Hlavní práce8256_xkopd06.pdf, 471.2 kB Stáhnout

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

B A K A L Á Ř S K Á P R Á C E

2008 David Kopecký

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Obor: Mezinárodní obchod

Hospodářský a politický vývoj v Německu po sjednocení v roce 1990

Autor: David Kopecký

Vedoucí práce: Ing. Dana Steinmetzová

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval/a samostatně a vyznačil všechny citace z pramenů.

V Praze dne 4.2.2008 ………

Poděkování

V této části bych rád poděkoval vedoucí mé práce Ing. Daně Steinmetzové za její odbornou konzultaci, cenné rady a připomínky.

Obsah

OBSAH ... 1

ÚVOD ... 2

1. NĚMECKO OD KONCE 2. SVĚTOVÉ VÁLKY AŽ PO SJEDNOCENÍ ... 4

1.1. SITUACE VZÁPADNÍCH OKUPAČNÍCH ZÓNÁCH A VZNIK SRN... 4

1.2. HOSPODÁŘSKÝ VÝVOJ V SRN... 6

1.3. SITUACE VSOVĚTSKÉ OKUPAČNÍ ZÓNĚ A VZNIK NDR ... 7

1.4. SJEDNOCENÍ A CESTA KNĚMU... 10

1.5. ROLE SVĚTOVÝCH VELMOCÍ PŘI SJEDNOCOVÁNÍ... 14

2. NĚMECKÉ HOSPODÁŘSTVÍ OD ROKU 1989/90 – 1996 ... 15

2.1. MĚNOVÁ REFORMA A JEJÍ DŮSLEDKY... 16

2.2. RESTRUKTURALIZACE A PRIVATIZACE... 17

2.3. EKONOMICKÝ VÝVOJ A PROBLÉMY VÝCHODNÍHO NĚMECKA... 21

2.4. NĚMECKÝ PRŮMYSL V 90. LETECH... 24

3. NĚMECKO OD POLOVINY 90. LET PO SOUČASNOST... 25

3.1. VÝVOJ POLITICKÉ SITUACE... 25

3.2. VÝVOJ NĚMECKÉ EKONOMIKY VDRUHÉ POLOVINĚ 90.LET... 27

3.3. REFORMY TRHU PRÁCE A JEJICH REALIZACE... 31

3.4. VÝVOJ NĚMECKÉ EKONOMIKY PO ROCE 2006... 36

4. ZÁVĚR... 38

5. ZDROJE: ... 40

6. PŘÍLOHY:... 46

ÚVOD

Německo je zemí, která byla v celém průběhu 20. století neustále středem pozornosti.

Po těžkých ztrátách ve 2. světové válce dosáhlo západní Německo neopakovatelného ekonomického růstu v poválečném období a stalo se tak jedním z lídrů ve světovém hospodářství. Od počátku 90. let nám Německo z ekonomického i politického hlediska naskýtá velice zajímavou podívanou. Můžeme v reálu sledovat, jak se vyspělá západní ekonomika potýká s integrací s podstatně hůře fungujícím hospodářství státu, který byl 40 let ovládán centrálním řízením komunistického režimu. Jaký mělo toto spojení vliv na obě části Německa a jaká je situace nyní, 17 let od této události? – To jsou jedny ze zásadních otázek, na které jsem se pokoušel ve své práci hledat odpovědi. Cílem této práce je analyzovat ekonomický vývoj v obou částech Německa po sjednocení až do dnešní doby, stejně tak jako hledat příčiny tohoto vývoje v období před sjednocením.

V první kapitole se nejdříve věnuji politickému vývoji v Německu po 2. Světové válce a událostem, které vedly k rozdělení státu. Dále se zabývám odlišným hospodářským i politickým vývojem v západním a východním Německu, čímž chci objasnit některé důvody obtížnosti sjednocování Německa po roce 1989. Sjednocení Německa také muselo předcházet splnění určitých předpokladům a to jak vnitropolitickým, tak i na mezinárodním poli. Je známo, že se někteří významní političtí hráči tehdejší doby, a to nejen na Východě, ale i na Západě, stavěli proti sjednocení. Příkladem toho může být britská „železná lady“

Margaret Thatcherová.

Druhá část zachycuje celý proces sjednocování z ekonomického hlediska, zvolené strategie a nástroje pro jejich uskutečnění. Zabývám se zde chybami, které byly pravděpodobně učiněny při vytváření měnové unie s východním Německem a také v průběhu privatizace, následky provedených kroků i možnými alternativními řešeními. Náklady na sjednocení výrazně předčily původní předpoklady a užívání veřejných prostředků často nebylo příliš optimální.

Ve třetí kapitole se zaměřuji na období od poloviny 90. let, tedy na ekonomický i politický vývoj již sjednoceného Německa. Co se týče politického vývoje, došlo v Německu v roce 1998 k vystřídání politických generací a to, když roku 1998 z vlády odešel dlouholetý

ministerský předseda Helmut Kohl. To byl to také okamžik velkého návratu politické levice do čela Německa. Další otázkou je, jakým ekonomickým problémům musí Německo čelit a jak proti nim Spolkové vlády bojují. V této části se také věnuji učiněným reformám, zejména pak rozsáhlé reformě Hartz, která měla za úkol výrazně snížit alarmující množství nezaměstnaných.

1. Německo od konce 2. světové války až po sjednocení

1.1. Situace v západních okupačních zónách a vznik SRN

Po druhé světové válce bylo poražené Německo rozděleno na tři okupační zóny USA, Velké Británie a SSSR, které byly stanoveny tzv. Londýnským protokolem na podzim 1944.

K nim pak v únoru 1945 po dohodě z jaltské konference přibyla zóna čtvrtá, francouzská.

Americká zóna zahrnovala Bavorsko, Hesensko, severní část Bádenska a Württenberska, Brémy a Bremerhaven. Britská zóna zahrnovala Šlesvicko-Holštýnko, Dolní Sasko, Severní Porýní-Vestfálsko a Hamburg a do francouzské zóny patřily Sársko, jižní část Bádenska a Würtenberska a Rýnsko-Falc. Do sovětské zóny spadaly Východní Prusko, Poznaňsko- Západní Prusko, Gdaňsk, Dolní a Horní Slezsko, Pomořany, Sasko, Sasko-Anhaltsko, braniborsko, Durynsko a Meklenbursko.

Ještě před zahájením postupimské konference hlav států antihitlerovské koalice z 17.7 – 2.8.1945 předal představitel SSSR J.V.Stalin správu německého území na východ od řek Odry-Nisy polské vládě, aby Polsku kompenzoval oblasti Ukrajiny a Běloruska, zabrané SSSR v roce 1939-40. Přes ostré střety se Stalinem, západní velmoci nakonec tuto hranici akceptovaly.

Spojenci převzali po bezpodmínečné kapitulaci Německa veškerou moc ve státě.

Neexistující německou vládu zastupovala Spojenecká kontrolní rada pro Německo, která byla nejvyšším orgánem okupační správy v Německu. Byla zastoupena čtyřmi vojenskými veliteli USA, VB, Francie a SSSR.

Hospodářství Německa bylo v důsledku války v troskách, nefungovala doprava, obtížně se zajišťovalo i zásobování obyvatelstva základními potravinami. K dosavadním obyvatelům Německa přibyli utečenci před postupující sovětskou armádou a vystěhovalci z odsunů z ČSR, Polska a Maďarska. Německá mužská populace byla oslabena padlými vojáky a zajatými, žijícími v zahraničí.

