AMBIS vysoká škola, a.s.
Management rozvoje měst a regionů
Problematika kvality a kvantity poskytování sociálních služeb a sociální práce v sociálně vyloučených lokalitách
Diplomová práce
Autor: Bc. Michaela Zimandlová
Management rozvoje měst a regionů Vedoucí práce: Ing. Mirka Wildmannová, Ph.D.
Praha 2021
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu.
Svým podpisem stvrzuji, že jsem seznámena se skutečností, že práce bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím informačního systému AMBIS vysoké školy, a.s.
V Praze, dne 30. 7. 2021 Bc. Michaela Zimandlová
vlastnoruční podpis
Poděkování
Ráda bych na tomto místě poděkovala své vedoucí diplomové práce, Ing. Mirce Wildmannové, Ph.D. za vstřícný a ochotný přístup, cenné rady a připomínky a v neposlední řadě za její trpělivost.
Zadání práce
Anotace
Diplomová práce se zabývá problematikou kvality a kvantity poskytování sociálních služeb a sociální práce v sociálně vyloučených lokalitách. Teoretická část se zabývá historickým vývojem sociálních služeb, sociálním vyloučením a začleňováním, sociálně vyloučenými lokalitami, prevencí a péčí, legislativním vymezením sociálních služeb, kvalitou a kvantitou a metodami jejich měření. Dále jsou blíže specifikovány zdroje financování těchto služeb.
Praktická část je zaměřena na jednotlivé projekty realizované v rámci sociálních služeb a na jejich zhodnocení, ze kterého na základě řízených strukturovaných rozhovorů vyplynuly návrhy v podobě politických a legislativních změn a v podobě potřeby motivace aktérů sociálních služeb.
Klíčová slova
Sociální práce, sociální služby, sociálně vyloučené lokality, sociální péče, sociální prevence, kvalita a kvantita.
Annotation
The diploma thesis deals with the issue of quality and quantity of providing social services and social work in socially excluded localities. The theoretical part deals with the historical development of social services, social exclusion and inclusion, socially excluded localities, prevention and care, legislative definition of social services, quality and quantity and methods of their measurement. The sources of financing these services are further specified. The practical part is focused on individual projects implemented within social services and their evaluation, from which, based on controlled structured interviews, proposals emerged in the form of political and legislative changes and in the form of the need to motivate social service actors.
Key words
Social work, social services, socially excluded localities, social care, social prevention, quality and quantity.
6
Obsah
Úvod ... 9
Teoretická část práce ... 12
1 Popis přístupu k problematice ... 12
1.1 Východiska, metodologie a cíl práce ... 13
1.2 Historický vývoj sociálních služeb ... 17
2 Základní pojmy v oblasti sociálních služeb ... 21
2.1 Legislativní úprava sociálních služeb ... 21
2.1.1 Základní zásady poskytování sociálních služeb v České republice ... 22
2.1.2 Sociální služby dle zákona o sociálních službách ... 22
2.2 Sociální vyloučení ... 24
2.3 Sociálně vyloučené lokality ... 25
2.4 Sociální začleňování ... 26
2.5 Sociální prevence a sociální péče ... 27
2.5.1 Sociální prevence ... 28
2.5.1.1 Charakteristika vybraných služeb sociální prevence ... 29
2.5.2 Sociální péče ... 31
2.5.2.1 Charakteristika vybraných služeb sociální péče ... 32
2.6 Kvalita a kvantita v sociálních službách... 36
2.6.1 Pojem kvalita a kvantita ... 36
2.6.2 Metody měření kvality a kvantity v sociálních službách ... 36
2.7 Jednotlivé standardy kvality ... 38
2.8 Shrnutí kapitoly ... 40
3 Zdroje financování sociálních služeb ... 42
3.1 Státní rozpočet ... 42
3.2 Krajské a obecní rozpočty, MPSV ČR ... 42
3.3 Další možné zdroje financování ... 42
7
3.4 Základ fungování systému – Metodická spolupráce aktérů veřejné správy ... 44
3.5 Dlouhodobá udržitelnost financování sociálních služeb ... 47
3.6 Shrnutí kapitoly ... 57
Praktická část práce ... 59
4 Projekt „Audit kvality v sociálních službách“ ... 59
4.1 Informovanost zájemce o službu ... 60
4.2 Vymezení cílové skupiny zájemců o službu... 60
4.3 Sociální šetření a další nedostatky napříč oblastmi sociálních služeb... 61
4.4 Zhodnocení projektu „Audit kvality v sociálních službách“ ... 62
5 Projekt „Asistent prevence kriminality“ (APK) ... 63
5.1 APK ... 63
5.2 Realizace samotného projektu APK ... 63
5.3 Výměna dobré praxe u projektu „APK“ ... 64
5.4 Zhodnocení projektu „APK“ ... 65
6 Projekt „Domovník – preventista“ (DP) ... 67
6.1 Důvody vzniku projektu ... 67
6.2 Realizace samotného projektu DP ... 69
6.2.1 Vzdělávání pracovníků z oblasti prevence kriminality v aktuálních tématech prevence kriminality a rizikových jevů se zaměřením na SVL ... 70
6.2.2 Vzdělávání strážníků a policistů působících v SVL ... 71
6.3 Zhodnocení projektu „Domovník – preventista“ ... 71
7 Projekt „Zajištění podpory střednědobého plánování sociálních služeb na krajské úrovni“ 73 7.1 Výměna dobré praxe u projektu „Zajištění podpory střednědobého plánování sociálních služeb na krajské úrovni“ ... 75
7.2 Zhodnocení projektu „Zajištění podpory střednědobého plánování sociálních služeb na krajské úrovni“ ... 76
8 Metody vedoucí k návrhu možných řešení a doporučení ... 77
8
8.1 Řízený strukturovaný rozhovor ... 77
8.1.1 Průběh a příprava rozhovoru ... 77
8.1.2 Otázky strukturovaného rozhovoru ... 78
8.2 Výsledky výzkumu ... 79
8.2.1 Shrnutí rozhovoru č. 1 ... 79
8.2.2 Shrnutí rozhovoru č. 2 ... 80
8.2.3 Shrnutí rozhovoru č. 3 ... 81
8.2.4 Shrnutí rozhovoru č. 4 ... 81
8.2.5 Shrnutí rozhovoru č. 5 ... 82
8.2.6 Shrnutí rozhovoru č. 6 ... 83
8.2.7 Shrnutí rozhovoru č. 7 ... 83
8.2.8 Shrnutí rozhovoru č. 8 ... 83
8.2.9 Shrnutí rozhovoru č. 9 ... 84
8.2.10 Shrnutí rozhovoru č. 10 ... 84
8.2.11 Shrnutí rozhovoru č. 11 ... 86
8.2.12 Shrnutí rozhovoru č. 12 ... 86
8.2.13 Shrnutí rozhovoru č. 13 ... 87
8.2.14 Shrnutí rozhovoru č. 14 ... 87
8.2.15 Shrnutí rozhovoru č. 15 ... 88
8.3 Celkové shrnutí strukturovaného rozhovoru ... 88
Závěr ... 91
Seznam použité literatury ... 94
Seznam zkratek ... 97
Seznam obrázků ... 98
Seznam tabulek ... 99
Přílohy ... 100
9
Úvod
Svět, ve kterém žijeme, je nepochybně velmi bohatým místem. Inteligentní život na planetě zemi ukazuje poměrně širou a nekonečně pestrou paletu příkladů, jakým se lze zhostit času, který nám, jakožto smrtelným bytostem, byl dán.
Bez jakékoliv snahy o hodnotové soudy některých ze způsobů života, jimž lidé i celé společnosti věnují neúnavně většinu svého času a sil, mají všechny přístupy k životu něco společného. K tomu, aby jim lidé a společnosti věnovali tolik úsilí, potřebují pro toto své konání pocit smyslu, musí věřit, že jejich konání má význam a je naplňující – bez ohledu na to, zda skutečný význam a smysl ve filosofickém slova smyslu má, či nikoliv.
