Vysoká škola ekonomická v Praze
Fakulta mezinárodních vztahů
Diplomová práce
Sjednocené Německo ve sjednocující se Evropě (vybrané aspekty)
Diplomant: Bc. Jitka Michalicová
Vedoucí práce: Prof. Ing. Jaroslav Jakš, DrSc.
Obsah
Úvod ...1
1 Německo před sjednocením...4
1.1 Poválečné Německo ...4
1.2 Spolková republika Německo versus Německá demokratická republika ...5
2 Rok 1989/90 – pád vlády SED ...12
2.1 Vnější faktory krize ...12
2.2 Vnitřní faktory krize...14
2.3 Komunální volby...16
2.4 Masový exodus...16
2.5 Masové protesty a opozice...17
2.6 Pád SED ...18
2.7 Pád Berlínské zdi ...20
3 Cesta Německa ke sjednocení...23
3.1 Kulatý stůl...25
3.2 Kohlův desetibodový plán...26
3.3 Jednání SRN a NDR...29
3.4 První demokratické volby v NDR...32
3.5 Měnová, hospodářská a sociální unie...39
3.5.1 Měnová unie ...40
3.5.2 Hospodářská unie...43
3.5.3 Sociální unie ...45
3.5.4 Hodnocení hospodářské a měnové unie...46
3.6 Vnější aspekty sjednocení ...47
3.7 Smlouva o sjednocení ...54
3.8 Role ES v procesu německého sjednocení...59
4 Německo po sjednocení...63
Závěr ...74
Zusammenfassung ...76
Seznam grafů a tabulek...77
Seznam literatury...78
Přílohy...80
Příloha 1: Německá demokratická republika (1947-1990)...80
Příloha 2: Tabulky s makroekonomickými ukazateli SRN po roce 1990...81
Příloha 3: Grafy s makroekonomickými ukazateli pro NSZ po roce 1990...93
Úvod
Německo hraje jak na evropském, tak i světovém politickém poli významnou roli. Po druhé světové válce se muselo Německo bohužel nedobrovolně rozdělit, ale jeho západní demokra- tická část se nadále podílela na všech významných integračních procesech, které se v danou dobu odehrávaly na politické scéně. Zpočátku bylo západní Německo přizváno k těmto poli- tickým událostem ve snaze jej zkrotit a zamezit tak německé agresi, která ještě dlouhá léta by- la v myslích mnoha evropských zemí. Velmi záhy se ale podařilo Německo umírnit a vytvořit z něj rovnocenného politického partnera - zde ale hovoříme opět jen o západní části, protože východní Německo (Německá demokratická republika) bylo absolutně vyčleněno ze světové- ho dění a oddaně podléhalo moci Sovětského svazu.
Poválečné demokratické Německo přistoupilo k razantním reformám a k zavedení sociálního tržního hospodářství, které mu vynesly dnes všem známý hospodářský zázrak. Na základě této hospodářské prosperity se Německo stalo vedle USA a Japonska významným třetím hospo- dářským centrem světa.
Po dlouhých pětačtyřiceti letech, kdy vedle sebe koexistovaly dva německé státy, které se roz- víjely politicky a hospodářsky naprosto rozdílně, byly nakonec celkem rychle a poklidně sjed- noceny.
Tato diplomová práce nesoucí název Sjednocené Německo ve sjednocující se Evropě se přede- vším zaměřuje na analýzu procesu sjednocení Německa, a tudíž je na ni kladen největší důraz v celé práci. Německo, které se během studené války stalo dějištěm konfliktu mezi Východem a Západem, zapříčinilo svým sjednocením vývoj politických změn, které konec konců vyústily v rozpad celého sovětského impéria. Sjednocení Německa se de facto stalo platformou pro transformaci ekonomik, které byly po dlouhá desetiletí usurpovány mocenským monopolem Sovětského svazu.
Sjednocení Německa se odehrálo opravdu rychle a hlavně do poslední chvíle zcela nečekaně, protože političtí představitelé Německé demokratické republiky byli natolik oddaní sovětské- mu socialismu, že dokonce i odmítali reformní rozvoj, který nastolil ke konci osmdesátých let Michail S. Gorbačov.
Toto politické sjednocení se dodnes těší své exkluzivitě, a proto jej není možné analogicky porovnat s jinou politickou událostí. Dopady německého sjednocení nebyly zásadní jen pro
samotné Německo, ale zároveň významně ovlivnily vývoj Evropského společenství (ES), kte- ré na počátku devadesátých let začalo významně uvažovat o nové náplni svého poslání. Ev- ropské společenství vnímalo tehdejší politickou situaci jako výzvu a chtělo do svých struktur také začlenit země střední a východní Evropy - byla to právě Německá demokratická republi- ka, která posloužila jako zkušební integrační proces. Akceptace přidruženého východního Německa v evropských strukturách byla opravdu zcela novou zkušeností pro Evropské spole- čenství a posléze i Evropskou unii.
Hlavním cílem diplomové práce je důkladně analyzovat vnitropolitickou situaci západního a východního Německa, která pak vyústila v tuto historicky významnou politickou událost.
V první kapitole nastiňuji politické dění na území poválečného Německa, které bylo ve správě vítězných mocností. Z důvodu neslučitelných politických názorů mezi Západem a Východem pak došlo k rozdělení Německa. Tato politická změna mocenských struktur trvala dlouhých pětačtyřicet let.
Nový vývoj pak s sebou přinesly události na přelomu roku 1989/1990 na území Německé de- mokratické republiky, jejichž detailní rozbor je uveden v druhé kapitole.
Následující třetí kapitola věnována detailní analýze procesu sjednocení je klíčovým tématem této diplomové práce. Tato ústřední kapitola je důkladně rozčleněna na postupný vývoj poli- tické situace v Německé demokratické republice a jejich příprav na německé sjednocení.
V textu se prolínají z počátku odlišné přístupy k německé otázce z pohledu samotné NDR a SRN. Dalším záměrem, který s výše uvedeným cílem souvisí, je také hlouběji prozkoumat vnější politické vazby Německa, bez kterých by nikdy nedošlo k německému sjednocení. V jednotlivých rozborech se snažím zdokumentovat postoje všech čtyř mocností, v jejichž rukou ležela budoucnost rozděleného Německa. Na závěr této kapitoly také nastiňuji postavení ES k celé dané problematice.
Čtvrtá kapitola pojednává o sjednoceném Německu, jehož politické sjednocení je již ukončeno a na pořad dění se dostává nová problematika – otázka hospodářského sjednocení Německa.
Tato kapitola je založena na statistické analýze makroekonomických ukazatelů, jejichž pro- střednictvím jsem chtěla podtrhnout rozdílnou úroveň východoněmecké a západoněmecké ekonomiky, která přetrvává až dodnes.
Na závěr bych chtěla ještě zdůraznit, že jsem převážně čerpala z německé literatury, a proto věřím, že mnou uvedené poznatky a závěry budou pro české čtenáře zajímavé, ba dokonce je seznámí s novými informacemi.
Výběr tématu mé diplomové práce pro mě byl více než jasný, v dětství jsem dlouhá léta strávi- la v Německu, přesněji v Berlíně, kde jsem na vlastní kůži mohla vnímat atmosféru nově sjed- noceného Berlína. Ponechalo to ve mně tak silné zážitky, že jsem se rozhodla věnovat diplo- movou práci této problematice. Berlín je mým druhým domovem, a proto pokaždé když se tam vracím, stále vnímám následky rozděleného Německa.
1 Německo před sjednocením
Tato kapitola se věnuje historickému a politickému vývoji Německa, které bylo důsledkem prohrané druhé světové války rozděleno. Osud německého agresora ležel od počátku v rukou čtyř vítězných mocností. Velmi brzy se ale rozpoutal spor mezi Západem a Východem, resp.
mezi dvěma největšími mocnostmi USA a SSSR. Strategická poloha Německa se stala osudo- vou, a tudíž Německo se stalo dějištěm mocenských sporů těchto dvou velikánů. Konec stude- né války nechal na sebe dlouho čekat, po dobu dlouhých padesáti let bylo Německo rozděleno na dva státy. Naštěstí situace nevyvrcholila v ozbrojený konflikt mezi západním a sovětským blokem a v roce 1990 došlo v historii již k druhému sjednocení Německa.
1.1 Poválečné Německo
Po druhé světové válce bylo poražené Německo rozděleno do okupačních zón – tento osud byl Německu přiřčen v červenci 1945, kdy se vítězné mocnosti sešly na Postupimské konferenci.
