Hlavní práce69270_xstek23.pdf, 1.7 MB Stáhnout

(1)

Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta

Hlavní specializace: Hospodářské a politické dějiny 20. století

V LIV POZEMKOVÉ REFORMY NA EKONOMICKÝ ROZVOJ

T ^CHAJ - ^{WANU V} ^OBDOBÍ 1953–1973

Diplomová práce

Autor: Bc. Kristýna Štefanková

Vedoucí práce: prof. PhDr. Ing. Aleš Skřivan, Ph.D.

Rok: 2021

(2)

Prohlašuji na svou čest, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.

V Praze, dne 14. 5. 2021 ………

Kristýna Štefanková

(3)

Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu práce prof. PhDr. Ing. Aleši Skřivanovi, Ph.D., za jeho ochotu, rychlost, lidský přístup a také za podnětné připomínky při zpracovávání této práce.

(4)

(5)

(6)

Abstrakt

Tato diplomová práce řeší dopady pozemkové reformy, která byla realizována na Tchaj-wanu na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. Cílem práce je zhodnotit roli a vliv této reformy na poválečný ekonomický rozvoj země. Výzkum probíhal na základě metody deskripce, explanace a přímé metody. Hlavní zjištění naznačují, že pozemková reforma měla pozitivní dopad na růst zemědělské produkce, která byla na počátku padesátých let využita ke stabilizaci ekonomiky a k akumulaci kapitálu. Tento kapitál, včetně lidského, byl v průběhu sledovaného období investován a přesměrován do rozvoje průmyslového sektoru, jenž byl hlavním zdrojem ekonomického růstu země v šedesátých letech dvacátého století. Významnou roli v rámci rozvoje země sehrály také rostoucí příjmy zemědělců, které byly stimulovány prostřednictvím zvýšené produkce a také snížením nákladů za pronájem půdy jako výsledek pozemkové reformy. Tyto vyšší příjmy upevnily postavení farmářů ve společnosti a vytvořily dostatečně silnou skupinu obyvatel, která prostřednictvím své poptávky dokázala stimulovat rozvoj průmyslového sektoru.

Abstract

This master thesis deals with impact of land reform, which was implemented in Taiwan during the 1940s and 1950s. Main objective of this paper is to evaluate the role and impact of this reform on the economic development of the country. Research is based on the methods of description, explanation and direct method. Main findings suggest that land reform had a positive impact on the growth of agricultural production, which was used in the early 1950s to stabilize the economy and gain additional capital. This capital, including human capital, was later invested in the development of the industrial sector, which was the main source of the country's economic growth in the 1960s and following years. Farmers' income, which had been stimulated through further production and reduced land rental costs as a result of land reform, had also played an important role in this development. These higher incomes strengthened the position of farmers in society and created a sufficiently strong group of people that were able to stimulate development of the industrial sector through their demand.

Klíčová slova: Tchaj-wan, pozemková reforma, ekonomický rozvoj, zemědělská produkce, agrární sektor, Kuomintang, ROC

Keywords: Taiwan, Land Reform, Economic Development, Agricultural Production, Agricultural Sector, Kuomintang, Republic of China

JEL klasifikace: N15, N55, O13, O44, Q15, Q18

(7)

Obsah

Úvod ... 8

1 Historický kontext ... 10

1.1 Japonská okupace Tchaj-wanu v letech 1895–1945 ... 10

1.2 Ekonomický a politický vývoj Tchaj-wanu v letech 1945–1949 ... 13

2 Americká hospodářská pomoc Tchaj-wanu ... 15

2.1 Ekonomická a vojenská pomoc ... 15

2.2 Řídicí instituce americké pomoci ... 19

2.3 Vývoj zahraničních vztahů mezi USA a Tchaj-wanem ... 21

3 Pozemková reforma a fáze její implementace ... 24

3.1 Společná komise pro obnovu venkova ... 24

3.2 Pozemková reforma ... 26

3.2.1 Snížení pachtovného za pronajatou zemědělskou plochu ... 27

3.2.2 Prodej veřejných zemědělských pozemků ... 27

3.2.3 Program pro přerozdělení půdy nájemníkům ... 28

3.3 Bezprostřední důsledky pozemkové reformy ... 30

4 Rozvoj zemědělského sektoru do počátku 70. let ... 35

4.1 Zemědělská produkce ... 35

4.2 Vývoj zahraničního obchodu ... 44

4.3 Pracovní síla ... 48

4.4 Podíl zemědělství na HDP země ... 50

5 Faktory růstu zemědělské produkce ... 52

5.1 Nové zemědělské technologie a metody ... 52

5.2 Proměna životní úrovně zemědělců ... 59

6 Příspěvek zemědělského sektoru k ekonomickému rozvoji ... 64

6.1 Kapitálový příspěvek ... 65

6.2 Příspěvek práce ... 71

6.3 Tržní příspěvek ... 77

6.4 Od zemědělství k průmyslové expanzi ... 80

Závěr ... 88

Seznam literatury ... 91

Seznam tabulek a grafů ... 99

(8)

Úvod

Tato diplomová práce se zabývá tématem pozemkové reformy, která byla postupně implementována na Tchaj-wanu ve třech fázích mezi lety 1949–1953. Hlavním cílem této práce je prozkoumat, jakým způsobem pozemková reforma přispěla k hospodářskému rozvoji, který je dodnes považován za velmi působivý a Tchaj-wan v druhé polovině dvacátého století zařadil mezi první asijské tygry.

Celkově je téma ekonomického rozvoje po druhé světové válce mezi zahraničními badateli bohatě pokryto a vznikla řada studií, které zkoumají příčiny ekonomického růstu nejen na Tchaj-wanu, ale i v dalších asijských zemích, včetně Jižní Koreje, Singapuru, Hongkongu či Japonska. Například ekonomka Alice Amsden přispěla k pochopení úlohy státu v procesu industrializace a koordinace investic v rámci ekonomického rozvoje východoasijských zemí, včetně Tchaj-wanu. Mezi nejznámější osobnosti, které se věnovaly konkrétně tchajwanské pozemkové reformě a jejímu vlivu na ekonomický rozvoj, patří profesor ekonomie Anthony Koo, jenž své myšlenky shrnul v publikaci s názvem The role of land reform in economic Development: a case study of Taiwan z roku 1968. O pár let později popsal přímé důsledky pozemkové reformy také Martin C. Yang ve své publikaci s názvem Socio-economic results of land reform in Taiwan. A řadu studií má na svědomí také T. H. Lee, který zkoumal nejen dopady pozemkové reformy, ale i celkový rozvoj a příspěvek zemědělského sektoru k ekonomickému rozvoji země. Téma má tedy v zahraniční literatuře bohaté zastoupení, nicméně na české scéně jsou stále „bílá místa“, která by mohla být zaplněna texty důsledněji rozebírajícími tchajwanský „fenomén“ právě na pozadí pozemkové reformy a rozvoje zemědělského sektoru, což by pomohlo toto téma více přiblížit domácímu publiku.

Všeobecně je politická a ekonomická situace Tchaj-wanu stále předmětem řady diskuzí i v dnešní době. Postavení země na mezinárodní scéně je složité, přesto ale není ostatními státy přehlížena, kromě geopolitické významnosti je to právě i díky ekonomickému rozvoji, kterého se Tchaj-wanu podařilo za posledních sedmdesát let dosáhnout. Řada velmocí, jako například Spojené státy, s Tchaj-wanem stále udržuje blízké vztahy, i když fungují spíše na neoficiální úrovni. I tyto souvislosti jsou předmětem předloženého textu a mohou napomoci k pochopení aktuálního postavení Tchaj-wanu v současném geopolitickém rozvržení světa.