Na úrovni existujících soudobých společností jsou hnacím motorem lidského konání obecně přijímané normy, předpoklady, motivace jejichž zdrojem je v mnoha případech něco, co lze označit poměrně lapidárním souslovím „tak se to dělá“. Způsob života lidí, jejich konání v téměř všech oblastech života jsou tak determinovány tím, co lze označit pojmem struktura1. Strukturou ve smyslu sociologickém, jako soubor víceméně předepsaných rolí a způsobů, kterými se dá ta či ona role hrát. Tento strukturalistický pohled je jeden z krajních, extrémních pohledů na fungování společnosti, Druhým vyhraněným pohledem je potom pohled interakcionistický2, který nad význam struktury, norem, v jejichž rámci se odehrává život lidí, přikládá při popisu a vysvětlení společenského dění význam jednání lidí jako takového, jeho dynamiku, a v této dynamice, jakožto tvůrčí síle vidí základ veškerého dění v lidském světě.
Lze konstatovat, že oba pohledy poslouží jako dobrý analytický nástroj (a nejsou zde ani zdaleka brány do důsledku přesně dle litery sociální vědy, ale spíše příkladně), avšak teprve při současném zapojení obou, nám tyto pohledy při zkoumaní společenských jevů zprostředkují obraz dostatečně barevný a mnohovrstevný, potřebný k proniknutí k jejich samotné podstatě.
Ti, kteří hrají a naplňují své role poctivě a v souladu s předepsaným scénářem, jsou v moderních (či chceme-li postmoderních) považováni povětšinou za úspěšné, z pohledu všeobecně přijímaných norem je lze považovat za plnohodnotnou (přijmeme-li logiku struktury) součást společnosti, od které něco dostávají (společenské uznání a ocenění a z nich pocit smyslu svého
1 Za pojem struktura lze dosadit pojem pravidla, například pravidla jazyka – jako u zakladatele strukturalismu C.
Lévi-Strausse.
2 Zde se odkazuje především na dnes již klasiky americké sociologie, Petera L. Bergera a T. Luckmanna a jejich explanační rámec, či analytický nástroj (nebo i jednodušeji úhel pohledu) který chápe realitu v níž žijeme, jako sociálně konstruovanou ve vzájemných interakcích.
10 konání, dle svých schopností a zásluh potom společenský status a v neposlední řadě sociální kapitál3 (Petrusek a kol., 1996), který svým charakterem činí život snazším), a na oplátku něco odevzdávají (svůj čas ve formě pracovní činnosti, a daně, které ve všech vyspělých společnostech umožňují kontinuitu společenského bytí.) Na druhou stranu ti lidé, kteří se odmítnou zavedeným normám a způsobům podřídit, vystupují z pohledu systému svým způsobem jako devianti.
Deviace sama o sobě může nabývat záporných, či kladných hodnot, může být zdrojem jak nového a neotřelého přístupu k různým oblastem života, který ve svém důsledku vede třeba i ke zlepšení života společnosti jako celku, tak ve své záporné hodnotě může vést k odmítnutí norem jako takových, neboť lidé ne vždy mohu považovat existující systém s jeho obecně přijímanými znaky a dosaženími úspěchu za naplňující a smysluplný. Lidé, jejichž od obvyklých zavedených postupů se lišící přístup bychom označili za pozitivní deviaci, jsou potom často vnímáni jako inovátoři, vizionáři a historie na ně může vzpomínat jako na postavy, které hrály zásadní roli v rozvoji lidské společnosti, ať už hlavní oblastí jejich konání byla sféra umělecká, vědecká, či politická.
Ti, jejichž jednání není zcela v souladu s přijímanými normami a pořádky, kteří odmítnou všeobecně přijímané hodnoty a způsoby žití, jež nabízí „běžný život“ se potom dostávají do rozporu s většinovou společností a mnohdy končí jako klienti služeb sociální prevence.
Mnohdy však není samotné deviantní jednání nutně příčinou toho, že lidé se ocitnou v tzv.
nepříznivé sociální situaci (například skončí na ulici), nikoliv přímo vlastním selháním, ale spíše souhrou mnoha nešťastných okolností. A právě potom slouží sociální práce obecně (či sociální služby ztělesněná ve formě specializovaných sociálních služeb), které jsou určeny k tomu, aby poskytovaly pomoc a podporu těm, kteří se opětovně chtějí stát platnými a produktivními členy společnosti.
V zásadě lze říci, že žijeme v té části světa, již lze považovat za velmi luxusní. Poskytuje široké spektrum možností seberealizace a těm, kteří nemají přehnaná očekávání nabízí nespočet cest, jak vést uspokojivý a naplněný život. Za luxusní ho lze považovat taktéž z toho důvodu, že i ti, kteří se dostanou „na dno“ v důsledku svého deviantního chování, v důsledku přístupu k životu, který je v rozporu s celou řadou převládajících společenských norem, mají díky altruistickému charakteru společnosti stojící na ideálnech humanismu, ale i díky platným zákonům naději na to, že jim bude nabídnuta pomocná ruka. Pokud mají motivaci se ode dna odrazit, chytnout se
3 Zde ve smyslu sociálních kontaktů – nikoliv však pouze jejich počtu, ale především kvality.
11 pomocné ruky mají vcelku dobré vyhlídky na to, že se obrazně řečeno nejen vynoří nad hladin, ale naučí se i plavat správným směrem – k cílům, které jim také samotný systém sociální ochrany nabízí. Klíčovým slovem, které bylo zmíněno, je slovo motivace. A motivace nejen u člověka v situaci nikoliv jemu a společnosti kolem něj.
V této diplomové práci se budeme kromě jiných skutečností, obecných charakteristik, které musí být, tak, aby byla dodržena litera řemeslné práce, věnovat právě motivaci, přeneseně potom zájmům aktérů, hrajících klíčové role v systému sociálních služeb a jeho subsystémech.
Cílem této práce je zhodnotit přístupy ke kvalitě poskytovaných sociálních služeb a sociální práce v sociálně vyloučených lokalitách a vyhodnotit přínos těchto sociálních služeb a také zachycení způsobů, jakými zasahují jednotlivý aktéři do systému sociálních služeb, jak ho utvářejí, mění a formují, případně jakým způsobem mnohdy v dobré víře způsobují kupříkladu i jeho stagnaci a jaký vliv tak v důsledku mají na kvalitu poskytovaných služeb sociální prevence a na možnost cílových skupin klientů těchto služeb na nápravu situace v níž se nacházejí. Druhým hlavním cílem je potom, na základě vhledů vzešlých z plnění cíle prvního, navržení směrů, které by potenciálně mohly vést ke zkvalitnění sociální práce a poskytování sociálních služeb především sociální prevence v ČR. Omezovat se potom nebudeme pouze a striktně na instrumentálně ohraničené schéma samotné kvality služeb, ale pokusíme se navrhnout i úpravu (sub)systémů, ve svém důsledku ovlivňujících kvalitu sociálních služeb širším a obecnějším kontextu.
12
Teoretická část práce
V rámci teoretické části diplomové práce bude v první části popsán přístup k problematice sociálních služeb v podobě metodologie, východisek a cíle práce. Následně budou nastíněny základní pojmy v oblasti sociálních služeb, tedy pojmy sociální vyloučení, sociální začleňování, sociální péče a sociální prevence a v neposlední řadě principy poskytování sociálních služeb, včetně legislativního ukotvení v podobě zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů a zdrojů financování sociálních služeb.
1 Popis přístupu k problematice
Každé řemeslo má svá pravidla a jakkoliv se chce člen cechu pouštět do výstředností, některé náležitosti jeho výtvory mít musí. Stejně tak diplomová práce musí mít zřetelně a srozumitelně formulovaný cíl, jak bylo nastíněno v úvodu.
Co dalšího nemůže chybět? Zcela jistě se nelze obejít bez prostého popisu problematiky – vykreslení prostředí, ve kterém se pohybujeme včetně obvyklých náležitostí.
