UNIVERZITA KARLOVA Fakulta tělesné výchovy a sportu
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
2022
Anna Štěpánová
UNIVERZITA KARLOVA Fakulta tělesné výchovy a sportu
Odlišnosti v rozsahu pohybu ramenního kloubu dominantní a nedominantní horní končetiny hráček volejbalu
Bakalářská práce
Vedoucí diplomové práce: Vypracovala:
PhDr. Vorálek Rostislav, Ph.D. Anna Štěpánová
Praha, prosinec 20022
Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci zpracovala samostatně a že jsem uvedl/a všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu.
V Praze, dne
………
podpis diplomanta
Evidenční list
Souhlasím se zapůjčením své bakalářské práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu, a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny.
Jméno a příjmení: Fakulta / katedra: Datum vypůjčení: Podpis:
______________________________________________________________________
Poděkování
Ráda bych na tomto místě poděkovala svému vedoucímu práce PhDr. Rostislavu Vorálkovi Ph.D. za cenné rady při psaní práce. Za podporu při psaní práce bych chtěla především poděkovat Jindřišce a Eduardovi Krouským, Johaně Valešové, Michalovi Mejvaldovi a Ondřeji Zálešákovi. Velké poděkování patří také Haně Číčelové za ochotnou pomoc při získání výzkumného souboru. Dále bych chtěla poděkovat mé rodině za podporu v průběhu celého studia.
Abstrakt
Název: Odlišnosti v rozsahu pohybu ramenního kloubu dominantní a nedominantní horní končetiny hráček volejbalu.
Cíle: Cílem bakalářské práce je porovnání kloubního rozsahu ramenního kloubu dominantní a nedominantní horní končetiny výkonnostních hráček volejbalu. Práce by měla ozřejmit míru dysbalance vzniklé jednostranným zatížením.
Metody: Jedná se o kvalitativní výzkum, sběr dat bude prováděn pomocí měření. Pro toto měření budou využity testy hypermobility podle Jandy jakožto orientační vyšetření a následně goniometrické měření (metodou planimetrickou) pomocí mechanického dvouramenného goniometru. Získaná data byla zpracována na základě prostudované literatury, zabývající se danou tématikou.
Výsledky: Zhodnocení kloubní pohyblivosti ramenního kloubu do všech směrů rozsahu a jejich porovnání s fyziologickými rozsahy.
Klíčová slova: volejbal, rozsah pohybu, ramenní kloub, pohyblivost, goniometrické měření
Abstract
Title: The difference in range of motion between dominant and non-dominant upper extremity of female volleyball players.
Objectives: The aim of this study is to compare the shoulder range of motion of dominant and non-dominant upper extremity of female volleyball players. The work should inform about the extent of muscle dysbalancies caused by asymetric loading.
Methods: The study is qualitative and all the data will be obtained by measurements.
For measuring i will utilise hypermobility tests by Janda as a foundation but mainly the goniometry. The data were proseded with respect to studied literature dealing with this topic.
Results: Evaluation of range of motion and coparison with the physiology.
Key words: volleyball, range of motion, mobility, shoulder joint, goniometry
8
Obsah
Seznam použitých zkratek ... 10
Úvod ... 11
1 Teoretická východiska práce ... 12
1.1 Obecná charakteristika volejbalu ... 12
1.2 Vybrané herní činnosti jednotlivce ... 13
1.2.1 Útočný úder ... 14
1.2.1.1 Charakteristika ... 14
1.2.1.2 Biomechanický rozbor ... 14
1.2.2 Podání ... 15
1.2.2.1 Charakteristika ... 15
1.2.2.2 Biomechanický rozbor ... 16
1.3 Stavba kloubních struktur ... 16
1.4 Kloubní rozsah ... 19
1.4.1 Určující faktory kloubního rozsahu ... 20
1.4.1.1 Snížený kloubní rozsah ... 20
1.4.1.2 Zvýšený kloubní rozsah ... 20
1.4.2 Anatomické postavení, roviny a osy ... 21
1.4.3 Metody měření kloubního rozsahu ... 22
1.4.3.1 Goniometrické měření ... 22
1.4.3.2 Testy pro hypermobilitu ... 24
1.4.3.3 Jiné metody měření kloubního rozsahu ... 25
1.4.3.4 Kontraindikace měření kloubního rozsahu ... 25
1.5 Ramenní kloub ... 26
1.5.1 Anatomie ... 26
1.5.2 Rozsah ramenního kloubu ... 27
1.6 Zatížení ramenního kloubu ve volejbale ... 28
1.7 Změny v rozsahu pohybu do rotací ... 30
2 Cíle a úkoly práce, hypotézy ... 31
3 Metodika práce ... 32
4 Výsledky ... 35
4.1 Vyšetření hypermobility dle Jandy ... 35
4.2 Kloubní rozsah do flexe ... 38
4.2.1 Postup měření (Janda, 1993) ... 38
4.2.2 Výsledky měření ... 38
4.3 Kloubní rozsah do extenze ... 40
4.3.1 Postup měření (Janda, 1993) ... 40
4.3.2 Výsledky měření ... 41
4.4 Kloubní rozsah do abdukce ... 42
4.4.1 Postup měření (Janda, 1993) ... 42
4.4.2 Výsledky měření ... 43
4.5 Kloubní rozsah do horizontální addukce ... 44
4.5.1 Postup měření (Janda, 1993) ... 44
4.5.2 Výsledky měření ... 45
4.6 Kloubní rozsah do horizontální abdukce ... 46
4.6.1 Postup měření (Janda, 1993) ... 46
4.6.2 Výsledky měření ... 47
4.7 Kloubní rozsah do vnitřní rotace ... 48
4.7.1 Postup měření (Janda, 1993) ... 48
9
4.7.2 Výsledky měření ... 49
4.8 Kloubní rozsah do zevní rotace ... 51
4.8.1 Postup měření (Janda, 1993) ... 51
4.8.2 Výsledky měření ... 51
5 Diskuse ... 54
5.1 Limity výzkumu ... 57
6 Závěry ... 59
Seznam použité literatury ... 61
Seznam použitých obrázků, tabulek a grafů ... 65
Přílohy ... 67
10
Seznam použitých zkratek
ABD abdukce ADD addukce AP aktivní pohyb
AP D aktivní pohyb dominantní horní končetiny AP N aktivní pohyb nedominantní horní končetiny DHK dominantní horní končetina
DK dolní končetina EX extenze
FLX flexe
HABD horizontální abdukce HADD horizontální addukce HK horní končetina
HKK horní končetiny
ICC koeficient vnitrotřídní korelace L levá
m. musculus
NHK nedominantní horní končetina P pravá
PP D pasivní pohyb dominantní horní končetiny PP N pasivní pohyb nedominantní horní končetiny PP pasivní pohyb
VR vnitřní rotace ZR zevní rotace
11
Úvod
Volejbal je celosvětově rozšířenou a velmi oblíbenou sportovní hrou, které se lidé věnují na všech výkonnostních úrovních. Často lidi spojuje, přináší jim požitek ze hry a umožňuje kvalitní trávení volného času. Mnoho lidí se aktivně začíná volejbalu věnovat již v dětském věku. V rámci tréninku je pohybový aparát ovlivněn velkým množstvím rozličných pohybů, které ho formují a při nichž dochází k úpravě starých i tvorbě nových pohybových stereotypů. Z tohoto důvodu je nutné tento vliv na pohybový aparát sportovce sledovat a kontrolovat.
Volejbal jakožto takzvaný „overhead sport“ (viz kapitola 1.2 Zatížení ramenního kloubu ve volejbale) působí na lidský organismus nejen pozitivně jako pohybová aktivita, ale můžeme se setkat i se zdravotními riziky, která tento sport provázejí. Velmi často u volejbalistů dochází k úrazům způsobeným dlouhodobým přetěžováním. Tělo hráče se pomocí adaptací na pohybové úkony spojené s hrou může stát asymetrickým, vznikají svalové dysbalance a kloubní nestability. Tento vliv volejbalu na lidské tělo je třeba vnímat a vzniklé změny pohybového aparátu kompenzovat.