(9)

Čtenáři budou v následujících kapitolách této práce seznámeni s historickým pozadím rozvoje zemědělského sektoru země v období koloniální nadvlády Japonska, které na Tchaj-wanu provedlo řadu institucionálních změn od konce 19. století až do počátku druhé světové války. Dále práce naváže tématem ekonomické obnovy země po válce, jež byla finančně stimulována také politickými a ekonomickými zájmy v regionu ze strany Spojených států. Tyto zájmy ostatně hrály v rozvoji ostrovní země důležitou roli až do poloviny šedesátých let dvacátého století. Třetí kapitola nabídne bližší pohled na realizaci pozemkové reformy v několika fázích mezi lety 1949–1953, v rámci této kapitoly budou také popsány bezprostřední důsledky, které jednotlivé kroky pozemkové reformy přinesly. Následně bude provedena analýza vývoje zemědělského sektoru od spuštění reforem až do počátku sedmdesátých let a budou také popsány hlavní determinanty rozvoje tohoto sektoru, stejně tak i faktory růstu zemědělské produkce a z toho plynoucí růst životní úrovně obyvatel venkova jako sekundární efekt pozemkové reformy. V poslední kapitole budou všechny výše popsané změny a události týkající se zemědělského sektoru analyzovány z pohledu jejich příspěvku k industrializaci země, která byla klíčová pro ekonomický rozvoj Tchaj-wanu ve sledovaném období.

(10)

1 Historický kontext

Tchaj-wan, dříve nazýván Formosa, se rozkládá na ostrově o rozloze necelých 14 tisíc čtverečních mil, nedaleko Čínské lidové republiky (ČLR). Na konci 19. století se tato země stala kolonií Japonska, které na ostrově v průběhu tohoto období zavedlo mnohé institucionální změny, jež velkou měrou napomohly k rozvoji této země a upevnily postavení malých rodinných farem v rámci zemědělského sektoru.

1.1 Japonská okupace Tchaj-wanu v letech 1895–1945

Tchaj-wan se stal kolonií Japonska po porážce Číny ve válce o nadvládu nad územím Korejského poloostrova mezi lety 1894–1895. V této válce se výrazně projevil rozdíl mezi politickou a společenskou strukturou obou zemí. Japonsko provádělo reformy vlády Meidži, které vedly ke konci feudalismu a byly doprovázeny modernizací armády, bankovního systému, právního systému a zavedením povinného vzdělávání.

Na druhou stranu v Číně stále dominovaly konfuciánské ideály a nepřátelství vůči západním myšlenkám a zavádění nových technologií.¹ Konec první čínsko-japonské války byl stvrzen Šimonoseckou mírovou smlouvou, která byla mezi zeměmi podepsána v dubnu roku 1895. Čína touto smlouvou postoupila Japonsku území Tchaj-wanu a Pescadorských ostrovů.²

Japonci kolonizovali Tchaj-wan s jasným záměrem profitovat ze zemědělské produkce ostrova, která byla tvořena převážně cukrem a rýží. Tchaj-wan do té doby obchodoval především s Čínou, Hongkongem, Velkou Británií, USA a také s Japonskem. To se také skrze tchajwanské území snažilo získat strategický bod s plánem dále šířit svůj vliv v regionu jihovýchodní Asie, kde dosud operovaly ve svých koloniích především západní mocnosti.

Stav tchajwanské ekonomiky ale nebyl i přes přebytečnou zemědělskou produkci nijak oslnivý. Podmínky, které před kolonizací země vytvářel Peking, nebraly ohled na skutečné potřeby tchajwanské ekonomiky. To se změnilo až uskutečněním japonských reforem zahrnujících také nová hospodářská opatření.³ Badatelé poukazují na fakt, že hospodářské zázemí, jež vzniklo na Tchaj-wanu pod japonskou správou,

1 CARPENTER, Ted Galen. America's coming war with China: a collision course over Taiwan, s. 26–27.

2 Tamtéž, s. 28–29.

3 GRAJDANZEV, A. J. Formosa (Taiwan) Under Japanese Rule, s. 313.

(11)

vytvořilo základ pro poválečnou obnovu a rozvoj Tchaj-wanu, na který poté navázal agrární sektor v polovině dvacátého století.⁴ Podstatnou roli dále sehrál rozvoj infrastruktury a nezbytné právní reformy. Ostrov se tak stal místem, kde Japonsko demonstrovalo účinky svých politických a sociálních reforem, které mu následně generovaly příjmy do císařské pokladny.⁵

Japonci na ostrově implementovali model institucionálního zřízení, který jim dříve dopomohl k modernizaci a rozvoji své vlastní země. Věřili, že toto zřízení je schopné efektivně zacházet s daňovými příjmy na řízení koloniálního systému. Dále zavedli nové právní řády, sociální zřízení, vzdělávací systém, vybudovali nový zdravotnický systém atd. Důležitou součástí koloniální ekonomiky byla také realizace reforem, které položily základ k vytvoření moderního cukrovarnického průmyslu a sektoru služeb.⁶ Jednou z revolučních reforem byla pozemková, jejímž prostřednictvím Japonci právně ošetřili vlastnické nároky na půdu, které byly do té doby nejasné a nespecifikovatelné.

Na ostrově byl zaveden program, pomocí něhož byly institucionalizovány nároky na půdu, které ale v kratším časovém horizontu prospěly spíše Japonsku. Je nutné ovšem dodat, že v dlouhodobém měřítku tento program vytvořil trvalý systém vlastnických práv půdy, takže zanechal také pozitivní stopu. Reformy aktualizovaly zdanitelnou oblast půdy z dříve zaregistrovaných 890 tisíc akrů na 1,5 milionu akrů.⁷ Díky tomuto navýšení se půda stala pro japonskou administrativu důležitým zdrojem finančních příjmů. V rámci této reformy zabrali Japonci také veřejnou půdu, která se stala dalším zdrojem příjmů. Jenže i tak nebyly příjmy dostatečně vysoké na to, aby pokryly administrativní výdaje japonské správy. Proto také došlo ke zřízení monopolních kanceláří, které regulovaly produkci, nabídku, prodej, užití a cenu opia, alkoholu, tabáku a kafru, tyto položky tvořily okolo 75 % vybraných daní, jež byly investovány do výstavby silnic, železnic, přístavů, do vybudování bankovního systému atd.⁸

Velmi důležitá byla také realizace další zemědělské reformy, která přesměrovala tchajwanský agrární sektor především k produkci cukrové třtiny. Japonci využili rozsáhlou síť malých rodinných farem, reformovali jejich strukturu a zjednodušili

4 AMSDEN, Alice. Taiwan's Economic History: A Case of Etatisme and a Challenge to Dependency Theory, s. 343–344.

5 CARPENTER, Ted Galen. America's coming war with China: a collision course over Taiwan, s. 30.

6 KUO, Tai-Chun, MYERES, Ramon. Taiwan’s economic transformation: leadership, property Rights and institutional change 1949–1965, s. 20.

7 CARPENTER, Ted Galen. America's coming war with China: a collision course over Taiwan, s. 30–31.

8 Tamtéž, s. 23–24.

(12)

nájemní systém. Farmáři pak byli nuceni prodávat svou produkci japonským cukrovarům a rafinériím, které měly monopolní postavení na trhu, takže cena cukru poté byla vyšší než na světovém trhu.⁹ Celkově se cukrovarnickému průmyslu dařilo, což vedlo ke zvýšení zaměstnanosti na Tchaj-wanu a nárůstu příjmů pro Japonsko.

