Vysoká škola regionálního rozvoje a Bankovní institut – AMBIS
Katedra bezpečnosti a práva
CHARAKTERISTIKA VLIVŮ PŮSOBÍCÍCH NA KRIMINALITU MLÁDEŽE
Bakalářská práce
Autor: Markéta Buchtová
Bezpečnostní management v regionech Kriminalistika a kriminologie
Vedoucí práce: PhDr. JUDr. Jana Firstová, Ph.D.
Praha 2020
P r o h l a š u j i,
že jsem bakalářskoupráci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně VŠ AMBIS a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Praze dne 30. 4. 2020 Markéta Buchtová
Poděkování
Děkuji paní PhDr. JUDr. Janě Firstové, Ph.D., za užitečnou metodickou pomoc a ochotu, kterou mi poskytla při zpracování mé bakalářské práce. Velice si vážím, že mi vždy se vším poradila a pomohla.
ANOTACE A KLÍČOVÁ SLOVA
Anotace:
Tato bakalářská práce se zabývá problematikou kriminality mládeže a je zaměřena na charakteristiku vlivů, které na mládež působí. Konktrétně se jedná o rozbor etiologie, to je především psychický a sociální vliv mládeže, vliv rodiny na mládež, vrstevníků, školy a vliv médií. Dále je v práci rozdělena a popsána fenomenologie kriminality mládeže, která je rozdělena na celkovou kriminalitu, kriminalitu násilnou a majetkovou. Práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. Praktická část této práce je založena na základě kvantitativního výzkumu, v tomto případě šetření pomocí strukturovaného dotazníku. Šetření probíhá v rámci laické veřejnosti a je zaměřené na zjišťování toho, co si myslí veřejnost o kriminogenních faktorech kriminality mládeže a případné možnosti řešení. Pro lepší přehlednost je práce doplněna o schémata a grafy.
Klíčová slova CZ:
Etiologie kriminality, fenomenologie kriminality, charakteristika vlivů, kriminalita, kriminalita mládeže, mládež, děti
Annotation:
This bachelor thesis focuses on problems with criminality of youngsters and it targets the characteristics of influences, that act on childern. Concretely it’s about analysis of ethiology and that is mainly mental and social influence of youngsters, family, relatives, school and influence from media. The next part is about description and division of fenomenology of criminality of youngsters, which is divided on total crime, violent crime and property crime. The thesis is split into theoretical part and practical part. The practical part of the thesis is based on quantitavite research. In this case through investistigation with structured questionnaire. The research is created for general public and it’s focused on what people think about criminogenic factors of criminality of children and youth with eventual options of solutions. For a better clarity, schematics and graphs are included.
Key words:
Etiology of crime, phenomenology of crime, characteristics of influences, crime, juvenile delinquency, youth, children
OBSAH
ÚVOD ... 6
1 ZÁKLADNÍ POJMY ... 7
1.1 Co je to kriminalita ... 7
1.2 Děti a mladiství ... 9
2 FENOMENOLOGIE KRIMINALITY MLÁDEŽE ... 11
2.1 Celková kriminalita mládeže za období 1989 až po současnost ... 11
2.2 Násilná kriminalita mládeže ... 13
2.3 Majetková kriminalita mládeže ... 15
3 ETIOLOGIE ... 17
3.1 Rizikové faktory páchání kriminality ... 17
3.1.1 Psychický a sociální vývoj dítěte ... 18
3.1.2 Vliv rodiny na mládež ... 21
3.1.3 Vliv vrstevníků na mládež ... 24
3.1.4 Vliv školy na mládež ... 26
3.1.5 Vliv médií na mládež ... 28
4 MOŽNOSTI PREVENCE KRIMINALITY ... 31
4.1 Sociální prevence kriminality ... 31
5 PRAKTICKÁ ČÁST ... 34
5.1 Cíl praktické části ... 34
5.2 Popis postupu práce, použité metody ... 34
5.3 Výzkumné předpoklady ... 35
5.4 Výsledky ... 36
5.4.1 Vyhodnocení dotazníku ... 36
5.4.2 Vyhodnocení výzkumných předpokladů ... 56
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ... 59
6
ÚVOD
Tato bakalářská práce se zaměřuje na kriminalitu mládeže, konkrétně na charakteristiku vlivů, které na ni negativně působí. Těmito vlivy jsou především rodina, vrstevníci, škola a média. Právě tyto skupiny nejvíce utvářejí a vytvářejí osobnost mládeže.
Cílem této bakalářské práce je analyzovat kriminogenní faktory, které bývají dávány do souvislosti s rozvojem kriminální kariéry mládeže.
Celá bakalářská práce je rozdělena na dvě hlavní části, teoretickou část a praktickou část. V teoretické části jsou popsány základní pojmy, jako je kriminalita, trestný čin a čin jinak trestný, delikvence, prekriminalita, provinění a predelikvence, k lepšímu pochopení celé práce. Dále je zde nastíněna fenomenologie kriminality mládeže a možnosti prevence kriminality mládeže. Ve fenomenologii je tato práce založena na celkové kriminalitě mládeže za období 1989 až po současnost, na násilnou kriminalitu a majetkovou kriminalitu. V kapitole o prevenci je vysvětlena sociální prevence, která je pro toto téma důležitá. Hlavní část, která je popsána nejvíce, je etiologie. Jsou v ní popsány rizikové faktory páchání kriminality, psychický a sociální vývoj dítěte, vliv rodiny, vrstevníků, školy a médií na mládež. Právě v této části je vysvětleno, co přesně stojí za tím, že mládež kriminalitu páchá.
Praktická část je založena na metodě dotazníkového šetření. V této části je zjišťováno, co si myslí o vlivech působících na mládež vzorek vybraných respondentů z laické veřejnosti. Ve výsledcích práce je vyhodnoceno dotazníkové šetření, které je dokresleno pomocí okomentovaných grafů a tabulek. Dále budou v závěru práce vyhodnoceny i výzkumné předpoklady, které byly sestaveny před samotným rozdáním dotazníků.
7
1 ZÁKLADNÍ POJMY
Před samotným rozebráním a popsáním tématu je velmi důležité vysvětlit základní pojmy, které se v práci opakují a na které tato práce navazuje. Celá práce je postavena na pojmech kriminalita, mládež, trestné činy a jejich příčiny a prevence. V práci bude především používán pojem mládež, který zahrnuje děti a mladistvé, jelikož právě na tyto pachatele se práce vztahuje.
1.1 Co je to kriminalita
Kriminalita znamená zločinnost. Je to nejzávažnější sociálně patologický jev.
Vychází z latinského slova crimen, který znamená zločin. Kriminologie rozlišuje kriminalitu na dvě základní dělení – na užší legální (juristické) pojetí kriminality a na druhé, širší sociologické pojetí kriminality. Legální (juristické) pojetí je stejné s trestněprávním pojmem kriminalita, kterou chápeme jako souhrn jednání, která trestní právo posuzuje jako trestné činy a úroveň vyjadřuje součet evidovaných trestných činů.
Oproti tomu sociologické pojetí kriminality je na trestním právu nezávislé a umožňuje kritický přístup k platnému trestnímu právu. Kriminalita se jako společenský jev zkoumá pomocí kriminologie, ale zkoumají ji i další vědy, kterými jsou trestněprávní věda, kriminalistika a kriminální politika. Každá z těchto věd zkoumá kriminalitu jinými metodami, úkoly a z jiných hledisek. (ZOUBKOVÁ a kol., 2011)
Trestný čin
„Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.
Trestné činy se dělí na přečiny a zločiny. Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let.“
(Zákon č. 40/2009 Sb.)
