VÝVOJ ŠKOLSTVÍ PRO DĚTI S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM V ČESKÝCH ZEMÍCH
(od konce 19. století do konce 1. republiky) Růžena Váňová
V letošním roce si české speciální škol- ství připomíná 100. výročí vzniku první výchovně-vzdělávaci instituce pro děti s mentálním postižením - pomocné třídy při obecné škole u sv. Jakuba v Praze.
Toto významné výročí oslavily v minulém školním roce zejména Zvláštni a Praktic- ká škola v Josefské ulici č. 4, které se po- kládají za dědičky této historické institu- ce a kterým byl u příležitosti uvedeného výročí propůjčen čestný název Speciální školy Karla Herforta. V našem časopise oslavme toto výročí pohledem do historie - připomeňme si, jak u nás vzniklo a jak se vyvíjelo školství pro děti s mentálním postižením.
Stejně jako jinde ve světě vznikly i u nás školy pro děti s mentálním postižením na konci 19. století. Ve srovnání se školami pro jiné typy postižení je to poměrně poz- dě. Příčina tohoto faktu spočívá patrně v tom, že mentální postižení, zejména jeho nižší stupně, je, na rozdíl od postižení např. sluchového nebo zrakového, poměr- ně málo nápadné a odklon od normy je bez náležitého vyšetření obtížně stanovitelný.
Není proto náhodou, že vznik těchto škol
spadá časově vjedno s obdobím vzniku a rozvoje vědy o dítěti, tehdy označova- né jako pedologie (sdružovala výsledky bádání psychologického, biologického, sociologického aj.),ke kterému dochází právě na přelomu 19. a 20. století. Tehdy také vzniká pedopatologie, věda o dětech s patologickými projevy nejrůznějšího druhu. Závislost vzniku těchto škol na roz- voji věd o dítěti způsobila velmi přízni- vou věc: zmíněné školy byly u nás od po- čátku v těsném spojení s vědci - lékaři, psychology, sociology, což jim dávalo značnou záruku odbornosti. Učitelé těchto škol chápali své působení v nich jako po- slání a intenzivně usilovali o dosažení ná- ležitého odborného vzdělání.
Smyslem těchto škol od počátku bylo vytvořit dětem s mentálním postižením podmínky pro rozvoj, které jim nemohly zabezpečit „normální" školy: speciální vzdělávací obsahy, speciální metody prá- ce, pomalejší tempo apod. Všimněme si způsobu uvažování: vyčlenění těchto dětí do zvláštních škol (tříd) vytvoří lepší pod- mínky pro jejich rozvoj. Potřebnost zařa- dit dítě s mentálním postižením do speciál- ní školy byla zdůvodňována i zřeteli etic-
kými. Převládalo přesvědčení, že odděle- ní těchto dětí od zdravé populace je uchrá- ní od posměchu a pohrdání. Myšlenka výchovy „normálních" dětí k respektu a toleranci se tehdy ještě nezrodila. (Rů- žičková, s. 648).
V Čechách se pro tyto školy zavedl ná- zev pomocná škola - šlo o pomoc dětem s mentálním handicapem."
