Hlavní práce72416_kocj04.pdf, 588.9 kB Stáhnout

(1)

V YSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V P RAZE Fakulta financí a účetnictví

Katedra didaktiky ekonomických předmětů

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

2021 Josef Kočka

(2)

V YSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V P RAZE Fakulta financí a účetnictví

Katedra didaktiky ekonomických předmětů Studijní obor: Vzdělávání v ekonomických předmětech

Metodika pro učitele v ekonomickém

vzdělávání se zaměření na studenty se sociální fobií

Autor bakalářské práce: Josef Kočka

Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Tereza Vacínová, PhD.

Rok obhajoby: 2021

(3)

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Metodika pro učitele v ekonomickém vzdělávání se zaměřením na studenty se sociální fobií“ vypracoval samostatně a veškerou použitou literaturu a další prameny jsem řádně označil a uvedl v přiloženém seznamu.

V ………. dne ……….

...

(4)

Poděkování

Rád bych touto cestou poděkoval PhDr. Tereze Vacínové, PhD. za odborný a profesionální dohled, vstřícnost, nápomocnost, trpělivost, motivaci a cenné rady, které mi dopomohly ke zpracování a dokončení bakalářské práce. Velké poděkování patří také mé rodině a blízkým za nekončící motivaci, podporu a velký přísun sladkostí.

(5)

(6)

Abstrakt

Bakalářská práce se zabývá sestavením metodiky pro učitele v ekonomickém vzdělávání se zaměřením na studenty se sociální fobií. Teoretická část je určena na vymezení termínu osobnost z pohledu psychologie, její možné poruchy a charakterizuje sociální fobii. Praktická část je zaměřena na sestavení metodiky pro učitele, jak pracovat se studenty trpící sociální fobií, a to na základě zpracovaných a vyhodnocených kazuistik.

Klíčová slova: osobnost, porucha osobnosti, sociální fobie, strach, úzkost, léčba.

Abstract

The Bachelor thesis deals with compiling a methodology for teachers in economic education with a focus on students with social phobia. The theoretical part is intended to define the term personality from the point of view of psychology, its possible disorder and characterizes social phobia. The practical part is aimed at compiling a methodology for teachers on how to work with students suffering from social phobia, based on processed and evaluated case reports.

Key words: personality, personality disorder, social phobia, fear, anxiety, treatment.

(7)

Seznam zkratek

Apod. – a podobně Atd. – a tak dále Atp. - a tak podobně

DSM-5 – diagnostický a statistický manuál mentálních poruch IMAO – ireverzibilní inhibitory monoaminooxidázy typu A KBT – kognitivně-behaviorální terapie

MKN-10 – mezinárodní klasifikace nemocí

MŠMT ČR – ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky Např. – například

NDRI – selektivní inhibitory zpětného vychytávání noradrenalinu a dopaminu Resp. – respektive

RIMA – reverzibilní inhibitory monoaminooxidázy typu A

SNRI – selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu SSRI – selektivní inhibitory zpětného vychytávání

Tj. – to jest

Tzn. – to znamená Tzv. – takzvaný

(8)

Obsah

Obsah ... 8

Úvod ... 10

1 Osobnost člověka a její utváření ... 11

1.1 Vymezení pojmu osobnost z pohledu psychologie ... 11

1.1.1 Vlivy podílející se na utváření osobnosti ... 11

1.2 Sociálně psychologický pohled na osobnost dospívajících ... 11

1.3 Struktura osobnosti ... 13

2 Poruchy osobnosti ... 15

2.1 Etiologie poruch osobnosti ... 15

2.2 Klasifikace poruch osobnosti ... 15

2.2.1 Podivíni a excentrici ... 17

2.2.1.1Paranoidní porucha osobnosti ... 17

2.2.1.1.1 Léčba ... 18

2.2.1.2Schizoidní porucha osobnosti ... 19

2.2.1.2.1 Léčba ... 20

2.2.1.3Schizotypální porucha osobnosti ... 20

2.2.1.3.1 Léčba ... 21

2.2.2 Afektovaní a dramatizující ... 21

2.2.2.1Disociální (antisociální) porucha osobnosti ... 21

2.2.2.1.1 Léčba ... 22

2.2.2.2Emočně nestabilní porucha osobnosti ... 23

2.2.2.2.1 Léčba ... 24

2.2.2.3Histrionská porucha osobnosti... 24

2.2.2.3.1 Léčba ... 25

2.2.2.4Narcistická porucha osobnosti ... 25

(9)

2.2.2.4.1 Léčba ... 26

2.2.3 Úzkostní a ustrašení ... 27

2.2.3.1Anankastická (obsedantně-kompulzivní) porucha osobnosti ... 27

2.2.3.1.1 Léčba ... 27

2.2.3.2Úzkostná porucha osobnosti ... 28

2.2.3.2.1 Léčba ... 28

2.2.3.3Závislá porucha osobnosti ... 29

2.2.3.3.1 Léčba ... 30

3 Sociální fobie ... 31

3.1 Etiologie a příznaky sociální fobie ... 31

3.2 Diagnostická kritéria a důsledky ... 34

3.3 Léčba ... 35

3.3.1 Kognitivně-behaviorální terapie ... 35

3.3.2 Farmakoterapie ... 35

4 Praktická část ... 37

4.1 Cíl práce ... 37

4.2 Použité metody ... 37

4.3 Výběr respondentů ... 37

4.4 Kazuistika č. 1 ... 38

4.4.1 Vyhodnocení kazuistiky... 41

4.5 Kazuistika č. 2 ... 43

4.5.1 Vyhodnocení kazuistiky... 45

4.6 Vlastní návrh na metodiku pro učitele ... 47

Závěr ... 55

Seznam použité literatury a pramenů ... 56

Seznam obrázků a tabulek... 58

(10)

10

Úvod

Tato bakalářská práce se zabývá problematikou konkrétní poruchy osobnosti, kterou je sociální fobie. Některé z příznaků sociální fobie zažil v určité etapě svého života každý člověk. Strach je totiž běžný obraný mechanismus lidského organismu při nebezpečné události. Sociální fobie však představuje takový zásah do lidského života, který může být viditelný jak na primárním, sekundárním, tak i terciálním stupni vzdělávání. Nejen, že není nemocný jedinec schopen navázat sociální kontakty, ale může mu také tato porucha zabránit v dokončení studia a následně způsobit problémy na trhu práce. Jedním z možných řešení, jak takové situaci předejít, je včasný zásah pedagoga, který bude schopen s nemocným žákem pracovat.

Teoretická část práce je rozdělena do tří kapitol, které se věnují podstatě a pochopení osobnosti z psychologického hlediska, etiologií a klasifikací poruch osobnosti a detailnějšímu porozumění problematice sociální fobie.

Praktická část vymezuje cíl a metody práce, výběr respondentů, zpracování a vyhodnocení kazuistik sepsaných na základě narativních rozhovorů a následný návrh na metodiku pro učitele v ekonomickém vzdělávání, který umožní pracovat ve výuce se studenty trpící sociální fobií a přizpůsobit se tak jejich potřebám.

(11)

11

Osobnost člověka a její utváření

1.1 Vymezení pojmu osobnost z pohledu psychologie

Osobnost je jedinečnost každého člověka, tedy ucelený a relativně stabilní systém, který představuje souhrn psychických a somatických vlastností, které reagují na různé podněty a situace. (Vágnerová, 2010)

„Osobnost charakterizuje určitý způsob prožívání, uvažování a chování a z něho vyplývající vztah s prostředím, resp. adaptace na toto prostředí. Na osobnosti závisí, jak člověk vnímá sebe i své okolí, jak se cítí, jak uvažuje, jaké cíle si stanoví a jak jedná.“ (Vágnerová, 2010 str. 13)

1.1.1 Vlivy podílející se na utváření osobnosti

Podle Balcara (1991) se podílí na utváření osobnosti současně působící vlivy vnitřní výbavy jedince a vnějších podmínek jeho života.

• Vnitřní výbava jedince – jedná se o sadu biologických podmínek – dědičnou a genovou výbavu.

• Vnější činitelé působící na jedince – tyto činitele lze rozdělit na:

1. Fyzické vlivy, často označované taktéž za vlivy přírodní nebo enviromentální podporují nebo brání v tělesném a duševním vývoji člověka. Příkladem mohou být potrava, podnebí, teplota, rodinné zázemí, školní prostředí atp.

