UNIVERZITA KARLOVA
FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU
Hodnocení dynamické posturální stability florbalistek
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: Autor:
doc. PaeDr. Dagmar Pavlů, CSc. Bc. Markéta Černá
Praha, 2020
Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci zpracovala samostatně, a že jsem uvedla všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu.
V Praze dne: ………. ……….
podpis diplomanta
Evidenční list
Souhlasím se zapůjčením své diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny.
Jméno a příjmení: Fakulta / katedra:
Datum vypůjčení: Podpis:
______________________________________________________________________
Poděkování
Děkuji vedoucí mé diplomové práce doc. PaeDr. Dagmar Pavlů, CSc. za cenné rady a konzultace v průběhu výzkumu, které mi byly velmi nápomocné při psaní této práce.
Dále mé poděkování patří Mgr. Heleně Vomáčkové, která byla velmi ochotná a nápomocná při přístrojovém měření a následném zpracování dat. V neposlední řadě děkuji všem svým probandkám, které si našly čas a zapojily se do mé studie a závěrem všem, kteří mě během psaní podpořili.
Abstrakt
Název práce:
Hodnocení dynamické posturální stability florbalistek Cíl práce:
Cílem této práce je posoudit dynamickou posturální stabilitu u žen hrajících aktivně florbal na ligové úrovni a následně porovnat získaná data s kontrolní skupinou, která se aktivně nevěnuje žádnému specifickému sportovnímu zatížení.
Metody:
Do této pilotní studie bylo zapojeno 48 žen. Rozdělení do skupin nebylo randomizováno z důvodu specifičnosti výzkumu, jedná se tedy o kvótní výběr. Experimentální skupina byla složena z 24 probandek, které se závodně věnují florbalu na ligové úrovni minimálně 3 roky. Kontrolní skupinu tvořilo 24 žen, které se sportu věnují nejvýše rekreačně.
K hodnocení dynamické posturální stability bylo využito přístroje od firmy NeuroCom, konkrétně se jednalo o typ SmartTest Systém, kde jsem využila testové baterie: Limits of Stability, Motor Control Test, Senzory Organization Test, Adaptation Test, Rytmic Weight Shift, Unilateral Stance a Weight Bearing Squat. Zhodnocení změřených dat bylo zaznamenáno a zpracováno originálním programem NeuroCom Balance Manager Software. Získané výsledky z měření obou skupin byly statisticky zhodnoceny pomocí statistických metod Shapiro – Wilk test, párový t – test, Mann – Whitney test a míra klinické významnosti (ES/ Cohenovo d) a následně porovnány.
Výsledek:
Hodnocením dynamické posturální stability nebyla potvrzena hypotéza, která předpokládala lepší výsledek u hráček florbalu oproti nepravidelně sportující populaci ve více než polovině testů. Statisticky významné rozdíly ve prospěch hráček byly nalezeny pouze v testových bateriích Senzory Organization Test (COND6 a VIS), Adaptation Test (ADTU1, ADTUP 2 a COMP) a Rytmic Weight Shift (AOV – LRS, FBS, LRM, LRF a DCL – LRF).
Klíčová slova: dynamická posturografie, posturální stabilita, NeuroCom Smart EquiTest, florbal
Abstract
Title:
The assessment of the dynamic postural stability of female floorball players Objectives:
The objective of this thesis is to assess the women’s dynamic postural stability who are actively playing floorball at league level and subsequently compare the obtained data with controlled group that is not actively practicing any specific sport activity.
Methods:
There have been incorporated 48 women in this pilot study. The division into the groups was not randomized due to the specification of this survey, therefore it is a quota selection.
The experimental group has been piled up of 24 monitored women who are professionally playing floorball on a league level min. 3 years. The control group incorporates 24 women who are practising sports only at a recreational level. In order to evaluate dynamic postural stability, the following device has been used from the company NeuroCom, specifically SmartTest System type and used test bateries: Limits of Stability, Motor Control Test, Senzory Organization Test, Adaptation Test, Rytmic Weight Shift, Unilateral Stance a Weight Bearing Squat. The evaluation of measured data was registred and compiled by original programme NeuroCom Balance Manager Software. The obtained measured results from both groups have been statistically evaluated as per statistical method Shapiro – Wilk test, paired t – test, Mann – Whitney test and degree of clinical significance (ES/ Cohenovo d) and it has been consequently compared.
Results:
The hypothesis has not been confirmed by the evaluation of dynamic postural stability which expected better results for female floorball players against population who is practising sports irregularly in more than half of the tests. Statistically significant differences have been found in favor of female floorball players only in test batteries Senzory Organization Test (COND6 a VIS), Adaptation Test (ADTU1, ADTUP 2 a COMP) a Rytmic Weight Shift (AOV – LRS, FBS, LRM, LRF a DCL – LRF).
Keywords: dynamic posturography, postural stability, NeuroCom Smart EquiTest, floorball
Obsah
2 Úvod ... 12
3 Teoretická východiska ... 14
3.1 Florbal... 14
3.2 Historie světového florbalu... 15
3.3 Historie florbalu v České republice ... 16
3.4 Florbalové vybavení ... 16
3.5 Soutěžní kategorie ... 16
3.5.1 Mládež ... 17
3.5.2 Dospělí... 17
3.5.3 Veteráni ... 18
3.6 Florbalový trénink ... 18
3.6.1 Tréninková jednotka ... 19
3.6.2 Schopnosti a dovednosti ... 20
3.7 Biomechanické aspekty florbalu ... 23
3.8 Úrazy a negativní vliv na tělo ... 25
3.8.1 Dolní končetiny ... 26
3.8.2 Horní končetiny ... 26
3.8.3 Hlava a obličej ... 27
3.8.4 Trup ... 27
3.9 Postura ... 28
3.9.1 Posturální funkce... 29
3.9.2 Posturografie ... 30
3.9.3 Statická posturografie ... 31
3.9.4 Dynamická posturografie ... 32
3.10 Diagnostický nástroj ... 32
3.10.1 NeurocomSMART EquiTest ... 33
3.10.2 Standardizované testy ... 34
4 Cíle a úkoly práce, hypotézy ... 38
4.1 Cíle práce ... 38
4.2 Úkoly práce ... 38
4.3 Výzkumná otázka ... 39
4.4 Hypotézy ... 39
5 Metodika práce ... 40
5.1 Metodologie ... 40
5.2 Metodický postup práce ... 40
5.3 Výzkumný soubor ... 40
5.4 Průběh výzkumu ... 43
5.4.1 Smart EquiTest... 43
5.4.2 Využité testy ... 44
5.5 Analýza a zpracování dat ... 51
6 Výsledky ... 52
6.1 Výsledky Senzory Organization Test (SOT) ... 52
6.2 Výsledky Motor Control Test (MTC) ... 55
6.3 Výsledky Adaptační Test (ADT) ... 57
6.4 Výsledky Limits of Stability (LOS) ... 58
6.5 Výsledky Rytmic Weight Shift (RWS) ... 60
6.6 Výsledky Unilateral Stance (US) ... 61
6.7 Výsledky Weight Bearing Squat (WBS) ... 63
7 Diskuze ... 65
7.1 Diskuze k vědecké otázce ... 66
7.2 Diskuze k hypotézám ... 69
7.2.1 Hypotéza č.1 ... 69
7.2.2 Hypotéza č. 2 ... 71
7.2.3 Hypotéza č. 3 ... 73
7.3 Diskuze k limitům práce ... 74
8 Závěr ... 77
9 Seznam literatury ... 79
Seznam příloh ... 92
Seznam použitých symbolů a zkratek ADT – The Adaptation Test
AS – Area of support BS – Base of support
CNS – Centrální nervová soustava COF – Center of force
COG – Center of gravity COM – Centre of mass
COND1 – COND6 – jednotlivé testy SOT CPD – Dynamic computed posturography ČF – Český florbal
DKK – Dolní končetiny
ES – Equilibrium score/ effect size – klinická významnost HKK – Horní končetiny
ICC – Analýza rozptylu opakovatelných měření IFF – International Floorball Federation
LOS – The Limits of Stability m. – musculus
MCT – The Motor Control Test mm. – musculi
MWt – Mann – Whitney test N – Newton
RWS – The Rhytmic Weight Shift SOM – somatosenzory ratio
SOT – The Sensory Organisation Test SWt – Shapiro – Wilk test
US – The Unilateral Stance
VES – vestibular ratio VIS – visual ratio
12
2 Úvod
Florbal je jedním z mladých sportů, který svět poznal v 60. letech minulého století ve Spojených státech amerických, ovšem za kolébku tohoto sportu všichni beze sporu považují severskou florbalovou velmoc, Švédsko. Florbal je považován za jeden z nejrychleji rozvíjejících se sportů současnosti jak z pohledu vývoje hry, tak ze stále vzrůstajícího množství hráčů a hráček všech věkových kategorií. Florbal je definován jako kolektivní bezkontaktní halový sport, tudíž se může hrát během celého roku bez ohledu na počasí. Jedním z důvodů, proč se stává natolik populární, je relativně nízká finanční dostupnost.
