UNIVERZITA KARLOVA

UNIVERZITA KARLOVA Právnická fakulta

Mgr. Barbora Joštic Mrlinová

Určování rodičovství

Rigorózní práce

Pověřený akademický pracovník: doc. JUDr. Michaela Hendrychová, CSc.

Tematický okruh: Občanské právo hmotné

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 16. 10. 2021

Prohlašuji, že jsem předkládanou rigorózní práci vypracovala samostatně, že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny a že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

Dále prohlašuji, že vlastní text této práce včetně poznámek pod čarou má 312812 znaků včetně mezer.

Mgr. Barbora Joštic Mrlinová

V Praze dne 16. 10. 2021

Děkuji paní doc. JUDr. Michaele Hendrychové, CSc., vedoucí mé rigorózní práce, za cenné připomínky a vzácné rady, za pomoc při zpracování práce, a především za vstřícný přístup.

Obsah

Úvod ... 1

1. Rodina a rodičovství ... 4

1.1 Rodina ... 4

1.2 Rodičovství ... 8

1.2.1 Rodičovství v právním slova smyslu ... 10

2. Určování rodičovství dříve a dnes ... 13

2. 1 Historický exkurz ... 13

2.1.1 Římské právo ... 13

2.1.2 Všeobecný občanský zákoník ... 14

2.1.3 Zákon o právu rodinném... 16

2.1.4 Zákon o rodině ... 17

2. 2 Určování rodičovství dnes ... 20

3. Určování mateřství ... 23

3.1 Obecně k určování mateřství ... 23

3.2 Zvláštní případy určení mateřství ... 25

3.2.1 Utajené porody ... 25

3.2.2 Anonymní porody ... 30

3.2.3 Babyboxy ... 31

3.2.4 Asistovaná reprodukce a náhradní mateřství ... 35

4. Spory o mateřství ... 44

5. Určování otcovství ... 47

5.1 Obecně k určování otcovství ... 47

5.2 Domněnka otcovství manžela matky ... 49

5.3 Domněnka otcovství k dítěti narozenému po zahájení řízení o rozvod manželství ... 50

5.4 Domněnka otcovství k dítěti narozenému z umělého oplodnění ... 53

5.5 Domněnka otcovství založeného souhlasným prohlášením ... 56

5.5.1 Obecné podmínky ... 56

5.5.2 Souhlasné prohlášení učiněné osobou, která není plně svéprávná ... 60

5.5.3 Překážky na straně matky ... 61

5.5.4 Obecná ustanovení o právním jednání a sankci neplatnosti ... 62

5.6 Domněnka otcovství muže, který s matkou dítěte souložil v kritické době ... 64

5.6.1 Obecně ... 64

5.6.2 Překážky na straně účastníků řízení o určení otcovství podle této domněnky ... 66

6. Popírání otcovství ... 69

6.1 Obecně k popírání otcovství ... 69

6.2 Popření otcovství manžela matky ... 70

6.2.1 Obecně ... 70

6.2.2 Lhůty pro popření otcovství ... 71

6.2.3 Popírání otcovství manžela matkou ... 74

6.3 Popření otcovství k dítěti narozenému z umělého oplodnění ... 75

6.4 Popření otcovství založeného souhlasným prohlášením ... 79

6.4.1 Obecně ... 79

6.4.2 Řízení zahájené bez návrhu ... 81

6.5 Prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství ... 82

7. Procesní hledisko určování a popírání rodičovství ... 86

7.1 Obecně ... 86

7.2 Řízení o určení otcovství souhlasným prohlášením ... 86

7.2.1. Předmět a účel řízení ... 86

7.2.2 Zahájení a průběh řízení ... 87

7.3 Řízení o určení a popření otcovství ... 89

7.3.1 Předmět a účel řízení ... 89

7.3.2 Příslušnost ... 90

7.3.3 Účastníci řízení ... 90

7.3.4 Spojení řízení ... 92

7.3.5 Zahájení řízení ... 93

7.3.6 Průběh řízení a důkazní prostředky ... 93

7.3.7 Zastavení řízení... 96

7.3.8 Rozhodnutí a opravné prostředky ... 97

7.4 Řízení o určení a popření mateřství ... 98

7.4.1 Obecně ... 98

7.4.2 Zahájení řízení ... 99

7.4.3 Popěrné lhůty ... 101

7.4.4 Účastníci řízení ... 102

7.4.5 Dokazování ... 103

8. Pohled do zahraničí ... 104

8.1 Dánsko ... 104

8.1.1 Manžel matky jako otec dítěte ... 105

8.1.2 Partner matky jako otec dítěte ... 106

8.1.3 Uznání otcovství ... 106

8.1.4 Řízení před „statsamtet“ ... 108

8.1.5 Řízení před soudem ... 108

8.1.6 Obnova řízení ... 109

8.2 Japonsko ... 110

8.3 Islámské státy ... 112

9. Problémy při určování a popírání rodičovství a jejich možné řešení (úvahy de lege ferenda) ... 116

Závěr ... 129

Seznam zkratek ... 133

Seznam použité literatury a právních předpisů... 135

Knižní publikace ... 135

Odborné stati ... 138

Internetové odkazy ... 142

Právní předpisy ... 144

Judikatura ... 147

Název rigorózní práce v českém jazyce, abstrakt v českém jazyce a 3 klíčová slova v českém jazyce ... 151

Název rigorózní práce v anglickém jazyce, abstrakt v anglickém jazyce a 3 klíčová slova v anglickém jazyce ... 153

Úvod

Téma určování rodičovství je značně podceňovanou právní problematikou, přestože se s ní v životě setká každý z nás bez výjimky. Každý člověk je totiž něčím dítětem, popřípadě se ve svém životě sám rodičem stane.

Poprvé jsem se na akademické úrovni setkala s problematikou určování a popírání otcovství v rámci Specifického vysokoškolského výzkumu. V rámci tohoto výzkumu jsem se jako řešitelka projektu Aktuální otázky civilního a trestního řízení se zaměřením na rekodifikaci občanského soudního řádu a trestního řádu ve světle principů demokratického a právního státu věnovala domněnce otcovství k dítěti narozenému po zahájení řízení o rozvod manželství a domněnce otcovství dítěte narozeného z umělého oplodnění. Tato problematika mě natolik zaujala, že při rozhodování ohledně tématu své diplomové práce jsem se nemusela rozmýšlet dlouho a zvolila jsem si právě problematiku určování otcovství. Po více jak dvou letech jsem však svou práci podrobila kritice z hlediska již zkušenějšího oka a zatoužila po ještě komplexnějším zpracování tématu nejen určování a popírání otcovství, ale i mateřství.

To bylo hlavním důvodem, proč jsem se rozhodla pro téma určování rodičovství. A byl tu i důvod další: i když uplynula jen dost krátká doba, přece jsem najednou viděla řadu nedostatků a mezer (např. ohledně určování a popírání mateřství), které bych v předložené práci ráda napravila, resp. doplnila.

Určení rodičů hraje v životě člověka, zejména pak dítěte, jen okrajovou roli, ale je základním stavebním kamenem celé jeho existence. Určením, kdo je matkou dítěte a kdo je jeho otcem, vznikají práva a povinnosti dítěte vůči rodičům a povinnosti a práva rodičů vůči jejich dítěti. Práva a povinnosti mezi dítětem a rodičem utváří právní postavení dítěte, tedy jeho právní status, a je proto důležité, aby tyto vztahy byly postaveny na jisto, a to co nejrychleji. Proto je také žádoucí, aby pravidla, podle kterých se rodičovství určuje, byla jednoznačná a srozumitelná.

