Demografický vývoj a soudobá česká společnost – příčiny a důsledky

1

Bankovní institut vysoká škola Praha

Katedra ekonomických a sociálních věd

Demografický vývoj a soudobá česká společnost – příčiny a důsledky

Bakalářská práce

Autor:

Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Dubský, CSc.

Praha Červen, 2010

2 Prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Praze 17. 6. 2010 Iva Šrámková

3

Děkuji vedoucímu své bakalářské práce panu PhDr. Vladimíru Dubskému, CSc. za všestrannou pomoc, poskytnutí informací a podnětů ke zpracování mé práce.

4 Anotace práce:

Bakalářská práce obsahuje charakteristiku společnosti, její typy, stratifikaci společnosti. Dále se zabývá demografickým vývojem ve světe a v ČR. Popisuje populační vývoj ve světě, věkovou strukturu světového obyvatelstva a obyvatel ČR, přírůstky a úmrtí ve světě i v ČR, porodnost, sňatečnost, rozvodovost a imigraci v ČR.

Klíčová slova:

Společnost, kultura, demografický vývoj, věková struktura, porodnost, sňatečnost, potratovost, rozvodovost, imigrace

Abstract:

My baccalaureate work includes characteristics of companies, its types and stratification of companies. Followed by demographic development in world and in the Czech Republic. It describes population development in the world, age structure of the world's population and inhabitants in the Czech Republic, incrementa and deaths in the world and in the Czech Republic, birth - rate, marriage rate, divorce rate and last but not least immigration in the Czech Republic.

Key words:

Society, culture, demographic development, age structure, birth - rate, marriage rate, abortions, divorce rate, immigration

5

Obsah

Obsah 5

1. Úvod 6

2. Charakteristika společnosti 6

2.1. Definice společnosti 6

2.2. Typy společností 7

2.3. Ekonomický vývoj společnosti 9

2.3.1.Zemědělsko - průmyslová revoluce 9

2.3.2.Soudobá společnost 11

2.4. Kultura společnosti 11

2.5. Stratifikace společnosti 17

3.Demografický vývoj ve světe 18

3.1.Populační vývoj ve světě 18

3.2.Věková struktura svět. Obyvatel 20

3.3.Přírůstky světové populace 22

3.4.Úmrtnost světové populace 25

4. Demografický vývoj soudobé české společnosti 28

4.1.Věková struktura obyvatel v ČR 28

4.2.Porodnost v ČR 34

4.3.Potratovost v ČR 38

4.4.Sňatečnost ČR 40

4.5.Rozvodovost ČR 43

4.6.Úmrtnostv ČR 47

4.7.Imigrace v ČR 50

5.Závěr 56

Literatura 58

6

1. Úvod

Bakalářská práce je zaměřena na demografický vývoj soudobé české společnosti – příčiny a důsledky.

Důvodem proč jsem si toto téma vybrala je, ţe se dotýká kaţdého z nás, tedy i mne, neboť v současné moderní společnosti dochází k výrazné změně v demografickém chování obyvatel, nejen v ČR, ale i v ostatních vyspělých státech. To se projevuje např. nízkou porodností, sňatečností a s tím úzce související stárnutí populace, které povaţuji za velký problém zejména z ekonomického hlediska. Stále více obyvatel se dostává do důchodového věku a to kadet velké nároky na sociální zabezpečení, zdravotnictví a tím na celý ekonomický systém.

Cílem této práce je tedy analýza demografického vývoje ve světě a v ČR po roce 1989.

2. Charakteristika společnosti

2.1 Definice společnosti

Pojem společnost je v sociologii chápán více způsoby a bývá různě definován.

V sociologii je společnost nejčastěji definována jako souhrn jednotlivců a systémů, jejich vzájemných vztahů, diferencovaných do celé řady subsystémů. Sociolog L.

Urban vyjádřil společnost jako celek, který je vytvářen fungováním mnoha vedle sebe existujících relativně autonomních (přesto vzájemně provázaných), ve svých funkcích odlišných, vnitřně dále strukturovaných subsystémů (hospodářského, mocensko politického, normativně právního, ideově hodnotového a sociálně kulturního).¹⁾

________________________________________

1)Urban, L. Sociologie. 154 s.

7

Společnost lze také chápat v nejširším slova smyslu jako synonymum pro lidstvo jako celek, lidský rod, pro největší společenskou skupinu, k níţ jedinec můţe náleţet. Jako sociální agregát osob obou pohlaví a různých věkových skupin spojených v soběstačné uskupení, jeţ si vytvořilo vlastní instituce, které respektuje, a kulturu, kterou sdílí. V nejuţším smyslu je společnost soubor osob ţijících ve skupinách, jeţ jsou vzájemně propojeny, na společném, vymezeném a ohraničeném teritoriu kontrolovaném politickou mocí, sdílejících základní společné hodnoty, řídících se týmiţ základními normami a chovajících se podle ustálených kulturních vzorů.²⁾

A.Giddens definuje společnost jako skupinu lidí, kteří ţijí na zvláštním území, jsou podřízeni témuţ systému politické moci a autority a jsou si vědomi toho, ţe mají odlišnou identitu od jiných skupin, které je obklopují.

2.2.Typy společností

V rozmanitosti společností lze vymezit několik typů. Podle Giddense jsou to lovci a sběrači, kteří nemají velký zájem o rozvoj hmotného bohatství, přesahujícího to, co potřebují pro uspokojení svých základních potřeb. Existovala zde jen dělba práce a to mezi muţem a ţenou. Jejich největší hodnotou jsou rituální činnosti. Nástroje určené k lovu málokdy obracejí proti jiným lidem. Podmínky, v nichţ lovci a sběrači ţili bychom si, ale neměli idealizovat. Neexistence válek a větších majetkových a mocenských nerovností a to, ţe dávali přednost spolupráci před soupeřením, nám připomíná, ţe to co vytvořila moderní průmyslová civilizace nemusí být nutně povaţováno za pokrok.

Později některé skupiny lovců nacházeli hlavní zdroj obţivy v chovu zvířat a obdělávání polí. Tyto skupiny pastevců a zemědělců ţili ve stále větších komunitách a pozorujeme zde jiţ větší majetkovou a mocenskou nerovnost.

________________________________________

2)Velký sociologický slovník. Sv. II, P-Ţ. Praha: Karolinum, 1996. 1194 s

8

Asi od 6 tisíciletí před naším letopočtem nacházíme doklady o společnostech, které byly rozsáhlejší neţ všechna společenství před nimi a od dřívějších typů se výrazně lišily. Tyto společnosti byly zaloţeny na rozvoji měst a nerovnostech i co do bohatství a moci. Je pro ně pouţíván termín tradiční státy. Systém dělby práce byl jiţ komplikovanější. Ţeny mohly pracovat jen v domácnosti a na poli, ale u muţů se objevovala jiţ specializovaná povolání, jako např. obchodník, dvořan, voják atd.

Společnost se jiţ rozdělila na třídu aristokratů a ostatních obyvatel.

Tyto tradiční státy jiţ zcela vymizely důsledkem industrializace- nástup strojní výroby zaloţené na vyuţití např. páry, elektřiny. Coţ znamenalo i změnu způsobu získávání obţivy. K těmto změnám patřily i vynálezy nových strojů, vyuţití vědy atd. Většina obyvatel jiţ nepracuje v zemědělství, ale v továrnách, úřadech. Většina lidí ţije jiţ ve městech, kde vznikají nové pracovní příleţitosti. Pouţitím průmyslové techniky se ovšem neomezujeme pouze na mírumilovné procesy hospodářského rozvoje, ale nové metody byly vyuţívány také k vojenským účelům, coţ vedlo k zásadním změnám ve vedení války. Vznikly zbraně a formy vojenských organizací nesrovnatelné s těmi, jimiţ disponovaly společnosti neprůmyslové. Západní způsob ţivota tedy vychází z ekonomické síly, politické soudrţnosti a vojenské převahy.

