VYSOKÁ ŠKOLA REGIONÁLNÍHO ROZVOJE A
BANKOVNÍ INSTITUT AMBIS, a.s.
Studijní program: Regionální rozvoj
Studijní obor: Management rozvoje měst a regionů
DIPLOMOVÁ PRÁCE
POUTNICTVÍ V 21.STOLETÍ A JEHO DOPAD NA ROZVOJ ÚZEMÍ
Autor: Bc. Vojtěch Jandač
Vedoucí diplomové práce: doc. Ing. arch. Iva Poslušná , Ph.D.
Poděkování
Rád bych poděkoval za vedení mé diplomové práce paní doc. Ing. arch. Ivě Poslušné, Ph.D. litoměřickému biskupství a všem dotčeným osobám, které se podíleli na terénním šetřením.
P r o h l a š u j i,
že jsem předloženou diplomovou práci vypracoval samostatně a všechny citace a prameny řádně vyznačil v textu. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury. Současně souhlasím s tím, aby tato práce byla zpřístupněna v knihovně VŠRR a Bankovního institutu – AMBIS, a.s. a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem.
V Chotěšově, dne 25. 1. 2020 Podpis studenta
Anotace CZ:
Diplomová práce pojednává o původu poutnictví a jeho přesahu do 21. století. Základem je stanovení formulace poutnictví a jeho významovém rozsahu. Význam tohoto pojmu byl vývojem různými autory rozšiřován. Klíčové pro poutnictví je cíl. Historie zanechala spousty církevních kulturní památek včetně poutních tradic. Ve 21. století je z důvodu úbytku věřících více cíleno na běžné turisty, kteří oživují cílové místo i region. Regionální poutní místa v Čechách jsou na pokraji zájmu. V současné době je organizace poutě v Chotěšově na úrovni festivalu. Mediální prezentací a zajištěním potřebné infrastruktury a lidského kapitálu by se z Chotěšovské poutě stala nejvýznamnější tradiční pouť s pozitivním dopadem na rozvoj obce na region Litoměřicka.
Anotace EN:
This dissertation is about pilgrimage and his overhang to 21. century. The main is definition of pilgrimage and his scale of meaning. The meaning of this word was during evolution presented by different authors extended. The most important for pilgrimage is target. The history left a lot of religious cultural sights include pilgrim traditions. In 21.
century because of loss believers is more targeting for turists who are bringing back life to final place and region. Regional pilgrimage is out of interest in Czech. In present time is organization of pilgrimage on the same level like festival. Thanks media presentation, right infrastructure and human resources there is a chance to make Chotěšov pilgrimage the most significant traditional pilgrimage with positive results for village development and region Litoměřice.
Klíčová slova CZ:
poutnictví, náboženství, cesta, cíl, region, vnitřní motivace, zázrak, festival, tradice, vývoj Klíčová slova EN:
pilgrimage, religion, way, target, region, personal motivation, festival, tradition, development, miracle
Obsah
SEZNAM ZKRATEK………...….. 9
SEZNAM OBRÁZKŮ……… 9
1. ÚVOD……….. ………...…… 10
2. METODIKA………...…………. 12
3. POUTNICTVÍ ………...……….. 13
3.1. Poutnictví jako pojem ……….. 14
3.1.1 Poutnictví podle cíle ………. 15
3.1.2 Poutnictví podle cesty ……… 16
3.2. Druhy poutnictví ……… 17
4. HISTORICKÝ VÝVOJ POUTNICTVÍ ……… 20
4.1. Základy tradičního křesťasnkého poutnictví ………. 20
4.1.1. Poutní místa středověku ……… 22
4.1.2. Renesanční poutnictví ………... 26
4.1.3. Barokní poutnictví ………. 27
4.1.4. Poutnictví konce 19. a 20. století ……….. 32
4.1.5. Poutnictví 21. století ……….. 39
4.2. Novodobé chápání poutnictví ……….……….. 41
4.2.1. Sport a náboženství ……… 41
4.2.2. Vývoj moderního sportu ……… 42
4.2.3. Vývoj fotbalu jako fenoménu ……… 43
4.2.4. Vývoj Olympijského sportu ……….. 45
5. VLIV POUTNICTVÍ NA ROZVOJ ÚZEMÍ ……….... 47
5.1. Vliv tradičního poutnictví na rozvoj území ………... 47
6.1. Geografické vymezení území ……… 50
6.2. Poutnictví na Litoměřicku ………. 52
7. CHOTĚŠOV ……….. 55
7.1. Charakter Chotěšovské pouti ………. 57
7.1.1. Chotěšovská pouť 2018 ……….. 58
7.2. Možnosti rozvoje Chotěšovské poutě ……… 61
8. KŘEŠICE ……….. 63
8.1. Charakter Křešické pouti ……….. 65
8.1.1. Křešická pouť 2018 ………...…… 66
8.2. Možnosti rozvoje Křešické pouti ………..… 67
9. KOMPARACE CHOTĚŠOVA A KŘEŠIC ……….. 69
10. ZÁVĚR ………. 70
SEZNAM ZKRATEK
apod – a podobně ČR – Česká republika
ČSR – Československá republika ČSÚ – Český statistický úřad ed - editor
n.l. - našeho letopočtu tzv. - tak zvané
SEZNAM OBRÁZKŮ
1) Dolmen de Arca
2) Znak FC Liverpool před a po tragédii v Hillsborough 3) Mapa křížových výprav
4) Templáři
5) Socha Panny Marie
6) Fátima
7) Matějská pouť
8) Administrativní členění okresu Litoměřice 9) Hranice sudetského území
10) Mapa poutních tras mladých poutníků 11) Kostel Na nebevzetí Panny Marie
12) Pouťový nohejbalový turnaj v Chotěšově 13) Kostel Navštívení Panny Marie Křešické 14) Účastníci nohejbalového turnaje v Křešicích
1 ÚVOD
Mille viae ducunt hominem per saecula Roman1, rčení které zlidovělo. Důvodem použít této formulace bylo umístění zlatého mílového kamene v centru Říma, což je sloup pokrytý zlatými deskami, v místě křížení římských ulic Via Aurelia, Via Ostiensis, Via Salaria a Via Apia s uvedenými vzdálenostmi do hlavních měst římských provincií. Autor se domnívá, že Augustův výrok je příkladem přístupu k definování poutnictví v 21. století, protože udává směr i cíl.
Pro potřeby této diplomové práce se v první části bude autor věnovat samotné struktuře poutnictví, kdy rozliší jeho tradiční a novodobé chápání. Tradiční je spojené s křesťanstvím, jenž se vyvinulo z hebrejské civilizace. Novodobé pojetí je spjaté se vznikem sportovního kultu, který je některými autory chápán jako novodobé náboženství.
Tento kult je spojován s antickou řeckou civilizací a v dnešní době má celosvětový dosah, kdy díky němu dochází ke spojování nejrůznějších rozdílných kultur. V novém pojetí hrají roli i další společenské události naplňující znaky poutnictví.
Klíčový prvkem cesty je autorem považován cíl, tedy místo do kterého se poutník vydává, kdy jeden ze základních parametrů je psychologie poutníka. Ta udává ono směřování k vytčenému cíli. Pro poutnictví je klíčové období baroka, kdy se mění tradiční pohled na boha a způsob projevování víry všeobecně, což později vede k vytvoření spousty nových poutních míst, která již nejsou spojována s původem náboženství, zejména pak křesťanstvím. To v pozdější době vede k postupné transfotmaci a obohacení poutnictví o jiné než církevní prvky.
Cílem této diplomové práce je vymezit poutnictví v 21. století ve dvou jeho formách a jejich vzájemné komparace s dopadem na sídla v okresu Litoměřice a jejich potenciální význam při plánování regionálního rozvoje.
K dosažení cíle byla použita metodu syntézy historických skutečností. Popisuje historické etapy vývoje poutnictví od křesťanství, jakož to původ pro tradiční církevní
1Všechny cesty vedou do Říma, výrok který je připisován římskému císaři Augustovi
Římské silnice[online]. [cit. 2018-07-02]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADmsk
poutnictví a moderní chápání pojmu poutnictví. Analýza dat dále slouží pro vymezení druhů poutnictví. Získaná fakta autor použije k analýze poutnictví na Litoměřicku ve dvou vybraných sídlech. Na základě komparativní analýzy autor následně aplikuje získané poznatky pro možnost plánování regionálního rozvoje.
