Text práce (657.4Kb)

(1)

Karlova Univerzita v Praze Právnická fakulta

Silvie Trlová

Zánik manželství a nezletilé dítě

Diplomová práce

Vedoucí práce: doc. JUDr. Michaela Hendrychová, CSc.

Katedra občanského práva

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): září 2013

(2)

„Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.“

V Praze dne 9. září 2013

(3)

Ráda bych na tomto místě poděkovala vážené paní doc. JUDr. Michaele Hendrychové, CSc. za cenné rady a celkovou vstřícnost.

(4)

Obsah:

1. Úvod ...1

2. Zánik manželství smrtí ...2

2.1. Zánik manželství smrtí ...3

2.2. Prohlášení za mrtvého ...3

2.3. Péče o nezletilé dítě v případě zániku manželství smrtí ...6

2.3.1. Péče o nezletilé dítě v případě zániku manželství smrtí jednoho z rodičů ...6

2.3.2. Péče o nezletilé dítě v případě zániku manželství smrtí obou rodičů ...7

2.3.3. Ustanovení poručníka ... 10

2.3.4. Výběr osoby poručníka ... 11

2.3.6. Zánik poručenství ... 15

2.4. Úprava v občanském zákoníku 2012 ... 16

2.4.1. Smrt fyzické osoby ... 16

2.4.2. Nezvěstnost ... 17

2.4.3. Poručenství ... 19

3. Zánik manželstvím rozvodem ... 21

3.2. Rozvod bez domněnky rozvratu ... 22

3.2.1. Kvalifikovaný rozvrat ... 22

3.2.2. Tvrdostní klauzule v § 24 odst. 2 zákona o rodině ... 23

3.3. Rozvod s domněnkou rozvratu ... 24

3.3.1. Smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů manželů ... 25

3.3.2. Smlouva o úpravě práv a povinností společného bydlení ... 26

3.3.3. Případná dohoda o úpravě vyživovací povinnosti ... 26

3.4. Tvrdostní klauzule dle § 24b zákona o rodině ... 27

3.2. Řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu ... 29

3.2.1. Rozhodnutí soudu o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu .. 30

3.2.3. Dohoda o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu ... 32

3.2.4. Clausula rebus sic stantibus ... 33

3.3.1. Rozvod ... 35

4. Výchova nezletilého dítěte ... 35

4.1. Společná výchova a střídavá výchova ... 36

(5)

4.1.1.Společná výchova ... 37

4.1.2. Střídavá výchova ... 38

4.2. Svěření do péče jednoho rodiče (výhradní péče) ... 41

4.3. Kritéria pro svěření dítěte do výchovy ... 42

5. Výživné ... 46

5.1. Vzájemná vyživovací povinnosti rodičů a dětí ... 47

5.1.1. Rozsah výživného ... 48

5.1.3. Odůvodněné potřeby nezletilého dítěte... 49

5.1.2. Právo dítěte na stejnou životní úroveň rodiče ... 51

5.1.3. Schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodičů ... 52

5.1.4. Dobré mravy ... 55

5.1.5. Trvání vyživovací povinnosti rodičů k dětem ... 56

5.1.6. Rozhodnutí o výživném ... 57

5.1.7. Plnění výživného ... 58

5.2. Občanský zákoník 2012 ... 59

6. Jiné otázky spojené s právním a společenským postavením dítěte po rozvodu jeho rodičů ... 61

6.1. Právo na styk s dítětem ... 61

6.1.1. Rozsah styku rodiče s nezletilým dítětem ... 63

6.2. Bránění ve styku ... 64

6.2.1. Syndrom zavrženého rodiče /dítěte... 65

6.3. Omezení/ zákaz styku soudem ... 66

6.5. Úprava styku nezletilého dítěte s jeho sourozenci a prarodiči ... 68

7. Závěr ... 72

Použitá literatura ... 74

Monografie ... 74

Komentáře ... 75

Odborné statě ... 76

Právní předpisy ... 82

Judikatura ... 83

(6)

Internetové zdroje ... 86

Termination of marriage and the minor... 87

Klíčová slova ... 88

Key words ... 88

(7)

1

1. Úvod

Tématem předkládané diplomové práce je „Zánik manželství a nezletilé dítě“.

Manželství je dobrovolné, relativně trvalé soužití muže a ženy, které zakládá specifická práva a povinnosti v osobní a majetkové sféře manželů. Jeho hlavním účelem je založení rodiny a řádná výchova dětí (§ 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině v platném znění, dále jen „zákon o rodině“). Manžele samy o sobě za rodinu označit nemůžeme. Abychom mohli manžele pojmout jako rodinu, musí být splněna podmínka zplození potomka. Důležitost manželství proto spočívá v založení rodiny. Rodina je základní a nejvýznamnější společenskou jednotkou, jejíž společenský význam je nezastupitelný a jež je z tohoto důvodu pod ochranou státu a chráněna zákonem.¹ Rodina je prostředí, ve kterém se formuje osobnost nezletilého dítěte.

Nezletilým dítětem rozumíme každou lidskou bytost mladší osmnácti let (čl. 1 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., Úmluva o právech dítěte, dále jen „Úmluva o právech dítěte“). Jedná se o fyzickou osobu, která ještě nenabyla plné způsobilosti k právním úkonům a z tohoto důvodu potřebuje zástupce a ochránce, který bude jednat v jeho zájmu. Funkci ochránců a zástupců v rámci rodiny v zásadě zastávají oba rodiče nezletilého dítěte.

Rozpad rodiny je v současné době častým jevem. Téměř každý z nás se s tímto jevem buď setkal přímo, anebo prostřednictvím blízkých osob. V diplomové práci se zabývám otázkami, které nastanou v případě, kdy se rodina rozpadne a dále se zabývám důsledky takového rozpadu na právní postavení nezletilého dítěte.

Tuto diplomovou práci jsem rozdělila do šesti kapitol a dále ji lze případně rozdělit do dvou částí.

První část je obsažena ve druhé kapitole a pojednává o zániku manželství následkem smrti rodiče, popř. rodičů a o důsledcích takového zániku na postavení nezletilého dítěte. Jádrem této kapitoly je institut poručenství.

Druhá část diplomové práce, která je obsažena ve zbývajících kapitolách, pojednává o zániku manželství rozvodem a otázkách právního postavení nezletilého dítěte, jehož rodiče se rozvádějí.

1 VESELÁ, R. aj. Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. 2. vyd. Praha : EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2005, s. 13

(8)

2

Třetí kapitola pojednává o institutu rozvodu v obecné rovině (zákonné požadavky rozvodu, formy rozvodu apod.) a dále o úpravě porozvodových poměrů nezletilých dětí. V rámci rozboru rozvodu manželství stručně pojednávám o právu procesním s ohledem na ochranu zájmu nezletilého dítěte.

Ve čtvrté kapitole se zabývám výchovou nezletilých dětí. Nejprve obecně pojmem výchovy v českém rodinném právu a následně konkrétními formami výchovy, které zákon o rodině pro dobu po rozvodu upravuje.

V následující páté kapitole se zaměřuji na neoddělitelný aspekt rodinného života, a to na právní institut vyživovací povinnosti. V rámci této kapitoly podrobně rozebírám vyživovací povinnosti rodičů k jejich dětem.

Poslední kapitola je věnována problematice styku nezletilého dítěte s rodičem, kterému nebylo dítě svěřeno do péče.

S ohledem na blížící se účinnost zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník 2012“) je součástí každé kapitoly pojednání zabývající se novou právní úpravou. V rámci těchto podkapitol se snažím vystihnout důležité změny, které občanský zákoník 2012 přinese.

Cílem této práce je za pomoci deskriptivní metody pojednat o způsobech zániku manželství s nezletilými dětmi a o tom jaké možnosti porozvodového uspořádání česká právní úprava poskytuje a bude v budoucnu poskytovat.

2. Zánik manželství smrtí

Manželství může zaniknout pouze ze zákonem stanoveného důvodu, kdy dle § 22 zákona o rodině může manželství zaniknout smrtí nebo prohlášením jednoho manžela za mrtvého. Smrtí jednoho z manželů zanikne jeho právní subjektivita, tedy způsobilost mít práva a povinnosti a schopnost být účastníkem jakýchkoli právních vztahů.

Dle § 7 odst. 2 občanského zákoníku se smrt u fyzické osoby zjišťuje dvěma různými způsoby. Zjištěním smrti lékařskou prohlídkou, nebo prohlášením za mrtvého na základě důkazu smrti, nebo domněnky smrti.