Státy, které prošly procesem industrializace jako např. USA, Kanada, průmyslové státy Evropy nazýváme společností prvního typu. Jejich protipólem byly země Druhého světa - komunistické společnosti Sovětského svazu a V. Evropy. Země na niţší úrovni průmyslového rozvoje bývají označovány jako Třetí svět- Čína, Indie, Afrika.

Teprve ve zcela nedávné době vznikly formy lidského sdruţování, které působí na celé planetě. Svět se v mnoha směrech stal jediným sociálním systémem, v němţ jsou takřka všichni propojeni nejrůznějšími vazbami a závislí jeden na druhém.

Sociální, politické, ekonomické vazby, které překračují hranice jednotlivých zemí, zásadním způsobem ovlivňují osud obyvatel. Pro tuto rostoucí vzájemnou závislost se pouţívá termín globalizace.

9

2.3. Ekonomický vývoj společnosti

2.3.1.Zemědělsko-průmyslová revoluce

První průmyslová revoluce, takto je označován bouřlivý proces, který začal zhruba v polovině 18. stol. na Britských ostrovech a který přinesl mnoho důleţitých technických změn, objevů a jejich uplatnění a který také vyvolal důleţité změny v poměru společenských sil. Průmyslová revoluce zcela změnila způsob ţivota člověka a společnosti v celé Evropě. Ţivot se zrychlil, hromadná výroba dodala techniku do běţných domácností a ţivotní úroveň člověka se podstatně zvýšila.

Do první průmyslové revoluce zasáhla v počátcích zejména změna anglického zemědělství. Během 18. Stol. nastal v Anglii značný růst obyvatelstva a ten vyţadoval zvýšenou výrobu potravin a následkem toho zvýšení cen produktů.

Podnikaví lidé začali hledat cesty, jak zefektivnit zemědělskou práci a tím dosáhnout většího zisku a bohatství. Starý zemědělský systém otevřených polí se začal nahrazovat novým, který spočíval v uzavírání polí ohrazováním. Ohrazování znamenalo přesun majetku půdy a zpočátku bylo prováděno na základě soukromé dohody, později byl celý proces zakotven i v nově vydaném zákoně. Vytvořily se tak farmy na dobré půdě a začalo se rozšiřovat střídavé setí. Místo tříletého střídaní, kdy jedno pole leţelo ladem, bylo zavedeno čtyřleté střídání pšenice, tuřínu, ječmene a jetele. Tuřín i jetel byly vyuţity jako potřebné krmivo pro dobytek na zimu, stáda se zkvalitnila a čerstvé maso bylo po celý rok. Ohrazování však neznamenalo jen zlepšení zemědělské výroby, ale také se díky němu zvýšily sociální rozdíly na vesnici. Střední sedlák, který dostal při ohrazování méně úrodnou půdu, nemohl konkurovat velkostatkáři a dav bezzemků byl často odkázán jen na veřejnou dobročinnost. I přes všechny sociální problémy znamenala zemědělská revoluce velký krok vpřed.

Současně s vývojem zemědělství se vyvíjela i průmyslová odvětví. To umoţnilo výrobu prvních zemědělských strojů a nářadí, např. ruchadla, parního pluhu, ţacího stroje a dalších. Počátky průmyslové revoluce jsou však spjaty s rozmachem

10

lehkého průmyslu a to především textilního. Náklady na výrobu byly poměrně malé, neboť se mohlo počítat s lacinou pracovní silou ţen a dětí. Textilní průmysl určoval dlouho úroveň veškeré nezemědělské výroby, teprve ve druhé fázi industrializace přišel na řadu těţký průmysl. Hutní průmysl začal vyrábět ţelezo pomocí koksu a stavba vysokých pecí umoţnila vyrábět ţelezo ve velkém. Toto všechno však vyţadovalo velké mnoţství energii, a protoţe lidská síla dávno nestačila a vodní kolo bylo velice závislé na rozmarech přírody, bylo nutné objevit nový zdroj, který by byl schopen dodat velké mnoţství energie. Konstruktérem nového zdroje energie, parního stroje, se stal mechanik univerzity ve skotském Glawgow James Watt. . Wattův stroj odstranil závislost na vodní energii, umoţnil stavět továrny i na dříve nepouţitelných místech. Dodával energii velkému počtu strojů a umoţnil tak bouřlivý rozmach tovární velkovýroby. Díky vývoji ve všech těchto odvětvích byly kladeny čím dál vyšší nároky na průmysl dopravní - byla sestavena parní lokomotiva.

Kromě těchto významných změn ve všech oblastech lidské činnosti přinesla průmyslová revoluce i zásadní změny do sociální struktury. Před revolucí měla nejvyšší postavení velkostatkářská aristokracie. Za ní stále relativně slabá střední třída - obchodníci, duchovní, právníci. Dále společnost tvořila vrstva skládající se z vyučených dělníků, řemeslníků a značného počtu malých rolníků. Během 19. století vzrostla síla střední vrstvy, která začala konkurovat aristokracii majetkem i mocí. V období PR vznikla také nová sociální skupina, dělnictvo, moderní proletariát. Byla to nejniţší skupina v sociální struktuře. Statisíce lidí byly vytrţeny ze svého způsobu ţivota na vesnici a spolu s řemeslníky vytvořili dělnickou masu bránící se napřed ţivelně, potom izolovaněji proti nezaměstnanosti, nízkým mzdám, špatným pracovním podmínkám, proti bídě a hladu. Tito lidé si stále více uvědomovali, ţe patří do zvláštní sociální skupiny lidí oddělené od ostatních a rozpoznali také, ţe nemají dostatečnou politickou a ekonomickou moc prosadit svoje zájmy. Kolem poloviny 19 stol. začalo dělnictvo uvědomělý zápas o zlepšení svého ţivota. Dalším výsledkem revoluce byl ohromný nárůst počtu obyvatel - tzv. populační exploze.

Důsledkem však nebyla pouze průmyslová revoluce, ale také souhrn dalších činitelů – růst produktivity zemědělské výroby, zlepšení dopravy, lepší lékařská

11

péče, která zlepšila hygienu a omezila úmrtnost, rozmach mezinárodního obchodu.

Dá říci, ţe osmnácté století a průmyslová revoluce znamenala velký posun lidstva ve všech oblastech, současně znamenala také vznik moderní průmyslové společnosti.

2.3.2. Soudobá společnost

Základní vlastností ekonomického systému moderní společnosti je existence dělby práce a růstu vzájemné ekonomické závislosti.. V tradičních společnostech tomu bylo jinak. Kdo nepracoval v zemědělství musel se vyučit řemeslu od začátku aţ do konce. V současné době kaţdý z nás závisí na nesmírném mnoţství jiných pracovníků, kteří nám poskytují výrobky a sluţby, které potřebujeme k ţivotu.

Společenské změny druhé poloviny 20. století a začátku 21. století ve své podstatě neznamenají nic jiného neţ definitivní konec éry průmyslové společnosti. Mezi základní rysy této soudobé společnosti lze zařadit např. tyto projevy: expanze nových komunikačních a informačních technologií (počítačová revoluce změnila na konci 20. století svět ve svět osobních počítačů, notebooků, CD, DVD přehrávačů, e-mailů, sms, mms), ovládnutí atomu, objevování vesmíru, rozmach cestovního ruchu.

V současné společnosti také dochází k degradaci práce v pouhé zaměstnání.

V důsledku toho se šíří dlouhodobá nezaměstnanost i do ekonomicky vyspělých států a to se všemi negativními dopady. Sníţení potřeby lidské práce a ztrátu pracovních míst umocňuje také zavádění nových technologií do výrobních procesů.

