Text práce (651.3Kb)

FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ

Katedra genderových studií

IVANA TAŠEVSKÁ

Srovnání situace žen samoživitelek a muž ů samoživitel ů v Č eské republice

Bakalá ř ská práce

Vedoucí práce: Ing. Petr Pavlík, Ph.D.

Praha 2009

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v repozitáři Univerzity Karlovy a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem.

V Praze dne Ivana Taševská

Poznámka k přechylování cizích jmen a genderově citlivému jazyku

Při překládání zahraniční literatury nebo ženských zahraničních jmen lze použít více postupů: ponechat ženská jména v původním tvaru ve všech pádech, nebo ponechat je v originální podobě v prvním pádě, ale v ostatních pádech přechýlit a skloňovat, případně přechýlit i v prvním pádě a skloňovat. Ráda bych upřesnila, že jsem ve své práci použila druhý postup.

Posledně jmenovaný princip jsem uplatňovala při skeletovém překladu části knihy Good enough mothering? autorky E. B. Silvové po dohodě s dr. Císařovskou z FHS UK, nicméně v této práci používám odkazy na jiné přeložené zahraniční knihy, kde autoři cizí ženská příjmení ponechávají stále v původní podobě, proto jsem postup poněkud změnila.

Ve své práci používám určitý tvar genderově citlivého jazyka. U podstatných jmen označujících osoby tedy uvádím jejich mužský i ženský tvar. Slova (zájmena, slovesa) navazující na takto rozlišená podstatná jména, pak pro přehlednost uvádím pouze v mužském tvaru.

Pod ě kování

Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu práce Ing. Petru Pavlíkovi, Ph.D., který mi pomohl svými radami a praktickými doporučeními. Stejně tak bych chtěla vyslovit díky paní magistře Novotné za její kritické připomínky k metodologii mé práce a všem respondentům za jejich čas věnovaný rozhovorům. Neposlední dík patří mým dětem Štěpánovi a Anežce, kteří mi občas dovolili se místo jim věnovat přípravě této bakalářské práce. Mám je nejen za to moc ráda.

1. ÚVOD ... 7

2. TEORETICKÁ ČÁST ... 9

2.1. GENDER – STRUČNÝ ÚVOD DO PROBLEMATIKY ... 9

2.2. RODINA ... 10

2.2.1. Moderní rodina ... 12

2.2.2. Typy soužití v České republice ... 12

2.2.3. Rozpad vztahu mezi mužem a ženou ... 13

2.2.3.1. Rozvod ... 13

2.2.3.2. Rozchod ... 15

2.2.4. Krize rodiny? ... 18

2.3. RODIČOVSTVÍ ... 19

2.3.1. Genderové odlišnosti mateřství a otcovství ... 19

2.3.1.1. Mateřství ... 21

2.3.1.2. Otcovství ... 22

2.3.2. Rodičovství v neúplné rodině, tzv. samoživitelství ... 23

2.3.2.1. Ekonomická situace neúplných rodin ... 24

2.3.2.2. Výživné ... 27

2.3.2.3. Kontakt druhého rodiče s dětmi ... 29

2.3.2.4. Specifika otců samoživitelů ... 30

3. EMPIRICKÁ ČÁST ... 32

3.1. METODOLOGIE ... 32

3.1.1. Metodologická východiska ... 32

3.1.2. Použitá metoda ... 33

3.1.3. Sběr dat ... 33

3.1.3.1. Výběr vzorku ... 34

3.1.3.2. Provádění rozhovorů ... 35

3.1.4. Metody vyhodnocování a interpretace získaných dat ... 36

3.1.5. Hodnocení kvality výzkumu ... 37

3.1.5.1. Etické otázky výzkumu ... 38

3.2. ANALÝZA ROZHOVORŮ ... 39

3.2.1. Materiální stránka života neúplné rodiny ... 39

3.2.1.2. Výživné ... 45

3.2.1.3. Finanční situace ... 51

3.2.1.4. Péče o domácnost ... 53

3.2.1.5. Měl by stát pomáhat neúplným rodinám? ... 54

3.2.2. Sociální stránka života neúplné rodiny ... 57

3.2.2.1. Rozpad rodiny prožívaný dítětem ... 57

3.2.2.2. Výchova dítěte ... 58

3.2.2.3. Trávení volného času ... 60

3.2.2.4. Komunikace respondenta s druhým rodičem ... 61

3.2.2.5. Komunikace dítěte s druhým rodičem ... 62

3.2.2.6. Komunikace s okolím ... 62

3.2.2.7. Vliv médií ... 63

3.2.2.8. Vliv dobrovolnosti výběru dané situace ... 64

3.2.2.9. Subjektivní hodnocení pozitiv a negativ samoživitelství ... 65

3.2.3. Je lepší finanční pomoc nebo jiný druh pomoci? ... 68

3.2.4. Genderové diference vyplývající z rozhovorů ... 69

3.2.5. Shrnutí analýzy rozhovorů ... 71

4. ZÁVĚR ... 78

5. POUŽITÁ LITERATURA ... 80

6. PŘÍLOHY ... 85

1. ÚVOD

Téma své bakalářské práce Srovnání situace žen samoživitelek a mužů samoživitelů v České republice (příhodněji bych nyní tuto práci nazvala Porovnání situace matek a otců v neúplných rodinách v České republice) jsem si vybrala na základě dlouhodobého zájmu o tuto problematiku, a to díky osobní zkušenosti s fenoménem rodiče pečujícího o nezaopatřené děti. Jsem rozvedená a starám se o dvě děti ve věku 8 a 15 let. Výhodou mojí pozice ve výzkumu je tedy jistý vhled a empatie se situací respondentů a respondentek, se kterými výzkum provádím, stejně tak mi tato pozice pomohla při sestavování otázek do dotazníku. Nevýhodou pak je určitá epistemologická (ne)citlivost při výzkumu samotném.

Jelikož se mne téma osobně dotýká, je zde riziko, že některé aspekty budu vnímat citlivěji a jiné naopak neuvidím či na ně nepoukáži, protože je budu brát jako samozřejmé. V tomto ohledu je klíčová role mého vedoucího práce, který by mne měl na tyto aspekty upozornit a nutit mne k reflexi vlastních omezení.

Mou snahou je velmi zhruba zmapovat situaci rodičů samostatně se starajících o školou povinné děti v České republice s přihlédnutím k potenciálně rozdílným zkušenostem matek a otců. V dnešní době spolu se vzrůstajícím počtem rozvodů, ale nejen proto, stále více roste počet monoparenterálních domácností. „Podíl domácností neúplných rodin (jeden rodič s alespoň jedním dítětem) se v České republice oproti polovině minulého století téměř zdvojnásobil, z 8 % na 14 %“ (Možný, 2006: 253).

Rozpad nukleární rodiny, ať už z důvodů smrti partnera/partnerky, rozvodu nebo rozchodu, je vždy velkým psychickým otřesem pro všechny zúčastněné. Ten, kdo zůstane s dětmi sám, má navíc kromě změny své finanční situace (jakýmkoliv směrem) náhle zdůrazněnou odpovědnost za výchovu dětí, které jsou na něm závislé. Finanční příspěvky od sociálního úřadu jsou rozdělovány nezávisle na pohlaví samoživitele, stejně jako zákonné příspěvky od chybějícího rodiče, takzvané alimenty.

V České republice je známa jedna větší sociologická studie sledující situaci rodičů a dětí v monoparenterálních rodinách; jedná se o grant Rodičovství po partnerském rozchodu – rodičovské role a identity rozvedených matek a otců, který zahrnuje také část naší problematiky (Rodičovství po rozvodu, 2005). Výchovu dětí v neúplné rodině zkoumala v rámci diplomové práce Zuzana Bayerová (Bayerová, 2007), téma výživného pak rozpracovala ve své diplomové práci Michala Trličíková (Trličíková, 2008).

Podle některých zahraničních výzkumů prožívají ženy a muži samoživitelství odlišně (Renzetti, Curran, 2003). Otcové samoživitelé jsou častěji vzdělaní, zaměstnaní na plný úvazek a nemají finanční tíseň; navíc se setkávají obvykle s velkou podporou přátel, příbuzných a sousedů, kteří je považují za výjimečné. Na druhé straně si stěžují na to, že je ostatní lidé nepovažují za kompetentní rodiče a že rodičovství omezuje jejich společenský a profesionální život. Pokud zůstanou s dětmi matky, musejí počítat s menší podporou ostatních lidí a mohou pociťovat osamělost. Mají navíc větší starosti s udržením původní finanční situace vzhledem k tomu, že často zastávají hůře placené pozice v zaměstnání, mají větší problémy s uplatněním na trhu práce, a tak jejich hlavním problémem jsou peníze.