V posledních letech došlo k velkému progresu ve výkonnosti hráčů i florbalového vybavení. Z původně bezkontaktního sportu se stává na pohled velmi fyzicky náročná a svižná hra, která je pro oko diváka velmi atraktivní i z důvodu rychlosti a velkého množství branek, které během utkání padnou. Jedním ze současných cílů florbalových federací je získat účast na olympijských hrách, proto je pro další vývoj velmi důležitá expanze tohoto sportu do různých koutů světa.
Tento sport pro hráče florbalu přináší několik rizik ze zdravotního hlediska.
Charakteristické je jednostranné zatížení z důvodu držení florbalové hole, kdy dominantní ruka hráče, kterou při držení hole preferuje, je umístěna níže. Celý trup pod vlivem držení florbalové hole rotuje právě ke spodní ruce, druhá ruka je pak naopak v ramenním pletenci elevovaná. Tímto nastavením těla následně vznikají svalové dysbalance. Tak jako pro jakýkoli jiný sport s jednostrannou zátěží zahrnující například hokej nebo tenis je velmi důležitá kompenzace, která by měla svalovým dysbalancím předcházet.
Florbal má mimo jiné velmi vysoké požadavky na fyzickou kondici zaměřenou hlavně na dolní končetiny hráče, jelikož je po hráčích vyžadována rychlost se značným množstvím změn směru, startů a brždění pro přenášení hry z útoku do obrany a obráceně.
Součástí výkonu je tedy nezbytná posturální stabilita, která tělo chrání před širokou škálou úrazů a pádů, a proto je nedílnou součástí ideální zapojení svalů a svalových řetězců, které se účastní pohybů a charakteristických pohybových vzorů.
Ve své diplomové práci jsem se tedy věnovala tématu dynamické posturální stability u hráček florbalu na profesionální úrovni. Pokud se zaměříme na hru a všechny její atributy v podobě rychlých změn pohybu navíc zatížené neustálým držením
13
florbalové hole a možností náhlého kontaktu s jiným hráčem, předpokládáme, že právě u hráčů florbalu musí být posturální aktivita nezbytnou součástí jakéhokoliv pohybu na hřišti. Mým cílem není pouze měření a hodnocení posturální stability, ale také zjištění rozdílu mezi hračkami, které během své kariéry utrpěly zranění na dolních končetinách a hráčkami, které žádné zranění neuvádí. Mezi nejčastěji pozorovaná zranění řadíme problémy s kolenními vazy či opakované distorze hlezenních kloubů.
14
3 Teoretická východiska
3.1 Florbal
Florbal se prezentuje jako bezkontaktní kolektivní halový sport. Hraje se na hřišti ohraničeném mantinely o velikosti 20 x 40 metrů. Povrch se může lišit, hra je možná jak na parketách, tak na umělém povrchu. Dle pravidel se juniorské a dospělé kategorie hrají stejně jako hokej na 3 x 20 minut čistého času, cílem je vstřelit více branek, než soupeř do branky druhého týmu. U mladších kategorií a nižších lig se můžeme setkat s kratší hrací dobou či menším rozměrem hřiště s nižším počtem hráčů. O korektnost zápasu se pak starají dva rozhodčí (Gabrielsson, 2017).
Na hřiště při běžném stavu nastoupí na hrací plochu za každý tým pět hráčů a jeden brankář. Na soupisce může být na jeden zápas maximálně 20 hráčů, kteří mohou v průběhu hry libovolně střídat ve vyhrazeném prostoru před střídačkou. Každý hráč v poli je vybaven pouze florbalovou holí, oproti nim brankář florbalovou hůl mít nesmí a je tedy odkázán jen na svou brankářskou výstroj a ruce. Ve florbale se hraje s malým plastovým balónkem, který má charakteristické otvory a uvnitř je dutý. Jeho vlastností je nízká váha, která dovoluje chytat balónek brankáři pouze rukama a ten tak nepotřebuje žádnou speciální pomůcku. Právě díky nenáročnosti výbavy pro začátečníky a relativně malou finanční náročností získal florbal takovou popularitu.
Od každého hráče florbalu je vyžadována vytrvalost, rychlost a schopnost reagovat na herní situace rychlou změnou směru. Důležitá je i dovednost vedení a krytí balónku společně s přehledem a schopností vystřelit na branku. Florbal začínal jako zcela bezkontaktní sport, ale vlivem vývoje a rychlosti hry vám každý hráč řekne, že tomu již tak není. Během tréninku i zápasu se tedy snadno může hráč zranit. Nejčastěji se setkáváme se špatným došlapem s úrazem kotníku nebo s poraněním kolene. Výjimkou nejsou ani zranění v oblasti hlavy a obličeje způsobené balónkem nebo neméně často holí či loktem soupeře. Další nevýhodou florbalu je jednostranná zátěž způsobená florbalovým postojem s úchopem florbalové hole. Nejen u mladších kategorií je tedy nezbytná nutnost kompenzace jednostranné zátěže. V mladším věku je velmi žádaná pro prevenci vzniku skolióz a jiných svalových dysbalancí.
15 3.2 Historie světového florbalu
Tento dnes již výhradně halový sport má kořeny v USA, kde podle historických záznamů byla v 60. letech vyrobena první plastová hokejka. Florbalový míček se stejně jako hokejka zrodil v Severní Americe, paradoxně se o něj zasloužil ale jiný sport, kterým je baseball. Podobný děrovaný míček z plastu totiž začali využívat pro svůj trénink nadhazovači (Skružný, 2005; Bruun, 2011).
V USA a Kanadě tak vznikly první krůčky dnes tak populární hry. Ovšem za kolébku florbalu, tak jak ho známe dnes, se považuje Švédsko. Právě ve Švédsku, kvůli vzrůstajícímu množství různých her a turnajů, dali tomuto sportu jednotnou podobu.
Zcela první florbalový klub Sala IBK vznikl 21. 9. 1979 (Fasth, 1996). To vedlo k postupnému úpadku původní severoamerické verze pod názvem floorhockey. Byl zaveden nový název innebandy, který se však mezinárodně neuchytil, a setkáváme se s názvy jako právě florbal v České republice, unihockey v alpských zemích nebo salibandy ve Finsku (ČF, 2019c; Bruun, 2011).
Jedním z milníků je rok 1981, kdy byla založena vůbec první florbalová organizace – Svenska Innebandyförbundet. O druhou federaci se překvapivě postaralo Japonsko v roce 1983. Byla otázka času, kdy vznikne mezinárodní organizace, a to se stalo v roce 1986. Interational Floorball Federation (IFF) byla založena Švédskou, Finskou a Švýcarskou federací. Česká republika se připojila k IFF v roce 1993. O rok později se uskutečnilo ve Finsku první mistrovství Evropy mužů, kdy se historicky prvním mistrem Evropy stalo Švédsko. V následujícím roce 1995 se své premiéry dočkaly také ženy, které své mistrovství rozehrály ve Švýcarsku. IFF vyšla vstříc Japonsku, které se chtělo taktéž ukázat na mezinárodní scéně, a tak se první mistrovství světa odehrálo ve Švédsku v roce 1996 (Bruun, 2011).
V novodobé historii florbalu se IFF pyšní 70 členskými zeměmi ze všech koutů světa s celkovým množstvím přesahujícím 360 tisíc licencovaných hráčů a hráček ve 4914 sportovních klubech. Několikanásobně vyšší je odhad rekreačně hrajících florbalistů, kterých je zhruba 3,5 milionu (CF, 2019a).
16 3.3 Historie florbalu v České republice
První seznámení s florbalem v České republice proběhlo díky studentům helsinské univerzity, kteří v roce 1984 přivezli sadu florbalových holí na půdu VŠE, kde pak své vybavení pro české studenty zanechali. O opravdovém florbalu v ČR se dá mluvit až v roce 1993, kdy byly dovezeny z Maďarska první mantinely. Od té doby se florbal rozrostl do celé země. Vzniklo více jak 400 oddílů a další se dále zakládají. V současné době je v České republice registrováno přes 73 tisíc hráčů a hráček všech věkových kategorií (CF, 2019a; CF, 2019b; Skružný, 2005).