Současná společnost se potýká také s pracovní fluktuací, neboť trh klade důraz na takové lidské dovednosti a vlastnosti jako jsou pracovní flexibilita, schopnost přizpůsobovat se, pracovat v týmu, ochotu akceptovat proces permanentního vzdělávání atd.

2.4. Kultura společnosti

Kultura provází lidskou společnost od počátku jejího trvání. Je se společností úzce spjata. Společnost by bez ní nemohla existovat. Lze souhlasit s A. Giddensem,

12

který napsal: „Bez kultury bychom vůbec nebyli lidmi, alespoň ne v tom smyslu, v němţ toto slovo obvykle chápeme. Neměli bychom ţádný jazyk, jímţ bychom se mohli vyjadřovat, a ţádný pocit sebeuvědomění; naše schopnost přemýšlet nebo uvaţovat by byla výrazně omezena.³⁾

Kultura je výtvorem člověka, je vnitřním obsahem lidské společnosti na rozdíl od rostlinného nebo ţivočišného společenství. Je tím, co člověka jako biologickou bytost kultivuje, vzdělává.

Pro sociologické chápání kultury jsou významné následující charakteristiky:

v kultuře jsou podstatné činnosti lidí, či spíše hodnoty a pravidla, normy, které tyto činnosti usměrňují

kultura je svoji povahou společenská, naučená, přenášená v čase a prostoru, ne vrozená, zděděná, instinktivní

kultura je jako celek kolektivním produktem, který se utváří vzájemným působením lidí

kulturní normy a hodnoty se přenášejí mezi generacemi, přičemţ se rovněţ modifikují a přetvářejí

kultura je adaptabilní ve vztahu k vnitřním a vnějším změnám společenských systémů

Setkáváme se s mnohými pokusy o vnitřní členění obsahu kultury. K nejčastějším patří odlišování kultury materiální, duchovní a normativní. Za nejvýznamnější elementy materiální kultury pokládáme prostředky výroby (stroje, nástroje), způsoby jejich uţívání (technologie), produkty určené pro výrobní, osobní spotřebu. Duchovní kultura je soubor procesů, jevů, vztahů k uspokojování duchovních a sociálních potřeb člověka (umění, filosofie, věda, náboţenství, právo, zvyky, obyčeje, symboly, představy). V uvedeném členění kultury se jednotlivé sloţky kultury navzájem prolínají a podmiňují. Kultura ve vztahu k jednotlivci a společnosti plní řadu funkcí. Zahrnuje funkce poznávací, výchovné, vzdělávací, adaptační, socializační, regulativní, kumulativní (je tzv. zásobárnou vědění), rekreační, sociálně terapeutickou.

________________________________________

13

3)Giddens, A. Sociologie., 32 s.

Kaţdá konkrétní kultura se vyvíjí nejen ze sebe samé, ale i působením vnějších vlivů jiných kultur. Jako je například pronikání kultury Afriky na americkou kulturu atd. Velká pozornost je nyní věnována problémům tzv. masové kultury. Jde o kulturu dostupnou a určenou co nejširšímu okruhu lidí, je typickým jevem moderní společnosti. Je spjata s procesy industrializace, růstem měst, rozvojem prostředků masové komunikace. Typickým projevem masové kultury je masový poslech rozhlasu, televize, videa, vliv na názory, postoje a jednání lidí uplatňovaný ve prospěch trhu zboţí, sluţeb, ideí. Podstatným znakem masové kultury je její velké rozšíření v populaci. Tato všeobecná dostupnost je pozitivně hodnocena jako výraz demokracie, v níţ se stírají sociální hranice vrstev a tříd.^{4 )}

Specifické místo zaujímají společenské normy, které jsou souborem obecný pravidel a konkrétních návodů chování, které odpovídají hodnotám a vzorcům uznávaným v té dané společnosti. Normy mohou být psané, nepsané a obvykle bývají odvozené od kulturních tradic. Ozřejmují, jak se chovat, jednat, v případě porušení jaké jsou tresty, sankce nebo jaké jsou pozitivní odměny.

Hodnotou z hlediska sociologie rozumíme materiální, nemateriální objekty, ke kterým zaujímá jednotlivec (společnost, sociální útvar) hodnotící postoj. Hodnoty fungují jako měřítka osobního a společenského rozhodování, tj. člověk si vytváří jakýsi poznávací filtr prostřednictvím, kterého dochází k selekci poznatků, se kterými jedinec přichází do styku.⁵⁾ Hodnoty výrazně ovlivňují lidskou motivaci a chování, jsou rozdílné a odráţí individuální cíle a poţadavky kaţdého jednotlivce.

Kaţdý jednotlivec, skupina, společnost má nějaký relativně ustálený hodnotový systém, který je pro daný subjekt typický a jedinečný. Hodnoty lze chápat ve třech rovinách:

________________________________________________

4) Havlík, R. Úvod do sociologie. 34-40 s.

14

5) Miňhová, J., Prunner, P. Kapitoly ze sociální psychologie pro právníky. 70 s.

jako kvalitu věcí, na něţ člověk orientuje své úsilí s cílem uspokojit své potřeby

Jako kladné ocenění objektu lidských postojů

Jako obecné kritérium ,na jehoţ základě jsou hodnoceny různé objekty Mohou vztahovat k materiálním předmětům, cílům nebo prostředkům slouţícím k uspokojování individuálních nebo skupinových potřeb.⁶⁾Kultura umoţňuje kaţdému od jeho narození chápat svět prostřednictvím shromaţďování poznatků.

Hlavním nástrojem zprostředkování a dalšího rozvoje kultury a vztahů mezi lidmi je jazyk a řeč.⁷⁾ Jazyk jako nejuspořádanější a nesystematizovanější část kultury tvoří mluvené a psané slovo, číslice, symboly, mimoslovní komunikace, které pomáhají lidem dokreslit, to co mají v úmyslu si sdělit. Je nástrojem pozorování, reagování, sebevyjadřování, srovnávání, kategorizace, selekce. Jazyk nám slouţí k označení toho, kdo a co jsme, předurčuje bohatost našeho ţivota a citů. Čím chudší má člověk slovní zásobu, tím hůře se mu vysvětlují myšlenky, tím chudší má záţitky a citové proţívání a tím méně věcí okolo sebe vidí. Jazyk je prvotním znakem určujícím sociální identitu člověka, sociální skupiny nebo celé společnosti a odráţí se v něm úroveň a kvalita dané kultury. Konkrétním výsledkem uţití jazyka v mezilidské komunikaci je řeč.⁸⁾ V dnešní době, kdy náš ţivot je jiţ od dětství ovlivňován spoustou informací, které získáváme z knih, časopisů, televize, internetu máme všichni za sebou proces formálního vzdělávání. Tištěné slovo a elektronická komunikace ve spojení s školním vzděláváním se staly neodmyslitelnou součástí našeho způsobu ţivota. Aţ do začátku průmyslové éry bylo vzdělání dostupné pouze skupině lidí, kteří disponovali volným časem a finančními prostředky. V mnoha společnostech tuto skupinu představovali kněţí.

Dalším důvodem proč umělo po dlouhá staletí málo lidí číst a psát, byla pracnost a nákladnost pořizování rukopisů. S vynálezem knihtisku se staly knihy a dokumenty daleko dostupnější a to vedlo ke

__________________________________________

6)Urban, L. Sociologie. 113 s.

15

7)Havlík, R. Úvod do sociologie. 37 s.

8)Urban, L. Sociologie. 120 s.

zvýšení všeobecné gramotnosti. Postupně se začalo objevovat školní vzdělávání ve své moderní podobě. Ještě před 150 lety však byly děti bohatých lidí svěřovány soukromým učitelům, zatímco většina populace evropských zemí neměla aţ do počátku 19. století ţádné formální vzdělání. Poptávka po vzdělání se zvyšovala s rozvojem industrializace a růstem měst.

