UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU
Prevence úrazů hlezenního kloubu u hráčů florbalu Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: Vypracovala:
Mgr. Miroslava Jalovcová Bc. Marie Weissová
Praha, září 2013
Prohlašuji, že jsem závěrečnou (diplomovou) práci zpracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu.
V Praze, dne
………
podpis diplomanta
Evidenční list
Souhlasím se zapůjčením své diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny.
Jméno a příjmení: Fakulta / katedra: Datum vypůjčení: Podpis:
Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí diplomové práce Mgr. Miroslavě Jalovcové za poskytnuté informace a trpělivost se mnou spolupracovat.
Abstrakt
Název: Prevence úrazů hlezenního kloubu u hráčů florbalu
Cíle: Hlavním cílem této práce je zjistit jakou prevenci úrazů hlezenního kloubu hráči florbalu využívají a jestli se prevencí vůbec zabývájí. Výzkum je zaměřen na hráče 1. ligy a extraligy florbalu v České republice. Dále jaký charakter zranění hlezenního kloubu hráči nejčastěji prodělali, jestli existuje souvislost mezi zraněním hlezenního kloubu s posty, kteří hráči hrají, nebo mezi zraněním hlezenního kloubu s délkou a četností tréninků. Práce se zabývá i souvislostí mezi vznikem zranění a odrazovou či švihovou končetinou.
Metody: V práci byl využit kvantitativní typ výzkumu pomocí dotazníkového šetření.
Výsledky byly statisticky zpracovány programem Microsoft Excel a Statistical Package for Social Science 17.0 (SPSS).
Výsledky: Výzkumem bylo zjištěno, že výskyt úrazu hlezenního kloubu u hráčů florbalu je vysoký. Nejčastější charakter zranění hlezenního kloubu je natažení vazů. Souvislost mezi výskytem úrazu s délkou a četností tréninků, ani s posty, které hráči hrají nelze na základě výzkumu zamítnout. Zranění hlezenního kloubu vzniká častěji na odrazové končetině. Dále bylo zjištěno, že většina hráčů využívá nějaký druh prevence, ale často neví, že zvolené cvičení je její součástí prevence nebo prevenci začali využívat až po prodělaném prvním zranění hlezenního kloubu.
Klíčová slova: florbal, poranění hlezenního kloubu, prevence
Abstract
Title: The ankle joint injury prevention of floorball players
Objectives: The main objective of this work is to determine what prevention of ankle joint and if ever floorball players use. The research is focused on players from first League and Extraleague in Czech Republic. Furthermore, what charakter of ankle joint injury is the most experienced by players , if there is a link between the injury of ankle joint and positions which are players playing, or a link between the injury of ankle joint with the length and frequency of trainings. The work deals also with the link between origins of injuries on rebound or swing leg.
Methods: In the work has been used quantitative type of research using questionnaires. The results were statistically processed by programmes Microsoft Excel and Statistical Package for Social Science 17.0 (SPSS).
Results: The research found that the incidence of ankle joint injuries by floorball players is high. The most common character of ankle joint injury is stretched ligaments. The link between injuries and the length and frequency of trainings, or the link between posts which players play and injuries can´t be rejected. The injury of ankle joint occurs more frequently on rebound leg. Furthermore, it was found that many players are using some kind of prevention, but very often they don´t know that the exercise is a part of prevention or the start of prevention is after experience with the first ankle joint injury.
Keywords: floorball, ankle joint injury, prevention
OBSAH
1. ÚVOD...9
2. TEORETICKÁ ČÁST PRÁCE...10
2.1 Anatomie hlezenního kloubu ... 10
2.1.1 Horní kloub zánártní – hlezenní kloub ... 10
2.1.2 Dolní kloub zánártní ... 11
2.1.3 Svaly důležité pro pohyby hlezenního kloubu... 12
2.2 Kineziologie a biomechanika hlezenního kloubu a nohy... 13
2.2.1 Horní zánártní kloub ... 14
2.2.2 Dolní zánártní kloub ... 15
2.2.3 Ostatní klouby nohy... 16
2.2.4 Nožní klenba ... 16
2.2.5 Kineziologická analýza florbalu... 17
2.3 Typy poranění hlezenního kloubu ... 19
2.3.1 Natažení vazů ... 19
2.3.2 Částečná ruptura vazů ... 20
2.3.3 Úplná ruptura vazů ... 20
2.3.4 Chronická stadia ... 21
2.3.5 Zlomeniny v oblasti hlezenního kloubu ... 21
2.4 Nejčastější typy zranění hlezenního kloubu ve florbalu ... 22
2.5 Faktory ovlivňující zranění hlezenního kloubu ve florbalu... 23
2.6 Florbal a jeho charakteristika ... 27
2.7 Prevence úrazů hlezenního kloubu ve florbalu... 30
2.7.1 Taping ... 31
2.7.1.1 Taping pro prevenci poškození hlezenního kloubu ... 32
2.7.1.2 Taping hlezenního kloubu po distorzi ... 33
2.7.1.3 Fixace po těžkých distorzích – oboustranná ... 33
2.7.2 Pomůcky pro zpevnění hlezenního kloubu... 34
2.7.3 Cvičení pro prevenci úrazů hlezenního kloubu... 35
2.7.3.1 Zahřátí ... 35
2.7.3.2 Balanční cvičení a cvičení pro kontrolu těla ... 35
2.7.3.3 Posilovací cvičení... 36
2.7.3.4 Plyometrická cvičení a agility... 37
2.7.4 Metoda senzomotorické stimulace... 38
3. PRAKTICKÁ ČÁST PRÁCE...42
3.1 Cíle práce, výzkumné otázky, hypotézy ... 42
3.1.1 Cíle práce ... 42
3.1.2 Vědecké otázky ... 42
3.1.3 Hypotézy ... 42
3.2 Metodika práce... 43
3.2.1 Metodologický postup... 43
3.2.2 Vyhledávání dosavadní literatury pro teoretickou část ... 43
3.2.3 Zkoumaný soubor ... 44
3.2.4 Popis sběru dat... 45
3.2.5 Dotazník... 45
3.2.6 Definice proměnných ... 47
3.2.7 Zpracování dat... 48
3.2.8 Rozsah platnosti... 49
4. VÝSLEDKY ...50
4.1 Charakteristika souboru ... 50
4.2 Frekvence jednotlivých typů zranění hlezenního kloubu... 51
4.3 Frekvence zranění hlezenního kloubu odrazové či švihové končetiny ... 52
4.4 Závislost úrazu hlezenního kloubu na délce a frekvenci tréninku ... 53
4.5 Prevence úrazů hlezenního kloubu u hráčů florbalu... 54
4.6 Souvislost zranění hlezenního kloubu s posty hráčů ... 62
4.7 Výsledky jednotlivých otázek dotazníku ... 62
4.7.1 Výsledky týkající se zranění ve florbalu ... 62
4.7.2 Výsledky týkající se zranění hlezenního kloubu ve florbalu ... 64
4.7.3 Výsledky týkající se prevence zranění hlezenního kloubu ve florbalu... 68
5. DISKUZE ...70
6. ZÁVĚR ...74
POUŽITÁ LITERATURA ...76
SEZNAM TABULEK ...82
SEZNAM GRAFŮ A OBRÁZKŮ...83
SEZNAM PŘÍLOH ...84
1. Úvod
Florbal je dynamická míčová hra s velkým nárůstem popularity v dnešní době.
Jeho popularita roste kvůli nenáročnosti vybavení a atraktivitě utkání. Florbal začínal jako plně rekreační sport. V současnosti se řadí již mezi sporty poloprofesionální, čímž roste jeho úroveň i nároky kladené na hráče. V budoucnosti by se také u florbalu mohly vyskytovat profesionální podmínky. Florbal obdržel v prosinci 2008 uznání Mezinárodního olympijského výboru. Od té chvíle usiluje o zařazení do programu olympijských her, jenž může být na návrh programové komise MOV upravován pro každé jednotlivé olympijské hry. Naposledy byl tento program upraven pro hry v roce 2016 v Brazílii. Pro zařazení na program Olympijských her nejsou stanoveny konkrétní podmínky, ale pro úspěšnou snahu musí florbal ještě výrazně rozšířit počet členských zemí v asociaci IFF.
