UNIVERZITA KARLOVA
FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU
Porovnání základní zdatnosti dětí mladšího školního věku navštěvující oddíl atletiky a moderního pětiboje
Comparison of basic abilities of children of elementary school age attending athletics and modern pentathlon squad
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: Zpracoval:
PhDr. Aleš Kaplan, PhD. Bc. Martin Chyba
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně za pomoci literární rešerše.
V Praze, dne 24. 8. 2017 Martin Chyba v. r .
Poděkování
Rád bych touto cestou poděkoval PhDr. Aleši Kaplanovi, Ph.D., za odborné vedení při tvorbě diplomové práce, za mnoho podnětných informací týkajících se zvolené problematiky, a především za čas, který mi věnoval. Bez jeho vedení by tato práce nevznikla. Dále bych chtěl poděkovat PhDr. Pavlu Hráskému, Ph.D. za odborné konzultace a rady, které napomohly ke vzniku práce. Nakonec chci poděkovat všem zúčastněným i jejich rodičům.
Žádám, aby při zpracování tohoto textu byla citována diplomová práce v souladu s pravidlem o citování textu.
Příjmení Jméno Číslo OP Adresa Poznámka
Abstrakt
Název diplomové práce: Porovnání základní zdatnosti dětí mladšího školního věku navštěvující oddíl atletiky a moderního pětiboje
Zpracoval: Bc. Martin Chyba
Vedoucí diplomové práce: PhDr. Aleš Kaplan, PhD.
Odborný konzultant: PhDr. Pavel Hráský, Ph.D.
Cíle práce: Provedení porovnání úrovně základní zdatnosti ve vybraných motorických testech u atletů a moderních pětibojařů v mladším školním věku.
Metodika práce: U atletů a moderních pětibojařů mladšího školního věku byly porovnávány výkony dosažené v následujících všeobecných testech: 12minutový běh, skok z místa s odrazem z jedné nohy, testy stability, testy výskoku. Zároveň bylo provedeno sledování tělesné kompozice v celé testované skupině.
Výsledky práce: Testování úrovně základní zdatnosti ve vybraných testech nám ukázalo, že nejsou velké rozdíly mezi atlety a moderními pětibojaři. I přes mírně lepší průměrné výkony atletů ve většině testů, můžeme vidět statisticky významný rozdíl pouze v testu výskoku z podřepu, kde lepšího výsledku dosáhli atleti. Další statisticky významný rozdíl jsem zaznamenal v testu stability - stoj na pravé noze a to pouze mezi chlapci. Lepšího výsledku i zde dosáhli atleti.
Svou roli v testování mohl hrát vyšší kalendářní a sportovní věk atletů. Další rozdíl vyplynul z porovnání skladby tréninkových jednotek v týdenním mikrocyklu. Atleti za týden absolvují maximálně 2 tréninkové jednotky, kdežto moderní pětibojaři trénují maximálně až 8 tréninkových jednotek ve čtyřech tréninkových dnech.
Klíčová slova: atletika, moderní pětiboj, zdatnost, testování, mladší školní věk
Abstract
Title of the thesis: Comparison of basic abilities of children of elementary school age attending athletics and modern pentathlon squad
Student: Bc. Martin Chyba
Supervisor: PhDr. Aleš Kaplan, PhD.
Consultant: PhDr. Pavel Hráský, Ph.D.
Aims of the thesis: To compare the level of basic ability in selected motor tests at athletes and modern pentathletes of the elementary school age.
Methodology: Performance of athletes and modern pentathletes of elementary school age were compared in the following general tests: 12-minute run, one-way jump, stability tests, tests jump. At the same time, the body composition was monitored throughout the test group.
Conclusions: Testing of base performance showed that there are no major differences between athletes and modern pentathletes. Despite slightly better average results of athletes, we can only register a statistically significant variance in “one-way jump”
where athletes significantly outperformed pentathletes. Another variance was recorded in stability tests, namely standing on the right feet but only within boys category. Even in this case athletes achieved better results.
The reason being may be the higher calendar and sports age of athletes. Another difference has shown in comparison of training units within a weekly training cycle.
Athletes normally undergo maximum 2 training units in a week, unlike modern pentathletes who train up to 8 units within four training days.
Key words: athletics, modern pentathlon, ability, testing, elementary school age
Obsah
1. Úvod ... 9
2. Teoretická východiska ... 11
2.1 Charakteristika atletiky ... 11
2.1.1 Soutěžní kategorie v atletice pro rok 2017 ... 12
2.1.2 Přehled běžeckých disciplín v atletice pro kategorie mladšího žactva ... 13
2.2 Charakteristika moderního pětiboje ... 14
2.2.1 Soutěžní kategorie v moderním pětiboji pro rok 2017 ... 14
2.2.2 Běh v moderním pětiboji pro kategorie do třinácti let ... 16
2.3 Definice běhu ... 16
2.4 Biomechanika běhu ... 17
2.5 Technika běhu ... 18
2.6. Složky sportovního tréninku mládeže ... 19
2.6.1 Kondiční příprava ... 20
2.6.2 Technická příprava ... 21
2.6.3 Taktická příprava ... 21
2.6.4 Psychologická příprava ... 22
2.7 Etapy tréninku ... 23
2.8 Raná specializace a trénink odpovídající vývoji ... 28
2.9 Kalendářní věk, biologický věk a sportovní věk ... 30
2.10 Charakteristika věkové skupiny a úrovně zdatnosti ... 32
2.10.1 Charakteristika mladšího školního věku ... 32
2.10.2 Úroveň základních zdatností dětí mladšího školního věku ... 33
2.11 Koncepce a objem zatížení v ročním tréninkovém cyklu ... 34
2.11.1 Roční tréninkový cyklus v atletické přípravě dětí ... 36
2.11.2 Roční tréninkový cyklus v přípravě moderního pětiboje dětí ... 37
3. Výzkumná část ... 39
3.1 Cíle a úkoly práce ... 39
3.2 Výzkumné otázky ... 39
3.3 Charakteristika souboru ... 40
3.4 Metodika práce ... 44
3.5 Statistické zpracování dat ... 50
4.1 Hodnocení Cooperova testu – 12minutový běh ... 51
4.2 Hodnocení skoku dalekého z místa jednonož ... 53
4.2.1 Skok daleký z místa s odrazem z pravé nohy ... 53
4.2.2 Skok daleký z místa s odrazem z levé nohy ... 54
4.3 Hodnocení testů výskoků různého provedení ... 55
4.3.1 Výskok ze stoje s pomocí rukou ... 55
4.3.2 Výskok ze stoje s rukama v bok ... 57
4.3.3 Výskok z podřepu s rukama v bok ... 58
4.4 Hodnocení stability ... 59
4.4.1 Úzký stoj, otevřené oči ... 59
4.4.2 Úzký stoj, zavřené oči ... 61
4.4.3 Stoj na levé noze ... 62
4.4.4 Stoj na pravé noze ... 63
4.5 Hodnocení jednotlivých proměnných pomocí Studentova T-testu ... 64
4.5.1 Hodnocení souboru chlapců ... 64
4.5.2 Hodnocení souboru děvčat ... 65
4.5.3 Hodnocení celého souboru ... 66
5. Závěry ... 67
6. Literatura ... 69
Přílohy ... 72
1. Úvod
Ve své diplomové práci se zabývám porovnáním základní zdatnosti dětí mladšího školního věku navštěvující oddíl atletiky a moderního pětiboj.
Studuji na fakultě tělesné výchovy a sportu trenérskou specializaci atletika. K atletice mám velmi vřelý vztah, věnuji se jí od deseti let v rodném městě Čáslavi a stále, i ve třiceti letech, aktivně závodím v místním oddíle. Zajímám se jak o historii, tak i o budoucnost atletiky. Nabyté zkušenosti se snažím předávat svým svěřencům. Již šestým rokem působím jako atletický trenér v oddíle TJ Dukla Praha. Od září 2015 zajišťuji také běžeckou a částečně i plaveckou přípravu moderních pětibojařů v kategorii U13.
Jako trenér atletiky jsem prošel všemi kategoriemi od přípravky až po současnou skupinu dorostu a juniorů.
Během několikaleté trenérské činnosti jsem se seznámil s koncepcí a vedením atletických tréninků nejen v oddíle TJ Dukla Praha. Po rozšíření své trenérské působnosti i do oddílu moderního pětiboje mi nemohly uniknout rozdíly nejen v běžecké přípravě, která se praktikuje u atletů a u moderních pětibojařů v rámci jednoho oddílu, ale i rozdílný přístup k tréninku dětí jako takovému. Zajímalo mě, jaká je úroveň zdatnosti a připravenosti u atletů a moderních pětibojařů v mladším školním věku.
