MOTORICKÝ VÝVOJ DÍT Ě TE B Ě HEM PRVNÍHO ROKU ŽIVOTA

(1)

KARLOVA UNIVERZITA

Fakulta pedagogická Katedra psychologie

MOTORICKÝ VÝVOJ DÍT Ě TE B Ě HEM PRVNÍHO ROKU ŽIVOTA

BAKALÁ Ř SKÁ PRÁCE

Praha 2009

Vedoucí bakalá ř ské práce : Vypracovala :

Doc. PhDr. Dobromila Trpišovská, CSc. Tereza Havránková

(2)

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Motorický vývoj dítěte během prvního roku života“ vypracovala samostatně a že jsem použila jen pramenů, které cituji a uvádím v použité literatuře.

V Praze dne………..

(3)

Děkuji Zuzaně Benediktové a jejímu synovi Arnoštovi za možnost napsat tuto práci.

Děkuji také vedoucí práce Doc. PhDr. Dobromile Trpišovské, CSc. za cenné

(4)

RESUMÉ:

Tato práce si klade za cíl zmapovat motorický vývoj dítěte během prvního roku života. Zaměřuje se jak na hrubou, tak jemnou motoriku. Skládá se z části teoretické a z části praktické.

V části teoretické byl stanoven cíl shromáždit teoretické poznatky o motorickém vývoji dítěte během prvního roku života z různých literárních zdrojů, vzájemně je porovnat a sestavit z nich schematický nástin motorického vývoje v tomto období.

V části praktické bylo úkolem sledovat vývoj jednoho konkrétního jedince během prvního roku života a zaznamenat jeho motorické dovednosti. Tyto projevy jsou zaznamenávány na videokameru, z těchto nahrávek pak vznikl sestříhaný DVD záznam, který je přiložen k práci. Z následného sledování těchto videí vznikl stručný výčet motorických projevů z celého období prvního roku života – rozdělen dle jednotlivých měsíců.

Celkovým cílem této práce, který spojuje část teoretickou i praktickou, bylo porovnat motorický vývoj konkrétního jedince z části praktické, s nástinem vývoje, který byl získán studiem a srovnáváním pojetí vývoje u různých autorů a zjistit případné neshody či odlišnosti. Tento úkol je řešen v kapitole Diskuze. Výsledné srovnávání poskytuje náhled na to, nakolik se lze při hodnocení vývoje spoléhat na

„tabulková“ data a nakolik je ve vývoji jednotlivce možná variabilita.

RESUME:

The purpose of this bachelor thesis is to make a plot of motor development during the first year of life. It’s including gross and fine motor also. The thesis is consist from the teoretical and the practical part.

The aim of teoretical part was to collect informations about motor development from different literature sources, compare them and then make a teoretical plot of motor development.

The aim of practical part was to monitor the motor development of one child and note it. The manifestations of the motor development was filmed on camera, from these shots was made DVD record, which is enclosed with the thesis. The motor development of the child was also described according to months in this part.

(5)

The general aim of this thesis was to compare the motor development of the one child with typical motor development from the teoretical part and discover eventual differences. This part of the thesis is called Discusion. This comparation can predicate about importance of individuality in the motor development.

(6)

OBSAH:

1 Úvod... 9

2 Vývoj pohybů dítěte v prenatálním období ... 12

2.1 Definice prenatálního období... 12

2.2 Pohyby dítěte v prenatálním období ... 12

2.3 Význam a funkce pohybů plodu ... 14

3 Novorozenec ... 14

3.1 Novorozenecké období ... 15

3.1.1 Chování novorozeného dítěte ... 15

3.1.2 Motorické projevy... 15

3.1.3 Novorozenecké reflexy ... 17

4 Kojenecké období ... 18

4.1 Všeobecné zákonitosti vývoje ... 18

4.2 Vývojová stadia ... 19

4.3 Motorika dítěte – 1. měsíc ... 20

4.15 Vývoj úchopu... 31

4.15.1 Vývoj koordinace oko – ruka... 32

4.15.2 Vývoj koordinace ruka – ústa – existuje souvislost? ... 33

4.15.3 Chování dítěte při dosahování a uchopování předmětu... 34

5 Praktická část ... 37

5.1 Seznámení se situací ... 37

5.2 Motorický vývoj Arnoštka... 38

5.2.1 Novorozenecké období – 17. den ... 38

5.2.2 Motorický vývoj – 1. měsíc ... 40

5.2.14 Shrnutí vývoje koordinace oko – ruka – ústa ... 55

(7)

6 Diskuze ... 55 7 Závěr ... 59 8 Použitá literatura ... 61

(8)

TEORETICKÁ ČÁST

(9)

1 Úvod

Už nikdy v lidském životě lidský organismus nezažije tolik změn jako během prvního roku života. Z nezralého tvora, který je zcela závislý na péči druhých a člověku se podobá hlavně fyzicky, než svými projevy a chováním, se postupně stává tvor méně závislý a podstatně více se podobající naší představě člověka. U žádného jiného živočišného druhu se nerodí mláďata tak nepřipravená na samostatný život.

Podstatnou část tohoto „handicapu“ děti dohánějí právě během prvního roku života. Směřují totiž k tomu, aby začaly rozvíjet základní podstatu lidskosti – učí se chodit, mluvit a myslet (Glöckler, 2007). Na konci prvního roku života si dítě osvojuje vzpřímenou polohu a pohyb v ní, říká svá první slova a umí myslet v jednoduchých souvislostech. Je samozřejmě třeba dalšího vývoje, aby se tyto dovednosti rozvinuly na mnohem vyšší a dokonalejší úroveň, ale základy se vytvářejí právě během prvního roku života.

Lidský mozek je v okamžiku zrození značně nezralý a jeho vývoj není zdaleka ukončen. Novorozené dítě je vybaveno základními reflexy, které mu usnadní přežití (sací, hledací, úchopový, obranný,… ale i polykací, vyměšovací, dýchací, atd.). Ale ještě nějakou dobu potrvá, než tyto činnosti přejdou na vědomou a volní úroveň. Část těchto reflexů je specifická právě pro tento novorozenecký věk a s postupným dozráváním mozku (hlavně mozkové kůry) vymizí. Jejich pozdější přítomnost by byla známkou patologického vývoje.

Během prvního roku života tedy dojde ke změnám fyzickým, psychickým i sociálním. Dítě vyroste průměrně o 25 cm a přibližně ztrojnásobí svoji váhu (Šašinka, 2007). V souvislosti s fyzickými i psychickými schopnostmi se změní i jeho pohybové schopnosti, jeho motorické projevy. Srovnáme-li novorozené dítě s ročním dítětem, jejich motorické projevy a schopnosti snad ani nemohou být odlišnější. Roční dítě stojí, začíná chodit, sedí, leze, uchopuje všechny možné předměty a hraje si. Novorozenec se pohybuje trhavými, nekoordinovanými pohyby a často je odkázán na primitivní reflexní reakce. Ta změna ve vývoji je obrovská. Je způsobena hlavně dozráváním centrálního nervového systému a také mnoha systémů

(10)

dalších. Dítěti se zpevňují a rostou kosti, svaly nabývají na objemu a dítě se celý pohybový aparát (svaly, klouby, kosti) učí teprve ovládat.

Jak konkrétně tento vývoj probíhá, jsem se pokusila teoreticky shrnout a prakticky zdokumentovat na vývoji konkrétního jedince v této práci. V části teoretické porovnávám informace, zjištěné v dostupné literatuře a sestavuji jakési schéma, jak motorický vývoj dítěte během prvního roku typicky probíhá. V části praktické sleduji vývoj konkrétního dítěte, který v závěrečné diskuzi porovnávám právě s oním „pomyslným schématem“, který jsem si vybudovala v části teoretické.

Text je zaměřen opravdu převážně na motorický vývoj, příliš se nezabývá jinými, stejně tak důležitými a zajímavými stránkami vývoje. Je rozčleněn dle jednotlivých vývojových období a uvádí nejtypičtější vývojové milníky.

Na počátku této práce je i krátká exkurze do prenatálního období a motorického vývoje v něm. Dříve bylo toto období převážně opomínáno a pro funkční vývoj jedince po narození nemělo prakticky žádný význam. Situace se změnila a dnes se mnoho vědců zabývá tím, co se děje od okamžiku zplození lidského jedince do okamžiku zrození – porodu. Souvisí to samozřejmě i s technickým pokrokem, dříve nebyla taková možnost zkoumat prenatální život – mikroskop, sonografie. S těmito pokroky skončila představa prenatálního období jako období jakéhosi embryonálního spánku, který končí (a vlastní život začíná) až okamžikem zrození. Zjistilo se tak, že plod se už od nejútlejšího věku pohybuje (první pohyby jsou zaznamenávány okolo sedmi týdnů (Pouthas, Jouen 2000). Tyto prenatální pohyby lze už od počátku roztřídit do jednotlivých pohybových vzorců, které pak můžeme pozorovat během celého těhotenství. Navíc byla zjištěna překvapivá podobnost těchto pohybů s pohyby novorozenců (Pouthas, Jouen 2000).

