Vysoká škola ekonomická v Praze
Fakulta podnikohospodářská Studijní obor: Arts Management
Název bakalářské práce:
Možnosti prezentace a popularizace tradiční lidové kultury na příkladu modrotisku
Autor bakalářské práce: Lenka Řezáčová
Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Zuzana Malcová
V Praze dne
P r o h l á š e n í
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma
„Možnosti prezentace a popularizace tradiční lidové kultury na příkladu modrotisku“
vypracovala samostatně s využitím literatury a informací, na něž odkazuji.
Podpis
Název bakalářské práce:
Možnosti prezentace a popularizace tradiční lidové kultury na příkladu modrotisku
Anotace:
Cílem této bakalářské práce je zmapovat a zhodnotit technologii modrotiskové výroby na území České republiky modrotisku a její význam pro prezentaci a popularizaci tradiční lidové kultury (TLK). Teoretická část práce se zaměřuje na definování základních pojmů dané problematiky, popsání ochrany a péče TLK na národní i celosvětové úrovni a v neposlední řadě seznámení s technologií modrotisku a její historií i současnou situací. V praktické části je kladen důraz na analýzu aktuální modrotiskové tvorby a její prezentace spolu se zjištěním, jak jsou tyto snahy, a i řemeslo samotné vnímané veřejností skrze vlastní dotazníkové šetření. V závěru práce se nachází návrhy řešení a doporučení pro zlepšení prezentace a popularizace modrotisku, a tím i tradiční lidové kultury.
Klíčová slova:
tradiční lidová kultura, modrotisk, řemeslo, technologie barvení látek
Title of the Bachelor´s Thesis:
Possibilities of presentation and popularization of traditional folk culture on the example of blueprint
Abstract:
The aim of this bachelor thesis is to map and evaluate the technology of blueprint production in the Czech Republic blueprint and its importance for the presentation and popularization of traditional folk culture (TLK). The theoretical part of the thesis focuses on defining the basic concepts of the issue, describing the protection and care of TLK at the national and global level and in the last phase of acquaintance with blueprint technology and its history and the current situation. In the practical part, emphasis is on the analysis of current blueprint production and its presentation together with the elaboration of how these efforts, and the craft itslef are perceived by the public through own questionnaire survey. At the end of the paper there are proposals and recommendations for improving the presentation and popularization of blueprint which is inseparable part of traditional folk culture.
Key words:
traditional folk culture, blueprint, handicraft, textile dyeing technology
Poděkování
Chtěla bych velice poděkovat paní doktorce Zuzaně Malcové za její vstřícnost, cenné připomínky a odborný dohled při zpracování této bakalářské práce. Dále bych
ráda poděkovala svým blízkým, kteří mě po celý čas studia podporovali a v neposlední řadě i kamarádce Haně Leisnerové, bez které by mě nejspíš nenapadlo
svoji závěrečnou práci na modrotisk zaměřit.
Obsah
Úvod ... 9
1 Kultura ... 10
2 Tradiční lidová kultura ... 11
3 Mezinárodní dokumenty chránící tradiční lidovou kulturu ... 12
3.1 Ochrana tradiční lidové kultury UNESCO ... 12
3.2 Reprezentativní seznam nehmotných památek UNESCO ... 13
3.2.1 Nominace ... 14
4 Kulturní politika ČR ... 15
4.1 Státní kulturní politika ČR 2015 – 2020 ... 15
4.2 Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu ... 16
4.3 Titul Nositel tradice lidového řemesla ... 18
4.3.1 Jiří Danzinger ... 19
4.3.2 František Joch ... 19
5 Dějiny modrotisku ... 20
5.1 Historický vývoj ve světě ... 20
5.2 Historický vývoj v ČR ... 21
5.2.1 Modrotisk na Hané ... 22
5.2.2 Modrotisk na Valašsku ... 22
5.2.3 Modrotisk na Horácku ... 22
5.2.4 Modrotisk na Slovácku ... 22
5.2.5 ÚLUV ... 23
6 Úvod do problematiky modrotisku ... 24
6.1 Základní pojmy související s problematikou modrotisku ... 24
6.1.1 Plátno ... 24
6.1.2 Tiskařská rezerva ... 24
6.1.3 Formy ... 24
6.1.4 Indigo ... 25
6.1.5 Kypy ... 25
7 Současnost ve střední Evropě ... 26
7.1 Rakousko ... 26
7.1.1 Tradiční modrotisk Koó ... 26
7.1.2 Dílna Wagnerů ... 26
7.2 Maďarsko ... 26
7.2.1 Dílna v Bácsalmás ... 26
7.2.2 Dílna v Győr ... 26
7.2.3 Dílna v Nagynyárád ... 27
7.2.4 Dílna v Tiszakécske a Budapešti ... 27
7.2.5 Dílna v Tolně ... 27
7.2.6 Dílna v Szombathely ... 27
7.3 Slovensko ... 27
7.3.1 Martin Trnka a Peter Trnka ... 27
7.3.2 Matej Rabada Modrotlač ... 27
7.4 Německo ... 28
7.4.1 Dílna v Coswigu ... 28
7.4.2 Einbecker modrotisk ... 28
7.4.3 Modrotisk Elke Schlütera v Lüdinghausenu ... 28
7.4.4 Dílna ve Steinau ... 28
7.4.5 Dílna v Scheeßel ... 28
7.4.6 Řemeslná dílna v Erfurtu ... 28
7.4.7 Modrotisk v Jeveru ... 29
8 Současnost v ČR ... 30
8.1 Modrotisková dílna ve Strážnici ... 30
8.1.1 Strážnice ... 30
8.1.2 Dílna Jochových ... 30
8.2 Modrotisková dílna v Olešnici ... 31
8.2.1 Olešnice ... 31
8.2.2 Dílna Danzingerů ... 31
9 Současná modrotisková tvorba v ČR ... 32
9.1 Autorská tvorba ... 32
9.1.1 Petra Gupta Valentová ... 32
9.1.2 Alice Klouzková ... 32
9.1.3 Klára Nademlýnská ... 32
9.1.4 Veronika Vimpelová ... 33
9.1.5 Martina Dvořáková ... 33
9.1.6 Óda ... 33
9.1.7 Zuzana Osako ... 33
9.1.8 Kateřina Žaludová ... 33
9.2 Výstavy ... 34
9.2.1 Národní muzeum v přírodě ... 34
9.2.2 Klauzurní práce Ateliér textilní tvorby 2016 ... 34
9.2.3 Modrotisk tradiční i netradiční ... 34
9.2.4 Modré inovace ... 34
9.2.5 Krásná práce ... 35
9.2.6 Walking the Indigo Walk ... 35
9.2.7 Adéla Součková ... 35
9.3 Další počiny ... 35
9.3.1 Modré z kypy ... 35
9.3.2 Kolekce Pietro Filipi ... 35
9.3.3 Kniha Apolenka z modrotisku ... 36
9.3.4 Footshop tenisky ... 36
10 Metodologie výzkumu ... 37
11 Vlastní dotazníkové šetření ... 38
11.1 Socio-demografické otázky... 38
11.2 Otázky zaměřené na povědomí o TLK ... 40
11.3 Otázky zaměřené na povědomí o modrotisku ... 42
12 Vyhodnocení dotazníkového šetření ... 53
13 Doporučení ... 55
Závěr ... 57
Použité zdroje ... 58
Seznam obrázků a grafů ... 62
Přílohy ... 64
Dotazník ... 64
Fotografie ... 68
9
Úvod
Tato bakalářská práce se věnuje modrotisku, tradiční technice barvení látek, konkrétně se zaměřuje na zhodnocení a zmapování modrotiskové výroby na území České republiky a jejího významu pro prezentaci a popularizaci tradiční lidové kultury.
Tradiční lidová kultura je neoddělitelnou součástí národní identity a kulturního dědictví naší země. Jedná se o významný zdroj kulturní vzdělanosti a pestrosti, jenž přispívá ke zušlechťování obyvatel. Na rozdíl od kultury hmotné, je specifikem lidové kultury, že je živá a s každou další generací se přetváří a posouvá. Z těchto i dalších důvodů má její ochrana a péče tak velkou důležitost jak pro celý národ, tak i pro jednotlivce v něm žijící.
Téma modrotisku jsem zvolila, jelikož jsem před několika lety navštěvovala kurz módního designu, kde nás naše lektorka Alice Klouzková seznámila kromě základů ze světa módy a šití i s tématem tradičních textilních řemesel, kterým se věnovala ve své diplomové práci a nadále jsou součástí její autorské tvorby. Protože se zajímám o lokální a udržitelnou módu, zaujal mě právě modrotisk, jeho historie a využití v soudobé oděvní tvorbě. Obdivuji i nové trendy a technologie, ale pochopila jsem, že bez tradice, které jsou součástí naší historie, ztratíme smysl odkud a kam směřujeme. Naše minulost je naší největší inspirací, i když to mnohdy není tak zřejmé, bez ní by nic nového nemohlo vzniknout. Proto jsem se zaměřila právě na to, jakými prostředky by se mohl modrotisk více zviditelnit a dostat pozornost, kterou si zaslouží.
