Vysoká škola regionálního rozvoje a Bankovní institut - AMBIS
Katedra Ekonomie a managementu
Právní aspekty jednání valné hromady kapitálových společností
Legal aspects of the general meeting of capital companies Bakalářská práce
Autor: Karel Jančík
Ekonomika a management podniku
Vedoucí práce: JUDr. Natália Mansella, Ph.D.
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu.
Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně VŠ AMBIS a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
Poděkování
Děkuji svému vedoucímu práce JUDr. Natálii Mansella, Ph.D. za cenné rady a připomínky při konzultacích této bakalářské práce.
Zadání práce
Anotace
Bakalářská práce je zaměřena na posouzení vývoje kapitálových společností od antiky k dnešku a srovnání se současným stavem. Jádrem práce je hodnocení valné hromady jako nástroje kolektivní kontroly a řízení společnosti. Hodnocení je zaměřeno na porovnání rozhodovacích orgánů, výkonných orgánů a společníků, z hlediska regionů a historického vývoje. Jsou posuzovány akcenty a priority uspořádání valných hromad v Čechách a dalších zemích, především evropských. V novodobé historii jsou posuzovány vlivy globalizace na změny ve valných hromadách, jakož i vlivy digitálních technologií na organizaci procesů ve valných hromadách.
Klíčová slova:
Kapitálová společnost, valná hromada, historické posouzení, srovnání se současností
Annotation
The bachelor thesis is focused on assessing the development of capital companies from antiques and comparing with the current state. The core of the work is the evaluation of general meetings as a tool for collective control and management of the company. The evaluation is aimed at decision-makers, executive bodies and partners, from the point of view of regions and historical development. They are considered a priority organization of general meetings in the Czech Republic and other countries, especially European ones. In recent history, the effects of globalization on changes in general meetings are assessed, as well as the effects of digital technologies on the organization of processes in general meetings.
Key words
Obsah
Úvod ... 1
1 Kapitálové společnosti ... 2
1.1. Vymezení základních pojmů spojených s kapitálovou společností ... 2
1.2.Vymezení oblastí určených ke sběru dat ... 8
1.3. Historické ohlédnutí za vývojem ve vybraných oblastech ... 10
2 Regionální zvyklosti a vývoj kapitálových společností ... 15
2.1 Shrnutí základních poznatků a stanovení společných jmenovatelů pro porovnání ... 15
2.2. Nejvýznamnější regiony, místní zvyklosti a vývoj ... 19
2.3. Akcenty a priority ve vybraných regionech ... 26
3 Posouzení současného stavu kapitálových společností v posuzovaných oblastech ... 29
3.1. Vlivy globalizace na změny ve valných hromadách ... 29
3.2. Vlivy IT technology na změny procesů ve valných hromadách ... 32
3.3. Porovnání původních procesů s moderními kolektivními rozhodovacími procesy ... 38
3.4. Rozbor procesů, metod a modelů přetrvávajích napříč historickým vývojem ... 41
Závěr ... 43
Úvod
Potřeba sdružovat sociální nebo obchodní zájmy a následně společně rozhodovat je součástí života a obchodu odnepaměti. V raných dobách probíhala společná rozhodování intuitivně a nebyla nijak strukturovaná. Často byla ovlivněna právem silnějšího nebo toho, kdo byl rychlejší a šikovnější (s úspěchem lze pak pochybovat o tom, že se jednalo o kolektivní rozhodování). Teprve postupným vývojem, potřebou udržitelnosti obchodních vztahů a stejně tak potřebou systematičnosti a seriózních přehledných pravidel pro potenciální nově příchozí obchodní partnery docházelo k ustálení všech představitelných procedur v obchodní činnosti i řídících a rozhodovacích procesech. Jedním z nejdůležitějších, z postupně vyvinutých, postupů v oblasti řízení i rozhodování je právě valná hromada.
Valná hromada jako základní a nejdůležitější orgán kapitálových společností je složitý, ale velmi variabilně použitelný instrument, který má velký rozsah použití i modifikovatelnosti, ale zároveň i potřebu být správně nastaven a vyladěn. Čím složitější a strukturovanější je činnost organizace, tím sofistikovanější způsob jednání valné hromady lze nastavit, ale základní princip je pořád stejný. Jedná se o nejvyšší orgán společností a jedině v rámci tohoto orgánu lze vést polemiky, argumentovat, navrhovat řešení a teprve když se členové orgánu dohodnou na závěru a odsouhlasí ho, je tento právoplatný a má vliv na další fungování organizace a často též verifikuje fungování minulé.
Cílem této práce je posoudit právní aspekty jednání valných hromad kapitálových společností s ohledem na historický vývoj a regionální specifika právě proto, že valná hromada má za sebou pozoruhodný vývoj jak na časové ose, tak v různých oblastech především starého kontinentu, který byl určujícím místem moderního obchodního života od starověku. Současně je záměrem z časového hlediska posoudit, která specifika měla šanci přečkat jaké období a která fungují dodnes a z hlediska specifik jednotlivých oblastí popsat a vypozorovat jaké zvyklosti převládly, případně se rozšířily do oblastí jiných.
1 Kapitálové společnosti
1.1. Vymezení základních pojmů spojených s kapitálovou společností
Vymezení základních pojmů používaných pro účely této práce je důležité zejména proto, že výklad níže uvedených pojmů není vždy definován exaktně a unikátně jako například zákonnou formulací.
Vzhledem ke sběru dat napříč několika stovkami let, se může jednat o formulace měnící se v čase nebo měnící svou podstatu či význam. Stejně tak se může jednat o rozdíly ve významu nebo podstatě jednotlivých pojmů vzhledem k rozdílnostem pojetí, rozdílnostem zvyků a rozdílnostem posuzování různých tržních, kulturních a právních systémů. Formulace a základní pojmy použité v této práci budou tedy vysvětleny níže a pokud bychom se dále v práci dotkli stejného pojmu s rozdílným významem, bude o tom pojednáno dodatkem v textu přímo na příslušném místě, nebo formou vysvětlivek.
Právní aspekty
Právní aspekty jednání valné hromady vnímáme jako různé druhy náhledu na důsledky, které tato jednání přinášejí. Právní důsledky obecně jsou stavy, vznikající jako efekt právní činnosti (tedy činnosti souladné s právem), ať už důsledek byl zamýšlen nebo ne, případně jako efekt protiprávní činnosti, kdy jsou právní důsledky seriózními a relevantními právními stavy, ačkoliv vznikly jako dopad činnosti protiprávní, tedy činnosti, která není s právem v souladu. Dále jsou důsledky výsledkem právních či protiprávních stavů, nebo právních událostí. V kontextu této práce vnímáme právní aspekty jednání valných hromad, resp. náhledy na různé důsledky úkonů těchto orgánů jako různé druhy výkladů jedněch a těch samých právních skutečností.
Valná hromada
Valná hromada, která se dříve nazývala sbor společníků, je nejvyšší orgán obchodní korporace, nebo jiné právnické osoby, který jakožto nástroj kolektivního rozhodování provádí nejzásadnější úkony, změny a přijímá rozhodnutí, k nimž nemá statutární orgán nebo jiní smluvní zástupci, mandatáři apod., dostatečná oprávnění.
Podle odstavce 1, paragrafu 44 zákona o obchodních společnostech „Nejvyšším orgánem v osobní společnosti jsou všichni její společníci, v kapitálové společnosti valná hromada a v družstvu členská schůze. (Ústav práva a právní vědy, 2014. Právo a management) Tato práce se bude zabývat výhradně valnými hromadami kapitálových společností.