(9)

3 2.1. Zánik manželství smrtí

Smrt se zjišťuje tzv. předepsaným způsobem, to jest prohlídkou těla zemřelého lékařem dle § 84 an. zákona č. 372/2011 o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o zdravotních službách“).

Prohlídkou těla zemřelého, kterou provádí lékař se zjistí smrt, pravděpodobná příčina a doba úmrtí. Smrtí v právním slova smyslu rozumíme smrt biologickou, tj. smrt mozku². Smrt mozku pak dle § 2 písm. e) zákona č. 285/2002 Sb. zákona o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „transplantační zákon“) rozumíme nevratnou ztrátu funkce mozku, včetně mozkového kmene. Lékař provádějící prohlídku zemřelého vyplní list o prohlídce zemřelého a odevzdá jej ve stanovené lhůtě matričnímu úřadu, který na jeho základě zapíše smrt fyzické osoby do knihy úmrtí ((§ 21 an zákona č. 301/2000 Sb. o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů dále jen „zákon o matrikách“). Na základě tohoto zápisu, vydá matriční úřad úmrtní list, který zašle soudu příslušnému k projednání dědictví (§ 82 odst. 2 zákona o matrikách“).

2.2. Prohlášení za mrtvého

V případě prohlášení fyzické osoby za mrtvou vydá matriční úřad úmrtní list na základě soudního rozhodnutí.³ Soud rozhoduje o smrti fyzické osoby tehdy, nelze-li smrt fyzické osoby zjistit předepsaným způsobem, to jest prohlídkou těla zemřelého lékařem. Tradičně se rozlišují dva druhy prohlášení za mrtvého, a to na základě důkazu smrti nebo domněnky smrti. Toto rozlišení se však v současné české právní úpravě neodráží.

V prvém případě soud prohlašuje za mrtvou fyzickou osobu, jestliže má za jisté, že fyzická osoba již nežije. Jedná se o tzv. důkaz smrti, upravený v § 200 zákona č.

99/1963 občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), kdy smrt lze najisto prokázat za pomoci jiných důkazních prostředků, než lékařskou prohlídkou. Je tomu tak v případě katastrofických událostí (letecké katastrofy,

2 FIALA, J.; KINDL, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 34-35

3 BUREŠ, J.; DRÁPAL, L.; KRČMÁŘ, Z. aj. Občanský soudní řád I. díl (§ 1 až 200za).

Komentář. 7.vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1464

(10)

4

důlní pohromy), kdy je jisté, že při nich nemohl nikdo přežít a nepodařilo se najít či identifikovat všechna těla. V rámci řízení je třeba dokázat, že konkrétní osoba se vyskytovala, resp. mohla vyskytovat na místě a v době katastrofy (např. zda nastoupila do letadla, které se následně zřítilo). Soud v těchto případech dojde k praktické jistotě, že osoba, o které jedná, je mrtvá. Soud ve výroku rozhodnutí autoritativně prohlásí, že určitá osoba zemřela a určí den, kdy se tak stalo.⁴

Ve druhém případě soud prohlašuje za mrtvou osobu nezvěstnou. Soud takovou osobu prohlásí za mrtvou na základě vysoké pravděpodobnosti, že osoba již nežije. Od prohlášení fyzické osoby za mrtvou se prohlášení nezvěstné osoby za mrtvou odlišuje v míře jistoty, kterou soud získá ohledně smrti takové fyzické osoby. U důkazu smrti byla podmínkou praktická jistota smrti. V případě prohlášení nezvěstné osoby za mrtvou soud v souladu s § 7 odst. 2 občanského zákoníku prohlásí osobu nezvěstnou za mrtvou pouze tehdy, je-li tu tzv. „Domněnka smrti“, tedy lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije. Soud tedy rozhoduje pouze na základě vysoké míry pravděpodobnosti smrti konkrétní fyzické osoby. K tomu, aby soud mohl nezvěstnou osobu prohlásit za mrtvou je třeba naplnit několik předpokladů.

 Skutečnost, že není znám pobyt nezvěstné fyzické osoby.

 O fyzické osobě nejsou žádné zprávy, které by dokládaly, že nezvěstná osoba je stále naživu.

 Se zřetelem ke všem okolnostem lze usoudit, že fyzická osoba již nežije. Těmito okolnostmi rozumíme okolnosti, za kterých fyzická osoba zmizela, např. při ozbrojeném konfliktu nebo přírodní katastrofě (např. vlna tsunami). Dále je třeba přihlížet k fyzickému a psychickému stavu nezvěstné osoby.

Soud může zahájit řízení o prohlášení za mrtvého i bez návrhu (§ 81 odst. 1 občanského soudního řádu). Je-li ovšem toto řízení zahájeno na návrh, je třeba, aby navrhovatel prokázal právní zájem na prohlášení konkrétní osoby za mrtvou (§ 195 odst. 1 občanského soudního řádu). Takový zájem bude mít osoba, jejíž právní poměry budou rozhodnutím o prohlášení za mrtvého dotčeny (věřitel, dědicové).⁵ Pokud by

4 BUREŠ, J.; DRÁPAL, L.; KRČMÁŘ, Z. aj. Občanský soudní řád I. díl (§ 1 až 200za).

Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1470

5 BUREŠ, J.; DRÁPAL, L.; KRČMÁŘ, Z. aj. Občanský soudní řád I.díl (§ 1 až 200za).

Komentář. 7. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006, s 1464

(11)

5

navrhovatel svůj právní zájem neprokázal a nebyl-li by tu veřejný zájem na prohlášení dané osoby za mrtvou, soud řízení zastaví a rozhodnutí o prohlášení za mrtvého nevydá.

Soud si nejprve učiní závěr o tom, zda je řízení o prohlášení za mrtvého důvodné. Při tom vychází z podaného návrhu, příp. z podnětu, na základě kterého má být zahájeno toto řízení z úřední povinnosti. Dojde-li k negativnímu závěru, řízení zastaví, příp. vůbec nezahájí. V tomto ohledu vyvstává otázka, kolik času musí uplynout, abychom mohly učinit závěr, že nezvěstná osoba již nežije. Občanský zákoník o tomto mlčí. Potřebná doba se posuzuje individuálně, a to v závislosti na okolnostech při kterých se stala osoba nezvěstnou, jejím zdravotním stavu, věku a dalších relevantních okolnostech (viz výše).⁶

Pokud soud po důkladném prověření shledá, že řízení o prohlášení za mrtvého je důvodné, vydá vyhlášku, kterou vyzve nezvěstného, aby se do jednoho roku od jejího uveřejnění přihlásil a dále všechny, kteří mají o nezvěstném informace, aby tyto sdělily soudu (§ 196 občanského soudního řádu). Po uplynutí takto krátké ediktální lhůty, v níž se soudu nedostalo žádných informací, které by dosvědčily bytí nezvěstné osoby, soud prohlásí předmětnou osobu za mrtvou (§ 198 občanského soudního řádu). Nezvěstné osobě je třeba v tomto řízení ustanovit opatrovníka k ochraně jejích zájmů (§ 195 občanského soudního řádu).

Ve výroku rozsudku, kterým soud prohlásí fyzickou osobu za mrtvou, soud uvede den její smrti. U nezvěstné osoby soud uvede den, který platí za den její smrti, příp. den, který nezvěstná osoba nepřežila (§ 198 občanského soudního řádu).

V případě prohlášení fyzické osoby za mrtvou zanikne manželství až nabytím právní moci rozhodnutí o prohlášení za mrtvého, na rozdíl od obvyklého stavu, kdy účinky smrti nastávají dnem uvedeným v rozhodnutí.

Pokud by se po vydání rozsudku prokázalo, že osoba prohlášena za mrtvou žije, soud zruší své rozhodnutí o prohlášení za mrtvého ex tunc (§199 odst. 1 občanského soudního řádu). Důsledkem je, že právní účinky rozhodnutí jakoby vůbec nenastaly a hledí se na něj, jakoby rozhodnutí vůbec nebylo vydáno. Vše se vrátí do právního stavu, který tu byl před vydáním rozhodnutí, tj. obnoví se všechny právní vztahy včetně

6 FIALA, J.; KINDL, M. aj. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 36

(12)

6

manželství. To neplatí o manželství nezvěstné osoby v případě, že její manžel uzavřel v mezidobí manželství nové.⁷ Manželství se neobnovuje ani v případě, že nové manželství v mezidobí zaniklo (§22 odst. 2 zákona o rodině).

