Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta národohospodá ř ská
NEW DEAL
Bakalá ř ská práce
Autor : Lucie Mikšová Vedoucí práce : Jan Císař Rok : 2006
Prohlášení
Prohlašuji na svou č est, že jsem bakalá ř skou práci vypracovala samostatn ě a s použitím uvedené literatury.
Lucie Mikšová
V Praze, dne 3. 12. 2006
Shrnutí
JEL: H300 - Fiscal Policies and Behavior of Economic Agents: General H530 - National Government Expenditures and Welfare Programs
Tato práce se zabývá programem New Deal. Touto prací se snažím odpovědět na otázku, pomohl New Deal občanům USA? New Dealem se skládá ze dvou částí. První New Deal byl zahájen v roce 1933 a jeho hlavním cílem bylo zvýšení cenové hladiny. Druhý New Deal začal v roce 1935 a jeho hlavním cílem bylo zlepšení finanční situace obyvatelstva. Obě části tyto cíle splnily, ale pouze ten druhý New Deal výrazně zlepšil stav hospodářství. Co se týče odpovědi na položenou otázku, nedá se jednoznačněříci, zda ten program byl prospěšný pro občany či ne. Jsou tu skupiny jako politici, velký farmáři a i důchodci a nezaměstnaný, kterým pomohl, pak jsou tu skupiny jako obchodníci a zaměstnavatelé, kterým moc neprospěl, ale jsou tu i jiné skupiny, u kterých to není jednoznačné. Proto se mi na mojí otázku nepodařilo obecně odpovědět.
This work deals with the New Deal. I try to answer the question, did the New Deal help the inhabitants of the USA? The New Deal is made up of two parts. The first patr sterted in the year 1933 and its main target was the rise in prices. The second part started in the year 1935 and its main target was the improvement of the financial situation of the people. Both parts met their targets. But only the second part significantly improved the economy. As for my question, the answerd isn‘t simple. There are groups such as politicians, big farmers, the unemployed and pensioners, the New Deal helped to, then there are groups such as empoyers and businessmen, the New Deal wasn‘t very good for. But there are groups the answerd isn‘t clear for. So I haven‘t been able to answer the question in general.
Obsah
ÚVOD... 1
1. Velká hospodářská krize ... 2
2. New Deal... 5
2.1. První New Deal (prvních 100 dní) ... 6
2.1.1. Emergency Banking Act a Glass-Steagal Act ... 6
2.1.2. Gold Reserve Act... 8
2.1.3. The Emergency Act ... 9
2.1.4. The Farm Program... 9
2.1.5. Nezaměstnanost ... 11
2.1.6. Rural Electrification Administration ... 13
2.1.7. National Industrial Recovery Act ... 13
2.2. Druhý New Deal... 15
2.2.1. Wagner Act... 15
2.2.2. Social Security Act ... 17
2.2.3. Wealth Tax Act... 18
2.2.4. Wagner Housing Act ... 19
2.3. Další deprese a konec krize ... 19
3. Co nám zůstalo?... 21
4. Názory na New Deal ... 27
4.1. Cizí názory na New Deal... 28
4.2. Pomohl New Deal obyvatelstvu USA? ... 30
ZÁVĚR... 33
Zkratky
AAA……… Agricultural Adjustment Act nebo Agricultural Adjustment Administration AFL……….. .American Federation of Labor
CCC………. .Civil Conservation Corps CWA………. Civil Works Administration
FDIC………..Federal Deposit Insurance Corporation FERA……….Federal Emergency Relief Administration GRA………Gold Reserve Act
MF………..Ministerstvo financí
NIRA………. National Industrial Recovery Act NLRA……… National Labor Relation Act NLRB…………... National Labor Relation Board NYA……….National Youth Administration NYSE……… New York Stock Exchange REA………..Rural Eletrification Administration SSA……… Social Security Act
TVA……….. Tenessee Valley Authority TVAA……… Tenessee Valley Authority Act USHA……… United State Housing Authority WHA ……….Wagner Housing Act
WPA………. Works Progress Administration WTA……….. Wealth Tax Act
Úvod
Je to už víc jak 70 let, co moderní svět postihl jeden z největších globálních problému, a to Velká hospodářská krize. Deprese postihla skoro všechny vyspělé země světa a ochromila jejich hospodářství na několik let dopředu. Část zemí se snažila vyrovnat se svými problémy pomocí politiky izolacionizmu a politici se snažili přijít s projekty, které by zabránily dalšímu prohloubení deprese. Přesto, že Velkou hospodářskou krizí trpěli skoro všechny země, nejvíce se mluví o Spojených státech amerických. O zemi, ve které tato krize nastala a z níž se potom rozšířila dál, skoro by se dalo říci, o zemi, která tuto krizi vytvořila.
O Spojených státech amerických se hovoří nejen proto, že v nich můžeme najít počátky této krize, ale také díky projektu, kterým se pokusily tuto krizi zažehnat. Tímto
„opovážlivým“ projektem byl New Deal, navrhnut samotným prezidentem Spojených států amerických Franklinem D. Rooseveltem. Tento projekt zabral několik let a probíhal v několika etapách, některé úspěšnější jiné s problémy a odporem opozice.
Dnes se můžeme jen dohadovat, zda byl tento projekt úspěšný, zda opravdu pomohl překonat Velkou hospodářskou krizi, nebo zda to byl velký omyl, který dopomohl Americe ještě k hlubší depresi. Jsou zde názory pro i proti. V této práci se nebudu zabývat obecnou úspěšností New Dealu. Pokusím se odpovědět pouze na otázku: “Pomohl New Deal občanům Spojených států amerických?“. Pokud bych chtěla najít odpověď na otázku obecné úspěšnosti New Dealu, byl by to příliš zdlouhavý proces, na který bohužel nemám čas a pravděpodobně ani dostatečné informační zdroje.
Takže cílem mé práce je zjistit zda byl tento projekt prospěšný pro občany USA, či ne.
Nato samozřejmě existují různé názory, někteří říkají, že New Deal pomohl zahnat depresi, jiní zase říkají, že ji naopak prodloužil. Ale přes všechny tyto rozporné názory nemůžeme New Deal upřít, že to byl velkolepý projekt, který v tu dobu neměl obdoby. Samozřejmě ne všichni byli nadšení z tohoto projektu. Byla tu silná opozice, která dělala co mohla, aby zabránila prosazení některých plánů New Dealu. Ale prosadit se mu většinu nakonec podařilo, i když někdy s velkými problémy. Dá se říci, že tento projekt zanechal stopy na tváři tehdejšího amerického hospodářství. A zde vzniká další otázka: “Zůstalo nám z New Dealu po tolika letech ještě něco, nebo bylo vše během let zrušeno?“. Na tuto otázku se také pokusím odpovědět v této práci.
Už bylo nastíněno, že tato práce se bude týkat New Dealu, ale toto téma se nemůže objevit jen tak ve vzduchoprázdnu. Je třeba ho někam zakotvit. Proto svoji práci začnu nejdříve tím faktem, kterým vše vzniklo a který měl za následek vytvoření New Dealu, a to je Velká hospodářská krize. Zmíním se o začátcích této krize, jak probíhala a jak zasáhla americké hospodářství. Dále se už budu zabývat samotným New Dealem. Začnu prvními 100 dny New Dealu. Zde zmíním ty nejdůležitější zákony a projekty, které se podařilo během té doby prosadit. Pak je zde druhý New Deal nebo jinak také dalších 100 dní New Dealu. I zde se zmíním o těch nejznámějších zákonech. Historii o New Dealu pak zakončím vstupem do druhé světové války, která ukončila etapu Velké hospodářské krize. Potom se zmíním o zákonech a projektech, které zůstaly v americkém zákonodárství dodnes. Tedy o „dítěti“, které nám samotný New Deal zanechal. Zmíním i názory některých ekonomů a porovnám je se svými dosaženými výsledky. Následovat bude sumarizace všech dosavadních poznatků a pokusím se odpovědět na otázku, zda tento projekt byl úspěšný.