2 METODIKA
Autor v práci používá, jak již napsal v úvodu, metodu syntézy historických skutečností. Popisuje historické etapy vývoje poutnictví od křesťanství, jakož to původ pro tradiční církevní poutnictví a moderní chápání pojmu poutnictví. Analýza dat dále slouží pro vymezení druhů poutnictví. Získaná fakta autor použije k analýze poutnictví na Litoměřicku ve dvou vybraných sídlech.
3 POUTNICTVÍ
Vykování cesty a dosažení nějakého cíle je jedna ze základních lidských a dokonce i zvířecích potřeb. V prvopočátcích lidské historie se motivace člověka a některých druhů zvířat silně prolínala. V pravěku se jedná o vykonávání cest za potravou, přístřeším nebo lepšími klimatickými podmínkami. Spolu s evolučním vývojem dochází k oddělování vnitřních motivací zvířat a lidí [22]. Po vzniku zemědělství dochází rovněž ke shlukování a koncentraci lidí, což vyústilo ve vznik prvních měst i státních útvarů. Náboženské představy prodělaly vývoj, kdy v tomto období se oddělují dvě rozdílná náboženství.
U nomádů a pastevců bez stálého místa žití převažovalo monoteistické náboženství [3], které po sobě nechávalo stopy ve formě mohutných kamenných bloků, které označovaly kultovní místa k uctívání předků. Jednalo se o typ poutního místa. Příkladem můžou být pozůstatky takového pohřebiště Dolmen Pedra de Arca u Varzielasu v Portugalsku, viz obrázek č. 1.
Obrazek č. 1
zdroj: Dolmen de Arca [online]. [cit. 2018-07-02].
V zemědělských kulturách převládalo polyteistické náboženství [3], které bylo přiřazováno k jednotlivým plodinám. Z nich se vyvinulo náboženství starých civilizací.
Ze Sumeru vychází představa, že lidé musí sloužit božstvu, panovníkovi. V Egyptě byl ve staré říši panovník považován za potomka bohů a po jeho smrti byl rituálně pohřben do monumentálních hrobek, pyramid. Ty jsou dodnes cílem miliónů návštěvníků z celého světa. Motivace dnešních poutníků k návštěvě je hlavně touha spatřit um starověkých stavitelů. Tehdejší poutníci putovali s motivací uctívání a touhou sloužit božstvu2, nebo byli nuceni k účasti na obřadech. Objevují se kulty směřujícím k uctívání bohů a panovníků. Tento vzorec chování se následně opakuje v dalších starověkých civilizací.
3.1. Pojem poutnictví
Poutnictví jako pojem je různými autory a zdroji definován velmi podobně.
Slovník spisovné češtiny uvádí: “pouť jako putování, cestu 1) po hradech a zámcích, 2) na svaté místo, 3) tradiční slavnost se zábavou“. Poutník je pak stejným zdrojem definovaný jako chodec, pocestný (Slovník spisovné češtiny, 1998)
Malá Československá encyklopedie definuje poutnictví jako: “1) hromadné putování, obvykle o výročních dnech k památným či posvátným místům, časté zejména v křesťanství, islámu a hinduismu. 2) Původně církevní slavnost na památku svatého, jemuž je zasvěcen určitý objekt, např. Kostel, kaple. Během 19. a 20. století dostala zábavní charakter (např. Matějská pouť)“ (Malá Československá encyklopedie 1987).
Ottův slovník naučný definuje poutnictví takto:“Pouť jest vůbec cesta neboli putování, obzvláště pak putování k nějakému místu posvátnému nebo památkám za zbožným účelem. Odedávna, zvláště za středověku, bývaly podnikány pouti ze všech zemí křesťanských do Svaté země a do Říma a ještě za našich dob jest mnoho míst poutnických, kam putují věřící ku hrobům, ostatkům neb obrazům (domněle zázračným) svatých a světic (Ottův slovník naučný, 2002).
2Starověký Egypt [online]. [cit. 2018-05-27]. Dostupné z: http://www.starovekyegypt.net/zadusni- chramy.php
Morinis (1992, s. 252) formuluje definici: “Pouť je cesta, kterou podnikne jistá osoba ve snaze nalézt vysoce ceněný ideál. V té nejběžnější podobě je koncem pouti nějaké skutečné posvátné místo nacházející se na nějakém určitém zeměpisném místě. Toto místo si získalo pověst, jež přitahuje poutníky … Poutníkem může být i ten, kdo cestuje na nějaké místo, které je důležité jenom pro něho. Alegorická pouť vyhledává místo, jež zeměpisně neexistuje. Některé posvátné cesty jsou putováním bez nějakého pevného cíle;
taková pouť je pak hledáním neznámého či skrytého cíle“.
Společným jmenovatelem definic poutnictví je vykonání cesty. Autor proto chápe pojem poutnictví jako: Vykonání cesty za účelem uspokojení osobních potřeb pod vlivem společenských interakcí sociálního prostředí, ve kterém daný jedinec žije. Podle této definice lze tedy chápat poutnictví jako pojem s velkým rozsahem, protože vnitřní motivace každého jedince k vykonání cesty je jiná. Vnitřní motivaci lze rovněž chápat jako vnitřní pravdu či přesvědčení. Šípek (2001, s. 11) uvádí že: “Lidé schopni přesahu každodenní existence však mohou jistotu nalézt. Je vcelku jejich věcí, jak ji nazvou. Zda Bohem, či Pravdou, Láskou, Prázdnem“. Osoby sdílející podobné hodnotové systémy s podobnou vnitřní motivací se pak mají tendence setkávat. Místa setkání takových skupin jsou opět velmi různorodá. Smysl poutnictví mohou lidé spatřovat buď v nalezení konkrétního cíle nebo v samotné cestě.
3.1.1 Poutnictví podle cíle
Tradičním cílem, která jsou spojena s klasickým pojetím termínu poutnictví, jsou místa spojená s náboženstvím či okultismem. Každá kultura a každé náboženství mělo svá místa, která byla navštěvována buď individuálně nebo ve skupinách. Z náboženského pohledu jsou obvyklé cíle kostely, kláštery, místa uložení ostatků svatých či jiná místa, která může poutník fyzicky navštívit. Jiným cílem je duchovní rozměr poutnictví, který je závislý na životních prioritách každého jedince. Cíl pro silně věřící osobu může být spasení duše a vstup na nebesa.
Nemusí se jednat jen o náboženské cíle poutnictví, takovým místem je např.
v Liverpoolu zesílilo po tragédii během utkání na stadionu v Hillsborough v roce 1989, kdy bylo v davu ušlapáno 94 fanoušků. Od té doby je provázanost náboženství a světského trvale svázána ke stadionu Anfield. Odkaz na tragédii najdeme i ve znaku klubu, který byl po tragédii změněn, viz obrázek č. 2.
Obrázek č. 2: Vlevo znak klubu před tragédií, vpravo znak po tragédii.
Zdroj: Znak FC Liverpool [online]. [cit. 2018-07-02]. Dostupné z:
https://www.liverpoolfc.com/news/125/261454-in-pictures-a-short-history-of-the-liverpool-fc-crest
3.1.2 Poutnictví podle cesty
Poutnictví podle cesty do značné míry závisí na psychologii jedince a jeho životních prioritách a představách o životě. Klasický druh poutnictví, který je typický vyhledávání především cesty se vzdáleným cílem, je náboženské poutnictví, zejména pak z počátku vzniku jednotlivých náboženstvích. V této diplomové práci se autor věnuje pro západní civilizaci dominantnímu náboženství, tedy Křesťasntví. Poutnictví podle cesty je různými autory chápán odlišným způsobem. Autor se ztotožňuje s tvrzením F. Bowie, která cestu chápe jako skupinu morálních pravidel, kterými se člověk během svého život řídí, aby na konci života zamířil do nebe.