8 Čin jinak trestný
Čin jinak trestný je takový čin, který spáchali děti mladší patnácti let. Podle právní úpravy jsou tyto děti trestně neodpovědnými pro nedostatek věku. Pro tyto děti se používá v odborné literatuře pojem nedospělý pachatel neboli nezletilý pachatel. Pod činy jinak trestné se zařazuje delikvence, pod kterou dále patří prekriminalita a predelikvence. (ZOUBKOVÁ a kol., 2011)
Delikvence
Delikvencí se myslí skutky, které nejsou trestnými činy například z důvodu vyloučení trestní odpovědnosti pachatele pro nedostatek věku. Patří sem přestupky a jsou to všechna jednání mládeže, která porušují společenské normy a jejich ochrana je zabezpečena právními předpisy. Typickým znakem dětské delikvence je především skupinovost, nepřipravenost a zároveň promyšlenost. Děti, které páchají trestné činy, nebývají samy, schází se ve skupinkách, jejich činy bývají spontánní a týkají se například krádeží a agrese. Do delikvence se zahrnuje i takzvaná prekriminalita. (FIRSTOVÁ, 2014) Prekriminalita
Pojem prekriminalita je používán v kriminologii a patří pod delikvenci. Přesně řečeno to jsou činy jinak trestné, které spáchaly děti před dosažením trestní odpovědnosti, a u osob, které jsou starší patnácti let, jsou označovány za provinění, po dovršení osmnáctého roku věku za trestné činy. (FIRSTOVÁ, 2014)
Provinění
Provinění je pojem, který označuje trestný čin, kterého se dopustil mladistvý (osoba od patnácti do osmnácti let), dovršil tedy patnáctý rok života, ale nepřesáhl osmnáctý. „Aby se jednalo o provinění, za které by měl být mladistvý stíhán, příp. odsouzen, musí toto provinění vykazovat míru závažnosti vyšší než malou. Mladistvý musí mít vždy obhájce, a to až do doby, než dosáhne 18 let věku. Do vazby jej lze vzít jen v opravdu výjimečných případech. Je-li mladistvý soudem shledán vinným, neukládá se mu trest, ale tzv. opatření. Zákon zná tři druhy opatření: výchovná opatření, ochranná opatření a trestní opatření. Soud rovněž může upustit (případně podmíněně upustit) od uložení opatření.“ (Trestní řízení ve věcech dětí a mladistvých, nedatováno)
9 Predelikvence
Další související pojem je predelikvence. Jsou to činy nenaplňující znaky skutkových podstat jednotlivých trestných činů a přestupků a právní úprava říká, že nejsou postižitelné. Predelikvence bývá začátek kriminality a právě toto chování je natolik rizikové, že může časem přerůstat až v trestnou činnost. Jedná se například o šikanu ve školních zařízeních a záškoláctví. Dítě se pomalu, ale jistě setkává s prvními znaky kriminality, špatného chování a to v něm začíná „probouzet“ jistou kriminalitu, která se může projevit později, když je dítě o něco starší. (FIRSTOVÁ, 2014)
1.2 Děti a mladiství
Problematikou mládeže se zabývá řada vědních disciplín, a to sociologie, pedagogika a další společenské vědy. V případě, že mládež překračuje právní normy a dopouští se delikventní činnosti, zabývají se těmito věcmi vědy právní. Je nutné rozlišovat pojmy mládež, děti a mladiství.
Vědy právní dělí tuto kategorii na mládež, to znamená, že za mládež se považují osoby do osmnácti let a ty se podrobněji dělí na děti a mladistvé:
Mládež
Pojem mládež se dělí podle § 2 odst. 1 písm. a) ZSM na dvě kategorie:
• Děti – trestně neodpovědné (do 15 let věku)
• Mladistvé – podmíněně odpovědné (od 15 do 18 let) Kriminologie používá ještě další věkovou kategorii,
• tzv. mladé dospělé – plně trestně odpovědné (od 18 let do 30 let) (Zákon č. 218/2003 Sb.)
Děti
Dítě je nedospělý pachatel, které kvůli svému věku není trestně odpovědné. Podle současné právní úpravy se jedná o děti, které nedovršily patnáctý rok věku.
„Trestní zákoník dále stanoví, že kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný (§ 25) a že trestní odpovědnost mladistvých a sankce
10
jim ukládané upravuje zákon o soudnictví ve věcech mládeže (§ 109). Při spáchání trestného činu může být polehčující okolností skutečnost, že pachatel spáchal trestný čin ve věku blízkém věku mladistvých (§ 41). Těmto pachatelům může soud v některých případech uložit také některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé, např. v souvislosti s podmíněným upuštěním od potrestání s dohledem, výměrou a výkonem obecně prospěšných prací (§ 41, § 63, § 65 a další). Naopak přitěžující okolností může být, svedl-li pachatel k činu jinak trestnému, provinění nebo trestnému činu jiného, zejména dítě mladší patnácti let, mladistvého nebo osobu ve věku blízkém věku mladistvých (§ 42). Mládež je totiž nositelem svébytných skupinových znaků (osobnostních, sociálních a behaviorálních), které z ní činí poměrně ‚snadnou kořist‘.“
(Zákon č. 40/2009 Sb.; CHROMÝ, 2010)
Mladistvý pachatel
Mladistvý pachatel je trestněprávní pojem, který označuje kategorii pachatelů trestných činů, kteří podle ustanovení § 2 písm. c) zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, „v době spáchání provinění dovršili patnáctý rok a nepřekročili osmnáctý rok svého věku“. To jsou osoby již trestně odpovědné, ale jejich postavení v trestním řízení je výrazně modifikováno oproti starším pachatelům. Po dovršení osmnáctého roku věku mají plnou trestní odpovědnost. (Zákon č. 218/2003 Sb.)
Mládež z hlediska společenských věd:
„Mládež je definována z hlediska přístupu jednotlivých vědních disciplín odlišně.
Mládež jako pedagogická kategorie je definována jako společenská skupina, jež je tvořena jedinci ve věkovém rozmezí od 15 do 25 let. Tito ve společnosti již nezaujímají roli dítěte, na druhou stranu jim však společností zatím není přiznána role dospělého.“
(PRŮCHA, J. WALTEROVÁ, E. MAREŠ, J., 2009)
„Sociálně-psychologické vnímání mládeže lze spojit s kategoriemi pubescence (dospívání) 11.-15. rok věku a adolescence (mládí) 15.-20. (22.) rok věku, kdy pro ukončení období adolescence nehrají takovou roli biologická kariéra, jako je reprodukční zralost spojená obvykle s ukončením tělesného růstu, ale spíše kritéria psychologická – osobnostní autonomie jedince, sociologická – role dospělého, či kritéria pedagogická ve smyslu završení vzdělání, získání profesní kvalifikace.“ (SMOLÍK, 2010)
11
2 FENOMENOLOGIE KRIMINALITY MLÁDEŽE
Předmětem kriminální fenomenologie je zkoumání kriminologie, které se zaměřuje na popis kriminality, její formy a struktury, škody způsobené kriminalitou atp. V této kapitole je popsána struktura kriminality, která je kvalitativní stránkou kriminality a vypovídá o osobě pachatele, oběti nebo o povaze samotného trestného činu. Časté rozdělení bývá podle druhů trestných činů, kterými jsou celková kriminalita mládeže, násilná a majetková kriminalita mládeže. Stav kriminality a její charakteristiku lze zjistit ze statistických údajů. To jsou registrované trestné činy a registrovaní pachatelé. Stav kriminality se vyjadřuje absolutními čísly, ale může být ukázán i pomocí indexů.
Ty ukazují úroveň a intenzitu kriminality. (ZOUBKOVÁ, 2015)
2.1 Celková kriminalita mládeže za období 1989 až po současnost
Život dříve a dnes se výrazně liší ve všech ohledech, včetně toho kriminálního.
Celkově lidé dříve před rokem 1989 nepáchali tolik trestných činů, protože kvůli vládnoucí politické straně si to tolik „nemohli dovolit“. Velký zvrat však přišel právě po roce 1989, kdy přišla svoboda a demokracie, kterou občané tolik chtěli. S vytouženou svobodou ovšem občané dostali bohužel i pocit, že si mohou dělat, co chtějí a kdy chtějí, i když to překračovalo meze. Právě kvůli tomu v 90. letech 20. století došlo k prudkému (čtyřnásobnému) nárůstu kriminality. Stejný nárůst se ukázal i u mládeže, která páchala trestnou činnost. (Stav, struktura a dynamika kriminality, 2011) V roce 1997 bylo evidováno 12 086 činů jinak trestných, které spáchaly děti do patnácti let, a o rok dříve, v roce 1996, spáchali mladiství 22 719 těchto činů – tolik jich bylo registrováno. Trestná činnost u dětí a mládeže od roku 1996 až do současnosti postupně mírně klesá. Právě v dnešní době je zaznamenáno u dětí a mládeže nejméně trestných činů.