Od konce 2. světové války byl na německém území tří západních okupačních zón USA, VB a Francie postupně obnovován politický a ekonomický život. Proběhla rozsáhlá denacifikace a od roku 1945 až po rok 1947 byly zvoleny zemské sněmy, byl obnoven

politický život a byl vytvořen systém demokratických politických stran¹, ze kterých klíčové postavení a důležitost v politickém životě měly CDU/CSU, SPD a FDP.²

Pokus o sjednocení Německa se konal na konferenci předsedů zemských vlád v Mnichově na jaře 1947, ale ztroskotal a šéfové zemí sovětské zóny konferenci opustili. Ani další čtyřstranná jednání vítězných mocností na konferenci ministrů zahraničních věcí nevedla k žádné dohodě na společné politice vůči Německu. Na jaře 1948 na londýnské konferenci šesti států, USA, VB, Francie a států Beneluxu, padlo rozhodnutí vytvořit západoněmecký stát, začleněný do západoevropsko – atlantického spojeneckého systému. Ve Frankfurtu n. M. byly dne 1.července 1948 předány závěry konference ministerským předsedům jedenácti německých zemí. Zároveň byli předsedové zmocněni svolat ústavodárné shromáždění. Parlamentní rada se konstituovala dne 1.9.1948. 8. května 1949 byla přijata ústava (Základní zákon) V srpnu 1949 se konaly volby do spolkového sněmu, který se spolu se spolkovou radou konstituoval dne 7.září 1949.

Základní zákon (ústava) a Smlouva o Německu

Ústava³ zakotvila rozsáhlá lidská a občanská práva a povinnost státní moci ji chránit.

V článku 146⁴ bylo uvedeno, že základní zákon přestane platit v den, kdy vstoupí v platnost

„ústava, přijatá svobodným rozhodnutím německého národa“.V preambuli bylo vyhrazeno právo jednat i za ty Němce, kteří se k dalším osudům Německa nemohli svobodně vyjádřit.

Obsah základního zákona byl rozčleněn do 14 oddílů. Spojenci základní zákon potvrdili, ponechali si však pravomoci ohledně celého Německa a zahraniční politiky na základě

1 Strniska, M., Hloušek, V., Kopeček, L., Chytílek, R.: Politické strany moderní Evropy, Analýza stranicko- politických systémů, Portál, s.r.o., Praha 2005, ISBN 80-7367-038-0, str.: 286

2 CDU/CSU(Christlich-Demokratische Union/Christlich-Sociale Union, Křesťansko-demokratická unie) je nadkonfesijní strana hlásící se ke koncepci sociálně tržního hospodářství. SPD (Sozialdemokratische Partei Deutschlands) je klasická sociálně-demokratická strana, která po válce obnovila svou činnost a navázala na svou historickou tradici nejsilnějšího postavení na levici politického pole. FDP (Freie Demokratische Partei , Svobodná demokratická strana) je decentralizovanou liberální stranou, v jejímž programu se objevují prvky klasického a sociálního liberalismu. Bývá většinou koaličním partnerem CDU/CSU.

3 http://www.bundestag.de/parlament/funktion/gesetze/grundgesetz/

4 http://www.documentarchiv.de/brd/1949/grundgesetz.html

okupačního statusu. 23. května 1949 byla ústava slavnostně vyhlášena. Tento den se pokládá za den vzniku BRD – Bundesrepublik Deutschland (SRN – Spolková republika Německo)

V květnu 1952 byla v Bonnu podepsána Smlouva o Německu⁵, která udělila SRN suverenitu, tj. zrušila okupační status. Byla vázána na ratifikaci smlouvy o Evropském obranném společenství (EOS) a byla součástí širší úpravy evropské bezpečnosti do systému západoevropských vojenských sil. V srpnu 1954 francouzské Národní shromáždění EOS neratifikovalo, ale v říjnu 1954 byla přijata druhá verze Smlouvy o Německu v rámci Pařížských dohod, kde bylo EOS nahrazeno Západoevropskou unií (ZEU). Smlouva o Německu nakonec nabyla platnost roku 1955 a téhož roku také SRN vstoupila do NATO.

1.2. Hospodářský vývoj v SRN

Již roku 1948 byla v západní části Německa provedena měnová reforma, která měla za úkol připravit podmínky pro přijetí hospodářské pomoci USA ve formě Marshallova plánu. Vojenští guvernéři tří západních zón jí vyhlásili dne 19.6.1948 a hned další den hospodářský poradce americké vojenské vlády a bavorský ministr obchodu, německý ekonom a politik Ludwig Erhard, který měnovou reformu připravil, zrušil přídělový systém a vázané ceny, vyhlásil cenovou liberalizaci a zavedení nové měny. V červnu 1948 byly také vyměněny říšské marky za německé marky (DEM). V souladu s měnovou reformou byl vyhlášen program obnovy tržního hospodářství, kde by volná konkurence byla omezena jen určitými zásahy státu. Sociálně tržní hospodářství vytvářelo institučně zajištěným tlakem konkurence masovou kupní sílu a zároveň plnilo i sociální funkci, tj. korigovalo negativní dopady trhu v sociální oblasti. Zpočátku byla Erhardova koncepce silně kritizována, zvláště pak, když stoupla nezaměstnanost. Každopádně uvolnění cen způsobilo krach černého trhu a zlepšování zásobování a od roku 1952 vedla reforma k prudkému hospodářskému rozmachu označovanému „hospodářský zázrak“⁶. Reálný sociální produkt (produkt na obyvatele v konstantních cenách) stoupl v letech 1950-1970 2,8 krát⁷. Hospodářský růst, který byl přerušen pouze krátkou recesí v letech 1966/67, pokračoval do počátku 70.let.

5http://www.dhm.de/lemo/html/dokumente/JahreDesAufbausInOstUndWest_vertragDeutschlandvertrag1952/in dex.html

6 http://www.deutschegeschichten.de/zeitraum/themaindex.asp?KategorieID=1007&InhaltID=1634

7Kostlán, A., Moravcová, D., Vaníček, V.: Encyklopedie dějin Německa, Maps© Karel Mokříš, 2000, ISBN 80-235-3590-X, str. 54

Hlavní hospodářská centra byla na severu SRN, kde rostla stavba lodí a loděnic a v Porůří, kde se těžilo uhlí a vyrábělo železo a ocel. Druhým hospodářským centrem byl jih SRN s automobilovým průmyslem, přesným strojírenstvím, elektrotechnikou, chemickým a farmaceutickým průmyslem. Rozvíjel se letecký průmysl a začalo využívání atomové energie. Příjem domácností se zvyšoval v letech 1950-1970 u všech sociálních skupin 4krát až 5krát, u samostatně výdělečně činných 6krát.⁸ Stoupal i počet příjemců sociálních výpomocí.

Recese z let 1966/67 zasáhla především hornictví a přispěla k restrukturalizaci průmyslu. V roce 1967 byl vydán zákon o podpoře stability a růstu, který tvořil základní kámen pro novou hospodářskou strategii vlády pod vedením K.G. Kiesingera (CDU), aktivně zasahující k podpoře ekonomické konjunktury.

Rok 1973 byl charakteristický další recesí, která vznikla v důsledku energetické krize, a vedla ke krácení státních výdajů, tj. k úsporným opatřením a daňovým reformám. Tento úsporný trend pokračoval i za koalice CDU/CSU a FDP po roce 1982. Od poloviny 80.let začal stát aktivně zasahovat do podpory zaměstnanosti, protože se podíl nezaměstnaných zvýšil. Kromě toho se zostřil boj s hospodářskou kriminalitou a byla provedena třístupňová daňová reforma. Od poklesu hospodářského růstu v roce 1987 došlo k oživení v letech 1988, 1989 a 1990.