O jejich pravděpodobném funkčním významu pro další život novorozence pojednávám o něco níže, v samostatné kapitole. Ať už k těmto motorickým projevům zastáváme jakékoli stanovisko (viz níž), neměly by být opomíjeny a já považuji za zcela nezbytné se jim věnovat. Protože, i když je někdo k těmto teoriím funkčního významu prenatálních pohybů pro pozdější vývoj dítěte skeptický, nelze zpochybnit fakt, že pohybovat se nezačínáme až po narození. Proto považuji za nutné, se o této problematice také, aspoň letmo, zmínit.

(11)

Jednou z hlavních zásad vývoje je, že každý člověk je především jedinečné individuum, které se sice řídí všeobecnými zákony vývoje, společnými celému lidstvu, ale zachovává si přitom prostor pro individuální odlišnosti. Motorický vývoj je závislý hlavně na fyzické vyzrálosti – na zralosti centrálního nervového systému, na stavu svalů a kostí. Další vliv mají taky dědičné faktory, zdravotní stav a specifičnost prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. Souhra všech těchto faktorů má vliv na to, jaký člověk je a jak se bude vyvíjet. Nelze tudíž vytvářet soudy o vývoji jedince, pokud neznáme všechny tato faktory. Je normální chodit v devíti měsících, stejně jako ve čtrnácti měsících – tolerance pro individuální odlišnosti je dosti velká. Proto i tato moje práce – hlavně její teoretická část, je hlavně jakýmsi vodítkem, jak a kam se bude motorický vývoj dítěte pravděpodobně ubírat, nikoliv přesným popisem jak a kdy by to mělo být.

(12)

2 Vývoj pohyb ů dít ě te v prenatálním období

2.1 Definice prenatálního období

Prenatálním obdobím se nazývá období mezi početím a narozením dítěte.

Trvá obvykle 40 týdnů (9 měsíců) a je možné jej rozdělit do tří fází. Délka jednotlivých období se u různých autorů liší, uvádím dělení dle Langmeiera, Krejčířové (2006):

- období oplodnění a vytvoření zárodku (cca 3 týdny) - období embryonální (4. – 12. týden)

- období fetální (od 12. týdne – do 40. týdne, případně do porodu)

V embryonálním období se vytvářejí základy všech důležitých orgánů, vyvíjejí se končetiny a embryo získává lidskou podobu. V této době je zárodek velmi citlivý vůči působení různých teratogenních vlivů. V období fetálním dochází k diferenciaci a růstu tkání vzniklých v období embryonálním. Změny zde probíhající nejsou tak dramatické jako v předchozím období, ale mají klíčový význam pro správnou funkci tkání a orgánů (Moore, Persaud 2002).

2.2 Pohyby dít ě te v prenatálním období

Zárodek se začíná pohybovat velice brzy, vzorce pohybů se s přibývajícím stářím rychle mění. Tyto pohyby vznikají spontánně, bez vnější stimulace (Pouthas, Jouen 2000). Preyer (1885) je ve svém výzkumu nazval „impulzivní pohyby“ a prokázal, že se tyto pohyby objevují mnohem dříve, než je organismus schopen reagovat na vnější stimuly. Zdůvodňoval to tím, že vývoj samotných motoneuronů (zodpovědných za spontánní pohyby) probíhá mnohem dříve, než vznikají senzomotorické reflexní oblouky, které jsou zodpovědné za reflexní pohyby. Preyer v této práci také vyslovil domněnku, že tyto spontánní pohyby jsou funkčně spjaté s modely pohybů novorozenců (in Pouthas, Jouen 2000).

Lze rozlišit tyto základní prenatální pohyby (podle Prechtla, 1965 in Pouthas, Jouen 2000):

- Pohyby sotva rozeznatelné (7 týdnů) – lze pozorovat změnu obrysů embrya

(13)

- Záškuby (8 týdnů) – rychlé stažení či roztažení paží a nohou. Jsou umožněny tím, že jsou již vytvořeny základy všech svalových skupin (Langmeier, Krejčířová 2006).

- Celkové pohyby (8-9 týdnů) – účastní se jich hlava, trup či končetiny, jsou zapojovány v proměnlivé sekvenci. Rychlost a rozsah pohybů jsou proměnlivé.

- Škytání (8-9 týdnů) – plynulé pohyby bránice (směrem dolů), hrudi (směrem dovnitř) a břicha (směrem ven), přicházející buď ojediněle, nebo častěji v pravidelných intervalech. Mění se spolu se stářím plodu.

- Jednotlivé pohyby paží a nohou (9. týden) – pohyby jedné z končetin bez pohybů ostatních částí těla, často prováděné pomalu a v různé šíři. Mohou nastat i náhle, izolovaně, či naopak opakovaně (13. týden).

- Izolované pohyby hlavy (9. - 10. týden) – samostatné pohyby hlavy, většinou jsou prováděny pomalu, ale můžou se vyskytovat i v podobě prudkého trhnutí. Nejdříve dochází k pohybu hlavy vzad, pak k otáčení a nakonec k pohybu vpřed.

- Otevírání čelistí (10. - 11. týden).

- Pohyby jazyka (11. týden).

- Sání a polykání (12. - týden).

- Protahování se (10. týden) – posloupnost pohybů různých částí těla.

- Zívání (10. týden).

- Otáčení (10. týden) – kolem podélné nebo příčené osy.

- Pohyby očí (16. - 23. týden) – pomalé pohyby od 16. týdne, rychlé od 23.

týdne.

Matka obvykle ucítí pohyby svého dítěte až mezi 18. - 20. týdnem. Sonografické výzkumy prokázaly, že žena cítí průměrně 40 % pohybů svého dítěte (Pouthas, Jouen 2000). Pohyby dítěte (i srdeční rytmus, i dýchací pohyby) se také mění v souvislosti s denní a noční dobou a jsou závislé na stavu matky (Pouthas, Jouen 2000). Tato hypotéza se potvrzuje faktem, že tyto rozdílné stavy dítěte mizí hned po narození a objevují se znovu až po jednom, dvou měsících.

(14)

2.3 Význam a funkce pohyb ů plodu

Na otázku, jakou funkci mají pohyby plodu, nelze dát jednotnou, všeobecně platnou odpověď. Názory se různí, ale zůstávají hlavní tři směry (Pouthas, Jouen 2000):

- Pohyby plodu mohou představovat jednoduchý projev nervového zrání, jsou tedy jeho přirozeným důsledkem a nemají žádnou speciální adaptivní funkci.

- Další možností, jak nahlížet na význam prenatálních pohybů, je z hlediska zachování kontinuity vývoje. Znamená to tedy, že prenatální pohyby jsou jakýmisi předchůdci pozdějších pohybů (po narození – dýchaní, sání, …).

Slouží k nácviku a zdokonalení pozdější činnosti a zároveň urychlují zrání (např. dýchací pohyby urychlují zrání plicní tkáně).

- Třetí teorie nahlíží na prenatální pohyby z hlediska ontogenetických adaptací. Pohyby jsou adaptacemi na dané prostředí a dále se rozvíjejí, nejsou tedy pouhými předchůdci zralých projevů. Plod tedy kupříkladu svými otáčecími pohyby může bránit srůstům, polykáním amniotické tekutiny získává další živiny a zároveň reguluje množství plodové vody.

Tyto různé pohledy se vzájemně prolínají, nikdy nelze přesně určit, zda daný pohyb je pouhou adaptací, či zda slouží k zdokonalení a vývoji pozdějších pohybů (Pouthas, Jouen 2000). Nezanedbatelným faktem také je, že prenatální pohyby slouží plodu k sociální interakci s okolím a také k možnosti aktivně toto okolí kontrolovat (Langmeier, Krejčířová 2006). Dítě se dostává do kontaktu především se svou matkou, reaguje na její emoce a stavy právě svými pohyby a na ty zase zpětně reaguje matka. Vytváří se tak první interakční vzorce mezi matkou a dítětem.