Německo se ocitlo v tzv. „hodině nula“. Celé území bylo rozděleno do čtyř okupačních pásem, ten samý osud postihl i Berlín – hlavní město bylo rozčleněno na americký, britský, francouz- ský a sovětský sektor. V roce 1947 ztroskotaly snahy o sjednocení poválečného Německa, proti sobě stály Spojené státy americké (USA), Velká Británie (VB) a Francie na straně jedné a Sovětský svaz (SSSR) na straně druhé. Příprava na vznik společného demokratického Ně- mecka byla odporem komunistů na více než čtyřicet let odvrácena a začátku studené války mezi Sovětským svazem a západními mocnosti nebylo možné již zabránit.
Toto způsobilo naprosto rozdílný vývoj nejen na politické, ale i hospodářské úrovni.
V sovětské zóně se kormidla ujali komunisté; byla zde dosazena vláda, která byla oddaná Moskvě. Tehdejší sociální demokraté byli silou moci sloučeni s komunisty, a tak vznikla poli- tická strana Jednotná socialistická strana Německa1 (SED). Naopak v západních okupačních zónách byly položeny demokratické a liberální základy politického systému.
Osud německého hospodářství byl zprvu založen na jeho deindustralizaci. Ta byla upřednost- ňována převážně Francií, ale i USA, čímž měla být odvrácena opětná německá agrese. Kon- cem roku 1946 se ale postoj USA ke spojenecké hospodářské politice změnil a administrativa
1 Sozialistische Einheitspartei Deutschlands (SED) – politická strana vznikla roku 1946 na základě donuceného
prezidenta Trumana zavedla Marshallův plán2, do kterého se zapojilo i Německo. A priori z této hospodářské pomoci nebyl žádný stát formálně vyloučen, nicméně stanovená podmínka pro úzkou spolupráci a komunikaci mezi účastnickými zeměmi byla pro Moskvu nepřijatelná3. Západní Německo, respektive tzv. trizonie4, začalo zapojením do Marshallova plánu rekon- struovat zaostalý průmysl, čímž byl nastartován německý hospodářský zázrak („Wirtschaft- swunder“). Tento celý proces předurčil neodkladné rozdělení Německa, které bylo v červnu 1948 podtrhnuto měnovou reformou v západních zónách a sovětskou blokádou Západního Berlína5.
Německo bylo na dlouhá desetiletí rozděleno - na území trizonie vznikla jejím sjednocením 23. května 1949 Spolková republika Německo (SRN) a na východě 7. října téhož roku Sověti reagovali založením Německé demokratické republiky (NDR).
1.2 Spolková republika Německo versus Německá demokratická republika
Východní a západní bloky se stále více od sebe oddalovaly a to v politické a hospodářské ro- vině – i přes společnou dohodu Spojenců na Postupimské konferenci, že Německo bude spra- vováno jako samosprávná hospodářská jednotka.
USA jako hlavní spojenecká mocnost spíše inklinovala k vytvoření demokratického Německa jen na území západních Spojenců s obětováním východního bloku, naproti čemuž Sovětský svaz chtěl na celém německém území uplatnit koncept socialistického režimu. Tyto dvě zá- sadně se rozcházející politické vize nemohly dlouhodobě vedle sebe koexistovat v rámci jed- noho území, a tak došlo ke vzniku dvou německých států.
2 Dne 5.6.1947 přednesl ministr zahraničí USA George Marshall na Harvardské univerzitě návrh této hospodář- ské a finanční podpory evropským zemím. (viz Encyklopedie moderní historie, str. 301). Realizací celého projek- tu byla pověřena nově vzniklá mezinárodní organizace - Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC). Hospodářská pomoc byla v převážné části čerpána na nákup investičních celků z USA (stroje apod.), jen ojediněle byly peníze čerpány přímo. Finanční prostředky tak de facto nikdy neopustily USA.
3 více viz Encyklopedie moderních dějin (1999), str. 301-302
4 americké, britské a francouzské okupační zóny
5 tzv. „Luftbrücke“ – Sověti uzavřeli veškeré pozemní koridory k zásobování západního Berlína, jediná možnost jak během dlouhých 14 měsíců blokády zabezpečit zásobování obyvatel bylo pomocí leteckého koridoru - „letec- kého mostu“ (více viz Encyklopedie moderních dějin (1999), str. 53)
Na základě zdůraznění provizorního charakteru státoprávního útvaru schválila 8. května 1949 Parlamentní rada ústavu, kterou vypracovala na základě pověření Spojenců. Dne 23. května 1949 byla vyhlášena ústava6, a tímto aktem vznikla SRN. Hlavní myšlenkou německé otázky se stala preambule této ústavy: „Celý německý národ je vyzván k tomu, aby na základě vlastní- ho rozhodnutí završil jednotu a svobodu Německa“7. Tento záměr měl být zohledňován všemi vládami Spolkového republiky v rámci německé i zahraniční politiky.8 Předsedou Parlamentní rady byl zvolen Konrad Adenauer, který sehrál pro západní Německo ústřední roli, a posléze byl jmenován prvním poválečným kancléřem SRN. Adenauer byl zakladatelem a předsedou politické strany Křesťansko-demokratické unie (CDU) a dodnes je považován za jednoho z nejvýznamnějších politiků Německa dvacátého století. Tento primát zcela jistě sdílí s Helmutem Kohlem, jehož význam pro Německo bude v této práci zdůrazněn později.
Sovětský blok nemohl samozřejmě zaostávat za jeho největším konkurentem, a proto 7. října 1949 byla ustavena druhá německá Národní rada („Zweite Deutsche Volksrat“) jako provi- sorní Lidová sněmovna („Volkskammer“), která schválila ústavu. Tímto krokem byla založena NDR.
Ve Spolkovém republice, kde byl zřízen legitimně demokratický politický systém na základě svobodných voleb, bylo klíčovou otázkou zapojit se do integračních aktivit probíhajících na západ od něj. Z tohoto titulu byla zahraniční politika kancléře Adenauera orientovaná směrem na západ – hlavním cílem bylo co nejužší zapojení do transatlantických a západoevropských hospodářských a bezpečnostních struktur. Adenauer se touto taktikou bránil před možným rozšířením sovětského vlivu a docílil tak postupného nabývání německé suverenity, která byla tolik poškozena okolnostmi druhé světové války. Západoněmecký kancléř vytvářel tedy poli- tiku západní integrace, která byla již od samého začátku evropského rázu. Německo bylo za- pojeno do veškerých možných integračních aktivit, které se v dané době na evropském nebo mezinárodním území odehrávaly. Celý tento proces byl zahájen v roce 1951 vstupem do Rady Evropy, dále následovalo spoluzaložení prvního integračního seskupení dnešní Evropské unie,
6 tzv. Základní zákon („Grundgesetz“)
7 Originální znění preambule:„Das gesamte Deutsche Volk bleibt aufgefordert, in freier Selbstbestimmung die Einheit und Freiheit Deutschlands zu vollenden“
jednalo se o tzv. Pařížskou smlouvu9, která byla podepsána v roce 1951 a vstoupila v platnost rok poté. V roce 1955 SRN vstupuje nejdříve do Západoevropské unie (ZEU), čímž se stalo signatářem původního Bruselského paktu a splnilo tak podmínku pro vstup do Severoatlantic- ké aliance (NATO); oba tyto kroky konečně naplnily tehdejší ambice krátce existujícího Ev- ropského obranného společenství (EOS). Rok 1957 byl významný podpisem Římských smluv – Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (EUROATOM) a Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství10.
Padesátá léta byla vskutku bohatá na zakládání či začleňování do integračních seskupení. Zá- měr Konrada Adenauera byl integračními aktivitami naplněn – Německo se těšilo podpory západních mocností a odvrátilo tak hrozící rozšíření sovětského impéria. Německo tak koneč- ně získalo uznání, která změnilo německé postavení z protivníka na spojence. Jediné co se Adenauerovi nepodařilo uskutečnit bylo, že jeho integrační politika nezapůsobila na východní Německo jako „magnet“ a nevytrhla ho ze spáru Sovětského svazu.
Na území NDR byl vývoj zcela odlišný. Východní Německo bylo nekompromisně začleněno do mocenských struktur komunistického režimu a integrace Německa do sovětského bloku byla více než rychlá. V roce 1950 se NDR stala členem Rady pro vzájemnou hospodářskou pomoc (RVHP)11, která byla založena jako protiklad k Marshallovu plánu, do kterého, jak již bylo řečeno, Sověti odmítli vstoupit. Další odezvou na západoevropský vývoj byla formace Varšavského paktu12, do kterého byla NDR včleněna v roce 1955. V říjnu téhož roku Moskva
9 Podepsána na základě předchozí iniciativy – Schumanova plánu – dne 18.4.1951 jako Smlouva o založení Ev- ropského společenství uhlí a oceli mezi zástupci Francie, SRN, Itálie a zemí Beneluxu (ESUO). Hlavním úkolem integračního celku byla sektorová spolupráce ve vytvoření společného trhu pro uhlí a ocel. Tato smlouva byla jako jediná uzavřena na dobu určitou – na 50 let a v roce 2002 ESUO zaniklo.