1. Velká hospodá ř ská krize
První světová válka Spojené státy americké prakticky nezasáhla. Spíše naopak. Válka, která zdecimovala dosavadní konkurenty v mezinárodní ekonomice, pomohla americkému hospodářství dostat se na první místo a stát se světovou velmocí, která tak odsunula Velkou Británii z tohoto postu. Období po válce a hlavně 20. léta se vyznačují značným optimismem a skoro neustálou recesí. Výroba, vývoz a příjmy neustále rostly a vypadalo to, že nic nemůže bránit USA v další expanzi. Tento optimismus se projevoval i neustálým růstem cen akcií, které se prodávaly na Wall Street. Při stále rostoucích cenách se statisíce lidí domnívalo, že nákup a držení akcií je snadný a bezpečný způsob jak zbohatnout. Burzovní pravidla umožňovala i jednotlivcům, bez dostatečného kapitálu, nakupovat akcie prostřednictvím makléřů, tím že zaplatili nejdříve zálohu v hotovosti a zbytek spláceli z dividend a ze zisku.
Mnoho lidí, proto aby si mohlo koupit nějaké akcie, se zadlužilo u různých bank.
20. léta byla prakticky obdobím, kdy hlavním tématem většiny obvyklých konverzací bylo investování. Nikdy jindy se o akciích a burze nemluvilo tak často jako v těchto letech.
Snad všichni věděli co je to podíl ze zisku a dividendy. Britský zpravodaj John Brook v
„Once in Golconda“ po svém příjezdu do New Yorku oznámil: “You could talk about
Prohibition, or Hemingway, or air conditioning, or music, or horses, but in the end you had to talk about the stock market, and that was when the conversation became serious.”1
Díky tomu, že akcie mohl koupit teď prakticky každý, se začaly hojně objevovat nové společnosti, které obchodovaly s cennými papíry. Většina těchto společností byla bez dostatečného vlastního kapitálu a závislá na své mateřské společnosti. Z toho je vidět, že tyto společnosti nebyly moc stabilní a jakýkoliv „závan větru“ mohl způsobit, že se sesypaly jako domeček z karet. Což se později stalo. Dosud ale optimismus lidí trval a ceny akcií se šplhaly do závratných výšin. Svého vrcholu dosáhly pak v letech 1928-1929. V roce 1929 následovalo to, co nikdo nečekal, ale co se muselo bezpodmínečně stát. Podle známého pořekadla „Co jde nahoru, musí zase dolu“, nemohlo neustálé stoupání cen akcií pokračovat do nekonečna. To se také stalo. Ceny začaly v září prudce klesat, což mělo za příčinu, že se investoři vyděsili a pokoušeli se svých akcií zbavit. Čtvrtek 24. října 1929 se do dějin zapsal jako „Černý Čtvrtek“2 díky tomu, že po velké prodejní vlně bylo nabídnuto 12,5 milionů akcií k odkoupení3.
Tento masový prodej se uskutečnil ve čtvrtek ráno. Do 12.30 byly Chicagské a Buffalovské burzy uzavřeny a 11 známých spekulantů spáchalo sebevraždu.4 Lidé se začali shromažďovat před burzami a makléřskými firmami. Policie musela zasahovat, aby zabránila nepokojům. Ve 13:00 se v kanceláři J. P. Morgana a spol.5 uskutečnila vážná porada, které se zúčastnili hlavní představitelé tehdejšího bankovnictví6. Po skončení porady Thomas Lamont, jeden z partnerů v J. P. Morgan a spol. udělal toto prohlášení do novin: “There has been a little distress selling on the Stock Exchange… due to a technical condition of the market” and that things were “susceptible to betterment.”7
Toto prohlášení pomohlo částečně k uklidnění lidí, ale hlavní podíl na klidném průběhu zbytku dne měl Richard Whitney, viceprezident NYSE8 a burzovní senzál J. P. Morgana a spol. Whitney předstoupil před davy a odkoupil několik akcie z několika společností za vyšší
1 „Mohli jste mluvit o prohibici, nebo o Hemingwayovi, nebo o klimatizaci, či o muzice, nebo o koních, ale nakonec jste museli mluvit o burze a to byl okamžik, kdy se konverzace stala vážnou. “
Odkaz: http://mutualfunds.about.com/cs/history/a/black_thursday.htm
2 někdy se mluví o „Černém Pátku“, protože se všechny následky po tak hromadném prodeji akcií ve čtvrtek projevily ve světě až následující pátek
3 Někdy se mluví o 13 milionech, či o 12 milionech. Záleží to na zdroji. Hodnota 12,5 milionu je z Basil,1944
4 Odkaz: http://mutualfunds.about.com/cs/history/a/black_thursday.htm
5 J. P. Morgan Chase & Co. Je jedna z nejstarších a z nejprestižnějších bank v USA. Je to taky druhá největší banka USA ve světovém žebříčku je na devátém místě. V roce 2003 činily její zisky $3,5 miliard.
Odkaz: http://www.manager-magazin.de/koepfe/personalien/0,2828,445006,00.html
6 Mezi přítomnými byli například Thomas W. Lamont, ředitel Morgan Bank; Albert Wiggin ředitel Chase National Bank; a Charles E. Mitchell, prezident National City Bank.
7 „Na Burze byl malý prodejní poplach…díky technické situaci na trhu“ a že věci jsou “náchylné k zlepšení.“
Odkaz: http://mutualfunds.about.com/cs/history/a/black_thursday.htm
cenu, než byla v ten den na burze. Tato akce prakticky rozhýbala burzu a ceny začaly zase stoupat. Tak byl pro tento den zažehnán krach. Bohužel tento úspěch byl jen dočasný. Pátek a sobota sice vypadaly uspokojivě a všichni počítali s tím, že se trh vzpamatuje. Tento optimismus byl ale jen krátkodobý. V pondělí 28. října už nikdo nevystoupil na uklidnění davu jako ve čtvrtek předtím a spekulanti si začali uvědomovat, že trh už nic nezachrání. V ten den bylo nabídnuto kolem 9,5 milionu akcií.9 A to byl jen začátek. Náhle se rozrostla mánie a každý se snažil své akcie co nejdříve prodat. Ti, co nakoupili své akcie u makléře, je už neměli čím splácet, a tak o ně přišli. Společnosti s podhodnoceným kapitálem už neměly čím své ztráty krýt, a proto zkrachovaly. Koncem roku neustálé zkrachovaní těchto a dalších podniků mělo za následek, že mnoho společností, a ještě více lidí bylo zruinováno. Tyto události otřásly s celým americkým národem a jejich důvěrou. Přesto, že masové prodávání akcií koncem roku skončilo, ceny akcií klesaly ještě další tři roky. (Viz Příloha obrázek 1.) Další rána americkému hospodářství na sebe nenechala dlouho čekat. Nedůvěra, která se rozšířila mezi americkými občany, měla za následek hromadné výběry úspor z jejich účtů u bank. Takto ohromné výběry některé banky neunesly a zkrachovaly. Důsledkem toho všeho bylo, že tisíce amerických bank muselo svoji činnost ukončit. Tím část občanů přišla o své úspory. Této situaci nepřispělo ani sucho, které panovalo v tomto roce v zemědělských oblastech. Půda se na mnoha místech změnila v prach, který pak odnesl vítr, což způsobilo značnou neúrodu. Během 30. let vyschla půda na Velkých prériích na jihu USA. Přes tuto oblast se pak přeneslo několik prašných bouří, které ji zdevastovaly natolik, že se stala známou jako „mísa prachu“10. Tisíce farmářů s rodinami muselo opustit své farmy a domovy a pokusit se znovu začít někde jinde.Většina ve snaze najít práci odešla do Kalifornie nebo do jiných států na západním pobřeží.
Toto vše se brzy odrazilo v dalším dalekosáhlém problému, a to v rostoucí nezaměstnanosti. S každou uzavřenou továrnou či farmou a každým odvětvím, které muselo ukončit svoji činnost, se zvyšoval počet lidí bez práce. To mělo za následek, že poptávka po práci prudce klesla, ale nabídka stále rostla, což mělo za důsledek snížení mzdových sazeb.
Jak to tak bývá, snížením mezd a platů a díky tomu, že hodně lidí přišlo o své úspory v krachujících bankách, se snížila jejich kupní síla. A to mělo dále za následek krach mnoha obchodníků a ještě větší rostoucí nezaměstnanost. A tento „bludný kruh“ pokračoval neustále
8 NYSE = New York Stock Exchange
9 Odkaz: http://mutualfunds.about.com/cs/1929marketcrash/a/black_monday.htm
10 Tuto katastrofu měla hlavně na svědomí špatně vybraná technika zemědělství. Při orbě byla všechna tráva odstraněna a veškeré pastevectví, které se v této oblasti vyskytovalo, bylo nahrazeno pěstováním pšenice, což mělo za následek, že půda nebylo dostatečně vyživována, a proto při větším suchu snadno vyschla.
dál, až počet Američanů bez práce dosáhl 13 milionů a možná i více.11 Bezdomovci a bída se staly běžnými jevy.