3.4 Florbalové vybavení
Florbal je na popředí v popularitě sportů především také kvůli své dostupnosti.
Jedná se zároveň o týmový sport, což ve výsledku znamená, že financování sportovišť je rozděleno mezi větší množství lidí. Pro to, aby si kdokoliv mohl zahrát, postačí kraťasy, triko a sportovní obuv, ideálně sálová. Nejdůležitějším prvkem pro hru je florbalová hůl, jejíž cena se pohybuje dle technologických vychytávek daného typu a značky. Pro účast v soutěžním utkání je třeba hráče vybavit jednotným dresem, který zahrnuje triko a kraťasy označené číslem hráče, dále by měl mít hráč také jednotné štulpny, ovšem toto pravidlo není zatím striktně vyžadováno. Důležité je, aby každý hráč měl florbalovou hůl odpovídající jak stranové preferenci, tak i výšce hráče. Ne však každá hůl prošla schválením IFF, a tak může být k utkání organizovaným florbalovou federací využíváno pouze certifikované vybavení. Nejedná se pouze o florbalovou hůl, která podléhá přísným pravidlům, ale jedná se také o balónek, florbalovou bránu nebo mantinely, které ohraničují hrací plochu. (Zlatník, 2001).
3.5 Soutěžní kategorie
Jak již to bývá téměř ve všech sportech, dělí se florbal na tři kategorie: mládež, dospělí a veteráni. Přihlíží se také na výkonnostní odlišnost u mužského a ženského pohlaví, tudíž jsou rozděleny všechny kategorie na muže a ženy.
17 3.5.1 Mládež
Jako první se většinou k florbalové holi dostávají kluci, není to však pravidlem.
V nejmenších kategoriích se malé procento dívek přidává k tréninkům chlapců, jelikož rozdíly ve fyzické zdatnosti v předškolním a mladším školním věku nejsou tak výrazné.
Je třeba zdůraznit, že trénink dětí se od tréninku dospělých liší. Důležité je především brát ohled na fyzický a psychomotorický vývoj každého dítěte. Pokud se na tuto skutečnost nebere zřetel, mohlo by nadměrnou zátěží dojít jak k fyzickým (skolióza, únavové zlomeniny atd.), tak k psychickým problémům (dlouhodobé stavy vyčerpání nebo frustrace mohou způsobovat depresivní onemocnění). Trénink dětí by tedy neměl být zaměřen na maximální výkon, ale na nácvik dovedností a schopností, které by měly být spíše ve stylu her a s důrazem na všestrannost pohybu.
Pro zařazení do florbalových soutěží musí být hráč nebo hráčka starší 5 let. Soutěžní utkání se dělí do kategorií dle věkového rozmezí a to následovně (Soutěžní řád českého florbalu, 2019):
• mini přípravka do 6 let
• přípravka a mini žákyně 7 – 8 let
• elévové a elévky 9 – 10 let
• mladší žáci a žákyně 11 – 12 let
• starší žáci a žákyně 13 – 14 let
• dorostenci a dorostenky 15 – 16 let
• junioři a juniorky 17 – 18 let
Mladší kategorie mají různá specifika ve svých soutěžích. Rozdíly najdeme například v délce hrací doby, rozměrech hřiště nebo i u počtu hráčů v poli. Samotná pravidla hry se napříč kategoriemi v některých případech výrazně liší. Pro ilustraci můžeme uvést například, že v případě menšího trestu se ve hře trestá prohřešek samostatným nájezdem.
3.5.2 Dospělí
V této kategorii můžou nastupovat neomezeně hráči starší 18 let, účastnit se mohou také hráči juniorského věku, ne však mladší. Další zajímavostí je možnost zapojit do
18
mužského soutěžního utkání ženy, a to i v mládežnických kategoriích, avšak stále platí věkové rozlišení kategorií.
Soutěže se dělí dle výkonnosti týmů, základní dělení je na celostátní a regionální soutěže. V mužských celostátních soutěžích najdeme superligu, 1. ligu a národní ligu dělenou na několik divizí. Z mládežnických kategorií je v této složce zastoupena 1. liga juniorů a dorostenců. Ženy zde mají zastoupenou extraligu a 1. ligu rozdělenou na východ a západ. Z mládeže tu má zastoupení pouze 1. liga juniorek. Dále pak v regionech najdeme několik dalších lig, přeborů, soutěží a tříd.
3.5.3 Veteráni
O florbalu platí, že je možné ho hrát v jakémkoli věku. V České republice zajištuje tuto možnost organizací veteránských lig taktéž Český florbal (ČF). Ve veteránských soutěžích se za hráče této kategorie považují hráči starší 35 let a hráčky starší 30 let.
Nastoupení mladších hráčů v této kategorii není dovolené. Veteránské kategorie jsou:
• 30+ pouze hráčky starší 30 let
• 35+ hráči a hráčky starší 35 let
• 40+ hráči a hráčky starší 40 let
• 45+ hráči a hráčky starší 45 let
• 50+ hráči a hráčky starší 50 let
3.6 Florbalový trénink
Sportovní trénink nehledě na sportovní zaměření je složitý a za účelem vedený proces rozvoje specializované výkonnosti sportovce ve vybrané disciplíně (Choutka, 1991). Za hlavní cíl tréninku je považováno dosáhnout co nejlepšího sportovního výkonu a řádně se připravit na případné florbalové utkání mezi dvěma týmy.
Sportovní trénink se z pohledu teorie rozděluje do 4 složek. Jedná se o kondiční přípravu, technickou přípravu, taktickou přípravu a psychologickou přípravu. Ve skutečném tréninku se tyto složky navzájem prolínají a nelze je od sebe oddělit. Existuje další rozdělení, které více vypovídá o průběhu tréninku, a to je část herní, nácviková a kondiční (Bishop, 2003).
19 3.6.1 Tréninková jednotka
Základem celého tréninkového procesu je právě tréninková jednotka (TJ).
V kolektivním sportu se většinou jedná o pravidelné TJ trvající 45 minut až pár hodin (2 – 3) několikrát týdně dle kategorií a úrovně ligy. Každá tréninková jednotka by měla obsahovat přípravnou část, hlavní část a závěrečnou část.
Jak vypovídá název, tak v přípravné fázi dochází k aktivaci organismu na následující hlavní část. Velmi důležitá je příprava pohybového aparátu společně s dýchacím a cévním systémem jedince. Nezanedbatelnou složkou přípravy je také složka psychologická, kdy je hráč seznámen s konkrétními kroky a nároky tréninku. Z přehledů studií věnujících se právě přípravné fázi vyplývá, že nezanedbáním zahřátí organismu (aktivní strečink) před hlavní částí se zvyšuje sportovcům jejich výkon (Silva 2018;
Bishop, 2003).
Z výše zmíněných částí by největší časovou dotaci měla mít část hlavní. Ta se zaměřuje na rozvíjení nebo posilování dovedností a schopností. Dále se zaměřuje na nácvik stabilizace sportovní techniky a taktiky. Během tréninku je třeba brát v úvahu fyziologické zákonitosti, jako je unavitelnost CNS a metabolismus při pohybové aktivitě a předcházet tak možnosti zranění.
Doporučené sestavování TJ pro zlepšení určitých schopností:
• koordinační cvičení = obratnost, pohyblivost,
• dynamická a rychlostně silová cvičení = rychlost,
• posilovací cvičení = síla,
• vytrvalostní cvičení = vytrvalost.
Na konci TJ je často zanedbávaná a opomíjená závěrečná část, která má sportovce postupně z vysokého tréninkového zatížení zklidňovat do běžného stavu všech tělesných funkcí. Tato část napomáhá k regeneraci a urychluje regenerační procesy. Obsah by měl odpovídat intenzitě zatížení v části hlavní. Z pravidla by měla mít závěrečná část dvě fáze. První fáze je zaměřená na postupné snižování vysoké intenzity zatížení pouze na mírnou, obvykle se jedná o pomalý běh neboli „výklus“. Druhá fáze obvykle obsahuje statický strečink, primárně se zaměřením na nejvíce využívané svaly během tréninku (Bishop, 2003; Wood, 2007).