10 Jedná se o další dvě evropská integrační seskupení, která vznikla v roce 1958 a byla uzavřena na dobu neurči- tou. V roce 1967 byla společně s ESUO sloučena v Evropská společenství (ES). Dnes jsou ES součástí prvního pilíře Evropské unie.
11 RVHP vznikla v roce 1949 a členy byly vedle SSSR všechny země střední a východní Evropy, které si Moskva podmanila včetně Mongolska, Kuby a Vietnamu. Rada měla zabezpečit náhradu odbytu výrobků z nových socia- listických států, které ztratily díky odtržení od západních trhů. Sovětský svaz ale měl příliš velké ambice a ne- mohl jich dostát z důvodu nedostatku ekonomických zdrojů .
12 Varšavský pakt byl opět jen reakcí na vznik mezinárodní organizace – tentokrát se jednalo o NATO. Jednalo se o vojenský spolek, kterému velel Sovětský svaz, do něhož začlenil ČSSR, Bulharsko, Polsko, Rumunsko, Ma- ďarsko a NDR, do roku 1968 i Albánii. Strategicky byl pakt vytvořen jako kontrolní nástroj nad socialistickými státy východní Evropy.
konečně přiznala východoněmeckému státu suverenitu, bohužel se ale jednalo o formální ges- to, které pozbývalo na politickém významu. Po smrti Stalina, v roce 1953, se moci ujal Nikita S. Chruščov, který místo Stalinem propagovaného konceptu neutralizace celého Německa při- šel s teorií dvou států. Tímto padla myšlenka Stalina uplatnit socialismus na celém německém území. Naopak NDR zaujalo strategii izolace. Největší problémy se objevovaly v oblasti vnit- rostátního pohybu osob a nejvíce viditelný byl tento problém na území Berlína, který byl roz- dělen mezi hlavní rivaly studené války.
NDR bylo velmi pečlivě sovětizováno ve všech rovinách – v politické, hospodářské, ale i spo- lečenské. Veškerá moc byla centralizována v politické straně SED, neexistovaly svobodné volby, ani základní lidská a občanská práva. Systémové změny rovněž probíhaly v hospodářství, které začalo podléhat sovětskému modelu centrálně plánované ekonomiky.
Vývoj ve východní části Německa však vedl k rostoucí nespokojenosti občanů, která vyústila v hromadné útěky na Západ. Hlavními důvody byly skromné životní podmínky a státní repre- se, které zvyšovaly všeobecně nevoli. Napjatá situace vystupňovala v protesty stavebních děl- níků v Berlíně ve dnech 16. – 17. června 1953, které se nekontrolovatelně rozšířily na celé území NDR. Situace byla tak neovladatelná pro úřadující politickou stranu, že národní povstá- ní musela být potlačena sovětskými vojsky. Avšak západní mocnosti do tohoto konání z obav možného válečného konfliktu nezasáhly, a proto jen danou situaci v písemném protestu oko- mentovaly.
Restriktivní politika SED ukončila jakoukoliv přetrvávající naději ve znovusjednocení, stavba Berlínské zdi13, která představovala destabilizační element, zpečetila odluku dvou německých států na dalších dlouhých třicet let. Walter Ulbricht, předseda SED14 a Státní rady, tvrdil, že NDR byla jediným legitimním německým státem. Jeho tvrzení bylo v roce 1967 podtrženo schválením zákona o státním občanství NDR. V roce 1968 následovalo vydání nové ústavy, která označila NDR za „socialistický stát německého národa“15. I tyto absurdní kroky Západ pozoroval velmi pasivně a odmítl veškeré možné zásahy - riziko válečného konfliktu bylo pří- liš veliké.
13 Stavební kámen zdi byl položen 13. srpna 1961, během její existence tu zahynulo více než 200 lidí, kteří se snažili uniknout totalitnímu režimu ve východním Berlíně. Přísná kontrola se aplikovala ale i na hranici mezi NDR a SRN, i zde umírali lidé.
14 resp. první sekretář ústředního výboru SED (1949-1971)
Konec šedesátých let vnesl obrat do německo-německých vztahů. V roce 1969 došlo k politické změně ve Spolkové republice, politická strana SPD vyhrála volby a její předseda Willy Brandt se stal kancléřem, jednalo se již o čtvrtého kancléře SRN v pořadí. Brandt se za- sloužil o uvolnění dosavadních vztahů mezi západním a východním Německem, docílil ho prostřednictvím jeho tzv. nové „Ostpolitik“. Brandt se zasazoval o tuto východní politiku již před svým zvolením na post kancléře, od roku 1966 působil totiž jako ministr zahraničních věcí.
Jako první konkrétní krok nové koncepce vláda SRN v létě 1967 oznámila, že je ochotna vzdát se práva na jednostrannou reprezentaci německého národa. […] Ministr zahraničí Scheel sjed- nal v květnu 1970 sovětsko-německou dohodu, která odmítala použití vojenské síly jako způ- sob řešení vzájemných sporů, a v prosinci téhož roku Smlouvu o přátelství s Polskem, uznáva- jící prozatímní hranici na linii Odra-Nisa.16 Tato politika uvolnění nakonec umožnila i uzavře- ní úmluvy mezi západními Spojenci a SSSR, která řešila situaci Berlína jako rozděleného měs- ta. Úmluva potvrdila práva a povinnosti všech čtyř vítězných mocností za podmínky dodržení rozdílných postavení a zároveň stanovila, že nesmí dojít k jednostranné změně. V praxi se tato úmluva promítla v drobných úlevách v oblasti tranzitní a rekreační dopravy.
I na straně NDR došlo k politické změně, v květnu 1971 byl Walter Ulbricht nahrazen Eri- chem Honeckerem. Tato změna ve vedení umožnila v roce 1972 podepsání Smlouvy o zása- dách vztahů mezi SRN a NDR („Grundlagenvertrag“), která vymezila linii pro spolupráci a vzájemný vztah obou zemí. Tato koncepce byla určující a respektovanou až do sjednocení Německa v roce 1990. Období normalizace s sebou neslo další úspěchy - oba německé státy byly v roce 1973 přijaty do OSN, čímž došlo de facto k mezinárodnímu uznání existence NDR.
I když se německo-německé vztahy těšily plodnému uzavírání vzájemných úmluv17, SED pod vedením Honeckra opět přistoupila k politice izolace. [SED] označila Spolkovou republiku Německo za zahraničí a trvala na tom, aby z faktické existence dvou německých států byly vyvozeny právní důsledky. V roce 1974 odstranila všechny celoněmecké vazby z ústavy. Ná- zev „deutsch“ zmizel z oficiální slovní zásoby. Cestování na Východ bylo v roce 1980 pro západní návštěvníky omezeno prostřednických drastických vynucených směn.18
16 Encyklopedie moderních dějin (1999), str. 353
17 V letech 1972-1989 bylo mezi SRN a NDR uzavřeno více než třicet vzájemných úmluv.
18 cit. Grünbaum (2000), str. 18
Snaha vedení SED vybudovat v mysli občanů vlastní identitu NDR ale selhala. Expert na vý- chodní Evropu Gerhard Wettig danou situaci popisoval takto: „Protože selhal pokus východo- německému obyvatelstvu zprostředkovat pocit, že jsou socialistickým národem, který je oddě- len od západních kapitalistických zemí, zůstali fixováni na západoněmecké atributy. Tím zů- stala východnímu Německu slabost pro hodnoty a normy Spolkové republiky Německo, která nadále zůstala vnímána jako „pravé“ Německo zásluhou uměle nastaveného komunistického režimu.“19
V roce 1982 došlo v Bonnu k další změně ve vedení, po dvou kancléřích SPD Brandtovi a Schmidtovi se vedení ujala vládní koalice CDU/CSU s FDP20 v čele s Helmutem Kohlem. Je- ho vláda sice navazovala na dosavadní „německou politiku“ předchůdců, ale zároveň dávala vývoji vlastní přízvuk. Opět se důrazněji dostala na povrch otázka německého sjednocení, kte- rá byla určena významným cílem politiky SRN. V praxi byla ale vláda daleko více pragmatič- tější. Příkladem tomu byly dva miliardové úvěry, které byly NDR poskytnuty soukromým bankovním konsorciem a za které se vláda SRN zaručila, stejně tak jako uskutečněná návštěva Honeckera v Bonnu.21
Zásadní změnu v politickém vývoji znamenal nástup Michaila S. Gorbačova, který se 10.