Teoretická část této práce obsahuje seznámení se základní terminologií, jež se pojí s tradiční lidovou kulturou, a dále s jejím zasazením do kontextu s Českou republikou a legislativou, jež řeší tuto problematiku. Čtenáři je také představen její historický vývoj až po současnou situaci a její význam pro národní identitu. Poté jsou popsány konkrétní způsoby ochrany a péče tradiční lidové kultury na národní i mezinárodní úrovni. Následuje přiblížení samotné technologie modrotisku spolu s její historií a současnou situací. Zde jsou představeni konkrétní řemeslníci, jež tuto techniku barvení látek ovládají jak na našem území, tak ve střední Evropě. Nejvíce pozornosti je věnováno posledním dvěma dílnám v České republice, konkrétně ve Strážnici a v Olešnici na Moravě, bez nichž by u nás tato tradice zanikla.
V praktické části se nachází analýza současné modrotiskové tvorby, jež zkoumá, jak je aktuálně prezentováno toto tradiční řemeslo a skrze něj i tradiční lidová kultura. Navazuje na ni dotazníkové šetření, které zjišťuje obecné povědomí a názor veřejnosti na modrotisk a jakou má pozici v současné společnosti.
V závěru práce jsou shrnuta doporučení pro zlepšení propagace a popularizace tohoto řemesla. Ta doufám, mohou být přínosná především pro dílny pracující s modrotiskem či jiné odborníky, kteří se mu věnují. Celá práce může pak být zdrojem zajímavých informací o tomto unikátním řemesle pro širokou veřejnost.
10
1 Kultura
Pojem kultura pochází z latinských slov „colere“ či „cultura“, jejichž význam je pěstovat nebo vzdělávat. V současnosti ale tento pojem nabývá co do množství významu a definic a pokrývá celé spektrum lidského života. Proto je důležité si při jeho definování určit kontext, ke kterému se pojí. (Keller, 2006)
Pro lepší porozumění této problematiky bylo nasnadě tento pojem konkretizovat a přiřadit již výše zmíněný kontext. Mohammed Rassem v roce 1987 přišel s rozčleněním pojmu kultura do čtyř oblastí, díky kterým lze lépe uchopit její jednotlivé významy:
První význam obsahuje lidskou činnost, která využívá přírodu a půdu k ekonomickým účelům. Myslíme tím, zemědělskou výrobu a využití půdy. V tomto kontextu se kultuře věnujeme v územním plánování, regionální politice či ekonomii zemědělství.
Druhý význam se věnuje problematice socializace, jakožto kultivování člověka. Člověk je v rámci společnosti, ve které se nachází, vzděláván a vychováván. Touto kultivací duše i těla je začleňován do prostředí, v kterém se vyskytuje. Osvojuje si jazyk, normy, zvyky apod.
a stává se tak funkčním členem daného společenství. O tento rozměr se zajímá pedagogika, věda a výzkum či ekonomie.
Třetí význam je zaměřen na zlepšování či zdokonalování mezilidských vztahů.
Zjednodušeně řečeno se zabývá kulturou chování či kulturou vztahů. Na jedné straně máme kultivované projevy chování jako vkus, ohleduplnost, pokora a na straně druhé ty nekultivované, kterými jsou vulgarismus, hulvátství apod. Tento význam najdeme v oblasti psychologie, politologie či sociologie.
Poslední čtvrtý význam se zaobírá kulturou duchovní, náboženskou či ideologickou.
Zde se pohybujeme mezi rituály, mýty, duchovními a náboženskými hodnotami, ale i sektami či extrémistickými sociálními skupinami. Pochopením ideových principů těchto lišících se skupin je základem pro pochopení jiných kultur, což je zásadní pro řešení současné sociokulturní krize. Je patrné, že pojem kultura je těžko definovatelným, jelikož v sobě obsahuje veškeré materiální a duchovní statky a hodnoty vytvořené člověkem po čas lidské existence. (Patočka, 2008)
11
2 Tradiční lidová kultura
Tradiční lidová kultura je podstatnou částí kulturního dědictví a významným prvkem kulturní identity každého území. Obsahuje jak hmotné, tak i nehmotné projevy lidské činnosti, jež jsou většinou spjaty s konkrétním místem. Vyznačuje se tím, že se stále vyvíjí a přetváří, jelikož se přenáší mezi jednotlivými generacemi a šíří se do dalších lokalit, přičemž si ale stále zachovává vazby s místem svého vzniku.
Nehmotné projevy kultury zahrnují například obřady, obyčeje, tanec, hry a písně a mezi nehmotnými bychom našli lidovou architekturu, malovaný nábytek, keramické výrobky, hudební nástroje, textilní výrobky či oděvy apod. Lidovou kulturu můžeme dále vymezit jako venkovskou kulturu v období od počátku 18. století do poloviny 19. století. Může se jednat buď o soudobou lidovou kulturu, jež obsahuje výtvory neprofesionálních tvůrců, které vznikly v posledních desítkách let, nebo soudobá zlidověla kultura, jejíž výtvory pochází od profesionálních i neprofesionálních umělců a ty se staly neodmyslitelnou složkou běžného života.
V průběhu 19. století a první poloviny 20. století se tradice jednotlivých území začaly díky odlišným přírodním a sociálně-ekonomickým podmínkám značně diferenciovat a vytvářet tak etnografické regiony. Za významné české etnografické regiony je považováno Chodsko, Plzeňsko, Lašsko, Podkrkonoší, Jihočeská Blata a jejich velké zastoupení nalezneme na Moravě konkrétně Slovácko, Horácko, Valašsko či Hanou.
V období první poloviny 20. století však začínají lidové tradice mizet, a tím vzniká zájem odborníků o jejich zachování. Nejen ti si totiž uvědomují, že lidová kultura je důležitým zdrojem informací o životě našich předků, a tudíž i velkým učitelem a inspirací pro generace budoucí. (Patočka, 2008)
12
3 Mezinárodní dokumenty chránící tradiční lidovou kulturu
3.1 Ochrana tradiční lidové kultury UNESCO
V reakci na druhou světovou válku a její celospolečenský dopad vznikla v roce 1945 16. listopadu organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu UNESCO. Ta si od počátku svého fungování klade za povinnost zachování míru skrze mezinárodní spolupráci v oblasti vzdělání, vědy a kultury. V současné době sdružuje 193 členských zemí a 11 přidružených členů.
Dalším důležitým krokem bylo v roce 1972 přijetí Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, která vstoupila v platnost 17. prosince 1975. Tento dokument má za snahu ochránit hmotné statky a přírodní uskupení, které jsou vnímány jako světové dědictví a které je nutné uchovat pro další generace. Spolu s Úmluvou vznikl i Fond a Výbor pro světové dědictví a také Seznam světového dědictví, jenž je soupisem nejhodnotnějších památek nadnárodního významu.
S postupným vývojem času vyvstal problém s nedostatečným zájmem o ochranu a péči kulturního dědictví nemateriální povahy, jehož uchování je ještě komplikovanější a náročnější a neméně důležité. Tato problematika se v UNESCO začala objevovat až v 80. letech, díky stále větším globalizačním tendencím, které měly a mají za následek oslabení národní i lokální identity, a s tím i hrozící vymizení a ohrožení nemateriálního kulturního dědictví, které UNESCO definuje následovně:
„Nemateriálním kulturním dědictvím“ se rozumí zkušenosti, znázornění, vyjádření, znalosti, dovednosti, jakož i nástroje, předměty, artefakty a kulturní prostory s nimi související, které společenství, skupiny a v některých případech též jednotlivci považují za součást svého kulturního dědictví. Toto nemateriální kulturní dědictví, předávané z pokolení na pokolení, je společenstvími a skupinami lidí neustále přetvářeno v závislosti na jejich prostředí, na jejich interakci s přírodou a na jejich historii, dává jim pocit identity a kontinuity, podporuje takto úctu ke kulturní rozmanitosti a lidské tvořivosti. (UNESCO, 2003)
Podstatnou součástí nemateriálního kulturního dědictví je neoddiskutovatelně tradiční a lidová kultura, která je důležitým prvkem lokální identity a kulturní rozmanitosti. UNESCO vědomo si toho faktu, vydalo Doporučení o ochraně tradiční a lidové kultury z roku 1989, ve kterém se zavazuje k podpoře všech forem jejího výzkumu a dokumentace. (NULK, 2020)
UNESCO přijalo 17. října 2003 v Paříži dokument, který zavazuje členské státy k povinnosti se starat o nehmotné kulturní dědictví. Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví vstoupila v platnost 20. dubna 2006 a v České republice 18. května 2009.
