Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta
Hlavní specializace: Národní hospodářství
Z HODNOCENÍ STÁTNÍ POLITIKY V OBLASTI BYDLENÍ SE ZAMĚŘENÍM NA SOCIÁLNĚ
VYLOUČENÉ LOKALITY MEZI LETY 2015–2020
bakalářská práce
Autor: Jan Šála
Vedoucí práce: Ing. Josef Klement
Rok: 2020
Prohlašuji na svou čest, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a s použitím uvedené literatury.
Jan Šála
V Praze dne 18. 12. 2020
Poděkování:
Rád bych poděkoval svému vedoucímu bakalářské práce, Ing. Josefu Klementovi, za cenné rady, připomínky, vstřícnost a hlavně trpělivost při vedení mé práce. Dále bych chtěl poděkovat zaměstnancům První všeobecné zastavárny v Kladně, díky jejichž pomoci jsem mohl získat respondenty cílové skupiny k dotazníkovému šetření.
V neposlední řadě bych chtěl poděkovat i rodině za nehynoucí podporu napříč studiem.
Abstrakt:
Téma bakalářské práce je státní podpora v oblasti bydlení se zaměřením na sociálně vyloučené lokality. Autor se konkrétně zaměřuje na situaci v Kladně. Teoretická část definuje základní pojmy v oblasti ekonomické teorie na trhu bydlení a pomocí rešerše literatury představuje sociální vyloučení a sociálně vyloučené lokality. Praktická část nejdříve popisuje fenomén „obchodu s chudobou“, legislativní změny kritérií pro přijímaní doplatku na bydlení a reakce zájmových skupin. Dále je představen vývoj ukazatelů z oblasti bydlení a sociálního vyloučení. Stěžejním cílem práce je otázka dopadu legislativních změn na cílové skupiny. Autor provedl dotazníkové šetření, aby získal data přímo od subjektů, kteří se potýkají se sociální exkluzí. Mezi hlavní problém je shledán nedostatečný legislativní základ, který vede k nesprávnému využití dané legislativy.
Klíčová slova:
Bytová politika, nízkopříjmové domácnosti, sociální vyloučení, Kladno, bezdoplatkové zóny
Klasifikace JEL:
H31, R31, R21
Abstract:
The topic of bachelor’s thesis is state support in housing market with focus on socially excluded locations. Author especially focused on the situation in the city Kladno. The theoretical part defines the concepts of economic theory in housing and thanks to literary research presents social exclusion and socially excluded locations. The practical part describes the phenomenon of „trade with poverty“, legislative changes in the criteria of claiming housing supplementary payment and reactions of interests’ groups.
Furthermore, development of indicators in housing and social exclusion is presented. The main goal of the thesis is question of the impact on targeted groups due to legislative changes. Author carried out the survey to obtain data directly from subjects struggling with social exclusion. The main problem is based on the insufficient legislative basis, which leads to incorrect use of the legislation.
Key words:
Housing policy, low-income households, social exclusion, Kladno, social benefit-free zones
JEL classification:
H31, R31, R21
Obsah
Úvod ... 1
Teoretická část ... 3
1 Bydlení a trh s bydlením ... 3
1.1 Charakteristiky bydlení jako zvláštního statku a jeho specifika ... 3
1.2 Trh s bydlením ... 5
2 Bytová politika a role státu ... 6
2.1 Typy a systémy bytové politiky ... 7
2.2 Nástroje bytové politiky ... 8
3 Sociální vyloučení a problematika sociálně vyloučených lokalit ... 9
3.1 Sociálně vyloučené lokality ... 12
4 Použitá metodika ... 15
4.1 Literární rešerše ... 15
4.2 Analýza ... 15
4.3 Dotazníkové šetření ... 15
Praktická část ... 16
5 Změny legislativy pro zamezení zneužívání doplatku na bydlení ... 16
5.1 Oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů ... 17
5.2 Reakce na změny ... 19
6 Vybrané ukazatele v oblasti bydlení a sociální exkluze ... 21
6.1 Zdražení bydlení v rámci indexu spotřebitelských cen ... 21
6.2 Počet vybraných zařízení sociálních služeb v České republice ... 23
6.3 Počet lidí ohrožených chudobou či sociálním vyloučením ... 25
6.3.1 Osoby ohrožené chudobou (po sociálních transferech) ... 27
6.3.2 Osoby žijící v domácnostech s velmi nízkou intenzitou práce ... 28
6.3.3 Závažná materiální deprivace ... 29
6.4 Míra nadměrného zatížení náklady na bydlení ... 30
7 Vybrané sociální dávky z pohledu státu ... 31
7.1 Státní výdaje na doplatek a příspěvek na bydlení ... 31
7.2 Vývoj počtu obyvatel pobírající doplatek a příspěvek na bydlení ... 33
8 Kladno ... 34
8.1 Sociálně vyloučené lokality v Kladně ... 36
8.2 Dotazníkové šetření ... 37
9 Shrnutí výsledku dotazníku a srovnání s názory veřejných subjektů, hospodářsko- politické doporučení ... 44
Závěr ... 48
Zdroje ... 52
9.1 Seznam tabulek, obrázků a grafů ... 58
9.2 Přílohy ... 59
1
Úvod
Problematika sociálního vyloučení je jak v České republice tak ve světě dlouhodobým předmětem diskusí. Dostupnost bydlení a snaha státu pomoci nízkopříjmovým rodinám, mnohdy ohroženými sociálním vyloučením, hraje v tomto tématu klíčovou roli. Bydlení patří mezi základní lidské potřeby a bez možnosti střechy nad hlavou by člověk nebyl schopen plnohodnotně naplňovat své další potřeby. Aktuálnost bakalářské práce spočívá ve zhodnocení nedávných legislativních změn a umožnění získání zpětné vazby nositelům hospodářské politiky. Změnami legislativy je chápána hlavně změna získání doplatku na bydlení od roku 2015 a následná novela zákona o pomoci v hmotné nouzi z roku 2017. Autor se zejména zaměřil na schválení možnosti vyhlásit takzvanou bezdoplatkovou zónu a tím omezit vydávání doplatku na bydlení. Tato nová politika vyvolala smíšené pocity a diskuse na toto téma je stále aktuální.
Teoretická část práce charakterizuje základní pojmy z oblasti bydlení, charakterizuje bydlení jako statek, jeho specifika a je představeno fungování trhu s bydlením. Dále zdůvodňuje angažovanost státu v oblasti bydlení, proč je v určitých situacích nezbytná a poukazuje na rozdíly jednotlivých systémů bytové politiky. Práce také představuje nástroje bytové politiky. Na základě rešerše literatury je popsána problematika sociálního vyloučení a sociálně vyloučených lokalit se zaměřením na Českou republiku. Poslední kapitolou v teoretické části je představení metodologie, která je v práci použita.
Praktická část začíná analýzou vybraných legislativních změn mezi lety 2015-2020 v České republice, přiblíží politiku bezdoplatkových zón a reakci na změny napříč spektrem zájmových skupin. Dále je představen vývoj základních ukazatelů týkající se bydlení a sociálního vyloučení. Další kapitolou je zobrazení vývoje výdajů státního rozpočtu a počtu příjemců vybraných sociálních dávek v posledních letech. Stěžejní částí bakalářské práce je přiblížení situace v Kladně, které má s vyhlášením bezdoplatkové zóny zkušenosti a na základě dotazníkového šetření zjistí názor na změny od obyvatel města. Vzorek, kterého se dotazník týkal byl rozdělen na dvě skupiny podle toho, zda pobírají či nepobírají doplatek na bydlení. Získaná data měla pomoci zodpovědět otázku dopadů politiky bezdoplatkových zón na cílové skupiny obyvatelstva. Na konci praktické části jsou porovnány výsledky dotazníku s postoji institucí zabývající se sociálním
2
vyloučením a na základě provedené analýzy autor zformuluje vlastní hospodářsko- politická doporučení.
Cílem práce bylo zhodnocení legislativních změn a jejich vlivu na cílové společenské a příjmové vrstvy. Díky dotazníkovému šetření autor získal zpětnou vazbu na konkrétní změny od zasažených skupin na území Kladna a následná analýza poskytla komplexní pohled na problematiku.