Zprvu se pochopitelně jednalo ne o ško- ly, ale pouze o třídy, které byly přičleně- ny k obecným školám. V Čechách vznik- la takováto první pomocná třída při obec- né dívčí škole u sv. Jakuba v Praze v roce
1896. Podnět k jejímu založení dal Jan Šauer z Augenburku (1845-1913), profe- sor dívčího učitelského ústavu v Praze (tento muž, autor několika odborných po- jednání o psychologii a učebnic pedago- giky pro učitelské ústavy, byl mj. i iniciá- torem založení vychovatelny pro mravně narušené v Libni). Návrh projednala a schválila okresní učitelská konference už v roce 1893, ke schválení došlo až na za- čátku roku 1896. Jak prameny uvádějí, byla to v pořadí 6. pomocná třída na svě- tě (po Německu -1881, Rakousku -1885, Anglii - 1886, Švýcarsku - 1888 USA -
1894). Jejím prvním učitelem byl Josef Kliment, po něm zde - od šk. roku 1898/99
- 28 let působila učitelka Berta Dvořáko- vá. V roce 1906 měla tato třída 20 žáků - 15 chlapců a 5 děvčat (1 dítě sedmileté, 1 devítileté, 5 desetiletých, 7 dvanáctile- tých 4 třináctileté a 2 čtrnáctileté). Kro- mě mentálního postižení měla téměř po- lovina dětí vadu sluchovou (nedoslýcha- vost, hluchota), vyskytla se organická vada mluvidel. Děti vesměs pocházely z velmi chudých rodin. Vyučovalo se zde 20 ho- din týdně podle redukovaných učebních osnov pro 1. třídu obecných škol. Těžiš- těm školní činnosti byly ruční práce (4 ho- diny týdně). Vedle šití a pletení se postup- ně zavedly řemeslné a zemědělské práce, práce v zahradě, aby se děti po vstupu do života byly schopny samostatně živit. Ved- le pracovní výchovy byla značná pozor- nost věnována i výchově mravní a nábo- ženské.
Druhá pomocná třída vznikla v roce 1903 v Libni. Ta už měla statut a učební plán. Z těchto dokumentů víme, že třída měla zavedené půlhodinové učební jed- notky a že pracovala podle rámcových osnov - bez speciálních učebnic a učeb- ních pomůcek. 1 zde těžiště tvořily ruční práce. Další třídy, které postupně vznika- ly (do roku 1918 jich bylo 44), byly zři- zovány na základě ministerských výnosů
" Pozn.: Až do jejich vzniku se děti s lehčím postižením vzdělávaly v obvyklých, tj. obec- ných školách. V těchto školách se koneckonců množství děti vzdělávalo i po jistých legisla- tivních úpravách ve prospěch škol pomocných, protože z různých důvodů počet pomocných tříd (škol) velmi dlouho neodpovídal potřebě. Podle statistických údajů uváděných J. Zema- nem (1908) bylo v roce 1900 v českých zemích 2 - 4 % slabomyslných (tehdy běžně užívaný termín), v Čechách 2065, na Moravě 2046, ve Slezsku 585. Děti s těžkým postižením byly podle školského zákona z roku 1869 povinnosti školní návštěvy zproštěny.
z roku 1905 a 1907. Tyto výnosy povolo- valy zřizovat pomocné školy (třídy) se souhlasem zemské školní rady. Výnosy uváděly různé zřizovací pokyny, ale ne- zavedly povinnost návštěvy. Hrazení ná- kladů ukládaly místním školním radám, tedy obcím. Na základě těchto výnosů vznikly i další dvě pražské školy a třídy, které byly po 2. světové válce spojeny s původní staroměstskou školou a daly základ nynějším Speciálním školám K.
Herforta: pomocná třída při obecné škole chlapecké u sv. Štěpána (1908), tzv. no- voměstské škola pomocná, a pomocná škola při obecné a měšťanské škole dívčí v Josefské ulici č. 9 (1910).
Současně se vznikem speciálních škol se rozvíjel v Čechách výzkum mentálně postižených dětí. Byl v této době záleži- tostí lékařů. Navázal na první nesmělé pokusy Amerlingovy prováděné v Ústavu pro idioty zřízeném v roce 1871. Zásadní význam mají v tomto smyslu práce Her- fortovy. MUDr. Karel Herfort (1871- 1940) provedl v našich podmínkách prv- ní diferenciaci mentálně postižených dětí (třídil je podle původu postižení a podle schopnosti se vzdělávat), popsal mongo- lismus, infantilismus, na základě pitevních protokolů prováděl klinické diagnózy.
Zdůrazňoval nutnost studovat mentálně postižené dítě jako somaticko-psycholo- gický komplex. Velmi záslužná byla i prá- ce Antonína Heverocha (1869-1927) - viz např. Odchylky duševní u mládeže školní 1903, Diagnostika chorob duševních 1904 aj.