Zatímco v roce 1901 bylo vyrobeno okolo 426 tisíc tun třtinového cukru, o deset let později se vyrobilo již 1,8 milionu tun. Podobně se vyvíjela i produkce rýže, která se mezi lety 1900 až 1920 zdvojnásobila. V následujících dvou dekádách došlo k dalšímu zdvojnásobení produkce. V roce 1940 export cukru i rýže představoval 55 % veškerého vývozu země.¹⁰ Tchaj-wanu se v zemědělském sektoru natolik dařilo, že zemi ve třicátých letech minulého století patřila třetí příčka na světě v pěstování banánů a ananasů, v produkci cukru byl na čtvrtém místě, u čaje na šestém místě, u rýže okolo desátého místa a v produkci soli na třináctém místě.¹¹ Kombinace pozemkové, zemědělské a právní reformy zvýšila v roce 1941 výměru obdělávané plochy na 2,11 milionu akrů a zahraniční obchod se mezi lety 1897 až 1939 zvýšil o více než třicetinásobek.¹²

Svou úlohu v rozvoji zemědělského sektoru sehrálo také zavedení modernějších technologií a využívání nových plodin i úrodnějších semen. Zemědělcům bylo také poskytováno prostřednictvím výzkumných agentur potřebné know-how. Vývoj byl podporován také vznikem široké sítě zemědělských sdružení, která farmářům dále pomáhala v oblasti dodatečného vzdělávání, nákupu hnojiv a dalších služeb. Byl to zároveň také dozorčí orgán, jenž kooperoval s policií v případě, že rolníci nebyli ochotní spolupracovat.¹³

Ostrovní ekonomika byla řízena prostřednictvím úřadu na podporu průmyslu, který řídil alokaci práce, finančního kapitálu, zdrojů, technologií a informací v rámci podpory růstu japonských podnikatelů v oblasti pěstování obilí, rýže, cukru a tropického ovoce.

Úřad také dohlížel na organizaci tchajwanských farmářů a jejich edukaci v oblasti produkce cukru a dalších zemědělských plodin.¹⁴

10 MYERES, Ramon; CHING, Adrienne. Agricultural Development in Taiwan under Japanese Colonial Rule, s. 565.

11 KUO, Tai-Chun; MYERES, Ramon. Taiwan’s economic transformation: leadership, property Rights and institutional change 1949–1965, s. 25.

13 AMSDEN, Alice. The State and Taiwan's Economic Development, s. 80–81.

14 KUO, Tai-Chun; MYERES, Ramon. Taiwan’s economic transformation: leadership, property Rights and institutional change 1949–1965, s. 21–22.

(13)

1.2 Ekonomický a politický vývoj Tchaj-wanu v letech 1945–1949 Na konci druhé světové války se Tchaj-wan a přilehlé ostrovy, které se v roce 1898 dostaly pod koloniální správu Japonska, staly opět součástí Číny. Toto rozhodnutí padlo již v roce 1943 na konferenci v Káhiře. Mocnosti v čele s USA tento návrat podporovaly, jelikož Čína byla hlavním protivníkem Japonska v Pacifiku v období druhé světové války a spojenci potřebovali její podporu.¹⁵

Ostrov se tedy v roce 1945 dostal pod správu zástupců čínského Kuomintangu (KMT), který na pevninské Číně vedl Čankajšek. Obyvatelé Tchaj-wanu zpočátku přijali tuto změnu pozitivně, ostatně 90 % ostrovanů bylo potomky přistěhovalců z jihočínských provincií a Čínu považovali za svou původní domovinu. Sjednocení obou zemí tedy vnímali jako osvobození od japonského útlaku. Obyvatelé ostrova ale velmi brzy zjistili, že vláda Kuomintangu na Tchaj-wanu se neliší od té na pevninské Číně.¹⁶

Za čtyři roky se jim podařilo prakticky zruinovat ekonomiku země. Ostrov sám o sobě nebyl na konci války v dobré hospodářské kondici, ale pod správou Kuomintangu si ekonomicky nepolepšil, bylo tomu spíše naopak.¹⁷ Po odchodu Japonců se zástupci KMT pomocí armády zmocnili všech japonských podniků, prakticky téměř celého průmyslového sektoru země, a zavedli řadu obchodních omezení, včetně vysokých daní pro původní obyvatele ostrova. V únoru roku 1947 se poté vládou kontrolované Bank of Taiwan podařilo dokončit proces konfiskace všech nezávislých podniků.¹⁸

Po několika letech represí, útlaku obyvatel, korupce, vykořisťování a také v souvislosti s občanskou válkou na pevninské Číně zasáhla zemi inflace, která se postupně od roku 1945 zvyšovala. V roce 1946 se velkoobchodní ceny v Taipei zvýšily o 260 %, v roce 1947 to bylo o 360 %, v roce 1948 o 560 % a 1949 již o 3 500 %, můžeme tedy mluvit o hyperinflaci.¹⁹ S cílem překonat tento stav provedla v červnu roku 1949 tchajwanská vláda měnovou reformu a vydala nový tchajwanský dolar (NTD), který nahradil starou měnu OTD, a to v poměru 1 : 40 000. Vláda souběžně s tímto krokem (za účelem zvýšení důvěry lidí v novou měnu) také zavedla 100% rezervní systém, emisní limit byl

15 BUSH, Richard. At cross purposes: U.S.-Taiwan relations since 1942, s. 9.

16 BAKEŠOVÁ, Ivana; KUČERA, Ondřej a LAVIČKA, Martin. Dějiny Čínské lidové republiky:

(1949–2018), s. 70.

17 TSA, Henry. The peasant movement and land reform in Taiwan 1924–1951, s. 203.

18 CULLATHER, Nick. “Fuel for the Good Dragon”: The United States and Industrial Policy in Taiwan, 1950–1965, s. 6.

19 Vládní úřad pro informace, Čínská republika. Příběh Taiwanu: Ekonomika, s. 8.

(14)

stanovený na 200 milionů NTD. Následovala odluka od čínské měny a další monetární kroky, které měly podpořit ekonomické oživení ostrovní země.²⁰

Zástupci KMT se na ostrově také přičinili o ztrátu více než devadesáti miliónů dolarů ve zlatě, a země se tak ocitla bez devizových rezerv. Značné vojenské výdaje měly na svědomí také boje, které v tomto období probíhaly na pevnině s komunisty, a tyto ztráty se ve velkém podílely na celkovém deficitu rozpočtu ostrova.²¹

Za nepříznivou situací Tchaj-wanu stál především guvernér Chen Yi, kterého do funkce dosadil jeho přítel Čankajšek. Chen Yi dříve působil v šanghajském podsvětí a během působení v roli guvernéra zásoboval šanghajské překupníky „příspěvky“, které ukořistil během své vlády na ostrově. Celá situace vyvrcholila v roce 1947 v tzv. Incident 28. října, kdy došlo k povstání obyvatel ostrova, které bylo následně příslušníky KMT krvavě potlačeno. Po tomto konfliktu byl zástupci KMT vyhlášen na ostrově výjimečný stav, který trval až do přelomu 80. a 90. let.²²

Kondice tchajwanského hospodářství se ještě více zhoršila v roce 1949 poté, co zástupci KMT prohráli občanskou válku s komunisty a byli nuceni opustit pevninskou Čínu.

Pro svůj úprk si zvolili právě Tchaj-wan. Podmínky pro příchod dalších členů KMT připravoval na ostrově Čankajškův syn Chiang Ching-kuo, který na Tchaj-wan odcestoval ještě před definitivní porážkou komunisty a prakticky připravil půdu pro vládu jedné strany. S vedením čínských zástupců Kuomintangu na ostrov přesídlily přibližně také dva miliony uprchlíků. To vedlo k dalšímu zhoršení ekonomické situace z hlediska nedostatku potravin, obydlí a dostupnosti základních životních potřeb.

Tchaj-wan navíc přišel o zahraniční spojence. Záchrana ostrova před čínskou komunistickou hrozbou přišla ale prakticky ihned po vypuknutí korejské války v roce 1950. Tchaj-wan se opět stal strategickým bodem v Pacifiku, tentokrát ale v boji proti šíření komunismu. USA poskytly zemi výraznou finanční pomoc a napomohly jí vybudovat rozsáhlou armádu. I díky této pomoci se podařilo vládě KMT na ostrově přežít a udržet si moc i přes značný odpor z řad obyvatel ostrova.²³

20 LEE, Wei-chen; CHANG, I-min. US Aid and Taiwan, s. 63–64.

21 GRAY, Kevin. U.S. Aid and Uneven Development in East Asia, s. 45.

22 BAKEŠOVÁ, Ivana; KUČERA, Ondřej a LAVIČKA, Martin. Dějiny Čínské lidové republiky:

(1949–2018), s. 71.