(FIRSTOVÁ, 2014)
Jak uvádí Firstová (2014), nárůst kriminality v 90. letech bývá odůvodňován mimo jiné skutečností, že se jednalo o léta, kdy se dostaly do tzv. kriminálně exponovaného věku silné populační ročníky. Podíváme-li se však na indexy kriminality vypočítané dle počtu
12
obyvatel příslušné věkové kategorie trvale žijících na území České republiky v uvedených letech v kontextu s počty skutků páchaných na našem území za inkriminovaná období, ukazuje se, že tato křivka se příliš neliší. Plynule dochází k poklesu tohoto indexu, i když ne v tak výrazných intervalech jako u rozsahu uváděného v absolutních číslech.
Pravděpodobně je tedy hlavním důvodem nárůstu kriminality po roce 1989 přechod od totalitního režimu ke svobodné společnosti. Důvodů, které kriminalitu způsobily, je ovšem určitě více. Mezi další již zmiňované patří i kriminálně exponované období – silné populační ročníky z let 1973–1978. Otevření hranic společnost svádělo k nelegální migraci a to také navyšovalo nárůst kriminality. Dalšími důvody jsou například rozvoj tržní ekonomiky, pokřivování hodnot, nestabilita, nepřehlednost a nedostatečnost právních předpisů, vymizení „z očí“ institucionální kontroly a dysfunkce neformální sociální kontroly, kriminální citlivost občanů se snižovala, společnost nebyla ochotná vždy oznamovat trestné činy, a proto nízká objasněnost činů nepředstavovala pro pachatele přípustné riziko. (FIRSTOVÁ, 2014)
Pro přesnou představu, kolik objasněných trestných činů, které mládež spáchala, je níže přiložen graf vytvořený na základě statistik Policejního prezidia ČR za období od roku 1990 až po současnost. Tento graf ukazuje výrazný nárůst kriminality od roku 1990 do roku 1996 a poté volný a postupný pokles trestných činů do dnešní doby. V grafu lze vidět klesající trend kriminality u dětí a mladistvých.
Objasněné skutky kriminality mládeže za období 1990-2017:
(podle oficiálních statistik Policejního prezidia ČR dostupných na www.policie.cz)
4146 7093 8053
12059 11999 10216
5541 3319 3090 2783 1584 1463 1350 1250 1273 11407
18812 22160
22719 16730
13507
10901
7886 7605 7728
5339 4713
3367 2585 2636 0
5000 10000 15000 20000 25000 30000 35000 40000
1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012 2014 2016 2017
Objasněné skutky za období 1990 - 2017
děti mladiství
13
K postupnému klesání kriminality a trestných činů u mládeže dochází od roku 1998. K tomuto poklesu dochází každým rokem, a to hned z několika důvodů. Jedním z nich je prevence kriminality. Prevenci kriminality můžeme rozdělit na prevenci podle obsahového zaměření a prevenci podle okruhu adresátů. Prevence podle obsahového zaměření se dále dělí na sociální, situační a viktimologickou prevenci. Podle adresátů se dělí na prevenci primární, sekundární a terciální. (ŠTEFUNKOVÁ, ŠEJVL, 2012)
Myslím si, že sociální prevence má velmi vysoký dopad na kriminalitu mládeže, jelikož je dětem už malička říkáno, co mohou a nesmí dělat, co je za tresty, když budou páchat špatné a nadále trestné činy. Tato prevence je zaměřena na sociální kriminogenní faktory, jako je například záškoláctví atd. Tyto informace se mládež dozvídá z působení rodiny, školy, médií, z právních řádů atd. Právě škola a rodina by měla děti a mladistvé naučit a vysvětlit jim, proč je páchání trestných činů špatné a jaké postihy za ně následují.
Dále je též důležitá situační prevence, která se zaměřuje na odstraňování kriminogenních situací a omezování příležitostí páchání trestných činů. Protože se zvyšuje ochrana objektů, osob a věcí, mládež si nedovolí páchat kriminalitu v takové míře, jelikož ví, co bude následovat za postihy, protože je vysoká pravděpodobnost, že se na jejich činy přijde. Jelikož v minulém století nebyla možnost tak vysoké prevence, trestných činů bylo znatelně více. Jsem přesvědčena, že s dnešní dobou, novodobými pokroky a silnější prevencí a zabezpečením dochází k trestným činům méně.
2.2 Násilná kriminalita mládeže
Násilná trestná činnost mládeže je vzhledem ke způsobeným následkům společensky nejzávažnější formou trestné činnosti mládeže. Tato trestná činnost znamená fyzické poškození osoby nebo v horším případě až usmrcení osoby. Je součástí kriminality obecné a v kriminologii se pojem násilí spojuje i s pojmem agresivita. Do této skupiny spadá i „pouze“ to, že se pachatel o takovýto čin pokusí. Dále tato definice zahrnuje i činy směřující proti věcem a idejím. Jako poslední se pod pojem násilná kriminalita zahrnují činy rasistické povahy, které jsou spáchány verbální formou. Najít ovšem prvek, který by většinu celého spektra kriminality sjednotil, je velmi náročné a pro kriminologický výzkum by to bylo prakticky bezcenné. (VÁLKOVÁ, KUCHTA, HULMÁKOVÁ a kol., 2019)
„Pojmem ‚násilí‘ je zpravidla označováno chování osoby vůči jiné osobě, které se projevuje záměrným vyhrožováním, pokusem či dokonáním jednání, které jiné osobě
14
způsobuje fyzickou či psychickou újmu.“ (MAREŠOVÁ a kol., 2015)
Když mládež páchá násilnou trestnou činnost, ve většině případů páchá tyto činy celá skupina vrstevníků nebo více osob. Pachatelé se pak mezi sebou vzájemně podporují a tím pádem jsou jistější a silnější společně, než kdyby byl pachatel na trestný čin sám.
Jedním z druhů této kriminality, která spadá pod násilnou, může být například šikana. V tomto případě může násilí začínat tak, že si skupinka pachatelů vybere svoji oběť (například ve škole) a začne jí pomalu, ale jistě ubližovat. Tato šikana se stupňuje, začíná slovními urážkami, přechází v psychické vydíraní a zastrašování nebo vyhrožování a pak může přejít právě až v násilí samotné. Pachatelé svoji oběť zastrašují, že pokud někomu nahlásí, co se děje, následek toho bude ještě horší. Horším případem násilné kriminality, která může vycházet ze šikany, je například ublížení na zdraví. Mladiství ovšem páchají tento čin i na jiných osobách, které v minulosti nešikanovali.
(MAREŠOVÁ a kol., 2015)
Zákon č. 140/2009 Sb. Trestního zákoníku § 173 říká, že loupež je zvlášť závažný zločin, a právě loupeže se mládeže též dopouští. Pachatel se tohoto činu dopouští tehdy, pokud proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Důvodů, proč děti a mládež tyto trestné činy páchají, je mnoho a podrobněji budou vysvětleny v etiologii.
Dětští vrazi
V odborné literatuře toho, co se týče dětí a vražd, moc není. Je to dáno tím, že tento jev není tak častý a moc se nestává. „Většina dostupných kriminologických studií se zaměřuje na děti jako oběti homicidií, nikoli jako pachatele. Poměrně málo dostupná jsou i statistická data ze zahraničí. Válková, Kuchta, Hulmáková a kol. ve své knize uvádějí, že v roce 1998 se děti podílely na vraždách ve Spojených státech v necelém jednom procentu.
Dlouhodobá sledování v ČR naznačují, že mladiství se na celkovém počtu vražd jako pachatelé podílejí cca ze 3 % a děti cca 1 %.“
(VÁLKOVÁ, KUCHTA, HULMÁKOVÁ a kol., 2019)
15 Mladiství vrazi
Pokud se jedná o mladistvé vrahy, je toho v odborné literatuře více než v případě vrahů dětských. Je udáván statistický pokles podílu mladistvých na spáchaných vraždách v USA. Zatímco v roce 1993 činil tento podíl 16,2 %, v roce 2002 pouze 9,3 %.