V moderní společnosti se lidé neobejdou bez schopnosti číst, psát a počítat, ale potřebují také znalosti o fyzickém, sociálním a ekonomickém prostředí v němţ se nacházejí, ale také musejí získat schopnost se učit, aby mohli zvládat nové formy informace.⁹⁾

Vzdělání jako takové je často vnímáno jako prostředek ke zrovnoprávnění. Zcela jistě nerovnost díky přístupu ke vzdělání pro všechny nevymizí (stejně tak, jak nevymizela ani ve starověkém Řecku, neb i tam byli zcela jistě chudší a bohatší).

Avšak téměř určitě můţe vést k tomu, ţe budou mít jedinci šanci své postavení ve společnosti zlepšit a sníţit tím sociální nerovnost alespoň částečně. Dnešní doba je tomu, na rozdíl např. od feudalismu (kde „přestup“ z jednoho stavu do druhého byl skrze vědomosti a vzdělání v podstatě nemoţný), alespoň částečně nakloněna. Dnes je moţné se díky píli propracovat k lepšímu postavení, k lepšímu platu, lepším ţivotním podmínkám a tím i k lepším ţivotním podmínkám pro své děti. Lze chudobě uniknout – avšak nutno podotknout, ţe Ti původně chudší mají k dosaţení lepšího postavení často řadu nepříjemných překáţek a omezení. Dosaţené vzdělání se projevuje i na pravděpodobnosti toho, zda člověk bude, či nebude nezaměstnaným. K udrţování nerovnosti ve vzdělání přispívá také ta skutečnost, ţe školy, které navštěvují děti z vyšších vrstev, většinou se jedná o soukromé školy mají moţnost různým způsobem zvyšovat svoji kvalitu například materiálním vybavením. Děti z niţších vrstev, tak mají ztíţený přístup ke kvalitnějšímu vzdělání. Moderní vzdělávání a jeho vliv na sociální nerovnost lze hodnotit z několika různých teoretických perspektiv.Jedna z nich klade důraz na schopnost verbální komunikace

16

________________________________________

9)Urban, L. Sociologie. 113 s.

a právě jejím zastáncem je Basil Bernstein. Podle něho se u dětí z niţších vrstev uplatňují tzv. omezené kódy, to znamená,ţe jejich komunikace spočívá v nevyslovených předpokladech, jejichţ znalost je povaţována za samozřejmou.

Tyto omezené kódy jsou daleko vhodnější pro sdělování praktických zkušeností neţ k probíraní abstraktních pojmů, procesů či vztahů. Naproti tomu děti z vyšších vrstev si osvojují rozvinuté kódy, které jim umoţňují individualizovat smysl jednotlivých slov dle konkrétní situace. Děti, které si osvojily rozvinuté kódy mají dle Bernsteina větší předpoklady k úspěšnému prosazení v procesu vzdělávání. Děti s omezenými kódy se totiţ se svým způsobem vyjadřování dostávají do rozporu s akademickou kulturou školy. Děti s rozvinutými kódy řeči ji naopak zvládají daleko snáze.

Práce Samuela Bowlese a Herberta Gintise se týkají institucionálního pozadí, na němţ moderní školský systém vzniká. Povaţují totiţ moderní vzdělávání za pouhou odpověď na ekonomické potřeby průmyslového kapitalismu. Školy dávají dle nich ţákům dovednosti, které dnešní průmyslová společnost potřebuje, či vyţaduje a navíc vštěpují budoucím pracovním silám úctu k autoritám a kázeň. Škola se svými hierarchickými vztahy a důrazem na poslušnost předjímá situaci na pracovišti, kterému se blíţí i školní systém trestů a odměn. Školy tak motivují některé jedince k „úspěchu“, zatímco jiné od něj odrazují a směřují ho tak do hůře placených zaměstnání. Uznávají, ţe rozvojem vzdělání zmizela negramotnost a základ získaný ve škole umoţnil mladým lidem získávat další poznání, které jim přináší uspokojení. Protoţe se však vzdělání rozvinulo především na základě ekonomických potřeb, nedosáhlo všeobecné vzdělání ani zdaleka těch cílů, které si od něj osvícení reformátoři slibovali. Tento systém tak i dle nich legitimizuje nerovnost, omezuje rozvoj osobnosti na formy slučitelné s poslušností vůči autoritám a vede k tomu, ţe se mladí v podstatě smiřují se svým osudem.¹⁰⁾

17

Jedním z nejkontroverznějších autorů, který se vyslovil k otázce školství je Ivan Illich. Kritizuje moderní ekonomický vývoj, který podle něho připravuje lidi o _________________________________________

10) Giddens, A. Sociologie. 399 s.

schopnost samostatného jednání. Školy svým důrazem na kázeň a pravidla povzbuzují přijímání existujícího společenského řádu. Škola tedy dětem říká, ţe jejich úlohou v ţivotě je „znát své míst a klidně sedět“. Rozhodně však vzdělávací instituce zcela nezavrhuje a budoucnost vidí především v seberealizaci – ve vzdělání, kde by se kaţdý učil dle svých potřeb a zájmů, k čemuţ by zas mělo pomoci např. omezení významu placené práce.¹¹⁾

2.5. Stratifikace společnosti

Termín sociální stratifikace označuje společenské rozvrstvení. Základem sociální stratifikace (rozvrstvení) je nerovné rozdělení vzácných statků, jimiţ jsou materiální blahobyt, moc a prestiţ. Nerovnost existuje ve všech typech společnosti.

I v nejprimitivnějších kulturách, v nichţ nejsou téměř ţádné majetkové rozdíly, existuje nerovnost mezi jedinci zaloţená např. na pohlaví či věku. Zásadní majetkové a mocenské nerovnosti se však objevují aţ se vznikem států.¹²⁾

Je spojena s nerovným postavením příslušníků jednotlivých sociálních vrstev a lze ji interpretovat dle Anthony Giddense, jako strukturovaný systém sociální nerovnosti. Známe 5 různých stratifikačních systémů:

otroctví – základním rysem otroctví je skutečnost, ţe jeden člověk můţe vlastnit ţivot i tělo druhého člověka a podle toho s ním nakládat, neboť jsou jeho majetkem

kastovnictví – jedná se o systém zaloţený na dědičnosti a také na náboţenství, má tendenci být pevný a uzavřený s minimální moţností sociální mobility (např. hinduistická společnost v Indii)

18

__________________________________________

11)Giddens, A. Sociologie. 400 s.

12)Sociální stratifikace - Wikipedie, otevřená encyklopedie.Dostupné na http://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C3%AD_stratifikace.

stavovský systém – je charakteristický pro evropskou předmoderní společnost, kterou nazýváme feudální, zdůrazňován byl význam rodu a z toho vyplývající postavení, stavy byly skupiny sobě rovných jedinců a příslušnost k stavu byla záleţitostí dědictví, stejně jako související privilegia, majetek a tituly

třídní systém – třída je velká sociální skupina zaujímající k ostatním sociálně odlišné postavení, příslušníci téţe třídy mají obdobné ekonomické prostředky, jejich existence je charakterizována pro průmyslovou společnost, která se postupně zformovala v 19. století. Dnes přestávají být hranice mezi třídami stále více zřejmé a kategorické. Vyšší třídu tvoří lidé hodně majetní s nadprůměrnými příjmy, tzv. střední třída bývá povaţována za záruku fungující a stabilní demokratické společnosti. Niţší třídu tvoří lidé, kteří nemají téměř ţádné finanční prostředky nebo majetek.

systém sociálních vrstev – zdůrazňuje skutečnost, ţe rozvrstvení společnosti je zaloţeno nikoli na jednom (ekonomickém), ale na více kritériích (např.

politickém nebo kulturním).¹³⁾

3. Demografický vývoj ve světě

3.1. Populační vývoj

Demografický vývoj populace je nestejný v různých částech světa, zejména v nejchudších rozvojových státech je přírůstek obyvatel největší. Vyspělé státy mají populaci v podstatě stabilizovanou jiţ dnes a jejich demografický vývoj se vyznačuje tím, ţe jiţ prošel obdobím tak zvaného demografického přechodu.