Na výzkum lékařů navázali psycholo- gové a pedagogové. Co do významu si s lékaři nezadali. Čádovy Rozpravy z psy- chologie dítěte a žáka, poukazující mj. na obtížnost stanovení hranice mezi norma- litou a abnormalitou, spolu s jeho výzku- my dětské řeči a kresby odstartovaly řadu empirických výzkumů (Chlup, Stejskal aj.) dosahujících světové úrovně.
Třetí rovinou aktivit ve prospěch men- tálně postižených dětí na přelomu století byla činnost organizační, osvětová a po- pularizační. Podílel se na ní už zmíněný univerzitní profesor František Čáda (1855 -1918) a učitelstvo pomocných škol. Za všechny je třeba jmenovat J. Zemana, J. Mauera, F. Sedláčka, J. Dolenského.
V roce 1908 založil F. Čáda v časopise Paedagogické rozhledy pravidelnou pe- dopsychologickou rubriku. Začal praco- vat v Zemské komisi pro ochranu mláde- že. Spolu s J. Dolenským a antropologem Matiegkou založil Pedologický ústav.
Vletech 1909, 1911 a 1913 se konaly slavné tzv. Čádovy sjezdy pro péči o sla- bomyslné a školství pomocné, které zdů- raznily mj. nezbytnost spolupráce učite- le, lékaře, sociálního pracovníka, ev. práv- níka a daly podnět k založení Spolku pro péči o slabomyslné. V druhém desetiletí 20. století vzniklo několik spisů na pomoc pedagogické praxi (Čáda, Mauer, Kapras, Zeman). O pomocném školství psala Ma- sarykova Naše doba, Pražská revue aj.
Teorii pomocné školy založil v našich podmínkách rovněž F. Čáda. Proti původ- nímu chápání pomocné školy jako školy
pro opožděné děti, která má „dohnat zpož- dění" a připravit děti pro znovuzařazení do „normální" školy ( v době nepropra- cované diagnostiky byly do pomocných škol zařazovány děti, které několikrát opa- kovaly 1. třídu obecné školy) razil ideu, že pomocné školy jsou „ školy svého dru- hu", které, vedle cíle společného všem obecným školám (základy vzdělání, mrav- ní výchova, příprava pro praktický život), mají své vlastní cíle a zvláštní požadavky vyplývající ze zvláštností postiženého dí- těte. Nejsou to „obyčejné" školy s menší- mi požadavky, ale školy poskytující spe- ciální výchovu s ohledem na zvláštnosti postiženého dítěte. Mají za úkol využít každé schopnosti, kterou dítě má, rozvi- nout ji a dosáhnout toho, aby bylo dítě schopno opatřit si živobytí, uplatnit se v praktickém životě.
V návaznosti na toto pojetí se pokouše- li učitelé pomocných škol o konkretizaci úkolů pomocné školy a o vypracovávání metodik některých předmětů. Na základě vlastních zkušeností doporučovali, aby do pomocné školy chodily děti 1. stupně po- stižení (dle Herfortova třídění děti debil- ní) a lehčí případy stupně druhého (děti imbecilní). Věděli, že práce s dětmi, kte- ré do pomocné školy objektivně (do po- mocné školy bývaly vědomě zařazovány děti, které zasluhovaly péči ústavní) nebo subjektivně (nesprávně stanovená diagnó- za) nepatří, nepřináší úspěch. Cílem po- mocné školy bylo podle jejich názoru po- skytnout dětem tělesné ozdravění, zlepšit
2) rozumí se ve škole - pozn. R. V.