Platí tyto výsledky výzkumů i u nás, opravdu se vyrovnávají s nastalou situací lépe muži než ženy? Má někdo z nich pocit větší podpory, psychické nebo materiální, od nejbližšího okolí, od rodiny a přátel, od zaměstnavatele? Jak vnímají oni sami svoji situaci, vidí ji rozdílně v závislosti na pohlaví? Existuje obecně vzato rozdíl v reakcích okolí i samoživitele samotného na jeho samoživitelství, a pokud ano, je tento rozdíl dán pohlavím rodiče z neúplné rodiny? Pokusím se tímto výzkumem nastínit odpovědi na dané otázky.

V teoretické části práce se budu opírat o feministickou sociologickou tradici, která zdůrazňuje důležitost chápání vztahů mezi gendery pro chápání ostatních vztahů ve společnosti. Její snahou je odstranění nestejných životních podmínek daných genderem pomocí vytvoření účinných nástrojů (Renzetti, Curran, 2003). Relevantní literatura se zde týká pojmů rodina a společnost.

V empirické části své práce se budu věnovat konkrétnímu porovnání situace jednotlivých matek a otců pečujících v neúplné rodině o děti s povinnou školní docházkou.

Studovaný vzorek je tedy složen z mužů a žen ve věku kolem 40 let pečujících o děti s povinnou školní docházkou pracujících nebo i bydlících v Praze.

Výzkumnou strategií je kvalitativní výzkum. Co se týče konkrétní použité metody, data byla sbírána pomocí polostrukturovaných rozhovorů, které jsem průběžně analyzovala.

Tento druh šetření je jednou z nejčastějších sociologických technik sběru dat – nabízí možnost reagovat na odpovědi respondenta, klást doplňující otázky, a rozšiřovat tak dál základnu pro analýzu.

Hlavním cílem této práce je tedy porovnání situace matek samoživitelek a otců samoživitelů v České republice, odkrytí některých obtížností, s nimiž se setkávají matky a otcové v neúplné rodině po rozvodu, analýza jejich reakcí na tyto obtíže a pochopení strategií jednání, které v dané situaci používají.

2. TEORETICKÁ Č ÁST

V teoretické části své práce vymezuji základní teoretická východiska své práce. Nejprve uvedu čtenáře do genderové problematiky, představuji informace vztažené k tématu rodina a rozpad vztahu mezi mužem a ženou. Samostatnou kapitolu věnuji problematice rodičovství, zvláště pak genderovým odlišnostem mateřství a otcovství. Poté se podrobněji zabývám rodičovstvím v neúplné rodině. Součástí této kapitoly je také seznámení s problematikou výživného a s tím související ekonomická situace neúplných rodin. Prezentuji zde také specifika otců samoživitelů.

2.1. Gender – stručný úvod do problematiky

Gender je status získaný ve společnosti procesem socializace, který souvisí s pohlavím jedince. Genderu se každý učíme již od narození a během života jsme neustále konfrontováni s určitými situacemi a je nám v nich nabízen “vhodný“ model genderově specifického chování. Genderu se jinak také říká sociální pohlaví a rozlišuje se gender mužský a ženský neboli maskulinita a feminita (Renzetti, Curran, 2003). Ovšem na rozdíl od pojmu pohlaví považovaného vesměs za čistě biologickou kategorii znamená gender kulturní charakteristiky a modely přiřazované mužskému nebo ženskému pohlaví, které se mohou někdy i výrazně měnit v čase. Například v daleké minulosti byl pro jedince důležitější jeho stav více než pohlaví, ženy a muži pracovali společně.

Modernizace společnosti přinesla změnu, kdy se práce rozdělila podle genderu – žena podle ní patří do soukromé, domácí sféry, zatímco muž do sféry veřejné, pracovní. Ten, kdo neplní předem daná tradiční vymezení genderových rolí (žena nepečující dostatečně o domácnost a muž nezajišťující dostatečně finančně rodinu), není považován za

„plnohodnotného“ muže, nebo ženu. Ostatní členové společnosti pak podle toho, zda posuzují jedince jako muže, nebo ženu, se k němu chovají odlišně a čekají, že i on sám se bude chovat předpokládaným způsobem odpovídajícím jeho genderové roli, kterou považují za nezpochybnitelnou a přirozenou (Fafejta, 2004).

Většina mužů a žen (včetně obyvatel České republiky) žije ve společnostech s takzvaným „patriarchálním pohlavně-genderovým systémem“ (Renzetti, Curran, 2003:22), v němž jsou vlastnosti a činnosti vnímané jako mužské ceněny více než vlastnosti a činnosti spojované s ženstvím. Tato představa o přirozených genderových nerovnostech byla dlouho

podporována teorií biologického determinismu, který viděl základ nerovnosti v biologické odlišnosti žen a mužů. Jako základ bere tělesné rozdíly mezi muži a ženami a s nimi spojené genderové role také sociologický proud zvaný strukturální funkcionalismus , který významně ovlivňoval pohled na gender ještě donedávna. Společnost popisoval jako uspořádaný, harmonický systém a přehlížel otázky moci a konfliktu (Renzetti, Curran, 2003).

Ve druhé polovině minulého století vznikla celá řada nových pohledů na gender, kritizujících funkcionalistické názory. Jak uvádí například Pierre Bourdieu (Bourdieu, 1998), určitý druh jednání považovaný většinou za vrozený může být ve skutečnosti pouze odchylka, vztahová vlastnost, která existuje jedině ve vztahu k jiným vlastnostem. Velmi vlivným směrem sociologie je v tomto ohledu feministická sociologická tradice. Ta předpokládá, že gender je více společensky daný než vrozený. Jejím cílem je potlačit sexismus (přikládání rozdílných hodnot mužskému a ženskému pohlaví) v sociologii a celé společnosti a odstranit škodlivé a diskriminační dopady genderového dělení (Renzetti, Curran, 2003)¹.

V demokratické společnosti by měly být sociální nerovnosti založené na genderu považovány za nepřípustné a měla by být zaváděna opatření zajišťující uplatňování principu rovných příležitostí a nediskriminace (Fafejta, 2004). Stejně tak je ale potřeba změnit myšlení jednotlivců při posuzování sebe sama i jiných z hlediska rozdílů v genderu. Velmi zřetelně je tento problém vidět v oblasti fungování rodiny.

2.2. Rodina

Výraz rodina, familia, je odvozen od latinského slova famulus, které znamená sluha či otrok v domácnosti. V minulosti tedy mužova rodina tvořená manželkou, dětmi a otroky byla jeho vlastnictvím a byla ze zákona povinna muži sloužit výměnou za jeho ekonomickou podporu (Renzetti, Curran, 2003). Moderní představa rodiny je úplně jiná. Normativní formou rodiny je párová heterosexuální rodina tvořená mužem, ženou a jejich dětmi (tzv. nukleární rodina), kde se dospělí společně podílejí na povinnostech spojených s každodenním provozem rodiny.

Rodina je současně vnímána jako instituce racionální, pragmatická, funkčně vertikálně hierarchizovaná a kulturně omezující a současně jako zvláštní soukromý svět autenticity, spontaneity, přirozené rovnosti a emocionality. Je však důležité zdůraznit, že obraz nukleární rodiny zobecněl až po průmyslové revoluci. (Bayerová, 2007).

1 K této problematice se také váží pojmy jako androcentrismus, genderové stereotypy, genderová identifikace – více např. v knize Renzetti, Curran, 2003.

Český právní systém nemá explicitně vyjádřenou definici rodiny, za rodinu ovšem pokládá hlavně rodinu založenou manželstvím, jak alespoň vyplývá ze Zákona o rodině („Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí“). Z pohledu sociobiologického je rodina tvořená párem přirozený faktor pro reprodukci společnosti lidí a základní sociální vztah muže a ženy plodícím děti je univerzální základ společnosti. Naproti tomu sociolog Ivo Možný uvádí, že manželská rodina vzniká až po rozpadu tradiční společnosti, kdy rodinu spojují více city než majetek; jde o „ideální uspořádání pro moderní průmyslovou společnost, a proto k ní ve dvacátém století směřovaly rodiny všech kultur procházejících industrializací“ (Možný, 2006: 285). PierreBourdieu považuje rodinu za jeden ze základních prvků našeho zvyku, vštípený do mentální struktury všem socializovaným myslím. Je to výsledek symbolického i praktického úsilí cíleného ke změně povinnosti mít rád ve schopnost mít rád členy své rodiny, k získání pocitu rodinného ducha a z něj vyplývající oddanosti a solidarity. V moderní společnosti za vznik rodiny ručí stát a poskytuje jí prostředky k existenci a trvání (Bourdieu, 1998).