Úmluva si vymezuje tyto cíle:
a) zachovat nemateriální kulturní dědictví;
b) zajistit úctu k nemateriálnímu kulturnímu dědictví dotčených společenství, skupin a jednotlivců;
13
c) zvýšit na místní, národní a mezinárodní úrovni vědomí důležitosti nemateriálního kulturního dědictví a důležitosti zajistit jeho vzájemné uznávání;
d) pečovat o mezinárodní spolupráci a pomoc. (UNESCO, 2003)
Úmluva zavazuje členské státy k opatřením, jimiž zabezpečí životaschopnost nemateriálního kulturního dědictví na jejich území, spolu s jeho výzkumem, identifikací, dokumentací, ochranou, podporou, zhodnocením a šířením skrze formální i neformální výchovu. Na základě úmluvy jsou členské státy povinny vytvořit obecnou politiku s pomocí, které budou dosahovány její jednotlivé cíle a dále musí zřídit nebo určit alespoň jeden orgán, který se touto problematikou bude zabývat. V České republice se jedná o Koncepci účinnější péče o tradiční lidovou kulturu, jenž přímo spadá pod Státní kulturní politiku České republiky a výše zmíněným orgánem bylo určeno Ministerstvo kultury, které je koordinátorem odborů či organizací pod něj spadající a dále i resortů, jež se v rámci své působnosti dotýkají této problematiky. (UNESCO, 2003)
3.2 Reprezentativní seznam nehmotných památek UNESCO
Jak bylo již výše zmíněno, kromě zachování přírodních a kulturních dominant je potřebné věnovat pozornost i nehmotné kultuře, která je křehčí a prchavější než kultura hmotná.
Deset let po vydání mezinárodního dokumentu Doporučení o ochraně tradiční a lidové kultury vznikl Akční plán na ochranu a rozvoj nehmotného kulturního dědictví, který následovala o čtyři roky později Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví lidstva.
S Úmluvou také vznikl Mezivládní výbor pro zachování nemateriálního kulturního dědictví, Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva a Seznam nemateriálního kulturního dědictví vyžadujícího naléhavě zachování. Před tím, než mohou být jednotlivé lidové tradice zapsány na Reprezentativní seznam, musí být součástí Národního seznamu. V případě České republiky se jedná o Národní seznam nemateriálního kulturního dědictví České republiky, na kterém můžete najít např. myslivost, lidové tradice výroby vánočních ozdob ze skleněných perliček, ochotnické divadlo v České republice, tradiční léčivé procedury a odkaz V. Priessnitze a další. (UNESCO, 2018)
Reprezentativní seznam obsahuje přes pět stovek lidových tradic ze 127 zemí z celého světa. (UNESCO, 2020) Česká republika má aktuálně na tomto seznamu šest zástupců, kterými jsou Slovácký Verbuňk (zapsáno v roce 2005), Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku (zapsáno v roce 2010), Sokolnictví (zapsáno v roce 2010), Jízda králů na jihovýchodě Moravy (zapsáno v roce 2011), České loutkářství (zapsáno v roce 2016) a jako poslední byla na něj v roce 2018 zařazena Technologie výroby modrotisku. (NULK, 2020)
14 3.2.1 Nominace
V řádném termínu do 31. března 2017 byla předložena společná nominace a na konci roku 2018 konkrétně 28. listopadu na 13. zasedání Mezivládního výboru pro zachování nehmotného kulturního dědictví v Port Louis byl modrotisk zapsán do Reprezentativního seznamu. O zápis modrotisku na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO společně usilovalo pět středoevropských zemí, pro něž je tato technologie také součástí jejich historie.
Kromě České republiky se vyskytovala a vyskytuje na Slovensku, v Německu, Rakousku a Maďarsku. (NULK, 2018)
Začlenění do Seznamu není možné bez řádné nominační dokumentace, kde musí být zmíněna zem či země, které o zápis žádají, dále co za lidovou tradici je předmětem nominace, které subjekty jsou jejími nositeli a nesmí být opomenut ani její výskyt. Další důležitou součástí je její stručný popis, přínos společnosti na celosvětové úrovni a dosavadní i budoucí způsoby jejího uchování a ochrany. V současné době se zájem o modrotisk zvedá, to se ale bohužel stále neodráží v poptávce po něm. Od dob jeho vrcholné éry uběhlo již několik stovek let a za tu dobu zmizela většina dílen. Na našem území se zůstali pouze jeho dva poslední výrobci viz bod 4.3. Jelikož je tato tradice nejen živí, ale je i dědictvím po jejich předcích, snaží se ho zachovat a rozvíjet. Za své úsilí v udržení této lidové tradice obdrželi státní ocenění „Nositel tradičního lidového řemesla“. V roce 2013 rakouská dílna Wagner uspořádala první evropské setkání modrotiskařů s názvem „Den modrotisku“ v rámci, kterého probíhali různé přednášky, ukázky výroby s možností si zakoupit tvorbu jednotlivých dílen.
Modrotiskaři spolupracují se státními i nestátními organizacemi, s kterými vytváří různé přednášky, ukázkové workshopy, výstavy tradiční i moderní tvorby. Časté bývá i propojení s uměleckými školami, které se věnují navrhování oděvů či textilní tvorbě. Dále také vyšlo několik publikací, ve kterých je modrotisk zmíněn nebo které se věnují pouze technice samotné viz bod 9. Nyní je největší úsilí vynakládáno na podporu dílen ve finanční samostatnosti. Ty nemají dostatek zákazníků, a proto se potýkají s existenčními problémy. MK a NÚLK jim vypomáhá s tvorbou programů, workshopů a exkurzí, z kterých by evidovaly určité zisky a zároveň by byly použity jako propagace technologie a výsledných výrobků.
Během mezinárodního setkání modrotiskařů v roce 2013 byly navrhnuty opatření zásadní pro jeho zachování. Patří mezi ně spolupráce se školami (středními a oděvními), použití nových vzorů, jež zaujmou mladou generaci, pořádání formálních i neformálních workshopů, seminářů a výstav, spolupráce s designéry na tvorbě nových kolekcí. Dalšími činnostmi je dokumentace a ochrana tohoto dědictví skrze využití 3D tisku v produkci forem, uspořádávat setkání tvůrců a veřejnosti, posilovat tradici modrotisku ve střední Evropě. V poslední řadě je důležitá jeho propagace pomocí prohlídek dílen, spolupráce s muzei, galeriemi a festivaly, účast a prezentace na módních přehlídkách, pravidelná tvorba aktuálních kolekcí, spolupráce s profesionálními marketéry, produkce kvalitního video i audio materiálu pro media.
(UNESCO, 2018)
15
4 Kulturní politika ČR
4.1 Státní kulturní politika ČR 2015 – 2020
Státní kulturní politika analyzuje současný stav kultury a vytváří vize a stanovuje hlavní priority, záměry a opatření na následující roky, které určují další směřování podpory kultury, umění, péče o památky České republiky. Aktuální verze tohoto pro kulturu zásadního dokumentu byla schválena 15. dubna 2015 a obsahuje vizi rozvoje kultury na léta 2015 – 2020 s výhledem do roku 2025.
Mezi 6 hlavních priorit na dané období patří:
1. „Podpora kulturní identity, kulturní rozmanitosti a mezikulturního dialogu“,
2. „Rozvoj kreativity, podpora kulturních činností a vzniku kulturních statků, poskytování veřejných kulturních služeb, práce s publikem, podpora přístupu ke kultuře a rozvoj participativní kultury usnadňující sociální začlenění“,
3. „Uchování kulturního dědictví“
4. „Využití kulturního dědictví a kulturních činností, služeb a statků pro rozvoj hospodářství a zvyšování konkurenceschopnosti, podpora mobility“
5. „Využití nástrojů eCulture pro rozvoj kultury“
6. „Efektivnější prostředí pro podporu kulturních činností, poskytování veřejných kulturních služeb, vzniku kulturních statků a uchování kulturního dědictví“ (Ministerstvo kultury České republiky , 2020)
Pro TLK je nejzásadnější 1. priorita „Podpora kulturní identity, kulturní rozmanitosti a mezikulturního dialogu“, která se primárně věnuje podpoře výzkumu, identifikace, zaznamenání a propagaci významného kulturního dědictví národní, regionální i lokální úrovně. Tyto snahy pomáhají k posílení regionální či lokální identity jedinců v rámci místa a společnosti a v obyvatelích je budován pocit hrdosti, který je důležitým katalyzátorem pro uchování, ale i rozvíjení a prezentace těchto kulturních statků.
