VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE
Fakulta mezinárodních vztahů
Obor: Mezinárodní politika a diplomacie
EU jako aktér v boji proti dezinformacím
Diplomová práce
Vypracoval: Bc. Vojtěch Řehák
Vedoucí práce: Mgr. Ing. Markéta Votoupalová, Ph.D.
Rok vypracování: 2021
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a vyznačil všechny citace z pramenů.
V Praze dne 5. 12. 2021
Bc. Vojtěch Řehák
Poděkování
Rád bych tímto poděkoval Mgr. Ing. Markétě Votoupalové, Ph.D. za vedení mé práce, cenné rady a vstřícnost.
Obsah
Seznam tabulek
Úvod ... 1
1. Aktérství EU ... 4
1.1 Čtyři dimenze aktérství EU ... 7
1.2 Rámce a rámování ... 9
1.3 EU jako rámující aktér ... 13
2. Boj proti dezinformacím ... 17
2.1 Dezinformace ... 17
2.2 Šíření dezinformací ... 19
2.3 Boj proti dezinformacím na úrovni EU ... 22
2.4 Boj proti dezinformacím na úrovni členských států ... 25
3. Metodologie ... 27
4. Diskurz institucí EU ... 29
5. Český politický diskurz ... 32
5.1 Vládní diskurz ... 32
5.2 Diskurz politických stran a politiků ... 36
6. Rámování boje proti dezinformacím ... 40
Závěr ... 43
Seznam použitých zdrojů ... 46
Seznam tabulek
Tabulka 1: Podmínky rámování a témata diskurzu institucí EU ... 31
Tabulka 2: Porovnání témat diskurzu institucí EU a vlády ČR ... 36
Tabulka 3: Porovnání témat diskurzu institucí EU a českých politických stran a politiků ... 39
Tabulka 4: Rámování boje proti dezinformacím ... 42
1
Úvod
Se zintenzivňující se evropskou integrací v posledních desetiletích se stává vliv Evropské unie (EU) na členské státy i ostatní aktéry mezinárodních vztahů stále diskutovanější otázkou.
Ačkoliv byla Evropská společenství (ES) v minulosti v rámci výzkumu vnímána spíše jako seskupení několika dílčích aktérů, v současnosti je již EU přijímána jako jednotný, autonomní aktér (Kratochvíl 2011). Aktérství EU v minulosti zkoumalo vícero autorů, a tak se i náhledy na jeho podstatu liší (Cosgrove, Twitchett 1970; Sjöstedt 1977; Allen, Smith 1990; Jupille, Caporaso 1998; Thomas 2012; Groen, Niemann 2013). Tato práce bude vycházet z teorie Petra Kratochvíla, podle kterého se dá aktérství EU analyzovat ve čtyřech dimenzích (Kratochvíl, Šimon 2011). Ty se odvíjejí od směru působení instituce a od toho, zda je na danou problematiku nahlíženo z vnitřního či z vnějšího prostředí. Jednou z těchto dimenzí je rámování, které spočívá ve vytváření interpretačního rámce v určité problematice pro nižní úrovně unijní hierarchie, tedy například členské státy. Na danou oblast je tak na státní úrovni nahlíženo skrze rámec, který souvisejícím tématům vytvořila EU, a to především v diskurzu.
Ačkoliv je rámování jako dimenze aktérství relativně novým konceptem, lze ho aplikovat na mnoho otázek, které se týkají role EU v členských státech.
Jedním z fenoménů, který v posledních letech výrazně ovlivňuje vnitrostátní i mezinárodní prostor, je šíření dezinformací. S rostoucí digitalizací a prohlubující se globalizací se šíření nepravdivých zpráv za účelem vlastního zisku stalo celosvětovým problémem, který výrazně zasahuje do veřejného dění (Morgan 2018). EU proto již několik let skrze různé iniciativy aktivně bojuje proti šíření dezinformací, které považuje za hrozbu pro demokratické fungování států, organizací a společnosti (EK 2018b, 2020). Koordinace unijních a národních politik však naráží na několik překážek, které z většiny pramení z relativní novosti fenoménu a náročnosti jeho uchopení. Důležitou roli hraje také tenká hranice mezi potíráním dezinformací a omezováním svobody projevu. I tak EU, prostřednictvím několika iniciativ a stěžejních dokumentů, tvoří rámec, skrze který mohou členské státy na boj proti dezinformacím nahlížet.
V tak aktuální problematice, jakou je šíření dezinformací, může být právě adekvátní zarámování tématu a vytvoření interpretačních vzorců zásadní.
Závazné právní akty EU, kterými by se mohly v boji proti dezinformacím členské státy řídit, v současné době neexistují. Přístup států tak může do velké míry záviset na interpretaci unijního diskurzu. V ČR je téma dezinformací hojně skloňováno (Syrovátka a spol. 2020: 19), avšak není jasné, zda je v tomto ohledu EU považována za aktéra. Práce si proto klade výzkumnou
2
otázku, zda se daří EU rámovat českou politiku v boji proti dezinformacím. K zodpovězení výzkumné otázky bude v práci využita na jedné straně analýza diskurzu EU s využitím zásadních dokumentů unijních institucí, na straně druhé pak analýza českého politického diskurzu.
Rámování jako dimenzi aktérství EU většina autorů doposud opomíjela (Kratochvíl, Novák, Pojerová 2011), v posledních letech se objevily například práce zkoumající rámování energetické politiky (Kratochvíl, Cibulková, Beník 2011; Votoupalová 2018). Ačkoliv je výzkum rámování tak, jak ho představil Kratochvíl a spol., nepříliš rozšířeným přístupem k posouzení aktérství EU, je pro tuto práci a danou tématiku vyhovující. Rámování totiž může hrát důležitou roli při formování politik na národní úrovni. To, jakým způsobem je daná problematika zarámovaná, zasahuje do následného procesu tvorby politiky a může v důsledku ovlivnit její finální podobu (Lopéz-Santana 2006; Kratochvíl, Novák, Pojerová 2011: 10). Boj proti dezinformacím se svou aktuálností určitě řadí mezi témata, které EU chce a může zarámovat.
V teoretické části bude představena teorie aktérství EU v mezinárodních vztazích, včetně jejího historického vývoje a rozdílných přístupů. Hlavní důraz bude kladen na teorii vycházející z výstupů z projektu Petra Kratochvíla Evropská unie jako aktér v mezinárodních vztazích:
Analýza čtyř typů aktérství, a to především z textu EU jako aktér: analýza „rámování“ jako součásti aktérství Evropské unie. Po představení rámování jako dimenze aktérství EU se práce přesune k problematice dezinformací. K představení související teorie budou využity primárně definice institucí EU a orgánů české státní správy. Poté práce zasadí dezinformace do společenského kontextu a zaměří se na problematiku jejich šíření. V dalším oddílu pak budou představeny historické i současné unijní iniciativy, které mají za cíl omezit dezinformace ve veřejném prostoru. Nejen EU, ale také samotné státy mohou v rámci národní legislativy dezinformace regulovat, na což se zaměří další oddíl.
Poté práce přejde ke své stěžejní části, tedy k analýze diskurzu EU a českého politického diskurzu v boji proti dezinformacím. Diskurzní analýza může být provedena několika způsoby, tato práce pro zodpovězení výzkumné otázky využije tematickou analýzu diskurzu. Téma boje proti dezinformacím je na unijní úrovni zpracováno především v rámci koncepcí a shrnujících dokumentů (EK 2018a, 2018b, 2018d; Bayer a spol. 2019, 2021), které, kromě jiného, zahrnují přehled historických a současných iniciativ EU. Analýza diskurzu s využitím těchto dokumentů je vhodná pro určení hlavních témat boje proti dezinformacím, které následně mohou přejímat členské státy. Na české politické scéně se bojem proti dezinformacím zabývá množství orgánů
3
státní správy a institucí, ucelený přehled hlavních témat boje a iniciativ však v dané problematice chybí. Tematická analýza obou diskurzů tak zaplní mezeru, která se v současnosti v dané oblasti vyskytuje. Práce bude nejprve analyzovat diskurz EU a s využitím nejdůležitějších dokumentů vytyčí jeho hlavní témata. Cílem této kapitoly je vymezit tematický rámec, který boji proti dezinformacím organizace vytvořila.
V další části práce pak bude analyzován český politický diskurz v boji proti dezinformacím.
