Text práce (2.771Mb)

Univerzita Karlova v Praze

Filozofická fakulta Ústav Dálného východu

Bakalá ská práce Lenka Zábranská

Postavy v ínské povídce 17. století v hovorovém jazyce Characters in Chinese 17th-century Vernacular Short Stories

Praha 2010 vedoucí práce: Mgr. Dušan Andrš, Ph.D.

D kuji všem, kdo p isp li k výsledné podob této práce, p edevším pak Mgr. Dušanu Andršovi, Ph. D., bez jehož cenných rad a p ipomínek by tato práce nevznikla.

„Prohlašuji, že jsem tuto bakalá skou práci vypracovala samostatn a

výhradn s použitím citovaných pramen , literatury a dalších odborných zdroj .“

V Praze dne 25. 7. 2010

Anotace:

Bakalá ská práce pojednává o literárním žánru ínské povídky v hovorovém jazyce, jeho charakteristice a procesu vzniku, sou asn p edstavuje nejvýznamn jší autory 17. století.

Práce je zam ena p edevším na rozbor zp sob charakterizace postav, její sou ástí je též pokus o literárn v dnou analýzu vybraných povídek, která akcentuje sdílené charakteristiky protagonist zkoumaných p íb h . Jednotlivé kapitoly nasti ují typologii, specifické postupy charakterizace a významotvorné role postav.

Annotation:

This bachelor thesis has its main focus on the literary genre of the Chinese vernacular short story. The thesis discusses characteristics, process of formation and coherent theories of the genre, and it also presents the most important 17th century short story writers. The thesis focuses on the analysis of features of literary characters, and it also includes a literary analysis of selected short stories highlighting shared characteristics of their protagonists. Individual chapters aim to provide an outline of the characters’ typology, specific methods of characterisation and the role of characters as elements of the semantic structure of the stories under scrutiny.

Klí ová slova: ínská literatura 17. století povídka v hovorovém jazyce literární postava

chua-pen

Feng Meng-lung Ling Meng- chu Li Jü

Key words: 17th centrury Chinese literature vernacular short story

literary character huaben

Feng Menglong Ling Mengchu Li Yu

Obsah

1. Úvod... 8

1.1 Cíle práce... 8

1.2 Období vzniku sbírek povídek v hovorovém jazyce – p elom dynastie Ming a ching ... 8

2. Vznik a vývoj povídky v hovorovém jazyce... 10

2.1 Vyprav ské um ní...10

2.2 Vyprav i buddhistických text ...10

2.3 Profesionální vyprav ství a jeho vliv na vznik povídky v hovorovém jazyce.... 11

3. Vyprav ská povídka chua-pen䈘Ύ... 14

3.1 Charakteristika chua-pen ... 14

3.2 Auto i chua-pen ... 17

3.2.1 Feng Meng-lung兕჉圴... 17

3.2.2 Ling Meng- chuช... 18

3.2.3 Li Jüսര...18

4. Charakteristika postav... 21

4.1 Jednání... 21

4.2 Promluvy... 22

4.3 Typické a ambivalentní postavy... 23

4.4 Vývoj postav... 25

4.5 Jméno... 26

4.6 Vzhled... 28

4.7 Užívané metafory p i popisu t lesných prvk ... 32

4.8 Od v... 34

4.9 Vnit ní charakteristika... 38

5. Typy literárních postav chua-pen ... 39

5.1 Nej ast ji se vyskytující typy postav... 39

5.2 Kurtizány a u enci... 41

5.3 Postava vyprav e... 42

6. Srovnání Feng Meng-lungových a Ling Meng- chuových chua-pen s pozd jší Li Jüovou tvorbou a s evropskou st edov kou povídkou... 44

6.1 Li Jüova povídková tvorba a posun k zájmu o nitro postavy... 44

6.2 Boccaci vDekamerona ínské chua-peny... 45

7. Záv r... 47

Literatura a prameny... 48

Primární literatura... 48

Sekundární literatura... 49

Jmenný seznam povídek v p ekladech... 52

Úvodní poznámky:

Pro p epis ínských jmen, názv a pojm je v této práci použita eská transkripce, a to z d vodu zachování jednotné transkripce s ohledem na citace z eských p eklad povídek.

V jednotlivých citacích odkazuji na eské p eklady d l pod jmény jejich p ekladatel , v návaznosti je tímto zp sobem pro lepší orientaci adím i v seznamu literatury na konci práce.

V n kterých p ípadech citací z ínských originál spolu s eským p ekladem uvádím pro názornost v poznámce pod arou i p eklad vlastní, doslovný.

1. Úvod 1.1 Cíle práce

Práce si klade za cíl p edstavit st žejní postupy charakterizace literární postavy v ínské povídce v hovorovém jazyce ze 17. století. V první ásti nasti uji vývoj žánru kratší narativní prózy v hovorovém jazyce s p ihlédnutím k teoriím o p vodu ínských chua-pen . Následuje stru ná charakteristika dobových ínských povídek v hovorovém jazyce a p edstavení nejvýznamn jších autor . V další ásti se v nuji jednotlivým zp sob m charakteristiky postav, jejich typologii a vývoji charakterizace postav v pozd jších povídkách.

V práci vycházím p edevším z eských, eventueln anglických p eklad povídek, p edevším se jedná o sbírky Rozmarné a tajuplné p íb hy ze staré íny v p ekladu Jarmily Häringové, Podivuhodné p íb hy z ínských tržiš a bazar v p ekladu Jaroslava Pr ška, Sk ínku s poklady v p ekladu Zdenky Novotné a Twelwe Towers p evypráv né Nathanem Mao.

1.2 Období vzniku sbírek povídek v hovorovém jazyce – p elom dynastie Ming a hing

Mingská dynastie (1368 – 1644), b hem které panovalo celkem šestnáct císa , byla jednou z nejstabiln jších a nejdéle vládnoucích dynastií v ín . Zejména poslední století dynastie Ming bylo dobou intelektuálního a um leckého rozkv tu. Nastal rozkv t literatury v hovorovém jazyce, paj-chua ᒬ ⢠. Ekonomická prosperita a komercionalizace kultury vytvo ila zábavní tvrti, kde kurtizány vzd lané v um ní a literatu e nabízely atraktivní spole nost literát m. V takové dob se neúsp šní a asto nespokojení u enci uchylovali k psaní a tení milostných p íb h . Psaní jako nástroj obživy vzd lanc , kte í neusp li v ú ední karié e, bylo sm rováno k témat m a nám t m tená m blízkým, díky tomu se také do povídek asto promítají události doby odrážející dobovou politickou, sociální, ekonomickou a kulturní situaci. Bezprost ední spole nost t chto vzd lanc tvo ily p edevším t i skupiny lidí;

zámožní obchodníci, kte í toužili po vyzdvižení svého spole enského statutu, tím, že budou sponzorovat literáta, sponzora hledající um lci a spisovatelé, kte í neprošli p ísným zkouškovým systémem a mocní ú edníci na císa ském dvo e.

Mingská íše se po dlouhou dobu t šila klidu, stabilit a prosperit , avšak státní administrativa za ala trp t tím, že slabí císa i byli postupn ovládáni prot žovanými eunuchy.

Mingská vláda paralyzovaná špatnou vládou mocných eunuch elila povstání Li C'- chenga ս’ v západních provinciích a hrozb Mandžu ze severu. Chaos a nepokoje vládl na v tšin území. Problémy doby t žce dopadající na obyvatelstvo se stávaly autorovi tvárnou hmotou pro vytvá ení postav povídek, které se mezi tená i t šily velké popularit . tená i povídek s autory sdíleli podobné zkušenosti a podobným zp sobem na éru nahlíželi.

Zkorumpovaní vládci, eunuši la nící po moci, neprofesionální armáda, nadm rné dan a extrémní ekonomické rozdíly mezi obyvatelstvem, to vše byly reálie doby, které ur itým zp sobem autory p i psaní povídek ovliv ovaly. P estože je v tšina obzvlášt Feng Meng- lungových p íb h zasazena do d ív jších období, p evážn do dynastie Sung, lze v nich nalézt problémy, se kterými se potýkala spole nost období pozdní Ming, doby, kdy dosáhly vrcholu popularity p íb hy talentovaných u enc a oddaných kurtizán. Bylo to období kulturního rozkv tu, pokrokových myšlenek a nekone ných radovánek, zárove ale období zmatk a nepokoj . Nap íklad v povídce „Mstitel k ivd“ vidíme, jak snadno se z chudého a do té doby estného lov ka stává bandita, v Li Jüov povídce „Krásný eunuch“ je zas prezentována tém neomezená moc a proradnost mingských eunuch ; a takových p íklad bychom našli mnoho.

V roce 1644 Li C'- cheng obsadil Peking a prohlásil se za císa e nové dynastie Šun.

Mingský velitel Wu San-kuej v úsilí o obnovu dynastie souhlasil s pomocí Mandžu pod podmínkou, že Mandžuové sami usednou na tr n. Nurha i v ele mandžuských vojsk p ijal ínský systém mandátu nebes a pozd ji se p ihlásil k nástupnictví dynastie Jüan a dynastii následn pojmenoval ching (1644 – 1912). Vojenské výpravy pod jeho velením vytvo ily nejv tší ínskou íši v d jinách. B hem dynastie ching došlo k významnému rozší ení m stské kultury, která ve velkém podporovala rostoucí vzd lanost a expanzi tisku pro tená e z ad obchodník a u enc . Díky rozvoji vydavatelství a obchodu s knihami (v 17. století p sobilo jen v Pekingu jedenáct xylografických knihtiskáren) byly k dispozici sbírky vít zných esej ze státních zkoušek, romány, sbírky povídek ad. Na venkov i ve m stech se t šilo popularit vyprav ství, loutkové hry a drama.