Přestože by se mohlo zdát, že problematika určování rodičovství, a především otcovství, je tématem málo aktuálním, stačí poukázat na fakt, že v současné době se jednak rodí více než 48 %¹ dětí mimo manželství, jednak vztahy mezi mužem a ženou, jak v manželství, tak mimo ně, nejsou tak stabilní, jak tomu bývalo kdysi. Vzhledem k tomu pak

1 Vývoj obyvatelstva České republiky – 2018. Plodnost. Český statistický úřad [online]. Dostupné z:

https://www.czso.cz/csu/czso/vyvoj-obyvatelstva-ceske-republiky-2018

systém domněnek otcovství v soukromém právu zaujímá důležitou pozici, přestože se jedná o institut mající původ již ve starověkém Římě. Dalším důležitým faktem je skutečnost, že neochvějná právní zásada - matka je vždy jistá, přestává platit bezvýjimečně.

Cílem mé rigorózní práce je komplexně vysvětlit otázky určování a popírání rodičovství. Problematiku určování a popírání rodičovství však nelze mechanicky oddělit od dalších souvisejících problémů a pojednat o ní pouze ve světle jednoho právního předpisu.

V práci se proto budu zabývat například na jedné straně i procesní stránkou určování a popírání rodičovství, na druhé straně vysvětlovat pojem asistované reprodukce. V neposlední řadě, byť jen na okraj, připomenu i důkazní prostředky, jichž je užíváno v řízení o určování a popírání rodičovství.

První kapitola mé práce bude věnována výkladu obecných pojmů rodina a rodičovství.

Důležitost charakteristiky těchto pojmů spatřuji zejména v tom, že přestože nejsou žádným právním předpisem expressis verbis definovány, občanský zákoník s nimi pracuje. Pokud by tyto pojmy nebyly probrány v mé práci ani stručně, chyběl by nezbytný základ dalšího uvažování. Pro řešení otázky určování a popírání rodičovství je tudíž problematika rozhodných pojmů klíčová.

Ve druhé kapitole hodlám čtenáře seznámit s historií určování mateřství. Od pradávna platí zásada mater est semper certa² a zpochybnění tohoto právního principu přinesl až medicínský vývoj v oblasti lidské reprodukce. Historický výklad mateřství, přestože není tak složitý jako ten o otcovství, však nelze vynechat, neboť není-li určena matka dítěte, nelze určit ani jeho otce. Druhá kapitola tak čtenáře seznámí především s historií určování otcovství od doby starověkého Říma přes Všeobecný občanský zákoník, citovaný také jako ABGB, zákon o právu rodinném, až po zákon o rodině, jehož účinnost skončila s koncem roku 2013.

Na historický exkurz by měl navázat rámcový výklad o mezinárodní rovině právní úpravy určování rodičovství v současné době.

Třetí, čtvrtá, pátá a šestá kapitola budou představovat stěžejní část mé rigorózní práce.

Ve třetí kapitole se hodlám zabývat problematikou určování mateřství, a především problémy s tím spojenými. Důvod, proč bude započato s výkladem právního určení mateřství, je očividný, to už bylo zmíněno výše. Je to matka, kdo zprostředkovává vztah dítěte k otci.

2 Matka je vždy jistá. In: KINCL, Jaromír, SKŘEJPEK, Michal, URFUS, Valentin. Římské právo. Dot. 2. dopl.

a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice, s. 73

V následující kapitole se budu věnovat sporům o mateřství a předestřu situace, ve kterých může dojít ke zpochybnění mateřství určité ženy.

O jednotlivých způsobech, jakými lze založit vztah otec – dítě, tj. určit otcovství k dítěti, pojedná kapitola pátá. Hodlám podrobně rozebrat celou problematiku určování otcovství, od domněnky otcovství svědčící manželovi matky, až po domněnku svědčící muži, jenž s matkou dítěte v době, kdy mohlo dojít k početí dítěte, totiž v tzv. rozhodné době, souložil. Načež v následující kapitole se budu zabývat otázkami popírání otcovství.

Jak již bylo uvedeno, pokud je účelem mé práce uceleně pojednat o tématu určování a popírání rodičovství, nemohu z výkladu vynechat, jak již bylo zmíněno, ani procesní stránku věci. Této problematice věnuji kapitolu sedmou. Tady se hodlám zabývat důkazními prostředky, jichž je možné využít k potvrzení či vyvrácení rodičovství.

V osmé kapitole předestřu právní úpravu určování a popírání rodičovství v Dánsku, v Japonsku a v islámských zemích a porovnám ji s právní úpravou českou.

Závěrečná devátá kapitola bude věnována některým dalším zajímavým otázkám souvisejícím s určováním a popíráním rodičovství.

1. Rodina a rodičovství

1.1 Rodina

Institut rodiny se vyvíjel spolu s vývojem společnosti. Podle Klaboucha³ vychází uspořádání společnosti a rodiny z materialismu, jinými slovy jejich konečné uspořádání závisí na způsobu výroby hmotných statků. Mění-li se způsob výroby statků, mění se i společnost, rodina a manželství, a postupně i funkce těchto institutů, přestože rodina a manželství nejsou s životem společnosti svázány od počátku a neodmyslitelně. Rodina a manželství jsou produktem historického vývoje. Přestože se funkce rodiny v historických podmínkách mění, její hlavní funkcí je reprodukce lidského rodu.⁴

V nejstarší podobě rodinu představovalo soužití celého rodu polygamním nebo polyandrickým způsobem, přičemž biologický původ dětí nebyl dlouho nijak důležitým faktorem. Děti totiž byly předmětem vlastnictví rodu, stejně jako majetek.

V pravěku byla rodina uspořádána matriarchálně a stále byla založena na fungování rodu, nikoliv páru, tj. muže a ženy s jejich dítětem samostatně. Přesněji řečeno původní rody byly kolektivy osob pokrevně spřízněných v ženské linii, neboť jedině ženská linie byla v rámci rodu jistá. Děti náležely kolektivu (rodu) své matky.⁵ Ženy a muži si byli v oné době rovni. K vychýlení této rovnováhy došlo až v době bronzové a ve starší době železné (asi polovina 3. tisíciletí př. n. l.) v důsledku způsobu opatřování obživy a hmotných statků spojených s ochočováním dobytka, v důsledku oddělení řemesel od zemědělství a rozvoje obchodu a otroctví, muži začali hrát významnější roli.⁶

Otcovský přínos začal převažovat nad přínosem ženy-sběračky a v této době také

„manželství“ páru vytvořilo předpoklady pro zvýšení pravděpodobnosti zjištění otcovství.

Určování původu dítěte po přeslici a mateřské dědické právo bylo potlačeno, a původ dětí byl určován po meči, po otci se dědilo. Matriarchát byl vystřídán patriarchátem.⁷ Se získáváním půdy mužskými příslušníky rodu došlo k postupnému rozkladu velkorodin, již nebylo

3 KLABOUCH, Jiří. Manželství a rodina v minulosti. Orbis, Praha, 1962.

4 KLABOUCH, Jiří. Manželství a rodina v minulosti. Orbis, Praha, 1962, s. 9

5 KLABOUCH, Jiří. Manželství a rodina v minulosti. Orbis, Praha, 1962, s. 14-16

6 KLABOUCH, Jiří. Manželství a rodina v minulosti. Orbis, Praha, 1962, s. 17

7 KLABOUCH, Jiří. Manželství a rodina v minulosti. Orbis, Praha, 1962, s. 17-18

rozhodováno o půdě skupinově. Část půdy byla ve společném užívání, a obdělávaná půda byla rozdělena mezi jednotlivé členy společenství k dočasnému samostatnému hospodaření.

Dočasné příděly půdy však byly záhy přeměněny v jakési „trvalé soukromé vlastnictví“, jehož subjektem byla právě malá, individuální rodina sestávající z muže, ženy a jejich dítěte, případně dětí, pod mocí otce rodiny.⁸

Patriarchální „malorodina“ kopíruje jednotku výrobní i spotřební a soustřeďuje všechny důležité funkce. Postavení každého člověka je odvozeno od jeho postavení v rodině.