Válková, Kuchta, Hulmáková a kol. (2019) uvádějí dělení mladistvých vrahů podle kriminologických charakteristik na dvě skupiny. První tvořily osoby s nižším intelektem, poruchami chování a časným začátkem hlavně majetkové trestné činnosti. V jejich motivaci dominovala zejména potřeba materiálního zisku a jejich kriminálně agresivní chování bylo plánovité a organizované. Druhou pak osoby s malou četností poruch chování v minulosti, jejich činy jsou motivovány zejména krizovou situací a směřují proti členům rodiny. Jejich kriminální chování je častěji dezorganizované. Shrnutí výsledků zkoumání mladistvých vrahů vychází takto: jde o osobu mužského pohlaví, která byla v minulosti vystavena domácímu násilí, před spácháním vraždy již byla alespoň jednou uvězněna a pravděpodobně užívá či zneužívá alkohol a/nebo drogy. Pro jeho osobnost je typická nízká sebeúcta, neschopnost zvládat silné negativní pocity, slabý úsudek a znuděnost.
Mladistvé vražedkyně útočí častěji na členy rodiny než cizí osoby.
(VÁLKOVÁ, KUCHTA, HULMÁKOVÁ a kol., 2019)
V záznamech policejních statistik lze vidět, že celkový pokles kriminality násilné přichází od roku 2000, stejně jako pokles jiného druhu kriminality u mládeže. Dalo by se tedy říct, že podle zjištěných a registrovaných případů dochází k celkovému a dlouhodobému poklesu.
2.3 Majetková kriminalita mládeže
Kriminalita majetková je součástí kriminality obecné. Registrovaná majetková kriminalita je nejpočetnější ze všech druhů kriminality jak v absolutních číslech, tak i v podílu na celkové kriminalitě (více než 60 %). Jednání této kriminality spočívá v útoku proti cizímu majetku. Tento pojem se dělí na tři pojetí: 1. získání majetku – to je zejména krádež, zpronevěra a podvod, 2. poškození majetku – zejména poškozování cizích věcí, 3. využití trestné činnosti jiného – to je podílnictví. Nejčastěji bývají registrovány krádeže a vloupání. Objasněnost této kriminality je nízká. (ZOUBKOVÁ a kol., 2011)
16
Jak bylo zmíněno v předchozích kapitolách, právě majetková kriminalita je ta, u které nastalo zlomové období po roce 1989 v důsledku sociálních a ekonomických změn, které revoluční rok přinesl. Nízké právní vědomí generace, která byla vychovávána právě před rokem 1989, přispělo k zapříčinění nárůstu majetkové kriminality. Dříve bylo zboží často nedostatkové a lidé si nemohli téměř nic výjimečného dopřát, to se ale poté změnilo a věcí, které společnost chtěla, bylo najednou příliš. Právě pro mládež bylo toto luxusní zboží vyvolávající faktor k tomu, aby něco odcizily, a majetková kriminalita narůstala v důsledku chtíče po věcech, které předtím nebyly dostupné. (FIRSTOVÁ, 2014)
Majetkovou kriminalitu můžeme rozdělit do dvou skupin, jak ji rozdělují policejní statistiky. První skupina jsou krádeže jako vloupání do cizího prostředí, to je například nejčastěji do obchodů, restauračních zařízení, chat, hotelů, penzionů, bytů, domů atp.
Skupinu druhou pak tvoří prosté krádeže, které jsou osobní. To je například krádež tašky, zavazadla, automobilů atp. Jako zajímavost bych podotkla, že mládež se soustředí hlavně na krádeže věcí z vozidel, jelikož vybavení aut je poměrně hodnotné a není označováno evidenčními čísly, tudíž může věc velmi dobře prodat do bazarů a zastaváren, kde dostane peníze, které dotyčný chce k tomu, aby si mohl dále koupit, co potřebuje nebo po čem touží. Toto pachatel nemůže udělat s jinými hodnotnými věcmi, jako je například mobilní telefon, protože v dnešní době jsou právě mobilní telefony, na kterých by dotyčný mohl vydělat, označovány sériovými čísly, pod kterými policie dokáže dohledat, že byly kradené. (FIRSTOVÁ, 2014)
Dalším velmi častým deliktem u mládeže, který spadá pod majetkovou kriminalitu, je poškození cizí věci. Nejčastějším případem poškození cizí věci je sprejerství na budovy, vlaky, památky atp., které je pro mládež typické. „V policejních statistikách je sprejerství zaznamenáno až od roku 2001, kdy byla tato skutková podstata zařazena do trestního zákona. V letech 2001–2009 bylo celkem zjištěno 4 702 případů sprejerství, což přesahuje výskyt trestného činu poškozování cizí věci v letech 2000–2009 zaznamenaného policejními statistikami.“ (MACHANOVÁ, 2011)
17
3 ETIOLOGIE
3.1 Rizikové faktory páchání kriminality
Charakteristické rysy kriminality mládeže
Kriminalita mládeže se vyznačuje jistými specifickými rysy, na základě kterých můžeme usuzovat na její osobitost. Rizikové faktory jsou okolnosti usnadňující vznik, trvání nebo rozšiřování kriminálního jednání jedince nebo skupiny. Mohou to být ale i sociální jevy, které vytvářejí vhodné podmínky pro kriminalitu nebo ji podporují.
U dospělých lidí to bývá například nezaměstnanost, válečné a náboženské konflikty, terorismus, prostituce, chudoba atp. U mládeže zapříčiňuje kriminalitu psychický a sociální vývoj, vliv rodiny, školy, vrstevníků a médií. Toto vše bývá označováno jako příčiny kriminality, které budou v následujících kapitolách podrobně rozepsány a vysvětleny.
(VÁLKOVÁ, KUCHTA, HULMÁKOVÁ a kol., 2019)
Trestné činy bývají následkem emotivního jednání. Pachatel své špatné chování a činy často dopředu neplánuje, dokazuje to například nevhodné použití nástrojů, špatné načasování a náhodnost místa činu. Další charakteristický rys je nedokonalé zahlazování stop. Jsou ale i případy, kdy se mladý pachatel potřebuje svými činy pochlubit před vrstevníky nebo veřejností. Trestná činnost, jak bylo zmíněno v kapitole Násilná kriminalita mládeže, bývá nejčastěji páchána ve skupině. Je to také charakteristický rys právě kriminality mládeže, proto je důležité jej zmínit i zde. Skupina dodává jednotlivci sílu a motivuje ho k páchání trestných činů, které by mnohdy sám jednotlivec neudělal.
(ZEMANOVÁ, DOLEJŠ, 2015)
Nízký věk nebo malá fyzická síla mládeže „nutí“ mládež používat zbraně, neúměrné prostředky apod., protože je pachatel kvůli svému věku nedostatečně silný a použití těchto prostředků dodává kriminálnímu jednání větší brutalitu. Pachatel se snaží svoji sílu demonstrovat. Bohužel se může stávat, že se pachatel snaží o okradení někoho, ale za použití těchto věcí končí svůj čin ublížením na zdraví.
Jako poslední věc v této kapitole, kterou je nutné zmínit, je, že mládež páchá trestné činy v souvislosti s užíváním návykových látek a drog. Tento případ se může rozdělit do dvou kategorií. První je ta, že mládež vykonává trestnou činnost pod vlivem těchto látek a drog například kvůli tomu, že tyto látky podporují sebedůvěru a odvahu. Druhá možnost
18
je ta, že páchá trestnou činnost, aby se k těmto látkám dostala a získala je, tím pádem se jedná o majetkovou kriminalitu. (ZEMANOVÁ, DOLEJŠ, 2015)
3.1.1 Psychický a sociální vývoj dítěte
Psychosociální vývoj dítěte je velmi individuální, kontinuální proces, který zahrnuje somatickou a psychickou stránku jedince. Vývoj dítěte se rozděluje do určitých skupin, které jdou postupně za sebou. Tato období jsou v následujících kapitolách rozepsána podle toho, jak uvádí ve své knize Kriminalita mládeže v sociálních souvislostech Firstová (2014). Právě tato část spolu s vlivy rodiny, vrstevníků, školy a médií na dítě je pro pochopení problematiky kriminality mládeže též důležitá.
Prenatální období
Tak jako život samotný, tak se i psychika a osobnost dítěte začíná vyvíjet už v prenatálním období. Jak ukazují psychologické poznatky, právě toto období je pro vývoj jedince velmi důležité, stojí na něm vše další. Velkou roli pro další vývoj objektivních vztahů hraje matka a její postoj k mateřství, graviditě, postoje k těhotenství, nejbližší okolí matky, ale i kvalita partnerského vztahu. Horším případem jsou nechtěná těhotenství, mateřství je ohroženo vytvořením ambivalentního vztahu matky k dítěti, kdy matka může začít své nechtěné dítě nenávidět. Po narození dítěte je matka ke svému dítěti lhostejná, nezajímá se o něj a celkový přístup je velmi chladný a negativní. V nejhorším případě může matka svoje dítě ze svojí nenávisti až fyzicky týrat, ubližovat dítěti.