Dalším z důvodů, který mě vedl ke zvolení tématu diplomové práce, byla absence závěrečných prací na Fakultě tělesné výchovy a sportu zabývajících základní zdatností u moderního pětiboje. Zajímavé také bylo zjištění, že v oddíle moderního pětiboje TJ Dukla Praha s mnoha světovými úspěchy není žádný trenér se specializací na trenérství atletiky. Vždyť právě atletická příprava se velkou měrou podílí na celkovém bodovém zisku v soutěžích moderního pětiboje.
Jsem přesvědčen, že si tento sport, který již od roku 1912 patří do programu Olympijských her (ženy teprve od roku 2000), zaslouží větší pozornost.
Předkládaná práce je rozdělena na dvě hlavní části. V první jsem se zaměřil na teoretická východiska, kde jsem pracoval s dostupnou literaturou. Hledal jsem souvislosti a odchylky v tréninku atletů a moderních pětibojařů.
Vybíral jsem z velkého množství literatury ať už současné, tak jsem se opíral o významné knihy minulosti, které nebyly dosud překonány a velmi dobře charakterizují řešenou problematiku.
Diplomová práce si klade za cíl provedení porovnání základní zdatnosti a výkonnosti ve vybraných motorických testech u atletů a moderních pětibojařů mladšího školního věku, kteří dochází do oddílů atletiky a moderního pětiboje TJ Dukla Praha.
2. Teoretická východiska
Vzhledem k řešenému tématu se v teoretických východiscích budu nejdříve zabývat stručnou charakteristikou atletiky a následně stručnou charakteristikou moderního pětiboje. Budu hledat teoretická východiska, která mají pro oba sporty shodné aspekty a zároveň budu zaznamenávat odlišnosti zejména ve sportovní přípravě v běžeckých disciplínách v atletice a moderním pětiboji.
2.1 Charakteristika atletiky
Atletika je podle Jeřábka (2008) nazývána královnou sportu. Patří mezi nejmasovější a nejrozšířenější sportovní aktivity. Mezinárodní asociace atletických federací – IAAF sdružuje největší množství federací ze všech světových sportovních, společenských a jiných organizací, v současnosti je to 212 členských zemí.
Dle Vinduškové (2003) má atletika mezi sporty výlučné postavení. Její základ tvoří přirozené pohyby (chůze, běh, skok, hod), které se výrazně uplatňují nejen v celé řadě sportovních odvětví, ale i v životě společnosti jako prostředek celkové kultivace člověka.
Vznik atletiky popisuje Jeřábek (2008) na základě přirozených pohybových činností člověka a je tak nejstarším sportovním odvětvím. První zmínky o atletice máme již z antiky. Zde znamenala atletika boj, závodění. Dodnes většina atletických disciplín z antiky vychází, což se odráží i v některých názvech (např. maratonský běh). Svou rozmanitostí patří mezi nejvšestrannější a nejzajímavější sporty. Od ostatních sportovních odvětví se atletika liší především svou individuálností. Výkony ve všech atletických soutěžích jsou objektivně měřitelné, lze je poměrně snadno porovnávat. To vede k možnosti průběžně kontrolovat vlastní výsledky, hodnotit je a dávat do vztahu k úsilí vynaloženém v tréninku.
Po charakteristice atletiky si musíme určit, kdo v atletice soutěží, a v jakých je to kategoriích.
2.1.1 Soutěžní kategorie v atletice pro rok 2017
Atletické soutěže jsou rozděleny podle pohlaví a věku do jednotlivých kategorií.
Figurují zde tři hlavní skupiny a jejich podskupiny. Nejstarší skupinou jsou veteráni od 35 let. Prostřední skupina dospělých je od 19 do 34 let. Třetí a poslední skupinou je mládež. Mládež čítá nejvíce podskupin.
Věkové kategorie v atletice podle soutěžního řádu Českého atletického svazu pro rok 2017.
V atletických soutěžích startují:
a) V soutěžích dospělých
Muži a ženy (nar. 1997 a dříve), junioři a juniorky (1998–1999) a v rozsahu závodění své věkové kategorie dorostenci a dorostenky (2000–2001), starší žáci a starší žákyně (2002–2003),
b) V soutěžích juniorů
Junioři a juniorky (1998–1999), dorostenci a dorostenky (2000–2001) a v rozsahu závodění své věkové kategorie starší žáci a starší žákyně (2002–2003),
c) V soutěžích dorostu
Dorostenci a dorostenky (2000–2001), starší žáci a starší žákyně (2002–2003),
d) V soutěžích žactva
Starší žáci a starší žákyně (2002–2003), mladší žáci a mladší žákyně (2004–2005),
e) Atletická přípravka (2006–2007), f) Atletická minipřípravka (2008–2009), g) Atletická školka (2010–2011).
2.1.2 Přehled běžeckých disciplín v atletice pro kategorie mladšího žactva
Běh je podstatnou součástí jak v základní přípravě atletů, tak i moderních pětibojařů. Na dráze je pro mladší žactvo v atletice na rozdíl od moderního pětiboje vypisována celá řada běžeckých disciplín.
Běžecké disciplíny z Přeboru Prahy mladšího žactva na dráze v roce 2017 jsou 60 m, 150 m, 300 m, 800 m, 1500 m, 4×60 m a 4×300 m.
Mistrovství republiky pro děti mladšího školního věku je koncipováno pro kategorii mladšího žactva a pořádá se pouze ve vícebojích, ale závodníci této kategorie se mohou účastnit republikového mistrovství staršího žactva, které závodí na následujících běžeckých tratích: 60 m, 150 m, 300 m, 800 m, 1500 m, 3000 m žáci, štafety 4×60 m a 4×300 m.
V pražském městském přeboru družstev mladšího žactva se závodí ve třech částech, z nichž první část se koná v jarních termínech (březen–červen), druhá a třetí část pak probíhá v září. V soutěži startují společná družstva chlapců a dívek, která mají maximálně 24 členů. Z tohoto počtu může být maximálně 12 chlapců. První část, kvalifikace, se skládá z přespolního běhu a třech závodů na dráze (dvojboje). Člen družstva musí absolvovat v každém kvalifikačním kole jiný typ dvojboje (závodit vždy v různých disciplínách). V hladkých bězích se závodí na tratích 60 m, 150 m a 600 m.
Z první části může družstvo následně postoupit do semifinále a finále.
Dalším ze zajímavých závodů pro mladší žactvo je Pohár rozhlasu. Soutěží družstva škol nejprve v okresním kole, ze kterého nejlepší družstva postupují do krajského kola a odtud pak mohou postoupit do republikového finále. Rozsah běžeckých disciplín pro kategorii mladších žáků je 60 m a 1000 m. Mladší žákyně závodí v bězích na 60 m a 600 m.
V termínové listině je i velké množství běhů mimo dráhu. Pro představu uvádím největší běžecký seriál pro děti a mládež v Praze – Pohár Pražských Běžeckých Nadějí.
2.2 Charakteristika moderního pětiboje
V moderním pětiboji, jak již z názvu vyplývá, se závodí v pěti disciplínách. Na rozdíl od atletického víceboje se zde soutěží v naprosto odlišných disciplínách – v šermu, plavání, jízdě na koni, běhu a střelbě. Pravidla a formát soutěže prošly velkými změnami od doby, kdy na každý den připadala jedna disciplína moderního pětiboje, přes dvoudenní soutěž až po současný formát jednodenní soutěže, který platí od roku 1993.
Archibald (2012) uvádí tuto změnu jako velice kladnou především z důvodu, že se v novodobých olympijských hrách uvažovalo o odebrání moderního pětiboje pro nízkou atraktivitu tohoto sportu a přehnané délky trvání závodu. Proto se od roku 1993 zavedlo závodění v jednom dni, aby se minimalizovala délka závodu. V průběhu let se také upravovala pravidla jednotlivých disciplín. Největší změna v kategorii dospělých nastala v roce 1997, kdy se zkrátila plavecká trať z původních 300 metrů na současných 200 metrů a běžecká trať se zkrátila z původních 4000 metrů na 3000 metrů. V současné době je v soutěžích dospělých běžecká disciplína spojena se střeleckou disciplínou v tzv. „kombinovanou disciplínu“, kdy závodníci absolvují ve svém závodě trať dlouhou 3200 metrů rozdělenou na čtyři okruhy dlouhé 800 metrů. Tyto okruhy jsou proloženy střeleckou položkou, při každé zastávce na střelnici musí sestřelit pět terčů. Maximální délka jedné položky je 50 vteřin, po uplynutí tohoto limitu závodníci opouští střelnici a vydávají se na trať i v případě, že nesestřelí celou položku.