2. Psychologické vlivy utvářejí osobnost skrze získávání zkušeností a učením, které je úzce spjato s prostředím, ve kterém se jedinec pohybuje.

1.2 Sociálně psychologický pohled na osobnost dospívajících

Sociální psychologie v prvé řadě zkoumá důsledky působení sociálních souvislostí daného jedince. Sociální souvislosti lze chápat jako pohled na osobnost daného člověka, přistupovat k němu jako k prožívajícímu a jednajícímu subjektu a respektovat jeho individualitu. (Helus, 2015)

(12)

12

„Člověk je vždy členem větších společenských celků a podstatná část jeho psychologické existence je právě toto členství. Proto je možno (a nutno) vysvětlit jeho duševní život také povahou trvalých i přechodných lidských vztahů, jichž je účastníkem.“ (Balcar, 1991 str. 51)

Pohled na osobnost dospívajících má velký význam pro učitele, vychovatele nebo rodiče. Jde totiž o pohled na děti a dospívající v jejich žákovském a studentském období, které lze charakterizovat těmito znaky (Helus, 2015):

• Odkázanost – je stav, kdy je dítě odkázané na druhého člověka, spoléhá na něho, stává se jeho oporou a dochází ke sblížení, které vyvolá pozitivní vklad do budoucího života dítěte.

• Otevřené prožívání – je takové prožívání, které vychází z touhy po poznání.

Dítě se zajímá o dění v jeho prostředí, je zvídavé, snaží se o analyzování daných situací a ty ho obohacují. Toto jednání posiluje sebejistotu, posouvá dítě v emocionální a postojové rovině, zároveň však může docházet k tzv.

kognitivnímu sevření, kdy se dítěti v důsledku chybějící opory jeví dané situace jako riskantní nebo nebezpečné.

• Potenciality – znamenají kvality osobnosti. Ve školském prostředí se často zaměřuje pouze na výkonové potenciality. Jsou ale i další velmi důležité potenciality jako způsobilost být šťastný, sebevědomý, zodpovědný nebo vnímat sympatie a lásku druhých. Na druhé straně existuje i řada negativních potencialit jako být agresivní nebo zlobit a strhávat pozornost sám na sebe.

• Vývojové směřování – představuje zájem dítěte se určitým způsobem dále posunout do budoucnosti a rozvinout své přednosti a dovednosti. Tento zájem se opírá o důvěru k lidem, které dobře zná, k úkolům a činnostem, které ho naplňují pocitem štěstí a radosti, a vztahem k sobě samému.

„Ve výchově a vzdělávání nás ten, o koho jde, tedy dítě, žák, student musí zajímat jako osobnost. Teprve budeme-li jej brát jako osobnost, budeme-li vůči němu realizovat osobnostní přístup, budeme-li svůj vztah k němu personalizovat, můžeme mu být skutečným pedagogickým dobrodiním.“ (Helus, 2015 str. 24)

(13)

13

1.3 Struktura osobnosti

Struktura osobnosti představuje vnitřní uspořádání osobnosti založené na jednotlivých částech různých kategorií. Tyto části představují psychické vlastnosti osobnosti neboli rysy osobnosti. (Nakonečný, 2009)

„Osobnostní vlastnosti, resp. rysy, jsou zobecňující charakteristiky, které umožňují vyjádřit specifičnost osobnosti jedince, a tím i jeho rozdílnost od ostatních lidí. Základní osobnostní rysy představují obecný rámec, který může přispět k lepšímu pochopení lidské osobnosti jak z obecného hlediska, tak ve vztahu k různým jednotlivcům, protože je lze charakterizovat pro ně typickou kombinací osobnostních rysů.“ (Vágnerová, 2010 str. 84)

K. Balcar (1991) tvrdí, že podle jednotlivých duševních podobností lze rozdělit a uspořádat jedince do různých skupin a každou skupinu vystihnout určitým vzorcem osobnostních vlastností. Toto rozdělení a uspořádání nazývá osobnostním typem a předpis, který stanovuje pravidla pro přidělování jedinců do vymezeného počtu typů tvoří typologii.

• Typologická soustava pro popis osobnosti podle C. G. Junga (Nuttin, 1965 dle Balcar, 1991):

Soustava osobnosti se skládá ze dvou úrovní - z temperamnetového protikladu introvertního a extravertního zaměření duševní energie člověka. Pro detailnější třídění se dále vymezují čtyři základní duševní funkce člověka – rozumové hodnocení (myšlení), citové hodnocení, vědomé vnímání a nevědomé vnímání.

• Typologická soustava pro popis osobnosti podle R. Catella (Vágnerová, 2010):

Soustava osobnostních vlastností se skládá z 16 bipolárních faktorů, které se nazývají jako primární osobnostní rysy. Nakonec byl tento počet zredukován na čtyři a později na pět faktorů druhého řádu:

1. extraverze – introverze 2. úzkost – přizpůsobenost 3. trpná citlivost – činorodá

racionálnost

4. nezávislost – podřízenost 5. vysoká sebekontrola – nízká

sebekontrola

(14)

14

• Typologická soustava pro popis osobnosti podle H. J. Eysenecka (Vágnerová, 2010):

Soustava tří hierarchicky postavených kategorií osobnostních vlastností, které u každého člověka tvoří podstatu jeho chování, prožívání i způsobu uvažování.

1. kategorie: extraverze – introverze

- aspekty, které se projeví ve vztahu k lidem a okolnímu světu.

2. kategorie: neuroticismus – emoční stabilita

- oblast emočního prožívání a hodnocení ve vztahu k okolnímu světu.

3. kategorie: psychoticismus

- lze také označit jako adaptibilita nebo neadaptibilita. Tvoří ji vlastnosti, které se vztahují ke schopnosti přizpůsobení (nepřizpůsobení) se společnosti.

(15)

15

2 Poruchy osobnosti

Z předchozí kapitoly vymezení pojmu osobnosti je patrné, že osobnost představuje celkový, individuální a ucelený soubor duševních a tělesných vlastností, které člověk v průběhu celého života rozvíjí a kterými se projevuje v různých sociálních situacích.

Podle Praška (2003) můžeme poruchy osobnosti chápat jako variantu charakterových a temperamentových rysů, které se významně odchylují od rysů patrných u většiny lidí.

„Porucha osobnosti je definována jako trvalý vzorec extrémně vyhraněných osobnostních rysů, které vedou k poklesu pohody a k maladaptivním projevům. Tyto vlastnosti se projeví odlišnostmi citového prožívání, uvažování i chování: narušením spokojenosti a vztahu k sobě i ke světu.“ (Vágnerová, 2014 str. 469)

2.1 Etiologie poruch osobnosti

Etiologie poruch osobnosti vychází z kombinace multifaktoriálních biologických vlivů (genetické vlivy, záněty mozku, perinatální poškození) a vlivů z okolního prostředí (rodinné, sociální a kulturní vlivy, psychotraumatické životní události apod.).

(Praško, 2003)

„Poruchy osobnosti jsou založeny více na vlivech genetických, na vlivech z dětství a zkušenostech se stresovými příznaky během života. U těchto jedinců se objevují určité rigidní myšlenky, emoce a vzorce chování, které se konzervovaly v průběhu psychického vývoje v kontaktu s vlivy okolního prostředí a které dotyčný jedinec používá ve stresových situacích bez ohledu na jejich efektivnost. Tito jedinci nemají náhled na to, že mají ještě jiné možnosti myšlení, cítění a chování a že mají volbu si z těchto možností vybrat. To vede pak k tomu, že tito jedinci mají nejrůznější konflikty s okolím, ale i oni sami svůj život často prožívají jako neuspokojivý. Na rozdíl od neurotických poruch jsou poruchy osobnosti prakticky celoživotní.“ (Suchomel)

2.2 Klasifikace poruch osobnosti

Pro klasifikaci poruch osobnosti se používají klasifikace podle Mezinárodní klasifikace nemocí (dále jen MKN-10) a Diagnostického a statistického manuálu

(16)

16

mentálních poruch (dále jen DSM-5), který je mezinárodně používanou příručkou Americké psychiatrické společnosti.

Obecná kritéria pro hodnocení poruch osobnosti podle MKN-10 (2008) a DSM- 5 (2015) cit. dle Vágnerová (2014 str. 469) jsou:

1. „Jde o trvalý stav, který s určitými výkyvy přetrvává po celý život.

