Hlavní práce3326_xsevk07.pdf, 370.1 kB Stáhnout

(1)

Obsah

Úvod………...2

1. Spolupráce EU a států ACP před Dohodou z Cotonou………3

1.1Asociace podle Části IV Římské smlouvy……….3

1.2 Dohody z Yaoundé……….4

1.3 Dohody z Lomé………. 7

2. Spolupráce EU a států ACP na základě Dohody zCotonou………..15

2.1 Dohoda z Cotonou………15

2.2Nová finanční perspektiva………21

2.3 Strategie EU pro Afriku………23

3. Aktuální problémy Afriky………..24

3.1 Ozbrojené konflikty………..24

3.2 Ekonomické problémy a hrozby………...26

3.3Šíření chorob a pandemií………..28

3.4 Environmentální problémy………...29

Závěr……….31

Seznam použité literatury……….36

(2)

Úvod

Rozvojová pomoc patří od počátku mezi pevné součásti projektu evropské integrace.

Idea poskytování pomoci ve prospěch hospodářského a sociálního rozvoje koloniálních území, která se poprvé objevila v30. letech minulého století, se plně prosadila vobdobí druhé světové války, kdy byl ve Velké Británii schválen zákon o koloniálním blahobytu a rozvoji.

Vpoválečném období se tento princip stal nedílnou součástí vztahů mezi průmyslově rozvinutými zeměmi a jejich stávajícími či později bývalými koloniemi.

Rozvojová politika Evropské unie je dlouhodobě zaměřena na velký počet rozvojových zemí a regionů. Jejím hlavním cílem je podpora hospodářského a sociálního rozvoje sdůrazem na boj proti chudobě. Evropská unie je jedním z největších poskytovatelů oficiální rozvojové pomoci na světě. Například v roce 2003 vynaložila na pomoc 78 státům Afriky, Karibiku a Pacifiku (států ACP) částku 15 mld. EUR .

V zemích subsaharské Afriky a na většině ostrovů Karibiku a Pacifiku, které jsou součástí skupiny zemí ACP, žije téměř polovina obyvatel vpodmínkách absolutní chudoby spříjmem menším než 1 USD na osobu a den. Partnerství s Evropskou unií je pro země ACP velmi důležité vjejich úsilí o odstranění chudoby a další ekonomický rozvoj.

Proto jsem si jako téma své bakalářské práce vybrala právě rozvojovou politiku Evropské unie a podrobně jsem se přitom zaměřila na vztahy EU vůči státům ACP. Cílem práce je shrnout aspekty rozvojové pomoci poskytované Evropskou unií jejím bývalým koloniím vširším historickém kontextu. Pomocí charakteristiky jednotlivých smluvních aktů analyzuji posun, který nastal v chápání rozvojové politiky od 50. let tohoto století až do současnosti. Pozornost věnuji zařazení rozvojové pomoci do Římské smlouvy v podobě asociace zámořských zemí a území k Evropskému hospodářskému společenství, stejně tak jako transformaci přidružení koloniálních území na asociaci nově nezávislých států na základě dohod zYaoundé. Následně analyzuji proměny priorit partnerství mezi Evropským společenstvím a zeměmi ACP podle dohod z Lomé. Další kapitola je věnována současnému režimu vztahů řídícím se dohodou z Cotonou a Strategií EU pro Afriku a novým návrhům Evropské komise v otázkách financování rozvojové spolupráce. Vzávěrečné části se věnuji charakteristice nejpalčivějších problémů současné Afriky a reflexi osobního pohledu na reálné možnosti a efektivitu rozvojové pomoci EU vůči africkým zemím.

(3)

1. Spolupráce EU a států ACP před Dohodou z Cotonou 1.1Asociace podle Části IV Římské smlouvy

Pokračující proces evropské integrace nastolil potřebu vyjasnit vztah vytvářejících se vazeb mezi západoevropskými státy a jejich existujících silných ekonomických a politických vazeb ke koloniím. Otázka řešení vztahu kolonií a sjednocující se Evropy spolu se související otázkou rozvojové pomoci byla řešena již před vznikem Evropského hospodářského společenství.

Při jednání o ustanovení Evropského hospodářského společenství (EHS) bylo přidružení koloniálních území prioritou pouze pro Francii. I přes nezájem ostatních členů

EHS se Francii nakonec podařilo prosadit ustanovení zahrnující vedle rozvojové pomoci i obchodní preference pro kolonie. Tato ustanovení znamenala vznik asociace neevropských

zemí a území kEHS a byla zahrnuta do smlouvy o založení EHS jako její Část IV. K Části IV byla následně uzavřena Prováděcí dohoda. Cílem byla podpora hospodářského a sociálního rozvoje těchto zemí a území a založení úzkých ekonomických vztahů mezi nimi a EHS jako celkem.¹ Součástí ustanovení byl předpoklad postupného odbourávání cel a jiných obchodních omezení mezi členskými státy EHS a asociovanými územími, stejně tak jako mezi asociovanými územími navzájem. Zdůrazněn byl princip nediskriminace mezi členskými státy. Část IV. Smlouvy o založení EHS také předjímala volný pohyb pracovníků mezi členskými a přidruženými zeměmi. Toto část ale nebyla nikdy vpraxi realizována, na rozdíl od všech ostatních součástí ustanovení, které v podstatě realizovány byly.

Vrámci systému celních preferencí pro asociované země byl přijat společný vnější celní sazebník na zboží ze třetích zemí. Asociace ale neměla větší dopad na obchod mezi EHS a přidruženými zeměmi a také orientace obchodních toků nebyla příliš dotčena. Koloniální metropole si i nadále uchovaly své dominantní postavení v obchodu se svými koloniemi.

Smlouva také ustanovila Evropský rozvojový fond (EDF), jehož úkolem bylo

podporovat snahu odpovědných orgánů spravujících asociovaná území o sociální a hospodářský rozvoj těchto území. Do EDF poskytovaly členské země po dobu pěti let

členské příspěvky, jejichž výše však neodpovídala poměru jejich příspěvků do obecného rozpočtu EHS. Nejvíce do EDF přispívaly Spolková republika Německo a Francie. Ačkoli byly sumy ve srovnání spotřebami přidružených zemí doslova zanedbatelné, přesto můžeme

1 Jelínek, P. a kol.,: Rozvojová politika Evropské unie, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2003, str.8

(4)

mluvit o významném pokroku, který zavedl způsob činnosti a procedury, které formulovaly následující úsilí EHS týkající se rozvojové spolupráce.²

Prostředky Fondu byly určeny na investice všeobecného významu. Nejvíce prostředků (41%) bylo poskytnuto na investice do infrastruktury. Na modernizaci venkova, na projekty zaměřené na zvýšení efektivnosti zemědělství a diverzifikace pěstovaných plodin byla určena téměř jedna čtvrtina zdrojů. Další prostředky byly určeny k rozvoji vzdělávání, odborného školení a zdravotnictví.

Až do roku 1962 za přidružené země a území rozhodovaly jejich koloniální metropole, protože tyto země ještě nebyly suverénními státy. To se však vtomto roce změnilo, protože naprostá většina přidružených zemí získala nezávislost. Nicméně i nezávislé přidružené státy asociaci potvrdily. Jedním zdůvodů, kromě nesporných hospodářských výhod, byl i fakt, že právě vroce 1962 vypršela platnost Prováděcí dohody k Článku IV Římské smlouvy a nová dohoda měla být vyjednána mezi členskými státy EHS a přidruženými státy na principu rovnosti.

Až osamostatnění přidružených států vplném rozsahu ukázalo na nedostatky stávající asociace. Dohoda se například vůbec nezmiňovala o technické pomoci, i přesto že se všechny členské státy shodovaly na její důležitosti. Stávající dohoda byla také ostře kritizována členskými státy Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) z důvodu údajného nepřípustného rozšiřování preferenčních obchodních režimů.