Jak je vidět, ač braná jako zcela přirozený lidský stav panující od nepaměti, rodina je ve skutečnosti konstrukt nedávné doby, který by mohl za určitých okolností více či méně rychle opět přestat existovat. Podle Roberta Murphyho lze rodinu založenou na manželství považovat za jednu z mnoha vychytralých pastí, které nám připravila společnost; jde o právní a smluvní záležitost. Obě strany utrpí drastickým omezením své nezávislosti a samostatnosti a oba partneři získají nárok na výsledky práce toho druhého. Manželství je součástí systému odměn, který dostaneme za práci, rozmnožování a výchovu dětí, což jsou všechno činnosti nezbytné pro přežití společnosti. Manželství rovněž podporuje „společenské rozdělení mezi muži a ženami a primární osu společenské diferenciace“ (Murphy, 1998:73).

Proti tomuto názoru se staví mimo jiné pojetí křesťanské morálky, jejíž zjednodušený odkaz zní, že párová rodina přirozeně zajišťuje reprodukci lidské společnosti a základní sociální vazbou v rodině je vztah muže a ženy tvořících pár. Později vzniklá sociální teorie, strukturální funkcionalismus v čele s hlavním představitelem Talcottem Parsonsem pak tvrdí, že sociální systém je složený ze strukturovaných prvků plnících určité funkce vůči sobě navzájem i vůči systému jako celku. Rodina jako prvek je pro společnost funkční, protože zajišťuje její reprodukci a je funkční i pro jedince, protože jim nabízí zázemí a emocionální podporu, a tvoří tedy oporu celému systému (Jandourek, 2003).

2.2.1. Moderní rodina

Jak již bylo zmíněno, o současné formě rodiny lze hovořit od 19. století, kdy se centrálním bodem svazku stala láska mezi partnery, přísná dělba rolí mezi ženou a mužem, zvýšila se soustředěnost rodičů na jejich děti, co se týče zdraví a výchovy (de Singly, 1999). V České republice spolu s modernizací rodiny v minulém století přichází a stále pokračuje vzestup rozvodovosti a pokles porodnosti. Tento proces byl urychlen přechodem na tržní hospodářství po roce 1989, kdy proklamované hodnoty soudržnosti a tolerance začaly být nahrazovány snahou po výkonu a úspěchu. Lidé dnes mají více možností pro naplnění svých profesních cílů a koníčků. Výchova dětí a péče o rodinu jsou chápány společností jako méně významné než placené zaměstnání, z toho pak vyplývá horší pozice rodičů na trhu práce a nízké ocenění práce spojené s péčí o dítě a o domácnost. Pokud chce člověk uspět v zaměstnání, musí tomu obětovat mnoho času původně určeného pro rodinu. Hlavně ženy pak mají dilema, zda se snažit uspět v zaměstnání, nebo se věnovat domácnosti (Černohorská, 2007). Na problém skloubení pracovních a rodinných povinností je v naší společnosti obvykle nahlíženo jako na osobní problém ženy. Skloubení práce a rodiny je považováno za projev schopnosti či neschopnosti ženy takový problém zvládnout (Open Found Society Praha, 1999).

Moderní rodina se změnila i co se týče složení domácnosti. Také v České republice žije dnes mnoho skupin nespadajících do kategorie klasické rodiny, tvořené dvěma sezdanými dospělými jedinci odlišného pohlaví a pečujícími společně o děti. Klasická rodina nyní činí menšinu ve srovnání s páry žijícími pohromadě bez svatby, s rodinami s jedním rodičem nebo s manželskými dvojicemi žijícími odděleně (Možný, 1999).

2.2.2. Typy soužití v České republice

V odborné literatuře (Možný, 1999, 2006; Renzetti, Curran, 2003) lze nalézt odkazy na velké množství různých druhů rodinného uspořádání. Nejrozšířenější je výše uvedená rodina tvořená sezdaným párem muž – žena, vztah monogamní pečující o vlastní, popřípadě adoptované děti (polygamní uspořádání u nás nejsou zákonem povolena).

Kromě tohoto svazku se vyskytují vztahy, kdy se partneři nevezmou, nemají tedy svatbu, ale žijí ve společné domácnosti, mají děti a jejich soužití je každodenním rytmem velmi podobné manželství. Opakem k němu je takzvané oddělené soužití, kdy okolí obou lidí ví, že partneři patří k sobě, ovšem každý z nich má své bydliště a střídavě žijí v jedné, či druhé domácnosti, popřípadě žijí odděleně.

S rostoucí možností uplatnění v zaměstnání, možností cestovat a zabývat se svými koníčky roste také počet domácností, ve kterých partneři nemají děti nikoliv z biologických důvodů. Stále také existují rodiny vícegenerační, kdy pod jednou střechou spolu žije několik generací, tedy původní nukleární rodina a s ní rodiny vytvořené potomky této původní rodiny (Možný, 2006).

Další formou soužití je svazek dvou lidí stejného pohlaví, která je společností oficiálně stále více přijímána, ačkoliv ve srovnání s některými západními zeměmi je veřejné, ale hlavně neveřejné přijetí homosexuálních párů stále nízké.

V současnosti se stávají samozřejmostí neúplné rodiny, tedy jednotky tvořené jedním rodičem a jeho dětmi. Neúplné rodiny mohou vzniknout rozvodem, rozchodem partnerů, ovdověním, případně rozhodnutím rodiče (otázkou je, do jaké míry vynuceným okolnostmi) od začátku vychovávat své dítě samostatně (Možný, 2006).

2.2.3. Rozpad vztahu mezi mužem a ženou

Vztah mezi mužem a ženou by měl být podle moderního nazírání dobrovolným vztahem dvou rovnoprávných sebevědomých bytostí, které na svém vztahu neustále pracují. Je třeba být připraven na neustálou konfrontaci s tím, že si partneři nemusí ve všem rozumět a souhlasit spolu, že se do sebe nedokáží navzájem vcítit (Petlachová, 2007). Pokud vzájemná tolerance a emocionální vazba ze vztahu vyprchá, ve většině případů jeden z partnerů svazek opouští.

2.2.3.1. Rozvod

Česká republika patří k zemím s vyšší rozvodovostí. Český statistický úřad (ČSÚ) zveřejnil tabulku rozvodovosti spolu s informacemi, že v roce 2004 dosáhl počet rozvodů druhého nejvyššího počtu v historii ČR: celkem bylo rozvedeno 33 100 manželství, čímž se úroveň rozvodovosti vyšplhala na 49 % (viz graf č. 1). Navrhovatelkami rozvodu jsou ze dvou třetin ženy, průměrná délka trvání maželství končícího rozvodem je 12 let. Mužům jsou děti obecně po rozvodu svěřovány mnohem méně než ženám – v roce 2008 byly v přibližně 85 % případů děti svěřeny do péče matky, v 8 % do péče otce (MSp, 2009).

Graf č. 1: Míra rozvodovosti v ČR od roku 1991 do roku 2004

Zdroj: www.czso.cz, [cit. 12. dubna 2009]

Za hlavní příčiny vysoké a zvyšující se rozvodovosti byly podle ČSÚ považovány v minulých desetiletích liberálnější legislativa (zrušení principu viny při rozvodu, zrušení předběžného řízení o smíření manželů), možnost rychlejšího rozvodu při dohodě manželů o vypořádání, sekularizace společnosti, akceptace rozvodů společností, nízký věk při sňatku, sňatek „vynucený“ těhotenstvím partnerky aj. (ČSÚ, 2009). Tento přístup ČSÚ se zdá být poněkud konzervativní (sekularizace společnosti, tolerantní legislativa). Podle údajů Českého statistického úřadu patří mezi nejčastější příčiny rozvodu uváděné účastníky soudního řízení

„rozdílnost povah, názorů a zájmů“. Daný důvod bývá uváděn ve více než čtyřiceti procentech. Bohužel podle zkušeností soudců se za těmito oficiálními údaji často skrývá bolestná zkušenost v podobě domácího násilí, za kterou se většinou ženy-oběti stydí. Podle informací centra ROSA (občanské sdružení nabízející pomoc ženám – obětem domácího násilí) se totiž nějaká forma hrubého zacházení vyskytuje v deseti až třiceti procentech rodin.

