ZÁVISLOSTNÍ CHOVÁNÍ JAKO AKČNÍ POLE
SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY
Pavel Mühlpachr
Teorie patologického rozvoje závislos- ti jsou variabilní, podle typu faktorů, kte- ré zdůrazňují. Různorodost hypotéz od- povídá skutečnosti, že závislost je složi- tým interdisciplinárním problémem.
V odborné literatuře se nenachází jed- noznačné přímé vysvětlení vzniku závis- losti (20, 6, 14, 15, 16, 4). V současné době jsou formulovány teorie vzniku zá- vislosti a jsou tříděny podle hledisek, kte- rá dominují.
Biologické teorie
Základní východisko těchto přístupů spočívá v hledání biologicky podmíně- ných znaků, které vytvářejí dispozici pro vznik a rozvoj závislosti. Mezi biologic- ké teorie se řadí genetická teorie, enzy- mové teorie, které se vztahují nejčastěji k alkoholové závislosti, a dopamin-endor- finová teorie.
1. Genetická teorie
Genetická teorie vychází z předpokla- du, že přímá dispozice spočívá přímo v dědičné informaci. Primární podporu te- orii poskytly studie z počátku století, kdy mezi předky diagnostikovaného alkoho- lika byly objeveny osoby s alkoholickým
vývojem a sociální či psychologickou pa- tologií. Řehan (1997) uvádí, že po zhod- nocení výzkumů prováděných na zvířatech i lidech nelze popřít zvýšené riziko gene- tického ovlivnění u dětí alkoholiků, i když moderní genetické výzkumy jednoznačné výsledky nepodávají.
2. Enzymové teorie
Tyto teorie spojují vznik a rozvoj závis- losti se změnami v působení základních enzymů odbourávajících alkohol, v přípa- dě závislosti na alkoholu.
3. Dopamin-endorfinová teorie Tato teorie má platnost nejen pro zá- vislost na alkoholu, ale i na závislosti na jiných drogách. Nejnovější výzkum en-
dorfinů ukazuje na úzkou fyziologickou souvislost mezi drogovou závislostí a závislostmi, které nejsou vázané na nějakou látku. Endorfiny jsou látky po- dobné opiátům vznikající v organismu, které vzbuzují podobné účinky jako dro- gy. Organismus je produkuje, když se člo- věk ocitne v extrémní zátěžové situaci a při silných bolestech. Endorfiny zmír- ňují bolesti, mají dočasně omamující účinky a vyvolávají pocity euforie.
V určitých situacích jsou v lidském moz- ku prokazatelně přítomné (21).
Sociologické teorie
Podobně jako biologické teorie hledají příčinu vzniku a rozvoje závislosti v so- matické složce, tak sociologické teorie vycházejí z makrospolečenských vztahů a zákonitostí. Těžiště zájmu se přesouvá od jedince na societu jako celek. Problé- my navazující na konzumaci alkoholu či drog, obecně patologické závislosti, mají povahu sociálních jevů.
1. Klasické studie
Ty se zaměřily na obecné vývojové cha- rakteristiky měnící se společnosti, v níž na- růstá komplexita. Migrace lidí do velkých měst, rozvoj masové komunikace a kultury, vzrůstající tlaky na bazálni sociální kon- formnost zvyšující míru napětí a tlaků. Ře- han (1994) připomíná tzv. druhou negramot- nost, kterou se míní faktické selhávání stále většího procenta populace tváří v tvář nej- modemější technice, a uvádí Baconovu tezi, že komplexita vede k nárůstu potřeby inte- grativní funkce, která by mírnila tuto tenzi, nejistotu a pocity ohrožení, což může za- jistit alkohol a droga.