května 1985 stal generálním tajemníkem komunistické strany SSSR (KSSS). Gorbačov přišel po dlouhé době s reformními kroky („Perestrojka“ a „Glasnost“), kterými chtěl zamezit hos- podářskému propadu Sovětského svazu, a potažmo i celého sovětského bloku. Úkolem pe- restrojky byla především restrukturalizace sovětské ekonomiky. Na ekonomické reformy pe- restrojky navazovaly také širší změny vedoucí k demokratizaci společnosti, soustředěné v pro- cesu tzv. glasnosti, tj. politiky otevřenosti. Veškeré změny ale měly být prováděny tak, aby zůstala zachována vedoucí úloha komunistické strany a socialistický systém. Proto se také ho- vořilo o demokratizaci a ne demokracii a o glasnosti a ne svobodě slova. Reformní kroky ale nebyly dostatečně radikální k tomu, aby nastartovaly umírající sovětskou ekonomiku. Nicmé- ně Gorbačov dosáhl jistých úspěchů v decentralizaci a zvýšení samostatnosti podniků. Beze změny zůstaly ale jiné atributy centrálně plánovaného hospodářství – kontrola cen, nesměni- telnost rublu, neexistence soukromého vlastnictví a pokračující státní dozor nad ekonomikou.
19 cit. Wettig (1996), str. 391
20 „Freie demokratische Partei“ – Svobodná demokratická strana, jedná se o liberální politickou stranu.
To dovedlo zemi spolu s národnostními a náboženskými problémy a vysokým vojenským roz- počtem, který dosahoval desítek procent sovětského HDP, až k rozpadu.
Tyto okolnosti jen nahrály vývoji, který byl nastartován v roce 1989 ve všech komunistických zemích východní Evropy.
2 Rok 1989/90 – pád vlády SED
Pád politického režimu SED byl dlouhodobě předurčen. Od počátku osmdesátých let byly ve východní Evropě zaznamenávány první náznaky revolučních hnutí, která postupně socialistic- ký režim oslabovala a nakonec vyústila v celém východním bloku v roce 1989 v revoluční vl- nu.22 Průkopníky reforem bylo Polsko a Maďarsko, ostatní státy Varšavského paktu (NDR, ČSSR a Rumunsko) se bránily jakékoliv podobě reforem. Helmut Kohl popsal tehdejší poli- tickou situaci následovně: „Pozoroval jsem vývoj ve Varšavském paktu s nadějí, avšak i s ur- čitou skepsí. [...] Vždycky jsem doporučoval, abychom se nechali vést fakty a realitou, a ne nějakými iluzemi. Přesto nebylo možno přehlížet, že v Maďarsku, Polsku a Sovětském svazu nastaly procesy, které – pokud by se vedoucí představitelé dokázali udržet u moci – by byly nezvratné.“23
2.1 Vnější faktory krize
Lidová povstání v září 1989 znamenala konec resp. vrchol politické, hospodářské a společen- ské krize NDR. Tomuto vyvrcholení předcházelo: nedostačující legitimita politického systé- mu, narůstající hospodářská krize a reformní deficit. NDR se ocitla na pokraji kolapsu, sama – bez jejího dlouholetého rádce a partnera Sovětského svazu.
Michail S. Gorbačov, otec reforem perestrojka a glasnost, velmi dobře odhadl krizový stav sovětského centrálně plánovaného hospodářství a zastaralého socialistického systému. Nejprve se Gorbačov zaměřil na odstranění hospodářských problémů a poté chtěl provést jeho demo- kratizaci společně s demokratizací státu a politické strany. Nový sovětský generální tajemník se nebál kritizovat jeho předchůdce a naznačoval, že jen zásadní změny systému jej můžou zachránit a posléze i posílit. Jeden z hlavních problémů představoval rozsáhlý zbrojní arzenál sovětské armády. Z tohoto důvodu se SSSR nejvíce koncentroval na odzbrojování24 a urovná- vání vnějších konfliktů, a tím tak zamýšlel uvolnit napjaté vztahy se západními mocnostmi.
Jeho vnější zájmy byly tak velkou prioritou, že Gorbačov dokonce i odvolal Brežněvovu dok- trínu, která zajišťovala omezenou suverenitu států sovětského bloku. Tato doktrína garantova-
22 viz Internationale Beziehungen I. (2003), str. 48
23 cit. Kohl (1996), str. 31-32
la absolutní moc SSSR ve všech mu podléhajících státech a zároveň zaručovala existenci ko- munistického režimu. Sovětský svaz si tímto krokem odebral právo intervenovat, a tudíž se otevřel prostor pro demokratickou revoluci. Jak již zde bylo naznačeno, bylo to právě Polsko a Maďarsko, které tuto jedinečnou šanci využily. V lednu 1989 byly v Maďarsku připuštěny no- vé politické strany a v létě téhož roku komunistická strana odstoupila. V Polsku zase vláda začala jednat s opozicí u tzv. „Kulatého stolu“ a již v červnu povolila v zásadě svobodné vol- by, které v srpnu zvolily první vládu vedenou nekomunisty.
Německá demokratická republika se ocitla ve zvláštní situaci – byla zvyklá na SSSR jako ga- ranta moci a sovětská vojska, která byla na německém území dlouhodobě umístěna, předsta- vovala základní prvek vnitřní stability politického systému NDR. Východní Němci, resp. Ho- necker a jeho politická garnitura, vnímali Sovětský svaz jako partnera nejen politického, ale i hospodářského významu – Sověti byli hlavním obchodním partnerem v oblasti surovinových dodávek a hlavní odběratel východoněmeckých průmyslových výrobků. SED odmítla násle- dovat nastolený reformní trend a ze dne na den se ocitla sama, bez sovětské podpory. Samo- statnost východoněmeckého socialismu se stala prioritou. Erich Honecker ve svém projevu k sedmdesátému výročí komunistické strany Německa pronesl: „V tomto státě nebudeme naši socialistickou společnost vytvářet ve vzduchoprázdném prostoru, tak jako jinde, a ani ne za daných podmínek, které u nás neexistují. Budeme ji budovat v barvách NDR.“25 Honecker proklamoval, že politická a hospodářská situace v NDR je stabilní, a proto není třeba podstu- povat zásadní změny. Oproti tomu východoněmečtí obyvatelé přivítali kladně Gorbačovu re- formní politiku a odsouzení zločinů z dob vlády Stalina.
SED kategoricky odmítla kritiku minulých sovětských vládců, Honecker dokonce odsoudil sovětskou diskuzi jako „bláboly zdivočelých snobů, kteří chtějí přepsat dějiny podle zájmu lidu.“26 Strana ve snaze předejít jakékoliv diskuzi přistoupila i k tvrdším opatřením: zakázala německou mutaci sovětského časopisu Sputnik a dalších proreformních časopisů, a také nedo- volila promítání protistalinovsky naladěných filmů ze SSSR. Tyto kroky vyvolaly protesty a nepokoje, které byly jako vždy ignorovány. Honecker si byl více než jist, že se brzy sovětské reformy prokáží za mylné a neadekvátní, a proto byl odhodlán těmto demonstracím čelit.
Dalším vnějším faktorem pádu východoněmeckého totalitního režimu bylo podepsání již v podkapitole 1.2 zmíněné smlouvy mezi SRN a NDR (Grundlagenvertrag). Na jejím základě
25 cit. Honecker (1988), str. 3
26 cit. Grünbaum (2000), str. 27
se intenzivně prohloubily vzájemné hospodářské vztahy a SRN se stala hlavním západním partnerem NDR. V zásadě šlo o jednostranný peněžní transfer směrem na východ v podobě bezúročných nebo úročně výhodných úvěrů, na které si východní Německo velmi rychle zvyk- lo a staly se tak významným pilířem jejich neefektivního hospodářství. Jako kompenzaci si Spolková republika Německo nárokovala protislužby – např. akreditace západoněmeckých novinářů, kteří tak mohli na základě vlastních rešerší informovat o východoněmecké situaci.
Tímto docházelo k postupnému oslabování socialistické propagandy, protože se tyto zprávy dostávaly i mezi východoněmecké občany.
Neblahé následky pro SED měl i německo-německý cestovní ruch, každoročně se od uzavření výše uvedené smlouvy zvyšoval počet žádostí o výjezd. Toto mělo dopad nejen na udržení myšlenky jednoty německého národa, ale hlavně i na osvětu východních Němců o životních podmínkách na Západě.