Kapitálová společnost
V sociologickém pojetí je kapitál souhrnem prostředků člověkem vytvořených, ale nespotřebovaných a použitých jako vstup do další výroby pro vytvoření dalších výnosů a zisků v budoucnu. Kromě ostatních základních druhů, kterými jsou sociální a kulturní kapitál, je právě ekonomický kapitál předmětem činnosti a základním stavebním kamenem kapitálových společností, přestože kapitálové společnosti nemusí primárně provozovat ekonomickou činnost a nutně vytvářet zisk. Obchodní společnost obecně je definována §56 obchodního zákoníku jako společnost založená za účelem podnikání. Obchodní zákoník výslovně nedefinuje které obchodní společnosti jsou osobní a které kapitálové, praxe je však rozlišuje a obecně se má za to, že mezi osobní společnosti patří veřejná obchodní společnost a komanditní společnost a mezi kapitálové pak zejména společnost s ručením omezeným a akciová společnost. Jak komanditní společnost, tak společnost s ručením omezeným nesou někdy znaky osobních společností a jsou tak někdy označovány jako společnosti smíšené.
Práce se bude dále zabývat více druhy obchodních i jiných společností, které však mají jako svůj hlavní orgán valnou hromadu.
Například ZOK – zákon o obchodních korporacích) č. 90/2012 Sb. uvádí společnosti následovně, je možné si vybrat z následujících forem podnikání:
Obchodní korporace:
a. osobní společnosti
i. veřejná obchodní společnost ii. komanditní společnost b. kapitálové společnosti
i. společnost ručením omezeným ii. akciová společnost
c. družstva
d. evropské společnosti
Společnost s ručením omezeným
Jedná se o nejčastější formu kapitálové obchodní společnosti jak v našem regionu, tak celosvětově (především Evropsky, kde má společnost s ručením svůj původ).
Společníci ukládají svůj kapitál do společnosti ve formě obchodního podílu na základě společenské smlouvy nebo zakladatelské listiny a mají právo se podílet na činnosti obchodní společnosti prostřednictvím valných hromad. Statutárním orgánem společnosti je jednatel (jednatelé) vzešlý právě z usnesení valné hromady, jakožto nejvyššího orgánu společnosti. Naprosto zásadním charakteristickým prvkem společnosti s ručením omezeným je právě ono omezené ručení za závazky společnosti, kdy společník ručí pouze do výše nesplacené vkladové povinnosti.
Naproti tomu sama společnost ručí za porušení závazků celým svým majetkem.
„Společnost s ručením omezeným řadíme do kapitálových společností, neboť obsahuje (splňuje) všechny základní rysy kapitálových společností“ Eliáš, et all., (2005). Zde lze říct, že se jedná o právnickou osobu, která má právní osobnost, to znamená, že má způsobilost k právům a povinnostem.
Evropská společnost – Societas Europaea
Evropskou společnost také řadíme ke společnostem kapitálovým. Nařízením Rady o statusu Evropské společnosti č. 2157/2001 byla vytvořena supranacionální právní forma kapitálové společnosti a to evropská společnost – Societas Europaea.
Toto nařízení je doplněno směrnicí Rady č. 2001/86/ES, kterou se doplňuje statut evropské společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců. Nařízení rady o statutu ES předpokládá, že národní zákony vyplní mezery v nařízení, které nařízení úmyslně vytváří. Česká právní úprava přijala zákon č. 627/2004 Sb. Tímto vznikla možnost operovat jen s jednou společností místo komplikovaných koncernových struktur mezi podniky v rámci Evropy. Nařízení zmocňuje národní zákonodárce k úpravě určitých specifických oblastí Societas Europaea.
Bylo ponecháno na tvůrci stanov, zda bude vedení společnosti podléhat monistickému nebo dualistickému principu vedení. Jednou z dalších výhod evropské společnosti je možnost přemístění sídla společnosti. Societas Europaea může jednoduše přemístit své sídlo do zahraničí a přitom tím není dotčena změna její právní osobnosti.
Obchodní podíl
Obchodní podíl vyjadřuje účast společníka v obchodní společnosti a práva i povinnosti z ní vyplývající. Zároveň určuje míru podílu na zisku společnosti.
Pokud není v zakladatelských nebo společenských dokumentech stanoveno jinak, lze podíl smluvně převádět na jiné osoby, obchodní podíl lze dědit a při odchodu ze společnosti má společník právo na vypořádací podíl, v případě likvidace společnosti na podíl na likvidačním zůstatku.
Akciová společnost
Druhá nejčastější forma kapitálových společností a vůbec nejčetnější forma obchodních korporací pro rozsáhlejší obchodní činnost, složitější a rozsáhlejší strukturu společníků (akcionářů) a jejich prakticky neomezené množství, závislé pouze na rozsahu emise akcií. Podle druhu nastavení orgánů a vnitřního systému akciové společnosti je tato řízena představenstvem, nebo statutárním ředitelem a kontrolována správní, nebo dozorčí radou. Akciová společnost je korporace, jejíž kapitál není složen z nehmotných obchodních podílů, ale z cenných papírů - akcií, které tento podíl vyjadřují. Vlastníci akcií, akcionáři mají právo podílet se na chodu společnosti a právo na podíl na zisku, dividendu. Většina akciových společností jsou soukromoprávní společnosti a jejich akcie mají volnou převoditelnost.
Akcie
Akcie je cenný papír vyjadřující formu a rozsah majetkového podílu, který držitel (akcionář) vložil do akciové společnosti. Podle druhu akcie má také různá práva s podílem spojená, především je oprávněn se podílet na zisku společnosti formou dividendy, je oprávněn hlasovat na valné hromadě, případně se podílet na likvidačním zůstatku. Za závazky akciové společnosti akcionář neručí s výjimkou ručení za dluhy společnosti po zrušení likvidací a to do výše podílu na likvidačním zůstatku. Akcie jsou různých typů, ale základní členění je z hlediska jejich podoby na listinné a zaknihované, základní dělení z hlediska formy je na akcie na jméno a na akcie na majitele.
Orgány akciové společnosti
Složení a fungování orgánů akciové společnosti je závislé na systému podle kterého je společnost konstituována a její orgány nastaveny. Pod tímto pojmem rozumíme jak orgány výkonné, což jsou představenstvo a statutární ředitel, tak i orgány kontrolní, což jsou v obou systémech orgány ve formě rad z řad akcionářů a ochránců jejich zájmů, v dualistickém systému dozorčí rada a v monistickém systému rada správní.
Obr.: Grafické znázornění vazeb mezi orgány, vlastní zdroj.
Dualistický systém
Tradičním v českém právu, ale i v právu kontinentálním je systém dualistický, kdy statutárním orgánem je představenstvo a kontrolním orgánem dozorčí rada.
Představenstvo řídí společnost mezi valnými hromadami, operativně rozhoduje a je odpovědné za hospodaření a vedení účetnictví společnosti. Představenstvo má obvykle tři a více členů, jmenuje a odvolává ho valná hromada, pokud není stanoveno že toto právo náleží dozorčí radě a to na libovolné funkční období.
Dozorčí rada je orgán který má za úkol především dohlížet na představenstvo a jeho činnost a má právo kontrolovat veškeré právní dokumenty, provozní záležitosti a v neposlední řadě účetnictví společnosti. Má-li akciová společnost v trvalém zaměstnaneckém vztahu více než 500 zaměstnanců, mají tito právo volit jednu třetinu dozorčí rady až do celkového, třemi dělitelného, počtu.
Monistický systém
Naopak v právu anglosaském, resp. angloamerickém je tradičně zakořeněn systém monistický, který obsahuje jako orgán výkonný statutárního ředitele, nebo jinou obdobnou statutární funkci a na pozici kontrolní správní radu.
Statutární ředitel je volen správní radou a je pověřen provozním, obchodním a hospodářským vedením společnosti, jeho funkce a oprávnění jsou obdobné a odpovídající představenstvu v dualistickém systému. Orgánem kontrolně-řídícím je správní rada a ta má za úkol kromě jmenování statutárního orgánu též jeho kontrolování. Neurčí-li stanovy jinak, měly by mít tři členy. Stejně jako u systému dualistického je valná hromada nejvyšším orgánem společnosti.