Ty jsou zde zastoupeny v podobě přehledu systému, jeho legislativní úpravy a vypíchnutí klíčových tematických okruhů – jevů, bez nichž by systém nemohl fungovat, a které jsou zároveň zdrojem nejzávažnějších problémů a místem neshod jednotlivých účastníků a také zdrojem kontroverzí na poli společenském, politickém, odborném, i na poli populárně naučném – který může být reprezentován například televizními diváky, libujícími si v politických debatách určitého tematického zaměření.
Dodržení základů řemesla je nutností. Čím však lze ozvláštnit text a samotné jeho zpracování tak, aby přinesl co možná nejvíce užitku jeho autorce a zároveň byl pro čtenáře zajímavý, místy překvapivý a pestrý?
Ráda bych nabídla jistou originalitu a výjimečnost v přístupu ke zpracování tématu. Je zřejmé, že díky praxi v sektoru jsem mohla nahlédnout tzv. pod pokličku mnohým procesům a široká škála situací, kterými jsem prošla, mi, alespoň doufám, dovolí, při dodržení všech řemeslných postupů, dokládajících schopnost psát odborný sociálně vědecký text, vykreslit problematiku v plastičtějším rozměru.
13
1.1 Východiska, metodologie a cíl práce
Mé základní východisko vychází, především díky zmíněné praxi v této oblasti z téměř každodenních úvah o možnostech zlepšení a zefektivnění služeb, z uvědomění, že žádný z jevů v sektoru sociálních služeb (ovšem stejně jako v sektorech jiných, společnosti a životě samotném) neexistuje izolovaně, sám o sobě.
Na to je mnohdy zapomínáno a velká spousta nejen diplomových prací, ale i renomovanými kapacitami z oboru zpracovaných studií, týkajících se kvality sociální práce a sociálních služeb a navržení optimalizace systému tak, aby jejich kvalita vzrostla, a které vznikly v posledních dvaceti letech, nedostáli potenciálu, jež v tobě tato problematika skýtá.
Přístup k problematice je tak často redukován na převážně jednostranný technicistní přístup k problematice, což samo o sobě samozřejmě nemusí být deficitem, nicméně alespoň v oblasti návrhů na zvýšení kvality služeb, případně změnu systému nebo alespoň na jeho zásadní vylepšení, je takový přístup výrazně limitující.
Východiska studií jsou stále tatáž, teoretické části lze většinou číst tzv. „po diagonále“, a to bez rizika přehlédnutí zásadní informace. V praktické části se pak jedná převážně o suché interpretace dat v prezentovaných tabulkách a grafech.
Závěry potom bývají předvídatelné a v průběhu čtení celé řady již zpracovaných analýz na toto téma marně hledáme náznak hravého vtažení čtenáře do problematiky, který by vzbudil nadšení a zvědavost, jak to vlastně celé dopadne. Jistě, lze namítnout, že sociální služby obecně jsou tématem jistě důstojným, vážným a komplexním, nicméně rozhodně ne tématem vzrušujícím a vybízejícím ke svěžímu přístupu. A to rozhodně není směr, kterým bych se ve svém textu chtěla ubírat, alespoň ne v jeho převážné části.
Jsem přesvědčena, že pro kvalitní zpracování tématu je zapotřebí jednak do mnohem větší šíře propátrat terén, ve kterém se pohybují aktéři systému. Na jedné straně klíčoví stakeholdeři (požívajíce akademické svobody, mohu nepochybně říct i lobbyisté) celého systému a zároveň vskutku idealističtí „srdcaři“ a skuteční profesionálové. Politické strany se svými politickými a ekonomickými zájmy, politici se zájmy a motivacemi mnohdy na hony vzdálenými těm deklarovaným. Úředníci všech úrovní veřejné správy, z nichž někteří jsou skutečnými pamětníky vývoje systému, samotní klienti sociálních služeb a ti, kteří je podporují a pomáhají jim. Tento terén je pro nově příchozího nepřehlednou změtí plnou chaosu a těžko postižitelné subtilní rovnováhy.
14 I psaní diplomové práce je svým způsobem proces, jehož první krok v důsledku zásadně definuje jak klíčové momenty a zápletky příběhu a mnohde již předem, poněkud nešikovně prozrazuje vyústění celé práce a připravuje tak čtenáře o moment překvapení.
Zvolení východiska je tedy nepochybně klíčovým faktorem ovlivňujícím všechny další roviny textu. Nelze na tomto místě nezmínit legendu české sociologie a klasika metod sociologického výzkumu Miroslava Dismana (1999) a jeho upozornění, vyjádřené anglickou zkratkou GIGO (garbage in, garbage out), že pokud (zde použito přeneseně) je vaším hlavním vkladem do studie odpad, pak je o povaze výstupu rozhodnuto již předem.
Samotná kvalita výkonu povolání sociálního pracovníka – pro ilustraci praktickým příkladem, kterým se dostáváme z obecnější úrovně již blíže problematice celého textu – je „jen“
konečným článkem celého řetězu událostí a vzájemně působících proměnných.
Musíme tak zohlednit nejen obecná profesní pravidla, ať už psaná, v podobě různých metodik a kodexů, nebo nepsaná, neodmyslitelně se pojící s rolí sociálního pracovníka, jež sdílí v zásadě nevědomě a jaksi automaticky naprostá většina těch, kteří se pro profesní dráhu sociálního pracovníka rozhodnou. Neb „tak se to dělá“ a „tak je to při této činnosti správné“, čímž zde odkazujeme na v úvodu zmíněnou strukturální stránku skutečnosti a společností přijímané normy.
Kvalita výkonu profese sociálního pracovníka na jakékoliv úrovni veřejné správy je o nic menší měrou ovlivňována legislativou, upravující danou oblast a udílející jim speciální kompetence a pravomoci, odborníky na danou problematiku, které za znění těchto předpisů zodpovídají, těmi, kteří mohu rozhodnout o sporných bodech právních předpisů. Je ovlivňována hloubkou a mírou konsensu metodické spolupráce aktérů systému, nebo v krajním případě naprostou absencí metodické spolupráce, kterou, zrovna v prostředí naší země legislativa v této oblasti jednoznačně předpokládá. Ale také těmi, kteří o významu, smyslu a samotné podstatě sociální práce nemají ani nejmenší ponětí.
Například poslanci parlamentu, kteří pod vlivem a díky příslibům mocné exekutorské lobby, hájící zájmy těch, kteří mohou generovat zisk obíráním těch, kteří již nemají téměř nic, ale zato je jich hodně. Tak, než by poslanci hlasovali pro změny exekučního zákona, větší povinnosti soudů v oblasti prokazatelného, a nikoliv fiktivního doručení zásilek do vlastních rukou, tak hlasují proti racionalizaci těchto předpisů a rozšiřují tak řady klientů sociálních služeb – dluhových poradenství a nepřímo umožňují sociálním pracovníkům docházet častěji
15 do vyloučených lokalit, jejichž životaschopnost tak svou submisí vůči lobby exekutorů nepřímo podporují.
Tímto popsaným příkladem můžeme podpořit naše tvrzení o zákonité existenci veškerých jevů ve vzájemných souvislostech, a v důsledku tak i nemožnosti jakoukoliv problematiku poctivě prozkoumat pouze samu o sobě, izolovanou od dalších vlivů. V příkladu jsme také viděli ukázku naprosto odlišných motivací aktérů v jejich přístupu k problematice. Je zřejmé, že zájmy a motivace aktérů se liší. A liší se tak i to, co jedni nebo druzí a proti nim i všichni ostatní považují za hodnotu. Tou hodnotou může být radost z dobře vykonané práce, radost z funkčního nastavení spolupráce, naproti tomu touto hodnotou může být pro některého z aktérů uspokojení z naprostého podrobení ostatních a dominance v situaci, bez jakéhokoliv ohledu na ostatní.