Pro bakalářskou práci bylo zvoleno téma rozdílnosti kloubních rozsahů v ramenních kloubech volejbalistů. Téma bylo zvoleno především z následujících dvou důvodů.
Autorka jednak volejbal přes 12 let aktivně hraje a chtěla získat představu o tom, jaký dopad tento sport na ramenní kloub má a jak výrazné asymetrie vznikají, jednak současně studuje i obor fyzioterapie, kde je nauka o dysbalancích a asymetriích velmi častým tématem.
Cílem bakalářské práce je zhodnotit míru a charakter těchto asymetrií, pokud se vyskytují, a současně na ně upozornit jak hráčky, tak i trenéry a podpořit užití kompenzačních cvičení pro dosažení stranové symetrie. Důležité je proto zmapovat, jakým způsobem volejbal ovlivňuje pohybový aparát hráček. Pro zhodnocení budou porovnány jak stranové rozdíly, tak i odchylku od normy.
12
1 Teoretická východiska práce
1.1 Obecná charakteristika volejbalu
Volejbal řadíme do kategorie sportovních her. Jedná se o sportovní hru týmovou, síťovou a nekontaktní, jež je charakteristická společným ovládáním daného předmětu, volejbalového míče. Utkání proti sobě hrají dvě družstva o šesti hráčích na vymezeném prostoru, rozděleném sítí na poloviny tak, aby nedocházelo ke kontaktu mezi hráči jednotlivých družstev. V průběhu hry musí hráči jednotlivých družstev spolupracovat a pomocí této spolupráce se snaží při dodržení pravidly vymezených úderů dopravit míč přes síť a znemožnit soupeři jeho vrácení zpět. Dosažením 25 bodů, s dvoubodovým rozdílem mezi družstvy, získává družstvo jeden set. Mistrovská utkání se hrají na 3 vítězné sety (Buchtel, 2005).
Z hlediska charakteru struktury výkonu je volejbal sportem velmi složitým a multifunkčním. Na volejbalovém výkonu se podílí množství různorodých faktorů, mezi které řadíme faktory pohybové, somatické, morfologické, fyziologické, psychologické, biochemické a genetické (Buchtel, Kaplan, 1897).
Dle Grasgrubera a Caceka (2008) lze strukturu sportovního výkonu volejbalistů rozdělit takto:
− Technické faktory (specifické dovednosti s míčem: útočný úder, podání, nahrávka, přihrávka atd.).
− Somatické faktory (vyšší postava, delší horní končetiny, flexibilita v ramenních a hlezenních kloubech, ektomorfní-mezomorf).
− Kondiční (síla – explozivní, rychlost – akční a reakční, koordinace – orientační, diferenciační, synoptická a adaptační).
− Taktické (analytické schopnosti, výběr optimálního řešení, strategie).
− Psychické (schopnost koncentrace, cit pro míč, anticipace) (Grasgruber a Cacek, 2008).
Již z tohoto pojetí struktury sportovního výkonu volejbalistů lze vyvodit důležitost kloubních rozsahů, tedy pohyblivosti hráče. Ta tvoří jednu ze základních složek výkonu. Omezení kloubních rozsahů by tedy mohlo vést ke snížení výkonu, jejich zvýšení naopak ke kloubní nestabilitě.
13
1.2 Vybrané herní činnosti jednotlivce
Herní činnosti jednotlivce lze definovat jako komplex pohybů, jimiž hráč řeší aktuální herní situaci. Tyto činnosti jsou prováděny s míčem i bez míče. Rozeznáváme u nich dvě stránky, a to stránku technickou (provedení pohybové činnosti) a taktickou (realizace společně s výběrem ideálního řešení herní situace), přičemž technickou stránku vnímáme jako podmiňující a taktickou určující. Obě tyto stránky spolu úzce souvisí a mluvíme tedy o technicko-taktické stránce herních činností jednotlivce.
Mezi tyto činností řadíme:
1. Podání 2. Přihrávka 3. Nahrávka 4. Útočný úder 5. Vybírání 6. Blok
(Buchtel, 2017)
Pro potřeby této bakalářské práce budou v dalším textu rozvedeny ty činnosti, jejichž provedení je charakteristické jednostranným zatížením, tedy podání a útočný úder.
Jedná se o herní činnosti, kde dochází k největšímu rozdílu v provedení pohybu mezi dominantní a nedominantní horní končetinou.
Ve volejbale určujeme herní specializace hráčů, pro které jsou ve hře typické nejčastěji prováděné herní činnosti jednotlivce. Sestavu družstva v utkání tvoří:
1. Nahrávač, hráč, který se zapojuje při organizaci útočných akcí družstva. Jeho hlavním úkolem je co nejpřesněji nahrát balón na útočícího hráče a připravit mu tak dokonalé podmínky pro efektivní útok.
2. Diagonální hráč, nazývaný též jako univezál, hraje v postavení diagonálně s nahrávačem. Účastní se ofenzivy družstva jak z předních, tak ze zadních zón.
Účastní se též blokování a přihrávky.
3. Dva blokaři, jejichž hlavním úkolem je přehrazení co největšího prostoru nad sítí a tím zamezení přeletu balónu od soupeře, tedy obrana. Účastní se také útoku z předních zón. V zadních zónách jsou střídáni liberem a hry se tedy účastní pouze v rozehrách, kdy jsou podávajícími hráči.
14
4. Dva smečaři, jejichž odpovědností je útok z předních i zadních zón. Kromě útoku se účastní i obrany ve formě blokování, přihrávky a vybírání.
5. Libero je hráčem hrajícím pouze v zadních zónách. Je to specialista na obrannou činnost. Mezi jeho hlavní úkoly patří přihrávka a vybírání. Většinou střídá blokaře, může ale střídat libovolného hráče zadních zón, který není zrovna hráčem podávajícím.
Každá specializace má krom typických úkonů, které v průběhu rozehry provádí, i typické postavení v hřišti, kde se během rozehry nachází.
1.2.1 Útočný úder 1.2.1.1 Charakteristika
Útočný úder je odbití míče do pole soupeře takovým způsobem, aby bylo protihráčům znemožněno ve hře pokračovat a došlo tedy k bodovému zisku. Teto úder hráči nejčastěji provádějí odbitím míče jednoruč ve výskoku. Účinnost tohoto úderu poté závisí na rychlosti letu míče, jeho umístění, jeho charakteru a na využití soupeřova bloku.
Z hlediska technické a taktické stránky lze útočné údery rozeznávat dle:
a) způsobu odbití: jednoruč vrchem dlaňovou částí ruky, jednoruč vrchem prsty, obouruč vrchem
b) polohy těla vzhledem k síti: čelně, bočně, s otočkou
c) trajektorie a rychlosti letu: smeč, drajv, lob
d) předcházející činnosti
e) obrany soupeře (Buchtel, 2005)
1.2.1.2 Biomechanický rozbor
Útočný úder lze rozložit do pěti fází. Těmito fázemi jsou rozběh, odraz, let, úder a dopad. Provedení jednotlivých fází se liší podle herní situace a pozice hráče, ze které hráč útočný úder zahajuje. Po provedení tříkrokového nákroku hráč provádí odraz pomocí propnutí dolních končetin a odrazu ze špiček. Hráč se dostává do letové fáze, kde provádí nápřah. Jeho pozice připomíná lukostřelce natahujícího šíp. Rameno úderové paže je v této pozici v horizontální abdukci, loket je ve značné flexi a nadloktí
15
v úrovni ramen. Neúderová paže směřuje na míč, trup a boky jsou natočeny šikmo směrem k síti (Haník, Lehnert, 2004).
Polohu demonstruje obrázek č. 1.