Samostatným bodem této části je implementování Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví, za jejíž realizaci odpovídá Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu viz bod 4.2. Nemateriální kulturní dědictví patří k základním prvkům kulturní identity, jelikož je předáváno z generace na generaci, čímž podléhá neustále inovaci, a ačkoli se jeho podoba mění, tak jeho jádro a kořeny zůstávají.
Priorita č.2 se zaměřuje na posílení kulturní gramotnosti napříč celou populací, skrze zefektivnění a rozvoj kulturní infrastruktury. Státní a kulturní instituce by měly intenzivněji a kvalitněji předávat kulturní dovednosti a znalosti o kultuře a kulturním dědictví, a proto je důležité jim poskytnout dostatečnou informační ale i finanční podporu, která zaplatí jak jednotlivé činnosti, tak kvalifikované odborníky.
16
Určitě je důležité zmínit i prioritu č. 3, která se dotýká tématu TLK. Věnuje se způsobu a rozsahu uchování kulturního dědictví a celkové digitalizaci o něm nasbíraných informací. Dalším cílem je podporovat samosprávy v jejich vlastní ochranné činnosti a zapojení obyvatel do kulturního života a upevňování jejich identifikace s hodnotami místa, ve kterém žijí. Těmito kroky by mělo být dosaženo efektivního fungování kulturní infrastruktury a rozvoje participace obyvatel.
V neposlední řadě je zde priorita č. 4. Ta obsahuje řešení, jak co nejlépe využít kulturního dědictví a činností, služeb a statků k hospodářskému rozvoji, zvyšování konkurenceschopnosti a podpoře mobility. Odvětví kultury je samo osobně důležitým prvkem lidského života. Může být jeho součástí jako jeho pracovní náplň nebo jen jako způsob odreagování se, ale také vzdělání a kultivace osobnosti. Zásadní je taky multiplikační efekt odvětví, jelikož kulturní dědictví láká jeho návštěvníky, kteří využívají dalších služeb v jeho okolí. Klíčová je finanční podpora ze strany státu, jelikož kulturní sektor sám o sobě neeviduje takové zisky, ale jeho přítomnost napomáhá zvyšovat příjmy v dalších odvětvích. (Ministerstvo kultury České republiky , 2020)
4.2 Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu
Jak už bylo výše řečeno, tento dokument vychází z Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví a jejím obsahem je soubor opatření, která vedou k efektivnímu identifikování jevů a jejich dokumentaci, ochraně, uchovávání a šíření tradiční lidové kultury v současné společnosti, tak i té budoucí. Vláda České republiky schválila 11. června 2003 první Koncepci účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice, a to na léta 2003 až 2010.
Vypracovalo ji Ministerstvo kultury (MK) s dalšími odborníky a s Národním ústavem lidové kultury (NÚLK), jež je hlavním pracovištěm řešícím naplňování úkolů spjatých s Koncepcí na národní úrovni. Na úrovni regionů tuto funkcí zastávají krajskými úřady určená muzea, která jsou vedena jako Regionální pracoviště pro tradiční lidovou kulturu.
17 Těchto opatření má být dosaženo skrze konkrétní nástroje:
Institucionální (stávající kulturní instituce zřizované státem, orgány státní správy, orgány samosprávy, základní školy, gymnázia a střední školy, základní umělecké školy a zařízení mimoškolní výchovy, odborná vysokoškolská pracoviště, veřejnoprávní média,..), ekonomické (daňové úlevy pro dárce a dobrovolné donátory, dotace ze státního rozpočtu, příspěvky z rozpočtů krajů a obcí,..), řídící (tvorba relevantních databází, posílení koncepčního postoje orgánů státní a územní správy k tradiční lidové kultuře jako součásti národního kulturního bohatství a zajištění předpokladů rovného přístupu občanů k ní), metodické (vydání metodických doporučení orgánům územní správy k účinnější péči o tradiční lidovou kulturu, popularizace nejlepších postupů péče o tradiční lidovou kulturu, posílení vstřícnosti a vnímavosti subjektů nezávislých na ústředních orgánech státní správy), legislativní (navržení právního nástroje zabezpečujícího péči o tradiční lidovou kulturu, v jiných předpisech dbát na zohlednění zájmů péče o tradiční lidovou kulturu), společenské (oficiální oceňování významných počinů a aktivit těch, kdo se zasloužili o uchování tradiční lidové kultury a její předání dalším generacím např. Nositel tradice lidových řemesel, chápat působení škol, zařízení mimoškolní výchovy a veřejnoprávních elektronických médií jako nástroj k osvojování a pochopení tradiční lidové kultury). (Ministerstvo kultury České republiky , 2003)
Z výše zmíněných nástrojů je nyní pozornost zaměřena na ty, které byly úspěšné v minulém období. Jedná se primárně o nástroje ekonomické ve formě programů v těchto oblastech:
a) finanční podpora tradiční lidové kultury na úrovni obcí, krajů a Ministerstva kultury - významně napomáhá plnění úkolů příspěvkových organizací Ministerstva kultury a regionálních pracovišť pro péči o tradiční lidovou kulturu, paměťových institucí na všech úrovních, realizaci projektů právnických a fyzických osob, s preferencí pro projekty týkající se identifikace a dokumentace tradiční lidové kultury a péče o prvky zapsané do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky a prezentace činnosti Nositelů tradice lidových řemesel;
b) výzkum a vývoj-institucionální podpora na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumných organizací zřizovaných MK a dalšími institucemi; podpora výzkumu v rámci Programu na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje národní a kulturní identity na léta 2016 až 2022 (NAKI II); možnost ocenění podle nařízení vlády č. 71/2013 Sb., o podmínkách pro ocenění výsledků výzkumu, experimentálního vývoje a inovací;
c) poskytování tvůrčích a studijních stipendií Ministerstva kultury v oblasti tradiční lidové kultury pro fyzické osoby se zaměřením na podporu lepšího postavení na trhu (týká se zejména Nositelů tradice lidových řemesel a jejich následovníků) a pro fyzické osoby se zájmem podílet se svými osobními projekty na dokumentaci významných a ohrožených prvků tradiční lidové kultury;
18
d) udělování cen Ministerstva kultury v oblasti tradiční lidové kultury dle nařízení vlády č. 5/2003 Sb., o oceněních v oblasti kultury, udělovaných Ministerstvem kultury, ve znění pozdějších předpisů-udělování titulu Nositel tradice lidových řemesel a Ceny v oborech zájmových uměleckých aktivit – obor tradiční lidová kultura a folklor, případně i Ceny za přínos k rozvoji české kultury;
e) zabezpečení plnění závazků vyplývajících z Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví; (Ministerstvo kultury České republiky, 2016)
Aktuální podoba dokumentu schválena dne 13. ledna 2016 pokrývá období 2016 až 2020. Obsahuje analýzu současného stavu TLK a jeho silné a slabé stránky a také příležitosti a hrozby. Mezi silné stránky například patří přetrvávající silná tradice obzvlášť v některých regionech, vznik úspěšných projektů a organizací na podporu TLK a jejich udržitelné financování prostřednictvím Ministerstva kultury, spolupráce se středními i vysokými školami, zájem veřejnosti a dobrá spolupráce v oblasti péče o nemateriální kulturu na mezinárodní úrovni. Za slabé stránky je považováno nedostatečná úroveň předávání znalostí o TLK a výsledků výzkumu TLK, nedostatečná konkurence masové výroby, nekvalitní prezentace obecně, a i v médiích a zneužívání fenoménů TLK. Jako příležitost je vnímán zájem cestovního ruchu, zájem samospráv na využití TLK pro svoji prezentaci a identifikaci, zájem zahraničních návštěvníků, potenciál k mezinárodní spolupráci. Naopak hrozbami pro TLK jsou např. špatný vývoj veřejných rozpočtů, úbytek dobrovolníků, chudnutí obyvatelstva, komercializace a neetické nakládání s TLK, pokles povědomí o ní a pokles vkusu. (Ministerstvo kultury České republiky, 2016)
4.3 Titul Nositel tradice lidového řemesla
Pravidelně od roku 2001 každý rok Ministr kultury ČR uděluje titul Nositele tradice lidového řemesla. Účelem tohoto ocenění je kromě složení pocty výrobcům, kteří mistrně ovládají své řemeslo, dále i propagace jejich výrobků a oboru, ve kterém se vyznamenali. Tím motivují společnost k většímu zájmu o tyto jedince a jejich tvorbu, jakožto i o tvorbu jiných oceněných a posléze i o TLK. Tento projekt vznikl na základě ocenění Žijící lidské poklady, jež spadá pod režii UNESCO, a stejně jako on má snahu zachovat a popularizovat tradiční řemesla.
