VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
Katedra světové ekonomiky
Význam malých a středních podniků pro německou ekonomiku se zaměřením
na Bádensko-Württembersko
(diplomová práce)
Autor: Bc. Michal Čunát
Vedoucí práce: Ing. Cristina Procházková Ilinitchi, Ph.D.
Praha 2020
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Význam malých a středních podniků pro německou ekonomiku se zaměřením na Bádensko-Württembersko“ vypracoval samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.
V Praze dne ………..……… …………...………..
Podpis
Poděkování
Zde bych chtěl upřímně poděkovat paní Ing. Cristině Procházkové Ilinitchi, Ph.D., své vedoucí diplomové práce, za její ochotu, vstřícnost, cenné rady a podnětné připomínky.
Dále mé poděkování patří rodině a přátelům, kteří mě během studia a v průběhu zpracování této práce velmi podporovali.
Obsah
Seznam použitých zkratek ... i
Seznam grafů, tabulek a obrázků ... ii
Úvod ... 1
1. Německá typologie podniků a jejich charakteristika ... 4
1.1 Malé a střední podniky (KMU) ... 4
Přístupy k definici malých a středních podniků v Německu ... 5
Další přístupy k definici malých a středních podniků ... 8
1.2 Rodinné podniky ... 9
Definice a členění rodinných podniků ... 11
Právní formy rodinných podniků ... 16
1.3 Mittelstand ... 18
Termín Mittelstand a jeho vymezení ... 19
Charakteristické znaky Mittelstandu ... 22
2. Proces internacionalizace německých malých a středních podniků ... 26
2.1 Opodstatnění expanze německých podniků na zahraniční trhy ... 26
2.2 Výběr zahraničních trhů ... 28
2.3 Vybrané formy vstupu na zahraniční trhy ... 30
Vývoz ... 30
Kapitálově náročné vstupy podniků na zahraniční trhy ... 37
Globální hodnotové řetězce ... 39
2.4 Skrytí šampióni (Hidden champions) ... 43
Vymezení skrytých šampiónů ... 43
Specifika skrytých šampiónů ... 46
3. Postavení malých a středních podniků v německé ekonomice... 50
3.1 Malé a střední podniky v Německu ... 50
KMU – absolutní a relativní počet, struktura dle velikosti podniku .... 50
KMU a ekonomické činnosti dle klasifikace NACE (WZ) ... 54
Význam KMU z hlediska zaměstnanosti ... 56
Význam KMU z hlediska tvorby a výše obratu ... 61
Význam KMU z hlediska tvorby hrubé přidané hodnoty ... 64
3.2 Malé a střední podniky v Bádensku-Württembersku ... 67
Pozice Bádenska-Württemberska v SRN ... 67
KMU v Bádensku-Württembersku ... 69
Internacionalizace podniků v Bádensku-Württembersku ... 73
Příklady bádensko-württemberských skrytých šampiónů ... 75
3.3 Diskuse dopadu současné ekonomické situace na KMU ... 78
Závěr ... 81
Seznam literatury ... 86
Přílohy ... 96
i
Seznam použitých zkratek
AMSP ČR Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR ASEAN Sdružení národů jihovýchodní Asie
B2B Business to Business
BRIC společné hospodářské uskupení Brazílie, Ruska, Indie a Číny
B-W Bádensko-Württembersko
EU Evropská unie
GVCs globální hodnotové řetězce
HDP hrubý domácí produkt
HPH hrubá přidaná hodnota
IfM Bonn Institut für Mittelstandsforschung Bonn KfW Kreditanstalt für Wiederaufbau
KMU německá zkratka pro skupinu malých a středních podniků MSP česká zkratka pro skupinu malých a středních podniků NACE klasifikace ekonomických činností Evropské komise OECD Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
p. b. procentní bod
PZI přímé zahraniční investice
SME anglická zkratka pro skupinu malých a středních podniků
SRN Spolková republika Německo
USA Spojené státy americké
WTO Světová obchodní organizace
WZ klasifikace ekonomických činností Spolkového statistického úřadu
ii
Seznam grafů, tabulek a obrázků
Grafy
Graf č. 1: Podíl rodinných podniků na celkovém počtu podniků podle právní formy podnikání
v roce 2016 (v %) ... 17
Graf č. 2: Struktura KMU podílejících se na vývozu v roce 2018 (v %) ... 31
Graf č. 3: Podíl vyvážejících podniků ve své velikostní skupině v roce 2018 (v %) ... 32
Graf č. 4: Podíl KMU na obratu dosaženém prostřednictvím vývozu v roce 2018 (v %) ... 34
Graf č. 5: Očekávání KMU ohledně vývoje obratu v závislosti na účasti na přímých zahraničních investicích v roce 2016 (v %) ... 39
Graf č. 6: Míra dovezených meziproduktů ze zahraničí ke zpracování do Německa podle velikostních skupin podniků v roce 2015 (v %) ... 42
Graf č. 7: Zastoupení skrytých šampiónů ve světě v roce 2012 (počet podniků) ... 44
Graf č. 8: Vývoj počtu malých a středních podniků (KMU) v Německu ... 51
Graf č. 9: Rozdělení německých podniků do velikostních skupin dle definice IfM Bonn (v %)... 52
Graf č. 10: Rozdělení podniků v EU do velikostních skupin v roce 2018 dle definice EU (v %) .... 53
Graf č. 11: Nejzastoupenější sekce ekonomických činností NACE (WZ) u KMU ve srovnání s velkými podniky v roce 2018 (v %) ... 54
Graf č. 12: Podíl KMU na zaměstnanosti v Německu v roce 2018 (v %) ... 56
Graf č. 13: Vývoj podílu KMU na zaměstnanosti v Německu (v %) ... 57
Graf č. 14: Podíl KMU na poskytnutých praxí v rámci duálního vzdělávacího systému v roce 2018 (v %) ... 61
Graf č. 15: Vývoj podílu KMU na celkovém obratu (v %) ... 62
Graf č. 16: Podíl KMU na celkovém obratu podniků v roce 2018 (v %) ... 62
Graf č. 17: Vývoj podílu KMU na tvorbě hrubé přidané hodnoty (v %) ... 65
Graf č. 18: Podíl KMU na tvorbě hrubé přidané hodnoty v roce 2018 (v %) ... 66
Graf č. 19: Podíly na tvorbě hrubé přidané hodnoty dle odvětví v roce 2018 (v %) ... 66
Graf č. 20: Rozdělení bádensko-württemberských podniků činných v oblasti průmyslu podle velikosti, podílu na zaměstnanosti a celkovém obratu v roce 2014 (v %) ... 69
Graf č. 21: Rozdělení podniků v Bádensku-Württembersku do velikostních skupin v roce 2018 (v %) ... 70
Graf č. 22: Přítomnost KMU v sekcích ekonomických činností NACE (WZ) v roce 2017 (v %) ... 71
Graf č. 23: Podíl KMU na zaměstnanosti a celkovém obratu v Bádensku-Württembersku v roce 2018 (v %) ... 72
Graf č. 24: Podíly generovaného obratu v zahraničí na celkovém obratu KMU v jednotlivých spolkových zemích v roce 2017 (v %) ... 74
iii
Tabulky
Tabulka č. 1: Aktuální rozdělení podniků podle IfM Bonn (od roku 2016) ... 6
Tabulka č. 2: Rozdělení podniků podle Evropské komise (od roku 2005) ... 7
Tabulka č. 3: Kritéria rozdělení malých a středních podniků ve vybraných státech ... 8
Tabulka č. 4: Kvantitativní vymezení Mittelstandu podle Deloitte.Mittelstandsinstitut ... 20
Tabulka č. 5: Přítomnost KMU na zahraničních trzích ... 29
Tabulka č. 6: Vývoj složení obratů realizovaných německými podniky v zahraničí (v %) ... 36
Tabulka č. 7: Poměr obratu z vývozu na celkových obratech podniků v dané velikostní skupině v roce 2018 (v %) ... 36
Tabulka č. 8: Vývoj míry participace německé ekonomiky na globálních hodnotových řetězcích (v %) ... 40
Tabulka č. 9: Tržní podíly skrytých šampiónů v roce 2010 ... 48
Tabulka č. 10: Meziroční změny ve vytváření nových pracovních míst u KMU a velkých podniků (v %) ... 57
Tabulka č. 11: Přínos KMU k zaměstnanosti dle vybraných sekcí ekonomických činností v roce 2018 (v %) ... 59
Tabulka č. 12: Přínos KMU k tvorbě obratu dle vybraných sekcí ekonomických činností v roce 2018 (v %) ... 63
Tabulka č. 13: Meziroční změny ve vývoji reálného HDP Bádenska-Württemberska a Německa mezi roky 2009 a 2018 (v %) ... 68
Tabulka č. 14: Relativní zastoupení KMU podle spolkových zemí v roce 2018 (v %)... 71
Obrázky
Obrázek č. 1: Podíl rodinných podniků na všech německých podnicích ... 14Obrázek č. 2: Rozdělení podniků na základě vlastnické struktury a struktury vedení... 14
1
Úvod
Německá ekonomika patří v současnosti k největším světovým ekonomikám a těší se přední pozici na poli mezinárodních obchodních vztahů. Německo jakožto tradičně ekonomicky silná země se vyznačuje oproti jiným ekonomikám jistými specifiky, které nikde jinde nelze spatřit v takovém rozsahu a síle jako právě v Německu nebo případně dalších německy hovořících zemích. Jedno ze zmíněných specifik spočívá v existenci tzv. Mittelstandu. Jedná se zpravidla o malé a střední podniky, které jsou ve většině případů vlastněné nebo řízené jednou konkrétní rodinou a v průběhu doby se stávají čím dál tím více orientované na zahraniční trhy. Těmto malým a středním podnikům bývá mnohými německými i dalšími ekonomy připisována vysoká míra významnosti, jsou označovány za stěžejní pilíř německé ekonomiky.