20 3.6.2 Schopnosti a dovednosti
Právě pro dosažení nejlepších výkonů je důležitý trénink rozvoje pohybových schopností a osvojení si daných sportovních dovedností. Konkrétně se ve florbale jedná například o vedení míčku, obrannou činnost nebo o střelbu na bránu. Tyto schopnosti a dovednosti jsou v zápase rozhodující. Jedna ze studií (Prieto-Gómez, 2013 et al.) byla věnována rozboru útočných akcí během zápasů florbalových reprezentací nejlepších týmů. Hodnotila se nejen procentuální úspěšnost útočných akcí (38,5 %) a gólových zakončeních (z úspěšných útočných akcí 7,4 %), ale dokonce i schopnosti hráčů řešit situace co nejrychleji a nejpřesněji během snahy skórovat.
Dovednosti jsou charakterizované fixováním získaných pohybových programů umožňujících sportovci řešit určitý pohybový úkol přesně, rychle a s co nejmenší energetickou náročností (Pavliš, 1998). Mimo získané dovednosti rozlišujeme i pohybové schopnosti. Tyto schopnosti mohou být obecné nebo speciální.
Mezi obecné se řadí pohyblivost, síla, rychlost, vytrvalost a obratnost. Speciální jsou pak přiřazovány k charakteristickým pohybům pro vybraný sport. Jedná se například o střelbu na bránu, dribling, nadání odhadnout směr přihrávky nebo rychlý start pro míček (Zlatník, 2004; Dragounová. 2018).
Florbal je sport, který střídá statické pozice s dynamickými a intenzita zátěže se rychle a často mění. Proto se florbalista nemůže spolehnout na trénink pouze jedné ze schopností, ale musí během hry využívat všechny.
3.6.2.1 Koordinace a obratnost
Koordinace je nezbytná pro rychlé a účelné řešení náročných pohybových úkonů.
Je ovlivněna především procesem řízení a regulace CNS. Sportovec s lepší koordinační schopností bude lépe reagovat na změny pohybu, také jeho varianty nebo změny rychlosti pohybu. Potřebnou kvalitu také ovlivňuje i technická příprava, díky které lidské tělo lépe zvládá náročnější pohyb na koordinaci (Zahradník, 2012).
21
Základními schopnostmi koordinační složky jsou:
• adaptace – nezbytně nutná pro schopnost reagovat na změny zevního prostředí na organismus, například modifikací pohybu,
• rovnováha – potřebná schopnost pro udržení těla nebo daných segmentů v relativně stabilní poloze, která je potřebná pro výchozí pohyb sportovce,
• kombinační schopnost – pro složitější pohybové programy je nutné dokázat kombinovat dílčí pohyby do složitějších pohybových vzorů,
• orientace – při rychlých změnách pohybu či pozice je orientace velmi důležitou součástí pro uvědomění si těla v prostoru a polohu jednotlivých částí těla.
3.6.2.2 Rychlost
Rychlost je jedním z důležitých prvků hráče florbalu, nejedná se pouze o rychlost běhu, ale také o reakční rychlost a schopnost se rychle zorientovat v prostoru a být pomocí pro své spoluhráče jak při držení balónku, tak i bez něj při poziční hře. Pro optimální rychlostní projev je nezbytné, aby organismus sportovce nebyl unaven, vhodná je také odpovídající přípravná fáze zahrnující rozcvičení. Součástí je také psychologická stránka, jelikož sportovec musí být maximálně motivován pro vykonávání pohybů v maximální intenzitě.
Rozlišuje se také několik druhů rychlosti:
• cyklická rychlost – odpovídá schopnosti dosáhnout nejvyšší rychlosti neboli sprintu bez vnější odporové síly a výrazných změn ve směru pohybu s dobou trvání do 15 vteřin,
• acyklická rychlost – acyklický neboli jednorázový pohyb odpovídá například kopu nebo střele na bránu. Sportovec se snaží o dosažení maximální rychlosti při daném pohybu,
• reakční rychlost – odpovídá reakci organismu na daný podnět/povel,
• hbitost – pro hbitost je charakteristická náhlá změna směru s náhlou změnou rychlosti z pohledu jejího snížení a následného opětovného zrychlení,
22
• rychlostní vytrvalost – jedná se o vysokou rychlost pohybu sportovce po dobu delší než 15 vteřin nebo schopnost opakované aktivity vysokou rychlostí s minimální pauzou na odpočinek uprostřed většího množství opakování (Zahradník, 2012).
3.6.2.3 Síla
Schopnost překonávat vnější odpor svalovou kontrakcí. Sílu můžeme dělit do dvou skupin, kdy první je síla statická, při které nedochází k viditelné svalové kontrakci, která by vedla k pohybu segmentů těla (ve florbalu například obranná zeď neboli zakleknutí).
Druhá skupina je síla dynamická, kdy svalová kontrakce viditelně způsobuje pohyb segmentů těla. Dynamickou sílu rozlišujeme dále do podskupin na sílu (Dovalil, 2002):
• maximální – pracuje proti vysokým až extrémním vnějším odporům malou rychlostí jedné dané svalové skupiny (souboj u mantinelu),
• explozivní – vhodná pro překonání slabších vnějších odporových sil nebo váhy vlastního těla, díky využití maximálního zrychlení jednorázového pohybu daných svalových skupin (střela na bránu),
• reaktivní – využívána k aktivaci svalové práce v co nejkratší možné době, kdy se vystřídá svalové protažení s následným zkrácením svalu v době kratší než 200ms od zahájení pohybu (rychlý start na balónek),
• vytrvalostní – z názvu je zřejmé, že se jedná o schopnost dlouhodobé aktivity svalových skupin s překonáváním nižších odporů malou rychlostí pohybu (dlouhé střídání hráče).
3.6.2.4 Vytrvalost
Vytrvalostní výkon je ovlivňován řadou faktorů. Mezi nejdůležitější se řadí faktory, které jsou ovlivněny přenosem kyslíku v organismu, množstvím energetických zásob a využitím těchto energetických zdrojů, dále s nervosvalovou činností a kvalitou pohybu.
Důležitým prvkem pro hodnocení vytrvalosti je aerobní a anaerobní práh. Při vytrvalostních sportech, které jsou vykonávány po delší dobu, obvykle déle než 2 – 3 minuty, je využíván převážně aerobní metabolismus. Při anaerobním metabolismu dochází k rychlému stoupání hladiny laktátu s rychlým nástupem únavy (Bartůňková, 2014).
23 Vytrvalost můžeme dělit dle doby výkonu:
• rychlostní – doba trvání 20 až 30 sekund,
• krátkodobá – doba trvání 30 vteřin až 2 (3) minuty,
• střednědobá – doba trvání 2 (3) minuty až 8 (10) minut,
• dlouhodobá – doba trvání 10 minut až několik hodin.
Ve florbale se setkáme se všemi druhy vytrvalosti, primárně v tréninkových jednotkách. Během zápasu však sportovec více pracuje s anaerobním metabolismem, kdy během krátkých střídání vydává maximální výkon. V některých nestandardních situacích jako je například přesilová hra nebo oslabení, může hráč využívat i střednědobou vytrvalost. V nižších ligách se můžeme setkat i s případy, kdy tým nemá dostatečné množství hráčů na střídání, a tak musejí hráči přejít na aerobní metabolismus a dlouhodobou vytrvalostní aktivitu.
3.7 Biomechanické aspekty florbalu
Biomechanika vychází z poznatků fyzikálních věd. Primární složkou je mechanika, která se zabývá mechanickým pohybem těles v prostoru a čase. Lidský pohyb pak detailněji zkoumá kinematika a dynamika. Kinematika zkoumá pohyb bez ohledu na jeho příčinu, zaměřuje se na změnu prostorových a rychlostních veličin. Dynamika na rozdíl od kinematiky bere zřetel na příčinu pohybu a popisuje vzájemné působení sil (Kalichová, 2013).
Principy biomechaniky jsou nápomocné při hledání co nejoptimálnějších pohybových projevů, které jsou pro daný sport charakteristické. Výzkumy pohybových vzorů různých sportovních disciplín nám zprostředkovávají nejefektivnější provedení na základě fyzikálních principů, včetně jejich pozitivních a negativních dopadů na lidské tělo.
Technika, jíž se sportovec pohybuje, je z biomechanického hlediska pohybem hmotného systému, čímž se rozumí daný pohybový segment nebo samotné tělo sportovce jako celek (Psalman, 2014).
Pohyb florbalisty po hřišti je prováděn přirozenou lokomocí, tedy bipedálně.