1.2 Asociace podle dohod z Yaoundé

První dohoda z Yaoundé

Plné osamostatnění afrických již dříve asociovaných zemí nastolilo otázku adaptace jejich vztahu k EHS v nových podmínkách. Názor na tuto problematiku se různil jak mezi členy EHS tak i mezi přidruženými státy. Z členských států podporovala přidružení zejména Francie. Opačnou pozici zastávaly zejména Nizozemsko a Německo. Kritici z řad přidružených států zase označovali pokračování intenzivních vztahů kbývalým koloniálním metropolím za nástroj neokolonialismu.³

Pro konečnou podobu dohody se nakonec ukázaly jako rozhodující neformální kompromisy dosažené mezi členskými státy EHS a nikoli formální vyjednávání mezi EAMA (Asociované africké státy a Madagaskar) a EHS jako celkem. Naproti tomu institucionální

2 Jelínek, P. a kol.,: Rozvojová politika Evropské unie, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2003, str.8, 9

(5)

rámec nebyl spornou otázkou. EHS byl ochotno akceptovat prakticky všechny návrhy předložené asociovanými státy na vznik nových institucí. Rovněž právo na zřizování podniků, založené na principu rovných podmínek mezi členskými státy EHS, se nestalo sporným tématem. Nejdůležitější témata, tj. celková výše prostředků vyčleněných na rozvojovou pomoc a výše obchodních preferencí asociovaných států vporovnání s neasociovanými producenty tropických výrobků, však byly dohodnuty téměř výhradně mezi členskými státy EHS.

Dohoda o přidružení byla podepsána v kamerunském hlavním městě Yaoundé.

Signatáři se stalo 6 členských států EHS a 18 afrických států. Vplatnost vstoupila vpolovině r.1964. Její platnost byla několikrát prodlužována až do r.1971, kdy začala platit druhá dohoda z Yaoundé, která byla podepsána v r.1969.

Podstatným rozdílem mezi stávajícím režimem podle Části IV Římské smlouvy a podle dohody z Yaoundé byl fakt, že nový režim nevytvářel jednu zónu volného obchodu,

ale prakticky 18 separátních zón. Dohoda navíc připustila zachování nebo vytvoření zón volného obchodu mezi přidruženými státy navzájem nebo mezi přidruženými státy a třetími zeměmi. Dále připustila, že možnost přidružení kDohodě bude otevřena pro země, jejichž struktura hospodářství a produkce bude srovnatelná sasociovanými státy, avšak pod podmínkou, že jejich přistoupení nepoškodí zájmy dosavadních asociovaných států. Hlavním výsledkem dohody tedy bylo

▪ zachování zón volného ochodu a jisté míry preferencí

▪ snížení tarifů Společného vnějšího celního sazebníku na některé tropické produkty o 25-30%

▪ úplné zrušení cel na některé vybrané tropické produkty

▪ poskytnutí dotace 780 mil. zúčtovacích jednotek prostřednictvím 2.EDF

▪ poskytnutí půjčky 70 mil. zúčtovacích jednotek od EIB

Za instituce přidružení byly stanoveny Rada asociace, Výbor asociace, Parlamentní konference asociace a Rozhodčí soudní dvůr asociace. Tento instituciální rámec, založený na principu parity a rovnosti, poprvé umožnil dát EAMA najevo, co považuje za prioritní.

Dohoda z Yaoundé pomohla udržet zvláštní charakter euro-afrických vztahů, ale na nižším stupni exkluzivních privilegií. Jednání o dohodě však názorně demonstrovala rozdíl mezi rovností statusu a rovností moci. Klíčová rozhodnutí se dělala uvnitř Rady ministrů

EHS, vyjednávání v Yaoundé pouze reflektovalo její závěry. Nerovnost moci mezi EHS a EAMA prakticky znamenala, že EAMA mohly pouze přijmout (či nepřijmout) nabídku

Společenství. Asociované státy neměly v ruce jiné nástroje vyjednávání, než apel na čest

(6)

a morální závazky. Přestože na konci vyjednávání asociované státy zdůrazňovaly ducha usmíření a pozitivní výsledky, bylo pro ně jednání trpkou zkušeností, která jim vzala iluze.

Přesto byla asociace podle Dohody z Yaoundé byla nejvýznamnější součástí rozvojové politiky EHS v 60.letech a 1.pol. 70.let minulého století.

2. EDF si nadále podržel svoji nezastupitelnou úlohu. Kontrolu nad výběrem projektů určených k financování si rovněž podržela Komise EHS, která měla poslední slovo při jejich

schvalování. Prioritou 2. EDF se stala modernizace zemědělství (40%), dále doprava a komunikace (30%), ostatní infrastruktura (7%), vzdělávání (10%) a podpora industrializace

(5%).

Druhá dohoda z Yaoundé

V roce 1968 bylo zjevné, že státy EAMA jsou odhodlány pokračovat v asociačním vztahu. Jednání o dohodě, která by řídila proces asociace vdalším období, byla zahájena v prosinci 1968. Jednání byla relativně jednoduchá, neboť šlo o potvrzení a prohloubení již definovaného směru. Druhá dohoda zYaoundé, která byla podepsána v polovině roku 1968 a vstoupila vplatnost 1.ledna 1971, nepředstavovala žádný zásadní posun veuro-afrických vztazích.

I nadále si iniciativu a reálné rozhodovací pravomoci podrželo EHS, zejména pokud

šlo o stanovení výše 3.EDF. Nadále trval rozpor mezi Francií na jedné straně a Nizozemskem a Německem na druhé straně votázce míry preferencí a otevřenosti asociačního režimu.

Nejvýraznější inovací v asociační programu, kterou přinesla druhá Dohoda z Yaoundé, však bylo zavedení omezeného programu stabilizace cen. Asociované státy

usilovaly o garanci minimálních cen pro jejich export tropických produktů do EHS. Členské státy EHS nakonec dospěly k závěru, že až 80 mil. zúčtovacích jednotek ze 3.EDF by mohlo být použito na stabilizaci cen, pokud by nastaly výjimečně nevýhodné podmínky na světových trzích.

Vdůsledku tlaku Nizozemí a Německa došlo k dalšímu snížení tarifu Společného vnějšího celního sazebníku na mnohé tropické produkty, což se stalo s účinností od 1.ledna 1971. Přibližně dvě třetiny exportu z asociovaných zemí nebylo pak nijak zvýhodněno, neboť Společný vnější celní sazebník na tyto produkty stanovoval nulové clo.⁴ Voblasti produktů spadajících pod Společnou zemědělskou politiku bylo postavení asociovaných států o něco

(7)

málo výhodnější než postavení třetích zemí, ale v žádném případě neměly stejné podmínky jako dodavatelé zčlenských států.

Nejvíce prostředků 3.EDF bylo určeno na investice do dopravy a komunikací (37%), na podporu zemědělské produkce (30%), na vzdělávání (10%) a na industrializaci (7%).

Druhá Dohoda zYaoundé také zdůraznila primární odpovědnost asociovaných států za vlastní ekonomický rozvoj scílem ve větší míře zapojit recipientské vlády do realizace projektů.

Shrnutí

Nejúspěšnějším prvkem asociace podle Dohod zYaoundé byla rozvojová pomoc.

Vzhledem ktomu, že členské státy EHS po přijetí svých finančních závazků kEDF nesnížily objem pomoci realizovaný prostřednictvím bilaterálních programů, došlo kcelkovému nárůstu objemu pomoci. Z hlediska členských států představoval EDF doplňkovou pomoc, pro EAMA však byl tento příspěvek velmi významný. Vlády zemí EAMA ovšem často nedokázaly optimálně využít investic plynoucích zEDF a asociace nedokázala zabránit dalšímu snižování významu asociovaných států jako obchodních parterů EHS.

1.3 Dohody z Lomé

Rozšíření EHS o Velkou Británii vroce 1972 otevřelo otázku nových vztahů členských státu Commonwealthu k Velké Británii a také k EHS. Ke smlouvě o přistoupení Velké Británie ke Společenství byl proto připojen tzv. Protokol č.22, který zaručoval vyjmenovaným zemím Commonwealthu zachování přístupu jejich zboží na britský trh až do r.1975. Nejdůležitější položkou Protokolu byl cukr.