23 TSA, Henry. The peasant movement and land reform in Taiwan, 1924–1951, s. 204–205.

(15)

2 Americká hospodářská pomoc Tchaj-wanu

Bez masivní americké vojenské a ekonomické pomoci, jež oficiálně trvala přibližně od roku 1950 až do poloviny 60. let, by Tchaj-wan nejspíše nedosáhl na takový ekonomický rozvoj, kterým se v druhé polovině dvacátého století vyznačoval. Nebyl to ale jediný faktor, který nastartoval rychlý hospodářský růst země. Roli sehrála také mezinárodní politická podpora ze strany USA, která trvala až do 70. let dvacátého století. USA díky tomuto partnerství získaly silné strategické postavení v pacifickém regionu a Tchaj-wanu se podařilo udržet si postavení a legitimní status na mezinárodní scéně, alespoň tedy do konce sedmdesátých let, kdy USA navázaly oficiální vztahy s Čínskou lidovou republikou.

2.1 Ekonomická a vojenská pomoc

USA v rámci obnovy poválečného světa nabídly pomoc nejen Evropě, ale dočkala se jí také Čína. Zástupci KMT uzavřeli s USA dohodu o ekonomické pomoci (Economic Aid Agreement) v roce 1948 v Nankingu, tedy ještě před porážkou komunistů. Krátce po podepsání dohody příslušníci KMT ale prohráli občanskou válku s čínskými komunisty a USA podporu ukončily.²⁴

V říjnu roku 1951 s příchodem korejské války byla ale pomoc obnovena a Tchaj-wan se stal příjemcem americké hospodářské a vojenské podpory podle zákona Mutual Security Act, který přijal americký Kongres v rámci politiky zadržování nástupu komunismu a jeho postupujícího vlivu. Tento zákon povoloval podporu spřáteleným národům USA, včetně Tchaj-wanu.²⁵ Oficiální americká pomoc Tchaj-wanu byla realizována postupně od roku 1950 až do roku 1965 a probíhala v několika fázích. Mezi lety 1950–1953 bylo hlavním cílem pomoci především stabilizovat ekonomiku, včetně realizace pozemkové reformy. Od roku 1956 se ekonomika postupně začala více zaměřovat na rozvoj dopravy, energetiky a na průmyslovou výrobu, která zaznamenala významnou expanzi počátkem 60. let. Program americké pomoci se také soustředil na rozvoj soukromého sektoru, na růst exportu země a celkovou ekonomickou soběstačnost ostrova.²⁶

24 LEE, Wei-chen; CHANG, I-min. US Aid and Taiwan, s. 49.

25 CHIANG, M.-H. The U.S. Aid and Taiwan's Post-War Economic Development, 1951–1965, s. 104.

26 CHANG, David. U.S. Aid and Economic Progress in Taiwan, s. 155.

(16)

Od roku 1950 do roku 1957 se objem americké pomoci pohyboval okolo čtyř miliard dolarů. Z této sumy přibližně 2,5 miliardy tvořily vojenské výdaje a 1,5 miliardy putovalo na obnovu ekonomiky, na tehdejší dobu se jednalo o enormní sumu. V jakém poměru a časovém rozložení tato pomoc proudila, zobrazuje tabulka č. 1 a tabulka č. 2.

Vojenská pomoc byla tvořena přímými granty. Ekonomická pomoc byla zčásti tvořena dary a od roku 1955 také půjčkami (úroková míra byla jedno procento a samotné splácení půjček bylo zahájeno 11 let od první půjčky), které tvořily menší část pomoci směřující do ekonomiky.²⁷ Nejvyšší částky v rámci vojenské podpory byly poskytnuty mezi lety 1953 až 1956, na což odkazuje uzavření dohody „o vzájemné obraně“ Mutual Defense Treaty z roku 1954.

Z celkového objemu pomoci 90 % tvořily dary a jen 10 % odpovídalo půjčkám.

Vojenská pomoc tvořila 60 % a ekonomická 40 % z celkové částky.²⁸ Přesto, že větší suma americké pomoci směřovala na vojenské výdaje, stejně tak značná část ekonomické pomoci putovala na podporu vojenské obrany Tchaj-wanu.²⁹ Obecná ekonomická pomoc obsahovala položky označené jako „podpora obrany”, „technická spolupráce” a „přímá podpora obranných sil”. Tyto složky pak tvořily doplňkové zdroje pro vojenské operace. Stejně tak byla část ekonomické pomoci využita na armádní výstavbu a zajištění zdrojů pro vojenskou spotřebu.³⁰ Pomoc armádě dále zahrnovala poskytnutí poradců, vojáků, zajištění řádného vojenského výcviku a také transfery a prodej zbraní a dalšího vojenského vybavení nutného na vybudování národní obrany.³¹ USA poskytly většinu vojenského vybavení zdarma. Díky těmto darům se také Tchaj-wan seznámil s pokročilejšími technologiemi, které americká armáda využívala.³²

Tabulka 1: Vývoj ekonomické a vojenské pomoci 1950–1967

Rozdělení 1950–1955 1956–1960 1961–1967 Celkem (v mil. USD)

Ekonomická pomoc 627,8 500,5 457,5 1 585,8

Vojenská pomoc 704,1 1 064,3 615,8 2 384,2

Zdroj: Taiwan Statistical Data Book 2002, s. 251 a LEE, Wei-chen; CHANG I-min. US Aid and Taiwan, s. 52. Vlastní úprava.

27 CHANG, David. U.S. Aid and Economic Progress in Taiwan, s. 154–155.

30 JACOBY, Neil H. Evaluation of U.S. Economic Aid to Free China, 1951–1965, s. 8.

(17)

Tabulka 2: Struktura americké pomoci Tchaj-wanu 1950–1967 Rozdělení

1950–1955 1956–1960 1961–1967 Celkem (v mil. USD)

Dary 1 133,9 1 442,7 820,7 3 575,3

Půjčky 20,0 122,1 252,6 394,7

Zdroj: JACOBY, Neil H. Evaluation of U.S. Economic Aid to Free China, 1951–1965, s. 8 a LEE, Wei- chen; CHANG I-min. US Aid and Taiwan, s. 52. Vlastní úprava.

Další část ekonomické pomoci byla investována do obnovy infrastruktury, elektrifikace, těžby, vzdělání, veřejné správy, bydlení, komunitního rozvoje a na podporu zemědělské produkce. V těžebním a průmyslovém sektoru patřila mezi hlavní příjemce odvětví, která vyráběla hnojiva a zpracovávala cukr. Produkce rýže, která byla silně závislá na množství hnojiv, společně s cukrem tvořily hlavní vývozní položky Tchaj-wanu už v období japonské koloniální nadvlády až do padesátých let. Proto i velká část podpory USA mířila právě do oblasti výroby hnojiv a zpracování cukru. Během prvních let pomoci představoval vývozní objem cukru a rýže ročně průměrně 100 milionů USD, což zemi přineslo velké devizové rezervy.³³ Celkově byla ekonomická pomoc poskytována rovnoměrněji než vojenská, v průměru bylo Tchaj-wanu ročně poskytnuto 100 miliónů dolarů, a to až do roku 1965. Tato suma tvořila přibližně 10 % HNP země.³⁴

Cílem americké pomoci bylo také uzdravení bankovního systému země. Na konci padesátých let se Spojené státy snažily pro americké soukromé podniky zlepšit investiční prostředí na Tchaj-wanu. Na základě tohoto podnětu Rada pro pomoc USA (CUSA) dokončila a oznámila na konci roku 1959 celkem 19 opatření, jejichž úkolem bylo zlepšit kondici finančního a ekonomického sektoru. Týkala se například zavedení režimu centrálního bankovnictví, úprav úrokových sazeb a úvěrů a definování činnosti centrální banky a komerčních bank. Centrální banka nakonec obnovila činnost v červenci roku 1961.³⁵ Americká pomoc směřovala nejen k ekonomickému růstu celé země, ale také k sociálnímu rozvoji a celkové modernizaci ostrova. Souběžně s ekonomickým pokrokem došlo také ke zlepšení v oblasti zdravotnictví, vzdělání, v urbanizaci, mobilitě, komunikaci a organizaci života Tchajwanců.³⁶