2. Projevuje se podivným, nepřizpůsobivým, někdy až hrubě rušivým chováním, jehož důsledky v nestejné míře trpí daný jedinec i jeho okolí.

3. Typická je snížená tolerance k zátěži, což se projevuje snadným navozením neadekvátních reakcí.

4. Chybí náhled na nepřiměřenost vlastních názorů, postojů i chování.

5. Dosažení změny je obtížné v důsledku neschopnosti poučit se ze zkušenosti.“

Mnohé poruchy osobnosti mají společné znaky na jejichž základě bývají rozděleny do podskupin. Podle DSM-5 (2015) jsou poruchy rozděleny do tří základních kategorií (klastrů):

A) Podivíni a excentrici – do skupiny A se řadí poruchy osobnosti, které jsou typické pro jedince s podivínským a excentrickým chováním. Jde o paranoidní, schizoidní a schizotypální poruchu osobnosti.

B) Afektovaní a dramatizující – do skupiny B se řadí poruchy osobnosti, které jsou typické pro jedince s velmi emotivním, dramatickým a náladovým chováním. Jde o disociální (antisociální), emočně nestabilní, histrionskou a narcistickou poruchu osobnosti.

C) Úzkostní a ustrašení – do skupiny C se řadí poruchy osobnosti, které jsou typické pro jedince s úzkostným, vyhýbavým a nutkavým chováním. Jde o anankastickou (obsedantně-kompulzivní), úzkostnou (vyhýbavou) a závislou poruchu osobnosti.

Hanuš, Hosák a Balon cit. dle Vágnerová (2014 str. 470) uvádějí, že výskyt typů poruch osobnosti není stejný. Některé poruchy bývají četnější, některé nápadnější a uvádějí odhady četností, které je však nutné brát orientačně, protože záleží na použitých kritériích daného výzkumu:

(17)

17

1. „Paranoidní porucha osobnosti se vyskytuje v rozmezí 0,5-2,5 % populace, častěji u mužů.

2. Schizoidní porucha osobnosti se vyskytuje od 2,5-7,5 %, častější u mužů.

Schizotypální porucha osobnosti postihuje 3 % populace bez ohledu na pohlaví.

3. Disociální porucha osobnosti postihuje 3 % mužů a 1 % žen.

4. Emočně nestabilní porucha osobnosti se vyskytuje u 2 % populace, bývá dvakrát častější u žen než u mužů.

5. Histrionská porucha osobnosti se vyskytuje u 2-3 % populace a je četnější u žen.

6. Narcistická porucha osobnosti postihuje 1 % populace, bez ohledu na pohlaví.

7. Úzkostná porucha osobnosti postihuje 0,5-1 % populace, neuvádí se, že by postihovala ve větší míře osoby určitého pohlaví. Závislá porucha osobnosti postihuje 2,5 % populace, častěji se vyskytuje u žen než u mužů.

8. Anankastická (obsedantně-kompulzivní) porucha osobnosti postihuje 1 % populace, je častější u mužů.“

2.2.1 Podivíni a excentrici

2.2.1.1 Paranoidní porucha osobnosti

Typickým znakem paranoidní poruchy osobnosti jsou takové myšlenky a způsob chování, které si jedinec mylně vykládá jako nepřátelské, kritické, opovržlivé a někdy dokonce přátelské. Tyto myšlenky a chování následně nemocný vztahuje na svoji osobu a stává se nedůvěřivým, žárlivým až závistivým. Jedinci trpící touto poruchou často obviňují ze svých neúspěchů své okolí, vyzdvihují své přednosti, upozorňují na význam své osoby a neomylnosti. Velkým problémem bývá nadměrná kontrola, podezírání a hledání důkazů o tom, že se proti nim a za jejich zády něco děje.

Často považují za důkazy spiknutí proti jejich osobě takové detaily, které lze zdůvodnit řadou jiných možností. Neznámé prostředí umocňuje v jedinci nedůvěru, přecitlivělost a vede tak k nepřátelskému chování vůči druhým osobám. (Smolík, 1996 dle Praško, 2003)

(18)

18

„Jestliže jim přítel nebo spolupracovník dá najevo oddanost, jsou tak ohromeni, že se na ni nedokážou spolehnout a nevěří ji. Pokud se dostanou do potíží, očekávají, že na ně přátelé nebo spolupracovníci buď zaútočí, anebo je nechají na holičkách.“ (Association American Psychiatric, 2015 str. 682)

Podle MKN-10 (2008) rozhodují o zařazení jedince do skupiny paranoidní poruchy osobnosti tato kritéria:

Tabulka 1 - Diagnostická kritéria MKN-10 pro paranoidní poruchu osobnosti

Zdroj: (Praško, 2003 str. 204)

2.2.1.1.1 Léčba

U léčby poruch osobnosti existují dva hlavní přístupy, jak se lze s poruchou vypořádat a zlepšit tak postiženému jedinci život. Těmito dvěma přístupy jsou psychoterapie (individuální, skupinová) a farmakoterapie.

• Psychoterapie – u psychoterapie dochází ke kontaktu mezi terapeutem a pacientem, kterému dlouho dobu trvá vytvořit si k terapeutovi důvěrnější vztah.

Je to zapříčiněno pacientovým nedůvěřivým, až nepřátelským chováním a často nabývá dojmu, že terapeut za jeho zády chystá útok na jeho osobu. Pro velkou nedůvěru ke druhým se pacienti často snaží psychoterapii vyhnout, proto je důležité, aby terapeut nevytvářel moc velký vnucující tlak a snažil se udržet respektující vztah. Nejčastěji se psychoterapie zabývá diskusí o pacientově traumatech, dětství nebo vztazích v rodině. Při skupinové terapii dochází k velké nedůvěře k ostatním postiženým jedincům a je na místě velká trpělivost ze strany A. Musí být splněna obecná kritéria pro poruchu osobnosti.

B. Musí být přítomny nejméně čtyři z následujících příznaků:

1. nadměrná citlivost k odstrkávání a odbývání;

2. tendence k trvalé zášti, tj. odmítání odpustit urážky, bezpráví a zlehčování a uražená ješitnost;

3. podezíravost a sklon k překrucování a chybné interpretaci neutrální nebo přátelské akce druhých jako nepřátelské nebo pohrdavé

4. bojovný a úporný smysl pro osobní práva bez ohledu na bezprostřední situaci;

5. opakované neoprávněné podezírání manželského nebo jiného sexuálního partnera ze sexuální nevěry

6. sklon ke zdůrazňování důležitosti vlastní osoby, projevující se trvalým vztahováním všeho ke svému já;

7. zabývání se nepodloženým "konspiračním" vysvětlováním událostí kolem sebe nebo ve světe vůbec.

(19)

19

terapeuta. Při získání důvěry skupiny dochází k prohlubování sebedůvěry a dovolí tak pacientovi testovat svoji vztahovačnost na ostatních členech a následné odbourat tohoto chování.

• Farmakoterapie – jedná se o léčbu za pomocí léků. Pacientovi se podává antidepresivní a krátkodobá anxiolytická medikace, která může odstranit úzkosti nebo deprese. V období krátkých psychotických epizod mohou pomáhat malé dávky neuroleptik. (Praško, 2003)

2.2.1.2 Schizoidní porucha osobnosti

Schizoidní porucha osobnosti se vyznačuje typickým introvertním chováním, neschopností vytvářet mezilidské vztahy, distancování se od emočních a intimních vztahů. Často se jedinci trpící touto poruchou jeví okolnímu světu jako chladní, lhostejní až necitlivý. I přes to se mohou uplatnit v profesním životě, hlavně v technické a vědecké sféře. Jejich dalším typickým znakem je samotářství, nechápou neverbální emoční projevy a nedokážou na ně reagovat. (Vágnerová, 2014)

„Smyslové, tělesné nebo interpersonální zážitky typu procházka po pláži při západu slunce nebo sexuální zážitky v nich obvykle vyvolávají jen omezený prožitek potěšení. S možnou výjimkou příbuzných prvního stupně nemívají tito jedinci blízké přátele a důvěrníky.“ (Association American Psychiatric, 2015 str. 686)

Podle MKN-10 (2008) rozhodují o zařazení jedince do skupiny schizoidní poruchy osobnosti tato kritéria:

Tabulka 2 - Diagnostická kritéria MKN-10 pro schizoidní poruchu osobnosti Zdroj: (Praško, 2003 str. 219)

A. Musí být splněna obecná kritéria pro poruchu osobnosti.

B. Musí být přítomny nejméně čtyři z následujících příznaků:

1. málo činností, pokud vůbec nějaká skýtá potěšení;

2. emoční chlad, odstup nebo oploštělá emotivita;

3. omezená schopnost vyjadřovat vřelé, něžné city nebo zlobu vůči jiným lidem;

4. zjevná lhostejnost ke chvále nebo kritice;

5. malý zájem o sexuální zážitky s jinou osobou (ve srovnání s jinými stejného věku);

6. téměř trvalá obliba samotářských činností;

7. nadměrná pozornost věnovaná fantazii a introspekci;

8. nedostatek blízkých přátel nebo důvěrných vztahů (nebo jenom jeden) a nedostatek touhy po takových vztazích;

9. výrazná necitlivost k převládajícím společenským normám a konvencím

(20)

20 2.2.1.2.1 Léčba

• Psychoterapie – schizoidní pacient jen málokdy vyhledává odbornou pomoc.