2. Teorie distribuce spotřeby alkoholu
Teorie metodicky využívá Ledermanno- vu křivku logonormálního rozložení spo- třeby. Základní tezí je předpoklad vztahu mezi celkovým objemem konzumace a procentem alkoholických problémů. Le- dermannova logonormální křivka distribu- ce spotřeby je jednovrcholová se značným
jednostranným sešikmením. Její pomocí lze stanovit, že zhruba 50 % spotřeby al- koholických nápojů připadá jen asi na
10 % populace a dalších 50 % spotřeby na zbývajících 90 % populace.
Zastánci distribučního modelu postup- ně formulovali některé obecnější teze (20):
- země s vysokou spotřebou mají nej větší prevalenci chorobnosti související s alkoholem;
- čím více je ve společnosti konzumen- tů, tím více v ní bude i alkoholiků a tím větší bude výskyt ekonomických a dal- ších škod způsobených alkoholem;
- výskyt a rozšíření alkoholismu jsou determinované celkovou úrovní spotře- by v dané populaci;
- spotřeba na obyvatele za rok poskytne spolehlivý odhad počtu alkoholiků;
- existuje úzká korelace mezi úmrtností na cirhózu jater a celkovou spotřebou alkoholu.
3. Teorie anomie
Durkheimova teorie anomie (1893), vy- chází z předpokladu závažného vlivu roz- padu sociálních norem v důsledku revo- lucí, válek, dramatických sociálních změn na vzestup konzumace alkoholu, zneuží- vání drog a patologického chování. Roz- pad je doprovázen absencí společenské so- lidarity a soudržnosti. Závislost funguje jako únikový obranný mechanismus. Mer- tonovo (1938) pojetí operuje s typy při- způsobení či odmítnutí kulturně definova- ných cílů a prostředků k jejich dosažení.
Toxikománie je vysvětlována odmítáním jak cílů, tak i prostředků (2).
4. Model systémové dynamiky Význam postoju pro návykové chování zdůrazňuje model systémové dynamiky Whita a kol. (24). Prostřednictvím tohoto modelu je popsán mechanismus tvorby postojů k alkoholu a interakce postojů celospolečenských a individuálních. Pozi- tivní postoje k alkoholu obsažené ve spo- lečenské makrostruktuře vykonávají ná- tlak na postoje jednotlivců, individuální postoje zpětně ovlivňují okolí, čímž se celý cyklus uzavírá.
Psychologické teorie
Při hledání příčin vzniku závislosti se uplatnil rovněž psychologický přístup.
Jedna z tradičních teorií je redukce tenze.
Tato teorie ztrácí postupně svoji platnost a je vystřídána propracovanějšími.
1. Hlubinná psychologie Hlubinná psychologie tvoří rámec ně- kolika odlišných pohledů na problém lát- kové závislosti. Jak konstatuje Záškodná (1997) ve své výzkumné práci, nejstarší hypotézy vycházejí z klasické analýzy, později se látkovou závislostí zabývá též neopsychoanalýza. První pokusy vysvět- lit patogenezi zneužívání návykových lá- tek obsahovaly předpoklad specifické osobnostní struktury závislých, s rysy ra- ných vývojových stadií, tj. se silnou po- třebou péče, podpory, nízkou tolerancí vůči frustraci a bolesti. Vedle specifické osobnostní struktury byla předpokládána přítomnost infantilních nevědomých po- třeb, které byly uspokojovány prostřednic- tvím drog (17).
Abůzus představuje emoční obranu, spojenou se snahou navodit rovnováhu organismu. Drogy jsou užívány k emoč- nímu zvládnutí interakce s okolním svě- tem. Vědomé užívání drog není hledáním vzrušení, ale farmakologickou redukcí emočního utrpení, stresu.
2. Neobehaviorálni psychologie V souladu s teorií učení odmítá neobe- haviorálni psychologie závislost jako ne- moc a prezentuje ji jako naučené chová- ní. Kondáš (1969) konstatuje, že závislost- ní chování vychází z potřeby sebeprosa- zení, a uvádí tyto principy učení maladap- tivním formám chování:
- Zdrojem maladaptivních forem chování jsou sociální faktory, nezvládnuté kon-
flikty, nadměrná zátěž a jiné. Za urči- tých podmínek se učením tyto poruchy upevňují, fixují a přetrvávají.