Do rodiny vedle jejích členů přibývají také otroci. Vznikající stát moc držitelů rodinné moci ještě utvrzuje. Se vznikem státu jsou zvyková pravidla přeměňována v zákonná, a vzniká rodinné právo jako soubor pravidel upravujících vztahy v rodině. Stát vynucuje plnění právních pravidel.⁹ Monogamní rodina, která je respektována ve velké části světa dodnes, se v průběhu tisíciletí dále vyvíjela vždy s přihlédnutím ke společenské a ekonomické situaci.

Vymezení pojmu „rodina“ nebylo a tím spíš dnes není jednotné, přestože je tento pojem v právních předpisech a odborné literatuře často používán. Na pojem rodina lze nahlížet z různých oborových hledisek, zejména oborové vědy jako je sociologie a psychologie nabízejí pro pojem rodiny řadu vymezení.

Rodinu jako „institucionalizovanou biosociální skupinu, která je vytvořena přinejmenším ze dvou členů odlišného pohlaví, mezi nimiž neexistuje pokrevní pouto, a z jejich dítěte“¹⁰, vymezil před více než dvaceti lety v rámci aplikované sociální psychologie Výrost¹¹.

Výše uvedené vymezení pokládá za rodinu pár, jenž tvoří muž a žena, kteří spolu sdílejí společný život a jejich dítě, případně děti. Pro vznik rodiny – z hlediska zmíněného vymezení, není rozhodující, zda muž a žena vstoupili do manželství, avšak nezbytnou podmínkou je narození dítěte. Naopak rodinu podle tohoto sociálněpsychologického konceptu netvoří manželé, kteří nemají dítě, osoby sdílející život a nemající spolu dítě a ani homosexuální páry mající děti. Podle mého názoru nemá tato sociálněpsychologická definice v dnešní době místo, neboť i “soužití“ zmíněná v předcházející větě lze považovat za rodinu,

8 KLABOUCH, Jiří. Manželství a rodina v minulosti. Orbis, Praha, 1962, s. 19

9 KLABOUCH, Jiří. Manželství a rodina v minulosti. Orbis, Praha, 1962, s. 20-21

10 VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan, ed.. Aplikovaná sociální psychologie. Portál, Praha, 1998, s. 304

11 VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan, ed.. Aplikovaná sociální psychologie. Portál, Praha, 1998.

a není ani nutné, aby rodina byla tvořena ze dvou členů, mezi nimiž neexistuje pokrevní pouto. V takovém případě by bylo nutné dojít k závěru, že matka žijící sama se svým dítětem netvoří rodinné uskupení.

V řadě druhým vymezením, které užívá sociální psychologie, je rodinou myšlena sociální skupina tvořená ať již jedním nebo dvěma osobami dospělými, a dítětem, o které dospělý či dospělí pečují.¹² Nezbytnou podmínkou pro vytvoření rodiny podle tohoto vymezení je zastoupení dvou generací. Důležitým znakem není ani počet dospělých osob ani jejich pohlaví, natož jejich sexuální orientace. Podle tohoto vymezení půjde o rodinu například i v případě, kdy se svobodná matka vdá a manžel má v úmyslu „přijmout dítě za své“, ač není jeho biologickým otcem, nebo v případě soužití osob stejného pohlaví a jejich dětí (popř. dětí jedné z nich). Příbuzenství totiž nemusí vzniknout jen na základě pokrevního pouta, ale zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) umožňuje vznik příbuzenství také na základě právního pouta, tj. osvojení (§ 771 OZ).

Druhé sociálněpsychologické vymezení rodiny vyvrací prve uvedené, tedy, že se o rodinu nejedná např. v případě soužití homosexuálního páru a dítěte biologicky pocházejícího od jednoho z členů páru. Skutečnost, že rodinu mohou tvořit i homosexuální páry pečující o dítě/děti, podporuje též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen

„ESLP“)¹³ ve věci X a další v. Rakousko z 19. 2. 2013, č. 19010/07¹⁴. Stěžovatelkou byla žena z homosexuálního páru, která nemohla adoptovat dítě své partnerky, přestože v Rakousku byla zákonně dovolena adopce dětí nesezdanými heterosexuálními páry. V tomto případě ESLP považoval takový právní stav za diskriminační. V odůvodnění ESLP uvedl, že rakouská vláda neprokázala, že by dítě, které by mělo být vychováváno homosexuálním párem nebo mělo mít pro účely právního zastoupení zapsány dvě matky nebo dva otce, utrpělo újmu. Další věcí, kterou ESLP vytýkal rakouské vládě bylo, že nedokázala doložit jedinou vědeckou studii, jediný relevantní argument ani jiný důkaz, který by dokazoval, že

12 Dictionary. Dictionary [online]. Dostupné z: http://www.dictionary.com/browse/family

13 Evropský soud pro lidská práva sídlící ve Štrasburku, jež byl založen v roce 1959 k projednání porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

14 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 2013 ve věci X a další v. Rakousko, stížnost č.

19010/07. Dostupné z:

http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/WebSearch/22998301AFEDCBA8C1257C05004A53C2?ope nDocument&Highlight=0,

rodina, v níž jsou rodiče stejného pohlaví, by za žádných okolností dostatečně nezajistila potřeby dítěte.

V dnešní době není nijak výjimečný jev že se manželství a partnerské vztahy rozpadají, jak již bylo výše zmíněno. V souvislosti s tím je nutné uvést, že po rozpadu manželství či partnerství rodiče dítěte často, dokonce zpravidla navazují vztahy s novými partnery. Tyto nově vzniklé páry společně s dětmi z předcházejících partnerských vztahů a případně i s dětmi společnými pak tvoří “novou rodinu“. Obvyklým termínem pro rodinu vzniklou ze dvou rozvedených či rozpadlých rodin je v zahraniční literatuře „patchwork- family“.¹⁵

Úmluva o právech dítěte (dále jen „Úmluva o právech dítěte“)¹⁶ v preambuli vymezuje rodinu jako „základní jednotku společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dět퓹⁷, přičemž rodina musí mít zajištěno právo na dostatečnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve společnosti. Ještě obecněji vymezuje rodinu Všeobecná deklarace lidských práv¹⁸, a to jako přirozenou a základní jednotku společnosti mající nárok na ochranu ze strany státu (čl. 16 odst. 3).

V neposlední řadě se pojmem rodiny také zabýval Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 06/20¹⁹, kdy uvedl, že „rodina je jedním z nejstabilnějších společenských útvarů, který socializuje své příslušníky; je to sociální skupina plnící funkci výchovného prostředí, jež formuluje postoje dítěte k sobě samému, k jeho blízkým a ke světu“, a naopak

15 Urban Dictionary. Urban Dictionary [online]. Dostupné z:

http://www.urbandictionary.com/define.php?term=patchwork%20family

16 Úmluva o právech dítěte, jež byla přijata Valným shromážděním OSN v New Yorku 20. listopadu 1989, vstoupila v platnost 2. září 1990, publikována v České republice jako Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o sjednání Úmluvy o právech dítěte, ve znění oprav sdělením č. 41/2000 Sb. m. s., v účinnost pro Českou republiku vstoupila 6. února 1991.