2. Vznik a vývoj povídky v hovorovém jazyce

2.1 Vyprav ské um ní

Vyprav ství není jen velice starou formou slovesného um ní, ale vypráv ní jako takové je jedním ze základních prost edk lidské komunikace a interakce. Bylo to práv vyprav ské um ní, které bezesporu nejvíce p isp lo ke vzniku ínské epické prózy. P íb hy inspirované životopisy významných osob i lidovou mytologií se sbíraly a zapisovaly pro pot eby vyprav . Ve t etím století našeho letopo tu, v dob rozkladu státní moci, roste zájem o podivuhodná podání. V ín se za íná ší it buddhismus a buddhisti tí mniši dopl ují svá kázání výklady posvátných písem, mimo ší ení súter recitují i nekanonické buddhistické p íb hy, které se postupem asu odklán jí od p vodní náboženské tématiky a zna n se sekularizují. S nimi soupe í vyprav i taoistických legend a r zných tajuplných zkazek.

2.2 Vyprav i buddhistických text

Tchangské populární výklady buddhistických posvátných písem jsou nám známy p edevším díky objev m rukopis v jeskyních chrámech v Tun-chuangu¹. Dokumenty zde nalezené, jejichž vznik je kladen do období 406 – 996 n. l., obsahovaly krom v tší ásti p epis kanonických buddhistických text také jedny z prvních rozsáhlejších prosimetrických narativ ² psaných v hovorovém jazyce spolu s prvními dochovanými písn mi cch' ⧼³ (Minford, Lau 2000: 1077 - 1079). Tyto tzv. pien-weny ⦹ζ neboli „texty prom ující“⁴,

1Tun-chuangské jeskyn nep ekonatelných výšek Tun-chuang Mo-kao kchu Εཻ⇚㤇ᣎ. Jihovýchodn od Tun-chuangu leží slavné jeskyn Mo-kao⇚㤇, známé též jako „Jeskyn tisíce buddh “ chien fo tchung

୍. V jedné z jeskynních svaty byla nalezena bohatá sbírka asi 60 000 rukopis , tišt ných dokument a zlomk datovaných do 5. až 10. století. Spisy byly zazd ny kolem roku 1015 a objeveny v roce 1900 taoistickým mnichem Wang Jüan-luem ᆺ᪈. Sbírka obsahuje nejen buddhistické, ale také taoistické, zoroastrijské a nestoriánské posvátné spisy i velký po et sv tských text .

2 Vlastnost st ídání prózy a verše se stává významnou p edevším za Sung , kdy vytvá í hranici mezi vyprav ským um ním a prózou jako takovou. Vývoj nových žánr , v nichž byla užívána sm s prózy a verš , asov spadá do období uvedení a asimilace buddhismu v ín . Jako st žejní stylistický rys buddhistických spis se prolínání prózy veršem rozší ilo prost ednictvím lidového vyprav ství a získávání stoupenc buddhismu a m lo významný dopad na vyprav skou literaturu, stejn jako na povídku a román (Mair 2001:

983).

3Jedná se o poezii zpo átku psanou na existující melodie, básn s nepravidelným po tem slabik (max. 11) a verš .

4Victor H. Mair ozna uje za „transformation texts“. Existuje n kolik názor na význam tohoto pojmenování.

Pien-weny vypráv jí o podivuhodných prom nách (šen-pien ឍ⦹) Buddhy a nejr zn jších Bódhisatv a o neoby ejných událostech z jejich života (pien-i ⦹ ᎟) zaznamenaných v sútrách. Jiný názor je odvozován z významu znaku pien⦹(m nit, prom ovat...; kai-pienͨ⦹, pien-i⦹т), tedy že daný typ záznamu se m ní

považuje v tšina badatel za p edch dce sungské lidové povídky, a to p edevším z d vodu podobnosti formy, typické je st ídání prózy se sedmislabi ným veršem. N kte í badatelé ovšem pien-weny jako p ímého p edch dce povídky v hovorovém jazyce odmítají, p i emž mimo jiné poukazují na význam a množství veršovaných pasáží pien-wen související s jejich ur ením ke zp vu, oproti povídkám v hovorovém jazyce, kde rozsahem i d ležitostí p evyšuje složka prózy (Ma, 1976: 234 - 235; Børdahl, 2009).

Vrcholné období dynastie Tchang ovšem pat ilo p edevším vzd laným ú edník m.

Literatura byla psána klasickým jazykem wen-jen ζ⠯ a byla ur ena výhradn vzd lanc m.

Ústn podávané žánry v hovorovém jazyce paj-chuaᒬ⢠byly považovány za nízké a vhodné pouze pro nevzd laný prostý lid.

2.3 Profesionální vyprav ství a jeho vliv na vznik povídky v hovorovém jazyce

asové za azení po átku profesionálního vyprav ství v ín je otázkou, na které se badatelé p íliš neshodují. Nejr zn jší názory jej adí od dynastie Chan (220 p . n. l. – 220 n. l.) až k pozdnímu období dynastie Sung (960 – 1279). Zastánci d ív jšího datování odkazují na nálezy z roku 1957 v chanské hrobce v Se uanu. Známá soška takzvaného „vyprav e“, držícího bubínek a pali ku, dozajista zobrazuje postavu zprost edkovávající n jaký druh zábavy, možná i vypráv ní, jak ale uvádí Yau-Woon Ma, nemáme žádný d kaz k tomu, abychom se domnívali, že se jedná o profesionálního vyprav e (Ma 1976: 228 - 229). Jak dále dodává, je t eba rozlišovat prosté vypráv ní od v domého profesionálního vyprav ství konaného formálním zp sobem, na ve ejnosti a zejména v p ítomnosti ur itého publika, které se sešlo práv za ú elem vyslechnutí takového populárního výkladu (tamtéž 231).

Za dynastie Sung se paraleln s literaturou vysokou za íná rozvíjet i žánr lidové povídky, v drtivé v tšin anonymního p vodu. P í inou je rozmach m stské kultury a posílené postavení m stské t ídy. Pov tšinou negramotné obyvatelstvo se shromaž uje na tržištích, v ajovnách, u chrám apod., aby vyslechlo barvité vypráv ní v živé hovorové e i, které je i p es veškeré fantaskní motivy realistické a nám tov rozmanité. St ediskem lidového vyprav ského um ní bylo p edevším m sto Chang- ou ֜, kam je také situován d j v tšiny povídek.

v jinou formu textu (p íb h z buddhistické sútry je p etvo en v prosimetrický text). N kte í v dci ovšem považují slovo „pien“ za transliteraci sanskrtského výrazu. (Mair 1984: 498-499).

Existují záznamy o existenci ty škol vyprav – s'- ia . Mezi nejpo etn jší pat ili tv rci a vyprav i p íb h milostných a strašidelných, dále sem spadají p íb hy kriminální, detektivní a dobrodružné, k další škole pat ili vyprav i dlouhých historických romancí a vý et uzavírají vyprav i mytologických p íb h a náboženských legend. Navíc se ješt vy le uje skupina vyprav vtip a hádanek (Novotná, 1961: 242, Børdahl, 2009). Z vypráv ní historických romancí splétaných v celé cykly pozd ji vznikají historické romány (nap . P íb hy t í íší, San-kuo ' jen-i    ൃ ᷘ), z mytologických vypráv ní se vyvíjí dobrodružný román, kde z p vodního náboženského jádra z stávají jen nadp irozené a fantastické motivy (Putování na Západ, Si-jou i➮౧⡇). Rovn ž povídky dobrodružné a kriminální se stávají základem pro romány a rozsáhlejší vypráv cí cykly. Vzniká nespo et p íb h o legendárním soudci Paovi, ale i výpravný, spole ensko-dobrodružný románP íb hy jezerního b ehu, Šuej-chu uan੣ധ. Vyvíjí se však i povídka jako taková. Povídka se tak pravd podobn rozvíjí z pom cek vyprav v podob stru ných d jových linií k zábavnému psanému útvaru. I tyto pom cky bývají ozna ovány zejména ve starší odborné literatu e jako chua-peny (problematiku chua-pen diskutuji dále na stranách 14 – 15).

Vyprav vykládá bu zpam ti, nebo podle stru ných p edloh po ízených pro tuto pot ebu leny vyprav ských cech , tzv. knižních spole ností. Mezi autory psaných povídek se nej ast ji vyskytují vzd lanci, kte í neusp li v ú ednické karié e a potýkají se mnohdy s bídou a spole enským vy azením. Ti v dom pokra ují ve vyprav ských tradicích a uchovávají povídce její lidovost a realismus. Na rozdíl od staršího žánru literátské povídky se zde jedná o tvorbu pro lidové vrstvy a o lidových vrstvách, vyskytují-li se v ní postavy z vyšších t íd, jsou popisovány z nez ídka kritického pohledu lidu. Povídky jsou zalidn ny postavami drobného m stského obyvatelstva i spodiny, vystupují v nich obchodníci, emeslníci, ú edníci, studenti, sluhové, dohazova ky, zlod ji, prostitutky, mniši apod. Auto i prezentují jejich každodenní problémy a popisují jim d v rn známé prost edí a situace.