Tak vypadala Velká hospodářská krize, která netrvala měsíce, ale roky. Za tuto dobu většina lidí ztratila naději na zlepšení své situace, ztratili i víru ve vládu a kongres. Často byli v letargii, bez života. Někteří se uchylovali k násilí, protože už neviděli jiné řešení. Po nových volbách v roce 1932, se celý národ obrátil k nové vládě a žádal nějaké řešení, nějakou akci, která by vrátila americké hospodářství do původního stavu. Tímto řešením se měl stát projekt nového prezidenta Franklina Delano Roosevelta, New Deal.
2. New Deal
New Deal, nebo spíše Nový úděl jak je nazýván v češtině, je soubor programů a reforem, které se uskutečnily během let 1933 až 1937. Hlavním iniciátorem tohoto programu byl 31. prezident Spojených států americký Franklin Delano Roosevelt. New Deal sloužil k obnovení a reformaci hospodářské situace v USA, která byla porušena Velkou hospodářskou krizí a léty deprese, které po ní následovaly. Jméno New Deal vzniklo tak, že se Franklin nechal inspirovat svým bratrancem bývalým prezidentem Theodorem Rooseveltem, který prosadil svůj program s názvem Square Deal.
Historicky New Deal se dělí na dvě části. První New Deal nebo také prvních 100 dní začíná v roce 1933 a jeho hlavním účelem byla obnova hospodářství. Tato část byla spíše příznivá pro obchodníky a velké zemědělce. Druhá část New Dealu probíhala mezi lety 1935 až 1937. Byla spíše zaměřena na reformaci a byla narozdíl od té první části zaměřena spíše na dělníky a malé farmáře. Spousta oponentů protestovala proti těmto programům, protože byly velmi nákladné a nasměrovaly většinu politické moci směrem do Washingtonu. Spor mezi stoupenci New Dealu a jeho oponenty se vyostřil v letech 1935 až 1937 a do roku 1943 se podařilo opozici zrušit část New Dealem prosazených zákonů. Přesto část těch hlavních programů přetrvala dodnes.
New Deal se skládá ze tří částí: přímá podpora, ekonomická obnova a finanční reforma.
Někdy jsou tyto části nazývány jako 3R12. Přímá podpora byla pro okamžitou pomoc té jedné třetině obyvatel, která byla nejhůře zasáhnuta hospodářskou krizí. Ekonomická obnova se skládala z několika programů, které měly pomoci znovu nastartovat USA ekonomiku a vrátit
11 Odkaz: http://www.whitehouse.gov/history/presidents/fr32.html
12 3R pochází z angličtiny. Je to ze slov Relief = podpora , Recovery = obnova a Reform = reforma.
jí do původního stavu. To se také do roku 1937 podařilo. Jedinou výjimkou byla vysoká nezaměstnanost, která zůstala až do začátku 2. světové války. Finanční reformy byly postaveny na předpokladu vlády, že Velká hospodářská krize vznikla díky nestabilitě trhu, a proto musí vláda zasáhnou a tento trh stabilizovat a vyrovnat zájmy zemědělců, obchodníků a dělníků.
2.1. První New Deal (prvních 100 dní)
V roce 1933 převzal Roosevelt úřad prezidenta Spojených států po 31. prezidentovi H.
Hooverovi. Americký lid po něm žádal okamžitou akci, která by zlepšila americké hospodářství, jak to sliboval ve svých předvolebních proslovech. Roosevelt na tuto žádost odpověděl novým programem, který nazval New Deal. Během 9. března až 16. června 1933 zaslal Roosevelt Kongresu rekordní počet návrhů na nové zákony, které všechny snadno prošly. Toto období je pak označováno za prvních 100 dní New Dealu. Při vznášení nových zákonů a programů, Roosevelt se spoléhal především na podporu vedoucích senátorů jako byl George Norris, Robert F. Wagner a Hugo Black, ale také na své vlastní poradce. Stejně jako Hoover viděl i Roosevelt důsledek krize v poklesu důvěry občanů ve stát a v ekonomiku, což mělo za následek snížení jejich spotřeby a investic, čímž se ještě více prohloubila krize. Proto se snažil tuto důvěru znovu nastolit pomocí nových zákonů a programů.
2.1.1. Emergency Banking Act a Glass-Steagal Act
Roosevelt byl uveden do úřadu 4. března 1933. Už dříve veřejně prohlašoval, že podle něho hlavní vinu na této krizi mají obchodníci a banky. První, na co se tedy po svém nástupu zaměřil byly banky. Už od začátku krize se banky potýkaly s velkými problémy. Část jich musela zavřít a jiné byly na pokraji krachu. Proto po jeho nástupu nechal zbylé banky do konce dne uzavřít, aby zabránil jejich dalším likvidacím. Tím začaly vynucené bankovní prázdniny, které trvaly od 6. března do 10. března. Roosevelt ale přislíbil, že banky budou znovu otevřeny. Ale k jejich otevření mělo dojít tehdy, až se mu podaří prosadit nový bankovní zákon. 9. března zaslal Roosevelt do senátu návrh zákona Emergency Banking Act, který byl připraven a nastíněn už za vlády prezidenta Hoovera. Tento zákon byl odhlasován a přijat hned ten samý den. Tímto zákonem byla vytvořena akce na znovuotevření zdravých bank pod dohledem Ministerstva financí (MF), a také jim byla dána možnost půjčit si z federálních rezerv. Ředitelé bank, po ztrátě důvěry ve své schopnosti v době krize, a
mnohdy před bankrotem, toto řešení s díky přijali a s vděčností předali svůj osud do rukou vlády. Do bank byla poslána federální kontrola, která měla prověřit jejich stav a možnost dalšího fungování. Během 3 dnů znovu otevřela třetina bank. Asi 4 000 lokálních bank zůstalo zavřeno a později byly připojeny k větším celkům.13
Tento zákon měl být dočasný. Proto byl hned tem samý rok odsouhlasen nový bankovní zákon, a to Glass-Steagal Act. Doposud mohly banky provozovat jak komerční činnost, jako přijímání vkladů a poskytování půjček, tak investiční činnost. Tímto zákonem se to změnilo a banky mohly provozovat pouze jednu z těchto činností. Některé banky, jako National City Bank, zrušily své investiční činnosti, jiné, jako Lehman Brothers, zase své depoziční služby a některé, jako First Bank of Boston, se prostě rozdělily na dvě části, kde se každá starala o jednu činnost. Toto rozdělení mělo pravděpodobně zabránit bankám spekulovat s klientovými vklady, a tím zajistit, že při dalším burzovním krachu nepřijdou klienti o své peníze.
Aby už podobného zásahu nebylo třeba, byla tímto zákonem vytvořena v červnu toho samého roku Federal Deposit Insurance Corporation (FDIC) 14, která měla pojistit vklady v bankách. Všechny banky, které byly členy Federal Reserve, si musely své vklady nechat u FCIC pojistit. Ostatním bankám bylo povoleno se na tomto opatření taktéž podílet, ale musely nejdříve předložit certifikát, kterým prokázaly svoji solventnost.