1.3. Situace v sovětské okupační zóně a vznik NDR

Vývoj Německa v sovětské zóně se zřetelně odlišoval od vývoje tří západních zón.

Hospodářský vývoj byl zde poznamenán jednak zvýšeným odvodem reparací a to až do roku 1953, dále pak demontážemi průmyslu a přeměnou velkých průmyslových podniků jako třeba společností Leuna-Werke (chemické závody zpracovávající hnědé uhlí) a Buna- Werke(vyrábějící syntetický kaučuk) v Sovětské akciové společnosti, tzv.SAG(Sowietische Aktion Gesellschaft).

8Kostlán, A., Moravcová, D., Vaníček, V.: Encyklopedie dějin Německa, Maps© Karel Mokříš, 2000, ISBN 80-235-3590-X, str. 55

V letech 1945-1949 došlo k rozsáhlému vyvlastnění a znárodnění důležitých průmyslových podniků. Podniky ve státním socialistickém vlastnictví byly označeny VEB- Volkseigener Betrieb⁹.

Od roku 1946 byl v sovětské zóně Německa zaveden systém jedné politické strany:

SED – Socialistische Einheitspartei Deutschlands (Sjednocená socialistická strana Německa) vznikla pod tlakem sovětské vojenské správy v dubnu 1946 sjednocením sociální demokracie SPD (Socialdemokratische Partei Deutschlands) a komunistické strany KPD (Kommunistische Partei Deutschlands). Od roku 1948 byla zcela centralizována a podporovala kurz Moskvy.

Z iniciativy SED se začátkem prosince 1947 sešel Německý lidový kongres jednoty a spravedlivého míru. Na zasedání v březnu 1948 kongres odmítl Marshallův plán, uznal hranici Odra-Nisa¹⁰ a zvolil první německou Lidovou radu. Ústavní výbor Lidové rady pod vedením Otto Grotewohla vypracoval návrh ústavy vycházející z materiálů SED. Ústava byla 22. října 1948 schválena a 19. března 1949 formálně vyhlášena. Po vyhlášení základního zákona SRN východoněmecký kongres ústavu potvrdil a zvolil druhou německou lidovou radu. Ta se sešla 7.10. 1949, konstituovala se jako lidová sněmovna NDR (Deutsche demokratische Republik – Německá demokratická republika) a pověřila Otto Grotewohla sestavením vlády. Tento den, 7. říjen 1949, je dnem vzniku NDR. Prvním prezidentem NDR byl Lidovou sněmovnou zvolen Wilhelm Pieck.

NDR se stala satelitem SSSR a diktatura SED, spojená se systémem STASI, se zaměřila na výstavbu socialismu. STASI (Staatssicherheitsdienst – tajná státní bezpečnost) vytvořená v dubnu 1950, disponovala rozsáhlou sítí agentů, sloužila SED, prorůstala všechny oblasti života občanů a vedla k utužování režimu.

Roku 1950 byla NDR také začleněna do RVHP¹¹(Rada vzájemné hospodářské pomoci), orgánu hospodářské pomoci socialistických zemí, založené v Moskvě v roce 1949.

Členy RVHP byly ČSR, Polsko, NDR, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko a Mongolsko pod vedením SSSR.

9 http://www.chronikderwende.de/_/lexikon/glossar/glossar_jsp/key=veb.html

10V roce 1950 byla pouze mezi NDR a Polskem potvrzena platnost hranice Odra-Nisa ve smlouvě ze Zhořelce.

SRN ji nepovažovalo za mezinárodně uznanou. Ve smlouvě mezi SRN a Polskem z roku 1970 se o ní mluvilo jako o „západní státní hranici“.

11 http://memory.loc.gov/frd/cs/germany_east/gx_appnb.html

V roce 1952 byly zrušeny země NDR a tím začala centralizace. V letech 1952-1961 došlo k nucené kolektivizaci zemědělství. V roce 1955 se NDR stala členem Varšavského paktu¹², vojensko-politického paktu sovětského bloku, koncipovaného jako protiváha NATO a sloužícího prosazování sovětské politiky ve střední a východní Evropě a poskytujícího právní podklad pro umístění Sovětské armády v těchto zemích. Součástí společných ozbrojených sil tohoto paktu byly i východoněmecké jednotky NVA-Nationale Volksarmee (Národní lidová armáda), založené v roce 1956.

Ve východoněmeckém hospodářství postupně docházelo k zavádění pětiletých plánů. NDR převzala sovětskou koncepci plánovaného hospodářství a to vedlo jednak ke stanovování nereálných cílů, jednak k nákladnému budování nových průmyslových odvětví, především těžkého průmyslu. Cíl tohoto počínání byl zcela jasný, mělo se zabránit závislosti na západoněmeckých dodávkách. Projevovaly se ovšem nedostatky v koordinaci jednotlivých odvětví a nedostatek surovin. NDR se zadlužovala. Spotřební průmysl byl zanedbáván, což vedlo k zásobovacím potížím, ceny spotřebního zboží stoupaly a životní úroveň obyvatel NDR klesala. Nespokojenost obyvatelstva vyvrcholila v povstání v roce 1953, které bylo Sovětskou armádou násilně potlačeno. Na tyto poměry reagoval Nikita Chruščov ultimátem třem západním mocnostem a rozpoutal tak berlínskou krizi, která trvala od roku 1958 až do roku 1961¹³. V noci z 12. na 13. srpna roku 1961 dali představitelé SED se souhlasem Moskvy pokyn, aby byla uzavřena celá demarkační linie mezi západními sektory a sovětským sektorem v Berlíně policií a armádou NDR. Byly nataženy drátěné překážky a ještě téže noci se započalo s výstavbou zdi, která byla i nadále ostře vojensky střežena. Zeď měla zabránit přechodům východních Němců do SRN. Přesto docházelo k častým pokusům o útěk, mnozí však nepřežili.

12 http://memory.loc.gov/frd/cs/soviet_union/su_appnc.html

13 Kronika 20. století 6 (1940-1949), Edice deníku Lidové noviny, Fortuna Libri, Praha 2007, ISBN 978-80- 7321-340-4, str. 859

1.4. Sjednocení a cesta k němu

Delší dobu po rozdělení Německa byly vzájemné vztahy mezi NDR a SRN velmi napjaté. Walter Hallstein, zahraničně politický poradce prezidenta K.Adenauera a v letech 1958-1967 předseda komise EHS se podílel na formulaci tzv. Hallsteinovy doktríny¹⁴ z roku 1955, která požadovala, aby SRN jako jediná zastupovala Německo ve světě, protože vláda NDR nebyla zvolena svobodně, tedy nemohla být považována za legitimní. Navíc SRN přerušila vztahy s tím státem, který NDR uznal a navázal s ní diplomatické styky. Tato doktrína platila až do 60.let. Odklon od ignorování NDR nastal v letech 1966-69. Brandtovy a Schmidtovy sociálně-liberální vlády daly nové vztahy k Východu na smluvní základ:

Východní smlouvy byly smlouvy o úpravě vztahů mezi SRN a státy východního bloku a souvisely s uvolňováním napětí mezi Východem a Západem. Odpovídaly potřebě upravit dosavadní vztahy tak, aby došlo k navázání diplomatických styků a prohloubení kontaktů, ale aby nebyl ohrožen hlavní cíl politiky SRN, tj. sjednocení Německa. Zmírnění německo- německých vztahů přinesl vstup obou států do OSN v roce 1973.