Nositelem se může stát pouze ten, kdo prokáže hluboké znalosti ve svém oboru a jeho výrobky se vyznačují vysokou kvalitou. Současně se snaží o udržitelné uchování své výroby a má stanoveného svého nástupce, aby byla zaručena kontinuita tradice. Titul se uděluje na základě nařízení vlády č. 5/2003 Sb., o oceněních v oblasti kultury, udělovaných Ministerstvem kultury. Nositel musí být občan České republiky, nominace musí být písemná a musí obsahovat předem dané náležitosti. Může být podána buď fyzickou či právnickou osobou do 31. prosince před udělením titulu. Ocenění spadá pod odbor regionální a národnostní kultury, který také řeší všechny náklady s ním spojené. (Šimša, 2018)
19
Titul je vyhlašován každý rok při Dnech evropského dědictví. Ročně může být uděleno maximálně pět těchto ocenění. „Nositel tradice“ kromě velké pocty obdrží diplom a finanční částku v hodnotě 50 000 Kč. Dále mu je propůjčena ochranná známka, která garantuje kvalitu a řemeslnou hodnotu výrobku a zákazníka informuje, že produkt pochází z rukou oceněného odborníka. Od začátku jeho vzniku bylo již oceněno přes sedm desítek výrobců od hrnčířů, sekerníků, tkadlen, barvířů, košíkářů až po výrobce kamenných brousků. Mezi oceněnými jsou i dva poslední výrobci modrotisku na našem území. (Ministerstvo kultury, 2003)
4.3.1 Jiří Danzinger
Jiří Danzinger získal titul v roce 2002 za výrobu modrotisku. Narodil se 10. dubna 1952 v Olešnici na Moravě do rodiny s dlouholetou tradicí v barvení a potisku látek. Tiskařskému řemeslu se vyučil ve Školském ústavu lidové umělecké výroby v Praze a praktické dovednosti získal v rodinné dílně. Nejprve pracoval v Olešnici jako zaměstnanec ÚLUV, po pádu komunistického režimu mu dílna byla navrácena do jeho vlastnictví. Tradiční výrobě, jak tomu bývalo i předchozí generace, se věnuje celá rodina.
4.3.2 František Joch
František Joch mladší byl za svůj přínos modrotiskové tradici oceněn v roce 2004.
Narodil se 30. srpna 1941. Do roku 1951 patřila výrobna modrotisku ve Strážnici jeho rodině, ale poté byla zabavena státem. Od roku 1953 spadala pod TVAR, pozdější ÚLUV, který umožnil Františku Jochovi staršímu dílnu vést. František Joch ml. docházel na Školu uměleckých řemesel v Praze a roku 1958 nastoupil k otci do dílny a po jeho smrti se stal jejím vedoucím. Po privatizaci připadla jemu a jeho bratrovi, s kterým založili firmu ARIMO, s.r.o., kde navázali na starou tradici a pokračují v ní dodnes. (Šimša, 2018)
20
5 Dějiny modrotisku 5.1 Historický vývoj ve světě
Počátky modrotiskové výroby nalezneme v Číně v druhém tisíciletí př. n. l., kde bylo poprvé použito indigo k barvení látek. Z barvení se postupně vyvinulo i jejich dekorování, například sešíváním textilií nebo nanášením vosku, jež zamezovalo proniknutí barvy. První zmínky o dekorování látek pochází již z dob antiky, kde se k zdobení využívala malba nebo tisk s voskovou rezervační směsí.
Pokud mluvíme o tisku látek, musíme zmínit jak tisk pozitivní, tak negativní. Při pozitivním tisku nanášíme barvou už finální vzor, zatímco u tisku negativního se na textilii natiskne rezervážní roztok. Poté je teprve látka barvena a v místech rezervy vzniká požadovaný vzor. Jedná se tedy o techniky fungující na opačném principu.
Technika negativního barvení látek přišla z Asie nejprve do Egypta kolem 1. století.
První zmínky v Evropě o něm pochází z 6. století z jižní Francie a tam na několik staletí stopa o něm mizí. Evropská výroba se vyvíjela nezávisle na zemích Orientu, i když docházelo k občasným střetnutím skrze obchod. Pro barvení látek byly voleny častěji jiné než modré barvy, jelikož jediným jejím přírodním zdrojem na území Evropy byl boryt barvířský, který měl mnohonásobně menší obsah indiga než indigovník. Ve 12. století se do Evropy indigo začalo dovážet, ale nebylo to vítané lokálními pěstiteli borytu, kteří se nacházeli převážně ve Francii, Německu a Holandsku, pro které představoval velkou konkurenci. V 16. století se Evropa seznamuje s technologií rezervážního tisku, ale v této době mu není věnována velká pozornost.
Ale ve století 17. se s ním začíná pracovat a modrotisk se dostává do všeobecného povědomí i užívání, jež bylo podpořeno i tehdejším trendem kombinace modré a bílé, která se vyskytovala na královském dvoře v Holandsku a Španělsku.
Prvními, kdo začal modrotisk produkovat, byli Holanďané, u kterých byla velká tradice textilní výroby a také měli četné obchodní styky s Orientem. Z Asie dováželi indigo a bavlněná plátna, na která tiskli vzory pomocí dřevěných forem a netrvalo dlouho a při výrobním procesu přišli s nápadem rezervačního roztoku.
Technologie se posléze šířila do dalších zemí, kde ale stále panoval problém s dováženými látkami a indigem, které konkurovalo tamější pěstbě borytu. Proto například v Německu, Francii, Anglii a dalších zemích byl jeho dovoz zakázán či přísně regulován. Další překážkou byly tehdejší cechovní pořádky, protože modrotisk byl kombinací řemesla barvířského a tiskařského. Tyto regule tak v začátcích bránily rozvoji tohoto vzkvétajícího řemesla, které se později stalo velkou konkurencí pro tiskaře, kteří v té době nedosahovali s pozitivním tiskem takové kvality.
21
V 18. století se i přes tyto překážky technologie modrotisku dále šířila napříč Evropou i do Čech, stále ale limitována řadou problému. Až v druhé polovině 18. století se postupně cechy rušily, jelikož bránily technologickému rozvoji a vzniku konkurenčního prostředí a následně se zrušila i vysoká cla na dovoz indiga. V tomto období tak vzniká velké množství modrotiskových manufaktur. V českých zemích v době rozmachu modrotisku vznikají manufaktury na jejich výrobu, ale i jiných řemesel. Objevuje se řemeslo krásnobarvířské, které se věnovalo barvení vlněných látek a hedvábí různými barvami a řemeslo černobarvířské, jež se zabývalo barvením plátna a příze modře, červeně, zeleně či hnědě. Mezi černobarvíře patřili i výrobci modrotisku. Časem se krásnobarvíři začali věnovat výdělečnějšímu negativnímu tisku a toto řemeslo zaniklo, a zbylo pouze řemeslo černobarvířské, kterému se poté říkalo barvířské.
Na začátku 19. století modrotisk zažíval svou vrcholnou éru. Dílny, které ho vyráběly, se postupem času nacházely v každém venkovském městě a mohli si ho dovolit i měšťané.
Rozmach modrotisku velice negativně ovlivňoval pozitivní tiskaře, jelikož pro ně byly modrotiskové dílny vážnou konkurencí. V reakci na rostoucí oblibu modrotisku museli pozitivní tiskaři přijít s novými technologiemi, zajímavějšími vzory a neotřelými barevnými odstíny, které by jim přivedly jejich zákazníky nazpět. Toto snažení bylo úspěšné a bohužel pro modrotisk, tento vývoj situace znamenal konec jeho popularity. Jeho výrobci se nedokázali tomuto pokroku vyrovnat a byli nuceni změnit zaměření svých dílen nebo je zcela zavřít.
S koncem 19. století bylo vynalezeno syntetické indigo, s kterým se snáze pracovalo a také bylo levnější. Výsledné produkty byly tedy dostupnější. Ale ani to modrotiskařský průmysl nezachránilo a toto řemeslo přetrvalo pouze mezi lidovou vrstvou. Na venkově odrážel vlastnosti daného regionu a užíval se k dekorování interiéru nebo odívání. Bohužel i zde jej přestávali užívat a dávali přednost levnějším a pestrobarevnějším textiliím z továren. Na území České republiky zbylo pouze několik míst, kde přetrval až do 20. století např. Valašsko, Horácko či Slovácko. Aktuálně je modrotisk používán na kroje folklórních souborů a pro obyvatele lokalit, kde nejen v rámci každoročních oslav stále přetrvávají lidové tradice.
