencia Democrática de Catalunya), součást dnešní Konvergence a Jednoty CiU (Convegencia i Unió). K historickým regionům se však se svými autonomistickými aspiracemi záhy připojily i ostatní regiony, o jejichž identitě a zvláštnosti španělská transformační vláda tvořená centristickou stranou Unie demokratického středu UCD (Unión de Centro Democrático), neměla nejmenší tušení.

K otázce teritoriálního uspořádání země (upravuje XIII. titul španělské ústavy) existovaly v tehdejší společnosti dva diametrálně odlišné postoje. Jeden pól představovali zarputilí zastánci centralizovaného jednotného Španělska (postfrankisté), na druhé straně stáli představitelé regionálních národností, kteří požadovali uznání svých historických práv vytvořením federativního zřízení. Nejradikálnější vůdci emancipujících se regionů pak požadovali plnou nezávislost. „Při koncepci demokratické ústavy z roku 1978 řešili její autoři dva základní problémy. Jednak bylo nutné reagovat na velmi rozdílné požadavky na regionální samosprávu přicházející ze

všech částí Španělska a jednak sblížit rozmanité politické síly v zemi v jejich stanovisku na konkrétní model autonomií, který má být aplikován.“ [Fiala, Říchová a kol. 2002:

50 – 51] Nakonec se na základě pragmatického jednání plného ústupků všech významných politických sil přece podařilo ke společnému konsensu dojít. Španělská ústava v článku 145 sice znemožňuje federativní uspořádání země, ale předpokládá vznik samosprávných společenství s velkou mírou autonomie. Ústavní článek 151 dal automaticky autonomii historickým regionům, nabídl však možnost získat stejnou míru autonomie i ostatním regionům či národnostem, pokud by byla následně schválena v referendu absolutní většinou voličů v každé provincii (případ Andalusie). Ústavní článek 143 umožňuje s určitým omezením přenesení pravomocí nabytí autonomie pro všechny ostatní regiony, což bylo posléze kritiky decentralizace a nacionalistickými vládami v historických regionech posměšně označováno jako Café para todos - „Káva pro každého“.

Španělsko je v současné ústavě označeno jako stát autonomií či autonomních společenství (Estado de las Comunidades Autónomas). Ústavní text týkající se této problematiky je však podle mého názoru formulován značně obecně a v mnoha ohledech se jeví jako příliš nejednoznačný. Je zde zmínka o nedělitelnosti španělského státu, stejně jako garance práva jednotlivých národů a regionů na autonomii. Ústava ponechává iniciativu samotným regionům, stanovuje pouze způsoby, jak autonomii získat, proceduru schvalování autonomních statutů (estatutos de autonomía), jakýchsi regionálních ústav pro jednotlivá autonomní společenství ¹³ a podmínky pro nabytí určité úrovně kompetencí. [www.constitucion.es]

Původní představa vycházela z toho, že budou rozlišeny dvě kategorie regionů.

První představovaly tzv. historické regiony (Baskicko, Katalánsko a Galicie), které měly určitou autonomii již v dobách II. republiky nebo se o ni tehdy snažily. K nim se ovšem na základě referenda přiřadila ještě Andalusie. V těchto regionech se konají separátní autonomní volby, kdy mohou předsedové regionálních vlád nezávisle určovat

13 Autonomní statuty jsou schvalovány tzv. organickými zákony. Schválení, zrušení nebo změna takovýchto zákonů vyžaduje v závěrečném hlasování absolutní většinu dolní komory španělského parlamentu. Podle španělské ústavy musí autonomní statut obsahovat název společenství, který nejlépe vyhovuje jeho historické identitě, vymezení jeho území, pojmenování, organizaci a sídlo vlastních autonomních institucí, kompetence převzaté v rámci ústavy a základní podmínky pro převzetí jim odpovídajících služeb.

termín jejich konání a tamní vlády a parlamenty mají rozsáhlé kompetence. Do druhé kategorie byly zařazeny ostatní regiony, které měly původně disponovat nižšími pravomocemi než autonomní společenství z první kategorie.

Ústavní článek 148/1 vymezuje oblasti, ve kterých mohou autonomní regiony přebírat kompetence, a to bez rozdílu, zda se jedná o historické regiony či nikoliv.

(Jedná se například o pravomoci v oblasti organizace institucí samosprávy, územního plánování, sociální péče, provádění ochrany životního prostředí a podobně.) Druhý odstavec tohoto článku podmiňuje pro nehistorické regiony možnost rozšíření kompetencí nad rámec článku 148 lhůtou pěti let. V článku 149/1 jsou vyjmenovány kompetence, které náleží výlučně centrální moci státu.¹⁴ Tohoto článku se však mohou rovněž držet historické regiony, které mají povoleno do svého autonomního statutu zahrnout nad rámec kompetencí vyjmenovaných v ústavním článku 148 ještě oblast pravomocí, které nejsou striktně přisouzeny centrální státní moci.