3 Novorozenec

Přechod z intrauterinního prostředí do nového světa znamená pro dětský organismus nesporně velkou zátěž. Musí se přizpůsobit množství nových podnětů a novým fyzickým i společenským podmínkám. V prvé řadě je poprvé je aktivována dýchací činnost. Plíce, které již dříve byly schopné pohybu, se naplní vzduchem.

Dýchací činnost je doprovázena významnými fyziologickými adaptačními změnami – fetální oběh krve se mění na novorozenecký a trojice zkratů (foramen ovale, ductus

(15)

arteriosus, ductus venosus), která umožňovala přenos krve z placenty za praktické neúčasti jater a plic, se uzavírá (Moore, Persaud 2002). První vdech bývá doprovázen reflexním roztažením paží a někdy i dolních končetin – jedná se o první nepodmíněný reflex v lidské ontogenezi (Příhoda, 1963). Je-li novorozené dítě hned po porodu položeno matce na břicho, začíná se samo instinktivně pohybovat a vyhledávat matčin prs (Langmeier, Krejčířová 2006). Dítě koná reflektivní sací pohyby, pokud je mu to umožněno, začíná velmi brzy sát (Příhoda, 1963).

Zdravý donošený novorozenec měří průměrně 47 - 55 cm a váží zhruba 2500 - 4200 g (Lébl, 2007)

3.1 Novorozenecké období

Délka novorozeneckého období se u jednotlivých autorů liší. Langmeier a Krejčířová (2006) hovoří o novorozeneckém období v délce jednoho měsíce, shodně uvažují Vavřinec (2002), Lébl (2007), Cíbochová (2004), Kliegman (2007), Bacus (2005) i Allen, Marotz (2002). Pro srovnání – Stern, Koffka, Reuss, Hurlocková mluví o zhruba čtrnáctidenním novorozeneckém období, Matějček a Koch o jednom měsíci, Gessel dokonce považuje za novorozence děti do tří měsíců (in Příhoda, 1965).

V této práci budu vycházet z Langmeiera a Krejčířové (2006).

3.1.1 Chování novorozeného dítěte

Langmeier a Krejčířová (2006) uvádějí rozdělení základních behaviorálních stavů novorozence dle Brazeltona (1987). U novorozence tedy můžeme rozlišit tyto behaviorální stavy – hluboký spánek, lehký spánek (REM fáze spánku), dřímota, klidný bdělý stav, aktivní bdělý stav a pláč. Novorozenec tráví nejvíce času spánkem – až 20 hodin. Spánek je rozložený do většího počtu kratších úseků, teprve s postupem času si dítě vytváří pravidelné spánkové rytmy a lépe se přizpůsobí dennímu a nočnímu rytmu (Langmeier, Krejčířová 2006). Na základě těchto stavů závisejí ostatní reakce dítěte.

3.1.2 Motorické projevy

Vývoj centrální nervové soustavy po narození pokračuje, některé její oblasti (hlavně mozková kůra) nejsou ještě dostatečně vyzrálé a stále se vyvíjejí. Motorická činnost novorozence je řízena převážně podkorovými oblastmi CNS, přenos vzruchů

(16)

probíhá prostřednictvím extrapyramidových drah. Až teprve ke konci třetího roku života se těchto funkcí plně ujímá mozková kůra a dráhy pyramidové (Kuric, 1986).

Spontánní motorický projev má nepodmíněnou reflexní povahu, je symetricky rozložený na obou polovinách těla. Motorické projevy jsou charakteristické hlavně svou komplexností (reaguje v podstatě celý organismus) a mimovolností (nejsou řízeny mozkovou kůrou), (Kuric, 1986). V bdělém stavu převažuje flekční držení končetin, občas se vyskytne i volná extenze. Dítě má otevřené dlaně v klidném stavu, které ale často zatíná při křiku, strachu, nepohodlí, apod. Pohyby končetin patří mezi tzv. holokinetické – na horních končetinách jsou pohyby stereotypní, neplynulé, máchavé, často „kraulovací“ (pohyb paže plavce při kraulu), na dolních končetinách převažují pohyby kopavé, flexně-extenční oboustranně nebo střídavě doleva a doprava. Novorozenec má vyšší svalový tonus (Cíbochová, 2004).

Pohyby novorozenců se dají charakterizovat jako pomalejší, nahodilejší, neuspořádanější, proměnlivější a celkově více neuspořádanější než pohyby dospělého člověka. Na tyto odlišnosti má mimo jiné vliv také to, že svaly u novorozeného dítěte jsou jemnější, vláčnější, s větším obsahem vody a s menším obsahem myosinu (svalová bílkovina nezbytná pro akci svalů). Jsou poměrně delší než v dospělosti, ale mají kratší a širší šlachy, které se připojují na kosti dále od os rotace, takže jejich činnost vyžaduje méně energie (Příhoda, 1963). Pohybová činnost je podporována hmatovými a kinestetickými podrážděními (v kloubech, svalech, šlachách), není kontrolována zrakem.¹ Novorozenec se seznamuje s předměty především ústy (Příhoda, 1963)

V poloze na zádech v bdělém stavu je hlava rotována k jedné straně – končetiny na straně, ke které je hlava obrácena, jsou v extenzi, končetiny druhé půli těla jsou ve flexi či v semiflexi. Tento jev se nazývá tonický šíjový reflex, neboli poloha „šermíře“. Je způsoben nezralostí mozkové kůry a převahou činnosti podkoří.

Přetrvává až do třetího měsice (Langmeier, Křejčířová 2006). Novorozenec umí otáčet hlavu na obě strany, ale v poloze na zádech je nestabilní, někdy rotace hlavy způsobí i rotaci trupu – dítě se překulí na bok (Cíbochová, 2004).

(17)

Ve vzpřímené poloze neudrží hlavičku, která přepadává. Je-li za podpory postaveno do vertikální polohy a dotýká-li se ploskami nohou podložky, dochází k tzv. reflexnímu stoji a k reflexu chůze – dítě zvedá nohu pokrčenou v kolenou, jako by chtělo udělat krok (Příhoda, 1963).

V poloze na bříšku se dotýká podložky prakticky všemi částmi těla, končetiny jsou flektovány pod trupem nebo u trupu, zadeček je výš než hlava, abdukce v kyčlích je do 90° (Cíbochová, 2004). Pokud je vyvinut tlak na chodidla, dítě vyvíjí snahy o jakési primitivní lezení (Příhoda, 1963).

Novorozené dítě reaguje na zrakové podněty, otáčí se za světlem. Pohyb očí je pouze horizontální, vidí pouze větší předměty na krátkou vzdálenost v úhlu 40 - 60°. Zraková ostrost je při narození nízká (20/400), novorozenec neumí akomodovat.

Častý je fyziologický strabismus (šilhání) (Cíbochová, 2004). Novorozenec ale dobře rozlišuje základní tvary a bravy, dává přednost ostrým kontrastům a složitým vzorcům, třídimenzionálních zobrazením před dvojdimenzionálním. Nejvíce ho přitahuje lidský obličej (Fantz, 1963 in Langmeier, Krejčířová 2006).

Sluch je u novorozence dobře vyvinutý, reaguje akustikofaciálním reflexem či úlekovou reakcí. Stejně dobře je vyvinuta chuť i čich (již po několika hodinách po porodu pozná matku (Pouthas, Jouen 2000)

3.1.3 Novorozenecké reflexy

Novorozenec je při příchodu na svět vybaven řadou reflexů, které mu umožňují přežití (dýchací, obranný, polykací, dávicí, vyměšovací, atd.). Některé z nich jsou specifické právě pro novorozenecký věk a po nějaké době vymizejí.

Jejich přítomnost svědčí o správném vývoji dítěte, stejně jako jejich nepřítomnost by mohla znamenat patologický vývoj a měla by bát vždy řádně vyšetřena. Uvedu zde základní novorozenecké reflexy a stručně je popíšu - dle Cíbochové, 2004. O některých z nich jsem se již zmiňovala v předchozí kapitole.