(Binderová, 2013)
5.2 Historický vývoj v ČR
V Čechách stejně jako ve světě se objevovaly tendence zjednodušení výroby, aby mohl být levnější. Kromě využití syntetického indiga, byly vymýšleny drobnější vzory tvořící jednoduché kompozice. Tyto snahy neměly bohužel výrazný efekt, a i zde se tato technika vytrácela. Nošení modrotisku se udrželo nejdéle na Moravě, jelikož zde déle setrvala tradice krojů. Nejvíce dílen se na našem území nacházelo na Horácku, Valašsku, Slovácku s výjimkou Hané, kde fungovaly dvě textilní manufaktury. Jak už bylo výše zmíněno, obliba modrotisku klesala a dílny i manufaktury se zavíraly. Do první poloviny 20. století se zachovaly pouze v Nové Pace a v Nové Kdyni u Domažlic, ale i ty díky měnícím se trendům a industrializaci zanikly.
22 5.2.1 Modrotisk na Hané
Na Hané byly v 19. století provozovány dvě textilní manufaktury, jelikož v té době patřil kraj k nejbohatším na Moravě. Tiskly se tu lidové oděvy s mnohobarevnými vzory. Jeden podnik se nacházel v Přerově a druhý v Uničově, oba vyráběly výrobky pro celou Hanou, což určilo vzhled tamějšího kroje. Byly tu k vidění pestré červené, oranžové, bleděmodré, žluté, zelené a bílé vzory na modrém, černém nebo fialovohnědém podkladu, jež vznikaly klasickým tiskem i modrotiskem. Tradiční sukně byly zdobeny drobnými rostlinnými motivy a také se zde vyráběly zástěry, šátky i povlaky na ložní prádlo.
5.2.2 Modrotisk na Valašsku
Na Valašsku byl modrotisk hojně zastoupen v lidovém běžném i svátečním oděvu nebo ve vybavení domácností. Ženy jej nosily ve formě jupek, sukní, šátků. Nejtypičtějším pro ně byly fěrtochy, oboustranné zástěry, přičemž jedna strana byla nošena při práci a druhá, když se ženy vypravily do společnosti. Na jižním Valašsku ženy oblékaly leknice, dlouhé v pase bohatě řasené sukně.
Vzor valašského modrotisku byl tmavě modrý se světle modrými a bílými vzory.
Na plátno se mezi barvením nanášela postupně rezerva, a tak bylo možné dosáhnout světle modrých vzorů. V okolí Rožnova pod Radhoštěm se nosily bílé a bleděmodré florální motivy a na jižním Valašsku preferovali drobnější geometrické vzory. Zdejší výrobci dokonce vyváželi svou tvorbu například i na Slovensko, kde byly žádány vzory žluté či zelené nebo do Polska vzory oranžové barvy.
5.2.3 Modrotisk na Horácku
Horácký modrotisk se vyznačuje drobnými vzory s jednoduchou kompozicí, což korespondovalo s jednoduchostí místního kroje. Podobně jako na Valašsku zde můžeme najít vzory rostlinné a geometrické v klasickém dvojbarevném desénu, ve kterém se mohla vyskytnout i oranžová nebo červená barva.
Z modrotiskové metráže se tu šily jupky, šátky, sukně či „kacabajky“, ke kterým se oblékaly bílé zástěrky s dlouhými fábory připevněných v pase a v kterých děvčata běžně chodila k muzice. Ženský kroj také býval opatřen zástěrou s dekorovaným spodním okrajem.
Stejně jako na Valašsku se modrotisk využíval na ložní prádlo či bavlněné nebo lněné přehozy dekorované třásněmi.
5.2.4 Modrotisk na Slovácku
Na Slovácku se modrotisková výroba vyvíjela převážně okolo Uherského Brodu, Strážnice a Veselí nad Moravou, charakter každého z měst určil podobu tamějšího modrotisku.
Ve zdejším kraji se sice nerozšířil tolik jako například na Valašsku, ale i tak se zde vyvinul jedinečný vzhled jeho vzorování. Pro Slovácko jsou specifické jednobarevné i potištěné fěrtochy, mužské zástěry se „slimákovým“ vzorem a žlutě vzorované šátky v okolí Uherského Brodu, Břeclavi a Hodonína nebo zelenožlutě zdobené zástěry v oblasti Moravských Kopanic.
(Binderová, 2013)
23 5.2.5 ÚLUV
Aby se nejen toto řemeslo, ale i mnohá další uchovala, byla v roce 1945 zřízena veřejnoprávní organizace na ochranu a péči o lidovou uměleckou výrobu Ústředí lidové umělecké tvorby. ÚLUV usiloval o záchranu řemeslné výroby prostřednictvím vzorkových dílen. Ústředí lidové umělecké tvorby pod sebou sdružovalo výrobce a řemeslníky, kteří pracovali nezávisle na něm, ale s jeho finanční podporou. ÚLUV od roku 1948 měl za svůj cíl začlenit uměleckou a lidovou tvorbu do zahraničního a domácího obchodu, měl být rozhodující organizací plánující výrobu družstev. Ústředí prošlo několika obdobími, s nimiž se měnila jeho funkce i pravomoci. Až roku 1954 se přičlenil ÚLUV k Ministerstvu kultury, a tím se konečně stanovil rozumný rozsah působnosti této organizace.
Textilní průmysl byl prvním, a i posléze nejvíce řešeným oborem v režii ÚLUV.
Důvodem bylo, že právě z tohoto oboru pocházely první státem zabavené podniky a také proto, že textil umožňoval nepřeberné množství způsobů zpracování. Produkty vznikající pod taktovkou Ústředí byly poté prodávány v Krásné jizbě, jejíž prodejny se nacházely v Praze i dalších městech. Bylo zde možné koupit moderní designové produkty a produkty užitého umění významných umělců.
Jedním z dalších úkolů ÚLUV byl výzkum a péče o lidové národní kroje. Na základě dvouletého plánu dostalo za úkol sběr, výrobu a rekonstrukci krojů pro obyvatele, žijící v oblastech s trvající krojovou tradicí a zviditelnit ho i na mezinárodní úrovni. Díky této iniciativě se v 50. letech 20. století modrotisk stává opět populární. Byly znovuotevřeny tři dílny. Jednalo se o Olešnickou dílnu patřící Danzingerům, Strážnickou v čele s Jochovými a v Moravské Třebové, kterou měla na starost rodina Prouzů. Tyto dílny a studenti textilní tvorby v Praze a v Brně experimentovali se vzory ale i se samotnou technologií modrotisku.
Obzvlášť brněnští studenti objevili jeho velký potenciál v módním průmyslu. Mezi lety 1953 a 1956 bylo modrotiskové oblečení velkým hitem.
Mezi významné inovátory v tvorbě modrotiskových vzorů patřili například Radoslav Kratina, jenž k nanášení rezervy používal štětce, Stanislav Kučera ji nanášel houbičkami a Jana Kubínová zkoušela při tvoření štětce, kartáče, stříkaného tisku nebo šablony. Významnou osobností v modrotiskařské tvorbě ÚLUV byla Arnoštka Eberhardová, ta prováděla experimenty s výtvarníky a později spolupracovala s dílnami. Snažila se využívat moderní přístupy, ale stále zůstávala věrná tradičním motivům. Také využití modrotisku bylo různorodější, než bývalo zvykem. V moderním interiéru se vyskytoval jako prostírání, snímatelný potah pohovek, ubrus či ve formě stínidel lamp. (Binderová, 2013)
24
6 Úvod do problematiky modrotisku
Modrotiskem se myslí buďto technika potisku látek, nebo samotná látka touto technikou zhotovená. I přesto že nyní je považována za lidovou tradici, její původ najdeme v městských barvírnách. Princip výroby spočívá v tom, že se nejprve na textilii pomocí dřevěných či kovových forem nanese rezervážní směs, které se také říká pop nebo pap. Po nanesení této krycí hmoty se látka za studena barví v indigové lázni. Vzor na látce vzniká na principu negativního tisku, a to tak, že v místě, kde byla nanesena rezerva, zůstane látka ochráněna před působením barvy. Na podobném principu funguje například batika, která brání působení barvy pouze mechanicky, například prošíváním či svazováním. Jelikož se nejedná o tisk, není výsledek stoprocentně jistý a vzory jsou při této metodě narozdíl od modrotisku rozpité. Existují různé napodobeniny modrotisku, některé rozpoznatelné od původního, jiné ne. Tuto techniku ale primárně definuje proces zhotovení, ne vzhled.
6.1 Základní pojmy související s problematikou modrotisku
6.1.1 Plátno
Textilie je základním prvkem celého procesu. Původně bylo používáno bílé lněné plátno, ale s postupem času se přešlo k látkám bavlněným. Ty je vždy nutné před potiskem nejprve vyprat, naškrobit a nechat uschnout, až poté může přijít rezervážní roztok. Po obarvení se látka vypere v octové lázni, což rezervu odstraní. Posledním krokem je mandlování, které dává látce konečný lesklý vzhled.