Jako v každém sportu, i ve florbalu dochází ke zranění z důvodu přetížení, svalových dysbalancí nebo špatného nekontrolovaného pohybu. Jedná se také o kontaktní sport, takže zranění může vzniknout i kontaktem s protihráčem. S rostoucími nároky na hráče logicky roste i počet úrazů. Jen málo klubů v České republice na nejvyšší úrovni spolupracuje s odborníky, kteří by hráče informovali a vedli ke vhodné prevenci zranění. Mnoho hráčů při závodním hraní florbalu musí pracovat nebo studovat, a proto jim nezbývá čas na dostatečnou regeneraci v průběhu náročné sezóny.
Také to vede k mnoha úrazům ve florbalu.
Diplomová práce je zaměřena na prevenci úrazu hlezenního kloubu u hráčů florbalu. Úraz této části těla je dle studií nejčastější. U hlezenního kloubu může docházet od lehkých distorzí až po těžké úrazy jako např. ruptura vazů hlezenního kloubu. Tento úraz může hráče vyřadit z tréninku na týdny až měsíce a ani po léčbě již nemusí dojít k obnově plné funkce hlezenního kloubu. V takovýchto případech pak hovoříme o nestabilitě hlezenního kloubu, která může vést k opakovaným lehkým a těžkým distorzím hlezenního kloubu, které omezují hráče v tréninku i zápase. Řadě těchto obtíží lze předejít vhodnou prevencí.
Tato diplomová práce by měla informovat o vhodné prevenci úrazu hlezenního kloubu hráče florbalu, ale i jejich trenéry a širokou veřejnost. Praktická část by měla ukázat úroveň prevence úrazu hlezenního kloubu u hráčů a hráček florbalu hrajících na nejvyšší úrovni v České republice.
2. Teoretická část práce
2.1 Anatomie hlezenního kloubu
Kloub je pohyblivé spojení a je tvořen dotykem dvou nebo více kostí. Styčné plochy neboli facies articulares kloubu tvoří kloubní jamka a na protilehlé straně kloubní hlavice. Nárazy v kloubu jsou tlumeny hyalinní chrupavkou, která má v průměru šířku 1-6 mm. Dle Imhofa lze chrupavku rozdělit do 4-5ti zón v závislosti na morfologii a uspořádání chondrocytů. (29) Nejhlubší vrstva chrupavky představuje 5%
celkového objemu. Slouží k ukotvení rozsáhlé sítě kolagenních vláken. Kloub bývá uzavřen kloubním pouzdrem – capsula articularis, které se upíná na kosti tvořící kloub.
(29, 19)
Kloubní pouzdro tvoří dvě vrstvy. Fibrózní vrstva se vyskytuje na zevní části kloubu a na vnitřní části je tvořena synoviální vrstvou, která zároveň produkuje synovii.
Synovie je kloubní maz, který vyživuje kloubní chrupavku a usnadňuje vzájemný pohyb styčných ploch. Dle Ballarda a jeho výzkumu dochází u kloubů, v jejichž blízkosti se vyskytla zlomenina, k poklesu lubrikačních vlastností synoviální tekutiny. Děje se tak z důvodu poklesu koncentrace kyseliny hyaluronové. (3, 19, 11)
Mezi kloubními plochami, pouzdrem a eventuálně i menisky se nachází kloubní dutina, která je vyplněna synoviální tekutinou. (19)
Komplex hlezenního kloubu tvoří dle Hertela 3 skloubení. Jedná se o hlezenní kloub (talokrurální), dolní zánártní kloub (subtalární) a distální tibiofibulární syndesmosu. (26)
2.1.1 Horní kloub zánártní – hlezenní kloub
Horní kloub zánártní neboli articulatio talocruralis je kloub složený. Tento kloub je tvořen stykem tibie a fibuly s talem. Pro jeho tvar je řazen mezi klouby kladkové.
Hertel ve svém článku uvádí, že hlezenní kloub bývá také nazýván zářezový, protože samostatně funguje jako otočný závěs, který umožňuje pohyb pouze do plantární a dorzální flexe. (26)
Hlavici kloubu tvoří trochlea tali. Jamku tvoří vidlice složená z tibie s vnitřním kotníkem a zevní kotník. Trochlea tali je vepředu širší, a proto při dorzální flexi oddaluje oba kotníky od sebe.
Kloubní pouzdro se upíná po okrajích kloubních ploch. Ve ventrální a dorzální části je pouzdro volné a slabé, takže nebrání pohybům kloubu. Kloubní pouzdro je zesíleno vazy. (11, 19)
V anatomii horního hlezenního kloubu se jedná o ligamenta collateralia, která se dělí na mediální a laterální část. Ligamentum collaterale mediale et laterale se vějířovitě rozbíhají od kotníků na talus a calcaneus a zesilují tak strany pouzdra. Mediální vaz dosahuje až na os naviculare. Vějířovité uspořádání vazů je důležité pro správné vedení pohybu v kloubu. V každé poloze je totiž napjat na obou stranách alespoň jeden z pruhů postranního vazu. (11, 19)
Ligamentum collaterale mediale se též nazývá ligamentum deltoideum a jeho pruhy tvoří – pars tibionavicularis, pars tibiotalaris anterior, pars tibiocalcanearis a pars tibiotalaris posterior.
Ligamentum collaterale laterale tvoří ligamentum talofibulare anterius (ATFL), ligamentum calcaneofibulare (CFL) a ligamentum talofibulare posterius (PTFL).
Hertel uvádí, že ATFL leží na dorzolaterální straně nohy a směřuje od vnějšího kotníku dopředu a mediálně k talu v úhlu přibližně 45° od frontální roviny. ATFL je v průměru 7, 2 mm široký a 24, 8 mm dlouhý. Další studie ukázala, že ATFL zabraňuje přednímu posunu talu a nadměrné inverzi a vnitřní rotaci talu vůči tibii. Napětí v ATFL se zvyšuje, když se kotník pohybuje z dorziflexe do plantární flexe. ATFL ukazuje nižší maximální hodnoty zatížení a energie, které vedou k selhání při namáhání v tahu ve srovnání s PTFL, CFL, ligamentum tibiofibulare anterior inferior a ligamentum deltoideum. Tato studie dokazuje, proč je ATFL z postranních vazů nejčastěji zraněné.
(26, 29)
Základní postavení kloubu odpovídá střednímu postavení, které kloub zaujímá při normálním stoji. (11, 19)
2.1.2 Dolní kloub zánártní
Dolní kloub zánártní tvoří spojení mezi talem a dalšími kostmi. Dělí se na dva hlavní oddíly. Zadní oddíl tvoří articulatio subtalaris. Jedná se o vzájemné skloubení talu a calcaneu. Přední oddíl dolního zánártního kloubu se nazývá articulatio talocalcaneonavicularis a vytváří skloubení mezi talem a calcaneem a mezi talem a os naviculare. K těmto kloubním spojením je ještě laterálně připojeno skloubení mezi calcaneem a os cuboideum – articulatio calcaneocuboidea. (11, 19)
Dle Hertela byly zjištěny mnohé variace polohy osy rotace subtalárního kloubu u lidí. (26)
Articulatio subtalaris tvoří facies articularis talaris posterior jako hlavice kloubu a facies articularis calcanearis poterior jako jamka kloubu. Typ kloubu je válcový s vlastním pouzdrem. Kloubní pouzdro opět zesilují vazy. Jedná se o ligamentum talocalcaneare posterius, ligamentum talocalcaneare mediale, ligamentum talocalcaneare laterale a ligamentum talocalcaneare interosseum.
Dle studie Tochigi z roku 2004 je ligamentum talocalcaneare interosseum důležité pro stabilitu subtalárního kloubu. Jeho porucha vede k nestabilitě v zásuvkovém směru. (66)
Articulatio talocalcaneonavicularis se řadí mezi sféroidní klouby. Hlavici kloubu vytváří caput tali a dvě plošky talu pro calcaneus. Jamka je vpředu tvořena z os naviculare, dole z přední a zadní plošky calcaneu pro talus a z chrupavčitě zesílené části pouzdra na tibioplantrání straně nazývané fibrocartilago navicularis.
Articulatio calcaneocuboidea se skládá ze spojení vlnovitě prohnutých ploch distálního konce calcanea s os cuboideum. Tento kloub se podobá kloubu sedlovému.
Pro pohyby v hlezenním kloubu je ještě důležité Chopartovo skloubení. Jedná se o kloubní linii, kterou tvoří štěrbina talonavikulární v tibiální části a articulatio calcaneocuboidea ve fibulární části. Celek tvoří příčně položené písmeno S.