Dnes se můžeme dohadovat zda Emergency Banking Act bylo to správné řešení. Je jisté, že důvěra lidí v banky silně poklesla od začátku krize, také je jisté, že velká část bank zkrachovala, takže nějaké řešení na jejich záchranu bylo nutné, ale jestli zavření bank na týden bylo to správné řešení. Protože během té doby, co byly banky zavřeny, si nikdo nemohl vyzvednout své úspory. Takže v té době se poptávka po zboží rapidně snížila, protože každý se snažil šetřit, aby se svými penězi vyšel dokud banky nebudou znova otevřeny. Také podnikatelé si nemohli dovolit v té době utrácet. Také nemohli být uzavřeny žádné obchody v té době, bez bank a hlavně bez těch peněz v nich či bez jejich krytí to nešlo. Dále se rozšířila nejistota, protože nikdo nevěděl co se bude dít dál, jestli banky budou znova otevřeny a podobně. Takže uzavření bank silně narušilo tehdejší hospodářství. Jejich otevření pak znamenalo velkou úlevu pro všechny vkladatele. Ale byl tu ještě další problém. Lidé neměli několik dní možnost si vybrat peníze ze svých účtů, proto panovaly předpoklady, že ty první dny po otevření bank se bude více vybírat než ukládat, což by některé banky nemusely unést. Ale to se nestalo. Prezident Roosevelt se svojí řečí v rozhlase ubezpečil národ, že
13 Basil,1944
14 Federal Deposit Insurance Corporation značí se jako FDIC. Dnes tato organizace má na starosti pojišťování komerčních bank a spořitelen.
banky jsou bezpečné a že se lidé nemusejí bát vkládat do nich své peníze. Tato řeč se ukázala klíčovou a opravdu se mu podařilo ty lidi přesvědčit, takže celkové vklady, v těch prvních dnech po otevření bank, převyšovaly výběry. Zde je vidět, jak charismatická osobnost Roosevelt byl a jak dobrý to byl řečník.
2.1.2. Gold Reserve Act
Po prosazení svého nového bankovního zákona se Roosevelt začal věnovat další záležitosti, která se bank přímo dotýkala, a to bylo držení zlata. 9. března podepsal prezident Roosevelt nařízení 6102, ve kterém prohlásil držení či vlastnění zlata, zlatých mincí a certifikátů za nezákonné. Dále bylo prohlášeno za nezákonné platit zlatem v zahraniční, pokud jste ovšem neměli speciální povolení vystavěné MF. Další akcí vlády byla snaha vytvořit systém, který by jim umožnil kontrolovat inflaci. Proto byl 30. ledna 1934 odsouhlasen nový zákon Gold Reserve Act. Hned druhý den po odsouhlasení tohoto zákona začal prezident upravovat zlatý standard. US dolar, který byl doposud fixován na poměru
$20.67 za trojskou unci zlata, byl devalvován o 40,94%, tj. na $35.00 za trojskou unci zlata.
Další akcí bylo, že vláda „konfiskovala“ všechno zlato z bank, těm za ně dala zlaté certifikáty a novým majitelem se stalo MF. Tím se celková hodnota zlata, které MF vlastnilo, zvedla o
$2,81 miliard.15
Touto devalvací US dolaru nebylo postiženo jenom USA, ale i zbytek světa. Především ty státy, jejichž měna byla vázána na US dolar, utrpěly velké ztráty. Ale nejenom státy touto akcí utrpěly, ale i soukromé osoby a podniky, které obchodovaly v dolarech či je vlastnily, přišly o značné peníze. Jediní, kdo asi měli radost, byli dlužníci a ti co platili už předem vyjednané obchody v dolarech. Těm tato akce pomohla, protože když hodnota měny klesá, způsobuje to zvýšení cen a inflaci. Takže to co dřív stálo $1, teď bude stát $1.40, ale ty předem vyjednané obchody mají stanovenou cenu $1, takže ten kupující na tom $0.40 vydělá.
Tak to bude vypadat pokud takovéto změny měny a inflace nebyly předem nějak ve smlouvě ošetřeny.
15 Odkaz: http://www.the-privateer.com/gold2.html
2.1.3. The Emergency Act
Roosevelt si uvědomoval, že jeho programy způsobí deficit státního rozpočtu, proto se pokusil snížit některé federální výdaje. Za obět tohoto snižování padli váleční veteráni a vládní zaměstnanci. 20.března 1934 byl přijat Emergency Act vytvořen Lewisem Douglasem.
Tímto zákonem byly sníženy platy vládních zaměstnanců celkem o $100 milionů a asi $400 milionů byly sníženy penze veteránů. Celkem to bylo snížení federálních výdajů o $500 milionů ročně.16
Dalo by se říct, že tímto zákonem byla odsouhlasena jistá forma fiskální restrikce, ale musíme si uvědomit, že celkové federální výdaje se nezmenšily, právě naopak. To, co se ušetřilo na platech a rentách, se zase vydalo na jiné účely. Takže jediný smysl, který tento zákon měl, byl přesun federálních peněz. Dále bych mohla říci, že ti lidé, kterých se to týkalo byli rozhoštěni, ale to není pravda. Politici, kteří si odsouhlasili snížení svých vlastních platů, si přece na své rozhodnutí nebudou stěžovat. Roosevelt, po odsouhlasení tohoto zákona kongresem, udělal do rádia prohlášení, které lidi dokázalo přesvědčit o jeho nutnosti, že ani moc neprotestovali. Myslím si, že tento zákon slouží jako další ukázka Rooseveltovi charismatické osobnosti. Těžko by dnešní politik dokázal přesvědčit lidi v době míru, že si musejí utáhnout opasky. Stačilo by, aby jenom tento návrh přednesl před veřejností a byla by to jeho jistá politická smrt. Takže to můžu shrnout takto: „Tento zákon byl úspěšný.
Nejenom, že se dané výdaje snížily, ale také málo kdo proti tomu protestoval .“
2.1.4. The Farm Program
Během 1. světové války evropské zemědělství utrpělo velké škody a musela být snížena celková zemědělská produkce. To samozřejmě zapříčinilo nárůst cen zemědělských produktů v Evropě. Toto zvýšení cen využili američtí zemědělci, zvýšili svoji produkci a začali vyvážet své produkty na evropský trh. Po válce se však zemědělství v Evropě vzpamatovalo a dovozů z USA nebylo už třeba. Tím američtí zemědělci přišli o odbytiště. Jejich velká produkce, pro kterou nenašly nějaký jiný zahraniční trh, způsobila, že ceny zemědělských produktů v USA prudce klesly. Pokles cen způsobil, že zisky byly stále menší a spousty farmářů se dostalo do finančních potíží. Další problém pro zemědělce přišel v podobě přírodních katastrof. Jak jsem se zmiňovala výše, ve 30. letech postihly část USA velká sucha, která vysušila úrodnou půdu
16 Leuchtenburg,1963
a změnila ji v prach. Některá zemědělská území pak postihly zase povodně. Toto všechno ještě prohloubilo zemědělskou krizi, která postihla USA ve 20. a 30. letech.
Roosevelt byl velmi zainteresovaný v problémech, které postihly farmáře a věřil, že americké hospodářství nemůže být obnoveno do té doby, dokud nebudou farmy zase prosperovat. Proto byla část New Dealských programů směrována na pomoc farmářům.
Pomocí dotací, subvencí a produkční kontroly se snažila vláda jejich situaci zlepšit. Během prvních 100 dní New Dealu byl vytvořen Agricultural Adjustment Act, který byl Kongresem odsouhlasen v květnu 1933. Tímto zákonem byl založen Agricultural Adjustment Administration(AAA). Tak byl vytvořen systém, který umožňoval samotným farmářům, kteří produkovali kukuřici, bavlnu, mléčné výrobky, prasata, rýži, tabák a obilí, rozhodnout o produkčních limitech jejich výroby. AAA jim dále zaplatila poplatek za to, že nechali část svých pozemků ležet ladem. Některým bylo dokonce přikázáno zničit část své produkce. Vše vycházelo z pravidla, čím nižší produkce tím vyšší cena, což by mělo pomoci farmářům v budoucí produkci k větším ziskům. Tímto ceny zemědělských výrobků posílily a zisk farmářů se během dalších let výrazně zvýšil, ale to vše na úkor spotřebitelů. Dalo by se říci, že AAA tímto programem umožnila federálním orgánům převzít významnou roli v plánovaní zemědělství.
V roce 1936 bylo Nejvyšším soudem Spojených států amerických zrušeno AAA. Ale zanedlouho bylo nahrazeno dvěma zákony, které byly Nejvyšším soudem schváleny.
Federální regulace zemědělské produkce byla během let několikrát změněna, ale doposud spolu s federálními subvencemi je stále využívána.
Zvýšení cen zemědělských produktů byl asi důležitý cíl, ale můžeme se dohadovat zda akce, které k tomu měly dopomoci, byly morální. Myslím tím ničení už vypěstovaných produktů, když část národa trpěla hlady. Podle mého by bylo smysluplnější tyto výrobky využít, třeba v nějaké vývařovně pro bezdomovce či v dětských domovech, nebo by se mohly využít ve vládní kantýně, když už to ta vláda zaplatila. Dále je tu ten problém, že sice tyto akce pomohli farmářům k větším ziskům, ale normální spotřebitelé takto přišli o značnou část svých výdělků. Jistě v plánu vlády bylo i zvýšení mezd, ale to se jim v prvním New Dealu nepovedlo. Pravděpodobně tento zákon potřeboval trochu více plánování a mělo se s ním počkat, až by spotřebitelé měli dostatek prostředků, aby tuto peněžní zátěž utáhli.