Během utkání nebo tréninku střídá chůzi a běh dle herní situace. Jedná se o pohyb
24
cyklický. Mimo základní lokomoci je na hřišti důležitá i herní činnost, která se řadí k pohybům acyklickým. K tomu dochází, pokud hráč začne pracovat s florbalovou holí například při střelbě na bránu či u nahrávky.
Základní herní činností je tedy již zmíněná nahrávka nebo střelba, která je ve většině případu potřebná k dosažení branky. Střelba vyžaduje pohyblivost v obou ramenních pletencích, jelikož se florbalová hůl drží v obou rukách. Pro potřebnou razanci je také potřeba značná síla v obou horních končetinách a ramenních pletencích. Ve florbale se setkáme se třemi druhy střel: příklepem, golfovým úderem a švihem (tahem). První dvě varianty, a to střely příklepem a golfovým úderem, můžeme provést jak forhendovou, tak bekhendovou stranou čepele. Poslední variantu švihem pak pouze forhendem.
Střelu na bránu můžeme rozdělit do tří základních fází, jedná se za prvé o počáteční fázi přípravnou, po které následuje samotná střela, zakončena protažením. Hráč může držet hokejku dle své preference „nalevo“ nebo „napravo“. Varianta, kdy hráč má levou horní končetinou na horní části hokejky a pravou horní končetinou na dolní části, jedná se o držení s označením jako pravé. Držení hokejky na levé straně má ruce přesně naopak.
Při střelbě se tedy ruka, která se nachází na horní části omotávky, dostává do abdukce v ramenním kloubu, zapojují se svaly m. deltoideus pars acromion, m. serratus anterior společně s m. supraspinatus. Horní končetina, která je umístěna na dolní části florbalové hole, se dostává do flexe v ramenním kloubu. Zodpovědnost za tyto úkony mají m.
deltoideus pars clavicularis, m. coracobrachialis a m. biceps brachii caput breve. Dále se právě předloktí končetiny umístěné na dolní části hole dostává do mírné palmární flexe (m. flexor carpi radialis et ulnaris, m. palmaris longus). O razanci střely se stará m. triceps brachii společně se zapojením celého trupu, který jde do rotace ve směru střelby, kterou nám zajišťuje aktivita šikmých břišních svalů bilaterálně. Nedílnou součástí je však i opora dolních končetin, které střelci zajišťují stabilitu i oporu pro střelu. Při střele by nakročená dolní končetina měla být ta, která má kontralaterální horní končetinu umístěnou na dolní části florbalové hole. Jakmile balónek opustí florbalovou čepel, nastává fáze protažení, kdy hráč pohyb postupně brzdí, jednotlivé segmenty těla však pokračují ve směru střely (Bernacikova, 2010).
Biomechanické řetězce obecně dělíme na otevřené a uzavřené. Hlavní definice otevřeného kinematického řetězce je taková, že horní nebo dolní končetina je bez opory a kontaktu s opornou plochou a při změně úhlu v jednom kloubu se nezmění žádný další úhel dané končetiny. Naopak uzavřený je v kontaktu s opornou plochou a při jakékoli
25
změně v úhlu jednoho kloubu dochází ke změnám i na ostatních kloubech v celém těle (Svoboda, 2016). Co se týče florbalu dolní končetiny by optimálně měly fungovat v uzavřeném kinematickém řetězci a horní končetiny naopak v otevřeném.
3.8 Úrazy a negativní vliv na tělo
Florbal je dynamický kolektivní sport, který střídá běh s míčkem i bez míčku, maximální zrychlení i náhlé změny směru. Neopomenutelné jsou i osobní souboje, údery hokejkou či nebezpečné pády na zem, brankovou konstrukci nebo mantinel. Během zápasu i tréninku se intenzita zatížení výrazně mění od nízké po maximální. Florbal se řadí k poměrně rizikovému sportu, při kterém hrozí nebezpečí úrazu primárně na dolních končetinách a v oblasti hlavy a obličeje. Poranění na horních končetinách a v oblasti trupu již nejsou tak obvyklá. Oproti podobným halovým sportům jako je hokej nebo hokejbal je však riziko zranění menší (Wilström, 1997).
Dle různých studií zaměřených na úrazy ve sportu bývá okolo poloviny všech případů poranění kloubů nebo ligament, nejčastěji se jedná o zranění kotníků a kolen.
Podobné procento úrazů jako v kolenním kloubu je také zastoupeno u poranění hlavy a obličeje (Snellman, 2001; Pasanen, 2017). Jiná studie věnovala pozornost množství úrazů u profesionálních a amatérských sportovců. Ze shromážděných dat však ani jedna skupina nevykazovala vážnější nebo častější zranění (Löfgren, 1994). Zajímavější je pak zjištění, že u hráčů ve švýcarské lize byla zaznamenána větší úrazovost při utkání oproti tréninku. Na vině tak může být vystavení hráčů vysokému emočnímu stresu a únavě při vysoké motivaci ve hře (Engel, 2019).
U hráčů florbalu se však můžeme setkat i s chronickými problémy vzniklými kvůli svalovým dysbalancím a přetížení. Následkem může být asymetrické zatížení svalů a držení těla ovlivněné úchopem florbalové hole v laterální flexi a v mírném předklonu a rotaci. Chronické zatížení jedné strany těla v průběhu času může vést k posílení asymetrie a nerovnováhy při adaptaci tkání. Tyto faktory mohou negativně ovlivnit výkon a způsobit zranění sportovců (Malý, 2019). Při dotazníkovém šetření bylo zjištěno, že přibližně třetina hráčů během jednoho roku má problémy z přetížení. Muži častěji udávají problémy s bolestí bederní páteře, ženy pak problémy s kolenním kloubem (Lappänen, 2015).
26 3.8.1 Dolní končetiny
Jedním z nejčastějších zranění ve florbale je distorze kloubu, nejfrekventovaněji pak kloubu hlezenního nebo kolenního, podobné úrazy najdeme například i v baseballu, basketballu nebo akrobatické gymnastice (Dallas, 2017; Garbenyté-Apolinskiené, 2019).
Dalším velmi častým zraněním je poškození měkkého kolene, kdy dochází k poranění menisků a vazů. Z některých studií vyplývá, že častěji utrpí zranění vazů v kolenním kloubu ženy (Zelisko et al., 1982; Agel a kol., 2005). Stejný výsledek se ukázal i při poranění kotníků, kde větší zastoupení bylo opět u žen (Enström et al., 1991).
Pravděpodobně se jedná o zranění ovlivněná fyziologickou zvýšenou elasticitou vazů u žen (Bartůňková, 2014). U svalových zranění jde většinou o poranění m. quadriceps femoris (Engel, 2019).
Jedna finská studie se zaměřila výhradně na zranění ženských florbalistek. Během celé sezóny, kdy výzkum trval, bylo zaznamenáno vskutku vysoké procento hráček, které utrpěly zranění (36 %), některé dokonce 2krát až 3krát. Z toho 52 % zranění utrpěla hráčka během utkání a zbylých 48 % při tréninkové jednotce. Nejčastějším úrazem bylo poranění kolene a kotníku, jednalo se o více než polovinu všech úrazů. Na dolní končetině byl zaznamenán vyšší výskyt poranění stehenních svalů, dále také nohy, paty a palce (Pasanen et al., 2008; Parkkari, 2008).
3.8.2 Horní končetiny
Úraz na horní končetině není tak častý jako na již zmíněných dolních končetinách.
Nejčastější bývají zranění zápěstí, například zlomenina při pádu nebo zánět šlach.
Druhým, zřídka kdy postiženým kloubem, bývá kloub ramenní a jeho kontuze či v horším případě subluxace/luxace. K tomuto zranění dochází ve většině případů při nekontrolovatelném pádu na rameno.
Častá zranění na horních končetinách mívají brankáři, kteří častokrát dostanou florbalovou holí při chytání balónku přes prsty. Podobná zranění může přivést i šlápnutí nebo pád hráčů na brankáře. Obvykle vyváznou pouze s oděrkami, v těžších případech pak s krvavou tržnou ránou, naraženinou, luxací nebo zlomeninou drobných kostí ruky (Pasanen et al., 2006).
27 3.8.3 Hlava a obličej
Úrazy v oblasti krku a hlavy zahrnující obličej jsou jedny z nejzávažnějších poranění. Ve florbale hrozí nebezpečí zranění po úderu jiným hráčem, florbalovou holí, balónkem, ale například i nárazem do brankové konstrukce či mantinelu. Ve florbale není povinná ochranná výbava jako jsou například ochranné brýle nebo chránič zubů. Nejvíce zastoupeny jsou tedy zranění očí, chrupu a nosu (Åman, 2019; Perera,2019).