U starších povídek se stru ný d j soust edí p edevším na hlavní zápletku, v pozd jší povídce se p idružují vedlejší d jové linie a pro zvýšení um leckého ú inku autor cílev dom st ídá v jediné povídce r zné žánrové polohy (milostná, kriminální, strašidelná apod.). Dalším um leckým prost edkem je st ídání prózy s veršem⁵. Oživení vypráv ní veršem je b žný prvek lidové slovesnosti všude na sv t , nejtypi t jší je ale práv snad pro ínskou lidovou literaturu. Ve st edov ké povídce má toto prolínání n kolik ú el . Zcela praktickým cílem uvedení jedné i více básní, pop ípad kratší samostatné povídky p ed hlavní p íb h, bylo

5P vod tohoto prvku m žeme pravd podobn hledat v pien-wenech, viz kapitola 2.2 Vyprav i buddhistických text , strana 10 – 11.

soust edit dostate ný po et poslucha , již byli chlebodárci vyprav e. Ten zpravidla p erušil vypráv ní v nejnapínav jším míst d je a pokra oval až po shromážd ní dostate ného obnosu.

Vyprav užíval nám tov podobných et zc verš , upravených i p vodních, vlastních básní i lidových pop vk . Dále pak po stránce um lecké m ly verše povídku zpest it. Verš asto d j shrnoval, n kdy vystihoval to, co v prozaické ásti nebylo e eno a tím dodával celému p íb hu emocionální náboj. Báse „[…] sloužila v prvé ad k vypointování n kterých partií, popis osob⁶, p írody, situace a dále pak k zd razn ní ur ité myšlenky, jíž byl vyprav nesen a jíž cht l dát ve vypráv ní pr chod – proto bývají povídky zpravidla uzavírány veršovými pasážemi. Cílem vyprav e a pozd ji pisatele povídky bylo nejen sd lit poslucha i a tená i ur itý obsah, ale dát mu i citový prožitek, vyvolat v n m ur itou náladu, dojetí, odpor, soucit, údiv i nenávist. K tomu byl nejvhodn jším prost edkem práv lyrický verš.“ (Novotná, 1961:

246). Poetické zarámování dokázalo um lecky povznést a n kdy vykontrastovat realistické výjevy (více viz kapitola 4.6 Vzhled).

6Veršovaným pasážím jako jednomu z prost edk charakterizace postavy se v nuji na stranách 26 – 28.

3. Vyprav ská povídka chua-pen ⢠ ⢠ ⢠ ⢠՛ ՛ ՛ ՛ 3.1 Charakteristika chua-pen

Za dynastie Ming (1368 – 1644) nastává nový rozmach m stské kultury a lidová povídka díky zájmu vzd lanc získává pevné místo v dobové literatu e. V 16. století se za íná se sbíráním povídek a sestavováním výbor , z ásti na základ starších text , tzv. chua-pen

⢠ ՛, které následn dávají název celému žánru. N které povídky jsou uvád ny tém v p vodní podob , jiné jsou náležit upraveny a rozvinuty, objevují se i vlastní výtvory autor sbírek. Povídky psané literáty v období dynastií Ming a ching jsou n kdy také ozna ovány jako ni chua-pen̛⢠՛⁷, tedy imitace chua-pen , vzhledem k faktu, že p ejímají vlastnosti ústního vypráv ní, které se staly nedílnou sou ástí tohoto druhu povídek a vytvo ily tak stereotypní narativní formu.

Vyprav skou povídkuchua-pen⢠՛charakterizujeme jako krátký i st edn dlouhý p íb h v dobovém hovorovém jazyce, který ve v tšin p ípad není d len na kapitoly a obsahuje pouze omezené množství postav a d jových linií. Nejstarší vyprav ské povídky byly pravd podobn vydávány jako samostatné práce, od poloviny 16. století byly oby ejn uve ej ovány ve sbírkách. N které z prvních sbírek obsahují nejenom chua-peny, ale i r zné texty vykazující odlišné žánrové charakteristiky. Od poloviny 17. století se objevují také sbírky obsahující delší p íb hy roz len né na n kolik kapitol (autorem takových povídek je nap íklad Li Jü, více na stran 19).

Tradi ní povídka se zpravidla skládá z úvodu, vlastního p íb hu a mravokárného doslovu. Úvod obsahuje jednu nebo dv básn následované stru ným p íb hem nebo komentá i vztahujícími se k hlavnímu p íb hu. V p íb hu je neustále výrazná p ítomnost vyprav e, povídka je asto p erušována veršovanými pasážemi a rekapitulacemi zápletky.

Chua-peny mohly vzniknout již n kdy okolo druhé poloviny 13. století, žánr jako takový se ale objevuje zhruba až po roce 1620 (tedy v dob vydání první ásti Feng Meng- lungovy sbírkyTrojí slova, Staré a nové povídky), zvlášt pak v polovin 17. století (Idema, Haft 1997: 212). V tšina odborník se shoduje na názoru, že p vod povídky v hovorovém jazyce m žeme hledat za Sung v p íb zích profesionálních vyprav p sobících v hlavních m stech Kchaj-fengu a Chang- ou. Vyvstává p itom ale otázka míry spojitosti s p íb hy

7Tento termín zavedl Lu Sün (1881 – 1936), Lévy ozna uje jako „huaben d´imitation“ (Levy 1974: 12 – 23), Zhao jako „imitated oral narrative“ (Zhao 1995: 43).

vyprav , jedná-li se o doslovné i zkrácené opisy t chto p íb h nebo o p epracované verze ješt d ív jších opis . N kte í badatelé zastávají názor, že chua-peny vznikly p vodn jako svého druhu p íru ky ur ené pro profesionální vyprav e, jako stru n psané poznámky, záznamy hlavní d jové linie; usuzují na to z p ítomnosti postup blízkých vyprav skému stylu (Pr šek, 1974: 157, Häringová, 1989: 15). Je však asi lépe na chua-peny nahlížet jako na další vývojovou linii navazující na zápisky pi- i᥵⡇, pien-weny⦹ζa tchangské literátské novely chuan- chi⁸, mimo jiné s ohledem na jejich ur ení tená i, nikoli poslucha i.

Patrick Hanan, významný badatel v oblasti tradi ní ínské narativní literatury, teorii

„p íru ek“ odmítá. P estože nepopírá, že nám ty povídek existovaly již d íve, v ústní tradici, ani to, že se auto i povídek snaží napodobovat vyprav ský styl, poukazuje na souvislost povídky v hovorovém jazyce s literátskou novelou a románem, kterým se podle Hanana chua- peny podobají spíše než povídkám ústn podávaným. Tento názor áste n podkládá faktem, že nap íklad Feng Meng-lung㟝㶼vydával jak povídky v hovorovém jazyce, tak literátské novely (Hanan 1974: 299 – 303).

Hanan d lí vývoj chua-pen na základ jejich stylistických vlastností na t i období, p i emž vznik v tšiny p íb h p ipadá spíše na konec každého období (Hanan 1973: 212 – 214). Do prvního období mezi léty 1250 – 1450 spadají nap íklad povídky zachované ve sbírceTrojí slova San jen⠯ (viz kapitola 3.2.1 Feng Meng-lung㟝㶼), z nichž n které st ží odlišíme od chuan- chi. Jedná se v tšinou o povídky neautorské, anonymní, s velice širokým tematickým záb rem, p edevším o kriminální a dobrodružné p íb hy s tematikou milostnou a nadp irozenou – patrná je též inspirace historiografickými záznamy o podivném '-kuaj– s d ležitým rozuzlením na konci p íb hu. astým formálním prvkem takových povídek je p ítomnost et zce básní jen okrajov a tematicky souvisejících s p íb hem, v jiných p ípadech je vlastní p íb h uveden vý tem událostí pouze nep ímo souvisejících s hlavní zápletkou.

V druhém období, 1400 – 1575, vychází mnoho povídek z her ca- ü ձ⁹a jižních her nan-si  (si-wen ζ), povídek v klasickém jazyce a buddhistických didakticko- v rou ných p íb h . Jednotícím tématem t chto p íb h jsou fatální následky vyvozené z banálního proh ešku. Pro povídky tohoto období je typický výrazn realistický popis postav náležejících k nižším vrstvám spole nosti. Jedná se v tšinou o p íb hy p evzaté i

8Tchangská novela psaná literáty v klasickém jazyce. Povídky jsou nez ídka psány na milostná témata a obsahují fantaskní prvky.

9„Termínca- üse poprvé vyskytl na za átku 11. století, a protože má význam r zné, rozmanité hry, používalo se ho pro r znorodé žánry.“ (Kalvodová 1992: 75).

p epracované. Sem m žeme za adit nap íklad n které povídky ze sbírky P íb hy šedesáti povídká Liou-š' ia siao-šuo⣙¹⁰z poloviny 16. století.

P edpokládá se, že v tšina povídek ze t etího období byla sepsána p ímo pro Trojí slovaSan jen⠯. Tyto povídky jsou tedy na rozdíl od d ív jší produkce autorské. Vyprav p íb h se nicmén v souladu s konvencí staví do role profesionálního vyprav e, asto se obrací ke svým poslucha m- tená m, p erušuje vypráv ní, aby dodal sv j vlastní komentá , a jasn konstatuje morální ponau ení p íb hu (Idema, Haft 1997: 214 – 215). Povídka v hovorovém jazyce v tomto období prochází vývojem navzdory zachovávání konstantní manýry v napodobování orálního vypráv ní.

10Známé jako Povídky z horské sín istoty a míru( ching-pching šan-tchang chua-penఴ⢠՛), které zkompiloval Chung Pien୙ޘkolem roku 1550.