2.2.1 Soutěžní kategorie v moderním pětiboji pro rok 2017
Stejně jako v atletice jsou i v moderním pětiboji závodníci rozděleni dle pohlaví a data narození. Závodí se již od útlého věku. Na prvním republikovém šampionátu mohou startovat v kategorii U11 děti staré deseti let a mladší. Pro atlety i moderní pětibojaře závodící v mladším školním věku je také společné, že na mistrovství republiky ve svých kategoriích nezávodí v individuálních disciplínách, ale připravují se na víceboj. Zde je přehled kategorií tak, jak jsou uvedeny pro soutěžní podmínky na internetových stránkách Českého svazu moderního pětiboje (www.pentathlon.cz). Závodní disciplíny jednotlivých kategorií jsou oproti atletice jednodušší. Uvádím je v přehledu kategorií:
a) Kategorie Senioři: 21 let a více, MS, ME, ČPM (šerm, plavání na 200 m volným způsobem, jízda na koni – parkúr – překážky max. 120 cm, kombinovaná část – 4x střelba z laserové pistole s časovým limitem 50“ v kombinaci s během na 3200 m – 4x 800 m),
b) Kategorie Junioři: 19–21 let, MS, ME, MČR, ČPM (šerm, plavání na 200 m volným způsobem, jízda na koni – parkúr – nižší překážky než u seniorů – max. 110 cm, kombinovaná část – 4×střelba z laserové pistole s časovým limitem 50“ v kombinaci s během na 3200 m – 4×800 m),
c) Kategorie „U19“: 17–18 let (1999–2000), YOG, MS, ME, MČR, ČPM (šerm, plavání na 200 m volným způsobem, kombinovaná část – 4×střelba z laserové pistole s časovým limitem 50“ v kombinaci s během na 3200 m – 4×800 m),
d) Kategorie „U17“: 15–16 let (2001–2002), ME, MČR, ČPM (plavání na 200 m volným způsobem, kombinovaná část – 3×střelba z laserové pistole s časovým limitem 50“ v kombinaci s během na 2400 m – 3×800 m),
e) Kategorie „U15“: 13–14 let (2003-2004), MČR, ČPM („klidová“ střelba ze vzduchové pistole – 4×5 ran s časovým limitem 1‘30“, plavání na 100 m volným způsobem, běh na 1500 m),
f) Kategorie „U13“: 11–12 let (2005–2006), MČR, ČPM (plavání na 100 m volným způsobem, běh na 1000 m),
g) Kategorie „U11“: <10 let (ročník narození 2007 a mladší), MČR, ČPM (plavání na 50 m volným způsobem, běh na 500 m),
h) Kategorie "U7, U9": <8 let, není součástí Českého poháru mládeže – ČPM (plavání 25 m volným způsobem, běh na 250 m).
2.2.2 Běh v moderním pětiboji pro kategorie do třinácti let
Při soutěžích v moderním pětiboji se běhají vzdálenosti 250 m (kategorie U7 a U9) a 500 m (kategorie U11) s hromadným startem. Dosažený čas se převádí na body, které po přičtení získaných bodů za plavání dají celkový součet a výsledné pořadí v závodu.
Po přechodu do kategorie U13 nastává hned několik změn. Mění se jak délka závodu na 1000 m tak i metoda podle které se vbíhá na trať. Nově závodníci startují Gundersenovou metodou. To znamená, že bodový rozdíl mezi výsledky závodníků z předchozích disciplín je přepočítán na časový odstup, podle kterého se pak vydávají na běžeckou trať. Pořadí, v jakém závodnici dobíhají do cíle, odpovídá celkovému pořadí v závodu moderního pětiboje. Což je přehlednější a zároveň atraktivnější. Jedna vteřina běhu představuje 1 bod, což platí i pro vypočítání startovních hendikepů. Pro srovnání, jedna vteřina v plavání představuje 12 bodů.
2.3 Definice běhu
Z předchozího obsahu práce jsme zaznamenali, že běh je podstatnou součástí soutěží jak v atletice, tak v moderním pětiboji. Na základě těchto zjištění je třeba definovat samotný běh. Definic běhu najdeme v literatuře několik, zmiňuji vybrané z nich. Podle Dostála a Velebila (1992) je běh stejně jako chůze přirozený lokomoční pohyb. V chůzi se střídá jednooporová a dvouoporová fáze, při běhu jednooporová a letová fáze. Těžiště se v oporové fázi vychyluje horizontálně na stranu oporové nohy a kromě toho vykonává vertikální výkyvy v důsledku jednotlivých odrazů. Nejvyšší poloha těžiště je v kulminačním bodě letové fáze.
Běh definuje Hamar (1989) jako fyziologický bipedální druh lokomoce. Skládající se ze dvou základních fází – oporové a švihové (letové). Dochází k cyklickému opakování pohybu, a to nejen v segmentech dolních končetin, ale i celého těla.
Mezi základní druhy bipedální lokomoce řadí Grimshaw (2006) především chůzi, která se od běhu liší fází dvojí opory obou dolních končetin. Tato fáze při běhu zcela chybí a je nahrazena fází letovou, kdy dochází ke ztrátě kontaktu dolních končetin
2.4 Biomechanika běhu
Smysl běhu pro člověka se v průběhu vývoje civilizace značně změnil. Zatím co v dávné minulosti byl otázkou života či smrti, v dnešní době je zřejmě nejpřirozenější formou cvičení a zprostředkovatelem lidské soutěživosti, socializace a rozvoje. Mimo to patří mezi sporty podílející se na prevenci řady civilizačních onemocnění, protože má příznivý vliv na psychickou rovnováhu, tělesnou hmotnost, kardiovaskulární a kardiorespirační systém (Pauleo a Milroy, 2010).
Pro Kněnického (1977) je biomechanická problematika běhů proti technickým disciplínám značně jednodušší. Veškerá činnost je podřízena jedinému cíli – překonat co nejrychleji určitou vzdálenost. Za tímto účelem je třeba hospodařit co nejekonomičtěji s hnací silou, aby nedocházelo ke zbytečným ztrátám. Jako hnací síly je při běhu použito síly svalové, která provádí postupně nápon v kloubu kyčelním, kolenním a hlezenním a žene tak celé tělo vpřed.
Biomechanika běhu se podle Robertse (2014) zabývá především problematikou techniky běhu a to nejen dolních končetin, ale také správným držením hlavy, trupu, pletence ramenního a prací paží. Pokud se bavíme o správné technice, je důležité zmínit, že v závislosti na běžeckých disciplínách v ní dochází k mírným odchylkám. Zatímco běh na krátkou vzdálenost vyžaduje značnou sílu svalů dolních končetin, švihový způsob běhu na dlouhou vzdálenost se zaměřuje na efektivitu využití energetických zásob, oddálení svalové únavy a opotřebení svalů.
Dle Wöllzenmüllera (2006) je s rostoucí vzdáleností a rychlostí běhu pro zdraví běžce, snížení vzniku úrazů a efektivní využití morfologických a funkčních schopností důležitá eliminace i drobných chyb a zvládnutí správné techniky běhu. Správná běžecká technika se nezaměřuje pouze na práci dolních končetin, ale také na práci paží, trupu a celkové držení těla.
2.5 Technika běhu
Dle Langera (2009) rozumíme technikou běhu účelnou, ekonomickou a cílevědomou pohybovou činnost, která odpovídá biomechanickým principům. Technika běhu je v podstatě jen jedna, liší se pouze intenzitou, rozsahem a frekvencí pohybu podle toho, jde-li o běh na krátké, střední nebo dlouhé tratě.
Kněnický (1977) popisuje běh jako technický pohyb, u něhož se dá dosáhnout stejně vysokého stupně dokonalosti jako u skoků či vrhů, a to v jakémkoli věku běžce a při jakémkoli stupni jeho trénovanosti. Správná technika běhu je tedy základním předpokladem pro ekonomické využití funkčních a morfologických schopností běžce.