- Sklon ke vzniku poruchy závisí na ce- lém předchozím vývoji jedince, na jeho předchozích zážitcích, problémech. Ty tvoří vnitřní podmínky pro to, aby se učením fixovala příslušná porucha cho- vání.
- Vznik a vývoj poruch se realizuje na základě celkové psychické skladby osobnosti, tzn. že poruchové a neporu- chové činnosti jsou ve vzájemné inter- akci.
3. Sociálně psychologické pojetí Při studiu sociálně psychologických fak- torů v etiologii závislostního chování sto- jí v popředí pozornosti zvláštnosti struk- tury a dynamiky malých společenských
skupin, rodina, vrstevníci. Závislostní pa- tologie v rodině je důsledkem vnitřních rodinných napětí a konfliktů, konfliktů rodiny s vnějším prostředím spolu s nejis- totou vnitřního života rodiny ve vztahu ke světu vnějšímu. Otázkami vlivu rodiny, vrstevníků, zvláštností atmosféry v rodi- nách se závislostním chováním se zabý- val Vojtík (22, 23, 24).
Kulturně antropologické teorie Výběr a užívání konkrétního typu návy- kové látky jsou spolupodmíněny mnoha činiteli, např. osobnostními, věkovými, sociálními, ale i faktory historickými, kul- turními, geografickými. Kulturně antropo- logické pojetí závislosti čerpá z etnogra- fických studií, které srovnávají kulturní, historické a j iné odlišnosti konzumu látek, jejich účinků na prožívání a chování, vaz-
by na pohlaví apod. Sleduje také zvlášt- nosti ve významu a hodnocení látek, tra- dičně zakotvených v normách a postojích dané společnosti. Etnografické výzkumy podložené biochemickými metodami pro- kázaly odlišnosti metabolismu alkoholu.
Tyto zvláštnosti způsobují intenzivní re- akci na požitý alkohol a jsou přirozenou biologickou ochranou proti abúzu (9).
Psychická deprivace jako příčina závislostí
Psychická deprivace bývá definována jako psychický stav, vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu (10). Tako-
vý stav vzniká ochuzením určitých žádou- cích podnětů, postiženému jedinci není dána možnost, aby své základní psychic- ké potřeby rozvinul a ve svém životním prostředí uplatnil. Také biologické potře- by musí být v náležité míře uspokojová- ny, má-li se dítě vyvíjet v osobnost psy- chicky zdravou a zdatnou. Odborníci de- finují a výzkumně ověřili pět vitálních potřeb (12):
- Potřeba určitého množství, proměn- livosti a kvality vnějších podnětů. Její uspokojení umožňuje naladit organis- mus na určitou žádoucí úroveň akti- vity.
- Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech, tj. „smysluplného světa".
Uspokojení této potřeby umožňuje, aby se z podnětů, které by jinak byly chao- tické a nezpracovatelné, staly zkuše- nosti, poznatky a pracovní strategie.
Jde tedy o základni podmínky pro ja- kékoliv učení.
- Potřeba prvotních emocionálních a so- ciálních vztahů, tj. k osobě matky a k osobám dalších primárních vycho- vatelů. Její náležité uspokojování při- náší dítěti pocit životní j istoty a je pod- mínkou pro žádoucí vnitřní integraci jeho osobnosti.
- Potřeba společenského uplatnění a spo- lečenské hodnoty, z jejíhož uspokoje- ní vychází zdravé uvědomění vlastní- ho ,já" neboli vlastní identity. To pak je dále podmínkou pro osvojení užiteč-
ných společenských rolí a hodnotných cílů životního snažení.