3.2 Auto i chua-pen

3.2.1 Feng Meng-lung 㟝㶼 㟝㶼 㟝㶼 㟝㶼

Mezi nejvýznamn jší spisovatele a sb ratele povídek pat il v prvé ad Feng Meng- lung 㟝㶼 (1574 – 1645). Pocházel z bohaté rodiny ze Su- ou, i p es sv j literární talent opakovan neusp l u ú ednických zkoušek. Zastával nejprve ned ležité funkce u dvora, než opustil neúsp šnou ú ednickou dráhu a za al se v novat sbírání povídek, jakož i vlastní povídkové tvorb . V posledních letech svého života, zklamán povstáním Li C'- chenga a vzestupem chinské dynastie, se angažoval v protimandžuských aktivitách.

Je autorem až do dnešní doby známé a oblíbené sbírky o sto dvaceti povídkách Trojí slova. Jednotlivé ásti sbírky obsahují každá po ty iceti povídkách a nesou názvy Staré a nové povídky,Ku- in siao-šuo⣙, vydané mezi lety 1620 a 1621 (v pozd jším vydání ozna ené jakoZ etelná slova k objasn ní sv ta,Jü-š' ming-jen н⠯), Pronikavá slova k varování sv ta, ing-š' tchung-jen ⦕⹉⠯, vydané roku 1624, a Trvalá slova k probuzení sv ta, Sing-š' cheng-jen ⿁⠯, vydané roku 1627 (Mair 2001: 599-602). Mimo povídek v hovorovém jazyce sbíral i povídky v klasickém jazyce (antologie klasických milostných p íb h Stru ný p ehled d jin cit ching-š' lej-lüe㚍᎔), lidové písn (Na melodii Kua '-erKua '-erNJ׌,Horské písn Šan-ke ॻ, sbírka jižních balad Nový náp v Tchaj-sia Tchaj-sia sin-cou㕍ϟ), anekdoty (Rozmluvy o starém a novémKu- in tchan-kaj⣶

ޱ,Pokladnice smíchuSiao-fu ᥀), rozší il románPodrobení démon , Pching Jao- uan

, p epracoval románNová kronika stát Sin lie-kuo 'ϟ(Idema, Haft 1997: 216) a psal divadelní hry (P íb h dvou hrdin Šuang siung i㔈㓳⡇). Jeho hrdinové a hrdinky zt les ují váše , která p ekra uje veškeré hranice, v etn t ch vytvo ených kulturním puritánstvím, které ve jménu slušnosti odrazuje od silných cit a zakazuje lásku mezi lidmi pocházejícími z rozdílných spole enských t íd. S d kladností, kterou nenalezneme u tradi ních ínských filozof a mravokárc , prozkoumává vztahy mezi jednotlivými postavami (Hsu 2000: 55). Zastává se p edpokladu, že ctnost není p edur ena pohlavím, spole enským postavením, ani povoláním jedince.

3.2.2 Ling Meng- chu ช ช ช ช

Po Feng Meng-lungovi, a pravd podobn inspirován práv komer ním úsp chem Trojích slov, se dalším editorem stává Ling Meng- chuช(1580 – 1644), který sestavil dvoudílnou sbírku Podivuhodné p íb hy, p i nichž lov k údivem buší do stolu, sbírka první ( chu-kche pchaj-an ing- chiٷ㢉, 1628) aPodivuhodné p íb hy, p i nichž lov k údivem buší do stolu, sbírka druhá(Er-kche pchaj-an ing- chiٷ㢉, 1633), n kdy spole n ozna ované jako Dvojí bušení (Liang pchaj ). Stejn jako je tomu v p ípad Feng Meng-lungovy sbírky, každá obsahuje po ty iceti povídkách. Narozdíl od Feng Meng- lunga, v jehož p ípad n které povídky ze sbírky Trojí slova sepsali i jiní auto i, je Ling Meng- chu pravd podobn jediným autorem všech povídek sbírky, navzdory tomu, že tém všechny zápletky jsou p evzaty z text v klasickém jazyce (Idema, Haft 1997: 216). Stejn tak, jako tomu je v p ípad Feng Meng-lungovy sbírky, Ling Meng- chuovy povídky sestávají z krátkého úvodního p íb hu následovaného propracovaným p íb hem hlavním a je k nim p ipojeno záv re né mravní ponau ení. Názvy povídek sestávají z dvojverší. Ling Meng- chuovy povídky mívají z etelné satirické vyzn ní. Propojuje je leitmotiv nevyhnutelné odplaty za skutky v b žném lidském život . Výsledek špatného konání lov ka je svým zp sobem p edvídatelný a na zlo není nahlíženo ani tak jako na h ích, jako spíše na známku hlouposti. Charakteristiky postav tak asto dostávají nádech sarkasmu. Autor balancuje na pomezí konfuciánského moralizování a zpochyb ování morálních ponau ení, ímž vzniká pro jeho povídky typická ambivalence morálního vyzn ní (Idema, Haft 1997: 217, Mair 2001:

605 – 610).

Kolem roku 1640 vznikla ze sbírek Trojí slova (obsahuje 29 povídek z této sbírky) a Dvojí bušení (11 povídek) antologie ty iceti chua-pen pod názvem Divy z minulosti i sou asnosti ( in-ku chi-kuan⟯). Za dynastie ching dosáhla velké oblíbenosti a je t eba podotknout, že drtivá v tšina p eklad chua-pen do západních jazyk vychází práv z text sebraných do této sbírky (Idema, Haft 1997: 217, Mair 2001: 610).

3.2.3 Li Jü սര սര սര սര

Na po átku dynastie ching proslul mezi autory chua-pen také Li Jü սര (1610 – 1680), editor, autor povídek a divadelních her. Jeho tvorba dosáhla nemalé popularity, mimo

jiné byl oce ovaný i pro astou volbu odvážné netradi ní tématiky spojené s erotikou a homosexualitou. Je autorem sbírek povídek Dvanáct pavilon (Š'-er lou ࡂ) a N mé zp vohry(Wu-šeng siཐạ), pro které je charakterický tivý, zábavný styl. Jeho povídky se od povídek výše p edstavených editor a autor liší p edevším odklonem od konven ní formy simulovaného orálního vyprav e a také mnohem mén astým vkládáním verš . V p ípad sbírky Dvanáct pavilon je každá z dvanácti povídek pojmenována po konkrétním pavilonu (název povídky obsahuje vždy slovolou ࡂ), ímž je vytvo en dojem vzájemné provázanosti povídek a tím i jednoty celé sbírky. Navíc je Li Jü prvním autorem chua-pen , který nedodržuje stejný po et kapitol povídek. N které mají jednu kapitolu, jiné až šest; tento rys je jednozna n odd luje od povídek sbírek Trojí slova iDvojí bušení, které nikdy nep ekro ily délku jedné kapitoly (Mair 2001: 613 – 615, Mao 1979: 33).

Li Jü stejn jako ostatní auto i chua-pen má pot ebu stav t se do pozice strážce morálky spole nosti. V morálním poselství jeho povídek ale, na rozdíl nap íklad od Feng Meng-lunga, cítíme tendenci hlásat spíše pot ebu nápravy než potrestání postav. Hlavní zápletka a jednotlivé události jsou nasm rovány tak, aby si postava uv domila své chybné iny a tená si z jejího jednání vzal ponau ení, aniž by muselo dojít k nejhoršímu. Jinak e eno, v Li Jüových povídkách mají postavy p íležitost svoje chyby napravit. Úst edním motivem v tšiny jeho povídek je láska, na rozdíl od svých p edch dc se ale soust edí p edevším na její fyzické napln ní. K tomu navíc asto zesm š uje praxi dohodnutých s atk , tematizuje nevhodnou volbu partnera a zastává se práva na svobodný výb r partnera (Mao 1979: 35).

Co zmín né t i autory spojuje, hovo íme-li o jejich životním p íb hu, je p edevším neúsp šná ú ednická kariéra. Navzdory tomu, že nepostrádali výrazný literární talent a byli úsp šní u prvního stupn zkoušek, Feng Meng-lungovi, ani Ling Meng- chuovi se nepoda ilo složit zkoušky oprav ující je k tolik žádané služb vysokých ú edník a zastávali pouze po n jakou dobu nízké posty. Li Jü se musel kv li rebeliím na p elomu dynastií vzdát cesty za posledním možným pokusem složit provin ní zkoušky a skon il v potulné herecké skupin . Tito auto i byli v tšinu svého plodného života závislí na výd lku ze své tvorby, za což byli mnoha vzd lanci ost e kritizováni. Taková díla byla také náležit poplatná své dob , mimo jiné v prezentování ur itých moralistních zásad, jejichž dokumentací m la povídka být. Jejich díla byla tvo ena v souhlasu s požadavky doby, taková, jaká cht li lidé íst a p edevším za jaká byli ochotni zaplatit. Dalším spole ným rysem byl mingský loajalismus, Feng Meng- lung se ke konci života aktivn ú astnil na tvorb protimandžuských publikací, Ling Meng-

chu umírá v boji proti povstalc m, Li Jü p inejmenším viní nepokoje na p elomu dynastií za sv j profesionální neúsp ch. Do t etice byli všichni zmi ovaní auto i logicky s ohledem k jejich tvorb zastánci a propagáto i užití hovorového jazyka paj-chua v literatu e.