Kloubní pouzdro dolního zánártního kloubu je opět zesíleno vazy. Na dorzální straně se nachází ligamentum talonaviculare a ligamentum bifurcatum. Plantární stranu zesilují ligamentum calcaneonaviculare plantare a ligamentum calcaneocuboideum plantare. Laterální a mediální část Chopartova kloubu jsou spojeny pomocí ligamentum cuboideonaviculare dorsale et plantare.
Základní postavení dolního zánártního kloubu odpovídá střednímu postavení, které zaujímá při stoji. (11, 19)
2.1.3 Svaly důležité pro pohyby hlezenního kloubu Na pohybech hlezenního kloubu se podílejí svaly bérce.
Svaly bérce jsou rozdělovány do tří skupin. Hovoříme o svalech přední, laterální a zadní skupiny.
Do skupiny předních svalů bérce řadíme nejmediálněji položený m. tibialis anterior, jehož funkce je dorzální flexe a supinace nohy, m. extensor digitorum longus
důležitý pro dorzální flexi nohy, pronaci nohy a extenzi prstců a také m. extensor hallucis longus, který koná extenzi palce a dorzální flexi nohy. Celá tato skupina je inervována n. fibularis profundus.
Do laterální skupiny svalů bérce řadíme m. peroneus longus a brevis. Oba mají funkci totožnou – plantární flexe, pronace a abdukce nohy. Svaly jsou inervovány nervem fibularis superficialis.
U zadní skupiny rozlišujeme ještě povrchovou a hlubokou vrstvu svalů. Obě vrstvy jsou odděleny mezisvalovým septem, které jde od tibie k zadnímu osteofasciálnímu septu fibuly. Povrchová vrstva zahrnuje m. triceps surae (plantární flexe nohy), m. gastrocnemius (flexe kolene), m. soleus (plantární flexe nohy) a m.
plantaris (flexe kolene). Hluboká vrstva se skládá z m. popliteus (flexe kolene), m.
tibialis posterior (plantární flexe nohy), m. flexor digitorum longus (plantární flexe nohy a prstců) a m. flexor hallucis longus (plantární flexe nohy a palce). Inervaci celé zadní skupiny svalů zajišťuje n. tibialis. (11, 19)
Kontrakce svalošlachových jednotek vede k tuhosti, která zabezpečuje dynamickou ochranu kloubů. Svaly, které se nachází v okolí kotníku, jsou popisovány na základě jejich koncentrických reakcí, pokud vezmeme v úvahu jejich roli při poskytování dynamické stability kloubů. M. peroneus longus a brevis jsou nedílnou součástí kontroly nohy při supinaci a ochranou proti laterálnímu vymknutí kotníku. Na dynamické stabilitě kotníku se podílejí také svaly předního bérce – m. tibialis anterior, m. extensor digitorum longus et brevis a m. peroneus tertius. Tyto svaly zpomalují plantární flexi (složku supinace) a brání tak poškození laterálních ligament. (2, 26)
2.2 Kineziologie a biomechanika hlezenního kloubu a nohy
Noha má základní uspořádání stejné jako ruka, ale její funkce jsou odlišné.
Funkce nohy jsou stoj a chůze, které vedly ke stavebním a funkčním rozdílům. Tyto rozdíly jsou viditelné již na skeletu nohy. Patří mezi ně zkrácení prstových článků, zesílení zánártních kostí a zmenšení pohyblivosti mezi jednotlivými segmenty.
Pohyblivost nohy zajišťují především horní a dolní zánártní kloub, přičemž horní zánártní kloub je pohyblivější a zajišťuje flexi a extenzi nohy. V dolním zánártním kloubu probíhá inverze a everze nohy. Z hlediska kineziologie tedy stojí v popředí otázka horního a dolního zánártního kloubu. (Kapitola 2.2.1 a 2.2.2)
Kineziologie se také zaobírá problematikou nožní klenby. (Kapitola 2.2.4) (17, 18)
Hlezenní kloub a noha se jako celek zapojuje při chůzi, která je nejstarším pohybovým stereotypem pro lokomoci člověka. (17)
Noha je terminálním článkem končetiny. Je tedy důležité, aby plnila jak statické (nosné) tak dynamické (lokomoční) funkce. Noha proto musí být dostatečně flexibilní.
Pružnost nohy je zajištěna tvarem jednotlivých kostí, vzájemnou vazbou ligamenty a fixací nožních kleneb svaly bérce a nohy. Mezi kostmi nohy je několik desítek kloubních spojení. Z funkčního hlediska je pohyb v mnoha z nich značně omezen, ale musí být zachován určitý pružící efekt pro správnou funkci nohy. (17, 18)
2.2.1 Horní zánártní kloub
Z hlediska kineziologie a biomechaniky je horní zánártní kloub kloubem složeným a bývá považován za kloub kladkový s jednou osou probíhající oběma kotníky. Vnitřní a zevní okraje kloubní plochy talu jsou rozdílně zakřivené a bimaleolární osa probíhá šikmo. Tím jsou kloubní plochy součástí šroubovice a při flexi nohy dochází k zevní rotaci bérce. Tzn. že noha se stáčí do inverze a talus se sklání do valgozity. Dle Magee její průmět do transverzální roviny svírá úhel 20-30° s rovinou frontální a asi 85° s osou nohy. Průmět do frontální roviny svírá s dlouhou osou tibie úhel asi 80° otevřený mediálně, s rovinou frontální kolem 8°. (42) Tato osa se stejně jako osy jiných kloubů během pohybu v kloubu sama pohybuje. Mění tak orientaci i polohu. Wernicke a Volpe popisují na základě rozdílného zakřivení mediálního a laterálního okraje talu a šikmého průběhu bimaleolární osy kloubní plochy jako součásti šroubovice. (70)
Kladka hlezenní kosti je vpředu asi o 5mm širší, a proto je kloub stabilnější v extenzi. Při flexi se uvolňuje vidlice bércových kostí a je možný i mírný pohyb do stran. Talus je velmi vratkým článkem skeletu nohy, proto je jeho pozice stabilizována rozsáhlým systémem vazivových struktur. Nejvýznamnější vaz pro stabilizaci hlezenního kloubu je ligamentum talofibulare anterius. Zároveň je i to i vaz, který je nejčastěji poraněn při inverzně způsobené distorzi. Ligamentum talofibulare anterius je i hlavním zdrojem bolesti při přetížení hlezenního kloubu. (17, 18)
Pohyby v horním hlezenním kloubu nejsou čisté. Tvarem kloubních ploch dochází při plantární flexi zároveň k inverzi (supinace a addukce) nohy a při dorzální flexi k everzi (pronace a abdukce) nohy. Talus se kvůli šroubovitému tvaru kladky stáčí
při flexi do supinace a při extenzi do pronace. Každý pohyb v hlezenním kloubu je provázen rotací bércových kostí, zejména fibuly. (62)
Při flexi je fibula tažena dopředu, při extenzi se naopak posunuje dozadu a nahoru. Účelem tohoto pohybu je stálá obnova polohy zevního kotníku. Kloub je tak jištěn v relativně stabilní poloze. (12)
Pohyby v horním hlezenním kloubu se dějí kolem příčné osy kladky ve smyslu plantární flexe, která má rozsah 35-40° a dorzální flexe v rozsahu asi 20°. Rozsah pohybů je zvětšen o pohyby dalších kloubů. Rozsah pohybu v horním hlezenním kloubu dosahuje tedy téměř 90°. Při chůzi se ale plný rozsah pohybu flexe a extenze nevyužívá.
Při běžné chůzi se rozsah pohybuje mezi 50-60 stupni. (17, 18, 38) 2.2.2 Dolní zánártní kloub
Jedná se o kulovitý kloub. Kloubní štěrbina nekomunikuje s ostatními tarzálními klouby.
Dle Vařeky a Vařekové se jedná o nekongruentní kloub, kde je možná určitá kloubní hra a jehož stabilita se mění v závislosti na okamžitém vzájemném postavení kloubních ploch. (69) Jsou rozeznávány 4 různé variace tvaru a počtu kloubních plošek.
Kloubní plochy v neutrální poloze, kdy nesou velké zatížení, relativně dobře naléhají.