- Potřeba „otevřené budoucnosti". Její uspokojeni dává lidskému životu časo- vé rozpětí a podněcuje a udržuje jeho životní aktivitu. Naděje překonává stagnaci.
Prenatální psychologie přináší důkazy o tom, že dítě vstupuje do tvořivé součin- nosti se svým sociálním okolím již v po- sledních měsících svého intrauterinního života a samozřejmě pak od prvních oka- mžiků po narození. U jeho prvotních vy- chovatelů-matek, ale ve velké míře i u otců jsou uváděny v pohotovost nebo spouště-
ny mnohé instinktivní mechanismy, které se v časné interakci s dítětem významně uplatňují a jež jsou podkladem dalšího chování, rozvinutějšího, více uvědomělé- ho, plánovaného, promyšleného a kulturně podmíněného. Bowlby (1988) vychází z pozorování oddělování dítěte od matky a na základě těchto výzkumů vypracoval tzv. teorii vazby, která mu zajistila místo mezi nejvýznamnějšími psychiatry naše- ho století (8).
Teorie vazby říká:
1. Citově významná vazba mezi matkou a dítětem měla a má základní význam pro přežití.
2. Citové vazbě tohoto druhu nejlépe po- rozumíme, představíme-li si v mozku matky i dítěte funkční soustavu, která uchovává jejich vzájemnou blízkost a snadnou dosažitelnost.
3. Citová vazba se vyvíjí celý život, smys- lem vazby je ochrana a pomoc. V prů- běhu dospívání a dospělosti je vazba doplňována vazbami novými.
4. Chování dětí se dá popsat jako zkou- mání světa z bezpečné základny. V prů- běhu dospívání dochází k odloučení od sebe, nicméně bezpečná základna pře- trvává.
5. Pečování je další součástí vazby. Bez péče by potomstvo nepřežilo.
Předpokládá se, že porušení vazby mezi matkou a dítětem bývá jednou z klíčových příčin běžně se vyskytujících poruch cho- vání. Porušená vazba vede ke vzniku roz- manitých duševních onemocnění, k osob- nosti deprivanta. Klasické psychické de- privace ubývá. S jejím plně rozvinutým obrazem se setkáváme tam, kde spolupů- sobí dva nebo více nepříznivých činitelů.
Naproti tomu vyrůstá nový problém, ne- méně závažný, který označujeme jako
„psychickou subdeprivaci". Její defini- ce odpovídá definici psychické depriva- ce. V případě subdeprivace máme před sebou deprivační obraz příznaků v méně výrazné, méně určité, méně dramatické podobě. Chování deprivantů ve skupinách má svá specifika. Deprivanti snadněji vy- tvářejí aliance, koalice a organizace než lidé, kteří jimi nejsou.
Deprivanti jsou lidé, kteří z biologic- kých, psychologických nebo sociokultur- ních důvodů nedosáhli lidské „normality"
či o ni přišli. Ve vztahu k normalitě jsou to lidé v různém stupni a rozsahu „nepo- vedení" nebo „zmrzačení", nikoli nemoc- ní. Postižení je výraznější v citové a hod- notové než v intelektuální oblasti (8).
Deprivanty chápeme jako antropologic- kou, sociokultumí kategorii, nikoli jako
kategorii diagnostickou, lékařskou (ta by byla užší).
Riesman (1968) považuje deprivanty a deprivantství za součást společenské- ho charakteru a konstatuje, že je to část charakteru, kterou sdílejí důležité lidské skupiny a která je výsledkem jejich zku- šenosti.
Koukolík a Drtilová se domnívají, že epidemický výskyt deprivantů a skupino- vé projevy jejich chování souvisejí s vý- vojem soudobé společnosti. Jsou jak jeho důsledkem, tak jeho pohonem. Přibývají a jsou tak závažné, že je možné uvažovat o deprivantské vzpouře (8).