Vroce 1975 měla vypršet platnost Dohody z Yaoundé. Byla tedy zahájena jednání, která nakonec vedla v souvislosti srozšířením ACP o státy Commonwealthu k zevrubnému přehodnocení dosavadního přístupu EHS k rozvojové pomoci vůbec a vyústila v uzavření partnerství mezi zeměmi ACP a EHS.⁵

Jednání bylo vpočátcích poznamenané výraznými rozdíly vpostojích vybraných rozvojových zemí Commonwealthu a dříve asociovaných států. Jejich zájmem bylo zachovat si své dosavadní výhody. Postupně se však podařilo tyto rozpory překonat a pod vedením

5 Jelínek, P. a kol.,: Rozvojová politika Evropské unie, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2003, str. 16

(8)

Nigérie a Senegalu došlo ke vzniku soudržné a solidární skupiny afrických států, která vznesla nárok na skutečnou rovnost při vyjednávání s EHS. Africké státy požadovaly :

▪ podporu meziafrické spolupráce

▪ neomezený přístup ne evropské trhy včetně komodit spadajících pod Společnou zemědělskou politiku

▪ vytvoření efektivního stabilizačního mechanismu na ochranu před kolísáním světových cen

▪ posílení africké měnové nezávislosti

▪ vytvoření rozvojového fondu nezávislého na formální asociaci

Vyjednávání trvalo 18 měsíců a bylo velmi obtížné. Vúnoru 1975 byla v Lomé,

hlavním městě Toga, podepsána dohoda mezi 46 státy ACP zAfriky, Karibiku a Pacifiku a EHS. V platnost vstoupila v r.1976 a platila do r.1980. Šlo o tzv. I. Dohodu z Lomé.

Mechanismy a základní struktury vztahů mezi zeměmi ACP a ES, ustanovené touto Dohodou, byly zachovány po více než čtvrt století a mnohé znich si zachovaly relevanci dodnes.

Následující Dohody z Lomé (II., III., IV., a IV. revidovaná) uzavírané vpětiletých intervalech, přinášely postupně změny v důrazech a inovace vnástrojích spolupráce.

Aby byly negovány výtky zemí, které asociaci a předchozí Dohody z Yaoundé obviňovaly z „kolektivního neokolonialismu“, byly v Dohodě z Lomé zdůrazněny prvky diskontinuity s předchozím asociačním režimem. Termín „asociace“ byl nahrazen termínem

„partnerství“ a nikde ve smlouvě nebyl uveden odkaz na předcházející dohody.⁶

Dohoda zLomé zaručovala volný přístup na trh EHS všem exportům průmyslového zboží a tropických produktů ACP, což představovalo cca 96% vývozu ACP do EHS. Obchod sprodukty spadajícími pod Společnou zemědělskou politiku byl sice upraven zvláštním režimem, ten však byl pro státy ACP výhodnější než pro třetí země. Celkem tedy 99,2%

produktů vyvážených státy ACP do EHS získalo bezcelní přístup na jeho trhy. Výhody poskytované dovozům ze států ACP byly nereciproční. Dohoda z Lomé se dále týkala opatření na podporu zlepšování pracovních metod obchodních organizací, služeb a podniků, odborného školení pracovníků zahraničního obchodu a šíření obchodních informací ve státech ACP.

Zvláštnímu režimu rovněž podléhal obchod s cukrem, který byl pro některé státy Commonwealthu natolik významný, že dohodu o vývozu cukru do EHS považovaly za důležitější, než obecná ustanovení Dohody z Lomé. EHS se zavázalo po neomezenou dobu

(9)

nakupovat a dovážet za zaručených cen specifikovaná množství třtinového cukru pocházejícího ze států ACP, které se tyto státy zavázaly dodat.

Zásadní inovací v euro-afrických vztazích však přinesly Dohody z Lomé ve formě Společenstvím financovaného systému stabilizace vývozních příjmů států ACP (Stabex).

Systém byl nastaven tak, že pokud poklesl příjem přidružené země o min. 7,5% doporučené úrovně oproti předcházejícímu roku (u nejméně rozvinutých zemí se jednalo o min. 2,5%), mohla tato země žádat o finanční kompenzaci. Kompenzace představovala rozdíl mezi doporučenou úrovní a skutečnými příjmy. Pro nejméně rozvinuté země byly kompenzace nevratné. Pro ostatní platilo, že pokud to vývozní příjmy dovolily, měl příslušný státpo dobu pěti let po přidělení kompenzace přispět k obnovení zdrojů poskytnutých Společenstvím.

Oblast průmyslové spolupráce, kterou státy ACP považovaly za prioritní, si kladla za cíl podporu diverzifikace hospodářství států ACP a transfer technologií včetně jeho přizpůsobení zvláštním podmínkám ACP. Jako institucionální rámec průmyslové spolupráce stanovila Dohoda zLomé Výbor průmyslové spolupráce a Centrum pro průmyslový rozvoj.

Ustanovení o zřizování podniků potvrdila princip nediskriminace státních příslušníků a společností členských států, resp. státních příslušníků a společností států ACP.

Technická a finanční spolupráce se týkala grantů a realizace vybraných projektů, které by podstatnou měrou přispěly k hospodářskému a sociálnímu rozvoji těchto států. Tato spolupráce měla doplňovat úsilí vynakládané státy ACP a být přizpůsobena specifickým

podmínkám každého státu. Společenství vtéto oblasti ustoupilo z paternalistických pozic a vyhovělo přání zemí ACP, aby byly samy odpovědny za svůj vlastní ekonomický rozvoj.

Dohoda zLomé zaváděla aktivní účast příjemců pomoci na všech fázích připravovaných projektů. Každá země ACP jmenovala svého Národního zmocněnce, který měl široké pravomoci rozhodovat o projektech, a který úzce spolupracoval spředstavitelem Delegace Komise zodpovědným za přípravu projektů. Postupně se dařilo vtéto oblasti zvyšovat objem zdrojů EDF a podíl grantů. Společenství stanovilo na pomoc podle I.Dohody 3.450 mil. ECU, podle II. Dohody 5.700 mil. ECU a podle III. 8.500 mil. ECU.

Také institucionální rámec podle Dohody zLomé doznal změn oproti institucím podle Dohody z Yaoundé. Šlo především o to, že mnohé ze států ACP stály vopozici proti instituci parlamentního charakteru. Vmnoha afrických zemích totiž parlamenty buď vůbec neexistovaly nebo byly podřízeny exekutivě. Z toho důvodu se Parlamentní shromáždění změnilo na Poradní shromáždění. Jeho členy za ACP tedy již nemuseli být členové parlamentů, naproti tomu Společenství nadále zastupovali v Poradním shromáždění členové Evropského parlamentu. Obdobou Rady přidružení a Výboru přidružení podle Dohody

(10)

zYaoundé se stala Rada ministrů a Výbor velvyslanců. Dohoda z Lomé nepočítala sexistencí Rozhodčího soudního dvoru, sporné případy měly být řešeny politickým jednáním.

Přitažlivost partnerství Dohod z Lomé se projevila postupným přistupováním nových zemí k těmto Dohodám. A to navzdory skutečnosti, že v osmdesátých a pozdějších letech západoevropské veřejné mínění zaznamenalo rozčarování z nevalných výsledků rozvojové spolupráce.⁷ Byla to reflexe zhoršující se ekonomické a sociální situace zejména afrických zemí.

Druhá dohoda z Lomé

V80.letech vneslo Společenství do partnerství s ACP několik nových témat. Šlo především o otázku respektování lidských práv, kterou Společenství otevřelo v průběhu jednání o druhé Dohodě. Země ACP však zareagovaly ostře odmítavě stím, že by se jednalo o vměšování do jejich vnitřních záležitostí. Ve vztazích mezi ACP a Společenstvím skutečně byla dříve politická témata opomíjena, aby byla eliminována výtka „kolektivního neokolonialismu“. Vprůběhu 80. A v 90.letech minulého století tyto ohledy přestávaly být respektovány a předmětem dialogu se stávala témata zcela politická – demokracie, lidská práva a zákonnost.

Další nové téma nastolilo tzv. Pisaniho memorandum Evropské komise v r.1982.

Vyslovilo se pro soběstačnost vzásobování potravinami a ztoho důvodu položilo důraz na zemědělský rozvoj.⁸

Novým tématem byl také rozvoj lidských zdrojů, respekt ke kulturní dimenzi , rozvoj nezávislých kapacit ve vědeckém a aplikovaném výzkumu, systematické využívání všech dostupných přírodních zdrojů a obnovení a udržení ekologické rovnováhy. Druhá Dohoda, která platila v letech 1980-1985, zavedla vedle mechanismu Stabex obdobný nástroj zacílený na stabilizaci příjmů z vývozu některých nerostných surovin, tzv. Sysmin.

Třetí dohoda zLomé

Vdobě jednání o třetí Dohodě byl nedostatek potravin vážným problémem mnoha zemí ACP. Dohoda proto kladla důraz na potravinové zabezpečení, rozvoj venkova a opatření na zastavení půdní eroze a postupu pouště.