Termín „demografický přechod“ byl vnesen do demografického a sociologického diskursu v reakci na proměnu demografického chování a jeho hlavními rysy jsou zejména:

19

________________________________________

13)Urban, L. Sociologie., 155-158 s.

pokles plodnosti z úrovně lehce nad reprodukční hranici (2,1) na úroveň hluboce pod touto hranicí

sníţení počtu porodů dětí (pouţívání antikoncepce) zvyšování rozvodovosti

dobrovolná bezdětnost

Tento demografický přechod prodělaly vyspělé země jiţ před několika desetiletími, zatímco rozvojové země se v současné době nacházejí v různých jeho fázích.

Některé jsou teprve na začátku, to znamená, ţe jejich populace nevyhnutelně ještě dlouho poroste. Období, po které demografický přechod probíhá, se naštěstí rychle zkracuje. Spojené státy potřebovaly k jeho uskutečnění 50 let, zatímco dnešní rozvojové země jej dokáţí dokončit během 28 i méně let. Jestliţe je v populaci velký podíl mladých lidí, znamená to nevyhnutelně růst populace v několika následujících desetiletích.

Podle nových odhadů OSN bude na světě ţít v roce 2012 7 miliard, v roce 2050 9 miliard lidí. Největší nárůst bude v rozvojových zemích. Předpokládáme, ţe do roku 2050 vzroste světová populace na 9,1 miliardy, viz graf.

Graf č. 1

Předpoklad světové populace v roce 2050

20

Zdroj. CIA World Factbook 2008

Tabulka č. 1

Přehled deseti států světa podle počtu obyvatel

pořadí název státu Počet obyvatel v

mil.

1. Čína 1,330,044,605

2. Indie 1,147,995,898

3. Evropská unie 491,018,677

4. USA 303,824,646

5. Indonésie 237,512,355

6. Brazílie 191,908,598

7. Pákistán 167,4762,040

8. Bangladéţ 153,546,901

9. Rusko 140,702,094

10. Nigérie 138,283,240

Zdroj. CIA World Factbook 2008

21

Zatímco v rozvojových zemích se předpokládá nárůst populace z 5,6 miliardy (2009) na 7,9 miliardy (2050), ve vyspělých zemích budou změny minimální (z 1,23 na 1,28 miliardy). V případě, ţe nebudou vyspělé země přijímat imigranty, dojde v nich dokonce k poklesu počtu obyvatel. Současné odhady můţe ovlivnit také další vývoj epidemie HIV/AIDS.

3.2 Věková struktura světového obyvatelstva

Nejvýznamnější charakteristiku populace a odraz různých fází demografického přechodu určuje struktura obyvatelstva. Přesto, ţe se při hodnocení struktury obyvatelstva pouţívají ukazatele vztaţené k určitému časovému okamţiku, je nutno všechny charakteristiky struktury chápat a interpretovat dynamicky, neboť jsou výsledkem předcházejícího vývoje. Například současnou věkovou strukturu obyvatelstva ovlivnil vývoj populačních procesů v posledních 60 aţ 100 letech (porodnost, úmrtnost, migrace). Pro studium struktury obyvatelstva se v současnosti pouţívá velké mnoţství různých znaků a analytických i interpretačních technik. ³⁾ Nejčastěji pouţívaný způsob interpretace věkové struktury obyvatelstva je věková pyramida, která zobrazuje strukturu obyvatelstva podle pohlaví a věku.

Podle jejího tvaru lze odhadnout budoucí populační vývoj.

Graf č. 2:

Očekávané věkové sloţení obyvatel v roce 2010

22

Zdroj: WWW.mature-project.eu/materials/4025rra.pdf

Podstatou věkové pyramidy jsou dva spojené grafy – histogramy četnosti muţů (levá část grafu) a ţen (pravá část grafu). Na horizontální ose se zobrazuje počet obyvatel a na vertikální věkové kategorie. Věková pyramida se obvykle sestrojuje pro jednotlivé věkové ročníky obyvatelstva nebo pro pětileté věkové kategorie.

Věková struktura světové populace

1,8 miliardy lidí do věku 15 let (27%) 4,4 miliardy lidí ve věku 15-64 rok (65%) 516 milionů lidí je 65 let a více (8%)

V rozvojových zemích, kde přetrvává vysoká plodnost a postupně se sniţuje úmrtnost především v dětském věku dochází k výraznému zvýšení podílu mladého obyvatelstva. Zatímco v Evropě je přibliţně 17 % obyvatel mladších patnácti let, v zemích třetího světa je to takřka dvojnásobek – 30%. V Africe a na Blízkém Východě je ovšem mladších osmnácti let jiţ 43 % lidí. Takové věkové sloţení má specifické ekonomické, sociální, politické i demografické dopady. V chudých rozvojových zemích je naděje na doţití 55 let, např. v Zambii, Mosambiku. Ve vyspělých státech je naděje na doţití 75 let u muţů a 80 let u ţen (v Japonsku je to aţ 77,9 let u muţů, 84,6 let u ţen).

Ještě závaţnějším problémem bude pro rozvojové země postupné stárnutí populace.

Jestliţe v současnosti je to jedna z nejţhavějších otázek řešených ve vyspělých zemích, pak například v Číně budou dopady tohoto procesu kvůli rapidnímu poklesu plodnosti ještě dramatičtější. Podíl osob starších šedesáti let zde v současnosti činí asi 10%, za padesát let se ale podle prognózy zvýší se na 30 %, coţ v absolutním vyjádření bude představovat téměř 440 milionů obyvatel.¹⁴⁾ 3.3. Přírůstky světové populace

V současnosti ţije na Zemi přibliţně 6,8 miliard lidí a tento počet se neustále zvyšuje. Stále aktuálnější začíná být otázka, jak velké mnoţství populace je pro naši planetu ještě únosné. Podle odhadu vývoje lidstva, který vypracovala Organizace spojených národů (OSN), ţilo na Zemi před 10 000 lety pouze pět milionů lidí, coţ

23

je dnes počet obyvatel Slovenské republiky. Ti se tehdy ţivili převáţně sběrem a lovem.

______________________________________

14) Rozvojovka | Demografický vývoj ve světě. Dostupné na http://www.rozvojovka.cz/demograficky- vyvoj-ve-svete_226_14.htm)

Mnoţství lidí na planetě Zemi se stává skutečným problémem. Někde je porodnost legislativně omezována např. v Číně, V jiných státech, jako je Indie (která je druhou nejlidnatější zemí světa), ţádná populační politika není a počet obyvatel neustále roste.Odborníci odhadují, ţe se současnou mírou růstu by indická populace v roce 2030 předehnala i Čínu. Situace je o to horší, ţe Indie má pouze třetinovou rozlohu Číny, coţ znamená drtivější sociální dopad. Např. v Africe je vysoký počet dětí stále otázkou přeţití rodu. Navíc potřebují mnoho pracovních sil pro práci na poli, či péči o dobytek a domov. Rodiče vědí, do jakého světa přivádějí své potomky, ale doufají, ţe i přes otřesné ţivotní podmínky, bídu, AIDS, hlad, nezaměstnanost a kriminalitu některé z mnoha dětí přeţije. Denně v Africe umírá 25 000 kojenců a 14 000 dětí do věku čtyř let. V dospělosti pak kaţdého čtvrtého Afričana čeká hlad nebo podvýţiva. Nelze se tedy divit, ţe aţ na několik výjimek africké země k populační politice přistupují poněkud nedůvěřivě. Jak však uvádí OSN, rozvojové země, které dokázaly sníţit porodnost pomocí investic do zdravotnictví a vzdělávání, mají vyšší produktivitu a rychlejší ekonomický růst.