Technika běhu má dvě důležité složky: frekvenci a délku kroku, jejichž vzájemný poměr má rozhodující vliv na rychlost běhu. Určení vhodného poměru mezi hodnotami těchto dvou složek je jedním z hlavních úkolů při nácviku správné techniky běhu.
Pro Saunderse (2004) je zcela zásadní technika běžeckého kroku, jelikož právě práce chodidla při kontaktu s podložkou má nezanedbatelný vliv na ekonomiku běhu, předcházení zranění a výkon samotný.
Běh je podle Tvrzníka a Soumara (2004) kombinací pohybové energie s potenciální energií uloženou ve šlachách a svalech. Tento cyklus lze rozdělit do dvou fází, a to bezoporové a oporové. Nejdelší fází běžeckého cyklu je bezoporová fáze, při níž opouštějí obě chodidla podložku. Během oporové fáze tělo absorbuje síly z podložky a v pružných svalech a šlachách dochází k ukládání energie, která pohání tělo vpřed. Pro lepší představu lze použít obrázek 1.
Obrázek 1: Kinogram běžeckého kroku podle Dostála a Velebila (1992)
2.6. Složky sportovního tréninku mládeže
Sportovní výkon je podle Vaculy (1983) i Choutky s Dovalilem (1991) výsledkem vrozených schopností i získaných dovedností jedince. Komplex lidského organismu se projevuje ve sportovním tréninku tím, že jeho vliv nezasahuje pouze dílčí orgány či jejich systém, ale týká se ve svých důsledcích vždy organismu jako celku. Proto se často uvádí převážný rozvoj té či oné vlastnosti, neboť je třeba si uvědomit, že izolovaný rozvoj jisté vlastnosti je prakticky nemožný. Všechny úkoly sportovní přípravy se realizují pomocí následujících tréninkových složek, které jsou obsahem tréninkového procesu:
1. kondiční příprava, 2. technická příprava, 3. taktická příprava, 4. psychologická příprava.
Úkolem sportovní přípravy je zdokonalování, podmiňování a skloubení jednotlivých složek v celek.
2.6.1 Kondiční příprava
Kondiční příprava zajišťuje podle Choutky a Dovalila (1991) tyto úkoly:
1. zdokonalování všestranného pohybového základu:
- rozšiřování počtu osvojených pohybových dovedností a návyků, - rozvoj pohybových schopností v nejrůznějších kvalitách jejich projevů,
2. rozvoj síly, rychlosti, vytrvalosti a obratnosti na bázi příslušných fyziologických funkčních systémů a odpovídajících psychických procesů,
3. rozvoj speciálních pohybových schopností v souladu s potřebami techniky příslušných sportovních činností a energetických režimů jejich výkonového provedení.
Kondiční příprava je stavebním kamenem pro celý sportovní trénink. Je zaměřena na položení základních tělesných předpokladů pro vysokou sportovní výkonnost (konditio = podmínka, předpoklad). Je třeba ji chápat v celé její šíři a složitosti.
Kondiční příprava je základem pro pozdější zvládnutí správné techniky sportovní činnosti. Nejdůležitější se stává právě v tréninku dětí a mládeže, kde plní dvě základní funkce: zajištění všestranného rozvoje mladého sportovce (obecná kondice) a druhá souvisí s požadavky daného sportu (speciální kondice). U dětí a mládeže je nejdůležitější klást důraz právě na kondici obecnou, aby bylo možné postupné zvyšování výkonnosti sportovce.
V atletickém tréninku zdůrazňuje Vacula (1983) v prvé řadě rozvoj pohybových schopností: rychlosti, síly, vytrvalosti a pohyblivosti. Důležité je neopomíjet rozvoj výbušnosti. Podstatou výkonu v atletických disciplínách je právě překonávat klidovou setrvačnost a uvádět tělo nebo náčiní atleta v co nejkratším čase do co nejvyšší rychlosti.
V tělesné kondiční přípravě se rozvíjí:
1. rychlostní schopnosti, 2. silové schopnosti, 3. vytrvalostní schopnosti, 4. obratnost,
5. pohyblivost.
2.6.2 Technická příprava
Choutka a Dovalil (1991) definují technickou přípravu jako proces zaměřený na osvojování a zdokonalování sportovních dovedností, jimiž sportovec projevuje svůj výkonnostní potenciál ve složitých podmínkách soutěží. Obecným základem technické přípravy je motorické učení.
V průběhu technické přípravy se řeší tyto základní úkoly:
1. rozvoj koordinačních schopností jako základu účinné techniky, 2. osvojování sportovních dovedností a jejich stabilizace,
3. zdokonalování sportovních dovedností v podmínkách soutěžních situací.
Podle Vaculy (1983) u technické přípravy z atletického hlediska jde hlavně o vytvoření a formování pohybových návyků a zvládnutí správné techniky dané atletické disciplíny.
Pro dosažení vysokých výkonů v atletice je nezbytné, aby technická příprava tvořila s ostatními složkami sportovního tréninku jednolitý proces a aby se s nimi navzájem doplňovala.
V etapě základního tréninku u dětí probíhá osvojování techniky rychle a snadno díky vyrovnanému vztahu mezi procesy podráždění a útlumu. Velká plastičnost mozkové kůry umožňuje jednak vytvářet nové pohybové dovednosti z dříve zvládnutých pohybových prvků a také rychle reagovat na nové požadavky a přizpůsobit se jim (Choutková, 1984).
2.6.3 Taktická příprava
Taktiku definuje Choutka s Dovalilem (1991) jako výběr způsobu vedení boje v daných podmínkách, jehož cílem je optimální výsledek nebo vítězství v soutěži.
Podle Vaculy (1983) slouží taktická příprava v atletice k vytvoření takových taktických předpokladů a schopností, které by umožnily použít v závodu to, čeho bylo dosaženo kondiční, technickou a psychologickou přípravou. Taktická příprava zahrnuje jak
budování trvalých návyků taktického chování, tak i rozvoj taktického myšlení a závodnické inteligence, která souvisí s celkovou mentální úrovní atleta.
V taktické přípravě uvádí Choutka a Dovalil (1991) tyto úkoly:
1. osvojování taktických vědomostí (teorie taktiky),
2. osvojování a zdokonalování variant řešení typických soutěžních situací, 3. rozvoj schopností výběru optimální varianty řešení soutěžní situace, 4. rozvoj tvůrčích schopností,
5. rozvoj taktického myšlení v rámci plánů vyššího řádu (taktického plánu utkání, strategického plánu aj.).
V této složce přípravy v atletice jde především o to, aby docházelo k uplatňování toho, čeho bylo dosaženo v přípravě: kondiční, technické a psychologické. Osvojené taktické vědomosti umožňují sportovci pochopit a analyzovat soutěžní situace.
V taktické přípravě dětí a mládeže považuje Choutková (1984) za důležité seznámit svěřence s atletickými pravidly, poukázat na výchovu k samostatnosti, na vhodné vystupování a chování při tréninku i na závodech.
2.6.4 Psychologická příprava
Psychologickou přípravu popisují Choutka a Dovalil (1991) jako proces cílevědomého ovlivňování a sebevýchovy sportovce a sportovního družstva, kterým se rozvíjí komplex osobnostních vlastností, psychických stavů a procesů, zvláště pak volních a morálních vlastností, které souhrnně vytvářejí ucelený stav optimální psychické připravenosti.
Choutka a Dovalil (1991) rozdělují jednotlivé okruhy psychologické přípravy následovně:
1. rozvoj morálních a volních vlastností, 2. regulace emočních procesů,
3. rozvoj racionálních základů psychiky sportovce.
Úkolem psychologické přípravy je podle Choutkové (1984) především rozvoj a upevňování kladných morálních a volních vlastností a rozumových schopností.
Psychologická příprava prolíná tělesnou a technickou přípravu, a to tím účinněji, čím je pohybová činnost cílevědomější, systematičtější a plánovitější.
2.7 Etapy tréninku
Pro účely diplomové práce jsem využil anglické originály (Thompson 2009), které jsem pro potřeby diplomové práce přeložil.
Thompson (2009) rozděluje etapy rozvoje sportovce do pěti částí:
Obrázek 2: Etapy rozvoje sportovce podle Thompsona (2009)
Legenda k anglickému originálu Thompsona (2009) Etapy vývoje atletické dráhy:
Etapa 1 – dětská atletika
Etapa 2 – více (všech) sportovních disciplín Etapa 3 – rozvoj skupiny sportovních disciplín Etapa 4 – specializace
Etapa 5 – výkonnostní Tréninkový věk (roky)
Ve skutečnosti je možné podle Thompsona (2009) rozpoznat sedm stupňů pohybového a cvičebního vývoje, ale trenér obvykle nemá žádnou roli v první a poslední etapě.