V tomto ohledu se v rámci tohoto textu nikdy zcela neoprostíme od svým způsobem normativních vyjádření. Pokud bychom měli najít, pro fungování systému sociálních služeb, ale i světa obecně, naprosto ideální motivaci, pravděpodobně by to byla motivace v duchu věty: „Jednám a rozhoduji se v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím tak, aby mé jednání a rozhodnutí přinesly to nejlepší, co největšímu počtu lidí, v co nejdelším časovém horizontu“. Jelikož ovšem v ideálním světě nežijeme, tuto motivaci v něm ve své čisté podobě nenajdeme, ale mnoha případech jsme až překvapeni, jak moc odlišnou motivaci od této
„ideální“, mají lidé, jež by snad měli, nebo mohly být pozitivním příkladem ostatním, měli by s ohledem na role, které zastávají, oplývat altruismem, kterého se však zoufale nedostává a lze namísto něj spatřit například chamtivost.
Jak je nastíněno, jedním z přístupů, a nikoliv zcela kodifikovaných metod vědecké práce ke zpracování této diplomové práce je něco, co lze nazvat „intelektuální experiment“. Podstatou takového experimentu, tak jak je chápán zde, a jak bude v následujícím textu snad patrno i na více místech, je naprostý nedostatek respektu k jevům a ideám, jež je zvykem (a z mého pohledu zlozvykem) považovat za nezpochybnitelné a které jsou mnohdy předkládány jako daná pravda a obecný základ systému, ačkoliv jsou ve svém důsledku jen vyjádřením úzce orientované motivace těch, kteří z takto „obecně přijímaných idejí“, dokola opakovaných pouze na úkor ostatních profitují. Jako příklady si můžeme uvést následující věty:
„Když mluví pan vedoucí, máš dávat pozor.“
„Jednou je to prezident, tak trochu úcty prosím!“
„Všichni zaměstnanci sektoru si přece zaslouží lepší plat.“
16
„Je zřejmé, že Česká republika je v počtu sociálních lůžek na 1000 obyvatel pod průměrem vyspělé Evropy. Je tedy zapotřebí investovat do výstavby.“
„Jistě je lepší jezdit velkým džípem a chodit na rauty, než si někde pod mostem drnkat na kytaru a nemít co do huby.“
Intelektuální experimentátor při podobných prohlášeních vždy zbystří a ptá se na oprávněnost a opodstatněnost takového tvrzení. Intelektuální experimentátor zkoumá motivace aktérů systému a hledá místa, kde vzájemná komunikace subsystémů nefunguje, jelikož každý z nich má jinou motivaci, a ačkoliv oba říkají totéž, význam těch stejných slov je pokaždé naprosto odlišný. Bylo by snad i hříchem během tohoto výkladu nevzpomenout na Nicklase Luhmanna, klasika „systémového přístupu“ v sociologii. Luhmann definuje vzájemné vztahy subsystémů, vedoucí často k neporozumění, případně ke konfliktům, jako kolizi rozdílných médií, jejichž prostřednictvím se jejich aktéři vyjadřují a chápou hodnoty, kolizi kódů či jazyka, kterým subsystémy (a jejich aktéři mluví). Často tak dochází k situacím, kdy jedno slovo představuje diametrálně odlišné významy, obsahy a má naprosto jiné konotace. Jako příklad lze uvést slovo
„hodnota“, které bezpochyby nabývá zcela jiného významu, není-li jeho chápání komunikujícími stranami dostatečně vysvětleno pro sociologa ve srovnání s ekonomem, případně potom vášnivého hráče hazardních her s prodavačem na bleším trhu.
V rámci mého přístupu se pokusím chápat systém sociálních služeb jako celek, který ožívá díky spolupráci/antagonismu jeho jednotlivých částí, subsystémů, vyvíjí se na základě dynamiky vzájemných střetávání a mnohdy se celý systém, řečeno s R. K. Mertonem, překotně vydá nějakým směrem jen díky působení nezamýšlených důsledků prosazování zájmů jednoho či více subsystémů celého sektoru.
Tak jako Luhmann mluví o jazyku, kódu, médiu, které je specifické pro každý ze subsystémů, lze v případě tohoto intelektuálního experimentu mluvit o motivaci/zájmech/cílech, které odlišují jednotlivé aktéry systému (Petrusek a kol., 1996, s. 1 154).
V poslední části práce, kdy přijde čas prezentovat návrhy na změny, které by vedly ke zkvalitnění sociální práce se tak pustíme okrajově i do návrhů zlepšení systému volebního – i ten je totiž nepochybně tím, co ovlivňuje kvalitu řešené problematiky sociálně vyloučených lokalit.
17
1.2 Historický vývoj sociálních služeb
Pro lepší představu a pochopení systému sociálního zabezpečení České republiky (ČR) je nutno zmínit, z čeho se skládá tento systém, a co v praxi vlastně znamená. Sociální politika, jakožto podle Krebse a kol. (2007, s. 17) „politika, která se primárně orientuje k člověku, k rozvoji a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic, k rozvoji jeho osobnosti a kvality života“ a sociální práce jsou pro dnešní dobu velmi důležité a pro určitou skupinu představují velký smysl a pomoc jednak finanční, ale také tu psychickou. Systém sociálního pojištění je u nás v současné době tvořen sociálním pojištěním, státní sociální podporou a sociální pomocí. Celkově tento systém poskytuje pomoc a ochranu občanům v těžkých životních situacích za splnění určitých podmínek. Sociální služby jsou rozděleny na sociální poradenství, sociální péči a služby sociální prevence.
První známky sociálního zabezpečení se objevovaly již ve starověku. Důkazem toho může být chování společnosti v otrokářské společnosti: „V závěrečném období otrokářské společnosti si svobodné obyvatelstvo začalo vytvářet spolky či tzv. kolegia za účelem podpory v nemoci nebo při úmrtí.“ (Tröster, 2013, s. 19) Dalším důkazem může být Chammurapiho zákoník, kde bylo zmíněno právo vdov a sirotků na třetinu vojenského přídělu, případně příděly půdy pro válečné veterány k zajištění stáří. (Tomeš, 2010) Podobné spolky vznikaly i ve středověku, mezi první patřily spolky horníků. V roce 1527 byl císařem Ferdinandem I. horníkům potvrzen status pokladny. Vládce František Josef II uzákonil povinné zřizování tzv. bratrských pokladen v dolech. V době Rakousko-Uherska lze zpozorovat určité známky sociálního pojištění, a to na základě založení spolkových nemocenských pokladen, které vznikaly na základě spolkových zákonů. (Tröster, 2013)
Dále je možné zmínit také rok 1661, kdy byl v českých zemích zřízen tzv. patent o tulácích a žebrácích, který povoloval právo žebrat pro obyvatelstvo, které nebylo schopné pracovat.
(Kahoun, 2013, s. 28) O staré, chudé a práce neschopné občany se v 18. století starala na našem území zejména církev. Za vlády Josefa II. Byly následně vybudovány první chudinské ústavy.
(Tomeš, 2010)
Na konci 19. století bylo v sousedním Německu Bismarckem uzákoněno povinné nemocenské pojištění, úrazové pojištění, starobní a invalidní pojištění. Bismarkův model sociálního pojištění inspiroval i další evropské země, včetně Rakousko-Uherska, jehož součástí byly české země.
Na rozdíl od Německa, v českých zemích nebylo zavedeno povinné důchodové pojištění.
(Koldinská, 2007)
18 V této době vznikly například tyto nové zákony: (Rákosník a Tomeš, 2012)
• Zákon č. 1/1888 ř.z., o pojišťování dělníků pro případ úrazu,
• Zákon č.33/1888 ř.z.,o pojišťování dělníků pro případ nemoci,
• Zákon č.127/1889 ř.z., o bratrských pokladnách dle obecného zákona horního.
Po první světové válce začalo Československo přijímat řadu dalších zákonů, týkající se sociální politiky. Jednalo se například o: (Tröster, 2013)
• Zákon č. 267/1921 Sb., o pojištění v nezaměstnanosti se státním příspěvkem,
• Zákon č. 221/1924 Sb., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří.
• Zákon č. 221/1925 Sb.z.a.n, o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců,
• Zákon č. 26/1929 Sb.z.a n., o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách.
Po druhé světové válce nastal ve vývoji sociální oblasti výrazný zlom, Československá republika se začala inspirovat SSSR, jehož zákonodárství se vyvíjelo zcela odlišně oproti Německu, což byl až do této doby vzor pro chování českých zemí právě v sociální oblasti.