36 JACOBY, Neil H. Evaluation of U.S. Economic Aid to Free China, 1951–1965, s. 51.

(18)

Americká mise na Tchaj-wanu přispěla také k vytvoření volnějšího prostředí pro obchod a podnikání, ale tento model nebyl zcela slučitelný se západními modely ekonomického rozvoje. Američtí úředníci působící na ostrově museli pozměnit své představy o volném trhu a spolupracovat s tchajwanskými úředníky při vytváření politické ekonomie, která byla později popsána jako „asijský model“ ekonomického rozvoje.³⁷ V takovém ekonomickém systému hraje důležitou roli vláda, která je aktivní a podílí se na procesu industrializace rozvojové země. Vláda v těchto zemích také investuje a řídí vývoj vybraných sektorů ekonomiky s cílem stimulovat růst ostatních odvětví s důrazem na soukromý sektor. V tchajwanském případě se vláda zaměřila především na podporu a stabilitu bankovního a finančního systému a stimulaci mezinárodního obchodu za pomoci zemědělského sektoru jako hlavního zdroje hospodářské stability a růstu země.³⁸

Autor Robert Fürst ve svém příspěvku k demokratickému vývoji na Tchaj-wanu také poukazuje na fakt, že přítomnost Američanů neměla pouze ekonomické dopady, ale také ovlivnila vývoj vnitrostátní politické situace. I přestože vláda Kuomintangu byla prakticky vládou jedné strany, Fürst se nedomnívá, že by tento autoritativní režim byl až tak tvrdý, jako tomu bylo na pevninské Číně. Argumentuje relativní volností soukromého sektoru, právem obyvatelů ostrova na svobodné náboženské vyznání, vládní složky se ani nepokoušely o řízené čistky ve vybraných sociálních a vládních vrstvách. Byl to režim, který se veřejně stavěl do opozice ke komunistickému režimu na pevnině, a jako příjemce americké pomoci nemohla jít země zcela proti hodnotám a ideálům západních mocností.³⁹ Nicméně by se ale nemělo také zapomínat na dobu těsně po válce, zejména na rok 1947, kdy tento stejný KMT režim bez sebemenšího zaváhání usmrtil a nechal popravit tisíce občanů ostrova a jeho hlavní vyjednávací zbraní bylo především zastrašování, což také platilo v otázce implementace pozemkové reformy. Například autorské duo Park a Johnston ve své práci upozorňují, že jakákoli opozice, která by vzešla z řad majitelů půdy, by byla pomocí zastrašovacích metod, s odkazem na „chaotické období“ mezi lety 1945–1947, jak jej nazývali, zahnána do kouta.⁴⁰

37 CULLATHER, Nick. “Fuel for the Good Dragon”: The United States and Industrial Policy in Taiwan, 1950–1965, s. 4.

38 PARK, Jong H. The East Asian Model of Economic Development and Developing Countries, s. 341.

39 FÜRST, Rudolf. Tchajwanská mladá čínská demokracie, s. 7–8.

40 JOHNSTON Bruce; PARK Albert. Rural Development and Dynamic Externalities in Taiwan's Structural Transformation, s. 198.

(19)

2.2 Řídicí instituce americké pomoci

Americkou pomoc na Tchaj-wanu řídilo několik institucí jak ze strany USA, tak i Tchaj-wanu. Američané spravovali hospodářskou pomoc prostřednictvím organizace s názvem Agency for International Development (AID), vojenskou pomoc měla na starost poradní skupina Military Assistance Advisory Group (MAAG). Na obě skupiny dohlížel americký velvyslanec na Tchaj-wanu. AID oficiálně vznikla v roce 1961 a fungovala až do roku 1965. Měla ale několik předchůdců. Mezi lety 1948–1951 fungovala Economic Cooperation Administration (ECA), která působila ještě také na pevninské Číně. V letech 1951–1953 fungovala Mutual Security Agency (MSA), následovala Foreign Operation Administration (FOA) v letech 1953–1955 a International Cooperation Agency mezi lety 1955–1961, která byla reformována právě do podoby AID.⁴¹

Kuomintang také zřídil několik organizací, které měly pomoci řídit americkou hospodářskou pomoc. Vznikla Hospodářská stabilizační rada (ESB) a Rada pro pomoc USA (CUSA). Obě organizace pomáhaly úředníkům z MAAG a AID řídit distribuci americké pomoci. Zpočátku se komise zaměřily především na rehabilitaci země po válce a snažily se řešit nedostatek základních životních potřeb pro obyvatele ostrova a stabilizovat cenovou hladinu. Pomoc také zahrnovala zajištění dovozu hnojiv, bavlny, ropy a dalších kapitálových statků pro opětovné nastartování činnosti tchajwanských farem a továren.⁴²

CUSA i ESB vznikly na popud amerických poradců, obě organizace měly nadřazené postavení oproti ostatním vládním organizacím Tchaj-wanu, takže byly důležité při rozhodování o strategii rozvoje země a při tvorbě čtyřletých ekonomických plánů, prostřednictvím kterých byl naplánovaný vývoj tchajwanského hospodářství. Kromě těchto dvou organizací vznikl také Smíšený výbor pro průmyslovou obnovu (JCIRR) a Společná komise pro obnovu venkova (JCRR), která byla původně založena v roce 1948 na pevninské Číně a jejímž hlavním cílem byla zemědělská správa a produkce potravin. Právě JCRR dohlížela na uskutečnění pozemkové reformy na Tchaj-wanu

42 GRAY, Kevin. U.S. Aid and Uneven Development in East Asia, s. 45–46.

(20)

a sehrála důležitou roli během rozvoje celého zemědělského sektoru (více o JCRR v kapitole 3).⁴³

V roce 1965 byla činnost AID oficiálně ukončena, ale spolupráce mezi Tchaj-wanem a USA pokračovala nadále. USA dodávaly Tchaj-wanu zemědělské zboží podle zákona Public Law 480, a to až do 70. let. Do roku 1973 pokračovala také vojenská podpora země, po tomto roce USA nabízely Tchaj-wanu pomoc ve formě bankovních půjček na nákup vojenského vybavení.⁴⁴ V roce 1965 se vlády Tchaj-wanu a USA také dohodly na zřízení čínsko-amerického fondu pro hospodářský a sociální rozvoj.

Hlavním cílem fondu bylo poskytovat podporu strategickým průmyslovým a finančním institucím při zavádění programů na podporu celkové ekonomické výstavby a sociálního rozvoje země, a to za pomoci půjček, investic a dotací.⁴⁵ Fond financoval například program povinné školní docházky, plán na kontrolu porodnosti země, nákup lékařského vybavení, výstavbu vodovodních systémů atd.⁴⁶

K úspěšné exekuci americké pomoci přispěly také vzájemné vztahy mezi vládnoucími složkami KMT a USA. Za celou dobu poskytované pomoci (1950–1965) nedocházelo mezi oběma zeměmi k výraznějším rozepřím a spolupráce probíhala hladce.

Samozřejmě byla vzájemná potřeba oboustranná, USA se snažily udržet si dominantní postavení v regionu a příslušníci KMT zase chtěli zabránit komunistické intervenci na ostrově. Mohlo by se zdát, že Tchaj-wan byl držen v šachu kvůli finančním prostředkům, které potřeboval a které byly navíc ratifikovány každý rok americkým Kongresem, takže pomoc nebyla dopředu jistá, ale i přesto se KMT podařilo zachovat si značnou autonomii.⁴⁷ Jak například uvádějí Lee a Chang ve své studii s názvem US Aid and Taiwan⁴⁸, ostrov nebyl zcela závislý na USA a zachoval si část své suverenity při implementaci hospodářské politiky, což byl také důvod, proč se zemi podařilo tuto pomoc využít tak efektivně. USA prosadily řadu svých požadavků, ale jejich dominance nebyla úplná, především pokud šlo o národní politiku Tchaj-wanu.

K ekonomickému růstu země tedy nepřispěly jen Spojené státy, svou roli také sehrály kulturní a historické aspekty země, stejně jako předválečná a poválečná pozice Tchaj- wanu v celém asijsko-pacifickém regionu.