4. Charakterizace postav

4.1 Jednání

V celé historii ínského fik ního narativu je popis jednání postavy nejd ležit jším a nej ast jším prvkem charakterizace postav. Pro fik ní narativ obecn platí, že od in postavy se odvíjí její charakter a vývoj. Lí ení jednorázových in evokuje spíše dynamický aspekt postavy, zobrazení obvyklé innosti pak odhaluje spíše nem nný, statický aspekt postavy (Rimmonová-Kenanová 2001: 68). Jednání literárních postav seznamuje tená e s implicitními významy, „[...] umož uje nám usuzovat na jejich morální vlastnosti, ideje, názory, postoje, city a motivace a v neposlední ad též na jejich vztah k okolí“ (Fo t 2008:

67). K odkrytí implicitních význam je ovšem také zapot ebí jistých p edpoklad . tená vychází jak ze zkušenosti b žného života, tak z jisté zkušenosti kulturní, ímž odkrývá motivace postavy, odhaluje její možné reakce a v našem p ípad usuzuje i na potencionální vývoj p íb hu. Nap íklad západní tená , který není obeznámen s ínskou kulturní tradicí, se pravd podobn nepozastaví nad inem postavy–manželky z ínského vypráv ní, která se po smrti manžela podruhé vdala. V kontextu p ísné konfuciánské morálky se nám ale z do té doby nijak negativn lad né postavy stává postava veskrze nemorální, a v podstat okamžit m žeme, obzvlášt v p ípad chua-pen , usuzovat na nevyhnutelný vývoj p íb hu k trestu a odplat . Taková postava zkrátka skon í vždy špatn , p esn ji smrtí a to bu v podob sebevraždy, jako v p ípad manželky mistra uanga v povídce „Manželská v rnost“, nebo odplatou ducha zem elého manžela i zem elé manželky, jako je tomu v povídce

„Podivuhodné setkání“. Zde je výjime n odsouzen i muž, který se znovu oženil (auto i tradi ní ínské povídky, Feng Meng-lunga nevyjímaje, co se manželské v rnosti tý e, v tšinou tíhli k požadavku vyššího morálního standartu u žen než u muž ). Sám vyprav potvrzuje nezbytnost takového rozuzlení tím, že zde vstupuje do p íb hu a p edjímá vyvrcholení d je v podob dvojité vraždy promluvou: „Cožpak m že nebe nechat bez trestu takovou v rolomnost? Vždy nejen Chan S´-chou se zle odvd il paní eng I-niang, i Liu

in-tchan zradila svého manžela, šestého ná elníka pana Fenga!“ (Novotná 1961: 111).

Dopl ujícím, avšak mnohdy d ležitým významotvorným prvkem lí ení jednání, jsou i gesta, p ípadn „ e t la“, postav ínských st edov kých povídek. Vedle univerzáln srozumitelných gest se setkáváme též s gesty, která nejsou pro západního tená e vždy pln srozumitelná. V povídce „Sk ínka s poklady“ si „Desat nka položila ru ku na elo [...]“, jak se tená dovídá díky p ekladatelov vnitrotextové vysv tlivce, „[..] na znamení vd nosti

[...]“ (Novotná 1961: 126); „㙼[...]¹¹“ (Feng Meng-lung [2008]). N která gesta však musejí být vysv tlena i ínskému tená i. Nap . v povídce „Podivuhodné setkání“ je smysl gesta postavy vysv tlen vyprav em: „[...] za chvili ku se objevil cheng a položil si prst na ústa. Jang S´-wen dob e rozum l posunk m lidí z tržiš hlavního m sta. V d l, že chen mu nazna uje, že vše je za ízeno.“ (Novotná 1961: 90). „ѱ➺ࡂĶ

೚Ӹ⣍¹²“ (Feng Meng-lung [1985]: 364).

4.2 Promluvy

Podobn jako jednání i promluvy postav odkazují k implicitním význam m, o které se tená p i interpretaci opírá. Promluvy postav v ur itých kontextech jsou považovány za ur itý druh jednání, které postavu vyd luje v i jejímu okolí a za azuje ji do ur ité pozice.

„Styl e i postavy poukazuje nejen na její spole enské za azení, ale nazna uje i n které její individuální charakteristiky“ (Rimmonová-Kenanová 2001: 64). V rozmezí typologie postav ínských chua-pen tak m žeme podle promluvy celkem snadno za adit postavu k jistému, pom rn p esn vymezenému typu. Nakolik jednozna n následující promluvy charakterizují postavu svárlivé manželky: „Jestli chceš prodávat chrastí, tak se p esta hrabat v knihách! [...]

A i kdyby ses u il do sta let, s takovou palicí, jako máš ty, by z toho stejn nic nevzešlo!

Abych se styd la za to, že jsem tvojí ženou! I malé d ti se ti jen sm jí a hanba padá i na mne!“ (Novotná 1961: 63); „Takový starý mužský a nedovede si nic vyd lat a nechá se živit svou ženou! A te si ješt p ijde, abych mu dala na šaty! Že se nestydíš!“ (Pr šek 1954: 362).

Nebo jak je v promluv vykreslena charakteristická výmluvnost dohazova ky: „Tak co, je ten pán hezký? [...] Ten je z rodiny Wu ze Šang-šanu, proslulé v celém Chuej ouském kraji. A je z nich ze všech nejbohatší. íká se mu Milioná . A vidíš, jen t jeho blahorodí uvid lo, byl tebou nadšen tak, že by byl svolný se s tebou oženit.“ (Häringová 1989: 229); „D v átko moje, mladá dívka nesmí být jako vají ko s m kkou sko ápkou. Nesmíš tu svou k ehkost p ehán t. Budeš-li se po ád takto styd t, to si hromadu st íbr ák nikdy nevyd láš.“ (Novotná 1961: 181). A pod promluvou bojovného mstitele k ivd „Ty bezectná, ni emná ubko! Místo, abys nabádala manžela k dobru, ješt ho navádíš, aby zavraždil svého dobrodince. Musím se podívat, zda máš opravdu lidské vnit nosti!“ (Pr šek 1954: 407) nebo prince ao „Nenáležím,

11Desátá dívka si položila ruku na elo.

12Za chvíli, jen co uvid l T etího syna scházet dol , ten už si pokládal prst na rty. S´-wen znal zp sob e i lidí z hlavního m sta, bylo to tedy za ízeno.

panno, k on m zhýralc m a nemáte se eho bát. ekn te mi jen, kde je váš domov a kdo vás sem zavlekl. Stala-li se tu n jaká k ivda, pak já, ao, ji napravím.“ (Pr šek 1954: 88) bychom si asi jen t žko p edstavili zjemn lého literáta nebo spanilou dívku.

V moment , kdy budeme posuzovat promluvu jako sou ást jednání postavy, je jí možno v rámci jednání za adit mezi významné prost edky p ímého p edstavení postavy. Na povahu postavy totiž vyprav nez ídka odkazuje prost ednictvím „záznamu“ její e i. U p íkladného literáta nebo vzd lané talentované dívky je vyprav em zd raz ováno hladké plynutí e i a schopnost suverénn odpov d t na všechny otázky (Jang Tiao-aj v povídce

„P átelství až z hrob“ (Häringová 1989: 29), Siao mej v povídce „Výb r ženicha“ (Häringová 1989: 100)). V povídce „Manželská v rnost“ se do teme, že neznámá žena se „[...]

rozpovídala, jako když ptá ek šveholí.“ (Häringová 1989: 75), taková promluva je jednozna n sou ástí charakterizace protagonistky-mladé dívky. V p íb hu „Dv jeptišky a prostopášník“ je e eno o jeptišce Kchung ao, že její slova byla „úlisná a pochlebná plná p íslib dalších rozkoší“ (Häringová 1989: 155), což jasn popisuje její hlavní povahové rysy jakožto záporné postavy. V povídce „Jak praotec císa z rodu ao tisíc mil doprovázel ing- niang“ vyprav uvádí, že princ „[...] vzkyp l hn vem jako hrom a vzk ikl mocným hlasem [...]“ (Pr šek 1954: 86), aby tím p ed o ima tená e vykreslil postavu udatného bojovníka.

4.3 Typické a ambivalentní postavy

Pro povídku sledovaného období je charakteristická ustálená typologie chování postav.

Typy postav ínských chua-pen se mohou zdát, obzvlášt v p ípad postav vedlejších, do jisté míry „ ernobílé“; manželky jsou bu laskavé a moudré nebo svárlivé a nevd né, soudci jsou bu osvícení a spravedliví nebo prosp chá ští a podplatitelní apod. V této souvislosti je d ležité vyzdvihnout, že se opakovan setkáváme též s výjimkami z této ustálené typologie.

Nap íklad v povídce „Záhadný obraz“ vystupuje postava ná elníka okresu Tchenga, který je prost ednictvím promluv ostatních postav lí en pozitivn , jako velice moudrý a spravedlivý soudce. P estože je v povídce obvyklým zprost edkovatelem happy-endu (spravedliv vše rozsoudí a napraví k ivdu), jedná se o postavu ambivalentní, vykazující i negativní vlastnosti, jako je ziskuchtivost. Staví se sice na stranu slabých a utiskovaných, zárove ale pomýšlí na sv j vlastní prosp ch. P ístup vyprav e k této postav p esto není nijak obzvláš kritický, íká pouze, že: „Prefekt Tcheng byl lov k, který dovedl obratn využít situace.“ (Häringová 1989: 61).

Podobnou rozporuplnost nacházíme v historicky doložené postav malí e a esejisty Tchang Jena v povídce „Svatba pro jeden úsm v“, který je podle slov vyprav e „[...]

nafoukaný, p íliš se spoléhá na své nadání a nedbá na drobné spole enské zvyklosti.“ (Novotná 1961: 148). Bakalá se podvodem vet e do p ízn pána domu zastavárny a získá místo jeho osobního tajemníka, to vše jen proto, aby si odvedl zde sloužící komornou, která se mu p ed asem zalíbila. P esto všechno vystupuje Tchang Jen v celém p íb hu jako hlavní pozitivní postava. Je vyzdvihována jeho u enost, neoby ejný talent a pe livost. Nad ne estným zp sobem, jakým bakalá dosáhl svého cíle, se vyprav kupodivu nepozastavuje.