(FIRSTOVÁ, 2014) Novorozenecké období
Další fází je novorozenecké období neboli adaptace trvající cca 6 týdnů. Dítě má vrozené reflexy a způsoby chování, které následně aktivně zapojuje do sociální interakce.
Dítě je schopné už po narození jednoduchých myšlenkových pochodů a snaží se nám dát najevo například pomocí breku, co chce. Už toto období je svým způsobem predisponováno pro sociální dialog. V této interakci není důležité pouze dítě, ale svoji roli hraje i matka dítěte, která je pro ni též nasměrována. Důležité pro novorozené dítě je i to, aby na něj matka mluvila a udržovala s ním tento mluvený kontakt. I když dítě nerozumí slovům, které říká, zvyká si na hlas matky, který ho uklidňuje a podle kterého pozná, že se jedná o jeho matku. Tohle vše navazuje na prenatální komunikaci, která je zmíněna výše
19
v prenatálním období. S tím souvisí celkový postoj matky k dítěti, který je pro jeho následný život velmi zásadní. Právě nedostatek sociální interakce, který se jeví už v novorozeneckém období, vede k opožďování dítěte a narušování jeho psychického vývoje a to může předcházet špatnému a kriminálnímu jednání u dětí. Tímto případem jsou například matky, které své děti odmítají, nebo rodiče, které na svoje dítě nemají čas.
Odmítající matky na svoje dítě křičí, nepřiměřeně reagují na pláč dítěte, který je zcela normální atp. Zaneprázdněné matky nemají s dítětem kontakt naopak kvůli tomu, že neustále pracují nebo dělají jiné věci, kvůli kterým dítě nechávají celé dny v jesličkách a školičkách, kde se o takhle malé děti starají cizí lidé. (FIRSTOVÁ, 2014)
Kojenecké období
Fázi kojenecký věk lze charakterizovat jako období prudkého psychického vývoje dítěte, které bývá na začátku vybaveno pouze minimálními kompetencemi charakteru vrozených dispozic k rozvoji určitého projevu, a to se následně proměňuje v osobnost dítěte. Do jednoho roku dítěte se začínají vytvářet trvalé sociální vztahy. Asi mezi šestým a osmým měsícem dítě rozlišuje známé a cizí tváře a začíná projevovat úzkost, pokud dojde k odloučení od známé osoby, prioritně matky. V tomto období začíná právě matka zaujímat jedinečné místo v citovém životě dítěte. Vedle tzv. separační úzkosti se objevuje strach z cizích lidí, což je znakem přirozeného, normálního emočního vývoje kojence.
(Firstová, 2014) Je známé, že děti vyrůstající v ústavní péči tyto emotivní reakce nevykazují, jelikož se nestalo, že by se dítě úzce vázalo k jedné osobě. Tyto děti mohou být také rizikové v ohledu vývoje jejich psychiky. Uvádí se také, že narušení hlavních sociálních vztahů právě v tomto období bývá přiřazováno k následnému problému v kamarádských, rodičovských nebo partnerských vztazích. (FIRSTOVÁ, 2014)
Batolecí věk
Batolecí věk je období mezi 1. a 3. rokem života dítěte. V této etapě dochází též k výraznému rozvoji osobnosti dítěte. Z pohledu etiologie deviantního chování lze považovat právě batolecí věk za důležitý. Dochází k rozvoji sebeovládání a k rozvoji vnímání sebe samotného, když se tento rozvoj nevyvíjí, jak má, dítě to negativně ovlivní i pro rozvoj následující. S tímto úzce souvisí i emoční stránka dítěte, kterou úzce ovlivňuje matka dítěte tím, jak se k dítěti chová, jestli se mu správně věnuje a dává mu dostatečné množství lásky, kterou dítě potřebuje už od prenatálního období. Dítě musí porozumět vlastním pocitům a umět je vyjádřit. Dítě se v tomto věku vídá a seznamuje i s jinými
20
dětmi, seznamuje se základními normami společnosti, morálkou, s tím, jak se má k ostatním dětem chovat, co může a co nesmí. Toto vše ovlivňují především rodiče, vychovatelé a nejbližší lidé dítěte. Právě toto ovlivňování dítě velmi vnímá a svoje nejbližší lidi podvědomě napodobuje, jeho rodiče mu jsou příkladem. (FIRSTOVÁ, 2014) Předškolní věk
Předškolní věk dítěte je od tří let. V tomto období by mělo dítě začít navštěvovat mateřskou školu, aby se socializovalo. Nebývá tak tomu ale ve všech případech. Jsou i rodiny, které upřednostňují rodinnou výchovu před institucionální výchovou. Právě ve věku tří až šesti let dochází k uvolňování vazeb na primární výchovné prostředí. Na to se váže rozvoj poznávacích procesů, kdy u dítěte převažuje především intuitivní myšlení. Děti si v tomto věku hodně vymýšlejí. Nemusí se ale jednat především o to, že by bylo dítě špatně vychované atp., dítě mnohdy pouze říká věci pro něj srozumitelným způsobem, vše plně nepochopí nebo některé věci úplně vyloučí. Dítě si myslí, že je vše v pořádku a že říká pravdu. O problém se jedná, když tyto věci dělá starší dítě, které má více rozumu a věci může pochopit lépe. Děti se rozvíjí neustále, dochází tedy nejen k fyzickému rozvoji, ale i k mentálnímu a duševnímu, který je pro téma charakteristiky vlivů, které na dítě působí, důležitý.
Jelikož je dítě intenzivně v kontaktu s vrstevníky a navštěvuje mateřskou školu, začíná se začleňovat do kolektivu a v jeho životě začínají právě vrstevníci hrát velmi důležitou roli, a to i ve smyslu ovlivňování. Jak zmiňuje Firstová (2014), vývojovým úkolem tohoto období je rozpor mezi pocitem iniciativy a viny za činnost, jež je v rozporu se společenskými normami. Rodiče jsou pro dítě v tomto období jistým vzorem, s nímž se identifikují. Vzorce chování se děti učí přirozeně v rodinném prostředí. Prosociální chování je také výsledkem sociálního učení, ke kterému u dítěte dochází především nápodobou. Pokud v rodině dítěte absentuje vhodný model chování, případně není ani od dítěte vyžadován, stává se dítě v tomto ohledu zvýšeně ohrožené různými asociálními jevy, jelikož často ani neví, jaké chování lze považovat za žádoucí a vhodné. Děti vyrůstající v pro ně rizikovém prostředí, např. v rodinách, kde rodiče nadměrně holdují alkoholu či jiným návykovým látkám, bez minimálního zájmu o vývoj dítěte, s rodiči a asociálními projevy chování vůči svému okolí, ale hlavně i vůči svým dětem, lze považovat za velice rizikové z pohledu nedostatečného rozvoje prosociálního chování, absence vlastní seberegulace či identifikace s nežádoucími vzory. (FIRSTOVÁ, 2014)
21 Školní věk
Tato kapitola je poslední, která zapadá do psychického a sociálního vývoje dítěte podle věku. Školní věk začíná zahájením školní docházky, to je kolem šestého až sedmého roku života dítěte. V období školního věku se dítě začíná spíše snažit vykonávat různé činnosti, začíná chápat více věcí najednou a musí si zvyknout na určitý režim školní docházky. Když je dítě nezralé, může nevědomě porušovat sociální normy a pravidla, vědomě lhát a to může vést k následnému nesprávnému chování, porušování pravidel a ke kriminálnímu jednání a chování. (FIRSTOVÁ, 2014)
Školní věk je v odborné literatuře diferencován na tři základní období:
• mladší školní věk – období od šestého, sedmého do osmého až devátého roku dítěte V tomto období se dítě seznamuje s novou rolí školáka a prochází různými vývojovými změnami, které jsou výrazně ovlivněny školním prostředím.
• střední školní věk – období od devíti let do nástupu pubescence, tj. kolem jedenáctého až dvanáctého roku dítěte
Tato fáze se označuje za fázi mnoha biologických a sociálních proměn osobnosti.