Často se tak děje za předpokladu, kdy mu schizoidní chování způsobuje v životě tak velké problémy, že si jedinec uvědomuje, že sám na tyto problémy nestačí – což bývá velmi zřídka. Schizoidní pacient působí většinou soběstačně a sděluje, že sociální kontakt a lidi nepotřebuje. Terapeut se v tomto případě musí vyhýbat konfrontaci a interpretacím, aby získal pacientovu důvěru. Výsledkem terapie je pro pacienta zjištění, že by rád navazoval a prohluboval mezilidské vztahy – často naráží na strach z toho, že je citlivý a zranitelný.

• Farmakoterapie – ve výjimečných případech mohou pacientovy pomoc se zvládáním jeho stavů malé dávky neuroleptik nebo antidepresiv – především pokud schizoidní poruchu doprovází deprese či úzkosti. (Praško, 2003)

2.2.1.3 Schizotypální porucha osobnosti

Prvotní rysy osoby trpící schizotypální poruchou osobnosti jsou pověrčivost, sklon k fantaziím a magickému uvažování. Podobně jako u schizoidní poruchy osobnosti jsou postižení jedinci vztahovační, podezřívaví a často trpí depresemi. Dalším typickým znakem bývá odtažitost od reality, metaforické až magické myšlení posilněné fantazií a smyslovými iluzemi, což vede k derealizaci. Chování těchto lidí bývá výstřední a excentrické a tyto vlastnosti mohou být viditelné i na úpravě jejich zevnějšku.

Podle DSM-5 (2015) rozhodují do zařazení jedince do skupiny schizotypální poruchy osobnosti tato kritéria:

B. Musí být přítomno nejméně pěti a více z následujících příznaků:

1. vztahovačnost (vyloučeny musí být bludy vztahovačnosti);

2. bizarní přesvědčení (přesvědčení vymykající se běžným zvyklostem) nebo magické myšlení, které působí na chování a není konzistentní s kulturními normami (např. pověrčivost, víra v jasnovidectví, telepatie nebo „šestý smysl“, u dětí a adolescentům bizarní fantazie nebo zaujetí);

3. neobvyklé poruchy vnímání, včetně somatosenzorických iluzí;

(21)

21

Tabulka 3 - Diagnostická kritéria DSM-5 pro schizotypální poruchu osobnosti Zdroj: (Association American Psychiatric, 2015)

2.2.1.3.1 Léčba

• Psychoterapie – „Spočívá jednak na postupech užívaných u hraničních poruch, obsahuje však i prvky z psychoterapie schizofrenních pacientů. Akceptace pacienta, práce s ambivalentními prožitky, neinterpretativní intervence a trénink sociálních dovedností může zlepšit sociální adaptaci a upevnit pacienta v jeho prostředí. Promyšlená terapeutická intervence u schizotypní poruchy je v každém případě výhodnou investicí, jelikož velmi často tato porucha bez adekvátní léčby postupně vyústí ve schizofrenní onemocnění, které pak má – vzhledem k osobnostnímu i genetickému narušení – vždy horší prognózu.“

(Faldyna, 2001 str. 12)

• Farmakoterapie – pro snižování vztahovačnosti a magického myšlení se používají atypická antipsychotika v malých dávkách.

2.2.2 Afektovaní a dramatizující

2.2.2.1 Disociální (antisociální) porucha osobnosti¹

Mezi prvotní projevy osoby trpící disociální poruchou osobnosti patří bezohlednost, problémy s ovládáním svého chování, egocentrismus, lhaní, krádeže týrání slabších vrstevníků, utváření asociálních skupinek a problém s autoritami. Tito jedinci mají taktéž zvýšenou potřebu vzrušení, což často vede k užívání psychoaktivních látek a různým nebezpečným praktikám. Obecně platné normy společenské chování pro ně nepředstavují žádné bariéry a neřídí se jimi. Jejich jednání

1 Klasifikační systém MKN-10 používá termín disociální a americký systém DSM-5 označení antisociální. Jedná se o stejnou poruchu osobnosti.

4. podivné myšlení a vyjadřování (např. vágní, rozvláčné, metaforické, komplikované, složité nebo stereotypní);

5. podezíravost nebo paranoidní myšlenky;

6. nepřiměřené nebo omezené emoční reakce;

7. chování nebo vzezření je podivné, výstřední nebo zvláštní;

8. nedostatek blízkých přátel nebo důvěrných přátel kromě příbuzných prvního stupně

9. nadměrná úzkost v sociálních situacích, která se nesnižuje při bližší obeznámenosti a bývá spojována s paranoidními obavami spíše než s negativním přesvědčením o sobě sama.

(22)

22

jim přijde naprosto normální, pocity viny si nepřipouštějí. Mají omezenou schopnost sociálního učení, a proto se nedovedou poučit ze svých chyb. (Vágnerová, 2014)

„Disociální porucha osobnosti, tak jak je definovaná v klasifikaci, nalezneme jen u malého procenta lidí, kteří páchají trestné činy. Ne všichni kriminálníci mají tuto poruchu osobnosti, a naopak ne všichni lidé s disociální poruchou osobnosti páchají trestné činy.“ (Praško, 2003)

Podle MKN-10 (2008) rozhodují o zařazení jedince do skupiny disociální (antisociální) poruchy osobnosti tato kritéria:

Tabulka 4 - Diagnostická kritéria MKN-10 pro disociální (antisociální) poruchu osobnosti

2.2.2.1.1 Léčba

• Psychoterapie – cílem psychoterapie je dovést pacienta do takového stádia, kdy začíná být zodpovědný k sobě a k svému okolí. Terapeut musí k jedinci přistupovat jednak otevřeně a vstřícně, jednak také opatrně a počítat s tím, že jedinec může mít sklon k manipulaci a podvodům. Pacienti často přistupují k psychoterapii jako ke hře, kterou mohou využívat pro své uspokojení a podceňují její význam ve vztahu ke zlepšení jejich dosavadního života.

• Farmakoterapie – při kontrole násilných a agresivních projevů bývají použity beta-adrenergní antagonisté a lithium, ke snížení impulzivity fluoxetin.

Antidepresiva bývají použita při depresivních dekompenzacích a u jedinců s abúzem alkoholu a kokainu. (Praško, 2003)

B. Musí být přítomny nejméně tři z následujících příznaků:

1. chladný zájem o cítění druhých;

2. hrubý a trvalý postoj nezodpovědnosti a bezohlednosti vůči společenským normám, pravidlům a závazkům;

3. neschopnost udržet trvalé vztahy při nedotčen schopnosti takové vztahy bez obtíží vytvářet;

4. velmi nízká tolerance k frustraci a nízký práh pro uvolnění agrese, včetně násilí;

5. neschopnost zakoušet vinu a poučit se ze zkušenosti, zvláště z trestu;

6. výrazná tendence ke svádění viny na jiné nebo k uvádění racionálního vysvětlení pro chování, které jedince přivádí do konfliktu se společností.

(23)

23 2.2.2.2 Emočně nestabilní porucha osobnosti

Podle Vágnerové (2014) se emočně nestabilní porucha osobnosti projevuje neschopností ovládat své prožívání a chování – dělí se podle převažujících znaků na:

A) Impulzivní typ emočně nestabilní poruchy

Tento typ emočně nestabilní poruchy osobnosti se vyznačuje emoční nestálostí, výbušností, nedostatečnou kontrolou nad emocemi a sklon k impulzivnímu reagování.