Jako první bude zkoumán vládní diskurz, tedy diskurz orgánů státní správy a institucí a úřadů spadající pod vládu ČR. Témata budou vytyčena s využitím především vládních dokumentů, tedy například auditů či koncepcí, které se dané problematice věnují. Druhá část analýzy českého politického diskurzu se zaměří na politické představitele a diskurz politických stran ČR. K posouzení rámování budou využity tři stěžejní otázky či kritéria, podle kterých lze tuto dimenzi aktérství zkoumat (Kratochvíl, Cibulková, Beník 2011: 398):
1) Je EU vnímána jako důležitý aktér a je na ní v rámci diskurzu odkazováno?
2) Shodují se témata, o kterých se v dané problematice debatuje, na unijní a národní úrovni?
3) Uvažují se v rámci národní politiky stejné kroky jako na unijní úrovni?
V další kapitole práce zasadí analýzu českého politického diskurzu do rámce, který tématu nastavila EU a zodpoví tak otázku, zda a jak EU rámuje českou politiku ohledně boje proti dezinformacím. Jelikož je téma boje proti dezinformacím relativně novým a velmi aktuálním tématem, práce může sloužit pro další výzkum spojený s přenosem diskurzu z evropské na národní úroveň. Zároveň nahlédne na problematiku unijní snahy o zastavení šíření dezinformací z národního hlediska a uplatněním teorie rámování přinese novou perspektivu v tématice, která bude zcela jistě aktuální i v dalších letech.
4
1. Aktérství EU
Studium role EU a jejího vlivu na mezinárodním poli se během desetiletí výzkumu výrazně posunulo. S vývojem a proměnami samotné instituce šel ruku v ruce také vznik různých konceptů a teorií, které zkoumaly mezinárodní vliv Evropských společenství (Manners 2010).
Od 60. let se začíná rozvíjet také studium evropské integrace jako samostatné vědní disciplíny.
Koncepty, které se v následujících desetiletích promítaly do různých pohledů na aktérství, mají významný vliv na formování novějších teorií, včetně teorie rámování, která je pro tuto práci klíčová.
Většina teorií zabývajících se aktérstvím EU má konstruktivistické základy, společenské procesy do velké míry ovlivňují identitu aktéra, která se skrze jejich vliv formuje a je závislá na kontextu a prostředí, ve kterém se aktér nachází a pohybuje (Bretherton, Vogler 2006).
Tradiční směry a teorie, které uznávají jako primární a téměř výlučné aktéry mezinárodních vztahů státy, však dlouho vliv EU jako celku na ostatní mezinárodní aktéry opomíjely. I studium evropské integrace bylo zprvu specifické vizí ES či EU jako několika subjektů či jako struktura, ve které se tyto subjekty pohybují a interagují (Kratochvíl 2011).
V 70. letech začaly teorie mezinárodních vztahů rozvíjet koncept aktérství a přiznávat aktérskou roli také nestátním subjektům, které do té doby byly vnímány jen velmi okrajově (Drieskens 2016). V roce 1970 se Cosgrove a Twitchett oddělili od hlavního proudu a zachytili stoupající vliv ES a OSN v mezinárodních vztazích. Koncept nových aktérů demonstrovali právě na těchto organizacích, přičemž ES označili jako aktéra regionálního a OSN jako aktéra globálního. Na aktérství je poukazováno skrze to, že obě organizace spoluexistují na mezinárodním poli se suverénními státy a zároveň s nimi interagují, navíc od nich členské státy očekávají určité služby, nebo na nich jsou dokonce existenčně závislé. Tento nový přístup stanovil schopnost mezinárodní organizace jednat jako aktér v mezinárodním prostředí na základě tří prvků, a to konkrétně na schopnosti dané organizace se nezávisle a autonomně rozhodovat, na jejím vlivu a schopnosti ovlivňovat mezinárodní prostředí a v neposlední řadě na významu, který jí je v zahraniční politice přikládám jejími členy (Cosgrove, Twitchett 1970).
Ačkoliv byli Cosgrove a Twitchett první, kteří roli aktéra přisoudili ES, odborná literatura je tolik necituje a větší důležitost ve formulaci konceptu přisuzuje Sjöstedtovi (Drieskens 2016: 1536). Ten se zaměřil čistě na aktérství ES, a to mu dovolilo vytvořit podrobnější koncept, než vypracovali jeho předchůdci. Aktérství obecně přikládá několik předpokladů: vymezení se od ostatních aktérů, autonomie a několik vlastností typické pro státy,
5
jako je společný zájem, mechanismy pro řešení krizí či externí komunikační kanály. V kontextu ES autor zmiňuje kontrast mezi postupujícím studiem evropské integrace a zároveň přetrvávajícími základními otázkami ohledně formy a směřování organizace. V návaznosti na to vytvořil model, podle kterého musí ES splnit dvě hlavní podmínky, aby mohla být považována za aktéra: musí vykazovat alespoň minimální míru vnitřní koheze a zároveň separace od svého vnitřního prostředí. Toto položilo základy populární a hojně citované definici aktérství od Sjöstedta, kterou je: „(…) schopnost autonomní jednotky chovat se aktivně a záměrně ve vztahu k ostatním aktérům mezinárodního systému“ (Sjöstedt 1977: 16).1 Ačkoliv je Sjöstedtova práce konceptuálně bohatá a inspirativní, je aplikovatelná primárně na ES a není uplatnitelná všeobecně, a to i kvůli tomu, že se soustředí primárně na vnitřní charakteristiky aktérství (Groen, Niemann 2011).
V 90. letech se, s prohlubující se evropskou integrací, dostal koncept aktérství opět do popředí.
Na vysvětlení role ES v mezinárodních vztazích se začalo nahlížet ze širšího hlediska, prostřednictvím konceptu přítomnosti. Podle této teorie je role ES v mezinárodních vztazích charakterizována nikoli klasickým aktérstvím, ale spíše přítomností v mezinárodních záležitostech, se značnou mírou variability. V některých oblastech tak ES interaguje aktivněji než v jiných. K ovlivňování vnějšího prostředí a tvoření vztahů s dalšími aktéry tedy dochází skrze existenci daného subjektu, nikoliv skrze aktérství v původní formě (Alenn, Smith 1990).
Na tento koncept navázali Jupille a Caporaso (1998), kteří koncept přítomnosti zakomponovali do svých výzkumů. EU považují za kontinuálně se vyvíjející a měnící se mezinárodní entitu.
Jejich kritika předchozích příspěvků do debaty o aktérství je založena na absenci vymezení jasných kritérií, podle kterých lze určit status EU jako aktéra. V návaznosti na to tato kritéria vytvořili – jsou jimi vnější uznání, pravomoc jednat navenek, nezávislost a soudržnost. Autoři zároveň upozorňují na jejich omezenou funkcionalitu a relativitu, která plyne ze závislosti posouzení aktérství na konkrétní situaci a oblasti zkoumání. K vnějšímu uznání, které je prvním předpokladem aktérství, stačí jakákoliv interakce mezi EU a dalším subjektem mezinárodních vztahů. Jedná se tedy o defacto uznání. Pravomoc jednat navenek je závislá na členských státech a na jejich vůli svěřit instituci kompetence jednat a vystupovat na mezinárodním poli za státy samotné. Pro naplnění třetí podmínky je nutné, aby měla EU funkční institucionální strukturu a aparát. Hlavním předpokladem je nezávislost na ostatních státech či jiných subjektech.
Kritérium soudržnosti vnímají Jupille a Caporaso velmi komplexně, ve zkratce jde o spolupráci
1 Překlad autora.
6
a jednotu členských států, a to jak v procedurální rovině, tak v rovině hodnotové (Jupille, Caporaso 1998).