Úraz v oblasti chrupu je frekventovanější u mužské populace, a to díky prudkosti střel a nárazů. Ve florbale se jedná o téměř 15 % všech florbalových zranění, podobné číslo mají také házenkáři. Více úrazů hlásí už jen mužský hokej, a to 20 % (Åman, 2019).
O něco nebezpečnější je s rizikem trvalého postižení zranění oka. Dle sebraných dat ve Švédsku a Švýcarsku se jedná o jeden z nejrizikovějších sportů na poranění oka (Maxén, 2010). Dle závěrů by zavedení povinnosti ochranných pomůcek výrazně snížilo úrazovost očí a zubů. V severských zemích je u dětí do 15 let povinnost nosit ochranné brýle na zápas, čímž se počet úrazů očí snižuje. Napomáhá tomu přenesení této pomůcky do starších kategorií, zhruba v polovině případů. Díky tomu je celkově těchto úrazů méně než v ostatních zemích. V neposlední řadě jsou pak úrazy v oblasti nasální kosti, kdy po úderu balónkem může dojít ke zlomenině s následným silným krvácením z nosu (Perera, 2019).
3.8.4 Trup
Akutní úrazy představují spíše výjimky, které zahrnují pohmožděniny břišní stěny nebo fraktury žeber (Pasanen, 2008). Problémy v oblasti trupu však bývají častější z pohledu chronických bolestí. Ze studie Rossi (2018) vyplývá, že přes 50 % mladých florbalistů udává bolesti v bedrech za poslední rok, kdy se aktivně věnují florbalu.
Předcházející studie zjistila, že jakoukoliv bolestí za florbalovou kariéru trpělo minimálně 62 %. Většina problémů se zády byla netraumatického původu, nicméně polovina případů byla závažná natolik, že hráče vyřadila z tréninku na dobu jednoho měsíce.
28 3.9 Postura
Postura a posturální stabilita patří mezi důležité schopnosti člověka pro vzpřímený stoj a pohyb v něm. Řízení této schopnosti má na starosti CNS. Posturu vnímáme jako aktivní držení všech segmentů vytvářejících pohyb proti působení zevních sil, konkrétněji v běžném životě síla tíhová. Postura je součást jakékoli polohy i pohybu a chápeme ji jako základní podmínku pro držení a pohyb našeho těla v prostoru (Kolář, 2009; Vojta, Peters, 2010). Bez postury, jakožto základní podmínky pohybu, by nebyla možná lokomoce. Většina autorů zabývajících se touto problematikou vychází z výroku (Magnus, 1924): „Každý pohyb začíná a končí posturální aktivitou. Postura doprovází pohyb jako stín“.
Dle Véleho (2006) se postura vyznačuje určitým uspořádáním pohybových segmentů během klidové polohy těla. Pokud tělo přechází do pohybu, změní se klidová poloha na polohu pohotovostní („stand by“). Tato změna polohy se vytváří již během rozhodování o pohybu, kdy dochází k nastavování dráždivosti motoneuronů a k cílové orientaci postury před pohybem, aby byl proveden co nejoptimálněji. Pohyb se tedy dá rozdělit na fázi přípravnou a fázi aktivní. Udržení postury (výchozí pozice) je tedy děj dynamický, i přes to, že zevně aktivita není zřejmá.
Stabilizaci polohy těla v prostoru ovládají dva typy stabilizace – vnitřní a vnější složka. Hluboký stabilizační systém je tvořen krátkými intersegmentálními svaly páteře a představují tak vnitřní složku stability, která spolupracuje se svaly dýchacími. Celkovou stabilizaci zajišťuje vnější složka, která vychází z vnitřní a nachází se v jednotlivých páteřních sektorech. Do vnější složky se řadí dlouhé a silné svaly, které tyto končetiny napojují skrz pletence k osovému aparátu (Véle, 2006; Véle, Čumpelík, Pavlů, 2001;
Panjabi, 1992).
Stabilizační sytém axiálního systému dále můžeme rozdělit do 3 subsystémů dle Panjabiho – neurální, aktivní a pasivní. Jak název napovídá, neurální systém je systém řídící, který díky ohromnému množství nervů ovlivňuje stabilitu těla pomocí aferentace z vyšších center nervové soustavy. Důležitou součástí tohoto subsystému je také psychogenní vliv. Svaly, mající přímé spojení s osovým orgánem, se řadí do aktivního systému. Nezbytným prvkem je pasivní subsystém, který dává předchozím systémům základ, a to v podobě segmentů páteře zahrnující: obratle, ligamenta a meziobratlové
29
ploténky. Mimo jiné tyto složky vyhrazují rozsah pohybu daných struktur (Panjabi, 1992;
Johanson, 2007).
3.9.1 Posturální funkce
U postury můžeme rozlišit tři základní funkce:
• posturální stabilitu,
• posturální stabilizaci,
• posturální reaktibilitu.
3.9.1.1 Posturální stabilita
Během statické polohy není poloha těla v prostoru změněna, avšak každá statická poloha (sed, stoj, leh, …) je součástí dynamické aktivity, která čelí neustálému působení zevních sil na tělo. Jedná se tedy o neustále se opakující zaujímání jedné a té samé polohy v prostoru. Právě takové schopnosti těla aktivně bránit nezamýšlenému a nekontrolovatelnému pádu říkáme posturální stabilita (Kolář, 2009; Palaščáková- Špringrová, 2010).
Pro udržení statické polohy jsou pro nás důležité čtyři pojmy: opěrná plocha (AS = Area of Support) a opěrná báze (BS = base od support), ale také těžiště (COM = centre of mass) a těžnice (COG = centre of gravity).
Opěrná plocha (AS) je kontaktní plocha, o kterou se opíráme. Ve stoji zpravidla využíváme plochu chodidel. V jiných polohách našeho těla se může opěrnou plochou stát jakákoli jiná část těla. Opěrná báze (BS) bývá z pravidla větší než opěrná plocha, jelikož se jedná o prostor ohraničený nejvzdálenějšími okraji ploch nebo plochy opory, konkrétně se tedy jedná o opěrné plochy a vše mezi nimi (Kolář, 2009). Těžiště (COM) je bod, do kterého je soustředěna hmotnost celého těla, pro udržení stability je nezbytné, aby se tento bod nacházel v oblasti opěrné báze. Těžnice (COG) je průmět osy do roviny opěrné báze, pokud dopadá těžnice těla do středu opěrné báze, je tělo ve stabilní poloze (Vařenka, 2002a; Bernaciková, 2013).
Stabilitu těla lze zvýšit zvětšením hmotnosti těla (zápasník sumo), snížením těžiště (dřep), zvětšením opěrné plochy nebo fixací jednotlivých pohybových segmentů (Bernaciková, 2013). Výzkumy, které se zabývají problematikou skolióz (vysoké riziko
30
vzniku u mladých florbalistů) a stability u adolescentů zaznamenaly téměř neznatelně horší výsledky u adolescentů se skoliózou oproti kontrolní skupině, která skoliózu neměla (Wiernicka, 2010, Dufvenberg, 2018).
3.9.1.2 Posturální stabilizace
Posturální stabilizace je držení pohybových segmentů našeho těla proti působení zevních sil. Je řízená CNS za pomoci svalové aktivity. Působnost této stabilizace není nutná jen proti gravitační síle, ale je nepostradatelná i při pohybech jednotlivých segmentů těla. Jedná se například i o drobné pohyby ruky za účelem úchopu nebo otáčení hlavy za objektem zájmu (Kolář, 2009).
3.9.1.3 Posturální reaktibilita
Jedná se o reakční stabilizační funkci, kdy je vyvolána svalová kontrakční síla pro překonání odporu (např. zvedání břemene, skok, hod míčkem atd.). Účelem této reakce je stabilizace a zpevnění kloubů a okolních tkání, pro získání optimálního a nejstabilnějšího punctum fixum. Další výhodou je zlepšení odolnosti pohybových segmentů vůči působení zevních sil. Punctum fixum mimo jiné znamená i zpevnění jedné z úponových částí svalu, aby druhá úponová část svalu, tedy punctum mobile, mohla provádět dokonalý pohyb. Bez této úponové stabilizace nelze provést cílený pohyb (Kolář, 2009).