3
Teoretická část
1 Bydlení a trh s bydlením
Bakalářská práce se zabývá otázkou dostupnosti bydlení pro obyvatele sociálně vyloučených lokalit v České republice. Je tedy důležité se nejprve věnovat základním pojmům spojené jak s trhem bydlení tak bydlením samotným.
Byť všeobecná definice pojmu bydlení v České republice neexistuje, je bydlení jedním z nejdůležitějších aspektů naší každodenní zkušenosti.Je základním předpokladem nejen našeho života a naší osobní svobody, ale také funguje jako jistota, která slouží k odpočinku, seberealizaci či tvorbě rodiny. Je důležité i pro sociální, ekonomický a kulturní vývoj společnosti (Poláková 2006; Lux 2011).
1.1 Charakteristiky bydlení jako zvláštního statku a jeho specifika
Bydlení je důležitý statek a má velký vliv na naše životní podmínky, které ovlivňuje skrz svá specifika. Také reprezentuje největší objem výdajů domácností, kdy v Evropské Unii je vydáno průměrně 24% příjmu domácností právě na bydlení (Gobillon a Goffette-Nagot 2018; Eurostat 2019).
Bydlení je v nesocialistické společnosti založené na tržním hospodářství stejně jako další statky a služby. Existuje ovšem otázka, jestli je bydlení veřejným či soukromým statkem.
Veřejný statek je mimo jiné definován nedělitelností ze spotřeby a nemožností vyloučit ze spotřeby ostatní subjekty. Z tohoto pohledu bydlení nemůže být statkem veřejným, dokonce může být úplným opakem tohoto typu statku (Lux 2011).
To ovšem neznamená, že by se stát neměl angažovat na trhu s bydlením. Bydlení je spolu s výživou a oblečením označováno jako základní spotřební statek a je zároveň typem privátního statku, který je pro ekonomický růst důležitý (stejně jako například kvalitní vzdělání). Zejména pro některé nízkopříjmové domácnosti jsou náklady na bydlení příliš vysoké a státy pomáhají se zachováním tzv. minimálního standardu bydlení, a právě tato snaha do jisté míry obhajuje intervence státu na trhu (Poláková 2006; Lux 2011).
4
Tři hlavní charakteristiky bydlení jako statku jsou: heterogenita, fixace v prostoru a trvanlivost (Gobillon a Goffette-Nagot 2018). Bydlení je velmi heterogenním, komplexním zbožím. Byty a domy se navzájem odlišují v nejrůznějších specifikacích – ať jde o rozdíly samotných bytů a domů v rozloze na m2, počet pokojů či zda má obydlí garáž a zahradu, ale také rozdíly v sousedském vybavení a lokálním občanské vybavení ve formě škol, nemocnic, volnočasových aktivit nebo přístupu k hromadné dopravě (Han a Strange 2015). Navíc na trhu s bydlením existují významné informační bariéry a nelze tedy spolehlivě odhadnout jaká je tržní cena konkrétní nemovitosti (Lux 2011).
Charakteristikou fixace či zakořeněnost v prostoru je myšlena nemožnost přesunu statku na jiné místo. Tento fakt vede k velké regionální segmentaci trhu a je známé, že domy a byty v blízkosti center měst mají vyšší ceny než ty vzdálenější (Lux 2011).
Trvanlivostí bydlení je myšleno, že statek je zbožím dlouhodobé spotřeby a charakteristiky se nemění i když se změní ekonomické podmínky (Gobillon a Goffette- Nagot 2018). Statek se proto stává i specifickou formou investice. Domácnosti se přirozeně snaží investovat do takového bydlení, u kterého v budoucnu očekávají, že se cena bude rovnat alespoň vloženým nákladům (Poláková 2006).
Do dalších specifik můžeme zařadit vysoké transakční náklady spojené buď s hledáním nového bydlení anebo samotným stěhováním do nového obydlí. To zapříčiňuje, že se trh jen velmi pomalu přizpůsobuje na změny v příjmech domácností (Poláková 2006).
Specifickou charakteristikou na trhu s bydlením jsou i externality, které narušují fungování trhu. Typickou negativní externalitou může být nastěhování nových sousedů v panelovém domě, se kterými si stávající méně rozumí. Naopak pozitivní externalitou lze chápat například, že v blízkosti panelového domu postaví z park, což zvýší cenu nemovitosti (Lux 2011).
Relativně vysoká míra „vměšování“ státu na trhu, na jedné straně se snaží o odstranění externalit, kdy tvoří pravidla pro získání hypoték či formuje přehledy o cenách nemovitostí. Ovšem stát intervenuje i za jinými účely, kdy se snaží pomoci finančně slabším a to formou dávek či přímo výstavbou dotovaného bydlení a tím sám tvoří nerovnosti na trhu (Lux 2011).
5
1.2 Trh s bydlením
První je nasnadě se zaměřit na rozdělování a přerozdělování bytů, kdy existují dva způsoby: administrativní přidělování bytů a rozdělování prostřednictvím trhu (Poláková 2006).
Administrativní přidělování je uplatňováno zejména v centrálně řízených ekonomikách.
Předpokládá, že vysokou poptávku lze vyřešit pomocí právních norem, které řídí rozdělování a tvorbu nových bytů a tyto normy zvýší nabídku, což je ovšem omyl, jelikož nedostatek bydlení je vždy relevantní a cena bydlení nevyjadřuje úroveň nákladů na pořízení a provoz jednotlivých bytů. Problémem je také fakt, že administrativně stanovené ceny bydlení jsou nižší než náklady a jsou uplatňovány výhradně ve státních bytech, čímž zvýhodňuje jejich uživatele (Poláková 2006).
Tržní rozdělování vychází z cen, které odráží objektivní náklady. Cena vzniká důsledkem vzájemného působení poptávky a nabídky. Díky tomu se trh sám čistí, ovšem i tak se nelze vyhnout tržním selháním. Například s vysokou fluktuací cen jsou ohroženy sociálně slabší vrstvy obyvatel (Poláková 2006).
Poptávka na trhu s bydlením je řízena zpravidla rozhodnutím celé domácnosti. Prvním krokem je rozhodnutí, zda domácnost bude poptávat nájemní či vlastnické bydlení. Na toto rozhodnutí má vliv několik faktorů. Mezi první skupinu patří demografické faktory, kterými jsou věk či jeho společenský status (ženatý/vdaná), ekonomická aktivita členů domácnosti a druh práce, kterou vykonává. V návaznosti na to se domácnost zaměřuje i na očekávané výnosy budoucích příjmů. Na nákup pohlíží i z finančního hlediska, z pohledu návratnosti investice do bydlení či výši transakčních nákladů. Rozhodování domácnosti ovlivňuje i státní politika a to například tvorba pravidel pro získání hypotéky, daňové úlevy či inflační politika (Lux et al. 2002; Poláková 2006).
Dále se domácnost rozhoduje, „kolik bydlení“ bude při svých preferencích a příjmových omezeních spotřebovávat. Celková poptávka je určena množstvím bytů, které si chtějí kupující pořídit a cenou, za kterou jsou ochotni byty koupit (Poláková 2006).
Nabídka bydlení je omezena prostorovou zakořeněností nemovitostí a svázaností s pozemkem, kdy se pozemek stává jak podmínkou tak i limitem pro výstavbu. Z důvodu
6
dlouhé doby výstavby, která je v řádech měsíců až let, je nabídka v krátkém období téměř zcela neelastická, jelikož na rostoucí poptávku lze reagovat pouze nabízením již postavených bytů. Ve středně dlouhém období má již strana nabídky určitý čas pro investice na rozšíření bytového fondu jako například přístavby či rekonstrukce.
V dlouhém období, vycházíme-li z neoklasické teorie, je nabídka dokonale elastická a reaguje na poptávku optimálně, ovšem za předpokladu, že všechny firmy jsou na trhu efektivní a nabídka všech výrobních faktorů je také dokonale elastická. Tyto kritéria jsou v praxi nereálné a i proto má nabídka v dlouhém období nějaký sklon a není dokonale elastická (Lux et al. 2002; Poláková 2006).