Následně dochází ke změně polohy paže z horizontální abdukce a zevní rotace do horizontální addukce a vnitřní rotace, v průběhu pohybu také dochází k napnutí celé paže a jejímu vytažení nahoru. V oblasti lehce před osou těla dochází k dotyku ruky s míčem a k úderu. Paže a trup by měly být dokonale zpevněny. Impuls směru míče k pohybu dolů dodává pohyb v zápěstí (Kugler, 1996).
Po provedení úderu pokračuje dominantní horní končetina v pohybu ve směru za míčem a hráč dopadá zpět na dolní končetiny. Náraz je tlumen pomocí dopadu na kotníky, při němž dopad tlumí práce kotníků a krčení kolenních a kyčelních kloubů (Haník, Lehnert, 2004).
Obrázek č.1 Útočný úder (Haník, Lehnert, 2004)
1.2.2 Podání
1.2.2.1 Charakteristika
Podání chápeme jako odbití míče zahajující každou rozehru ve volejbale. Lze jej definovat též jako přepravení míče přes síť zahajující rozehru a plnící úkoly útoku.
Podáním se hráč primárně snaží znesnadnit soupeři kvalitní přihrávku a zamezit tak vzniku optimálních podmínek pro založení útoku. V ideálním případě hráč podáním dosahuje bodového zisku, tzv. přímého bodu. Účinnost podání je charakterizována rotací a křivkou letu míče, jeho rychlostí a umístěním. Podání rozlišujeme z hlediska způsobu jeho provedení, a to:
a) z hlediska postoje: čelné nebo bočné postavení
b) z hlediska techniky odbití: spodní nebo vrchní
16
Dle trajektorie letu můžeme vrchní podání rozlišit ještě na podání plachtící, pomalé a smečované. Vrchní čelná podání lze provádět z místa, z rozběhu, či ve výskoku. Ve vrcholovém volejbalu pak převažuje podání v čelném postavení, u žen podání plachtící a u mužů smečované (Buchtel, 2005).
1.2.2.2 Biomechanický rozbor
Jak již bylo zmíněno, v ženském volejbale se nejvíce užívá podání ve výskoku plachtícího charakteru, proto se v rozboru budeme věnovat především tomuto typu podání. Podání sdílí se smečí fáze, do kterých je lze rozdělit, tedy rozběh, odraz, let, úder a dopad. Co se týče pohybu paže při nápřahu, je podání a smečovaný útok velmi podobným pohybem, kdy pohyb paže je téměř identický. S nápřahem tedy dochází k abdukci a vnější rotaci paže, pohyb paže poté směřuje do pozice před tělem a je zakončen vnitřní rotací v rameni a extenzí loketního kloubu. Loketní kloub je v momentě úderu v mírně flektovaném postavení, předloktí v pronaci (Reeser, 2010).
Reeser ve své studii také porovnává jednotlivé kinematické parametry smeče a podání.
U smeče autor udává vyšší hodnoty pohybů do rotací než u plachtícího podání, tyto rozdíly ovšem nejsou nijak výrazné. Co se týče polohy segmentů těla hráče v okamžik úderu do míče, u podání pozorujeme větší abdukci paže i flexi loketního kloubu v porovnání se smečí. Díky extendovanější pozici lokte při smeči je následně rychlost udeřeného míče při smeči vyšší než při podání (Reeser, 2010).
1.3 Stavba kloubních struktur
Kloubem nazýváme pohyblivé spojení dvou a více kostí. Jedná se o spojení, kdy se styčné plochy povlečené chrupavkou dotýkají uvnitř vazivového kloubního pouzdra.
Tyto kloubní plochy jsou zpravidla utvořeny tak, že jedna z nich tvoří hlavici kloubu a druhá jamku. Kloub se tedy skládá z kloubních ploch, kloubního pouzdra, kloubní dutiny a pomocných kloubních zařízení (Hudák, Kachlík, 2013).
Styčné kloubní plochy jsou povlečeny zpravidla chrupavkou hyalinního charakteru, přičemž v kloubech vystavených velkému tlaku nacházíme chrupavku vazivovou.
Tloušťka chrupavky se pohybuje mezi 0,5 až 6 mm v závislosti na typu kloubu a na jeho zátěži (Čihák, 2016).
17
Kloubní pouzdro je tvořeno vazivem a spojuje kosti po obvodu jejich styčných ploch.
Vzdálenost připojení pouzdra od styčných ploch určuje volnost kloubu a tedy i jeho rozsah. Kloubní pouzdro tvoří dvě vrstvy, vrstva vazivová (stratum fibrosum) a vrstva synoviální (stratum synoviale). Vnější vazivová vrstva se podílí především na zajištění mechanické odolnosti kloubu. Vnitřní synoviální vrstva vystýlá celou kloubní dutinu i styčné plochy a je tvořena synoviálními buňkami mezenchymového původu. Tato vrstva zajišťuje výživu kloubu i vnější vazivové vrstvy pomocí produkce kloubního mazu neboli synovie (Čihák, 2016).
Kloubní dutina je prostor vytvořený mezi styčnými plochami a kloubním pouzdrem.
Tato štěrbina obsahuje synoviální tekutinu, čirou vazkou tekutinu obsahující bílkovinné mukoalbuminy a kyselinu hyaluronovou. Tato tekutina má velký význam pro výživu kloubu, ale především i pro skluznost kloubních ploch. Ve velkých kloubech se nachází přibližně 2-4 ml této tekutiny (Čihák, 2016).
Obrázek č.2 Obecné schéma podélného řezu kloubem (Čihák, 2016)
Mezi pomocná zařízení kloubu řadíme disky a menisky, které se podílejí na vyrovnání nerovností kloubu a mají význam pružné vložky kloubu. Umožňují též komplikovanější pohyby v kloubu, například jako diskus v kloubu čelistním. Dále sem patří kloubní lem, což je vyvýšený okraj kloubní plochy rozšiřující plochu kloubní jamky. Je tvořen vazivovou chrupavkou a je součástí např. kyčelního či ramenního kloubu. Dalším pomocným zařízením jsou tihové váčky. Jsou to samostatné dutiny různých velikostí
18
vystlané tekutinou velmi podobnou té synoviální. Jejich úkolem je snižovat tření šlach s kostí, vazy nebo kloubním pouzdrem. Do kloubního pouzdra se také upínají drobné svaly, které při pohybu brání svým tahem uskřinutí kloubního pouzdra mezi kloubní styčné plochy. Jedná se o dynamickou stabilizaci kloubu. Všechny tyto pomocné struktury demonstruje obrázek č.3.
Obrázek č.3 Schéma pomocných zařízení kloubu, podélný řez kloubem (Čihák, 2016)
Při popisu kloubu je také nutné zmínit ligamenta neboli kloubní vazy. Popisujeme je jako struktury zesilující a zpevňující kloub, vedou a zajišťují jeho pohyb a zároveň brání pohybům nežádoucím a pohyb v kloubu omezují. Podle jejich polohy je rozdělujeme na ligamenta intracapsularia nacházející se přímo uvnitř kloubu, ligamenta capsularia zabudovaná přimo v kloubním pouzdru a ligamenta extracapsularia, která jsou od pouzdra strukturálně oddělena (Čihák, 2016). Druhy jednotlivých ligament prezentuje obrázek č.4.
19
Obrázek č.4 Schéma ligament ramenního kloubu (Hudák, Kachlík, 2013)
1.4 Kloubní rozsah
Pohyb v kloubu neboli kloubní pohyblivost lze charakterizovat jako změnu úhlu mezi dvěma sousedícími kostmi v tomto kloubu se stýkajícími. Tato charakteristika platí pro pohyb do flexe, extenze, abdukce a addukce. Pokud se úhel mezi kostními komponentami nemění, ale dochází k vzájemnému pohybu podél osy horizontální nebo vertikální, jedná se o pohyb rotační. Osa, kolem které je pohyb prováděn, svírá pravý úhel s rovinou, ve které je prováděn (Janda, 1993).