Teorie aktérství, kterou představil Jupille a Caporaso, sdílí mnoho společných rysů s další velmi populární a často citovanou teorií od Brethertona a Voglera (1999, 2006), která také přebírá koncept přítomnosti v mezinárodním prostředí. Zatímco ale Jupille a Caporaso koncept přítomnosti zmiňují jen částečně, jako součást kritéria uznání, pro Brethertona a Voglera tvoří jeden ze tří hlavních pilířů definující aktérství. Bretherton a Vogler dále vnímají EU jako instituci sui generis a zaměřují svou teorii čistě na ni, naopak Jupille a Caporaso se ve svém výzkumu pokouší teorii aplikovat globálněji, i na jiné organizace. Dále lze také pozorovat rozdíl v uznání vnějších vlivů jako faktorů pro definici uznání, kterým Bretherton a Vogler přikládají větší důležitost. Obě teorie jsou však velmi populární mezi odborníky a jsou hojně využívány, často s menšími či většími úpravami (Drieskens 2016). Bretherton a Vogler svou teorii postavili na třech základních konceptech – příležitosti, přítomnosti a schopnostech. Právě příležitosti jsou závislé na mezinárodním prostředí a vnějších faktorech, které ovlivňují fungování organizace a její aktérství. Stejně tak koncept přítomnosti z velké části zahrnuje vnější prostředí, které EU ovlivňuje svou existencí. Schopnosti jsou pak odvozeny od vnitřního nastavení a fungování vnějších politik EU. Na základě těchto konceptů vytvořili čtyři kritéria aktérství:
1. Společný postoj ke sdíleným hodnotám a principům
2. Legitimita vnější politiky vztahující se k rozhodovacím procesům a prioritám.
3. Schopnost formulovat soudržnou a koherentní politiku a stanovit priority
4. Dostupnost politických nástrojů pro vnější politiku a schopnost je využít (Bretherton, Vogler 2006).
Výše zmíněné teorie aktérství se soustředí především na aplikaci vnějších politik. Kritéria aktérství jsou plněna v různé míře v různých částech zahraniční politiky EU, ať už v rámci obchodní politiky, kde je EU považována za silného aktéra, tak například v rámci bezpečností politiky, kde je naopak role svěřená EU více kontroverzní. Aktérství je tedy proměnlivé v oblasti politiky, v čase i v regionu (Hettne 2008).
Jiný pohled na aktérství ve své práci nabídl Thomas (2012). Na rozdíl od svých předchůdců neklade takový důraz na faktory jako jsou sdílené hodnoty či legitimní rozhodovací proces, ale zaměřuje se především na soudržnost. Tu konceptualizuje skrze politickou determinaci
7
a implementaci společné politiky. Pomocí těchto faktorů se pokouší zjistit, jak důsledně členské státy dodržují a podporují sjednanou politiku. Na základě toho Thomas aktérství pojímá jako schopnost sjednotit preference členských států a institucí EU, což úzce souvisí s tvorbou jasných a přijímaných společných politik a jejich aplikace v mezinárodním prostředí (Thomas 2012). Thomas dále zmiňuje koncept účinnosti, na který navazují také ostatní autoři.
Groen a Niemann (2013) vnímají účinnost jako důsledek aktérství podmíněného vnějšími příležitostmi. Tvrdí, že skutečná účinnost je dána vnitřními faktory jako je soudržnosti či autonomie, které přímo určují úroveň aktérství, jež je však podmíněna omezeními vnějšího prostředí.
Pro tuto práci je zásadní výzkum Evropská unie jako aktér v mezinárodních vztazích: Analýza čtyř typů aktérství (Kratochvíl a spol. 2011), ve kterém autoři na základě několika kritérií definují čtyři rozměry aktérství EU. Vzájemné ovlivňování se a propojení těchto rozměrů je jednou z hlavních myšlenek konceptu. Kratochvíl teorii aktérství EU doplňuje o novou dimenzi – rámování. Právě rámování, které většina teorií aktérství neuvažuje, bude využito k posouzení aktérství EU. Koncept aktérství Kratochvíla a spol. do velké míry vychází právě z teorií obsažených v této kapitole. Do konceptu se promítá například nutnost zahrnutí vnější dimenze aktérství, kterou propagovali Bretherton a Vogler (2006). Odstup od zkoumání primárně vnitřní roviny aktérství je pro Kratochvíla zásadní. V otázce šíře působnosti aktérství lze pozorovat shodu s Hettnem (2008). To podle obou autorů může být proměnlivé v čase a může se různit v závislosti na oblasti politiky.
1.1 Čtyři dimenze aktérství EU
Kratochvíl (2011: 5) poukazuje na nejednotnost a roztříštěnost studia aktérství EU, které je přitom základem ke studiu fungování instituce jako takové. Agregační a strukturální modely, které nevnímají ES/EU jako specifického aktéra, byly ve 20. století převažujícími teoriemi zkoumající instituci. Kromě toho se výrazněji zaměřovaly na vnitřní fungování organizace a na interakci mezi členskými státy. Vnější rovinu opomíjela také další nastupující teorie, nahlížející na ES/EU jako na politický systém. Autoři následující tyto modely však stále nepovažovali aktérství za primární předmět své práce.
V 90. letech se na základě výzkumu vnějšího působení EU začalo studium aktérství EU rozvíjet, avšak odděleně od předchozích modelů zabývajících se vnitřním fungováním. Pro Kratochvíla (2011) toto stále převažující rozdělení obou rovin představovalo důležitou zábranu pro širší konceptualizaci aktérství EU a jejich spojení vnímal jako klíč k dalšímu rozvoji teorií.
8
Jednotlivé dimenze aktérství podle něj mají být zkoumány společně, se zaměřením na jejich vzájemné působení. V návaznosti na to představil čtyři dimenze aktérství, které se odvíjejí od dvou hlavních kritérií. Tím prvním je otázka, zda se určitá politika či aktivita EU dotýká primárně EU samotné či jejích členských států (např. společná zemědělská politika nebo politika soudržnosti), anebo zda je zaměřena navenek (společná zahraniční a bezpečnostní politika, evropská politika sousedství, rozvojová spolupráce atd.). Druhým kritériem je pak otázka, zda je určitá oblast nahlížena samotnou EU (či jejími členskými státy), anebo z vnějšího prostředí (tedy nečlenskými státy, mezinárodními organizacemi a dalšími mezinárodními aktéry). Spojením těchto kritérií vznikají čtyři dimenze aktérství (Kratochvíl, Šimon 2011).
První dimenzí je legitimita EU, která vzniká analýzou vnitřního fungování EU, na které je nahlíženo z vnitřku organizace. Právě legitimita byla historicky ze všech kritérií zkoumána nejčastěji, avšak velmi zřídka v souvislosti s aktérstvím EU. Koncept EU jako legitimního aktéra je rozvíjen až od konce 90. let, kdy se mu dostává stále větší pozornosti. To může být způsobeno více faktory, z nichž jedním je prohlubující se studium evropské integrace, hnané také jejími neúspěchy, jako například komplikacemi s ratifikací Lisabonské smlouvy (Kratochvíl, Šimon 2011). Jedním z produktů studia legitimity EU je koncept demokratického deficitu, který se zabývá komplikovanými rozhodovacími procesy uvnitř organizace a může snižovat schopnost EU jednat jako aktér. V teoretické rovině se studium legitimity EU zabývá několika podrobnějšími otázkami, z nichž lze zmínit například otázku demokratického rozhodování uvnitř organizace, a naopak přijímání a podpora následných aktivit veřejností.
Druhá dimenze se zabývá atraktivitou EU. Stejně jako u legitimity je pro dimenzi zásadní vnitřní fungování organizace, tentokrát je na ni ale nahlíženo z vnějšku, ostatními aktéry mezinárodních vztahů. EU dosahuje atraktivity především prostřednictvím soft-power a důležitým faktorem je také dobrovolnost přejímání unijních norem do vnitrostátního legislativního aparátu nečlenských států. I když mají tyto normy často původ v právních řádech členských států, důsledkem integrace jsou již brány jako unijní. EU je také v některých studiích analyzována jako aktér, který se dokáže zasadit o šíření norem globálně, jako tomu je například v environmentální či lidskoprávní politice. Tato schopnost se nemusí nutně vztahovat na cílené šíření norem, ale je spíše důsledkem existence a mezinárodní pozice organizace. I toto je zřejmým příkladem aktérství EU (Kratochvíl, Cibulková a Beník 2011). S atraktivitou EU je spojen také koncept europeizace, kterému se práce blíže věnuje v dalším oddílu.
9
Třetí dimenze se zabývá EU jako uznávaným aktérem. Jedná se o rovinu, která kombinuje vnější politiky EU, na které je nahlíženo taktéž z vnějšího prostředí. V praxi se jedná například o politiku EU vůči světovým mocnostem jako je Rusko nebo Čína, jejíž úspěch přímo závisí na jejím vnímání a uznání. Přesné vymezení dimenze je však problematické, a to i protože se úroveň uznání může lišit v závislosti na oblasti politiky a na ochotě mezinárodních aktérů v dané oblasti vnímat EU jako autoritu. Kratochvíl a Šimon (2011) dále poukazují na rozpor mezi formou a směřováním EU a potenciálním plnohodnotným uznáním od moderních států.