Příčinou, součástí i důsledkem depri- vantství může být zneužívání psychoak- tivních látek a disociální poruchy.
Literatura:
[1] BOWLBY, J. Developmental psy- chology comes of age. Am. J. Psy- chiatry. 1988, 145, s. 1-10.
[2] BÚTORA, M. Mne se to nemože stať. Sociologické kapitoly 2 alkoho- lismu. Martin : Osveta, 1989.
[3] DAWKINS, R. Theselfischgene. Ox- ford : University Press, 1989, s. 19.
[4] DURKHEIM, E. De la division du travail sociál. Paříž : 1893.
[5] HELLER, J.; PECINOVSKÁ, O.
Závislost známá neznámá. Praha : Grada Publishing, 1996.
[6] CH VÍLA, L. Diagnóza patologické- ho hráčstvi v závislosti na assesmen- tuproblému hráčské vášně. Výzkum- ný projekt. Opava : PL, 1996.
[7] KONDÁŠ, O. Model alkoholismu vychádzajúci z teorie učenia. Proti- alk. obzor, 1969, 4, s. 39-45.
[8] K O U K O L Í K , F.; DRTILOVÁ, J.
Vzpoura deprivantů. Praha : Mak- ropulos, 1996.
[9] KUNDA, S. Klinika alkoholismu.
Martin : Osveta, 1988.
[10] LANGME1ER, J.; MATĚJČEK, Z.
Psychická deprivace v dětství. Pra- ha : Avicenum, 1974.
[11] LETTIERI, D.J.; WELTZ, R. (Eds.) Drogenabhangigkeit. Basel : Ursa- chen und Verlausformen, 1994.
[12] MATĚJČEK, Z.; DYTRYCH, Z.
Děti, rodina, stres. Praha : Galén, 1994.
[13] MERTON, R.K. Animi and Sociál Struktuře. American Sociological Review, 1938,3.
[14] NEŠPOR, K. Jak překonat problé- my s alkoholem. Praha : Sportpro- pag, 1995.
[15] NEŠPOR, YL. Jak překonat problém s hazardní hrou. Praha : Sportpro- pag, 1996.
[16] NEŠPOR, K.; CSÉMY, L. Alkohol, drogy a vaše dítě. Praha : Sportpro- pag, 1995.
[17] ONG, T.H. Psychological characte- ristics of drug abusers. Int. Rehabil Res., 1991, 14, 1, s. 72-75.
[18] POPPER, K.R.; ECCLES, J.C. The Self ind its brain: Parts I and II. Ber- lin : Springer, 1987.
[ 19] RIESMAN, D. Osamělý dav. Praha:
Mladá fronta, 1968.
[20] ŘEHAN, V. Závislost na alkoholu a jiných drogách - psychologický přistup. Olomouc : UP, 1994, s. 24.
[21] SCHMEICHEL, F. Jako vzduch k dýcháni. Praha : MOTTO, 1995.
[22] VOJTÍK, V.; BŘJCHÁČEK, V. K pro- blematice zneužívání návykových lá- tek adolescenty. In SKALA, J. (aj.) Sborník studii o alkoholismu a jiných návykových látek. Praha : VUPs,
1982, s. 150-184. [Zpráva č. 42], [23] VOJTÍK, V.; BŘJCHÁČEK, V. Zne-
užívání návykových látek - biopsycho-
sociální problém mládeže. (1. část).
Otázky defektologie, 1984/85,27, č. 7, s. 285-289; (2. část) 1984/85,27, č. 9, s. 358-362.
[24] VOJTÍK, V.; TŮMOVÁ, S.; BŘI- CHÁČEK, V. Osobnost adolescen- tů zneužívajících návykové látky.
Čs. pediatrie, 1982,37, č. 5, s. 279- 281.
[25] Z Á Š K O D N Á , H. Děti, mládež a drogy na území města Ostravy. Os- trava : Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 1997.