V návaznosti na toto tvrzení byla stanovena výzkumná otázka, jež zní: „V jakých oblastech německé ekonomiky, v rámci daných omezeních, zaujímají malé a střední podniky přední postavení?“. Odpověď na ni bude nalezena skrze hlavní a dílčí cíle práce. Hlavním cílem diplomové práce je tedy odvodit význam malých a středních podniků pro německou ekonomiku a spolkovou zemi Bádensko-Württembersko na základě jejich teoretického vymezení, procesu internacionalizace a praktického využití vybraných ekonomických ukazatelů. Naplnění hlavního cíle diplomové práce bude dosaženo vypracováním následujících dílčích cílů, z nichž každý je přiřazen jedné ze tří kapitol:
➢ první dílčí cíl: Odvodit charakteristické znaky malých a středních podniků patřícím k tzv. Mittelstandu za účelem vysvětlení významu těchto podniků z teoretického pohledu.
➢ druhý dílčí cíl: Zjistit podobu, na základě které probíhá internacionalizace u skupiny malých a středních podniků.
➢ třetí dílčí cíl: Odvodit postavení malých a středních podniků v německé ekonomice a v Bádensku-Württembersku na základě vybraných ekonomických ukazatelů.
Metoda vedoucí k dosažení hlavního cíle práce je analýza. Ke zpracování řešené problematiky tedy bude přistoupeno jejím rozčleněním na několik dílčích částí, rozbor každé z nich přispěje v rámci daného omezení práce k zodpovězení výzkumné otázky. Téma diplomové práce spočívá v prokázání skutečného významu skupiny malých a středních podniků pro německou ekonomiku. Protože podle mého úsudku existuje poměrně široké spektrum možností nahlížení na tuto problematiku, stanovil jsem pro téma jistá omezení,
2 která uvádím dále v tomto odstavci. Rozbor postavení malých a středních podniků bude učiněn nejen z pohledu celé spolkové republiky, ale součástí rovněž bude i detailnější pojetí ze strany jedné spolkové země, a to konkrétně Bádenska-Württemberska. Jelikož se koncept Mittelstandu zakládá primárně na kvalitativních charakteristikách podniků, které budou v samotné práci podrobně formulovány, nelze zcela bezpečně identifikovat veškeré podniky, které by jeho charakteristikám odpovídaly. Tím by mohlo dojít k určité neúplnosti ve sběru a následné analýze dat a hrozilo by, že závěry z nich vyvozené by se nemusely zcela shodovat se skutečností. Proto na vybrané německé podniky bude v praktickém pojetí záměrně nahlíženo, tak jako v běžné praxi německou odbornou veřejností, jako na skupinu malých a středních podniků. Při zpracování dat se tedy omezím na využití jejich kvantitativního vymezení. Na jednu stranu umožňuje tento postup díky dostupným datům tyto specifické podniky zkoumat a učinit z nich jednu kompaktní množinu, na druhou stranu se může jednat o jisté znevýhodnění, protože tak nelze postihnout přínos všech těchto specifických podniků. Další omezení se zakládá v ohodnocení postavení podniků v německé ekonomice pouze podle několika vybraných aspektů, konkrétně z pohledu přínosu k zaměstnanosti, tvorbě obratu a hrubé přidané hodnoty.
Hlavním zdrojem dat se stala obsáhlá databáze, jež zveřejňuje německý institut s názvem Institut für Mittelstandsforschung Bonn. Tento vysoce odborný institut disponuje podle mého zhodnocení nejrelevantnějšími daty, kterých lze využít za účelem jejich dalšího zpracování – na rozdíl od jiných dat se nejvíce přibližují povaze německých malých a středních podniků ve smyslu Mittelstandu a reflektují jejich reálné výkony. V databázi jsou tedy zahrnuta data, která by v jiných souhrnných databázích byla stěží nalezena. Aby bylo možné analyzovat současnou situaci, je pracováno zpravidla s nejnovějšími daty – nejaktuálnější data se nyní vztahují převážně k roku 2018. Jelikož však tato databáze neobsahuje veškerá data nezbytná pro zpracování práce a zodpovězení výzkumné otázky, byly využity i jiné odborné zdroje. Jedná se zejména o data z německého Spolkového statistického úřadu (Statistisches Bundesamt), v případě Bádenska-Württemberska přímo z tamního statistického úřadu, data a materiály vydané Evropskou komisí, Eurostatem, dále byly využity odborné ekonomické články a publikace od bankovních a jiných institucí zabývajících se výzkumem podmínek a vývojem v oblastech podnikání této skupiny podniků a další zdroje.
3 První kapitola práce je zaměřena na naplnění výše uvedeného prvního dílčího cíle, zabývá se teoretickým pojetím tematiky německých malých a středních podniků za účelem odvození jejich charakteristických znaků. Čtenáři budou seznámeni s pojmy, jako jsou „malé a střední podniky“, „rodinné podniky“ či „Mittelstand“, na jejichž základě jsou zkoumané skupině podniků přiděleny charakteristické vlastnosti. V rámci této kapitoly tedy budou uvedeny přístupy k definicím jednotlivých pojmů, které využívají kvantitativní a kvalitativní vymezení. Náležité objasnění pojmů je nezbytné z důvodu jejich následného užití v dalších částech práce tvořících klíčovou praktickou nástavbu těchto teoretických východisek.
V druhé kapitole práce bude pozornost směřována na otázku internacionalizace, která je s německými podniky neodmyslitelně spjata – tím bude naplněn druhý dílčí cíl práce spojený s vymezením podoby internacionalizace skupiny malých a středních podniků jako důležitého činitele přispívajícího k přínosu této skupiny podniků pro německou ekonomiku. Jak bude později dokázáno, u německých podniků je možné vypozorovat silnou tendenci k pronikání na zahraniční trhy, která je v německém prostředí přirozeně zakořeněná. K naplnění dílčího cíle poslouží analýza několika vybraných způsobů expanze do zahraničí, zkoumány budou vývoz, přímé zahraniční investice a globální hodnotové řetězce jako formy možného vstupu na zahraniční trhy. Před samotnou realizací expanze však musí podniky zvolit cílové trhy, z toho důvodu je vedle opodstatnění přeshraničních operací stanoven i postup malých a středních podniků při výběru zahraničních trhů. Ve spojitosti se specifiky německého Mittelstandu byl navíc dán vznik specifickému typu podniků, tzv. skrytým šampiónům, u nichž dojde mimo jiné k vysvětlení, jaké faktory stojí za jejich úspěchy v podnikání.