Demografové upozorňují, ţe pokud bude současný extrémní a zrychlující se nárůst populace pokračovat, můţe naše civilizace mít v krajním případě v roce 2015 uţ osm miliard a v roce 2050 aţ dvanáct miliard lidí. To uţ je velmi blízko hranici

24

třinácti miliard, která je pokládána za maximální mnoţství obyvatel, které Země můţe uţivit. Při zachování současné míry denního přírůstku obyvatel na Zemi by ovšem situace byla o něco příznivější. Denně se na celé planetě narodí 365 000 dětí (polovina tohoto počtu připadá na Asii, čtvrtina na Afriku, dvacetina na Evropu a o zbytek se dělí ostatní kontinenty) a zemře 155 000 lidí. Výsledný přírůstek po odečtení zemřelých je tedy 210 000 lidí denně. To znamená, ţe ročně na planetě přibývá přes 76 milionů lidí. Při tomto tempu se lidstvo dostane za hranici 7 miliard v roce 2013 a okolo roku 2050 bude mít populace téměř 9 miliard lidí.¹⁵⁾

_____________________________________________________________

15)23.2.2007 Člověku hrozí přemnoţení/ ČSÚ. Dostupné na:

http://czso.cz/csu/redakce.nsf/i/23_2_2007_cloveku_hrozi_premnozeni

Tabulka č. 2:

10 států s nejvyšší porodností na světě

pořadí název státu

počet ţivě narozených dětí na

1000 obyvatel v ‰

1. Niger 50 ‰

2. Mali 50 ‰

3. Uganda 48 ‰

4. Afganistán 46 ‰

5. Sierra Leona 45 ‰

6. Burkina Faso 45 ‰

7. Somálsko 45 ‰

8. Angola 45 ‰

9. Libérie 44 ‰

10. DR Kongo 43 ‰

Zdroj: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/index.html Tabulka č.3

10 států s nejniţší porodností na světě

pořadí název státu

počet ţivě narozených dětí na

1000 obyvatel v ‰

25

1. Japonsko 8 ‰

2. Německo 8 ‰

3. Andorra 8 ‰

4. Itálie 9 ‰

5. Rakousko 9 ‰

6. Bosna a Hercegovina 9 ‰

7. Litva 9 ‰

8. Česká republika 9 ‰

9. Taiwan 9 ‰

10. Slovinsko 9 ‰

EU - průměr 10 ‰

Svět - průměr 20 ‰

Zdroj: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/index.html

Můţeme konstatovat, ţe nejchudší země světa mají největší porodnost - v první desítce je 9 zemí z Afriky a Afghánistán. Naopak vyspělé země Evropy a Asie mají porodnost velice nízkou. Jiţ dávno například neplatí, ţe silně věřící katolíci mají větší počet dětí - mnoho Italů je silně věřícími katolíky, přesto je však v Itálii porodnost extrémně nízká. Podobná situace je i v Rakousku nebo Německu. Nízká porodnost je i v postkomunistických zemích Evropy. Kdysi demograficky mimořádně silné země, které patřily k nejlidnatějším na světě, Japonsko a Německo, mají v současnosti nejmenší porodnost na světě a počet obyvatel těchto států dlouhodobě klesá.¹⁶⁾

3.4. Úmrtnost světové populace

Úmrtnost je negativní sloţkou reprodukce. V minulosti byla úmrtnost závislá hlavně na ekonomické a ţivotní úrovni obyvatelstva a také na kvalitní lékařské pomoci. Dnes se úmrtnost sníţila i u zaostalých zemí a rozdíl v úrovni úmrtnosti mezi vyspělými a zaostalými zeměmi se podstatně sníţil. Tím se v rozvojových zemích vytvořily předpoklady pro jejich rychlý populační růst. Vysoká úmrtnost stále ještě převaţuje v Africe, zejména v její západní a střední části a to zejména dětská úmrtnost. Kojenecká úmrtnost – úmrtnost v prvním roce ţivota je také v zaostalých krajinách světa výjimečně vysoká, v západní Evropě dosahuje např. 4- 6 %o, v ČR 5 %o, v Africe, Asii 33 – 150 %o.

26

Hlavní příčiny smrti se podstatně liší ve vyspělých a rozvojových zemích.

K nejčastějším příčinám úmrtí ve vyspělých státech patří nemoci srdce, cévní mozkové příhody, cukrovka, rakovina. Velká většina těchto onemocnění má příčinu v ţivotním stylu obyvatel, jako je nedostatek fyzických aktivit, špatné stravovací návyky a obezitu, konzumace alkoholu, kouření, ale také stres. Infekční a parazitické choroby jsou stále daleko nejdůleţitější příčinou smrti v rozvojových zemích, kde jsou onemocnění nejčastěji vázána na infekce přenášené vodním prostředím. Osmdesát procent všech nemocí je zde přičítáno hygienicky nezabezpečeným zdrojům vody. Nejčastějšími příčinami úmrtí dětí a kojenců bývají

16) CIA - The World Factbook. Dostupné na https://www.cia.gov/library/publications/the-world- factbook/index.html

průjmová onemocnění. Cholera, malárie a další parazitické infekce stále přetrvávají navzdory masivnímu úsilí na jejich odstranění, které přece jen přineslo jisté zlepšení. Zejména ty nemoci, které byly cílem rozšířených imunizačních programů (například dětská obrna, tetanus, spalničky, záškrt, černý kašel a tuberkulóza) jsou na ústupu. Na druhé straně onemocnění AIDS neznámé před rokem 1980 je na prudkém vzestupu . Přes předpokládanou světovou eskalaci tohoto smrtelného a dosud neléčitelného onemocnění se nicméně nepředpokládá, ţe by tato nebo jiné epidemie nějak viditelně ovlivnila demografické projekce v globálním měřítku.¹⁷⁾

Tabulka č.4

10 států s nejvyšší úmrtností na světě

pořadí název státu počet zemřelých na 1000 obyvatel v ‰

1. Svazijsko 30 ‰

2. Angola 25 ‰

27

3. Sierra Leona 23 ‰

4. Lesotho 22 ‰

5. Jiohoafrická republika 22 ‰

6. Libérie 22 ‰

7. Zimbabwe 22 ‰

8. Zambie 21 ‰

9. Niger 21 ‰

10. Mosambik 21 ‰

Zdroj: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/

_________________________________________________________

17)Kapitola 2. Dostupné na: Chyba! Odkaz není platný.

Tabulka č.5

10 zemí s nejniţší úmrtností na světě

pořadí název státu počet zemřelých na 1000 obyvatel v ‰

1. Spojené arabské

emiráty 2 ‰

2. Kuvajt 2 ‰

3. Saúdská Arábie 3 ‰

4. Jordánsko 3 ‰

5. Brunej 3 ‰

6. Libye 3 ‰

7. Omán 4 ‰

28

8. Šalamounovy ostrovy 4 ‰

9. Ekvádor 4 ‰

10. Bahrajn 4 ‰

Zdroj: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/

Tabulka č. 6

Průměrná úmrtnost

ČR, Německo, Portugalsko, Itálie všichni 11 ‰

EU - průměr 10 ‰

Svět - průměr 8 ‰

Zdroj: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/

Pořadí zemí s nejvyšší úmrtností je velmi podobné jako pořadí zemí s nejkratší střední délkou ţivota při narození. Převaţují hlavně země jiţní Afriky, kde je na vině především epidemie AIDS. Ta zasahuje nejen chudé země, ale i třeba Jihoafrickou republiku, Botswanu či Namibii, coţ jsou poměrně vyspělé země.