Dalšího takového hrdinu nalezneme i v Li Jüov povídce „Pavilon letního odpo inku“.

Místní u enec touží získat ruku dívky z bohaté rodiny. Její otec s tím zpo átku není svolný.

K získání otcovy p ízn u enec, prost ednictvím informací získaných špehováním dívky pomocí teleskopu, p edstírá, že je jasnovidec, jenž byl v minulém život nesmrtelný. Pro u ence se vše dob e vyvine, vyprav em není nikterak negativn souzen, dokonce dívka, poté co jí po svatb p izná pravdu, se necítí nijak podvedená, naopak uznává, že jejich manželství bylo jist p edur eno osudem.

V povídce „Dvojnice“ vystupuje postava mladé dívky Perly. Po svatb , jak je zvykem, se p est huje k rodin svého manžela, jeho rodi e se k ní ale chovají velice hrub . Dívka se rozhodne utéct zp t k vlastním rodi m, na cest je ale oklamána proradnou ziskuchtivou dvojicí a provdána za bohá e. I p es prvotní morální zábrany se nechá pom rn snadno p esv d it a užívá si nov získané pozornosti a pohodlí: „Perla vyrostla v dobrých pom rech a nadevšechno milovala pohodlný život. Omrzelo ji nejen stále poslouchat hartusení tchána a tchýn , ale už m la po krk každodenní práce v domácnosti.“ (Häringová 1989: 222).

Vyprav se o životním úd lu dívky zprvu vyjad uje s lítostí: „[...] až dosud byla Perla stále jen u rodi , kte í si ji chránili jako oko v hlav , nikdy neslyšela zlé slovo. Ale nem la odvahu se ozvat, ml ky snášela všechnu nev li a jen potají, když o tom sta í nev d li, si vždycky ulevila plá em.“ (Häringová 1989: 219). I po jejím proh ešku v i dobrým mrav m komentuje její chování velmi shovívav : „Perla nebyla lov k schopný vzdorovat tvrdosti života, také to bylo ješt mlád , povahou dosti lehkomyslné.“ (Häringová 1989: 224). Její moráln problematické jednání od vod uje tím, že to byla to dívka lehkov rná, nep íliš prozíravá, která se ve své nerozhodnosti nechala omámit lstivými e mi.

P íklad ambivalentního hodnocení charakteru protagonisty nabízí též postava konkubíny v císa ském harému, paní Chan, v povídce „O tom, jak kožený st evíc byl jedinou stopou, která usv d ila boha Er-langa“. Na rozdíl od výše uvedených p íklad , morální ambivalence zde vyplývá z postoje vyprav e, který neusiluje o postižení morálního a

citového rozpoložení protagonistky v krizovém bodu p íb hu, a který se zam uje p edevším na detektivní zápletku povídky. Paní Chan je zmítána rozpory mezi požadavky morálky a tužbami vyv rajícími z nenapln né pot eby t lesné lásky. Zpo átku tená poci uje lítost nad svízelnou situací postavy a áste n tak omlouvá její poklesek v podob nocí strávených s

„bohem“. Když ale vyprav posléze odhaluje skute nou identitu milence, zlod je a zbab lého záletníka, který se vydával za boha Er-langa, naprosto zde postrádáme jakýkoliv pokus o zobrazení vnit ního rozpoložení paní Chan. Nevíme, jak reagovala po zjišt ní, že byla zneužita podvodníkem, po tom, co byl odhalen její morální poklesek, zda litovala popravy svého milence atd. Vyprav od této postavy v nejd ležit jším bod p íb hu zcela odhlíží, nevyužívá p íležitosti hlubší charakterizace postavy, ani neusiluje o to, aby na pozadí osobní tragédie z eteln ji vyvstaly charakterové vlastnosti postavy.

4.4 Vývoj postav

Jednání postav je d ležitým aspektem vykreslení p ípadného vývoje postavy v pr b hu d je. V ínském narativu se jedná o prvek spíše výjime ný, p i emž se setkáváme p evážn jen s vývojem postavy sm rem k polepšení. Nap íklad loupežník a vrah v povídce

„Draze zaplacený žert“ zásluhou trp livého domlouvání ženy, které zabil manžela a sám se s ní následn oženil, „[...] šel do sebe, zanechal svého nebezpe ného emesla, najal si d m a otev el si obchod se smíšeným zbožím. Ve sváte ní dny chodil do chrámu, ítal svatá písma a asto se postil.“ (Häringová 1989: 209). Lupi se v promluv k manželce posléze doznává ke svým minulým in m, lituje jich a touží po pokání v podob vykonání n jakého dobrého skutku. Jeho obrat k dobrému však není vyprav em nijak docen n a brzy po p iznání je manželkou udán a popraven.

Pon kud odlišný p ípad polepšení protagonisty nabízí povídka „Dv jeptišky a prostopášník“. Ú edník Ta- ching je lí en jako muž lehkých mrav a nepolepšitelný záletník, pro kterého neexistovalo nic jiného než zábava a smyslné prožitky, a který tímto zp sobem promrhal t etinu rodinného jm ní. Jednoho dne se ocitne v ženském klášte e, kde ho proradné jeptišky drží pro svou milostnou pot chu tak dlouho, až ú edník umírá vy erpáním a lituje svých in . „Te najednou kajícn vzpomínal na domov a ho ce plakal p i pomyšlení, že umírá daleko od svých blízkých.“ (Häringová 1989: 157).

Rozsah krátké povídky v hovorovém jazyce nedává možnému vývoji postavy pat i ný prostor. M žeme tedy íci, že v ínské dobové povídce vývoj postavy postrádáme, s výjimkou

ur itých náznak vývoje v podob nápravy negativního hrdiny, který následn lituje svých in . Je ale t eba poznamenat, že takovýto obrat nikdy nezachrání hrdinu p ed nevyhnutelným osudem, nej ast ji trestem a smrtí.

Na základ výše uvedených informací je tedy možné íci, že postavy zkoumaných povídek nejsou bezvýhradn ernobílé, nem nné postavy-typy. Naopak vykazují adu rys , které jsou charakteristické pro postavy realistického modu. Na druhou stranu je však z ejmé, že v povídkách nejde o psychologickou kresbu, nýbrž o zápletku.

4.5 Jméno

Vlastní jméno umož uje postav existenci mimo její sémantické rysy. Od chvíle, kdy je postava pojmenována, k ní m žeme odkazovat jako k ur ité množin propozic, která se aktem tení prom uje a konkretizuje. „Vlastní jména p edevším umož ují velice ekonomický zp sob odkazování v rámci jednoho narativního díla – slouží jako jednoslovné ( i víceslovné) kategorie, kterým tená v pr b hu aktu tení p i azuje jednotlivé explicitn i implicitn interpretované atributy, slouží jako konkrétní „v šák“ na vlastnosti (na rozdíl od pouhých popis , které se mohou vztahovat k r zným jednajícím subjekt m).“ (Fo t 2008: 73).

Jména postav n kdy mívají referen ní význam, vyprav jimi obzvlášt v p ípad p ezdívek odkazuje k n kterým vlastnostem postavy. Jako p íklad je možné uvést postavu Krasavi ky Wangové – Kv tinové královny (Wang Mejᆺᶽ– Chua Kchuej⃠㥰) v povídce

„Prodava oleje a kv tinová královna“, která byla proslulá svou nevídanou krásou, stále opilého Wanga Ochmelku (Wang iou- iouᆺ⾁⾁) v povídce „Jak soudce Pao, Dra í plán, rozsoudil bezpráví“ nebo anga nazývaného Buddh v u edník ( ang Fo-c'), jenž byl lov kem dobrého srdce v povídce „Jak si místokrál eng získal zásluhy lukem božského ramene“ a mnoho dalších.

Uvedení postavy jménem se zdá být pro autora chua-pen velmi d ležitým prvkem.

P estože daná vedlejší postava není pro p íb h p íliš podstatná, dokonce celý její výstup v p íb hu je v krajním p ípad omezen t eba jen na jednu v tu p ímé e i, je ve v tšin p ípad ozna ena vlastním jménem, asto i p ezdívkou i dalším p ídomkem, p i emž je ješt vysv tlen d vod tohoto pojmenování postavy i dokonce stru n vylí en skutek, p i n mž si postava jméno i p ezdívku vysloužila (zde se nabízí paralela s postupy užívanými v tradi ním dramatu, nebo p edstavení postavy p i jejím vstupu na jevišt je pro ínské divadlo charakteristické; Kalvodová 1992: 103). Dvojnásob toto platí u postav hlavních, které jsou na za átku p íb hu p edstaveny pov tšinou stru n svým povoláním i spole enským

postavením, p ípadn základní morální charakteristikou, p i emž zna ný prostor bývá v nován následnému vý tu jmen, a už se jedná o r zné kombinace jmen d tských, studentských, literátských, autorských pseudonym a nejr zn jších p ezdívek (západního tená e m že mást, když následn vyprav na postavu odkazuje r znými jmény ozna ujícími jednu a tutéž postavu). Pro p íklad uvádím postavu z povídky „Dívka bakalá “: vyprav uvádí, že se dívka jmenovala vlastním jménem Fej-o, p íjmením Wen, na škole si dala „[...]

nové jméno Šeng- ie, ímž cht la nazna it, že v ni em nez stává pozadu za vynikajícími muži, vymyslela pro sebe i literární jméno ün- ching¹³[...]“ (Häringová 1989: 297).