80. léta 20. století byla pro NDR ve znamení stále se zhoršující hospodářské situace.

SRN za vlády spolkového kancléře Helmuta Kohla (od roku 1982) měla zájem na prohlubování kontaktů s NDR. Zlepšení vztahů mezi oběma státy nastalo poté, co vláda SRN převzala záruky za miliardovou půjčku bankovního konsorcia v červnu 1983. NDR dokonce povolila vystěhování určitého počtu lidí do SRN, poněkud se zlepšily podmínky pro vzájemné návštěvy občanů obou částí Německa a SRN poskytla NDR další půjčku. Tyto rozvíjející se vztahy zmrazil souhlas Spolkového sněmu s rozmístěním raket středního doletu na území SRN. K podstatnějším změnám došlo až v březnu 1985, kdy se moci v SSSR ujal Michail Gorbačov. V období 1987-89 se změny politického klimatu k lepšímu mezi komunistickým východem a kapitalistickým západem pozitivně promítly i v německo- německých vztazích. V letech 1986-1989 došlo i setkání a rozhovorům Helmuta Kohla s Erichem Honeckerem, předsedou státní rady v NDR v letech 1976-1989. V NDR však i nadále pokračovaly násilné zásahy proti nespokojeným demonstrujícím východním Němcům a stoupaly počty vystěhovalců do SRN, které svého exodu dosáhly v létě 1989.

14 http://www.bundesarchiv.de/bestaende_findmittel/editionen/dzd/01307/

Koncem 80. let byla situace v NDR značně nestabilní, demonstrace sílily a nový východoněmecký premiér Hans Modrow postupně ztrácel vliv na dění kolem. Situaci pohnul dále Kohl, který na zasedání Spolkového sněmu 28. listopadu 1989 přišel s prvním oficiálním návrhem na sjednocení – šlo o tzv. desetibodový program¹⁵ pro vytvoření konfederace z obou států. Na základě tohoto programu byly nutné změny v NDR rozvrženy do několika stupňů. Především bylo zapotřebí zavést nové volební právo a svobodný trh, následovat měla smlouva spolupráce a po svobodných volbách měla vzniknout konfederace SRN a NDR s cílem spolkové federace, tj. jednotného státu. Tento Kohlův plán však neobsahoval uznání hranice Odra-Nisa. Po pádu berlínské zdi dne 9.11.1989 se požadavek rychlého sjednocení stal hlavním tématem demonstrací v celé NDR, takže dynamika událostí Kohlův desetibodový plán překonala a po dosažení souhlasu velmocí proběhlo sjednocení Německa velmi rychle.

Předseda vlády NDR Hans Modrow (1989-1990) dne 1.12.1989 musel přistoupit na vyškrtnutí vedoucí úlohy SED z ústavy a jednat se zástupci opozičních skupin u kulatého stolu. Jeho návrh na postupné srůstání NDR s SRN, aby oba státy vystoupily z vojenských bloků, tj. NATO a Varšavské smlouvy a aby Německo zůstalo neutrální, nebyl pro vládu SRN přijatelný a záhy byl stažen.

Na společných jednáních bylo dohodnuto, že v NDR proběhnou svobodné volby a bude vytvořena měnová a hospodářská unie SRN a NDR. Po březnových volbách 1990 byl do čela vlády postaven politik vítězné strany Aliance pro Německo, blízké CDU, Lothar de Maiziere. V srpnu 1990 byl přijat také zákon o prvních celoněmeckých volbách, které se uskutečnily 2.12.1990. Tím byl dovršen proces sjednocování Německa. Volby potvrdily převahu CDU/CSU a vládu Helmuta Kohla. Voliči na východě se přitom ve svých preferencích při prvních volbách příliš nelišili od preferencí voličů ve starých zemích. Strana CDU získala ve staré Spolkové republice 44,1% hlasů a v bývalé NDR 43,4% hlasů. Pro FDP hlasovalo na Západě 10,6% na Východě 13,4%. Výraznější rozdíl byl pouze u strany SDP, která na Západě získala 35,9% hlasů, ovšem na Východě jen 23,6%. Dále pak koalice Spojenectví 90/Zelení získala v bývalé NDR 5,9% hlasů a strana PDS 9,9%.¹⁶

15 http://www.ena.lu/

16Weber, H.: Dějiny NDR, Nakladatelství Lidové noviny 1999, ISBN 80-7106-558-7, str. 313

Po krátkých jednáních byla 18.5.1990 podepsána v Bonnu Smlouva o měnové, hospodářské a sociální unii¹⁷. Ta přeměnila plánovanou ekonomiku východního Německa na ekonomiku s volným trhem prakticky přes noc. Kromě toho upřesnila přijetí západoněmeckých ekonomických, sociálních, pracovních a soutěžních práv, bankovní a peněžní systém pod kontrolou Německé spolkové banky(Bundesbank) a dále i nahrazení východní marky (Ostmark) německou markou (Deutsche Mark). Takto rychlý přechod spojený s prudkým otevřením země mezinárodní konkurenci byl v té době sám o sobě pro východní Německo náročný.

V červenci 1990 byly v NDR obnoveny bývalé země: Braniborsko, Meklenbursko- Přední Pomořansko, Sasko, Sasko-Anhaltsko a Durynsko a započala také jednání o Smlouvě o sjednocení¹⁸. Ta byla dne 31.8.1990 schválena spolkovým sněmem SRN a následně lidovou sněmovnou NDR dne 20.9.1990 a v platnost vstoupila 3.10.1990. Podle této smlouvy se uskutečnilo přistoupení NDR k SRN podle článku 23 ústavy SRN, tedy článku, který určuje, že nové přistoupivší spolkové země automaticky přebírají ústavu SRN. Smlouva se skládá z 9 kapitol se 45 články, preambule, protokolu a tří příloh, které se zabývají právními a majetkovými otázkami. Má celkem 350 stran textu. V preambuli byla vyjádřena vůle dosáhnout jednoty Německa v míru a ve svobodě v rámci mírového sjednocování Evropy.

Smlouva navíc specifikovala pravidla Úřadu pro správu národního majetku (Treuhandanstalt) dále i s restitučními právy.

Úřadu pro správu národního majetku¹⁹, byla instituce založená v NDR na základě zákona o privatizaci (Treuhandgesetz²⁰) a k 1.7.1990 se stala majitelkou jmění národního hospodářství NDR. V prvním paragrafu stojí: „Národní hospodářství je třeba privatizovat!“.

Privatizace se má uskutečnit v decentralizačních organizačních strukturách Treuhand – akciových společností. Organizační struktura Úřadu pro správu národního majetku byla zařízena jako v bance: silná centrála s předsednictvem řídila 15 poboček v bývalých krajských městech NDR. V březnu 1991 byla založena Společnost pro privatizaci nemovitostí jako společnost pro management Úřadu pro správu národního majetku.