6.1.2 Tiskařská rezerva
Pap je krycí kašovitá hmota kyselého charakteru, která při výrobě modrotisku plní jak mechanickou, tak chemickou funkci. Hmota musí mít přesné vlastnosti a konzistenci, aby zabránila indigu proniknout na textilii. Tradičním způsobem se nanese na látku pomocí formy, díky které jsou i drobné vzory zřetelné a nerozpité.
6.1.3 Formy
Původní dřevěné formy se vyráběly dvěma způsoby. První byl dřevorytecký, kde se forma vyřezávala přímo ze dřeva. Nejčastěji se používala hruška, jelikož svými vlastnostmi umožňovala nejlépe nanášet pap. Dále se používal i ořech, švestka nebo javor. Dřevo muselo být naprosto rovné a hladké, pak se na něj obtiskl požadovaný vzor a pomocí dlát a dlátek se vyřezal. Druhý způsob fungoval tak, že se do dřeva vtloukaly drátky a plíšky. Jejich výroba byla podobná jako při prvním zmíněném způsobu, akorát že díky plíškům a drátkům se dalo dosáhnout i těch nejdrobnějších vzorů. Dále se na roh každé povětšinou čtvercové formy připevnily mosazné hroty, které se při tisku přitlačují na látku. Tiskař se poté orientuje podle zanechaných otvorů a ví, kde přesně má s tiskem pokračovat. Většinou mají formy čtvercový rozměr o velikosti 30 až 35 cm. (Binderová, 2013)
25
U nás se jejich výrobě věnují už jen dva poslední řemeslníci Milan Bartoš a Jaroslav Plucha ze Dvora Králové. Milan Bartoš převzal tuto tradici po svém otci a nyní se ho snaží předat svému synovi a také žáku Jaroslavu Pluchovi. V současné době vzorkorytectví, jak se řemeslo přesně nazývá, nemá velké uplatnění. Jelikož modrotisková metráž není tak vyhledávaná jako v minulosti. I přesto, že rytci vyrobí či opraví maximálně jednu až dvě formy za rok, jsou neodmyslitelnou součástí této řemeslné techniky potisku látek, která byla v roce 2018 zapsána do seznamu nehmotného světového dědictví. Proto jim byl udělen v roce 2020 titul Nositelem tradice lidového řemesla. (Bartoš & Weigl, 2020)
6.1.4 Indigo
Přírodní indigo je barvivo, které se převážně získává z tropické rostliny indigovníku (modřilu barvířského), jelikož má největší schopnost barvení. Jedná se polokeř původně pocházející z jihovýchodní Asie. Nejvíce indiga na nachází ve stvolech v době květu, ty se poté kvasí ve vodě, přičemž se do ní uvolní bezbarvý indoxil. Tato směs se poté musí zlehka míchat, aby se okysličila a začala se srážet a usazovat na dně. Poté se zbavíme vody a zbude nám samotný ztuhlý indoxil, který se posléze usuší a lisuje. V této fázi se indigo nařeže na menší kostky nebo namele na prášek a je připraveno k použití. Indigo samotné není schopné látku obarvit, je potřeba ho smíchat s mořidlem, které způsobí, že se látka trvale obarví. Posledním krokem barvení látek je jejich kontakt se vzduchem (oxidace), kdy dojde k úplnému obarvení.
6.1.5 Kypy
Jsou kruhové nebo čtvercové nádrže zapuštěné v zemi obsahující barvící směs indiga, mořidla a dalších složek. Do těch se ponoří na ráfech zavěšená látka potisknutá zaschlou rezervou. Ráfy mají většinou podobu kruhového či čtvercového rámu s háčky, na které se věší potisknuté látky.
Barvíři jsou schopni ovlivnit sytost barvy počtem namočení do kypy, složením rezervy i materiálem, z kterého byla kypa vyrobena. (Binderová, 2013)
26
7 Současnost ve střední Evropě 7.1 Rakousko
V Rakousku se nachází dvě dílny. Jedna v Burgenlandu, kterou vede Joseph Koó a jeho rodina a druhá v Mühlviertelském regionu, o kterou se starají Karl a Maria Wagnerovi.
7.1.1 Tradiční modrotisk Koó
Dílna se nachází v Burgenlandu u hranic s Maďarskem a byla založena v roce 1921 dědečkem Josepha Koó. Specializují se na takzvané „dvojtisky“, kde látka má z obou svých stran jiný vzor. Ty jsou tvořeny buď klasicky ručním tiskem, nebo tiskařským strojem, jejž používají už od 30. let. Farmáři nosili čistě modré zástěry a ženy je měly tištěné z obou stran.
Pračka nebyla ještě vynalezena, bylo náročné oblečení udržet čisté. Proto ženy nosívaly oboustranné zástěry a když jednu stranu ušpinily, mohly ji otočit a byly zase upravené.
7.1.2 Dílna Wagnerů
Rodinná firma leží v Mühlviertelském regionu poblíž hranice s Českou republikou.
Vznikla v roce 1878 a už ji vede čtvrtá generace rodiny Wagnerů. Jejich dílna vlastní 250 let staré formy a tisknou zde zásadně na lokálně produkované lněné látky. Další jejich doménou je dvoubarevný modrotisk, který je barvený světle a tmavě modrou. Jak už je výše napsáno, v roce 2013 zorganizovali první evropské setkání modrotiskařů, které bylo počátkem pro jejich další spolupráci. (Altmann, 2020)
7.2 Maďarsko
V Maďarsku se nachází šest aktivních dílen z celkových osmi. Jsou jimi: dílna v Bácsalmás, dále v Győr, v Nagynyárád a v Szombathely, také firma rodiny Kovács v Tiszakécske a Szentendre a rodinná dílna v Tolna.
7.2.1 Dílna v Bácsalmás
Byla založena Jánosem Skorutákem v roce 1879 a poté byla tato tradice dále předávána z generace na generaci. Jejich rodina se stará o chod dílny a výrobu řeší rodinný přítel Zoltán Bakos, kterého do tohoto řemesla zasvětil jeho otec. Od roku 2015 dílny zrekonstruovali a vytvořili zde zážitkovou expozici pro návštěvníky, kde mohou sledovat barvení látek i se dovědět informace o historii této rodiny.
7.2.2 Dílna v Győr
Barvírna vznikla v roce 1906 Petérem Ehlingem. Po jeho smrti se dílny ujaly jeho žena s dcerami a po nich ji převzal Jozséf Tóth v roce 1984. V současné době vede dílnu jeho dcera Ildikó. Látky se tu tisknou ručně i s pomocí tiskařského stroje, jež pochází z přelomu 20. století.
Celá rodina je velmi aktivní jak v dílně, tak v její prezentaci v Maďarsku i jinde ve světě.
Za jejich úsilí byli oceněni mnoha cenami.
27 7.2.3 Dílna v Nagynyárád
János Sárdi si osvojil řemeslo ve městě Bóly a poté v roce 1948 založil dílnu v Nagynyárádu. Barvené látky byly používány pro zdejší německou populaci. Mimo klasické tmavě modré s bílými vzory, tu vznikaly i světle modré látky zdobené žlutými a zelenými vzory. János Sárdi obdržel cenu Mistra lidového řemesla v roce 1988. Nyní dílnu vede jeho syn.
7.2.4 Dílna v Tiszakécske a Budapešti
Dílna v Kiskunfélegyháza vznikla v roce 1836. Celá rozvětvená rodina Kovácsů začala barvit látky a vybudovala v Maďarsku další dvě dílny v Tiszakécske a v Budapešti. Největší část výroby spadá pod rodinu v Tiszakécske a v Budapešti se barví s pomocí tiskařského stroje a tvoří se zde formy.
7.2.5 Dílna v Tolně
Zdejší dílna funguje již od roku 1810 a používá se stále původní vybavení a tiskne se pouze se starými tiskařskými formami, kterých rodina vlastní více než 500. dílna se specializuje na zelenožluté, modrobílé a oboustranně barvené látky. V roce 2015 se zúčastnili Berlínského Fashion weeku.
7.2.6 Dílna v Szombathely
V Szombathely se vyrábí modrotisk od roku 1950, látky se zde barví vybavením z 19.
století a tiskařským strojem vyrobeným v roce 1880 v Berlíně. Na začátku se v dílně látky obarvovaly na modro, později přišly i vzorované metráže. Aktuálně dílna funguje pouze částečně. (Blaudruck/modrotisk/kékfestés/modrotlač, 2018)
7.3 Slovensko
7.3.1 Martin Trnka a Peter Trnka
Trnkovi tvoří modrotisk od roku 1825. Peter Trnka převzal rodinou dílnu v roce 2010 od svého strýce Martina Trnky. Látky se zde barví s tradičními slovenskými vzory.
7.3.2 Matej Rabada, Modrotlač
Dílna Mateje Rabady vznikla v roce 2015 na základě projektu z roku 2012. Snaží se hledat nové a moderní vzory, ale stále zůstává věrný i těm tradičním.