Vlastní jméno m že také do ur ité míry spojovat narativní sv t povídky se sv tem reálným (pop ípad s postavami obývajícími jiné narativní sv ty), a to v p ípad užití jména reáln existující postavy (nebo postavy existující v jiném narativním sv t ). Užití jmen skute ných postav je v c v chua-penech více než b žná. Uve me nap íklad filozofy uang-c' a Lao-c' v povídce „Manželská v rnost“, literáta Su Tung-pcho v povídce „Výb r ženicha“, básníka Po ü-iho v povídce „Jak tajemník chien napsal báse na v ži vlaštovek“, legendárního soudce Paoa v povídce „Dvakrát zem elá“ a jména nejr zn jších vlada z ady dalších povídek. N které z t chto historických postav i osobností jsou jen okrajov zmín ny a za azují d j spíše do jakýchsi historických sou adnic (nap . An Lu-šan ឳv povídce

„Jak se setkal Li, vévoda z chienu, v hostinci s mstitelem k ivd“, chu Wej-wangމᆺ z povídky „Manželská v rnost“ ad.), jiné vystupují jako hlavní postavy p íb hu (malí a esejista Tchang Po-chu⑽v povídce „Svatba pro jeden úsm v“, u enec, literát a vysoký ú edník chin Kuan᠕⟯v povídce „Výb r ženicha“ ad.).

Specifickým rysem chua-pen je rovn ž opakované užívání ur itých jmen pro ur ité typy postav. A koliv se zde pravd podobn nejedná o jednu postavu vyskytující se ve více narativních sv tech, postavy více i mén typologicky identické jsou asto ozna eny stejnými jmény. Postava služky v povídce „Jak soudce Pao, Dra í plán, rozsoudil bezpráví“ a „Dvakrát zem elá“ se jmenuje Jing-er ⷽ, v povídkách „Dvakrát zem elá“, „Dvojnice“ a „Prodava oleje a kv tinová královna„ zase v jen málo pozm n ných rolích vystupuje postava kuplí ky, které vyprav p isoudil b žné p íjmení Wangová ᆺ. P enos „typizovaného“ jména na více aktér je b žný u vedlejších postav, na rozdíl od p ípadu, kdy jedna a táž hlavní postava vystupuje v n kolika povídkách - narativních sv tech (nej ast ji se nap í jednotlivými povídkami setkáváme s postavou soudce Paoa). Co se tý e mén významných vedlejších

13Šeng- ie  První mezi premianty ün- ching  Talentovaný hodnostá . V tomto p ípad eský p eklad, z n hož cituji, charakteriza ní funkci jmen potla uje, nebo nep ekládá jejich význam.

postav obvykle nižšího postavení, jejich p ítomnost ve více povídkách pod jedním jménem a v tém totožné podob spíše posiluje typi nost takových postav.

4.6 Vzhled

Vn jší podoba postavy, obvykle vyjád ená p ímým popisem, je dalším d ležitým charakteriza ním prost edkem. Vymezuje postavu v i ostatním entitám v jejím okolí a pomáhá tím její identifikaci nap í vypráv ním. V popisu vzhledu postavy se uplat ují ur ité konven ní typologie (a už se jedná o konvence literární, spole enské, kulturní i um lecké), díky kterým m žeme usuzovat na obecn jší vlastnosti postavy. V ínských chua-penech jsou všichni hrdinové a bojovné typy neoby ejn vysocí, silní a rudolící, naopak skoro každá dívka je lí ena jako k ehká a štíhlá bytost b lostné pleti. Jak je to pro dobovou povídku charakteristické, drtivá v tšina popis vzhledu postav se soust e uje do básní. Ilustrativním p íkladem je nap . vn jší popis Princezny slune ních ervánk z povídky „Jak si místokrál

eng získal zásluhy Lukem božského ramene“:

ᓷᓷᆸ⪻މމڴ᫖ Pr zra ná plná tvá –

໨ࡠٲ ᔸ⁁آ kdo b l tu vypoví?

ⶪ໩ 㛽ஷ㔙ᒬẻ Obo í svinuté

㞥ྖ੣⃈⋸ў଑∐∾ jak lístek vrbový.

؂ᒭፎ¹⁴ Rty otisk t ešni ky, ple kvítk švestkových, (Feng Meng-lung [1956]: 667) mrak vlas nadechnut,

údy – sníh v záv jích.

Pakli to ibišek do vod se nedívá, jist kv t lotosu v t ni se zardívá.

14Vzhledem k volnosti existujícího p ekladu dodávám pro srovnání vlastní, doslovn jší p eklad:

Tvá líbezná jako nefrit, lí ení jemné jako švestkový kv t.

Ústa jak zdobená t ešn mi, obo í se rozvíjí jako vrbové lístky.

Ú es lehce navršený do mraku, t lo bílé jako sníh rozptýlený v trem.

Pokud to není ibišek zhlížející se ve vod , pak to jist bude lotos unášený vlnkami.

Nehyzdí ji ani zrnko prachu, jakoby se zrodila stonásobná krása.

Na oné tvá i nelpí zemský prach, je krása sama v sterých obm nách.

(Pr šek 1954: 189)

Jak upozor uje Boris Riftin ve svém lánku o vývoji popisu postav v ínské narativní literatu e, auto i t chto d l v podstat neusilovali o podání celkového obrazu postavy, naopak byl pro n charakteristický zájem o dominantní prvky fyziognomie postavy. S tímto p ístupem se setkáváme již vKnize písní (Š'- ing ⢘ ᯂ ). Zde má podobu „popisu roz le ujícího celek na ásti“ (chua- eng wej-ling te miao-sieΣ໩㔥ᒳǾ) (Riftin 2003:

281). Podobný p ístup nalézáme i v etných pasážích chua-ben , v nichž se popis postavy omezuje jen na n kolik aspekt jejího celkového zjevu. V tšinou se jedná o obo í, o i, tvá , vlasy, prsty, ple , zuby, rty, uši, ruce, nohy apod., p i emž jednotlivé ásti t la postavy bývají nej ast ji metaforicky p irovnávány bu ke zví at m nebo rostlinám, eventueln k drahým kamen m/kov m a krajinným a nebeským prvk m. Níže uvádím p íklad v podob lí ení Desat nky z povídky „Sk ínka s poklady“:

౭Ⳛ㓴⪃⹼㤃㟈 Ach, jaká byla! Líbezná, k ehká.

ᔸ᎚⺏㖁 Obo í – k ivka modravých vrch ,

ᕫн៺੣ඓ jas oka – isté podzimní vody, Ὸ⌝≫нਾζ tvá i ka – lotos, omytý rosou,

पٲొᒬ࠹᭏ rtík – t ešinka rudá.

ၶཐኄᆸ Ach, osude, ten nefrit bez kazu

⣓≬㛗⃠آ zapadl, žel, do kalu prodejnosti!

(Feng Meng-lung [2008]) (Novotná 1961: 117)

Doslovný p eklad verš ukazuje, že se p i vn jším popisu postavy, vedle užívání ustálených klišé typu mod vzdálených hor (jüan šan ching⺏㖁, ozna ení jednoho z typ nádhern tvarovaných linek obo í), rovn ž využívají p irovnání k historickým postavám, zde k proslulým kráskám minulosti:

Celi ká elegantní a nádherná, kolem ní jemná v n , k ivky obo í kreslí linku vzdálených modravých hor, o i vlahé jako pr zra né podzimní vody.

Tvá jako kv t lotosu, úplná uo Wen- ün¹⁵;

rty jako t ešn , vyrovná se Fan-su, ženin Po ü-iho¹⁶. Ubohý nefrit bez jediného kazu,

nezasloužil si upadnout do sv ta ne esti.

Popisy vzhledu mužských postav bývají obvykle mnohem skromn jší, od p edešlého vý tu se ale atributy nijak obzvláš neliší. Jako p íklad poslouží popis sta e ka – boha p dy z povídky „Jak praotec císa z rodu ao tisíc mil doprovázel ing-niang“:

ᕫ⸦㕖 O i mživá mlha, 㘷℔㕋 vlasy mrazné jíní,

ᔸآᮝ㛳 vlání vrbového chmý í obo í.

㖑Ըٲ⃠₡ Tvá z broskve kv t.

℔㖍　ю Zlatá hv zda z nebeských to síní?

ў᝭㎦¹⁷ Z vísky v horách kmet?

(Feng Meng-lung [2008]) (Pr šek 1954: 96)

N které prvky vn jšího popisu slouží jako zástupné atributy p isuzující dané postav neoby ejné schopnosti i nazna ující, že postava je p edur ena nap . pro vysoké postavení apod. I v tomto p ípad je patrná návaznost povídky v hovorovém jazyce na starší písemnictví.

15 uo Wen- ünζbyla básní kou a vyhlášenou kráskou z doby Západní Chan, která se proslavila svým vztahem k básníkovi S'-ma Siang-žuovi㟛ᔧ(179 – 117 p . n. l.). Ve spojitosti s ní bylo užíváno p irovnání obo í ke vzdáleným horám a tvá e k lotosu.

16Zp va ka Fan-su࠹᭏a tane nice Siao-man♪byly proslulé ženiny tchangského básníka Po ü-ihoᒬ

т(772–846), který v jedné ze svých básní píše, že ústa Fan-su jsou rudá jako t ešn , pas Siao-man je útlý jako vrba (Jing-tchao Fan-su kchou, jang-liou Siao-man jao.ࡠٲ࠹᭏,֗آ♪ᾟ).

17Vzhledem k volnosti existujícího p ekladu dodávám pro srovnání vlastní, doslovn jší p eklad:

O i jako hustá mlha, vlasy jako jíní,

obo í jako povlávající jehn dy vrb, obli ej má barvu broskvového kv tu.