Postižení jedinci trpí výbuchy násilí, nepřemýšlejí nad následky svého chování a jednání a toto chování a jednání může být umocněno kritikou okolí.

Podle MKN-10 (2008) rozhodují o zařazení jedince do skupiny emočně nestabilní poruchy osobnosti (impulzivní typ) tato kritéria:

Tabulka 5 - Diagnostická kritéria MKN-10 pro emočně nestabilní poruchu osobnosti (impulzivní typ)

B) Hraniční typ emočně nestabilní poruchy

Tento typ emočně nestabilní poruchy osobnosti se vyznačuje hlubokým strachem z opuštěnosti (prázdnoty) a nepřiměřeným reagováním v situacích, kdy musejí pacienti čelit odloučení nebo musejí změnit své plány. Ve většině případů bývá jejich obraz o své osobě skeptický, přesvědčují se o tom, že jsou špatní, zkažení nebo neví, kým jsou (porucha identity). Opakovaně se dopouštějí sebepoškozování či suicidálního jednání. Právě opakující se sebevražedné sklony vedou jedince k vyhledání odborné pomoci. (Association American Psychiatric, 2015)

Podle MKN-10 (2008) rozhodují o zařazení jedince do skupiny emočně nestabilní poruchy osobnosti (hraniční typ) tato kritéria:

B. Musí být přítomny nejméně tři z následujících příznaků a jedním z nich musí být (č. 2)

1. zřetelná tendence jednat neočekávaně a bez uvážení následků;

2. zřetelná tendence k nesnášenlivému chování a ke konfliktům s ostatními, zvláště když je impulzivní konání někým přerušeno nebo kritizováno;

3. sklon k výbuchům hněvu nebo zuřivosti s neschopností kontrolovat následné explozivní chování;

4. obtíže se setrváním u jakékoliv činnosti, která nenabízí okamžitý zisk;

5. nestálá a nevypočitatelná nálada.

(24)

24

Tabulka 6 - Diagnostická kritéria MKN-10 pro emočně nestabilní poruchu osobnosti (hraniční typ)

2.2.2.2.1 Léčba

• Psychoterapie – měla by být vedena v dlouhodobém horizontu, terapeut přistupuje k nemocnému jedinci empaticky a trpělivě, snaží se o edukaci, vymezení hranic a zdůraznění toho faktu, že pacient musí nést část zodpovědnosti za léčbu. Terapeut prochází formou retrospektivy oblasti jako pacientovo dětství (traumata z dětství), jeho afektivní nestabilitu, až po nedávné činy (např. antisociální chování, sebedestrukce, impulzivita atd.).

• Farmakoterapie – zatím neexistují žádné specifické léky pro hraniční poruchu osobnosti. Různé druhy léku se podávají u jednotlivých příznaků – na problémy s kontrolou impulzů se podávají thymoprofylaktika, při depresivních epizodách a úzkostech se podávají antidepresiva (blokátory zpětného vychytávání serotoninu), při mikropsychotických epizodách a derealizaci lze aplikovat v nízkých dávkách vysoce potentní antipsychotika či atypická antipsychotika.

Anxiolytika by se neměla podávat pro riziko závislosti a dezinhibice kontroly impulzů. (Praško, 2003)

2.2.2.3 Histrionská porucha osobnosti

Prvotní projevy osoby trpící histrionskou poruchou osobnosti jsou přehnané, emocionálně neudržitelné chování a dožadování se pozornosti okolí. Pokud není jedinec středem pozornosti, cítí se nepříjemně nebo nedoceněně. K přilákání pozornosti působí na své okolí dramatickým projevem, vyzývavě a provokativně upraveným zevnějškem nebo otevřeností a nadšením. Ve většině případech jsou takto postižení lidé snadno ovlivnitelní, přehnaně důvěřiví a často nabývají dojmu, že je pro ně i jednou viděný člověk, dobrým přítelem. (Association American Psychiatric, 2015)

B. Musí být přítomny nejméně tři příznaky z kritérií pro impulzivní typ spolu s nejméně dvěma z následujících:

1. narušená a nejistá představa o sobě samém, cílech a vnitřních preferencích, včetně sexuálních;

2. sklon k zaplétání se do intenzivních a nestálých vztahů, které často vedou k emočním krizím;

3. přehnaná snaha vyhnout se odmítnutí;

4. opakovaná nebezpečí nebo realizace sebepoškození;

5. chronické pocity prázdnoty.

(25)

25

Podle MKN-10 (2008) rozhodují o zařazení jedince do skupiny histrionské poruchy osobnosti tato kritéria:

Tabulka 7 - Diagnostická kritéria MKN-10 pro histrionskou poruchu osobnosti

2.2.2.3.1 Léčba

• Psychoterapie – pacienti s histrionskou poruchou osobnosti velmi dobře snášejí celkový přístup terapeuta k psychoterapii. Problém může nastat v okamžiku, kdy je pacient labilní, protože jeho chování je často proměnlivé – v jedné chvíli je hyperaktivní, v další chvíli pasivní, kdy není schopný spolupracovat. Terapeut by se měl u pacienta snažit o snížení napětí, úzkostí a dbát na to, aby si s pacientem nevytvořil bližší osobní vztah. Skupinové terapie jsou pro takto nemocné osoby velice oblíbené, protože skupina představuje případné obecenstvo a možnost být ve středu veškeré pozornosti.

• Farmakoterapie – při depresích nebo úzkostných stavech se zahajuje léčba antidepresivy. Při krátkých reaktivních psychózách je doporučena hospitalizace a podávání neuroleptik. U veškeré medikace je nutné zvážit závažnost a dbát na to, aby nedošlo k závislosti na daných lécích. (Praško, 2003)

2.2.2.4 Narcistická porucha osobnosti

Nejdůležitějším znakem u narcistické poruchy osobnosti je přecitlivělý egocentrismus spojený s necitlivostí k ostatním. Veškerá kritika vůči jejich sebevědomí vyvolá u nemocného intenzivní emoční reakci, přecitlivělost a zranitelnost. Jakékoliv hodnocení je pro postižené osoby nepřípustné, nepřikládají žádný význam k názorům ostatních. Projevy tohoto chování reflektují jejich aktuální rozpoložení, kterým může být prázdnota, osamělost nebo nedostatek empatie. Často

B. Musí být splněny nejméně čtyři z následujících příznaků:

1. sebedramatizace, teatrálnost, přehnané projevy emocí;

2. sugestibilita snadno ovlivnitelná jinými lidmi nebo okolnostmi;

3. mělká a labilní emotivita;

4. neustálé vyhledávání vzrušení a činností, při kterých je jedinec středem pozornosti;

5. nepřiměřená koketérie ve vzhledu nebo chování;

6. nadměrná pozornost věnovaná vlastní fyzické přitažlivosti.

(26)

26

mívají přehnané představy o své kráse nebo intelektuálních dovednostech.

(Vágnerová, 2014)

„Jedinci s narcistickou poruchou osobnosti jsou přesvědčováni o tom, že jsou nadřazení, výjimeční či jedineční, a očekávají, že je bude okolí jako takové uznávat.

Někdy si myslí, že je mohou chápat jen výjimeční, případně vysoce postavení lidé, a že jen s nimi mají být spojování; při popisu vlastností lidí, s nimiž se stýkají, používají přívlastky jako „jedinečný“, „dokonalý“, „talentovaný“. (Association American Psychiatric, 2015 str. 704)

Podle MKN-10 (2008) rozhodují o zařazení jedince do skupiny narcistické poruchy osobnosti tato kritéria:

Tabulka 8 - Diagnostická kritéria MKN-10 pro narcistickou poruchu osobnosti

2.2.2.4.1 Léčba

• Psychoterapie – terapeut upřednostňuje vztah na bázi bezpečí a podpory.

Buduje u pacienta důvěru, spolehlivost a snaží se motivovat a pozvedat pacientovu morálku. Důležitým procesem je konfrontace, kdy terapeut pokládá otázky k tomu, aby u pacienta došlo k uvědomění nepříjemných důsledků jeho A. Musí být splněna obecná kritéria pro poruchu osobnosti.