Z toho důvodu nepovažujeme fáze 0 a 6 za nezbytně důležité.
Obrázek 3: Stupně pohybového vývoje Thompson (2009)
Legenda k anglickému originálu Thompsona (2009)
Etapa Název etapy Optimální biologický věk Rozmezí tréninkového věku Etapa 0 – pohybové probuzení
Etapa 1 – dětská atletika
Etapa 2 – více (všech) sportovních disciplín Etapa 3 – rozvoj skupiny sportovních disciplín Etapa 4 – specializace
Etapa 5 – výkonnostní
Etapa 6 – cvičení pro život (po celý život)
Pět na sebe navazujících etap tréninku uvádí i Perič (2004), jsou to:
1. etapa všestranného sportovního tréninku, 2. etapa základního sportovního tréninku, 3. etapa specializovaného tréninku, 4. etapa výkonnostního tréninku, 5. etapa vrcholového tréninku.
Podle Kučery a Truksy (2000) rozdělujeme etapy dlouhodobé přípravy do čtyř období atletické přípravy:
1. etapa všeobecné (všestranné atletické) přípravy, 2. etapa prvotní speciální přípravy,
3. etapa speciální sportovní přípravy, 4. etapa vrcholné sportovní přípravy.
Čtyři etapy tréninku volí i Choutka a Dovalil (1991):
1. etapa sportovní předpřípravy, 2. etapa základního tréninku, 3. etapa specializovaného tréninku,
4. etapa tréninku maximální sportovní výkonnosti.
Podle Písaříka a Lišky (1985) jsou však základem dlouhodobé přípravy v atletickém tréninku tři etapy:
1. etapa základní přípravy, 2. etapa speciální přípravy, 3. etapa vrcholového tréninku.
Dělení do tří etap uvádí i Vacula (1975) a popisuje je jako:
1. etapu atletické průpravy,
2. etapu speciální atletické přípravy, 3. etapu vrcholové atletické přípravy.
Nyní podrobně rozeberu charakteristiky etap, které tvoří cestu IAAF pro vývoj sportovce podle Thompsona (2009). Vybrané etapy porovnám s etapami dle Periče (2004) a Vinduškové (2003). Vzhledem k tomu, že práce zasahuje jen do etapy 1 a 2, budu se věnovat konkrétně těmto etapám.
Etapa 1 podle Thompsona (2009) – Všestranné sportovní přípravy (dětská atletika)
První etapou pro sportovce na vývojové dráze IAAF je "Dětská atletika", která odráží dobře zavedený program IAAF Dětský atletický trénink a soutěžní program určený
do sportovních aktivit s důrazem na rozvoj základní kondice a základu pohybových dovedností. Zdůrazňuje takové dovednosti jako:
1. pohybová abeceda: hbitost, rovnováha, koordinace a rychlost, 2. atletická abeceda: chůze, běh, skákání a házení,
3. pohybové dovedností související s povědomím o těle, 4. koordinaci ruka-oko, noha-oko.
Všechny tyto základní dovednosti a pohyby se spojují a dávají dohromady "slovní zásobu" pohybu, která se nazývá "fyzická gramotnost". K rozvoji této základní gramotnosti se musí dítě účastnit co nejvíce her a pohybových modelů. Roční plán by neměl mít periodizační strukturu, ale měl by existovat dobře naplánovaný program formování základní zdatnosti a rozvoj dovedností, které jsou pravidelně monitorovány.
Soutěže se mohou konat kdykoli, ale trénink pro ně není strukturován nebo specializován.
V ideálním případě děti začnou s dětskou atletikou mezi šestým a devátým rokem věku a pokračují, dokud nebudou fyzicky, sociálně, emočně připraveni a nebudou mít dostatek dovedností pro přechod na další fázi vývoje. Pokud jednotlivci zahájí svoji činnost ve vyšším věku, měli by dosáhnout minimálního tréninkového věku 2 roky, než se přesunou do druhé fáze. Pokud jde o dospělou osobu, která začíná s atletikou, nesmí procházet dětskou atletickou etapou, ale musí být posouzena fyzická gramotnost daného jedince. Každá oblast špatné fyzické gramotnosti by měla být řešena trenérem, který poskytuje vhodnou nápravu.
Etapa 1 podle Periče (2004) – Všestranný sportovní výkon
V této etapě je nutné dodržovat především zásady přiměřenosti a pestrosti. Tréninky obsahují velké množství sportovních činností, které slouží k upevňování zdraví, zdatnosti, optimálnímu tělesnému i duševnímu rozvoji a zvyšování psychické i fyzické odolnosti. Herní prvek by se měl objevovat ve všech tréninkových jednotkách, jejichž prostřednictvím se děti učí běhat, házet, skákat. Zaměřujeme se na rozvoj koordinace, rychlosti a správného držení těla, využíváme formu napodobivého cvičení bez zdlouhavého slovního popisu. Snažíme se u dětí vyvolat soutěžního ducha a kladný vztah k pohybové činnosti. Formou her by se mladí atleti měli dopracovat ke znalosti
pravidel, ovládání emocí, komunikaci a spolupráci, utváření postojů a vlastních názorů, rozvoji kondice. Důležitým faktorem je prožitek, ať už z pohybu jako takového, nebo z výkonu.
Etapa 2 podle Thompsona (2009) – Atletická všestranná příprava (etapa více sportovních disciplín)
Druhou fázi vývoje nazývám dle Thompsona (2009) etapou atletické všestranné přípravy, kde se všichni jednotlivci učí, jak trénovat a rozvíjet své atletické dovednosti.
Pro mladé sportovce to znamená, že se účastní a učí všechny atletické dovednosti spolu se základními technickými, soutěžními a taktickými dovednostmi. I když je důraz kladen na trénink, soutěž může být použita k testování a vylepšení schopností v jakékoliv části roku.
Během této fáze se mladý sportovec učí, jak trénovat, měl by být veden k pochopení významu aktivního dynamického zahřátí, efektivního odpočinku a protahování. Měl by se také dozvědět o důležitosti zdravé stravy, hydratace, odpočinku, relaxace a spánku.
Tréninkové prostředí by mělo být také místo pro pozitivní rozvoj základních mentálních dovedností, které jsou základem výkonu. Podstatou výkonu jsou také komunikace, odhodlání, sebeovládání, sebedůvěra a koncentrace. V této fázi může být roční tréninkový plán rozplánovaný na jednotlivé úseky, ale kvůli potřebě vybudovat "pevnou základnu" by měl být roční tréninkový cyklus jako jeden makrocyklus.
Etapa 2 podle Vinduškové (2003) – Základní trénink
Do etapy základního tréninku zařazujeme, jak uvádí Vindušková (2003), orientačně mladší a starší žactvo. Cílem této etapy je vypěstovat u dětí návyk na pravidelnou fyzickou aktivitu, s cílem všestranně rozvíjet pohybové aktivity v základní podobě. Do tréninků se doporučuje zahrnovat širokou škálu atletických dovedností s přihlédnutím k věkovým zákonitostem, osobním předpokladům a dodržováním zásad přiměřenosti, všestrannosti, systematičnosti a perspektivnosti. V této etapě by měl mladý sportovec získat návyky v oblasti regenerace, výživy, strečinku a všeobecného posilování.
Celoroční tréninkový cyklus by měl obsahovat nácvik co nejvíce atletických dovedností s možností dál pokračovat v rozvoji koordinace a rychlosti. Atleti by v této etapě měli technicky zvládat průpravná cvičení za chůze, běžeckou abecedu, skokanskou i vrhačskou abecedu, dále potom cvičení v základní podobě rozvíjející obratnost, pohyblivost, rychlost, sílu i vytrvalost.
2.8 Raná specializace a trénink odpovídající vývoji
Sportovní příprava dětí s sebou přináší dvě základní koncepce: ranou specializaci, kde je podstatou vysoký výkon co nejdříve a trénink odpovídající vývoji, který představuje pozvolné směřování k cíli začínající u všeobecné přípravy.
Rozdíly mezi jednotlivými přístupy uvádí Dovalil s Choutkovou (1988).