V části práce, kde pojednávám o důsledcích zániku manželství pro nezletilé dítě používám pouze pojmu smrt. Pokud není stanoveno jinak, platí napsané i pro situaci, kdy bylo vydáno rozhodnutí o prohlášení za mrtvého.

2.3. Péče o nezletilé dítě v případě zániku manželství smrtí

2.3.1. Péče o nezletilé dítě v případě zániku manželství smrtí jednoho z rodičů

V případě smrti, nebo prohlášení jednoho z rodičů za mrtvého bude o nezletilé dítě pečovat přeživší rodič. Práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti náleží každému rodiči samostatně a nelze je převést na jinou fyzickou osobu. Ve skutečnosti však nastávají situace, kdy po smrti jednoho z rodičů je nezletilé dítě svěřeno do péče jiné fyzické osoby, například babičky, jinému příbuznému, nebo dokonce úplně cizí osoby. Rodičovská zodpovědnost náleží v plném rozsahu přeživšímu rodiči bez ohledu na to, zda má tento rodič nezletilé dítě ve své osobní péči či nikoliv.

Pokud by bylo nezletilé dítě podle § 45 odst. 1 zákona o rodině svěřeno soudním rozhodnutím po smrti jednoho z rodičů do výchovy jiné fyzické osoby, pak by práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti byly jen fakticky omezeny v rozsahu v jakém by pečující fyzická osoba vykonávala osobní péči o dítě. Soud v rozhodnutí o svěření dítěte do její výchovy vymezí rozsah práv a povinnosti fyzické osoby, které bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy. Jiné fyzické osobě tak náleží výchova v užším slova smyslu, kdy má povinnost o dítě pečovat osobně, spravovat jeho jmění a zastupovat ho. To vše pouze v běžných záležitostech.⁸ Rozhodování o podstatných záležitostech týkajících se dítěte i nadále náleží rodiči, který má (plnou) rodičovskou

7 V časovém období od právní moci rozsudku o prohlášení za mrtvého do právní mocí usnesení, kterým se toto rozhodnutí zrušuje.

8 HRUŠÁKOVÁ M.; KRÁLÍČKOVÁ Z. České rodinné právo. 3. vyd., přepracované a doplněné.

Brno: Masarykova Univerzita v Brně a nakladatelství Doplněk, 2001, Edice učebnic Právnické fakulty, 376. s. 310

(13)

7

zodpovědnost. Tuto skutečnost dovodil Ústavní soud ve svém nálezu II.ÚS 157/01 ze dne 29. 10. 2002, ze kterého bych ráda ocitovala následující pasáž

Ze situace, kdy je zde otec dítěte a zároveň jeho zákonný zástupce, který nebyl zbaven rodičovských práv (resp. rodičovské zodpovědnosti) a osoba, které bylo dítě svěřeno do výchovy dle § 45 odst. 1 zákona o rodině a která je podle soudního rozhodnutí oprávněná dítě zastupovat jen v běžných záležitostech, nelze v žádném případě ani analogicky dovodit, že by zde byly dvě osoby „v postavení rodičů“, který by byly oprávněny zatupovat nezletilé dítě v podstatných záležitostech. Při smrti jednoho z rodičů je pak nositelem rodičovské zodpovědnosti druhý rodič, který pak práva a povinnosti z ní vyplývající vykonává v plném rozsahu sám, …

2.3.2. Péče o nezletilé dítě v případě zániku manželství smrtí obou rodičů Jestliže zemřou oba rodiče, ocitne se jejich nezletilé dítě bez faktické i právní ochrany. Není tu nikdo, kdo by mohl vykonávat práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. V takovém případě je dle § 78 zákona o rodině povinnost soudu ustanovit nezletilému dítěti poručníka.

Nezletilé dítě má způsobilost k právním úkonům pouze v takovém rozsahu, který odpovídá jeho rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku (§ 9 občanského zákoníku). Z tohoto důvodu nemůže nezletilé dítě samo o sobe právně pečovat a není-li ani jednoho z rodičů, musí tu být někdo, kdo tuto právní ochranu dítěti poskytuje, a tím je poručník. Poručenství je tradičním statusovým institutem dlouhodobé náhradní péče o nezletilé dítě, které se ocitlo bez právní ochrany. Účelem poručenství je právě odstranit nedostatek právní ochrany zájmů nezletilého dítěte, které vzniklo z absence právního zastoupení.⁹ Vedle rodičů je poručník jediným možným zákonným zástupcem dítěte.

Poručník je nositelem práv, respektive vykonává práva z rodičovské zodpovědnosti. Jsou to práva a povinnosti taxativně vymezená v § 78 zákona o rodině jako je výchova nezletilého dítěte, jeho zastupování a spravování jeho majetku. Tento závěr podporuje také § 81 zákona o rodině, který uvádí, že na vztahy mezi poručníkem a poručencem se použijí ustanovení o právech a povinnostech rodičů a dětí pouze

9 ARNOLDOVÁ, M. Společenský účel opatrovníctva podľa §78 zákona o rodine. Právnický ústav ministerstva spravedlnosti SSR, Socialistické súdnictvo. 1986, roč. XXXVIII, č. 7, s. 20

(14)

8

přiměřeně. Poručenství také nezakládá vyživovací povinnost mezi poručencem a poručníkem jako je tomu u rodičů a dětí.

Poručník podléhá pravidelnému dozoru soudu a za výkon poručenské funkce je soudu odpovědný. Dle § 80 zákona o rodině je poručník povinen zejména podávat soudu zprávy o osobě poručence a účty ze správy poručencova jmění. Jedná se o demonstrativní výčet a záleží na soudu, jakou formu spolupráce a v jakém časovém rozpětí poručníkovi v rozhodnutí o jeho ustanovení uloží.

Zprávou o osobě poručence je poručník povinen v čase určeném soudem podávat informace zejména o zdravotním stavu nezletilého dítěte nebo jeho vzdělávání.

Zákon neupravuje, jakou formu by měly zprávy mít. Domnívám se, že by měly mít formu písemnou, neboť soud je založí do opatrovnického spisu, který v průběhu celého poručenství vede.

Další zprávou, kterou zákon o rodině upravuje, je zpráva o správě jmění poručence. Poručník je povinen posílat soudu podrobné vyúčtování v časovém rozpětí stanoveném soudem. Této povinnosti jej může soud zprostit tehdy, jestliže výnosy z poručencova jmění nepřesahují pravděpodobné náklady na výchovu a výživu poručence. Z této povinnosti vyplývá i povinnost poručníka podat závěrečné vyúčtování správy jmění poručence (§ 80 odst. 4 zákona o rodině). Poručník je povinen předložit toto vyúčtování soudu nejpozději do dvou měsíců od skončení poručenství. I této povinnosti jej může soud zprostit, zejména v případech, kdy již za trvání poručenství byl poručník zbaven povinnosti poskytovat vyúčtování ze správy jmění poručence.¹⁰

Skutečnost, že poručník má povinnost vychovávat dítě, by mohla evokovat, že se jedná o povinnost osobní péče o poručence. Tak tomu však není, zde zákon o rodině používá pojmu „výchova“ v širším slova smyslu. Povinnost vychovávat pak znamená povinnost poručníka dohlížet na zdravý a všestranný tělesný a rozumový vývoj poručence. Pokud by poručník, který osobně o poručence nepečuje, dospěl k závěru, že tomu tak není má povinnost navrhnout soudu opatření k nápravě.

Zákon ovšem nezakazuje, aby poručník vychovával poručence ve vlastní rodině.

Pokud by se poručník o poručence osobně staral, považuje se poručenství vedle osvojení za nejdokonalejší náhradní rodinou péči, protože má práva a povinnosti

10 HRUŠÁKOVÁ, M. aj. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vyd.

Praha: C.H. Beck, 2009, s. 384

(15)

9

pěstouna.¹¹ Poručník by se osobně o poručence staral a zároveň měl právo jej zastupovat, což naše právní úprava u jiné náhradní výchovy (vyjma osvojení) nepřipouští.

V případě, že by se o konkrétní funkci poručníka ucházelo více vhodných osob, měl by soud dát přednost té osobě, která chce o poručence pečovat také osobně.