K méněčastým důvodům rozpadu manželství patří nevěra – pohybuje se v rozmezí do deseti procent. Kupodivu velkou roli nehraje alkoholismus muže - kolem 5 % - a neshody v sexuální oblasti - méně než 1 % (Mlčoch, 2009).

Podle Matouška (1993) má rozvod stránku ekonomickou, právní, rodičovskou, psychickou a sociální. Jak ukazují některé studie, rodina se po rozvodu stabilizuje teprve za dva až pět let. V některých případech se dokonce ještě šest let po rozvodu třetina žen a pětina mužů s rozvodem psychicky nevyrovnala. Možný (2006) pak shrnuje, že nejčastější predikátory rozvodu jsou socioekonomický status (vzdělání, povolání, příjem), věk vstupu do

manželství, etnicita a rasa, děti a doba trvání manželství, dále pak lokalita (město, venkov), náboženství, dědičnost rozvodovosti, pořadí manželství.

Nejvíce manželství se rozpadá ve třetím a čtvrtém roce po svatbě. Jde většinou o bezdětné svazky. Dalšími krizovými léty bývá pátý až devátý rok. Ovšem některá manželství se rozpadají dokonce i po patnáctiletém trvání. Vyplývá to většinou z faktu, že se děti osamostatnily, ženy nabývají větší stabilitu v zaměstnání a ekonomickou jistotu. Poslední iluze o společném partnerském soužití se rozplynuly a přicházejí pochybnosti (Mlčoch, 2009).

„Ženy a muži přikládají emocím, komunikaci, sexu a věrnosti, práci a penězům různou váhu, s tím souvisí i rozdílná tolerance k tomu, co ještě je a co už není akceptovatelné v manželství“ (Hetherington, Kelly, 2003: 23). Partneři mají odlišné životní zkušenosti, odlišnou socializaci, a různým způsobem se proto vypořádávají s nastalou životní situací, což se projevuje například v odlišných jimi prezentovaných příčinách rozvodu. Zatímco ženy nejčastěji uváděly jako hlavní důvod rozpadu manželství postrádání komunikace, lásky a společných zájmů a byly naopak ochotny snášet nevěru a často také násilí, muži nemohli snést hlavně obviňování ze strany manželky a její nevěru. Interpretace toho, proč došlo k rozvodu a jakou roli v něm hráli oba partneři, je tak oběma partnery odlišně konstruována a v průběhu let se mění. Z výsledků výzkumu Hetheringtona a také ze skutečnosti, že ženy častěji iniciují rozvod podle něj vyplývá, že muži jsou více než ženy tolerantní k životu ve špatném manželství. „Pokud muži zůstávali v nespokojených manželstvích, důvodem byla často obava ze ztráty kontaktu s vlastními dětmi. Ženy zůstávaly v nespokojeném svazku převážně z finančních důvodů“ (Hetherington, Kelly, 2003: 23). K takovému chápání tolerance k životu v manželství se ovšem vymezuje Ivo Možný slovy: „Různé společnosti, ba i různé společenské vrstvy, se od sebe dosti podstatně liší ve vymezení toho, co všechno má či musí spolknout anebo snášet manželský partner, než začne hledat formální řešení svých manželských problémů.“ (Možný 2006: 204).

Naše společnost téměř neovlivňuje výběr partnera pro sňatek. Rozhodnutí založit rodinu je osobní záležitost, a proto také nelze z vnějšku příliš regulovat přání se rozvést, na rozdíl od minulosti, kdy rozhodující slovo u svateb měli rodiče ženicha a nevěsty. Dalším faktorem, který působí na rostoucí počet rozvodů, je rychlost společenských změn. Lidé často mění zaměstnání, bydliště a všechny tyto změny jsou motivovány větším úspěchem v životě. O manželství a rodině pak člověk může uvažovat stejně, jako o dočasné smlouvě. Přesto jsou rozvody předmětem mnoha psychických problémů. Každý rozvod vznikl za jiných okolností souběhem různých činitelů. Je to trauma, které se často projevuje obecným nepříznivým

názorem na příslušníky opačného pohlaví. Více než polovina návrhů na rozvod podaných ženami z celkového množství není důkaz lehkomyslnosti žen. Ženy jsou rodinným soužitím stresovány víc než muži, jsou v rodině více emočně angažovány než muži, proto reagují na konflikty častěji rozvodovým návrhem. To, co může být pro muže dobré manželství, může pro ženu znamenat děsivou životní etapu. Proto muži nemusejí mít motivaci se rozvádět, protože přehlížejí určité problémy a manželství jim subjektivně jako špatné nepřipadá. Řada žen si stěžuje na nedostatek zájmu o ženu, děti a běžné věci v chodu rodiny. „Není vtipem přísloví, že tatínek se stará o válku v Perském zálivu a maminka o všechno ostatní“

(Venglářová, 2008). U soudu ovšem oba manželé jen výjimečně uvedou všechno, co je vedlo k danému rozhodnutí (Matoušek, 1993)².

Zatímco mnoho autorů věnujících se této problematice zdůrazňuje negativní důsledky rozvodu, Hetherington a Kelly (2003) vyzdvihují také pozitivní stránky rozvodu. Podle nich totiž nelze opominout, že vedle negativních změn umožnil rozvod mnoha ženám a jejich dětem uniknout před domácím násilím a u mnohých byl příčinou osobního růstu a změny životního stylu k lepšímu. V souvislosti s rozvody se také podtrhuje nevýhodná pozice mužů, kteří jsou „vyšachovaní“ z rodiny. Nové práce ovšem ukázaly, že pro některé otce rozvod představoval impuls, po kterém se o své děti začali zajímat víc než předtím a objevili v sobě

„kromě tradičně daného kulturního stereotypu výkonového muže i stránku pečující, citlivou, tradičně ženskou“ (Matoušek, 1993:110).

2 Dalšími způsoby ukončení manželského soužití je také opuštění rodiny jedním z partnerů, dlouhodobá nepřítomnost jednoho z manželů (vězení, pobyt v cizině, emigrace atd.), zánik hlavních funkcí manželství pro fyzickou, emocionální nebo mentální patologii jednoho z partnerů, „rodina vyprázdněné skořápky (pár spolu bydlí, ale neposkytuje si emocionální podporu a komunikuje spolu v nejmenší nutné míře) – do této sféry spadá také tzv. rodičovské manželství, kdy ostatní funkce manželství zanikly či byly oslabeny, ale pár udržuje manželství kvůli výchově dětí“ (Možný, 2006: 204). Jinou kapitolou je potom smrt jednoho z manželů.

2.2.3.2. Rozchod

Narůstá také počet párů, které se rozcházejí po dlouhodobém vztahu, který nikdy nelegalizovali sňatkem. Jak uvádí ve své bakalářské práci Helena Odstrčilová, soužití dvou lidí bez svatby je nestabilnější než vztah “posvěcený” sňatkem, protože se hůře zajišťuje rovnost a dohoda mezi partnery. Podle výsledků mezinárodního srovnávacího šetření rodiny a reprodukce „The Acceptance of Population-related Policies“, které v ČR proběhlo na reprezentativním vzorku populace v roce 2001, souvisí stabilita svazků s typem soužití.

Nejméně stabilními svazky jsou nesezdaná soužití. Hovoří se o tzv. efektu nesezdaného soužití, který se často připisuje skutečnosti, že pro takováto soužití se rozhodují nekonveční a méně tradiční partneři ( Hamplová, Rychtaříková, Pikálková, 2004)

Zákon o rodině jako základní pramen práva rodinného se sice o nesezdaném soužití výslovně nezmiňuje, nelze však ani tvrdit, že s ním nepočítá. Nedělá totiž rozdíly mezi dětmi narozenými v manželství a dětmi narozenými v pouhém společném bydlení rodičů. Podle Sčítání lidu, domů a bytů, které proběhlo v roce 2001, žilo v České republice v nesezdaném uspořádání přes osmdesát tisíc³ párů. Podle údajůČSÚ jsou přitom nesezdaná soužití v téměř 60 % případů bezdětná, ve zhruba 22 % případů spolu nesezdaní partneři vychovávají jedno dítě, ve více než 13 % spolu vychovávají děti dvě a kolem 6 % nesezdaných párů jich vychovává víc. Rozpady takovýchto svazků jsou ovšem pro oficiální statistiky „neviditelné“ a soudy se s těmito případy setkávají až v případech, kdy se partneři nejsou schopni po rozpadu jejich vztahu dohodnout na výchově dětí. Drtivá většina těchto rozchodů tak zůstává statistikám ukryta (Vohlídalová, 2008).