Rozsah pohybu kloubní struktury rozdělujeme na rozsah aktivního pohybu a rozsah pasivní. Pasivní rozsah kloubu dává informaci o skutečně možném rozsahu pohybu v kloubu, neboť k němu dochází za relaxace měkkých tkání v okolí kloubu, především pak svalů. Pasivního rozsahu kloub dosahuje za působení zevní síly na kloub. Aktivní pohyb je poté vykonáván aktivitou svalů v okolí daného kloubu. Pasivní rozsah bývá zpravidla vyšší než rozsah aktivní, vyjma rozsahu v hlezenním kloubu do dorzální flexe (Janda,1993).
Kloubní rozsah může být fyziologický či patologický. Fyziologickým rozsahem nazýváme takový rozsah, který je dán anatomickými strukturami kloubu a jeho okolí, které nejsou patologicky změněny. Tento rozsah je ovlivněn mnoha faktory, které jsou zmíněny v kapitole 2.4.1 Určující faktory kloubního rozsahu. Patologickým rozsahem nazýváme rozsah, který je vlivem patologicky změněných určujících faktorů kloubního rozsahu zvýšen či snížen (Janda, 1993).
20 1.4.1 Určující faktory kloubního rozsahu
Kloubní rozsah je ovlivněn mnoha faktory. Hlavním faktorem je geometrický tvar styčných kloubních ploch, který určuje počet os, kolem kterých je možno pohyb v kloubu provádět. Dále je ovlivněn poměrem hlavice-jamka ve smyslu jejich plošného rozsahu. Čím je tento poměr větší, tím vyšší je kloubní rozsah. Kloubní rozsah je také určován napětím měkkých tkání, jako jsou svaly a kůže v okolí svalů, a jejich rozložením, napětím vazů a kloubního pouzdra. Mezi další faktory patří například věk či pohlaví (Janda, 1993).
1.4.1.1 Snížený kloubní rozsah
Pasivní rozsah bývá nejčastěji omezen z důvodu změn v kongruenci kloubních ploch, při deformitách kostěných struktur, či při změnách v kloubním pouzdře, jako je tuhost či fibrózní změny.
Aktivní rozsah bývá omezen především kvůli bolesti související s měkkými tkáněmi v okolí kloubu, jako jsou svaly, vazy, šlachy, kloubní pouzdro. Dalším důvodem omezení aktivního pohybu bývá velmi často slabost vycházející z poruch inervace nebo ze starých svalových či šlachových ruptur (Janda, 1993).
1.4.1.2 Zvýšený kloubní rozsah
Zvýšený kloubní rozsah nad fyziologickou normu nazýváme hypermobilitou. Kvůli hypermobilitě dochází ke snížení celkové stability v kloubu. Zvýšení rozsahu je myšleno jak ve smyslu aktivního pohybu, tak ve smyslu pasivního pohybu, i ve smyslu tzv. joint play neboli kloubní vůle. Kloubní vůlí rozumíme pasivní pohyb, při kterém dochází k vzájemnému posunu kloubních ploch vůči sobě. Jedná se o základní předpoklad pro pohyb v kloubu (Hájková, 2019).
Dle Sachseho rozeznáváme tři druhy hypermobility:
1. Místní patologickou
2. Generalizovanou patologickou 3. Konstituční
Místní hypermobilita je charakteristická vznikem na základě kompenzačního mechanismu, například na základě kloubní blokády. Generalizovaná hypermobilita vzniká především v závislosti na poruchách aferentace, při centrálních poruchách svalového tonu či při některých extrapyramidových nepotlačitelných pohybech jako
21
atetóza a další. Konstituční hypermobilita je charakteristická generalizovaným zvýšením kloubního rozsahu ve všech kloubech. Jedná se tedy o patologii celého těla, přičemž hypermobilita nemusí být ve všech oblastech na stejném stupni a nemusí být ani stranově symetrická (Janda, 1996).
1.4.2 Anatomické postavení, roviny a osy
Základní anatomické postavení je vzpřímené postavení těla s pohledem očí vpřed, horními končetinami volně spuštěnými podél těla, dlaněmi směřujícími vpřed a napjatými prsty. Dolní končetiny jsou ve stoji spojném, kdy jsou chodidla paralelně vedle sebe. Toto postavení demonstruje obrázek č.5.
Tělo je dále proloženo třemi pomyslnými rovinami a třemi pomyslnými osami, které slouží k lepší orientaci na těle, popisu jeho poloh a poloh a pohybů jeho jednotlivých částí (Janda,1993).
Těmito rovinami jsou:
1. Rovina frontální 2. Rovina transverzální 3. Rovina sagitální
Pro tyto roviny platí, že frontální rovina prochází rovnoběžně s čelem, rovina transverzální prochází tělem napříč, rovina sagitální tělem prochází zpředu vzad a její část procházející středem těla se nazývá rovinou mediální. Všechny tyto tři roviny jsou na sebe vzájemně kolmé. Ke každé rovině náleží osa, kolem které jsou vykonávány pohyby (Hudák, Kachlík, 2013).
Mezi tyto osy řadíme:
1. Osu sagitální
2. Osu transverzální (horizontální) 3. Osu podélnou (svislou)
22
Obrázek. č.5 Základní anatomické postavení a roviny lidského těla (Hudák, Kachlík, 2013)
Kolem frontální osy jsou tedy prováděny pohyby v rovině sagitální, těmito pohyby jsou flexe a extenze. V rovině frontální jsou vykonávány pohyby abdukce, addukce a laterální flexe, tyto pohyby jsou vedeny kolem osy sagitální. Rotační pohyby jako vnitřní a zevní rotace a horizontální abdukce jsou vykonávány kolem podélné osy v rovině transverzální (Janda, 1993).
Klouby lze dělit podle počtu os, kolem kterých lze pohyb v kloubu provádět (viz 2.4.1 Určující faktory kloubního rozsahu), na klouby jednoosé, dvojosé a víceosé, kde je pohyb prováděn kolem všech tří os. Mezi klouby jednoosé řadíme klouby kladkové a čepové, mezi klouby dvojosé kloub sedlový a vejčitý a mezi klouby víceosé kloub kulový (Čihák, 2016).
1.4.3 Metody měření kloubního rozsahu 1.4.3.1 Goniometrické měření
Goniometrie neboli metoda planimetrická je naukou o měření úhlů. Na lidském těle určujeme pomocí goniometrického měření úhel, ve kterém se segment lidského těla nachází, nebo úhel, kterého je možno v kloubní struktuře dosáhnout ať už pohybem aktivním či pasivním. V současné době je nejvíce užívanou metodou metoda plošná uveřejněná Hněvkovským a Polákovou v roce 1955. V této metodě se rozsah pohyblivosti vyšetřuje vždy současně pouze v jedné rovině (Janda, 1993).
23
Pomůcka, která se k měření kloubní pohyblivosti používá, se nazývá goniometr.
Goniometrů existuje mnoho druhů a pracují na různých principech. Za zmínku stojí existence goniometrů jak manuálních, tak i elektrických, lišících se materiálem, tvarem i velikostí. V České republice je nejvíce využívaným goniometrem goniometr mechanický dvouramenný, který byl také použit v praktické části této práce. Tento goniometr se skládá ze dvou ramen s dvojitým tělem kruhovitého tvaru. I přes pohyblivost obou ramen tohoto goniometru označujeme jedno rameno za pevné a druhé za pohyblivé. Pevné rameno v praxi přikládáme na fixovanou kloubní komponentu, pohyblivé rameno je přiloženo ke komponentě pohyb vykonávající. Ze vzájemné polohy ramen lze poté na škále odečíst úhel definující rozsah pohybu (Janda, 1993).
Při měření pomocí goniometru je nutné dodržovat několik zásad, aby bylo měření co možná nejpřesnější.