Tyto vnější faktory ještě více podpořily nedůvěru v totalitní režim SED. Občané NDR se cítili oklamáni a nechtěli již nadále žít uvězněni v nesvobodném státě.
2.2 Vnitřní faktory krize
Pád socialistického režimu v NDR způsobil selhání pokusu prosadit komunistický politický systém proti vůli občanů východního Německa. Výsledná krize vyplynula z vnitřních struktur a fungování politického systému. Vládnoucí SED byla přesvědčena, že na základě ideologie marxismu-leninismu jí náleželo právo na absolutní pravdu, a proto právně zakotvila svůj mo- nopol na politické vládnutí a ovládání společnosti. Koncentrovanou politickou moc ustavila do ústředního stranického grémia (Politbüro27), které působilo jako vláda NDR. V tomto kontextu se v literatuře často objevuje pojem demokratický centralismus („demokratischer Zentralis- mus“). Německý politolog Klaus Schroeder definoval tento organizační princip následovně:
„Tento leninistický princip znamená striktní hierarchii mezi vládnoucí politickou stranou, stá- tem a společností. [...] Všichni se museli podřídit nařízení nejvyššího vedení strany. Prostřed- nictvím této zákonitosti SED prosazovala svou politiku a zamezila tak rozšíření mnohostranné demokracie. Atribut «demokratický» byl vzhledem k danému administrativnímu centralismu jen prázdným slovem.“28
27 český překlad: Politbyro
Koncentrace politické moci na jednu polickou stranu se samozřejmě prokázala jako zásadní strukturální chyba, díky níž celý systém fungoval velmi neflexibilně. I když docházelo na za- sedáních Politbyra ke shromáždění veškerých informačních toků, nebyl zde prostor na zpra- cování všech informací, a proto byla administrativa čím dál tím více zatěžována.
Dalším vnitřním impulsem pádu byl nesouhlas lidu s totalitním režimem. SED se pokusila přesvědčit svůj lid o legitimitě jejich vlády pomocí zajištění určitého životního standardu a sociální jistoty, a tak zamýšlela získat jejich souhlas. Vskutku došlo na počátku ke zvýšení všeobecného životného standardu, ale jediné co tím docílili byla tolerance jejich nadvlády.
Ani politika izolace nezabránila v sedmdesátých a osmdesátých letech hlasům z řad narůstající nové generace, která byla hladová po hodnotách typu demokracie, lidská práva a ochrana ži- votního prostředí. Výsledkem bylo založení různorodých občanských sdružení kladoucích si jako cíl světový mír, lidská práva, práva žen, apod. Byly to právě tato sdružení, která se během protestů stala hlavním nositelem revoluce.
Hovoříme-li o vnitřních faktorech krize nesmíme zapomenout na problematiku hospodářství.
Založením NDR nebyl aplikován jen politický systém socialismu, ale i centrálně řízené hos- podářství, které bylo založeno na následujících čtyřech pilířích: státní vlastnictví, centrálně plánované národní hospodářství, státní regulace měnových a finančních systémů a státní mo- nopol zahraničního obchodu. Východoněmecká ekonomika nejenže fungovala vysoce neefek- tivně, ale také pokulhávala v ohledu na neexistenci tržní konkurence, přetrvávání zastaralých výrobních mechanismů, nedostačující infrastruktuře a na nefunkčnost tržních mechanismů29. Výrobci byli vysoce demotivováni prostřednictvím vysokých subvencí, nízkého ekonomické- ho výkonu a zároveň docházelo k plýtvání surovin a znečišťování životního prostředí. Během Honeckerovi éry se hospodářský propad stal viditelnějším. SED prezentovala upravené údaje o stavu ekonomiky a uměle tak vyvolávala vyšší spotřebu, která nemohla být pokryta nabíd- kou národního hospodářství. Neméně negativní dopad měla i technická zaostalost NDR ve srovnání se západním světem.
Vládnoucí politická strana se prokázala jako neschopna modernizace zastaralých hospodář- ských struktur. Situaci zachraňovala vylepšováním národních statistik a pobíráním úvěrů ze zahraničí.
29 převážně poptávka – nabídka, export – import
Východoněmecký stát se v posledních letech existence pohyboval na pokraji státního bankro- tu. Zásobování se čím dál více zhoršovalo a fronty v obchodech se prodlužovaly. Vedení stra- ny nedodrželo své sliby o materiálním zabezpečení výměnou za politickou podporu, a tak se občanská nevole stupňovala. Občané se nejvíce stavěli proti nedostačující nabídce zboží co do počtu a kvality, nekvalitním službám, zastaralé infrastruktuře a rostoucímu znečišťování pří- rody. Kritice se nevyhnul ani trh práce, pokud lze tehdejší situaci takto nazvat. Na vedoucí místa byli dosazováni členové politické strany a pro „normální lidi“ nezbylo moc prostoru na profesní postup, potažmo na adekvátní finanční ohodnocení.
Úkoly koncentrovat v sobě monopol moci, překonat zásady vládnutí z dob Stalina, provést modernizační a strukturální reformy byly ale pro vedení SED nesplnitelné – socialistický stát se prokázal jako neschopný podvolit se reformám.
2.3 Komunální volby
Poslední komunální volby NDR30 se konaly 7. května 1989, tentokrát se vše odehrávalo na pozadí vnitřních a vnějších změn politického klimatu. Vedoucí strana poprvé ve své historii musela vyhlásit úřední výsledek voleb, který zaznamenal pokles hlasů ve prospěch SED pod hranici 99 procent (98,85 %). Obdobný pokles se týkal i volební účasti, těchto voleb se zú- častnilo „jen“ 98,78 procent voličů. Standardně i zde došlo k manipulaci s hlasy, opoziční ob- čanská sdružení, která pozorovala volby, zaznamenala deseti až dvacetiprocentní podíl hlasů vyslovených proti SED. Toto vyvolalo další vlny nevole. Byly podány stovky trestních ozná- mení na odpovědné partajní členy. Věrohodnost režimu SED tímto opět utrpěla a veřejná ne- spokojenost začala nabírat nebývalých rozměrů. Občané východního Německa se přestali bát totalitních praktik SED a začali veřejně prezentovat svoje názory a hlasy proti NDR.
2.4 Masový exodus
Rozhodnutí učiněná představiteli SED během revolučního roku celou napjatou situaci jen dramatizovala. Erich Honecker se k často kritizované zdi vyjádřil, že bude stát klidně i dalších
30 V NDR se nikdy nekonaly volby podle demokratických pravidel. Každých pět let se konaly volby do Lidové sněmovny, voliči nedávali hlasy konkurenčním politickým stranám. Hlasování se tedy omezovalo jen na souhlas
padesát či sto let, tedy do té doby, dokud budou přetrvávat okolnosti, které vedly k jejímu vy- budování. Výrok samozřejmě pobouřil občany a opět došlo k demonstracím, které v dané době byly na denním pořádku. Znechucení a odpor vedly stovky lidí k útěku ze země. Jako první možnost útěku se naskytlo Maďarsko, které v květnu 1989 otevřelo své hranice s Rakouskem.
Do této doby se jednalo o státem kontrolované výjezdy, po tomto opatření se vše proměnilo v nekontrolovatelný exodus. Maďaři svou západní hranici nejdříve otevřeli pro své občany, velmi brzy ale této mimořádné příležitosti začali využívat i východoněmečtí občané. Jiným také velmi oblíbeným druhem útěku z NDR bylo obsazování diplomatických zastoupení SRN ve východním Berlíně, Praze, Varšavě a Budapešti a proniknout tak jejich prostřednictvím na svobodu – na Západ. Po velmi krátké době musela být tato velvyslanectví pro přeplnění uza- vřena. SED chtěla zabránit dalším desetitisícům emigrantů, a proto zavedla zákaz cestování do Maďarska. Toto opatření samozřejmě jen zvýšilo zájem nespokojených východních Němců o útočiště na území Velvyslanectví SRN v ostatních zemích východního bloku.
K dokreslení krizové situace uvádím číselný údaj, který dokládá, že v roce 1989 uteklo na Zá- pad více než tři sta padesát tisíc lidí.
2.5 Masové protesty a opozice
Grünbaum31 a ostatní historici se shodli na tom, že hlavní příčinnou východoněmecké revolu- ce byly právě masové útěky nespokojených občanů. Existovala tam přímá vazba mezi četnými protesty a odchody tisíce Němců. Hlavním problémem bylo, že největší cílovou skupinu, která utíkala před totalitním režimem SED, tvořili mladí kvalifikovaní lidé. Devadesát procent z nich bylo mladší než čtyřicet let a sedmdesát procent dokonce mladší než třicet let.32 Od května pravidelně probíhaly menší protesty, které byly odpovědí na zfalšované komunální volby. V říjnu 1989 se celá situace ale přiostřila, počet demonstrací i jejich účastníků význam- ně narostl. Symbolem tehdejších protestů se staly tzv. pondělní demonstrace, které vyvstaly z poklidných modliteb v kostele sv. Mikuláše v Lipsku. Během šesti týdnů byl nárůst demon- strantů tak enormní, že jejich počet narostl až dvěstěkrát. Nyní začala ta pravá revoluce. Pře- kvapivě probíhaly demonstrace spíše v poklidu, státní policie zasahovala do jejich dění jen ojediněle.