Vzhledem k narůstajícímu počtu privatizací provozně nedůležitých pozemků význam

17http://www.dhm.de/lemo/html/dokumente/DieDeutscheEinheit_vertragWaehrungsWirtschaftsSozialunion/ind ex.html

18 http://bundesrecht.juris.de/einigvtr/

19 http://www.fatemi.com/CONFERENCES/treuhandanstalt.html

20 http://www.dhm.de/lemo/html/dokumente/WegeInDieGegenwart_gesetzTreuhandgesetz/

Společnosti pro privatizaci nemovitostí stále vzrůstal. Z rozhodnutí předsednictva ze září 1991 se i nadále měl provádět prodej provozně nedůležitých pozemků a ubytovacích zařízení výlučně Společností pro privatizaci nemovitostí, která byla součástí Úřadu pro správu národního majetku. Prodej se také dal uskutečňovat ředitelstvími hotelových a hostincových zařízení. Úřad pro správu národního majetku předkládal německým občanům měsíčník pod názvem „Monatsinformation der Treuhandanstalt“(Měsíční informace Úřadu pro správu národního majetku), aby sami posoudili práci této instituce a stav privatizace s jejími výsledky. Úřad pro správu národního majetku ukončil svou činnost koncem roku 1994.

Vystřídala ho nová instituce „Bundesanstalt für vereinigungsbedingte Sonderaufgaben“²¹, která také organizovala velké privatizace a prodeje.

Den přistoupení NDR k SRN, 3. říjen, byl prohlášen za Den německé jednoty – jako státní svátek. Z ústavy byl vyškrtnut článek 23, který se vztahoval k možnosti přidružení jiných částí Německa a v prosinci 1992 byl nahrazen novým zněním souvisejícím s ratifikací maastrichtské smlouvy EU. S novými spolkovými zeměmi má nyní SRN 16 zemí. Dnem přistoupení převzaly nové země veškeré smlouvy a dohody SRN včetně Evropského společenství.

Nové spolkové země také mohli začít čerpat finanční příspěvky z fondu německé jednoty²², který byl zřízen pro podporu východoněmeckého hospodářství na období let 1990 až 1994. Celkově dostaly nové země z tohoto fondu asi 82,2 bil. Euro .

Sjednocení Německa vedlo ke vzniku státu ve střední Evropě o rozloze 357 000 km s více než 80 miliony obyvatel a velkým ekonomickým potenciálem. Počáteční obavy sousedů Německa před tzv. německou Evropou byly zažehnány jednak německou politikou v Evropských společenstvích, kde německá politika podpořila prohlubování integrace schválením maastrichtské smlouvy z roku 1992, jednak uzavřením smluv o dobrém sousedství a spolupráci s východními sousedy.

21http://www.bundesfinanzministerium.de/cln_04/nn_3264/DE/Bundesliegenschaften__und__Bundesbeteiligun gen/Privatisierungs__und__Beteiligungspolitik/Treuhand__Nachfolgeorganisationen/node.html__nnn=true

22http://www.bmvbs.de/en/Federal-Government-Commissione-,2480.972748/Solidarity-between-the- federal.htm

1.5. Role světových velmocí při sjednocování

Souběžně s procesem vnitřního sjednocení Německa probíhala jednání čtyř velmocí, vítězů 2. světové války, s představiteli obou německých států. USA, Velká Británie, Francie a SSSR musely pro Německo vytvořit mezinárodní předpoklady. Nejožehavějšími problémy společných jednání byla otázka členství ve vojenských aliancích, stažení cizích jednotek z území Německa a obnovení plné suverenity německého státu. Myšlenku znovusjednocení přijímaly světové velmoci různým způsobem i s různými výhradami.

Podpora ze strany USA byla podmíněna požadavkem, aby celý proces sjednocování proběhl zcela nenásilnou formou s vědomím respektu vůči vítězům 2. světové války a s uznáním poválečných hranic v Evropě (především ve vztahu k Polsku). Také vyžadovaly, aby celé sjednocování bylo uskutečněno v rámci evropských integračních struktur.

Evropské velmoci Velká Británie a Francie se svými představiteli Mitterandem a Thatcherovou přistupovaly k otázce sjednocování rezervovaněji. Uvědomovaly si možnost, že v Evropě vznikne zcela nové, politicky i hospodářsky silné uskupení, jehož vliv na mezinárodní dění se výrazně zvýší. Celé Evropské společenství pak také kladlo důraz na sepnutí Spolkové republiky s euroatlantickými strukturami.

Modifikaci Kohlova desetibodového plánu provedl ministr zahraničí SRN Hans- Dietrich Genscher, NATO mělo přitom respektovat demilitarizaci Východního Německa. Po dalším nátlaku veřejnosti v Německé demokratické republice a viditelném rozkladu NDR akceptoval sovětský ministr zahraničí Ševarnadze 3. února 1990 tzv. princip národního sebeurčení Němců. Dalším krokem byla Kohlova únorová návštěva SSSR, při které Michail Gorbačov vyslovil souhlas s novou formulí o sjednocování 2 + 4, jejíž počátek byl spojen s pracovní snídaní ministrů USA, VB a Francie 13. února téhož roku. Smlouva o závěrečné úpravě ohledně Německa (Smlouva 2 + 4²³) byla dne 12.9.1990 podepsána v Moskvě ministry zahraničí obou německých států a čtyř velmocí (USA, Velká Británie, Francie, SSSR). Smlouva udělovala Německu plnou suverenitu v jeho vnitřních i zahraničních záležitostech a rušila veškerá dosavadní omezení jeho suverenity. Čtyři velmoci se v ní vzdávaly všech svých práv v Německu a zodpovědnosti za Německo. Po ratifikaci vstoupila smlouva v platnost, dne 15.3.1991. Velmoci se vzdaly svých práv ještě zvláštním prohlášením, s platností od 3.10.1990, tzn. ode dne uskutečnění německé jednoty. Ve smlouvě byla zakotvena i suverenita ohledně volby spojenců a aliancí. Další pobyt jednotek

23 http://www.documentarchiv.de/brd/2p4.html

SSSR na území bývalé NDR a v Berlíně, právě tak jako umístění jednotek západních velmocí v SRN musel být upraven smluvně. Otázka hranic byla vyřešena tak, že dosavadní hranice SRN a NDR byly potvrzeny jako vnější hranice sjednoceného Německa. To se zavázalo, že nemá žádné územní nároky vůči jiným státům. Znamenalo to první mezinárodně právní uznání hranic Německa po roce 1945, zvláště pak hranice Odra-Nisa. Ta byla znovu potvrzena ve smlouvě o hranicích mezi SRN a Polskem 14.11.1990.

Gorbačov se na jaře 1990 také dostal do sporu se sovětskou vojenskou elitou, která odmítla bez dostatečných kompenzací opustit své pozice ve střední Evropě. V květnu 1990 pak následoval americko-sovětský summit, kde hovořili Michail Gorbačov s americkým prezidentem Bushem o systému bezpečnostních garancí celého sjednocování – tyto garance zahrnovaly také kvantitativní i kvalitativní limity pro armádu SRN (bundeswehr) spojené s obnoveným zákazem vlastnictví jaderných, chemických a biologických zbraní.

Mocnosti se také dohodly na definitivním odchodu vojsk SSSR z východního Německa ve tříleté lhůtě, Moskva však požadovala značné finanční reparace. NATO následně změnilo svou vojensko-politickou doktrínu na zasedání Rady v Londýně.

Kancléř Kohl pak znovu přijal všechny garance na setkání s Gorbačovem v kavkazském letovisku Miněralnyje Vody v červenci 1990, sanace Moskvy se ovšem prodražila z původně odhadnutých 8 mld. na závěrečných asi 13,5 mld.²⁴ 12. září byla v Moskvě podepsána tzv. Smlouva o závěrečné úpravě ohledně Německa.

2. Německé hospodářství od roku 1989/90 – 1996

Přes značné ekonomické problémy centrálně plánované ekonomiky NDR zůstává faktem, že východní Německo bylo dlouhodobě považováno za nejsilnější ekonomiku celého východního socialistického bloku. Očekávalo se tedy, že proces sjednocení obou států bude podstatně méně náročný než jaký nakonec ve skutečnosti byl.