2 Bytová politika a role státu
Bytová politika je v České republice definována jako „vytváření vhodného institucionálního a fiskálního prostředí pro aktivity všech aktérů na trhu s byty Stát by neměl překážet ekonomickému fungování trhu s byty; zároveň však musí činit podpůrné kroky zacílené na ty skupiny domácností, které se samy o své bydlení na trhu postarat nemohou.“(MMR 2020).
Dle Luxe (2011) jsou role státu na trhu s bydlením z pohledu ekonomie blahobytu dvě.
Může být chápána jako racionální ekonom, který se snaží dosáhnout Paretovského optima, kdy neexistuje žádná jiná alokace statku, která by vedla ke zvýšení užitku jednoho a zároveň ke snížení užitku jiného účastníka na trhu. Cílem státních zásahů je v tomto případě zmírnění externalit a zajistit efektivnější fungování trhu. Stát zároveň působí jako chápající paternalista, vycházející z koncepce z žádoucích forem redistribuce bohatství.
Otázkou je, který z těchto dvou přístupů upřednostňovat, a odpověď závisí pouze na normativních rozhodnutí konkrétní vlády, kterou formu bytové politiky prosazuje.1 Definice cílů bytové politiky je složitá, jelikož zde není hlavním cílem zisk.
Potencionálních cílů je celá řada, ovšem problém nastává s jejich vzájemnou
1 Na druhou stranu, tento státní paternalismus mnohdy vede k vládnímu selháním a zvyšování neefektivit na trhu. Klasickým problémem ekonomie blahobytu je rovněž nemožnost porovnávání užitků mezi jednotlivými subjekty, protože každý má jiné preference a redistribuce nemusí nutně vést ke zvýšení
„společenského užitku“. Jedinec A zároveň může být spokojen s jiným, menším množstvím, či chceme-li příjmem než subjekt B, což ovšem stát vědět nemusí a i přes tento fakt bude vynucovat redistribuci, která by byla v tomto případě neefektivní (jelikož si myslí na základě pozorování, že B je spokojenější než A) (Arrow 1951; Hicks 1975).
7
kompatibilitou. Za základní cíl můžeme určit dosažení určité úrovně kvality bydlení, jednotlivé země se ale liší v chápání oné hranice a řešením, jak ji dosáhnout (Poláková 2006). V České republice jsou dle Koncepce bydlení České republiky do roku 2020 tři následující:
- Zajištění přiměřené dostupnosti ve všech formách bydlení, kdy je základem motivovat občany k zajištění bydlení vlastními silami (MMR 2016).
- Vytvoření stabilního prostředí v oblasti financí, legislativy a institucí pro všechny účastníky trhu s bydlením. Podmínkou je stabilizovaný systém financování, přehledná a ustálená legislativa a také stabilita institucí (MMR 2016).
- Snižování investičního dluhu bydlení včetně zvyšování kvality vnějšího prostředí rezidenčních oblastí, kdy nejdůležitějším aspektem plnění je udržení a zlepšení stavebně technického stavu existujícího bytového fondu, zlepšení jeho přístupnosti a optimalizace nákladů spojených s jeho užíváním včetně snižování energetické náročnosti (MMR 2016).
2.1 Typy a systémy bytové politiky
Bytová politika je v jednotlivých zemích světa odlišná. Základní rozdělení je dvojí, a to na doplňkovou bytovou politiku, která spoléhá spíše na tržní mechanismus než na státní intervence a soustředí se na pomoc nízkopříjmovým a jiným ohroženým skupinám.
Druhým typem je komplexní bytová politika, kdy státní zásahy jsou větší a jsou zaměřeny na všechny vrstvy společnosti (Poláková 2006).
Dále můžeme bytovou politiku členit na tři systémy, které se odlišují podle toho, jak je vnímána a respektována myšlenka sociální spravedlnosti, zásluhovosti či rovnosti a každá bytová politika je určitou kombinací těchto tří přístupů (Krebs et al. 2015).
Liberální systém preferuje zásluhovost a předpokládá vysokou míru odpovědnosti samotných občanů za zajištění bydlení. Prioritou jsou rovné podmínky pro všechny účastníky trhu a formální svoboda. Rizikem tohoto systému je míra nerovnosti v přístupu k bydlení, ohroženy jsou zejména nízkopříjmové domácnosti. Naopak vyšším příjmovým skupinám se dostane kvalitního bydlení bez účasti veřejných financí (Krebs et al. 2015).
8
Korporativní systém vychází z principu solidarity a subsidiarity. V tomto systému jsou tržní mechanismy do určité míry korigovány. Využívá se veřejných zdrojů, dotací a podpor založených na solidaritě státu, ale i solidaritě nižších jednotek (obce, družstva).
Smyslem je zajištění základní potřeby bydlení jednotlivým zájemcům a usnadnit jim přístup k bydlení v případech, kdy nejsou schopni svými příjmy pokrýt výdaje na bydlení.
V tomto modelu nelze pohlížet na sociální spravedlnost jako na zásluhovost jedince, ale je třeba přihlížet i na příjmové dispozice domácností. Vzniká tak nárok na veřejné finance, které jsou ve společnosti uznány za morální a také za přijatelné na zajištění bydlení vymezeným skupinám (Krebs et al. 2015).
Univerzalistický systém je založen na celoplošné solidaritě. Potřeba bydlení je zajišťována převážně z veřejných financí. Stát je hlavním účastníkem na trhu s bydlením, zabezpečuje výstavbu levných bytů a nese i část nákladů spojených s jejich provozem.
Bydlení je chápáno jako sociální služba a veřejné výdaje jsou pojaty jako investice do lidského kapitálu, které mají pomoci zajistit rovnost ve společnosti. Systém je vysoce finančně náročný a spoléhá na vysokou míru tolerance ze strany daňových poplatníků a zároveň lze plošně zabezpečit bydlení pouze na nízkém standardu (Krebs et al. 2015).
2.2 Nástroje bytové politiky
Předtím, než si představíme jednotlivé nástroje bytové politiky, je důležité představit kritéria, podle kterých se na nástroje dá hledět. V tomto případě je na mysli takzvaná efektivita a efektivnost bytové politiky. Z pohledu efektivity jsou nástroje bytové politiky efektivní tehdy, pokud není možné zajistit naplnění cíle levnější cestou či rozdílnou alokací zdrojů. 2 Efektivností je myšlena míra plnění stanovených cílů (Lux 2011).
V ekonomicky vyspělých a tržně orientovaných zemích je hlavní součástí trhu s bydlením silný soukromý bytový fond. Z důvodu nedostatku bytů v posledních desetiletích ovšem jejich cena a i cena nájemného vzrostla na úroveň, kdy nízkopříjmové vrstvy obyvatel již nejsou schopny se svými příjmy splácet nové tržní ceny. Úkol zabezpečit tyto občany se
2 Znovu ovšem narážíme na problém porovnávání užitků u rozdílných subjektů, která není možná a čistá státní kalkulace a získání „nejlepší alokace zdrojů“ nemusí mít v praxi předpokládanou efektivitu.
9
postupně přesouval na státní aparát, který byl nucen pomocí nových nástrojů zajistit pro ně bydlení (Krebs et al. 2015).
Nástroje bytové politiky lze dělit jednak na univerzální, které jsou zaměřeny na většinu společnosti či na selektivní, které se zaměřují pouze na úzce zvolenou skupinu obyvatel.
Běžnější rozdělení v literatuře je ovšem na jakou část trhu s bydlením jsou nástroje mířeny a to buď na podporu nabídky (takzvaně „na cihlu“) a podporu poptávky („na hlavu“) (Lux et al. 2010; Krebs et al. 2015).
Podpora strany nabídky znamená, že se jedná o podporu na stavbu nových domů a bytů, především formou subvencí na snížení nákladů a tím snížit i výslednou cenu a nájem nemovitosti, aby byl dostupný i pro nízkopříjmové rodiny. Stavitelem a provozovatelem těchto sociálních bytů může být stát, neziskové organizace ale i soukromý investor.