Dle Nestera k tomu dochází i v pronaci, kdy mají maximální kontakt. (50)
Subtalární a hlezenní kloub tvoří funkční jednotku, ve které rozsah pohybu v obou kloubech dovoluje vzájemnou funkční kompenzaci. Příkladem je chůze se zevní rotací v hlezenních kloubech, kdy tato zevní rotace je kompenzačně zvětšený rozsah pohybu v subtalárním kloubu. Proto lidé s nehybným hlezenním kloubem chodí s nohou v zevní rotaci. (62)
Pohyby v subtalárním kloubu probíhají kolem šikmé osy. Tato osa prochází laterálně od patní kosti k vnitřnímu okraji os naviculare. V dolním zánártním kloubu dochází ke složeným kombinovaným pohybům. Patří mezi ně plantární flexe s addukcí a inverzí a dorzální flexe s abdukcí a everzí nohy. (17, 18, 38, 36)
Pohyb v subtalárním kloubu je popisován podle klasického Inmanova a Mannova modelu pantu. (70) Kloub spojuje dvě ramena, která leží ve dvou na sebe přibližně kolmých rovinách. Rotace jednoho ramene kolem své dlouhé osy má za následek rotaci druhého ramene kolem své dlouhé osy. Při zatížení nohy tak vnitřní rotace tibie přenesená na talus vyvolává přes subtalární kloub pronaci patní kosti a zevní
Původně se udávalo, že vnitřní rotace bérce je sledována pohybem talu do addukce a zevní rotace pohybem talu do abdukce. Studie Pohla z roku 2007 toto pevné svázání pohybu zpochybňuje. (55)
Michaud udává poměr supinace a pronace v kloubu 2,8:1 až 19:1. (47) 2.2.3 Ostatní klouby nohy
Chopartův kloub je spojení kosti hlezenní s kostí člunkovou. Příčný průběh kloubní štěrbiny má tvar ležatého písmene S. V tomto kloubu jsou možné pohyby ve smyslu abdukce, addukce, plantární flexe a everze. Při běžných situacích není pohyb v kloubu velký, ale může se jako kompenzační pohyb zvětšit při omezení pohybu v horním a dolním zánártním kloubu. (17, 18)
Chopartův kloub je pod kontrolou subtalárního, což se uplatňuje hlavně při chůzi – např. při kontaktu chodidla s podložkou je subtalární kloub v everzi, noha se uvolní v Chopartově kloubu a je tak lépe přizpůsobena terénu.
Dle Wernickeho a Volpeho bývá vztah subtalárního a Chopartova kloubu vykládán Manterovým popisem spirálovitého pohybu kolem osy subtalárního kloubu a longitudinální osy Chopartova kloubu. V tomto modelu jsou subtalární a transverzotalární klouby popisovány jako dvě šroubovice opačného průběhu, které jsou spojené v talonaviculárním kloubu. Na pravé noze je šroubovice levotočivá a šroubovice subtalárního kloubu je na stejné noze pravotočivá. (70)
Articulatio metatarsophalangeales mají jen omezenou pohyblivost. Možné pohyby v těchto skloubeních jsou plantární flexe, extenze, abdukce a addukce prstů.
Articulatio interphalangeales jsou válcové až kladkové klouby. Pohyby v interfalangeálních kloubech jsou možné ve smyslu flexe a extenze prstů.
Ostatní klouby nohy jsou z kineziologického hlediska jen málo významné. (17, 18, 36, 38)
2.2.4 Nožní klenba
Noha má dvě hlavní funkce. Nese hmotnost těla a zároveň umožňuje přesun této hmotnosti, tzn. chůzi a lokomoci.
Pro tyto dvě funkce je důležitá stabilita nohy, kterou zajišťují tři opěrné body – hrbol patní kosti, hlavička prvního metatarzu a hlavička pátého metatarzu. Mezi těmito body se vykytují dva systémy kleneb. Jedná se o klenbu příčnou a klenbu podélnou.
Funkce kleneb je ochrana měkkých tkání plosky nohy a také zajištění pružného nášlapu chodidla. (17, 18)
Příčná klenba nohy se nachází mezi hlavičkami prvního až pátého metatarzu a nejvyšší bod má v úrovni klínových kostí a kosti krychlové. Příčnou klenbu tvoří hlavně šlašitý třmen tvořený m. tibialis anterior a m. peroneus longus.
Podélná klenba je vytvořena na mediální straně nohy. Je tvořena dvěma paprsky.
Vnitřní paprsek (palcový podélný paprsek) tvoří talus, os naviculare, ossa cuneiformia, metatarsus 1.-3. a články 1.-3. prstu. Vrcholem tohoto paprsku je os naviculare.
Zevní paprsek se nazývá také malíkový podélný paprsek a je tvořen calcaneem, os cuboideum, 4.-5. metatarsem a články 4.-5. prstu. Zevní paprsek je nižší a méně rigidní než paprsek vnitřní.
Dle Bählera má tento oblouk tendenci klesat v důsledku nadměrného tlaku.
Tento jev se dá částečně přičíst chůzi na rovném povrchu. Tato chůze vytváří tlak vždy na stejných místech a vede k nadměrnému zatěžování metatarzálních hlav. (4)
Pro udržení kleneb nohy jsou důležité tři faktory - celkový tvar kostry nohy a architektonika jednotlivých kostí, vazivový systém a svaly nohy. Udržení kleneb je důležité pro pružnou chůzi, stoj i další pohybové stereotypy. Obě klenby jsou udržovány pasivně (kosti, klouby, vazy) a aktivně (svaly nohy a bérce). Příčnou klenbu udržují příčně probíhající struktury, podélnou pak spíše struktury orientované souběžně s dlouhou osou nohy. (27)
Současné poznatky ukazují, že rozhodující význam pro udržení kleneb mají sice svaly, ale uspořádání kostěných elementů a jejich zajištění vazy je důležitým předpokladem zachování klenby. Jen svaly k udržení kleneb nestačí. Dle elektromyografických studií nejsou svaly při normálním zatížení vůbec aktivovány a k jejich kontrakci dochází teprve při zatížení, které se ale při běžné chůzi nikdy nevyskytuje.
Stabilometrická měření ukazují, že 60% hmotnosti těla směřuje do zadní části nohy a 40% do přední části nohy. (17, 18, 36, 38)
2.2.5 Kineziologická analýza florbalu
Pohyby segmentů těla během hry jsou založeny na střídání cyklických a acyklických činností. Pohybový základ florbalu je v bipedální lokomoci – běhu. Běh vychází ze stereotypu chůze. (6)
Při tomto stereotypu dochází ke střídání cyklických pohybů dolních končetin a souhybům celého těla, především horních končetin, ve vzpřímené poloze. Chůze i běh se dělí do dvou základních fází: stojné (opěrné) a švihové (letové). Při běhu se zkracuje stojná fáze ve prospěch švihové tak, že v určitém okamžiku se nachází obě dolní končetiny ve švihové fázi a tělo je tak bez opory. Během stojné fáze jedné končetiny probíhá zároveň fáze švihová druhé končetiny.
Při stojné fázi dochází k extenzi v kyčelním kloubu, která je zajišťována svaly m. gluteus maximus, m. biceps femoris, m. semimembranosus a m. semitendinosus.
Zároveň dochází k flexi v kolenním kloubu, při níž se aktivuje m. quadriceps femoris, a k plantární flexi hlezenního kloubu s aktivací m.gastrocnemius a m. soleus. Švihová fáze je specifická tím, že se končetina ohýbá v kyčli a koleni. Ke konci fáze dochází k extenzi kolene a dorzální flexi hlezenního kloubu, aby se noha vrátila zpět na podložku a zahájila tak další fázi stojnou.
Flexe v kyčelním kloubu během švihové fáze je realizována zapojením m.
iliopsoas, m. rectus femoris a m. pectineus, flexe v kolenním kloubu zapojením m.
biceps femoris, m. semitendinosus a m. semimembranosus. Hlavním impulzem k extenzi kolene je setrvačnost a zapojován je především m. biceps femoris. Při dorzální flexi hlezenního kloubu je zatěžován m. tibialis anterior. (7)
Pohyb horních končetin při běhu ovlivňuje držení hokejky. Paže uchopující hokejku v její horní části (dominantní končetina) zapojuje thorakohumerální svaly - m.
pectoralis major et minor, m. deltoideus a m.coracobrachialis. To je dáno ventrální flexí ramenního kloubu. Dále dochází k flexi loketního kloubu, kdy se zapojují m. biceps brachii, m. brachialis a m. brachioradialis.