- akustikofaciální reflex (výbavný od desátého dne) – dítě mrkne při zvukovém podnětu

- hledací reflex (přetrvává do 3. měsíce)- je-li dítě drážděno v orofaciální oblasti, přivrací se k podnětu, otvírá ústa a vysunuje jazyk – hledá prs, očekává kojení

(18)

- sací reflex (do 4. měsíce) – dítě saje vše, co se mu dostane do úst

- reflexní úchop na horních končetinách (do 4. měsíce) – vložíme-li dítěti do dlaně prst, nebo hůlku, dítě ji pevně sevře

- reflexní úchop na dolních končetinách (do 12. měsíce)

- Moro reakce – úleková (do 4. měsíce) – dítě při hlasitém zvuku, nečekané změně polohy či leknutí rozevírá široce ruce s prsty rozevřenými (někdy i nohy), které pak stáhne k hrudi a sevře v pěst

- chůzový mechanismus a reflexní stoj (do 3. měsíce) - viz výš

- Babinského reflex – (fyziologický až do 2 let, později známka patologického vývoje) - přejedeme-li dítěti po plosce nohy nehtem, či ostřejším předmětem, roztáhne prsty na noze do vějíře (Vlach, 1969)

- tonický šíjový reflex (do 3. měsíce)

4 Kojenecké období

Jako období kojenecké bývá nazýváno období od počátku druhého měsíce až do jednoho roku života dítěte (Langmeier, Krejčířová 2006). Dítě se postupně učí ovládat své tělo, osvojuje si nové dovednosti a navazuje specifické vztahy k lidem, kteří o ně pečují. Dochází k tělesnému růstu (dítě vyroste průměrně o 25 cm a ztrojnásobí svoji tělesnou hmotnost, kterou mělo při narození – Šašinka, 2007) a k dozrávání centrální nervové soustavy. Motorika dítěte se mění od nepodmíněně reflexivní po uvědomělou hybnost a směřuje k dosažení vzpřímené polohy (Lébl, 2007)

4.1 Všeobecné zákonitosti vývoje

Motorický vývoj kojence postupuje u zdravého kojence dle předem známých schémat – samozřejmě s možností individuální variability. Většina dětí prochází stejnými vývojovými milníky přibližně ve stejném věku. Arnold Gesell formuloval některé obecné zákonitosti vývoje dítěte v prvním roce života (dle Langmeiera, Krejčířové 2006)

Princip vývojového směru – postupné ovládání jednotlivých částí těla, vývoj motoriky postupuje ve třech směrech:

(19)

- kefalokaudální směr – ovládání těla postupuje od hlavy k patě. Znamená to, že dítě nejprve zvedá hlavičku, pak v pasivním sedu vyrovnává krční a bederní páteř, pak začíná lézt po kolenou a nakonec se postaví na chodidla.

- proximodistální směr – ovládání těla směrem od centra k periferii. Dítě nejprve pohybuje horními i dolními končetinami převážně celkově v ramenních i kyčelních kloubech, postupně se učí ovládat zápěstí, prsty a chodidla.

- ulnoradiální směr – vývoj aktivního úchopu – posun od malíčkové strany dlaně k palcové, směrem ke klešťovému úchopu.

Princip střídavého proplétání antagonistických neuromotorických funkcí – proces spirálovitého vývoje směrem ke konečné zralosti. „Dítě si osvojuje specifické funkce tak, že dosáhne určitého stupně dokonalosti a pak se zdánlivě vrací k dřívějšímu způsobu, aby mohlo překonat vlastní dosavadní výkon a postoupit na vyšší úroveň.“ (Langmeier, Krejčířová, 2006, str. 49) Je to patrné např. ve střídání dominance flexorů a extenzorů (novorozenec má končetiny ostře flektované, osmitýdenní dítě už má dolní končetiny v aktivní extenzi).

Princip funkční asymetrie – odkazuje na tendenci k postupné specializovanosti pravé a levé strany těla.

Princip individualizace – i přes zákonitou sekvenci vývoje každé dítě zůstává především jedinečné individuum, u kterého může vývoj probíhat různě

Princip autoregulace – vývoj znamená postup na stále vyšší úroveň. K pokrokům však nedochází hladce a vyrovnaně, nýbrž dochází k častým výkyvům.

4.2 Vývojová stadia

Vývoj hybnosti u člověka prochází několika základními stádii. Uvádím v literatuře nejčastěji zmiňovaná vývojová stadia hybnosti, specifikující základní pokroky ve vývoji celkové motoriky.

Shrnutí vývoje hybnosti dle Lébla (2007):

(20)

Holokinetické stadium (1. až 6. týden) – holos = celý. Dítě pohybuje končetinami nekoordinovaně, jakoby trhavě. Pohyby nejsou izolované, hýbe v podstatě „celým“ tělem. Pohyby nejsou cílené, spíše by se daly charakterizovat jako mimovolné. Pro toto období jsou charakteristické nepodmíněné reflexy.

Monokinetické stadium (2. až 5. měsíc) – mono = jedno. Přechodná fáze do začátku cílené motoriky. Osamostatní se pohyb jedné končetiny, uplatňuje se podmiňování. Pohyby jsou zpočátku necílené, nemají ještě určený směr.

Dromokinetické stadium (6. až 12. měsíc) – dromos = cesta. Vyvíjí se cílená hybnost. Pohyby již mají správný směr, ale chybí jejich koordinace – podmíněná nedozrálou funkcí mozečku (Komárek, 2008).

Kratikinetické stadium (od dokončeného 12. měsíce) – kratein = zvládnout.

Dochází k rozvoji hybných dovedností, zdokonalují se cílené úmyslné pohyby.

Shrnutí vývoje motoriky dle Cíbochové (2004) – podle převahy flexe či extenze:

Flekční stadium (1. až 6. týden)

Extenční stadium (7. týden až konec 3. měsíce) – přechod do začátku volní motoriky

Flekční stadium (4. až 7. měsíc) – příprava na první lidskou lokomoci

Extenční stadium (8. až 12. měsíc) – objevuje se bipedální lokomoce (chůze)

4.3 Motorika dít ě te – 1. m ě síc

²

Motorické projevy dítěte ve věku jednoho měsíce se nijak zásadněji neodlišují od projevů zralého novorozence (Cíbochová, 2004). Stejně jako novorozenec většinu dne prospí, ale postupně narůstají časové úseky, kdy je aktivní.

V bdělém stavu reaguje dítě na tichý klidný hlas snížením a zklidněním hybné aktivity. Zvyšuje se svalový tonus.

V poloze na zádech je dítě stále v asymetrické poloze, v jednom měsíci vrcholí asymetrický tonický šíjový reflex. Právě v tomto období může vzniknout

2 Vývoj dítěte popisuju vždy na konci konkrétního období – nyní tedy v dokončeném 1. měsíci.

(21)

posturální plagiocephalie z predilekce hlavičky k jedné straně s následnou fixací asymetrického držení (Cíbochová, 2004). K této predilekci může dojít, pokud k dítěti přicházejí podněty stále z jedné strany – např. matka, světlo, hračky – takže je dobré měnit strany, odkud k dítěti přistupovat.

V poloze na bříšku udrží o něco déle zvednutou hlavičku, než v předchozím novorozeneckém období, jinak je hlavička stále nestabilní a je nutno ji podporovat.

Všechny novorozenecké reflexy jsou výbavné.

Úchop je stále reflexní, palec je flektován v dlani a nezúčastňuje se úchopu (Cíbochová, 2004).

Pozornost dítěte lze upoutat velkým světlým, lesklým, či blikavým předmětem ve vzdálenosti 30-50 cm a v úhlu 90°, dítě jej dokáže chvíli sledovat.

Fixace je stále ještě monokulární (Cíbochová, 2004).

4.4 Motorika dít ě te – 2. m ě síc

Během tohoto měsíce dochází ke snížení svalového tonu a ubývá flekčního držení končetin. Pohyby miminka již nejsou tak trhavé.

V poloze na zádech je patrné, že se držení těla dítěte přibližuje do symetrické polohy. Dítě je schopno krátce zvednout dolní končetiny nad podložku (Cíbochová, 2004).

Na bříšku dítě krátce zvedá hlavičku ve střední rovině (úhel 45°, déle než 5 sec), opírá se o distální části předloktí. Dolní končetiny má volně natažené v zevní rotaci (Cíbochová, 2004).

V poloze na zádech i na bříšku dítě otáčí hlavičku za zajímavými podněty – hračkami, matkou, atd.

Dochází k povolení pěstí, dítě má otevřené dlaně a palec ruky není již flektován do dlaně, je v addukci. Úchop je stále palmární ulnární (Cíbochová, 2004).

Langmeier a Krejčířová (2006) datují povolení pěstí až spíše do 3. měsíce, v tomto období ještě bývají dle nich často zaťaté, stejně jako přechod palce do addukované polohy.

Ve vzpřímené poloze dítě již chvíli udrží hlavičku – zesílilo mu krční a šíjové svalstvo, ale i přesto potřebuje nadále podporu.

(22)

Mezi 1. a 2. měsícem se miminko poprvé usměje při sociální stimulaci – reaktivní sociální úsměv, většinou se směje na matku (Langmeier, Krejčířová 2006).