31 podrobněji Grünbaum (2000), str. 46
32 tamtéž
Hlavními požadavky protestantů byly: demokracie, pluralismus politických stran, akceptace opozice, hospodářské reformy, svobodné volby a svoboda cestovat. Ústřední myšlenkou celé- ho protestního tažení se stala věta: „My jsme ten národ!“ („Wir sind das Volk!“).
Od počátku se demonstranti shromažďovali potají pod ochranou církve. Hlavní iniciativa vy- cházela z občanských sdružení, která se velmi brzy vyprofilovala v opoziční politické skupiny, organizace či spolky. Jedním z nejvýznamnějším opozičním uskupení tehdejší doby bylo Nové fórum („das Neue Forum“), které vzniklo 9. září 1989. Nové fórum nechtělo být politickou stranou, chtělo zůstat občanským sdružením. Mělo být politickou platformou pro celé NDR, která by poskytla prostor k diskuzi lidem s rozlišným povoláním a společenským postavením.
Fórum se ve svých dokumentech přímo nevyslovilo proti socialismu, spíše volalo po demokra- tickém dialogu a zdůrazňovalo narušení vztahu mezi státem a společností. Dne 19. listopadu 1989 podalo Nové fórum u Ministerstva vnitra žádost na jeho povolení vystupovat jako poli- tický spolek, čímž jako první napadl mocenský monopol SED. Žádost byla samozřejmě ihned druhý den zamítnuta a spolek byl označen za státního nepřítele. Toto zamítnutí mělo ale pod- půrný charakter a spolek se stal symbolem protestu, ke kterému se hlásily nejprve tisíce a poz- ději i desetitisíce lidí.33
Navíc 7. října 1989 vstoupila na politickou scénu Sociálně demokratická strana (SDP)34, která se zasazovala o parlamentní demokracii, právní stát a sociální tržní hospodářství. SPD se ve svém programu vyjádřila následovně: „Takto to dál jít nemůže! Mnoho z nás čeká na změnu.
To ale nestačí! Potřebná demokratizace NDR je podmíněna zpochybněním vládnoucí SED a jejího mocenského monopolu. Potřebujeme otevřenou diskuzi o stavu naší země a její bu- doucnosti.“35
2.6 Pád SED
SED se musela vypořádat nejen s početnými útěky svých občanů či s každodenními demon- stracemi, ale také musela čelit organizovanému opozičnímu hnutí, které veškerou svou dyna- miku soustředilo na zrušení totalitního režimu. Honeckerova strana tomu ale nepřikládala ve- liký důraz a spíše se koncentrovala na přípravu oslav čtyřicátého výročí založení NDR. Ho- necker chtěl v tento významný den 7. října 1989 tak jako každý rok zinscenovat pompézní
33 Vznikaly i další opoziční občanské iniciativy jako např. „Demokratie Jetzt“, „Demokratischer Aufbruch“
34 SDP se v lednu 1990 přejmenovala na dnes známou SPD
oslavy. Opravdu se vedení SED povedlo připravit na mnoha místech republiky slavnosti opě- vující socialistický režim. Demonstrace, které doprovázely tuto politickou přetvářku, byly ná- silně potlačeny a mnoho demonstrantů bylo nejenže zatčeno, ale i mučeno. Oslavující SED nechtěla být nikým a ničím rušena.
Vedení SED věřilo v podporu Michaila Gorbarčova, který byl pozván na oslavy jubilea NDR jako čestný host. Bohužel i zde političtí vůdci narazili, Gorbačov se ve svém proslovu k dané politické situaci vyslovil takto: „Mohu Vám potvrdit, že není zcela jednoduché učinit rozhod- nutí o politických změnách. Čekají Vás odvážné časy, které vyžadují odvážná rozhodnutí. […]
Z mého pohledu je velmi důležité odhadnout ten správný čas a nepropást žádnou šanci. Strana musí mít svou vlastní taktiku. Pokud zůstaneme pozadu, život nás potrestá.“36
Krátce po potlačení demonstrace proti oslavám založení NDR se v Lipsku 9. října konala dal- ší, mnohem větší demonstrace. Tato dovedla vedení SED k vyjádření, které zveřejnila tři dny poté. Poprvé v historii NDR vládnoucí strana vyslovila politování nad útěky svých občanů a zároveň přiřkla hlavní vinu imperialismu SRN. Dále také odsoudila útoky opozičních hnutí, která podle ní ohrožovala klid a pořádek v zemi. Politbyro se vyjádřilo, že samo vyřeší pro- blémy socialismu v NDR, a to pomocí věcného dialogu a důvěryhodné politické pospolitosti.
Jediným cílem tohoto vyjádření byla neutralizace opozice - jediného možného partnera k diskuzi.
Celková situace již nebyla pro stranu udržitelná, a proto přistoupila k personální změně ve ve- dení – 18. října byl Erich Honecker nahrazen Egonem Krenzem. Strana se tímto krokem snaži- la získat čas a posléze znovu nabýt politickou kontrolu. Ale ani nové vedení nedokázalo za- chránit SED před její zkázou. I když Egon Krenz mluvil o změně („Wende“) mínil tím jen drobné kosmetické změny politiky své strany, nikoliv zásadní změny politického systému, kte- ré žádali obyvatelé východního Německa.
Pro opozici a demonstranty byl Honeckerův pád vnímán jako výhra a cítili, že dominance SED byla pozvolna oslabována. Protesty proto neustávaly a 4. listopadu 1989 došlo ve vý- chodním Berlíně k další masové demonstraci. Na hlavním náměstí37 se shromáždilo půl milió- nu až milión nespokojených východních Němců, kteří žádali demokracii, svobodu slova a tis- ku, svobodně se shromažďovat a cestovat, dále se domáhali svobodných voleb a ukončení vlá- dy SED. Jednalo se již o poslední fázi existence této strany, protože protesty se přelily až do
36cit. Oldenburg (1996), str. 223
37 Alexanderplatz
jejích vlastních řad. Mnoho stranických členů žádalo opravdové reformy nebo dokonce i opus- tilo stranu. Náhle došlo k další změně ve vedení, Hans Modrow byl jmenován novým předse- dou vlády. Modrow, který působil již řadů let ve straně, byl vnímán jako nositel reforem - byla v něj vkládána víra ve změnu – často byl přirovnáván k Michailu Gorbačovi.
Vnitřní nátlaky, z řad svých členů, a vnější nátlaky, z řad demonstrantů, donutily Lidovou sněmovnu vzdát se mocenských nároků na vedení země, a tudíž došlo ke změně znění článku 1 Ústavy NDR.
Navzdory všem učiněným krokům se nepodařilo SED konsolidovat, a proto 3. prosince 1989 došlo ke společnému odstoupení Politbyra a Ústředního výboru. I politická kariéra Krenze, skončila záhy - jen čtyřicet osm dní po svém jmenování musel odstoupit z řídícího postu. Hla- sy, které se dožadovaly rozpuštění SED, se nedokázaly prosadit, a proto byla stávající strana restrukturalizována a nově pojmenována jako SED-PDS („Partei des Demokratischen Socia- lismus“38). Ani tato změna obyvatelstvo neuspokojila a lidé odmítali dál důvěřovat této staro- nové straně, i když se hlásila k reformám a politické změně. A tak se SED-PDS musela smířit s tím, že její éra státního monopolu provždy skončila.
2.7 Pád Berlínské zdi
Krenz byl od počátku svého nástupu pod silným politickým tlakem. SED žádalo vyřešit pro- blém četných útěků na Západ přes diplomatická zastoupení v zemích Varšavského smlouvy.
Již při svém prvním proslovu Krenz slíbil „regulaci“ této problematické oblasti.
Situace se ale každým dnem zhoršovala, a proto ústřední výbor SED přistoupil k rychlému jednání. Na svém plenárním zasedání 9. listopadu 1989 přijal přechodné řešení ve věci regula- ce cestování svých občanů. Tento krok se stal zásadním okamžikem pro pád železné opony.