(Tröster, 2013) V souvislosti s vývojem sociálních služeb je nutné zmínit i největší mezinárodní organizace, ke kterým se postupem času Česká republika připojila a tím pádem přijala řadu opatření týkající se této oblasti.
Jednou z významných organizací pro sociální politiku, která byla založena v roce 1919, tedy po první světové válce, byla Mezinárodní organizace práce (International Labour Organization – ILO). Smyslem ILO nebyla činnost sociální politiky, nicméně se této problematiky okrajově týká. Hlavním cílem organizace bylo zlepšení pracovních a sociálních podmínek pracujících v rámci členských zemí. Organizace se v tehdejší době zabývala otázkami zaměstnání, mzdových podmínek, ochrany zdraví, sociálního zabezpečení zaměstnanců anebo životních podmínek pracujících občanů. V roce 1964 organizace přijala úmluvu č. 117, o sociální politice. Postupem času se do ILO přidávaly i ostatní země, které musely dodržovat společné podmínky. Česká republika je členem této organizace od roku 1993. (Dvořáková, 2007)
Ve 20. století začala být sociální politika oficiálně řízena i jednotnou organizací, která se přímo této oblasti věnovala. Řada věcí byla jednotně stanovena, vznikaly plány na rozvoj a jednotlivé státy se k této ideologii přidávaly. Řeč je o vzniku seskupení, a to v průběhu 50. let minulého století, v době po ukončení druhé světové války, kdy vzniklo tzv. Evropské společenství (ES).
19 Hlavním cílem ES bylo reagovat na ničivé dopady světové války, což znamenalo zejména pomoci sjednocovat Evropu. Společenství mělo pomoci zajistit mír a vytvářet podmínky, které by přispěly k ekonomické prosperitě. (Dvořáková, 2007)
Sociální politika zůstávala poměrně dlouhou dobu na okraji integračního procesu. Určité sociální cíle zmiňovalo více organizací, nicméně žádná se této oblasti nevěnovala intenzivněji a detailněji. Prvním důležitým krokem bylo založení Evropského hospodářského společenství (EHS), kterou založilo právě Evropské společenství. Na základě vzniku tzv. Římských smluv vzniklo roce 1957 EHS, které se již okrajově věnovalo přímo sociální politice. Kromě rozvoje ekonomiky obsahovala zakládací smlouva i zásady budoucí sociální politiky, která měla zajistit zvýšení životní úrovně, zlepšení zaměstnanosti, zlepšení životních a pracovních podmínek a řadu dalších. Československá republika se k organizaci připojila v roce 1991. Organizace následně založila další sdružení, tzv. Evropský sociální fond (ESF), který se tématům sociální politiky věnoval ještě více detailněji. (Dvořáková, 2007)
V dnešní době známe sociální politiku již ve velmi vyspělé formě. Existují tři základní druhy sociální pomoci. První z nich je sociální poradenství, které je poskytováno osobám, které se dostaly do nepříznivých sociálních situací. Poskytovatelé sociálního poradenství mohou pomoci lidem přispět k řešení této krizové situace. Příkladem sociálního poradenství mohou být občanské poradny, manželské poradny, rodinné poradny, poradny pro oběti trestných činů či domácího násilí, poradny pro seniory či osoby se zdravotním pojištěním. Další oblastí je sociální péče, jejíž hlavním cílem je pomoc osobám se sníženou fyzickou a psychickou soběstačností. Hlavními prostředky sociální péče je osobní asistence, pečovatelská služba, denní či týdenní stacionáře, domovy pro seniory a další. Poslední oblastí je pak sociální prevence, kam lze zařadit například azylové domy, telefonické linky pro pomoc či kontaktní centra. (Matoušek, 2012)
Systém sociální politiky, sociálního pojištění či sociálních služeb prošel v průběhu let řadou změn. Zatímco ve starověku či středověku tato pomoc v různé formě existovala, nebyla až v takové míře centralizována státem. Na druhou stranu dnes máme systém vysoce centralizovaný a spravovaný státem a příslušnými Okresními správami sociálního zabezpečení, nicméně v řadě oblastech je podle mého názoru vysoce byrokratizován. Spojení s příslušnou administrativní náročností může vést k neefektivnosti systému v různých oblastech.
Na závěr historického vývoje je nutno zmínit, že v dřívějších dobách nebyla sociální politika až tak potřebná a nutná, což bylo faktem. Za prvé obecně lidé neměli tolik problémů, ať už
20 sociálních anebo jiných, a za druhé se řada problémů vůbec neřešila, řada lidí žila v chudobě či umírala. Moderní společnost vyvíjí na člověka vysoké nároky, na jedince vzniká vysoký tlak, je podroben stresu, pracovnímu vytížení a dále. Právě z těchto důvodů se mohou lidé často dostat do nepříznivé životní situace, kdy potřebují pomoc druhých, a to jak finanční, tak i tu duševní.
21
2 Základní pojmy v oblasti sociálních služeb
K tomu, aby mohla být přiblížena problematika kvality a kvantity poskytování sociální péče a sociálních služeb v sociálně vyloučených lokalitách, je nutno nejprve vymezit jednotlivé pojmy, jako je sociální vyloučení, sociální začleňování, sociálně vyloučené lokality, sociální péče a sociální prevence.
2.1 Legislativní úprava sociálních služeb
Nejdůležitějším a zároveň hlavním posláním zákona o sociálních službách je ochrana práv a oprávněných zájmů osob, které z důvodu věku, zdravotního stavu, zdravotního postižení či krizové a nepříznivé životní a sociální situace jsou indisponováni (Arnoldová, 2016, s. 9).
Základním právním předpisem upravujícím poskytování sociálních služeb v České republice je zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (ZoSS), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2007.
Uvedený zákon upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám které se ocitly v nepříznivé sociální situaci, a to prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči.
Nepříznivou sociální situací se v souladu s § 3 písm. b) ZoSS rozumí oslabení nebo ztráta některé schopnosti vedoucí k tomu, že fyzická osoba (jednotlivec, rodina apod.) nemůže řešit vzniklou situaci tak, aby takové řešení podporovalo sociální začlenění a ochranu před sociálním vyloučením. Příčinou takové nepříznivé sociální situace může být například věk, nepříznivý zdravotní stav, sociálně znevýhodňující prostředí, životní návyky apod.
Stanoví dále podmínky pro vydání oprávnění k poskytování sociálních služeb, výkon veřejné správy oblasti sociálních služeb, kontrolu a inspekci poskytování sociálních služeb a stanoví podmínky pro výkon povolání sociálního pracovníka vykonávajícího činnosti v sociálních službách nebo činnosti podle zvláštního zákona (plná svéprávnost, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost stanovená ZoSS) a předpoklady pro výkon činností v sociálních službách.
Síť sociálních služeb, jakožto součást Střednědobého plánu sociálních služeb kraje, je souhrnem sociálních služeb, napomáhajících v dostatečné kapacitě a odpovídající místní dostupnosti řešit na území kraje nepříznivé situace jednotlivců.
22
2.1.1 Základní zásady poskytování sociálních služeb v České republice
Ustanovení § 2 zákona č. 108/2006 Sb., stanoví základní principy poskytování sociálních služeb, kdy „každá osoba má nárok na poskytnutí bezplatného sociálního poradenství při řešení své nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení“.
Konkrétní rozsah a forma poskytovaných sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost jejich příjemců, musí vycházet z individuálních potřeb klientů sociálních služeb a musí posilovat jejich samostatnost, soběstačnost a sociální začleňování (příjemci sociální služby je poskytována pouze taková služba, která nevede k prohlubování závislosti na jiné osobě, tj.
poskytovatel sociální služby by za příjemce neměl vykonávat takové činnosti, které příjemce zvládá samostatně). Konkrétní sociální služba musí být poskytována pouze v zájmu příjemců sociálních služeb a za dodržování lidských práv a základních svobod (§ 2, zákona č. 108/2006 Sb.).