B. Musí být splněno nejméně pět z následujících příznaků:

1. velikášská představa o vlastní důležitosti (např. přeceňuje dosažené úspěchy a svoje vlohy, očekává, že bude považován za lepšího, než jsou ostatní, aniž by tomu odpovídaly výsledky jeho činnosti);

2. zaujetí fantaziemi o absolutním úspěchu, moci, vlastní skvělosti, kráse nebo ideální lásce;

3. víra, že je „zvláštní“ a jedinečný a že může být pochopen a být ve spojení opět pouze se zvláštními nebo vysoce postavenými lidmi nebo institucemi;

4. potřeba nekonečného obdivu;

5. představa o zvláštní privilegovanosti, neoprávněné očekávání zvláště slibného způsobu léčby nebo automatického splnění jeho přání a očekávání;

6. využití interpersonálních vztahů ve svůj prospěch tak, že využívá výsledků jiných osob k dosažení vlastních cílů;

7. chybení empatie, váhavost a neochota rozpoznat nebo se vžít do pocitů nebo potřeb jiných lidí;

8. často závidí jiným nebo věří, že jiní závidí jemu;

9. arogantní, zpupné chování nebo přístupy.

(27)

27

chování. Skupinová psychoterapie nebývá pro pacienty komfortní, často soupeří s terapeuty a snaží se prosadit svůj názor.

• Farmakoterapie – léky se podávají při depresích a úzkostech nebo matoformních poruchách. Opět se využívají antidepresiva, která umožňují odstup od soutěžení a srovnávání.

2.2.3 Úzkostní a ustrašení

2.2.3.1 Anankastická (obsedantně-kompulzivní) porucha osobnosti

Osoby trpící anankastickou poruchou osobnosti se vyznačují nadměrnou potřebou mít vše pod kontrolou, puntičkářstvím, opatrností a umíněností. Kvůli častým pochybám a obavám se těžko dostávají do fyzické a psychické pohody. Mají tendenci kontrolovat všechny detaily, své emoce nebo chování ostatních lidi. Dalšími důležitými znaky pro diagnostiku anankastické poruchy osobnosti jsou preference stereotypu, plánování veškerých aktivit v dlouhodobém horizontu, respektování pravidel a neměnění zaběhlé rutiny. (Vágnerová, 2014)

Podle MKN-10 (2008) rozhodují o zařazení jedince do skupiny anankastické poruchy osobnosti tato kritéria:

Tabulka 9 - Diagnostická kritéria MKN-10 pro anankastickou poruchu osobnosti

2.2.3.1.1 Léčba

• Psychoterapie – terapeut by měl nastavit trpělivý a pečlivý vztah k pacientovy, vyslechnout jeho obtíže, vysvětlit podstatu anankastické poruchy a od počátku A. Musí být splněna obecná kritéria pro poruchu osobnosti.

1. pocity přehnaných pochyb a opatrnosti;

2. přehnané zabývání se detaily, pravidly, seznamy, pořádkem organizací nebo plánem;

3. perfekcionismus, který je na úkor splnění úkolu;

4. přehnaná svědomitost a puntičkářství;

5. přehnané zabývání se produktivitou na úkor spokojenosti a interpersonálních vztahů;

6. přehnané pedantství a tendence k sociální konvenčnosti;

7. rigidita a palčivost;

8. nerozumné vyžadování, aby se jiní přesně podřizovali způsobu práce jedince nebo nerozumný odpor ke způsobu práce druhých.

(28)

28

k němu přistupovat jako k rovnému partnerovy. Dobrým způsobem bývá zadávání domácích úkolů a vyplňování katalogu aktivit plných nedůležitých detailů, které terapeut s pacientem konzultuje a snaží se poukázat na zbytečnost některých aktivit. Dále je léčba zaměřena na snížení obav a stresu vlivem perfekcionismu a nacvičování ovládání emocí v různých vyhraněných situacích.

• Farmakoterapie – při depresivních epizodách se jako vhodná léčba ukázalo použití antidepresiv typu SSRI nebo clomipramin. (Praško, 2003)

2.2.3.2 Úzkostná porucha osobnosti

Při úzkostné poruše osobnosti dochází k přehnanému úzkostnému prožívání a s tím spojená nutkavost se vyhnout potencionálnímu ohrožení. Nemocní se vyhýbají konfrontaci v mezilidských vztazích a předpokládají kritiku na svou osobu. Velkým problémem jsou stále opakující se myšlenky, že je jejich okolí odsoudí nebo odmítne, proto složitě navazují jakékoliv bližší vztahy. Pro okolí bývají osoby s úzkostnou poruchou osobnosti vnímáni jako samotáři, nevýrazní, plašší, tišší nebo neviditelní.

(Association American Psychiatric, 2015)

Podle MKN-10 (2008) rozhodují o zařazení jedince do skupiny úzkostné poruchy osobnosti tato kritéria:

Tabulka 10 - Diagnostická kritéria MKN-10 pro úzkostnou poruchu osobnosti

2.2.3.2.1 Léčba

• Psychoterapie – velkým problémem bývá vyhledání odborné pomoci. Představa toho, že pacient dochází na psychoterapii do úplně nového prostředí vyvolává A. Musí být splněna obecná kritéria pro poruchu osobnosti.

1. trvalé a pronikavé pocity napětí a obav;

2. přesvědčení o vlastní sociální neobratnosti, nedostatku osobní přitažlivosti nebo vlastní neschopnosti ve srovnání s jinými;

3. nadměrné zabývání se tím, že bude kritizován nebo odmítnut v sociálních situacích;

4. nechuť stýkat se s lidmi, pokud není jisté, že bude oblíben;

5. omezení životního stylu kvůli potřebě fyzické jistoty;

6. vyhýbání se sociálním a pracovním činnostem, pro něž jsou významné meziosobní kontakty, ze strachu z kritiky, nesouhlasu nebo odmítnutí.

(29)

29

silné nutkání se celé léčbě vyhnout nebo ji ani nezačít. Terapeut musí vybudovat s pacientem silný vztah založený na důvěře, toleranci a vyjadřovat se projevem sympatií, pečlivostí nebo starostlivostí. Postupné povzbuzování k odvaze a nácvik sociálních dovedností bývá nejúčinnější formou léčby.

• Farmakoterapie – pro zmírnění úzkostné poruchy osobnosti se používají antidepresiva ze skupiny IMAO, RIMA a SSRI a při vegetativní doprovodu mohou pomoci beta-blokátory. (Deltito a Stam, 1989; Versiani a kol., 1992 dle Praško, 2003)

2.2.3.3 Závislá porucha osobnosti

Při závislé poruše osobnosti dochází k neschopnosti osamostatnění a nadměrné závislosti na jiném člověku. Nemocní se projevují jako pesimističtí, úzkostní, málo sebevědomí, ovlivnitelní a nadměrně podřízení. Stále se zabývají myšlenkami, že budou opuštěni nebo zneužiti – nejsou schopni projevit emoce, nedokážou se bránit ve vyhraněných situacích.

„Jejich potřeba závislosti je tak velká, že připouštějí i ponižující jednání.

S rozpadem vztahu by se smířit nedokázali, a tak raději trpí. Za příčinu svých potíží považují necitlivé jednání ostatních.“ (Vágnerová, 2014 str. 488)

Podle MKN-10 (2008) rozhodují o zařazení jedince do skupiny závislé poruchy osobnosti tato kritéria:

Tabulka 11 - Diagnostická kritéria MKN-10 pro závislou poruchu osobnosti

1. vybízení jiných lidí nebo dovolování jim, aby za jedince přebírali odpovědnost za důležitá životní rozhodnutí;

2. podřizování vlastních potřeb jiným osobám, na nichž je jedinec závislý, a přílišné vyhovování jejich přáním;

3. neochota vznášet i rozumné požadavky na osoby, na nichž je jedinec závislý;

4. pocity, že není ve své kůži, neboť trpí obavami, že nebude schopen postarat se sám o sebe;

5. stálé obavy, že bude opuštěn osobou, ke které má těsný vztah a že se bude muset starat sám o sebe;

6. omezená schopnost dělat běžná rozhodnutí, aniž by se poradil nebo si je nechal schválit.

(30)

30 2.2.3.3.1 Léčba

• Psychoterapie – pacienti často vyhledávají léčbu na základě jejich úzkostí či depresí, které byly zapříčiněné odchodem nebo náznakem odchodu od závislé osoby. Terapeut se ze začátku léčby jeví pro pacienta jako někdo, na kom může být opět závislý – prosí ho o rady a pomoc. Nejdůležitějším výsledkem psychoterapie by mělo být rozvíjení zodpovědnosti za sebe sama, vyjádření vlastních požadavků nebo nácvik asertivity. Jako posledním cílovým bodem pří psychoterapii je překonání úzkostí, sebevyjádření nebo schopnost zvládat zklamání.