V případě, že poručník o poručence osobně nepečuje, musí soud při ustanovení poručenství nad nezletilým rozhodnout, kdo se bude osobně starat o dítě. Soud může rozhodnout buď tak, že dítě svěří do výchovy jiné fyzické osoby dle § 45 zákona o rodině, nebo do pěstounské péče dle § 45a zákona o rodině, případně do ústavní výchovy dle § 46 zákona o rodině.

Rodiče, jako zákonní zástupci dítěte, potřebují souhlas soudu (§ 28 občanského zákoníku) k tomu, aby mohli nakládat s majetkem dítěte v záležitostech, které nejsou běžné (např. odmítnutí dědictví). Toto omezení se analogicky vztahuje i na právní úkony týkající se ne běžných záležitostí nezletilého dítěte osobní povahy (např. podání žaloby).¹² Povinnost požádat soud o schválení právního úkonu podle § 28 občanského zákoníku se vztahuje i na poručníka, jako zákonného zástupce dítěte. Tuto povinnost ve vztahu k poručníkovi rozšiřuje zákon o rodině ve svém § 80 odst. 4, který stanoví nutnost soudem schválit jakékoliv rozhodnutí poručníka o podstatných záležitostech týkajících se poručence. Nejedná se tedy pouze o právní úkony, ale o všechna rozhodnutí (např. otázky studia nezletilého dítěte). Rozhodnutí o podstatných věcech týkajících se poručence, na které se vztahuje § 80 odst. 4 zákona o rodině, můžeme rozdělit do dvou skupin, a to rozhodnutí týkající se osoby dítěte a rozhodnutí týkající se majetku dítěte. Podstatná rozhodnutí týkající se osoby dítěte mohou být například otázky vzdělání či otázky zdravotního stavu (plastická operace). Podstatná rozhodnutí týkající se majetku poručence se budou posuzovat v každém konkrétním případě ve vztahu k hodnotě poručencova jmění. U každého poručence může být hranice postavena

11 ARNOLDOVÁ, M.: Vývin institutu poručníctví nad maloletými deťmina území dnešného Československa. Právny obzor. 1987 ,roč. 70, č. 8, s. 729.

12 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, č. j. 33 Dco 2289/2011, ze dne 20. 9. 2012, dostupný na www.nsoud.cz

(16)

10

někde jinde. Lze shrnout, že podstatnou věcí vždy bude prodej nebo darování nemovitostí, úkony v rámci dědického řízení apod.¹³

2.3.3. Ustanovení poručníka

V případě, že nastane situace popsaná v § 78 zákona o rodině, tedy, že rodiče nezletilého zemřou, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, nebo byl výkon jejich práv z rodičovské zodpovědnosti pozastaven nebo nemají způsobilost k právním úkonům, ukládá zákon o rodině povinnost soudu ustanovit nezletilému dítěti poručníka.

Soud je povinen zahájit řízení o ustanovení poručníka, jakmile se dozví o situaci, kdy se nezletilé dítě ocitlo bez právní ochrany. Takové zjištění může učinit na základě návrhu nebo podnětu, zejména pak orgánu sociálně-právní ochrany dětí;, soudu, který vede dědické řízení, nebo jiné fyzické osoby (např. tety). Řízení o ustanovení poručníka vede tzv. soud péče o nezletilé.¹⁴ Osobu do funkce poručníka ustanovuje soud v řízení péče o nezletilé podle § 176 odst. 1 občanského soudního řádu rozsudkem. Z toho vyplývá, že poručenství nad nezletilým vzniká až po právní moci takového rozsudku.

Řízení dle § 176 an. občanského soudního řádu je tzv. nesporné řízení.

Od úmrtí rodičů, až do doby než se ustanovený poručník ujme své funkce může uplynout dlouhá doba. V tomto mezidobí mohou nastat situace, kdy bude potřeba za dítě právně jednat, neboť nezletilé dítě není plně způsobilé k právním úkonům (např.

otázka bydlení). Pro ochranu zájmů dítěte do doby, než je ustanoven poručník a ujme se své funkce, vykonává funkci poručníka ex lege orgán sociálně-právní ochrany dětí(§ 79 odst. 4 zákona o rodině). Jedná se o institut veřejné poručenství, které má dočasný charakter. Orgán sociálně-právní ochrany dětí nepotřebuje ke svému výkonu poručenské funkce žádné rozhodnutí soudu, ale stává se veřejným poručníkem, jakmile je najisto postavena skutečnost, že dítě nemá žádného zákonného zástupce. Institut veřejného poručníka slouží k tomu, aby se dítě v době, kdy se rozhoduje o jeho poručníkovi, neocitlo bez právní ochrany a má povinnost vykonávat neodkladné úkony týkající se dítěte v jeho zájmu (např. žádost o sirotčí důchod, zastupování v rámci

14 Soudem péče o nezletilé v obecné řeči rozumíme specializované senáty, nebo samosoudce v rámci obecných civilních soudů rozhodující ve věcech péče o nezletilé. Senáty a soudci jsou určení rozvrhem práce.

(17)

11

dědického řízení apod.) Institut Veřejného poručníka nastupuje i tehdy, zanikne-li funkce poručníka a trvá do okamžiku, kdy je ustanoven nový poručník. Funkci poručníka, coby orgán sociálně-právní ochrany dětí, vykonává obecní úřad obce s rozšířenou působností (§ 17 zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí v platném znění, dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“).

2.3.4. Výběr osoby poručníka

Soud má povinnost ve věcech týkajících se nezletilého dítěte jednat v jeho zájmu. Dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem ve všech činnostech týkajících se dítěte. To se samozřejmě týká i ustanovení poručníka. Soud musí pečlivě zvážit koho za poručníka nezletilému dítěti ustanoví.

Zákon reaguje na zájem dítěte tím, že preferuje ustanovení osoby fyzické. Je v zájmu dítěte, aby byla do funkce poručníka ustanovena fyzická osoba. Jako poručník může být ustanovena i právnická osoba, kterou však může být pouze orgán sociálně-právní ochrany dětí. Soud tak učiní až v případě, kdy nenajde žádnou fyzickou osobou, která by byla způsobilá být poručníkem ke konkrétnímu dítěti.

Zákon výslovně neuvádí, jaká kritéria by měla osobnost poručníka splňovat.

Argumentem od menšího k většímu se dovozuje¹⁵, že osoba poručníka musí splňovat požadavky pro opatrovníka pro správu jmění dítěte vyjádřené v § 37b odst. 1 zákona o rodině. Tedy musí mít způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, svým způsobem života zaručovat řádný výkon této funkce v zájmu dítěte a s ustanovením do funkce poručníka souhlasit.¹⁶

Požadavek plné způsobilosti k právním úkonům vyplývá z podstaty institutu poručenství jaké takového. Podstatou poručenství je nahradit déletrvající absenci, nebo omezení způsobilosti k právním úkonům u zákonných zástupců dítěte.

Dále by měl poručník způsobem svého života zaručovat řádný výkon poručnické funkce v zájmu dítěte. Účelem poručenství je řádná výchova a ochrana osobních a

15 RADVANOVÁ, S.; ZUKLÍNOVÁ, M. Kurz občanského práva : Instituty rodinného práva. 1.

vyd. Praha: C. H. Beck, 1999, s, 152

(18)

12

majetkových zájmů nezletilého dítěte¹⁷. Je tedy samozřejmostí, že osoba, která má řádně vykonávat funkci poručníka a dosáhnout jeho účelu musí splňovat určité charakterové vlastnosti. Poručník by měl podle Nové splňovat následující předpoklady:

 Zletilost a plná způsobilost k právním úkonům.

 Rozumné stáří poručníka. Poručenství je institut dlouhodobý. Poručenství, které vniklo z důvodu ztráty zákonných zástupců (rodičů) smrtí potrvá až do doby, kdy poručenec nabude zletilosti. Soud by měl brát zřetel na věk poručníka s přihlédnutím k věku poručence, aby samotný věk poručníka nebyl překážkou výkonu poručenství.

 Poručník by měl být v dobrém zdravotním stavu. Vážná nemoc nebo postižení by mohlo být překážkou řádného výkonu funkce. Potencionální poručník by měl být relativně zdráv, jak po fyzické stránce, tak po stránce psychické. Je v zájmu poručence, aby byl poručník schopen plně se o poručence postarat a ne, aby tomu bylo opačně.