1.2.Vymezení oblastí určených ke sběru dat
Časové hledisko oblasti sběru dat netřeba přesněji specifikovat, budeme se pohybovat od starověku po dnešek a to podle aktuální potřeby v textu reagovat na jakoukoliv poznámku nebo úvahu. Vzhledem k povaze práce, tedy rešeršně komparační, je naopak potřeba oblasti určené ke sběru dat rozdělit do dvou kategorií, jednak podle formy jakou jsou informace získávány a v jaké podobě a pak také geograficky, podle místa kde se případy a události, na jejichž případech jsou informace získány, udály.
Oblasti z hlediska formy zdroje informací
Pro účely této práce jsou používány primárně veřejné zdroje informací jako jsou veřejné i vědecké knihovny, učebnice, vědecké práce, historická pojednání, archivní složky i internetové zdroje.
Oblasti z hlediska lokality nebo území
Mnohem zajímavější je označit jako zdroj poznatků místopis historických událostí ať už z doby nedávné, nebo starověké, ale s ohledem na charakter prostředí, které danou událost nebo sled událostí ovlivňovaly a formovaly. Je velmi zajímavé a podnětné s ohledem na dobové okolnosti a charakteristiku daného území sledovat jak se historie vývoje a vzniku kapitálových společností a jeho nejvyššího orgánu, valné hromady, vyvíjela.
Od prvních starověkých (na svou dobu překvapivě dokonalých) náznaků obchodu a obchodního práva z kolébky civilizace z okolí Eufratu, které se datují do období několika tisíc let před n.l., přes pozdně starověké počátky antických obchodních organizovaných entit (ještě bez solidárního ručení) z přelomu tisíciletí a na ně navazující první společnosti středověké, které provozovaly ekonomickou činnost, byť prozatím většinou bez právní subjektivity, zato už s prvkem solidárního ručení. Z hlediska územního určení se pohybujeme od Mezopotámie, přes Řecko a Řím, abychom následně pozorovali vývoj v Anglii a už v novověkých časech se navrátili na střed starého kontinentu a především Německa. Úplně na závěr historického posouzení posoudíme a porovnáme poznatky z tzv. Nového světa, který se stal výraznějším ovlivňovatelem vývoje kapitálových společností a především jejich nejvyššího orgánu valné hromady až v devatenáctém a dvacátém století.
Poslední oblastí, z hlediska geografického, pak bude vzhledem k pokročilému stadiu globalizace prakticky celý svět, protože v kapitole posouzení napříč historickým vývojem budeme porovnávat vývoj a vlivy historické z různých oblastí světa právě se současným stavem a dnes je skutečně obtížné rozlišit a oddělit hranice států, zemí, korporací a konečně i právních a obchodních systémů.
1.3. Historické ohlédnutí za vývojem ve vybraných oblastech
Pro představu o historickém vývoji obchodních společností obecně a později kapitálových zvláště, je nutné se ohlédnout a seznámit se se základními informacemi o kořenech tohoto vývoje. Už na rozhraní především zemědělsky organizovaného pozdního pravěku, kdy začala vznikat i první řemesla a ranného starověku vznikala potřeba obchodní činnost lépe organizovat, učinit je efektivnější, sdružovat obchodní i obchodně-sociální zájmy a takovýmto činnostem určovat pravidla nejen pro běžné každodenní fungování, ale především pro rozdělování investic (energetických i hmotných) a zisku.
STAROVĚK
Počátky obchodního práva můžeme nalézt již v Babylónu, u Féničanů a v dalších starověkých civilizacích. Například “cenné papíry jsou helénského původu a objevily se již v době alexandrijské. Dlužník potvrzoval bankéři svůj závazek vystavením a podepsáním dlužního listu nebo stvrzenky. Na druhé straně bankéř vydával vkladateli písemné potvrzení o vkladu“ (Liška, 1997). Především ve starověkém Římě se vyskytovala první jednotka podobná dnešnímu typu obchodní společnosti osobní, takzvaná societas, anglicky přeložená jako partnership, neboť to byla forma partnerství, stavu kdy se tímto způsobem jednotliví římští občané smluvně zavazovali nést společný podíl na nákladech i výnosech společného podnikání. Přesto societas některé prvky, později známé z anglosaského partnership, postrádaly a to zejména právní závazek jednoho partnera druhým. “Societas, společnosti, jsou smluvená spojení dvou nebo více osob k určitému majetkovému podniku. Societas rozeznávají se od spolků, korporací, tím, že nejsou právnickou osobou samostatnou, od svých členů rozdílnou, což jest právě důležito zejm. ve směru tom, že jmění společenské nepřestává býti majetkem zúčastněných společníků. Smlouva společenská byla již, v právě římském kontraktem konsensuálným, dostačovalať k platnosti pouhá neformální úmluva, kteráž jak co do předmětu společného podniku tak co do podílů, jimiž jednotlivci společníci jsou na něm zúčastněni, mohla míti obsah přerozmanitý” (J. Otto, 1905).
Dalšími entitami římského, převážně ekonomického práva byly: familia, peculium, collegium corpora. V neposlední řadě také societas publicanorum, které již tehdy vykazovaly znaky dnešních kapitálových společností jako jsou například přenositelnost a dědičnost obchodního podílu a možnost investovat pomocí podílových listin, obchodovatelných na starořímských finančních trzích. Societas publicanorum se tak stala předchůdcem budoucí akciové společnosti, colegium a corpora byly využívány nezřídka jako cechovní společenství. „Kolegia (lat.
„collegium“ nebo také „societas“), vznikala v období antiky formou smlouvy mezi určitým počtem lidí za dosažením konkrétního cíle, většinou podnikatelsko- obchodního. Skládala se alespoň ze tří lidí, měla vlastní právní subjektivitu, byla de facto právnickými osobami, a co je důležité, zřizování těchto subjektů bylo poprvé regulováno normativními akty (hovořil o nich Lex duodecim tabularum, dále různé leges, senatusconsulta – např. senatusconsultum Apronianum a constitutiones principum)“ (Smith, 1875). Výše popsaná společenství byla bez právní subjektivity, prvky právnické osoby byly v menší míře pouze u societas publicanorum, která využívala jakési zajištení entity vůči nárokům věřitelů jejích členů. Římské právo neznalo pojem právnické osoby a výraz osoba byl vnímám jen jako fyzická osoba, jednotlivec, lidská bytost. Pojem právnická osoba naplňovaly pouze římský stát a municipality, ale jejich status a nastavení fungování byly natolik specifické, že se nevyskytovaly v běžném fungování civilního práva jako subjekty (Borkovec, 2013).
STŘEDOVĚK
Ve středověku určovala směr vývoje především území, kde se starověký obchod v podobě vznikajících obchodních celků vyvíjel už stovky let a středověký vývoj tak jen přirozeně navázal. Jednou z oblastí, kde díky poměrně čilé obchodní činnosti vznikaly nové případy a situace, které jsou dnes předmětem zkoumání, byla středověká a renesanční Itálie. Zde fungující ekonomické entity, které se nazývaly campagnia, se lišily od římských societas jen tím tzv. solidárním ručením, odpovědnost za závazky tedy nesli všichni společníci nerozdílně a společně, ale stále neměly subjektivitu. Člen měl neomezenou odpovědnost za závazky z činnosti
„Počátky římského pojetí odpovědnosti za škodu, lze datovat asi okolo roku 286 př. n. l., kdy tribun lidu jménem Aquilius nechal schválit shromážděním lidu nový zákon o škodě. Mimo jiné zde bylo upraveno, že kdo bezprávně poškodí cizí věc, bude odsouzen zaplatit vlastníkovi věci tolik, kolik tato věc nejvíce stála během posledního roku. Později byla tato úprava rozvíjena zejména právem justiniánským.
Pro soukromé delikty bylo v římském právu charakteristické, že poškozenému dávaly vzniknout nároku na odčinění způsobené újmy, eventuálně nároku na soukromou pokutu” (Vítek, 2012)
Dnes bychom nazvali strukturu a fungování podobným sdružení fyzických osob. Další významější ekonomickou entitou, rozšířenou především ve středověké Anglii, byla commenda, sředověká ekomonická společnost typu partnership, ve které commendator obstarává kapitál a commendatarius řídí samotnou podnikatelskou činnost. Z podstaty výše popsané bychom v současném českém právu činnost commendy připodobnili nejvíce činnosti tiché společnosti podle § 2747 - § 2755 zák.