(Blaudruck/modrotisk/kékfestés/modrotlač, 2018) Od počátku spolupracuje s módními značkami jako jsou např. Nehera, Novesta, Mišena Juhász, Ozeta či Adidas. (Rabada, 2020)
28
7.4 Německo
Německo má největší počet zástupců, konkrétně se jedná o dvanáct dílen. Tři z Dolního Saska iniciovaly žádost o zapsání na Reprezentativní seznam UNESCO v roce 2015 a posléze se k nim připojilo i dalších šest dílen, které se tím zavázaly k udržování tradiční technologie.
Mezi ně patří Einbeckerský modrotisk, dílna v Jever, dílna Thielemann, modrotiskařka Elke Schlüter, Folprecht, Heimatverein Niedersachsen, modrotisková dílna Cordula Reppe, barvířská dílna Krüger, modrotisk Erfurter a nacházejí se zde i dva vzorkorytci Ewald Drescher a Frindte
7.4.1 Dílna v Coswigu
Tato dílna funguje od roku 1988. Zdejší zvláštností je dvojbarevný modrý tisk tradiční pro lužickosrbský oděv. Dále zde probíhají pravidelné prohlídky s ukázkami, přednášky o historii a technologii tisku a kurzy modrotisku.
7.4.2 Einbecker modrotisk
Dílnu založil v roce 1638 Hans Wittrman. Jeho rodina ji vlastnila až do roku 2005 a nyní patří Ursule Schwerin a Ulfu Ahrensovi. Za tuto dobu zde vzniklo přes 800 tiskařských forem.
Nejstarší z nich obsahují biblické motivy Adama a Evy či Jozui a Kaleba a pravděpodobně pochází z období mezi lety 1720 až 1730.
7.4.3 Modrotisk Elke Schlütera v Lüdinghausenu
Elke Schlüter otevřel tuto dílnu v roce 1981, v roce 1986 se přestěhovala z Nordkirchenu do Lüdinghausenu. Každý listopad se zde pořádá velká výstava, pokaždé s jinou tématikou.
7.4.4 Dílna ve Steinau
Rodina Steinů vyrábí modrotisk ve Steinau už od roku 1633. Vše je zde vyráběno ručně a nachází se tu sbírka více než tisíce forem. Majitelka Cordula Reppe úzce spolupracuje s Vysokou školou designu v Drážďanech.
7.4.5 Dílna v Scheeßel
Od roku 1847 do roku 1950 ve Scheeßelu fungovaly dvě dílny. Od roku 1975 díky iniciativě zdejšího muzea a Alfonse Friese, jednoho z posledních modrotiskařů, se spustila opět výroba modrotisku, která je zároveň muzejní expozicí.
7.4.6 Řemeslná dílna v Erfurtu
Řemeslná dílna Dürerhaus funguje od roku 1923 a zabývá se výrobou šperků, keramiky a od roku 2008 i modrotiskem. Vlastní pár forem, jež pocházejí z období Bauhausu.
29 7.4.7 Modrotisk v Jeveru
Dílna funguje od roku 1985. Její majitel Georg Stark vlastní sbírku 900 tiskařských forem a tiskne se s nimi pouze na lněné, konopné, bavlněné či hedvábné látky. Stark je členem několika výzkumných organizací zabývající se textiliemi a jejich barvením.
(Blaudruck/modrotisk/kékfestés/modrotlač, 2018)
30
8 Současnost v ČR
8.1 Modrotisková dílna ve Strážnici
8.1.1 Strážnice
Město Strážnice leží v Jihomoravském kraji na území Slováckého regionu a rozkládá se na nížině a z východu ho obklopují Bílé Karpaty. Jedná se o město s necelými šesti tisíci obyvateli. (Strážnice, 2020) Od roku 1946 se zde koná Mezinárodní folklorní festival Strážnice pořádaný Národním ústavem lidové kultury. Každý rok se sem sjíždějí návštěvníci a účinkující z celého světa, kteří předvádí své lidové tance, kroje a písně. (NULK, 2020)
Strážnice byla významným poddanským městem, v 16. století patřilo k největším na Moravě. Velice se tu dařilo obchodu a řemeslům, konkrétně nejvíce soukenictví, ke kterému neodmyslitelně patřilo barvířství. V průběhu dalších století město procházelo úpadkem a přeorientovalo se na zemědělství a jeho obyvatelé se zabývali jen činnostmi nezbytnými pro jejich obživu. V druhé polovině 19. století bylo zrušeno cechovní zřízení, jež chránilo domáckou výrobu, která díky tomu řemesla jako soukenictví, tkalcovství i krásnobarvířství začala zanikat. Na rozdíl od modrotiskové výroby, která byla stále žádaná a dílny na jeho výrobu zde naopak vznikaly. Nejstarší záznam o barvíři Jakubu Wolfovi, který se věnoval modrotisku, pochází z roku 1826. (Binderová, 2013)
8.1.2 Dílna Jochových
Dílna byla založena v roce 1906 Cyrilem Jochem, který se vyučil u Františka Rybáře, zetě Jakuba Wolfa. Po jeho smrti převzala výrobu jeho žena a posléze jejich syn František, který dílnu vede dodnes. V začátcích Cyril Joch prodával metráž převážně na jarmarcích a v menší míře ji zhotovoval na objednávku. Zákazníci poté koupené zboží většinou využívali na části lidových oděvů. Během války se barvily pouze jimi přinesené látky. Po jejím skončení se obnovila pouze prodej na zakázku a již hotové metráže, která byla vystavena v dílně. V roce 1951 díky změně politického režimu byl provoz dílny ukončen, část majetku zabavena a část se povedla schovat. V roce 1954 nabídlo ÚLUV Jochovým spolupráci a dílnu opět otevřelo.
viz. bod 6.2.5
Po roce 1993 připadla zpět rodině Jochových a v roce 2004 byl Františku Jochovi udělen titul Nositel tradice lidových řemesel. V současné době zde vzniká velká škála výrobků od textilních doplňků do domácnosti jako jsou ubrusy, prostírky, polštáře, zástěry nebo je možné pořídit i oblečení a doplňky pro ženy a muže. Velkým odběratelem metráže jsou folklorní soubory, které z nich šijí tradiční kroje pro svá vystoupení. Mimo jiné je tu možné kromě již hotové metráže i možnost vyrobit si svou vlastní ve spolupráci s dílnou, která k tomu poskytne všechny prostředky. (Binderová, 2013)
31
8.2 Modrotisková dílna v Olešnici
8.2.1 Olešnice
Olešnice se nachází v okresu Blansko na severu Jihomoravského kraje. Patří do oblasti Horácka a leží na Hornosvratecké vrchovině. Žije zde necelých 2 tisíce obyvatel. (Olešnice, 2020)
Původně se městečko jmenovalo Německá Olešnice, kvůli jeho původním kolonistům. Do roku 1759 se zde nacházely dvě Olešnice s vlastními obecními účty, který každý patřil jiné šlechtě.
V minulosti bylo městečko známo pěstováním lnu a obilovin a velmi vyhledáváno pro své plátno. Dařilo se zde mnoha řemeslům jak krejčím, soukeníkům, kožešníkům či kovářům.
(Olešnice, 2020)
8.2.2 Dílna Danzingerů
Zdejší dílna byla založena roku 1816, ale modrotiskařské kořeny Danzingerů sahají až do 16.
století. Franz Vais stál u počátků této rodinné tradice a poté se do jeho rodiny přiženil prapraděd Jiřího Danzingera mladšího. Ten aktuálně firmu vede a zastupuje již 11. generaci tohoto rodu barvířů a 5. generaci Danzingerů. Olešnickou dílnu provázel stejný osud, jako tu ve Strážnici.
Od založení, kdy museli prodávat své zboží na jarmarcích, poté 2. světová válka omezila jejich výrobu a přes následné zavření v době totality a opětovný návrat po jejím pádu. (Danzinger, 2020)
Tato dílna je podstatně menší než ta Jochových. Mezi jejich nejcennější formy patří ždárské hvězdy, šestipuntíky či jetelinky, ty pamatují samotné počátky výroby. Produkty vytvářené v Olešnické dílně jsou obdobné jako ve Strážnici, také zde naleznete od polštářů přes tašky až po samotnou metráž. Tu zde vyrábí pro kroje reprezentující Valašsko a pomezí Slovenska a Polska. V současnosti se v dílně nabarví 4 kilometry látky za rok a nevymýšlí zde nové vzory, ale zůstávají věrní těm tradičním. Obě firmy pořádají pravidelné prohlídky svých provozů a v olešnická dílna navíc provozuje i kavárnu, kde si mohou návštěvníci odpočinout a dát si šálek kávy. (Toulavá kamera, 2011)