Pokud dítěti ukazujeme zajímavý předmět, je schopné ho fixovat a sledovat ho v úhlu 150°. Dochází také k přechodu z monokulární fixace na binokulární (Cíbochová, 2004).

Dítě zpozorní, pokud uslyší lidský hlas nebo jiný zvukový podnět. Objevuje se faciální reakce na zvuk (Cíbochová, 2004).

Hlavní komunikační prostředek je stále pláč.

4.5 Motorika dít ě te – 3. m ě síc

V poloze na zádech je dítě již stabilní, má těžiště mezi lopatkami, nedochází tedy k samovolnému překulení na bok. Hlavu drží ve střední poloze a spontánně ji otáčí k oběma stranám. Má již převážně symetrické postavení končetin a čile se pohybuje (Cíbochová, 2004).

Ruce již nemá sevřené v pěst, má je otevřeny a začíná si s nimi hrát (Lébl, 2007), nebo je střídavě otvírá a zavírá (Langmeier, Krejčířová 2006). Ruce déle sevřené v pěst se objevují pouze při strachu, pláči, nejistotě. Dává si ruce před obličej do středu zorného pole a začíná být zřetelná koordinace oko – ruka – ústa (Cíbochová, 2004).

V poloze na bříšku je hlava vztyčena zhruba v úhlu 45-50°, vzpřímení trupu dosahuje mezi lopatky, lokty jsou opřeny o podložku a ruce jsou pootevřené (Lébl, 2007). Hlavičku udrží už déle vzpřímenou a libovolně s ní otáčí, podle toho, co ho kde zajímá. Ohnutí paže na obou stranách je v loketním kloubu 90°. Dolní končetiny jsou volně extendovány, jsou ve vnější rotaci a abdukci (Cíbochová, 2004). Je velmi důležité, aby dítě bylo v této poloze stabilní – to je zajištěno posunutím těžiště směrem k pánvi (Cíbochová, 2004). Správné provedení této polohy je nezbytně důležité pro další vývoj vzpřimování dítěte. Nejčastější chyby v provedení této polohy jsou příliš velký záklon hlavy nebo naklonění hlavy k jedné straně, neopírání se o celé předloktí, uzavřené pěsti, těžiště nad pupkem, přepadávání na bok a celková nestabilita (Cíbochová, 2004).

Dítě v pasivním sedu (s oporou pod pažemi) již udrží hlavu vzpřímeně, ale může se ještě chvílemi kymácet. Páteř v tomto sedu tvoří velký oblouk (Langmeier,

(23)

Krejčířová 2006). „Při tahu do sedu se hlava dostává do roviny trupu“ (Lébl, 2007, str. 37)

Držíme-li dítě ve vzpřímené poloze, tak že se chodidly opírá o podložku, neudrží zatím svou váhu ani se příliš nevzpírá (Lébl, 2007) Nevykazuje již známky chůzového reflexu (Cíbochová, 2004).

Novorozenecké reflexy postupně vyhasínají – mizí hledací i chůzový reflex, o něco později vyhasíná sací reflex, úchopový reflex, Moro reakce. Jediný reflex, který přetrvává (až do 12 měsíce) je reflexní úchop na dolních končetinách (Cíbochová, 2004).

Dítě má otevřené dlaně, přetrvává pasivní úchop – palmární ulnární. Dítě se ale již připravuje na aktivní úchop, pokud spatří předmět, živě pohybuje rukama, avšak koordinovaný pohyb směrem k předmětu a aktivní úchop je schopno provést až během 4. - 5. měsíce (Langmeier, Krejčířová 2006).

Dítě stále komunikuje pomocí pláče, který je ale více diferenciovaný a dítě si jím zajišťuje péči, ochranu i pozornost. Dítě se také začíná hlasitě smát – nejdříve jde o jakési „zachechtnutí“ (Langmeier, Krejčířová 2006, str. 54). Začíná si broukat – vydává dlouhé samohláskové zvuky.

Miminko je již schopno zaregistrovat i menší předmět a zpozoruje ho v úhlu 180°. Je již schopné akomodovat, konvergovat a pohybovat očima i ve vertikálním směru. Objevuje se optikofaciální reflex – mrknutí oka na optické dráždění (Cíbochová, 2004). Jedná se o obranný reflex (Komárek, 2008).

Na silný zvukový podnět prudce reaguje – vyleká se a reaguje pohyby celého těla. Na slabý a příjemný zvukový podnět zklidní svoji aktivitu (Cíbochová, 2004).

4.6 Motorika dít ě te – 4. m ě síc

Dítě se v poloze na zádech nachází v již symetrické poloze. Hraje si s oběma rukama – prohlíží si je a dává si je do úst. Dochází k souhře smyslů oko – ruka – ústa. Dítě uchopuje hračky oběma rukama, neupřednostňuje ani levou, ani pravou a strká hračky do úst. Je schopné zvedat dolní končetiny vysoko nad podložku. Dítě se také již v této poloze může začínat přetáčet na boky (Cíbochová, 2004).

Nejpozději do této doby by si dítě mělo osvojit polohu na bříšku – „pasení koníčků“. Mělo by se opírat o ulnární části předloktí, mít vzpřímenou hlavu, kterou

(24)

je schopno volně otáčet a vzpřímenou část trupu. Je stabilní, těžiště je v pánvi (Cíbochová, 2004).

Ve vzpřímeném postoji s chodidly na podložce stále neudrží svoji váhu.

Miminko uchopuje předmět pouze ze strany – z ulnární strany dlaně. Je úchop ještě velmi nejistý a spíše náhodný. Dle Cíbochové (2004) dítě ruce při úchopu střídá (nesmí upřednostňovat ani levou, ani pravou), Langmeier a Krejčířová (2006) uvádějí, že dítě ve věku čtyř měsíců uchopuje zásadně vždy oběma rukama současně.

V tomto období by měly vyhasnout všechny novorozenecké reflexy – vyjma úchopového reflexu dolních končetin (Cíbochová, 2004).

Při zvukovém podnětu dítě hledá zdroj zvuku, cíleně otáčí hlavou za zvukem.

Umí se již smát nahlas, občas si i zavýskne a vynucuje si kontakt s okolím (Cíbochová, 2004).

Rozezná obličej matky od jiných lidských obličejů a dává mu přednost – začíná se pomalu budovat specifický vztah k matce (Cíbochová, 2004).

Pokud dítě vezmeme před zrcadlo, usmívá se a vokalizuje na svůj obraz v zrcadle (Langmeier, Krejčířová 2006).

Má již vybudovaný pravidelný cyklus bdění a spánku (Šašinka, 2007).

4.7 Motorika dít ě te – 5. m ě síc

V poloze na zádech zvedá vysoko nohy a snaží se je zachytit rukama. Ruce jsou stále předmětem jeho zájmu – hraje si s nimi. Pokud uchopí nějakou hračku, nejčastěji si ji dá do úst. Cíbochová (2004) uvádí, že dítě již začíná přendávat hračku z ruky do ruky, Langmeier a Krejčířová (2006) tento jev datují až do měsíce šestého.

Převrací se ze zad na bok, snaží se převrátit i na bříško, ale většinou ještě neúspěšně (Cíbochová, 2004). V bdělém stavu se u dítěte mohou vyskytnout tzv. „fidgety movements“ – jemné, krouživé pohyby zápěstí, i na ostatních částech těla. Jsou fyziologické od 3. do 5. měsíce, právě v 5. měsíci se vyskytují nejčastěji (Cíbochová, 2004).

V poloze na břiše se opírá o lokty a má vzpřímenou hlavu a trup. Jako opěru využívá lokty, spina iliaca anterior (trn kosti kyčelní) a mediální části kolenního kloubu. Umí již přemístit těžiště na jednu stranu (na jeden loket) a uvolněnou druhou

(25)

ruku využívá k hmatání po hračkách (Cíbochová, 2004). V takovéto poloze udrží dítě stabilitu díky tzv. opěrnému trojúhelníku – opírá se o pravý loket, volně nataženou pravou končetinu a levé koleno (noha je flektována). Levá ruka a hlava jsou tak mimo opěrnou bázi, čehož lze využít právě při uchopování (Vojta, 1993).

Uchopování předmětu je ještě značně neohrabané, začíná však uchopovat ze střední roviny, ale stále do celé dlaně – do ulnární části (Cíbochová, 2004). Jedná se již o aktivní úchop (Langmeier, Krejčířová 2006).

V pasivním sedu (s oporou) má již pevné a stabilní držení hlavy, rovněž páteř už netvoří velký oblouk, ale je zakřivena jen v bedrech (Langmeier, Krejčířová 2006). Pokud mu podáme ruce, začíná se přitahovat do sedu (Cíbochová, 2004).