č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku a nebo veřejné obchodní společnosti podle
§ 95-§ 117 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích.
Před vznikem prvních zákonných norem se jako zárodek obchodního práva používala mimo jiné cechovní pravidla, definovaná a spravovaná spolky a společnostmi gilda mercatoria, tedy řemeslnými cechy, které se zabývaly ekonomickou činností na rozdíl od takzvaných gildů, spolků které měly spíš charakter církevních bratrstev u nichž hlavní smysl nebyl v činnosti ekonomické, ale spíše sociální, byť měly právo držet majetek a ten spravovat nezbytným hospodařením.
NOVOVĚK
Další rozkvět obchodního práva a obchodních společností pak následoval především v novověké Anglii a hansovním Německu. Stejně jako hansovní Německo, kde původní smysl hansy (spolek) představoval až do dvanáctého století sahající tradici spolků obchodníků (původně švédských obchodníků), kteří museli vzít do vlastních rukou ochranu svých obchodních zájmů po pádu královské moci a která v důsledku vedla ke spolkové činnosti celých měst, tak i tehdejší Anglie se přes svůj stav vzpamatovávání se z války růží a z období náboženských a politických procesů
Německo především díky rozkvětu řemesel a obchodování, Anglie však především kvůli rozkvětu mezinárodní lodní dopravy. Podobně důležitou roli, i když později, však hrály i další evropské země jako například Holandsko, Francie, Rakousko, mnohem později dokonce i Rusko (se svou vůbec první akciovou společností založenou roku 1798 a vzniklou roku 1799 pod názvem Rusko-americká společnost) a teprve v devatenáctém století se tempo modernizace a vzniku nových společností různých zemí stalo srovnatelným. Přesto už navždy zůstane průkopníkem v historii kapitálových společností moderního typu především Holandsko se svou věhlasnou Východoindickou společností, Anglie se Společností pro Východní Indii, Francie s Orientální společností a svým zákoníkem Code de Commerce roku 1807.
“Za diktatury Napoleona Bonaparta, v letech 1804-1810 byly přijaty napoleonské kodifikace (zákoníky), které se staly základem moderního francouzskéhho práva.
V roce 1807 byl přijat Code de commerce (obchodní zákoník), který byl jedním z nich” (Univerzita Karlova, Dějiny evropského kontinentálního práva, 2018).
Například v Rakousku poté vznikaly první kapitálové (akciové) společnosti až začátkem osmnáctého století, následovala první speciální úprava akciové společnosti ve všeobecném obchodním zákoníku z roku 1863, doplněna byla tzv. akciovým regulativem z roku 1899.
“První akciové společnosti vznikaly původně na koncesním principu a teprve postupně se jejich úprava přesouvala do sféry soukromého práva.“ (Švarc, 2014).
Stejně tak v oblasti společností s ručením omezeným. Historický vývoj právních předpisů Společnost s ručením omezením byla vytvořena zcela uměle zákonodárcem ve snaze vyrovnat se vyspělému a sjednocenému Německu. Politiky z Rakousko- Uherska byl přijat zákon č.58/1906 ř.z. o společnostech a ručením omezeným. Cílem bylo vytvořit společnost, která by vykazovala přednosti akciových a osobních společností (Černá, 2015). „Nejdokonalejší formu kapitálových asociací představovala společnost s ručením omezeným (s.r.o.), která vznikla na základě § 3 patentu č. 253/1852 ř. z. Jejich právním základem se poté stal zákon č. 58/1906 ř. z.“
„Společnost akciová patřila mezi oblíbené a nejrozšířenější formy kapitálových společností. Právním základem akciových společností byl spolkový patent
Ke změně akciového práva došlo zákonem č. 243/1949 Sb., který byl pouhým torzem předchozí úpravy akciové společnosti. Úprava akciové společnosti v zákonu č.
243/1949 Sb. byla nahrazena až úpravou v zákoně č. 104/1990 Sb. a ta následně úpravou v obchodním zákoníku“ (Štenglová, 2014).
V českých zemích se uvádí jako první Pražská akciová společnost paroplavební, založena až roku 1822. “V českých zemích bylo tedy možné založit společnost s ručením omezeným od roku 1906. Do doby přijetí tohoto zákona, platil v Rakousko-Uhersku pro neuherské části říše zákon č. 1/1863 ř. z., všeobecný německý obchodní zákoník. V období tzv. první republiky byl přijat recepční zákon č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého. Účinností tohoto zákona byly přebrány říšské a zemské předpisy, které platily pro české země a uherské předpisy, jež platily pro Slovensko a Podkarpatskou Rus“ (Dvořák, 2014). Na Slovensku byla akciová společnost upravena uherským obchodním a směnečným zákonem z roku 1875.“ V období tzv. první republiky byl přijat recepční zákon č.
11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého. Účinností tohoto zákona byly přebrány říšské a zemské předpisy, které platily pro české země a uherské předpisy, jež platily pro Slovensko a Podkarpatskou Rus (Štenglová, Dědič, Tomsa 2014).
2 Regionální zvyklosti a vývoj kapitálových společností
2.1 Shrnutí základních poznatků a stanovení společných jmenovatelů pro porovnání
Na základě informací z předchozích kapitol jsme se seznámili se stručným vývojem v kapitálových společnostech a jejich orgánech a můžeme tak na základě získaných informací určit, jaké prvky a parametry pozorujeme jako společné v jednotlivých oblastech. Je zajímavé, že ačkoliv ve smyslu časové osy docházelo k počátku vývoje v závislosti na vyspělosti dané oblasti a v závislosti na, z této vyspělosti vycházející, potřebě a poptávce po nových obchodních entitách. Tato rozdílnost je dána rozdílem obchodní a hospodářské úrovně jednotlivých zemí nebo oblastí. “Pro hospodářský rozvoj bylo výhodou, že země spojena byla s největší koloniální říší. Blahobyt, kterým jižní Nizozemí vynikalo ve středověku, udržoval se i v šestnáctém století. Jen středisko obchodního ruchu se změnilo. Brugy příliš těsně spjaté s upadajícím soukenictvím flanderským, pozbyly někdejšího význam. Naproti tomu přízní habsburských vladařů a příhodnou polohou povznášely se Antverpy.
Antverpy měly, čeho postrádaly španělské a portugalské přístavy: pracovitý lid.
Broušení diamantů, rafinování cukru, výroba jemného mýdla a skla, tisk knih a jiná řemesla se znamenitě rozvinula. A jako v Antverpách byl jiný lid, vládl v obchodě i jiný duch. Na novou budovu bursy antverpské r.1531 byl dán nápis: “K užitku kupců kteréhokoliv národa a jazyka” (Mendl, 1931). Zjednodušeně lze říci, že počátek potřeby a následného vývoje byl rozdílný a tempo výrazně diferenciované, ale v konečném důsledku se výsledná struktura i forma jednotlivých uskupení v čase prakticky ztotožnila. Stejně tak ve smyslu konstrukce obchodních společností nebo jejich předchůdců bez ohledu na časovou posloupnost sledujeme, že konstituce obchodních společností se postupně zformovala do v podstatě totožných forem. A sice do orgánu sdružujícího společníky a hájící jejich zájmy společně s funkcí volit a řídit výkonné orgány, což je valná hromada společníků, správní rada nebo dozorčí rada a do orgánu výkonného, tedy statutárního orgánu ať už ve formě jednatele,
Např. v Německu je “Nejvyšším správním orgánem a.s. dozorčí rada (Aufsichtsrat), která vykonává dozor nad činností představenstva. Členy dozorčí rady mohou být pouze fyzické osoby a jejich počet omezuje zákon na 21, z nichž je část volena valnou hromadou. Tato část bývá složena z nejvýznamnějších akcionářů a externích odborníků, k nimž patří např. zástupci bank, specialisté z vysokých škol, špičkoví manažeři v důchodu.