Těmito zásadami jsou:
1. Správná výchozí poloha (jedná se o polohu, kdy je sledovaný kloub v nulovém postavení)
2. Fixace (správná fixace zajišťuje, že pohyb je vykonáván pouze v izolovaném segmentu a zabraňuje substitučním pohybům)
3. Přiložení goniometru (střed goniometru se přikládá do osy pohybu daného kloubu, pevné rameno se přikládá paralelně s osou fixovaného segmentu, pohyblivé rameno paralelně s osou pohyblivého segmentu)
4. Záznam měření (záznam naměřených hodnot pomocí metody AOA, případně metody SFTR)
Při dodržení zásad poté nepřesnost měření nejčastěji způsobuje nesprávná lokalizace kloubu, špatný odhad středu otáčení či nepřesné odečtení hodnot (Correll a kol., 2018).
Metodou záznamu užívanou v této bakalářské práci je metoda SFTR. Tato metoda byla publikována v roce 1964 dvojicí Russe a Gerhard. Metoda vychází z principu, že pohyb v kloubech se děje ve čtyřech rovinách, a to v rovině sagitální, frontální, transverzální a rotační. Naměřené hodnoty se poté do záznamu zapisují pomocí tří číslic vedle symbolu určujícího rovinu, ve které je pohyb prováděn. Extenze a pohyby směřující od těla se
24
zapisují nejdříve, prostřední hodnota udává výchozí polohu kloubu a ve fyziologickém případě by měla být rovna nule. Formu zápisu demonstruje tabulka č.1 (Janda, 1993).
Tabulka č.1 Předloha SFTR zápisu (Janda, 1993)
S EXTENZE 0 FLEXE
F ABDUKCE 0 ADDUKCE
T EXTENZE V ABDUKCI 0 HORIZONTÁLNÍ ADDUKCE
R ZEVNÍ ROTACE 0 VNITŘNÍ ROTACE
S- rovina sagitální, F-rovina frontální, T- rovina transverzální, R- rovina rotační
Studie věnující se goniometrickému měření udávají vysokou reliabilitu i validitu goniometrického měření. Dle studie Gogia a kol. (1987) věnující se měření rozsahů v kolenním kloubu je goniometrické měření vysoce spolehlivé. Studie udává validitu goniometrie ICC=0,99 a reliabilitu ICC=0,98–0,99 (ICC koeficient vnitrotřídní korelace). To potvrzuje i rešerše (Van Rijn a kol., 2018) zabývající se validitou a reliabilitou měření rozsahu pohybu v lokti. I tato studie udává vysokou validitu i reliabilitu měření s pomocí goniometru.
Na druhou stranu Šigutová (2010) udává ve své práci míru reliability pouze na velmi dobré úrovni, co se týče měření pasivního pohybu, a u aktivního pohybu pouze na přijatelné úrovni.
1.4.3.2 Testy pro hypermobilitu
Při podezření na patologické zvýšení rozsahu v kloubu lze tento předpoklad ozřejmit pomocí užití orientačních testů dle Jandy a Sachseho. Vyšetření hypermobility ovšem v zásadě vždy nakonec vychází z vyšetření rozsahu v kloubu. Pro ozřejmění hypermobility v ramenním kloubu Janda užívá zkoušku šály, zkoušku zapažených paží a zkoušku založených paží. Tyto tři zkoušky budou použity i pro orientační vyšetření v této bakalářské práci před samotným měřením. Výsledkem zkoušek je pak pouze konstatování, zda se hypermobilita u vyšetřovaného jedince vyskytuje, či nikoliv.
Posouzení hypermobility různých segmentů lidského těla se věnuje ve své práci také Sachse, který rozsah pohybu rozděluje do 3 skupin: A- hypomobilní až fyziologický rozsah, B- lehká hypermobilita, C- těžká hypermobilita. Pro posouzení hypermobility ramenního kloubu užívá Sachse 3 testy, z nichž dva jsou analogické k testům
25
Jandovým. Jedná se o analogii testu šály a analogii zkoušky zapažených paží. Vyšetření pouze skapulohumerálního kloubu provádí Sachse pomocí testu pasivní abdukce paže, kdy by za současné fixace lopatky nemělo dojít k abdukci nad 90° (Sachse, 1984).
Všechny tyto testy jsou v praxi především orientační a podávají základní informaci pro další vyšetření. V praxi se užívají především pro jejich jednoduchost.
1.4.3.3 Jiné metody měření kloubního rozsahu
Janda ve své publikaci uvádí i další metody měření kloubního rozsahu. K těmto metodám patří rentgenové metody, které vynikají svou přesností, ovšem nejsou vhodné pro praxi vzhledem k náročnosti jejich provedení a nebezpečí ozáření. Dále uvádí metody fotografické dle Wilsona a Stascha, kdy pomocí fotografie výchozí a konečné polohy lze určit kloubní rozsah. Mezi další metody patří metoda trigonometrická, sferometrická, kinematická, perimetrická či obkreslovací. Pro svou praktičnost ovšem v praxi stále vyniká metoda planimetrická (tedy goniometrické měření) užívaná společně s odhadem aspekcí, který měření povětšinou předchází (Janda, 1993).
1.4.3.4 Kontraindikace měření kloubního rozsahu
Měření aktivního i pasivního rozsahu kloubu je kontraindikováno:
− v oblastech fraktur a dislokací
− bezprostředně po chirurgickém zákroku na svalech, šlachách, vazech a kloubních pouzdrech
Zvýšená pozornost při měření se doporučuje:
− u zánětlivých procesů v samotném kloubu i v jeho okolí
− v oblastech s pokročilou osteoporózou
− po aplikaci analgetik či myorelaxanc
− v případě myositis ossificans
− v místech s výraznou hypermobilitou
− u kloubních ankyloz
− u hemofiliků
− v oblastech výskytu hematomů
− u bolestivých stavů
− po úrazech měkkých tkání
26 (Janda, 1993)
1.5 Ramenní kloub
Kloub ramenní je nejpohyblivější kloub lidského těla, je kulovým kloubem, tedy kloubem víceosým, proto lze v tomto kloubu provádět všech šest základních druhů pohybů (flexi, extenzi, abdukci, addukci a vnitřní a vnější rotaci) i jejich kombinaci- cirkumdukci (Čihák, 2016).
Obrázek č.6 Tři hlavní osy a tři základní směry pohybu v kulovém kloubu- schéma (Čihák, 2016)
A- flexe s extenzí B- abdukce s addukcí C- rotace
1.5.1 Anatomie
Ramenní kloub je jednoduchým kloubem kulovitým volným. V tomto kloubu spolu komunikují lopatka a kost pažní, kdy kost pažní tvoří hlavici a zevní horní úhel lopatky tvoří jamku. Vzhledem k velikosti hlavice a mělké jamce, přičemž rozsah jamky odpovídá pouze jedné třetině rozsahu hlavice, je pro stabilitu ramenního kloubu velmi důležité velké množství okolních struktur (Hudák, Kachlík, 2013).
Kloubní pouzdro ramenního kloubu začíná po obvodu kloubní jamky a upíná se na collum anatomicum humeri. Kloubní pouzdro je na mnoha místech zesíleno pomocí kolemjdoucích šlach a vazů. Mezi tyto šlachy patří především dorsálně šlachy
27
m. supraspinatus, m. infraspinatus, m. teres minor a ventrálně šlacha m. subscapularis.
Soubor těchto svalů a šlach klinicky nazýváme rotátorovou manžetou (Čihák, 2016).
Mezi vazy ramenního kloubu řadíme ligamentum coracohumerale, ligamenta glenohumeralia, ligamentum coracoacromiale. Mimo kloubní pouzdro se poté nachází tihové váčky neboli bursy, které snižují tření mezi kloubním pouzdrem a jeho okolím.