2.1.5. Nezam ě stnanost
Jak jsem se již zmínila v první kapitole „Velká hospodářská krize“, počet nezaměstnaných se během let stále zvyšoval a bylo třeba jim nějak pomoci, nějak je zajistit, aby přečkali následující zimu. Proto vláda zavedla několik podporujících programů a veřejných agentur, které měly pomoci nezaměstnaným a dát jim nějakou práci, především těm málo vzdělaným. Těmi největšími programy byly Civil Conservation Corps (CCC), Civil Works Administration (CWA), Federal Emergency Relief Administration (FERA), National Youth Administration (NYA) a Works Progress Administration (WPA).
FERA byl první krok, který prezident Roosevelt uskutečnil, pro zlepšení nezaměstnanosti. Tento program byl přijat 22. května 1933. Jeho hlavním iniciátorem byl Harry Hopkins, který se také stal výkonným ředitelem FERA. FERA měla sloužit třem hlavním cílům a to, přiměřenosti podpůrných opatření, poskytnou práci lidem, které bylo možné zaměstnat, a k různorodosti podpůrných opatření. Většina výdajů měla být zaplacena ze státního rozpočtu, ale jednotlivé státy byly vyzvány k zaplacení alespoň části těchto výdajů. FERA spolupracovala s těmito státy a poskytovala jim peněžní pomoc, kterou měly pak vynaložit na již zmíněné podpůrné programy. FERA vlastně připomínala takovou mateřskou společnost, která řídila své „dcery“ a poskytovala jim finanční pomoc. Prvním cílem FERA bylo co nejdříve vytvořit centra v každém státě, která by zajišťovala tu podporu.
V některých státech už existovala podobná centra ještě než byla odsouhlasena FERA, ale často musela být zrušena, protože nesplňovaly podmínky stanovené FERA. Během zimy 1933 a 1934 vytvořila FERA krátkodobý program CWA, který měl pomoci lidem překonat tuto tuhou zimu tím, že jim nabídl krátkodobou práci.
WPA byla kongresem odsouhlasena v roce 1935. „Přinesla řadám nezaměstnaných v této zemi práci, výnosy a sebeúctu.“17 Celkové náklady na 8 milionů pracovních míst, které tento program mezi lety 1935 a 1943 vytvořil, byly $11 miliard.18 Zaměstnanci WPA pracovali hlavně na stavebních pracích, jako byly stavby silnic, letišť, škol a jiných. Dále WPA financovalo další činnosti jako protipovodňová opatření, správu historických dat a různé veřejně prospěšné práce. Některé stavby, které byly financovány z WPA fondů jsou používány dodnes.
CCC bylo přijato vládou 31. března 1933. Tento program se týkal mladých mužů mezi 18 a 25 lety. Díky depresi měli především tito mladí lidé problémy najít nějakou práci. Často
17Citace, odkaz: http://www.libs.uga.edu/hargrett/selections/wpa/index.html
neměli žádné zkušenosti, a tak je nikdo nechtěl zaměstnat. Někdy neměli ani místo k přespání.
Proto se stávalo, že se dali na dráhu zločinu. Tento program měl tomuto předejít a také měl ulevit věznicím, které se staly předimenzovány mladými lidmi. Byly vytvořeny kempy, které řídili vojáci a v nichž měli žít tito mladí muži a vykonávat lesnickou práci. Jedním ze států, kde se tento program uchytil byl Michigan. Během prvních 16 měsíců od odsouhlasení CCC, bylo zde vytvořeno 61 kempů, kde žilo 11 725 mužů. Pracovníci pobírali mzdu $30 měsíčně. Později se jejich činnost nezaměřovala jen na lesnictví, ale i na stavbu silnic, telefonních sloupů a drátů a také na pomoc při povodních a požárech.19
NYA byl taktéž jako CCC zaměřen na mladé lidi. Ale na rozdíl od CCC se zaměřoval především na studenty. Tento program měl zabránit odchodu studentů ze škol tím, že vláda poskytla školám či studentům peněžní výpomoc namísto práce. Další skupinou, které měl tento program pomoci byly mladí lidé, kteří nestudovali a neměli práci. NYA měla těmto lidem poskytnout práci, která jim měla dát zkušenosti s tržní ekonomikou. Tyto zkušenosti měli pak uplatnit někdy v budoucnu v normální práci. Tento program byl však často kritizován, že neposkytl dostatečné finační zdroje pro takovéto „tréninkové práce“.
Všechny tyto programu byly v letech 1942-43 zrušeny díky tomu, že během druhé světové války nezaměstnanost prakticky vymizela.
Dalším opatřením, které zde mohu ještě zmínit, je zákon Tenessee Valley Authority Act z roku 1933. Díky němu byla vytvořena Tenessee Valley Authority (TVA), která vytvořila projekt na stavbu hrází pro zabránění povodní. Během roku 1933 a 1944 bylo postaveno celkem 16 hrází a zaměstnáno kolem 28 000 pracovníků.20 Tyto hráze nesloužily jen jako protipovodňová opatření, ale také jako vodní elektrárny, které se v roce 1941 staly největšími producenty elektrické energie v USA. Samozřejmě, že se tento program neobešel bez potíží.
Velká, levná a hlavně státní produkce elektrické energie vyvolala protesty soukromých producentů. Ti díky TVA přišli o zákazníky a museli se přizpůsobit jejich cenám, což zapříčinilo, že jim poklesly zisky. Proto se také několikrát obrátili na soud. Tento spor vyřešil až Nejvyšší soud Spojených států amerických, který prohlásil činnost TVA za legální.
18 Odkaz: http://www.libs.uga.edu/hargrett/selections/wpa/index.html
19 Odkaz: http://info.detnews.com/history/story/index.cfm?id=49&category=life
20 http://www.u-s-history.com/pages/h1653.html
2.1.6. Rural Electrification Administration
Na začátku 30. let 20. století asi 90% domácností v USA mělo zavedeno elektrický proud. To se netýkalo venkovských oblastí, kde pouze 10% domácností mělo elektřinu. Tyto oblasti byly většinou velmi odlehlé a zavést do nich elektřinu bylo příliš nákladné. A ani chudí farmáři neměli většinou na zaplacení dodávek proudu. Díky těmto důvodům se žádná privátní firma neodhodlala do těchto zbylých 90% venkova zavést elektřinu. Proto se Rooseveltova vláda rozhodla zakročit. V roce 1935 byla vytvořena Rural Electrification Administration. Ta měla zavést elektřinu do většiny odlehlých oblastí. Jednou z nich bylo i Tennessee Valley. Při dodávce elektřiny do venkovských oblastí využívala REA sdružení. Do konce roku 1939 jich ustanovila 417. I tato činnost se neobešla bez protestů opozice. Někteří senátoři se báli, že REA bude brát zakázky soukromím podnikům. Prohlašovali, že stát má proti těmto podnikům výhodu, které se oni nemůžou vyrovnat. Ty výhody byly nízké ceny a velké zdroje financí.21
Ještě se o tomto problému zmíním později (kapitola 3 Co nám zůstalo), ale už teď mohu říci, že s těmito senátory nesouhlasím. Pokud privátní společnosti odmítly do těch odlehlých oblastí zavést elektřinu, nemyslím si, že by si pak měly stěžovat, když to udělá někdo jiný.
2.1.7. National Industrial Recovery Act
Jak jsem se již dříve zmínila, hlavní cíl vlády bylo zvýšení cenové hladiny. Bylo to hlavně proto, že už od roku 1929 trpěla ekonomika neustálými deflacemi. Jejich účinek na hospodářství si neuvědomovala jenom vláda, ale i soukromí sektor. Už od roku 1931 se U. S.
Chamber of Commence22 pokoušela přimět prezidenta Hoovera, aby vytvořil proti-deflační systém, který by jim umožňoval spolupracovat mezi sebou při stabilizaci cen. Ale při daných antimonopolních zákonech takovéto dohody nebyly možné, a proto jim prezident Hoover nevyhověl. Ale Roosevelt byl „z jiného dřeva“ a takové návrhy našly u něho větší pochopení.