Stejně tak lze, dle autora, aplikovat výše zmíněnou myšlenku i na jiné než náboženské poutnictví. Stejně může vnímat i sport, ve kterém se zejména sportovci snaží dosáhnout nějakého cíle, přičemž zásadní pro jeho dosažení je cesta. Stejně jako u náboženství se sportovci řídí souhrnem pravidel a řídí podle nich svůj život, aby dosáhli vytčeného cíle. Za nejběžnější cíl můžeme považovat např. účast na vrcholné světové
sportovní akci typu Olympijských her, mistrovství světa apod. Zde je rovněž patrný rozdíl oproti duchovní rovině. Zatímco dosáhnutí náboženského cíle, tedy spasení duše, je z pragmatického pohledu neověřitelné, tak dosažení sportovních cílů je empiricky měřitelné a snadno prokazatelné.
3.2. Druhy poutnictví
V sociogeografické terminologii lze chápat poutnictví jako druh mechanického pohybu obyvatelstva. Toušek, Kunc, Vystoupil (2008, s. 86) rozlišují přitom čtyři základní typy pohybu obyvatelstva, a to:
“1) Migrace
2) Dočasná změna pobytu 3) Pravidelné pohyby
4) Nepravidelné dočasné pohyby obyvatelstva, jejichž účelem bývá nejčastěji cestovní ruch a rekreace, služby, nákupy, sport, obchodní a služební cesty a další.“
Poutnictví jako takové je vykonání nepravidelného, dočasného pohybu obyvatelstva [23]. V rámci diplomové práce se autor zaměří na dva významné druhy poutnictví, kdy obě mají dlouhý vývoj a moderní společnosti jsou vnímány jako významné společensko - kulturní události s významným ekonomickým dopadem na cílovou lokalitu.
Prvním druhem je duchovní poutnictví, viz Ottův slovník naučný. Jedná se o jednu z definic tohoto pojmu. Motivací pro tento druh putování byla vnitřní víra o očistě duše.
V současnosti je tato motivace doplněna o další vnitřní prožitky a touhy po uspokojení potřeb jedince. Nejvýznamnější duchovní poutní místa jsou spojována se zásadními událostmi v historii jednotlivých náboženstvích, jako jsou narození, úmrtí, zjevení či místa, která jsou spojována s vykonáním či shlédnutím zázraku. Pro křesťanství jsou významná poutní místa Jeruzalém, Santiago de Compostela a Řím. Město Jeruzalém, jakožto místo kde byl ukřižován Ježíš Kristus, je zároveň významným poutním místem pro další dvě světová náboženství, a to Islám a Judaismus. V České republice jsou pak za významná poutní místa považována Svatá hora u Příbrami, Svatý kopeček u Olomouce a Velehrad
Druhým druhem poutnictví podle definic a významu slova se autor bude zabývat sportovním poutnictvím, jakožto novodobým náboženstvím. Sportovní historie sahá hluboko do starověku. Ze současného pohledu je pro současnost určující období antiky, kdy ve starověkém Řecku se začaly organizovat Všeřecké hry3 nazvané podle místa pořádání Olympijské. Pro názornost propojenosti náboženství a sportu byly hry situované na úpatí hory Olymp, kde podle řeckých bájí a pověstí sídlí bohové. Během prvního období se jednalo o událost, která měla očistit tělo a mysl a přinést slávu a nesmrtelnost vítězům.
Po obnovení Olympijských her v 19. století se tato periodicky opakující se akce, stala fenoménem, která dalece překračuje hranici sportu. Vnitřní motivace jednotlivých účastníků se výrazně liší od původních.
Výše zmíněné druhy poutnictví jsou v moderní době celosvětově přímo nebo nepřímo určující a spadají pod oblast cestovního ruchu. Jedná se tedy dnes o součást rozsáhlé problematiky cest, jejichž motiv a cíl je silně diferencovaný. Velký význam mají však pro lokalitu, která je cílovou destinací.
Pojem poutnictví je tedy chápán velmi podobnými způsoby. Pojícím prvkem je vykonání cesty. Z předešlého textu lze vyčíst, že klíčovým prvkem pro putování je vnitřní motivace a uspokojování potřeb člověka. Nejstarší pravěká společenství putovala volně krajinou z motivu hledání nových lovišť. Putování bylo v celých tlupách, které měly různou početní velikost. V souvislosti s vývojem člověka dochází k usazování člověka a jeho postupné fixaci na místo. Základní motiv putování člověka, zajištění potravy, vody a klimaticky příhodného místa k žití, postupem doby přestává působit jako hlavní motivační faktor k putování.
Pro poutnictví jako takové je důležitý prvek vznik prvních státních útvarů. Člověk jako takový je částečně fixován na místo ve kterém žije a zajišťuje si obživu. V rámci tisíciletého vývoje státních útvarů dochází k postupnému usazování lidí a jejich fixaci k půdě. Postupně hovoříme o monotónnosti žití a stereotypizaci člověka, který hledá způsob vyvedení ze stereotypu v závislosti na sociálním prostředí a interakcích v něm.
3Ancient olympic games [online]. 2018 [cit. 2018-05-27]. Dostupné z:
Šípek (2001, str. 20) uvádí, že princip hledání identity je:
“a) potřeba zapojení a účasti každého jednotlivce při hledání cesty z problémů současnosti;
b) poznání, že možnost pozitivní změny spočívá v motivacích a hodnotách, které určují naše chování;
c) pochopení, že chování národů a společnosti je obrazem chování jednotlivých občanů aj.“
Způsob odpoutání od každodennosti pak člověk hledá ve víře nebo ve společenské zábavě. Objevují se dvě možnosti uspokojování potřeb jedince, a to socializační nebo samotářské. Socializační souvisí s touho člověka po sociálním kontaktu v rámci kulturního prostředí a je tedy ovlivňován skupinami lidí. V přímé opozici vystupují samotářské, které jsou snahou o desocializaci jedince. Obě dvě skupiny řeší způsob pro uspokojování svých potřeb. Jedním ze způsobů je bráno právě poutnictví, jakož to nástroj vyvedení ze stereotypu. Každý jednotlivec má jiné tendence, jiné schopnosti a jiný pohled vnímání světa a stejně tak má na něj jiný účinek. Jiří šípek (2001, str 62) říká, že: “z terapeutického hlediska lze hovořit o třech osobnostních typech:
1) mnoho lidí prožívá cestování jako psychické uvolnění od každodenních a osobních nároků a bývá to spojeno také s remisí psychických i somatických symptomů;
2) jiní zase reagují rozvojem strachu nebo symptomů;
3) třetí skupina nereaguje nijak.“
4 HISTORICKÝ VÝVOJ POUTNICTVÍ
V této kapitole se autor zaměří na historický vývoj tradičního poutnictví, které je spojováno s náboženstvím a vývojem novodobého poutnictví, které je spojováno s moderními fenomény jako jsou sport a kultura.
4.1. Základy tradičního křesťanského poutnictví
Současná evropská civilizace je založena na křesťansko - židovské kultuře, která má svůj počátek ve starověku. Klíčová doba pro křesťanství, ze kterého dále vychází poutnictví, dává tedy cíl i motiv cesty, je narození Ježíše Krista v Betlémě. Samotný rok narozehní je považován za rok 0 [10]. Zajímavostí je z pohledu poutnictví je, že Marie s Josefem museli cestovat do Betléma z důvodu sčítání lidu, které bylo v římských domínií prováděno ve správních městech. Druhá zajímavost, která je ale nejspíše do značné míry legendou, je příchod pastevců a tří králů do místa narození Ježíše. Samotná pohnutka jejich příchodu je podle náboženských textů zjevení ducha svatého a zvěstování příchodu židovského krále a spasitele.
Příběhy o životě a poselství Ježíše Krista jsou popisovány ve čtyřech evangelií v rámci Nového zákona. Samotný jeho život se stal inspirací pro masy lidí. Dává jim vnitřní motivaci a smysl života. Jinými slovy jim dává směr cesty a cíl, tím je dojít ke spasení duše člověka. Výjevy ze života Krista a před jeho úmrtím jsou umělecky zpracovávány největšími mistry umění napříč dějinami. Světově nejznámějším uměleckým dílem je nástěnný obraz renesančního umělce a vynálezce Leonarda da Vinci nazvaný Poslední večeře. Nalézá se v kostele Santa Maria delle grazie v Miláně. Z pohledu náboženské motivace o očištění duše se jedná o běžné místo k vykonání základních potřeb věřících avšak nikoliv k masovému poutnictví z těchto důvodů. Hlavní motivací k vidění tohoto cíle je zejména touha shlédnout jedinečné světové umělecké dílo.