K manipulaci s hokejkou je třeba zapojení flexorů a extenzorů prstů a zápěstí jak dominantní, tak nedominantní horní končetiny. Extenze ramenního kloubu paže, která uchopuje hokejku níže, způsobuje zatěžování m. latissimus dorsi, m. teres major a m.
deltoideus. Loketní kloub je při držení hokejky ve flexi, což aktivuje m. triceps brachii a m. anconeus. (67)
Namáhání rozdílných svalových skupin na levé a pravé polovině těla svědčí o asymetrické zátěži pohybového aparátu florbalisty, která je způsobena držením hokejky.
Mezi acyklické činnosti využívané během hry řadíme střelbu, přihrávku a obranu.
Pro střelbu je nutné disponovat pohyblivostí a silou svalstva pletence ramenního.
Pohyb při střelbě lze rozdělit do tří fází: příprava, samotná střela a protažení.
Dominantní horní končetina se dostává do flexe v ramenním kloubu, kdy se zapojují především m. deltoideus pars clavicularis, m.coracobrachialis a m. biceps brachii caput breve. Ramenní kloub nedominantní horní končetiny se nachází v mírné abdukci, která je realizována pomocí m. deltoideus pars acromialis, m. serratus anterior a m.
supraspinatus. Předloktí této končetiny se dostává do mírné palmární flexe, kdy se zapojuje m. flexor carpi radalis et ulnaris a m. palmaris longus. Razance střely je udána silou m. triceps brachii. Ve fázi střelby je důležitá rotace trupu ve směru střelby, která je umožněna pomocí břišních svalů (mm. obliquii internii abdominis, mm. obliquii externii abdominis). Poslední fáze - protažení je charakteristická postupným brzděním pohybu, jednotlivé segmenty těla pokračují v pohybech fáze střely. Držení hole zajišťují flexory prstů. (6)
Při střelbě rovněž dochází k přenosu těžiště na vykročenou dolní končetinu, což zatěžuje m. rectus femoris, m. biceps femoris, m. semitendinosus a semimembranosus, m. iliopsoas, m. triceps surae a gluteální svaly.
Přihrávka zatěžuje podobné svalové skupiny jako střelba, ale intenzita zátěže je menší.
Obranný postoj a pohyby v obraně jsou prováděny v podřepu, při kterém se aktivuje m. rectus femoris, m. sartorius, m. iliopsoas, m. gluteus maximus a m. adductor magnus. Vzhledem k poloze v mírném výponu je zapojován především m. soleus. (7)
2.3 Typy poranění hlezenního kloubu
Tik - Pui Fong a kolektiv vytvořili studii, ve které uvádí, že zranění hlezenního kloubu ve florbalu zaujímá 56 % všech zranění. (65)
K podvrtnutí kloubů dochází působením zevní síly, kterou je kloub páčen do nefyziologické polohy. Nejčastějším způsobem podvrtnutí je páčení kloubu směrem dovnitř - supinace (nášlap na zevní stranu chodidla s přenesením váhy těla). (56)
Při mechanismu supinace dochází až v 75 % úrazů k poranění předního fibulotalárního vazu, ve 20 % případů bývá poraněn fibulocalcaneární vaz a v 10 % tibiofibulární syndesmóza. Pronace je méně obvyklá. (44)
Dle literatury je poranění vazivového aparátu hlezenního kloubu členěno do tří kategorií. (15, 56, 44, 48, 5)
2.3.1 Natažení vazů
Toto zranění vzniká nejčastěji podvrtnutím, při kterém dojde k tzv. natažení vazů (distenzi), které je považováno za první stupeň poškození. Dungl udává, že při distenzi není porušena zevní struktura ani pevnost vazů. (15) Dochází při ní k mikroskopickým trhlinkám vazu, které se hojí jizvou. (15, 56)
Wolfe udává distenzi vazů jako stupeň I. Jeho symptomy jsou mírná bolestivost a otok, mírná nebo žádná funkční ztráta (tozn. že pacient je schopen končetinu zatížit s minimální bolestivostí). U tohoto zranění se nevyskytuje mechanická nestabilita. (72)
U pacientů se stupněm podvrtnutí I a II je důležité co nejdříve po úrazu využít pravidla RICE. Pravidlo RICE (R – rest, I – ice, C – compression, E – elevation) vyjadřuje klid, chlazení, přiložení elastické bandáže a elevaci zraněného kotníku. (72)
Dle Pokorného by měly obtíže při tomto typu poranění odejít klidem. (46) 2.3.2 Částečná ruptura vazů
Částečná ruptura vazů se řadí dle Wolfeho k II. stupni poškození. Při parciální ruptuře dochází k narušení struktury vazu, ale vaz není zcela přetržen. Zraněný při špatném došlapu pocítí rupnutí. Při tomto typu poranění dochází i k poškození kloubního pouzdra, které je cévně zásobeno. (72)
Dle Dungla patří k příznakům parciální ruptury vazů bolestivost zevního kotníku, vznik otoku a krevního hematomu v místě poškození. Výron se projeví promodráváním kůže v místě hematomu. Výronem se odlišuje první stupeň poškození vazů od druhého. (15) Dle Wolfeho se liší od I. stupně ztrátou pohybu a funkce a také mírnou až střední nestabilitou hlezenního kloubu. (72)
Léčba opět spočívá v přerušení činnosti, ledování a elevování končetiny. U druhého stupně poškození je nutná návštěva lékaře, který dle RTG doporučí pevnou fixaci až na 4 týdny. Doba fixace závisí na poškození vazivového aparátu hlezenního kloubu. (15, 46, 45)
2.3.3 Úplná ruptura vazů
Totální ruptura vazů patří do třetího stupně poškození a dochází při ní k úplnému přetržení vazů. Dle Dungla a Pokorného je při tomto zranění porušena nejen struktura vazů ale i stabilita v kloubu. Dochází také k výraznému poškození kloubního pouzdra a může dojít k poškození chrupavek. (15, 46)
U stupně III popisuje Wolfe příznaky jako závažný otok (více než 4 cm kolem fibuly), ztrátu funkce, pohybu a mechanickou nestabilitu. (72)
Léčba úplné ruptury vazů je stejná jako u parciální ruptury. Rozdíl je v tom, že totální ruptura může být léčena operativně nebo přiložením sádrové fixace po dobu šesti týdnů. Následuje postupné zatěžování. (15, 46)
Při vyšetření se využívají i testy pro ověření integrity ligamentum fibulare anterior (anterior drawer test) a ligamentum calcaneofubilare (talar tilt test). (72)
2.3.4 Chronická stadia
Pokud není totální ruptura vazů léčena, dochází k uvolnění přetržených struktur a následnému přechodu do chronického stadia. Tímto způsobem vzniká nestabilita kloubu, která je pro další život nežádoucí. Dle Dungla se nestabilita projevuje podklesáváním končetiny v hlezenním kloubu (tzv. fenomén giving way) nejčastěji ve směru supinace, opakujícími se distorzemi, bolestivostí a někdy také přetrvávajícím otokem. (15)
Pro příznaky chronického stadia je typické podklesávání a opotřebování chrupavek s následnou tvorbou osteofytů a obroušení chrupavky, čímž vzniká v kloubu artróza. Tyto změny mají za výsledek výraznou bolestivost, kterou lze jen obtížně ovlivnit léky. (15, 46)
Dle Kalvasové bývá nestabilita dělena dle vzniku na mechanickou a funkční.
(34) Mechanická je McKinneyem definována jako nedostatečnost pasivních stabilizátorů hlezna. Funkční je projevem chyby v motorické inkoordinaci následující po kapsulární deaferentaci (porucha propriocepce). (45)
2.3.5 Zlomeniny v oblasti hlezenního kloubu
Při zvrtnutí hlezenního kloubu nebo při jeho přisednutí může dojít i k poškození kostí. Může být poškozen dolní konec kosti lýtkové i holenní. Zlomeniny hlezna jsou Dunglem řazeny mezi komplexní poškození, kdy dochází nejen k poškození kosti, ale i vazů. Úraz vzniká při pádech a špatném došlapu. (15)
Mezi příznaky patří bolestivost hlezna, velmi často na mediální i laterální straně, rychle se rozvíjející otok a hematom. Při těžkých úrazech je patrná deformita v oblasti hlezenního kloubu.