Přesto, že se očekávalo, že náklady na sjednocení Německa budou nemalé, sjednocení bylo bráno také jako určitý růstový impulz spojený s otevřením nového trhu připraveného pro silné investice. Na počátku 90. let se mělo za to, že ekonomika východního Německa

24 Skřivan A. – Světová politika ve 20.století, 2.díl, str. 239 [1]

začíná akcelerovat a mnohé odhady budoucího vývoje byly značně optimistické, ty nejodvážnější např. tvrdili, že východní Německo dožene západ do 3 až 4 let, což se nakonec ani zdaleka nepotvrdilo a do roku 1996 byly veškeré naděje na bezproblémový vývoj vyvráceny. Nejpalčivějšími problémy Východu z ekonomického pohledu a také hlavními brzdami ekonomického růstu se staly silné zadlužení, vysoké daně a vysoká nezaměstnanost.

2.1. Měnová reforma a její důsledky

Měnová, hospodářská a sociální unie SRN a NDR vytvořila v roce 1990 podmínky pro převzetí měny, hospodářské a sociální struktury SRN v NDR. Unie měla být prostředkem přiblížení NDR zcela rozdílnému systému hospodářskému, finančnímu i sociálnímu.

Smlouva o unii byla podepsána 18.5.1990 jako státní smlouva. Zavedla sociálně tržní hospodářství i na území NDR, jednotnou měnu v DM, přičemž „opakující se platby“ jako mzdy, penze a nájemné, byly přepočteny s uplatněním poměru Západoněmecké marky vůči Východoněmecké marce 1:1, u peněžních hotovostí a bankovních vkladů byla situace komplikovanější, např. dětem do 14 let mohlo být směněno maximálně 2000 východoněmeckých marek v poměru 1:1, 15-59letým až 4000 východoněmeckých marek a lidem nad 59 let 6000 východoněmeckých marek v tomto poměru.²⁵ Splácení úvěrů a jiné závazky byly přepočítávány v poměru 2:1. Hospodářské a sociální výdaje, které vznikly po přijetí Smlouvy o unii, dosáhly mnohem větší výše, než se předpokládalo při jejím uzavírání.

Po vytvoření tohoto typu měnové unie se časem ukázalo, že převzetí západoněmecké Marky (DM) byl jeden z důvodů východoněmecké recese. Nadhodnocený kurz znamenal velké zásahy do východoněmecké konkurenceschopnosti, také pracovní trh měl snahu se unifikovat, ale vysoké mzdy s mnohem nižší produktivitou práce vedly jen k dalším problémům. Většina ekonomů přitom již v té době zastávala názor nutnosti postupné ekonomické integrace se systémem paralelních měn. Ani Německá spolková banka s měnovou unií, kterou navrhla vláda, nesouhlasila a přišla s návrhem přepočítávání mezd, penzí i nájemného v poměru 1:2. Po přijetí zákonu o přenosu těchto plateb v poměru 1:1

25 http://www.welt.de/print-wams/article115075/Chronik_einer_hastigen_Waehrungsunion.html

prezident Německé spolkové banky Karl-Otto Pohl také nakonec rezignoval. Státní dluhu NDR byl přeměněn v poměru 1:2, což uvalilo dluh ve výši 115 bil. DM²⁶ na státní podniky.

Lze tedy do jisté míry kritizovat postup tehdejší vlády, ovšem je třeba podívat se na problém i z jiných pohledů a zvážit další rizika. Ta souvisí s tím, že při velké rozdílnosti platů by mohlo docházet jednak k silné migraci a také ke značné inflaci jako daň za dosažení vyšší konkurenceschopnosti.

Dalším faktem je, že tento vývoj měl ve své době působit na východoněmecký trh jako určitá výzva. Avšak s pracovní produktivitou Východu na úrovni, která byla, podle výzkumů jen na 40-50% západní úrovně zřejmě nebylo možné této výzvy vhodně využít.

Faktem je, že sjednocování celého systému bylo opravdu řízeno spíše politicky přičemž výraznou chybou vlády v tomto procesu se stalo již zvýšení daní v západním Německu hned po projevení recese na Východě.

2.2. Restrukturalizace a privatizace

Do obnovy hospodářství východního Německa se vkládaly značné naděje spojené s vůlí zopakovat „ekonomický zázrak“, který nastal po měnové reformě roku 1948. Politici také doufali, že vysoký ekonomický růst v kombinaci se silným zdaněním by mohl zaplatit velkou část nákladů na transformaci. Restrukturalizace byla pojata šokovou metodou.

V případě Treuhandanstaltu zaměřeného na privatizaci, restrukturalizaci a zavírání ztrátových podniků byla uplatněna strategie bezprostředního prodeje státních podniků a to v podstatě v původním stavu, aniž by stát před prodejem tyto podniky výrazněji restrukturalizoval. Hlavní investice byly do infrastruktury, dále na přechodnou pomoc trhu práce a na regionální pomoc.

Existovalo šest veřejných fondů:

1. Fond úřadu pro správu národního majetku, Treuhandanstalt (THA), který nabízel úvěry pro státní průmyslové podniky před jejich privatizací nebo uzavřením. Poskytoval také menší kapitálovou podporu. Původně předpokládané sumy 7 bil. a 10 bil. DM na roky 1990 a 1991 se rozrostly na průměrnou roční útratu 38 bil. DM až do konce roku 1994.

26 Larres K. – Germany since Unification, The Domestic and External Consequences, str.66 [6]

2. Fond německé jednoty²⁷ s počátečním měním 115 bil. DM měl sloužit pro založení penzijních fondů a fondů sociálního pojištění na Východě a pro projekty na podporu infrastruktury. Fond německé jednoty byl financován z 50% z rozpočtu federální vlády a z 50% z rozpočtů jednotlivých spolkových států. Vládní výdaje vycházely z vládních úspor a výpůjček na kapitálových trzích. Určitá část výdajů měla být získána z původních podpor západnímu Berlínu a pohraničním oblastem. Dohoda o vytvoření fondu německé jednoty byla uzavřena v květnu 1990 a nové země z něj čerpaly finanční prostředky do konce roku 1994.

3. Fond úřadu práce pro náklady na rekvalifikaci a zaměstnávání na krátkodobý pracovní úvazek

4. Investiční pobídky formou depreciace a regionální pomoci

5. Gemeinschaftswerk Aufschwung Ost²⁸ – další program pro investiční pobídky, vytváření pracovních pozic a financování místní rekonstrukce si vyžádal dalších 24 bil. DM.

6. Státní pošta, státní dráhy a telekomunikace spotřebovali na přebudování svých infrastruktur každá po 1 bil. DM.

Úřad pro správu národního majetku získal pověst neprůhledné instituce, která prodává veřejná aktiva nevýhodně se špatným auditem a která umožnila průchod nezákonnému obohacování. Detlev Rohwedder byl prezidentem THA, ale již roku 1991 byl zavražděn teroristickou skupinou Rudá garda (RAF). Rohwedder zastával názor, že privatizace by se měla rozložit s dobou trvání do roku 2000. Jeho nástupkyně Birgit Breuel naopak prosazovala odprodání podniků soukromému sektoru co nejrychleji a jako konečné datum stanovila únor 1994.