Nevýhodou podpory nabídky je, že státní subvence deformují ceny na trhu a místo poklesu můžou ceny i vzrůst. Také je obtížné zacílit byty na skupinu domácností, pro kterou jsou určeny (Poláková 2006; Lux 2011).
Podpora strany poptávky, která je v poměru k podpoře nabídky v České republice více rozšířena cílí na druhou stranu trhu, na spotřebitele. Nejčastěji se jedná o formu individuálních subvencí, jenž mají za úkol snížit výdaje domácností na bydlení ve srovnání s dalšími výdaji. Podpora je vyplácena zejména ve formě dávek či daňových úlev. V České republice se jedná především o příspěvek na bydlení, ovšem je zde i další dávka, doplatek na bydlení v rámci dávek pomoci v hmotné nouzi. Právě díky výhodě, kterou je přímá podpora konkrétní domácnosti vzniká riziko zneužití sociálních dávek.
Další nevýhodou je zvyšování kupní síly domácnosti, což tlačí na zvyšování cen, včetně cen bydlení (Poláková 2006; Lux 2011).
3 Sociální vyloučení a problematika sociálně vyloučených lokalit
První, kdo představil problematiku sociální exkluze byl roku 1974 člen francouzské vlády, René Lenoir. Sociální vyloučení je status, kdy člověk z důvodu úrovně příjmu není schopen být plnohodnotně začleněn ve společnosti. Odhadl, že přibližně 10 % francouzské populace bylo v té době sociálně vyloučeno. Sociální vyloučení ovšem nelze
10
chápat pouze jako jinou definici chudoby, jelikož termín chudoba je především zaměřen na problémy s distribucí a nedostatkem zdrojů, které jsou k dispozici jednotlivci nebo domácnostem. Sociální exkluze je definicí primárně popisující problémy nedostatku sociální participace a sociálního začlenění. Téma se stalo v devadesátých letech minulého století předmětem zájmu a problémem, kterému se vyspělé státy musely postavit. V roce 1997 se v Amsterdamské dohodě v rámci Evropské Unie objevil cíl redukovat sociální vyloučení, a také bylo jedním z hlavních bodů tzv.: „Lisabonské strategie“ v roce 2000 (Balchin a Rhoden 2002; Room 2002; Bossert et al. 2007).
Špatná dostupnost bydlení je z pohledu sociálního vyloučení jak příčinou, tak následkem.
Nedostatek přiměřeného bydlení prohlubuje chudobu sociálně ohrožených skupin a zároveň zvyšuje samotnou exkluzi, jelikož vede k segregaci zasažených skupin a vznik čtvrtí s vysokou koncentrací sociálně vyloučených vrstev, což vede ke kumulaci faktorů jako je kriminalita, vysoká nezaměstnanost, zhoršená občanská vybavenost, nedostatek kvalitního vzdělání a zdravotnictví. Povětšinou vysoké náklady spojené s bydlením pohltí velký podíl rozpočtů těchto domácností, což vede k dalšímu zvýšení chudoby (Obadalová 2001). Tento proces může vést k institucionální diskriminaci skupin podle rasy či pohlaví.
3 Například, dle Balchina a Rhodena (2002) svobodné ženy mají větší problém získat hypotéku než svobodní muži.
Sociální exkluze je relativní pojem z pohledu, že subjekt je sociálně vyloučený v poměru s dalšími členy společnosti. Právě tento relativní koncept spojuje sociální vyloučení se strádáním (deprivací). Deprivací je zasažena osoba, která se potýká s nedostatkem zdrojů, které ona chce a vidí u ostatních (Runciman 1966). Jednotlivec se může stát sociálně vyloučeným, pokud jeho podmínka strádání přetrvá po delší dobu, jelikož není schopen být součástí společnosti podle jeho představ. Člověk pociťuje vyšší stupeň sociálního vyloučení když zároveň strádá, než když je spokojen se svými zdroji (Bossert et al. 2007).
Sociální vyloučení se obvykle týká určitých skupin osob v naší společnosti. První ohroženou skupinou jsou lidé, jejichž potřeby vyplývají ze zdravotního stavu. Mezi ně řadíme tělesně postižené, kdy jsou odkázány na specifické potřeby spojené s kvalitou bydlení a dostupností služeb. Pro plnohodnotné začlenění do společnosti jim musí být
3 V České republice se jedná zejména o Romy, kdy mnoho občanů diskriminuje jedince jen proto, že je součástí této etnicity.
11
zajištěno odpovídající bydlení jako jsou například bezbariérové úpravy bydlení. I někteří mentálně postižení jsou schopni vést samostatný život mimo ústavní zařízení, je zde ale nutný dohled a vedení sociálním pracovníkem. Další skupinou jsou senioři, kteří jsou ohroženi jak z pohledu zdravotního tak z ekonomických důvodů. Mezi seniory je zvýšené riziko chudoby (především u vdov/vdovců). Zejména se zvyšujícím věkem vede ke ztrátě soběstačnosti a případné opravy či úpravy nemovitosti jsou nákladné (Obadalová 2001).
Sociální vyloučení může vyplývat i ze socioekonomických důvodů. Mladí lidé mají často problém s hledáním prvního bydlení, jelikož nemají dostatečné finanční prostředky k zakoupení vlastního bydlení, což vede k neuspokojení potřeby bydlení a i odkladům založení rodiny. Specifická skupina jsou mladí lidé, kteří právě opustili státní zařízení (dětské domovy) a nemají jak finanční prostředky, tak rodinné zázemí kam se mohou obrátit. Další skupinou jsou i rodiče samoživitelé, většinou matky, jenž jsou ohroženy především z finančních důvodů (Obadalová 2001).
Samostatnou skupinou ohroženou sociálním vyloučením jsou bezdomovci. Představují nejviditelnější skupiny, alespoň co se (ne)dostupnosti bydlení týče. V posledních letech přibylo mladých bezdomovců, závislých na drogách a alkoholu. Jejich vyloučení je spojeno se společenskou izolací, nízkou sebedůvěrou a pocitem, že nemohou být členy společnosti (Obadalová 2001).
V České republice je pravděpodobně nejrozšířenější a nejvíce mediálně proklamovanou skupinou potýkající se se sociálním vyloučením etnická skupina Romů. Na našem území žije 240 tisíc Romů, což představuje přibližně 2,2 % české populace, ovšem obyvatelstvo v sociálně vyloučených lokalitách je tvořeno z větší poloviny právě touto etnicitou (GAC spol. s.r.o. 2015). Hlavním důvodem sociální exkluze je diskriminace menšiny z pohledu většinové společnosti. Romové jsou více nezaměstnaní a častěji se potýkají s materiální a bytovou deprivací. Romové jsou vyloučeni kvůli vytlačování z lokalit sousedskou averzí, vysokými nájmy či samotným odchodem většinové populace do jiné čtvrti, kdy mimoděk vznikne prostorové sociální vyloučení. Průzkumy veřejného mínění pravidelně dokazují, že v České republice jsou Romové spolu s Araby hlavní etnicitou vyvolávající antipatie. Dle Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM 2020), označilo 71%
vybraného vzorku respondentů Romy jako nesympatické či velmi nesympatické.
12
Dokonce dle šetření European Values Study z roku 2008, 55 % Čechů uvedlo, že by nechtěli mít za souseda Roma (Mareš 2006; Lux et al. 2010; Vláda ČR 2019).
3.1 Sociálně vyloučené lokality
Na našem území existuje přibližně 606 sociálně vyloučených lokalit (dále také SVL) a počet obyvatel lokalit se pohybuje mezi 95 a 115 tisíci (GAC spol. s.r.o. 2015). Přes polovinu lidí, žijících v sociálně vyloučených lokalitách představují Romové. Přestože problém sociálního vyloučení, deprivace a chudoby nelze všechen zahrnout pouze na sociálně vyloučené lokality, právě tyto oblasti jsou nejvíce viditelné a diskutované.
V České republice existují určité tendence ke koncentraci sociálně vyloučených. Jde většinou o chudé vrstvy obyvatel, které se buď důsledkem samovolného sestěhování za levnějším bydlením či praxí samosprávy sestěhování dlužníků a neplatičů nájmu do jedné čtvrti (Mareš 2006; GAC spol. s.r.o. 2015).