Pokud partnerka vydělává více než partner, nebo pokud funguje v domácnosti tradiční rozdělení genderových rolí, pravděpodobnost rozchodu nesezdaného páru narůstá (Odstrčilová, 2006). Ze stejného zdroje je vybrána tabulka popisující některé rizikové body obou typu soužití, sezdaného a nesezdaného:

3 Počet faktických manželství uváděných ČSÚ je však značně podhodnocený. Nesezdané soužití se totiž vztahuje pouze na partnery, kteří mají shodné trvalé bydliště (Paloncyová, J. 2004:29).

Tabulka č. 1: Faktory nestability manželství a nesezdaného soužití podle Brinesové a Joynerové

2.2.4. Krize rodiny?

Ze shora uvedených informací lze nabýt dojmu, že rodina přestává mít funkci základního pilíře společnosti, její model je nabourán, že s větší zranitelností vztahů mezi jednotlivými členy rodiny roste nestabilita této sociální jednotky. Mohou na to poukazovat statistiky s grafy rostoucí rozvodovosti nebo rostoucího počtu domácností s jedním dospělým. "Rodiny dnes neplní žádnou ze tří svých základních funkcí, tedy reprodukční, výchovnou a sociální. Rodí se méně lidí, než umírá, vzrůstá kriminalita i brutalita dětí, rodiny se už nestarají o své prarodiče a příbuzné, dávají přednost kamarádům. Spousta věcí je nám jedno. Je nám jedno, že někdo týrá psa, je nám jedno, že pohodíme papír na ulici, je nám jedno, jestli se rozvedeme.

Důležitější je výkon a úspěch", vypočítává sociolog Ivan Šotkovský (2005). Tento pohled je poněkud negativistický a zevšeobecňující, protože většina rodin základní funkce plní.

V rozporu s tím se objevují názory, že krize rodiny nenastala. „Rodina už není důležitá proto, že by bez ní člověk nepřežil, jako tomu bylo před sto lety. Teď spolu zakládají rodinu lidé nikoliv z ekonomických důvodů, ale proto, že se mají rádi. Stavíme víc na citech, což taky znamená, že takové svazky jsou labilnější. Proto tolik rozvodů,“ tvrdí psycholog Josef Zeman (2005). Neuvádí však, že ke zvýšení rozvodů ve společnosti dochází také díky tomu, že se lidé dožívají delšího věku a mají tedy delší dobu než jejich předkové na neshody a rozchody.

Podle Zemana se klasická rodinná struktura poněkud pozmění. Vzroste počet dvojic mužůči žen vychovávajících dítě nezávisle na tom, zda je jejich, nebo z předchozího svazku.

Zeman (2005) k tomu dodává, že pouze fungující rodina zajistí lidem dlouhodobě pocit štěstí

narozdíl od úspěchu v práci, který umožňuje jen krátkodobou radost. Moderní rodina se tedy podle něj přetváří v rodinu postmoderní. Podle Iva Možného (2002) se postmoderní rodina vyznačuje nízkou nezávislostí dětí na rodičích. Místo toho se objevuje spíše závislost na masmédiích a také nestálost v partnerském životě s následně stoupající bilancí rozvodů a zvyšujícím se počtem nesezdaných soužití.

2.3. Rodičovství

Rodičovství je široký pojem; v podstatě znamená jeden z nejdůležitějších přechodů v našem životě. Dochází k němu pod velkým kulturním tlakem, zřejmým hlavně pro ženu. Rodičovství může být plánované, nebo neplánované, což nemění nic na odpovědnosti, kterou na sebe rodič příchodem dítěte na svět bere. S touto odpovědností a zásadní změnou životního stylu se ženy a muži vyrovnávají odlišně mimo jiné v kontextu rozdílně společensky chápané mužské a ženské role v rodině.

2.3.1. Genderové odlišnosti mateřství a otcovství

Pojem mateřství prošel během historie rozsáhlým vývojem. Moderní společností byl propagován předpoklad, že pouto mezi dítětem a matkou je dané biologicky, a proto odlišné od nebiologicky daného pouta mezi otcem a dítětem. Ve dvacátém století existovaly dva přístupy k mateřství – diferencialistický, zdůrazňující odlišnosti v mateřské a otcovské výchově, a přístup předpokládající éru ženštějšího přístupu mužů k rodičovství (Dudová, 2007). Teoretické koncepty genderové stejnosti, nebo rozdílnosti zahrnují řadu názorů od sociobiologického tvrdícího, že pro dítě jsou prospěšné dva druhy lásky poskytované biologickou matkou a otcem, až po koncept konstruktivistický tvrdící, že odlišnosti v rodičovských rolích jsou dány sociálně, a proto je nelze chápat jako neměnné a přirozené (Dudová, 2007).

Jedna skupina odborníků tak prohlašuje, že dítě má být vychováváno nejméně jedním rodičem jakéhokoliv pohlaví a volání po společné výchově ze strany otců a matek vede pouze ke zbytečnému hanění neúplných rodin a dětí z těchto rodin. Další skupina hlásá, že pro zdravý vývoj dítěte by měla být zajištěna mateřská i otcovská funkce, ale její obstarání nemusí ležet na bedrech vlastní matky a otce, nýbrž ji lze nahradit i jinými osobami. V realitě přes výsledky studií potvrzující, že ženy a muži mají stejnou schopnost vytvořit si blízký vztah se svými dětmi pomocí každodenní péče o ně, kvůli stále zakořeněným genderovým

stereotypům o děti pečují nejčastěji ženy. Matky si pak díky zkušenostem v této oblasti zvyknou být odbornicemi na záležitosti spojené s výchovou dětí a je dosti obtížné pro druhého rodiče do této sféry vniknout (Dudová, 2007).

Francois de Singly (1999) vidí rozdíl v otcovské a mateřské roli v jiné časové dostupnosti matky a otce pro jejich děti. Otcův čas se dělí na dobu strávenou mimo domov prací a předem naplánovanou dobu strávenou s dětmi, zatímco matka je naproti tomu neustále připravena na neočekávané události spojené s dětmi (nemoc, třídní schůzky, příprava oslav apod). Tato duševní práce matky v každé chvíli vnímající děti jako potenciálně potřebující její péči se nazývá mateřské myšlení.

Genderově definované rozdíly v mateřství a otcovství spočívají v rovněž v různém pojetí definice otcovství. Pro biologické otcovství existuje tradiční názor, že matka je jistá (tudíž biologická definice mateřství je prioritní), zatímco otec je nejistý. Uvedený názor je ovšem v současné době konfrontován s novými technikami zjišťování biologického otcovství pomocí testů DNA. Biologická definice otcovství je kvůli legitimitě dětí společností upřednostňována, ale díky přechodu od institucionálního otcovství k otcovství vztahovému nyní stoupá také význam sociální definice otcovství. Význam biologického pouta lze stále vidět při svěřování dětí do péče jednoho rodiče po rozvodu, kdy jsou děti častěji svěřovány matkám, protože jejich vzájemný vztah je brán jako přirozený (Rodičovství, 2005). Ale pravdou je, že i kdyby bylo zohledněno jen hledisko péče o děti, musely by být děti v naší společnosti mnohem častěji svěřovány do péče matek než otců, protože matky jsou v drtivé většině případů primárními vychovatelkami dětí.

Ve velké části studií se otázky otcovství týkají důsledků nepřítomnosti otce v rodině na zdravý rozvoj dítěte; je studován pouze zájem dítěte nebo zkušenosti matky s takovým soužitím. Zkušenosti otců samotných, bez ohledu na potřeby jejich dětí nebo názory partnerek, jsou brány v potaz jen v malém množství studií. Někdy jsou otcové kritizováni pro svoji malou aktivitu při chodu domácnosti, jindy jako málo adaptabilní jedinci (Rodičovství, 2005).

Díky vynálezu antikoncepce a legislativním změnám se v tisku objevují tvrzení o ztrátě kontroly mužů nad reprodukcí, o vyvlastnění práv otců, mluví se o vzpouře proti rostoucí moci matek (Sullerot, 1992). Současná legislativa se pokouší tyto námitky vzít v potaz a například z mateřské dovolené se stává dovolená rodičovská. Vznikají hnutí za práva otců zdůrazňujících nárůst delikvence u dětí z rodin bez otců, ovšem často jsou chápána spíše jako nostalgické vzpomínání na předchozí sociální řád než jako snaha podložená

reálnými důkazy. Co se týče delikvence dětí z neúplných rodin, nikdy nebylo prokázáno, že by hlavní příčinou kriminality jedince byl život v neúplné rodině. Jak například poukazuje zpráva OSN (1990) „Ani nízký socioekonomický status rodičů, případně jejich rozchod nebo skutečnost, že dítě vyrůstá v neúplné rodině nutně nevede k tomu, že budou děti náchylné k protispolečenskému nebo delikventnímu chování“.