• starší školní věk – zahrnuje období pubescence a končí završením povinné školní docházky, tj. kolem patnáctého roku věku
V tomto období, kdy si dítě projde i pubertou a završí jej ukončením školní docházky, by mělo samo vědět, co je správné, jaké jsou normy a pravidla chování, co je žádoucí a jak se má správně chovat. To vše ovlivní a určí psychický a sociální vývoj dítěte.
(FIRSTOVÁ, 2014)
3.1.2 Vliv rodiny na mládež
Rodinné prostředí je prioritním a přirozeným životním prostředím mládeže, které sehrává nejdůležitější úlohu v procesu socializace. Aby byl duševní vývoj mládeže zdravý, musí mládež vyrůstat v prostředí, které je citově vřelé a stálé. Aby bylo prostředí vřelé, musí mít rodiče svoje děti rádi. Stálé prostředí bude tehdy, když se budou mít děti a rodiče rádi navzájem. Mládež přijímá všechno, co mu v rodinném prostředí jeho nejbližší lidé poskytnou, ať už je to to dobré, ale bohužel i to špatné. Mládež se v rodině od narození přirozeně učí, pozoruje jednání a chování rodinných příslušníků a poté ho napodobuje.
Rodina mládeži zprostředkovává v rámci sociálního učení vzory chování, které mu
22
následně usnadňují sociální interakci a navazování pozitivních sociálních vztahů. Mládež se v rodině učí základním společenským a mravním pravidlům. Z pohledu prevence a ovlivňování mládeže sehrává rodina hlavní roli.
Rodina by měla být prostředím, kde se realizuje předávání životních zkušeností, tvoří citové zázemí, kde má mládež cítit bezpečí, oporu, zázemí a domov.
(MATĚJČEK, 2017) Základní funkce rodiny
Rodina by měla plnit tyto základní funkce, aby mohla správně fungovat. Je to funkce ekonomická, výchovná, biologická a emocionální.
Funkce ekonomická je důležitá proto, aby mohli rodiče svoje potomky materiálně zabezpečit, dali jim domov, jídlo, oděv a další věci pro běžné fungování. Problém může nastat ve chvíli, kdy rodiče nemají například práci, tím pádem nemají dostatek financí a nemůžou mládeži dopřát to, co by si přáli, mimo věcí, které potřebují. Mládež tuto nepříjemnou situaci začne vnímat ve chvíli, kdy zjistí, že nemá nové oblečení, mobilní telefon, nemohou jet s ostatními spolužáky na výlet, nemají nové školní potřeby atp.
Následně kvůli tomu mohou být nešťastní, jelikož by si tyto věci přáli, nebo kvůli posmívání jiných vrstevníků, a to může vést k tomu, že pak mohou páchat majetkovou trestnou činnost. (TYLEČEK, 2006)
Stejně tak důležitá je i funkce výchovná. Rodiče musí naučit své potomky základní věci, vysvětlit jim, proč se co dělá a nedělá, jak se mají chovat, co je normální a co naopak ne. V tomto případě může nastat problém ve špatném stylu výchovy. Tyto špatné styly mohou být například hyperproaktivní styl výchovy (úzkostná výchova). V tomto případě jsou rodiče přehnaně starostliví, mají přehnaný strach, aby si jejich dítě neublížilo, snaží se je chránit před jakýmikoliv problémy. Tím pádem mu i neustále stanovují program a aktivity. Mládež se v tomto důsledku nenaučí být samostatná, nedokáže si prokázat svůj názor a to může vést k tomu, že se nechá ovlivnit silnějším jedincem k páchání trestných činů. Opačný nevhodný styl výchovy je styl liberální. V tomto případě je mládeži vše dovoleno. Mládež poslouchá jen základní pokyny, jinak má svoje pravidla a způsoby chování, které nebývají správné. Jelikož si mládež dělá, co chce, doma, dělá si, co chce, i ve škole. Tyto jedinci mohou šikanovat ostatní spolužáky a trestné činy jim nejsou cizí.
Dále musí rodina plnit funkci emocionální a biologickou pro rozmnožování a uspokojení potřeb. Další faktory, které mohou mít na mládež velmi špatný dopad, jsou rodiny, ve
23
kterých nežijí oba rodiče dítěte spolu s dítětem. Mohou to být například doplněné rodiny, partnerské rodiny nebo neúplné rodiny. (TYLEČEK, 2006)
Pojem doplněná rodina znamená to, že do rodiny přijde jeden nový, cizí partner, který zaujme rodičovskou pozici. Takzvaná doplněná rodina se velmi přibližuje rodinám úplným, ale skládá se z jednoho partnera, který není rodičem dítěte, ale pouze partnerem (nebo manželem/manželkou) jednoho rodiče, kteří spolu i s dítětem žijí. Když mládež nevyrůstá s tímto partnerem od narození, může být zvykání si na něj velice obtížné a někdy upřímné sžití ani nenastane. Oba partneři mají potřebu zanechání si určité míry svobody a to může vést bohužel k rozvolnění vztahů a výchově mládeže. Výchova mládeže může být spíše liberálnější, volnější a to znamená, že mládež určitou zodpovědnost a rozhodování dělá podle vlastních instinktů, což není dobré vzhledem k věku mládeže a k tomu, že mládež může tíhnout ke špatným věcem včetně kriminality. Dále může partner nebo rodič nesouhlasit s výchovou toho druhého, takže se snaží oba dva vychovávat dítě odlišně, tím pádem je dítě zmatené, neví, co má dělat. Zároveň jisté věci může dělat tomu druhému na truc tím, jak moc je ovlivněný jedním z nich. Důležité je tedy vzájemné vyjasnění rolí mezi partnery, stanovení výchovných postupů a forem péče s cílem zdravého psychosociálního vývoje dětí. (TYLEČEK, 2006)
Partnerské rodiny
Partnerské rodiny se velmi přibližují rodinám úplným. Vše je shodné jako v rodině úplné, ale partneři nemají formální potvrzení jejich svazku. Tito lidé se většinou nechtějí do formálního svazku pouštět kvůli určité svobodě, kterou vyžadují. Podle toho následně může vypadat i výchova mládeže, která je spíše volná, liberální. Tato výchova, jak už je zmíněno v předešlé kapitole, může vést též k páchání trestných činů, proto může být tento typ rodin rizikový. (TYLEČEK, 2006)
Neúplné rodiny
Neúplnou rodinou se rozumí taková rodina, kterou vytváří jeden z rodičů spolu se svými dětmi. Tyto rodiny jsou v dnešní společnosti čím dál tím častější, hlavně kvůli vysokému procentu rozvodů v naší společnosti. Z výchovného hlediska, ze vzniku výchovných problémů, je právě rozvod nejzávažnějším vznikem této rodiny. Neúplná rodina vzniká těmito způsoby:
- úplná rodina vůbec nevznikne, dítě už se narodí do neúplné rodiny
24
- úplná rodina zanikne nepřirozenou cestou, pomocí rozvodu - úplná rodina zanikne přirozenou cestou, smrtí jednoho z rodičů - úplná rodina přestane plnit svoji funkci, buď dočasně (např. rodič
žije nějakou dobu s dítětem sám), nebo trvale (např. jeden z rodičů opustil rodinu) (TYLEČEK, 2006)
Vytížení rodiče
Špatný vliv mají na mládež i takoví rodiče, kteří pracují za každou cenu a jsou vysoce pracovně vytíženi. Mají dlouhou pracovní dobu a místo věnování se mládeži například platí mimoškolní aktivity, kde si myslí, že mládež plnohodnotně nahradí čas, který má strávit s rodičem. Je to například členství v klubech, školní, zábavné anebo naučné kroužky. V horším případě nechají dítěti „volnou ruku“, aby si dělalo, co chce a co uzná za vhodné. Mládež pak čas netráví pod kontrolou a může se scházet „se špatnou partou“, se kterou se vzájemně podporují ve vykonávání nesprávných činností, výtržností atp. To pak následně vede mládež ke kriminalitě. (FIRSTOVÁ, 2014)
3.1.3 Vliv vrstevníků na mládež
Mezi rysy, které jsou pro kriminalitu charakteristické, patří skupinovost. Pro mládež jsou vrstevníci velice důležití, tráví s nimi většinu času, když jsou ve škole i mimo školu, například v zájmových kroužcích. Navazují spolu zde vztahy, přátelství a sociální vazby.