Členové strany si zřejmě nebyli zcela jisti dopadu této regulace. Günter Schabowski, předseda krajského vedení SED, se večer téhož dne vyjádřil na tiskové konferenci k přechodné úpravě cestování, která měla být v platnosti do doby než vstoupí v platnost nový zákon. Z jeho proje- vu bylo zřejmé, že nebyl zcela obeznámen a připraven na tiskovou konferenci. Jeho stanovis- ko znělo následovně: „O soukromé cesty do zahraničí může být zažádáno bez uvedení jejího důvodu. Povolení má být s okamžitou platností v nejkratší lhůtě uděleno každému žadateli – úřady vydávající víza či jiné cestovní doklady budou takto instruovány. Pro vycestování bu- dou nepřetržitě otevřeny všechny příhraniční přechody mezi NDR a SRN.“ Po dotazu noviná-
ře k jakému datu tato nová regulace by měla platit, zde došlo k historickému omylu. Scha- bowski totiž odpověděl: „ Lidé mohou vycestovat «ihned» - tj. bez zbytečného odkladu.“39 Tímto výrokem se splnil sen, který přetrvával po dobu dlouhých dvaceti osmi let – Berlínská zeď padla. Poprvé v historii NDR mohli východní Berlíňané svobodně vycestovat do západní části Berlína. Tato senzace se rychle rozkřikla nejen po celém území hlavního města NDR, ale i v celém východním Německu. 9. listopad 1989 se zapsal nesmazatelně do dějin – tisíce lidí se shromáždily na hraničních přechodech, někteří svobodně vycestovali na Západ, ostatní tan- covali a slavili na Berlínské zdi, která od tohoto dne ztratila své původní poslání. Následující víkend sta tisíce lidí dále proudily do západního Německa.
Tato událost byla na jedné straně velmi uvítána východoněmeckým lidem, na druhé straně SED definitivně pochopila, že není cesty zpět, a že pád Berlínské zdi znamená i pád jejího re- žimu. I opoziční strany, které byly zmíněny v podkapitole 2.6, nepřivítaly toto rychlé otevření hranic z přílišným nadšením, bály se totiž o svůj plán, kterým chtěly prosadit reformovaný demokratický socialismus.
Občanské sdružení Nové fórum přivítalo pád Berlínské zdi, zároveň ale varovalo před mož- nými důsledky pro další politický vývoj: „Na tento den jsme čekali skoro třicet let. […] Tento sen se nám nyní splnil: Dnešní den je svátkem pro nás všechny! […] Nezapomeňte na Vaše požadavky po novém politickém systému. Nikdo se Vás neptal na Váš názor, když se zeď sta- věla, ani když padla. Nenechme si nyní vnutit plán obnovy, který z nás udělá zdroj levné pra- covní síly a zadní vrátka Západu.“40
Otevření hranic mělo dalekosáhlé důsledky; jen v prvních deseti dnech jedenáct milionů lidí vycestovalo do Západního Berlína nebo západního Německa. Mimo jiné východní Němci mohli najednou zůstat i dlouhodobě na Západě. Němci mohli při svých výjezdech srovnávat rozdílnost úrovní hospodářství obou německých státu, a tudíž velmi rychle ztratili naději ve zlepšení východoněmecké situace prostřednictvím reforem. Opět se do popředí dostala otázka německého sjednocení, přání znovusjednotit oba německé státy bylo více než silné. Během demonstrací, které dále probíhaly v druhé polovině listopadu se původní myšlenka „My jsme ten národ“ („Wir sind das Volk!“) změnila na „My jsme jeden národ“ („Wir sind ein Volk!“).
39cit. Hertle (1996), str. 59
40 Zimmerling (1990), str. 88
Pád Berlínské zdi se stal bezpochyby významnou událostí minulého století. Jak již často jsme v minulosti mohli být svědky dramatického vývoje, který zcela nečekaně v určitém bodě zís- kal na vlastní dynamice a nabral neplánovaných dimenzí. Tento fakt ale nic nemění na výsled- ku události: Pád zdi ukončil v poklidu režim SED a vytvořil tak platformu pro následné zno- vusjednocení Německa.
3 Cesta Německa ke sjednocení
Pád Berlínské zdi otevřel sice hranice na Západ, ale sjednocení Německa se nedostavilo auto- maticky. Vývoj v osmdesátých letech minulého století spíše naznačoval opak. Svět si zvykl na dvě oddělená Německa. NDR se nakonec dočkalo i světového uznání na politické scéně. Sta- tus quo, který přetrvával na německém území již od konce druhé světové války, zajišťoval mí- rové uspořádání Evropy, a tak zde nebyla moc velká vůle situaci měnit.
Zvrat, který se dostavil v listopadu 1989, nikdo nečekal – alespoň ne takto rychle. Sice existo- valy náznaky pro možný převrat v zemích sovětského bloku, ale ani Sovětský svaz, natož zá- padní mocnosti, tento bleskový nástup nečekaly. Reakce na novou situaci byly proto velmi rozpačité. Gorbačov se pokusil ihned druhý den po pádu Berlínské zdi vyjednávat s americkou administrativou a s vládou Spolkové republiky Německo, stejně jako s vedením SED. Svět se snažil zabránit nekontrolovatelnému sjednocení Německa, které by vycházelo z iniciativy ob- čanů, spíše chtěl zajistit mírový převrat. Bohužel se ve Sovětském svazu našli zastánci, který chtěli německou otázku vyřešit násilím. Naštěstí Michail Gorbačov a tehdejší ministr zahra- ničních věcí Eduard Ševardnadze poukázali na hrozící následky vojenského zásahu. Později Ševardnadze přirovnal hrozící krizi k možnému začátku třetí světové války.
Ani na Západě nepanoval jednotný názor. Londýn a Paříž spíše rezervovaně upozorňovaly na důsledky německého sjednocení pro Evropské společenství (ES). Washington byl zase s vývojem situace ve východní Evropě spokojen, protože dlouho trvající konflikt mezi Zápa- dem a Východem se tak zdál být zažehnán. V Bonnu přistupovali k spontánnímu politickému obratu spíše zdrženlivěji, nechtěli již tak komplikovanou situaci ještě více ztížit. Helmut Kohl, který v inkriminovanou dobu byl na návštěvě v Polsku, neváhal Varšavu předčasně opustit, jen aby mohl 10. listopadu 1989 vystoupit v Berlíně. Kohl promluvil k východním Němcům se slovy, že v této historicky významné hodině nejsou sami, a že mají pokračovat ve svém boji za svobodu. Spolkový kancléř je povzbudil: „Stojíme na Vaší straně. Jsme jeden národ!“41 13. listopadu 1989 byl Hans Modrow zvolen novým předsedou vlády NDR. Po krátce trvající euforii se pozvolna přistoupilo k potřebné asanaci hospodářského a politického systému. Mod- row si byl vědom, že NDR musela být vymaněna ze své autarkie, ve které setrvávala díky je-
41cit. Görtemaker (2005), str. 34
jímu přidružení k SSSR42. Východní Německo se muselo adaptovat na světový trh, pokud chtělo obstát v konkurenčním prostředí. V každém případě si Modrow velmi dobře uvědomo- val své limitované postavení a nadále podporoval spolupráci se Sovětským svazem, bez jehož podpory by NDR nemohla přežít.
Kurz, který NDR pod Modrovým vedením nabrala, by býval mohl při příznivějších vnitro- a zahraničněpolitických podmínkách vést i k úspěchu. Dnes již víme, že na konci roku 1989 by- lo příliš pozdě pro tento druh záchrany. Nejenže východoněmecký lid ztratil důvěru ve svou vládu, ale i stav ekonomiky NDR byl tristní. Východoněmecké hospodářství bylo bankrot, jak odhalil odstupující ministr financí Ernst Höfner při Modrowovu nástupu. NDR se tehdy potý- kala se státním deficitem ve výši 120 miliard východoněmeckých marek a zároveň se její za- hraniční zadluženost pohybovala na hranici 20 miliard amerických dolarů. Nejkritičtějším ekonomickým ukazatelem byla ale míra produktivity práce – od roku 1980 východoněmecká produktivita práce výrazně poklesla až o padesát procent.43
Za výše uvedených okolností vydal Modrow 17. listopadu 1989 vládní prohlášení, ve kterém navrhnul tzv. Smluvní společenství („Vertragsgemeinschaft“) mezi NDR a SRN. Jeho plány šly až tak daleko, že v rozhovoru pro německý časopis Spiegel zmínil možnost konfederace těchto dvou německých států. Jak Modrow uvedl, NDR nemohla realizovat své hospodářství bez orientace na evropský trh. Tímto krokem se snažil pro svou zemi zajistit potřebné finanční prostředky – hlavně ze zdrojů sousední Spolkové republiky a Evropského společenství. NDR měla být transformována v sociální tržní hospodářství.