jejich tělesné i duševní činnosti a dát jim přiměřené vzdělání. Všeobecně převládal názor, že vyučování v pravém slova smys- lu u dětí, které nedosahují zřejmých úspě- chů, je ztrátou času a doporučovala se re- organizace pomocné školy ve prospěch pracovní činnosti. „ Pracně naučená abe- ceda nebo násobilka jsou nástrojem, kte- rého degenerovaný mozek slabomyslných nedovede užiti. Naproti tomu přiměřená, poloautomatizovaná práce hmotná slabo-
myslného těší, prospívá mu, jest praktic- ky užitečná jemu i společnosti, která o sla- bomyslného pečuje. Jí přestává býti sla- bomyslný příživníkem, stává se aspoň v jisté míře užitečným členem lidské spo- lečnosti posud aspoň, že výnos práce čás- tečně uhrazuje náklad, kterého jeho vy- držování v ústavě2' vyžaduje." fSterlock).
Mauer např. doporučoval, aby se všem dětem dostalo v pomocné škole tělesné a mravní výchovy, aby zpívaly, aby jim bylo vypravováno a předčítáno a aby byly rozvíjeny jejich schopnosti zaměstnává- ním a manuální prací. Dále doporučoval diferenciaci na oddělení literní a pracovní.
V literním oddělení se děti měly učit triviu, v pracovním se mělo dít zvláštní pracovní vyučování (mimo obvyklé výchovné ruční práce). Konečně dětem, které si to přejí, mělo být poskytnuto vzdělání v oblasti ze- mědělské, řemeslné, živnostenské nebo hos- podyňské. Takové škole byli pochopitelně potřební další učitelé, vyžadovala více míst- ností vybavených jako odborné pracovny či řemeslnické dílny a školní pozemek.
Pracovní výchova byla přitom chápána nejen jako základ budoucí výdělečné činnosti, ale i jako nápravný a ozdravný prostředek (náprava hybnosti, kinezitera- pie, léčba prací). Soudilo se, že zlepšení tělesné kondice zlepšuje i psychiku.
Před 1. světovou válkou vznikla první metodika pracovní výchovy pro pomocné školy (J. Mauer: Vyučování ručním pra- cím, 1913).
Zvláštním problémem pomocných škol byla nekvalifikovanost učitelů. Zákon z roku 1869 zřizující učitelské ústavy pa- matoval na to, aby se učitelé připravovali na práci s hluchoněmými a slepými. Men- tální postižení nebyla zmíněna. Ani poté, co se na přelomu století rozvinula, jak bylo upozorněno, intenzivní vědeckovýzkum- ná činnost, nebyla příprava na práci s men- tálně postiženými dětmi legislativně za- hrnuta do učitelova přípravného vzdělá- ní. Učitelé-zájemci byli odkázáni na vý- pomoc. V rámci tzv. univerzitních exten- zí rozvíjených od konce 90. let organizo- vali vzdělávací kurzy, kde vyučovali lé- kaři a psychologové (Herfort, Čáda aj.).
Přednáškovou činnost rozvíjel rovněž Spolek pro péči o slabomyslné.
Po vzniku republiky bylo vydáno něko- lik ministerských výnosů upravujících při- jímání dětí do pomocných škol, dozor nad těmito školami, jejich vybavení kabinety a žákovskými knihovnami, formu vysvěd- čení apod. Výnos z 25. 9. 1925 např. do- poručoval zřizovat útulky pro děti „vyšlé z pomocné školy". Významný byl rozhod- ně výnos z 21. 12.1923 zavádějící do uči-
telských ústavů nauku o výchově slabo- myslných. Na základě výnosu z 29. 1.
1925 byli učitelé pomocných škol vyňati ze seznamu osob, které byly určeny „k při- kázání na Slovensko a Slezsko."