Právě odlišnost organizace od tradičních aktérů mezinárodních vztahů stojí onomu uznání v cestě. EU tak stojí na rozcestí mezi transformací v moderní stát, nebo setrváním ve své, v mezinárodním prostředí jedinečné, formě. Od toho se také odvíjí potenciál uznání jako plnohodnotného aktéra mezinárodních vztahů. Třetí možností je pak setrvání ve své současné formě, ale dožadovat se uznání. To, za předpokladu úspěchu, může v dlouhodobém horizontu výrazně transformovat mezinárodní prostředí.
Čtvrtou dimenzí aktérství je rámování, tedy schopnost EU ovlivňovat rozhodování na vnitrounijní úrovni pomocí vytvoření rámce k určité problematice a vymezení prostoru, ve kterém bude diskuse na dané téma probíhat. Alespoň částečné naplnění každého z těchto čtyř kritérií je pro autory dostatečnou podmínkou pro to, aby byla jednotka či instituce považována za aktéra v mezinárodních vztazích (Kratochvíl, Šimon 2011). Rámování nebylo v odborné literatuře věnováno zdaleka tolik pozornosti jako legitimitě, atraktivitě a uznání. Pro tuto práci je však koncept rámování zásadní, proto je mu věnován celý následující oddíl.
1.2 Rámce a rámování
Rámování se v odborné literatuře objevuje v souvislost s aktérstvím v mezinárodních vztazích zřídka. Pojem ale používá více autorů z více oblastí sociálních věd, kde se koncept rámování v různých formách uplatňuje. Důsledkem toho je určitá roztříštěnost a nejednotnost teoretického vymezení rámování. Ta plyne také z lišících se výstupů různých studií, které jsou v nějakých případech dokonce protichůdné. Kratochvíl, Novák a Pojerová (2011: 5) koncept definují jako „schopnost určitého aktéra ovlivnit chování dalších aktérů, a to nikoliv prostřednictvím síly nebo nabídky určitých ústupků, ale tím, že rámující aktér celou debatu pojme způsobem, který zvyšuje pravděpodobnost, že jeho pozice bude posílena a jeho preference zohledněny.“
Teorie rámování se objevila v 70. letech 20. století. Prvním, kdo pojem použil ve své práci byl antropolog Gregory Bateson (1972: 191). Ten v rámci svých studií definoval pojem
10
psychologický rámec, a to jako „prostorové a časové ohraničení souboru interaktivních zpráv.“ Tento rámec měl fungovat jako určitá forma metakomunikace. Z jiného úhlu představil pojem rámec Erving Goffman (1974: 21), který ho definoval jako „interpretační vzorec, který poskytuje kontext pro porozumění informacím, které v důsledku umožňují jednotlivcům lokalizovat, vnímat, identifikovat a označit.“2 Jednou z nejvýraznějších postav konceptualizace teorie rámování je americký politolog Robert Entman. Ten ve své práci upozorňuje na absenci jednotné teorie rámování schopné vysvětlit, jak jsou rámce konstruovány, jak se promítají do textů a jak ovlivňují myšlení a percepci. To podle něj komplikuje výzkum a vytvoření uceleného přístupu k výzkumu rámců. Kromě rámců se zabývá také přímo procesem rámování, pro který je podle něj zásadní především důraz a výběr. Definuje ho jako „výběr určitých aspektů vnímané reality a jejich zdůraznění v komunikaci a textu tak, aby podporovaly konkrétní definici problematiky, kauzální interpretaci, morální hodnocení a/nebo doporučené řešení“ (Entman 1993: 52).
Koncept rámců je výrazně spojen s mediálními studii, jelikož právě média tvoří ve svých výstupech rámce, skrze které poté lidé vnímají danou problematiku. Zpravodajství je postavené kolem centrální myšlenky a prezentováno z určité perspektivy od určitých prezentujících, kteří tak tvoří interpretační rámec pro publikum. Tuchman (1978) popisuje zpravodajství jako okno, jehož rám omezuje vnímání celé reality tím, že redukuje její různé aspekty a zaměřuje se pouze na konkrétní část. V důsledku těchto procesů jsou pak některé aspekty reality vnímané intenzivněji než jiné. Gitlin (1980) definuje mediální rámce jako „trvalé vzorce poznání, interpretace a prezentace výběru, důrazu a vyloučení, podle kterých média organizují diskurz, ať už verbální, nebo vizuální.“3
Ve studiích mediálních rámců proběhlo několik pokusů o jejich generalizaci. Semetko a Valkenburg (2000) vypracovali studii, jejímž cílem bylo posoudit rozdíly v používání zpravodajských rámců mezi různými typy médií prostřednictvím pěti obecných rámců, které byly formulovány různými autory během předešlých studií. Těmito rámci jsou konflikt, lidský zájem, odpovědnost, morálka a ekonomické důsledky. Rámec konfliktu využívá konflikt mezi jednotlivci, skupinami, nebo institucemi jako prostředek k získání zájmu publika. Rámec lidského zájmu dává prezentaci události či problému lidskou tvář nebo zaujímá emocionální přístup. Rámec odpovědnosti představuje problematiku takovým způsobem, aby byla
2 Překlad autora.
3 Překlad autora.
11
přisouzena odpovědnost za jeho příčinu nebo řešení buď vládě, nějaké skupině či jednotlivci.
Rámec morálky zasazuje událost či problematiku do kontextu náboženských norem či morální předpisů. Poslední, rámec ekonomických důsledků, představuje danou událost či problematiku v kontextu důsledků, které bude mít ekonomicky na jednotlivce, skupinu, instituci či region a zemi. Autoři ve studii analyzovali 2 601 novinových článků a 1522 televizních zpráv v období kolem setkání hlav evropských států v Amsterdamu v roce 1997. Největší rozdíly nebyly pozorovány mezi jednotlivými typy médii (např. mezi tiskem a televizí), ale mezi bulvárními a seriózními typy zpravodajských kanálů. Mezi bulvárními médii byl nejvíce užíván rámec lidského zájmu, zatímco v serióznějším zpravodajství se nejčastěji objevoval rámec odpovědnosti a konfliktu. Na výsledcích lze pozorovat, jak mohou být rámce využívány k oslovení veřejnosti.
Kromě snahy o generalizaci mediálních rámců a jejich rozřazení do několika skupin se objevují také studie zabývající se rozpadem procesu rámování. Proces mediálního rámování lze podle Scheufeleho (2009: 302) rozdělit na několik částí. První z nich je budování rámce, následuje jeho aplikace, která spouští třetí fázi, tedy individuální a společenské důsledky. Proces budování rámce se z většiny odehrává ještě ve fázi přípravy zpravodajství a tvorby mediálního obsahu. Ten kromě jiného může být ovlivněn také společenskými elitami a vlivnými skupinami, které mají vliv na tvorbu mediálního obsahu. Kromě toho je ovlivněn interními faktory (např.
politická orientace média, hodnoty) a faktory externími (např. politická situace v zemi).
K aplikaci rámce poté dochází během vysílání. Lze rozlišovat mezi rámci specifickými pro danou problematiku, které ukazují, jaké aspekty problému byly zdůrazněny a jaké byly vynechány, a mezi obecnými rámci, které vypovídají více o způsobu, jakým média všeobecně interpretují realitu. Scheufele také hovoří o možné rozlišnosti mezi mediálním rámcem a rámcem, který z mediálního rámce přejme obecenstvo (Scheufele 2009: 307). Individuální a společenské efekty rámování pak zahrnují možný vliv na příjem a vyhodnocení informací, přístup k dané problematice či společenské chování.
Entman a Mathes rozlišují v procesu rámování skrze média čtyři typy situací. První z nich je vytvoření rámce, který může být vytvořen například politickými aktéry ve snaze ovlivnit občanskou společnost. Jedná se o „strategické rámování.“ Další z nich je „novinářské rámování“ – tedy výběr takových stanovisek a vyjádření politických aktérů, které odpovídají hodnotám, normám a typu daného média. V poslední fázi pak dochází ke zveřejnění „finálního rámce“ v médiích. Fáze zároveň zahrnuje společenský a individuální efekt publikování rámce
12
(Entman, Mathes 2008, cit. dle Kratochvíl, Novák, Pojerová 2011: 6). V mnoha aspektech lze tedy sledovat podobnost s rozpadem procesu rámování, který publikoval Scheufele.