Třetí kapitola bude cílit na vyhodnocení role malých a středních podniků v německé ekonomice a dále specificky ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko na základě využití několika ekonomických ukazatelů, čímž dojde k naplnění třetího dílčího cíle práce. V rámci průzkumu také dojde ke stanovení, jakou roli zvolená spolková země v Německu zaujímá, což s sebou zprostředkovaně přináší informace ohledně prostředí, ve kterém se malé a střední podniky nachází a které tak může determinovat jejich výkon a aktivitu. Proto bude v této kapitole pozornost směřována i konkrétně na internacionalizaci podniků, jelikož Bádensko- Württembersko platí za jednu ze zemí, kde podniky velice často navazují vazby se zahraničím. B-W je zároveň místem původu mnoha skrytých šampiónů, s jejichž vybranými zástupci budou čtenáři seznámeni. Zjištěné údaje o významu malých a středních podniků jsou následně doplněny o stručnou diskusi možného dopadu současné ekonomické recese vyvolané skrze reakce států na aktuálně probíhající pandemii koronaviru.
4
1. Německá typologie podniků a jejich charakteristika
V souvislosti s německou ekonomikou lze narazit na celou řadu termínů, které jsou specifické jednak svým názvem, tak i významem. Je proto zapotřebí, aby bylo nejdříve učiněno vysvětlení jejich významu, a teprve poté je lze náležitě používat. Nejprve tedy bude objasněn termín „malé a střední podniky“, poté „rodinné podniky“ a nakonec „Mittelstand“.
Jak bude později uvedeno, tyto definice se mohou do jisté míry překrývat, protože sdílí podobné charakteristiky. Z tohoto důvodu je pro účely této práce vhodné pracovat s charakteristickými znaky všech těchto uvedených termínů, aby na skupinu malých a středních podniků mohlo být nahlíženo z vícero relevantních úhlů pohledu, které je společně dokážou lépe vystihnout. Ve snaze pracovat s těmito termíny však vzniká mnoho komplikací. Nejen že k poodhalení významu některých z nich se nabízí více definic, které si ne vždy zcela odpovídají, ale navíc pro některé termíny, například pro Mittelstand, ani žádné jednoznačné definice neexistují (IfM Bonn 2020). Pomocí vhodné kombinace vymezení různých typů podniků na základě kvantitativních a kvalitativních ukazatelů, které budou podrobně rozebírány v následujících podkapitolách, se pak lze do jisté míry přiblížit i k jistému vymezení samotného Mittelstandu, jenž zastřešuje skupinu zkoumaných německých podniků.
1.1 Malé a střední podniky (KMU)
Na začátku této podkapitoly je vhodné vysvětlit, co pojem „podnik“ vůbec označuje a s jakým vymezením je spojován. V české terminologii, podle Vebera a Srpové (2012), se podnikem rozumí „každý subjekt vykonávající hospodářskou činnost, bez ohledu na jeho právní formu“. Mezi tyto subjekty lze přiřadit především osoby samostatně výdělečně činné, dále rodinné podniky, jež vykonávají řemeslné či jiné činnosti, a v neposlední řadě také obchodní společnosti nebo sdružení vykonávající hospodářskou činnost (Veber a Srpová 2012, s. 16). Dvořáček (2012) pojem podnik bere jako jakýkoliv subjekt, který je činný na trhu a na něm nabízí zboží či služby. K tomu dodává, že cílem podniků není vždy generování zisku, ale přežít v konkurenčním prostředí (Dvořáček 2012, s. 1).
Definice podniku v německé terminologii zní velice podobně. Německý obchodní zákoník nedefinuje přímo pojem podnik, ale jen osobu podnikatele (Bundesministerium der Justiz und für Verbraucherschutz 2020). Definici podniku lze najít například v zákonu o dani z obratu. Podle tohoto zákona podnik zahrnuje všechny obchodní a profesní činnosti vyznačující se trvalým charakterem a generováním příjmů i v případě, i když zde chybí
5 úmysl dosahovat zisku (Umsatzsteuergesetz BGBl. I 2005, s. 386). Podniky mohou nabývat mnohých podob, jsou členěny podle širokého spektra kritérií. Dále již bude pojednáváno právě o skupině malých a středních podniků, které jsou stěžejní pro téma této práce.
Malé a střední podniky, v původním německém znění „kleine und mittlere Unternehmen“, frekventovaně označované zkratkou „KMU“, jsou jedinečnou skupinou podniků, jež má své vlastní charakteristiky. Někdy je na ně mylně nahlíženo jako na menší verze velkých podniků, nicméně od těch velkých se malé a střední podniky liší nejenom velikostí, ale právě dalšími specifickými znaky. Stejně jako pro Mittelstand, tak i pro skupinu malých a středních podniků neexistuje jednotná definice. Tuto skupinu lze za účelem prověření příslušnosti k Mittelstandu vymezit nejlépe prostřednictvím kvantitativních ukazatelů a následně s ní pracovat podle několika hledisek – tedy například z hlediska potřeby získání obecného přehledu o existenci a ekonomickém výkonu tohoto typu podniků a dále ze strany Evropské komise, které vlastní klasifikace slouží pro potřebu přidělování finanční podpory pro podniky z fondů EU v případě vzniku oprávnění na jejich čerpání.
Přístupy k definici malých a středních podniků v Německu
Na území Německa lze identifikovat dva typy definice užívaných pro malé a střední podniky. První typ v Německu obecně uznávané definice, kterou vytvořil Institut für Mittelstandsforschung Bonn (Institut pro výzkum Mittelstandu), však není možné použít například za účelem provádění srovnání tuzemských podniků se zahraničními, protože definice podle IfM Bonn je využívána výhradně v Německu a v jiných zemí s ní spíše nepracují. Naproti tomu existuje druhá definice, jež vytvořila Evropská unie, a ta už poskytuje širší možnosti užití. Pro všechny skupiny podniků, utvořené podle obou definic, platí, že se jedná o disjunktní množiny – tím chápeme skutečnost, že skupiny nemají žádný společný prvek, a proto se vzájemně nepřekrývají.
Institut für Mittelstandsforschung Bonn (IfM Bonn) vytvořil kategorizaci malých a středních podniků. V návaznosti na tuto kategorizaci platnou od 1.1.2016 hovoříme o čtyřech typech podniků vymezených podle kritérií „počet zaměstnanců“ (tj. roční pracovní jednotky) a „roční obrat“. První skupinou jsou mikropodniky, jejichž roční obrat nepřesahuje 2 miliony eur s tím, že zaměstnávají maximálně 9 zaměstnanců. Druhou skupinu tvoří malé podniky s ročním obratem do 10 milionů eur zaměstnávající nejvýše 49 zaměstnanců.
Do třetí skupiny pak spadají střední podniky s ročním obratem nepřesahujícím 50 milionů eur a zaměstnávající nejvýše právě 499 zaměstnanců. IfM Bonn tedy podle své klasifikace
6 zahrnuje na základě kvantitativních údajů do skupiny malých a středních podniků takové podniky, které zaměstnávají nejvýše 499 osob a jejichž roční obrat činí maximálně 50 milionů eur. Schematicky zachycuje rozdělení podniků Tabulka č. 1. Podniky, které nezapadají do žádné z uvedených skupin, jsou klasifikovány jako velké podniky. Pro účely zpracování dalších částí práce bude využívána převážně tato definice, protože skrze své širší vymezení středních podniků zohledňuje specifika Mittelstandu. Podrobný přístup k rozdělení podniků do velikostních skupin nabízí Příloha č. 1.
Tabulka č. 1: Aktuální rozdělení podniků podle IfM Bonn (od roku 2016)
Zdroj: IfM Bonn 2020, vlastní zpracování
V předchozích letech se klasifikace v jistých ohledech lišila od té současné, platné od 1.1.2016. V roce 2001 jako vůbec poprvé přišel IfM Bonn s návrhem metodiky pro zkoumání malých a středních podniků, která nabyla účinnosti 1.1.2002. Tato první kategorizace ještě nepracovala s kategorií mikropodniky. Do skupiny malých podniků patřily podniky s maximálním ročním obratem do 1 milionu eur a počtem nejvýše 9 zaměstnanců, mezi střední podniky spadaly podniky s obratem od 1 milionu do 50 milionů eur a 10 až 499 zaměstnanci (Günterberg 2012). Tato verze prošla později, jak již bylo uvedeno, aktualizací.
Evropská komise rozdělila podniky do velikostních skupin podle vlastního klíče a každou skupinu definovala skrze Doporučení 2003/361/ES. Tato klasifikace je v platnosti od 1.1.2005. Doporučení bylo v roce 2008 navíc podpořeno vydáním Nařízení č. 800/2008, které závazně vymezilo klasifikaci podniků podle znění Doporučení. V porovnání s klasifikací malých a středních podniků od IfM Bonn lze u klasifikace podle Evropské komise spatřit jisté rozdíly. Přibylo sem nové kritérium bilanční suma. Aby mohl být podnik přiřazen do příslušné skupiny, musí splňovat všechna kritéria s výjimkou ročního obratu a bilanční sumy. Postačuje, aby podnik splňoval podmínku stanovenou buď pro roční obrat, nebo pro bilanční sumu v rámci dané skupiny, nikoliv podmínky obou kritérií zároveň.