Důležitým momentem je smrt Ježíše. Způsob mučednické smrti ukřižováním se stal symbolem křesťasntví. Kříž je znakem, který prostupuje dějinami celého světa. Místo kde došlo k ukřižování je vyhledávaným poutním místem pro všechny praktikující křesťany.
Místo kde byl následně pohřben a odkud dle legendy vešel na nebesa je známo jako místo
božího hrobu. Jedná se o nejposvátnější místo křesťanství. Nikoliv nejnavštěvovanější, a to zejména z geopolitických důvodů.
Po smrti Ježíše, Apoštolové šíří jeho myšlenky jak ve svaté zemi, tak mimo ni v rámci římských domínií. Značný rozdíl byl v přístupu kdy ve svaté zemi židé učení nepřijímali, lidé v diaspoře byli učení nakloněnější. Jedna ze základních myšlenek se kterou přichází směr křesťanství je, že před Bohem jsou si všichni rovni. Tento výklad upoutá značnou řadu pohanů. Postupem času si toto nové náboženství vytváří tradice, které jsou udržovány dodnes. V prvopočátcích, ale často naráží na mocenské soukolí. Za první výrazný střet křesťanů a moci lze označit vládu římského císaře Nera. Ten podle dostupných zdrojů dal vypálit Řím, ale za viníky označil právě křesťany, kteří byly následně pronásledováni, mučeni a zabíjeni. Šíření náboženství to však pouze zpomalilo.
Pronásledování trvá až do vlády císaře Konstantina. V roce 313 n.l. vydává Milánský toleranční edikt4 a tím ukončuje pronásledování křesťanů a dává svobodu náboženského vyznání. Křesťanství se stává masovým náboženstvím, což s sebou nese i významné posílení vlivu a moci, dochází tedy k prolínání církve a státu. V této době se ale objevují první druhy křesťanských poutníků, jejichž vnitřní motivace je především hledání svobody.
4.1.1 Poutní místa středověku
V této době se objevují první druhy křesťanských poutníků, jejichž vnitřní motivace je především v hledání svobody, touha po spáse a božím odpuštění. Kalista (2014, str. 76) říká že: “V Bohu byl základ středověkého pojetí svobody i ideologická báze všech možných odbojů proti svrchované moci státní, příp. vrchnostenské“. Z tohoto pojetí lze vycítit jistou revoltu proti systému. Který byl svázán spousty dogmat.
Pro poutní místa této historické epochy jsou důležitá místa spojována se zemřelými. Na místě hrobů obvykle stála budova menších či větších architektonických kvalit. Do vyvrcholení středověku byla pro křesťanství důležitá dvě poutní místa, a to Jeruzalém a Řím. Zatímco Jeruzalém je místo vzniku křesťanského náboženství a místo počátku křesťanských tradic. Řím byl místem, které jako centrum tehdejší civilizace, bylo místo pro šíření křesťanských myšlenek a místem mučednické smrti svatého Petra a Pavla.
Společně s nalezením hrobu svatého Jakuba v místě, které bylo považováno za konec světa, se jako významné místo vyprofilovalo Santiago de Compostela. Město v severozápadním Španělsku.
Putování do Jeruzaléma
Jeruzalém byl pro křesťanství v době středověku významným symbolickým centrem. V důsledku geopolitické situace a vzestupu dalšího fenoménu, náboženství Islámu, se pro křesťanské poutníky stává nedostupným místem. Oblast sváté země je ovládána muslimy. Vzestup moci křesťanství v Evropě vedl k myšlenkám a vyhlášením tzv. Křížových výprav papežem, což představovalo sjednocení vojska, které je přesvědčeno o své svaté povinnosti získat kontrolu nad nejsvětějším místem tohoto náboženství. Bylo vyhlášeno dohromady 9 křížových výprav, viz obrázek č. 3.
Za úspěšnou, z pohledu křižáků, lze považovat jen první výpravu, kterou vyhlásil papež Urban II. Svatá země byla dobyta a Jeruzalém byl pod kontrolou kříže. Křižáci ale nebyli schopni udržet město dlouho, už za necelé století se muslimům povedlo Jeruzalém dobít zpět a žádná další křižácká výprava k získání tohoto posvátného místa nevedla.
Nejdůležitější místo pro křesťanství se stalo pro věřící nedosažitelným místem.
Obrázek č. 3: Mapa křížových výprav
zdroj: Křížové výpravy [online]. [cit. 2018-07-02]. Dostupné z: https://leporelo.info/krizove-vypravy
V závislosti na prostředcích lze spatřovat dva základní typy poutnictví do Svaté země, a to křížové výpravy a individuální pouti. Křížové výpravy představovaly z dnešního pohledu skupinové poutníctví. Byť se jednalo o vojenské operace s cílem dobít území, tak vnitřní motivace vojáků většinou nebyla touha po moci či slávě, ale právě vnitřní přesvědčení o svaté povinnosti bránit křesťanství a dojít ke spasení duše. Přičemž výklad cesty ke spáse byl dosti odlišný od původních myšlenek Krystových. Svaté země, ale v důsledku bojů dosáhla jen malá část výpravy.
Struktura individuálního poutnictví teto doby má obdobnou strukturu s jediným rozdílem, že se nejedná o válečnou výpravu, ale čistě o dosažení svatých míst. Tehdejší cesty byly plné nebezpečí a dosažení cíle bylo velmi složité, neřkuli nemožné. Za účelem ochrany křesťanských poutníků, kteří mířili do Svaté země byl založen rytířský řád Templářů [10], viz obrázek č. 4., který se záhy stal nemocnějším hybatelem doby s vyjímečným postavením ve společnosti v celé Evropě. Ještě v současnosti jsou Templáři obestřeni celou řadou tajemství a jsou terčem mnoha konspiračních teorií, která jsou spojena s křesťanskou vírou.
Obrázek č. 4: Templáři
Zdroj: Templáři [online]. [cit. 2018-07-02]. Dostupné z: http://historicky.blog.cz/0808/templari-lichvari-s- papezem-v-zadech
Putování do Říma
Starověký Řím byl po staletí centrem moci a vzdělanosti. Spolu se vznikem křesťanství se rovněž stal po složitých peripetiích i náboženským centrem. Právě sem se uchýlili někteří apoštolové po smrti Ježíše aby zde šířili jeho myšlenky. Významný je hlavně svatý Petr, který zde údajně zemřel mučednickou smrtí. Postupem času byla nad jeho hrobem vystavena bazilika svatého Petra. Architektura této bazilika byla v dějinném průřezu různou podobu. Na vině byly požáry a jiné katastrofy. Významnost tohoto místa je v křesťanském světě se blíží významnosti míst ve Svaté zemi.
Středověký poutník snažíc se najít svoji vnitřní svobodu a spásu duše, jak již několikrát autor poznamenal, vyhledával taková místa na kterých jsou umístěny hroby či jiné relikvie spojených se životem Ježíše Krista. Řím byl pro poutníky středověku dostupným místem, zejména díky poloze. Poutník ve středověku dostal díky významu náboženství jistých privilegií, a to hlavně v pohostinství a bezpečnosti na cestách [24].
Cestovatel byl tedy v relativně pohodlné pozici, ale přesto musel snášet útrapy z cest.
V důsledku jejich poutí se rozvíjeli i jejich cílové destinace. Čím více poutníků se vydávalo na cesty, tím větší význam měli i na samotné cílové město. V momentě kdy byla uspokojena očekávání o svobodě a spáse duše poutníka, vydává se zpět na cestu domů.
Patrně nejdůležitější okamžik cesty je návrat domů a následné vyprávění a šíření zážitků z cest a hlavně z jeho cíle. Dochází k ovlivnění další možných následovníků. Lze obrazně říci lidé se dávají do pohybu. Otázkou je jaký je hlavní vnitřní motivační faktor každého jedince.
4.1.2 Renesanční poutnictví
Renesance. Především umělecký styl v období od 14. do 17. století, původem ze střední Itálie. Období, které znamenalo filozofickou změnu, jenž mělo zásadní vliv na fungování církve a tím dalo základy pro poutnictví v další lidské epoše. Slovo renesance znamená obrození, v celospolečenském kontextu se jednalo o znovuobjevování antiky a jejího odkazu. Ve významu slova poutnictví lez tvrdit, že kromě již tradičního náboženského se uplatňuje rovněž vzdělanostní poutnictví. Filozofie té doby klade důraz na individualitu člověka, jeho rozum a poznání5. Striktně nábožensky tradiční vnímání světa bylo narušeno. Církev byla velmi odkloněna od původních myšlenek křesťanství.