Největší význam pro další vývoj po- mocných škol měl výnos z 6. 9. 1928, jímž byly poprvé v naší historii vydány
„učební osnovy a výchovné směrnice škol úchylných dětí" (jednalo se o osno- vy pro školy všech typů postižení). Ten- to dokument mj. vymezoval určení školy pomocné (pro děti málo nadané, které nestačí na škole obecné) a zaváděl „po- kračovací školy pomocné" a „pomocné třídy ve školách pro děti hluchoněmé, nevidomé a tělesně vadné". Legislativně jím bylo potvrzeno Čádovo pojetí po-
mocné školy jako školy „svého druhu", tedy školy se speciálními vzdělávacími obsahy a speciálními metodami, a vyjá- dřena opodstatněnost výchovy a vzdělá- ní mentálně postižených dětí. Zmíněným výnosem se zřizovaly na pomocných ško- lách skupiny dětí podle schopností (po- čet žáků 15). Na nižším stupni, tj. u žáků nejslabších, se vyučování nedělilo na předměty, ale vycházelo ze tří center:
prvouka, tělesná výchova, ruční práce.
Na středním stupni existovaly obvyklé předměty, avšak bez reálií - ty byly za- stoupeny pouze ve vyšším oddělení. Po- kud žáci v některých činnostech vykazo- vali významně horší nebo lepší výsledky, mohli na tyto činnosti přecházet do přísluš- ných skupin. Výnos zaváděl 30 minutové učební jednotky, v kreslení, ručních pra- cích a tělesné výchově 60minutové.
Na tyto dílčí legislativní kroky v oblas- ti pomocného školství navázal krok zásad- ní: 27. června 1929 byl \yh\ášznzákon ze dne 24. května 1929 č. 86 Sb. z. a n. o po- mocných školách (třídách). Iniciátorem zákona byl Svaz učitelů pomocných škol, založený krátce po vzniku ČSR. Autorem předlohy zákona byl J. Zeman. Zákon se však nesetkal s nadšeným ohlasem, jak by se dalo očekávat. Pracovníci v oblasti po- mocného školství byli roztrpčeni, že se zákon vydává až nyní, devět let po vypra- cování prvního návrhu, v době nastupují- cí hospodářské krize.
Zákon vymezil účel pomocných škol podobně jako výnos z roku 1928, zavedl pravidla pro zřizování veřejných a soukro- mých pomocných škol a pro zařazení dětí do pomocných škol, stanovil nejvyšší po- čet dětí ve třídě (20) a požadavky na uči- tele pomocné školy. Tímto zákonem se sta- la docházka do pomocné školy pro děti, o nichž bylo rozhodnuto sem chodit, po- vinnou. O zařazení dítěte do pomocné ško- ly rozhodovala podle zákona komise slo- žená z předsedy, lékaře, učitele pomocné školy, učitele obecné školy, ev. zástupce okresní péče o mládež, na základě návrhu rodičů nebo jejich zástupců nebo učitel- ské konference obecné školy, do níž dítě naposled chodilo. Rodiče měli podle zá-
kona právo být touto komisí slyšeni a mohli takto hájit zájmy dítěte. Proti roz- hodnutí komise se bylo možno odvolat k zemské školní radě.3'
Učitelem a ředitelem (správcem) po- mocné školy mohl být ustanoven ten uči- tel, který měl zkoušku učitelské způsobi- losti pro obecné nebo měšťanské školy, zkoušku učitelské způsobilosti pro pomoc- né školy, za mimořádných okolností i uči- tel bez zkoušky učitelské způsobilosti pro pomocné školy. Zákon sliboval zavést pro vzdělávání učitelů pomocných škol na stát- ní náklad kurzy (J. Zeman na konci roku 1938 konstatuje, že dosud zavedeny neby- ly). Pro učitele pomocných škol byly zave- deny příplatky - do 10 let práce na pomoc- né škole 1 500 Kč, nad 10 let 2 100 Kč.
Pracovní úvazek učitele byl 25 hodin.