Podle zákona o spolurozhodování tvoří druhou část zástupci, které volí zaměstnanci a.s. a mohou to být jak externisté, tak zaměstnanci a.s. (Žáček, 1994).
Nadále uvádí, že dozorčí rada není orgánem výkonného řízení a rozhodování. Tím je představenstvo (Vorstand), složené z výhradně fyzických osob z řad profesionálních manažerů, kteří jsou zaměstnanci a.s. a jsou jmenování dozorčí radou. Naproti tomu francouzské a.s. naplňují význam označení Societé Anonyme jako společnosti anonymních vlastníků. V oblasti struktury a pravomocí správních orgánů zde existují 2 typy a.s. tzv. nový (německý) a starý (francouzský) typ. Správními orgány u starého typu a.s. jsou Conseil d’Administation (správní rada) a ředitel-předseda správní rady (Président Directeur Général). Správní rada plní funkci dozorčí rady, je volena valnou hromadou akcionářů na 6 let. Členové správní rady musí být akcionářem a.s., může jím být fyzická i právnická osoba, ta však musí jmenovat svého stálého zástupce. Správní rada řeší strategické otázky, ředitel – předseda správní rady zajišťuje každodenní řízení. Vedle ředitele – předsedy správní rady mohou být ve struktuře i generální a techničtí ředitelé. Poslední jmenovaní nejsou orgány a.s.
V novém (německém) typu je zastoupeno představenstvo (Directiore) a dozorčí rada (Conseil de Surveillance). Představenstvo je jmenováno dozorčí radou.
Člen nemusí být akcionářem, ale musí být fyzickou osobou. Představenstvo má nejširší jednatelské oprávnění jménem a.s., mimo záležitostí zákonem náležejících dozorčí radě a valné hromadě. Americký systém spojuje funkce dozorčí rady a představenstva do jedné tzv. rady ředitelů (Board of Directors). Včele stojí předseda – Chairman a místopředseda Vice Chairman. Ti bývají také v čele výkonného výboru (Executive Committee). Rada ředitelů je volena valnou hromadou a stojí nejvýše v hierarchii. Do její kompetence spadá strategický management. Pod ní stojí výkonný výbor, dále výbor pro řízení . Další linii struktury tvoří manažeři a ředitelé
Stejně tak pozorujeme u všech společností ve všech oblastech časových i místních potřebu, vývoj a výsledný vznik orgánů nejvyšších, valných hromad, které výše uvedené orgány řídící i kontrolní jmenují a navíc mají status nejvyšších orgánů s právem přijímat usnesení například i o tak zásadních záležitostech, jako je vznik a zánik společnosti. Za zmínku stojí vývoj v postkomunistických zemích, kde byly podniky vlastněné státem a v počátkem 90.let min. století převedené na tzv. státní a.s., kde byl jediným akcionářem stát a tudíž valné hromady neexistovaly.
Státní vlastnictví tak de facto trvalo nadále. “Členové správních orgánů nebyli ani existenčně, ani hmotně zainteresováni na prosperitě státní a.s. a postrádali potřebnou motivaci i sebedůvěru k prosazení nezbytných zásadních změn.” “Členy představenstva byli jmenováni členové vedení, tj. ředitel a jeho náměstci. Funkce ředitele byla spojována s funkcí představenstva. Tak vznikaly dva správní orgány (představenstvo a vedení), které byly prakticky totožné. Výsledkem tohoto postupu bylo propojení strategického a výkonného řízení a.s. Vzniklá dvojkolejnost řízení se odrazila v dalším negativním, ale charakteristickém rysu, jímž byl jen formální zájem o strategické řízení” (Žáček, 1994).
Jak orgány řídící, nebo orgány kontrolní, tak i orgány nejvyšší mají mimo jiné vliv na rozhodování v jakékoliv fázi. Obecně můžeme říci že rozhodovací procesy jsou o nastavení pravidel hlasování. “Volba je metoda skupinového rozhodování v demokratické společnosti, vyjádření vůle většiny” (Hwang a Lin, 1987). Na rozhodovací procesy má zásadní vliv lidská osobnost a proto se sledované cíle a zájmy mohou lišit a to do různé míry, právě podle individuálních potřeb a dokonce mohou být částečně konfliktní. Pokud v organizaci chybí společný cíl, je větší nebezpečí nečinnosti až ochromení rozhodovacích procesů. Oproti tomu však různost názorů, diskuze, konfrontace a zpochybňování pomáhá v proaktivnějším hledání odpovědí na procesní otázky a nalézání těch nejlepších řešení. “Ke skupinovému myšlení dochází z mnoha důvodů, ale hlavně proto, že soudržná skupina vyvíjí tlak na své členy a nutí je přizpůsobit se názoru většiny. Takový tlak může přicházet přímo od vůdce nebo může být důsledkem interakcí ve skupině. Soudržnost skupiny vytváří iluzi, že skupina je jednotná v názorech a že její názory jsou správné. Protože
V právnických osobách se často setkáváme s rozhodováním kolektivním, s rozhodováním, na kterém se podílí skupina lidí. Stále je však třeba mít na mysli, že skupina sama o sobě nemyslí, a tedy v pravém slova smyslu ani nerozhoduje – rozhodují pouze jednotlivci, kteří ji tvoří “ (Holubcová, 2010). Pokud je tedy jednomyslnost problematická, nabízí se otázka, jaké jiné hlasovací pravidlo zvolit.
Zřejmě nejčastěji je podle práva určité rozhodnutí platně přijato, pokud je přijato prostou většinou. Pravidlo prosté většiny ovšem nedokáže zaručit, že budou přijímána jen rozhodnutí, která budou paretovskými zlepšeními.
Na to reaguje teorie veřejné volby závěrem, že nejefektivnější je rozhodování takovou většinou, při které výsledné rozhodnutí vykazuje nejnižší součet vyjednávacích nákladů a nákladů, které nesou ti, kdo s rozhodnutím nesouhlasí. Podívejme se ještě znovu na pravidlo prosté většiny, protože jde o zdaleka nejčastější způsob kolektivního rozhodování. Pokud například volíme člena akademického senátu ze dvou kandidátů a vítězem se má stát ten, kdo dosáhne víc než 50% hlasů, porušujeme kritérium paretovské efektivnosti, protože pozice příznivců jednoho z kandidátů se zhorší (prohrou klesne jejich celkový užitek). Ani kaldor-hicksovká efektivnost není při aplikaci pravidla prosté většiny zaručena, vyjma případu, kdy se rozhoduje mezi dvěma variantami (Hwang a Lin, 1987). S ohledem na výše uvedené, budeme se nadále pro účely porovnání věnovat především těmto společným jmenovatelům:
Společníci a procesy získávání podílů ve společnostech, Výkonné (řídící) orgány kapitálových společností, kontrolní orgány kapitálových společností, valná hromada, modernizace komunikačních a procesních nástrojů především díky rozvoji IT technologií. Vliv globalizace na mezinárodní držení obchodních podílů.
2.2. Nejvýznamnější regiony, místní zvyklosti a vývoj
V předchozích kapitolách jsme vydefinovali nejdůležitější oblasti a státní útvary, na jejichž územích docházelo v počátcích vývoje kapitálových společností a jejich raných struktur k nejzásadnějším událostem a posunům. Nejstarší společnost akciová moderního typu tak jak ji známe dnes byla založena v Holandsku roku 1602 a první společnost s ručením omezeným v Německu, roku 1892. Tyto dvě země jsou nejdůležitější v počátcích i dalším vývoji kapitálových společností lze na nich demonstrovat drobné i zásadní odlišnosti, nebo naopak drobné či zásadní podobnosti.