3.9.2 Posturografie
Posturografií nazýváme metody, které jsou využívané pro hodnocení kvality posturální stability. Hodnotí se tedy stabilita stoje, jak za statických podmínek (statická posturografie) tak i za dynamických podmínek (dynamická posturografie), která je uměle vyvolávána například pohyblivou plošinou (Sell, 2010).
Hodnocení posturální stability může být děleno také podle možnosti hodnocení v praxi na klinické a přístrojové. Posturografie je považována za vhodný doplněk ke standardním vestibulárním vyšetřením, zejména u pacientů s patologií CNS a je užitečná pro hodnocení náchylnosti k pádu (Vališ, 2012).
31 3.9.3 Statická posturografie
Tato posturografie sbírá informace o statické posturální stabilitě vyšetřované osoby. Jeden z nejčastějších klinických testů hodnotící posturální stabilitu je Rhombergův test. Provedení testu se skládá ze tří fází:
• Rhomberg I – vzpřímený stoj s opornou bází na šířku ramen,
• Rhomberg II – vzpřímený stoj spojný,
• Rhomberg III – nejobtížnější varianta, kdy je pacient vyzván, aby provedl vzpřímený stoj spojný a následně zavřel oči.
V České republice se hojně využívá také test dle Véleho, který sleduje primárně aktivitu svalů nohy, zvláště pak prstců. Test se provádí ve vzpřímeném stoji a s vizuální kontrolou pacienta, dále pacient nedostává žádnou speciální instrukci. Zde se hodnotí posturální stabilita čtyřmi stupni – 1, 2, 3 a 4, v některých zdrojích se můžeme setkat s hodnocením A, B, C a D. Stupně jsou řazeny (Véle, Pavlů, 2012) následovně:
• stupeň 1 (A): kdy je plná, dokonalá stabilita – charakterizována lehkým dotykem prstců o podložku, není patrná žádná aktivita svalů nohy,
• stupeň 2 (B): lehce porušená stabilita – prstce nemají uvolněnou polohu, prstce jsou přitisknuté k zemi,
• stupeň 3 (C): středně porušená stabilita (špatná stabilita) – prstce jsou v drápovitém postavení a zaryté do podložky,
• stupeň 4 (D): výrazně porušená stabilita – charakteristickým znamením pro výrazně porušenou stabilitu je hra šlach, změny jsou pozorovatelné na tvaru a pozici prstců, celá noha vykazuje pohyby do supinace či pronace.
Dalším klinicky využívaným testem je stoj na jedné noze – Trendelenburg (Duchen), kde se hodnotí schopnost vyšetřované osoby pokyn vůbec provést. Dalším předmětem zájmu je aktivita svalů nohy a pletence pánevního – kdy při pozitivitě testu dochází k poklesu pánve na nezatížené DKK a vypovídá o oslabení hýžďového svalu, primárně m. gluteus medius (Bueno, 2007). Aktivita v horní části trupu a horních končetin vypovídá poté o poruše posturální stability.
32
V zahraničí je oblíbeným hodnotícím testem primárně u starších jedinců Timed Up and Go test, kdy se měří schopnost provést základní úkoly za určitou dobu nebo také Berg Balance Scale (Berg et al., 1989, Berg et al., 1992; Wall, 2000).
Nejedná se ovšem o objektivizační metodu, a tak byla nahrazena právě počítačovou statickou posturografií, která vyhodnocuje počítačem výsledky výkyvů souřadnic centra opěrných sil během vyšetřování pacienta. Výsledky lze dokumentovat numericky či v grafech (Kolář, 2008).
3.9.4 Dynamická posturografie
Počítačová dynamická posturografie (CPD – dynamic computed posturography) se od statické posturografie výrazně liší, konkrétně ve využití přístroje, který je k tomuto vyšetření vybaven pohyblivou plošinou v horizontále nebo také u dokonalejších přístrojů pohyblivou vertikální zástěnou. Je důležité zdůraznit, že se jedná o neinvazivní přístroj.
Oproti klinickým testům není zatížený subjektivní chybou hodnotitele. Přístroj samostatně a velmi přesně zaznamenává výsledky, které následně shromažďuje a dává k dispozici pro výslednou analýzu dat (Kwasnica, 2017).
CDP poskytuje jedinečnou metodu hodnocení pro kvantifikaci a diferenciaci senzorických, motorických a centrálních adaptivních poruch s vlivem na rovnováhu a její kontrolu. CDP může identifikovat a diferencovat funkční poruchy spojené s patologickými procesy. CDP je doplňkem klinických testů k určení a lokalizaci patologických mechanismů působících na rovnováhu. Pomáhá také rozdělit poruchy stability do různých kategorií (Paragon Care Brand).
Počítačové měření je založeno na detekci posunutí těžnice (COM) za různě simulované situace a ovlivnění smyslových vjemů. Výchylky jsou zaznamenávány a porovnávány s výsledky skupiny stejného pohlaví, věku, výšky a váhy. Čím nižší oscilace, tím větší stabilita (Kwasnica, 2017; Cordero-Cvantos, 2018).
3.10 Diagnostický nástroj
Pro objektivní hodnocení dynamické posturální stability u florbalistek, včetně statických testů, využiji diagnostický nástroj NeuroComSMART EquiTest.
33 3.10.1 NeurocomSMART EquiTest
Přístroj hodnotící dynamickou posturografii Master vyrábí firma Neurocom®.
Skládá se z několika částí. První z nich je duální tenzometrická nášlapná deska dynamometru. Plošina snímající veškeré změny zatížení a pohyb vyšetřovaného se symetricky dotýká čtyř tlakových převodníků. Všechny čtyři převodníky měří svislé síly, důležitý je taktéž i centrální převodník, který měří síly v horizontální ose. Tenzometrická nášlapná plošina je konstruovaná tak, aby mohla vykonávat předozadní pohyb a také pohyb kolem horizontální osy vpřed a vzad. Prostorově nejvýraznější je zástěna imitující vizuálně okolní prostředí, které může zůstávat statické nebo se pohybovat dle potřeby testování či terapie. Nedílnou součástí jsou i bezpečnostní popruhy v různých velikostech, které by měly být využívány během každé intervence na přístroji. Jejich účelem je předejít jakémukoli zranění, které by mohlo vzniknout pádem vyšetřované osoby. Dále mezi ně patří počítač se dvěma zvlášť umístěnými LCD monitory, kdy jeden využívá terapeut a druhý měřená osoba. Součástí je soubor ovladačů: klávesnice, myš a bezdrátový ovladač pro snazší spolupráci. Počítač pracuje se speciálním softwarem – NeuroCom Balance Manager Software, který využívá získaná data k vyhodnocení (Natus, 2016).
NeurocomSMART EquiTest má velikou variabilitu ve svém uplatnění, může plnit funkci jak diagnostickou, tak léčebnou v oboru zdravotnictví. Oblíbený může být i v tréninku vrcholových sportovců v testování jejich posturální stability, která je ve sportu důležitou složkou výkonu. V neposlední řadě tento přístroj nachází své využití ve výzkumech různých odborností.
Ze sportovního odvětví se setkáváme s výzkumy zaměřenými na stabilitu sportovce vs. neprofesionálně sportující populaci, kde se vychází z předpokladu, že sportovci na vysoké úrovni mají dosahovat statisticky významných rozdílů (Alpiny, 2008). To samé například platí i pro fyzicky náročná povolání jako voják, hasič nebo záchranář oproti lidem se sedavým zaměstnáním (Pletcher et al., 2017).
Výzkumy z oboru zdravotnictví a rehabilitace mají však pro běžnou populaci daleko přínosnější význam. V těchto studiích se velmi často porovnávají osoby s různým zdravotním handicapem oproti zdravé populaci. Zajímavé studie mají za své výzkumné objekty například osoby s Hantingtnovou chorobou, Parkinsnovou chorobou a esenciálním třesem či ztrátou zraku nebo končetiny, kde se porušení posturální stability
34
nabízí, a tak se může tento přístroj využívat i jako terapeutický prvek (Lebib et al., 2006;
Kolářová, 2011; Rossi-Izquierdo et. at., 2009; Shlamkovitch, 2017; Prasadal, 2018; Reyes et al., 2018). Statisticky významné byly například i výzkumy hodnotící vliv ethanolu na stabilitu nebo degenerativní změny jako například osteoartróza (Hyoungjin,2017;
Ahmad, 2002).
3.10.2 Standardizované testy
Před vlastním testováním jsou pacienti (testované osoby) seznámeni s přístrojem.