Hodnocení zákona není jednotné. Pod- le Edelsbergra (1974/5) zůstal zákon na papíře, byly zřizovány pouze pomocné třídy při obecných školách, tedy ne samo- statné pomocné školy. Podle Zemana (1938) došlo v důsledku vydání zákona k značnému nárůstu pomocných škol: za- tímco do roku 1918 bylo v historických zemích 43 pomocných tříd, na Slovensku a Podkarpatské Rusi I, v roce 1936 bylo v ČSR 365 pomocných tříd, a to v Če- chách 138 českých a 76 německých, na
3) Do vydání zákona byly pomocné školy zřizovány na základě žádosti a statutu zemskou školní radou. K žádosti měla být přiložena zpráva z původní školy. O zařazování dětí rozho- dovala komise na základě zkoušky, jejíž součástí bylo lékařské vyšetření a pedagogicko- -psychologické vyšetření. Využívány byly zejména upravené Binetovy inteligenční testy, které vydal C. Stejskal. Vydávány a používány byly i jiné upravené zahraniční pomůcky. Dítě bylo zařazeno do pomocné školy tehdy, zjistilo-li se podle Binetových testů opoždění o 3 roky.
Moravě a ve Slezsku 72 českých a 31 ně- meckých, na Slovensku 21 slovenských, 4 německé, 1 maďarská, na Podkarpatské Rusi 23 ruských. Počet pomocných tříd se v období ČSR tedy zdesateronáso- bil.Nadto ještě existovaly pomocné školy v ústavech pro mentálně postižené (Opařa- ny, Hradec Králové, pražské Ernestinum j.).
Pomocné školy byly bud' samostatné, nebo jako třídy připojené k obecným ško- lám. Do konce 1. republiky však nevznik- la žádná pokračovací škola pro učně. Přes- tože počet pomocných tříd za 1. republi- ky významně vzrostl, nebylo jich ještě dostatek.
Vážným problémem pomocných škol byl nedostatek učebnic. Na konci 1. re- publiky existovala v pomocných školách učebnice počtů od Jar. Doležala „Deset"
a slabikáře VI. Novotné (1. díl 1929,2. díl 1931) a K. Beneše a J. Klipy „Naše čte- ni" (1937). Čítanka dr. M. Nesnídalové a F. Homolky byla v roce 1939 v rukopise.
Nejvážnějším problémem pomocných škol na konci 1. republiky bylo uplatnění jejich absolventů. Konstatovalo se, že se tyto děti nejlépe uplatňují v zemědělství a doporučovalo se zřizovat pro ně země- dělské kolonie. Velmi pochvalně byly hodnoceny pokusy ústavu v Kelči a v Lo- chotíně. Poptávka však mnohonásobně převyšovala nabídku.
Nedořešená zůstávala dlouho otázka vzdělávání učitelů.Zkušební řád pro od- bornou zkoušku způsobilosti učitelstva na školách (ústavech) pro postižené děti byl vydán teprve v roce 1937. Podle něho se ke zkoušce mohl hlásit ten, kdo měl
zkoušku učitelské způsobilosti pro obec- nou školu a kdo za poslední 2 roky měl aspoň dobré hodnocení, kdo měl nejmé- ně 30 měsíců školní služby a 200 hodin nebo 5 měsíců praxe (ev. hospitace) na speciálním zařízení. Ke zkoušce musel uchazeč předložit domácí práci. Po je- jím schválení vypracovával 2 klauzurní
práce a musel předvést praktickou ukáz- ku z pracovního vyučování nebo vyšet- ření mentálně postiženého dítěte a podro- bit se ústní zkoušce před pětičlennou komisí. V každé zemi byla vytvořena 1 zkušební komise (Praha, Brno, Brati- slava, Užhorod). Podobně jako u ostat- ních zkoušek učitelské způsobilosti byla příprava na zkoušku soukromou záleži- tostí. Kurzy pro učitele nebyly zřízeny, i na Škole vysokých studií pedagogic- kých, která se od počátku 30. let soustře- dila na přípravu uchazečů na zkoušky učitelské způsobilosti, bylo přednášek s tímto zaměřením minimálně. Z učitel- ských ústavů byli uchazeči o zkoušku ne- dostatečně připraveni. Něco málo učiva o vzdělávání a výchově mentálně posti- žených dětí bylo v učebnicích obecné te- orie výchovy a obecné didaktiky. Na ně- kterých učitelských ústavech se nepovin- ně - 1 hodinu týdně - vyučovala pedopa- tologie podle učebnic K. Hlavy „Úvod dopedopatologie"(1933). Specializova- ná příprava jako např. v Polsku nebo Ma- ďarsku neexistovala. Zemanův návrh na změnu zkoušek a reformu vzdělávání uči- telů postižených dětí nebyl realizován.