On se, narozdíl od Hoovera, snažil spojit různé sektory hospodářství do jedné společné jednotky, což přispívalo těmto žádostem obchodníků. Ale zato požadoval, aby obchodníci zaručili, že platy dělníků porostou společně s jejich rostoucími cenami. Nakonec to co ze
21 http://newdeal.feri.org/tva/tva10.htm
všech těchto návrhů a požadavků vzniklo, byl National Industrial Recovery Act (NIRA) z června 1933, což byl asi ten nejdůležitější závazek, který byl během těchto prvních 100 dní kongresem schválen. NIRA měla splnit 3 hlavní body. První bod bylo vytvoření nového kodexu, kterého se musely společnosti řídit. Ten měl pomoci při vzniku férové konkurence.
Přesto, že kodex měl tento cíl, „neměl sloužit k podpoře monopolů či k likvidaci nebo k utlačení malých společností“.23 Dalším bodem bylo vytvoření „odborů“. Tento zákon umožňoval zaměstnancům vytvářet organizace nebo nějaké reprezentanty, kteří by je zastupovali a předávali jejich požadavky zaměstnavatelům. Také se měli podle tohoto zákona zaměstnavatelé a zaměstnanci (či jejich zástupci) dohodnout na maximální pracovní době, minimální mzdě a na dalších podmínkách. Třetí bod tohoto zákona bylo vytvoření Public Works Administration. Tato správa měla sloužit při vytváření veřejných projektů, které by pomohly zaměstnat tisíce lidí. Tyto projekty neměla provádět tato správa, ale měly je organizovat státy a veřejné úřady. Těm pak měla PWA poskytnout grant, ale v maximální výši 30% nákladů toho daného projektu.
Pro organizaci těchto cílů byla vytvořena National Recovery Administration (NRA), která sloužila jako mezičlánek mezi vládou, obchodníky a dělníky. Vedoucím NRA se stal bývalý generál Hugh Samuel Johnson. Do pozdního léta roku 1933 se podařilo NRA přesvědčit přes 500 závodů, které zaměstnávaly více jak 22 milionů zaměstnanců, aby přijaly NIRA a ten nový kodex, čímž by přijaly i minimální mzdu a maximální pracovní dobu. Do konce roku se podařilo přesvědčit i ty největší společnosti v USA. Znakem NRA byl pak
„Blue Eagle“ (Modrý orel). Tento symbol si společnosti, které přijaly NIRA, vyvěšovaly na okna, aby prokázaly souhlas s novou politikou.24
Přestože se podařilo NRA zrušit dětskou práci, ustanovit minimální mzdy a maximální pracovní dobu, způsobilo NRA i mnoho nespokojenosti. V mnoha podnicích NRA ustanovila minimální mzdu příliš nízkou, která neodpovídala vykonané práci, což se samozřejmě nelíbilo zaměstnancům. Dále tu byly skupiny, kterých se opatření NIRA vůbec netýkala, a to byli třeba zemědělci. Další problém představoval samotný výbor NRA. V jeho čele stáli představitelé velkých podniků. Ti se samozřejmě snažili co nejlépe prospět svým zájmům, a proto prosazovali ustanovení, která prospívala velkým společnostem a malé znevýhodňovala.
Přes všechnu tuto kritiku nemůžeme NRA upřít jistý úspěch. Za šest měsíců, co byla NRA
22 United States Chamber of Commerce je světové největší neziskové sdružení, které reprezentuje 3 miliony obchodníků, 2 800 kanceláří a 830 obchodních asociací. Spolupracuje s politickými specialisty, právníky a lobbyisty.
23 Úryvek přímo ze zákona. Odkaz: http://www.law.du.edu/sterling/Content/ALH/Indust_Recov.pdf
uvedena do praxe, se celková průmyslová produkce snížila a celkové náklady na výrobu se zvýšily. Ale již v květnu 1935 se celková průmyslová produkce dostala na index 85, což byla asi o 22% vyšší průmyslová produkce než byla v květnu 1933.25 Přesto byla NRA 27. května 1935 prohlášena Nejvyšším soudem za protiústavní a zrušena.
Na závěr této kapitoly musím ještě dodat, že hlavní cíl prvního New Dealu se podařilo částečně splnit. Zvýšení cen, o které politici a podnikatelé tak usilovali, se podařilo uskutečnit a cenový index, který se do února 1933 propadl na hodnotu 59.8, se podařilo zvýšit, až dosáhl v dubnu 1935 hodnoty 80.1.26 Ale i když byl tento cíl splněn, celkově se hospodářství v USA stále nacházelo v krizi. Proto bylo načase najít jiný způsob, jak se s té krize dostat. Proto byl vytvořen druhý New Deal.
2.2. Druhý New Deal
V roce 1935 se začaly objevovat hlasy pro další drastické akce. Po „úspěšném“ prvním New Dealu lidé doufali, že další akce ze strany vlády jim pomohou ve stále trvající krizi. Tím začal v roce 1935 druhý New Deal. Na rozdíl od prvního New Deal, který se zajímal spíše o nabídkovou část ekonomiky, tento nový program se měl starat o poptávkovou stranu. Bylo to díky tomu, že hlavní cíl prvního New Dealu bylo zvednout ceny, a tím se měla ekonomika vzpamatovat. Ale přestože se podařilo ceny zvýšit, ekonomika byla stále v depresi. Proto druhý New Dealu měl pomoc zvýšit koupěschopnost amerických občanů, a ti by pak pomohli znovu nastartovat americké hospodářství. Proto ho historikové označili za pro-dělnický program, na rozdíl od prvního New Dealu , který byl spíše pro-obchodnický.
2.2.1. Wagner Act
5.července 1935 byl Kongresem odsouhlasen National Labor Relation Act (NLRA) nebo také známí pod názvem Wagnerův zákon. Tento zákon měl chránit práva zaměstnanců. Dával jim také právo organizovat se a zvolit si zástupce, kteří měli reprezentovat jejich požadavky. Toto nařízení postihlo všechny zaměstnance kromě těch, kteří pracovali v aeroliniích, železnici, zemědělství a ve vládě. Tímto zákon se prakticky posílila ochrana
24 http://www.digitalhistory.uh.edu/database/article_display.cfm?HHID=472
25 1909-1914=100, Basil, 1944, Originální zdroj zdroj je: Statistical Abstract of the Unit States, rok 1938, str.782
26 1909-1910=100, Basil, 1944, Originální zdroj zdroj je: Statistical Abstract of the Unit States, rok 1940, str.322
kolektivního vyjednávání, která byla ustanovena již dříve NIRAou. Pro dohlížení nad plněním tohoto zákona a jako úřad, kam můžou zaměstnanci zasílat své stížnosti, byla vytvořena National Labor Relation Board (NLRB). Činnost NLRB vystihuje dobře tato věta: "The National Labor Relations Board is an independent agency created by the Wagner Act of 1935 to oversee the laws, investigate and hold hearings on unfair labor practice complaints, take action against employers found guilty of unfair labor practices, and to determine the make-up of individual employee bargaining units, as well as to oversee union certifications"27
Další činností, kterou se NRLB zabývá, je ochrana před diskriminací. Po prosazení tohoto zákona spousta lidí vstoupila do odborů, jako byla třeba American Federation of Labor (AFL). Ale tento vstup sebou nenesl jen výhody. Někteří zaměstnavatelé nechtěli zaměstnat lidi patřící do těchto odborů, nebo pokud už u nich zaměstnaní byli, tak je často převáděli na horší práci nebo s nimi špatně zacházeli. Právě takovýmto praktikám chtěl NLRB zabránit.
NLRB měl prakticky sloužit jako mezičlánek mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Snažil se jejich síly vyrovnat, aby ani jedna strana neměla navrch nad tou druhou. Proto dohlížel na zaměstnavatele a na odbory. Kontroloval, jak zaměstnavatelé zacházejí se svými pracovníky, ale zároveň rozhodoval o tom, zda bude ten odbor vytvořen, či ne. Dále se snažil urovnat problémy, které mohly mezi těma dvěma stranami vzniknout.