Problémy, kterým státy ACP musely aktuálně čelit, byly dlouhodobého charakteru (potravinové zabezpečení, sucho, dezertifikace). Každý stát měl proto navrhnout vlastní

(11)

dlouhodobou ekonomickou strategii, která by byla diskutována se Společenstvím. Aby se

předešlo neefektivnímu rozptýlení zdrojů, bylo pak na základě této strategie rozhodnuto o koncentraci pomoci na jeden sektor. Státy ACP pak zaměřily často 60-90% podílu zfondů

6.EDF na jednu oblast, kterou většinou bylo zemědělství.

Čtvrtá dohoda zLomé

Čtvrtá Dohoda obsahovala řadu opatření, která měla pomoci eliminovat negativní důsledky ekonomické krize a zároveň podpořit dlouhodobé rozvojové cíle. Byla uzavřena na období 1990 - 2000, ale finanční protokol platil nadále pouze pět let.

Společenství nebylo v té době příliš významným věřitelem států ACP (méně než 2%

dluhů), přesto Dohoda reflektovala do jisté míry problém zadluženosti, neboť ta se stala jedním znejvětších problémů těchto států. Dohoda připustila, že zadluženost je reálnou

překážkou rozvoje. Proto se na jejím základě staly transfery Stabexu nevratnou pomocí a těžiště pomoci bylo směrováno do grantů namísto zvláštních půjček. Grantový segment

tvořil 75% 6.EDF a již 95% 7.EDF.

Dalším opatřením směřujícím k eliminaci negativních důsledků zadluženosti či keliminaci jejího prohlubování byl tlak mezinárodních finančních institucí (MMF a Světové banky), které podmiňovaly poskytování velmi žádaných půjček provedením jimi naplánovaných ekonomických reforem, tzv. programů strukturálního přizpůsobení. Vr.1988 již více než polovina států ACP procházela strukturálním přizpůsobením, které však mělo vmnoha případech vážné dopady na některé sociální skupiny. Společenství vyjádřilo podporu cílům strukturálního přizpůsobení, vyslovilo se však pro zohlednění konkrétních podmínek příslušné země a pro zvýšenou pozornost sociální dimenzi strukturálních reforem. Rovněž podpořilo účast vlád států ACP při plánování těchto reforem.

Ve čtvrté Dohodě vyvrcholil akcent Společenství na roli soukromého sektoru při stimulaci růstu a diverzifikaci ekonomik ACP. (Druhá Dohoda jen zmínila potřebu podpory soukromých investic vACP a třetí se vyslovila pro zlepšení investičního klimatu scílem přilákat více soukromých investic). Zásadní role byla přikládána rozvoji malých a středních podniků. Společenství vtéto oblasti nabídlo technickou pomoc formou poradenství a školení managementu. Dohoda obsahovala rovněž právní záruky chránící zahraniční investice proti expropriaci či znárodnění.

Čtvrtá Dohoda přikládala také mimořádný význam ochraně životního prostředí. Cílem

podpory byly operace týkající se zachování přírodních zdrojů, a to obnovitelných

(12)

i neobnovitelných, ochrany ekosystémů, vodních zdrojů, tropických lesů a jejich biologické diverzity a boje proti dezertifikaci a odlesňování.

Čtvrtá Dohoda rovněž přikládala dosud nebývalý akcent na respekt k lidským právům a označila jej za základní faktor skutečného rozvoje. Byla požadována decentralizovaná úroveň spolupráce, na které by participovala občanská společnost. Taková spolupráce byla chápána jako krok směrem k demokracii, jako otevření prostoru pro místní ideje a energie.

Dohoda podpořila intenzifikaci regionální spolupráce a regionální ekonomické integrace.

Závěrečná jednání o čtvrté Dohodě probíhala současně s politickými změnami ve východní a střední Evropě. Tento vývoj vzbudil na straně států ACP jisté obavy zmožné redukce podpory Společenství. Tyto obavy však nebyly oprávněné, naopak došlo kpodstatnému zvýšení poskytnutých prostředků oproti třetí Dohodě a to o 40%. Navíc byly

stejně jako v předchozím období uvolněny dodatečné zdroje na potravinovou pomoc a spolufinancování projektůnevládních organizací.

Čtvrtá dohoda zLomé – revidovaná

Přestože byla čtvrtá Dohoda z Lomé uzavřena na dobu deseti let, byla v polovině doby své platnosti znovu přezkoumána. Nešlo o zcela nové projednání, ale jen o jisté doplnění

textu, reflektující nové podmínky. Potřeba revize byla vyvolána ukončením studené války a postupující globalizací a liberalizací světového obchodu. Závažné změny se odehrály i vAfrice, kde rostoucí počet zemí nastoupil proces demokratizace. Revidovaná dohoda byla

podepsána na Mauritiu v listopadu 1995.

Nová ustanovení Dohody o obchodě reflektovala skutečnost, že se obchodní režim podle dosavadních Dohod zLomé příliš neosvědčil. Vletech 1975-1992 se totiž snížil podíl ACP na celkovém vývozu a dovozu ES ze 7 na 4%.⁹ Země ACP byly tedy nuceny uznat, že v mezinárodním prostředí se klíčovým faktorem obchodního úspěchu stala konkurenceschopnost.

Zatímco před rokem 1989 prakticky nebylo možné jednat o politickém aspektu vztahu ACP-EU, stalo se téma lidských práv, demokracie a možnosti pozastavení spolupráce vdůsledku jejich porušování, při jednání o přezkoumání čtvrté Dohody z Lomé jedním znejdůležitějších. Revidovaná Dohoda již obsahovala procedury, které mohly vkrajních případech vést k částečnému nebo úplnému zastavení její aplikace. Posun směrem kposílení

(13)

demokracie se dotkl i Společného shromáždění ACP-EU. Od revidované čtvrté Dohody mohl být stát ACP reprezentován jen členem parlamentu nebo osobou jmenovanou národním parlamentem. Účast zástupce státu, který národní parlament neměl, podléhala předchozímu souhlasu Shromáždění.

Svoboda států ACP zvolit si strategie ekonomického a sociálního rozvoje zůstala zachována. Do Dohody se ale navíc podařilo vyjednavačům EU zahrnout i priority rozvojové politiky podle Maastrichtské smlouvy, tedy udržitelný sociální a ekonomický rozvoj rozvojových zemí, boj proti chudobě, rozvíjení demokracie a principů právního státu a respekt klidským právům.

Revidovaná čtvrtá Dohoda si kladla tyto cíle :

▪ rozvoj obchodu zvýšením konkurenceschopnosti, podporou ekonomického růstu a postupnou integrací států ACP do světového obchodu na úkor preferenčního

přístupu.

▪ zvýšení podpory soukromému sektoru vACP, zvláště malým a středním podnikům.

Soukromý sektor je považován za rozhodující faktor pro nastartování ekonomiky a pro tvorbu pracovních míst.

▪ podpora strukturálního přizpůsobení ekonomiky s ohledem na nejzranitelnější

sociální skupiny. Na rozdíl od předchozích standardních programů MMF a Světové banky byly programy podpory koncipovány tak, aby odpovídaly

zvláštním podmínkám každé země.

▪ rozvoj regionální obchodní spolupráce jako nástroje ke zmírnění negativních dopadů globalizace.

▪ obrana lidských práv, posílení demokracie a principů právního státu¹⁰

Shrnutí

Dohody z Lomé podstatným způsobem ovlivňovaly vztahy mezi Společenstvím a zeměmi ACP v posledních 25 letech. Jejich hodnocení však přináší poněkud rozporuplné

závěry.

O těch pozitivních hovoří následující tabulka, která dokumentuje růst počtu zemí přistupujících k Dohodám a také růst poskytnutých finančních prostředků poskytnutých vrámci asociačních resp. partnerských procesů.