17 Preambule Úmluvy o právech dítěte

18 Všeobecná deklarace lidských práv je nezávazný dokument, který slouží jako ucelený katalog lidských práv a základních svobod, ze kterého vychází všechny mezinárodní lidskoprávní úmluvy. Tento dokument byl slavnostně přijat Valným shromážděním OSN dne 10. prosince 1948. Citováno z: Všeobecná deklarace lidských práv. Lidská práva [online]. Dostupné z: http://www.lidskaprava.cz/student/uvod-do-lidskych- prav/clanky/vseobecna-deklarace-lidskych-prav

19 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 6/20. Dostupné z:

https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2021/Pl._US_6_20_vc._d isentu.pdf

z pohledu rodiče rodina znamená možnost mít děti, tedy zajistit biologickou kontinuitu svému rodu a předávat své hodnoty a zkušenosti dalšímu pokolení²⁰. Z toho je zřejmé, že Ústavní soud ČR se definici pojmu „rodina“ obloukem vyhýbá, a vyslovuje se jen k sociální rovině fungování rodiny, k její funkci výchovného prostředí.

Také Všeobecný občanský zákoník (dále jen „ABGB“) vymezoval rodinu. Rodinou se měli rozumět rodičové se všemi svými potomky (§ 40 ABGB), jak manželskými, tak i nemanželskými, přestože nemanželské děti nepožívaly stejných práv a povinností jako děti manželské (§ 155 věta první ABGB).

Slovní základ „rodin“ se častěji objevuje ve tvaru adjektiva, OZ užívá pojmy jako

„rodinné“ (právo, společenství), „rodinná“ (domácnost) nebo „rodinný“ (závod). „Rodinným právem se rozumí soubor právních norem, které upravují zejména právní stav příbuzných osob, jakož i manželů a osob sešvagřených, a dále pak povinnosti a práva uvedených osob navzájem, a také vzájemné povinnosti a vzájemná práva osob, které nahrazují péči rodičů (především poručníků a pěstounů) a dětí svěřených do jejich péče.

Do rámce rodinného práva lze zahrnout také právní normy, které upravují stav registrovaných partnerů a jejich vzájemné povinnosti a práva.“²¹

1.2 Rodičovství

Rodičovství lze vymezit jako vztah mezi rodičem a dítětem, jenž určuje jejich status a vzájemná práva a povinnosti.²²

Rodičovství není jednoznačným pojmem, který by byl definován. Je tak nutné na rodičovství pohlížet a zkoumat je v jeho jednotlivých rovinách, a to v rovině tzv. biologické, sociální a právní, tj. v právním slova smyslu. V době, kdy nebylo možné s jistotou zjistit genetický původ dítěte a metody reprodukční medicíny nebyly zdaleka tak rozvinuté jako dnes, rodičovství v právním slova smyslu a rodičovství biologické splývalo, byla považována za jedno a totéž. S rozvojem asistované reprodukce, a především se vznikem DNA testů, je

20 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 6/20.

21 ZUKLÍNOVÁ, Michaela. In: ZUKLÍNOVÁ, Michaela, DVOŘÁK, Jan, ŠVESTKA, Jiří a kolektiv. Občanské právo hmotné 2. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 21

22 ŠÍNOVÁ, Renáta: Úvodní výklad k § 775 an. OZ. In MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník:

velký komentář. Praha: Leges, 2016, Svazek IV/1, s. 848

nutné na rodičovství biologické a rodičovství v právním slova smyslu pohlížet jako na samostatné celky.

Rodičovství biologické představuje rodičovství určené podle zákonitostí reprodukce lidského rodu. Matkou je tedy žena, jež dítě porodila, a má se za to, že otcem dítěte je muž, jenž s matkou dítě zplodil. Biologické otcovství tak splývá s otcovstvím genetickým.

Biologické rodičovství však není synonymem rodičovství genetického, neboť genetický vztah tvoří pouze jednu ze složek biologického rodičovství. Matka dítěte jakožto žena, která dítě porodila, nemusí být nutně také genetickou matkou dítěte, neboť mohlo být využito některé z metod asistované reprodukce, a genetickou matkou dítěte může pak být dárkyně vajíčka.

Genetickými rodiči jsou žena a muž, jejichž pohlavní buňky splynuly a vedly k vytvoření zygoty. Dále ale v práci bude využíváno pojmu „biologické rodičovství“ i ve smyslu genetického rodičovství.

V současné době, kdy je možné počít dítě za pomoci moderních metod asistované reprodukce, není biologické hledisko určení rodičovství zcela bez komplikací, neboť může dojít ke střetu rodičovství biologického a rodičovství v právním slova smyslu (srov. kap. 3.1 a 5.4 této práce).²³

Konečně sociálním rodičovstvím je myšleno rodičovství osoby, která o dítě pečuje a vychovává je jako své vlastní dítě, přestože tomu tak ve skutečnosti nemusí být.

Rozhodné pro řešení otázky, která žena je matkou dítěte a který muž je otcem dítěte, jsou zákonná pravidla. Vztah mezi určitou ženou a dítětem a mezi určitým mužem a dítětem vzniká nejen na základě právních norem, ale ke vzniku příbuzenství je v některých případech nezbytné, aby přistoupila další právní skutečnost, a to například souhlasné prohlášení anebo rozhodnutí soudu (srov. kap. 5. této práce). Obsahem těchto vztahů jsou vzájemná práva a povinnosti, která jsou s existencí mateřského příbuzenského vztahu či s právním otcovstvím ex lege spojeny.²⁴

Rodičovství jakožto vztah mezi dítětem a rodičem má dvě roviny, a ty jsou reprezentovány mateřstvím a otcovstvím.

23 FRINTOVÁ, Dita. In: ZUKLÍNOVÁ, Michaela, DVOŘÁK, Jan, ŠVESTKA, Jiří a kolektiv. Občanské právo hmotné 2. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 69-73

24 FRINTOVÁ, Dita. In: ZUKLÍNOVÁ, Michaela, DVOŘÁK, Jan, ŠVESTKA, Jiří a kolektiv. Občanské právo hmotné 2. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 69

1.2.1 Rodičovství v právním slova smyslu²⁵

Jak již bylo uvedeno výše (v předchozím bodě), výraz „právní rodičovství“ vypovídá o tom, kdo je rodičem dítěte podle práva. Mezi rodičovstvím v právním slova smyslu a rodičovstvím biologickým by měl panovat soulad, a proto, s respektem k této skutečnosti, mají být konstruována i pravidla pro určování rodičovství, především pro určování otcovství.

Stanovením obecných právních pravidel pro určování rodičovství může dojít k situaci, kdy právní pravidlo dopadne na osobu, která není biologickým rodičem (to se týká především mužů). Zákon z tohoto důvodu umožňuje, aby bylo rodičovství popřeno (srov. kap. 4., 6., a 7.

této práce).

Rodičovství v právním slova smyslu je důležité zejména proto, že je základem mnoha recipročních práv a povinností, které s sebou vztah mezi rodičem a dítětem přináší. Jedná se o práva a povinnosti jak z oblasti soukromého práva, představující např. práva a povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti nebo dědického práva, tak z oblasti veřejného práva, např. právo na sociální dávky. Bez stanovení pravidel pro určení rodičovství a jejich aplikace v konkrétním případě by práva a povinnosti vyplývající jak z pravidel práva soukromého, tak z pravidel práva veřejného, dítěti nesvědčila, a z tohoto důvodu je stanovení pravidel pro určení rodičovství úkolem zcela zásadním.

Legislativní povinnost zákonodárce stanovit pravidla pro určení rodičovství vyplývá také z čl. 7 Úmluvy o právech dítěte. Jedno ze základních pravidel Úmluvy o právech dítěte stanoví, že smluvní stát je povinen registrovat každé dítě ihned po narození (čl. 7 odst. 1 citované Úmluvy). Dalšími právy dítěte, která má již od narození, jsou jeho právo na jméno, na státní příslušnost, je-li to možné, má dítě právo znát své rodiče, a právo na jejich péči.

K zabezpečování těchto práv zavazuje smluvní státy odstavec druhý citovaného článku Úmluvy o právech dítěte. Československá federativní republika však v době podpisu Úmluvy o právech dítěte vyslovila k tomuto článku výhradu (srov. kap. 2.2 této práce).