Populární koncept strategického rámování aplikovali v sociálních vědách Benford a Snow, kteří se ve svém výzkumu zabývali otázkou, zda společenská hnutí a skupiny dokážou strategicky rámovat témata tak, aby korespondovala s již existujícími převažujícími rámci prosazovanými dominantními aktéry. V rámci studie a k zodpovězení otázky se snaží o konceptualizaci akčních rámců a vymezení jejich charakteristických rysů, identifikaci procesů rámování a specifikaci různých sociokulturních faktorů, které omezují či usnadňují vytváření rámců. Strategické rámování autoři vnímají jako rámovací proces, který má jasné cíle a mají vyvolat reakci. Rámce jsou v těchto případech vytvářeny se specifickým účelem, kterým může být například nábor nových členů, mobilizace skupiny lidí či získání zdrojů. Podle autorů společenská hnutí ovlivňují přijímání rámců mezi ostatními aktéry, kteří nové rámce často považují díky již existujícím dominantním rámcům za své (Benford, Snow 2000). Strategické rámování zasadili do kontextu sociálních věd také Meier a Lombardo, kteří vnímají politický rámec jako
„organizující princip, který transformuje dílčí či náhodné informace do strukturovaného a smysluplného problému, který zahrnuje explicitní či implicitní řešení.“ (Meier, Lombardo 2008: 485). Ve své studii se zabývali rámováním otázky rovnosti žen a můžu v oficiálních dokumentech EU a jeho vlivem na celkový společenský rámec problematiky.
Odlišnou definici rámování nabízí Reese (2008: 150). Ten definoval rámce jako „společensky sdílené a v čase neměnné organizační principy, které symbolicky pracují na reálné konstrukci sociálního světa.“4 Rámování tak přisuzuje velmi široký význam. Ve své práci také klade důraz na dynamiku rámců a jejich schopnost předem projektovat budoucí znalosti, jelikož ve své podstatě vedou strukturu budoucích zkušeností. Na tomto příkladu lze demonstrovat rozmanitost přístupů ke studiu rámování.
V odborné literatuře se také dá často setkat s komparací rámování s nastolováním agendy.
Nastolování agendy je schopnost médií ovlivnit význačnost témat ve veřejném prostoru.
Ačkoliv se tedy definice nastolování agendy od rámování liší, je zřejmé, že oba procesy mají hodně podobných charakteristik. Rámování může být vnímáno také jako zdroj pro následné nastolování agendy a oba procesy mohou probíhat souběžně, ačkoliv jsou rozlišné (Kalvas a spol. 2012). Pokud se ve veřejném diskurzu prosadí rámec, je proces nastolování daného veřejného problému snazší a úspěšnější. Rámováním a nastolováním agendy se ve své práci
4 Překlad autora.
13
zabývá také Tabery (2009). Rámování se podle autorky k procesu nastolování agendy v poslední letech přibližuje, ale stále se jedná o odlišné procesy, které navíc postrádají přesnější teoretické vymezení. Rámce představují v podstatě mantinely, které vymezují čtenářům prostor pro uvažování nad danou problematikou. Ve svém článku se zabývá vlivem médií na veřejné mínění, kde rámování může hrát důležitou roli. Lidé vnímají určitou událost či osobu popisovanou v médiích na základě kontextu a úhlu, který jim nabídne dané médium. Určité vlastnosti a charakteristiky zdůrazněné v médiích jsou tak veřejností vnímány primárně.
Ačkoliv existuje několik definic a přístupů ke studiu rámců a procesu rámování, většina z nich má společné jádro. Jen málo prací však dává rámování do kontextu s EU a její institucionální schopností rámovat určitou problematiku. Ta totiž není přímo závislá na médiích, jelikož jsou rámce tvořeny spíše institucionálně. Jejich šíření směrem ke členským státům a jejich legislativním aparátům není podmíněno přičiněním médií. Na druhou stranu, k šíření rámců k samotným občanům často skrze média a zpravodajství dochází. Tato práce vychází především z textu EU jako aktér: analýza „rámování“ jako součásti aktérství Evropské unie (Kratochvíl, Novák, Pojerová 2011), který se právě rámováním EU zabývá. Text je součástí širšího projektu, který zkoumá aktérství EU. V předchozím oddílu bylo vysvětleno, jak autoři nahlíží na aktérství EU a jeho rozdělení do čtyř dimenzí, jejichž je rámování součástí.
1.3 EU jako rámující aktér
Kratochvíl, Novák a Pojerová (2011) vnímají rámování v souvislosti s EU jako proces, kterým EU vytváří a vede debatu o vnějších vztazích členských zemí. Ačkoliv je podle autorů rámování primárně vnějšího charakteru, existuje také vnitrounijní rámování. To je velmi úzce spojeno s legitimitou, tedy s tím, jak je na EU nahlíženo členskými státy. Vnímání EU jako legitimního aktéra může být spojeno právě s tím, jak je EU schopná rámovat vnitrounijní otázky. Pro tuto práci je tato možnost vnitřního i vnějšího rámování zásadní, jelikož boj proti dezinformacím se odehrává jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Problematika se tak adresuje jak ve vnitřní, tak vnější dimenzi.
Všeobecně může rámování probíhat ze dvou směrů v závislosti na tom, kde má proces počátek a kde jsou následné rámce přijímány. Rámování zdola má původ u nižších struktur unijní hierarchie, ať už to jsou členské státy, národní instituce či samotní občané. Rámce jsou poté uplatňovány či neuplatňovány na nadnárodní, celounijní úrovni. Příkladem může být studie Van Ose (2005 cit. podle Kratochvíl, Novák, Pojerová 2011: 9), která se zabývala portrétováním EU francouzskými politickými stranami během voleb do Evropského parlamentu v roce 2004.
14
Autor zkoumal komunikaci na webových stránkách francouzských politických stran a zařadil ji do tří rámců, které vnímal jako interpretační vzorce.
Rámování shora se naopak týká reflexe rámování unijních politik, hodnot a celkového postavení EU členskými státy, nevládními organizacemi či občany. Jde například o to, jakým způsobem Evropská komise (EK) interpretuje určitou problematiku a jak potom danou interpretaci přenáší na nižní úrovně unijní hierarchie. Lopéz-Santana (2006) se ve své práci zabývá efektem rámování v přenášení nezávazných ustanovení EU do národních legislativ.
Tvrdí, že rámování softlaw hraje důležitou roli v pozdějším procesu tvorby politik napříč státy, a to nejvíce v procesu formulování politik. Toto ovlivnění prvotní fáze vzniku určité politiky nakonec v důsledku může výrazně ovlivnit i její finální podobu. Zarámování určité politiky do směrnic EU v důsledku může z dané politiky vytvořit společné evropské téma, které pak jako celoevropské přebírají také členské státy. Jiná témata mohou státy přebrat do své národní agendy pod tlakem EU, která určitou problematiku již předem konkrétně rámuje. Autorka ve svém textu dává toto ovlivnění politik do souvislosti s procesem europeizace, který má s rámováním mnoho společných charakteristik.
Europeizace je pojem, který se hojně vyskytuje v odborné literatuře, avšak jeho definice není zcela jednotná a liší se v závislosti na oblasti společenských věd, ve které je zkoumána.
V oblasti teorie mezinárodních vztahů a v politologii se dává do kontextu právě s EU.
Europeizaci můžeme vnímat jako dopady evropských integračních procesů na domácí úrovni, tedy změny vyvolané integračními procesy v různých sférách vnitřního prostředí státu. Studium europeizace se konkrétně zabývá třemi okruhy otázek, a to ve kterých oblastech EU státy ovlivňuje, jak EU státy ovlivňuje (mechanismus procesů) a jaké jsou důsledky těchto vlivů (Börzel 2003). Stejně tak jako rámování, i europeizace má vliv na formování vnitřních politik členských států. Oba koncepty také v důsledku mohou vést k postupnému sbližování zahraničních i vnitřních politik EU a členských států, stejně tak jako k postupnému sjednocení politických procesů. V soudobé odborné literatuře se pojmy často nerozlišují, v některých případech je dokonce rámování zahrnuto do definice europeizace (Kratochvíl, Novák, Pojerová 2011: 12). Ačkoliv může být rámování součástí europeizace, není to podmínkou. Europeizace zkoumá vliv EU na nižší struktury unijní hierarchie skrze institucionální uspořádání a oficiální procedury, zatímco rámování se ke svým subjektům dostává různými neformálními procesy, například skrze mediální či politický diskurz. Oba procesy je tedy vhodné rozlišovat, a to i pro účely této práce. Boj proti dezinformacím se promítá se může promítat na národní úroveň jak
15
skrze proces europeizace, tak skrze rámování, avšak pouze rámování bude předmětem zkoumání.