(14)

Tabulka1: Vývoj počtu signatářů a objemů EDF

Režim

euro – afrických vztahů vztahů

Rok

uzavření Počet

asociovaných/

partnerských zemí

Počet

členských států EHS/ES/EU

Pořadí EDF Objem

prostředků EDF (mil.eur) Přidružení podle Části IV

Římské smlouvy 1957 0 6 1. EDF 569,4

I. dohoda z Yaoundé 1963 18 6 2. EDF 730,4

II. dohoda z Yaoundé 1969 18 6 3. EDF 887,3

I. dohoda z Lomé 1975 46 9 4. EDF 3053,3

II. dohoda z Lomé 1980 58 9 5. EDF 4207,0

III. dohoda z Lomé 1985 65 10 6. EDF 7882,6

IV. dohoda z Lomé 1990 68 12 7. EDF 11 583,0

IV. revidovaná dohoda z Lomé 1995 70 15 8. EDF 13 151,1

dohoda z Cotonou 2000 77 15 9. EDF 13 500,0

(zdroj dat: Jelínek, P. a kol.,: Rozvojová politika Evropské unie, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2003)

O těch méně pozitivních hovoří data dokumentující podíl zemí ACP na trhu Společenství.

Ukázalo se, že při poskytování finanční pomoci zemím ACP pravděpodobně nebyl dostatečným způsobem zohledněn institucionální a politický kontext. Tato skutečnost byla příčinou řady neúspěchů a nízké efektivity spolupráce. Rovněž dopad zavedení celních preferencí byl pro země ACP rozporuplný. Některým zemím sice celní preference přinesly určité zisky z obchodu, celkově však podíl zemí ACP na trhu Společenství poklesl ze 6% vr.

1976 na 3% vr.1998. Zarážejí je i skutečnost, že 60% veškerého exportu je tvořeno pouze deseti produkty.

Zemím ACP se nepodařilo profitovat ani z procesů globalizace a technologického rozvoje. Naopak lze konstatovat, že tyto procesy vytvářejí mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi včetně států ACP stále se zvětšující propast. Zemím ACP se vyhnul i prudký nárůst soukromých investic, který směřoval do bohatších rozvojových zemí. Do nejchudších zemí světa, z nichž 39 je ve skupině ACP, směřovalo pouze 1% přímých zahraničních investic do rozvojových zemí.¹¹

11 Halaxa, P.: Dohoda z Cotonou, Mezinárodní politika 3/2004

(15)

2. Spolupráce EU a států ACP na základě Dohody zCotonou 2.1 Dohoda z Cotonou

Dohoda zCotonou klíčovým způsobem ovlivňuje vztah Evropské unie s téměř osmi desítkami rozvojových zemí. Dohoda o partnerství mezi EU a zeměmi ACP byla podepsána po osmnácti měsících vyjednávání 23. června 2000 v beninském hlavním městě Cotonou.

Vstoupila vplatnost ale až 1. dubna 2003 po ratifikaci členskými státy EU a dvěma třetinami států ACP. Doba platnosti dohody byla určena na dvacet let s tím, že každých pět let může být revidována. Finanční protokol k Dohodě je schválen vždy na pětileté období.

Revizi podoby partnerství se zeměmi ACP začala Evropská komise vydáním tzv.

„Zelené knihy o vztazích mezi Evropskou unií a zeměmi ACP“ v roce 1996. Na základě široké diskuse na toto téma byly nastíněny možně scénáře vývoje vzájemných vztahů. Jejich hlavními parametry bylo na jedné straně to, aby nový obchodní režim vyhovoval podmínkám WTO a nemusely se už dále udělovat každoroční výjimky, na straně druhé stála nemožnost zavést jednotný nereciproční režim pro všechny státy bez ohledu na stupeň jejich vyspělosti.

Nakonec byl Evropskou komisí za nejlepší alternativu vybrán kompromis, který spočíval v uzavření recipročních smluv mezi EU a jednotlivými regionálními uskupeními

ACP podle jejich potřeb a možností. Jednalo by se o regiony: západní, střední, jižní a východní Afrika, Karibik a Pacifik. Pozitivním efektem by bylo posílení vzájemných vazeb

mezi zeměmi ACP vdaném regionu.

Evropská komise posléze souhlasila i s myšlenkou geografické diferenciace, tedy sprincipem uzavírání dohod o partnerství na základě specifických potřeb jednotlivých zemí ACP. Země s rozvinutější ekonomikou by s EU obchodovaly v rámci zóny volného obchodu, zatímco pro 39 nejméně rozvinutých zemí by stále platil nereciproční preferenční obchodní vztah ze strany EU. Ovšem jakákoli země ACP, která by nebyla ochotna nebo schopna uzavřít dohodu o volném obchodu, bude moci využít výhod vyplývajících ze systému GSP (Všeobecný systém preferencí).

Jako své priority vrozvojové spolupráci určila Evropská komise především omezení chudoby ve světě a posílení politického rozměru spolupráce EU a zemí ACP. Do intenzivnějšího politického dialogu by měla být kromě důrazu na demokracii, dodržování lidských práv a vlády zákona zahrnuty i otázky dobrého vládnutí a omezení korupce.¹²

12 ACP-EU Partnership Agreement signed in Cotonou, The ACP-EU Courier, DG Development, Brussels, 2000

(16)

Vpřípadě nedodržování těchto principů zavádí Dohoda konkrétní sankce. Politický dialog dále zahrnuje otázky mezinárodní migrace, obchodu se zbraněmi, výdajů na zbrojení,

obchodu sdrogami, organizovaného zločinu, etnické, náboženské a rasové diskriminace a další.

Při samotném procesu vyjednávání se státy ACP zasazovaly o prodloužení lhůty, vjejímž průběhu by měly přejít na dohody o volném obchodu, a požadovaly zlepšení přístupu na evropský trh se zemědělskými produkty. Kvůli rozdílné interpretaci koncepce dobrého vládnutí kritizovaly také začlenění tohoto kritéria mezi priority dohody. Nicméně už kvůli nerovnému postavení států ve vztahu dárce - příjemce se svými požadavky příliš neuspěly.

Za prvořadý úkol partnerství bylo definováno omezení chudoby, podpora udržitelného rozvoje a integrace zemí ACP do světového hospodářství. Partnerství by také mělo tvořit základ pro rozvojové programy schválené jednotlivými státy ACP a poskytovat jim všestrannou podporu. Partnerství by mělo být založeno na rovnosti států a vzájemném respektu. Subjekty spolupráce jsou jak státní tak i nestátní orgány. Zvláštní důraz je kladen na zapojení soukromého sektoru, nevládních organizací a ostatních forem občanské společnosti.

Dohoda garantuje zvláštní zacházení ostrovním, vnitrozemským a nejméně rozvinutým zemím. Podstatným rysem Dohody z Cotonou jsou její tři vzájemně související pilíře:

politický dialog, obchod a investice a rozvojová spolupráce.

Politický dialog

Voblasti politického dialogu se smluvní strany zavázaly, že si budou pravidelně vyměňovat informace, aby posílily vzájemné porozumění a stanovily společné priority.

Prostřednictvím dialogu mají strany přispět k udržení míru, posílení bezpečnosti a stabilního a demokratického politického prostředí. Dále se smluvní strany zavázaly pravidelně vyhodnocovat vývoj v oblasti respektování lidských práv, demokratických principů, vlády zákona a dobrého vládnutí. Princip dobrého vládnutí, který můžeme definovat jako transparentní a odpovědný management lidských, přírodních, ekonomických a finančních zdrojů ¹³, byl na rozdíl od ostatních principů v Dohodě označen za prvek důležitý, nikoli však základní. Pro případ, že by ze strany některého ze států ACP došlo k porušení těchto demokratických principů a následné konzultace by nevedly k uspokojivému řešení situace nebo by byly zcela odmítnuty, obsahuje Dohoda konkrétní sankce. Vkrajním případě by mohlo dojít až kpozastavení spolupráce realizované na základě Dohody.

(17)

Dále smluvní strany vyjádřily odhodlání zabránit ozbrojeným konfliktům prevencí už v jejich raném stadiu. V otázce migrace se shodly na stanovisku, že bez průtahů přijmou na své území svého občana, který nelegálně pobývá na území EU, nebo zemí ACP.

Institucionální zajištění se od předchozích Dohod příliš neliší. Nejdůležitějším společným orgánem je Rada ministrů, která je složena ze členů Evropské komise, Rady EU a členů vlád zemí ACP. Úkolem Rady ministrů je vést politický dialog, přijímat směrnice a rozhodnutí týkajících se rozvojových strategií vkonkrétních oblastech, řešit vzniklé

problémy, které by mohly bránit dosažení cílů Dohody. Rada se schází zpravidla jedenkrát ročně. Dalšími společnými orgány jsou Výbor vyslanců a Společné parlamentní shromáždění.