Při zranění je nutné končetinu zaledovat, znehybnit dlahou a navštívit lékaře, který dle RTG indikuje operaci či nikoliv. Operace je indikována, pouze pokud je zlomenina posunuta. V ostatních případech je přikládána sádrová fixace na dobu pěti až šesti týdnů. (15, 46)
2.4 Nejčastější typy zranění hlezenního kloubu ve florbalu
Zraněními ve florbalu se zabývá hned několik studií v databázi Sportdiscuss, Scholargoogle a Medline. (65, 51, 52, 71, 60, 58, 41)
Studie Daniela Tik-Pui Fonga se systematicky zabývá epidemiologickými studiemi sportovních zranění (včetně hlezenního kloubu) od roku 1977 do roku 2005.
Dle jeho studie je hlezenní kloub jednou z nejčastěji zraněných částí těla ve všech sportech. Florbal dle Fonga patří ke sportům, kde je procentuální výskyt zranění hlezenního kloubu jedním z nejvyšších. Jedná se zde o 56% ze všech zranění. (65)
Nejčastější zranění ve florbalu je distorze hlezenního kloubu. Úrazovost hlezenního kloubu zaujímá nejvyšší procenta všech zranění bez ohledu na pohlaví. Tyto tvrzení potvrzují studie K. Pasanena, Wikstroma a Snellmana. K. Pasanen prováděl svoji studii u hráček z nejvyšší finské ligy, naopak Wikstrom sledoval 457 hráčů v nejvyšší lize ve Švédsku. U obou skupin představovalo zranění hlezenního kloubu nejčastější místo poranění vlivem florbalu. V Pasanenově studii zaujímal hlezenní kloubu 22% všech zranění s nejčastějším typem poranění distorzí (27%) a ve Wikstromově studii představovala distorze hlezenního kloubu dokonce 35% ze všech zranění. (51, 71) I smíšený výzkum Snellmana, který ho prováděl jak u hráčů, tak hráček nejvyšší soutěže ve Finsku zaujímalo zranění hlezenního kloubu 22% zranění.
(60)
Ačkoliv se zdá, že tvrzení z úvodu předešlého odstavce platí na základě uvedených studií pouze u vrcholových hráčů florbalu, mohou se aplikovat i u rekreačních hráčů. To potvrzuje i studie Löfgrena z let 1990-1991 ve Švédsku, který tvrdí že během jeho studie nebyly nalezeny rozdíly mezi závažností a typem zranění mezi hráči s florbalovou licencí a rekreačními hráči florbalu. (41)
Dle Pasanena se dá riziko úrazu hlezenního kloubu neuromuskulárním tréninkem snížit. Jeho studie ukazuje, že výskyt zranění dolní končetiny (bez zavinění protihráčem) byl nižší u skupiny hráčů, kteří využívali neuromuskulární trénink pro
prevenci úrazů zranění dolní končetiny na rozdíl od kontrolní skupiny, která neuromuskulární trénink nezařadila do svého tréninkového plánu. (52)
Nejen v cizojazyčných studiích, ale i v české literatuře se uvádí jako nejčastější zranění ve florbalu podvrtnutí hlezenního kloubu. (59) Jako další zranění ve florbalu se uvádí poranění svalů a šlach, zlomené a naražené prsty, poranění oka, otřes mozku, tupé poranění břicha, pohmožděniny, zlomeniny předloktí, drobné tržné rány, odřená kůže a krvácení z nosu. (58)
Jak plyne z uvedených studií tak i u florbalu, i když ještě není profesionálním sportem, je prevence úrazu hlezenního kloubu velice důležitá, protože patří k nejčastějším úrazům ve florbalu vůbec.
2.5 Faktory ovlivňující zranění hlezenního kloubu ve florbalu
Na vzniku úrazu se podílí celá řada faktorů, které se vzájemně prolínají. Tyto faktory se vyskytují nejen u florbalu, ale i při ostatních kontaktních míčových sportech.
Příčiny vzniku úrazu můžeme rozdělit do šesti hlavních skupin. Patří sem osobní vlastnosti sportovce, vliv druhé osoby, objektivní příčiny vyplývající z daného sportu, klimatické a hygienické podmínky, technické vybavení a vedení tréninků.
Mezi hlavní faktory patří osobní vlastnosti sportovce. Do tohoto odvětví se řadí antropologické vlastnosti sportovce – stavba kostí, svalů, kvalita vazivového aparátu, hmotnost.
Z pohledu funkční anatomie pohybového systému lze schématicky rozčlenit pohybový systém na čtyři složky. Jedná se o složku opěrnou (pasivní) – kosti a klouby, výkonnou (aktivní) – svaly a šlachy, řídící (regulační) – CNS a periferní nervový systém a zásobovací (infrastrukturální) – cévy. (8) Všechny tyto složky se zapojují při hlavní pohybové aktivitě florbalu – běhu.
Z hlediska biomechaniky znamená běh změnu polohy a místa florbalisty. Běh je výsledkem působení svalové soustavy florbalisty a některých vnějších sil. Jedná se o tíhovou sílu, odpor prostředí a reakci oporné plochy. Rychlost běhu je pak definována jako změna polohy hmotného tělesa za určitý čas a svalová síla jako příčina změn pohybového stavu hmoty. (37)
Při běhu působí na florbalisty a jejich pohybový systém vnitřní i vnější síly.
Mezi vnitřní síly, působící uvnitř florbalisty, patří svalová síla a rezistující síly pevnosti a pružnosti tělesných tkání. Pevnost svalu v tahu v klidu se pro lidský sval pohybuje v
rozmezí 0,26 až 0,90 MPa. (32) K nevratným změnám ve svalu dochází po protažení o 40 - 50% fyziologické (klidové) délky. Přetržení svalu nastává až po změně klidové délky svalu na 1,5 až dvojnásobek. Pevnost maximálně kontrahovaného svalu je rozdílná pro jednotlivé svaly, průměrná hodnota se pohybuje kolem 1,25 MPa. Je tedy zhruba 50 – 100 x menší než u šlach. (5)
Svalová síla koná při běhu pohyb pomocí svalových stahů. Tato síla sama nedokáže vykonat lokomoční pohyb. Lokomoční pohyb vzniká až spojením vnitřní síly (svalový stah) a vnější síly (reakce opory). Spojením obou sil vzniká tzv. síla hnací (odraz), která je pro běh důležitá.
Mezi vnější síly při běhu jsou řazeny reakce opory, odpor prostředí, gravitační a odstředivá síla. (37)
Při běhu je také nutné počítat se silou setrvačnou. (37)
Setrvačná síla je přímo úměrná sportovcově hmotnosti. S větší hmotností sportovce se tedy zvyšuje jeho setrvačnost a odpor proti změně pohybu. Florbal je změnou pohybu charakteristický. To znamená, že těžší florbalista musí při startu pohybu vyvinout větší sílu než lehčí, při běhu získanou rychlost snáze udržuje, ale na konci pohybu je pro něj těžší běh zastavit. (37)
Rychlost běhu florbalisty je závislá na délce a frekvenci kroku. Délku kroku ovlivňuje jak anatomický a fyziologický činitel, tak svalová a kloubní volnost spolu s odrazovou sílou a úhlem pod nímž působí. Frekvence kroků je ovlivněna centrální nervovou soustavou a schopností rychlé nervosvalové reakce. Frekvence kroků je závislá na výšce letu. Při vzestupné části letu jde o pohyb rovnoměrně zpomalený, při klesání se jedná o volný pád. Zrychlení i zpomalení je závislé na zemské přitažlivosti.
Podle literatury je doba letu pro volný pád určena vzorcem t= v/g, kdy v = vertikální rychlost tělesa v okamžiku dopadu a g = zemská přitažlivost. Proto je doba trvání letu kolmo vzhůru od odrazu k dopadu dvojnásobná: 2t = 2(v/g). (37)
Větší rychlosti florbalista dosahuje, pokud zvedá těžiště jen nepatrně, tedy když se odráží velkou silou při malém úhlu odrazu. (37)
Při běhu by měli florbalisté dopadat přes špičku nohy, čímž se utlumí nárazy vzniklé dopadem chodidla na podložku. Chodidlo odpruží hmotnost těla při dopadu, pata se lehce dotkne podložky a elasticita vaziva a především Achillovy šlachy pak umožní opětovné vymrštění těla proti gravitační síle Země. Kroky při dopadu na špičku jsou kratší, rytmus je rychlejší, došlapy jsou pod těžištěm trupu. Pohyb vykonává z 50%
aktivita svalů a druhá polovina činnosti je podmíněna elasticitou měkkých tkání. Tento
běh je nejméně ekonomicky zatěžující pro tělo. Nárazy vznikající při dopadu chodidla jsou eliminovány a méně se pak přenáší na svaly a klouby výše (hlezenní kloub, kolenní kloub, kyčelní kloub) a páteř. Jde tedy o šetrnější formu běhu. (22)
Hamill zjistil, že působení tlakové síly na hlezenní kloub při chůzi se rovná přibližně pětinásobku tíhy těla a při běhu jejímu 9-13ti násobku. Toto zjištění dokazuje důležitost prevence zranění hlezenního kloubu nejen u hráčů florbalu. (22)
Mezi další důležité faktory mající vliv na zranění hráče jsou i psychické schopnosti jedince – nepozornost, roztržitost, nedbalost. Na psychické faktory může působit jak trenér, tak i tréninková skupina a to negativně i pozitivně.