Rámování v souvislosti s aktérstvím EU tedy Kratochvíl, Novák a Pojerová (2011: 13) definují jako „vytváření a prosazování interpretačních vzorců a návodů pro politické jednání, které se řízeně i samovolně šíří od ústředních institucí Evropské unie směrem k nižším úrovním (členské státy, regiony, nevládní organizace, občanská společnost atd.).“ Toto šíření není podmíněno následnými institucionálními změnami na nižších úrovních, ale především ovlivněním interpretačního rámce v dané problematice. K šíření nedochází za užití síly či nátlaku, ale tím, že EU pojme debatu způsobem, který posílí její pozici a zohlední její preference. Úspešnost vnitřní politiky EU je závislá na tom, jak se podaří politiku zarámovat na unijní úrovni a jak je daná problematika na národní úrovni europeizovaná. U vnějších politik je rámování zcela klíčové, jelikož právě skrze vytvořený interpretační rámec členské státy formují svou zahraniční politiku. Kratochvíl a spol. zároveň poukazují, že klíčem ke studiu rámování je analýza diskurzu a diskurzivních strategií, které vedou k upřednostnění určitého interpretačního rámce.
Kratochvíl, Cibulková a Beník (2011) aplikují teorii rámování na energetickou politiku EU.
Podle autorů lze vnímat EU jako rámujícího aktéra v energetické politice na základě tří kritérií.
Prvním je, zda členský stát považuje EU za hlavního aktéra energetické politiky. Druhou otázkou je, zda stát a EU debatují o týchž energetických tématech a třetím kritériem je, zda zvažují stejné možnosti jednání v energetické politice jako nastolila EU (většinou EK). Pokud dojde k postupnému zahrnutí energetické otázky do politiky daného státu, a to ne v rámci legislativních změn, ale vytvoření interpretačního rámce, může být EU považována za úspěšného rámujícího aktéra. V případové studii analyzovali odkazy na EU v rámci vztahů s Ukrajinou v nejvlivnějších médiích ve třech největších členských státech, tedy ve Velké Británii, Německu a Francii. Analýza potvrdila, že EU je v rámci zahraniční politiky jednotlivých států zmiňována velmi často, v nějakých případech dokonce častěji než samotné státy. Schopnost EU rámovat je tak v tomto případě značná, jelikož přijetí národní pozice v médiích je závislé na souladu mezi touto národní pozicí a prioritami či zájmy EU.
Schopností EU rámovat energetickou politiku se zabývá také Votoupalová (2018). Ta ve svém článku zkoumá, jak se EU daří jak tematicky, tak argumentačně rámovat českou diskusi o energetice. V práci jsou využity tři výše zmíněné otázky, které vedou k posouzení, zda je či není EU rámujícím aktérem. Autorka dochází k závěru, že EU rámuje, minimálně v části dimenzí, které jsou v práci zmíněny, politický diskurz v oblasti energetické politiky ČR.
Zatímco někteří autoři zkoumají rámování EU skrze média, Votoupalová využívá analýzu
16
politického diskurzu, která je nejvhodnější metodou posouzení rámování (Kratochvíl, Novák, Pojerová 2011).
Aplikace teorie rámování EU, tak jak ji představil Kratochvíl a spol., na konkrétní politiku a v konkrétním státě je v odborném prostředí ojedinělá. Otázkou, zda EU rámuje politický diskurz týkající se boje proti dezinformacím, se podle dostupné literatury nikdo doposud nezabýval. To, zda EU rámuje český politický diskurz, bude tedy posouzeno na základě tří otázek uvedených v úvodu práce a v této kapitole, zasazených do kontextu boje proti dezinformacím. V zásadě jde o podmínku vnímání EU jako hlavního aktéra a shody diskutovaných témat a uvažovaných kroků na unijní a národní úrovni.
17
2. Boj proti dezinformacím
Dezinformace jsou fenoménem, který v posledních letech výrazně zasahuje do veřejného dění na národní i mezinárodní úrovni. Jejich šíření se totiž stalo mocným nástrojem, který dokáže ovlivnit jednotlivce, skupiny lidí i společnost jako takovou. I proto se, především v posledních letech, objevuje stále více iniciativ, které si pokládají za cíl šíření dezinformací zamezit (EK 2018a, 2018c, 2018d, 2020; NÚKIB 2021, 2021b). Tyto iniciativy vznikají jak na občanské, tak na státní či mezinárodní úrovni. Práce se zabývá bojem proti dezinformacím na státní úrovni v ČR a na mezinárodní úrovni v rámci EU. Výklad jednotlivých pojmů a jejich zasazení do kontextu tedy bude vycházet především z definic a dokumentů těchto dvou aktérů, které jsou pro tuto práci stěžejní.
2.1 Dezinformace
Ačkoliv se pojem dezinformace ve společnosti skloňuje stále více, jeho uchopení a interpretace nejsou ucelené. Pojem dezinformace vychází z obecnějšího pojmu informace. Ta je definována různými zdroji různě, avšak podstata definice zůstává stejná. Jedná se o fakta či detaily, které se týkají určité skutečnosti, osoby, věci atd. Oxford University Press (2021) do své definice informace také zahrnuje, že tato fakta či detaily, týkající se někoho či něčeho, jsou poskytovány či přijímány. Právě toto poskytování a přijímání informací prostřednictvím komunikace dané fakty či detaily šíří od daného subjektu mezi ostatní subjekty.
Zatímco definice informace jako takové je do jisté míry založena na premise pravdivosti, její další formy se mohou od tohoto předpokladu odchýlit. Wardle a Derakhshan (2017: 20) rozlišují tři typy informačních poruch (anglicky information disorder), které se objevují ve veřejném prostoru. Malinformace (anglicky malinformation) je pravdivá či na realitě založená informace, která má za cíl poškodit určitou osobu, organizaci či stát. Příkladem může být zveřejnění e-mailů francouzského prezidenta Emmanuela Macrona těsně před volbami v roce 2017. Ačkoliv byly zveřejněné informace pravdivé, byly vypuštěny s jasným cílem co nejvíce poškodit Macronovu kampaň. Další derivací informace je pak misinformace (anglicky misinformation). Ačkoliv část definic vnímá misinformaci pouze jako nepravdivou či nepřesnou informaci, většina zdrojů k ní zahrnuje faktor jejího šíření a doplňuje zásadní charakteristiku – misinformace není šířena záměrně a není vytvořena s cílem někomu způsobit újmu (Lewandowsky a spol. 2012: 108; Wardle, Derakhshan 2017: 20). Ministerstvo vnitra ČR (MV ČR) (n.d.) na svých webových stránkách misinformaci definuje jako „nesprávnou nebo zavádějící informaci, která není šířena ani systematicky, ani úmyslně s cílem ovlivnit
18
rozhodování nebo názory těch, kteří ji přijímají.“ Ve veřejném dění se často lze setkat s misinformacemi například v médiích, zvláště v případech mimořádných aktuálních zpráv, kdy k dané reportované události zatím dostatek ověřených informací. Příkladem může být situace po teroristickém útoku na třídě Champs-Élysées, kdy média reportovala smrt druhého policisty, ačkoliv k ní ve skutečnosti nedošlo. I když je mylná informace v podstatě neutrálním jevem, její šíření ve velkém rozsahu může mít v důsledku podobný negativní efekt jako dezinformace.