VELIKOST PODNIKU POČET ZAMĚSTNANCŮ ROČNÍ OBRAT (€)
mikropodniky do 9 do 2 mil.
malé podniky do 49 do 10 mil.
střední podniky do 499 do 50 mil.
malé a střední
podniky (KMU) pod 500 do 50 mil.
7 Tabulka č. 2 zachycuje rozdělení podniků do skupin na základě kritérií EU. První skupina, mikropodniky, se vyznačuje ročním obratem v maximální možné výši 2 miliony eur, nebo bilanční sumou ve stejné výši, a ne více než 9 zaměstnanci. Podnikatelé činní v segmentu mikropodniků se označují jako drobní podnikatelé. Malé podniky nezaměstnávají více než 49 osob a roční obrat, případně bilanční suma se pohybují do 10 milionů eur. Pro poslední skupinu, střední podniky, platí, že nezaměstnávají více než 249 osob a roční obrat nepřevyšuje částku 50 milionů eur, případně bilanční suma částku 43 milionů eur. Z toho tedy vyplývá, že Evropská komise malými a středními podniky (KMU) rozumí podniky zaměstnávající méně než 250 osob, mající buď roční obrat ve výši maximálně 50 milionů eur, nebo případně bilanční sumu do výše 43 milionů eur.
Tabulka č. 2: Rozdělení podniků podle Evropské komise (od roku 2005)
Zdroj: Evropská komise 2003, vlastní zpracování
V rámci definice stanovené Evropskou komisí lze podniky ještě rozdělit do tří skupin podle vztahu daného podniku s jiným podnikem. Na základě tohoto rozdělení se dojde k závěru, jestli je daný podnik nezávislý a jestli mu tedy může být přisouzena příslušnost ve skupině malých a středních podniků či nikoliv. Pokud podnik překročí všechny vytyčené hranice, statut malého a středního podniku ztratí v případě opakovaného překročení ve dvou po sobě jdoucích účetních obdobích (Evropská komise 2003). Mezi malé a střední podniky se smí zařadit pouze takové podniky, které jsou zcela nezávislé. To znamená, že buď nejsou partnerem žádného jiného podniku ani nejsou s žádným podnikem propojené, nebo pokud vlastní méně než 25 % na podílu vlastního kapitálu či hlasovacích práv jiného podniku a opačně jiný podnik disponuje podílem o maximálně stejné procentuální výši na zkoumaném podniku (Günterberg 2012, s. 175). Evropská komise dále stanovila, že mezi malé a střední podniky naopak nelze zařadit ty podniky, jež nejsou nezávislé. Tím se rozumí, že daný podnik nesmí patřit do skupiny podniků ovládaných jiným podnikem a také nesmí
VELIKOST PODNIKU POČET
ZAMĚSTNANCŮ
ROČNÍ OBRAT (€) BILANČNÍ SUMA (€)
mikropodniky do 9 do 2 mil.
do 2 mil.
malé podniky do 49 do 10 mil.
do 10 mil.
střední podniky do 249 do 50 mil.
do 43 mil.
8 vlastnit podíl jiného podniku z více než 25 %. V tom případě by se jednalo o partnerské podniky, kde se procentuální výše podílu na jiném podniku pohybuje v rozmezí 25 až 50 %, nebo o propojené podniky, u nichž podíl na cizím podniku či podíl cizího podniku na zkoumaném podniku překračuje 50 % (L-BANK 2020, s. 1-2).
Další přístupy k definici malých a středních podniků
Situace ohledně způsobu definování malých a středních podniků se v mnoha případech stává poměrně komplikovanou, protože státy či bankovní a jiné instituce často nepostupují jednotně a zavádí své vlastní definice této skupiny podniků. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) naproti tomu možnost harmonizace a potenciálního společného postupu při nastavení podmínek pro vymezení tohoto termínu vítá. Značnou překážku pro realizaci tohoto záměru ale představují odlišné ekonomické či politické zájmy států (OECD 2019, s. 217). Jak již bylo demonstrováno na případu Německa, i v rámci jednoho státu mohou vedle sebe existovat různá pojetí definic skupiny malých a středních podniků.
Jistý stupeň harmonizace lze uvést na příkladu Evropské unie. Definice malých a středních podniků určená Evropskou komisí, která přisuzuje příslušnost ke skupinám mikropodniků, malých podniků a středních podniků na základě jistého počtu zaměstnanců a ročního obratu, případně bilanční sumy, se týká všech jejích členských států. V současnosti je dokonce celosvětově nejpoužívanější definicí. Významné instituce, jako jsou například OECD, Evropská investiční banka či Evropský investiční fond, jsou zavázány pracovat přesně s touto definicí (SME Union Czech Republic 2020). Tato definice byla detailněji formulována v předchozí podkapitole.
Tabulka č. 3: Kritéria rozdělení malých a středních podniků ve vybraných státech
Zdroj: OECD 2019, vlastní zpracování
KRITÉRIUM STÁTY
počet zaměstnanců
do 100 ➢ Gruzie, Izrael do 200 ➢ Austrálie, Kolumbie
do 250 ➢ EU, Rusko, Švýcarsko, Velká Británie do 500 ➢ USA
obrat ➢ Brazílie, Peru
oblast podnikání ➢ Čína, Japonsko, Jižní Korea neexistence definice ➢ Nový Zéland
9 Státní či nadnárodní instituce obvykle rozčleňují podniky na základě stejných kritérií, tedy zpravidla podle velikosti, počtu zaměstnanců a ročního obratu, která přesně vymezují, do jaké skupiny který podnik patří. Odlišnost zde však spočívá ve stanovení hranic pro jednotlivé skupiny. Tuto skutečnost zobrazuje Tabulka č. 3 na předchozí straně.
V definici EU se za maximální možnou výši počtu zaměstnanců připouští 249 zaměstnanců, toto kvantitativní omezení přijalo mnoho dalších států, nejenom členské státy EU. Nicméně najdou se i takové státy, které pro možnost nabytí příslušnosti ke skupině malých a středních podniků stanovily, že počet zaměstnanců v podniku nesmí například přesáhnout pouhých 100 (Gruzie či Izrael), zatímco jiné státy limitovaly malé a střední podniky méně než 500 zaměstnanými osobami v podniku (USA). OECD dále poukazuje na rozdělení podniků podle ostatních kritérií, jako jsou pouze obrat nebo specifická oblast podnikání určující příslušnost ke skupině malých a středních podniků. Téměř pro každý stát také platí, že případné zařazení do příslušné skupiny zohledňuje i výše podpory podnikání, o kterou podniky žádají. Na Novém Zélandu dokonce žádná národní definice malých a středních podniků neexistuje (OECD 2019, s. 218-225).
V České republice se rovněž pracuje s definicí, kterou stanovila Evropská komise. Ta byla do českého právního řádu přejata zákonem č. 47/2002 Sb., ve kterém je uvedeno, že:
„Za malého a středního podnikatele se pro účely tohoto zákona považuje podnikatel, který splňuje kritéria stanovená přímo použitelným předpisem Evropských společenství.“ (Zákon č. 47/2002 Sb.). Stejně jako v případě cizojazyčné terminologie, i v té české se pro skupinu malých a středních podniků zavedla zkratka, jež se frekventovaně užívá. Jedná se konkrétně o označení „SME“, v České republice „MSP“. Předtím došlo pro účely statistického sledování této skupiny podniků k harmonizaci českého pojetí statistiky s pojetím statistické úřadu EU (Eurostatem). Od roku 1997 se v České republice označovaly podniky jako malé, pokud zaměstnávaly méně než 20 osob, a jako střední do 100 zaměstnanců. Podniky se 100 a více zaměstnanci již byly považovány za velké (Veber a Srpová 2012, s. 18).
1.2 Rodinné podniky
Rodinné podniky vykazují v mnoha ohledech specifické vzorce chování než jiné druhy podniků, například tradičně velké veřejně obchodované společnosti. Z tohoto důvodu je důležité, aby byly upřesněny charakteristiky rodinných podniků z kvalitativního hlediska a prověřeny faktory, které je ovlivňují. Mezi nejdůležitější, propojené a vzájemně se doplňující atributy rodinných podniků, které jsou uváděny v odborné literatuře, nejčastěji
10 patří osoba vlastníka, tendence ke sledování jiných než ekonomických cílů, dlouhodobá orientace, nezávislost a omezené finanční zdroje. Jejich stručné objasnění lze spatřit níže.