44 Tamtéž, s. 108.

46 Tamtéž, s. 75.

(21)

2.3 Vývoj zahraničních vztahů mezi USA a Tchaj-wanem

USA sehrály významnou roli nejen na poli hospodářského růstu Tchaj-wanu, ale také na mezinárodní politické úrovni, která rovněž přispěla ke stabilitě země a k podpoře rozvojových snah ostrova. USA až do roku 1978 udržovaly diplomatické styky s Tchaj- wanem, který uznávaly za oficiální Čínskou republiku (ROC). Hlavním cílem této americké zahraniční politiky bylo především zabránit komunistům z Číny v šíření jejich vlivu a k tomu USA potřebovaly v Pacifiku najít dlouhodobého partnera.⁴⁹ Tchaj-wan tedy těžil ze svého strategického postavení, které bylo zásadní pro americké globální ambice v regionu. Tchaj-wan na oplátku získal vojenskou ochranu a podporu ekonomického růstu. Mezi oběma zeměmi na základě toho vznikl komplexní systém vzájemných závislých vztahů.⁵⁰

Na konci čtyřicátých let nebyla ovšem politika USA vůči Tchaj-wanu vůbec čitelná a na nějakou dobu se Spojené státy stáhly ze scény. Samotné ministerstvo zahraničí USA předpokládalo, že je pouze otázkou času, než komunisté získají nad ostrovem kontrolu, a na počátku padesátých let tak Spojené státy dokonce na chvíli ukončily podporu KMT na Tchaj-wanu.⁵¹ Situace se opětovně změnila s vypuknutím korejské války. Americký prezident Harry Truman veřejně vyjádřil Tchaj-wanu podporu a označil možnou komunistickou okupaci ostrova za přímé ohrožení bezpečnosti v Pacifiku. Současně vyslal do této oblasti sedmou námořní flotilu, jejímž úkolem bylo ochránit území Tchaj-wanu a přilehlých ostrovů. Truman dále uvedl, že budoucí otázka Formosy bude vyřešena až s obnovou bezpečnosti v Pacifiku, po mírovém urovnání s Japonskem nebo podle uvážení OSN.⁵²

V dalších letech docházelo k postupnému utužování vztahů mezi oběma zeměmi.

Dokazovala to například již zmíněná dohoda o vzájemné vojenské spolupráci Mutual Defense Treaty (MDT), která byla podepsána v roce 1954. Tchaj-wan i USA si prostřednictvím této dohody garantovaly vzájemnou ochranu a dohoda se stala základním kamenem americko-tchajwanských vztahů na následujících 26 let.⁵³

51 Memorandum by the Assistant Secretara of State for Far Eastern Affairs Dean Rusk to Secretary of State, April 17, 1950. Dostupné zde.

52 Foreign Relations of the United States, 1950, Korea, Volume VII, Statement Issued by the President on June 27, 1950. Dostupné zde.

(22)

Díky této alianci Tchaj-wan získal mezinárodní legitimitu. Podpora USA také umožnila Taipei udržet si místo v Radě bezpečnosti OSN (do roku 1971) a v dalších mezinárodních organizacích, ostrovní země díky tomu udržovala diplomatické vztahy s mnoha globálními státy.⁵⁴ Na začátku roku 1955 byla americkým Kongresem přijata také rezoluce s názvem Formosa Resolution, díky níž mohl americký prezident disponovat značnými pravomocemi v případě ohrožení bezpečnosti Tchaj-wanu. I díky této rezoluci se USA angažovaly v krizích, které v letech 1955, 1958 a 1962 zasáhly Tchajwanskou úžinu, čímž se ještě více prohloubila spolupráce obou zemí.⁵⁵

Od poloviny šedesátých let se Spojené státy začaly pomalu orientovat směrem k Čínské lidové republice. První náznaky přišly v podobě zmírnění zákazu cest do ČLR, postupně se ozývaly také hlasy volající po zrušení embarga na veškerý strategický obchod s Čínou. Tyto hlasy také vyjadřovaly podporu politice, která by vedla k vytvoření tzv. „dvou Čín”, kde by každá země měla svého zástupce v Radě bezpečnosti OSN, tento plán byl ale na několik let pozdržen kulturní revolucí v ČLR.⁵⁶ V 70. letech se americký prezident Richard Nixon a jeho ministr zahraničí Henry Kissinger snažili vést tzv. trojúhelníkovou diplomacii v rámci své zahraničně-politické strategie mezi Čínou a Sovětským svazem. Tato politika vyvrcholila uznáním vlády Pekingu jako legitimní vlády Číny v roce 1979.⁵⁷ Tchaj-wan tyto postoje do určité míry očekával a nijak ho diplomatické kroky USA nepřekvapily. Čankajšek byl údajně v té době v tajném kontaktu s představiteli ČLR, kteří jej postupně informovali o krocích USA.

Tato tajná spolupráce mohla být snahou obou zemí zabránit strategii, která by vedla k vytvoření „dvou Čín”, a znemožnit tak Japonsku znovu teoreticky získat Tchaj-wan pod svá křídla. V konečném důsledku vedla mezinárodní politika USA k rychlejší implementaci demokratických změn na ostrově a zapojila více původních obyvatel do činnosti vlády.⁵⁸

Spojené státy rozvázaly oficiální styky s Tchaj-wanem na konci roku 1978, respektive v lednu roku 1979, kdy došlo k vypovězení dohody o vzájemné obraně (Mutual Defense Treaty) z roku 1954 a veškerá americká vojska opustila území této země.⁵⁹ V dubnu 1979 byl americkým Kongresem přijat tzv. zákon o vztazích s Tchaj-wanem (Taiwan

54 STOCKTON, Hans; YEH, Yao-Yuan. Taiwan: The Development of an Asian Tiger, s. 51.

55 Office of the Historian: The Taiwan Straits Crises: 1954–55 and 1958. Dostupné zde.

57 QIMAO, Chen. The Taiwan Issue and Sino-U.S. Relations: A PRC View, s. 1162.

59 QIMAO, Chen. The Taiwan Issue and Sino-U.S. Relations: A PRC View, s. 1162.

(23)

Relations Act – TRA), který upravoval vztahy s USA na neoficiální úrovni tak, aby mohly být zároveň zachovány diplomatické vztahy s Čínou. Spojené státy si tímto krokem chtěly pohlídat své bezpečnostní a obchodní zájmy na Tchaj-wanu. I díky tomuto zákonu USA nepřerušily prodej zbraní na Tchaj-wan.⁶⁰

60 KAN, Shirley; MORRISON, Wayne. U.S.-Taiwan Relationship: Overview of Policy Issues, s. 595.

(24)

3 Pozemková reforma a fáze její implementace

Na konci druhé světové války bylo zemědělství hlavním hospodářským sektorem Tchaj-wanu a důležitým zdrojem obživy místních obyvatel, ostatně více než polovina populace pracovala na konci roku 1945 v zemědělském sektoru. Po přesunu Kuomintangu na ostrov bylo zřejmé, že k udržení politické moci je potřeba hospodářského oživení země, především pak zajištění její potravinové soběstačnosti.

Tudíž byla nutná i pozemková reforma, která byla postupně provedena ve třech fázích mezi lety 1949–1953. Finanční a technické zázemí pozemkové reformě poskytla Společná komise pro obnovu venkova (JCRR), která se velkým dílem zasadila o její úspěšnou implementaci a následnou správu i v dalších letech.