Proti takovému trendu vystoupila řada osobností. V českých zemích hlavní představitel změny ve vnímání funkce církve a jejího vztahu k člověku byl Jan Hus. Jeho smrt odstartovala husitské války, které uvrhly české země k úpadku. Nejvýznamnější muž změny vnímání vztahu člověka a církve byl v evropském měřítku Martin Luther. Jeho učení zapříčinilo definitivní rozkol v církvi a rozdělení křesťanství na katolíky a protestanty. Následující období reformace znamenalo uvrhnutí Evropy do řady válek a velké ztráty na životech6.
V prostoru Českého království dochází k situaci, která měla zásadní vliv na vývoj vztahů německy a česky mluvících obyvatel. Náboženství, jakož to hybatel tehdejších dějin, znamenalo rozkol v soužití těchto dvou dominantních národností v tomto prostoru. České obyvatelstvo v duchu nového učení je převážně protestanského vyznání, stejně jako v sousedním Sasku. Německy mluvící obyvatelstvo a česká šlechta je především katolického vyznání. Po výpravě katolických vojsk do Čech, kdy nastává období reformace, se situace obrací. Toto období se nazývá rekatolizace. Z obavy ze sousedního protestanského Saska, byla snaha především působit v pohraničních oblastech, kde v pozdějším období vzniká celá řada katolických sakrálních staveb. Některé z nich se stanou významnými poutními místy, např. Bohosudov.
5Renesance [online]. [cit. 2018-07-02]. Dostupné z: https://www.ucseonline.cz/cesky-jazyk/renesance/
6
4.1.3 Barokní poutnictví
Baroko, období které dle odborné literatury spadá do období 17. - 18. století.
V některý pramenech se lze setkat ještě s druhou polovinou 16. století. Tento směr měl ve vývoji přístupu k víře, kultuře, architektuře, umění, vnímání psychiky člověk zásadní vliv. Otevření se baroknímu myšlení znamenalo se vydat na stezku poznání. Původ barokního myšlením lze spatřovat dokonce ještě dříve než v 16 století a to v zámořských objevech [13]. Ten největší objev učinil Krištof Kolumbus. Benátský mořeplavec, který byl vyslán španělský králem na plavbu jiným směrem, než jakým kdokoliv kdy plul.
Kalista (2014, str. 16) říká že: “Pro baroko takovým základním činitelem, utvářejícím jeho charakter, je jakási jeho dvojlomnost: snaha postihnout za viditelným světem, přístupným smyslům, druhý svět, jiný život, jinou prostorovost, jinou atmosféru.“ Z této citace je patrné že touha zámořských dálek lze aplikovat do náboženské roviny, kdy se skrze svět snaží jedinec přiblížit Bohu, který je vnímán jako nekonečno.
Zásadní vliv na utváření barokního myšlení a vnímání Boha je Španělské království, které je považováno za místo vzniku Baroka. Duchovně je pak spjato se založením řádu Bosých karmelitánek. Barokní člověk vnímá svět odlišně od svých předků, má jiné cítění. Podle Kalisty (2014, str. 43): “cítění jež chápe prostor jako živý, jako sílu, plnící jisté úkoly“. Věřící je na základě vnímání nekonečna a snahou o cítění spásy skrze svět odkázán především do individuální roviny. Zatímco ve středověku bylo např.
v poutnictví cestou ke spáse vnímáno jako navštívení svatého místa, které bylo obvykle hrobem nebo místem uložení náboženské relikvie, tak v době baroka začíná skrze vidění nekonečna vyhledávání míst, kde došlo k zázrakům a zjevením. Důvody k navštívení míst s uložení ostatků svatých jsou dávána do jiného kontextu. Barokní myšlení přináší do světa nový prvek, který je zásadní z pohledu dnešního vývoje a svým způsobem v některých oblastech baroko trvá dodnes. Tuto myšlenku autor rozvede v dalších částech diplomové práce.
Barokní poutní místa
Jak již autor v úvodu poznamenal doba baroka znamenala změnu myšlení člověka. Tato změna měla značný dopad na cílové geografická lokace, které měly být cílem poutníka v tomto období. Určující pro poutníky s pohledu onoho hledání nekonečna, ať už se pod tímto termínem skrývá jakýkoliv hlubší význam, se stávají místa spojená se spatřením zjevení, zejména panny Marie, nebo vykonáním zázraku. V této době je zázrak spojován s uzdravováním nemocných. V celé Evropě se např. nacházejí stovky míst se zázračnými prameny, které dle legend měli zraněnému pomoci od bolesti nebo dokonce úplně vyléčit. Z jistého úhlu pohledu můžeme říci, že nová poutní místa v období baroka byla objevována díky nouzi, která vyplynula z geopolitické situace v rámci tehdejšího světa. Nejsvětější a nejdůležitější místo z pohledu křesťanství bylo již staletí takřka nepřístupné z důvodu ovládání blízkého východu muslimy. Výprava na takové místo se rovnalo téměř jisté smrti. Další místa, která jsou hrobem apoštolů a nalézají se v kontinentální Evropě zůstala dostupná, a to zejména díky podpoře panovníků, kteří byť už dle rozdělení křesťanství na katolíky a protestanty, umožňovali poutníkům bezpečný průchod k hrobům apoštolů. Např. v Santiagu de Compostela měli navíc poutníci samaritánskou pomoc v podobě poskytnutí přístřeší a potravy zcela nezištně [13].
V období baroka se obrací celkově pohled na náboženství jako takové a vnitřní motivace poutníka se prvně posunula mimo církevní myšlení nebo dokonce přesvědčení.
Důvodem tohoto faktu je právě ono vnímání Boha skrze nekonečno. Rozdíl oproti předešlé epoše lidstva tkví především v množství poutníků. V období středověku, renesance se poutník vydával na cestu sám nebo v malé skupině s vnitřním přesvědčením dojít ke spáse duše. Jedná se tedy o snahu přiblížit se k Bohu jako k mystické bytosti s neomezenou mocí, přičemž prosí o spasení. Druhotným znakem je pro něj únik ze stereotypu života v místě kde žije [13]. Barokní člověk je již z pohledu víry či touze po spasení duše jiný.
Jeho vnitřní motivace se s postupem doby a rozvojem lidského vědomí začíná mít tendence k uspokojení osobních skrze spatření Boha. Snaží se k Bohu přiblížit a spatřit jeho velkolepost. Další podstatný rozdíl je v množství poutníků. V období baroka pomalu přestává poutnictví platit za individuální akt, ale jedná se o událost kterou vykonávají skupiny lidí.
Poutní místa Evropy
Místa která byla navštěvována v souvislosti se zjevením panny Marie a nebo s vykonáním zázraku jsou po celé Evropě. Význačné postavení v této době z pohledu poutních evropských míst má německé město Aachen. Starobylé sídlo ve kterém byly v pravidelných intervalech vystavovány relikvie svatých [12]. Kvůli tomu se místo stalo význačným a vyhledávaným poutním místem. Cáchy byly z pohledu náboženství uměle vytvořeným poutním místem na základě významnosti města. Důvodem bylo sídlo krále Karla Velikého. Z českého pohledu se jedná o místo, kde byl korunován Karel IV.
na říšského krále. Možná proto sem z českých zemí míří jednotlivci i skupiny poutníků.
Rozhodně pozitivní vliv z pohledu česky mluvících poutníků byl fakt, že město Aachen bylo součástí Sváté říše římské, které bylo království České součástí, a jeho relativní blízkost. Důvodem pro vykonání pouti do tohoto místa byla zejména cesta za spásou duše a touha spatřit relikvie svatých.
Barokní myšlení dalo za vznik poutnímu místu, které je spojováno se zjevením Panny Marie a tím jsou jihofrancouzské Lurdy. Krátce po zvěsti o zjevení se místo stalo vyhledávaným poutním místem římskokatolické církve. Významnost místa byla zvýšena v době kdy byl uznán zázrak uzdravení malé holčičky z rakoviny kostní dřeně.