Tyto bursy v ramenním kloubu jsou bursa subtendinca musculi subscapularis, bursa subcoracoidea, bursa subacromialis, bursa subdeltoidea, bursa subtendinea musculi infraspinati a bursa subtendinea musculi teretis majoris (Čihák, 2016).
1.5.2 Rozsah ramenního kloubu
Ramenní kloub je nejpohyblivějším kloubem lidského těla, lze v něm vykonávat všech šest základních druhů pohybů a jejich kombinace. Fyziologický kloubní rozsah pohybu do flexe je udáván v rozsahu 180°. K tomuto pohybu dochází kombinací pohybu v ramenním kloubu a pletenci pažním. V samotném ramenním kloubu (za fixace lopatky) je možné provést pohyb do 120°, zbylých 60° pohybu lze dosáhnout pouze se současnou abdukcí a laterální rotací lopatky. Pro potřeby goniometrického měření rozsahu v ramenním kloubu Janda udává variační šíři rozsahu 160° až 180° (Janda, 1993).
Rozsah pohybu do extenze je udávám ve variační šíři 30° až 60°. Fyziologicky je tento rozsah limitován napětím přední části kloubního pouzdra a ligamenta coracohumerale, dalším limitujícím faktorem je napětí svalů jako m. pectoralis major a m. serratus anterior. Abdukce je stejně jako flexe kombinovaným pohybem, kdy bez účasti lopatky je rozsah pohybu 90°. Za účasti lopatky je rozsah 180°. Janda ve své publikaci udává variační šíři 90° až 180° s tím, že rozsah je závislý na fixaci, tedy zda vyšetřujeme rozsah pouze kloubu ramenního, nebo celého pletence horní končetiny (Janda, 1993).
Dalšími vyšetřovanými pohyby jsou pohyby v rovině transverzální, tedy horizontální addukce a extenze v abdukci. Variační šíře rozsahu horizontální addukce je 120° až 130°. Extenze v abdukci je z hlediska rozsahu velmi variabilní a je velmi závislá na míře zkrácení m. pectoralis major. Rozsah tohoto pohybu je 20° až 30° (Janda, 1993).
28
Poslední skupinou vyšetřovaných pohybů jsou rotace. Tyto pohyby jsou limitovány napětím kloubního pouzdra, glenohumerálních ligament a svalů, pro zevní rotaci m.
subscapularis, m. pectoralis major, m. latissimus dorsi a m. teres major, pro rotaci vnitřní především m. teres minor a m. infraspinatus. Variační šíře rozsahu pohybu pro zevní rotaci se pohybuje v intervalu 55° až 95° a pro vnitřní rotaci 45° až 90° (Janda, 1993).
Dle SFTR zápisu lze tyto rozsahy zapsat následovně:
S: 30-60 - 0 - 160-180 F: 90 (180) - 0 - / T: 20-30 - 0 - 120-130 R: 55-95 - 0 - 45-90
Dané rozsahy pohybu se ovšem mohou lišit dle autora, a proto je vždy nutné uvést autora, dle kterého určujeme normu pro porovnání výsledků. Například podle Haladové a Nechvátalové (2003) pokládáme v ramenním kloubu za fyziologické rozsahy pohybu rozsah do flexe nad 150°, rozsah do extenze do 40°, abdukci v rozsahu 70-90°, horizontální addukci v rozsahu 110-120°, horizontální abdukci v rozsahu 30°, a rotace v rozsahu 90°.
Největší rozdílnost mezi jednotlivými autory, co se týče pojetí fyziologické normy kloubních rozsahů v ramenním kloubu, pozorujeme u pohybů rotačních. Například dle Šíblové, Hlinecké a Kačírkové (1995) je fyziologický kloubní rozsah do vnitřní rotace 70° a do zevní rotace 90°. Russe a Gerhart (1975) poté udávají zevní rotaci v intervalu 0-90° a vnitřní rotaci v intervalu 0-80°.
1.6 Zatížení ramenního kloubu ve volejbale
Volejbal je zařazen mezi takzvané „overhead sporty“, tedy do skupiny sportů, která je charakteristická opakovanými pohyby horních končetin nad horizontálou v elevaci.
Mezi další sporty této kategorie lze zařadit například tenis či basketbal. V těchto sportech se často setkáváme se zraněními ramenních kloubů, a to především z důvodu přetížení. Ve volejbale tvoří největší zátěž pro ramenní kloub skákané podání a útočný úder, hlavně smeč. Toto výrazné jednostranné zatížení může vést k funkčním i
29
strukturálním změnám v ramenním kloubu a následné stranové asymetrii (Kugler, 1996).
Výrazné zatížení ramenního kloubu také potvrzuje studie Reesera (2006), která udává, že zranění ramenního kloubu je třetím nejčastějším zraněním, a to jak ve volejbale mužů, tak i žen. Vezmeme-li v potaz pouze zranění vzniklá z důvodu přetížení, je zranění ramenního kloubu druhým nejčastějším. Dle studie tvoří zranění vzniklá v souvislosti s přetížením ramenního kloubu až 8-20 % z celkového počtu všech zranění volejbalistů. Autor navíc udává, že tento typ zranění je jedním z nejdéle trvajících, co se rekonvalescence týče, a stojí za nejdelším množstvím zameškaného tréninkového času.
Hráči vrcholové úrovně, majíce 16 až 20 tréninkových hodin týdně, provedou každý rok kolem 40 000 útočných úderů. Toto výrazné zatížení je důvodem vzniku mnoha adaptivních změn. Kugler se ve své studii věnoval adaptivním změnám pletence horní končetiny volejbalistů a jeho biomechanickým vlastnostem. Studie potvrdila výraznou stranovou asymetrii horních končetin. Studie též popisuje depresi dominantního ramenního kloubu se současnou depresí a lateralizací lopatky, dále udává zkrácení dorzální části kloubního pouzdra vedoucí k omezení vnitřní rotace dominantního ramenního kloubu. Co se týče svalových dysbalancí, u vrcholových hráčů uvádí hypertonus sestupných vláken m. trapezius, m. erector spinae v oblasti krční páteře, a naopak snížení tonu u rhomboidických svalů a vzestupných vláken m. trapezius. Tyto změny mohou vést k nestabilitě v ramenním kloubu a tím ke zvýšení rizika vzniku zranění (Kugler, 1996).
Depresi a lateralizaci lopatky dominantní horní končetiny volejbalistů potvrzuje ve své studii i Vařeková a kolektiv. Studie se věnovala posturálním a kloubním asymetriím extraligových hráček volejbalu Slovenska. Kromě asymetrie lopatek byla pozorována také asymetrie hřebenů kostí kyčelních, kdy kontralaterální hřeben byl postaven více kraniálně. Tyto asymetrie vedou ke vzniku skoliotického držení tvaru S. U hráče s dominantní pravou horní končetinou toto držení popisujeme konvexitou doleva v hrudní oblasti a konvexitou doprava v oblasti bederní (Vařeková, 2011).
30
1.7 Změny v rozsahu pohybu do rotací
Jak již bylo zmíněno výše, vlivem adaptací ramenního kloubu na zátěž dochází k omezení vnitřní rotace ramenního kloubu. Někteří autoři udávají, že se snížením vnitřní rotace dochází současně i ke zvýšení rotace vnější.
Challoumas (2016) ve své studii porovnával výsledky dalších 9 studií. 3 z těchto studií udávaly zvýšení zevní rotace dominantního ramene současně se snížením rotace vnitřní, 4 studie udávaly pouze snížení vnitřní rotace a poslední 2 studie shledaly bilaterálně shodné rozsahy rotací. Závěrem studie popisuje průměrné zvýšení zevní rotace o -2,3°
až 13° a snížení vnitřní rotace v intervalu -2,2° až -20°.