Jsou odebrána základní data o testované osobě (výška, váha a doplňující informace), která se zadají do systému. Před vstupem na přístrojovou desku je nezbytné vyloučit kontraindikace, které by mohly testování ovlivnit. V případě zjištění přítomnosti této skutečnosti, by neměla testovaná osoba vyšetření vůbec podstupovat. Výjimku samozřejmě tvoří studie, které se některou z kontraindikací zabývají a testují ji.
Pokud se přistupuje k testování, pacient je nejdříve zajištěn závěsným systémem, který mu umožňuje přirozený pohyb, ale zároveň brání pádu při ztrátě posturální stability.
Předcházíme tak riziku vzniku zranění. Pro správnost testování je důležité, aby vyšetřovaný stál na snímací desce na boso a snažil se udržovat nastavenou výchozí pozici, určenou na základě výšky, po celou dobu testování. (Concordia University, 2015).
SMART EquiTest obsahuje sedm standardizovaných testů:
1. Sensory Organization Test (SOT) 2. Motor Control Test (MCT) 3. Adaptation Test (ADT) 4. Limits of Stability (LOS) 5. Rhythmic Weight Shift (RWS) 6. Weight Bearing Squat (WBS) 7. Unilateral Stance (US)
35 3.10.2.1 Senzory organization test (SOT)
Senzory organization test zahrnuje šest různých senzorických podmínek, které hodnotí stav somatosenzorické, vizuální a vestibulární složky systému lidského těla (Feiveson, 2002; Natus, 2016):
1) oči otevřené, stabilní podložka a okolí (statická posturografie), 2) zavřené oči, stabilní podložka a okolí,
3) otevřené oči, stabilní podložka, pohyblivé prostředí, 4) otevřené oči, nestabilní podložka, nepohyblivé okolí, 5) zavřené oči, nestabilní podložka, nepohyblivé okolí, 6) otevřené oči, nestabilní podložka a pohyblivé prostředí.
3.10.2.2 Motor Control Test (MCT)
Měření schopnosti pacienta reagovat na změnu z vnějšího prostředí. Střídá se sekvence malých, středních a velkých translačních pohybů. V předozadním směru vyvolává automatické posturální odpovědi. Samozřejmostí je nastavitelnost přístroje na výšku pacienta a z tohoto údaje systém odvodí optimální pohyb pro vyšetření (Natus, 2016).
3.10.2.3 Adaption test (AT)
Adaptation test vyhodnocuje schopnost pacienta minimalizovat změnu úhlů v kloubech obou dolních končetin a znovuzískání stability po nečekaných změnách způsobených změnou sklonu vyšetřovací desky. Test probíhá třikrát, a to v malé, střední a největší intenzitě pohybu přístrojové desky (Natus, 2016).
3.10.2.4 Limity stability (LOS)
Test LOS se využívá k ověření dynamické posturální stability. Vyšetřovaná osoba je požádána, aby v přirozeném stoji stála na snímající desce Neurocomu a zaměřila svou pozornost na obrazovku, která se nachází na úrovni očí vyšetřované osoby. Úkolem
36
vyšetřované osoby je, aby co nejrychleji přenesla váhu bez pohybu dolních končetin jedním z osmi směrů, který se znázorní na obrazovce. Hlavní směry jsou dopředu, dozadu, doprava a doleva a poté další čtyři vždy mezi ně, jedná se tedy o obrazec rozdělen na osminy (Lebib et al., 2006).
Z osmi pokusů, které byly provedeny pro každý cíl, je vypočítáno pět proměnných závislých na LOS: reakční doba (RT) – čas mezi objevením vizuálního signálu a pohybem vyšetřovaného, rychlost pohybu (MV) – průměrná rychlost ve stupních za sekundu, odchylka koncového bodu (EE) – vzdálenost od vyznačeného bodu, maximální odchylka (ME) – nejvzdálenější odchylka od cílového bodu a směrová kontrola (DR) – hodnotící kontrolu nad pohybem, který vyšetřovaná osoba cílí na vyznačený bod (Natus, 2016; Reyes et al., 2018).
3.10.2.5 Rhythmic Weight Shift (RWS)
Tento test hodnotí schopnosti pacienta rytmicky přesouvat své tělo doprava a doleva a následně vpřed i vzad mezi dvěma body na obrazovce tím, že přenáší své těžiště, aniž by ztratil kontakt s deskou. Opět zde nalezneme tři úrovně náročnosti, které mění po každém měření rychlost z nízké na střední a následně vysokou. Přístroj zaznamenává rychlost a směr pohybu pacienta (Natus, 2016).
3.10.2.6 Weight Bearing Squat (WBS)
Tímto testem se ozřejmuje symetrické či asymetrické rozložení hmotnosti a zatížení těla na dolních končetinách. K testu je vhodné použití dvouramenného goniometru, jelikož hodnoty se odebírají při vzpřímeném stoji a dalších třech pozicích. První pozice je tedy vzpřímený stoj s 0° v kolenních kloubech, druhá pozice je ve vysokém podřepu, kdy kolenní klouby svírají úhel 30°, následuje hlubší dřep s úhlem 60°, konečná pozice je ve dřepu s pravým úhlem v kolenních kloubech. Během měření by pacient měl být schopen udržet plosky celou dobu měření na plošině dle instrukce (Natus, 2016).
37 3.10.2.7 Unilateral Stance (US)
Tento test se řadí k náročnějším, jelikož hodnotí schopnost kontroly rovnováhy pacienta při stoji na jedné dolní končetině nejprve s otevřenýma očima a posléze s očima zavřenýma. Všechny varianty testu se měří třikrát, dohromady tedy proběhne 12 měření (Natus, 2016).
38
4 Cíle a úkoly práce, hypotézy
4.1 Cíle práce
Základním cílem této diplomové práce je zhodnocení a porovnání dynamické posturální stability u vybrané skupiny florbalistek, které splňují předem daná kritéria.
K tomuto hodnocení bylo využito počítačového sytému dynamické posturografie, konkrétně na přístroji firmy NeuroCom – SMART EquiTest Systém.
Jelikož je florbal velmi dynamický sport, vyžaduje výborné stabilizační funkce, aby tělo dokázalo vzdorovat fyzicky náročným požadavkům této hry. V případě selhání stabilizačních funkcí by mohlo dojít k selhání potřebných dovedností (pokažená nahrávka/ střela), dokonce až k nepříjemnému zranění hráče. Z tohoto usuzuji, že naměřené hodnoty dynamické posturální stability u experimentální skupiny budou prokazovat v porovnání s nesportující populací lepší výsledky.
Pro splnění daného cíle bude tedy nezbytné objektivní metodou zhodnotit a následně posoudit, zda má pravidelná sportovní aktivita, konkrétně florbal, vliv na dynamickou posturální stabilitu žen.
4.2 Úkoly práce
1) provést literární rešerši a zpracovat poznatky, které odpovídají tématu diplomové práce,
2) stanovit metodický postup výzkumu, 3) kvótní výběr experimentální skupiny,
4) získat vhodný soubor probandů pro skupinu kontrolní, 5) vyplnit dotazník a provést přístrojové vyšetření,
6) získat data z jednotlivých měření a zanalyzovat výsledné hodnoty,
7) získaná data vyhodnotit, porovnat výsledky experimentální a kontrolní skupiny,
8) zhodnotit výsledky a porovnat s odbornou literaturou,
9) závěr a diskuze nad výsledky a srovnání se stanovenými hypotézami.
39 4.3 Výzkumná otázka
Jaký je rozdíl mezi dynamickou posturální stabilitou florbalistek a dynamickou posturální stabilitou běžné nesportující populace, která je hodnocená pomocí počítačové dynamické posturografie NeuroCom?
4.4 Hypotézy
H1: Předpokládám, že hráčky florbalu budou dosahovat statisticky významně lepších výsledků oproti kontrolní skupině alespoň v polovině testů hodnotících dynamickou posturální stabilitu.
H2: Předpokládám, že hráčky, které utrpěly zranění, budou vykazovat statisticky významně horší výsledky v porovnání s hráčkami bez úrazu alespoň v polovině testů dynamické posturální stability.
H3: Předpokládám, že lateralita držení hole u florbalistek má vliv na větší stabilitu kontralaterální dolní končetiny bez ohledu na zranění či dominantní dolní končetinu hráčky.
(Pozn.: Pro ověření této hypotézy jsou porovnány výsledky testu Unilateral Stance (US). Pro potvrzení hypotézy by měla kontralaterální dolní končetina vykazovat statisticky nebo klinicky významně větší stabilitu (°/s)).