Veřejná diskuse o rodičovství po zániku vztahu rodičů v České republice je vedena buď jako obhajoba přirozenosti klasické nukleární rodiny nebo jako vyzdvihování problémů, se kterými se utkávají rozvedené matky při neplnění povinností ze strany otců, popřípadě k nedodržování otcovských práv otců na kontakt s dětmi po rozchodu partnerů. Je zapotřebí více vědeckých prací, které budou pohlížet na otce jako na sociální aktéry stavějící svoji vlastní verzi otcovské role a s ní spojenou osobní identitu, a ne je pouze redukovat na osoby ovlivňující dobrý vývoj dítěte (Rodičovství po rozvodu, 2005).

2.3.1.1. Mateřství

Existovaly a existují rozdílné pohledy na mateřství. Zatímco mateřská péče se historicky mění, těhotenství, závislost a emocionální a fyzický vývoj malých dětí jsou setrvalými kontinuitami. Mateřská péče může být buď vázána na mateřství, sdílená mezi matkou a jinými osobami, nebo může být vykonávána někým jiným než matkou. Mateřství je ženskou otázkou, mateřská péče jí být nemusí (Silva, 1996).

Matka významně ovlivňuje život dítěte a to ve všech směrech; je pro dítě potřebná ve chvílích radostných i problematických, měla by pro něj být zdrojem citové jistoty. Jako přirozená se bere takzvaná mateřská láska. Ta se ovšem objevuje v diskusích ve větším měřítku až s osvícenstvím osmnáctého století; do té doby nebylo nahlíženo negativně na chování matek beroucích si k dětem kojné a chůvy (Silva, 1996).

V České republice nebyla dlouho podporována pracovní kariéra žen, odstranění nerovností mužů a žen v zaměstnání či rovné příležitosti pro ženy a muže (Černohorská, 2007). Problémem současného trhu práce je jeho špatná schopnost skloubit požadavek na nezávislého jedince plně vyhovujícího požadavkům zaměstnavatele na úkor svých osobních potřeb s požadavkem společnosti na tradiční rodičovskou funkci v rodině. Obě pohlaví by tak měla podle požadavku trhu práce stejně intenzivně pracovat v zaměstnání, od žen se ale navíc společností předpokládá vysoké nasazení také v chodu domácnosti, což je dáno genderovým uspořádáním společnosti. V důsledku mateřství na plný úvazek žena nemusí pracovat za plat, protože se předpokládá, že někdo, obvykle muž nebo občas stát, bude živit ji a její dítěči děti.

Může to mít za důsledek, že je ženě bráněno - legálními prostředky či ideologiemi – začít pracovat. Alternativně to může znamenat, že žena bude dvojnásobně zatížena požadavkem splňovat ideál matky na plný úvazek, zatímco navíc bude trávit několik hodin v práci (Silva 1996). Petr Víšek (2006) dokládá, že za změnami délky mateřské, později rodičovské dovolené a délky vyplácení rodičovského příspěvku stojí mimo jiné doporučení Světové banky zemím střední a východní Evropy, aby podporovaly delší pobyt žen s dětmi mimo pracovní trh a tím zredukovaly nezaměstnanost.

Stále tak nebyla společností odstraněna diskriminace žen na trhu práce a rovněž nebyla dodnes doceněna pečovatelská služba žen o členy rodiny včetně dětí v rámci mateřství. „Péče je odlišná svou morální dimenzí neuchopitelnou pomocí tržní logiky ocenění výkonu. Péče představuje tedy na jedné straně sociální právo každého jedince na zabezpečení adekvátní péče a na druhé straně společenský závazek, z něhož plyne právo na podmínky umožňující péči poskytovat“ (Uhde, 2009: 25).

2.3.1.2. Otcovství

Dítě potřebuje pro svoji socializaci otce skoro stejně jako matku; je pro něj zpočátku druhým nejvýznamnějším člověkem (Bayerová, 2007)⁴. Otcovská láska, stejně jako láska mateřská, je sociálním konstruktem daným ideologickými a kulturními faktory.

Podle výzkumů se otcové účastní základní péče o děti nejméně v jejich nejmladším věku (Renzetti, Curran, 2003). Nejvíce se o děti starají zhruba ve věku od 5 do 15 let a i tehdy se věnují spíše rekreaci či vzdělání a nikoli základní péči. Žena dnes průměrně stráví 17 let života péčí o děti a 18 let pomocí starým rodičům. Muži mají možnost věnovat čas a energii své práci, cenou za to je však společenská a citová vzdálenost od vlastních dětí. Podle výzkumu citovaného v knize autorů Renzetti a Curran (2003) 50 % dětí v předškolním věku odpovědělo, že by se raději dívaly na televizi, než byly s otcem. Z dětí ve věku 7 – 11 let pak uvedlo každé desáté, že člověkem, kterého se nejvíc bojí, je jejich otec. Jde tedy v jistém smyslu o rodiny bez otce. Ztráta, kterou popisované uspořádání pro muže znamená, se odráží ve slovech otců, kteří se o své děti odpovědně starají. Říkají, že „díky péči o děti jsou citlivější, méně zahledění do sebe a stali se plnějšími lidskými bytostmi“ (Renzetti, Curran, 2003:233).

4 Vliv na dítě v raném období socializace mají také sourozenci a prarodiče či další příbuzní, později potom vrstevníci, ale tyto vztahy nebudou v práci rozebírány.

Pojem otcovství prošel teoreticky čtyřmi obdobími vývoje: nejprve otec zastával roli autority v oblasti morálky a náboženství, poté se změnil ve nepřítomného zabezpečovatele rodiny, následně plnil společensky danou mužskou roli v rodině a nyní se stává „novým“

otcem aktivním při výchově dětí již odmalička (Dudová, 2007) – Elisabeth Badinterová (2005) tohoto otce nazývá „usmířeným mužem“ spojujícího pevnost s citlivostí. Čím víc se podle ní otec oddá své ženskosti, tím víc se sblíží s dítětem a je lepším otcem. Existují dvě stejně potřebné etapy otcovské lásky: táta/máma a od 10 let dítěte pak otec/mentor.

Z toho vyplynul protiklad citlivého „nového“ otce a nezodpovědného otce, který je v rodině nepřítomen. Tato dichotomie bývá ovšem v současné době zpochybňována studiemi, které dokládají, že více než absence otců ve výchově má na problémový vývoj dítěte vliv chudoba rodiny, v níž žije, nebo konflikty v ní (Dudová, 2007). Vynořují se nové sociologické trendy , které mají za cíl (stejně jako je tomu u mateřství a mateřské péče) rozdělit komplexně chápané otcovství na otcovství jako obecnou sociální instituci a otcovskou péči coby individuální vztah mezi otcem a dítětem (Dudová, 2008).

2.3.2. Rodičovství v neúplné rodině, tzv. samoživitelství

Rozpad vztahu rodičů přivádí oba partnery do nové životní situace, staví před ně nové úkoly a z nich vyplývající stres. Stresové situace mohou být spory o výchovu a výživné, praktické problémy spojené s domácností, penězi, prací a starostí s výchovou dětí v novém rodinném uspořádání.

Dalším těžkým oříškem je vyrovnání se s touto situací po stránce osobní. Velmi záleží na osobnosti rodiče, jak dokáže uchopit a zvládnout situaci, do které se dostal. Stejně důležitá je psychická a sociální pomoc, kterou rodič dostává od okolí, které tvoří příbuzní, známí, přátelé, společenské instituce a podobně.

Začíná se u nás rozvíjet porozvodové poradenství, jinak zvané porozvodové usmiřování, a podle výzkumů přináší efekt dvěma třetinám zúčastněných rodin. Důsledkem jsou lepší vztahy mezi členy bývalé rodiny, úbytek soudních pří mezi bývalými manželi.

Rodinné usmiřování zahrnuje převážně oba rodiče a zabývá se výchovou dětí a stykem rodičů s nimi, otázkami bydlení, finančního hospodaření, informování dětí o příčině rozvodu, posilováním vztahu dětí k oběma rodičům (Matoušek, 1993).