 Kladný citový vztah mezi poručníkem a poručencem Nová vyžaduje tehdy, když se poručník bude osobně o poručence starat. Pokud by poručník měl zájem osobně pečovat o poručence je třeba zjistit jaké citové vazby k sobě poručenec a poručník mají. Důležitý je samozřejmě názor samotného poručence s ohledem na jeho schopnost jej formulovat. Pokud by se poručenec svěřoval do osobní péče poručníkovi měl by soud zkoumat osobnostní znaky předurčující poručníka k řádné výchově poručence. Příkladem bych uvedla morálku, charakter, úroveň vzdělání a inteligenci.

 Soud vždy požaduje po budoucím poručníkovi předložení důkazu o jeho bezúhonnosti a beztrestnosti. Samozřejmě se zde musí zkoumat povaha trestné činnosti. Ne pro všechny trestné činy je osoba vyloučena z funkce poručníka (např.

trestný čin neplnění vyživovací povinnosti).

 Důležitým ukazatelem je i pověst poručníka. Je důležité znát jeho vystupování v mezilidských vztazích. Vždyť pokud bude mít poručence v osobní péči, naučí ho své vzorce chování a ovlivní tím jeho vývoj.

17 ARNOLDOVÁ, M. Společenský účel opatrovníctva podľa §78 zákona o rodine. Právnický ústav ministerstva spravedlnosti SSR, Socialistické súdnictvo. 1986, roč. XXXVIII, č. 7, s. 21

(19)

13

 Mezi poručencem a budoucím poručníkem nesmí hrozit kolize zájmů takového rozsahu, který by znemožňoval samotný výkon funkce poručníka

Výše jsem popsala, jaké požadavky by měl obecně poručník splňovat. Jak ale soud zjistí na jakou konkrétní osobu je aplikovat? Zákon o rodině poskytuje v § 78 seznam osob ze kterého má soud povinnost vybírat. Při výběru je pro soud závazné i pořadí ve kterém jsou osoby uvedeny. V tomto pořadí jsou jimi osoby doporučené samotnými rodiči, příbuzní a osoby blízké dítěti nebo rodině, nebo jiná fyzická osoba.

V případě, že by soud žádnou vhodnou osobu nenašel, ustanoví za poručníka orgán sociálně-právní ochrany dětí.

Jako prvního kandidáta v pořadí by měl soud zvážit fyzickou osobu doporučenou rodiči nezletilého dítěte. Zákon neupravuje, jakým způsobem mají rodiče poručníka doporučit. Mohou tak učinit libovolným způsobem (ústně, dopisem, v závěti apod.) Nejedná se o právo, které by patřilo do rodičovské zodpovědnosti, proto jej může využít i rodič, který nemá plnou rodičovskou zodpovědnost. Je otázkou, zda by se měla forma doporučení upravit. Domnívám se, že nikoliv. Účelem doporučení je označit osobu, která se dle mínění rodičů nejvíce vyhovuje tomu, aby chránila jejich dítě v době, kdy oni sami nemohou. Rodiče mohou určitou osobu doporučit např. těsně před smrtí nebo v jasném okamžiku.¹⁸ Z takovýchto důvodů by měly být formální požadavky na doporučení co nejmenší. Je pak na aktivitě soudu, aby se o takto doporučené osobě dozvěděl. De lege ferenda lze uvažovat o uložení oznamovací povinnosti dědickému soudu nebo notáři. Soud je přáním rodičů vázán. Nemusí se jím však řídit pouze v případě, že by toto ustanovení bylo v trvalém rozporu se zájmy nezletilého dítěte.

Současná právní literatura dovozuje relativní nezpůsobilost k poručnictví u fyzických osob u kterých rodiče projeví výslovné přání, aby nebylo nezletilé dítě svěřeno do jejich péče.¹⁹ Pokud mohou rodiče doporučit osobu u které si přejí, aby pečovala o jejich nezletilé dítě v případě jejich smrti, nebo jiné překážky výkonu rodičovské zodpovědnost, tak poté argumentem a simili mohou zajisté projevit přání, koho si nepředstavují za poručníka jejich dítěte. Rodiče k takovému úkonu mohou mít různé

18 Osoba stižena duševní poruchou, která nemá schopna rozpoznat následky svého jednání nebo jej není schopna ovládat. Chvíle, kdy je takováto osoba při smyslech se nazývají „jasné okamžiky“.

(20)

14

důvody (např. nedůvěra, jiné náboženské vyznání aj.). Tímto přáním rodičů je pak soud péče o nezletilé vázán a osobu neustanoví poručníkem ani v případě, že splňuje všechny předpoklady a chtěla by poručenství vykonávat.

Ne vždy rodiče někoho doporučí, nebo jimi doporučená osoba nebude ustanovena za poručníka (např. nesouhlasí se svým ustanovením). V takovém případě má soud vybírat z osob příbuzných nebo osob blízkých dítěti nebo jeho rodině. Zákon o rodině používá pojem osoby blízké v jiném významu, než který je vyjádřen v § 116 občanského zákoníku. Osobou blízkou ve smyslu zákona o rodině se rozumí osoba ke které rodiče nebo dítě chovali vřelé přátelské vztahy (např. přátelé rodičů, soused apod.). Zákon o rodině neurčuje, které z těchto osob (příbuzné nebo blízké) má soud dát přednost. Nečiní mezi nimi rozdíly. Pokud soud na základě šetření dojde k závěru, že vhodnější osobou vykonávat funkci poručníka je osoba blízká dítěti nebo jeho rodině, pak ustanoví tuto osobu i přesto, že by o stejnou pozici usiloval příbuzný dítěte.

Není-li takových osob, potom soud hledá poručníka mezi jinými vhodnými fyzickými osobami. Jinou fyzickou osobu lze ustanovit poručníkem až v případě, že nelze ustanovit žádnou z výše zmíněných fyzických osob, neboť je v zájmu dítěte, aby o funkci poručníka vykonávala osoba, který dítě dobře zná.

Aby poručník mohl řádně vykonávat svou funkci, předpokládá se určitý kladný vztah k dítěti. Pokud by tomu tak nebylo a mezi dítětem a poručníkem by byly nevraživé vztahy, pak by taková osoba nemohla být ustanovena do funkce poručníka, neboť by to bylo v trvalém rozporu se zájmy nezletilého dítěte.

V souladu s § 79 odst. 2 zákona o rodině je možné, aby soud ustanovil do funkce poručníka dvě osoby, a to pouze manžele. Vhodné to bude zejména v situaci, budou-li mít poručence v osobní péči. Nahradili by tak poručencovi plně rodinné prostředí, ve kterém by se mohl zdravě vyvíjet. Nejedná se však o spoluporučenství. Práva a povinnosti vyplývající z poručenství náleží každému manželovi samostatně.

Nenajde-li se žádná vhodná osoba, pak musí soud v souladu s § 78 odst. 3 zákona o rodině ustanovit do funkce poručníka orgán sociálně-právní ochrany dětí.

Výše v podkapitole 2.3.3. Ustanovení poručníka na straně 14-15 byla popsána situace, kdy orgán sociálně-právní ochrany dětí vykonává funkci veřejného poručníka, která je vnímána jako překlenovací institut v období do doby, než se poručník ujme své funkce.

Situace vyjádřená v § 79 odst. 3 zákona o rodině je však odlišná. Za prvé zde

(21)

15

poručenství nevzniká přímo ze zákona, ale na základě rozhodnutí soudu, stejně jako u fyzické osoby. Dále soud může ustanovit orgán sociálně-právní ochrany dětí poručníkem až v případě, že tu není žádná jiná fyzická osoba, která by měla zájem vykonávat funkci poručníka k nezletilému dítěti. Na rozdíl od fyzických osob je u orgánu sociálně-právní ochrany dětí dána povinnost vykonávat funkci poručníka.

Souhlas poručníka se za těchto podmínek nevyžaduje. Příslušnost orgánu sociálně- právní ochrany dětí se určuje stejně jako u poručníka veřejného, ale soud může ustanovit i nepříslušný orgán, je-li to v zájmu dítěte. Pokud vykonává funkci poručníka orgán sociálně-právní ochrany dětí nazývá se hromadným poručníkem.

2.3.6. Zánik poručenství

Právní teorie rozlišuje, zda poručenství zaniká absolutně nebo relativně.

Absolutním zánikem poručenství rozumíme zánik jeho důvodu. Poručenství jako takové již není třeba. Relativním zánikem rozumíme zánik poručenství ve vztahu ke konkrétnímu poručníkovi. Důvod pro poručenství stále existuje a je třeba ustanovit nového poručníka.