Obří průmyslové podniky, kterých bylo 126, se v průběhu privatizace rozdělily mezi 12000 firem. Při privatizaci došlo k závažným chybám způsobených mj. také nedostatkem zkušeného managementu a ty poskytly podmínky pro mnoho ilegálních transakcí. V tomto období byly také uzavřeny rozsáhlé východoněmecké podniky jako Pentagon Cameras, Trabant, Wartburg a Interflug airlines, což samo o sobě způsobilo značnou sociální

27http://www.bmvbs.de/en/Federal-Government-Commissione-,2480.972748/Solidarity-between-the- federal.htm#1

28 http://doku.iab.de/chronik/2x/1991_03_08_21_geme.pdf

nestabilitu. Po skončení Rohwedderova období byly stanoveny zásady pro užší kooperaci s východoněmeckými kraji. Nutnost konzultace s kraji privatizaci přibrzdilo.

Při pohledu na obtížnost privatizace lze říci, že lépe privatizovatelné byli stavební podniky a podniky na výrobu stavebních materiálů a dále tiskařství a potravinářský průmysl.

Naopak komplikovanější to bylo s průmyslem textilním, kožedělným, oděvním průmyslem, elektronikou a optickým průmyslem. Velkou zátěž na finanční prostředky THA vytvořily podniky těžkého průmyslu, konkrétně ocelářství, chemický průmysl a výroba lodí. Prodeje v těchto odvětvích byly většinou podmíněné silnou finanční výpomocí firmám z veřejných rozpočtů, popř. i celkovým financováním některých projektů soukromých firem.

Stav privatizace k roku 1994, tedy k roku plánovaného dokončení privatizace zobrazuje následující tabulka:

Tab. č. 1: Výsledky činnosti Úřadu pro správu národního majetku

Celkově firem 12370

Plně zprivatizovaných 7853

Firmy, které byly uzavřeny 3713 Firmy s majoritním podílem soukromého vlastnictví 536

Nezprivatizované firmy 268

Zdroj: Larres K. – Germany since Unification, The Domestic and External Consequences, str. 75 [6]

Celkové zisky z privatizace byly zhruba 41,7 bil. DM, zatímco celkové výdaje se vyšplhaly na 171,1 bil. DM. Velký podíl privatizace činil rozprodej podniků jejich managementu (asi 20%). Mnohá východoněmecká aktiva byla prodána pod cenou, celkový výdělek z prodejů byl nakonec asi jen 50 bil. DM.²⁹ Na aktiva byly většinou napojeny značné náklady např. ekologické, náklady na vyrovnání starých dluhů, investiční pobídky, atd.

Častá kritika THA zdůrazňovala právě základní strategii instituce, tedy to, že státní podniky sama nijak nerestrukturalizovala a rovnou je prodávala. To i přesto, že až 80% firem bylo považováno za rekonstrukceschopné.

29Larres K. – Germany since Unification, The Domestic and External Consequences, str. 75

Přesto, že Kohlova vláda byla považována za liberalistickou, prosazující laissez-faire, velikost podpor putujících do východního bloku po sjednocení byla nejvýraznější v novodobé historii Německa.

Základní otázka opět spočívá v tom, zda by bývalo bylo výhodnější s privatizací tolik nespěchat a restrukturalizovat ještě za státního držení podniků. Někteří ekonomové tvrdí, že rychlým prodejem muselo zákonitě dojít k výraznému poklesu zisku z aktiv. Přispěli k tomu i vysoká hladina úrokové míry, nízké očekávané zisky a nedostatečný státní dozor.

Alternativ vůči postupu THA bylo několik. Návrh Sinn (1992)³⁰ spočíval v tom, že by soukromí investoři nejdříve působili jako „spící partneři“ s minoritními podíly a poté, při dalším postupu restrukturalizace by byli zavázáni kupovat další produkty za vyšší ceny.

Návrh německého institutu pro ekonomii spočíval sice v odstranění nahromaděného dluhu, ale zároveň i v zamezení udělování krátkodobých úvěrů firmám. Návrhy z levice, obzvláště z SPD podporovali spíše myšlenku střednědobých a dlouhodobých podpor podnikům, exportních garancí apod.

30 http://www.steuersystem.de/reformvorschlaege/07sinn.html

2.3. Ekonomický vývoj a problémy východního Německa

Celkový přehled a vývoj makroekonomických veličin obou částí Německa i celé federace je uveden v následující tabulce:

Tab. č. 2: Makroekonomický vývoj v západním, východním a sjednoceném Německu (1990- 1994)

Západní Německo

1990 1991 1992 1993 1994

růst HDP (%) 4,5 4,9 1,2 -2,3 1,6

Počet zaměstnaných (v tis) 28 479 28 479 28 479 28 479 28 479

Počet nezaměstnaných (v tis) 1 883 1 689 1 808 2 270 2 556

Míra nezaměstnanosti (v %) 6,4 5,7 5,9 7,3 7,9

∆ Spotřeb.cen (%) 2,7 3,5 4 4,2 3

Východní Německo

1990 1991 1992 1993 1994

růst HDP (%) -14 -28 10 7,1 9

Počet zaměstnaných (v tis) 8 855 7 179 6 170 5 900 -

Počet nezaměstnaných (v tis) 240 913 1 170 1 149 1 142

Míra nezaměstnanosti (v %) - 10 15 16 16

∆ Spotřeb.cen (%) - 8,3 11,2 8,8 3

Německo celkem

1990 1991 1992 1993 1994

růst HDP (%) - 3,7 2,2 -1,1 2,8

Počet zaměstnaných (v tis) - - - - -

Počet nezaměstnaných (v tis) 2 123 2 602 2 978 3 419 3 698

Míra nezaměstnanosti (v %) - - 7,7 8,8 9,6

∆ Spotřeb.cen (%) - - 4,6 3,9 2,6

Vládní půjčky (bil.DM) -46,3 -121,8 -110 -133 -143

Stav běžného účtu (bil.DM) 75,7 -32,3 -34,4 -33,3 -

Zdroj: Larres K. – Germany since Unification, The Domestic and External Consequences, str. 68 [6]

Jak vyplývá z tabulky č. 1, v západním Německu bylo i v roce 1990 dosaženo růstu HDP 4,5%, pak se vyšplhal až na 4,9% v roce 1991 a teprve pak klesl na 1,2% v roce 1992³¹. V tomto trendu lze jasně odhalit prvotní silnou poptávku východních Němců po západním zboží, ale také následné značné zatížení západoněmeckého hospodářství, což se samozřejmě projevilo i na zvýšení nezaměstnanosti, takže míra nezaměstnanosti se do roku 1994 vyšplhala až na hodnotu 7,9%

31 Larres K. – Germany since Unification, The Domestic and External Consequences, str.67 [6]

Propad východoněmecké produkce a exportu byl doprovázen reálnou nezaměstnaností až 25%, to v případě, že do tohoto údaje nepočítáme zvláštní pracovní podmínky, jako je třeba práce na zkrácený úvazek, přeškolování nebo předčasný odchod do důchodu.

Výrazný pokles HDP ve Východním Německu bezprostředně po sjednocení se dal očekávat. Horším zjištěním bylo, že následující ekonomický růst z let 1993 a 1994 o hodnotách 7,1 a 9% se nedokázal udržet, ale naopak byl následován dalším výrazným zpomalením. Růst byl navíc vždy silně závislý na státních transferech.

Velkou ránou pro celoněmecký pracovní trh byla v roce 1993 kromě ekonomické recese s poklesem HDP o 1,1% také ztráta asi 600 tis. pracovních míst a dalších 500 tis. míst v následujících dvou letech.³² Tyto ztráty byly navíc také doprovázeny snižováním mezd.