Na rozdíl od Slovenské republiky ale u nás nevznikají samostatné „osady“ bez základní občanské vybavenosti (pitná voda, kanalizace). Na území České republiky se jedná o městské čtvrti, nejčastěji však o skupinu ulic či jednu ulici (Mareš 2006).
Mezi lety 2006 a 2015 se téměř zdvojnásobil jak počet čtvrtí, tak počet obyvatel v nich.
V roce 2006 bylo 310 sociálně vyloučených lokalit s 60 až 80 tisíci obyvateli. Nejvíce sociálních lokalit je v Ústeckém (89) a Moravskoslezském (72) kraji.4 V těchto dvou krajích bydlí více sociálně vyloučených než ve zbytku České republiky. 51 procent nových lokalit vznikla z důvodu nižších životních nákladů, dalších 35 procent vzniklo řízeným sestěhováním kvůli tlaku obcí a vlastníků nemovitostí. Nárůst v posledních letech může být umocněn ekonomickou krizí v roce 2008 či prostou reprodukcí sociálně vyloučených obyvatel bez větší šance uniknout z cyklu sociálního vyloučení (GAC spol.
s.r.o. 2015).
4 Nejvíce sociálně vyloučených lokalit na území obce s rozšířenou působností nalezneme v Sokolově, Rumburku a Jeseníku (GAC spol. s.r.o. 2015).
13 Obrázek 1 – Mapa sociálně vyloučených lokalit
Zdroj: převzato z GAC spol. s.r.o. (2015)
Sociálně vyloučené lokality se vyskytují zejména v obcích s 20 – 90 tisíci obyvateli.
Zároveň je oproti roku 2006 změna, že existuje víc lokalit, kde není romská etnicita majoritní, ovšem stále 74% vyloučených lokalit je s většinovou romskou populací.
Z hlediska věkové skupiny je velký rozdíl v porovnání s Českou republikou jako celkem v podílu obyvatel mladších 15 let, kdy v sociálně vyloučených lokalitách je to přibližně 40%. Příslušníci neromské části populace v lokalitách jsou mnohdy důchodového věku, jedná se většinou o vyloučení z hlediska nízkých příjmů pohybující se na hranici chudoby (GAC spol. s.r.o. 2015).
Mezi hlavní ekonomické jevy spojené se sociálně vyloučenými lokalitami patří vyšší podíl sociálních dávek, zvýšená trestná činnost mladistých, zadluženost a vysoká nezaměstnanost. Z Analýzy sociálně vyloučených lokalit v ČR vyplývá, že nejvyšší podíl těchto ukazatelů v rámci obcí je v již zmíněném Ústeckém a Moravskoslezském kraji (Mareš 2006; GAC spol. s.r.o. 2015).
Podíl nezaměstnaných v SVL se pohybuje mezi 80-85 % (GAC spol. s.r.o. 2015). Právě nemožnost návrat na trh práce pro mnoho obyvatel překážkou pro vymanění se z bludného kruhu sociálního vyloučení. Problémem je na jedné straně nízká kvalifikace
14
pracovní síly, ale také řada demotivujících faktorů, jako například nízká očekávaná mzda, lepší nelegální příležitosti (Mareš 2006).
Většina dospělých osob v sociálně vyloučených lokalitách dosáhla maximálně základního vzdělání. Domácnosti jsou hůře vybaveny pro přípravu dětí do školy a jejich podporu při studiu. Jako klíčové důvody nedostatečné docházky dětí z vyloučených lokalit se ukázaly ekonomické problémy, nedostatečné vzdělávání v předškolním věku a vysoký počet sourozenců, což vede k určitému zanedbání výchovy. Předčasný odchod z primárního vzdělávání (základní školy) je u dětí ze SVL přibližně 13x častější, než je celostátní průměr (GAC spol. s.r.o. 2010; 2015).
Mezi největší problémy spojené s bydlením v sociálně vyloučených lokalitách patří stáří a kvalita bytového fondu, přeplněnost bytů, vysoké náklady a nedostatečná právní ochrana nájemníků. Dále byl pozorován velký nárůst počtu občanů pobírající doplatek na bydlení na ubytovnách, kdy v roce 2008 žilo v tomto typu zařízení přibližně 11 tisíc osob, v roce 2014 to bylo již přes 28 tisíc osob. Ubytovny jsou z většiny vlastěny soukromníky, kdy někteří benevolentních pravidel k roku 2015 využili a vytvořili na tom založené podnikání, takzvaný obchod s chudobou. Více k této problematice a jejímu částečnému vyřešení díky legislativním změnám v praktické části (GAC spol. s.r.o. 2015).
Hlavním důvodem ztráty bydlení je vysoká zadluženost, nejčastěji se jedná o úvěry od nebankovních společností a na některých místech dokonce o lichvu. Zároveň většina dlužníků své pohledávky nesplácí a bez dluhového poradenství hrozí další zhoršení situace (GAC spol. s.r.o. 2015).
15
4 Použitá metodika
4.1 Literární rešerše
Cílem literární rešerše je poskytnout souhrnný přehled literatury a poznatků ohledně konkrétního tématu a poskytnutí podkladů k budoucímu výzkumu (Jersáková 2010). Tato metoda je použita především v teoretické části práce k přiblížení témat jako trh s bydlením, role státu na trhu s bydlením a sociální vyloučení. Dále je také použita v částech praktické části ke konkrétní problematice jako jsou změny legislativy spojené s doplatkem na bydlení.
4.2 Analýza
Analýza je proces myšlenkového rozčlenění tématu na jednotlivé části. Pomocí analýzy lze odhalit jednotlivé stránky a vlastnosti jevů, vyjmout a popsat podstatné informace spojené s problematikou (Molnár 2012). V praktické části je metoda použita při zkoumání dat ukazatelů spojených s bydlením a sociálním vyloučením.
4.3 Dotazníkové šetření
Jednou z kvantitativních metod výzkumu vědeckých prací pro získání dat je dotazníkové šetření (Molnár 2012). Dotazník a jeho následná analýza je použit v praktické části, autor opatřil data pomocí přímého dotazování respondentů v Kladně. Cílem bylo získat zpětnou vazbu od obyvatel žijících v oblasti se zvýšeným výskytem sociálních jevů, takzvaných bezdoplatkových zónách a jejich reakci na legislativní změny spojené s doplatkem na bydlení.
16
Praktická část
5 Změny legislativy pro zamezení zneužívání doplatku na bydlení
Nejdříve je důležité si definovat co je doplatek na bydlení. Pro vymezení doplatku na bydlení je důležité si představit příspěvek na živobytí, který je základní dávkou pomoci v hmotné nouzi a cílem je zabezpečení základních životních potřeb. Dle zákona č.
111/2006 Sb. o hmotné nouzi, §21 - §29 má nárok na tuto dávku člověk, který je uznán za osobu v hmotné nouzi, neboli jeho příjem, od kterého jsou odečteny přiměřené náklady na bydlení, nedosahuje částky živobytí. V případě, že má nárok na příspěvek na živobytí více osob v domácnosti, náleží jim příspěvek jen jednou a to osobě, na které se dohodnou.
Doplatek na bydlení je dávka pomoci v hmotné nouzi, která společně s příjmy osob a příspěvkem na bydlení pomáhá uhradit náklady na bydlení. Nárok na doplatek má dle zákona č. 111/2006 Sb. o hmotné nouzi, §33 - §35 vlastník bytu nebo jiná osoba, která byt užívá na základě smlouvy. Podmínkou nároku je získání nároku na příspěvek na živobytí.
Během šesti let mezi roky 2008 a 2014 došlo k 250% nárůstu počtu příjemců doplatků na bydlení, kteří žili na ubytovnách. V absolutních číslech se jednalo o nárůst z 11 000 osob na 28 600. Majitelé ubytoven jsou většinou soukromé subjekty a mnoho z nich využilo shovívavých pravidel pro získání doplatku na bydlení a vytvořilo si na tom model podnikání, známý jako obchod s chudobou (GAC spol. s.r.o. 2015). V roce 2014 bylo odhaleno 9 370 případů zneužití pobírání sociálních dávek a výše škody přesáhla 65 milionů korun. Roku 2015 byla zaznamenaná škoda již 103 miliónů a jednalo se o 16 680 případů zneužití (Beránková 2016).