Jak uvádí mimo jiné Jitka Kolářová (2009), názory společnosti na samoživitelství jsou často ovlivňovány médii. Americká socioložka Gaye Tuchman popsala jev, který nazvala symbolická anihilace. Jde o to, že média systematicky pokřivují obrazy různých

společenských skupin, nebo o nich prostě mlčí. Symbolická anihilace, tedy jakési pomyslné zničení dané skupiny ve světě tvořeném médii, má tři složky: vynechání (o skupině se prostě nemluví), trivializace (zjednodušování a banalizace problematiky) a odsouzení (média skupinu zobrazují negativně). Například výzkum českých médií z roku 2004 (Člověk v tísni) ukázal, že na titulních stránkách dvou velkých českých deníků, MF Dnes a Lidových novin, se na fotografiích objevovali zhruba v 70 % muži. A zatímco u mužů šlo především o konkrétní osobnosti (politici, sportovci apod.), jedna třetina zobrazení žen byla bezejmenná a čistě ilustrativní. Navíc média se mužů a žen v rozhovorech neptají na to samé, to je nesporný fakt a nejvíce to dokreslují otázky ohledně mateřství. Ať je žena úspěšnou manažerkou, ředitelkou, političkou, prezidentkou, květinářkou nebo modelkou, zkrátka ať vykonává jakékoliv povolání, na stránkách periodik se prakticky nikdy nezbaví nálepky, že prvořadá role ženy spočívá hlavně v mateřství (Ženy a média, 2007). Podobně je tomu i v případě skupiny zahrnující neúplné rodiny, tvořené převážně ženami. Problémy těchto rodin jsou probírány nepříliš často, a pokud ano, tak převážně ženskými časopisy a webovými stránkami, které čte pouze malá část populace. Existují samozřejmě výjimky, jako např. doumentární cyklus Táta jako máma vysílaný ČT 1 v roce 2009 (8. díl je věnován otcům samoživitelům).

V české společnosti existuje několik druhů neúplných rodin (tyto tvořily v roce 2005 podle ČSÚ 11,3 % všech domácností). Nejčastější neúplnou rodinu tvoří jeden rodič a děti, zatímco druhý , vzdálený rodič se podílí na výchově dětí hlavně finančně prostřednictvím výživného. Dalším typem jsou osamělé matky nebo otcové s dětmi (dobrovolně svobodné matky, vdovy, vdovci, rozdělená manželství). Častým typem je pak pouze formálně neúplná rodina, kde se v rodině vyskytuje pouze jeden rodič s dětmi, ovšem domácnost s nimi sdílí druh či družka rodiče (Možný, 2006). Každý z těchto druhů má odlišnou strukturu fungování domácnosti. Jaké faktory mohou ovlivňovat prožívání rodiče samoživitele? Může to být ekonomická situace neúplné rodiny spojená mimo jiné s výživným, pomoc okolí, kontakt druhého rodiče s dětmi i bývalým partnerem, profesní uplatnění, míra volného času a podobně.

2.3.2.1. Ekonomická situace neúplných rodin

Neúplné rodiny jsou z hlediska životní úrovně považovány za jedny z nejvíce ohrožených sociálních skupin; jejich ekonomická situace může být horší než situace důchodců nebo rodin matek na mateřské dovolené. V naprosté převaze zůstávají po rozpadu vztahu děti s matkou,

která se tak dostává do postavení samoživitelky se všemi nároky a starostmi, které tato role přináší (ČSÚ, 2003, 2007). Musí totiž víc vydělávat, aby zajistila potřeby svých dětí, to narušuje její jistotu a ubírá jí to volný čas, který by mohla trávit s dětmi. O takzvané feminizaci chudoby lze hovořit i v kontextu České republiky. Podle šetření ČSÚ bylo v roce 2002 ohroženo chudobou 9 % žen a jednu z nejohroženějších skupin tvořily domácnosti svobodných či rozvedených žen s dětmi. Feminizace chudoby úzce souvisí s nerovnostmi na trhu práce; podíl nezaměstnaných žen v ČR se pohybuje okolo 9-10 % procent populace, u mužů se jedná zhruba o 6 % (ČSÚ, 2007).

Ze statistických hodnocení vyplývá, že průměrný plat žen je významně nižší než plat mužů. Zpráva Evropské komise tvrdí, že české ženy berou o devatenáct procent méně než muži a drží tak v Evropské unii sedmou příčku od konce (Beránek, Honzák, 2007; Evropská Komise, 2009). Ženy jsou na trhu práce segregovány do určitých zaměstnání, takže dochází k feminizaci určitých oborůči odvětví s důsledky nižších platů a ztráty prestiže (Open Society Found Praha, 1999). V souvislosti s finanční situací neúplné rodiny je třeba zmínit i příležitosti na trhu práce pro samoživitelky. Ty se velmi zřídka mohou ucházet o platově atraktivní místa, protože se zde obvykle nárokuje vysoké pracovní nasazení bez ohledu na čas a rodinu (Bayerová, 2007). Navíc v některých případech je potřeba snížit si pracovní úvazek, což opět krátí rodinný rozpočet. Podle Open Society Found Praha (1999) je více než polovina pracujících žen v západních společnostech zaměstnaná na částečný pracovní úvazek, s čímž souvisí i menší odměny a příplatky.

Jak uvedl Petr Pavlík (2009), současné vládní reformy znevýhodnily ženy výrazným způsobem. Na snížení daní vydělali muži, na zvýšení nepřímých daní a na změny ve zdravotnictví v rámci vládních reforem doplatily ve větší míře ženy; nezaměstnanost žen v roce 2008 byla dvojnásobná než u mužů. Ochrana žen před ztrátou zaměstnání ze strany státu je obecně nižší.

A jak nahlížejí na důvody horší situace žen na trhu práce samotné ženy a muži? V roce 2003 provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) průzkum týkající se znevýhodnění žen na trhu práce. Více než čtvrtina populace považuje ženy za jednoznačně znevýhodněné. Nejčastějšími důvody, proč ženy nemohou dosáhnout na pracovním trhu takovou úspěšnost jako muži jsou pro ženy i muže (% v závorkách značí souhrn těch, co souhlasí s daným názorem):

- omezení žen těhotenstvím, péčí o malé děti a rodinná zátěž (muži 94 %, ženy 89 %) - fakt, že lidé preferují na vedoucích pozicích muže (muži 88 %, ženy 89 %)

- současné nastavení pracovní sféry a zaměstnavatelské politiky, které ženy znevýhodňuje (muži, ženy)

- fakt, že v práci dominují muži a ti nedají ženám šanci (muži 57 %, ženy 75 %) Muži více než 2x častěji než ženy souhlasili s vysvětlením nižší úspěšnosti žen v práci jejich obecně nižšími schopnosti a znalostmi než které jsou vyžadovány (muži 38 %, ženy 16 %).

Dvakrát častěji než ženy uvádějí muži důvod, že ženy nemají autoritu a řídící schopnosti (muži 46 %, ženy 21 %). Celkově ženy vidí důvod své nižší úspěšnosti více v objektivních problémech jako je nedostatek příležitostí daný dominancí mužů nebo diskriminačním prostředím trhu obecně, které zároveň znevýhodňuje ženy s dětmi (CVVM, 2003a).

Životní úroveň (nejen) neúplné rodiny komplikují také rodinné výdaje, vybavení domácnosti; přítomnost dětí při chybějícím druhém platu určitě nezlepšuje rodinný rozpočet.

Velkým problémem je oblast bydlení – zvyšující se nájemné, potřeba hypotéky a ručitelů při koupi bytu. Rostou provozní náklady na chod domácnosti (voda, elektřina, plyn, topení apod.). Většina rodičů z neúplných rodin si stěžuje na potíže při pořizování oblečení a obuvi nebo dokonce na nedostatek peněz při pořizování potravin a léků. Nemalou starost působí rovněž snížení dávek při ošetřování člena rodiny, rostoucí finanční nároky na vzdělávání dětí a různé kroužky (Bayerová, 2007).

Při dotazu, kdo má prosazovat opatření na podporu harmonizace pracovních a rodinných závazků v rámci průzkumu provedeného CVVM (2003b), odpověděli respondenti a respondentky následovně (viz tabulka č.2) :

Tabulka č. 2: Odpovědi na otázku, kdo má podporovat harmonizaci pracovních a rodinných závazků

Zdroj: www.cvvm.cz, [cit. 12. května 2009]

Ženy se tedy více než muži domnívají, že by tuto otázku měl řešit stát, podle mužů by toto o trochu více než podle žen mělo být individuálním problémem každého člověka.