Právě v těchto skupinách, hlavně ve škole, si mládež předává vzájemné názory, ukazuje vzorce chování a postoje. Tím na sebe vzájemně působí, a když se sejde více jedinců, kteří dělají špatné věci, jako skupina, pak mohou často dospět k tomu, že dělají zakázané věci, které by mohly přejít až v trestnou činnost. Příkladem může být: jedinec, který nemá moc kamarádů, touží po tom, patřit do nějaké skupiny. Chytne se ale špatných vrstevníků, kteří kouří cigarety a chodí za školu. Aby mohl do skupiny také patřit, začne s kouřením i chozením za školu s nimi. Skupina ho bere jako nejslabšího člena a může po něm chtít další zakázané věci a činy, jako například krádež cigaret, která už je trestný čin, a dítě se tak s celou skupinou dopouští kriminality. Slabému jedinci dodávají odvahu jeho kamarádi, ale sám by takovýto čin nespáchal. V této skupině si jsou jistější než sami, jelikož ve skupině mají určitou anonymitu a vzájemně se podporují. Celkově skupina má vždy silný vliv na formování hodnot jedince, který pak dělá věci, které by běžně sám
25
nedělal. Potrestán pak bývá většinou pouze tento nejslabší jedinec skupiny, který dělá vše pro to, aby mohl ve skupině být. (MATOUŠEK, MATOUŠKOVÁ, 2011)
V průběhu dospívání hledá každý jednotlivec svoji identitu, svoje vlastní já.
V tomto hledání ovlivňuje dítě zároveň s rodinou především jeho vrstevnická skupina.
Lidé, se kterými se dítě ztotožňuje, mají velký význam, a když je dítě snadno ovlivnitelné, upřednostňuje názory a postoje vrstevníků před těmi, které mu dávají rodiče. Děti a mladiství si pak mezi svými vrstevníky připadají jistým způsobem lépe, jelikož si jsou rovni. Dítě se mezi svými vrstevníky učí prosazovat svůj názor, diskutovat, argumentovat, bránit se, hledat kompromisy atp. Když si dítě nerozumí například s rodiči, hledá oporu, jistotu, uznání, přátelství atd. u svých vrstevníků, což může způsobovat, že bude na skupině lidí ve svém okolí závislý a ti ho poté mohou zneužívat ke špatným věcem, trestným činům. Vůdci těchto skupin dávají slabému jedinci pocit jistoty, sebevědomí, dělají vše pro to, aby se slabý jedinec cítil stejně jako ostatní členové party, a následně ho zneužívají, jelikož tento jedinec cítí vděk ke své partě. Tyto party vznikají často z formálních skupin. Jsou to především spolužáci ze třídy, školy.
(MATOUŠEK, MATOUŠKOVÁ, 2011)
Delikventní skupiny bývají mnohdy popsány, charakterizovány jako ty party, které tráví svůj volný čas nevhodným způsobem, kterým je například navštěvování barů, hospod, diskoték, heren, klubů atp. Tyto podniky jsou určeny pro dospělé, nikoliv pro mládež a tato zábava je finančně náročná. Pro mládež, která nemá vlastní příjem peněz, bývá právě toto ten moment, který je nutí vykonávat trestnou majetkovou činnost, konktrétně krádeže například v obchodech, automobilech, kapesní krádeže, krádeže odložených věcí atp., aby na tento druh zábavy měly dostatek prostředků. Tato trestná činnost je organizovaná a plánovaná, mládež si je vědoma toho, co si způsobuje, ale přesto ji nic nezastavuje.
Důvod této nesprávné volnočasové aktivity může být například pouhá nuda nebo pocit výjimečnosti jedinců. (FIRSTOVÁ, 2014)
Po roce 1989 životní styl a trávení volného času nabralo výrazných změn. Protože se začala zvyšovat finanční náročnost rodinných rozpočtů, měl tento vliv negativní dopad i na trávení volného času mládeže. „V minulosti většina dětí využívala nabídek volnočasových aktivit zprostředkovaných přímo školskými zařízeními, jež byly dostupné většině dětí především z důvodu jejich bezplatnosti či pouze určitých symbolických poplatků. V polistopadovém období se sice rozšířila nabídka volnočasových aktivit, ale zároveň stoupla též jejich finanční náročnost. K rozšíření volnočasových aktivit došlo
26
především ve větších městech. V menších lokalitách se stávají některé volnočasové aktivity nedosažitelnými, ačkoli by o ně děti měly zájem.“ (FIRSTOVÁ, 2014) Tím se velmi omezilo zapojování mládeže do volnočasových aktivit. Může to být tedy z důvodu ekonomické nedostatečnosti, nedostupnosti zájmových aktivit nebo tím, že si mládež nevybuduje v rámci rodinného prostředí pozitivní vztah k volnočasovým činnostem, a to bohužel ovlivňuje další životní orientaci mladých lidí. (FIRSTOVÁ, 2014)
3.1.4 Vliv školy na mládež
Další kapitolou, vlivem, který ovlivňuje mládež k páchání kriminality, je škola.
Hned po rodině a vrstevnících je to velmi silný činitel. Škola a vrstevníci spolu velmi souvisí a navzájem se doplňují.
Škola je významný socializační činitel a právě v ní mládež potká nové kamarády, autority a mimo jiné se v ní naučí celkově vycházet s lidmi. Dítě do první třídy nastupuje kolem šestého roku věku. Hlavní cíl učitelů a náplň práce učitelů je výuka, ale i výchova.
Děti by měly pochopit, že učitelé jsou jejich autorita a hned po rodičích zaujímají místo osoby, která je pro ně v ohledu vývoje nejvýznamnější. Učí je mnoho věcí a tím, jak učí a jak na děti působí, k nim děti nahlížejí a berou si je za vzor. Poskytují jim správný vzor chování a norem. V dnešní době je výchovná stránka učitele odsouvána do pozadí a upřednostňuje se hlavně výuka, i když by tyto dvě věci měly jít vždy ruku v ruce a neměly by se rozdělovat nebo jedno z toho opomíjet. Proto je učitel v roli vychovatele oslabený. Vztahy mezi učiteli se postupně přesouvají z emocionálních na instrumentální.
Jejich povinnost je nabalovat studentům víc a víc informací, než toho bylo kdysi, a kvůli tomu na výchovnou stránku nezbývá tolik času, kolik by bylo potřeba. I když je zmíněn pozitivní vztah a působení učitele, může tomu být i naopak a učitel může působit na jedince nepříznivě. (FIRSTOVÁ, 2014)
Jak už je uvedeno, hlavně u dětí mladšího školního věku ve škole sehrává významnou úlohu učitel. Postupem času, když jsou děti starší, navazují větší, hlubší a diferenciovanější vztahy ke spolužákům, vrstevníkům. Jsou to spolužáci a ostatní děti, kteří sehrávají v socializačním procesu dítěte hlavní úlohu. Tyto vztahy se uskutečňují v rámci školního prostředí ve třídách, ale i na celém stupni. Toto socializační a výchovné školní prostředí je tím místem, ve kterém se mohou vyskytovat negativní sociální jevy včetně kriminality. Může být zapříčiněno špatnými vztahy mezi dětmi samotnými, nebo naopak mezi dítětem a učitelem. Pokud by se jednalo o případ mezi učitelem a žákem,
27
tento problém by se vyskytoval od samého začátku výchovně vzdělávacího procesu, kdy by mohl být učitel neprávem zasedlý na dítě, nebo by dítě vyvolávalo a začínalo problémy.