Detailnější rozbor těchto atributů slouží k potřebě vymezení termínu Mittelstand.
Prvním atributem je osoba vlastníka. Podnikatel v roli majitele má ve většině rodinných podniků ve svých rukou moc ovlivňovat chod podniku, nese veškerá rizika spojená s podnikáním. Kromě manažerských schopností musí disponovat silným charismatem, aby dokázal své zaměstnance motivovat k odvádění nadprůměrných výkonů. Vlastníkovi by měly být blízké hodnoty altruismu (Simon 2012, s. 398-399).
Dále lze hovořit o sledování jiných než ekonomických cílů. Hlavní smysl rodinného podnikání nevidí její členové primárně v generování zisku, ale ve vytváření hodnot pro svou rodinu a jiné stakeholdery. Vytvořil se u nich silnější smysl pro zodpovědnost vůči svému okolí (Berghoff 2006, s. 272-273). Motto rodinných podniků zní: „Jméno zavazuje.“
Důležitým prvkem je zachování si dobrého jména a reputace v očích klientů a ostatních stakeholderů (Haussmann 2012, s. 13).
Pro rodinné podniky je charakteristická i dlouhodobá orientace. Strategie rodinných podniků spočívá ve sledování dlouhodobých cílů, kterým přikládají větší význam, na rozdíl od cílů krátkodobých (v řádech čtvrtletí nebo jednotek let), jež mají nerodinné podniky.
Všechny své kroky konají s ohledem na dopady pro podnik do budoucna, smýšlejí v duchu udržitelnosti (Franch Perella a Hernández 2018, s. 13). Dlouhodobá perspektiva podnikání může být vysvětlena v souvislosti s delším setrváním zakladatele, případně dalšího člena rodiny ve vedení podniku, zachováním vlivu rodiny na chodu podniku nebo vlastnictvím podniku rodinou po několik generací. Součástí dlouhodobého plánování je i řešení otázky kontinuity rodinného podnikání a řízení procesu nástupnictví. Většina rodin neukončuje své podnikání vlivem nepříznivých ekonomických podmínek, ale především vlivem absence schopné nástupnické generace nebo vlivem majetkových či mezilidských sporů v podniku (Prügl a Rauschendorfer 2020, s. 89-90). Typicky se jedná o nejednoznačný obsah společenské smlouvy a sporná dědická práva ve smyslu, kdo je oprávněný převzít vedení podniku. Důležité je proto, aby byla stanovena přesná pravidla ohledně otázky přechodu dědických práv k podniku dalším rodinným příslušníkům (Fleischer 2017). Petrů (2018) v těchto případech navrhuje, aby si podniky vytvořily tzv. rodinnou ústavu, která by v sobě zahrnovala hodnoty a vize, jakým směrem se bude podnik do budoucna ubírat. Takto stanovená pravidla dokážou eliminovat vznik případných konfliktů (Petrů 2018, s. 63-64).
11 Významný prvek je rovněž nezávislost. Rodinné podniky nebývají zpravidla součástí velkých strategických spojenectví, protože si chtějí udržet svou samostatnost a nepřejí si být nikým ovládané. Pokud však chtějí spolupracovat, jsou ochotny obětovat část své nezávislosti a získat silného a dlouhodobého partnera (Veber a Srpová, s. 18). Nejčastěji tak volí vertikální typ spolupráce – mnoho podniků v Bádensku-Württembersku se například stalo nedílnou součástí dodavatelského řetězce společnosti Daimler-Benz a obě strany jsou na sobě do jisté míry závislé (Berghoff 2006, s. 275). Nezávislost odpovídá preferenci orientace na budoucnost (Pahnke, Holz a Welter 2019, s. 7-8).
Jedním z dalších významných atributů rodinných podniků jsou omezené finanční zdroje.
Pro tyto podniky bývá charakteristický spíše nižší objem finančních zdrojů v porovnání s nerodinnými podniky, tvoří ho hlavně vlastní kapitál. Obecně je rodinným podnikům přisuzována vyšší averze k riziku, protože upřednostňují malou závislost na cizím kapitálu (Becker, Staffel a Ulrich 2008). Studie Nadace pro rodinné podniky však v posledních letech prokazuje jistý posun v jejich vztahu k akceptaci rizika. Pokud by nebyly spokojeny s výkonem podniku, podstoupí vyšší riziko, ale jen za předpokladu, že jejich nastavené hodnoty nebudou ohroženy (Prügl a Rauschendorfer 2020, s. 7).
Bývalý německý spolkový ministr hospodářství Helmut Haussmann (2012) označuje výše uvedené vlastnosti za klíčové, protože zajišťují odolnost rodinných podniků vůči krizím, a bývají proto v současnosti dávány za vzor všem ostatním typům podniků, například velkým veřejně obchodovaným společnostem vykazujícím minimální známky rodinného podnikání. Dále však poukazuje na skutečnost, že mnozí ekonomové naopak nenahlíží na rodinné podniky jako na ukázkový vzor úspěšné podnikatelské činnosti, rodinné podniky vnímají spíše jako jakýsi předstupeň ve vývoji podniku směrem k externě řízené veřejně obchodované společnosti. Problémy jsou jimi spatřovány v častém ulpívání na ekonomicky nevýhodných tradičních výrobních procesech, ve sporech rodiny negativně ovlivňujících rozhodování a případně v podstupovaném vysokém riziku spočívajícím v nízké či téměř nulové diverzifikaci produktového portfolia (Haussmann 2012, s. 9-10).
Definice a členění rodinných podniků
Termín rodinný podnik se může jevit jako velice široký a opět do jisté míry nejednoznačný.
Toto přesvědčení může být pravdivé, protože termín „rodinný podnik“ se totiž vyvíjí dynamicky v průběhu doby. Některé přístupy k definici rodinného podniku vyzdvihují důležitost podílu rodiny na majetku podniku, strategickou kontrolu a úmysl
12 několikageneračního setrvání podniku v rukách rodiny a jejích členů, jiné přístupy naopak kladou důraz při stanovení definice rodinných podniků spíše na interakci mezi rodinou a podnikáním. Existují však jistá kritéria, na základě kterých je umožněno rodinné podniky přesněji definovat.
Termín „rodinný podnik“ byl v České republice v roce 2014 s platností nového občanského zákoníku upraven a vznikl nový institut „rodinný závod“. Petrů (2018) a Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR (AMSP ČR) však považují užívání nového právního institutu rodinný závod jako nerelevantní v souvislosti s analyzováním charakteristik, jež vykazuje rodinné podnikání, a proto dále asociace používá původní termín rodinný podnik.
Z tohoto důvodu bude i v této práci pojednáváno o „rodinných podnicích“, nikoliv o závodech. V České republice se stala zavedenou definicí rodinného podnikání právě ta od AMSP ČR. Asociace pojmem rodinný podnik rozumí rodinnou obchodní společnost nebo rodinnou živnost. Zmíněné pojmy mají následující charakteristiku:
➢ rodinná obchodní společnost – členové jedné rodiny disponují většinovým podílem ve společnosti, případně minimálně jeden její člen je členem statutárního orgánu,
➢ rodinná živnost – na rodinné živnosti se podílí svým majetkem nebo prací minimálně dva členové rodiny, přičemž alespoň jeden rodinný příslušník disponuje živnostenským oprávněním.
V definici je rovněž vymezeno, kým přesně se rozumí členové rodiny. Musí se jednat o společně pracující manžele nebo partnery či jejich přímé příbuzné do třetího stupně1, sourozence nebo osoby „sešvagřené“2 do druhého stupně (Petrů 2018, s. 46-47).
Evropská komise doporučila používat jednotnou definici jak v členských státech Evropské unie, tak i v nečlenských státech, aby nevznikaly nejasnosti ohledně jejich vymezení. Česká definice je de facto obdobou té evropské. Ona Evropskou unií preferovaná definice nabyla platnost v roce 2007 a na jejím vytvoření se podílela například Nadace pro rodinné podniky (Stiftung Familienunternehmen). Nicméně ani tato definice neodpovídá v plném rozsahu svým vymezením termínu rodinný podnik.
1 Příbuzným třetího stupně může být například praděda manžela, pravnuk manžela, syn manželčiny bratra nebo sestra manželčiny otce (Petrů 2018).