Poručenství může dle zákonné úpravy zaniknout třemi způsoby. Ze zákona, zproštěním nebo odvoláním.

Při zániku poručenství ze zákona se jedná většinou o absolutní zánik. Je tomu tak v případech, kdy poručenec dosáhne zletilosti, poručenec zemře, poručenec je osvojen, dále pravomocným rozhodnutím o obnovení omezené rodičovské zodpovědnosti, pravomocným rozhodnutím, kterým se vrací plná způsobilost k právním úkonům. Poručenství dále zaniká ex lege v případě poručníka, zde se ale může jednat o relativní zánik.

Soud je povinen zprostit poručníka poručenství, jestliže o to sám požádá (§ 82 odst. 2 zákona o rodině). Jak bylo výše zmíněno podmínkou pro ustanovení poručníka je jeho souhlas. Tím se poručník zaručuje, že bude řádně vykonávat poručenství nad poručencem. Ve chvíli, kdy z jakéhokoliv důvodu dále nechce nebo nemůže vykonávat poručenství, bylo by v rozporu se zájmy poručence, aby poručník ve funkci setrval.²⁰

20 HRUŠÁKOVÁ M.; KRÁLÍČKOVÁ Z. České rodinné právo. 3. vyd., přepracované a doplněné.

Brno: Masarykova Univerzita v Brně a nakladatelství Doplněk, 2001, Edice učebnic Právnické fakulty, 376. s. 356

(22)

16

Od zproštění poručenství zákon o rodině rozlišuje odvolání poručníka. Odvolání se na rozdíl od zproštění chápe jako sankční opatření. Soud poručníka odvolá v případě, že se poručník stane nezpůsobilým vykonávat svoji funkci nebo porušuje svoje povinnosti (§ 82 odst. 3 zákona o rodině). Nezpůsobilým se poručník stane například v případě trestného činu proti dítěti. V řízení o odvolání poručníka má poručník právo se ke svému odvolání vyjádřit a vysvětlit rozhodné skutečnosti.²¹

V případě zániku manželství manželů, kteří byli ustanoveni poručníky dle § 79 odst. 2 zákona o rodině jsou zde určité nuance. Pokud manželství zanikne smrtí jednoho z manželů, poručníkem zůstává přeživší manžel, neboť každému manželovi náležejí práva a povinnosti vyplývající z poručenství samostatně. Složitější situace ovšem nastává v případě rozvodu takového manželství. V takovém případě soud musí posoudit, zda je v zájmu poručence, aby nadále vykonávali funkci poručníka oba manželé. To zjistí obdobným způsobem jako při rozvodu manželství s nezletilými dětmi, které je popsáno níže v podkapitole 4.4. Kritéria pro svěření dítěte do výchovy na straně 41 an. V případě, že soud dospěje k závěru, že takové uspořádání není v zájmu poručence, pak soud méně vhodného manžela zprostí poručenství. Soud zde zprošťuje, aniž by manžel ke zproštění sám podal návrh. Samozřejmě nic nebrání tomu, aby se manželé dohodli a jeden z nich o zproštění sám požádal. V takovém případě je soud povinen žádajícího manžela poručenství zprostit.

Na závěr bych ráda zmínila, že zánik poručenství lze dělit také na základě subjektů. Dle toho, zda důvod zániku poručenství vznikl na straně poručence nebo na straně poručníka. V případě, že je zánik způsoben důvodem na straně poručence (např.

dosažením zletilosti, smrtí) znamená to většinou absolutní zánik poručenství. Naopak zánik způsobený na straně poručníka je většinou relativní (např. smrt, zproštění)

2.4. Úprava v občanském zákoníku 2012

2.4.1. Smrt fyzické osoby

Občanský zákoník 2012 upravuje otázku zániku právní osobnosti fyzické osoby v obdobně jako současná právní úprava. Smrt fyzické osoby se zjišťuje lékařskou

21 NOVÁ, H. Poručenství českém právním řádu (2.). Linde, Právo a rodina. 2006, roč. 8, č. 12, s.

24

(23)

17

prohlídkou, prohlášením za mrtvého je-li tu důkaz smrti a prohlášením nezvěstného za mrtvého. Občanský zákoník 2012 zavádí právní institut nezvěstnosti a prohlubuje právní úpravu prohlášení za mrtvého, která je doposud nedostatečně upravena v § 7 odst. 2 občanského zákoníku. Důkaz smrti a domněnka smrti nejsou již nejsou včleněny do jednoho odstavce. Občanský zákoník 2012 věnoval oběma právním institutům vlastní úpravu a důsledně je odlišuje. Další významnou změnou ve vztahu k zániku manželství stanoví občanský zákoník 2012 v § 71 odst. 2, kde uvádí, že manželství zaniká dnem, který je v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého určen jako den smrti. Také se nadále již manželství neobnoví v případě, kdy se rozhodnutí o prohlášení za mrtvého stane neúčinným, a to ani v případě, že „pozůstalý“ manžel neuzavře v mezidobí nové manželství (§ 76 odst. 1 občanského zákoníku 2012).

Důkaz smrti je upraven v § 26 odst. 2 občanského zákoníku 2012, kde je formulován následovně: Nelze-li tělo mrtvého prohlédnout stanoveným způsobem, prohlásí člověka za mrtvého soud i bez návrhu soud, pokud byl člověk účasten takové události, že se jeho smrt vzhledem k okolnostem jeví jako jistá. V rozhodnutí určí soud den, který platí za den smrti.

2.4.2. Nezvěstnost

Zatímco současná právní úprava zmiňuje nezvěstnost pouze v souvislosti s prohlášením za mrtvého v § 7 odst. 2 občanského zákoníku, nespojuje občanský zákoník 2012 nezvěstnost se smrtí osoby přímo. Rozlišuje jednak případy, kdy se osoba stane nezvěstnou, ale není tu pochybnost o tom, že je naživu a dále případy, kdy jsou u nezvěstné osoby pochybnosti o jejím životě.

Za nezvěstnou může soud prohlásit fyzickou osobu, která opustila své bydliště, nepodala o sobě zprávu a není známo, kde se zdržuje, ale přitom zde nejsou pochybnosti o tom, zda je naživu. Nemůže být proto soudním rozhodnutím prohlášena za mrtvou. Tento institut řeší situace, kdy je třeba aktivního právního jednání nezvěstné osoby, ale toho nelze dosáhnout, a to z důvodu její nepřítomnosti.

Za nezvěstnou lze prohlásit pouze osobu svéprávnou. Osobu, která není plně svéprávná nelze prohlásit za nezvěstnou (§ 66 odst. 1 první věta občanského zákoníku 2012). Osoby, které nemají plnou svéprávnost (např. dítě) jsou zastoupeny zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, kteří jednají jejich jménem. Nemožnost je prohlásit za

(24)

18

nezvěstné je dána účelem nezvěstnosti, která slouží k tomu, aby mohlo dojít k právnímu jednání, kde je vyžadováno právní jednání nezvěstné osoby.

Domněnku smrti upravuje občanský zákoník 2012 v § 71 an. na rozdíl od současné úpravy lze osobu nezvěstnou prohlásit za mrtvou pouze na návrh (§71 odst. 1 občanského zákoníku 2012). Osobu nezvěstnou lze prohlásit za mrtvou pouze tehdy, jsou-li vážné pochybnosti o tom, zda je stále na živu a uplynou zákonem stanovené lhůty (§ 72 občanského zákoníku 2012). Lhůty jsou stanoveny různě (sedm, pět a tři roky) podle relevantních okolností. Jsou určeny jako minimální čas, který musí uplynout. Záleží ale na uvážení soudu, zda takto stanovená minimální doba pro prohlášení za mrtvého postačí. Všechny tyto lhůty počínají běžet od konce roku, v němž se stala rozhodná událost. Skutečnost, že bude možné prohlásit nezvěstného za mrtvého pouze na návrh, je poněkud problematická. V současné době, kdy lze zahájit řízení o prohlášení za mrtvého i z úřední povinnost, lze tímto způsobem reagovat na situace, kdy není žádná osoba s právním zájmem na prohlášení nezvěstného za mrtvého (např.

situace, kdy nezvěstný je bezdomovec). Od 1. 1. 2014 to již nebude možné a bude podmínkou pro zahájení takového řízení návrh osoby, která má na výsledku tohoto řízení právní zájem.