(Zeman 1931).
Pozoruhodným způsobem se po vzniku
republiky v oblasti pomocného školství rozvinula činnost spolková. Stálý sjezdo- vý výbor (sjezdy pro péči o slabomyslné a školství pomocné) se v roce 1918 změ- nil na Zemský spolek pro péči o slabomy- slné, který byl později přezván na Spolek pro péči o slabomyslné. Spolek pořádal kurzy pro učitele pomocných škol v Pra- ze (1922, 1924, 1928) a v Mariánských Lázních (1928, 1929), založil časopis Úchylná mládež (1924), kde byly publi- kovány články o výchově dětí všech typů postižení, a to i zahraničních autorů, za- ložil knihovnu Úchylná mládež, kde vy- šlo více než 20 spisů, založil Herfortovu knihovnu (půjčování knih), organizoval prázdninové pobyty žáků pomocných škol na venkově, podporoval některé pomoc- né školy hmotně. Na Moravě fungoval Spolek zásluhou ředitele Jos. Zapletala (kurzy, sjezdy), na Slovensku měl záslu- hy o činnost Spolku Viliam Gaňo (Krem- nice) a VI. Predmerský (Trenčín). I na Slo- vensku Spolek pořádal kurzy, vydával odborné knihy, provedl soupis mentálně postižených dětí.
Vedle tohoto spolku vznikl po roce 1918 Svaz učitelů pomocných škol. Jeho před- sedou byl Jar. Pokorný, ředitel pomocné školy v Pardubicích. Svaz vydával časo- pis Pomocné školství, který vedl F. Lud- vík. Svaz v roce 1933 uspořádal Pracovní a propagační den, kde byly probírány právní, sociální a metodické otázky po- mocného školství. V roce 1936 uspořádal Svaz výstavu o pomocných školách. Mís- to katalogu vydal publikaci „Pomocné školství", kde byl otištěn text zákona
o pomocných školách, texty usnesení kul- turního, rozpočtového a sociálně politic- kého výboru k návrhu zákona, minister- ské výnosy, texty přednášek spojených s výstavou, seznam ústavů pro mentálně postižené děti a soupis literatury o men- tálně postižených z období 1875 - 1936.
V roce 1936 se Svaz zúčastnil sjezdu pro výzkum dítěte v Lublani.