NLRB dostává více jak 40 000 stížností ročně, a z toho je asi přes 7 000 petic. Ale to samozřejmě neznamená, že všemi případy se zabývá. Některé stížnosti jsou neoprávněné a pár jich bylo posláno i ze zlého úmyslu. Ze všech těchto oznámení snad jen 4% se tento výbor opravdu zabývá. Za svoji činnost zpracoval NRLB více jak 900 000 případů nezákonného jednání.28
Tento zákon byl velmi chytrý akt. Část zaměstnanců si stěžovala na své zacházení v práci a na své zaměstnavatele. Samozřejmě těžko můžeme říci zda právem, ale to teď není důležité. Důležité je, že NLRB jim poskytl to, co nutně potřebovali. A to bylo nějaké „ucho“, kterému by si mohli postěžovat, a které by jim mohlo pomoci v jejich situaci. Dále jim tento zákon poskytnul sílu vzepřít se „tyranské moci“ svých zaměstnavatelů. Teď, když se stávky staly „zákonnými“, se zaměstnanci mohli ozvat a oznámit svoji nespokojenost. Někdo může
27 „NLRB je nezávislá agentura, vytvořená Wagnerovým zákonem z roku 1935 na dohlížení nad zákony, pro vyšetřování a pořádání slyšení pro stížnosti na nekalé pracovní praktiky, podniknout akci proti zaměstnavatelům, kteří byli shledáni vinni nekalými pracovními praktikami, a rozhodovat o vytvoření zaměstnaneckých
vyjednávajících svazů, stejně jako dozírat nad svazovými certifikáty.“ . Odkaz:
http://www.stfrancis.edu/ba/ghkickul/stuwebs/btopics/works/wagner.htm
původní zdroj: Benjamin, M. Anderson, Economics and the Public Welfare: A Financial and Economic History of the United States, 1914-46, 2nd edition (Indianapolis: Liberty Press, 1979)
28 Odkaz: http://www.stfrancis.edu/ba/ghkickul/stuwebs/btopics/works/wagner.htm
říci, že tento zákon převedl moc ze strany zaměstnavatelů na stranu zaměstnanců, ale tím si nejsem tak jistá. Sice se zaměstnanci mohli nyní ozvat a stávkami poškodit své zaměstnavatele, ale zase ne všechny stížnosti byly NLRB označeny za protizákonné a ne všichni zaměstnanci si dovolili stávkovat. Ale to neznamená, že tento zákon byl neúspěch.
Pro Roosevelta to jistě byl dobrý zákon, který nejenom zlepšil jeho postavení na veřejnosti, ale také mu získal podporu odborů.
2.2.2. Social Security Act
Už občanské válka v 60. letech 19. století poukázala na problémy některých skupin obyvatel. A to především veteránů, vdov a sirotků. Jejich situace se po válce značně zhoršila.
Neschopni se sami o sebe postarat, vytvořil stát plán na jejich podporu. Tento plán byl předzvěst budoucího sociálního zabezpečení. Ale opravdový systém sociálního zabezpečení, který známe z naší doby, byl vytvořen až v roce 1935. Po velké hospodářské krizi se situace některých skupin obyvatel značně zhoršila. Byli to především staří lidé. Ti v letech krize prakticky nemohli najít žádné zaměstnání a jejich situace se neustále zhoršovala. Proto byl navržen a přijat asi tem nejdůležitější zákon, který byl během roku 1935 a možná během celého New Dealu odsouhlasen, a to Social Security Act z 14. srpna 1935. Tím byl vytvořen systém na podporu starých lidí. Všechno pak bylo placeno z daní z příjmu. Takže pracující podporovali svojí prací důchodce, jak je možné vidět dnes v našem systému. Dalšími skupinami, kterým měl tento zákon pomoci, byli děti, slepí a nezaměstnaní. Dále pak SSA nabízel různá školení a rodinné programy péče o zdraví. Tento zákon pak vytvořil Social Security Board, který měl evidovat všechny žadatele a příjemce státní podpory, a měl jim pak tuto podporu zasílat.
Tento systém byl zaveden v době, kdy většina vyspělých států už měla podobný systém ve svých zákonech. Ve většině těchto zemí tento systém sociálního zabezpečení také fungoval. Takže pokud se teď ozývají hlasy, že odsouhlasit tento zákon byla chyba, měly by si asi nejdřív uvědomit, že tehdy se tento systém zdál být velmi prospěšný a prakticky nutný.
V době krize, kdy většina obyvatel mezi 20 a 40 nemohla najít práci, ji stěží mohli najít lidé nad 60 let. Takže pokud bychom tyto staré lidi, kteří často v té krizi přišli o své celoživotní úspory, nechtěli nechat trpět, bylo třeba jim nějak pomoci. Dále můžeme říci, že i když byl tento systém odsouhlasen, tak se netýkal všech starých lidí. Byla stanovená určitá věková hranice, kterou splňovalo jen minimální procento obyvatel. Průměrný věk dožití byl tehdy nižší, než hranice pro odchod do důchodu, která byla na tehdejší poměry vysoká. Takže to
tenkrát rozhodně nebyl žádný obrovský systém, jak můžeme vidět dnes. Myslím, že když se tehdy tento systém vymýšlel, nikdo si nemohl uvědomit, že se z něho stane jeden z nejdražších systémů světa. Takže je těžko můžeme dnes obviňovat, že to tehdy udělali špatně. A i když my máme dnes určité prognózy o tom jak to může vypadat v budoucnu, těžko vytvoříme zákon, který by nám naše budoucí generace nějak nezkritizovala.
2.2.3. Wealth Tax Act
24. května 1933 prohlášení New York Times: „Morgan Paid No Income Tax for1931 or 1932“29 pobouřilo tehdejší Ameriku. Lidé se začali ozývat na protest toho, že tak velký magnáti, jako byli Morgan a další jeho partneři firmy J. P. Morgan & Co., se vyhnuli placení daní. Šetřením tohoto prohlášení byl pověřen Ferdinand Pecora. Ten opravdu potvrdil, že žádný z partnerů J. P. Morgan & Co. nezaplatil daně z příjmu v letech 1931 a 1932. J. P.
Morgan prohlásil, že oni nemohli odevzdat žádné daně, protože vykazovali ztrátu v těchto letech a to $53 milionů v roce 1931.30 Přestože se tato firma nedopustila žádného protizákonného jednání, veřejnost už byla vzbouřena a požadovala nějaké jednání.
Rooseveltovi se podařilo v této situaci prosadit 30. srpna 1935 nový zákon a to Wealth Tax Act (WTA). WTA je spíše znám pod svým oficiálním názvem a to Revenue Act z roku 1935.
Tímto zákonem se zvýšily daně z výnosu, pro ty největší a ty nejbohatší lidi a podniky, kteří měli větší roční výnos jak $5 milionů, až na 75%.31
Je jisté, že vláda peníze nutně v té době potřebovala, ale takovéto zvýšení bylo možná až příliš velké. Je pravděpodobné, že větší daně se vládě nepodařilo vybrat, protože firmy, které se zdanění vyhýbaly pomocí různých legálních či nelegálních praktik doposud, to dělaly i nadále. Ale tyto nové daně přinutily další řadu firem tyto praktiky provozovat také. Takže tento zákon mohl sloužit pravděpodobně jenom k uspokojení veřejnosti a k rozzlobení velkých korporací, firem a obchodníků.
29„ Morgan nezaplatil daně z příjmu v roce 1931 ani v roce 1932.“ Odkaz:
http://www.taxhistory.org/thp/readings.nsf/cf7c9c870b600b9585256df80075b9dd/f04f120607f66e2685256dfe00 5981fc?OpenDocument
30 Odkaz:
http://www.taxhistory.org/thp/readings.nsf/cf7c9c870b600b9585256df80075b9dd/f04f120607f66e2685256dfe00 5981fc?OpenDocument
31 Odkaz: http://www.irs.gov/app/understandingTaxes/pdf/whys/theme2/lesson5/T2L5lp.pdf
2.2.4. Wagner Housing Act
Jedním z posledních cílů New Dealu bylo odstranění chudinských čtvrtí. Proto byl v roce 1937 vytvořen United States Housing Authority, ale většinou se mu říkalo Wagner Housing Act po senátorovi Robertu Wagnerovi, který se o tento projekt zasloužil. Tímto zákonem byla ustanovena federální úřad pro bytovou správu. Tento úřad poskytoval místním veřejným úřadům pro bytovou správu granty, půjčky a každoroční příspěvky, které měly použít na přípravu a stavbu bytových projektů. Pro výstavbu musely být splněny určité podmínky. Za každou nově postavenou bytovou jednotku, musela být zbourána stará chudinská bytová jednotka. Další podmínkou bylo, že tento program se týkal lidí, kteří měli menší příjmy než byla stanovená hranice. Během své činnosti bylo vystavěno přes 50 000 bytových jednotek ročně. Tento program na rozdíl od některých měl podporu i z republikánské strany.