Pojem „obchod s chudobou“ reprezentuje podnikatelské praktiky orientované na nejchudší část populace. Obchod s chudobou byl primárně spojován s podnikatelskou aktivitou, kdy je za vysoký nájem poskytnuto neodpovídající bydlení lidem pobírající doplatek na bydlení. Termín může být také spojován s více odvětvími, jako například činností exekutorů či kriminální chovaní poskytovatelů bydlení, ovšem v našem pojetí je
17
termín spojován zejména s výnosným obchodem s bydlením pro chudé. Pojem se začal medializovat v roce 2013, kdy se termín dostal do popředí kvůli odpojení ubytovny v Ústí nad Labem od elektřiny a vody za cílem vystěhování obyvatel (Dostál 2013). Od té chvíle se termín začal využívat ve spojení s nejrůznějšími výstupy politických představitelů na téma sociálních dávek5 (Kupka et al. 2019).
Zhoršující se situace vedla v roce 2014 ke schválení zákonu č. 252/2014 Sb., jehož součástí byla novela zákonu č. 111/2006 o hmotné nouzi, kdy stát zpřísnil podmínky pro získání doplatku na bydlení (MVCR 2014). Dle důvodové zprávy k návrhu zákona bylo hlavními cíli přesněji definovat bydlení, kde bude stát vyplácet doplatek na bydlení a to za pomoci nových hygienických norem a standardů bydlení, které bude muset ubytování splňovat. Druhým cílem je změnit podmínky získání doplatku na bydlení, kdy před novelizací bylo možné získat více doplatků na bydlení do jednoho bytu a nastávali situace, kdy ve stísněném prostoru žilo několik občanů, všichni pobírající doplatek na bydlení. Nově je možné získat jeden doplatek na jeden byt. (PSP 2014). Neočekávaným důsledkem bylo ovšem částečné přeorientování podnikatelů na příspěvek na bydlení. U příspěvku zůstali volnější podmínky a tak „podnikatelé“ přestěhovali chudé obyvatele do bytů, aby mohli pobírat příspěvek na bydlení.6 (Plíhalová 2015).
5.1 Oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů
Oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů, či zkráceně takzvaná bezdoplatková zóna, je dle §33d zákona č. 111/2006 Sb. o hmotné nouzi oblastí, kde není možno pobírat doplatek na bydlení. Možnost vyhlásit bezdoplatkovou zónu má přímo obec, kdy žádost musí obsahovat identifikaci míst, kde se ve větší míře vyskytují
„sociálně nežádoucí jevy“. Sociálně nežádoucím jevem lze dle zákona považovat vyšší porušování veřejného pořádku, nepříznivé vlivy na děti a mládež či vyšší výskyt osob užívající návykové látky.
5 Dle autorova názoru z důvodu „úderného“ a politicky atraktivního znění
6 Přestěhování nastalo z důvodu rozdílu příspěvku a doplatku, kdy příspěvek není možné pobírat na ubytovnách.
18
Průběh vytvoření legislativní podstaty bezdoplatkových zón probíhal následovně. Roku 2017 byl schválen zákon č. 98/2017, který byl částečně novelou zákona č. 111/2006 o hmotné nouzi (MVCR 2017). V původní verzi návrhu zákona z roku 2016 bylo hlavním tématem důvodové zprávy přiložené k zákonu získání doplatku u osob pobývající v substandartní formě bydlení (PSP 2016a). Pro osoby, které bydlely v substandartním bydlení byla snížena maximální započitatelná hranice odůvodněných nákladů z 90 % na 80 %. Na místě, kde je nyní právně definována problematika bezdoplatkových zón (konkrétně §33d) byl zprvu představen „motivační plán“, který definoval poskytovanou pomoc sociálních pracovníků příjemcům doplatku na bydlení s cílem najít člověku přiměřené bydlení (PSP 2016a).
Díky pozměňovacímu návrhu poslance Vladislava Vilímce (za ODS) z 29. listopadu 2016 byl §33d změněn7 a namísto motivačního plánu byl vytvořen koncept oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů a nemožnost pobírání doplatku na bydlení na těchto územích pro nové příchozí (PSP 2016b). Odůvodnění pozměňovacího návrhu bylo, že současný návrh nepomáhal vyřešit spor o roli obce u vyplácení doplatků na bydlení.
Cílem bylo umožnit obcím regulovat negativní sociální jevy na svém území z důvodu bezpečnosti občanů, a že právě tyto jevy jsou často spojeny s existencí ubytoven a takzvaným „obchodem s chudobou“ (Vilímec 2016).
Novela zákona nabyla účinnosti 1. 6. 2017 a tentýž den bylo vyhlášeno několik budov sloužící jako ubytovny v městské části Ostrava-Jih (Gödelová 2019). Během prvního roku a půl (k datu 11.2.2019) od novelizace využilo možnost vyhlásit bezdoplatkovou zónu 91 obcí ve 12 krajích České republiky. Některé z těchto měst vyhlásili bezdoplatkové zóny plošně na celém svém území, jako například Trmice, Ústí nad Labem či Kladno (Česká televize 2019). Nejvíce bezdoplatkových zón se nachází v krajích, kde je zároveň dle dat GAC spol. s.r.o. (2015) nejvyšší počet sociálně vyloučených lokalit, konkrétně kraj Ústecký a Moravskoslezský.
7 Motivační plán byl celý smazán, dle Zieglerové (2019) to byl již druhý pozměňovací návrh pana poslance k tomuto zákonu a poslanci měli přibližně čtyři hodiny od podání k hlasování.
19
5.2 Reakce na změny
Již v prosinci roku 2017, čili přibližně 6 měsíců po zavedení zákona č. 98/2017 Sb.
podepsalo 20 senátorů ústavní stížnost týkající se zrušení části novelizující zákon o pomoci v hmotné nouzi. Jako důvody na zrušení napadeného zákona bylo uvedeno, že zákon popírá princip všeobecné rovnosti, svobody pohybu a pobytu dle Listiny základních práv a svobod (Uhl 2016).
Jako reakce na tuto stížnost vzniklo takzvané Kladenské memorandum. „Signatáři prohlašují, že stávající systém sociálních dávek v oblasti podpory bydlení pro osoby v hmotné nouzi, je neefektivní, demotivující a nemravný. Zároveň tento neutišený stav neřeší příčiny sociálního vyloučení“ (Franzkiová 2018). Obce zároveň prosazují zachování §33d zákona č. 111/2006 o hmotné nouzi8 v současném znění. Memorandum bylo stejně jako stížnost senátorů předáno ústavnímu soudu (Franzkiová 2018). Iniciativu tehdejšího primátora města Kladna Milana Volfa podepsalo přes 20 měst, včetně Ústí nad Labem, Chebu, Mostu či Sokolova. (Kašpárek 2018).
Bezdoplatková zóna v Kladně byla zastupitelstvem zavedena na konci roku 2017 na celém území obce. Rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje z jara roku 2019 bylo ovšem toto nařízení zrušeno. Podle úřadu musí být jasně identifikována konkrétní místa se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů, tudíž nelze vyhlásit bezdoplatkovou zónu plošně (Karlík 2019). Město reagovalo vyhlášením bezdoplatkových zón pouze v lokalitách, které vzešly z analýzy mapy patologických jevů ve městě (Město Kladno 2019). Analýza mapy patologických jevů ve městě je stanovení kritérií, která argumentují ve prospěch zavedení §33d zákona č. 111/2006 Sb. o hmotné nouzi (Magistrát města Kladna 2017a; 2017b).
Autor díky emailové komunikaci s tiskovou mluvčí Magistrátu města Kladna Lenkou Růžkovou zjistil stanoviska města k bezdoplatkovým zónám. V městě byly zavedeny zóny přibližně rok a dle města se hrozba negativních dopadů v rámci politiky nenaplnila.