Obchod a investice

V této oblasti Dohoda z Cotonou klade důraz na podporu realizace nutných ekonomických a institucionálních reforem. Jejich výsledkem by měl být rozvoj konkurenceschopnosti soukromého sektoru a prostředí vstřícné ksoukromým investicím.

Vrámci partnerství by mělo docházet k rozvoji malých a středních podniků, kjejich lepšímu přístupu kfinančním i nefinančním službám, stejně tak k přenosu technologií a know-how mezi státy.¹⁴

Voblasti makroekonomických a strukturálních reforem Dohoda podporuje snahy států ACP o dosažení stability a ekonomického růstu. Cílem je omezení inflace, zlepšení vnější bilance země, zvětšení rozpočtové průhlednosti a zefektivnění fiskální politiky. Návrh strukturálních reforem ale musí odpovídat úrovni rozvoje dané země, proto by to měly být

právě státy ACP, které ponesou primární odpovědnost za analýzu problémů a navrhování a provádění reforem.

Vsociální oblasti je podle Dohody úkolem partnerství zlepšit kvalitu a přístup

kzákladním sociálním službám a především reflektovat specifické místní podmínky a potřeby znevýhodněných skupin.

Dále se Dohoda z Cotonou zabývá podporou regionální spolupráce a integrace.

K tomu by mělo přispět i budování dopravních a komunikačních infrastruktur. Zdůrazňuje potřebu zapojení států ACP do světového hospodářství, urychlení jejich ekonomického rozvoje a odstranění chudoby. Spolupráce by měla směřovat k tomu, aby umožnila státům ACP vyrovnat se svýzvami globalizace a přizpůsobit své ekonomiky liberalizovanému tržnímu prostředí tak, aby se jejich obchodní vztahy plně shodovaly sustanoveními WTO.

(18)

V oblasti ekonomické a obchodní spolupráce se smluvní strany shodly na tom, že uzavřou nové obchodní dohody postupně odstraňující překážky vzájemného obchodu.

Takzvané Dohody o ekonomickém partnerství (EPA) budou uzavírány postupně a to nejpozději do roku 2008. Během přípravného období by pro všechny státy ACP měly být zachovány původní nereciproční obchodní preference. Mezidobí by mělo být využito krozvoji veřejného i soukromého sektoru, kposílení konkurenceschopnosti a prohlubování regionální obchodní integrace. Nejméně rozvinutým zemím (LDCs) ¹⁵ Dohoda zaručuje bezcelní přístup na trh EU prakticky pro veškeré výrobky.

Finanční spolupráce má být postavena na souladu srozvojovými cíly, strategiemi a prioritami, které jsou stanoveny státy ACP. Státy ACP jsou rovněž zodpovědné za výběr

projektů a programů a jejich přípravu. Státy EU a ACP pak společně projekty posuzují, monitorují a ohodnocují, stejně tak jsou společně zodpovědné za jejich řádnou a efektivní realizaci. Finanční prostředky EU by měly být určeny především na podporu oblastí jako je oddlužení, strukturální přizpůsobení, humanitární pomoc, investice a rozvoj soukromého sektoru.

Vpřípadě kolísání cen vývozních produktů byly Dohodou zCotonou nahrazeny systémy Sysmin a Stabex novým mechanismem. Finanční podpora je poskytována maximálně po dobu čtyř let v případě, že příjmy z exportu poklesnou o více než 10% oproti průměrným příjmům z předchozího období, u nejméně rozvinutých zemích je hranicí pokles o více než 2%. Tyto prostředky jsou určeny na přípravu rozvojových programů nebo se stanou součástí rozpočtu dotyčné země ACP. Využití těchto financí musí být vždy předem schváleno EU. ¹⁶

Již od doby jednání o vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS) se mezi členskými státy diskutovalo o míře geografické otevřenosti tohoto seskupení. Nejprve byl prosazován spíše regionální přístup, ale Německo a Nizozemsko nakonec prosadily rozšíření preferencí na všechny rozvojové země.¹⁷

V rámci tzv. Všeobecného systému preferencí (GSP) byl umožněn přístup na trh EHS i pro výrobky znepřidružených zemí. Systém GSP vytvořilo EHS na základě Konference OSN o obchodě a rozvoji (UNCTAD) a díky výjimce ze strany Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT), která umožnila nereciproční preference. Systém GSP neobsahuje

15 Příloha IV Dohody z Cotonou zahrnula do kategorie zemí LDC následující země ACP: Angola, Benin, Burkina Faso, Burundi, Kapverdy, Středoafrická republika, Čad, Komory, Demokratická republika Kongo, Džibuti, Etiopie, Eritrea, Gambie, Guinea, Guinea-Bissau, Rovníková Guinea, Haiti, Kiribati, Lesotho, Libérie, Malawi, Mali, Mauretánie, Madagaskar, Mozambik, Niger, Rwanda, Samoa, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Sierre Leone, Šalamounovy ostrovy, Somálsko, Súdán, Tanzanie, Tuvalu, Togo, Uganda, Vanutu, Zambie

(19)

kvantitativní omezení, ale výše cla je odvozená od míry citlivosti produktu na trhu EU. GSP se vztahuje na 7 000 produktů zrozvojových zemí, 3 700 znich jsou na trhu EU označeny za

„citlivé“, proto pro ně platí pouze snížené clo. Na ostatní výrobky je uvaleno clo nulové.

Postupem času se ale ukázalo, že za stávajících podmínek ztohoto systému profitují spíše více rozvinuté země než ty nejchudší. Z tohoto důvodu počítá EU spozastavením preferenčního systému pro země, které dosáhnou určitého stupně rozvoje. V případě, že by se tento rozvoj týkal pouze určitého sektoru, aplikuje se na tento sektor mechanismus tzv.

graduace, to znamená, že je zvýhod systému GSP vyloučen.¹⁸

Nejméně rozvinutým zemím EU poskytuje zvláštní výhody. Vrámci iniciativy „Vše kromě zbraní“ zroku 2001 jsou veškeré produkty ztěchto zemí dováženy bezcelně. Dohody podle systému GSP jsou uzavírány mezi EU a konkrétním státem. Výhody z nich plynoucí mohou tedy být jako jednostranně poskytnuté také jednostranně pozastaveny.

Rozvojová spolupráce

Základním cílem strategie rozvojové spolupráce je snížení chudoby v zemích ACP.

Vychází přitom ze závěrů konference OSN, rozvojových cílů tisíciletí (MDGs) a přístupů schválených Výborem pro rozvojovou pomoc při OECD.

Dohoda z Cotonou poskytuje právní rámec pro rozvojovou pomoc poskytovanou prostřednictvím Evropského rozvojového fondu (EDF). Způsob využití prostředků EDF se přitom řídí ustanoveními Dohody. Prostředky EDF jsou již tradičně uvolňovány formou grantů.

První krokem k rozvojové spolupráci je vypracování strategií podpory (Country strategy papers) pro jednotlivé země, které stanoví priority spolupráce. Tyto strategie jsou zpracovány státy ACP a EU společně. Jednotlivé země ACP pak zpracují navazující tzv.

indikativní programy (Indicative programmes), které blíže určují oblasti, na které se má rozvojová pomoc zaměřit a nejvhodnější prostředky k dosažení požadovaných výsledků.

Program je schválen po vzájemném dialogu EU a daného státu. Měl by obsahovat podrobně určené aktivity, časový harmonogram pro jejich realizaci, předpokládaný rozpočet a způsob ohodnocení výsledků. Za evaluaci programu je zodpovědný Národní zmocněnec (většinou

ministr financí dané země) a šéf Delegace Evropské komise. Vedle strategií podpory a indikativních programů států, existují ještě strategie a programy regionální.

(20)

Finanční protokoly jsou uzavírány na dobu pěti let. Pro období 2000 – 2005 byla na rozvojovou pomoc určena částka vcelkové výší 15200 mil. EUR. Naprostá většina prostředků byla vyčleněna prostřednictvím 9. EDF, zbylá část prostřednictvím Evropské investiční banky ve formě půjček (půjčky EIB).