Dle studie International Journal of Rehabilitation Research (Tonin a kol., 2013) se pasivní rotace profesionálních hráček volejbalu pohybuje v hodnotách 43,3° na dominantní straně a 63,2° na straně nedominantní, co se vnitřní rotace týče, vnější rotaci udává při pasivním pohybu v hodnotách 125,3° na straně dominantní a 116,8° na straně nedominantní.
Dle Kellera (2018) je celkové zvýšení rotace ramenního kloubu dominantní horní končetiny adaptací hráče na opakované švihové pohyby ve velkém rozsahu. Tato adaptace by měla dle autora snížit riziko zranění. Ovšem dojde-li ke snížení celkového rozsahu, pravděpodobnost zranění se zvyšuje.
Toto tvrzení udává i Reesers (2010), který také vnímá snížení vnitřní rotace jako fyziologickou adaptaci a neshledává její korelaci s bolestivostí ani se zvýšeným rizikem zranění.
Jiní autoři naopak souvislost mezi změnou fyziologických rotací a bolestivostí či rizikem zranění uvádí. Podle Burkharta, Morgana a Kiblera (2000) vede snížená vnitřní rotace ke kontraktuře posterioinferiální části kloubního pouzdra ramene. Zvýšená vnější rotace naopak může vést k patologii svalových vláken rotátorové manžety, inpingementu labra či ke vzniku SLAP léze (superior labrum anterior posterior).
31
2 Cíle a úkoly práce , hypotézy
Cíle: Cílem mé bakalářské práce je porovnání kloubního rozsahu ramenního kloubu dominantní a nedominantní horní končetiny výkonnostních hráček volejbalu. Práce by měla ozřejmit míru dysbalance vzniklé jednostranným zatížením.
Úkoly práce:
1. Konzultace odborné literatury (domácí i zahraniční) 2. Volba vhodných metod pro měření
3. Výběr vhodných probandů pro měření 4. Konzultace s vedoucím bakalářské práce 5. Volba vhodné metodiky práce
6. Samotné měření
7. Zpracování výsledků měření a jejich vyhodnocení 8. Závěr
Hypotézy:
Při tvorbě hypotéz jsem vycházela z odborné literatury zpracované v teoretické části.
1. Předpokládám, že na dominantní horní končetině bude omezen rozsah ramenního kloubu do vnitřní rotace, a to především při aktivním provedení pohybu.
2. Předpokládám, že na dominantní horní končetině bude zvýšen rozsah pohybu ramenního kloubu do zevní rotace při aktivním i pasivním provedení pohybu.
3. Předpokládám, že vyjma rotačních pohybů budou kloubní rozsahy u hráček ve fyziologickém rozsahu a stranově symetrické.
32
3 Metodika práce
Metodika výzkumu
Bude se jednat o kvalitativní výzkum, kde bude sběr dat prováděn pomocí měření. Pro potřeby výzkumu bylo zvoleno měření metodou planimetrickou neboli goniometrické měření (Janda, 1993), jež je standardizovanou metodou užívanou v praxi u nás i v zahraničí. Dalšími spíše orientačními testy budou 3 zvolené testy hypermobility podle Jandy (1996). U Jandových testů bude aplikována zkouška šály, zkouška založených paží a zkouška zapažených paží.
Všechny metody výzkumu jsou neinvazivního charakteru. Získaná data byla zpracována na základě prostudované literatury, zabývající se danou tématikou.
Zaznamenávaná data
Zajištění dat kloubních rozsahů v aktivním i pasivním provedení bylo prováděno pomocí plastového dvouramenného mechanického goniometru. Tento typ goniometru je standardizovanou pomůckou k měření dle ISOM a u nás patří k běžně používaným. Byl použit plastový goniometr značky SAEHAN (20 cm dlouhý se stupnicí 0 až 360°).
Měření bylo prováděno s respektováním všech zásad měření a data byla zaznamenávána do předem připravených tabulek (viz příloha č.3)
Obrázek č.7 Dvouramenný goniometr pro měření kloubního rozsahu
Popis vzorku respondentů
Měření se zúčastnilo 25 zletilých výkonnostních hráček volejbalu s aktivním působením v lize. Všechny hráčky účastnící se studie udaly jako dominantní pravou HK. Věk hráček se pohyboval mezi 18 a 34 lety, průměrný věk hráček byl 23,24 let. Všechny
33
hráčky se volejbalu věnovaly minimálně 8 let, v průměru se volejbalu aktivně věnovaly po dobu 14,5 let.
Do projektu nebyly zařazeny hráčky, které v minulosti prodělaly zranění ramenního kloubu, s akutním onemocněním nebo s jakýmkoli onemocněním či omezením pohybového aparátu a v rekonvalescenci po onemocnění či úrazu. S ohledem na charakter výzkumu byly ze studie vyloučeny všechny hráčky specializace libero. Výběr jednotlivých hráček byl konzultován s trenérem družstva.
Sběr dat
Data pro teoretické podklady práce byla získána studiem dostupné české i zahraniční literatury. Pro výzkumnou část bakalářské práce byla data sbírána od září do listopadu 2022. Pro účast ve studii bylo osloveno sedm pražským volejbalových oddílů, z nichž tři s účastí a spoluprací souhlasili.
Část dat týkající se samotných hráček byla získána pomocí dotazování. Hráčky byly dotazovány na svou lateralitu, věk a počet let strávených aktivních hraním volejbalu.
Tato data byla nezbytná pro vyhodnocení výsledků, jiná osobní data hráčky nesdělovaly. Pro zisk dat ohledně kloubních rozsahů v ramenních kloubech hráček bylo použito goniometrické měření doplněné o 3 testy hypermobility podle Jandy. Data byla zaznamenávána do předem připravené tabulky (Příloha č. 3).
Pro měření byly vybrány 3 pražské volejbalové oddíly působící na výkonnostní až vrcholové úrovni. Měření probíhalo v prostorách jednotlivých volejbalových klubů s využitím polohovacího lehátka po domluvě s trenérem a za souhlasu hráček.
Projekt byl schválen etickou komisí FTVS UK pod jednacím číslem 175/22 (Příloha č.1). Informovaný souhlas (viz Příloha č. 2).
Analýza dat
Získaná data byla rozdělena podle jednotlivých pohybů a zaznamenána do tabulek. Pro tvorbu tabulek byl využit Excel. Pro výpočet statistických údajů a tvorbu grafů pro porovnání výsledků byl využit statistický program Jasp 0.16.4. Pro vizualizaci kvantitativních dat byl použit graf krabicového typu.
34
Obrázek č.8 Příklad krabicového grafu s vyznačením významných kvantilů pozorovaných dat (Pavlík, Dušek, 2012)
Krabicový graf je grafem obdélníkového tvaru doplněný o tzv. fousky. V obdélníkovém grafu je vyznačen medián, tedy 50% kvantilu. Ten bývá vyznačen pomocí tečky či tučné čáry. Samotný obdélník poté označuje pozici horního a dolního kvartilu (25% a 75% kvatnilu). Tyto kvantily určují kvartilové rozpětí, tedy 50% všech měřených hodnot. Fousky signalizují polohu těch hodnot, které jsou od mediánu více vzdáleny.
Nejčastěji odpovídají 5% kvantilu pro spodní fousek a 95% kvantilu pro horní fousek, případně odpovídají maximu a minimu. Mimo fousky mohou být navíc označeny odlehlé hodnoty, které se výrazněji odchylují od sledovaného vzorku, bývají značeny pomocí tečky (Pavlík, Dušek, 2012).
35
4 Výsledky
Výsledky studie jsou rozděleny do podkapitol dle jednotlivých pohybů. Samostatnou kapitolu poté tvoří vyšetření hypermobility dle Jandy. Pro zhodnocení goniometrických měření jsem k porovnání výsledků využívala především hodnoty mediánu, tedy střední hodnoty. Medián byl zvolen, neboť jeho hodnota není ovlivněna výraznými výchylkami v měření. Ve většině případů ovšem nebyla hodnota mediánu a průměru výrazně rozdílná (viz tabulky č.3,4,5,6,7,8,9).