V § 73 občanského zákoníku 2012 je stanovena pětiletá lhůta pro prohlášení za mrtvou fyzickou osobu, která byla soudem prohlášena za nezvěstnou. Rozhodnou právní skutečností pro počátek lhůty je soudní rozhodnutí o prohlášení za nezvěstného.

V tomto případě lze prohlásit fyzickou osobu za nezvěstnou jen v případě, jsou-li tu o jejím životě vážně pochybnosti a zároveň se během pětileté lhůty neobjeví žádná zpráva, která by značila, že je osoba stále naživu. V jiném případě by se nemohlo postupovat podle § 73 občanského zákoníku 2012, ale podle jednoho ze dvou níže popsaných způsobů.

Fyzická osoba, která nebyla prohlášena soudním rozhodnutím za nezvěstnou, opustila své bydliště a nejsou o ní žádné zprávy. Tato osoba může být prohlášena za mrtvou až po uplynutí minimální lhůty sedmi let. Rozhodnou událostí pro počátek lhůty je poslední zpráva, ze které lze usoudit, že je osoba stále naživu (§ 74 odst. 1 občanského zákoníku 2012).

Nejkratší tříletá lhůta je určena pro případy, kdy se osoba stala nezvěstnou za okolností, za kterých byl v ohrožení větší počet životů (§ 75 občanského zákoníku

(25)

19

2012). Takovou událostí může být například válka nebo povodně. Nejkratší délka lhůty je odůvodněna vyšší pravděpodobností, že fyzická osoba již nežije, ale není tu jistota smrti, tak jako u důkazu smrti.

Pokud se zjistí, že je nezvěstná osoba stále naživu k rozhodnutí o prohlášení za mrtvého se nepřihlíží.

2.4.3. Poručenství

Poručenství je v novém občanském zákoníku upraveno v rámci druhé části nazvané „Rodinné právo“ v Hlavě III., „Poručenství a jiné formy péče o dítě“, Díl 1

„Poručenství “ vymezeném v § 928 až § 942.

Nová právní úprava zásadně přebírá poručenství tak, jak jej známe z dosavadní právní úpravy. Ze srovnání současné právní úpravy a té nové mně vyplývají spíše formulační a upřesňující změny, což právní úpravu činí srozumitelnější, a to i pro laickou veřejnost.

Občanský zákoník 2012 stanoví, že soud je povinen jmenovat poručníka ve chvíli, kdy rodič nebude schopen vykonávat rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu (§ 928 občanského zákoníku 2012). Takto obecně formuluje občanský zákoník 2012 situace, kdy je třeba jmenovat poručníka. To umožňuje pokrýt všechny případy, které může život přinést. Na rozdíl od současné úpravy, která tyto situace taxativně vyjmenovává v § 78 zákona o rodině.

Nadále budou zobecněny povinnosti poručníka tak, že mu náleží zásadně všechny povinnosti a práva jako rodiči, avšak poručenství nezakládá vyživovací povinnost mezi poručníkem a poručencem. Nová právní úprava umožňuje soudu, aby rozsah práv a povinností poručníka výjimečně vymezil jiným způsobem, vyžaduje-li to konkrétní situace. Odlišné vymezení práv a povinností poručníka odůvodňují okolnosti týkající se osobnosti poručníka, dítěte a rodičů, jejich poměrů a okolnosti za kterých byla rodičovská zodpovědnost rodičům omezena. Může se jednat např. o situace, kdy rodiče nemohou vykonávat svoji rodičovskou odpovědnost vůči dítěti. Není však narušena jejich schopnost osobně o dítě pečovat nebo o něm rozhodovat v určitých záležitostech.

Výslovně je formulována povinnost soudu aktivně hledat vhodnou osobu pro výkon funkce poručníka, aby v co nejkratší době byla zabezpečena ochrana zájmů

(26)

20

nezletilého dítěte (§ 930 odst. 3 občanského zákoníku 2012). Do doby, než soud jmenuje vhodnou osobu poručníkem vykonává funkci poručníka orgán sociálně-právní ochrany dětí jako veřejný poručník (§ 929 občanského zákoníku 2012).

Co se týká výběru vhodné osoby, obsahuje občanský zákoník 2012 ve svém § 932 odst. 1 předpoklady, které musí osoba splňovat proto, aby byla jmenována poručníkem. Poručníkem lze jmenovat pouze osobu, která je plně svéprávná a způsobem svého života zaručuje schopnost tuto funkci vykonávat. Zákonodárce v případě zákona o rodině na takové ustanovení nepamatoval, a předpoklady na osobu poručníka se v současnosti musí dovozovat pomocí logického argumentu a minorem ad maius.²²

Dále občanský zákoník 2012 přejímá ze zákona o rodině výčet osob ze kterého soud vybírá vhodnou osobu do funkce poručníka (§ 931 občanského zákoníku 2012).

V tomto ustanovení občanský zákoník 2012 výslovně přiznává rodičům právní teorií dovozené právo vyloučit určitou osobu ze stanovené skupiny a povinnost soudu toto přání respektovat. Dále je v novém občanském zákoníku výslovně uvedena možnost poručníka odmítnout jmenování do funkce poručníka, čímž je vyjádřena dobrovolnost poručenské funkce. Zajisté by nebylo v zájmu dítěte a ochrany jeho zájmů, aby byl poručník jmenován do funkce proti jeho vůli.

Další významnější změnu, kterou bych chtěla zmínit je skutečnost, že občanský zákoník 2012 opouští koncepci odměňování poručníka. Za poručenství tak již nadále nebude možné přiznat odměnu v případě náročnosti správy jmění dítěte. Za podmínek, že bude poručník o dítě osobně pečovat a správa jmění poručence bude náročná, má poručník možnost požádat soud, aby jmenoval opatrovníka pro správu jmění dítěte (§

941 odst. 1 občanského zákoníku 2012). Nadále bude mít poručník nárok pouze na hmotné zabezpečení v rozsahu v jakém náleží pěstounovi, a to pouze za podmínky, že bude o poručence osobně pečovat (§ 939 občanského zákoníku 2012).

Koncepce zániku funkce poručníka zůstává v novém občanském zákoníku prakticky stejná, došlo jen k jejímu zpřesnění. Nově jsou vyjmenovány případy, kdy poručenství zaniká. Poručenství zanikne tehdy, nabude-li alespoň jeden z rodičů rodičovskou odpovědnost, nebo schopnost ji vykonávat, nabude-li poručenec

vyd. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 152

(27)

21

svéprávnosti, osvojením poručence, smrtí poručníka, zproštěním, nebo odvoláním poručníka (§ 935 občanského zákoníku 2012).

Nově bude moci být poručník odvolán v případě, že soud zjistí důvody, pro které není vhodné, aby svou funkci vykonával (§ 937 občanského zákoníku 2012). Není zde dána povinnost soudu takovou osobu odvolat, ale povinnost zvážit, zda by nebylo v zájmu dítěte poručníka odvolat.

Poručník bude moci i nadále požádat o zproštění ze své funkce. Ke zproštění z funkce už nestačí pouze požádat soud. Nyní se vyžadují důležité důvody pro zproštění z funkce poručníka. Pokud na straně poručníka soud tyto důvody neshledá, nemá povinnost jej z jeho funkce zprostit. Soud dále zprostí poručníka z funkce z důvodu ztráty způsobilosti k výkonu poručenství.

Z nové právní úpravy lze dovodit, že zájmy dítěte jsou na prvním místě.

Občanský zákoník 2012 posiluje postavení dítěte. Musí být zohledněn jeho zájem. Dále se zdůrazňuje vhodnost osoby, která má být jmenována do funkce poručníka. Celkově lze z ustanovení upravující poručenství usoudit, že občanský zákoník 2012 intenzivně preferuje, aby poručník o poručence pečoval osobně.

3. Zánik manželstvím rozvodem

Český statistický úřad uvádí, že úhrnná rozvodovost v roce 2011 činí 46 %.

Z toho vyplývá, že se jedná o velmi aktuální otázku, která se dotýká velké části českého populace.

Rozvod je právní institut, který, jako jediný v současné době, umožňuje ukončit manželství za života obou manželů. Manželství může rozvést jedině soud, a to pouze z důvodu, že nastal kvalifikovaný rozvrat manželských vztahů. Na rozvod manželství není právní nárok a záleží na uvážení soudu, zda tu jsou splněny podmínky předpokládané zákonem.

České rodinné právo zná dvě formy rozvodu, které rozlišujeme podle toho, zda se v rámci rozvodového řízení prokazuje kvalifikovaný rozvrat a jeho příčiny či nikoliv.