Jak již bylo řečeno, Modrowovi chyběl čas pro uskutečnění tak rozsáhlých reforem. Situace se každým dnem zhoršovala; masový exodus stále přetrvával - denně z NDR odcházelo až dva tisíce občanů.
Změny nastaly i mezi opozičními silami; nová politická sdružení44 se začala společně s ostatními stoupenci reforem scházet s vládou a dalšími představiteli starého režimu. Tato se- tkání se nazývala jednání „u kulatého stolu“.
42 Myšleno z hlediska hospodářské soběstačnosti RVHP, jejíž součástí NDR byla.
43 cit. Görtemaker (2005), str. 35
44 např. Neues Forum, SPD-Ost
3.1 Kulatý stůl45
Jednání u „kulatého stolu“ představovala nejen stínovou vládu kabinetu Hanse Modrowa, ale také náhradní parlament, protože stávající Lidová sněmovna nenacházela žádnou podporu ze strany občanů. Dalším důsledkem ztráty mocenského vlivu byl značný pokles členské základ- ny SED – po pádu Honeckra odešlo ze strany během prvních dvou měsíců více než milion členů.
Dne 3. prosince 1989 byla přeměna moci dokončena - Politbyro a ústřední výbor SED společ- ně odstoupily. Egon Krenz neztratil pouze pozici generálního tajemníka, ale musel o tři dny později odstoupit také z pozice předsedy Státní rady a předsedy Rady národní obrany. Tímto dnem byly veškeré klíčové posty obsazeny stoupenci Modrowa. SED byla přejmenována na SED-PDS a jejím předsedou byl jmenován Gregor Gysi.
Jak již bylo v této podkapitole uvedeno, Lidová sněmovna nedisponovala demokratickou legi- timací a opoziční skupiny zase nevlastnily jednací práva v parlamentu, a proto bylo nutné najít alternativní cestu pro společné politické diskuze. K těmto účelům byl zaveden „kulatý stůl“ – tj. institucionalizovaný dialog, který se poprvé konal v Berlíně 7. prosince 1989 a zasedal až do 12. března 1990. Na celém území NDR probíhala obdobná jednání typu kulatého stolu, a tak se jednání v Berlíně ustálila jako centrální kulatý stůl („Zentraler Runder Tisch“).
Tabulka 1: Kulatý stůl
Účastnící kulatého stolu
Nové politické strany a organizace Staré politické strany a organizace Iniciativa sjednocené levice
SDP, od 13.1.1990 SPD
SED, od 16.12.1989 SED-PDS, od 4.2.1990 PDS
Občanské sdružení Neues Forum Občanské sdružená Demokratie Jetzt
Liberálně demokratická strana Německa (LDPD), od 1.2.1990 LDP
Strana zelených
Iniciativa míru a lidských práv
Nacionálně demokratická strana Německa (NDPD)
Liga zelených
Zemědělský nezávislý svaz žen
Německá demokratický strana zemědělců (DBD)
Strana demokratického začátku
Křesťansko demokratická unie Německa (CDU)
Spolek vzájemné pomoci rolníků (VdgB)
Zdroj: Der Fischer Weltalmanach, Sonderband DDR, Frankfurt am Main 1990, str.187
45 Runder Tisch
Kulatý stůl plnil funkci poradního a kontrolního orgánu vlády a parlamentu. Současně měl být také jeho prostřednictvím uspíšen proces demokratizace. Za tímto účelem bylo založeno šest- náct pracovních skupin, které navrhovaly potřebné právní úpravy pro změny politického sys- tému a společnosti. Velké pozornosti se těšily komise zabývající se volebním zákonem, záko- nem o politických stranách a shromažďování. Dále tyto komise připravovaly nové volby a ná- vrh nové ústavy.
Tento institucionalizovaný dialog byl jediným grémiem v NDR, kde se diskutovaly problémy a konflikty tehdejší doby. Především se zde střetávaly názory vlády s opozicí, která měla ko- nečně rovnoprávné postavení.
Vládní zástupci vnímaly kulatý stůl jako prostředek pro stabilizaci politické situace a jejich moci. Opozice naproti tomu jej chápala jako nástroj pro definitivní pád vlády SED.
Vzhledem k hospodářským problémům a stále se měnicím německo-německým problémům se vláda se zástupci opozice u kulatého stolu dohodla na přesunu voleb do Lidové sněmovny na 18. března 1990. Kromě toho představitelé opozice prosadili, že na začátku února téhož roku byla ustavena vláda národní odpovědnosti („Regierung der nationalen Verantwortung“). Jme- novitě se jednalo o instituci, která poskytovala platformu pro diskuzi, ale především spočíval její hlavní úkol v přípravě reformy.
Představy opozice o budoucnosti Německa se pohybovaly někde na hranici mezi kapitalismem a socialismem – demokratický socialismus s plnou státní suverenitou byl jejich přáním. Poža- davek obyvatel sjednotit oba německé státy, ale opozice nevnímala jako reálnou alternativu.
3.2 Kohlův desetibodový plán
Otázka sjednoceného Německa provázela historický vývoj obou států již od samého začátku, tedy od jejich založení v roce 1949. SRN dokonce i tuto podmínku zahrnula do své ústavy.46 Zpočátku reagovaly západní mocnosti velmi skepticky na nečekané revoluční změny ve vý- chodním Německu. Spolkové republika nebyla připraveno na tak rychlý zvrat iniciovaný pá- dem Berlínské zdi, a proto nemohla ihned prezentovat možné řešení politické situace. Naproti tomu východní Němci znatelně prezentovali své názory o budoucnosti země. Zájmy jejich po- litických zástupců byly pro ně absolutně nepřijatelné; občané žádali adaptaci politického a hospodářského systému SRN, který se od jeho vzniku úspěšně osvědčil. Paroly „My jsme je- den národ“ jejich zájmy jen dokazovaly.
Vedení NDR sice souhlasilo s užší spoluprací47 se Spolkovým republikou, aby se vymanilo z hospodářské krize a zabránilo masovým útěkům obyvatel, ale jeho podmínkou bylo pone- chat si státní suverenitu. Politické vedení NDR nemělo již žádnou autoritu v očích svého lidu, a tak se pro potřebné reformy nenašla dostatečná podpora.
Rostoucí počet útěku do SRN netrápil jen východní Německo, i Bonn musel tomuto problému čelit.
Po počátečním rezervovaném postoji začal Helmut Kohl jednat a vypracoval tzv. Desetibodo- vý plán. Celý program byl především postaven na německo-německé konfederaci. NDR byla nabídnuta okamžitá hospodářská pomoc a spolupráce v ekonomické, vědecko-technické a kul- turní oblasti. V případě že by se východnímu Německu podařilo úspěšně provést výše zmíněné reformy48, tak by mohlo v budoucnu počítat s rozšířením pomoci. Dalším krokem mělo být založení společných orgánu, tak jak to naznačil Modrow ve svém návrhu o Smluvním spole- čenství. V návaznosti na svobodné volby a vytvoření demokratické vlády by byly ustaveny konfederační struktury, které by vyústily ve federační uskupení spolkových zemí Německa.
Největší důraz kladl Kohl v propojení německé otázky s evropskou integrací. Kohl si svůj pre- cizně vypracovaný politický plán rozdělil do deseti bodů, které měly být postupně naplňovány.
První bod mluvil o nutnosti okamžitých opatření, která vyplývala z událostí posledních dnů, zvláště z pohybu utečenců a nové dimenze cestovního ruchu.[…] NDR měla sama vybavovat cestující devizami. Spolková vláda byla však ochotna na přechodnou dobu přispět do devizo- vého fondu, ovšem za předpokladu, že by odpadla povinnost minimální výměny při cestách do NDR a že NDR by poskytla do tohoto fondu vlastní podstatný příspěvek.49
Druhý bod stanovil, že spolková vláda bude s NDR jako doposud pokračovat ve všech oblas- tech spolupráce, která bude prospívat lidem na obou stranách.To platilo zvláštně o hospodář- ské, vědecko-technické a kulturní spolupráci. Za zvlášť důležité se považovalo zintenzivnění spolupráce v oblasti životního prostředí.50
Ve třetím bodě spolková vláda znovu nabízela podstatné rozšíření své pomoci a spolupráce, rozhodne-li se NDR závazně, že důkladně změní politický a hospodářský systém v NDR a bu-
47 viz kapitola 3 – Modrowovo tzv. Smluvní společenství
48 zrušení centralizace moci SED a zavedení tržně ekonomických mechanismů
49 cit. Kohl (1996), str. 115
50 cit. tamtéž, str. 116