Osobní stav člověka je upraven ustanoveními OZ, která jsou kogentní (srov. § 1 odst. 2 OZ, § 9 odst. 2, apod.). Rodičovství může být určeno, popř. popřeno jen na základě § 775 až 779, 783, 785 až 787, 789 až 791 a 793 OZ. Není tedy možné, aby se muž, žena, popř. dítě, i kdyby mezi nimi existovala shodná vůle, od rozhodných právních norem

25 FRINTOVÁ, Dita. In: ZUKLÍNOVÁ, Michaela, DVOŘÁK, Jan, ŠVESTKA, Jiří a kolektiv. Občanské právo hmotné 2. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 70-72

odchýlili. Pokud by se od kogentních právních norem odchýlili, jejich jednání by bylo nutné považovat za zdánlivé (§ 16 OZ).

Vznik právního vztahu mezi dítětem a rodičem je dán zásadně právní událostí, kterou zákon předvídá (narození dítěte), nikoliv až zápisem do matriční knihy. Na volní právní skutečnosti je rodičovský právní vztah založen jen výjimečně (např. na základě domněnky otcovství uvedené v § 779 OZ, kdy vzniká otcovství souhlasným prohlášením). Zápis do matriční knihy je tak pouze deklaratorní. Rozhodnou právní skutečností je v případech, kdy k určení rodičovství dochází v důsledku rozhodnutí soudu (srov. kap. 5. této práce), právě ono rozhodnutí, a je tak konstitutivní povahy. Následný zápis v matrice má pouze deklaratorní povahu samozřejmě i v tomto případě.

Právní rodičovství je založeno výjimečně jinak než na biologickém poutu, výjimku představuje právě adopce, tj. rodičovství je založeno s přihlédnutím k sociálnímu sblížení (sociálnímu rodičovství). Adopcí (osvojením) se myslí přijetí cizího dítěte (resp. cizí osoby) za vlastní, za vlastního potomka. Základním předpokladem pro osvojení nezletilého, předpokladem, který musí být splněn vždy a za všech okolností, je dnes zájem dítěte na osvojení. V takovém případě je rodičovství založeno rozhodnutím soudu (§ 796, 797 OZ).

Výsledkem osvojení je pak založení vztahu mezi osvojitelem a osvojencem, který je obdobou vztahu mezi dítětem a rodičem (§ 795 OZ). V případě, kdy dojde k osvojení dítěte, je důležité mít na paměti, že osvojené dítě již nadále není příbuzné s dosavadními rodinnými příslušníky, avšak k zániku biologických příbuzenských vztahů k jeho původní rodině samozřejmě dojít nemůže (§ 833 odst. 1 OZ).

Rodičovství biologické by mělo splývat s rodičovstvím v právním slova smyslu a s rodičovstvím sociální, tedy biologickým rodičem dítěte by měla být osoba, kterou za rodiče považuje právní norma, a tato osoba také o dítě pečuje. Tyto roviny rodičovství však vzhledem k používání metod reprodukční medicíny, institutu osvojení, a koneckonců i vzhledem ke stanovení právních pravidlem, nemusí být v souladu. ESLP vyjádřil názor, že je nutné, aby soudy v rozhodovací praxi přihlížely k faktickým skutečnostem rodinného života, tedy že sociální a biologické rodičovství by mělo být upřednostněno tam, kde právní domněnka rodičovství není k užitku, ba naopak odporuje přání osob, kterých se týká, a především skutečnostem, které byly o rodinném životě dotčených osob zjištěny²⁶.

26 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 10. 1994 ve věci Kroonová a ostatní proti Nizozemí,

stížnost č. 18535/91. Dostupné z:

https://hudoc.echr.coe.int/eng#{%22fulltext%22:[%2218535/91%22],%22sort%22:[%22EMPTY%22],%22d

ocumentcollectionid2%22:[%22GRANDCHAMBER%22,%22CHAMBER%22],%22itemid%22:[%22001- 57904%22]}

2. Určování rodičovství dříve a dnes 2. 1 Historický exkurz

2.1.1 Římské právo

Římské právo dlouho rozlišovalo dvojí typ příbuzenství, a to příbuzenství kognátské a agnátské. Kognátské příbuzenské vztahy byly založeny na pouhé existenci pokrevního pouta mezi osobami. Z hlediska římského práva bylo však podstatnější agnátské příbuzenství. To představovalo právní (umělé) příbuzenství založené na mocenském postavení otce rodiny (pater familias), jímž měl být nejstarší mužský příslušník římské rodiny.²⁷

Moc otce rodiny nad jeho manželkou byla velmi široká, co se však týče moci nad jeho dítětem, mělo se za to, že ta je téměř neomezená.²⁸ Moc otce rodiny nad jeho dítětem netkvěla pouze v právu odložit toto nově narozené dítě či tyto děti na veřejném místě (ius exponendi) a v právu dítě prodat (ius vendendi), ale také v právu nad jeho životem a smrtí (ius vitae ac necis)²⁹. Matka dítěte na rozdíl od otce za dítě nenesla odpovědnost, neboť k němu neměla žádná práva a povinnosti. Z důvodu své otcovské moci odpovídal za jednání dítěte a za škody jím způsobené jedině a výlučně otec rodiny.³⁰

Římské právo znalo tři způsoby, jak mohlo dojít ke vzniku otcovské moci (patria potestas) nad dítětem. Nejčastějším způsobem byl případ, kdy se dítě narodilo do řádného manželství, a za otce dítěte byl považován (vyvratitelná domněnka) manžel matky. Dále moc otcovská vznikala legitimací nemanželského dítěte. „Od 4 stol. n. l. platilo, že nemanželské děti, zrozené v konkubinátě³¹, mohou být za jistých podmínek legitimovány a tím se dostanou

27 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk), s. 76-77

28 KINCL, Jaromír, SKŘEJPEK, Michal, URFUS, Valentin. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H.

Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice, s. 143-144

29 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk), s. 81-82

30 KINCL, Jaromír, SKŘEJPEK, Michal, URFUS, Valentin. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H.

Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice, s. 144

31 Trvalé pohlavní soužití svobodných osob, přičemž muž nemá v úmyslu pojmout ženu za manželku, ale mít v ní pouze souložnici. Parafrázováno z: KINCL, Jaromír, SKŘEJPEK, Michal, URFUS, Valentin. Římské

do moci svého zploditele. Legitimace se prováděla buď tak, že muž se s bývalou konkubínou oženil a dítě (bylo-li již dospělé) vyslovilo se vznikem otcovské moci souhlas nebo se legitimace povolovala na žádost otce císařským reskriptem, nebyl-li sňatek s konkubínou možný.“³² Třetí způsob představovalo osvojení, přičemž platila obecná zásada „Adoptione naturam imitatur“ (osvojením se napodobuje příroda).³³

Dítě narozené z právem neuznaného vztahu, tedy dítě tzv. nemanželské, se svým otcem nebylo příbuzné vůbec, zatímco s rodinou matky bylo příbuzné alespoň pokrevně. Nemanželské dítě tak nebylo s nikým agnátsky příbuzné, a jelikož bylo právem stanoveno, že nemůže dojít k osvojení vlastního nemanželského dítěte, biologický otec je nemohl ani osvojit.

Pravidla, jež vytvořilo římské právo a jež ovlivnila novověkou tvorbu právních norem nejen v ABGB, jsou důležité i pro recentní právní úpravu. Právní zásada „Mater semper certa est, pater semper incertus est“³⁴, v jejímž důsledku je např. možné popření otcovství, byla do platné právní úpravy převzata a je i dnes základním stavebním kamenem pro určování rodičovství.