2.1.2 Sociální služby dle zákona o sociálních službách
Sociální službou dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách „je činnost nebo soubor činností, které zajišťují pomoc a podporu fyzickým osobám za účelem jejich sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení“. Zákon rozeznává 33 druhů sociálních služeb, které člení na terénní, ambulantní a pobytové, a jsou poskytovány ve 20 typech zařízení. Dále zákon definuje sítě sociálních služeb, ve kterých jsou registrováni poskytovatelé sociálních služeb a tyto sítě spravují jednotlivé kraje.
Poskytovateli sociálních služeb mohou být veřejnoprávní instituce (územní samosprávné celky – obce a kraje a jimi zřizované nebo zakládané právnické osoby), případně další fyzické nebo právnické osoby, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR (MPSV ČR) a jím zřízené organizační složky státu nebo státní příspěvkové organizace, a to za podmínek stanovených ZoSS.
Sociální služby, které jsou součástí zákona č. 108/2006 Sb., zahrnují základní sociální poradenství, které je vždy poskytováno a odborné sociální poradenství, které je poskytováno v rámci jednotlivých druhů sociálních služeb. Dále sociální služby zahrnují sociální péči (např.
osobní asistence, denní stacionáře apod.) a služby sociální prevence (např. raná péče, azylové domy apod.). Sociální služby mohou být poskytovány jako služby pobytové (služby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních služeb), ambulantní (služby, za nimiž příjemce dochází, je doprovázen nebo dopravován do zařízení sociálních služeb, jejichž součástí není ubytování)
23 nebo terénní (služby, které jsou klientům poskytovány v jejich přirozeném sociálním prostředí – např. v domácnosti).
V ustanovení § 34 zákona č. 108/2006 Sb., jsou vymezeny jednotlivé typy zařízení sociálních služeb, v nichž jsou formou terénní, ambulantní nebo pobytovou poskytovány sociální služby.
K základním činnostem v rámci poskytování sociálních služeb uvedených v § 35 zákona č.
108/2006 Sb., můžeme zmínit například základní sociální poradenství, sociálně terapeutické činnosti či telefonickou krizovou pomoc. Rozsah úkonů, které jsou poskytovatelé sociálních služeb povinni vždy zajistit, stanovuje prováděcí právní předpis. V některých případech mohou být zajišťovány i další činnosti dle nabídky konkrétního zařízení sociálních služeb.
Rozsah úkonů poskytovaných v rámci základních činností u jednotlivých druhů sociálních služeb je uveden (stejně jako maximální výše úhrady za poskytování některých sociálních služeb) a další úkony související s poskytováním sociálních služeb (například zdravotní stav vylučující poskytování pobytových sociálních služeb, hodnocení plnění standardů poskytování sociálních služeb a další) jsou uvedeny v prováděcím právním předpise, vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“).
Sociální služby se poskytují klientům bez úhrady nákladů, za částečnou nebo plnou úhradu nákladů, a to ve výši sjednané ve smlouvě uzavřené mezi poskytovatelem a příjemcem sociální služby (§ 91, zákon č. 108/2006 Sb.).
Ustanovení § 72, zákona č. 108/2006 Sb., stanoví sociální služby, které jsou poskytovány bez úhrady nákladů (například sociální poradenství, raná péče, krizová pomoc, terénní sociální programy apod.). Ustanovení § 73, zákona č. 108/2006 Sb., stanoví sociální služby, které jsou poskytovány za úhradu (například náklady na pobytové služby poskytované v týdenních stacionářích, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech pro seniory, domovech se zvláštním režimem apod., maximální výše úhrady je stanovena vyhláškou č. 505/2006 Sb., klientovi musí po úhradě za ubytování a stravu v pobytových zařízeních určité procento jeho příjmu stanovené ZoSS).
Registr poskytovatelů sociálních služeb vede místně příslušný krajský úřad registrující poskytovatele sociálních služeb (oprávnění k poskytování sociálních služeb vydává krajský úřad příslušný podle místa trvalého nebo hlášeného pobytu fyzické osoby nebo sídla právnické osoby). Podmínky vedení registru jsou stanoveny § 85, zákona č. 108/2006 Sb. Registr poskytovatelů sociálních služeb je veden v listinné podobě, jejímž správcem je místně příslušný
24 krajský úřad a v elektronické podobě, jejímž správcem je MPSV ČR (§ 86, zákona č. 108/2006 Sb.).
Sociální služby jsou považovány za specializované činnosti, které mají sloužit k překonání nepříznivé situace klienta, vzniklých z různých důvodů a příčin. Tyto příčiny vzniku nepříznivé sociální situace nedokážou poskytované sociální služby v plné míře odstranit, ale dokážou klientovi napomoci je řešit vlastní aktivitou. Cílem sociální služby je poskytnutí maximální podpory klientovi tak, aby jednal samostatně a byla ochráněna jeho důstojnost a svébytnost (Arnoldová, 2016, s. 9).
2.2 Sociální vyloučení
Pojem sociální vyloučení se objevil již v 70. letech 20. století ve Francii, kdy byl použit ve spojitosti s konceptem sociálního vyloučení určité skupiny obyvatel, žijících na periferii a odříznutých od možností pracovních příležitostí a s tím související sociální pomoci. Během 90.
let byla „zpracována řada analýz zaměřených na příčiny chudoby a sociálního vyloučení“ a díky nim se podařilo zjistit, že jsou „důsledkem strukturálních změn, které doprovázejí současný sociálně-ekonomický vývoj“ (Krebs a kol., 2007, s. 124). Samotné strukturální změny jsou v tomto případě myšleny jako změny na trhu práce, kdy poptávka se značně změnila a v důsledku toho, že byla vyšší poptávka po kvalifikované pracovní síle, kde požadavkem byly nové znalosti, dovednosti a schopnosti. Toto způsobilo, že došlo k vytvoření nových pracovních příležitostí, ale zároveň problémy s tím, že řada pracovních sil nebyla schopna se změnám přizpůsobit, což vedlo k jejich vytlačení do pozice nezaměstnaných, a to i dlouhodobě.
Podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách v platné, znění, definuje sociální vyloučení jako „vyčlenění osoby mimo běžný život společnosti a nemožnost se do něj zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace“. Dle MPSV ČR (2020) se „za sociálně vyloučené se považují osoby či skupiny osob, které se nacházejí v takové situaci, která je charakterizovaná trvalou nebo chronickou deprivací týkající se dosažitelnosti zdrojů, využití schopností, možností volby, bezpečí a moci, jež jsou nutné pro to, aby se mohly těšit slušné životní úrovni a užívat svých občanských, kulturních, hospodářských, politických a sociálních práv.“ Toušek (2007) tvrdí, že sociální vyloučení je „proces, kdy jsou jednotlivci či celé skupiny vytěsňovány na okraj společnosti a je jim omezován nebo zamezen přístup ke zdrojům, které jsou dostupné ostatním členům společnosti.“
25 Sociální vyloučení souvisí s mnoha faktory, mezi něž patří úroveň vzdělání, míra zaměstnanosti, mentální či fyzické postižení, rizikový životní styl, závislosti, věk, národnost, zdravotní stav, sexuální orientace a náboženské vyznání.
ČR z dlouhodobého hlediska patří mezi státy EU s nejnižší mírou příjmové chudoby. Pro hodnocení příjmové chudoby je využíván mezinárodně srovnatelný indikátor „Míra ohrožení příjmovou chudobou“, který stanovuje příjem, který je nižší než obvykle stanovená hranice, která v roce 2018 činila 11 963 Kč za měsíc, v roce 2019 12 818 Kč za měsíc a v roce 2020 13 640 Kč za měsíc (Chyba! Nenalezen zdroj odkazů.).