Z lékařského pohledu se jednalo o nevysvětlitelný jev. Každý rok na místo zjevení Panny Marie putují miliony poutníků z celého světa aby se poklonili na místě zjevení Marii a poprosili o odpuštění a uzdravení. Změna chování u barokního člověka přinesla ale ještě jiný než náboženský aspekt pouti. Masovost poutnictví byla do značné míry způsobena jistým společenským rozměrem akce, kdy touhou po sociálním kontaktu a celkově socializaci člověka se daly masy do pohybu. Na pouti byly brány rovněž děti, které ještě z pochopitelných důvodů nemohly mít rozumovou kapacitu na pochopení problematiky, které se náhodou staly součástí. Díky této skutečnosti a faktu, že poutě se stávaly stále více masovější záležitostí, dochází ke koncentraci lidí v jeden okamžik na jednom místě. To klade nároky na infrastrukturu místa, které se v tom důsledku začíná rozvíjet. V době vrcholného baroka se kromě rozvoje místa uplatňují i doplňkové služby, které jsou s poutěmi s dnešního pohledu neoddělitelně spjaté. Lze hovořit o prvopočátku zábavního charakteru pouti, i když v této době stále jen na úrovni doprovodného programu.
Poutní místa v Českých zemích
Jak již autor uvedl v předešlých podkapitolách, barokní poutnictví je spojováno se změno myšlení a vnímání Boha jako nekonečna. To se projevovalo ve změnách vyhledávaných poutních míst. Cílem již primárně nejsou relikvie, ale místa zjevení patronů nebo místo kde došlo k zázraku. V předešlých dobách z pohledu poutnictví dominovalo to dálkové. Z Českých zemí nejvíce se vydávali na cestu německy hovořící poutníci, což bylo způsobeno hlavně jazykovou bariérou. Jiří Mihola (2010, str. 28-29) k tomu uvádí:
“dálkové poutě jsou spíše onou pověstnou špičkou ledovce nad hladinou, na kterou vidí prostřednictvím písemných pramenů historikové, kdežto skrytá část ledovce je postupně mapována archeology, kterým se díky nálezům zjevuje lokální a dálkové poutnictví v poměru a obrazu bližším realitě konce 14. a hlavně 15. století.“ Cílem takových poutí byly právě ony relikvie. S novým myšlením a vznikem spousta řádů a s tím spojené vytváření nových kultů začíná období sakralizace krajiny. Poutní místa se zahušťují. Cílem poutníků jsou podle Miholy (2010, s. 27) místa relikvií, obrazy a sochy patronů, neboť tehdejší lidé “věří v ochranitelskou moc nadpřirozeného patrona.“ Pro období doby barokní je v prostoru nejen českých zemí typický Mariánský kult. Panna Marie jako patronka všeho začala být vyobrazována a tesána zejména po porážce protestanských vojsk katolíky v bitvě na Bílé hoře roku 1620. Po vítězství katolíků nastává doba reformace a rekatolizace s cílem sjednotit obyvatelstvo pod jedním náboženství a jedním patronem.
Z pohledu intenzity rozšiřování Mariánského kultu je nutné zmínit důležitost jazykové struktury obyvatelstva na českém území. Země koruny České byly součástí státního útvaru s vládnoucí Habsburskou dynastií a domovem pro několik jazykových kmenů.
Nejpočetněji zastoupené mezi obyvatelstvem zemí koruny české byly čeština a němčina.
Jak již autor výše uvedl, na dálkové poutě se hlavně vydávali německy hovořící poutníci.
Hlavní důvody byly, že dostupná poutní místa byla především v německy mluvících zemích a že česky hovořící obyvatelstvo bylo chudé a vázáno poddanstvím. Tehdejší katolická církev spatřovala v blízkém sousedovi, zejména v protestanském Sasku a Bavorsku, ohrožení státních zájmů. Z toho důvodu se míra sakralizace země a krajiny více projevila v příhraničních oblastech, které byly většinově obydleny německy mluvícím obyvatelstvem. Na těchto místech byly vybudovány stovky kostelů a dalších poutních míst, které byly příčinou rozmachu a rozvoje této lokality. Příkladem může být Severočeský Bohosudov, který je jedním z nejvýznamnějších poutních míst.
Barokní poutník v důsledku velkého nárůstu poutních míst má najednou značný výběr místa pro uspokojení svých potřeb. Vydávání se na dálkové pouti zůstává na stejné úrovni, ale pouti podniknuté v denní docházkové vzdálenosti se začínají těšit masové oblibě. Poutníctví lze v tomto období označit za fenomén. Z vesnic vycházela procesí poutníků na místo, kde byl umístěn patron, obvykle socha panny Marie, viz obrázek č. 5. Jako rozhodné datum pro cestu či procesí je významný výroční den.
Obrázek č.5: Socha Panny Marie
Zdroj: Panna Marie [online]. [cit. 2018-07-02]. Dostupné z: https://www.google.cz/search?
biw=1366&bih=613&tbm=isch&sa=1&ei=VAY-W6ztOpHdwQLvnbrAAg&q=barokn
%C3%AD+panna+marie&oq=barokn
%C3%AD+panna+marie&gs_l=img.3...8092.9791.0.10503.8.8.0.0.0.0.103.681.4j3.7.0....0...1c.1.64.img..1.0.
0....0.dsPV3o-MJO0#imgrc=dmnQSRk1BYG7lM:
Za nejvýznamnější poutní místa v Čechách lze označit Svatou horu u Příbrami.
Ta je zasvěcena panně Marii Svatohorské. Svatá hora není typickým poutním místem, dle barokního myšlení lidí. Středobodem zdejších poutí je socha panny Marie. V době baroka, po bitvě na bílé hoře je místo na tolik významným poutním místem, že v hlavní poutní den 7. července doráží tisíce poutníků. Významnost místa rostla postupem času, s vyjímkou období vlády císaře Josefa II., kdy dochází k potlačování poutnictví jako takového.
Následně po ukončení jeho vlády se poutnictví opět rozvíjí.
4.1.4 POUTNICTVÍ KONCE 19. A 20. STOLETÍ
Jako další kapitolu v historii vývoje poutníctví autor vymezuje časové období konce 19. století a celé 20. století z důvodu návaznosti na barokní dobu, ve které je počátek novodobého poutnictví. Již průběhu 19. století v návaznosti, nikoliv na rozvoj náboženství, ale především na znalostní a technický pokrok lidstva se mění chování a přístup k poutnictví jako takovému. Náboženské stigma úniku z každodennosti, touze po duševní očistě, snaze o zázračné uzdravení přestává být většinově relevantní. Mění se vnitřní nastavení lidských potřeb, tím pádem rovněž prostředky k jejich uspokojení. Z pohledu barokní doby, kdy je cíle dosahováno v rozhodný okamžik, obvykle jednou během kalendářního roku, je charakteristická pestrá struktura poutníků. Společenský rozměr pouti se dostává na stejnou úroveň důležitosti pro rozhodování zda podstoupit pouť. Tento okamžik znamená, z pohledu člověka, odluku obyvatel od církve a duchovního života vůbec.
Náboženské, v českých geografických podmínkách, křesťanské poutnictví plynule navazuje na barokní období. Zásadní změna v chování poutníků nastává v průběhu 19. století, kdy dochází k masivnímu technologickému pokroku a zvyšováním kvality zdravotnické péče. Technologický pokrok a celkově vzdělanost působí na obyvatelstvo jako velké zpochybnění tradičních, konzervativních církevních myšlenek. V prvopočátku tohoto období se jedná spíše o jev, který se dotýká omezené menšiny lidí. Vzdělání bylo navázáno na trvalý pobyt a strukturální zaměstnanost. Městská sídla představovala především průmysl a zemědělská výroba venkovská sídla. Zatímco počet věřících ze zemědělské výroby byl téměř 100%, tak počet věřících zaměstnaných v průmyslu a službách, přímo úměrně klesá vzhledem právě ke stupni vzdělání. Tento fakt má na poutnictví z pohledu vnitřního motivu a touze po uspokojení lidských potřeb zásadní vliv. Náboženský rozměr se začíná vytrácet a světské pohnutky, které jsou dány především touhou po socializaci člověka se dostávají na stejnou úroveň. Dokladem je již značná masovost poutí, na kterých se setkávají lidé s různým vnitřním náboženským přesvědčením a lidé bez jakéhokoliv přesvědčení, právě z důvodu motivu socializace. Jako stejně podstatný fakt autor shledává účast všech věkových skupin obyvatelstva, neboť to kladlo nároky na uspokojení potřeb nejmladší generace, která má jiné potřeby než lidé dospělého věku. Aby rodiče účastnící se poutí uspokojili vlastní vnitřní motivaci návštěvy pouti, museli rovněž zabezpečit uspokojení potřeb svých dětí. V návaznosti na tyto skutečnosti se
rozvíjí zábavní charakter poutí, kdy jsou v cílových lokacích umísťovány trhy s možností nákupu různých produktů, různé atrakce, které mají především za cíl pobavit.