Další skupinou faktorů, které lze ovlivnit jsou výkonnost a zdatnost jedince, kondice a zdravotní stav. Větší množství úrazů totiž vzniká při přecenění schopností florbalisty, při níž tělo ztrácí koordinační schopnosti. Proto dochází k úrazům na konci dlouhých florbalových akcí či vícedenních akcí (soustředění), kde navíc regenerace mezi jednotlivými dny nebývá dostatečná.
Tělesná výkonnost a zdatnost je ve své nejobecnější definici chápána jako připravenost organismu konat práci, přičemž se jedná o adaptaci na zátěž. Dochází tedy k fyziologickým změnám – změny biochemické, funkční, morfologické ale i psychické.
Tyto změny jsou vyvolány dlouhodobým a opakovaným zatěžováním. Tělesná zdatnost je do značné míry podmíněna geneticky, ale fyzickou aktivitou (florbalem) ji lze rozvinout. (46)
Další příčinou vzniku úrazů ve florbalu může být vliv druhé osoby. Do této skupiny patří vliv trenérů, kteří často neodhadnou schopnosti, trénovanost, fyzický a myšlenkový stav florbalisty. Tento faktor se vyskytuje spíše u dětí, které o sobě plně nerozhodují a podléhají nátlaku okolí. Další, kdo patří do této skupiny, je spoluhráč či protihráč, který v zápalu hry může způsobit zranění.
Do třetí skupiny řadíme objektivní příčiny vyplívající z daného sportu (florbalu).
Florbal je heuristicko-kolektivní hrou míčového a brankového typu, pro kterou je charakteristické nepravidelné střídání obranné a útočné fáze hry. Herní činnosti jsou prováděny ve vysoké intenzitě s různě velkým odporem soupeře a často jsou realizovány v podmínkách časové a prostorové tísně. Proto je pro florbalisty důležitá pohotovost a rychlé rozhodování. Nutná je i vysoká fyzická zdatnost, rychlost rukou i nohou, reakční rychlost a schopnost rychlého startu – výbušnost dolních končetin. Při střelbě je pak potřebná především explozivní síla horních končetin. Hráči musí rychle
zejména na obratnost, kinesteticko-diferenciační schopnosti či flexibilitu, která je potřebná k provádění pohybů v dostatečném rozsahu. Hra je založena zejména na krátkodobých činnostech rychlostně-silového charakteru vysoké intenzity v intermitentním režimu (střídání pětic). Pro hráče jsou důležité tyto vlastnosti: dobrá koordinace, silové schopnosti i rychlostní vytrvalost. (40)
Během výkonu dochází ke střední až maximální intenzitě zatížení organismu.
Z pohledu metabolismu je realizováno převážně anaerobní krytí. Zdroji energie jsou ATP, CP a glykogen. Pravidelný florbalový trénink způsobuje rozvoj pohybových schopností (reakční a akční rychlost), aerobní i anaerobní vytrvalost, zvyšuje sílu a koordinaci (orientační, diferenciační, synaptickou, adaptační) hráče. (6)
Dalším faktorem mohou být klimatické a hygienické podmínky. Florbal se hraje spíše v chladnějších obdobích, ale probíhá i řada přípravných turnajů v letních měsících.
Tyto turnaje se tak jako celá sezona odehrávají ve sportovních halách, které často nemají klimatizaci, jsou špatně větrané a teplota se v nich může vyšplhat až ke 40°C.
V takových případech může docházet u hráčů k dehydrataci a kolapsům z důvodu velkého vedra. (54)
Vliv na zranění florbalisty může mít i jeho technické vybavení. Do této skupiny patří výzbroj, vybavení florbalistů, ochranná zařízení a pomůcky, které mohou zabránit vzniku úrazu. Vybavení u florbalistů není mnoho. Jedná se o sportovní oblečení a hokejku. Více ochranný pomůcek má pouze gólman, používá nákoleníky a vestu, které ho chrání při střelách a v klečení. Hlavní vliv na zranění florbalistů mají sálové boty, které jsou v dnešní době již velmi kvalitní. Na trhu jsou k dostání sálové boty přímo určené pro florbal. U této obuvi dochází ke stabilizaci a fixaci paty na základě anatomicky tvarované prodloužené patní jamce boty. Dále mají tyto boty „stabilizér“
přední části nohy fixující přední část chodidla a omezující tlak na klouby prstců. Tento
„stabilizér“ omezuje také tření a boční síly v přední části plosky chodidla. Nové měkké materiály a pěny tlumí nárazy při dopadu nohy s prodlouženou dobou pružnosti. Na základě konstrukce se boty ohýbají v přesně určených místech a stimulují přirozené pohyby nohou. Speciální torzní jednotka střední části podešve snižuje při rychlých změnách pohybů riziko zranění hlezenního kloubu a zajišťuje jeho stabilitu. Nynější tvar boty zamezuje při bočním pohybu distorzi kotníku. Někteří hráči používají i ochranné brýle na oči nebo zdravotní pomůcky v podobě ortéz a tapů po zranění nebo pro prevenci zranění. (54)
Do poslední skupiny spadá organizační činitel. Zde se nachází vhodné uspořádání zápasů a tréninků. Uspořádání tréninku je jedním ze základních faktorů pro vznik úrazů a poškození pohybového ústrojí z přetrénování. V tréninkovém plánu je nutné zařazovat i vhodnou formu regenerace a kompenzace, protože florbal je sport jednostranný, tzn. že je u něj opakovaně aktivnější pouze určitá část těla a mohou se projevit svalové dysbalance. (54)
Svalové dysbalance se projevují vznikem zkrácených a oslabených svalů, poruchami pohybových stereotypů až svalovou inkoordinací. U sportovců vznikají nejčastěji vlivem dlouhodobého přetěžování, jednostranného zatěžování při trénincích a zápasech bez dostatečné kompenzace nebo změnami pohybového stereotypu vlivem nemoci či úrazu.
Další negativní důsledek svalových dysbalancí je zvýšené riziko sportovních úrazů a také neekonomický a neefektivní tréninkový proces s neadekvátním sportovním výkonem. (9)
Konkrétní postoj a svalové dysbalance u florbalistů jsou popsány v Kapitole 2.6.
Dlouhodobé setrvávání ve stejných polohách nebo pravidelné provádění jednostranných pohybů může vyvolat nejen bolestivé, ale následně i degenerativní stavy s prohloubeným přetěžováním svalových skupin, kloubů nebo jednotlivých segmentů páteře. Příkladem jednostranného pohybu u florbalu je např. držení hokejky stále na stejnou stranu a s ním spojená i střelba a nahrávka. Může dojít až k chronickému poškození hybného aparátu. (9)
Mezi příklady chronického poškození hybného aparátu patří kloubní artróza jako důsledek přetěžování kloubních chrupavek, hernie meziobratlových disků a jejich luxace (zejména u hokejistů a vzpěračů), periostitidy tříselné oblasti (např. u hokejistů) nebo svalové osifikace (např. u fotbalistů). (18)
Vždy je nutné sezonu prolínat i řízeným odpočinkem, vhodnou prevencí a kompenzačním cvičením. (54)
2.6 Florbal a jeho charakteristika
Na celém světě existuje více než 300 tisíc florbalistů s licencí a více než milion rekreačních hráčů. Mezinárodní florbalová federace (IFF) má v současné době 48 národních členských organizací. (30) Výhody florbalu spočívají ve snadnosti učení,
minimálních nákladech na vybavení a v jednoduchosti pravidel. Z diváckého hlediska je atraktivní díky proměnlivému hernímu ději, vysokému tempu s řadou chytrých akcí, množství vstřelených branek a častým zvratům ve skóre.