• Farmakoterapie – pro osoby trpící závislou poruchou osobnosti není dosud žádná účinná léčba léky. Vzhledem k vysokému propojení závislé poruchy s úzkostnou poruchou se opět podávají antidepresiva typu SSRI, RIMA nebo SNRI. (Praško, 2003)

(31)

31

3 Sociální fobie

Člověk trpící sociální fobií zažívá každodenní strach z banálních věcí v sociálních situacích. Strach, který je základem veškerých problémů, začíná vsugerovanou myšlenkou, že je daný jedinec sledován, hodnocen nebo posuzován druhými lidmi. Tento vsugerovaný pocit vyvolává a prohlubuje úzkostné myšlení, na které jedinec reaguje tak, že se snaží situaci, ve které by ho mohli ostatní lidé pozorovat nebo hodnotit, vyhnout. „Toto vyhýbání sice vede ke snížení úzkosti, ale za cenu ochuzení života.“ (Prašková, 2000 str. 69)

Pod pojmem „ochuzení života“ si lze představit celou řadu běžných činností, které nemocný není schopen vykonávat. Nejčastěji se jedná o neschopnost telefonovat, nakupovat, jíst, psát, mluvit nebo vyjádřit svůj názor v přítomnosti jiných lidí. (Praško, 2005)

„Jedinci se obávají, že budou druhými posuzováni, kritizováni, hodnoceni, odmítnuti pro jejich vzhled, oblečení, proto, že udělají ten nejhorší dojem. Mají strach, že se přestanou ovládat, že „zpanikaří“ a situaci nezvládnou. Proto nechodí na zkoušky, na pohovory, konkurzy, do společnosti, nezvou si návštěvy. Mohou mít problém s hledáním partnerů, s nakupováním, mluvením na veřejnosti, telefonováním, se společným stravováním apod.“ (Malá, 2011 str. 76)

3.1 Etiologie a příznaky sociální fobie

Podle Horta (2008) se podílejí na etiologii sociální fobie biologické vlivy a vlivy okolního (sociálního) prostředí, stejně jako u všech ostatních kategorií poruch osobnosti. U sociální fobie jsou hlavním aspektem psychosociální podmínky vývoje dítěte v rodinném a sociálním prostředí. Prvními projevy sociální fobie mohou trpět děti už ve věkovém rozmezí 11-15 let.

„Při stanovování patologické úzkosti u dětí je nutné brát v úvahu aspekt vývojový, maturační, sociální a komunikativní. Aspekt vývojový je jedním z nejdůležitějších, tzn.

zjistit vývojový stupeň, kdy je mozek schopen určitého racionálního či iracionálního konstruktu hrozby, která vyvolá úzkost, obavy nebo strach, či kdy je dítě již schopné rozpoznat specifický kontext, který vytváří ohrožující situace. V běžném vývoji dítěte, v období 2 až 4 roky, je strach ze všeho neznámého, tudíž i z neznámých osob,

(32)

32

fyziologický. Pediatr by měl zkoumat faktor maturační, tj. zda dítě již zvládlo, nebo nezvládlo kategorii známé × neznámé (strach z neznámých lidí, objektů, situací), kde je úzkost důležitá pro přežití dítěte, které by se jinak vrhalo bezhlavě do nebezpečí.

Nezvládnutí kategorie živé × neživé se podílí na vytváření jak sociální fobie, tak specifických fobií.“ (Malá, 2011 str. 76)

Podle Praškové (2000) se v minimální míře podílí traumatické prožití určité situace na etiologii sociální fobie (traumatická událost má často za následek propuknutí různých poruch osobnosti). Mnohonásobně vyšší podíl na etiologii má strach, který daný jedinec v průběhu svého života rozvíjí a vystavuje tak sebe stále opakujícím se zraňujícím myšlenkám a zkušenostem.

Některé příznaky sociální fobie byly již na začátku zmíněny. Avšak existuje mnohem větší škála příznaků a běžných činností, které nemohou postižení jedinci vykonávat nebo jim vyvolávají silné úzkostné myšlenky a deprese. Nejběžnějšími příznaky sociální fobie podle Praškové (2000), Praška, Možného, Šlepeckého (2007) a Horta (2008) jsou:

• strach z toho, že se na Vás ostatní dívají;

• strach jíst před lidmi;

• strach mluvit před autoritou;

• strach z toho, že se budete chovat nepřirozeně;

• strach říct ne;

• strach z nakupování v obchodě;

• strach z použití veřejných toalet;

• strach psát na veřejnosti (vyplňovat formuláře);

• strach ze schůzí, setkání;

• strach navázat konverzaci, udržet ji;

• strach říct si o to, co člověk potřebuje a na co má právo;

• strach z telefonování;

• strach z toho, abyste nebyli středem pozornosti;

• strach mluvit před skupinou;

• strach vyslovit svůj názor;

• strach z představení neznámé osobě;

• strach z použití městské hromadné dopravy;

• strach ze společenské události (večírek, ples, kino, divadlo);

• vyhýbání se sociální situacím

(33)

33

Podle výše uvedených nejčastějších příznaků a projevů sociální fobie můžeme tyto reakce rozdělit na určité skupiny (Praško, 2005):

a) tělesné reakce: bušení srdce, pocení, zrychlené dýchání, nevolnost, pocity na omdlení, červenání se, ztuhlost, pocity na zvracení.

b) chování: vyhýbání se, pobíhání, přešlapování, únik z místa, mlčení, rychlá řeč, zadrhávání.

c) subjektivní reakce:

I. myšlenky – vysměje se mi; pozoruje mě; ztrapním se; co když nebudu vědět, co dělat; musím rychle pryč, než si mě všimnou.

II. emoční stavy – úzkost, strach bezmoc, hněv na sebe i na ostatní, trápení, stud.

III. vnitřní přesvědčení – zranitelnost, stupňování příznaků, ztráta kontroly.

d) důsledky reakcí: úzkost z očekávání; vyhýbavé chování; pokles důvěry;

uvědomění si iracionálního chování; náchylnost k závislosti.

Tyto reakce lze znázornit podle Praškova (2005 str. 50) schématu – tzv. bludný kruh sociální fobie:

Obrázek 1 - Bludný kruh sociální fobie

(34)

34

3.2 Diagnostická kritéria a důsledky

Pro diagnostikování sociální fobie se používají kritéria zpracovaná podle MKN-10 (2008):

Tabulka 12 - Diagnostická kritéria sociální fobie podle MKN-10

I přes tyto společné znaky vyskytující se u sociální fobie může existovat řada dalších specifických příznaků a znaků, kterými může nemocný jedinec trpět. Je důležité tyto příznaky rozpoznat a začít je včas řešit. Nemocný si často uvědomuje iracionalitu svého chování a je náchylný k závislostem na alkoholu, drogách nebo může sáhnout k suicidálnímu jednání.

Důsledky sociální fobie na život nemocného jsou velmi závažné. Ve srovnání s celkovou populací jsou podle Praška, Možného a Šlepeckého (2007 str. 532) lidé trpící sociální fobií častěji:

• „svobodní;

• mají nižší vzdělání;

• závislí na státních podporách;

• trpí další psychickou poruchou;

• zneužívají alkohol;

• zneužívají drogy;

• páchají sebevraždu;

• nemají stabilní zaměstnání;

• sociálně izolovaní“

A. Musí být přítomen jeden z následujících znaků:

1. pacient má výrazný strach, aby nebyl středem pozornosti nebo aby se nechoval trapným nebo ponižujícím způsobem;

2. nápadně se vyhýbá situacím, kde by byl středem pozornosti nebo kde by měl strach z trapného nebo ponižujícího chování.

B. Od začátku poruchy se musí někdy alespoň dva příznaky úzkosti v obávané situaci, jak jsou definovány pod F 40.0, kritérium B, a to společně s alespoň jedním z následujících příznaků:

1. červenání se nebo stres;

2. strach ze zvracení;

3. potřeba nebo strach z močení nebo defekace.

C. Závažná emoční úzkost je vyvolána příznaky nebo vyhýbáním se těmto příznakům a jedinec si je vědom, že tyto jsou přehnané a nesmyslné.