Obrázek 1 Vývoj míry ohrožení příjmovou chudobou v ČR v letech 2011 – 2020
Zdroj: Revue pro sociální politiku a výzkum, 2021. Před koronakrizí podíl domácností ohrožených chudobou klesl na 9,5 %. [online] Praha: Zveřejněno 11. 3. 2021 [cit. 2021-07-19]
Dostupné z:
2.3 Sociálně vyloučené lokality
Krebs a kol. (2007, s. 104) tvrdí, že „problém chudoby provází a sužuje lidskou existenci prakticky od jejího vzniku.“ Chudoba a sociální vyloučení představuje jeden z klíčových aktuálních problémů, před kterými stojí současná česká společnost a nejen ta, jak uvádí Krebs a kol. (2007, s. 104) ve svém tvrzení, že tento jev se vyskytuje „jak v rozvojovém světě, tak i v zemích, které se dnes řadí mezi špičku nejvyspělejších zemí naší planety.“
26
„Společně s Moravcem chápeme sociální vyloučení jako problém povahy sociální a ekonomické. Ekonomické vyloučení je zdrojem (ale také důsledkem) chudoby a představuje vyloučení ze životního standardu a životních šancí obvyklých ve společnosti či dané kolektivitě.“ (Liberecký kraj, 2013, s. 4) Počet sociálně vyloučených lokalit v ČR má vzrůstající tendenci, což potvrzuje i jeden z výstupů projektu „Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a komunit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti“ realizovaný MPSV ČR interaktivní mapa sociálně vyloučených lokalit. Dle tohoto projektu existuje v ČR 296 sociálně vyloučených lokalit, přičemž nejvíce se jich vyskytuje v Ústeckém (89), Moravskoslezském (72) a Středočeském kraji (64), naopak nejmenší výskyt je v Praze.
2.4 Sociální začleňování
Sociální začleňování, nebo také sociální integrace, je opakem sociálního vyloučení a je nezbytné předcházet a eliminovat sociální vyloučení a snažit se o sociální začleňování za pomoci sociálních pracovníků a služeb s tím spojených.
ZoSS definuje sociální začleňování jako „proces, který zajišťuje, že osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možností, které jim pomáhají plně se zapojit do ekonomického, sociálního i kulturního života společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný“. Ve své podstatě je cílem sociálního začleňování zabraňovat sociálnímu vyloučení projevovaným v mnoha oblastech, za pomoci boje s chudobou. Tento boj s chudobou je prováděn zejména prevencí rizika sociálního vyloučení, zajištěním zaměstnanosti a rovného přístupu, pomocí nejvíce zranitelným skupinám či jednotlivcům a mobilizací všech dotčených aktérů. Mechanizmy vytvářející rizika a příležitosti, které způsobují sociální vyloučení a jsou tedy i riziky pro sociální začleňování jsou trh práce a s tím související nezaměstnanost, vzdělání, zdravotní péče, sociální ochrana apod. Proto je nezbytně nutné dbát na to, aby se tyto mechanizmy podle Krebse a kol. (2007, s. 127) „staly dostatečně univerzálními a dostupnými a odpovídaly potřebám těch, kteří jsou ohroženi chudobou a sociálním vyloučením“.
K tematice sociálního začleňování byla zpracována Strategie sociálního začleňování 2021–
2030, v podobě národního dokumentu, který v rámci ČR zastřešuje hlavní oblasti, které jsou významné pro sociální začleňování osob sociálně vyloučených či sociálním vyloučením ohrožených. Strategie vznikla ve spolupráci s MPSV ČR a Agenturou pro sociální začleňování Úřadu vlády ČR (ÚV ČR).
27 Jedním z hlavních kritérií pro určení stupně integrace osoby je „kvalita společenských vztahů“
(Matoušek a kol., 2005, s. 97). Integraci je možno rozdělit dle svého charakteru na několik oblastí, a to dle Slowíka (2007, s. 31) na:
- sociální integraci;
- školskou integraci;
- pracovní integrace.
2.5 Sociální prevence a sociální péče
Hlavním předmětem psychologie jako vědy je psychika člověka. Ta se projevuje v prožívání a chování, a je z části ovlivněna biologicky a z části se utváří prostředím, ve kterém se člověk narodí. „Psychické jevy působí v činnostech člověka, zajišťují jeho vzájemné působení s prostředím. Psychické jevy zobrazují prostředí a zároveň umožňují aktivní působení na ně“
(Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, 2014). Proto se v sociálně vyloučených lokalitách více než jinde častěji setkáváme s pojmem nepříznivá situace.
Nepříznivá sociální situace je termínem, který není v odborné literatuře zcela jasně definován, jelikož prochází napříč několika obory včetně toho sociálního. Tato situace klade na člověka určitý nátlak, při kterém se mohou projevovat poruchy adaptace, což má za následek neschopnost vyrovnání se s určitou situací či sklony k depresivním náladám. (Paulík, 2017, s.
61–65)
„Příčiny vzniku nepříznivé sociální situace jsou velmi různé, a proto také existuje velmi pestrá škála druhů sociálních služeb“, mezi něž se řadí sociální péče, sociální prevence a sociální poradenství (Finance.cz, 2021). Poskytnutí sociální služby má člověku pomoci, respektive podporovat jeho vlastní aktivitu vedoucí k řešení nepříznivé sociální situace.
Zájem klienta bývá až příliš často zahalen kdesi v pozadí, v důsledku snahy nahrazovat jej tu ekonomickými zájmy střešních organizací, tu politickými zájmy hledícími maximálně na hranici volebního období, případně potom naprosto sisyfovskou snahou o vyhovění všem aktérům systému, tak, aby nikdo nepřišel zkrátka, což je nicméně přístup, jež vede k tomu, že zkrátka přichází především klient, lidská bytost odkázaná na péči jiné lidské bytosti, hlavní aktér systému, který není zastupován v mnoha případech žádnou silnou střešní organizací. Je zřejmé, že neustále se měnící svět, ve kterém žijeme, nemůže být nikdy naprosto vyhovují pro všechny, a že vždy bude někdo nespokojeně kroutit hlavou, ale pokud máme být jako země
28 skutečnou součástí světa, který vzešel z humanistických ideálů, pak to nikdy nesmí být klient služeb sociální péče.
2.5.1 Sociální prevence
Podporuje osoby s psychickou nebo fyzickou poruchou. Pomáhá jim tak, aby zvládali zapojení se do běžného života, s čímž souvisí i zvládání péče o svou vlastní osobu. Cílem této péče je zajištění pomoci, do takové míry, aby se jedinci stali soběstačnými, jak po fyzické, tak i po psychické stránce.
Služby sociální prevence jsou poskytovány jako služby terénní, ambulantní nebo pobytové.
Některé jsou poskytovány bezplatně, jiné za úhradu. Rozsah úkonů poskytovaných v rámci jednotlivých služeb sociální prevence jsou stejně, jako výše úhrady, stanoveny vyhláškou č 505/2006 Sb. Ke službám sociální prevence podle § 53, zákona č. 108/2006 Sb., patří raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, intervenční centra, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.
V zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v § 53 - § 70, jsou vymezeny jednotlivé služby sociální prevence, a to jako:
- raná péče (§ 54);
- telefonická krizová pomoc (§ 55);
- tlumočnické služby (§ 56);
- azylové domy (§ 57);
- domy na půl cesty (§ 58);
- kontaktní centra (§ 59);
- krizová pomoc (§ 60), mezi něž patří intervenční centra (§ 60a);
- nízkoprahová denní centra (§ 61);
- nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (§ 62);
- noclehárny (§ 63);
- služby následné péče (§ 64);
29 - sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi (§ 65);
- sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením (§ 66);
- sociálně terapeutické dílny (§ 67);
- terapeutické komunity (§ 68);
- terénní programy (§ 69);
- sociální rehabilitace (§ 70).
2.5.1.1 Charakteristika vybraných služeb sociální prevence Raná péče
Raná péče je poskytována jako terénní služba dítěti a rodičům dítěte se zdravotním postižením mladšího 7 let věku, nebo dítěte, jehož vývoj je ohrožen v důsledku jeho nepříznivého zdravotního stavu. Doplněna může být rovněž ambulantní formou služby. Je zaměřena na podporu rodiny a vývoje dítěte s ohledem na jeho specifické potřeby.