2.1.2 Všeobecný občanský zákoník

Od roku 1812 až do roku 1950 platil v českých zemích Všeobecný občanský zákoník (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch). Znakem stálosti tohoto zákoníku je, že v Rakousku a Lichtenštejnsku platí dodnes, byť s jistými nutnými změnami. Právům a povinnostem mezi rodiči a dětmi se věnuje třetí hlava dílu prvého (§ 137 a násl. ABGB). ABGB činí striktní rozdíly v úpravě poměrů dětí narozených v manželství a mimo ně. O poměru mezi rodiči a manželskými dětmi pojednává ABGB v § 137 až 154, zatímco poměr mezi rodiči a dětmi nemanželskými je upraven v § 155 až 171 ABGB. Zákoník výslovně stanovuje, že manželské a nemanželské děti nepožívají stejných práv (srov. § 155 ABGB), avšak oproti římské právní

právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice, s. 135

32 KINCL, Jaromír, SKŘEJPEK, Michal, URFUS, Valentin. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H.

Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice, s. 147

33 Iustiniani institutiones 1.11.4. In: KRÜGER, Paul, ed. Justiniánské Instituce: Iustiniani Institutiones. Přeložil Peter BLAHO, přeložil Michal SKŘEJPEK. V Praze: Karolinum, 2010. Fontes iuris romani.

34 „Matka je vždy jistá, otec je vždy nejistý.“

úpravě má nemanželské dítě právo na jméno matčino a má právo žádat na svých rodičích, aby bylo podle rozsahu (výše) jmění jejich vyživováno, zaopatřeno a vychováváno (§ 165 věta první a § 166 věta první ABGB).

Vznik vztahu mezi matkou a dítětem je dán narozením dítěte, tedy událostí porodu.

I nadále se vychází ze zásady římského práva, tedy, že matka dítěte je vždy jistá. Vzhledem k tomu, že je rozlišováno mezi dětmi manželskými a narozenými mimo ně, je nutné rozdělit také zdejší zkoumání týkající se určování otcovství na dvě části.

Narodilo-li se dítě alespoň 180 dní poté, co matka dítěte uzavřela s mužem manželství, a před projitím 300. dne po manželově smrti nebo po úplném rozvázání manželského svazku (tj. rozluce, § 138 ABGB), za otce je považován manžel matky (přičemž jde o vyvratitelnou domněnku). Porodila-li však matka dítě před uplynutím 180. dne od uzavření manželství, bylo dítě považováno za manželské, jen jestliže manžel o těhotenství ženy před uzavřením manželství věděl, a zároveň ve lhůtě tří měsíců od doby, kdy se dověděl o narození dítěte, nepodal u krajského soudu odpor (§ 155 ve spojení s § 156 ABGB). Podal-li manžel odpor, bylo dítě dítětem nemanželským (§ 155 ABGB).

Nebyl-li takto určen otec nemanželského dítěte, dopadalo na něj pravidlo, že otcem dítěte je muž, o kterém bylo prokázáno způsobem předepsaným v soudním řádu, že obcoval s matkou dítěte v době početí, tedy v době, od které do porodu neuplynulo méně než 180 dnů a více než 300 dnů nebo jenž se dozná mimo soud ke zplození dítěte³⁵ (§ 163 ABGB). Tyto dvě skutečnosti lze mít za předchůdce dnešních domněnek otcovství, a to konkrétně domněnky dopadající na muže jakožto otce dítěte, který měl s matkou dítěte v kritické době pohlavní styk, a domněnky otcovství založeného souhlasným prohlášení otce. Přiznal-li muž své otcovství, byl proveden zápis do matriky na základě údajů sdělených matkou dítě (§ 164 ABGB). Avšak k tomu, aby byl zápis učiněn, bylo zapotřebí otcova souhlasu, svědectví duchovního a kmotra dítěte (§ 164 ABGB).

Sedláček uvádí, že „v poslední době připouští se také zkouška krve, ačkoliv tento průvodní prostředek v našem civ. řádu soudním z pochopitelných příčin uveden není, nehledě k tomu, že podle nynějšího stavu zkouška tato je ještě dosti pochybná; je také pochybno, zda důkaz tento je vůbec podle našeho práva přípustný, když přece konec konců nezjišťuje se

35 O tzv. „uznání otcovství“ se mluví dodnes

fysiologické zplození, nýbrž nemanželské otcovstv퓳⁶, což je jasným důkazem toho, že v době platnosti ABGB byl důraz kladen nikoliv na zjištění, kdo je skutečně biologickým rodičem dítěte, ale na zjištění, zda bylo dítě zplozeno za trvání manželského svazku či mimo něj.

2.1.3 Zákon o právu rodinném

V „lidově demokratických“ státech střední a východní Evropy byla na přelomu čtyřicátých a padesátých let shledána nutnost – podle sovětského vzoru – oddělit rodinné právo od práva občanského, což mělo vyjádřit, že rodinné právo nemá s majetkovou problematikou nic společného. Také náš zákonodárce při přípravě zákona o právu rodinném³⁷ se vydal touto cestou. Právo (právní normy) se začalo členit podle druhu tzv. společenských vztahů, tedy již nikoliv na právo veřejné a soukromé, jak je tomu podle jedné z dnes užívaných teorií dělení práva pocházejících z římského práva.³⁸

ZPR je důležitým mezníkem v historii rodinného práva, neboť přinesl zásadní zlom v nahlížení na rodinu obecně. Na tomto místě je záhodné připomenout, že do této doby matka dítěte stále neměla nad svým dítětem moc. Změně pojetí rodiny z velké části napomohlo přijetí Ústavy 9. května³⁹ neboť v ní bylo zakotveno rovné postavení žen a mužů, a to nejen ve společnosti, ale i v rodině (§ 1 odst. 2 Ústavy 9. května). Ústava 9. května také již dříve odstranila rozdíly mezi poměry manželských a nemanželských dětí, neboť bylo výslovně stanoveno, že původ dítěte nesmí být jeho právům na újmu (§ 11 odst. 2 Ústavy 9. května).

Původ dítěte tak již nadále nebyl směrodatnou hodnotou pro úpravu jeho poměrů k rodičům, nýbrž podstatným pro založení vztahu mezi rodičem a dítětem bylo výhradně biologické hledisko. ZPR stanovil, že rodičovskou moc mají oba rodiče (§ 55 odst. 1 ZPR), což znamenalo, že matce dítěte bylo přiznáno – pokud jde o vztah k dítěti – stejné postavení jaké

36 ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír (eds.). Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha:

ASPI publishing, 2002, sv. 1, s. 826

37 zákon č. 265/1949 Sb. (dále jen „ZPR“)

38 RADVANOVÁ, Senta, ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. Praha:

C.H. Beck, 1999. Právnické učebnice (C.H. Beck), str. 7

39 ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (dále jen „Ústava 9. května“),

měl vždycky jen otec. Institut moci otcovské byl vystřídán – logicky – mocí rodičovskou, která náleží oběma rodičům nezletilého dítěte.⁴⁰

Pro určení, kdo je matkou dítěte, byla i nadále stěžejní objektivní skutečnost porodu.

V době tvorby a přijetí ZPR nebylo nutné tuto zásadu explicitně kodifikovat, neboť metody asistované reprodukce, které jsou dnes běžné užívané, nebyly buďto známy vůbec nebo nebyly uskutečnitelné. Otcovství k dítěte bylo určováno na základě domněnek, které jsou s různými odchylkami používány dodnes.

První domněnku otcovství, tedy, že za otce dítěte je považován manžel matky, převzal i tento zákon (§ 42 odst. 1 ZPR). Jinak byl za otce považován muž, který otcovství uzná nebo jehož otcovství bude zjištěno soudem (§ 43 ZPR), přičemž i toto pojetí vycházelo z domněnky obsažené v předcházejícím právním předpise – ABGB. Na uznání otcovství byly kladeny jisté požadavky (§ 44, § 45 ZPR) a mělo předcházet zjištění otcovství soudem (§ 47 odst. 1 ZPR). Zjišťoval-li tak otcovství soud, vycházel z domněnky, že za otce dítěte je považován muž, který s matkou dítěte obcoval v době, od které neprošlo od narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dní (§ 47 odst. 2 ZPR).