[www.constitucion.es]

Obecně můžeme hovořit o výlučných kompetencích, které náleží pouze státu, sdílených kompetencích, kdy dochází ke spoluúčasti centrálních a regionálních orgánů a kompetencích, které přechází pouze na instituce autonomního regionu. Skutečné rozdělení kompetencí mezi centrem a regiony není dáno ústavou, ale je vždy stanoveno v autonomním statutu příslušného autonomního společenství, což je v podstatě jakási regionální ústava.

Rozdílnost v ustavení toho či onoho autonomního regionu tedy spočívala především v míře možností převzít určitý díl kompetencí od centrální moci na regionální úroveň. Podle článku 151 španělské ústavy mohly historické regiony přejít přímo k autonomnímu statutu s rozsáhlými pravomocemi za předpokladu následného souhlasu absolutní většiny obyvatel každé provincie autonomní oblasti v referendu.

V Katalánsku a Baskicku proběhla referenda bez větších problémů již v roce 1979 [www.gencat.net], Galicie a Andalusie to měly podstatně složitější, přece však i přes všechny námitky centrální vlády statut historických regionů v roce 1981 nakonec získaly. Tyto čtyři regiony tak mohly převzít pravomoci uvedené nejen v čl. 148/1, ale také určitou část ze seznamu kompetencí článku 149/1, na nichž se dohodly s představiteli státní moci. Pro ostatní regiony, které aspirují na stejný statut, byla

14 Jen státu přísluší např. kompetence v oblasti zahraniční politiky, obrany státu, soudní správy, měnové politiky, přistěhovalectví, azylové politiky.

stanovena tzv. via lenta – pomalá cesta, která představuje daleko složitější proces schvalování návrhu autonomního statutu. Těmto regionům bylo umožněno převzít pouze pravomoci obsažené v článku 148/1 a jak stanovuje ústava, na další rozšíření svých kompetencí musely čekat po dobu pěti let.

Navarra, Valencie a Kanárské ostrovy také brzy dosáhly v kompetenční oblasti úrovně regionů vzniklých cestou článku 151, množstvím pravomocí se tím vyrovnaly původním historickým regionům. Regionální volby zde však neprobíhají separátně, ale spolu s volbami do místních zastupitelstev. Rozsáhlejšími pravomocemi tedy již disponovalo plných sedm autonomních regionů.

Španělsko bylo nakonec rozděleno do sedmnácti autonomních oblastí a dvě provinční města na pobřeží severní Afriky, Ceuta a Melilla získala postavení autonomních měst (ciudades autónomas). Mapa autonomních společenství je součástí přílohy III. Všechny zmíněné regiony mají stejné instituce, ale odlišné úrovně kompetencí. Sedm z nich nakonec dosáhlo na maximální šíři kompetencí a tedy na maximální politickou autonomii (Baskicko, Katalánsko, Galicie, Andalusie, Navarra, Valencie a Kanárské ostrovy) a deset zbývajících se muselo spokojit s nižší úrovní samosprávy a tedy i menším množstvím pravomocí. V této souvislosti nastaly mimo jiné velké problémy v oblasti přerozdělování finančních prostředků, které se stalo z důvodu rozličných kompetenčních úrovní mezi jednotlivými regiony velmi nepřehledné. Diferencovaný přístup v míře zasahování státu v jednotlivých regionech začal působit ve státní správě velké zmatky. Tato nepřehledná situace by se dala jednoduše vyřešit zrovnoprávněním všech autonomních společenství a sjednocením jejich pravomocí na shodnou úroveň. O vlastním způsobu tohoto procesu však bylo třeba nejprve dosáhnout základního konsensu mezi státem a všemi regiony.

Velkým politickým tématem 80. let se stala otázka federalizace Španělska.

V tomto období ve Španělsku probíhal v důsledku ústavně stanovených procedur vyrovnávací proces, kdy autonomie druhé kategorie (autonomní oblasti s menšími pravomocemi) začaly volat po reformě vlastních statutů a usilovat o rozšíření svých kompetencí a posílení politické autonomie. Historické regiony se ovšem jen tak do pozadí odsunout nenechaly. Tamní vládnoucí nacionalistické politické strany (v Katalánsku CiU) nadále trvají na specifičnosti svých regionů a žádají na vládě větší pravomoci. „V této souvislosti se o Španělsku hovoří jako o federalismu s otevřeným koncem, tzv. open – ended federalism.“ [Fiala, Říchová a kol. 2002: 67] Tímto byl nastolen zásadní problém, zda uspořádání založené na dvou úrovních kompetencí je

definitivním řešením či pouze přechodným obdobím na cestě k postupnému kompetenčnímu vyrovnání. Reformy socialistické vlády z roku 1992 se přiblížily k druhé variantě, rozšířily dané kompetence a došlo tak prakticky k vyrovnání mimo specifika určitých autonomních oblastí. Ve všeobecných parlamentních volbách z roku 1996 se politické síly vystřídaly, zvítězila pravicová Lidová strana PP (Partido Popular) a ke svému vládnutí potřebovala právě hlasy regionálních nacionalistických stran, zejména katalánské CiU a Baskické národní strany PNV (Partido nacional vasco).