Raná péče zahrnuje výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, například vyhodnocení schopností a dovedností dítěte a jeho rodičů, vyhodnocení potřeb rodiny a dítěte s postižením, specializované poradenství rodičům, posilování jejich rodičovských kompetencí a dovedností souvisejících se zvládáním specifických potřeb dítěte s ohledem na jeho zdravotní postižení apod., zprostředkování kontaktu se společenským prostředím jako je pomoc při obnovení kontaktu s rodinou, další aktivity směřující k sociálnímu začleňování rodiny a jejich členů, pomoc při využívání běžně dostupných služeb a informačních zdrojů. Dále sociálně terapeutické činnosti v podobě psychosociální podpory, podpory výměny zkušeností osob, tedy rodičů dětí, které mají stejné či obdobné postižení svépomocné, pořádání setkání a kurzů pro rodiny apod. a v neposlední řadě pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí členů rodiny dítěte se zdravotním postižením, jako je například pomoc při komunikaci, nácvik komunikačních dovedností – například u rodin s dětmi se smyslovým postižením, podpora svépomocných aktivit rodičů, doprovázení rodičů na jednání s orgány veřejné moci apod.(§ 54 zákona č. 108/2006 Sb.)
Telefonická krizová pomoc
Telefonická krizová pomoc je jednou z terénních služeb poskytovaných osobám v tíživé či nebezpečné situaci, která by tyto osoby ohrožovala na zdraví a životě. Tyto osoby nejsou
30 schopny přechodně dané situace řešit vlastními silami. Služba zahrnuje telefonickou krizovou intervenci (jednorázovou nebo opakovanou) a následně pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, jako je například pomoc při zajištění kontaktu s jinou službou sociální prevence, pomoc při komunikaci s orgány činnými v trestním řízení nebo jinými orgány veřejné moci, pomoc při zprostředkování bydlení nebo pobytu v azylovém domě apod. (§ 55, zákona č. 108/2006 Sb.).
Azylové domy
V azylových domech jsou poskytovány na přechodnou dobu pobytové služby osobám, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. Příkladem můžou být bezdomovci, ale rovněž i matky s nezletilými dětmi, které opustily původní bydlení například z důvodu domácího násilí.
V azylových domech je klientům poskytována pomoc se strava (například společná kuchyňka pro přípravu stravy svépomocí), ubytování po dobu zpravidla jednoho roku, klientům je umožňována v rámci poskytování ubytování celková hygiena a jsou vytvořeny podmínky pro zajištění úklidu, praní, žehlení apod. a pomoc při vyřizování běžných záležitostí včetně kontaktu s orgány veřejné moci, jako je například opětovné vyřízení osobních dokladů, pomoc při obnovení kontaktů s rodinou a přáteli apod. (§ 22 vyhlášky č. 505/2006 Sb.). Tyto služby jsou poskytovány za úhradu na základě § 22 odst. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb.
Domy na půl cesty
V domech na půl cesty jsou poskytovány podle § 58, zákona č. 108/2006 Sb. „pobytové služby zpravidla osobám mladším 26 let věku, které po dosažení zletilosti opouštějí školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchov“ (dětské domovy, dětské diagnostické ústavy), jiná zařízení pro péči o děti o mládež (například zařízení pro okamžitou pomoc dětem apod.) nebo jsou propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranné léčby.
Klientům domů na půl cesty je poskytováno ubytování maximálně na dobu 1 roku a samotné ubytování má znaky běžného bydlení v domácnosti. Dále je klientům poskytnuta možnost úklidu, praní, žehlení svépomocí, je jim zprostředkován kontakt se společenským prostředím, tedy obnovení nebo upevnění kontaktu s rodinou a další aktivity vedoucí k sociálnímu začlenění klientů. Klienti se mohou účastnit sociálně terapeutických činností, což jsou činnosti rozvoje a budování pracovních návyků, udržení a rozvoji dovedností apod. Kromě toho je jim poskytována rovněž pomoc při uplatňování jejich práv, oprávněných zájmů a obstarávání osobních záležitostí (§ 23 vyhlášky č. 505/2006 Sb.).
31 Kontaktní centra
Kontaktní centra jsou nízkoprahová zařízení (tj. jsou určena klientům přímo z ulice), která poskytují ambulantní či terénní služby osobám, které jsou ohroženy závislostí na návykových látkách. „Cílem uvedené služby je snižování sociálních a zdravotních rizik spojených se zneužíváním návykových látek“ (§ 59 zákona č. 108/2006 Sb.).
V rámci činnosti kontaktních center jsou s klienty prováděny sociálně terapeutické činnosti, klientům je poskytována pomoc při uplatňování jejich práv, oprávněných zájmů a při obstarávání jejich osobních záležitostí a dále jsou jim poskytovány podmínky pro osobní hygienu.
2.5.2 Sociální péče
Podporuje osoby s psychickou nebo fyzickou poruchou. Pomáhá jim tak, aby zvládali zapojení se do běžného života, s čímž souvisí i zvládání péče o svou vlastní osobu. Cílem této péče je zajištění pomoci, do takové míry, aby se jedinci stali soběstačnými, jak po fyzické, tak i po psychické stránce.
„Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem podpořit život v jejich přirozeném sociálním prostředí a umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. Každý má právo na poskytování služeb sociální péče v nejméně omezujícím prostředí“(§ 38, zákona č. 108/2006 ‚Sb.).
Služby sociální péče jsou poskytovány jako služby terénní, ambulantní nebo pobytové. Některé jsou poskytovány bezplatně, jiné za úhradu. Rozsah úkonů poskytovaných v rámci jednotlivých služeb sociální péče jsou stejně jako, výše úhrady, stanoveny vyhláškou 505/2006 Sb. V zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v § 39 - § 52, jsou vymezeny jednotlivé služby sociální péče, a to jako:
- osobní asistence (§ 39);
- pečovatelská služba (§ 40);
- tísňová péče (§ 41);
- průvodcovské a předčitatelské služby (§ 42);
- podpora samostatného bydlení (§ 43);
- odlehčovací služby (§ 44);
32 - centra denních služeb (§ 45);
- denní stacionáře (§ 46);
- týdenní stacionáře (§ 47);
- domovy pro osoby se zdravotním postižením (§ 48);
- domovy pro seniory (§ 49);
- domovy se zvláštním režimem (§ 50);
- chráněné bydlení (§ 51);
- sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče (§ 52).
2.5.2.1 Charakteristika vybraných služeb sociální péče
Osobní asistence
Osobní asistence je terénní službou, která je poskytována zejména osobám se zdravotním postižením, chronickým onemocněním nebo seniorům. Služba je poskytována v přirozeném sociálním prostředí klientů bez časového omezení, a to v rozsahu který odpovídá potřebám a možnostem a schopnostem klienta. Osobní asistenci pomáhají klientům zvládnout nejen péči o sebe, ale umožňují jim rovněž účastnit se společenského života. Služba umožňuje žít klientům v jejich přirozeném prostředí – v místě bydliště, v kruhu jejich příbuzných a známých, aniž by museli být umístění do ambulantního nebo pobytového zařízení, umožňuje jim překonávat bariéry, účastnit se výchovných a vzdělávacích aktivit, pracovat apod. (Arnoldová, 2016, str.
35)
K základním činnostem, které jsou v rámci osobní asistence poskytovány, podle § 39, zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, patří „pomoc při zvládání běžných úkonů péče“ o vlastní osobu klienta (pomoc při podávání jídla a pití, při oblékání, při samostatném pohybu doma nebo venku, pomoc při přesunu na lůžko nebo invalidní vozík), „pomoc při osobní hygieně“
(včetně pomoci při použití WC), „pomoc při zajištění stravy“ (pomoc při přípravě jídla a pití),
„pomoc při zajištění chodu domácnosti klienta“ (pomoc s úklidem, údržbou domácnosti a osobních věcí, zajištění nákupů apod.), „výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti“
(pomoc a podpora rodině v péči o dítě, pomoc při obnovení kontaktu klienta s rodinou a při jeho sociálním začleňování), „zprostředkování kontaktu klienta se společenským prostředím“ (doprovázení klienta do školy, do zaměstnání, k lékaři, na zájmové aktivity apod.)