2 Osobou sešvagřenou do druhého stupně může být například děda manžela nebo sestra manžela (Petrů 2018).
13 Podle Stiftung Familienunternehmen (2020) může být podnik libovolné velikosti označován jako rodinný, pokud:
➢ se většina rozhodovacích práv nachází v držení jedné nebo více fyzických osob, která/é společnost založila/y, nebo která/é nabyla/y základní kapitál, případně jejich manželů, rodičů, dětí nebo jejich přímých dědiců,
➢ přímo nebo nepřímo existuje většina rozhodovacích práv,
➢ a/nebo je jeden zástupce rodiny nebo jejich příbuzných oficiálně zapojen do řízení nebo kontroly společnosti (Stiftung Familienunternehmen 2020).
Zčásti mohou být do kategorie rodinných podniků řazeny i veřejně obchodované společnosti, i když spíše sporadicky. Výjimkou jsou případy, kdy ve veřejně obchodované společnosti disponuje její zakladatel nebo členové rodiny minimálně 25% podílem všech rozhodovacích práv. Dále sem na základě podobností ve vykonávaných aktivitách patří živnostníci a osoby samostatně výdělečně činné (Haussmann 2012, s. 10). Klasické případy typů podniků patřících do skupiny rodinných podniků budou rozebrány později.
Rodinné podniky se dají rozdělit na dva doplňující se typy. Prvním typem jsou podniky vedené majitelem, jenž je reprezentant rodiny. Pro tento typ je příznačné, že podnik je ovládán jistým počtem fyzických osob a mezi nimi se nachází alespoň jeden vlastník pocházející z kruhu konkrétní rodiny a ten podnik řídí. V německé ekonomice jsou takovéto podniky zastoupeny v relativním vyjádření 86 % všech německých podniků. Druhým typem, který v sobě zahrnuje i první typ, jsou podniky kontrolované rodinou. Zde však vlastnictví podniku nepodmiňuje také jeho řízení, podnik tedy neřídí nikdo z kruhu rodinných příslušníků. Takovýchto podniků, jež jsou vlastněny rodinou, která je však ale neřídí, je o 4 p. b. více. Celkově tedy všechny rodinné podniky na území Německa kontrolované rodinou tvoří 90 % všech německých podniků (Stiftung Familienunternehmen 2019). Obrázek č. 1 na další straně poskytuje zjednodušené grafické znázornění daného stavu. Kontrola podniku rodinou může být chápána mnoha způsoby.
Jednalo by se například o vykonávání určité manažerské pozice v podniku, činnost v dozorčí radě, přidělená hlasovací práva apod. (Prügl a Rauschendorfer 2020, s. 8).
14 Obrázek č. 1: Podíl rodinných podniků na všech německých podnicích
Zdroj: Stiftung Familienunternehmen 2019, vlastní zpracování
Rodinné podniky a jejich postavení v typologii podniků lze názorně ilustrovat pomocí schématu (Hausch 2013) převedeném do podoby, kterou zachycuje Obrázek č. 2. V praxi existuje několik typů podniků vytvářejících jakési mezistupně mezi sférou výlučného vlastnictví podniku typického pro rodinné podniky na jedné straně a velkými veřejně obchodovanými společnostmi na straně druhé. Schéma stanovuje příslušnost podniků do skupin A-E podle míry naplnění faktorů daných každou z os.
Obrázek č. 2: Rozdělení podniků na základě vlastnické struktury a struktury vedení
D E
B
A C
vlastnická struktura
jednotlivec rodina management
jednotlivec
struktura vedení
rodinacizí
Zdroj: Hausch 2013, vlastní zpracování
podniky vedené majitelem (86 %)
podniky kontrolované rodinou (90 %)
veškeré německé podniky (100 %)
15 Horizontální osa rozřazuje podniky podle struktury vedení, tedy jestli je podnik veden jednou osobou, rodinou či dosazeným managementem složeným z externistů. Vertikální osa zastupuje vlastnickou strukturu a její jednotlivé úrovně – konkrétně podnik vlastněný jednou osobou, rodinou nebo cizím vlastníkem.
➢ skupina A – podniky jednotlivců: Jedná se o původní typ podniku, vlastnictví podniku i jeho vedení náleží jedné osobě.
➢ skupina B – rodinné podniky: Zásadní je zde dominance rodiny a jejího statutu.
Rodina má přímý vliv minimálně na jednu dimenzi. Není zcela vyloučena možnost, aby byl vedením podniku pověřen externí management. Konečná rozhodovací pravomoc však zůstává v rukou alespoň jednoho člena rodiny.
Skupině podniků A a B lze přisoudit příslušnost v Mittelstandu díky jejich vazbě na rodinnou tradici, i když neodpovídají svými kvantitativními znaky jeho vymezení. Jde například o podniky s velkým počtem zaměstnanců (běžně i nad 3000) a ročním obratem vyšším než 600 milionů eur. Rozhodující je tedy charakter podniků daný kvalitativními znaky.
➢ skupina C – externě řízený Mittelstand – Tento typ je vlastněn zpravidla jednou osobou, případně rodinou. Řízení podniku vykonává cizí management. U těchto podniků však platí, že velikost podniku zásadním způsobem přetváří jeho vnitřní kulturu a ten tak pomalu, ale jistě ztrácí charakter typického podniku daný pro Mittelstand.
➢ skupina D – smíšeně financovaný Mittelstand – Tyto podniky jsou typicky v držení již nikoliv rodiny, ale nového cizího vlastníka. V některých případech lze hovořit o tzv. mezaninovém financování3. Řízení podniku stále připadá původnímu vlastníkovi nebo jeho rodinným příslušníkům.
➢ skupina E – veřejně obchodovaná společnost s externím řízením – Přestože se může jednat o menší podniky, nelze tuto skupinu podniků zařadit mezi rodinné podniky, natož k Mittelstandu, jelikož se kvůli přítomnosti na burzovním trhu v zásadě neliší od velkých veřejně obchodovaných podniků.
3 Mezaninové financování představuje moderní úvěrový nástroj spočívající v kombinaci vlastního kapitálu a hybridního dluhu – jedná se o takový dluh, kdy vzniká zástavní právo na akcie nebo obchodní podíl. Využívá se například při převodu vlastnictví společnosti, rovněž při restrukturalizaci předlužených podniků (Hausch 2013).
16 Skupiny podniků D a E, případně i C, nevykazují téměř žádné charakteristiky rodinného podnikání, proto se zpravidla mezi rodinné podniky neřadí. Jisté podobnosti s Mittelstandem lze najít v případě, kdyby se daly zařadit na základě kvantitativních ukazatelů mezi malé a střední podniky (KMU) – tedy kdyby například jejich roční obrat činil nejvýše 50 milionů eur (Hausch 2013).
Velice důležitý prvek ovlivňující podmínky rodinného podnikání tedy spočívá ve splynutí vlastnictví a řízení podniku. Majetková situace vlastníka rodinného podniku je čistě závislá na jeho podnikatelských vizích a následných úspěších – je pozitivně ovlivňována generováním zisku a naopak negativně ovlivňována odpovědností za ztráty. Pokud se vlastnictví a řízení nenachází v kompetenci jedné osoby, případně ani jedné rodiny, bývá naproti tomu dosti problematické zajistit, aby management, který by podnik v takovéto situaci vedl, sledoval stejné cíle jako jeho vlastník. Nicméně v podnicích, kde rodina disponuje při rozhodování o strategických otázkách právem poslední slova, nevznikají zpravidla rozpory ve sledovaných cílech, protože najatí manažeři ovlivňují chod podniku pouze do omezené míry (Wolter 2017, s. 3-4).
Právní formy rodinných podniků
Jistý vliv na určení poměru vlastnictví a řízení podniku má právní forma podnikání. Malým a středním podnikům nelze zpravidla jednoznačně přisoudit pouze jednu konkrétní právní formu. Výjimku by v tomto ohledu tvořili podnikatelé jednotlivci, pro něž bývá uváděna jako nejvhodnější forma živnostenské podnikání. Ale i oni mají možnost širšího výběru, mohou například založit společnost s ručením omezeným jednoho společníka (Klein- Blenkers 2009, s. 27). Podniky mohou mít formu osobní nebo kapitálové obchodní společnosti. Vzhledem k právním formám lze předpokládat, že vlastnostem rodinných, potažmo malých a středních podniků odpovídá nastavení podmínek v rámci osobních obchodních společnostech, tj. například veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti, kde se do jisté míry slučují vlastnictví a řízení podniku. Lépe řečeno, osobní obchodní společnosti charakterizuje osobní účast společníků na řízení společnosti – to znamená, že každý společník je v zásadě oprávněn k vedení podniku (Wolter 2017, s. 5).