Žadatelé přestali do Kladna přicházet, což svědčilo o tom, že obchodníci s chudobou
8 Paragraf týkající se bezdoplatkových zón.
20
stěhují své klienty do vybraných měst. Na druhé straně došlo ke snížení kriminality a zvýšení kvality žadatelů o městské byty (Růžková 2020).
Na autorův dotaz, jestli vyhlášení bezdoplatkové zóny nevede pouze k přesunu
„klientely“ do měst, kde je možnost pobírat doplatek a ve finále jsou stále právě nájemníci nejvíce zasaženi a dle paní tiskové mluvčí sice existuje otázka nepřidělávat problémy jiným obcím, ale proč by mělo být jedno město neúměrně zatížené a jiné obce by tento problém nemusely vůbec řešit. Dle stanoviska města, je hlavním cílem zón zamezit neustálému stěhovaní rodin za úmyslem pobírání doplatků na bydlení, jelikož tito lidé se stávají pro sociální služby „neviditelnými“, což je cíl obchodníků s chudobou.9 Opatření mělo za cíl zamezit této migraci. Lidé, kteří setrvali, aby neztratili nárok na doplatek jsou tedy nuceni komunikovat s okolím a začít spolupracovat s úřady10 což vede ke snížení sociálně nežádoucích jevů, jelikož právě tito „cestovatelé“ jsou hlavními důvody problémů (Růžková 2020).
Z pohledu měst tedy panuje v problematice bezdoplatkových zón všeobecně spokojenost, ale například v Ústí nad Labem plošné zavedení sice vedlo k poklesu počtu příjemců doplatku na bydlení mezi únorem a červnem roku 2019 o 230 osob a ušetřilo přibližně 900 tisíc korun měsíčně, ale lidé ve městě pravděpodobně zůstali a pouze se přestěhovali do jiné části a tím ztratili nárok na doplatek (Česká televize 2019).
U měst, kde byla vyhlášena bezdoplatková zóna pouze na určitou lokalitu či dům jsou ohlasy velmi pozitivní. Vyhlášení zóny se netýká nájemníků, kteří v daný moment v lokalitě bydlí a přijdou o nárok až při změně bydliště a díky tomu se snaží vyhnout konfliktním situacím, které by potenciálně vedly k vystěhování (Kozohorský 2019;
Švihel 2020).
Na druhou stranu Institut pro sociální inkluzi varuje, že zákaz dávky na bydlení funguje nejen jako bič na podnikatele s ubytovnami, ale že snížení vyplácení dávek neřeší samotný problém s chudobou a sociálním vyloučením, se kterým se potýkají zasažené
9 Obchodníci s chudobou se snaží získat doplatek pomocí zneužívání nízkopříjmových rodin, které jsou na jejich bydlení závislé. Aby jim znemožnili kontakt se sociálními pracovníky a zefektivnění pomoci, jsou rodiny po několika měsících pobytu v jedné ubytovně přesunuté do jiné, kde proces začíná nanovo.
10 Sociální služby jsou schopny zajistit základní pomoc rodinám, jako například dodržování školní docházky pro děti, které již nemusí přestupovat ze školy na školu. Vyšší vzdělání je zároveň důležitou předpoklad pro zlepšení situace dalším generacím.
21
vrstvy obyvatel (Malecký 2020). Institut mezi hlavní důvody zavádění bezdoplatkových zón uvádí soutěživost mezi obcemi, které se snaží demonstrovat, že mají schopnost řešit problémy na svém území a zalíbit se tak voličům. Dalším důvodem je takzvaný dominový efekt, kdy obec vyhlásí bezdoplatkovou zónu, aby zamezila sestěhování obyvatel z jiné obce, která již zónu má, na své území (Zieglerová 2019).
6 Vybrané ukazatele v oblasti bydlení a sociální exkluze
Další kapitola praktické části práce se zaobírá představením vybraných ukazatelů v oblasti bydlení a sociálního vyloučení. Mezi tyto ukazatele patří analýza domovního a bytového fondu, zdražení bydlení v rámci indexu spotřebitelských cen. K ukazatelům popisující sociální exkluzi autor vybral stav počtu vybraných zařízení sociálních služeb v České republice a takzvaný ukazatel počtu lidí ohrožených chudobou či sociálním vyloučením z dat Eurostatu.
6.1 Zdražení bydlení v rámci indexu spotřebitelských cen
Index spotřebitelských cen (neboli CPI – Costumer price index) patří mezi hlavní indikátory cenového vývoje. V časovém vývoji měří relativní změny konečných spotřebitelských cen zboží a služeb placených obyvatelstvem. Je využívám pro valorizace mezd, důchodů a sociálních příjmů (ČSÚ 2020a).
Index je tvořen spotřebním košem cenových reprezentantů, kde každá jednotka reprezentuje obdobný vývoj části výdajů obyvatel. Ukazatele ve spotřebním koši spojené s bydlením jsou dva, konkrétně se jedná „Bydlení, voda, energie, paliva“ a „Bytové vybavení, zařízení domácnosti, opravy“ (ČSÚ 2020a).
22
Graf 1 – Index spotřebitelských cen – bydlení, voda, energie, paliva (v %)
Zdroj: ČSÚ (2020b), vlastní zpracování
Bydlení představuje ve spotřebním koši největší podíl (25,1 %). Tato hodnota se dělí mezi nájemné (včetně imputovaného) zabírající 14,2 %, elektřina, tepelné energie a plyn s 8,1
%. Bazickým rokem, který lze chápat jako základní rok pro vyjádření změny a jeho hodnota je 1 (čili 100 %) je pro index spotřebitelských cen rok 2010 (ČSÚ 2020a).
Bydlení je jedním z velmi dynamických částí indexu a jak vyplývá z grafu, během posledních deseti let byl nárůst v této oblasti přes 20 %. Z grafu sice pozorujeme, že mezi lety 2013 až 2016 byl ukazatel stabilní, ovšem od roku 2017 lze vidět 8,6% nárůst.
Bydlení je dokonce druhou nejrychlejší součástí CPI od roku 1995, kdy hodnota byla v porovnání se základním rokem 26,2 %. Nejrychleji rostoucí část představují poštovní služby (ČSÚ 2020b).
100,0 102,6 107,9 109,7 108,2 109,3 109,9 111,8 115,1 121,2
0,0 20,0 40,0 60,0 80,0 100,0 120,0 140,0
2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019
23
Graf 2 – Index spotřebitelských cen – bytové vybavení, zařízení domácnosti; opravy (v
%)
Zdroj: ČSÚ (2020b), vlastní zpracování
Druhým ukazatelem v rámci indexu spotřebitelských cen je Bytové vybavení, zařízení domácnosti; opravy. Tento ukazatel lze dále dělit na jednotlivé podkategorie podle typu bytového vybavení. Z dlouhodobého hlediska se ukazatel snižuje či drží ve stabilní úrovni, kdy nejvyšších hodnot dosahoval mezi lety 1999 – 2002. Z grafu vyplývá, že se tato část indexu do roku 2017 snižoval, ovšem od té doby nastal nárůst o 3 procentní body.
6.2 Počet vybraných zařízení sociálních služeb v České republice
V České republice existuje přes 20 nejrůznějších typů zařízení sociálních služeb, ovšem pro účel práce byly vybrány tyto tři následující, které jsou úzce spojeny se sociálním vyloučením – azylové domy, domy na půl cesty, zařízení pro krizovou pomoc a nízkoprahová denní centra. Azylové domy mají dle §57 zákona č. 108/2006 o sociálních službách poskytovat pobytové služby na přechodnou dobu osobám v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. Poskytují stravu nebo pomoc k jejímu zajištění, ubytování a pomoc při uplatnění práv, zájmů či obstarání osobních záležitostí. Organizace
100,0
98,6
97,4
96,4
95,8 95,9 95,7 95,5
96,9
98,4
93,0 94,0 95,0 96,0 97,0 98,0 99,0 100,0 101,0
2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019
24
Sdružení azylových domů v ČR dělí azylové domy na čtyři základní kategorie a to domy pro ženy, pro muže, pro rodiny s dětmi a pro osoby do 26 let věku. Domy na půl cesty jsou dle §58 stejného zákona službou, poskytující pobyt zpravidla pro osoby do 26 let, kteří po dosažení zletilosti opouští školská zařízení, popřípadě osoby opouštějící zařízení pro péči o děti a mládež či osoby propuštěné z výkonu trestu. Činností domů na půl cesty je poskytnutí ubytování, zprostředkování sociálních kontaktů, ale také sociálně terapeutická činnost. Zařízení pro krizovou pomoc jsou dle §60 službou na přechodnou osobám, které se nacházení v situaci ohrožující zdraví a nemohou svoji sociální situaci řešit vlastními silami (MVCR 2006a).