Strategie:
1. cestou rané specializace (RS) si klademe za cíl dosáhnout vysoké výkonnosti a úspěchu co nejdříve,
2. trenér s koncepcí tréninku odpovídajícímu vývoji (TOV) považuje dětství a mládí jako přípravnou etapu, podávání nejvyšších výkonů vidí jako perspektivní vzdálený cíl.
Trénink:
1. RS – cenu má jen to, co směřuje rychle k cíli, úzké zaměření na specializaci vede k jednostrannosti,
2. TOV – odpovídající podíl všestrannosti.
Zatížení:
1. RS – jít až na hranici únosnosti, neúměrné nároky na ještě nevyzrálé jedince,
2. TOV – zřetel je kladen na stupeň individuálního vývoje, postupné pozvolné stupňování nároků.
Psychologické rysy:
1. RS – tvrdost, cílevědomost, v tréninku vystupují psychické momenty charakteristické pro práci dospělých: napětí, vážnost, vyhraněná racionalizace, tlak na výkon,
2. TOV – trénink odpovídající mentalitě věkového stupně, omezování tlaku na výkon, aktuální výkonnostní cíle a požadavky nejsou výlučné, radost, hravost, uvolněnost, bohatství prožitků, přiměřené ocenění.
Ač tomu tak často není, je potřeba si podle Periče (2004) uvědomit, že sportovní příprava dětí nemá za cíl vytvořit výborné malé sportovce, ale má především připravit půdu, aby se jimi mohli stát v dospělosti. Prostřednictvím rané specializace se tato cesta mnohdy nenávratně zavře, protože jednostranná zátěž vyvolává zdravotní i psychické problémy, vzhledem k absenci všeobecné přípravy dítě ovládá jen specializované dovednosti, což mu zabraňuje dále se rozvíjet.
Rozbory přípravy úspěšných sportovců, vítězů olympijských her, mistrovství světa a dalších vrcholných soutěží dle Dovalila (2012) ukazují, že špičkové výkonnosti mohou dosáhnout jen ti sportovci, kteří:
1. mají pro příslušný sport potřebný talent,
2. u nichž byl zvolen dlouhodobý přístup a základy pro pozdější vrcholové výkony vybudovány již v dětském a dorosteneckém věku.
Dlouhodobý přístup navrhuje Thompson (2009) tak, aby pomohl jedincům všech věkových kategorií a všech schopností optimalizovat svůj rozvoj a dosáhnout svého potenciálu. Jakmile začneme chápat pozadí tohoto dlouhodobého přístupu, pochopíme, proč je program IAAF doporučován všem trenérům a sportovcům. Efektivní trenéři zvolí dlouhodobý přístup, protože jim pomáhá každým rokem zlepšovat své sportovce, dokonce i po 40. roce věku, kdy biologické hodiny těla způsobují pokles výkonu.
I přesto sportovcům pomůže získat to nejlepší z nich. Jednotlivci "dělají správné věci ve správný čas" pro svůj dlouhodobý, ne nutně okamžitý rozvoj.
Když se trenér řídí dlouhodobým vývojem sportovce, může být obtížné vysvětlit některým lidem, zejména rodičům, že jedenáctileté dítě bude zařazené do prvních dvou etap (Kids‘ Athletics a Multi-Events). Budou se ptát nebo požadovat, "ale já chci, abys ho trénoval tak, aby teď vyhrál, proč teď není v etapě 4 (Specialisation) nebo etapě 5 (Performance)?" Důvodem, proč nejsou v pokročilém stádiu, je částečně to, že atletika je sportem pozdní specializace, přičemž nejlepších výkonů se obvykle dosahuje mezi 24. až 34. rokem věku.
2.9 Kalendářní věk, biologický věk a sportovní věk
Ačkoliv to tak podle Periče (2012) na první pohled nevypadá, každé dítě má ve sportu několik věků. Prvním je tzv. kalendářní věk. Ten známe všichni. Když má někdo narozeniny, tak mu kupujeme dárky, sfoukávají se svíčky na dortu a blahopřeje se.
Znalost kalendářního věku je tedy velmi jednoduchá.
Kalendářní věk Dovalil (2012) počítá od data narození a je tedy přesně stanoven.
Složitější je to však s určením věku biologického. Určování biologického věku vychází z mnoha šetření zjišťujících údaje o tělesných rozměrech (výšce, hmotnosti apod.), vývoji chrupu, kostní zralosti apod. Na základě těchto šetření se určí, jaké znaky v průměru odpovídají tomu či onomu věku podle kalendáře. Tělovýchovné lékařství používá ke stanovení biologického věku hlavně ukazatele vývoje výšky a hmotnosti těla podle jednotlivých let, dále atlasy kostní zralosti a stupeň pokročilosti pubertálních změn (vývoj hrtanu, pohlavních znaků).
Perič (2012) biologickým věkem rozumí skutečně dosažený stupeň vývoje. Zároveň se shoduje s Dovalilem (2012) a také tvrdí, že lékařství používá ke stanovení biologického věku hlavně ukazatele vývoje výšky a hmotnosti těla podle jednotlivých let (normy), dále atlasy kostní zralosti a stupeň pokročilosti pubertálních změn (vývoj hrtanu, pohlavních znaků). Občas se však objeví jedinec, který se těmto znakům své věkové kategorie vymyká, Může se jednat v zásadě o dva odlišné případy individuálně různého tempa vývoje:
1. vývojové zrychlení (akceleraci) = biologický věk je vyšší než věk kalendářní, 2. vývojové zpoždění (retardaci) = kalendářní věk převyšuje věk biologický.
Jako třetí věk uvádí Dovalil (2012) tzv. sportovní věk, což je doba, po kterou se daný jedinec věnuje sportovní přípravě. To znamená, jak dlouho již hraje volejbal, cvičí gymnastiku nebo skáče do výšky. Tento věk hraje určitou roli při posuzování dosažené výkonnosti dětí. Jedinci, kteří jsou stejně staří, ale mají výrazně různou délku sportovního věku, budou mít pravděpodobně i různou výkonnost. Přičemž ve výhodě bude většinou ten, kdo trénuje a závodí déle.
Abychom shrnuli vývoj sportovce i v případě, že neodpovídá optimálnímu biologickému věku pro každou fázi vývoje, předkládáme následující vývojový diagram podle Thompsona (2009). Ten nám pomáhá při určování vývoje sportovců v atletice a možnostech strukturování ročního plánu pro každého jednotlivce, jakéhokoli věku a jakékoliv úrovně schopnosti.
Obrázek 4: Vývojový diagram s popisem použití, Thompson (2009)
Podívejme se na to, jak může trenér využívat vývojový diagram ke zjištění fáze vývoje sportovce a pro vhodnou strukturu tréninku pro roční plán. Pokud vezmeme jako příklad atleta, který má chronologický věk 14 let, začněme na vrcholu vývojového diagramu a zaškrtneme políčko "12–15". Sportovec by měl být brzy zralý s předpokládaným biologickým věkem 16 let a měli bychom zaškrtnout obě příslušná políčka "raný"
(EARLY) a "15–17". „Má sportovec fyzickou gramotnost, základní pohybové dovednosti?“ Pokud si na tuto otázku odpovíte kladně, zaškrtněte příslušný rámeček.
„Jak dlouho atletickou přípravu sportovec podstoupil?“ Jsou to 3 roky a zaškrtněte
"2–4". Poslední políčko k zaškrtnutí označuje, že tento atlet by měl být stále ve fázi Multi-Events a měla by následovat jednotná periodizace ročního tréninkového cyklu.
Mnoho trenérů udělalo chybu při pohledu na stupeň biologického věku atleta. Trenéři si myslí, že 16letý atlet ve výše uvedeném příkladu je v pokročilejším stadiu vývoje, než je tomu ve skutečnosti. Vždy si pamatujme, že pokud má sportovec dosáhnout svého plného potenciálu ve věku kolem 27 let, má ještě 13 let tréninku. Pokud má nízký tréninkový věk například pouze tři roky, je třeba vytvořit základy pro budoucí výkon.
Nespecializovat se příliš brzy, ani příliš brzy trénovat vysokou intenzitou.
2.10 Charakteristika věkové skupiny a úrovně zdatnosti
Sledované skupiny atletů i moderních pětibojařů v době testování shodně spadají do kategorie pod 12 let.
Děti, jejichž věk je v rozmezí 6–11 let, nazývá Perič (2012) dětmi mladšího školního věku.