Tabulka 2: Určení finančních prostředků 9. EDF

národní indikativní programy 10 000 mil. EUR regionální spolupráce 1 300 mil. EUR mechanismus pro investice* 2 200 mil. EUR 9. EDF

celkem 13 500 mil. EUR

půjčky EIB 1 700 mil. EUR

Celková částka 15 200 mil. EUR

(zdroj dat:Jelínek, P. a kol.,: Rozvojová politika Evropské unie, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2003)

(*prostředky mechanismu pro investice jsou využívány jako rizikový kapitál nebo jako běžné půjčky)

Zprostředků EDF bylo k okamžitému užití určeno jen 12 500 mil. EUR, zbylá částka je vázána na vyhodnocení výsledků projektů. Novým principem se na základě Dohody zCotonou stalo poskytování finančních prostředků nejen na základě potřeby ale i na základě efektů spolupráce, kterých bylo dosaženo. Dalším novým principem je nemožnost převádění nevyčerpaných zdrojů do dalších období, což například pro období 2000 - 2007 představovalo částku 9 900 mil. EUR, které byly kromě zdrojů z9. EDF k dispozici.

Graf 1: Určení finančních prostředků 9. EDF

Určení finančních prostředků 9. EDF

39,70%

32,70%

7,90%

10,50%

sociální služby, makroekonomická politika

doprava, infrastruktura

rozvoj venkova, potravinové zabezpečení budování kapacit institucí

(zdroj dat:Rozvojová politika Evropské unie, Petr Jelínek a kol., Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2003)

(21)

Shrnutí

Dohoda zCotonou představuje pevný základ pro partnerství mezi EU a zeměmi ACP a je známkou odhodlání pokračovat v neustálém zlepšování vzájemných vztahů. Významný posun oproti Dohodám z Lomé se odehrál vzásadní proměně obchodní spolupráce. Nicméně stále se objevují některé sporné otázky. Problémem stále zůstává nesourodost zemí ACP vjejich hospodářské vyspělosti. I přes důraz na diferenciaci podle dosažené úrovně rozvoje jsou vregionálních uskupeních, se kterými se počítá jako se stavebními kameny nového systému, často zastoupeny jak země nejméně rozvinuté, tak země rozvinutější. Členství vtěchto regionálních ekonomických uskupení se navíc často překrývá. Dalším možným

problémem je narušení jednoty uskupení ACP v procesu vyjednávání separátních dohod o ekonomickém partnerství s jednotlivými regiony. Problematická je rovněž otázka, zda se

všem 38 státům ACP nezařazeným do kategorie nejméně rozvinutých států podaří do roku 2008 uzavřít dohody volném obchodu.

Včervnu minulého roku byla Dohoda zCotonou revidována. Doposud ale nebyl ukončen ratifikační proces ve všech zemích, přičemž Dohoda by měla vstoupit vplatnost 1. ledna 2008. Votázce zemí ACP Dohoda dále zdůrazňuje potřebu systematického, formálního, účinného a na výsledky orientovaného politického dialogu, který je založen na ustálených principech partnerství a odpovědnosti. mezinárodních vztahůⁱ. K realizaci partnerství se zeměmi ACP byl schválen nový EDF, který v letech 2007 – 2013 poskytne zemím ACP částku 22,682 mld. EUR. Do Dohody byl také nově přijat odkaz na Mezinárodní trestní soud a Římský statut, kterým partneři vyjádřili společný závazek vůči celosvětovým institucím.

2.2 Nová finanční perspektiva

Vdokumentu „Budování naší společné budoucnosti“ se Evropská komise zabývala reformou financování rozvojové politiky EU z globálního hlediska, tzn. nezaměřuje se pouze na státy ACP. Jako jednu ze tří klíčových priorit označila vnější působení EU (kromě udržitelného rozvoje EU a konceptu evropského občanství).

Podle nové koncepce by se i vdalších letech měl prohlubovat princip koncentrace zdrojů pouze na několik hlavních cílů. Těmi by měly být: EU a její politika sousedství, EU

jako partner pro udržitelný rozvoj a EU jako globální aktér. Ve shodě stímto prohlášením je

(22)

i zredukování počtu nástrojů požívaných voblasti vnějších vztahů na pouhých šest. Jedná se o tyto nástroje :

▪ integrovaný nástroj pro předvstupní pomoc (IPA)

▪ nástroj evropského sousedství a partnerství (ENPI)

▪ nástroj pro rozvojovou a hospodářskou spolupráci (DCECI)

▪ nástroj pro stabilitu (IS)

▪ nástroj pro humanitární pomoc

▪ nástroj pro makrofinanční pomoc¹⁹

Poslední dva nástroje již podle stávající evropské legislativy existují. Pro zřízení prvních čtyř nástrojů začalo legislativní řízení vroce 2004 stím, že měly začít fungovat od 1. ledna 2007. Součástí této rozsáhlé reformy je také návrh na začlenění EDF do obecného rozpočtu EU, ovšem s garancí prostředků pro státy ACP.

Států ACP se z nově zřízených nástrojů týká nástroj pro rozvojovou a hospodářskou spolupráci a nástroj pro stabilitu.

Nástroj pro rozvojovou a hospodářskou spolupráci (DCECI) je určen pro realizaci politiky rozvojové spolupráce. Jeho cílem je dosáhnout omezení chudoby, udržitelného hospodářského a sociálního rozvoje a postupné integrace rozvojových zemí do světového hospodářství. Nástroj DCECI by měl sloužit všem nečlenským zemím EU, na které se nevztahují nástroje IPA a ENPI a měl by nahradit řadu tematicky zaměřených programů.

Sjednotlivými zeměmi či regiony je spolupráce definována v několikaletých strategických programech spolupráce. Základními tématy jsou:

▪ lidský a sociální rozvoj

▪ rovnost mužů a žen

▪ rozvoj venkova

▪ potravinová pomoc

▪ ochrana životního prostředí

▪ rozvoj měst

▪ makroekonomické, strukturální, sektorové reformy

▪ vzdělávání, výzkum, kulturní spolupráce, akademické a kulturní výměny

▪ rozvoj občanské společnosti

19 www.rozvojovka.cz/odbortext.php?co=rs&id=5>

(23)

▪ posilování institucí zaměřených na podporu dobrého vládnutí a vlády zákona

▪ ochrana lidských práv a základních svobod

▪ přeshraniční a regionální spolupráce a integrace²⁰

Nástroj pro stabilitu (IS) by měl napomoci vytvoření podmínek nezbytných pro

úspěšnou realizaci politiky rozvojové pomoci. Měl by zajistit efektivní reakci na krizi a ohrožení lidských práv, demokracie a vlády zákona. Také by měl umožnit lepší spolupráci

EU se třetími zeměmi v případě globálních hrozeb, jako je například nebezpečí terorismu.

Nástroj pro stabilitu je zaměřen také na otázky bezpečnosti, je určen kbudování kapacit mezinárodních a regionálních organizací pro udržení míru, kochraně obyvatelstva před technologickými hrozbami, zejména před zbraněmi hromadného ničení.

Pokud budou tyto návrhy schváleny, vyčlení EU na podporu vnějších vztahů 95 mld.

EUR. Výsledkem schválení těchto návrhů by mohlo být nejen výrazné zjednodušení používaných nástrojů, ale i větší důraz na bezpečnostní otázky při jednáních o spolupráci.

2.3 Strategie EU pro Afriku

Dne 20. prosince 2005 Evropský parlament, Rada a Komise přijaly nové společné prohlášení k rozvojové politice „Evropský konsensus o rozvoji“, jež bylo doplněno Strategií EU pro Afriku. Cílem této Strategie je poskytnout EU souhrnný, integrovaný a dlouhodobý rámec pro její vztahy s africkým kontinentem²¹. EU v dokumentu reflektuje snahu afrických zemí o hospodářskou a politickou integraci, která vyústila v založení Africké unie (AU)

v roce 2002 a programu NEPAD (New partnership for African Development) v roce 2001 a deklaruje snahu vést dialog stěmito panafrickými institucemi. Strategie EU pro Afriku

chápe tedy Afriku jako celek.