U veřejné obchodní společnosti tomu tak je, v případě komanditní společnosti řídí společnost komplementáři, kteří mají na rozdíl od komanditistů podobné postavení jako společníci ve veřejné obchodní společnosti. U velkých kapitálových obchodních společností je kompetence řízení v gesci orgánů. U společnosti s ručením omezeným jde o orgány valná
17 hromada a jednatelé a o orgány valná hromada a představenstvo u akciové společnosti (Klein-Blenkers 2009, s. 27-28).
Není však pravidlem, že si rodinné podniky pro zahájení podnikatelské činnosti volí pouze formu osobních obchodních společností, existují případy, kdy fungují v podobě kapitálových společností. Střední podniky si podle předpokladů Woltera (2017) často vybírají jako právní formu podnikání společnost s ručením omezeným, jelikož tímto krokem obejdou riskantní povinnost ručení celým svým majetkem, která je typická pro osobní obchodní společnosti – až na omezené ručení komanditistů v komanditní společnosti (Wolter 2017, s. 6).
Graf č. 1 podává informaci, jakou relativní četností se podílí rodinné podniky na celkovém počtu všech německých podniků podle právní formy podnikání. Srovnání je provedeno na základě vybraných právních forem podnikání právnických osob, u nichž se do jisté míry propojují vlastnictví a kontrola podniku. Podnikání fyzických osob, tedy činnost spočívající v živnostenském oprávnění, není zahrnuto, protože vykazuje znaky rodinného podnikání v tom smyslu, že rozhodovací pravomoc patří vždy osobě vlastníka.
Graf č. 1: Podíl rodinných podniků na celkovém počtu podniků podle právní formy podnikání v roce 2016 (v %)
95,9% 99,7%
79,6%
41,7%
0%
10%
20%
30%
40%
50%
60%
70%
80%
90%
100%
veřejná obchodní
společnost komanditní společnost společnost s ručením
omezeným akciová společnost rodinné podniky nerodinné podniky
Zdroj: Wolter 2017, vlastní zpracování
18 Jak již bylo uvedeno výše, rodinné podniky tvoří významnou většinu všech německých podniků. Z toho důvodu je tedy zřejmé, že vysoké zastoupení budou mít i při srovnání všech německých podniků podle právních forem podnikání. Šetření provedl Institut für Mittelstandsforschung Bonn (v zastoupení Wolterem 2017), jenž výsledky určil na základě reprezentativního vzorku o počtu necelých 17 tisíc podniků. Z grafu je patrné, že formu komanditní společnosti tvoří v reprezentativním vzorku zcela výhradně rodinné podniky, velice podobný stav je rovněž u veřejných obchodních společností. Lze tedy konstatovat, že osobní obchodní společnosti jsou v drtivé většině případů pod kontrolou rodin – podnik vlastní, ale řídit ho nezbytně nemusí. U kapitálových obchodních společností je situace poněkud odlišná – zde již prvek rodiny nehraje zásadní roli.
1.3 Mittelstand
Pojem Mittelstand je typický pro německy hovořící země, zvláště pak pro samotné Německo – nikde jinde na světě by totiž nebylo možné najít přesně takovou strukturu hospodářství, mající hluboké zakořenění a tradici, podobnou právě té německé, na kterou Mittelstand odkazuje. Mittelstand označuje typicky skupinu malých a středních podniků nabývající mnohá podobenství. Jedná se o podniky lišící se od sebe geografickou působností, velikostí, vlastnickou strukturou, počtem zaměstnanců, mírou povědomí široké veřejnosti o existenci podniku a dalšími znaky. Mittelstand tedy v sobě zahrnuje například tradiční, především lokálně působící rodinné podniky, přes podniky vyznačující se vysokou technologickou náročností produkce až k lídrům na světových trzích (BMWi 2020a). Termín Mittelstand je v oblasti německy hovořících zemí velice frekventovaně užíván, komplikace však vzniká ve snaze o jeho přeložení z německého jazyka. Jelikož v českém jazyce neexistuje vhodný ekvivalent, který by jeho význam dokázal vystihnout v plném rozsahu, bude v rámci této práce nadále pracováno s původním německým označením.
Berghoff (2006, s. 267) poukazuje na skutečnost, že přínos Mittelstandu pro německou ekonomiku byl dlouhou dobu opomíjen a nedoceňován. Malé a střední podniky hrály v očích mnoha výzkumníků oproti velkým hospodářským aktérům pouze stínovou roli.
Herrigel (2000) však rovněž označil malé a střední podniky vedle velkých podniků a korporátů jako jeden ze dvou základních pilířů německé ekonomiky. Zároveň podotýká, že za úspěchem velkých podniků mnohdy stojí neochvějná německá výrobní základna, jejíž zrod svou činností iniciovaly právě menší podniky (Herrigel 2000, s. 19-20).
19 Kořeny Mittelstandu lze najít už v 18. století, daleko dříve, než Německo prošlo industrializací. Některé původně značně chudé oblasti, které byly orientované výhradně na zemědělskou produkci, změnily strukturu hospodářství a tamní lidé se začali učit novým řemeslům. Svou malou produkci pak dodávali větším hospodářským uskupením. Tento proces je nazýván protoindustrializace a je dáván do popředí v souvislosti se vznikem podmínek pro nadcházející průmyslovou revoluci (Herrigel 2000, s. 34-36). Z tohoto zárodku výrobní činnosti se poté utvářely sítě v tehdejším pojetí vysoce specializovaných, vzájemně podporujících se malých a středních podniků. Na tomto místě je důležité podotknout, že zde probíhal proces decentralizace výroby – vždy jen regiony, nikoliv větší administrativní celky, se stávaly centry pro konkrétní řemeslnou specializaci. Vlivem decentralizace se z podniků v konkrétním regionu stávali specialisté jmenovitě na jemnou mechaniku a optiku, na výrobu hodinových strojů, hudebních nástrojů nebo hraček a celou řadu dalších tradičních oborů, což platí až dodnes (Simon 2012, s. 58-59). Tento přechod z tradiční zemědělské činnosti na sofistikovanější řemeslnou výrobu bylo možné zpozorovat zejména na jihu a západě dnešního území Německa, tedy v Bádensku-Württembersku, případně v Severním Porýní-Vestfálsku. Byly tam zakládány na tehdejší poměry inovativní vzdělávací a výzkumné instituce, které zajistily, aby výrobky tamních podniků vykazovaly známky vysoké kvality a odbornosti, a tak se později mohly stát mezinárodně konkurenceschopné (Berghoff 2006, s. 268).
Termín Mittelstand a jeho vymezení
V odborné terminologii neexistuje žádná definice, která by s určitostí stanovovala, co přesně Mittelstand z ekonomického hlediska znamená. Berghoff (2006) poukazuje na symbolický význam tohoto označení. Slovo „Mittelstand“ podle jeho přesvědčení popisuje jakousi
„střední pozici“ nebo „zlatý střed“ apod. (Berghoff 2006, s. 264). Další obtíže pak vlivem chybějící definice způsobuje i často zkreslující výklad tohoto termínu, protože jím každý může myslet něco jiného, v závislosti na kontextu. Aby se Mittelstand mohl stát regulérním předmětem pro výzkum, bývají za účelem jeho vysvětlení přebírány definice příbuzných termínů. K tomuto kroku se přistupuje kvůli možnosti určení atributů, které ho dokážou co možná nejlépe a nejvýstižněji charakterizovat. Využívají se například právě definice skupiny malých a středních podniků, rodinných podniků a dalších, které mu jsou v jistých ohledech podobné.
20 Příslušnost podniku k Mittelstandu lze vyhodnotit na základě rozsahu splnění kvantitativních a kvalitativních ukazatelů, tedy kombinací kvantitativního vymezení malých a středních podniků na jedné straně a kvalitativních vlastností rodinných podniků na straně druhé.
Zde je však nutno podotknout, že větší pozornost je směřována hlavně ke kvalitativním ukazatelům, protože ty podle odborné literatury dokážou lépe vystihnout zákonitosti tohoto unikátního termínu. V obecné rovině je možné konstatovat, že kvalitativní ukazatele naplňuje většina malých a středních podniků, je tak splněna podmínka, aby podnik vykazoval obě charakteristiky – součástí Mittelstandu jsou tedy tradičně malé nebo střední rodinné podniky (IfM Bonn 2020).