Ve vzpřímené poloze s chodidly na podložce udrží již značnou část své váhy (Langmeier, Krejčířová 2006).

V tomto měsíci začíná rozeznávat cizí lidí (Langmeier, Krejčířová 2006).

4.8 Motorika dít ě te – 6. m ě síc

V poloze na zádech se miminko čile pohybuje, dokáže zvednout hlavičku.

Umí se obrátit ze zad na bříško i nazpět, přes obě strany (Lébl, 2007). Chytá se za dolní končetiny, hraje si s nimi a uchopí si palce u nohou (Cíbochová, 2004). Hraje si s chrastítkem, aktivně s ním třese, vše dává do úst a kouše. Přendává hračky z ruky do ruky. Při sahání a uchopování umí přemístit těžiště laterálně (na jednu stranu), takže uchopuje předmět už i přes střední linii (Cíbochová, 2004).

V poloze na bříšku napřímení dosáhlo dalšího stupně – dítě je vzpřímené až do bederní oblasti. Horní končetiny jsou nataženy a dítě se opírá o otevřené dlaně a o stehna, dolní končetiny jsou volně položeny na podložce – v mírné abdukci a semiextenzi (Lébl, 2007). Znamená to, že došlo k dalšímu posunu těžiště dítěte směrem do bederní oblasti. Když leží na bříšku, umí se také již otočit kolem vlastní osy (Cíbochová, 2004).

S oporou dítě sedí již vcelku vzpřímeně, hlavu drží pevně a páteř má zakřivenou jen v bedrech (Langmeier, Krejčířová 2006). Pokud mu podáme ruce, přitáhuje se do sedu – dochází k anteflexi (předklonu) hlavy, flexi trupu a k flexi ve všech třech kloubech dolních končetin (kyčle, kolena, hlezenní klouby) – vytváří tak tzv. „klubíčko“ (Lébl, 2007). Bez opory se dítě chvilinku udrží v sedu – v tzv. „žabí

(26)

pozici“ – v předklonu, opírajíce se o ruce, ale většinou brzy upadne (Langmeier, Krejčířová 2006).

Pokud dítě postavíme chodidly na podložku a držíme ho v podpaží, udrží váhu svého těla, začíná se vzpírat (Langmeier, Krejčířová 2006).

Dítě v šesti měsících již bez problémů zvládá uchopování větších předmětů, uchopuje však ještě celou dlaní, ale došlo k posunu od ulnární strany dlaně k radiální straně (směrem k palci). Začíná se tedy vyvíjet palmární úchop radiální. Palec se pomalu zapojuje do úchopu – dostává se do opozice (dítě uchopuje mezi dlaň a palec). S drobnými či kulatými předměty má však dítě stále ještě problém. Uchopuje jednostranně a začíná také bouchat hračkou o podložku (Cíbochová, 2004).

Miminko již dobře vidí, zraková ostrost se zlepšila na 20/40. Hodnoty 6/6 ale dítě dosáhne až v pátém roce života. Do 6. měsíce byl fyziologický občasný konvergentní strabismus, ale o této doby by se již neměl vyskytovat. Fixuje již pouze binokulárně, vidí i malé předměty v úhlu větším než 180° (Cíbochová, 2004).

Dítě nyní rozeznává i slabé zvukové podněty a reaguje na ně. Začíná koordinace mezi zvukovým vnímáním a hmatem – dokáže přesně sáhnout na předmět, který nevidí, ale který vydává zvuk. Samo začíná vyslovovat otevřené slabiky („žvatlat“) – nejprve jednotlivé (ba, da) a později zdvojené (nana, máma, …) – v 7. až 8. měsíci. Když je nespokojené, umí dát svou nespokojenost najevo nejenom pláčem, ale právě hlasem. Při pohledu do zrcadla se směje a plácá na svůj obraz (Langmeier, Krejčířová 2006).

4.9 Motorika dít ě te – 7. m ě síc

Pokud dítě leží na zádech, hraje si s nohama. Je schopné koordinace ruka - noha - ústa - oko. Z polohy na zádech se otáčí přes bok na břicho, někdy dokonce pokračuje z bříška na druhy bok a zpět na záda – tzv. „válí sudy“, Umí už setrvat v poloze na boku, je v ní stabilní (Cíbochová, 2004). Když leží na zádech, může také postupně začít zvedat hlavu a ramena (Langmeier, Krejčířová 2006).

Na bříšku se otáčí kolem svojí osy, umí udělat tzv. letadlo (zvedá nohy a ruce současně, ruce široce rozevřené). Snaží se dostat do polohy na čtyřech – opírá se o kolínka a dlaně a v této poloze se následně pohupuje zepředu dozadu. Také se, pokud leží na bříšku, začíná snažit o plazení, jde mu to ovšem nejdříve směrem dozadu

(27)

(Cíbochová, 2004). Plazení předchází koordinovanému lezení. Jde o způsob pohybu, při kterém se dítě pohybuje vpřed opřeno o lokty, přičemž dolní končetiny zůstávají volně nataženy, bez náznaků kroků (Vojta, 1993).

Pokud se dostane do polohy na čtyřech, může se pak posadit i do šikmého sedu, ve kterém však ještě nevydrží.

Pokud ho posadíme, vydrží chvíli samo sedět, ale aktivně se samo ještě neposadí.

Ve vzpřímené poloze stojí, i pokud ho jen držíme za ruce.

Předměty uchopuje mezi dlaň a prsty, nejvíce na radiální straně ruky, palec je zapojen do úchopu.

Vyslovuje slabiky, začíná je zdvojovat (Cíbochová, 2004).

4.10 Motorika dít ě te – 8. m ě síc

V poloze na zádech je nyní dítě prakticky jen, když spí. Když je vzhůru, tak jak jen to jde, otáčí se na bok a na bříško. Zdokonaluje se v plazení, staví se na čtyři a houpe se. Začíná pomalu a nejistě lézt – nejdříve je to lezení o široké bázi, s nohama i rukama do široka roztaženýma, později se rozsah zužuje. Poprvé začíná využívat k pohybu kolen – dokládá to postup v kefalokaudálním vývoji (Langmeier, Krejčířová 2004).

Začíná se také sám posazovat přes šikmý sed.

Pokud se něčeho drží, začíná se stavět do vzpřímeného kleku. Je-li postaveno např. k ohrádce, tak se udrží ve stoji – ale musí se mít čeho držet.

Dítě již umí uchopit prsty menší předmět, úchop se posunul z dlaně do špiček prstů. Při uchopování zapojuje nejvíce palec a ukazováček – prstový úchop radiální neboli nůžkový úchop. Umí také uchopit předmět nad hlavou, kdy musí vzpažit horní končetiny. Tluče hračkami o sebe, podaří se mu také vyjmout předmět (kostku) z hrníčku.

Žvatlá, zdvojuje slabiky – říká slova jako máma, bába, pápá, táta, atd.

Reaguje také své jméno (Cíbochová, 2004).

Z psychosociálního vývoje je nutné zmínit, že se poprvé objevuje strach z cizích lidí. Dítě se díky se v závislosti na postupu své nově nabyté lokomoce začíná poprvé vzdalovat od matky. Dostává se mu tak mnohem více podnětů než dříve,

(28)

objevuje nový zajímavý svět. Současně se vždy vrací k matce a prožívá pocity úzkosti, pokud ji nevidí či neslyší. Proto se na matku (či pečující osobu) v této době velice silně fixuje a často nebývá příliš schopné matčinu delší nepřítomnost snášet (Langmeier, Krejčířová 2006).

4.11 Motorika dít ě te – 9. m ě síc

V poloze na zádech dítě tráví ještě méně času než v období minulém. Pokud je přece jen v klidu na zádech, má končetiny ve volné extenzi (2. extenční stadium – viz výš). Ze zad se přetáčí na bok a na bříško (Lébl, 2007).

Umí se sám posadit, sedí stabilně, hlava i trup jsou dobře vyváženy (Lébl, 2007). Vydrží sedět libovolně dlouho a ruce umí uvolnit k jiné činnosti než opěrné.

Do sedu se může dostat vícero způsoby – přes šikmý sed (často se objevuje jako první už v 8. měsíci), z polohy na čtyřech, kdy přesune těžiště dozadu, z polohy na bříšku, ze stoje (většinou není moc stabilní, dítě se často překlápí na záda) a z polohy na zádech (nejnáročnější a nejvyspělejší způsob posazování). Rozlišujeme také typy vlastního sezení dítěte – může být sed šikmý, sed na patách, sed překážkový (jedna noha je pokrčena a přiložena k druhé), sed „turek“ a sed přímý. Oboje rozdělení (posazování i sed) vychází z Cíbochové, 2004.