Za pozornost stojí i osvětová a propa- gátorská činnost některých učitelů pomoc- ných škol. Kromě už zmíněného inspek- tora Josefa Zemana, průkopníka školství pro postiženou mládež u nás, autora mno- ha spisů, žáka Čádova, spolupracovníka Chlupová a Herfortova, a Jana Mauera, rovněž autora řady spisů a metodik, poz- dějšího ředitele Pedagogické knihovny J. A. Komenského, na pomocných školách působili a o nich psali E. Štorch, autor his- torických spisů pro děti, jeden ze známých pokusníků 20. let, V. Rohlena, A. Hrych, A. Obst, L. Fedink, B. Zelenka, J. Novot- ný, v Brně to byli už jmenovaný J. Zaple- tal a S. Vrána, pozdější ředitel Baťových škol ve Zlíně, v Olomouci K. Sedláček, na Valašsku M. Šilhá, autor návrhů na školskou reformu v roce 1918, ve Slez- sku F. Pražák, autor hodnotících studií o pokusném školství 20. let, v Českých Budějovicích V. Pucherna, v Pardubicích Jar. Pokorný. Pozoruhodný byl jejich kon- takt se světem, studijní cesty, stáže, aktiv- ní účast na sjezdech a konferencích, pře- klady zahraniční literatury a reformní ná- vrhy - podávané individuálně nebo pro- střednictvím spolků ministerstvu - na zkvalitnění organizace a řízení pomocného
školství. Tak už v roce 1923 navrhoval J. Mauer ministerstvu zřídit pedopatolo- gické poradny a medikopedagogické kli- niky, na něž by se mohli obracet rodiče a učitelé, při mateřských školách doporu- čoval zřídit zvláštní oddělení pro mentál- ně postižené děti předškolního věku, jež by zároveň sloužilo jako pozorovací sta- nice. Při pomocných školách doporučo- val zřídit přípravné třídy, které by plnily diagnostickou a nápravnou funkci. Měly je navštěvovat děti, které měly problémy v obecné škole nebo které tam ještě neza- čaly chodit. Doporučoval, aby se tu kro- mě výuky trivia a prvouky prováděly ná- pravné cviky za účelem rozvoje smyslů, paměti, jazyka, cviky v praktických úko- nech sebeobsluhy, úklidu, her, tělocviku, cviky k uvolnění ruky, ilustrativní a zábav- né kreslení, zpěv apod..
Tolik přehled úsilí v oblasti péče o men- tálně postižené děti od konce minulého století do konce 1. republiky. Fakt, že sami pracovníci v této oblasti nebilancují v ro- ce 1938 výsledky práce za dvacetiletí exis- tence republiky přinejmenším spokojeně asi nepřekvapí, uvědomíme-li si dispro- porce mezi plány a výsledky. Srovnáme- li však dosažené výsledky s výsledky při- nejmenším v jiných oblastech školství (v meziválečném dvacetiletí nebyl vydán zásadní školský zákon, nebyl vydán zákon o mateřských školách aj.), nebudeme s ni- mi souhlasit. Počet pomocných škol, po- čet ústavů, zákon o pomocných školách, celostátní osnovy pro pomocné školy, přednášky, sjezdy, překlady - to jsou úcty- hodné výsledky, které umožnily srovnat
krok s ostatním školstvím majícím u nás tradičně dobrou úroveň. Každopádně byl za 40 let vytvořen více než solidní základ pro vývoj v 2. polovině 20. století.
Literatura:
Edelsberger, L.- Ludvík, F. - Novotný, J- Predmerský, V. : Příspěvek k vývoji speciální pedagogiky. Příl.čas. Otázky de- fektologie, 17, 1974/75, č. 2.
Kliment J.: Pomocná třída u sv. Jaku- ba. Beseda učitelská, 1898.
Ludvík, F.: Dějiny defektologie. Skrip- tum. Praha, SPN 1956.
Mauer, J.: Duševně úchylné děti. Čes- ké Budějovice, K. Ausobský 1928.
Růžičková, E.: Školní výchova dětí málo nadaných. Naše doba, 1901, s. 647-651.
Výnos MŠANO z 6.9.1928. In: Věstník MŠANO, č. 92, s. 348.
Zákon ze dne 24. května 1929, č. 86 Sb.
z. ano pomocných školách (třídách). In:
Školní a vyučovací řád pro školy obecné a měšťanské i pro školy pomocné a před- pisy jej doplňující. Praha, Státní nakla- datelství 1938, s. 324-334.
Zeman, J.: Dějiny péče o slabomyslné.
1939.
Zeman, J.: Návrh na změnu zkoušek a reformu vzdělání učitelů dětí úchylných.
Úchylná mládež, 7, 1929.
Zeman, J.: Péče o děti abnormální. Ná- chod. B. Chrastina 1908.
Zeman, J.: Školství pro děti úchylné. In:
Chlup. O. - Kubálek, J. - Uher. J. Peda- gogická encyklopedie, sv. 2, s. 259-260.