Dezinformace je nepravdivá informace, která je záměrně šířena za účelem poškodit určitou osobu, skupinu, organizaci, či stát (Wardle, Derakhshan 2017: 20). O něco rozsáhlejší definici nabízí EK (2018b), která uvažuje o dezinformaci jako o „prokazatelně falešné nebo zavádějící informaci, která vzniká, prezentuje se a šíří za účelem ekonomického prospěchu nebo úmyslného podvádění veřejnosti a může působit škody.” MV ČR (n.d.) na svých webových stránkách dává pojem do celostátního a mezinárodního kontextu. Dezinformace definuje jako
„šíření záměrně nepravdivých informací, obzvláště pak státními aktéry nebo jejich odnožemi vůči cizímu státu nebo vůči médiím, s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají.“ Ačkoliv se definice dezinformace různí v perspektivách či rozsahu, jejich jádro zůstává stejné. Pokud bychom zůstali u Francie a prezidenta Macrona, příkladem dezinformace může být například vytvoření duplicitní verze belgických novin Le Soir s falešným článkem, který tvrdí, že Macronova volební kampaň byla financována Saúdskou Arábií (Wardle, Derakhshan 2017: 21). Článek z roku 2017 naplňuje výše zmíněné charakteristiky dezinformace – byl nepravdivý a vznikl s jednoznačným úmyslem poškodit určitou osobu.
Ačkoliv definice misinformace a dezinformace jasně vytyčují oba pojmy a rozdíl mezi nimi je evidentní, v praxi jejich rozlišení nemusí být tak jednoznačné. Motiv osoby, která nepravdivou informaci šíří, nemusí být vždy jasně identifikovatelný. Oba fenomény tak ve veřejném prostoru mohou být propojeny a rozdíl mezi nimi může být zanedbatelný.
Pro pochopení fungování dezinformací ve veřejném prostoru a jejich šíření je důležité vytyčit fáze jejich existence a jejich prvky. Wardle a Derakhshan (2017) zkoumají dezinformaci prostřednictvím tří faktorů. Prvním z nich je původce dezinformace (anglicky agent), který hraje hlavní roli ve všech fázích její existence, tedy v jejím vytvoření, produkci i následné distribuci. Klíčem pro porozumění kontextu dané dezinformace je analýza tohoto původce, v rámci které je nutné zkoumat jakým typem aktéra původce je, jaká je jeho organizační struktura, jaké jsou jeho motivace a úmysly a v neposlední řadě na jakou skupinu je
19
dezinformace cílena. Druhým faktorem je potom samotná dezinformační zpráva (anglicky messsage), v rámci které je důležité se zaměřit na její životnost, přesnost, legálnost a cílovou skupinu. Tato zpráva se šíří skrze médium. Posledním faktorem je potom samotný příjemce (anglicky interpreter) dané dezinformace, u kterého je potřeba se zaměřit především na způsob přijetí dezinformace a následnou reakci vyvolanou jejím přijetím. V návaznosti na tyto faktory je zřejmé, že typů dezinformací existuje velká škála a jejich význam a samotná existence jsou závislé na vícero proměnných. I když však některé z nich mohou být na první pohled relativně neškodné, intenzita jejich šíření společně s jejich vážným dopadem na společnost vyústily v rozsáhlé iniciativy na jejich potírání. Boj proti dezinformacím se v návaznosti na výše představenou teorii může odehrávat ve třech rovinách. Tou první je nalezení a regulace původce dezinformací, druhou je regulace samotných dezinformací a médií šíření dezinformací, třetí je pak ochrana příjemců dezinformací.
2.2 Šíření dezinformací
Dezinformace jsou komplexní fenomén, který má řadu škodlivých důsledků jak na jednotlivce, tak na společnost. Přijímání dezinformací má negativní vliv na vnímání okolní reality, destabilizuje pocit jistoty o tom, co se odehrává ve světě a může vést ke ztrátě důvěry v osoby, veřejné orgány, instituce, média a další subjekty. Ve zkratce potom člověk, který je vystaven nepravdivým informacím a neumí je rozlišit od pravdivých informací, neví, komu a čemu věřit. To má negativní důsledek nejen pro danou osobu, ale zároveň pro společnost, demokracii a právní stát (Scheidt 2019).
EU dává rizika šíření dezinformací do politického mezinárodního kontextu. Report Tematické sekce Občanská práva a ústavní záležitosti Evropského parlamentu zdůrazňuje, že dezinformace a misinformace mohou ohrozit demokratické hodnoty a samotná lidská práva (Bayer a spol. 2019). Demokracie je založena na veřejných diskusích, které umožňují správně informovaným občanům aktivní zapojení se do společenského dění. Kromě toho je také založena na svobodných médiích, které nejsou nikým ovlivňována. Častá konfrontace s nepravdivými informacemi, které byly vypuštěny s nekalými úmysly, oslabuje schopnost vykonávat informovaná rozhodnutí, a tím pádem také participovat ve veřejných debatách.
Kromě toho způsobuje právě také nedůvěru v určitá média. EU také upozorňuje na negativní vliv dezinformací na svobodu projevu. Samotná svoboda projevu zahrnuje právo zastávat a šířit názory a neomezeně přijímat informace. Je zřejmé, že přijímání nepravdivých či falešných informací toto právo znehodnocuje. Paradoxem však je, že ačkoliv dezinformace omezují
20
veřejnou debatu a tím svobodu projevu, sama svoboda projevu implikuje nevhodnost zamezování šíření nepravdivých informací. V neposlední řadě dokument zmiňuje rozpor mezi dezinformacemi a dodržováním práva na soukromí a ochranu osobních dat. Cílení dezinformačních zpráv na konkrétní osoby na zpravodajských serverech a sociálních sítích, které využívá efektu šíření strachu, je problematické jak morálně, tak v kontextu dodržování těchto základních práv demokratických států a organizací.
EK (2020: 19) dále definuje pojmy, které jsou s šířením dezinformací spojené. Informační vlivové operace definuje jako „koordinované úsilí domácích nebo zahraničních aktérů o ovlivňování cílové skupiny pomocí řady klamavých prostředků, včetně potlačování nezávislých informačních zdrojů v kombinaci s dezinformacemi.“ Zahraničním vměšováním do informačního prostoru, často prováděným v rámci širší hybridní operace, rozumí „agresivní dezinformační úsilí o narušení svobodného utváření a vyjadřování politické vůle jednotlivců ze strany zahraničního státního aktéra nebo jeho agentů.“ Pro tuto práci je nutné definovat také samotné hybridní hrozby, jelikož právě jich jsou dezinformační kampaně součástí. Hybridní hrozbou EK rozumí „soubor různých nátlakových a podvratných činností a konvenčních i nekonvenčních metod (např. diplomatických, vojenských, ekonomických a technologických), které mohou různí státní i nestátní aktéři koordinovaným způsobem využívat k tomu, aby dosáhli konkrétních cílů, aniž by formálně vyhlásili válku“ (EK 2016: 2).
MV ČR (n.d.) na svých webových stránkách upozorňuje na nebezpečí šíření dezinformací také v kontextu ohrožení demokracie a fungování společnosti. Hlavní problém spočívá v tom, že
„dezinformační obsah nepodkopává autoritu např. jednoho konkrétního politika nebo politické strany, ale často způsobuje nedůvěru vůči médiím jako takovým, vůči politickému systému či samotné demokracii. Navíc vzbuzují apatii, jelikož šíří myšlenku, že „věřit se nedá ničemu“
a „dělat s tím nejde nic“, protože všechno mají v rukou všemocné šedé eminence.“
Dezinformace také mají vliv na rozhodovací procesy uvnitř státu, jelikož ovlivňují názory a následné kroky odpovědných státních činitelů na všech úrovních rozhodovacího procesu. MV ČR dále zmiňuje dezinformace jako organizovanou zbraň, kterou mohou využít různí aktéři k podkopání fungování suverénního státu. Teroristická dezinformační kampaň provokuje některé osoby ke konverzi k fundamentalistické ideologii a k hledání východiska v teroristickém útoku, extremistická dezinformační kampaň může provokovat společnost k trestné činnosti a k jednání v rozporu s demokratickými principy. V rámci dezinformačních kampaní zmiňuje na svém webu také šíření lží, polopravd a manipulací Ruskem, které podkopává u občanů víru v demokratický stát a demokratické procesy. Ohrožení pro stát vzniká také v oblasti
21
ekonomické, kde kampaně mohou vést k oslabování hospodářské schopnosti státu, nadměrné závislosti na konkrétním investorovi, nebo až úplné ztrátě ekonomické nezávislosti státu.