Z polohy na bříšku dítě přechází do lezení. Lezení se stává rychlejší, jistější a koordinovanější. Není to již lezení o široké bázi, dítě se opírá o kolena, nárty a dlaně, křížem diferencuje končetiny (prává ruka dopředu + levá noha dopředu). Dle Vojty (1993) musí koordinované lezení splňovat několik podmínek – končetiny se musí střídat a být stejnoměrně zatěžovány, dítě se opírá o dlaně s nataženými prsty, tělo se nesmí naklánět k jedné straně, při nakročení má noha být v lehké plantární flexi v ose bérce, nikoliv v pronaci. Některé děti nelezou, nebo lezou vpřed tzv. odstrkováním – v polosedu se odstrkují rukou a nohou (na protilehlých stranách), nebo se šoupou po zadečku. Obojí je zcela fyziologické (Cíbochová, 2004). Tato samostatná lokomoce uspokojuje potřebu dítěte navazovat kontakt s okolím a poznávat nové podněty (Lébl, 2007).

Pokud se po čtyřech dostane k nějakému nábytku (ohrádce, apod.) začíná se zkoušet samo postavovat – rukama se drží, jednou nohou si nakročí a na druhé stojí a udržuje rovnováhu. Této pozici při zvedání se říká rytířská (připomíná rytířský

(29)

výpad) a znamená to, že dítě již diferencuje dolní končetiny na tzv. fázickou končetinu (nakročení) a stabilizační (Cíbochová, 2004).

Samo se ve stoji udrží pouze, pokud ho někdo nebo pokud se samo něčeho drží (Lébl, 2007).

Dítě se také opět zdokonalilo v uchopování menších předmětů. Uchopuje nyní do špetky mezi palec a ukazovák, případně prostředník, palec je v opozici.

Jedná se o spodní klešťový úchop. Umožňuje mu to uchopit i opravdu drobné předměty – kuličky, korálky, atd. Tyto předměty také v této době mnohem víc přitahují jeho pozornost. Učí se také věci cíleně pouštět (někdy i později, až koncem 10. měsíce) na zem, jejich pád sleduje zrakem (Langmeier, Krejčířová 2006). Pokud si tuto dovednost osvojí, stane se mu to na dlouhou dobu velkou zábavou – opakovaně házet věci zem s tím, že mu je někdo podává. Kromě motorické dovednosti se tím dítě učí chápat trvalost předmětů v čase – když předmět vyhodí (a on zmizí), někdo mu ho podá (zase se objeví). Učí se tím i jakési sociální hře. Pokud má hračka provázek, dovede si ji pomocí provázku přitáhnout (Bacus, 2005).

Děti okolo 9. měsíce začínají také rozumět jednoduchým výzvám, např.

„udělej pápá“. Zdvojují a opakují slabiky, často se také objevuje první slovo s významem (Langmeier, Krejčířová 2006).

4.12 Motorika dít ě te – 10. m ě síc

Dítě během tohoto období zdokonaluje a rozvíjí dovednosti, které se objevily v osmém či devátém měsíci. Umí se postavit u nábytku a začíná kolem něj chodit, držíce se přitom za obě ruce. Našlapuje na plná chodidla.

Zdokonaluje také techniku lezení, stává se stále rychlejším a přesnějším v provedení lezoucích pohybů.

Bezpečně sedí, vydrží tak i delší dobu.

Dítě rozumí jednoduchým pokynům – chápe, co znamená slovo „ne“, umí udělat „pápá“, „paci-paci“, apod. Začíná spolupracovat při oblékání (např. umí natáhnout, zvednout ruku). Chápe trvalost předmětů v čase – odkryje schovanou hračku. Na výzvu „dej mi“ podá předmět, ale nepustí ho. Stejně tak vloží kostku do hrníčku, ale nepustí ji (Cíbochová, 2004).

(30)

Dítě často na něco ukazuje – používá k tomu ukazováček, který v tomto období začíná mít svoji specifickou ukazovací funkci (Bacus, 2005).

4.13 Motorika dít ě te – 11. m ě síc

Dítě stojí s oporou, postupně se začíná jednou rukou pouštět a využít uvolněnou ruku k jiné činnosti než opěrné. Vydrží stát okamžik samo. Nohy má ve stoji široce rozkročené. Obchází kolem nábytku držíce se za obě ruce, postupně se pouští a drží se jen za jednu. Jde několik kroků, držíme-li ho jen za jednu ruku. Umí překonávat první překážky – vyleze na schod cca 20 cm vysoký.

Přesto, že se již pokouší o samostatnou chůzi, lezení je nyní rychlý, bezpečný a efektivní způsob, jak se dopravit z místa na místo (kde se např. nemá čeho držet nebo je již unaveno), takže ho dítě i teďčasto využívá.

Uchopuje i malé a drobné předměty bez problémů, vývoj jeho úchopu je v posledním stádiu – vrchní klešťový (pinzetový) úchop – uchopuje mezi špičku ukazováčku a palce (proti sobě) (Cíbochová, 2004).

Zná názvy několika předmětů, umí na ně ukázat či je na požádání přinést.

Aktivně používá první smysluplné slovo. Dítě také již tvoří konkrétní hlásky ve vztahu ke konkrétnímu předmětu (Cíbochová, 2004).

4.14 Motorika dít ě te – 12. m ě síc

V poloze na zádech se dítě prakticky nevyskytuje – pouze při odpočinku či při spánku, končetiny má volně položeny na podložce.

Dítě vydrží stát, pokouší se o svoje první krůčky, zpočátku velice neohrabané.

Kroky jsou krátké (kratší než délka chodidla), chůze je hodně nestabilní a dítěčasto padá. „Horní končetiny mají při chůzi balanční funkci, jsou v abdukci a ve flexi, pánev je v ose těla. Nedochází ke švihu dolní končetiny při nakročení, pouze k flexi v kyčelním a kolenním kloubu. Špičky chodidel lehce směřují k sobě, dítě našlapuje na plná chodidla. Při chůzi nejsou souhyby končetin.“ (Cíbochová, 2004, str. 296).

Ale nejde ještě o chůzi v pravém slova smyslu – dítě se neumí rozejít, zastavit a znovu se rozejít kam chce – je to pouze příprava na chůzi. Chodí vedeno za jednu ruku (Langmeier, Krejčířová 2006). Začíná se také stavět samo, v prostoru bez opory (Cíbochová, 2004).

(31)

Dítě umí udělat dřep – stojí při něm na plných chodidlech, těžiště má v patách a v zevním okraji nohy, pokud ne, je to známka patologického vývoje (Cíbochová, 2004).

Vsedě je stabilní, bederní páteř netvoří oblouk, sedí vzpřímeně.

Lezení je vysoce koordinované (viz výš), leze obratně a rychle. Dítě bude postupně lezení využívat stále méně, v závislosti na tom, jak budou pokračovat jeho pokroky v chůzi (Lébl, 2007).

Uchopuje vrchním klíšťovým úchopem drobounké předměty, umí je i pustit.

Vloží kuličku či kostku do hrníčku, učí se samo jíst lžičkou. V této době funkce horní končetiny prochází změnou – z nástroje především oporového se stává nástroj úchopu (Cíbochová, 2004). Předmětem zájmu jsou často duté nádoby, krabice, apod., do nichž může vkládat a opět z nich vyndávat různé drobnější předměty (Lébl, 2007).

Rozumí jednodušších pokynům, na požádání donese konkrétní předmět a pustí ho do ruky, nebo ho vyhledá očima. Slyší na svoje jméno, umí ukázat, co by chtělo. Začíná se zapojovat do kooperativní hry – např. s míčem, apod. (Cíbochová, 2004).

4.15 Vývoj úchopu

Jelikož hlavním cílem mé práce bylo zaměřit se na celkovou motoriku a také na vývoj úchopu, ráda bych zde pro přehlednost uvedla jednotlivá stádia vývoje úchopu. Podrobnější charakteristiky k jednotlivým obdobím lze nalézt v předchozí části.