3.1 Společná komise pro obnovu venkova

Američané byli přesvědčeni, že k porážce Kuomintangu na pevninské Číně dopomohla neschopnost režimu zlepšit život rolníků na vesnici, čemuž chtěli na Tchaj-wanu zabránit, a zvolili proto podporu rolníků jako jednu ze svých hlavních priorit. K tomu měla napomoci Společná komise pro obnovu venkova (JCRR) a pozemková reforma, která byla komisí spravována. JCRR vznikla již v roce 1948 na pevninské Číně a měla především sloužit k potlačení sil čínských komunistů tím, že podpoří právě agrární politiku země. KMT se ale k realizaci pozemkové reformy na pevnině nikdy neodvážil, a to především kvůli vazbám politických elit na významné vlastníky půdy. Komise byla řízena pěti členy. Dva byli jmenováni čínskou stranou a tři americkou.⁶¹

Činnost komise byla následně obnovena na Tchaj-wanu, kde již příslušníci KMT nemohli obviňovat za selhání agrární politiky komunisty. Na obnovení funkce komise ostatně výrazně tlačila i americká strana, aby zajistila co nejefektivnější řízení zemědělské správy.⁶² V rozvoji zemědělského sektoru na Tchaj-wanu měla JCRR hlavní inovační roli. Pomáhala vládě při plánování a koordinaci zemědělských programů a poskytla technickou a finanční pomoc různým agenturám či organizacím, a to jak ze soukromého, tak i z veřejného sektoru. Vytvořila integrovaný program rozvoje zemědělství a venkova, včetně technologických vylepšení a institucionálních změn. Představila nové a vylepšené odrůdy plodin a plemen zvířat, inovovala

61 CHANG, David W. U.S. Aid and Economic Progress in Taiwan, s. 156–157.

(25)

zavlažovací systémy a aplikaci hnojiv a pesticidů. Během pozemkové reformy stála také za reorganizací sdružení zemědělců a dalších podobných organizací.⁶³ Zaměstnanci JCRR také poskytli technické zázemí a pomoc při plánování a exekuci vládních čtyřletých hospodářských plánů v zemědělském sektoru, první byl představen v roce 1952. Komise sloužila jako koordinátor v záležitostech týkajících se celkového národního zemědělského plánu.⁶⁴

Finance, které byly komisí poskytovány na obnovu venkova, měly formu půjček nebo grantů pro specifické projekty. Financovala se nejen pozemková reforma, ale také činnost rolnických asociací, včetně rybářských či zavlažovacích, nebo také práce na vylepšení infrastruktury ve venkovských oblastech (elektrifikace, vodovody).

Celkové finanční prostředky, které komise poskytla na zemědělské programy mezi lety 1949–1951, se pohybovaly okolo 65,8 milionu USD ve formě půjček, jež směřovaly na realizaci několika průmyslových projektů. Šlo například o výstavbu vodních nádrží, železnic, hydroenergetických elektráren či rybolovu. Mezi lety 1951–1963 tvořil rozpočet JCRR 24 % z celkové americké pomoci Tchaj-wanu. Celkově 59 % z objemu investic do zemědělství pocházelo z dotací, které poskytla JCRR.⁶⁵ Dohromady komise schválila a realizovala do konce roku 1965 více než šest tisíc projektů a utratila celkem 4 000 milionů NTD a 7 milionů USD. Celkem bylo v letech 1953–1965 použito na investice do zemědělství 13 330 milionů NTD.⁶⁶

Komise také ve spolupráci s ministerstvem zemědělství USA (a s pomocí Rockefellerovy nadace) vybírala tchajwanské studenty pro zahraniční studium v USA s cílem dosáhnout co nejkvalitnějšího vzdělání v oboru zemědělských věd a technologií.

Celkem takto získalo mezi lety 1951 až 1971 studijní stipendium v USA přes tři tisíce Číňanů a Tchajwanců. Tito specialisté, kteří měli zkušenosti ze zahraničních studií, se poté zapojovali do řízení projektů spolu s americkými experty a kvalifikovanými Tchajwanci a Číňany.⁶⁷

63 WU, Yuan-li; YEH, Kung-chia. Growth, Distribution, and Social Change: Essays on the Economy of the Republic of China, s. 130.

64 WANG, Y. T. Chinese-American Joint Commission on Rural Reconstruction (JCRR): Its organisation, policies and objectives, and contributions to the agricultural development of Taiwan, s. 181.

65 TSA, Henry. The peasant movement and land reform in Taiwan 1924–1951, s. 208–209.

66 WU, Yuan-li; YEH, Kung-chia. Growth, Distribution, and Social Change: Essays on the Economy of the Republic of China, s. 131.

(26)

3.2 Pozemková reforma

Pozemková reforma měla především řešit několik zásadních problémů, kterým čelili nájemníci půdy. Hlavním cílem vlády bylo eliminovat koncentrované vlastnictví půdy, jež byla držena minoritní skupinou zemědělců. Ti tuto půdu pronajímali farmářům, kteří ji následně obdělávali a starali se o ni. Ovšem nájemci byli často nuceni platit přemrštěné nájemné, které přesahovalo polovinu roční produkce jejich hlavní pěstované plodiny. Celkově bylo pro nájemníky také těžké si půdu udržet, většinou neexistovala mezi vlastníkem a nájemcem ani žádná právní dokumentace, která by jejich dohodu stvrzovala. Vlastníci půdy tak velmi snadno mohli půdu nabídnout někomu jinému s vyššími ročními výnosy. Nájemné se také lišilo podle typu obdělávané půdy a většinou se platilo v naturáliích. Nájemníkům byla účtována fixní částka rýže bez ohledu na to, jakou úrodu nájemce měl, pokud pěstoval jinou plodinu, musel ji na trhu vyměnit za rýži, aby mohl nájemné zaplatit.⁶⁸ Chang je přesvědčen, že právě tyto vlastnické struktury vedly k omezené produktivitě půdy a negativně ovlivnily motivaci zemědělců k větší produkci, což ve výsledku vedlo ještě k větší chudobě obyvatel na venkově.⁶⁹

I přesto, že vztahy mezi nájemci a pronajímateli nebyly ideální, nevyvolávaly žádné větší protesty ze stran nájemců. Hsu a Liao ve své práci uvádí, že tento druh nájemního vztahu má na Tchaj-wanu více než 300letou tradici a protesty proti vykořisťujícím podmínkám byly spíše výjimkou. Jedním z důvodů je samozřejmě mocenská nerovnost, která dávala pronajímatelům moc velmi snadno zrušit nájemný vztah, ale je tu také druhý faktor v podobě ideologického rámce, převládajícího na Tchaj-wanu, který nastavuje vztah obdělávajícího zemědělce a vlastníka půdy téměř až do role syna a otce, takto hluboko zakořeněná víra prakticky znemožnila provádět jakékoli protestní aktivity. Autoři se domnívají, že tento fakt také vysvětluje, proč se do roku 1952, po prvních dvou fázích reformy, objevilo přibližně 29 tisíc případů, kdy chtěli nájemci nově nabyté pozemky vrátit svým pronajímatelům. Je tedy možné se domnívat, že zásahy vládních složek KMT hrály důležitou roli především v rámci přerozdělení půdy, k němuž by ze stran nájemců a pronajímatelů pravděpodobně nikdy nedošlo, reforma tak nájemcům přinesla značné výhody.⁷⁰

68 CHANG, Yen-Tien. Land Reform and Agricultural Development; Experience of Taiwan, s. 107.

69 Tamtéž, s. 107–108.

70 HSU, Shih-Jung; LIAO, Li-Min. Revisit of Taiwan Land reform Experiences, s. 501–502.

(27)

3.2.1 Snížení pachtovného za pronajatou zemědělskou plochu

Program s názvem „Farmland Rent Limitation Program” z roku 1949 se zabýval snížením výše pronájmu ze zemědělských ploch. Garantoval nájemcům půdy, že nezaplatí jejímu vlastníkovi více než 37,5 % z hodnoty z roční produkce hlavní plodiny, která se na půdě pěstovala. Před realizací programu bylo zvykem zaplatit průměrně 50 % z roční produkce (v některých případech dokonce až 70 %), celkově tedy došlo k redukci zaplaceného nájemného vlastníkům půdy nejméně o 12,5 %.⁷¹ Snížení nájemného znamenalo pro nájemce půdy velké finanční odlehčení. Nájemné se většinou počítalo z hodnoty roční produkce hlavní pěstované plodiny. Suma byla posuzovaná místním výborem pro nájemné hospodaření, městským či okresním úřadem a následně finálně schválena tchajwanskou vládou.⁷² Tchaj-wan těžil také z funkčního katastrálního systému, podle kterého byly prozkoumány všechny registrované pozemky a půdní oblasti. Tento systém vznikl ještě před zahájením pozemkové reformy. Dále bylo v rámci programu stanoveno, že smlouva o pronájmu musela mít písemnou podobu a obsahovat všechny právní a úřední náležitosti. V rámci programu bylo dále zakázáno vybírat nájemné předem a délka nájmu nemohla být kratší než 6 let.⁷³