Jak již bylo zmíněno, florbal je kolektivní hra míčového a brankového typu, ve které rozhoduje, kdo ze dvou družstev nastřílí během utkání více branek. Na hřišti, které je ohraničeno nízkými mantinely proti sobě hrají dvě družstva po pěti hráčích s hokejkami. Brankáři v brance klečí a nemají hokejku. V dnešní době a s dnešním vybavením se střela může pohybovat až rychlostí 200 km/h. Ve hře rozhodují dva rozhodčí, kteří dohlíží na dodržování pravidel a snaží se tak i snížit riziko zranění při utkání. (40)
V České republice je nejvyšší soutěž extraliga mužů a žen. Utkání v této soutěži se hraje 3x20minut hrubého času a jedno střídání trvá asi 40-60 sekund. Florbalová sezona probíhá od září do dubna a v nejvyšší soutěži mužů a nově i žen se hraje utkání jednou týdně. Týmy z nejvyšších soutěží v ČR trénují nejčastěji 3x týdně v hale. U některých týmů, které vlastní dostatek finančních prostředků, lze vidět i 4. kondiční trénink nebo trénink nějakého doplňkového kompenzačního sportu. Během letní pauzy, která probíhá od května do konce srpna, jezdí většina týmů na letní soustředění, kde během sedmi dnů intenzívně trénuje i 3x denně, jak v hale, tak ve venkovním prostředí.
Letní příprava se soustřeďuje především na zvyšování fyzické kondice, ze které pak hráč čerpá celou sezónu. Probíhá spíše venku v nerovném terénu nebo na běžeckých oválech. Během letní přípravy probíhají letní florbalové turnaje, které ale slouží spíše k rekreačnímu pojetí hry a zábavě než k vrcholovým výkonům. (40)
Základní postoj při florbalu je stoj se semiflexí v kolenních kloubech s mírnou anteflexí a lateroflexí trupu dle držení hole florbalisty. Dominantní horní končetina drží hokejku výše než pomocná, což způsobuje elevaci ramenního kloubu pomocné končetiny. Tento postoj způsobuje i držení hlavy v mírné retroflexi. Další pohybové úkony ve florbalu (běh, dribling, vedení míčku, zpracování a přihrávka míčku, střelba) vychází z tohoto postoje. Během přihrávky a střelby dochází k jednostranné rotaci trupu. (59)
Tabulka č. 1 a č. 2 ukazují přehled přetěžovaných svalů a svalů s tendencí k oslabení u florbalistů dle Hanzlové a Hemzy. (23)
Tabulka č. 1: Přehled přetěžovaných svalů u florbalistů (23)
Svalová skupina Svaly Pohyb způsobující
dysbalanci
extenzory šíje m.trapezius flexe hlavy
thorakohumerální svaly
m.pectoralis major et minor
herní úkony s holí, zapojení paží při běhu flexory a extenzory
prstů a zápěstí
dribling, střelba, přihrávka zádové svaly na straně
úklonu (jednostranně zkrácené a hypertrofické)
m. latissimus dorsi lateroflexe trupu
rotátory trupu (jednostranně
zkrácené)
mm. obliquii abdominis, rotátory
páteře
základní florbalový postoj,
přihrávání, střelba, běh extenzory kyčelního a
flexory kolenního kloubu
m. biceps femoris, m.
semitendinosus, m.
semimembranosus
běh
flexory kolenního kloubu a nohy
m. triceps surae, především m.soleus (přetížení Achillovy
šlachy)
běh, výpony v podřepu
flexory kyčelního a extenzory kolenního
kloubu
m. rectus femoris (častěji vykročené
končetiny), m.iliopsoas
základní florbalový postoj,
přihrávání, střelba, běh
Tabulka č. 2: Přehled svalů s tendencí k oslabení u florbalistů (23)
Svalová skupina Konkrétní svaly Pohyb způsobující dysbalanci hluboké flexory
šíje
mm. scalenii, m. longus colli,
m. longus capitis
flexe hlavy
mezilopatkové svaly
mm.rhomboideii major et
minor
držení hole
Přestože popularita florbalu stoupá a trenéři prochází mnoha školeními pro dobrou přípravu tréninků v sezóně, kluby stále nemají dostatek financí pro spolupráci s fyzioterapeuty a vhodnými odborníky, pro regeneraci a kompenzaci jednostranného sportu. Proto je prevence úrazů u hráčů florbalu často podceňována a vznikají u nich úrazy různých částí těla s nejčastějším výskytem u hlezenního kloubu, jak vyplývá ze studií. (51, 54, 71)
2.7 Prevence úrazů hlezenního kloubu ve florbalu
Ve florbalu stejně jako v ostatní sportech dochází k přetěžování určitých částí těla, které jsou pak k úrazu náchylnější. Studie Kati Pasanena ale dokazuje, že vhodnou prevencí lze riziko úrazu hlezenního kloubu ve florbalu snížit. Pro svoji studii sestrojil speciální neuromuskulární tréninkový program, který aplikoval u výzkumné skupiny.
Výsledky porovnával s kontrolní skupinou florbalistů, kteří speciální program neaplikovali během sezóny. Dle výsledků tréninkový program snížil riziko zranění o 66%. Neuromuskulární tréninkový program byl zaměřený na zvýšení motorických schopností hráčů, na zvýšení kontroly pohybu a na přípravu neuromuskulárního systému na specifické pohyby při florbalu. Tento speciální trénink má několik částí a byl vyvinut specialisty z UKK Institutu (Kapitola 2.7.4). (52)
Mezi hlavní body prevence úrazů hlezenního kloubu tedy patří speciální tréninky pro posílení stabilizátorů hlezenního kloubu a dále lze zařadit i taping a užívání pomůcek pro zpevnění hlezenního kloubu, které bývají upřednostňovány před aktivní prevencí. (61, 10)
Do preventivních opatření lze zařadit i kloubní výživu jako doplněk stravy, která ale není z pohledu fyzioterapeuta tak zásadní. (1)
2.7.1 Taping
Taping je jednou z běžně užívaných metod sportovního lékařství. Název je odvozen ze základního materiálu této metody – pásky (tape). Jedná se o metodu, kdy se pevné či pružné tapy aplikují na tělesné části. Tapování je obdobou zpevňovacích nebo funkčních bandáží jako ochranné nebo rehabilitační pomůcky. Tape je však šetrnější vzhledem k zachování volného krevního oběhu a patří mezi tzv. funkční techniky prevence či léčby pohybového aparátu. (20)
Dle Flandery existují 3 indikace tapu. Indikace léčebná, která je nejvhodnější v kombinaci s další odpovídající léčbou. Indikace rehabilitační při poúrazových či pooperačních stavech. Jako poslední uvádí Flandera indikaci preventivní pro stabilizaci základních pevných částí kloubu. Pokud nastala nějaká porucha či minimální poškození kloubu, doporučuje Flandera zpevnění tapovací páskou při každé větší fyzické zátěži.
(20)
I Deleo uvádí, že ve sportu je využíváno pro zajištění stability kloubů jako prevence poškození kloubů a šlach nebo pro zvýšení stability již narušeného kloubu po úrazech nebo nadměrném přetěžování. (13)
Dle Puta se taping stal pomocnou léčbou při snižování bolesti svalů či kloubů nebo při úpravě motorických vzorů. (57)
Taping ve směru agonistů bývá využíván, pokud provedení pohybového vzoru způsobuje bolest. Výběrem adekvátní techniky tapování lze facilitovat propriorecepci, inhibovat hyperaktivní synergisty a jejich antagonisty, stimulovat oslabené svaly a podpořit vhodnou pozici kloubu ve statické poloze i během pohybu. Vzhledem ke zmíněným možnostem využití tapu ho lze aplikovat jak u funkční léčby akutního úrazu, tak u zdravých hráčů na exponovaných částech těla (hlezenní kloub). (57)
Pro taping se využívají různé materiály. Patří sem pevné pásky ze speciálního materiálu, které se fixují na kůži speciálními lepidly. Dále jsou v tapingu elastické pásky ze speciálního materiálu s tuhou elasticitou a vysokou přilnavostí. Tyto pásky při pohybu kopírují elastický pohyb kůže, tím eliminují dráždění nebo odtržení kůže a brání tak vzniku bolestivých odřenin nebo puchýřů. Mohou se používat i v kombinaci s pevnou páskou. Pro zmenšení rizika poškození kůže při odtržení a sejmutí tapu slouží