Vládní politika musela být z pragmatických důvodů přehodnocena a v systému státoprávního uspořádání došlo opět ke zvýraznění specifičnosti a zvláštního postavení historických autonomních oblastí. „V průběhu 90. let se posilují obě kategorie autonomních oblastí a nacionalistické strany radikalizují debatu o budoucnosti státu autonomií, neboť prakticky všechny možnosti rozvoje politické autonomie, přesun pravomocí a finančních prostředků, které nabízí stávající ústava, jsou nyní již vyčerpány.“ [Fiala, Říchová a kol. 2002: 67] Ve Španělsku můžeme v této souvislosti vysledovat zajímavý paradox. Jednotlivé autonomní oblasti nabývají stále více politické autonomie, což nevyvolává jejich spokojenost, jak by se logicky dalo předpokládat, ale naopak představuje impuls žádat víc.

Ústavní řešení z roku 1978 výrazně změnilo teritoriální uspořádání státu od silného centralismu k regionální samosprávě. Jak jsme mohli v této kapitole zjistit, zdaleka tehdy nedošlo k definitivní konsolidaci systému autonomií a napětí mezi španělskými regiony a státem pokračuje i nadále. Autonomní proces po celou dobu provázelo kompromisní jednání jednotlivých aktérů. Za jeho důsledek lze považovat jak schválení ústavního textu, tak ústavně stanovený otevřený systém kompetencí. Otázka, zda španělský stát autonomií je pouze přechodným stavem k asymetrickému modelu federace či se stávající státoprávní uspořádání na delší dobu zakonzervuje, zůstává zatím nevyřešena.

2.3 Současné postavení regionu Katalánsko v rámci Španělska

Jak již bylo několikrát uvedeno v předcházejícím textu, Katalánsko se řadí k tzv.

historickým regionům, což s sebou přináší v současném decentralizovaném Španělsku oproti jiným autonomním oblastem řadu pravomocí navíc. Podmínky pro nabytí určité úrovně kompetencí najdeme ve španělské ústavě, vše ostatní závisí na iniciativě

jednotlivých regionálních vlád a na jejich schopnostech vyjednávat o podobě konkrétních pravomocí s centrální vládou Španělska. Vyjednané kompetence jsou pak zaneseny do autonomních statutů, které stát uznává a chrání jako nedílnou součást svého právního řádu.

Rozdíl mezi historickými regiony a ostatními autonomními společenstvími je patrný také na institucionálním uspořádání. Kompetenčně slabší nehistorické regiony organizují své nezávislé instituce zcela svobodně. Katalánsko, spolu s dalšími historickými samosprávnými celky má ústavou striktně předepsáno, jakým způsobem musí být jeho autonomní instituce uspořádány. Funguje zde klasické rozdělení moci, jež je shodné se systémem na státní úrovni. O regionálních katalánských politických institucích bude však blíže pojednáno až v následující kapitole.

Stávající katalánský autonomní statut (katalánsky Estatut d'autonomia de Catalunya) byl schválen v lidovém referendu velkou většinou Katalánců (73,9%) 18. června 2006. Nicméně se naskýtá otázka objektivity výsledku referenda, neboť se jej zúčastnilo pouhých 49,4% voličů. [www.idescat.net] Záměr reformovat autonomní statut z roku 1979 a posílit tak nezávislost katalánského autonomního společenství na centrální vládě v Madridu vznikl v období před volbami do katalánského parlamentu v roce 2003. Shoda mezi hlavními katalánskými politickými stranami (PSC, ERC, ICV – EUiA a CiU)¹⁵ v otázkách jako byla například definice Katalánska coby svébytného národa či povinnost znalosti obou oficiálních jazyků (španělštiny i katalánštiny) se podařila nalézt velmi rychle, složitější to bylo v otázkách týkajících se financování Generalitat, výuky náboženství na školách a podobně. Po dlouhých diskusích se nakonec v katalánském parlamentu podařilo 30. září 2005 návrh nového autonomního statutu schválit, proti byla pouze stranická odnož celošpanělské Lidové strany, Lidová strana Katalánska PP (Partit Popular de Catalunya). Návrh byl následně poslán k projednání a schválení do španělského parlamentu. Tam však došlo k jeho značnému okleštění, s čímž zásadně nesouhlasila katalánská ERC, která se při závěrečném schvalování zdržela hlasování. Proti se postavila PP, což ale nebylo žádným překvapením, protože se proti posilování kompetencí jednotlivých autonomních společenství staví již od svého vzniku. I přes tyto skutečnosti návrh na jaře 2006 úspěšně prošel oběma komorami španělského parlamentu a mohl tak být v červnu

15 PSC - Strana socialistů Katalánska (Partit dels Socialistes de Catalunya)

ICV – EUiA - Iniciativa pro Katalánsko – Zelení – Sjednocená levice a alternativa (Iniciativa per Catalunya Verds-Esquerra Unida i Alternativa)