Holandsko
Nejznámější a první vzniklá akciová společnost na světě založená roku 1602 byla výsledkem předchozího fungování drobnějších podobných společností v regionu, které všechny obchodovaly s Indií a financovaly si především nákladní lodní plavby (jako největší nákladovou položku) samostatně a samy. „Nizozemskému protipólu anglické Východoindické společnosti, společnosti s názvem Vereenigde Oost- Indische Compagnie (VOC), byla udělena charta dne 20. března 1602.
Tato nizozemská východoindická společnost se střetávala s anglickou Východoindickou společností, a to jak obchodně, tak i mocensky“ (Borkovec, 2013).
Jejich spojením a veřejnou nabídkou na koupi akcií učiněnou všem rezidentům tehdejší Holandské republiky bylo umožněno financovat obří, náročné a spojené plavby. Paradoxně přesto že se jedná o kolébku akciových společností, dnes je Holandsko považováno za zemi s ne zcela dostatečnou ochranou akcionáře. Dokonce se uvádí, že nizozemské společnosti práva svých akcionářů aktivně omezují. Také účast akcionářů na valných hromadách je poměrně nízká, kolem třiceti procent.
Nezodpovězenou otázkou je, zda je to příčinou nebo důsledkem omezování akcionářských práv (Roosenboom, 2004).
Německo
Německo je naopak oblastí, kde vznikla první společnost s ručením omezeným a kde se začala vyvíjet právní praxe v tomto oboru, země se stala inspirací pro ostatní a některé zákony přečkaly desítky roků existence.
„Počátky společnosti s ručením omezeným se začaly rozvíjet v Německu. Poprvé byla upravena německým zákonem z 29. dubna 1892, který konstruoval Gesellschaftmitbeschränkter Haftung známou pod zkratkou GmbH. Zákon byl několikrát novelizován. V roce 1980 bylo umožněno zákonem za 4. července zakládání společností s jedním společníkem, ale původní zákon z roku 1892 dodnes platí“ (Pelikánová, Černá 2006).
Jedním z nejzákladnějších prvků německého obchodního práva týkajícího se obchodních korporací je z hlediska rozptýlenosti vlastnictví poměrně velká koncentrace, tedy úzká rozptýlenost, tedy méně větších investorů a z hlediska skladby investorů jak historicky, tak převládajíc i v dalších letech poměrně značná zastoupenost státu v obou nejhlavnějších typech obchodních korporací.
„Jsou jimi společnost s ručením omezeným (německy Gesellschaft mit beschränkter Haftung, dále jen „GmbH“) a akciová společnost (německy Aktiengesellschaft), jakož i nadace. Společným znakem všech společností podle německého práva je smluvní sloučení osob s vkladovou povinností, sledujících společný cíl. Německý právní řád zná ještě tichou společnost (německy stille Gesellschaft) a pak smíšenou formu GmbH & Co.KG nebo GmbH & Co.OHG. Tyto formy existují jenom v německém právním řádu na rozdíl od českého. V německém právu bych dále popsala rozdíl, který spočívá v tom, že korporace jsou právnickými osobami a osobní společnosti nejsou, nýbrž mají jen určitou právní subjektivitu“ (Szabóová, 2010). Přístup německého práva k obchodním korporacím a tím i k společníkům, akcionářům a jejich zákonným instrumentům ovlivňující chod společností je obecně velmi precizní, respektující práva investorů (všech výše uvedených forem) a vykazující poměrně malou rozptýlenost (Borkovec, 2013).
Anglie
V případě Anglie vnímáme jako nejvýraznější především historické specifikum to, že již v počátcích vývoje akciových společností byl dodržován princip rozptýleného vlastnictví, účel získat co možná největší množství kapitálu s širokých veřejných zdrojů a koncentrace kapitálu byla v porovnání s ostatními zeměmi minimální. Určitou záštitu a podporu státu alespoň v podobě zákonných regulací a pravidel na kterou jsme dnes nejen zvyklí, ale je nezbytně nutná, dokonce zákonodárné orgány postupně a dodatečně doplňovaly do právního systému. „Většina akciových společností v osmnáctém a na počátku devatenáctého století neměla žádné korporační právní postavení, které jim poskytuje stát. Akciová společnost oficiálně vznikla v Anglii poté, co parlament schválil akty o akciových společnostech z roku 1844 a 1856 a zákon o společnostech z roku 1862“ (Philip, 2016). Dalším zajímavým dokladem snahy o zachování rozptýleného vlastnictví jsou dokonce častá opatření za účelem zachování tohoto principu. „Politické snahy o udržení rozptýlené akcionářské struktury zesílily v období po roce 1688, kdy anglická, později britská, politická reprezentace vycházela udržováním rozptýlené akcionářské struktury vstříc požadavkům veřejnosti, která v investicích do akciových společností viděla klíč k rychlému a bezpracnému zbohatnutí. K tomuto zesílení politické aktivity zřejmě přispělo i ovládnutí managementu East India Company Josiahem Childem v roce 1682 prostřednictvím koncentrace vlastnictví akcií.
Ve snaze udržet rozptýlené vlastnictví, respektive zabránit jeho koncentraci, byl počet akcií, které bylo možné upsat v jednotlivých společnostech, limitován“
(Borkovec 2013). „V East India Company v roce 1694 byla výše úpisu jedné osoby limitována částkou £ 10 000. Stejně tak byl limitován úpis akcií v Bank of England v roce 1694, a to na akcie v nominální hodnotě £ 10 000, a zároveň bylo ustanoveno, že (v dalším období) jedna osoba může držet akcie v maximální nominální hodnotě £ 20 000“ (Scott, 1911). Obecně tak lze říci, že Anglie historicky i průběžně respektovala maximální prostor pro potřeby trhu, chránila princip rozptýleného vlastnictví a dokonce bránila snahám o koncentraci a s regulemi přicházela vždy až poté, kdy ty nejdůležitější principy začaly spontánně fungovat.
Ostatní země
Z ostatních zemí které nebyly na poli vznikajících kapitálových společností a jejich orgánů úplnými lídry je třeba zmínit především Francii, Rakousko a spíše pro zajímavost USA a Rusko. Tyto země měli podíl na vývoji zvyklostí a z nich vycházejících nově stanovených norem a pravidel především v pozdější době. „Úplné oddělení majetku a závazků korporace (právnické osoby) od majetku a závazků jejích členů bylo i logickým vyústěním historického vývoje v rámci zvykového práva.
Teprve až zákony přijímané mnohem později, v 19. století, umožňovaly vznik společností s neomezeným ručením – charta tak mohla být udělena ve Spojeném království i společnostem, ve kterých bylo širší ručení společníků, avšak tohoto institutu nebylo patrně využíváno“ (McCulloh, 1836). „Podobně ve Francii a Rakousku byla právem přiznána subjektivita ekonomickým entitám typu komanditní společnosti a partnership „(Malý, 2010).
Francie
Francie se tradičně projevuje jako spíše levicově orientované prostředí, kdy jisté kulturní bariéry brání v podobných procesech, které běžně vidíme v Německu a Anglii, navíc je typickým představitelem takzvaného státního modelu „Empirické poznatky však ukázaly, že ochranu zájmů těchto skupin lze nejlépe realizovat mimo oblast obchodního práva – v oblasti pracovního práva, ochrany spotřebitelů prostřednictvím občanského práva, ochrany hospodářské soutěže, atd.“ (Hansman, 2001). Kromě ryze praktických a procesních vývojových postupů, kdy na základě poznatků a potřeb reagovalo francouzské právo na potřeby trhu se Francie nezapsala žádným zásadním prvkem, který by se dal nazvat regionální zvyklostí jakožto termínu pro účely této práce. „Zákonodárné změny francouzského práva obchodních společností reagují na uvedené nevýhody, nové formy společnosti se týkaly postupně především odpovědnosti členů orgánů včetně zavedení trestní odpovědnosti jednatelů a jejich občanskoprávní odpovědnosti při úpadku společnosti, dále bylo upraveno zrušení společnosti v případě, že ztratila více než ¾ základního kapitálu, povinnost zveřejňovat údaje o společnostech, neplatnost společnost a promlčení.