Pokud to není nebeská zlatá hv zda, ur it je to ná elník z hor.

Již ze starých spis a mytologických pov stí se prost ednictvím vn jšího popisu dozvídáme, že nap íklad chanský císa Kao-cu 㤇 ច¹⁸ m l na levém stehn údajn sedmdesát dva znamének, i že vlada Liou Pej ¹⁹m il sedm stop a p t palc , ruce mu sahaly až po kolena a o ima si dohlédl na vlastní uši. K podobným prost edk m pat í jak z buddhismu, tak z taoismu vyp j ené odkazy na ušní lal ky sahající na ramena, což byl rys, který m l sv d it o neoby ejném lov ku, jež m l oplývat zvláštním nadáním a kterému byl p edur en velký úsp ch ²⁰ . V povídce „Jak se setkal Li, vévoda z chienu, v hostinci s mstitelem k ivd“ vystupuje postava literáta Fang Te, o kterém se dozvídáme, že „obli ej m l tverhranný, uši dlouhé, sv d ící o zvláštním nadání, mocný trup a mohutné t lo.“ (Pr šek 1954: 361). P ekladatel zde poznámku o zvláštním nadání dodává jako vysv tlení k originálu²¹ pro lepší pochopení západnímu tená i. Konotace dlouhých uší spojená s postavami jakými jsou Buddha i mistr Lao-c' zde ovšem vyznívá spíše ironicky, vzhledem k tomu, že z literáta Fang Te se vyklube nevd ný vykutálený slaboch bez vlastností, které bychom na n m mohli obdivovat, natož abychom je mohli ozna it za výjime né.

Náznak výjime nosti je sou ástí popisu postavy bakalá e Tchang Jena v povídce

„Svatba pro jeden úsm v“, u n hož vyprav n kolikrát upozor uje na fakt, že m l na levé ruce šest prst . V povídce „Jak si místokrál eng získal zásluhy lukem božského ramene“ zas výjime né schopnosti a neobvyklý p vod hlavní postavy nazna uje popis rozsáhlého tetování t la: „Už p edtím vynikal nade všechny svou mužností, vždy kdo by se mohl m it s takovým t lem celým ern tetovaným! Na levé paži t i nesmrtelní se opírali o me , na pravé p t ert chytalo draka, na prsou císa skou zást nu a na zádech drak z hor Pa vylézal z vody.“ (Pr šek 1954: 180). „’ᕭ⻒മ㤃㔄㖁῱῱

㥫́㶼ἧɜ㛗Ἱỻ㶼੣“ (Feng Meng-lung [1956]: 663).

18Vlastním jménem Liou Pang⻕, vládl v letech 202 - 195 p . n. l.

19Liou Pej(Süan-teᆳ) žil v letech 161 – 223, byl vojev dcem a pozd jší zakladatelem království Šu Chan┯⛉.

20Jak uvádí Riftin, velké uši a dlouhé ušní lal ky byly považovány za charakteristiku výjime ných osobností.

Tento vn jší znak se nap . objevuje jak v popisu „osmdesáti podob Buddhy“ (Fo- iao pa-š' ung-chaoΈ

៼), tak i u taoisty Ke Chunga (283 – 343), který popisuje Starého mistra jako muže, jenž m l uši dlouhé sedm palc (Riftin 2003: 283).

21Jmenoval se Fang Te, m l tverhranný obli ej, velké uši, velký trup a statné t lo. „[...]ፎϨ㖑

Ṣ⳯“ (Feng Meng-lung [1956]: 628).

4.7 Užívané metafory p i popisu t lesných prvk

Pro lí ení a charakterizaci postav chua-pen je typické mechanické opakování metafor a nejr zn jších p irovnání. Popisy vzhledu jsou spíše statického rázu (výjimky z tohoto pravidla uvádím níže) a nej ast ji bývají jednotlivé ásti lidského t la p irovnávány k prvk m i jev m ze sv ta p írody. Popisy ženských postav jsou v tomto sm ru pon kud propracovan jší, vyprav si dává záležet na op vování jejich krásy. Jde tu o funk ní lí ení postavy, nebo krása protagonistky hraje v mnoha p íb zích klí ovou roli, ovliv uje chování ostatních, p edevším mužských postav, které pak následn udává i sm r vývoje p íb hu.

D vod takového chování mužských protagonist je tedy t eba náležit zd vodnit práv lí ením krásy jejich ženských prot jšk .

Vlasy ženských postav bývají erné jako lak nebo hedvábí, málokdy je v jejich popisu opomenut ú es, což o postav ženy také m že leccos vypov d t, p edevším její stá í a stav.

asto jsou vyprav em zmi ovány nap . vlasy svázané do dvou pletenc (mladé náctileté dívky), protkané ervenou stuhou (mladé neprovdané dívky), v ú esu ve tvaru mraku (mladé provdané ženy) nebo v drdolu (starší vdané ženy).

Obo í protagonistek povídek se vyzna uje tenkou linkou a asto bývá p irovnáváno k modravým vrch m, jarním kopc m, m síci, duze i list m. O i jsou v naprosté v tšin p irovnávány k pr zra nosti isté, nezkalené podzimní vody. N kdy bývá pro tento ú el použito p irovnání k hv zdám. Je evidentní, že se v t chto a podobných p ípadech v podstat jedná o ustálený epiteton constans.

Podobným nem nným spojením bývají lí eny rty, které jsou pro zd razn ní jejich dominantního rysu nej ast ji p irovnávány k rudým t ešním. U zub je pak zd raz ována jejich b lost, asto p irovnáním k nefritu.

Výrazná b lost je také zd raz ována u pleti ženských protagonistek, p i emž velice asto bývá srovnávána s b lostí sn hu. Krásná tvá je spojována s krásou kv t , nej ast ji broskvových, švestkových i kv t lotosu a ibišku. Obli ej a líce jsou n kdy p irovnávány k m síci.

U kon etin je asto zd raz ována op t b lost k že srovnávaná s nefritem i sn hem, ruce bývají n žné, u nohou je op vována krása zlatých lilií, pro západního tená e p ekvapiv i n kdy pevný postoj na nich. Prsty jsou z pravidla útlé, b lostné a neoby ejn jemné.

Postavou bývá dívka-protagonistka vždy drobná, k ehká a štíhlá, a vyprav ji zpravidla p irovnává k nefritu i kv tu. Užíváno je také srovnávání s pov stnými krasavicemi, jakými byly konkubína Siang Fej

㟈

➮Ϭ

v básni, kterou cituji na stran 29, je použito p irovnání k proslulým kráskám Fan-su࠹᭏a uo Wen- ünζ).

P íklad vn jšího popisu protagonisty, jenž je sou asn významnou sou ástí celkové charakterizace, nabízí následující pasáž z povídky „Jak tajemník chien napsal báse ve V ži vlaštovek“:

„Uz el dívku, hustý mrak vlas m l bronzový nádech, oblouky o í se pnuly jako blednoucí m síc, ple svým leskem zahanbovala úb lový sníh, obli ej jako by oloupil o krásu nejkrásn jší kv tiny, pevn stála na svých lotosových nožkách, majíc kol pasu volnou šerpu.

Spat ivši Si-po, líbezn se zastyd la a obli ej jí ztemn l, rychle uchopila zlatou hlavici dve í a cht la se za n skrýt. Ani sníh, skvící se na švestkách vedle Veliké eky, nemohl se m it s nádherou její krásy.“ (Pr šek 1954: 134).

➺㔡ෲѱᒫԷఐᔸ㤃३ኍ㔙Ὸ⃠⪃㳆　⌝ঔ ᢘ֎᭏ᾟⵄ➺ᒬ᷍Ὸ㴊Ŭ　ㄙǘⳚ㔅઎ڴя㔙⯢ਃ

㛗㘪(Feng Meng-lung [2008]).

Popisy mužských postav, a skromn jší, jsou v n kterých vzhledových atributech ženským postavám podobné. I zde se objevují p irovnání tvá e k broskvovému kv tu, rukou k nefritu, i o í ke hv zdám. Také v popisech zevn jšku mužských protagonist používá vyprav spojení typu hebká ple , b lostný úsm v i sv ží rudé rty. U hrdin je zd raz ována jejich mužnost a výjime nost, zpravidla poukazem na neobvyklou výšku, mohutné t lo a výraz tvá e, u mladých literát je naopak vyzdvihována jejich jemnost a krása, práv u nich je

asto užíváno p irovnání rukou i záp stí k nefritu.

Vyprav chua-pen rovn ž užívá p i lí ení postav zví ecí atributy, s nimiž se setkáváme v popisech postav mytologických p íb h a které již odnepam ti provázejí božstva, císa e a hrdiny. Již v nejstarších ústn tradovaných mytologických podáních mnoha kultur byly sou ástí mýt zví ecí bytosti. Mnohé z nich se v pozd jší mytologii vyvíjely v bytosti lidské se zví ecími prvky. V nejstarších ínských mýtech se setkáváme s božskými bytostmi jako Fu-si ᷡ, Nü-wa , Šen-nung ឍⷡ, pro které je typické nap l lidské a nap l zví ecí t lo. Fu-si je n kdy zobrazován jako nap l drak a nap l lov k, jindy se v popisech setkáme s lí ením, které p isuzuje božské bytosti buvolí hlavu, tyg í nos a dra í ocas. Jak zd raz uje Riftin, v t chto p ípadech se nejedná o metafory. Není zde snaha vyjád it, že popisovaná bytost má nos jako tygr a t lo jako drak, nýbrž že její nos je skute n nosem tygra