V barokním období byl častým důvodem návštěvy poutí prosba o odpuštění, snaha přiblížit se Bohu skrze nekonečno a vnitřní víra nadpřirozena, které by mělo za následek uzdravení poutníka. Na konci 19. století byla medicína na podstatně vyšším stupni rozvoje než v době baroka. Dostupnost zdravotnictví byla pro široké vrstvy v návaznosti na státní systém poskytování zdravotní péče. Vnitřní motivace uzdravení, pomoci od bolesti se pro náboženské pouti stává pouze doplňkovým faktorem. Náboženská rovina uzdravování nemocných se posouvá do oblasti zdánlivě nevyléčitelným chorobám, které v té době nebyly běžně léčitelné.
Cíle poutníků na konci 19. století jsou totožné jako v předcházejících epochách. Nová poutní místa prakticky nepřibývají, maximálně v jednotkách. Z toho mála nových poutních míst lze uvést zjevení Panny Marie v polích u portugalského města Fátima, kde se podle legendy měla zjevit dětem, které s ní rozmlouvaly. Panna Marie jim měla sdělit několik proroctví, které se v průběhu 20. století měli vyplnit. Náboženská obec přijímá událost jako zázrak. Vědecká obec je k události skeptická. Autor se domnívá, že záleží na vnitřním přesvědčení každého jedince aby jev vyhodnotil a buď ho přijal, nebo odmítl. Nicméně zjevení u města Fátima přilákalo a láká každoročně na místo zázraku desetitisíce poutníků s jediným cílem, přiblížit se Bohu. Na místě zázraku byla zbudována kaple, viz obrázek č. 6.
Obrázek č. 6: Fátima
zdroj: Fátima [online]. [cit. 2018-07-02]. Dostupné z: http://portugalsko.svetadily.cz/clanky/Fatima-mesto- zazraku
Začátek 20. století pokračuje v zesilování trendů z konce 19. století. Poutě jsou stále masovější záležitostí, což je dáno především zvýšením mobility obyvatelstva.
Do náboženského procesu, víru ve vyšší moc dramaticky vstoupily geopolitické změny, které byly způsobeny především touhou po moci části politického spektra. Tyto změny byly hlavně určující geograficky ve střední Evropě. V tomto prostoru byl po staletí státní útvar, který se oficiálně jmenoval Země v říšské radě zastoupené a země svaté koruny Štěpánské, jehož součástí bylo rovněž České království, Markrabství moravské, Vévodství slezské. Jazyková struktura obyvatelstva v těchto území byla různorodá. Dominantní jazykovými kmeny byly čeština a němčina. V návaznosti na národnostní pnutí, které započalo již na konci 18. století ve tzv. velké francouzské revoluci, sílí nacionální pnutí rovněž uvnitř monarchie, jejíž součástí jsou České země. Stěžejní pro boj o národní identitu se stal právě jazyk. Čeština byla podrobována střetům s němčinou, která byla ve středoevropském prostoru dominantní jazyk. Zde je nutné podotknou, že čeština byla oficiálním úředním jazykem, nikoliv jazykem který byl zakázaný, jak je často chybně uváděno zejména v nacionalistické literatuře. Čeština podléhala evoluci prostoru ve kterém se vyskytovala. Jednalo se o přirozený evoluční proces, který byl dán prostorem. Jazyk se
stal nástrojem propagandy a nacionalistické hnutí [14], které vyústilo v rozervání tisíciletých pořádků.
Zánik Habsburské monarchie a vznik Československé republiky znamenal z pohledu vývoje obyvatelstva, vývoje náboženské struktury a navazujících činností vnitřní rozpolcenost země, která je patrná dodnes. Paradox první, který nastal hned po vzniku republiky, náboženská rovina, kdy většina české populace byla katolického vyznání stejně jako před vznikem republiky vládnoucí Habsburkové. Německy mluvicí obyvatelstvo bylo především protestanského vyznání. Nově nastolené pořádky sice respektovali svobodu náboženského vyznání stejně jako za předešlého režimu, ale vládnoucí česká garnitura se vyznáním blížila hlavně německému obyvatelstvu [15]. Tento jev byl samozřejmě politicky nepřístupný, tak vyústil ve vlastní státní protestanskou církev, Československá církev.
Tedy náboženské vyznání ryze českého charakteru. V rámci církevních zvyklostí dochází k odštěpování víry na základě jazyka, jakým oslovují boha. Poutě jako takové se v tomto období stávají místem pro demonstraci národní příslušnosti. Jedná se tedy již o třetí významovou rovinu, kterou původně jen náboženské poutě dostávají. Církev stále více ztrácí pozici v žebříčku hodnot člověka. Společenský rozměr poutí je stále více určující.
Podoba poutnictví v období mezi válkami lze charakterizovat jako slábnoucí vliv církve na člověka. Struktura pouti jako takové je podobná jako v předcházející době.
Rozdíl je v množství. Mobilita obyvatelstva opět stoupla a s tím i ochota lidí vykonat pouť.
Vnitřní motivací obyvatel pro vykonání poutí je dána především místem na které pouť směřuje. Zde se může uplatnit hierarchizace významnosti a důležitosti poutních míst.
Zejména poutě na menších obcí mají hlavně společenský rozměr, který dává lidem pocit naplnění. Náboženské poutě jsou směřovány především na významná poutní místa spojovaná se zázraky, zjeveními, či relikviemi svatých.
Počátek 20. století je poznamenán ideologiemi, které narušily tisíciletý řád světa. Křesťanství se dostává do opozice k čistému ateismu. Ten reprezentuje zejména myšlenkový proud, který vznikl na základě vydání komunistického manifestu napsané Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem. Samotná manifest narušuje zažité pořádky,
lidu. Náboženství je jakási duchovní kořalka, v níž otroci kapitálu utápějí svou lidskou podobu, své nároky na život alespoň trochu důstojný člověka“
V Československu tento směr myšlení byl před druhou světovou válkou okrajovou záležitostí, kdy komunisté měli pouze zastoupení v národní radě. Pravý nástup myšlenek leninismu přichází po válce, kdy se moci chopí komunisté, kteří postupnými kroky směřují vývoj podle sovětského vzoru. Ten měl silné antipatie v náboženství jako takovém, protože se jednalo o vlivnou organizaci vůči masám. Proto ho komunistický režim považoval za opium lidstva, které je třeba vymýtit. Nástup komunistů k moci v Československu znamenal postupné znárodňování, které pocítilo i církevní hospodářství.
Věřící v té době, kteří chodili na pravidelné mše byli považováni za podezřelé osoby a často byli monitorováni. Duchovní poutnictví se kvůli atmosféře strachu stalo uzavřené pro masy lidí. Nejlépe je patrný rozdíl množství účastníků pouti na Svaté hoře, kam před válkou přišlo v rozhodný okamžik až 80.000 poutníků, tak po válce to bylo necelých 5.000 návštěvníků [12]. Svým způsobem lze období poloviny 20. století přirovnat k době počátku křesťanství, kdy byli věřící rovněž pronásledování. Oficiální místa se tedy na náboženství dívala obrazně skrze prsty. V masivním měřítku byla vedena propaganda proti jakýmkoliv náboženským náležitostem, včetně sakrálních staveb.