Graf 3 – Počet vybraných zařízení sociálních služeb
Zdroj: ČSÚ (2020c), vlastní zpracování
Z grafu je patrné, že z vybraných tří zařízení jsou v České republice nejvíce rozšířené azylové domy. Jejich počet od roku 2007 do roku 2012 narostl o 27,3 % z 168 azylových domů na 214. Od roku 2012 počet osciluje okolo tohoto čísla. Největší procentuální nárůst zaznamenala zařízení pro krizovou pomoc a to téměř 2,5 násobný. Je také patrný i když ne tak markantní nárůst počtu domů na půl cesty a to o 10 zařízení. Celkově lze pozorovat nárůst zařízení sociálních služeb zaměřených na sociální exkluzi z 212 v roce 2007 na 295 v roce 2018. Nejvíce nově vytvořených zařízení vzniklo v roce 2008 a to 44.
168 185 189 201 205 214 215 211 215 211 214 217 27
35 38 42 36 41 34 35 34 37 36 37
17
36 39 42 40 44 46 44 42 41 40 41
0 50 100 150 200 250 300 350
2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 Azylové domy Domy na půl cesty Zařízení pro krizovou pomoc
25
6.3 Počet lidí ohrožených chudobou či sociálním vyloučením
Počet lidí ohrožených chudobou či sociálním vyloučením (anglicky People at risk of poverty or social exclusion, zkráceně AROPE) je jedním z ukazatelů Statistického úřadu Evropské unie (Eurostat).
Graf 4 – Celkový počet obyvatel ohrožených chudobou či sociálním vyloučením v Evropské unii (v tisících)
Zdroj: Eurostat (2020), vlastní zpracování
V Evropské unii bylo k roku 2019 ohroženo chudobou či sociální vyloučením přibližně 107,5 milionu občanů členských zemí. Jedná se procentuálním vyjádřením o 21,4 % obyvatel, nejhůře zasaženými zeměmi Evropské unie, kde je číslo přes 30 % je Bulharsko (32,5 %), Rumunsko (31,2 %) a Řecko (30 %). Z grafu vyplývá, že nejvíce lidí se potýkalo s chudobou či sociálním vyloučením v roce 2012 a to 123,8 milionů. Lze předpokládat, že to bylo ovlivněno ekonomickou krizí z roku 2008. Od roku 2012 je vidět stabilní pokles obyvatel splňující kritéria AROPE.
117 907
120 858
123 774
122 852 122 026
119 077
118 060
112 930
109 870
107 535
2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019
26
Graf 5 – Počet obyvatel ohrožených chudobou či sociálním vyloučením v České republice a sousedních zemích (v %)
Zdroj: Eurostat (2020), vlastní zpracování
Graf vyjadřuje procentuální počet obyvatel ohrožených chudobou či sociálním vyloučením v České republice a sousedních zemích. Česká republika se dlouhodobě drží na nejlepším umístění a to jak ve střední Evropě, ale také v celé Evropské unii a k roku 2019 má nejnižší procentuální počet občanů spadající do AROPE (12,5 %). V rámci našich sousedů lze pozorovat výrazný pokles v Polsku, kde v roce 2010 bylo ohrožených 27,8 % a roku 2019 to je již jen 18,2 %. Na druhou stranu, Polsko je stále nejhůře umístěným v tomto grafu. Zbylé státy se drží okolo hranice 17 %.
Osoby, které spadají do tohoto ukazatele musí splňovat alespoň jedno z následujících podmínek. Musí být ohroženi chudobou (po sociálních transferech), žít v domácnostech s velmi nízkou intenzitou práce či trpět závažnou materiální deprivací. Jednotlivé kritéria budou představena v následujících podkapitolách.
0 5 10 15 20 25 30
2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019
Česká republika Slovensko Německo Polsko Rakousko
27
6.3.1 Osoby ohrožené chudobou (po sociálních transferech)
Graf 6 – Počet osob ohrožených chudobou (po sociálních transferech) (v %)
Zdroj: Eurostat (2020b), vlastní zpracování
Do této skupiny spadají osoby, jejichž disponibilní příjem je pod hranicí rizika chudoby, která je stanovena jako 60 % národního mediánu disponibilních příjmů. Průměr Evropské Unie se posledních deset let pohybuje okolo 17 %. Jak Česká republika, tak naši sousedé se nacházím pod průměrem EU, kdy nejlépe si vede právě Česká republika, kde bylo v roce 2019 osob ohrožených chudobou 10,1 %. Od roku 2010 zažilo v rámci ukazatele největší zlepšení Polsko, které se z 17,6 % dostalo na 11,9 %. Naopak zhoršení nastalo na Slovensku, kde je v porovnání s rokem 2010 osob ohrožených chudobou o 3,4 % více.
0 2 4 6 8 10 12 14 16 18 20
2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019
EU Česko Německo Rakousko Slovensko Polsko
28
6.3.2 Osoby žijící v domácnostech s velmi nízkou intenzitou práce
Graf 7 – Počet osob žijících v domácnostech s velmi nízkou intenzitou práce (v %)
Zdroj: Eurostat (2020d), vlastní zpracování
Lidmi žijícími v domácnosti s velmi nízkou intenzitou práce jsou myšleny osoby ve věku 0-59 let žijící v domácnostech, kde dospělí během posledního roku pracovali na úrovni maximálně 20 % jejich pracovního potenciálu. Z grafu je patrné, že v první polovině desetiletí lze pozorovat nárůst počtu osob v rámci ukazatele, ale od roku 2014, kdy evropský průměr dosahoval 11,3 %, se množství zasažených domácností snižuje.
Všechny pozorované státy, vyjma Rakouska, mají v roce 2019 nižší podíl domácností s velmi nízkou intenzitou práce v porovnání s jejich stavem v počátečním roce 2010.
V celkovém kontextu jsou na tom nejlépe Česká republika a Polsko, které jsou i dvěma státy s nejnižším podílem v celé Evropské Unie (Eurostat 2020d).
0 2 4 6 8 10 12
2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019
EU Česko Německo Rakousko Slovensko Polsko
29
6.3.3 Závažná materiální deprivace
Graf 8 – Počet osob trpící závažnou materiální deprivací (v %)
Zdroj: Eurostat (2020e), vlastní zpracování
Míra závažné materiální deprivace je ukazatelem Eurostatu, který vyjadřuje neschopnost jedince dovolit si některé položky, které většina lidí považuje za žádoucí či nezbytné k vedení přiměřeného života. Jedná se o vynucenou neschopnost platit alespoň čtyři položky deprivace. Graf znázorňuje vývoj ukazatele mezi lety 2010 až 2019, je zde patrný stabilní pokles takto ohrožených osob, evropský průměr se roku 2019 nacházel pod úrovní šesti procentních bodů, což je v porovnání s rokem 2010 téměř dvojnásobné zlepšení. Mezi nejlépe hodnocené státy ve střední Evropě se řadí Německo, Rakousko a Česká republika, kde je míra závažné materiální deprivace na 2,6 %, respektive na 2,7 %.
Největší zlepšení obdobně jako v jiných ukazatelích vykazuje Polsko, které se zlepšilo mezi pozorovanými roky o 10,6 %. V rámci celé Evropské Unie jsou nejlépe hodnocenými státy Lucembursko a Švédsko, kde se dlouhodobě ukazatel drží pod 2 %.
Naopak nejhůře si vede Bulharsko (19,9 %) a Řecko (16,2 %) (Eurostat 2020e).
0 2 4 6 8 10 12 14 16
2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019
EU Česko Německo Rakousko Slovensko Polsko