2.10.1 Charakteristika mladšího školního věku
Mladší školní věk popisuje Dovalil (2012) jako dobu plynulého růstu všech orgánů.
Krevní oběh, plíce a ostatní vnitřní orgány se mění úměrně s rovnoměrným zvyšováním hmotnosti i výšky těla. Roste celková odolnost dětského organismu. Kostra však není zdaleka vyvinutá, rovněž zakřivení páteře není trvalé. Důležité je proto věnovat častou pozornost návyku dobrého držení těla.
Velmi důležitou charakteristikou pro tělesný vývoj v mladším školním věku je podle Periče (2012) růst výšky a hmotnosti dětí, který by měl probíhat rovnoměrně. V tomto věku dochází ke zvýšení o 6–8 cm za rok. S tím souvisí také plynulý rozvoj vnitřních orgánů, plic a krevního oběhu a ustálené zakřivení páteře. Mění se také tvar těla a probíhá osifikace kostí. I odolnost organismu se celkově zvyšuje.
Pohybový vývoj u dětí v tomto období závisí podle Periče (2012) na funkci jejich centrální nervové soustavy, na osifikaci, růstu kostí a svalů. Děti nedokáží zacházet s úporností pohybů. Jejich pohybové činnosti jsou často doprovázené ještě dalšími přídavnými pohyby. Důležité je, aby měly dokonalou názornou ukázku daného pohybu.
Ihned poté jsou schopny nový pohyb udělat napoprvé. U dětí poměrně rychle mizí problémy s koordinací složitějších pohybů. Na konci období mladšího školního věku dokáží provádět i koordinačně náročná cvičení.
Dovalil (2012) považuje děti tělesně i psychicky dostatečně vyvinuté k osvojování pohybových dovedností nejrůznějšího druhu. Mnozí toto období označují jako nejpříznivější učební léta. Z hlediska tréninku to představuje plodné období pro koordinační schopnosti, dobré jsou předpoklady pro pohyblivost a rychlostní schopnosti. Nejsou zde vhodné podmínky pro soustředěnější vytrvalostní a silový rozvoj. Pohybová výkonnost roste, nejsou větší rozdíly mezi chlapci a děvčaty.
2.10.2 Úroveň základních zdatností dětí mladšího školního věku
Úrovní zdatnosti a jejího testování se zabývalo mnoho autorů nejen v odborných článcích a knižních publikacích ale také v rámci diplomových prací.
Hůrková (2016) svou závěrečnou práci zaměřuje na „Výkonnost dětí mladšího školního věku v letech 1985 a 2015“. V závěrech poukazuje na zhoršující se výkonnost dětí.
Hůlová (2015) se zaměřila na „Srovnání tělesné zdatnosti a všestrannosti žáků třetích ročníků ZŠ žijících na venkově s žáky ve velkých městech“. V závěrech uvádí, že žáci z měst jsou celkově tělesně zdatnější nežli stejně staré děti z venkovských obcí.
Hykeš (2015) popisuje „Kondiční a technickou připravenost 10–11 letých žáků v atletických přípravkách“. Pro testování kondiční připravenosti využil testů: skok do dálky z místa, běh na 50 m, hod medicinbalem (2 kg). V závěrech uvádí, že při opakovaném testování kondiční připravenosti došlo téměř ve všech případech ke zlepšení v testech.
Zároveň bych upozornil na článek „Porovnanie úrovne posturálnej stability moderných päťbojárov v diferentných postojových úlohách“ autorů Čecha, Malého, Zahálky, Malé, Černého (2013). K porovnání posturální stability autoři využili tlakové plošiny
pravé noze, stoj na levé noze. V závěrech autoři zaznamenali narušení stability po vyřazení některého ze zdrojů aferentních informací (zrakový analyzátor, propriorecepce). V dalších výsledcích se ukázalo, že dominantnost dolní končetiny nehraje významnou roli při zachování stability vertikálního stoje.
Machovský (2011) v práci „Hodnocení tělesné zdatnosti dětí mladšího školního věku“
zařadil testy rovnováhy „plameňák“, talířový tapping, předklon s dosahováním v sedě, skok do dálky z místa, ruční dynamometrie, leh-sed, výdrž ve shybu, člunkový běh 10×
5 m, vytrvalostní člunkový běh. V závěrech prokazuje zhoršení tělesné zdatnosti dětí mladšího školního věku v porovnání s dětmi testovanými v roce 1993 Moravcem.
Ištok (2009) v závěrečné práci „Porovnání motorické výkonnosti sportující a nesportující mládeže (chlapci ve věku 12–14 let)“ testuje mimo jiné 12minutový běh u fotbalistů a běžné populace ve věku 12 let. Fotbalisti dosáhli průměrného výkonu 2447,5 m a skupina nesportujících dětí 1920 metrů.
Hrabalová (2005) v článku „Hodnocení výkonnostních předpokladů mladých atletů sprinterů vzhledem k úrovni jejich sportovní výkonnosti“ využila testu vertikálního výskoku na plošině Kistler. V závěrech potvrzuje lepší výkonnostní předpoklady mistrů a medailistů z MČR v porovnání se souborem sprinterů účastníků KP.
2.11 Koncepce a objem zatížení v ročním tréninkovém cyklu
Dovalil a Perič (2010) považují období jednoho roku za nejtypičtější makrocyklus tréninkové přípravy, tzn. za základní jednotku dlouhodobě organizované sportovní činnosti. Výchozími předpoklady této praxe jsou kalendářní časové periodizace roku a reálná dynamika sportovní výkonnosti. Výraznější změny trénovanosti vyžadují ve většině případů delší časový úsek a nelze je očekávat v krátkodobém horizontu.
Stavba ročního tréninkového cyklu poté směřuje k tomu, aby maximální sportovní výkonnost kulminovala v požadovaném čase.
Jako cíl ročního tréninkového cyklu je podle Dovalila (2010) systematický a uspořádaný rozvoj kondičních schopností, pohybových dovedností, taktiky, psychologických rysů, trénovanosti či získávání zkušeností z přípravy i vlastních soutěží. Důležitou úlohu při naplnění cílů a úkolů ročního tréninkového cyklu plní
Dovalil (1988) uvádí, že celkový objem sportovního zatížení v ročním tréninkovém cyklu by měl být ve věku od 10 do 14 let do 8–12 hodin týdně. Ze zdravotních důvodů by však dětský organismus neměl být vystaven tréninkovému zatížení denně, potom mu nezbývá čas na dostatečnou regeneraci. I dvoufázový trénink není příliš vhodný. Pokud je čas od času použit (např. při soustředění), měla by jedna fáze mít převážně nácvikový charakter bez větších nároků na intenzitu zatížení. Pro rozvoj pohybových schopností je nutné opakované a pravidelné zatěžování. Tělo se tělesné námaze dokáže přizpůsobit, trénuje-li pravidelně alespoň 3× týdně.
Tomu odpovídá i doporučený objem zatížení v 6. ročníku, dle Vinduškové (2003).
Tabulka 1: Objem zatížení v 6. ročníku základní školy Ročník
(n)
Dny tréninku (n)
Jednotky tréninku (n)
Celkový čas tréninku (h)
Závody (n) 6. 170 185 220 8
Tabulka 2: Příklad rozložení tréninkových jednotek v týdenním mikrocyklu dle Choutkové (1989)
Věk (roky) 11 - 12 Dny Varianta V Z
Pondělí T
Úterý T
Středa T
Čtvrtek T
Pátek T
Sobota Neděle
Vysvětlivky: V = varianta pro vyspělejší Z = varianta pro začátečníky
Realizace plánu sportovní přípravy se eviduje v tréninkovém deníku skupiny. Systém evidence je vytvořen pro skupinové vedení přípravy. Zaznamenává se čas, který se věnuje určité činnosti.
2.11.1 Roční tréninkový cyklus v atletické přípravě dětí
Budeme-li vycházet z charakteristických rysů atletiky a zároveň brát v úvahu průběh školního roku, je u žákovských kategorií z pohledu Vinduškové (2003) a Jeřábka (2008) nejvhodnější tato stavba tréninkového cyklu:
1. Zimní přípravné období
Všeobecné - toto období probíhá v měsících listopad–prosinec. V tréninku se zaměřujeme na zdokonalování aerobní zdatnosti, rozvoj vytrvalostních a vytrvalostně silových schopností. Objem zatížení je vyšší než intenzita.
Speciální – probíhá v lednu. Začíná růst podíl speciálních tréninkových prostředků.