Odsouhlasením tohoto programu se nejenom poskytla obydlí chudým lidem, ale zároveň pomohl ekonomice. Protože tyto projekty byly sice dány na starost místním orgánům, ale ty to nebudovaly sami. Musely si na to objednat soukromé firmy. Takže tyto firmy dostaly zakázky a peníze, což mělo za příčinu, že zaměstnaly lidi na stavbu těchto jednotek, to zase znamenalo, že tyto pracovníci dostali peníze, za které pak nakoupili nějaké zboží, či je dali do banky. Toto pomohlo ke zvýšení poptávky, na což pak mohla reagovat nabídka, která zvýšila ceny a produkci a zaměstnala další pracovní síly nebo také mohla zvýšit dosavadní mzdy.
Samozřejmě toto je velmi zjednodušený model a neříkám, že tyto projekty byly tak významné, že sami mohli ovlivnit celkovou ekonomiku USA, ale i takovýto malý impuls byl důležitý. Někdy není nutné vytvořit jeden velký impuls, ale stačí několik malých impulsů dobře rozmístěných, které by sice sami nic nezmohly, ale společně by dokázaly nastartovat hospodářství.
2.3. Další deprese a konec krize
Po 8 letech krize to vypadalo, že už to nejhorší má USA za sebou a teď už ji čeká pouze ekonomický vzestup. Mzdy se v květnu 1937 dostaly na index 110.1 oproti červnu 1935, kdy byly na indexu 69.1. I zaměstnanost se zvedla. Ještě v červnu 1935 byla na indexu 89.2 a červenci 1937 se dostala na 112.3. Pouze ceny se moc nezvyšovaly. V dubnu 1935 byly na indexu 80.1, ale v roce 1936 znova klesly. Teprve v roce 1937 je u nich vidět opět nárůst, a to
na 88 v dubnu 1937.32 Ale i přes malý nárůst cen, ostatní hodnoty se stále zvyšovaly a opravdu to vypadalo, že deprese skončila a začíná konjunktura. Proto nikdo nepočítal s tím, co následovalo. Během roku 1937 přišla na Spojené státy americké další pohroma ve formě nové deprese, někdy se jí také říká deprese v depresi, která pokračovala ještě celý následující rok. Většina makroekonomických ukazatelů, jako nezaměstnanost, zisk a produkce se znova propadly. Zaměstnanost v průmyslu, která se pohybovala v srpnu 1937 na indexu 112,3, prudce klesla na index 84,7 v červenci 1938.33 Všichni se tehdy dohadovali co mohlo zapříčinit tuto novou krizi. Keynesiánci viděli příčiny v předčasném omezení federálních výdajů a vyrovnávání federálního rozpočtu. Opozice zase viděla příčinu v zásazích do volného obchodu.
Dalším názorem, na to jak vznikla tato nová krize, měli obchodníci. Ti tvrdili, že druhý New Deal byl silně proti-obchodní a svým jednáním zabránil expanzi podniků mezi lety 1935 až 1937. Dále pak podporoval svou politikou masivní stávky, které způsobily problémy mnoha průmyslovým podnikům jako automobilkám, a vyvolal protimonopolní kampaň, která se zaměřila na velké podniky. Všechny tyto akce pak podle nich zapříčinily to, že obchod se vzpamatovával mnohem delší dobu než by musel bez nich.
Roosevelt viděl příčiny této krize v jednání velkých podniků. Myslel si, že se snaží touto depresí zničit New Deal a tím způsobit, že by lidé znovu volili republikány. Dokonce pověřil FBI, aby prošetřila jejich akce a prokázala jim tento záměr, což se samozřejmě nepodařilo. Proto začal kampaň proti monopolům a jejich monopolní síle. Neušli tomu ani Henry Ford, Tom Girdler a další bohaté rodiny, které představovali vedoucí osobnosti průmyslu v USA té doby. Všechny tyto akce proti monopolům byly skončeny po zahájení 2.
světové války. Roosevelt si byl vědom, že jejich podporu bude potřebovat, aby udržel vysokou válečnou produkci v chodu.
Tato krize znovu přivedla občany k tomu, že vybízeli vládu, aby začala jejich situaci řešit. Roosevelt zde měl pak několik možností, jak na tyto pobídky reagovat. První bylo dále sledovat svůj plán na vyrovnání rozpočtu, jak mu radilo ministerstvo financí, nebo tento plán opustit a znovu začít expanzivní fiskální politiku, jak mu radili někteří jeho poradci a keynesiánci. Roosevelt nakonec poslechl své poradce.
Přes všechny snahy ze strany vlády pokračovala deprese až do začátku 2. světové války.
Lidé pak začali podléhat patriotismu a byli si vědomi, že budou muset vytrpět nějaké oběti.
Tak se stalo, že protesty proti vyšším daním a velkému dluhu utichaly. Lidé se smířili
32 1909-1914=100. Basil,1944. Originální zdroj je: Statistical Abstract of the Unit States, rok 1940 str. 322, 340.
33 1909-1914=100. Basil, 1944. Originální zdroj je: Statistical Abstract of the Unit States, rok 1940 str. 340
s kontrolou cen a s přídělovým systémem. Dalším faktorem války je, že většina bojeschopných mužů odešla bojovat. Tím se vytvořily miliony volných míst, které bylo třeba zaplnit. A nejen ty. Válka a její potřeba zvětšit produkci za každou cenu, vytvořily další tisíce volných míst. Tím prakticky vymizela nezaměstnanost ve Spojených státech amerických během války. Podle údajů se počet nezaměstnaných v roce 1941 pohybovala kolem 6 milionů a v roce 1943 nezaměstnanost prakticky už nebyla.34
3. Co nám z ů stalo?
Jak jsem již uvedla na začátku, je to už 70 let co byl začat projekt New Deal. Během tohoto projektu byly navrhnuty desítky nových zákonů, projektů a nařízení. Některá kongres odsouhlasil, jiná zase ne. A i když byly tyto zákony odsouhlaseny Kongresem, a často navrhnuty samotným prezidentem, nedočkaly se některé ani svých prvních narozenin. Bylo to díky tomu, že Nejvyšší soud Spojených států amerických prohlásil některé tyto zákony za protiústavní, a proto musely být zrušeny. Ale všechny zákony přece jenom zrušeny nebyly, takže se tu nabízí otázka: „Které tyto zákony se nám dochovaly dodnes? A dochovaly se v původní formě nebo byly časem změněny?“ Toto jsou ty dvě hlavní otázky, které se pokusím v této části zodpovědět.
Emergency Banking Act byl přijat kongresem 9. března 1933. Tento zákon byl jen prozatímní a jeho hlavním účelem bylo rychlé vyřešení situace bank a uklidnění občanů, tím že vláda ukázala, že něco dělá. Později byl tento zákon nahrazen dvěma, které jsou známé pod společným názvem Glass-Steagall Act. První tento zákon byl přijat 27. února 1932 a druhý byl přijat 16. června 1933. Jak jsem už řekla v kapitole 2.1.1., tento zákon sloužil k oddělení komerčních a investičních činností. Ale platily pouze na území Spojených států amerických.
Pokud by chtěly komerční banky investovat za hranicemi státu, tento zákon by se už na ně nevztahoval. Toho samozřejmě některé banky, jako Citicorp a J.P. Morgan, hojně využívaly.
Přesto se ho snažily zrušit. To se nakonec podařilo a Glass-Steagall Act byl zrušen 12.
listopadu 1999 42. prezidentem W. J. Clintonem a místo něho byl přijat Gramm-Leach-Bliley Act. Tento zákon zrušil původní nařízení Glass-Steagal Actu a umožnil znovu spojení komerční a investiční činnosti. Také zároveň povoloval sloučení komerčních a investičních bank, a tím vytvoření konglomerátů, které by zaručovaly bankovní a pojišťovací služby.
34 Leuchtenburg, 1963