Jako ústřední priority dokument označuje zlepšení účinnosti rozvojové pomoci a lepší koordinace dárců. Oficiální rozvojová pomoc 25 členských států EU činila v roce 2005 celkem 43 miliard EUR. EU přislíbila, že bude nadále zvyšovat rozpočty oficiální rozvojové pomoci, aby do roku 2010 každý členský stát poskytoval alespoň 0,51 % svého HND (nové členské státy 0,17 %) na rozvojovou pomoc tak, aby bylo do roku 2015 dosaženo cílové hodnoty 0,7 % stanovené OSN. Tím by celkový příspěvek Unie v roce 2010 obnášel 0,56 % HND. V absolutních číslech tento závazek znamená, že by na oficiální rozvojovou pomoc

20 www.rozvojovka.cz/odbortext.php?co=rs&id=5>

21 Strategie EU pro Afriku: K Evropsko-africkému paktu zaměřenému na urychlení rozvoje Afriky, Brusel, 2005

(24)

bylo do roku 2010 k dispozici dodatečných 20 mld. EUR ročně, a do roku 2015 dalších 46 mld. EUR ročně.

Evropská unie se vtomto dokumentu opět přihlásila k podpoře splnění rozvojových cílů tisíciletí OSN v Africe všemi dostupnými prostředky.

3. Aktuální problémy Afriky

Zaposlední roky dosáhly země Afriky nejlepších hospodářských výsledků za dlouhou dobu (celkový osmiletý růst k roku 2004 byl 5,1%), přestože globální ekonomický růst se zpomalil. Ačkoli poslední africké ekonomické ukazatele dovolují mírný optimismus, Afrika je stále kontinent, který postrádá účinnou obranu proti světovým hrozbám. Ekonomiky

afrických zemí jsou stále příliš slabé, aby dokázaly čelit negativním faktorům. Ať už jde o faktory vnitřní jako jsou polická nestabilita, epidemie viru HIV, sucho, neúroda, nebo

faktory vnější jako je například nestálost směnných kurzů a cen komodit na světových trzích.

3.1 Ozbrojené konflikty

Současná situace je taková, že každý pátý Afričan žije vzemi zmítané válkou nebo ozbrojeným konfliktem. Ozbrojené konflikty představují největší hrozbu pro rozvoj demokracie, ochranu lidských práv i stabilizaci hospodářské situace vAfrice. V mnoha případech vycházejí ze situace během studené války. V té době nové suverénní státy hledaly ochranu či lepší obchodní podmínky u supervelmocí, které tyto africké státy neváhaly zásobovat ekonomickou pomocí a obrovským množstvím zbraní. Tento stav spolu s nezralostí občanské společnosti mnohdy vedl k nastolení nebo dalšímu upevnění autokratických režimů a diktatur. Od roku 1945 více než 90% válek probíhalo vrozvojových zemích, většina znich právě vAfrice.

Vsoučasné době je díky aktivně probíhajícím ozbrojeným konfliktům situace nejsložitější vširším regionu velkých afrických jezer (Súdán, Kongo, Uganda, Rwanda, Burundi), dále v jižní Africe (Angola, Zimbabwe) a také v západní Africe (Libérie, Siera Leone, Pobřeží slonoviny, Guinea). V naprosté většině se jedná o konflikty vnitrostátní, mezi lety 1999 a 2000 jich proběhlo na 50 a v jejich důsledku zemřelo 7 miliónů lidí.

Hlavním důsledkem těchto konfliktů je hluboká destabilizace celých regionů, strádání civilistů a v neposlední řadě také mnoho obětí na životech. Na příklad v oblasti střední Afriky dosahuje počet obětí od začátku konfliktu v Angole v roce 1975 2 miliónů, od roku 1983

(25)

2 miliónů v Súdánu, od roku 1994 1 miliónu ve Rwandě a od roku 1998 3,3 miliónů vKongu.

Dalšími efekty konfliktů je zhroucení zdravotnictví, vzdělávací a ekonomické infrastruktury a obrovské množství uprchlíků, kteří míří do okolních zemí nebo do jiné části státu.

Mezinárodní společenství má k dispozici mnoho různých nástrojů pro prevenci těchto konfliktů ( nástroje ekonomické, sociální, vojenské…).. Pokud je ale rozvojová spolupráce realizována tak, aby řešila základní příčiny násilných konfliktů a zmírňovala jejich urychlující faktory, má největší vliv.

Další zúčinných možností prevence ozbrojených konfliktů vAfrice by byla kontrola vývozu zbraní a vojenského materiálu na tento kontinent. Nejen že tato kontrola je vsoučasné době neúčinná nebo zcela chybí, ale není výjimkou, že vyspělé země prodávají zbraně nedemokratickým režimům.

Nejdůležitějším faktorem v předcházení ozbrojeným konfliktům by byl monitoring a analýza potenciálně krizových oblastí. Podle výzkumu Světové banky jsou vnitřní konflikty

pravděpodobné především vzemích stěmito charakteristikami:

▪ země s velmi nízkými příjmy a úrovní vzdělání

▪ země, kde je jednoduché se zmocnit přírodních zdrojů určených na vývoz a přeměnit je v hotovost

▪ země, kde jedna etnická skupina dominuje menším

▪ země s velkým počtem obyvatel žijících v zahraničí, kteří se vměšují do vnitřních záležitostí státu ²²

Sotázkou ozbrojených konfliktů souvisí problematika tzv. „failed states“, tedy států,

které buď nemají centrální vládu, nebo kde na části území nemá centrální vláda vliv a nevykonává tam základní funkce státu. Vtěchto oblastech se často ujímají moci nejrůznější

kmenové, náboženské, teroristické nebo jiné kriminální skupiny. Právě vAfrice je tento problém velmi aktuální. Část svého území nekontrolují například vlády Somálska, Súdánu, Konga, Ugandy a dalších.

Ze snahy o účinnější řešení konfliktů vrozvojových zemích byl výborem OECD/DAC ve spolupráci se Světovou bankou , Evropskou komisí a Rozvojovým programem OSN vytvořen společný vzdělávací a poradní proces zaměřený na složitá partnerství (Point

22 http:// www. rozvojovka.cz/ odbortext.php?co=gp&id=21

(26)

Learning and Advisory Process on Dificult Partnership – LAP)²³, který by se měl zabývat rozvojovou pomocí právě voblastech zasažených ozbrojenými konflikty.

Zvýšená pozornost věnovaná aktuálním krizovým oblastem by ale neměla omezovat dlouhodobou spolupráci se zeměmi, kde se bezpečností i ekonomická situace zlepšuje.

Zatímco vpřípadě výrazněji se rozvíjejících zemí se dárci stále více spoléhají na zodpovědnost vlád partnerských zemí, v případě „složitých partnerství“ by rozvojová pomoc spíše než do státního rozpočtu měla plynout přímo potřebným lidem na lokální úrovni, například prostřednictvím nevládních organizací.

Konflikty zvrátily rozvoj vmnoha zemích včetně těch nejchudších. Obrovské výdaje na zbrojení často získávají prioritu před přínosnějšími investicemi do rozvoje společnosti. Pro rozpočty na rozvojovou pomoc jsou výdaje na zvládání akutních krizí zásadní zátěží, proto by za základ udržitelného rozvoje měla být považována pomoc při předcházení konfliktů nebo při jejich mírovém řešení.

EU ve své Strategii pro Afriku uznává, že udržitelného rozvoje nelze dosáhnout,

pokud nebude zajištěn mír a bezpečnost, a deklaruje, že zvýší svou podporu míru a bezpečnosti ve všech fázích konfliktů. Hlavním nástrojem by se měla stát Mírová facilita

pro Afriku, která se v posledních letech stala základem financování rozvíjející se vlastní mírové a bezpečnostní struktury Afriky, a která by v příštích letech měla být spomocí EU doplněna a posílena.

3.2 Ekonomické problémy a hrozby

Jedním ze zásadních nebezpečí, které hrozí překazit zatím slibný vývoj hospodářských ukazatelů Afriky je zpomalení světové ekonomiky. Nerovnováha na světové úrovni se bohužel stále zvětšuje a vlády afrických zemí budou muset situaci řešit. Vážným důsledkem bude snížení cen zemědělských výrobků, které jsou pro většinu afrických zemí stěžejní vývozní komoditou. Také pravděpodobně dojde kpoklesu kurzu Amerického dolaru a tím kzvýšení úrokových sazeb, které se odrazí ve zvýšení úroků z dluhů afrických zemí.

A právě zadluženost je jedním znejpalčivějších problémů rozvojových zemí. Dluhy

a znich pramenící nedostatek kapitálu omezují přístup obyvatel těchto zemí ke vzdělání a ostatním základním životním potřebám a tím brzdí ekonomický rozvoj. I přes různé pokusy

23 http:// www.rozvojovka.cz/ odbortext.php?co=gp&id=21