Samotná realizace programu se ovšem neobešla bez obtíží. V první fázi vláda řešila neochotu vlastníků půdy, kteří nechtěli pronajímat půdu s odůvodněním, že si raději budou pozemek obhospodařovat sami. Tímto by však ohrozili živobytí nájemců půdy a samozřejmě i životaschopnost celého programu. Následně se tento problém ošetřil zákonem, který zakazoval pronajímatelům půdy rušit s nájemníky smlouvy před vypršením doby pronájmu. Po vypršení platnosti smlouvy mohl vlastník půdy přerušit vztah s nájemníkem, ale jen v případě, že byl schopen sám půdu obhospodařovat.⁷⁴ 3.2.2 Prodej veřejných zemědělských pozemků

Druhý reformní zákon „Sale of Public Land Program” byl poprvé představen již v roce 1948 a jeho hlavním cílem bylo především zmírnit nezaměstnanost na venkově rekultivací půdy financovanou prodeji veřejných pozemků. Projekt byl pozastaven

71 CHRISTENSEN, Raymond. Taiwan’s Agricultural development: Its relevance for developing countries today, s. 46.

72 YANG, Martin Maochun. Socio-economic results of land reform in Taiwan, s. 40–41.

73 LI, Kuo-ting. Evolution Of Policy Behind Taiwan’s Development Success, s. 68.

74 YANG, Martin Maochun. Socio-economic results of land reform in Taiwan, s. 42.

(28)

v roce 1949 a obnoven opět v roce 1951.⁷⁵ Jednalo se především o prodej veřejné půdy, která patřila dříve pod japonskou administrativu a po roce 1945 spadla pod čínskou samosprávu na ostrově. Celková plocha veřejné zemědělské půdy na Tchaj-wanu činila do roku 1945 přibližně 21 % (176 030 ha), tedy více než jednu pětinu celkové půdy na ostrově. V roce 1947 bylo z této rozlohy okolo 59 % pronajato 130 tisícům rodin a v roce 1951 bylo přibližně 61 105 ha půdy prodáno více než 120 tisícům rodin.⁷⁶ Tento program představoval předstupeň před poslední fází reformy, která měla za cíl přerozdělit půdu od jejich původních neaktivních vlastníků k aktivním rolníkům.

V rámci této druhé fáze si stát ponechal pouze část pozemků, které sloužily k pěstování třtinového cukru, část také zůstala ve využití vládních oddělení či škol, zbytek veřejné půdy byl rozprodán. Půda k prodeji byla nabízena v první řadě zemědělcům, kteří se o danou půdu starali, pokud odmítli či z jiného důvodu byla zamítnuta jejich žádost o odkup, pořadí dalších zájemců se poté řídilo podle kritérií, zda se jednalo o zemědělce obdělávajícího půdu, zemědělského dělníka či osobu zajímající se o obdělávání půdy atd. Jedna rodina mohla odkoupit od 0,5–2 chia⁷⁷ rýžového pole nebo 1–4 chia suché půdy (nezavlažované). Ceny půdy se lišily podle kategorií a úrodnosti a pohybovaly se okolo 2,5násobku hodnoty ročního výnosu hlavní plodiny každé zemědělské plochy.

Hodnota byla vyjádřena v zemědělských produktech, část plateb také mohla být zaplacena v zemědělské produkci. Kupní cena musela být zaplacena ve dvaceti stejných pololetních splátkách.⁷⁸

Prodej veřejné půdy probíhal od roku 1948 v několika fázích až do roku 1958. Některé veřejné pozemky byly z prodeje vyřazeny z důvodu rizika povodní, malé úrodnosti nebo z důvodu státních záležitostí. Tento druhý program připravil cestu k poslední fázi pozemkové reformy.⁷⁹

3.2.3 Program pro přerozdělení půdy nájemníkům

Program z roku 1953 „Land-to-The-Tiller“ především sloužil k transformaci nájemců půdy do role vlastníků, kteří se o půdu zároveň starali a obhospodařovali ji. Zajištěno

75 KOO, Anthony. The role of land reform in economic development: a case study of Taiwan, s. 35.

76 RAYMOND, Apthorpe. The burden of land reform in Taiwan: An Asian model land reform re- analysed, s. 524.

77 Chia je tradiční označení měrné jednotky zemědělské půdy, která se užívala na Tchaj-wanu. 1 chia představuje přibližně 0,9699 hektaru půdy.

78 KOO, Anthony. The role of land reform in economic development: a case study of Taiwan, s. 36.

(29)

to bylo prostřednictvím povinného výkupu pronajatých zemědělských pozemků ze strany vlády a jejich následným prodejem rolníkům, kteří se o danou půdu skutečně starali. Hlavním cílem programu bylo pomoci rolníkům získat vlastní půdu bez větší finanční zátěže a přeměnit některé farmářské statky na průmyslové podniky.⁸⁰ Tato fáze reformy se snažila vyřešit překážku v podobě úzké sociální skupiny vlastníků půdy, kteří vlastnili pozemky o velké rozloze, ale nic na ní nepěstovali nebo pouze na její části a zbytek pronajímali jiným zemědělcům. Systém pronajímání půdy vedl často k vykořisťování jejich nájemců, kteří byli nuceni platit vysoké sumy za její obhospodařování, kvůli čemuž byli často demotivováni vyprodukovat cokoli navíc.⁸¹ Před samotnou implementací programu muselo být vyřešeno několik přípravných úkolů. Vláda v první řadě provedla celkovou klasifikaci podmínek vlastnictví půdy na ostrově. Byl proveden průzkum, který trval rok a půl, a jeho výsledkem bylo přes šest milionů klasifikačních karet, jež se staly základním materiálem pro začátek programu. Druhým úkolem bylo přijetí nezbytných právních předpisů.⁸² Program byl nakonec schválen 20. února 1953 a obsahoval body vymezující velikost pozemku zakoupeného vládou, převod pozemků, nákupní a prodejní ceny, vlastnické právo zemědělců či roli zemědělců.⁸³ Pronajímatelé půdy si mohli nechat pouze 3 chia rýžových (zavodňovacích) polí a 6 chia suché půdy střední kvality. Vláda poté odkoupila veškerou půdu nad touto povolenou hranicí a prodala ji nájemcům, zemědělcům bez půdy a dalším způsobilým osobám. Cena půdy byla stanovena na 2,5násobek ročního výnosu hlavní plodiny. Kupující ji mohli splácet deset let po dvaceti splátkách (v hotovosti nebo naturáliích). Platby, které musel kupující uskutečnit, nesměly překročit 37,5 % hodnoty ročního výnosu hlavních plodin, součástí byla také daň z pozemků. Kupující mohli k financování využít fond, z něhož byly poskytovány půjčky s nízkou úrokovou sazbou. Kromě toho byla zemědělcům poskytnuta technická podpora v podobě moderních farmářských technologií.⁸⁴

Zájmy původních vlastníků měly být chráněny dvěma způsoby: pozemky, které byly povinně vykoupeny, měly být odkoupeny za rozumnou cenu a pronajímatelům měly být ponechány také 3 chia půdy střední kvality pro zajištění jejich živobytí během

80 LI, Kuo-ting. Evolution Of Policy Behind Taiwan’s Development Success, s. 70.

82 TANG, Hui-Sun; CHEN, Jen-Lung. Land-to-the-Tiller Policy and Its Implementation in Formosa, s. 196.

83 Tamtéž, s. 197–198.

84 CHANG, Yen-Tien. Land Reform and Agricultural Development; Experience of Taiwan, s. 111.