4.1 Vyšetření hypermobility dle Jandy
Pro zahájení praktické části studie byly zvoleny tři testy hypermobility dle Jandy (viz 1.4.3.2 Testy pro hypermobilitu). Hráčky byly tedy podrobeny zkoušce šály, zkoušce zapažených paží a zkoušce založených paží. Tyto zkoušky byly provedeny jak pro dominantní HK, tak pro nedominantní HK, přičemž výsledek byl udáván při hypermobilitě jako pozitivní a při fyziologickém rozsahu jako negativní.
Testy byly prováděny a vyhodnocovány následujícím způsobem (Janda, 1996):
I. Zkouška šály
Vyšetření: Hráčka vsedě obejme paží šíji.
Norma: Prsty téměř dosahují k trnům krčních obratlů, loket téměř dosahuje vertikální osy těla.
Hypermobilita: Zvýšení rozsahu objetí šíje. Stranově porovnáváme, o kolik prsty přesáhly osu těla.
Obrázek č.9 Zkouška šály (Janda, 1996)
36 II. Zkouška zapažených paží
Vyšetření: Hráčka se vsedě pokouší dotknout prsty zapažených paží.
Norma: Dochází k dotyku špiček prstů bez zvýšené lordotizace hrudní a bederní páteře.
Hypermobilita: Dle stupně hypermobility vyšší rozsah, schopnost překrýt prsty až celé dlaně, případně dosáhnout na zápěstí.
Obrázek č.10 Zkouška zapažených paží (Janda, 1996)
III. Zkouška založených paží
Vyšetření: Hráčka vsedě založí paže s překřížením v zátylí.
Norma: Dosah špiček prstů k akromionu druhostranné lopatky.
Hypermobilita: Překrytí části nebo i celé lopatky.
Obrázek č.11 Zkouška založených paží (Janda, 1996)
37 Tabulka č.2 Výsledky vyšetření hypermobility
Zkouška šály Zkouška zapažených paží
Zkouška založených paží
DHK NHK DHK NHK DHK NHK
1 + + + - + +
2 + + + + + +
3 + + + + + +
4 + + + + + +
5 + + + + + +
6 + + + + + +
7 + + + - + +
8 + + + + + +
9 + + + - + -
10 + + + + + +
11 + + + + + +
12 + + + + + +
13 + + + - + +
14 + + + + + +
15 + + + + + +
16 + + + + + +
17 + + + - + +
18 + + + + + +
19 + + + + + +
20 + + + + + +
21 + + + + + +
22 + + + + + +
23 + + + + + +
24 + + + - + -
25 + + + + + +
NHK- nedominantní horní končetina, DHK- dominantní horní končetina, + pozitivní, - negativní
V tabulce jsou zeleně vyznačeny zkoušky, které vyšly dle fyziologické normy.
38
Dle výsledků měření v tabulce jasně vidíme, že všechny hráčky měly bilaterálně pozitivní Jandovu zkoušku šály. Při měření dominantní HK byly u všech hráček pozitivní i zbylé dvě zkoušky, tedy zkouška zapažených paží a zkouška založených paží. To znamená, že DHK všech hráček byly dle Všech tří zvolených Jandových testů uznány jako hypermobilní. U nedominantní HK bylo ve zkoušce zapažených paží pozorováno 6 negativních výsledků měření, u testu založených paží pouze 2. Z měření tedy jasně vyplývá, že velká část výsledků je nad fyziologickou normou a dle Jandy bychom tyto výsledky hodnotily jako hypermobilitu. Co se týče stranové symetrie, vzhledem k výsledkům hodnotíme výskyt hypermobility jako bilaterální, ovšem výraznější na straně dominantní HK.
4.2 Kloubní rozsah do flexe
4.2.1 Postup měření (Janda, 1993)
Výchozí poloha: Leh na zádech, podložené DKK. HKK podél těla, vyšetřovaná HK ulnární hranou na podložce, dlaň k tělu.
Fixace: Fixace klavikuly a lopatky z kraniální strany.
Přiložení goniometru: Střed goniometru laterálně na střed hlavice humeru. Pevné rameno je rovnoběžně s podélnou osou trupu, pohyblivé rameno jde středem humeru.
4.2.2 Výsledky měření
Při měření kloubního rozsahu ramenního kloubu do flexe se u většiny hráček objevil bilaterálně přesah fyziologické variační šíře, kterou pro tento směr pohybu udáváme 160-180°, a to jak v aktivním, tak i v pasivním provedení pohybu. Medián i průměrná hodnota se vždy nachází nad horní hranicí normy. Aktivní rozsah pohybu byl u všech hráček nižší než rozsah pasivní nebo stejný. Rozdílnost mezi dominantní a nedominantní končetinou nedosahuje výrazného rozdílu. Tedy medián AP D, AP N a PP N je 185° a medián PP D 190°. Měření tedy udává rozsah do flexe nad fyziologickou normou, ovšem stranově symetrický.
39
Výsledky měření rozsahu pohybu hráček jsou zaznamenány v následujících tabulkách 3, 4 a grafu č. 1. Hodnoty v tabulkách jsou udávány ve stupních.
Tabulka č.3 Kloubní rozsahy jednotlivých hráček při pohybu do flexe Pohyb FLX Norma 160-180
Hráčka AP D PP D AP N PP N Hráčka AP D PP D AP N PP N
1 180 185 180 185 14 180 185 175 180
2 190 195 190 195 15 185 190 190 190
3 190 195 185 190 16 190 190 180 185
4 180 180 180 180 17 180 180 185 185
5 190 195 185 190 18 185 190 185 190
6 190 190 190 190 19 180 180 180 180
7 180 180 180 185 20 180 185 185 185
8 185 185 180 185 21 185 190 185 190
9 185 190 180 185 22 180 185 180 190
10 190 195 190 190 23 185 195 180 185
11 180 185 180 180 24 185 190 185 195
12 185 190 185 185 25 180 190 180 190
13 180 185 175 180
FLX- flexe, AP D- aktivní pohyb dominantní horní končetiny, PP D- pasivní pohyb dominantní horní končetiny, AP N- aktivní pohyb nedominantní horní končetiny, PP N- pasivní pohyb nedominantní horní končetiny
Tabulka č.4 Statistické zhodnocení měření rozsahu FLX
FLX NORMA: 160-180°
Pohyb AP D PP D AP N PP N
Průměrná hodnota 184,20 188,40 183,20 187,00 Medián 185,00 190,00 185,00 185,00 Maximum 190,00 195,00 190,00 195,00 Minimum 180,00 180,00 175,00 180,00 Směrodatná
odchylka 3,92 5,04 3,97 4,24
FLX- flexe, AP D- aktivní pohyb dominantní horní končetiny, PP D- pasivní pohyb dominantní horní končetiny, AP N- aktivní pohyb nedominantní horní končetiny, PP N- pasivní pohyb nedominantní horní končetiny
40 Graf č. 1 Rozsah pohybu do flexe
ROM- Range of motion (rozsah pohybu), AP D- aktivní pohyb dominantní horní končetiny, PP D- pasivní pohyb dominantní horní končetiny, AP N- aktivní pohyb nedominantní horní končetiny, PP N- pasivní pohyb nedominantní horní končetiny
Modře vyznačená oblast značí fyziologickou variační šíři.
4.3 Kloubní rozsah do extenze
4.3.1 Postup měření (Janda, 1993)
Výchozí poloha: Leh na břiše, nohy mimo stůl. Hlava na straně, odvrácena od strany vyšetřované. HKK podél těla, radiální hranou na podložce, dlaně k tělu.
Fixace: Fixace klavikuly a lopatky z kraniální strany.
Přiložení goniometru: Střed goniometru laterálně na střed hlavice humeru. Pevné rameno je rovnoběžně s podélnou osou trupu, pohyblivé rameno jde středem humeru.