Fafejta (2004) popisuje možnosti, jak sladit péči o děti s uplatněním v zaměstnání a tím zlepšit finanční stránku života rodiny. Ze strany zaměstnavatelů sem patří vstřícný přístup k rodině založený na větším vzájemném respektu zájmů zaměstnavatelů a zaměstnanců. Řešením je například zavádění pružných pracovních režimů (zkrácená nebo pohyblivá pracovní doba, zkrácený pracovní úvazek) a poskytování různých zaměstnaneckých výhod.

Zkrácená pracovní doba navrhovaná Fafejtou by ovšem neřešila tíživou finanční situaci rodiny, protože by o to nižší byl plat zaměstnance/zaměstnankyně. Jak uvádí Hana Hašková (2001), v roce 1998 pracovala v EU celá třetina žen a 6 % mužů na částečný úvazek, v ČR mělo takto upravený pracovní režim jen 2,6 % mužů a 9,6 % žen. Jejich počet v ČR navíc v posledních letech klesá. Právě požadavek na zkrácený pracovní poměr bývá často důvodem nepřijetí ženy do zaměstnání (Hašková, 2001).

2.3.2.2. Výživné

Pokud dojde mezi rodiči k rozvodu manželství, otázkou svěření potomka do výchovy rodiče a stanovení výše příspěvků rodiče nepřítomného v rodině na potřeby dítěte, tedy výživného, se zabývá soud. Pro určení výživného neexistuje žádná tabulka ani způsob výpočtu. Určení výživného je jen na konkrétním soudci, který o výživném rozhoduje, nebo na dohodě rodičů. V obecném kontextu se při stanovování výživného počítá s určitou zákonem těžko postižitelnou morálkou a odpovědností rodičů při jeho placení. Vyživovací povinnost rodičů začíná narozením dítěte a podle Zákona o rodině trvá až do doby, dokud není dítě schopno se samo živit – není tu tedy uvedena věková hranice a doba se může prodlužovat například kvůli zdravotním potížím dítěte nebo jeho studiu. Dítě má právo podílet se na životní úrovni obou rodičů, přesto ale v praxi většinou sdílejí životní styl toho rodiče, se kterým žijí (Trličíková, 2008).

Ze Zákona o rodině také vyplývá, že manželství nemůže být rozvedeno, dokud se nerozhodne o úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu. Zájmy dětí mají přednost před zájmy rodičů. Soud před rozhodnutím také určuje práva a povinnosti k dítěti a určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. Nelze určit výživné přesahující možnosti životní úrovně konkrétního rodiče.

Při závažné trvalejší změně materiálních poměrů rodičů nebo dětí (zdravotní stav, změna školy) lze požádat o snížení, zvýšení nebo i zrušení vyživovací povinnosti. Obvyklá doba přehodnocování výživného jsou tři roky (Trličíková, 2008).

V naší společnosti je od matky očekávána především role pečovatelky včetně určitého obětování se pro rodinu, zatímco hlavní funkcí otce je finanční zajištění rodiny. Po rozvodu ženy ztrácí přístup k peněžním a symbolickým zdrojům manžela, které jim dosud kompenzovaly jejich práci v rodině na úkor vlastní profesní kariéry. Ve většině případů ženy nadále pečují o děti (naprostá většina otců jsou povinnými rodiči, kteří platí výživné na své nezletilé děti) a je pro ně obtížné najít si zaměstnání, které by zlepšilo přechod z dvoupříjmového modelu rodiny k jednopříjmovému modelu (Dudová, 2004). Rozvedení partneři jim přispívají výživným částkou, která je pouhým zlomkem toho, co dnes stojí výchova dítěte (Trličíková, 2008). Toto jsou jedny z příčin skutečnosti, že v čele velké části domácností pod hranicí chudoby stojí ženy; jedná se tedy nahoře uvedený jev „feminizace chudoby“.

Jak zjistila Dudová (2007), samotné rozvedené ženy si jsou vědomy, že vynakládají na potřeby dětí více prostředků než druhý rodič, což u nich vyvolává nespokojenost. Současně ale tuto situaci berou jako standardní z důvodu toho, že dítě přece patří matce. Více jim pak vadí, kdy otec nepřispívá mimo soudem stanovené výživné, nebo pokud neplní jiné rodičovské úlohy, což pro ně bylo důležitější než výše výživného. I to je podle mne jistá ukázka fungování genderových stereotypů ve společnosti.

Navíc v současné době není výjimkou, že rodič soudem určené výživné z různých důvodů neplatí vůbec nebo jen občas. Jak uvádí trestní zákon, trestné jsou dvě formy jednání a to neplnění vyživovací povinnosti a vyhýbání se plnění této zákonné povinnosti, zpravidla po minimálně 6 měsíčních dávek. Za výživné rozhodovací praxe nepovažuje jednorázové plnění ve formě dárků, které neslouží k uspokojení odůvodněných potřeb nezletilých dětí.

Tresty za neplacení výživného jsou většinou podmíněné s tím, že je třeba uhradit dlužnou částku (Trličíková, 2008).

Poslanecký návrh zákona o náhradním výživném, který by upravoval problematiku vymáhání a výplat výživného na nezaopatřené nezletilé děti, které výživné od povinných osob v pravidelných splátkách neobdržely, zatím Poslanecká sněmovna neschválila. Jednalo by se o to, že by vymáhání dlužné částky přešlo z rodiče pečujícího o děti na stát, který by mohl přijít s efektivnějšími nástroji na postih dlužníků, protože oproti oprávněným má k dispozici více prostředků a času (Trličíková, 2008).

2.3.2.3. Kontakt druhého rodiče s dětmi

Ve většině případů je dítě svěřováno do výchovy jednoho z rodičů. Rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, které ke své platnosti potřebuje schválení soudu. Existuje také možnost svěření dítěte do společné nebo střídavé péče oběma rodičům. Jak je uvedeno na elektronických stránkách společnosti VIOD (Vzdělávací institut ochrany dětí), při svěřování dětí do výchovy po rozvodu se sleduje citová orientace, výchovné možnosti rodičů, kdo o dítě dosud pečoval, odpovědnost rodičů.

Jak vyplývá ze statistik Ministerstva spravedlnosti (MSp), počet rozhodnutí soudů o svěření dítěte do střídavé péče rozvedených rodičů se rok od roku zvyšuje. Institut střídavé péče platí od roku 1998; v roce 2002 jej soudy využily v případě péče o děti po rozvodu ve 488, v roce 2005 v 539 a v roce 2008 v 860 případech (MSp, 2009). Matka a otec se písemně dohodnou na periodách, v jakých si budou děti předávat (doba by neměla být delší než 2 týdny). Důležitá je dostatečná komunikace obou rodičů i po rozvodu a pokud možno podobná výchovná metodika matky a otce.

Psycholožka Ilona Špaňhelová (2005) tvrdí, že střídavá péče je pro dítě dvou rozumných rodičů pozitivní řešení péče po rozchodu partnerů. Dítě totiž tak, jak bylo zvyklé od svého narození, dále čerpá emoce z obou stran – ze strany otce i ze strany matky. Může se naučit s nimi zacházet podle dvou modelů – modelu matky a modelu otce. Při střídavé péči opět platí, že se u dítěte vytváří přirozený vztah s oběma autoritami – mužskou i ženskou.

Pro dítě může být tato forma rozchodu rodičů obtížná ve střídání místa a prostředí podle toho, u kterého z rodičů se dítě právě nachází; obtížněji pak tvoří pojem domova. Ke zmírnění tohoto problému by rodiče měli mít bydliště blízko sebe, pokud je to možné (Bayerová, 2007). Jak k tomu podotýká kritička střídavé péče, ředitelka Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Lenka Pavlová (2008) : „Dítě potřebuje mít ukotvení, jistotu, svou postýlku, svůj pokojíček, svůj režim. Střídavá péče naplňuje požadavky rodičů, ale není prospěšná pro dítě“. Jiným problémem může být otázka domácího násilí či zneužívání dítěte.

Střídavá péče není univerzální lék na péči o děti po rozvodu.

Další formou styku je převažující péče jednoho z rodičů spojená s opakovaným delším pobytem u druhého z rodičů. Doba delšího pobytu závisí na věku dítěte, bydliště druhého rodiče a podobně, je otázkou vzájemné dohody (například měsíc o prázdninách a pravidelné víkendové pobyty). Rodiče se tak nevyřizují vzkazy přes děti, dítě má svůj hlavní domov a vychovatele, druhý rodič může prožít s dítětem běžné každodenní starosti (Bayerová, 2007).