Intenzita zatížení se zvyšuje.
2. Zimní závodní období
Toto období se vyznačuje poměrně krátkou dobou cca únor. Výkon mladého sportovce je soustředěn obvykle k jednomu závodu (nejčastěji mistrovství ČR). Trénink je zaměřen na správné provádění techniky disciplín v závodní intenzitě a tréninkový objem klesá.
3. Jarní přípravné období
Všeobecné – cca březen až 1. polovina dubna. Úkolem tohoto období je nabytí všeobecné kondice, rozvoj pohybových schopností a průpravná cvičení mírné intenzity.
Speciální – cca polovina od 2. poloviny dubna–květen. Intenzita v tréninku se zvyšuje a roste podíl speciálních tréninkových prostředků. Na konci tohoto období mohou přijít
4. Závodní období I.
Toto období probíhá cca červen až 1. polovina července. V tuto dobu se koná nejvíce závodů a mladí atleti absolvují jeden až dva závody týdně. Trénink je zaměřen na vyladění formy k jednotlivým závodům. Objem tréninku klesá a pokusy jsou prováděny vysokou intenzitou v závodním provedení.
5. Přípravný mezocyklus
Probíhá v období cca 2. polovina července–srpen. Zde se využívá letních prázdnin k aktivnímu odpočinku.
6. Závodní období II.
Toto období je kratší. Závody probíhají od konce srpna do prvního říjnového víkendu.
Platí stejné zásady jako u závodního období I.
7. Přechodné období
Je uplatňováno v říjnu. Důležité je, aby si atleti odpočali od závodění a atletického tréninku. Doporučuje se věnovat jiným sportům, zvláště sportovním hrám.
2.11.2 Roční tréninkový cyklus v přípravě moderního pětiboje dětí
Na základě dotazování a následného expertního vyjádření trenérů mládeže moderního pětiboje jsem vytvořil pracovní členění ročního tréninkového cyklu moderních pětibojařů mladších 13 let. Vycházel jsem ze sjednocené terminologie ročního tréninkového cyklu v atletické přípravě (Vindušková, 2003).
Hlavní rozdíly oproti atletické stavbě ročního tréninkového cyklu vidím v absenci halové části sezóny a delší době závodních období I. a II. Z těchto rozdílů vyplývají i rozdíly RTC u moderních pětibojařů. Dalším podstatným rozdílem je zapojení plavání do tréninku. V týdenním tréninkovém plánu je stejný počet tréninkových jednotek
plavání i běhu. Dva moderní pětibojaři mají navíc jednou týdně hodinový trénink střelby a šermu.
1. Zimní přípravné období
Všeobecné - toto období probíhá v měsících prosinec–únor. V tréninku se zaměřujeme na zdokonalování aerobní zdatnosti, rozvoj vytrvalostních a vytrvalostně silových schopností. Objem zatížení je vyšší než intenzita.
Speciální – probíhá v březnu. Intenzita v tréninku se zvyšuje a roste podíl speciálních tréninkových prostředků. Na konci tohoto období mohou přijít první přípravné starty.
Vybírá se především z přespolních běhů. V zimním období jsou podmínky pro trénink běhu omezené a většinou se využívá tělocvičen. Oproti tomu plavecká příprava probíhá ve standartních podmínkách.
2. Závodní období I.
Toto období probíhá od dubna do konce června. Moderní pětibojaři absolvují první polovinu závodní sezóny. Většinou čtyři závody doplněné o starty v atletických soutěžích.
3. Přípravný mezocyklus
Probíhá v srpnu. Zde se využívá letních prázdnin k aktivnímu odpočinku. V polovině srpna pětibojaři odjíždí na týdenní soustředění. Zde se věnují především obecné vytrvalosti, hrám a všeobecnému rozvoji. V posledním srpnovém týdnu přidávají plavecké tréninky.
4. Závodní období II.
Toto období bývá kratší, září–říjen. Probíhá zde druhá polovina sezóny i s vrcholy v podobě MČR. Po posledním závodu zároveň dochází k vyhodnocení českého poháru mládeže.
5. Přechodné období
Je uplatňováno v listopadu. Důležité je, aby si atleti odpočali od závodění a atletického tréninku. Doporučuje se věnovat jiným sportům, zvláště sportovním hrám.
3. Výzkumná část
3.1 Cíle a úkoly práce
Cílem diplomové práce je provedení porovnání úrovně základní zdatnosti ve vybraných motorických testech u atletů a moderních pětibojařů v mladším školním věku.
Pro splnění stanovených cílů diplomové práce jsem si vytyčil následující úkoly práce:
- prostudovat dostupnou literaturu týkající se dané problematiky a zpracovat teoretická východiska,
- provést výběr zkoumaného souboru, - realizovat měření,
- zpracovat a analyzovat naměřená data,
- zpracovat získané výsledky a provést závěrečné shrnutí.
3.2 Výzkumné otázky
Dalším krokem po stanovení cílů a úkolů práce, je vyslovení výzkumných otázek.
V tomto případě půjde o následující čtyři výzkumné otázky.
1. Jaká je průměrná výkonnost v běhu na 12 minut u atletů v porovnání s moderními pětibojaři mladšího školního věku?
2. Budou průměrné výsledky ve skoku dalekém z místa z jedné nohy lepši u atletů, než u moderních pětibojařů z důvodu všestrannější přípravy?
3. Budou mít v testech výskoků lepší průměrné výsledky atleti oproti moderním pětibojařům díky očekávanému častějšímu zapojování odrazových cvičení?
4. Jaká je průměrná úroveň v testech stability u atletů a moderních pětibojařů v mladším školním věku?
3.3 Charakteristika souboru
Testovaný soubor pro potřeby diplomové práce tvořily dvě skupiny dětí mladšího školního věku navštěvující pravidelně buď atletický oddíl TJ Dukla Praha (n=13;
7 chlapců a 6 dívek), nebo oddíl moderního pětiboje TJ Dukla Praha (n=12; 3 chlapci a 9 dívek). U výběru moderních pětibojařů je nutné zdůraznit, že všech testování se účastnili pouze tři chlapci. Výběr probandů byl náhodný, ovlivněn jen aktuálním dobrým zdravotním stavem.
Atletická skupina absolvuje tréninky až 2× týdně, vždy v pondělí a ve středu. Trénink trvá 60 minut a je zaměřen především na všeobecnou atletickou přípravu.
Moderní pětibojaři mají plánované tréninky na pondělí, úterý, středu a pátek.
Většina dětí však chodí na tréninky 2–3× týdně. Dvouhodinové tréninky začínají první hodinou atletické přípravy, po které následuje hodinový plavecký trénink. Do každého tréninku jsou zařazovány hry a zábavné formy tréninku. S blížícími se závody se zvyšuje intenzita tréninku a zařazují se speciální tréninkové prostředky.
V Tabulce 3 uvádím základní charakteristiku výzkumného souboru atletů. Heterogenní skupinu tvoří 6 dívek s průměrným kalendářním věkem 9,5 roku a 7 chlapců průměrného věku 10,57 roku. Chlapci jsou tedy v průměru o více než 1 rok starší. Při porovnání průměrného sportovního věku však dosahují dívky vyšší hodnoty v porovnání s chlapci o 0,4 roku. Při porovnání průměrné tělesné výšky a hmotnosti dosahují chlapci oproti dívkám vyšších hodnot. U výšky činní rozdíl 6,57 cm u váhy pak 3,4 kg. Při porovnání BMI (Body Mass Index) dosáhli chlapci průměrné hodnoty 16,97 kg/m2. V porovnání s dosaženou hodnotou u dívek 16,84 kg/m2 je to 0,13 kg/m2 více. Rozdíl mezi skupinou chlapců a dívek vidíme také u hodnoty množství tuku v těle.
Dívky mají v průměru 17,7 % tuku v těle, což je v porovnání s chlapci (15,91 %) hodnota o 1,79 % vyšší. V porovnání ATH (aktivní tělesná hmota) mají vyšší průměrnou hodnotu chlapci 31,71 % v porovnání s hodnotou dívek 28,08 %. Poslední sledovanou veličinou v charakteristice souboru je ECM/BCM (extracelulární hmota/buněčná hmota). Dívkám byla naměřena hodnota nižší, konkrétně 0,95. Nejnižší hodnota ze všech testovaných probandů vyšla u testované Me. A. 0,66. U chlapců byla zaznamenána průměrná hodnota 0,99.