Co se týká možnosti popřít otcovství, matka dítěte sice mohla popřít otcovství založené první domněnkou (§ 51 ZOR), avšak muži právo dovolovalo popřít otcovství podle kteroukoliv domněnky. Lhůta pro popření otcovství byla zákonem stanovena na šest měsíců (§ 48 odst. 1 ZPR).

2.1.4 Zákon o rodině

Nová Ústava z roku 1960 (Ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) proklamovala dosažení socialismu. Proto bylo třeba opět všechno právo zásadně reformovat. V letech 1963 a 1964 byl přijat jak nový občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.), tak i nový rodinný zákoník, tentokrát s označením zákon o rodině⁴¹.

V období od účinnosti ZOR, tedy ode dne 1. 1. 1964, až do roku 1998, kdy byla přijata tzv. velká novela ZOR, došlo ke změně tohoto zákona pouze ve dvou případech (a to zákonem

40 FRINTOVÁ, Dita, FRINTA, Ondřej: Určování a popírání rodičovství – vývoj právní úpravy a judikatury v 19. a 20. století. In DVOŘÁK, Jan, MALÝ, Karel, ADAMOVÁ, Karolina a kol. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 456

41 zákon č. 94/1963 Sb. (dále „ZOR“)

č. 132/1982 Sb. a zákonem č. 234/1992 Sb.). Tyto novelizace však byly pouze dílčí, anebo se jednalo o méně podstatné změny. K podstatné a rozsáhlé novelizaci ZOR došlo až prve zmíněným zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů a o změně a doplnění dalších zákonů. Novelizace ZOR byla připravována od počátku devadesátých let. Ke změně řady ustanovení ZOR muselo dojít, neboť bylo nutné narušit stereotypy při výkladu jednotlivých ustanovení zákona i dosavadní představy a mýty o rodině, manželství a dětech⁴².

Tzv. „velká novela“ změnila ZOR ve třech dimenzích, jednak šlo o ideologickou proměnu, jednak o změnu pojmosloví, a jelikož se Česká republika stala smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte, a v době přípravy novely se počítalo také s přistoupením k Evropské úmluvě o osvojení dětí (dále jen „Evropská úmluva o osvojení“)⁴³, bylo nutné začlenit do ZOR práva z těchto smluv. Co se týká ideologické změny, velká novela zrušila základní zásady (obsažené v čl. I. – VII.), které ovšem nikdy neměly praktický význam, a došlo k odstranění návaznosti ZOR na předchozí socialistický režim (např. § 30 ZOR se zmiňoval o postavení Československého svazu mládeže a jeho pionýrské organizaci ve výchově dětí, nebo § 31 odst. 1 ZOR stanovoval, že předním výchovným úkolem je působit na citový, rozumový a mravní vývoj dětí v duchu zásad morálky socialistické společnosti).⁴⁴

Velká novela reagovala také na změny jiných právních předpisů, a to zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a nebo zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a bylo tak nutné změnit terminologii ZOR. Výmluvným příkladem budiž pojem „občan“, který byl nahrazen slovy „muž a žena“, neboť do té doby zákonem č. 40/1964 Sb. používaný pojem „občan“ byl zákonem č. 509/1990 Sb. opuštěn, a nahradil jej pojem „fyzická osoba“ (např. § 2 ZOR ve znění od 1. 8. 1998 do 31. 3. 2000)⁴⁵. Úmluva o právech dítěte přinesla do ZOR vyšší důraz na ochranu zájmů dítěte a v souladu s touto Úmluvou byl např. definován obsah sociálně právní ochrany dítěte (§ 41 odst. 1 ZOR ve znění od 1. 8. 1998 do 31. 3. 2000). V souladu

42 HRUŠÁKOVÁ, Milana: Předmluva. In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině: Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009. Beckova edice komentované zákony., s. V

43 Evropská úmluva o osvojení dětí, jež byla přijata Radou Evropy ve Štrasburku 24. dubna 1967, vstoupila v platnost 26. dubna 1968, publikovaná v České republice jako Sdělení ministerstva zahraničních věcí č.

132/2000 Sb. m. s., o přijetí Evropské úmluvy o osvojení dětí.

44 NYKODÝM, Jiří. Novela zákona o rodině. In: Bulletin advokacie, 1998, č. 8, s. 13

45 Důvodová zpráva k zákonu č. 91/1998 Sb.

s požadavkem Evropské úmluvy o osvojení byla upřesněna např. právní úprava případů, kdy se nevyžaduje souhlas s osvojením (§ 68 ZOR ve znění od 1. 8. 1998 do 31. 3. 2000).⁴⁶

Jedním z vedlejších důvodů, proč bylo nutné ZOR novelizovat, byl pokrok medicíny v oblasti asistované reprodukce, konkrétně se jednalo o problematiku umělého oplodnění (oplodňování). V ZOR se proto objevila expressis verbis stará římská zásada, že matkou je žena, která dítě porodila (§ 50a ZOR).

V rámci úpravy určování a popírání otcovství bylo největší novinkou rodinného práva zavedení popěrného práva nejvyššího státního zástupce. Nejvyšší státní zástupce byl oprávněn před uplynutím lhůty stanovené pro popření otcovství podat návrh na popření otcovství muže, který nemůže být otcem dítěte, a jehož otcovství bylo založeno souhlasným prohlášením rodičů, ovšem jen je-li to ve zřejmém zájmu dítěte a v souladu s ustanoveními zaručující základní lidská práva (§ 62a ZOR).⁴⁷ Důvodem pro zakotvení popěrného práva Nejvyššího státního zástupce bylo odstranění přílišné tvrdosti zákona v případě, kdy by otec dítěte, který k dítěti nemá žádný biologický ani citový poměr, zmeškal lhůtu k popření otcovství.

Výše citované ustanovení však bylo do ZOR včleněno především za účelem ochrany dítěte, k němuž bylo určeno otcovství (ovšem ne biologického otce) v rozporu s jeho zájmy.⁴⁸ Toto popěrné právo nejvyššího státního zástupce mělo bránit obcházení zákona k následnému nezákonnému adoptování dítěte a možnému následnému obchodování s ním⁴⁹.

Na rozdíl od právní úpravy popření otcovství matkou dítěte v ZPR bylo matce v ZOR dáno též právo popřít otcovství muže, jehož otcovství bylo založeno souhlasným prohlášením matky a muže (§ 61 odst. 2 ZOR).

46 Důvodová zpráva k zákonu č. 91/1998 Sb.

47 FRINTOVÁ, Dita. Komentář k § 776. In: ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef, ZUKLÍNOVÁ, Michaela a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 287

48 RADVANOVÁ, Senta, ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. Praha:

C.H. Beck, 1999. Právnické učebnice (C.H. Beck), s. 84

49 Čl. 1 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce ze dne 5. listopadu 2003, o postupu státních zástupců při prošetřování předpokladů žaloby podle § 62 nebo § 62a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění zákona 91/1998 Sb., publikován pod č. 6/2003, dále jen „pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce“. Dávám za pravdu Králíčkové (KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Popírání otcovství nejvyšším státním zástupcem a subjektivní „přirozená“ práva dítěte. In: Bulletin advokacie, 2007, č. 5, s. 32) v tom, že pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce je nadměrně determinován trestněprávním pohledem na věc (např. zanedbání povinné výživy).