Tento problém by se pomalu prohluboval a rozvíjel. (HAVLÍK, KOŤA, 2011)
Ohroženou skupinou dětí jsou děti se specifickými poruchami chování, které můžou považovat učitelé jako problémové žáky. Jsou to především děti se syndromem ADHD (ADHD je vývojová porucha charakteristická vývojově nepřirozeným stupněm pozornosti, hyperaktivity a impulsivity). Tyto děti se neumí nebo jen velmi těžko zvládají ovládat, jsou velice hyperaktivní a nepozorné. Právě kvůli této časté nepozornosti, vyrušování v hodině, vykřikování a neovládání svého chování se jeví pro učitele jako problémové děti. Učitel pak dítě neustále trestá, napomíná a tím mezi nimi vytváří nežádoucí negativní vztah. Dítě nemusí ani pochopit, proč je na něj učitel zlý, protože svoje chování nevidí, nepovažuje za zvláštní a k vyučujícímu si kvůli tomu může vytvářet nenávistný vztah. Tyto děti nejsou negativně brány pouze ze strany vyučujících, ale i ze strany spolužáků a vrstevníků. Bývají vytlačovány na okraj skupiny, nemají moc kamarádů, ve třídě nejsou začleněny do běžného dění a tím pádem může docházet k takzvané stigmatizaci, to znamená k trvalému a neměnnému zařazení do jisté skupiny žáků s negativními vlastnostmi. To u těchto dětí s poruchou vede následně k prohlubování jejich problémů, na které se může nabalit i jisté omezení nebo vyloučení preventivních, edukačních nebo reedukačních aktivit ze strany školy. Jak již bylo zmíněno, nejde pouze o narušování vztahu mezi žákem a učitelem, ale když se naruší tento prvotní vztah, může se kvůli němu více prohlubovat porucha mezi celou skupinou dětí, spolužáků a vrstevníků.
Znamená to, že když učitel dítě zatracuje, vynechává, nevěnuje se dítěti naplno nebo je na něj negativní před ostatními spolužáky, silně tím ovlivňuje celou skupinu, třídu dětí, protože ostatním žákům tento přístup jednání bude připadat normální, takže budou negativní chování napodobovat a na handicapovaného jedince budou též takoví, nebo ještě více negativní. (FIRSTOVÁ, 2014)
Jedinci, kteří se odlišují od většiny dětí, od toho, co se považuje za normální, nejsou mezi svými vrstevníky oblíbení. Bývají to především děti handicapované, děti z etnických menšin atp. To vše se váže na to, že tyto děti jsou zvýšeně rizikové v ohledu možnosti rozvoje jejich potencionální kriminální dráhy. Z těchto věcí tedy vyplývá, že ve školním prostředí je celá řada faktorů, které na dítě působí, ať už to jsou ty pozitivní, ale i negativní.
Každé dítě má genetické dispozice, vlastnosti a jinou výchovu od jeho rodiny, která se váže na ovlivňování školy na dítě. Nikdy na dítě nepůsobí pouze jeden faktor,
28
např. v tomto případě škola, ale všechny faktory najednou (škola, rodina, vrstevníci, média), které se navzájem ovlivňují. (HAVLÍK, KOŤA, 2011)
3.1.5 Vliv médií na mládež
V poslední kapitole toho, co ovlivňuje mládež k páchání trestných činů, je zmíněn vliv médií. Téměř všichni lidé, a to i mládež, sledují alespoň jednu mediální platformu, ať už v podobě internetu, her, nebo například televize, a právě tyto média na ně mají určitý dopad, ať už pozitivní, ale bohužel i ten negativní, který je velmi ovlivňuje.
V dnešní době lidé tráví většinu svého volného času sledováním médií.
Nejčastějšími mediálními kanály jsou televize, hraní her, internet a sociálních sítě, jako je například instagram, facebook, twitter atp. Především mládež tyto sociální sítě sleduje a ty mají významný vliv na socializaci. Lidé, kteří výrazně působí na internetu, nebo postavy ve filmech a seriálech ovlivňují jejich život, hodnotovou orientaci, názory, postoje, a to jak kladně, tak i negativně, a to je z hlediska etiologie protispolečenské činnosti u mladé generace velmi rizikové. Oproti minulému století, kdy volný čas vyplňovali lidé čtením novin, knih, chozením do galerií atp., narůstají aktivity na internetu, sledování filmů, chození do barů, diskoték apod. Internet je v dnešní době běžnou součástí domácností, škol, různých restauračních a kulturních podniků, tím pádem jsou dětem dostupné informace z různých oblastí, včetně rozlišných forem prezentace násilí. Z tohoto hlediska můžeme internet označit za významný činitel v rámci socializačního působení u dnešní mladé generace. (VÁLKOVÁ, KUCHTA, HULMÁKOVÁ a kol., 2019)
Technologickým pokrokům ve smyslu rozvoje médií zabránit nemůžeme ani nechceme. Média nám přináší spoustu užitečných a důležitých informací, které nám život velmi usnadňují. Je ovšem důležité a nutné se zamýšlet i nad tím, jak předcházet a zamezovat negativním vlivům, které s tím dobrým média bohužel přinášejí. Tím negativním je myšleno to, že média výrazně ovlivňují myšlení jedinců, chování nebo i cítění, to, jak věci lidé berou a prožívají. Když je u mládeže nedokončený psychický a sociální vývoj, mohou být v tomto ohledu právě médii ohroženi. Abychom tomuto špatnému vlivu předcházeli, je důležité, aby rodiče a vychovatelé mládeže věděli, co na internetu nebo v televizi sledují, a aby jim tento obsah vybírali, kontrolovali a dávali jisté omezení, jak dlouho budou na jakých stránkách trávit čas. Tato kontrola je žádoucí z toho důvodu, aby mládež nesledovala obsah, který pro ně není vhodný a určený, ve kterém je například násilí, které by po sledování mládež mohla považovat za normální
29
a napodobovat jej. To pak samozřejmě vede ke kriminalitě.
Už v mateřské škole nebo ve škole se děti mohou setkat s tím, že se dostanou do konfliktu s jinými vrstevníky a dítě začne napodobovat chování akčního hrdiny z filmu, protože si myslí, že takovéto - často nesprávné - chování je normální. Právě nápodoba určitých aktivit může vést, jak již bylo zmíněno, k samotné kriminalitě u dětí.
„Podle určitých studií již velmi malé děti (roční) dokáží napodobit to, co viděly v televizi.
Zvýšená fyzická aktivita dětí v mateřských školách, vyšší agresivita těchto dětí vůči ostatním osobám a hračkám je dávána do souvislosti s kreslenými pohádkami, v nichž se chovají hlavní hrdinové agresivně. V této souvislosti je někdy v odborných publikacích poukazováno na všem velmi známou a mezi dětmi oblíbenou pohádkovou sérii Tom a Jerry. V této pohádce se dětmi velice oblíbené postavičky myš a kocour chovají k sobě často agresivně, nepřátelsky, z příběhu je pro děti (ale i dospělé) obtížně rozlišitelné, kdo je hodný a kdo zlý.“ (FIRSTOVÁ, 2014)
Jako negativní jevy televizního vysílání se uvádí:
• „samoúčelné zobrazování násilí a jeho zlehčování, kdy prezentace častého zla se stane normou
• vulgární zobrazování sexu a lidského těla snižující lidskou důstojnost
• agresivita zaměřená proti některým náboženským, politickým, sociálním, etnickým či jiným skupinám
• špatný příklad pro děti a mladistvé ohrožující jejich psychický, morální a sociální vývoj
• reklamy, které stále dokola nabízejí různé novinky, vytvářejí pocit, že pokud dotyčný nebude okamžitě vlastníkem novinky, bude pozadu za ostatními, pokud děti a mladiství nemají dostatek prostředků na vytouženou věc, často ji odcizí“
(MATOUŠEK, KROFTOVÁ, 1998)
Další věcí, která je taktéž důležitá, je, že média nepřinášejí pouze násilné vzory chování, ale prezentují i různé modely životního stylu, které bývají mnohdy taktéž rizikové. Je to například kouření, gamblerství, konzumace alkoholu, užívání drog apod.
Mimo jiné, co se týče sledování televizních pořadů, je výrazně omezen rozvoj verbálních schopností, fantazie dětí a tvořivosti, které přináší například četba. Agresivní projevy chování jednotlivců či skupin nejsou zapříčiněny pouze jednoduchým působením
30
mediálního násilí, ale u většiny jedinců sehrávají nezastupitelnou roli i další faktory, jako je například predispozice k agresivnímu chování, disfunkčnost rodinného prostředí atp.
Média můžou být považována za dobrý zdroj informací, ale i za příčiny kriminality.
Záleží, jakým způsobem je s nimi nakládáno a jak je společnost využije. Rodiče a vychovatelé by měli být v tomto ohledu taktéž důslední a měli by dětem v brzkém věku vysvětlit, co v televizi je lež, kýč a co je pravda. Jaké chování je normální a jaké naopak ne. Nutná je tedy mediální výchova, ve které se děti učí používat média ke svému prospěchu. (MATOUŠEK, KROFTOVÁ, 1998)