Vyjádření pomocí kvantitativních ukazatelů může být leckdy poněkud zavádějící, protože není určeno, jaká kritéria musí podnik pro příslušnost k Mittelstandu naplňovat – kvantitativní hledisko tak může vykazovat jisté nepřesnosti a neshody. I kdyby jistý podnik podle vymezení malých a středních podniků nespadal do kategorie Mittelstand – Institut für Mittelstandsforschung Bonn stanovil maximální počet zaměstnanců pod 500 a výši obratu do 50 milionů eur, tzn. že by tyto stanovené hranice byly překročeny, může však splňovat podmínky z hlediska kvalitativních ukazatelů, které jsou ve směru k určení příslušnosti k Mittelstandu rozhodující a často i postačující. Takže v konečném důsledku k Mittelstandu takový podnik patřit bude (Günterberg 2012, s. 174-175).
Stejný názor ohledně přesvědčení, že Mittelstand lze vymezit velice obtížně a kvantitativní parametry malých a středních podniků nejsou pro tento účel dostačující, sdílí i Deloitte.Mittelstandsinstitut. Tento institut, činný na akademické půdě univerzity v Bamberku, dokonce navrhl alternativní podobu definice Mittelstandu. Nesouhlasil totiž s tvrzením, že pro možnost zařazení k Mittelstandu je vhodné pracovat výhradně s převzatými blízkými definicemi, a stanovil vlastní metodiku hodnotící příslušnost podniků k Mittelstandu. Tuto jedinečnou kvantitativní definici Mittelstandu zobrazuje Tabulka č. 4. Tabulka č. 4: Kvantitativní vymezení Mittelstandu podle Deloitte.Mittelstandsinstitut
Zdroj: Becker, Staffel a Ulrich 2008, vlastní zpracování
VELIKOST PODNIKU POČET ZAMĚSTNANCŮ ROČNÍ OBRAT (€)
mikropodniky do 30 do 6 mil.
malé podniky do 300 do 60 mil.
střední podniky do 3000 do 600 mil.
Mittelstand pod 3000 pod 600 mil.
21 Deloitte.Mittelstandsinstitut cítil potřebu zvýšit hranici maximální možné hodnoty počtu zaměstnanců a ročního obratu v porovnání s většinou definic skupiny malých a středních podniků a zahrnout tam více podniků. K Mittelstandu se tak podle tohoto institutu mohou řadit podniky s méně než 3000 zaměstnanými osobami a ročním obratem menším než 600 milionů eur. Aby odůvodnil své tvrzení, poukazuje na skutečnost, že mnoho rodinných podniků překračuje striktnější vymezení malých a středních podniků popsané v první podkapitole, a přesto se řadí k Mittelstandu. Jednalo by se klasicky o podniky, které započaly s expanzí na zahraniční trhy – sice vykazují vyšší hodnoty zohledňovaných kritérií a jsou podle mnohých metodik řazené již mezi velké podniky, avšak to neznamená, že nutně musely pozbýt vlastností typických pro menší podniky (Becker, Staffel a Ulrich 2008, s. 10).
Tímto krokem institut stvrdil předpoklad, že důležitější roli sehrávají kvalitativní ukazatele.
Pahnke, Holz a Welter (2019) přišli s tvrzením, že podstatnou roli také hraje sebehodnocení podniků, jestli samy sebe vnímají jako podniky patřící do Mittelstandu. Na základě sebehodnocení rozdělili podniky na čtyři skupiny. Do první skupiny řadí podniky odpovídající definici IfM Bonn a také samy sebe vnímající jako subjekty Mittelstandu, druhou skupinu tvoří podniky odpovídající definici ale samy sebe tak nevnímají, třetí skupina je utvořena z podniků nekorespondujících s definicí avšak samy sebe považujících za Mittelstand a zbylá čtvrtá skupina zahrnuje podniky neodpovídající definici ani samy se nehlásící k příslušnosti k Mittelstandu. Prostřednictvím provedené studie bylo zjištěno, že existuje značná shoda mezi první a třetí skupinou, tedy mezi podniky ne vždy odpovídajících definici od IfM Bonn, ale zato přesvědčených o příslušnosti k Mittelstandu. Tyto dvě skupiny ve velké míře sdílí stejné cíle a vize na rozdíl od těch nepovažujících sebe za Mittelstand. Takže i pomocí šetření bylo opět, nyní prakticky, prokázáno, že kvalitativní ukazatele jsou relevantnější (Pahnke, Holz a Welter 2019, s. 18-20).
Jako poměrně zajímavé se jeví blíže se podívat na přístup, jak na podobnost termínu Mittelstand s jinými termíny nahlíží Institut für Mittelstandsforschung Bonn. Ten shledává Mittelstand a rodinné podniky synonymy, sice ne zcela stoprocentními, ale s pojmy pracuje dále jako s výrazy, které označují de facto stejný význam. Nicméně pojmy Mittelstand a malé a střední podniky (KMU) za synonyma spíše nepovažuje, protože v některých případech se výrazně odlišují a ne vždy se doplňují, jak již bylo popsáno výše. Ale i přesto se ve velké míře tyto dvě množiny překrývají a podniky tak mohou shodně patřit jak do Mittelstandu, tak i do skupiny KMU. Bavorské ministerstvo hospodářství (Bayerische Staatsministerium für Wirtschaft, Landesentwicklung und Energie) na rozdíl od IfM Bonn
22 však těmto termínům připisuje odlišné postavení v hierarchii. Mittelstand vnímá jako nadřazený pojem, jenž významově shodně zastřešuje jak skupinu malých a středních podniků, tak i rodinné podniky (StMWi 2018, s. 12). Kdybychom shrnuli doposud získané informace, můžeme konstatovat, že v nejklasičtějším pojetí Mittelstandu se hovoří o rodinných podnicích s méně než 500 zaměstnanými osobami a ročním obratem nepřesahujícím 50 milionů eur. Ale existují zde samozřejmě výjimky, na které upozornil Deloitte.Mittelstandsinstitut, viz předchozí odstavec.
V německé terminologii je tedy s Mittelstandem, skupinou malých a středních podniků a rodinnými podniky pracováno jako s termíny příbuznými a vzájemně se doplňujícími.
Institut für Mittestandsforschung Bonn k tomuto tvrzení ještě připojuje předpoklad, že až dvě fyzické osoby, nejlépe členové jedné rodiny, vlastní v podniku nejméně 50% podíl – a právě těmto osobám náleží rovněž pravomoc k vedení podniku. Poté lze hovořit o Mittelstandu (IfM Bonn 2020). V mnohých státech světa není zcela možné Mittelstand definovat, například ve Spojených státech amerických totiž striktně rozlišují rodinné podniky a malé a střední podniky (SME). Vymezení Mittelstandu avšak staví na překrývajících se významech obou těchto termínů. Nicméně od této nesrovnalosti můžeme odhlédnout, jelikož potřeba definovat Mittelstand v ostatních státech je lichá.
Mittelstand je výhradní záležitostí německy hovořících zemí.
Charakteristické znaky Mittelstandu
Vzhledem ke skutečnosti, že kvantitativní ukazatele převzaté z definice malých a středních podniků ne zcela přesně dokážou vystihnout charakteristiku Mittelstandu, je na ně nahlíženo zpravidla jako na nedostačující. Za účelem získání preciznější charakteristiky jejich specifických vlastností se proto upřednostňuje, jak již bylo uváděno v předchozích podkapitolách, vyhodnocovat je z pohledu kvalitativních ukazatelů získaných z charakteristiky rodinných podniků, jež přináší mnohdy detailnější informace o přístupu a chování jejich majitelů, kteří udávají směřování podniku. Proto se tato podkapitola bude zaobírat právě těmito klíčovými vlastnostmi, které jsou rovněž přínosné i ze společenského hlediska ve smyslu zvýšené zodpovědnosti vůči svému okolí a přístupu k řízení podniku.
V odborné literatuře existuje několik pohledů na způsoby, jak určit jejich specifické kvalitativní vlastnosti. Všechny však zpravidla vychází z předpokladu, že jim lze přisoudit charakteristiky rodinných podniků. Berghoff (2006) považuje za klasický podnik s označením Mittelstand takový, kterému lze přiřadit atributy jako jsou podnik kontrolovaný