Orientaci zákonodárných změn ovlivnili také praktické potřeby. Ukázalo se, že třetí osoby (zejména banky) požadují osobní závazek jednatele vedle závazku společnosti (ručení), čímž se společnosti s ručním omezeným začaly přibližovat společnosti komanditní a výhody omezeného ručení se postupně ztrácely“
(Pelikánová, Černá 2006).
Rakousko
Na území Rakouska a předtím Rakouska-Uherska jsme podobně jako v případě Francie nezaznamenali nějakou zásadnější stopu v dějinách kapitálových společností, Rakousko bylo vždy spíše inspirováno procesy a zákony, které se vyvíjely v sousedství a také vždy přes své imperiální ambice současně naráželo na nelibost námořních mocností vůči těmto rakouským ambicím. „Odpor západních námořních mocností byl patrně jedním z hlavních důvodů, proč se konkrétní kroky směřující ke vzniku obchodní společnosti vybavené chartou uskutečnily až v roce 1721“ (Vlnas, 2001).
USA
Spojené státy se tradičně projevují až ortodoxní snahou o hyperdemokracii a transparentnost za každou cenu, jak je koneckonců celý svět zvyklý i v jiných oblastech a přestože jim nelze upřít mnoho velice moderních prvků ve vývoji kapitálových společností a jejich orgánů, jedním z nejvýraznějším počinů je zavedení principu say on pay, práva akcionářů ovlivňovat a vyjadřovat se k odměnám manažerů. „Legisvakanční lhůta příslušných ustanovení Dodd-Frank Act týkajících se principu „say on pay“ půl roku, tedy ustanovení o „say on pay“ se stalo účinným 21.
ledna 2011. Od tohoto data na valné hromady akcionářů amerických společností dopadly povinnosti s tímto principem spojenými. U menších veřejných akciových společností se ustanovení o „say on pay“ stalo účinnými až v lednu 2013“ (Thomas, 2012).
Na závěr je možné zmínit například Rusko, kde s velkým časovým odstupem od ostatních zemí vznikla první akciová společnost roku 1799 (Gibson, 2010), ale kromě toho nespatřujeme nic co bychom nazvali ruskou regionální zvyklostí.
Stejně tak ostatní země nepřinesly nic zásadně nového. „Například v Portugalsku byla forma kapitálových společností zavedena až zákonem z 11. dubna 1901, v Maďarsku a Francii zákonem z roku 1925, v Maroku se tak stalo zákonem z 1. září 1926, v Lucembursku zákonem z 18. září 1933, v Belgii zákonem z 9.
července 1935, v Itálii je upravil občanský zákonní z roku 1942 v čl. 2472 až 2472, Španělsko ji upravilo zákonem z 17. července 1953 nahrazeným zákonem z 25.
července 1989, Řecko zákonem z 9. až 16. dubna 1955, Libanon dekretem-zákonem z 10. 8. 1967, Nizozemsko zákonem z 1. července 1971. Ve Švýcarsku je upravena obligačním kodexem z 30. března 1911 v čl.. 772 až 827. Velká Británie nezná sice formu společnosti s ručením omezeným ve stejném pojetí, avšak „priváte compenies“
(malé akciové společnosti) plní obdobnou funkci“ (Pelikánová, Černá 2006).
Česko
Pro úplnost je třeba dodat, že i na českém území se zákony a faktické fungování kapitálových společností vyvíjely, ale vývoj prakticky kopíroval rakousko- uherské prostředí a normy, které zase byly založeny na odvození německých zákonů a po vzniku Československa byly teprve postupně nahrazovány následnými normami nového státu. „Na českém a moravském území byla přijata právní úprava společnosti s ručením omezeným rakouským zákonem č. 58/1906, tento zákon vycházel z německého zákona roku 1892. Zákonem č. 11/1918 Sb. z 28. října 1918, o zřízení samostatného československého státu, byla zachována platnost rakouské úpravy a působnost tohoto zákona byla poté rozšířena i na Slovensko zákonem č. 271/1920 Sb.“ Pelikánová, Černá (2006). „Roku 1950 byl rakouský zákon o obchodních společnostech zrušen v důsledku nástupu totalitního komunistického režimu.
Při obnovení demokracie v České republice, byl hospodářský zákoník novelizován zákonem č. 13/1990 Sb., který změnil hospodářský zákoník na prozatímní obchodní zákoník, který se stal účinným 01. 05. 1991 a obsahoval vymezení společnosti s ručením omezeným. Zákonem č. 513/1991 Sb. byl zrušen celý hospodářský zákoník a nahrazen obchodním zákoníkem, ve kterém byly jasně vymezeny obchodní společnosti“ (Pelikánová, Černá 2006).
Před zásadními změnami z let 1918 kdy byla ponechána v platnosti, ale rozšířena úprava německého zákona z roku 1892 a později z roku 1950 po nástupu totalitního režimu probíhaly všechny procesy v zakládání, řízení a kontrolování obchodních společností, včetně fungování valných hromad výhradně podle starého rakouského (respektive implementovaného německého) zákona. Tímto způsobem byly založeny i historicky nejstarší podniky u nás, a sice roku 1792 založená C.k.
privilegovaná rafinerie cukru ve Zbraslavi u Prahy a další jako například Plavecký ústav v Praze na Vltavě (1812) a Pražská akciová společnost paroplavební (1822).
2.3. Akcenty a priority ve vybraných regionech
Na základě stručného výtahu z předchozích kapitol si můžeme udělat představu o zásadních otázkách které byly a jsou předmětem fungování kapitálových společností v jednotlivých regionech. Přestože se v rámci zpracovávání dat pro účely této práce pohybujeme napříč různými vývojovými fázemi i napříč různými geografickými oblastmi, kromě drobných specifik způsobených rozdílným tempem vývoje a rozdílností trhu, zaznamenáváme především společné prvky priorit, které akcentují různou formou a pomocí různých nástorjů prakticky ty samé fundamenty.
Nejzásadnější jak hlediska historického, tak přetrvávajícího je rozptýlené vlastnictví, které je základním prvkem kapitálových společností.
Rozptýlené vlastnictví představuje fenomén, který pokud funguje, má mnoho dopadů na správně a zdravě fungující tržní prostředí. Přestože důvody pro růst velikosti kapitálových společností a dalších ekonomických entit jsou evidentní, například zvyšování ekonomického růstu, vyšší odolnost a konkurenceschopnost společnosti, obecný zájem investorů investovat prostředky do silné a stabilní společnosti, je zároveň důvod i k opačnému postupu, tedy k bránění růstu ekonomické entity. V situaci kdy společnost pro zájem investorů sílí a akcionáři mají možnost přednostně společnost rozšiřovat a tím i ovládat, vzniká riziko nerovnováhy na trhu v podobě nerovné soutěže, nebo dokonce monopolu. Právě ochrana konkurence a obrana proti vzniku monopolu jsou nejzásadnějšími důvody proč bránit nekontrolovanému růstu společností a tím prakticky chránit základní principy rozptýleného vlastnictví.
A právě snaha akcionářů prostřednictvím svého hlavního nástroje, tedy valné hromady ovlivňovat obchodně-hospodářskou situaci ve prospěch koncentrace moci a vlastnictví je jedna z nejzákladnějších priorit napříč časem i lokalitami. „Zda se ekonomická entita může od určité velikosti stát hrozbou pro ekonomiku či překážkou ekonomického rozvoje. Z výše uvedeného vyplývá, že existuje ekonomické opodstatnění pro existenci velkých společností. Existují tedy i důvody proti této existenci, respektive důvody pro bránění zvětšování existujících ekonomických subjektů či entit?
Nejvýznamnějším důvodem omezování růstu ekonomických subjektů je ochrana konkurence nebo dokonce zamezení vzniku monopolu“ (Borkovec, 2013).