Dle Cíbochové, 2004:

- ulnární dlaňový (palmární) úchop (od 1. do 6. měsíce) - radiální dlaňový úchop (od 6. do 7. měsíce)

- prstový úchop radiální (8. měsíc) - nůžkový úchop (8. měsíc)

- spodní klešťový úchop (od 9. do 10. měsíce) - vrchní klešťový (pinzetový) úchop (od 11. měsíce)

Uchopování předmětů je možno ještě rozlišit dle pozice a účasti palce. Během 1. měsíce je palec flektován v dlani, od 2. měsíce se palec ocitá v addukci – není již

(32)

v dlani, ale úchopu je ještě nezúčastňuje (Cíbochová, 2004). Dle Langmeiera a Krejčířové (2006) je palec flektován v dlani v prvních třech měsících, do adduktované polohy se dostává až během čtvrtého měsíce. Během 6. měsíce se palec postupně začíná zapojovat do úchopu, dostává se do opozice – souvisí to s posunem úchopu od ulnární strany dlaně k radiální (palcové), (Cíbochová, 2004).

4.15.1 Vývoj koordinace oko – ruka

Již u novorozeného dítěte můžeme zaznamenat, že novorozenec často pohybuje rukama ve směru určitého předmětu, který vidí. Jsou to pohyby sice nemotorné (s tzv. balistickou trajektorií) a nekončí uchopením předmětu. Ruka směřuje otevřenou dlaní k předmětu, jakoby ho chtěla uchopit. Ale když předmět mine, neumí se vrátit a opravit se (Pouthas, Jouen 2000). Svůj vliv na tyto pohyby správným směrem, ale zároveň uchopovací neúspěchy, má bezpochyby také to, že extrapyramidální systém, který je odpovědný za celkové pohyby paží, dozrává mnohem dříve než systém pyramidální, který má vliv naopak na jemnou motoriku prstů (Cockmen, Ashmead 1983 in Pouthas, Jouen 2000).

Do popředí se dostává otázka, zda jsou tyto novorozenecké pokusy o uchopování („Prereaching“ – Pouthas, Jouen 2000) reflexivní povahy, nebo zda naznačují, že novorozenec je schopen koordinace mezi tím, co vidí a pohyby rukou.

Názory na tuto problematiku se dosti liší – zastánci existence koordinace mezi zrakem a rukou (ač primitivní) u novorozence jsou např. Bower (1972), Von Hofsten (1982), Brighton & Moore (1970).

Nezpochybnitelným faktem, který se objevuje v mnoha výzkumech, je, že frekvence pohybů novorozence vzrůstá v přítomnosti předmětu, než v jeho nepřítomnosti. Bower (1972) ve svém výzkumu dokonce prokázal, že kojenec také častěji natahuje ruku k reálnému předmětu než k jeho dvojrozměrnému zobrazení (in Pouthas Jouen 2000). Znamenalo by to, že je schopen anticipovat „hmatatelné“

vlastnosti předmětu.

Tento uchopovací pohyb se oslabuje v době mezi 7. až 10. týdnem, ale objevuje se ve zralejší formě okolo pátého měsíce. Kojenec již nepohybuje rukou směrem k předmětu s otevřenou dlaní jako novorozenec, ruka je sevřená při pohybu v pěst. Podle Von Hofstena (1984) je to podmíněno průběžným dozráváním

(33)

kortikálních center. V 5. – 6. měsíci je dále kojenec již schopen binokulární konvergence – sbíhavosti obou očí, která mu umožňuje trojrozměrné vidění a lépe tak odhadovat vzdálenost předmětu a hloubku. Což samozřejmě přispívá ke zdokonalení úchopu. Je tedy schopen předjímat prostorové vlastnosti kolem sebe a začíná svou činnost kontrolovat zrakem (Von Hofsten, 1979, 1980 in Pouthas, Jouen 2000).

Snaha o manuální kontakt s okolím a o uchopení předmětu je tedy v životě dítěte přítomná už od nejužšího věku. Jak dokázal Von Hofsten (1982), dítě nesleduje předmět pouze zrakem, ale také pohyby rukou a paží ve směru předmětu.

Existuje tedy koordinace mezi rukou a zrakem, ač na mnohem jednodušší úrovni, než v pozdějším věku. Vzhledem k tomu, že dítě je také schopno už ve věku 6. měsíců přizpůsobovat se při dosahování se vlastnostem předmětu – natahuje dvě ruce, pokud je mu podáván prstenec o průměru 30 cm , ale pouze jednu, pokud je mu podáván prstenec o průměru 5 cm (Rochat a kol. 1989 in Pouthas, Jouen 2000), je pravděpodobné, že rané uchopování není reflexní ani automatické – už od počátku je možné dokázat výraznou tvárnost tohoto procesu, při přizpůsobování se podmínkám (Pouthas, Jouen 2000).

4.15.2 Vývoj koordinace ruka – ústa, existuje souvislost?

Už od narození dítěte lze pozorovat souvislost mezi činností rukou a úst.

Čerstvě po narození tuto souvislost dokládá tzv. Babkinův reflex – pokud se dítěti dráždí dlaň, otevírá ústa. Tento jev je reflexní odpovědí na nervové podráždění.

Nejnovější poznatky uvádějí, že existuje již od narození koordinace mezi rukou a ústy neautomatická, nezaložena na reflexních odpovědích. Tuto skutečnost dokládá fakt, že novorozenec často zvedá ruce k obličeji, právě do oblasti úst. Tráví tak (s rukou v oblasti úst) až 20 % času (Pouthas, Jouen 2000). Butterworth a Hopkins (1988) uvádějí, že novorozenec otevírá ústa ještě dříve, než k nim dorazí ruka a také dráha pohybu ruky směrem k ústům je pokaždé jiná – potvrzuje se tím tedy domněnka, že nejde o činnost reflexní – nejedná se o automatickou a pevnou odpověď, nýbrž o odpověďčasově a prostorově flexibilní (in Pouthas, Jouen 2000).

Jakou mají tyto pohyby a tato koordinace funkci? U novorozence (do 1.

měsíce) je funkčním cílem této koordinace zapojení se do systému sání, má tedy

(34)

jakousi výživovou funkci. Dítě se sáním své ruky uklidní, zmírní své pohyby (Pouthas, Jouen 2000). Od 2. měsíce dochází k významné změně – funkce nutriční, sací se mění, koordinace ruka – ústa už slouží k jiným účelům, a to k přenosu předmětu do úst, kde je důkladně zkoumán. Dítě tak „orálně uchopuje“ a zkoumá tak vlastnosti daného předmětu (White 1969, Rochat 1989 in Pouthas, Jouen 2000).

4.15.3 Chování dítěte při dosahování a uchopování předmětu Na základě výše uvedených informací o vývoji koordinace mezi zrakem a rukou a rukou a ústy, lze tedy tvrdit, že již u novorozence je možno zaznamenat záměrné pokusy o uchopení předmětu. Nejsou to samozřejmě pokusy úspěšné, novorozenec nemá dostatečně zralé struktury, které za dokonalé provedení uchopení zodpovídají (pyramidální trakt, kortikální centra, viz 3.5.1.).

Jak je výše také již uvedeno, tento novorozenecký „prereaching“ prochází významnou změnou – okolo 5. měsíce se výrazně zdokonaluje, pohyby jsou více koordinované a přesnější. Owen a Lee (1986) in Pouthas, Jouen (2000) zdůrazňují fakt, že aby byla uchopovací činnost úspěšná, musí mít jedinec určité znalosti o pohybech hlavy a oka, hlavy a trupu a trupu a ruky. Novorozené dítě si tedy musí vytvářet určitý systém dosahování a uchopování. Musí se tedy naučit, že ruce jsou součást jeho těla (proto se na něčasto upírá jeho pozornost) a že jimi lze uchopovat.

Díky tomu pak dokáže později odlišit, které předměty jsou uchopitelné a které ne. I proto jsou pohyby paží a rukou u kojence tak významné (Pouthas, Jouen 2000). Dítě také pohyby paží poznává okolní prostředí a dostává zpětnou vazbu samo o sobě. Může se tak vlastně učit následky svých činů, percepčně motorický vývoj lze tedy chápat jakou zpětnou vazbu mezi vnímáním a akcí (Gibson, Schmuckler 1989 in Pouthas, Jouen 2000). Novorozenec je tedy připravený se učit a rozšiřovat svoje percepční i motorické systémy (Pouthas, Jouen 2000).

Pouthas, Jouen (2000) odkazují na výzkumy Brunera (1969), který uvádí, že rané uchopování je také pravděpodobně motivováno funkčním cílem dotknout se předmětu ústy. Jak jsem již zmínila, kojenec vykazuje už od druhého měsíce tendenci pokoušet vše zkoumat ústy. Tudíž koordinace oko – ruka souvisí i s uchopováním ústy. Dokládá to i Brunerův pokus se čtyřměsíčním dítětem, které když nemá volné ruce, snaží se uchopit nabízený předmět ústy. Existují také