Naopak země s nejniţší úmrtností se vůbec nekryjí se zeměmi s nejdelší střední délkou ţivota při narození. Zatímco nejdelšího věku se vesměs doţívají obyvatelé nejvyspělejších zemí, u statistik úmrtnosti hraje mnohem větší roli věková struktura obyvatelstva. Obecně nejniţší míru úmrtnosti mají hlavně arabské země. Jsou většinou poměrně bohaté, a přitom mají díky vysoké porodnosti malou část obyvatelstva ve vysokém věku. Podobně to ovšem vypadá i třeba na Šalamounových ostrovech - jedna z nejchudších zemí světa, která má příznivou věkovou strukturu obyvatelstva, a tak je zde relativní úmrtnost rovněţ velice nízká.

Naopak ve vyspělých zemích Evropy, včetně České republiky, je mimořádně nízká porodnost. Výsledkem je mnohem větší procento populace v důchodovém věku, a tak díky nevhodné věkové struktuře je úmrtnost spíše vysoká. Ačkoliv průměrný věk doţití roste, bude v Evropě úmrtnost spíše stoupat právě díky nízké porodnosti!

29

4.Demografický vývoj soudobé české společnosti

4.1. Věková struktura obyvatel ČR

Věková struktura obyvatelstva se v kaţdé populaci vytváří dlouhodobým vývojem porodnosti, úmrtnosti a migrace. V podmínkách České republiky se do věkové struktury obyvatelstva na začátku 21. století promítly především výkyvy porodnosti během celého předchozího století, méně ji ovlivnil vývoj úmrtnosti a působení migrace aţ na výjimku zůstalo okrajové.

Pro současné věkové sloţení obyvatelstva ČR je charakteristický zejména nízký počet dětí, silné zastoupení osob v ekonomicky aktivním věku a vysoký počet a podíl osob ve vyšším věku.

Vývoj počtu obyvatel v ČR

Tabulka č. 7:

Roky 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000

Počet obyvatel

celkem 10

362 10 364 10 313 10 326 10 334 10

333 10 321 10 309 10 299 10 290 10 278 10 267

Zdroj: ČSÚ Graf č. 3:

Roky 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

Počet obyvatel

celkem

10 206 10 203 10 211 10 221 10 252 10 287 10 381 10 468 10506

30

Celkový počet obyvatel České republiky se začal sniţovat přibliţně v roce 1994.

Do té doby přibývalo obyvatel přirozenou měnou (rozdíl ţivě narozených a zemřelých) i migrací. Tyto změny v 90 letech probíhaly v důsledku změn ve společnosti a negativně ovlivňovaly reprodukční chování mladých lidí. Rok 2003 byl po devíti letech prvním rokem, kdy došlo k celkovému populačnímu přírůstku, v důsledku migrace a zejména dovršením reprodukčního věku u tzv. Husákových dětí, které se narodily v sedmdesátých letech. Tento trend by měl, ale po roce 2010 opět pomalu klesat. V podmínkách České republiky se tedy do věkové struktury obyvatelstva na začátku 21. století promítly především výkyvy porodnosti během celého předchozího století.

Změny sloţení obyvatelstva zejména podle věku jsou významným faktorem podmiňujícím celkový socioekonomický vývoj státu. Obvykle se rozlišují tři základní kategorie obyvatelstva. Obyvatelstvo ve věku 0-14 let (předproduktivní), 15-64 let (produktivní), 64 a více let (poproduktivní).

Tabulka č. 8:

Počet obyvatel ve věku 0-14 let

31

Roky 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000

Počet obyvatel 0 – 14 let

2 253 2 194 2 121 2 065 2 010 1 948 1 893 1 843 1 795 1 751 1 707 1 664

Zdroj: ČSÚ

Graf č. 4:

Přechod z centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku trţní měl celospolečenské důsledky, které se promítly i do demografického vývoje. V tabulce je znázorněn vývoj věkové struktury populace 0-14 let po roce 1989. Počet a podíl dětí do15 let je velmi nízký jak napovídá tabulka č. 2. Neustálé sniţování percentuálního zastoupení dětské sloţky v populaci v důsledku poklesu porodnosti přispělo k

Roky 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

Počet obyvatel 0 – 14 let

1622 1590 1556 1527 1501 1479 1477 1480 1497

32

intenzifikaci procesu stárnutí české populace, coţ je varující signál pro českou společnost.

Tabulka č. 9:

Počet obyvatel ve věku 15-64 let

Roky 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000

Počet obyvatel

15 – 64 let

6 817 6 868 6 877 6 933 6 981 7 029 7 056 7 078 7 102 7 127 7 153 7 179

Zdroj: ČSÚ Graf č. 5:

Počet a podíl osob ve věkové skupině 15-64 let se od roku 1989 neustále zvyšuje a měl by dosáhnout svého maxima pravděpodobně v roce 2009 – 9 mil. a poté postupně klesat. Sníţení ve druhé polovině prvního desetiletí nastane zejména z

Roky 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

Počet obyvatel

15 – 64 let

7170 7196 7234 7259 7294 7325 7391 7432 9029

33

důvodu, ţe tuto věkovou kategorii začnou opouštět silné populační ročníky narozené koncem druhé světové války a po jejím skončení.

Tabulka č. 10:

Počet obyvatel ve věku 65 let a více

Roky 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000

Počet obyvatel Ve věku 65 let a

více

1292 1302 1315 1328 14343 1356 1372 1388 1402 1411 1418 1423

Zdroj: ČSÚ Graf č. 6:

Věkovou hranici 65 let začínají dosahovat osoby z prvních silných válečných ročníků (1940, 1941) a podíl obyvatel ve věku 0-14 let a obyvatel 65+ se pomalu

Roky 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

Počet obyvatel Ve věku 65 let a

více

1912 1418 1423 1435 14587 1483 1513 1556 2108

34

začíná vyrovnávat. Postupně této věkové hranice budou dosahovat další osoby z nadprůměrně početných ročníků ze 40. let a v důsledku toho bude docházet k dalšímu zhoršení relace mezi poproduktivní a produktivní sloţkou populace. Je to nezvratitelná realita, na které se shodují všechny zahraniční i české projekce a prognózy. Úvahy o budoucích počtech seniorů jsou samozřejmě zaloţeny pouze na odhadech a skutečný vývoj, zvláště v delším časovém horizontu, se můţe od předpovídané situace odlišovat. Na straně druhé počty obyvatel ve věku nad 60 let jsou v zásadě určeny na desítky let dopředu početní velikostí generací osob jiţ ţijících v době vzniku prognózy a právě proto je moţné prognózy počtu starších osob povaţovat i v horizontu několika desítek let za poměrně spolehlivé.

Procentuální zastoupení osob starších 60 let v devadesátých letech stagnovalo přibliţně na úrovni 18 %. Tato stagnace však byla pouze dočasná a vzestup podílu starších osob v populaci se bude zvyšovat a to důsledkem přesunu početně silných generací do věku nad 60 let, sníţením úmrtnosti ve vyšším věku a poklesem porodnosti. Proces demografického stárnutí tedy bude zrychleným tempem pokračovat i v dalších desetiletích a výrazně se projeví jiţ po roce 2010, kdy se věku 60 let začnou doţívat početně silné ročníky z první poloviny padesátých let.

Naše populace bude stárnout jak absolutně, tak relativně. Absolutní stárnutí (vzestup počtu starších osob) podpoří především pokles intenzity úmrtnosti starších osob. Relativní stárnutí (vzestup podílu starších lidí v populaci) pak bude výsledkem poklesu počtu dětí a mladých osob, a to při stagnaci, resp. úbytku celkového počtu obyvatelstva.