Zákon č. 227/2006 Sb.⁵⁰ (dále „ZVKB“), jenž je (nepřímou) novelou ZOR, umožnil, aby umělé oplodnění mohly podstoupit i neplodné nesezdané páry, resp. rozšířil okruh osob, které mohou tuto proceduru společně podstoupit. Výsledkem je ustanovení § 54 odst. 3 ZOR, jež stanovilo, že je-li dítě počato umělým oplodněním ženy z asistované reprodukce podle zvláštního právního předpisu⁵¹, považuje se za otce muž, který dal k umělému oplodnění ženy podle tohoto zvláštního předpisu souhlas, pokud by se neprokázalo, že žena otěhotněla jinak.

Jelikož v oné době (90. léta minulého století) již rozvod manželství nebyl ničím neobvyklým, cit. novelou bylo do ZOR vloženo ustanovení týkající se případu, kdy se žena znovu provdá a dítě se narodí v ochranné době (§ 51 odst. 2 ZOR, srov. kap. 5. této práce).

Tímto ustanovením bylo na základě domněnky založeno otcovství pozdějšího manžela.

Pokud bude dále v práci zmíněn ZOR, bude tím myšlen ZOR v jeho posledním platném znění.

2. 2 Určování rodičovství dnes

Součástí právního řádu ČR jsou na základě čl. 10 Ústavy České republiky vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána. Takovouto mezinárodní smlouvou je i Úmluva o právech dítěte⁵², jejíž význam z hlediska mého tématu tkví v čl. 7, kterým zakotvil právo dítěte na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud je to možné právo znát své rodiče a právo na jejich péči. Československá federativní republika však k čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte⁵³ přijala výhradu, přičemž v úvodním prohlášení bylo uvedeno, že v případech nezrušitelného osvojení a umělého

50 Zákon o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách a souvisejících činnostech a o změně některých souvisejících zákonů

51 Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu

52 publikována jako Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 104/1991 Sb. (dále jen „Úmluva o právech dítěte“)

53 „Každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči.“

oplodnění, kdy je jednou ze stran dárce nebo dárkyně, není nesdělení jména biologického rodiče dítěte v rozporu s tímto ustanovením.⁵⁴

Další neméně důležitou mezinárodní smlouvou je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod⁵⁵, v jejímž čl. 8 je zakotveno právo na respektování soukromého a rodinného života.

České zákonodárství začlenilo základní práva a svobody do svého systému práva Listinou základních práv a svobod⁵⁶. Listinou je garantována zákonná ochrana rodičovství a rodiny, ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, dětem narozeným v manželství i mimo ně jsou přiznána stejná práva, a především je deklarováno, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a že naopak právem dětí je právo na rodičovskou výchovu a péči (čl. 32 Listiny). To však neznamená, že rodiče nemohou být ve své péči o dítě nijak omezeni, Listinou je totiž stanoveno, že práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.

Občanským zákoníkem z r. 2012 byla rodinně-právní úprava začleněna opět do civilního kodexu. O úpravě rodičovství je podrobně pojednáno v hlavě II, dílu druhém, oddílu 1 v § 775 až § 793 OZ. Jak je patrné z vývoje určování rodičovství (srov. kap. 2.1 této práce) je tato úprava každým dalším zákonodárcem přebírána a postupně zdokonalována, a učinil tak i zákonodárce platného OZ: vyšel z textu ZOR v posledním znění, přičemž tuto úpravu částečně pozměnil a doplnil.

Jednou z nejdůležitějších změn v oblasti, která je předmětem této práce, je zrušení práva nejvyššího státního zástupce podat návrh na popření otcovství. Zrušením tohoto práva nejvyššího státního zástupce však nedošlo k úplnému zrušení pravomocí státního zástupce ve věcech určování rodičovství: zákonodárce státnímu zástupci ponechal pravomoc podat návrh na zahájení paternitního řízení (srov. kap. 6. této práce). Jednou z novinek, kterou platný OZ přinesl, je také možnost prominutí zmeškání popěrné lhůty (srov. kap. 6.5 této práce).

54 Srovnávací studie Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR implementace Úmluvy o právech dítěte v České republice, str. 16. Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky [online]. Dostupné z:

https://www.psp.cz/sqw/ppi.sqw?d=1&t=8

55 publikovaná pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „ÚLPZS“)

56 publikovaná pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“)

Co se týče procesněprávních norem, jsou – pokud jde o rodinněprávní otázky - od 1.1.2014 z občanského soudního řádu⁵⁷ vyděleny do zákona o zvláštních řízeních soudních⁵⁸. Řízení ve věcech rodinněprávních je v ZŘS upraveno v části druhé, hlavě V., v § 367 až

§ 513.

Další zákon, jež je spojen s rodinněprávní problematikou, je však také zákon o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů⁵⁹, zákon o specifických zdravotních službách⁶⁰ a zákon o sociálně-právní ochraně dětí⁶¹.

57 zákon č. 99/1963 Sb. (dále jen „OSŘ“)

58 zákon č. 292/2013 Sb. (dále jen „ZŘS“).

59 zákon č. 301/2000 Sb. (dále jen „matr. zák.“)

60 zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen „zákon o specifických zdravotních službách“)

61 zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“)

3. Určování mateřství

3.1 Obecně k určování mateřství

Mateřství je právní vztah mezi dítětem a matkou, jenž lze označit dokonce snad za základní statusový poměr. Prostřednictvím matky dítěte je totiž zprostředkován i vztah dítěte k otci.⁶²

Jak je i výše v části o historickém vývoji uvedeno, až do novelizace ZOR (zákonem č. 91/1998 Sb.) nebylo pochyb o tom, která žena je matkou dítěte, a tak nebylo nutné, aby pravidlo o tom, kdo je matkou dítěte, bylo zakotveno expresiss verbis v zákoně.

Potřeba zakotvit toto pravidlo souvisí zejména s rozvojem metod asistované reprodukce.

Rozvoj těchto metod např. dovoluje, aby byla užita ova dárkyně, tedy ženy odlišné od té, která umělé oplodnění podstupuje, ale také např. tzv. náhradní mateřství (srov. kap. 3.2.4 této práce).

OZ označuje za matku dítěte ženu, která je porodila (§ 775 OZ). Toto ustanovení je na rozdíl od úpravy určování otcovství, které je založeno na systému vyvratitelných domněnek, kogentním právním pravidlem. Je tomu tak proto, že se jedná o ustanovení upravující osobní stav osob, o kterém si strany nemohou ujednat odchylně od zákona (§ 1 odst. 2 část věty za středníkem OZ). Mateřství je tak založeno vždy, bez výjimky, aniž by byl nutný jakýkoliv další projev vůle matky. Právě proto nelze mateřství ani postoupit, cedovat (např. jiné ženě) a žena se jej nemůže „zříct“ nebo „vzdát se“, ani nelze matku mateřství „zbavit“. Ani jednání, kdy matka vkládá dítě do babyboxu, není jakýmsi zbavením se nebo vzdáním se právního pouta mezi ní a dítětem, na existujícím mateřství se tímto činem nic nemění, žena ani neztrácí rodičovská práva. ⁶³

Ačkoliv vyslovení pravidla, že matkou dítěte je žena, která dítě porodila, je spojováno zejména s rozvojem medicínských postupů při asistované reprodukci, důležitou roli může sehrát také ve sporech o mateřství. Na základě tohoto ustanovení může určitá žena tvrdit, že je matkou dítěte, jenž nemá v matrice zapsány rodiče nebo naopak může matka dítěte tvrdit, že

62 FRINTOVÁ, Dita, FRINTA, Ondřej. In: ZUKLÍNOVÁ, Michaela, DVOŘÁK, Jan, ŠVESTKA, Jiří, a kol. Občanské právo hmotné 2. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 73

63 FRINTOVÁ, Dita. Komentář k § 776. In: ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef, ZUKLÍNOVÁ, Michaela a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 280