Jedná se o rozvod podle § 24 zákona o rodině (dále jen „rozvod bez domněnky rozvratu“) a rozvod dle § 24a zákona o rodině, (dále jen „rozvod s domněnkou rozvratu“)

(28)

22 3.2. Rozvod bez domněnky rozvratu

Úprava obsažená v § 24 odst. 1 zákona o rodině je generální klauzulí, vymezující podmínky, které musí být splněny u každého rozvodu bez ohledu na to, zda se jedná o rozvod, kdy soud zjišťuje příčiny rozvratu nebo nikoliv. Těmito podmínkami jsou kvalifikovaný rozvrat a tvrdostní klauzule obsažená v § 24 odst. 2 zákona o rodině.

3.2.1. Kvalifikovaný rozvrat

§ 24 odst. 1 zákona o rodině stanoví, že jediným možným důvodem k rozvodu manželství je kvalifikovaný rozvrat manželství. Kvalifikovaným rozvratem rozumíme objektivní stav, kdy jsou vztahy mezi manžely tak hluboce a trvale narušeny, že nelze očekávat obnovení manželského soužití. Kvalifikovanost manželského rozvratu určuje jednak jeho hloubka (intenzita) a dále jeho trvalost. Pokud by se jednalo o velmi intenzivní rozvrat mezi manželi, ale byla by tu určitá naděje na jejich usmíření, pak by takový rozvrat nebyl kvalifikovaným.

Intenzita manželského rozvratu spočívá v tom, že manželství již není schopno plnit žádnou ze svých společenských funkcí v důsledku narušených vztahů mezi manželi. Manželé přestali v manželství plnit své povinnosti stanovené v § 18 a § 19 zákona o rodině, jakými jsou například povinnost spolu žít, být si věrni nebo vytvářet zdravé rodinné prostředí. Při zjišťování, zda je manželství natolik rozvrácené, aby jej bylo možno rozvést, zákon ukládá soudu povinnost brát v úvahu příčiny takového rozvratu. Soud tedy musí příčiny rozvratu manželství zjistit. Učiní tak zejména výslechem svědků a účastníků řízení (manželů). Postup, při kterém soud musí zjistit příčiny rozkolu mezi manželi, přispívá k tomu, aby si soud udělal dostatečně přesvědčivý obrázek o tom, zda je rozvrat natolik hluboký, aby předmětné manželství rozvedl. Příčiny rozvratu pak mohou mít subjektivní nebo objektivní povahu. Jako příklad subjektivních příčin bych uvedla nevěru, alkoholismus, jako příklad objektivní příčiny například neplodnost.

Druhým požadavkem kvalifikovanosti manželského rozvratu je jeho trvalost.

Trvalost rozvratu manželských vztahů neznamená, že by rozvrat musel trvat např.

několik let. Konflikt mezi manžely může trvat i krátce a přesto bude mít za následek takové narušení vztahů, že nelze od manželů žádat, aby spolu nadále setrvali. Zároveň rozkoly mezi manželi mohou trvat i několik let a nedosáhnou takové intenzity, aby

(29)

23

způsobily rozvod. Trvalost rozvratu směřuje do budoucnosti. Trvalostí ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o rodině rozumíme neschopnost manželů se usmířit a obnovit manželské soužití.

Jak intenzitu, tak i požadavek trvalosti je nutno splnit kumulativně.

Při posuzování, zda je možné manželství rozvést, pracuje zákon o rodině s pojmem manželského soužití, které tu v době rozvodu z důvodu kvalifikovaného rozvratu neexistuje a není naděje na jeho obnovu. Manželským soužitím rozumíme stav, kdy manželé spolu vedou domácnost, mají rozdělené domácí práce, vedou společné hospodaření, žijí spolu intimně, sdílejí své radosti a starosti, vychovávají společně děti apod. Společné soužití nelze chápat jako pouhé spolubydlení, což nelze považovat za dostačující. Manželé mohou bydlet ve stejném domě (bytě) a nemusí se jednat o společné soužití, neboť každý z nich bude trávit dny i noci odděleně, všechny své potřeby (např. jídlo, oblečení, hygiena) si budou hradit sami ze svých vlastních prostředků.

Rozvrat je objektivní a zjistitelný stav, který se prokazuje během rozvodového řízení před soudem a pro rozvedení manželství pak musí být soudu dostatečně prokázán.

Tím, že zákon o rodině požaduje kvalifikovaný rozvrat k tomu, aby mohlo být manželství rozvedeno se chrání institut manželství. Rozvod není institutem, kterým by se mohly řešit malicherné hádky mezi manžely. Rozvod je až krajním prostředkem.

Společnost má zájem na tom, aby byly uzavírány sňatky a manželství byla trvalá.

3.2.2. Tvrdostní klauzule v § 24 odst. 2 zákona o rodině

Neexistence tzv. tvrdostní klauzule, kterou zákon o rodině uvádí v § 24 odst. 2 je další podmínkou, bez které nelze manželství rozvést. Tvrdostní klauzule má za úkol ochránit nezletilé děti. Tato klauzule uvádí, že manželství nemůže být rozvedeno, a to ani v případě, že byla splněna podmínka kvalifikovaného rozvratu mezi manžely, pokud by byl rozvod v rozporu se zájmy nezletilých dětí manželů, které jsou dány zvláštními důvody. Nestačí poukázat na fakt, že rozvod manželství rodičů bude pro dítě nepříznivý. To je rozvod vždy, a proto musí tu být dány zvláštní důvody. Těmito zvláštními důvody pak mohou být zdravotní stav dítěte, nebo silná emociální vazba na oba rodiče. Například situace, kdy dítě potřebuje z důvodu svého zdravotního postižení neustálou péči jednoho z rodičů a většina prostředků z rodinného rozpočtu se vynaloží

(30)

24

na léky, zdravotní pomůcky apod. Za zvláštní důvody na straně dítěte se nepovažují typické následky rozvodu např. to, že dítě bude bydlet jen s jedním z rodičů.

Soud nemůže manželství rodičů nezletilého dítěte rozvést do doby, než nabude rozhodnutí o jeho výchově a výživě právní moci (§ 25 zákona o rodině). Řízení o výchově a výživě nezletilého dítěte probíhá před soudem péče o nezletilé, a právě tento soud má nejlepší předpoklady zjistit skutečný zájem dítěte. V případě, kdy soud v rámci řízení o výchově a výživě nezletilého dítěte dojde k závěru, že rozvod manželství je v rozporu se zájmy nezletilého dítěte, návrh na úpravu porozvodových poměrů zamítne.²³ Pokud by soud o poměrech nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu již rozhodl a toto rozhodnutí nabylo právní moci, rozvodový soud manželství rodičů nerozvede, shledá-li, že je zde dán zájem nezletilého dítěte daný zvláštními důvody.

Manželství rodičů při existenci podmínek v § 24 odst. 2 zákona o rodině nelze rozvést ani v případě rozvodu podle § 24a zákona o rodině. Tvrdostní klauzule na ochranu nezletilých dětí není vázána žádnou lhůtou.

Jestliže jsou splněny obě podmínky, tedy manželství je hluboce a trvale rozvráceno bez možnosti jeho obnovení a nejsou zde zájmy dětí dány zvláštními důvody, které by bránily v rozvodu, soud manželství rozvede.

3.3. Rozvod s domněnkou rozvratu

Druhou z forem rozvodu, kterou naše právní úprava umožňuje je tzv. rozvod bez zjišťování příčin rozvratu a je upravena v § 24a zákona o rodině. Manželé se v tomto případě musí na rozvodu a jeho následcích dohodnout. Při využití tohoto ustanovení se kvalifikovaný rozvrat mezi manželi přepokládá. Kvalifikovaný rozvrat se v rozvodovém řízení nedokazuje, postačí tvrzení manželů.

K tomu, aby manželé mohli využít ustanovení § 24a zákona o rodině je třeba splnit kumulativně několik podmínek obsažených v zákoně o rodině:

 manželství musí trvat minimálně jeden rok. Rozvod s domněnkou rozvratu je pro manžele jednodušší a rychlejší, proto zákonodárce stanovil minimální dobu, aby předešel zániku manželství z malicherných důvodů.

23 KAVALÍR, J. K výkladu zřídka uplatňovaných ustanovení § 24 odst. 2, § 24b a § 93 zákona o rodině (2.). Lind : Právo a rodina. 2012, roč. 14, č. 11, s. 9