D. Příznaky se omezují na obávané situace nebo na jejich očekávání, nebo v těchto situacích převažují.

E. Nejčastěji užívaná vylučovací doložka: Příznaky uvedené pod kritérii A a B nevyplývají z bludů, halucinací ani jiných poruch, jako jsou např. organické duševní poruchy, schizofrenie nebo příbuzné poruchy, poruchy nálady nebo obsedantně kompulzivní porucha, a nejsou sekundárním projevem kulturních pověr.

(35)

35

3.3 Léčba

Podobně jako u ostatních poruch osobnosti se léčba sociální fobie zaměřuje na psychoterapii (kognitivně-behaviorální, individuální, skupinová) a na farmakoterapii.

Často se praktikuje kombinace obou přístupů, tedy docházení na terapie a užívání léků.

Na každého pacienta trpícího sociální fobie musí psychiatr (terapeut, psycholog) nahlížet individuálně, snažit se získat důvěru pacienta, objevit všechny příznaky a obtíže. Zvláště důležitým bodem je absence hodnocení pacienta terapeutem.

3.3.1 Kognitivně-behaviorální terapie

Při kognitivně-behaviorální terapii (dále jen KBT) dochází k budování vztahu s terapeutem, nácviku a učení se sociálním dovednostem, které u pacientů vyvolávají úzkostné myšlenky a chování.

„KBT je založena na principech teorie učení – vychází z předpokladu, že pokud se člověk v průběhu svého života naučil být úzkostný, může se také naučit být úzkosti odolným. Pracuje se podle plánu, který je přizpůsoben individualitě každému klientovi.

Ten se učí dovednostem, jak zvládat své obavy, stresy, panické záchvaty, fobické vyhýbavé chování, jak zmírnit úzkost, naučit se dobře komunikovat a řešit své životní problémy efektivně. Častým problémem lidí se sociální fobií bývá, že jim v repertoáru chování chybí určité dovednosti, jako např. zvládat příznaky stresu (relaxací, kontrolovaným dýcháním), komunikační dovednosti (schopnost říct ne, snášet přirozeně kritiku, dovednost povzbudit druhé apod.), dovednost organizace času, řešení problémů systematicky, nikoliv metodou pokus-omyl atd. Právě s rozvojem těchto dovedností dochází u klientů ke zvýšení sebevědomí a důvěry ve vlastní schopnosti.“ (Vláčilová, 2015 str. 30)

3.3.2 Farmakoterapie

Nejčastěji používanými léky pro léčbu sociální fobie jsou antidepresiva skupiny RIMA (moklobemid), SSRI (paroxetin, fluoxetin, citalopram, sertralin, fluvoxamin a escitalopram), SNRI (venlafaxin) nebo NDRI (bupropin). „Tato antidepresiva umožňují lepší přenos signálu v některých neurotransmiterových systémech mozku tím, že zvyšují dostupnost chemických přenašečů na nervových zakončeních. Jde

(36)

36

zejména o serotoninový, noradrenalinový a dopaminový přenašečový systém, který v úzkosti funguje nedostatečně. Vzhledem k tomu, že úprava nervového přenosu trvá řádově 10-14 dnů a vytváření odvážnějšího chování ještě déle, první projevy účinku antidepresiv se u sociální fobie dostavují většinou po 8-12 týdnech podávání léku.“

(Praško, 2005 str. 67)

Nevhodnou formou se jeví předepisování anxiolytik (diazepam, oxazepam, neurol, xanax, lexaurin, rivotril), které sice v krátkodobém horizontu působí na snižování úzkostí, ale zároveň vytvářejí závislost. (Praško, 2005)

(37)

37

4 Praktická část

4.1 Cíl práce

Cílem praktické části bakalářské práce je navrhnutí metodiky pro učitele v ekonomickém vzdělávání, jak pracovat ve výuce s žáky trpící sociální fobií. Takto zpracovaná metodika vychází z narativních rozhovorů s respondenty a následně sepsaných a vyhodnocených kazuistik.

4.2 Použité metody

Pro získání uceleného souboru informací potřebných pro navrhnutí metodiky a sepsání kazuistik je použit speciální druh volného rozhovoru tzv. narativní rozhovor.

Narativní rozhovor umožňuje velkou variabilitu při sběru dat. Jedinec má možnost volného vyprávění, strukturuje si životní události podle svého logického klíče a tazatel má tak šanci hledat a analyzovat zlomové události, které jsou potřebné k vyhodnocení daného problému. Při tomto druhu rozhovoru je dovoleno pokládání otázek „proč“, které umožňují tazateli více proniknout do problému a pochopit tak všechny souvislosti. (Reichel, 2009)

Kazuistika neboli případová studie pracuje s uspořádáním a analyzováním všech informací vybraného případu. Dílčími aspekty, ze kterých se kazuistika v této praktické části bakalářské práce skládá, jsou osobní, rodinná, školní a sociální anamnéza.

4.3 Výběr respondentů

Při výběru respondentů byl kladen požadavek na to, aby se jednalo o osoby, které prošli ekonomickým vzděláváním a byly diagnostikováni s určitým stupněm sociální fobie. Z širokého okolí autora bakalářské práce se nakonec přihlásily dvě osoby, které splňovaly podmínky pro praktickou část. Jedná se o 23. letého muže a 22. letou ženu.

Z důvodů sdělování osobních a důvěrných informací obou respondentů vystupují jejich případové studie pod fiktivními jmény. Rozhovory probíhaly přes online platformu, jednak z důvodu osobního komfortu respondentů, kteří se v domácím

(38)

38

prostředí cítily lépe a bezpečněji, a jednak z důvodu pandemických opatření, která výrazně omezovala sdružování a mobilitu lidí.

4.4 Kazuistika č. 1

Prvním z respondentů je 23. letý muž označovaný jako Patrik narozený ve vesnici nedaleko Prahy.

Patrik se narodil do úplné rodiny jako druhorozený syn. Jeho matka (52 let) i jeho otec (53 let) pracují jako osoby samostatně výdělečně činné, bratr (30 let) se v nedávné době odstěhoval za svou přítelkyní do nedaleké vesnice. Vztahy uvnitř rodiny však nebyly vždy idylické. Patrik se už od raného dětství jevil jako bystrý a chytrých chlapec. Ze strany rodičů byl na Patrika kladen velký důraz na pečlivost, svědomitost a přehnané očekávání oproti jeho bratrovy, který si podle jeho slov mohl „dělat co chtěl“. Ve škole, do které docházel v tamější vesnici, prospíval s vyznamenáním, byl komunikativní a rád navazoval bližší kontakty se svými vrstevníky. Vytvořil si tak několik velice dobrých přátel. U učitelů byl oblíbený. Rodiči byl nucen navštěvovat několik kroužků pro děti, kterými byly sport (fotbal, házená) a hra na hudební nástroj.

Právě sport, konkrétně fotbal, byl u Patrika prvotním faktorem, který u něho zahájil vyhýbavé chování a strach. Patrik nebyl jako dítě příliš nadaný na sport, jeho spoluhráči z týmu ho často uráželi, smáli se a odsuzovali za neschopnost. Na fotbal chodil nerad, se strachem a pocitem, že je k ničemu. Tyto strasti však kompenzoval jiným koníčkem, a to hrou na hudební nástroj, která v Patrikovi vyvolávala pocit bezpečí, útěchy a klidu. S fotbalem ale nadále musel pokračovat i přes nezdařené pokusy o „sabotáž“ na fotbal docházet. Často si vymýšlel zdravotní problémy, které by ho z fotbalu mohli omluvit. Rodiče však na svém stanovisku dále fotbal navštěvovat pevně trvali. V tomto období přichází i další z řady faktorů, které u Patrika

„nastartovaly“ sociální fobii. Tímto dalším faktorem byla nepotvrzená nevěra ze strany otce. Matka Patrika obviňovala jeho otce z nevěry, často docházelo k oboustranným hádkám, výčitkám a nepodloženému odsuzování. Jak Patrik, tak jeho bratr, nesli chování svých rodičů velmi špatně. Nekončící hádky vyvolávaly v obou bratrech pocity nejistoty a strachu z rozvodu rodičů. V tomto období se oba bratři velmi důvěrně otevřeli jeden druhému a byli sobě oporou. U Patrika však docházelo k pocitu viny, ke kterému z rodičů se přiklonit a věřit mu. Ze strany rodičů docházelo