Omezené a neomezené ručení jako jeden z nejzásadnějších parametrů nedomyslitelně spjatých s účastí v kapitálových společnostech. Tedy způsob a rozsah ručení. Přes počátky vývoje prvních kapitálových společností ve kterých bylo ručení prakticky neomezené, přes první kapitálové společnosti moderního typu v devatenáctém století až po dnešek je snaha oddělit osobní ručení společníků od majetku společnosti zřejmá. „Omezení majetkového rizika akcionářů bylo výsledkem až dalšího historického vývoje. První akcie na majitele, s nimiž už nebylo spojeno ručení společníků za závazky společnosti, byly emitovány až v 18. století ve Francii. Do střední Evropy akciové společnosti pronikly zhruba o sto let později. V podunajské monarchii byla mezi prvními Wiener orientalische Compagnie, založená roku 1719. V Čechách se první společnost v této právní formě objevuje v roce 1724;
byla založena za značné kapitálové účasti české šlechty a podnikala v hedvábnickém průmyslu.Jako další se často připomíná Pražská paroplavební společnost založená roku 1822.“ (zdroj: Humanart) Již Ulpianus kdysi řekl, že „dluhuje-li se co pospolitosti, nedluhuje se to jednotlivcům, dluhuje-li co pospolitost, nedluhují to jednotlivci“ (Beran, 2012).
Vliv akcionářů, neboli práva a povinnosti investorů v kapitálových společnostech jsou dalším akcentem který má své pevné místo v základních prioritách.
Povinnosti akcionářů (resp. Společníků) většinou upravuje zákon a je zde mnoho prostoru ve vnitřních ustanoveních stanov či společenských smluv, nicméně větší pozornost je tradičně věnována akcionářským právům, tedy všem kategoriím kterými jsou nemajetková (právo na řízení společnosti), majetková (právo na podíl na zisku, právo na likvidačním zůstatku, právo převést akcie, právo požadovat nucený přechod účastnických cenných papírů) a v neposlední řadě práva kvalifikovaných akcionářů (právo žádat o svolání valné hromady, právo žádat o zařazení záležitosti na pořad valné hromady, právo požádat o přezkoumání výkonu působnosti představenstva, právo žádat o přezkoumání zprávy o vztazích, právo podat akcionářskou žalobu) (Růžička, 2000).
Další poměrně důležitým a akcentovaným parametrem je odměňování managementu, rozdílné ve společnostech s jediným akcionářem, kde problematika doměňování manažerů prakticky neexistuje, protože principál a agent jsou jedna a ta samá fyzická osoba, případně zmocněnec. Ve společnostech kde je více akcionářů, ale jedná se o koncentrované vlastnictví již problematika odměňování manažerů existuje, ale jen v určité míře, neboť jen v omezené míře se projevuje i případný rozpor mezi ekonomickými zájmy akcionářů a manažerů. Problém s odměňováním manažerů vzniká skutečně až ve společnostech s rozptýleným vlastnictvím, což jsou typickými společnostmi kde je řízení odděleno od vlastnictví. Zde je nejúčinnějším nástrojem již výše zmíněný princip say on pay.
Politické vlivy a kulturní bariéry jsou dalšími faktorem které napříč regiony a napříč také zaměřením kapitálových společností jejich představitelé řeší a snaží se řídit, byť to nejsou faktory jejichž ovlivnění se dá plánovat a kontrolovat.
3 Posouzení současného stavu kapitálových společností v posuzovaných oblastech
3.1. Vlivy globalizace na změny ve valných hromadách
Technologický pokrok umožnil zkrácení vzdáleností mezi lidmi, firmami i jednotlivými státy, především po stránce dopravy zboží i osob a zvláště v poslední době nebývalým rozvojem informačních technologií. Ve společnosti dochází k přesunu kapitálu z jedné části zeměkoule na druhou, za účelem zvýšení konkurenceschopnosti ať už využitím levnější pracovní síly, přírodních zdrojů, nebo technologické zdatnosti. Od sousedských, bilaterárních vztahů se postupně veškeré, nejen obchodní, kontakty stávaly multilaterárními až celosvětovými, tedy globálními.
Globalizaci proto chápeme jako proces, při kterém dochází k postupnému sbližování lidí a národů na všech úrovních, tedy od ekonomiky a obchodu až po kulturu (Mikoláš et.al., 2016) sděluje, že: „Ekonomové uvádí jako čtyři hlavní aspekty globalizace mezinárodní obchod, pohyb investic a kapitálu, migraci osob a šíření znalostí.“Globalizací nevzniká jen velký celosvětový trh, který pomáhá zvyšovat životní úroveň lidstva jako celku, ale zároveň globální společnost, ve které se mísí kultura, náboženství a způsob života jednotlivých národních celků Nývltová, Režňáková (2007). Spolu se šířením ekonomických, technologických vymožeností rostou i tendence v prosazování kulturních a náboženských standardů či tradic po světě.
Udržitelnost a širší koncept- sociální odpovědnost znamená změnu v duchu správy věcí veřejných, která podporuje tzv. „de facto“ konvergence mezi různými systémy správy a řízení společností, které existují po celém světě Salvioni, Gennari (2016). Konvergence mezi liberálními a rigidními extrémními společenskými systémy se prosazuje obtížně, je–li vůbec možná. Mnohé země jakékoliv (nejen kulturní) vměšování chápou jako hrozbu. To ve svém důsledku vyúsťuje v konflikty a nestabilitu v některých regionech. (Castells, 1999) poněkud „natvrdo“ říká:“Stručně řečeno, globalizace je nová historická realita - jednoduše ta, kterou vynalezla neoliberální ideologie a to přesvědčit občany, aby se vzdali trhům“.
Jelikož samotný technologický rozvoj pro globalizaci nepostačuje, musí se souběžně také rozvíjet politická a kulturní vyspělost států a národů. Bez ní bychom se nebavili o procesu globalizace, ale maximálně o procesu internacionalizace, který reprezentuje pouze hospodářskou a ekonomickou spolupráci v celosvětovém měřítku.
Zároveň, s rostoucí náročností nově vznikajících statků a služeb, vycházejících z expanze komunikačních technologií roste tlak na specializaci jednotlivých ekonomik.
Vzájemná závislost jednotlivých ekonomik v době ekonomické konjunktury vyhovuje, ale výrazné problémy v jedné z velkých ekonomik se mohou velice rychle přenést do ekonomiky globální, což může vyústit v globální krize. Krize nemusí zdaleka být jen finanční nebo hospodářské, ale zvláště v poslední době světové krize probíhají i v oblasti environmentální a sociální. Je otázka do jaké míry jsou výsledkem špatné funkce ekonomického (finančního) globálního systému.
Liberalizace globálního kapitálu způsobuje vznik mnoha nadnárodních společností a globálních oligopolů. Jejich existence znamená významný faktor efektivní alokace zdrojů v globálním měřítku prostřednictvím sítě poboček.
Ty umožňují přístup k výrobním faktorům v jiných zemích a jsou významnými faktory konkurenčního boje (znalosti, dovednosti, organizační postupy a inovace apod.) Jiránková (2009). Moderní technologie umožnily i nárůst spekulací na kapitálových, respektive na finančních trzích. Za největší spekulanty na kapitálových trzích jsou dnes považovány hedgeové fondy. Nárazy spekulativních vln na kapitálových trzích způsobují jejich nestabilitu a snižují jejich schopnost efektivně alokovat kapitál. Spekulativní kapitál nemusí mít vždy zhoubné účinky, avšak některé zdroje uvádějí, že až 98% pohybů na kapitálových trzích má spekulativní charakter Broulík (2011). Soustředění moci by mohlo dále ohrozit sociální a politickou stabilitu a vytvářet ještě více rozdílů. Včasné kroky vlád a korporací jsou nezbytné k tomu aby čelily mnohonásobným negativním dopadům technologických změn Arogyaswamy, Hunter (2019)
Globální mezinárodní obchod, kapitálové trhy a takřka celá světová ekonomika pomáhají zvyšovat životní úroveň všech států, které se do procesu globalizace efektivně zapojí. Technologická změna (dopravy, telekomunikací, energetickou a materiálovou úsporností…) pomáhá eliminovat tradiční ekonomické