Pro porozumění procesu šíření dezinformací je zásadní uvést, skrze jaké prostředky k němu dochází. Ačkoliv dezinformace ve veřejném prostoru nejsou novým fenoménem a existuje mnoho historických příkladů záměrného šíření nepravdivých zpráv, v posledních letech se jejich výskyt zintenzivnil (Bennett, Livingston 2018). To je dáno mnoha faktory, mezi ty nejdůležitější patří bezpochyby všeobecná dostupnost internetu spojená s technologickým rozvojem online světa, dostupnost médií a nástup sociálních sítí. Podle průzkumu Ministerstva kultury Lotyšska (Delakorda 2018), jehož součástí byl také výzkum médií a prostředků, ve kterých se v ČR dá setkat s dezinformacemi, jsou největším kanálem pro šíření dezinformací sociální sítě (např. Facebook, Instagram) a komunikační aplikace. Mezi tyto komunikační aplikace patří například Whatsapp, s kterým jsou, díky jeho možnostem zasílání kódovaných zpráv velkým počtům uživatelů, spojeny případy podněcování k násilí vedoucí k reálným konfliktům (Bayer a spol. 2019). Na druhém místě jsou potom online blogy a fóra, za kterými následuje mluvené slovo – tedy dezinformace šířené v rámci rodiny, společenských skupin, spolků a dalších sociálních struktur. Dalšími v pořadí pak jsou internetová zpravodajství a portály, platformy na sdílení videí, televize a tradiční média (Delakorda 2018). Pokud bychom tyto kanály spojili s výše popsanou teorií původce, zprávy a příjemce, je nutné podotknout, že využívané kanály se liší právě v závislosti na typu původce, typu zprávy a zamýšleném příjemci.
EK (2018b) šíření dezinformací spojuje především s jejich výskytem na sociálních sítích a v online médiích. Po jejím vzniku je dezinformace šířena právě skrze tyto kanály, a to s využitím různých mechanismů. První z nich je založený na algoritmu personalizace obsahu.
Funguje tak, aby byly skupinám uživatelů zobrazovány články, fotky a videa, která mají největší potenciál šokovat, a tudíž i velkou pravděpodobnost sdílení. Mechanismus založený na reklamě spočívá v umísťování reklam na stránky s obsahem, který vyvolává co největší kontroverzi či emoce. Mechanismus umělé inteligence pak spoléhá na automatizované sdílení dezinformací, které je poháněno falešnými profily. Důležitou roli v šíření dezinformací pak hrají také samotní uživatelé, kteří často tíhnou ke sdílení informace bez předchozího ověření její pravdivosti.
S prohlubujícím se digitálním rozvojem jde ruku v ruce také rozmach dalších online fenoménů, které šíření dezinformací nahrávají. Bayer a spol. (2019) hovoří například o
22
hyper-demokratické povaze online médií, kdy, na rozdíl od minulých let, má v současnosti každý člověk možnost být slyšet. Díky nízkým bariérám vstupu, dominanci obrázků a videí a celkové nenáročnosti aplikací jsou nyní skupiny lidí, které byly v minulosti tradičními médii upozaďovány, na sociálních sítích v popředí. Členy těchto skupin jsou také jedinci, kteří jsou vůči manipulaci, dezinformacím a propagandě nejméně odolní. Součástí a mnohdy i principem fungování sociálních sítí je vytvoření pocitu komunity. Propojení vyjadřování osobních pocitů, emocí, krátkých zpráv, emotikonů atd. s všudypřítomným proudem pravdivých i nepravdivých informací přináší alternativu reálnému komunitnímu životu. Dalším fenoménem jsou pak informační bubliny, které jsou důsledkem algoritmického cílení určitých informací určitým okruhům uživatelů. Separace skupin a vytváření specifických bloků uživatelů má pak za následek fragmentaci společnosti. Důležitou roli v úspěšnosti šíření dezinformací v posledních letech hrála také umělá inteligence, konkrétně boti. Tyto uměle vytvořené profily neexistujících osob mohou, kromě sdílení dezinformací, sloužit také jako prostředek zvýšení interakce na sociálních sítích, ať už v kontextu propagace pozitivních názorů na danou problematiku, tak podpory negativních postojů.
Šíření dezinformací je komplexní problém, který nemá zřejmé a jednoduché řešení. Některé formy dezinformací sice byly umožněny vývojem nových digitálních médií a platforem, problém se ale týká také jejich zdrojů, kterými jsou často političtí a společenští aktéři. Politické dezinformace jsou v posledních letech úspěšné, protože sledují logiku lidských reakcí, nepravdivé informace využívají ve svůj prospěch a zdokonalují strategie všeobecného fungování digitální reklamy (Ghosh, Scott 2018). Jak radikálně orientovaným hnutím a stranám ve světě roste popularita, adoptovaly dezinformace a falešné zprávy jako součást jejich komunikačních strategií. Skrze ty útočí na své politické protivníky, destabilizují demokratický řád a zavádí nové neliberální režimy správy věcí veřejných. Kromě toho jsou tyto nové strategie často spojeny s nárůstem násilí a zločinů z nenávisti proti minoritním etnickým a náboženským skupinám či uprchlíkům (Bennett, Livingston 2018). I z tohoto důvodu vzniká především v posledních letech množství iniciativ, které si kladou za cíl proti dezinformacím bojovat. Pro tuto práci jsou stěžejní především dva aktéři – EU a ČR, boj proti dezinformacím tedy bude představen na těchto dvou úrovních.
2.3 Boj proti dezinformacím na úrovni EU
EU poprvé oficiálně uznala hrozbu dezinformací v roce 2015, kdy v závěrech Evropské rady (ER) zdůrazňuje nutnost adresovat probíhající ruskou dezinformační kampaň. Zároveň pověřila
23
Vysokého představitele k vypracování plánu strategické komunikace a k vytvoření komunikačního týmu (ER 2015). V návaznosti na to vznikl East StratCom Task Force, pracovní skupina pro země Východního partnerství, jako je Ukrajina, Gruzie nebo Ázerbájdžán. Jako cíl si skupina vytyčila identifikovat a odhalovat ruské dezinformační kampaně, které v těchto státech byly na vzestupu. Kromě toho monitoruje mediální prostředí a pracuje na komunikačních strategiích pro lepší vysvětlení politiky a záměrů EU v daném regionu (EEAS 2021). I díky stále rostoucímu rozpočtu East StratCom Task Force mohl vytvořit několik projektů, které pomáhají společnosti lépe pochopit problém dezinformací. Disinformation Review monitoruje výskyt prokremelských dezinformací v evropském online prostoru, server EU vs. Disinfo má za cíl zvýšit povědomí veřejnosti v dané tématice (euvsdisinfo, n.d.).
V roce 2016 EK a vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku přijaly Společný rámec pro boj proti hybridním hrozbám. Dokument si klade za cíl posílit odolnost EU, členských států a dalších partnerských zemí, předcházet nebezpečím a zintenzivnit spolupráci s NATO v oblasti boje proti dezinformačním hrozbám (EK 2016).
O rok později EK oznámila vznik expertní skupiny pro fake news a online dezinformace, která měla hrát důležitou roli ve vytváření strategie, jak bojovat proti šíření dezinformací a falešných zpráv. Jednou z aktivit skupiny bylo také vypracovávání pravidelných zpráv o aktuálním stavu věcí a doporučovat možné právní kroky v konkrétních případech. Skupinu tvořili z experti z různých odvětví – zástupci mediálních společností, občanské společnosti, sociálních sítí jako je Facebook nebo Twitter i akademici a novináři. Expertní skupina předložila závěrečnou zprávu v roce 2018. Dokument nastiňuje konkrétní postupy v boji proti dezinformacím, které se kvůli komplexitě problému musí odehrát na vícero rovinách. Díky této zprávě přijala EU jasnou definici problému a dala vzniknout řadě dalších unijních iniciativ. Zpráva je důležitá také proto, že nahlíží na problém dezinformací ze širšího hlediska než předešlé iniciativy, které byly primárně zaměřené na dezinformace pocházející z Ruska (EK 2018a). Dalším výsledkem iniciativy bylo sdělení EK Boj proti dezinformacím na internetu: evropský přístup, které představuje její oficiální pozici v kontextu hrozby dezinformací. EK v dokumentu zdůrazňuje, že neaktivita v rámci šíření fake news není přípustná a vyzývá sociální platformy k zintenzivnění jejich boje proti dezinformacím, s důrazem na jejich samoregulaci (EK 2018b).
V návaznosti na předchozí akce EK zveřejnila první celosvětový samoregulační soubor standardů – Kodex zásad boje proti dezinformacím. K němu se v roce 2019 připojily Facebook, Google, Twitter, Mozilla. K regulaci dezinformací má dojít stanovením široké škály závazků,