Propaganda proti víře byla nejsilnější v době, kdy se 11. prosince 1949 údajně při kázání pohnul křížek za zády faráře Josefa Toufara. Ústřední moc reagovala zatčením a brutálním mučení faráře, který byl tak donucen podepsat přiznání, že s křížem manipuloval on s cílem poškodit socialismus. O zázraku byl posléze natočen film “Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“7, který měl za úkol hanobit církev jako takovou a zastrašit věřící. Film zaznamenal úspěch, který nelze definovat jako návštěvní trhák8, ale jako věc, která zastrašila spoustu věřících i farářů. Všechny tyto skutečnosti měly za následek dotvoření proměny poutí, které se původně podnikaly s duchovním záměrem každého poutníka na prakticky pouhé světské zábavy. Od 50. let minulého století nastává pro náboženské poutnictví v Československu doba temna. Z poutí byl takřka odstraněn náboženský prvek. Jediná připomínka náboženského rozměru byla pouze v datu konání
7ČSFD [online]. [cit. 2018-07-02]. Dostupné z: https://www.csfd.cz/film/225009-beda-tomu-skrze-nehoz- prichazi-pohorseni/prehled/
8Úspěch filmu byl dán hlavně povinností lidí navštěvovat toto představení. Dle výpovědi bývalých zaměstnanců státního podniku Secheza, dnes Lovochemie Lovosice a.s. musela celá směna pracovníků v
pouti, které bylo spjato se jménem světce, např. na svatého Jiří se tradičně konala pouť na rotundu stejného jména na horu Říp. Během komunistické vlády se z ní vytrácí náboženský charakter. Stává se z ní Řipská pouť, který má formu 3 denního zábavního parku.
Vlastní podoba poutí v době komunistického vládnutí byla čistě zábavně společenského charakteru, viz obrázek č. 7. Poutě jako takové byly významnou společenskou událostí na vsích, kde před válkou byla uchovávána poutní tradice. Změna chování lidí v této době vedla k proměně požadavků na zábavní charakter pouti. Pouť se proto stala synonymem pro zábavu, což je z hlediska významu slova mylný výklad.
Příkladem takové změny je např. Matějská pouť. Původně jedna z nejstarších organizovaných náboženských poutí v Českém království jejíž cíl byl kostel sv. Matěje v Praze. Hlavní místo pořádání poutí bylo vždy spojeno s fyzickou stavbou popřípadě s doprovodnou architekturou. V době baroka bylo ke křížové cestě ke kostelu Sv. Matěje dostavěno 12 kapliček. Vývojem doby s čím dál masovějším rozměrem akce, kdy byla pouť obohacena o zábavní prvek, znamenal vyšší logistické nároky na místo a jeho okolí.
Postupně byly zábavní atrakce vytlačeny před areál kostela, pak stále ještě dál ve směru na začátek křížové cesty. Před válkou se pouti účastnilo na 250.000 tisíc lidí. V jeden rozhodný okamžik, což bylo období tří dní kolem oslav svátku svatého Matěje se kolem křížové cesty vytvořila pouťová infrastruktura. Samotné datum pouti bylo posunuto podle liturgického kalendáře na 14. května. Komerční charakter pouti začíná již od 24. února.
Prodejní stánky s upomínkovými předměty, stánky s občerstvením, zábavné atrakce a další potřebná infrastruktura pro podobné masové akce. Obvyklé soustředění zábavního centra bylo v prostoru Vítězného náměstí. Doba poválečná znamenala pro tradiční náboženskou akci zásadní zlom. Přerod společnosti v důsledku nejkrvavějšího konfliktu v dějinách přinesl ve velké míře ztrátu víry v boha. Matějská pouť v této době plně ztrácí svojí náboženskou úroveň a nadále se profiluje jako zábavní průmysl s cílem pobavit příchozí.
V roce 1963, po krátkých peripetiích v jiných částech Prahy, v důsledku dostavby areálu ČVUT, byla pouť přesunuta do prostor dnešního výstaviště Holešovice.
Obrázek č. 7: Matějská pouť
zdroj: Matějská pouť [online]. [cit. 2018-07-02]. Dostupné z:
http://multimedia.ctk.cz/foto/search-view/fb1ee8bca23ffa9d82d794bd5b13cbfd/select-continue
Komunistická vláda byla katastrofa nejen z hlediska náboženského poutnictví, ale rovněž pro pozůstatky církevní činnosti, která utvářela po staletí krajinný ráz. Ten svůj rozkvět zaznamenal v době barokní, kdy došlo k výstavbě mnoha stovek sakrálních staveb nejrůznějších velikostí a rovněž k výsadbě spousty stromořadí, které jsou viditelné a znatelné dodnes. Zatímco naturalistický charakter poutnictví a náboženství přetrval i komunistickou dobu, tak sakrální stavby byly v lepším případě ponechány času, v horším případě byly tyto stavby využity jiným způsobem. Nejčastěji se z kostelů stávala vojenská kasárna, školy, internáty a další infrastrukturní místa pro potřeby socialistického hospodářství.
Konce 80. let a 90. léta 20. století jsou v Čechách ve znamení hledání cesty k Bohu. Církev po více jak 40. letech byla ekonomicky a myšlenkově vyčerpaná. Zatímco před válkou byla většiny obyvatelstva Československa náboženského vyznání, po sametové revoluci se k jakémukoliv náboženství hlásí dle sčítání lidu 1991 asi 43,9%9. Z hlediska množství lidí se jedná o snížení míry religiozity o polovinu oproti 50. lety.
9Míra religiozity [online]. [cit. 2018-07-02]. Dostupné z:
https://www.czso.cz/documents/10180/20551795/17022014.pdf/c533e33c-79c4-4a1b-8494-e45e41c5da18?
Takovou dobu lze popsat jako vyrůstání dvou lidských generací bez víry. V 90. letech se kvůli tomuto trendu míra religiozity ještě prohlubuje. Křesťanské poutnictví jako takové ale zažívá jistou formu renesance. Vnímání poutě jako duchovní cesty se za roky diktatury stalo okrajovou záležitostí, nicméně se udržovala a byla opětovně obnovena po revoluci.
Do té doby se stala pouť synonymem pro druh, především venkovské zábavy, viz úvodní definice slova poutnictví. Náboženská cesta se opětovně navrací společně s obnovováním kostelů, klášterů a řádů. Její masovost je ovšem limitována ateistickým přístupem většinové společnosti. Snaha dohnat hospodářsky a kulturně tzv, západní civilizaci, ale přinesla posun ve vnímání náboženské pouti. Pouť jako taková se postupnými kroky stala fenoménem, který opět často opomíjí duchovní rozměr, ale na rozdíl od předchozí etapy má veliký sociální rozsah.
4.1.5 Poutnictví 21. století
21. století znamená obrovský rozvoj tradičního poutnictví. Celá řada lidí absolvuje výpravu, stejně jako poutníci ve středověku. Stává se tak vyhledávanou formou obvykle turistiky. Ta smazává rozdíly mezi tradičním vnímáním náboženské výpravy s touhou po prožitku být součástí celku. Tímto jevem můžeme charakterizovat účastníky poutí.
Vycházíme z předpokladu že náboženské poutnictví se opírá o místo, kde spočívají relikvie světců, nebo místa spatření zjevení či zázraku. Poutní tradice na taková místa má obvykle dlouhou historii se spoustou tradic a obyčejů. Např. výše zmíněná pouť do portugalské Fátimy, kde se ve snaze přiblížit bohu, prošení o odpuštění, snaze o uzdravení z nemoci setkávají věřící s ateisty. Chování těchto skupin obvykle bývá podobné, jiná je vnitřní motivace každého jedince pro návštěvu takového místa. Úloha věřících je vcelku očekávaná a drží se křesťanských tradic. Ateisté jsou složitou skupinou, která má různě nastavené hodnoty, avšak její chování se blíží tomu věřících. Důvodem je především ohled a respekt k tradici. Nevěřící se snaží vnímat prostředí jako lidé přesvědčení o existenci božího úmyslu. Nesnaží se tedy vnímat duchovní rozměr, ale spíš kopírují chování lidí znalých zdejších poměrů. Jiné skupiny, které vnímají pouť jako formu turistiky chtějí hlavně spatřit, nebo zvěčnit významné místo, které je dlouhou dobu vyhledávaným cílem.
Takové chování je typické pro všechna velká náboženská poutní místa. V ČR je takové poutní místo např. Velehrad na jižní Moravě. Novodobé poutnictví lze proto zcela otevřeně
setkávání celých rodin, což dává lokálním poutím výjimečné postavení, srovnatelné s největším křesťanským svátkem, tedy Vánocemi.