Jiţ v prvních dekádách 21. století se tedy počet starých lidí výrazně zvýší, tím důrazně zesílí nároky na důchodový, sociální a zdravotní systém. Tato perspektiva je zatím zastřena dočasnými výhodami současné věkové struktury s vysokým podílem mladých lidí a krátkodobě stagnujícím počtem osob ve vysokém věku. Jiţ v nejbliţší budoucnosti se však populační stárnutí stane zásadním sociálním i ekonomickým problémem České společnosti.¹⁸⁾ Vznikne mohutná skupina ekonomicky závislé populace se specifickými potřebami v oblasti materiálního zajištění, spotřeby, zdravotní péče, či bydlení. V rámci ekonomické dimenze se

35

vedou především diskuze o rostoucí ekonomické zátěţi způsobené zvyšujícím se objemem starobních důchodů a výdajů na zdravotní zabezpečení, ale třeba téţ polemiky o důsledcích populačního stárnutí na zpomalení ekonomického růstu.

4.2. Porodnost

Porodnost je jedním z klíčových demografických procesů. Proces porodnosti kladně ovlivňuje populační růst: čím je více narozených, tím větší je populační růst, a naopak. Úroveň porodnosti závisí na plodivosti, coţ je schopnost muţe a ţeny plodit děti. Jejím výsledným efektem, vyjádřeným počtem narozených dětí, je plodnost neboli fertilita. Úroveň porodnosti je také ovlivněna vnějšími

„nebiologickými“ faktory, jako je např. populační politika státu, bytová situace partnerů, uplatnění na trhu práce, hodnotový systém partnerů, náboţenské vyznání apod. Plodivost ţeny se vztahuje k tzv. reprodukčnímu období, které je vymezeno věkovým rozpětím 15 - 49 let.

____________________________________________

18)Český statistický úřad | ČSÚ: Dostupné na: www.czso.cz/csu/

Tabulka č. 11

Porodnost v ČR po roce 1989

Roky 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000

Ţivě narození

128 356

130 564

129 354

121 705

121 025

106

579 96 097 90 446 90 657 90 535 89 471 90 710

Roky 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

Ţivě

narození 90715 93000 94000 98000 102000 106000 115000 120000 118348

36

Zdroj: ČSÚ

Graf č. 7:

Vývoj porodnosti po roce 1989 byl charakterizován především poklesem počtu narozených dětí, který započal v roce 1992 a zastavil se aţ v roce 1996. V roce 1997 a 2000 bylo zaznamenáno mírné zvýšení. Historického minima v počtu narozených dětí bylo dosaţeno v roce 1999, kdy tento počet dosáhl hodnoty 89 471.

Od roku 2001 však počty narozených dětí začaly opět pozvolna vzrůstat, v letech 2003 – 2005 jiţ meziroční nárůst činil více neţ 4 %. V průběhu roku 2004 se v ČR ţivě narodilo 97,7 tisíce dětí, nejvíce od roku 1995, jelikoţ věku nejvyšší plodnosti dosáhly silné populační ročníky ţen ze 70. let a své první dítě porodila i část ţen, které zaloţení rodiny odkládaly ať uţ z profesních či jiných důvodů do pozdějšího věku. Hranice 100 000 ţivě narozených dětí byla poprvé překročena v roce 2005. V roce 2009 se v České republice ţivě narodilo 118,3 tisíce dětí, o 1,2 tisíce méně v předchozím roce. Současná vlna zvýšené porodnosti tak zřejmě dosáhla svého vrcholu v roce 2008.¹⁹⁾ K hlavním příčinám nízké porodnosti v ČR patří zejména změna ţivotního stylu mladých lidí, včetně ústupu rodičovství v jejich hodnotovém systému, ale i nepříznivá ekonomická situací mladých rodin, především finanční náročností samostatného bydlení.

Situaci ve vývoji porodnosti lze vystihnout úhrnnou plodností, protoţe ta je očištěna o vliv věkové struktury. Úhrnná plodnost vyjadřuje průměrný počet dětí ţivě narozených jedné ţeně v celém jejím reprodukčním období při zachování

37

plodnosti daného roku. K zachování populace je zapotřebí, aby na jednu ţenu v reprodukčním období připadaly minimálně dvě děti. V České republice však tato hodnota v roce 2009 činí 1,49, coţ je povaţováno za extrémně nízkou plodnost.

Větším počtem narozených dětí se mohou chlubit ve Skandinávii, ale ani tam pro zachování populace nedělají dost. Skandinávská úroveň dosahuje 1,8 dítěte na ţenu.

Za posledních patnáct let se také výrazně změnilo věkové rozloţení plodnosti. Celý pokles plodnosti byl od počátku devadesátých let koncentrován do věkové skupiny nejmladších ţen do věku 24 let, u nichţ se plodnost od roku 1991 do roku 2000 sníţila přibliţně na čtvrtinu. Naopak plodnost ţen ve věku nad 30 let poněkud vzrostla, i kdyţ i nadále nedosahuje evropského průměru. Změny v rozloţení

__________________________________________

19)Činnosti a sluţby ČSÚ. Dostupné na: : http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/obyvatelstvo_

plodnosti se projevují i na posunu průměrného věku matky při narození prvního dítěte z 22,4let v roce 1991 na 25,9 let v 2003. V roce 2009 průměrný věk ţen při narození prvního dítěte se zvýšil na 27,4 roku, průměrný věk ţen při porodu bez ohledu na pořadí dítěte na 29,4 roku.

Na sniţování plodnosti ţen se podílí pestrá škála faktorů jako jsou například přirozená neplodnost, patologická neplodnost, rozvody, ovdovění, ale také to, ţe se ţeny v moderní společnosti vědomě rozhodou mít děti aţ v pozdějším věku a nebo je nemít vůbec. Přitom šance na oplodnění se s přibývajícím věkem ţeny výrazně sniţuje. V 35 letech je tato šance zhruba poloviční neţ u 30-leté nebo mladší ţeny.

V 38 letech je tato šance pouze čtvrtinová. Dalšími faktory ovlivňujícími pokles plodnosti zejména u muţů je stres, konzumace alkoholu, kávy, kouření, drogy. I v případě jiţ realizovaného těhotenství ţeny můţe být plodnost sniţována jak samovolnými potraty, tak stále ve vyspělých společnostech velmi rozšířenými potraty na ţádost. Mnohé aspekty sniţování plodnosti ţen však mají povahu

38

sociální, ekonomickou, nebo všeobecně společensky podmíněnou. Společenské klima výrazně ovlivňuje proces proměny plodnosti ţen. ²⁰⁾

Značně se od devadesátých let mění i struktura narozených dětí podle rodinného stavu matky. Celkový podíl dětí narozených nevdaným ţenám se od roku 1991 zvýšil z necelých 10 %, coţ je asi 7 903 dětí, na 30,5% , coţ je cca 16 000 dětí v roce 2004. V roce 2009 se mimo manţelství narodilo 46,0 tisíce dětí, coţ znamenalo další zvýšení podílu dětí narozených nevdaným ţenám. V roce 2009 se tak mimo manţelství narodilo celkem 38,8 % všech ţivě narozených dětí. ²¹⁾

____________________________________________

20) Porodnost a plodnost - <<< SOCIOWEB.CZ >>>.Dostupné na:

www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=243

21) Porodnost a plodnost - <<< SOCIOWEB.CZ >>>. Dostupné na:

www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=243

Hlavní příčinou, proč se rodí tolik dětí mimo manţelství je ve změně hodnot, které zastávají mladí lidé. Kladou důraz zejména na svobodu, seberealizaci a nemají potřebu své závazky právně ukotvit, ale také proto, ţe náš stát podporuje tzv.

osamělé matky a poskytuje jim řadu sociálních výhod.

4.3.Potratovost

S úbytkem porodů a se sniţováním úhrnné plodnosti je často mylně spojována problematika umělých přerušení těhotenství (jinak indukovaných potratů), kdy údajný růst počtu interrupcí je někdy přímo povaţován za příčinu poklesu porodnosti. Počet umělých přerušení těhotenství v České republice klesá rychleji neţ počet porodů. Počet potratů je přitom významným ukazatelem sociální a zdravotní situace země a je závislý na místní legislativě, často formované vztahem politiky a církve a je také podstatně ovlivněn rozšířením (či nerozšířením)