Začátkem roku 1992 se začalo objevovat inflační přehřátí, již v únoru 1992 dosáhla inflace hodnoty 4,3%³³.

Následná recese byla často dávána za vinu Německé spolkové bance (Bundesbank), která roku 1992 výrazně zvýšila úrokovou míru s cílem potlačení rostoucí inflace a dluhového financování. Spolková banka ovšem touto strategií sledovala mechanismus parit systému ERM. Počátkem 90. let také skokově narostl export sousedních zemí do Německa a výrazně se zvýšil německý deficit BÚ.

Základní a nejpalčivější problémy východního Německa lze tedy vyjádřit v několika bodech:

1. Nevhodné nastavení platů a cen východního Německa ve vztahu k západnímu v poměru 1:1 způsobující inflační nárůst mezd. Pravděpodobně mnohem výhodnější by byl přitom kurz minimálně 1:4.

2. Nízká produktivita průmyslu východního Německa, setrvávající neustále jen na asi 40-50% produktivity na Západě, podle některých odhadů dokonce na pouhých 30% Západu. To je způsobené z velké části tím, že ve východním bloku byla značný podíl zaměstnanosti v těžkém průmyslu, ale průmyslové firmy neměli po sjednocení ani dostatečně kvalitní produkty ani nízkou úroveň platů aby mohli obstát v silné konkurenci. Produktivita v zemědělské výrobě

32http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=1996,45323734&_dad=portal&_schema=PORTAL&scr een=welcomeref&open=/&product=STRIND_EMPLOI&depth=2

33http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=1996,45323734&_dad=portal&_schema=PORTAL&scr een=welcomeref&open=/&product=STRIND_ECOBAC&depth=2

na Východě je přitom asi na 50% Západu. Pochopitelné řešení problémů propouštění v těžkém průmyslu by bylo přesunutí pracovních sil do sektoru služeb. Produktivita služeb v polovině 90. let byla ovšem také asi jen na 40- 45% produktivity Západu, a to i přesto, že nárůst pracovních míst ve službách do konce první poloviny 90. let byl asi 125 000 pozic.

3. Ztráty na trzích s těžkým a lehkým strojírenstvím, vyprodukované výrobky vhodné opět jen pro východní blok.

4. Nastoupení mzdové inflace po dohodě o harmonizaci mezd, která byla vyjednána západoněmeckými odbory. Původní domluva zněla, že dosažení úrovně západních platů má nastat do roku 1994, pak se protáhla až do roku 1996. Odbory se výrazně zasloužily o rozšíření západních modelů pracovního práva, sociálního pojištění a kolektivního vyjednávání na Východ a právě harmonizace pracovního trhu s východní nízkou produktivitou způsobovala řadu problémů a silnou strukturální nezaměstnanost. Studie Akerlof a spol.

(1991) poukazuje na to, že kdyby se úroveň platů ve výrobních odvětvích snížila na 75% své velikosti z října roku 1990, bylo by zachováno až 77%

původních míst, přičemž stávající výše platů umožňovala zachování jen 8,2%

původních míst. Jako správné řešení považuje systém podpor přesně navázaných na situaci na trhu. Kdyby se zvětšoval počet míst a případně i mzdy rostly, snížila by se velikost podpor.

5. Problémy s nedořešenou otázkou restitucí potlačující investice.

Následky na veřejných financích byly značné, náklady na podporu Východu předčily veškeré očekávání a nakonec se staly třikrát většími, než jaké se očekávaly při podepisování Smlouvy o sjednocení v roce 1990. Již v roce 1993 činily transfery ze Západu 180 bil. DM, navíc s dalšími náklady na státní poštu a železnici se celkové útraty vyšplhaly až na 235 bil.

DM za rok.³⁴ Státní dluh byl roku 1994 na 58% HDP a v roce 1995, po zahrnutí dluhů Úřadu

34Larres, K.: Germany since Unification, The Domestic and External Consequences, Macmillian press LTD., London 1998, ISBN 0-333-64981-8, str. 69

pro správu národního majetku (Treuhandanstaltu) a Úvěrového fondu (Kreditabwicklungsfond), překročil maastrichtské kritérium 60%.³⁵

2.4. Německý průmysl v 90. letech

Východní Německo prožilo v letech 1990 a 1991 ekonomický propad, který se ale již roku 1992 zdál být u konce. Úspěchu bylo dosaženo v následujících odvětvích:

1. Stavebnictví a konstrukce (získalo asi 15% podílu na regionálním průmyslu).

2. Automobilový průmysl – rozvoj po investicích Opelu a VW.

3. Elektrický a elektronický průmysl – počátkem 90. let sice zaměstnával méně než 20% původního počtu pracovníků, ale začal spadat pod západoněmecké monopolní firmy, které zde výrazně zainventovali.

Problematické jsou již zmíněný chemický průmysl, hutnictví a strojírenství. Německý monopolní úřad (Kartelamt) byl ochoten do jisté míry tolerovat vstup západoněmeckých monopolních firem obchodujících s elektrickou energií na východoněmecké trhy, kvůli zefektivnění výroby elektrické energie na Východě. Roku 1994 tři velké západoněmecké firmy (Bayernwerk, Prenssenelektra a RWE) získali východoněmeckou VEAG za cenu 10 bil. DM se závazkem dalších 40 bil. DM investic. RWE dále získala roku 1994 firmu Laubag, největšího producenta hnědého uhlí ve východním bloku.³⁶

Podobné převzetí západoněmeckými monopoly nastalo i u těžebního průmyslu draselných solí – západoněmecká firma Kali und Salz ovládla východoněmecký Mitteldeutsche Kali AG.

Množství přímých zahraničních investic nebylo na počátku 90. let nijak výrazné.

Mohla za to opět existence levnější pracovní síly v ostatních zemích bývalého východního bloku. Jako příklad lze uvést, že automobilka Audi přesunula svou výrobu automobilových součástek z východního Německa do Maďarska.

Jako způsob o zefektivnění výroby byla po roce 1992 v německém průmyslu snaha snížit výrobní náklady o 20 – 30%, aby bylo možné obstát mezi konkurencí, především z jihovýchodní Asie. V roce 1994 bylo nezaměstnaných v západním Německu 2,6 mil, také

35http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=1996,45323734&_dad=portal&_schema=PORTAL&scr een=welcomeref&open=/B/B1/B13&language=en&product=Yearlies_new_economy&root=Yearlies_new_eco nomy&scrollto=0

36 http://udo-leuschner.de/energie-chronik/940201.htm

se ovšem snížil nárůst efektivních cen na 1,5% nebo polovinu míry inflace a byl prosazen návrh, že dlouhodobě nezaměstnaní budou pobírat o 10% nižší mzdu než je tarifní minimum.

Největší německé firmy prošli na počátku 90. let změnami zásadními pro jejich další vývoj, podstatné události tohoto období v této oblasti jsou tyto:

1. Založení Deutsche Bahn AG v roce 1993 spojující železniční společnosti z Východu i ze Západu.

2. Privatizace letecké společnosti Lufthansa AG – probíhala ve třech postupných krocích s redukcí státního podílu nejprve z 51,6% na 36% a pak úplný odprodej.³⁷

3. V roce 1993 se společnost Bundespost rozpadá na tři akciové společnosti – Telekom, Postdienst a Postbank. Roku 1996 se začíná privatizovat firma Deutsche Telekom.

Pro privatizaci byly ve všech případech zatěžující silné sociálně-právní nároky zaměstnanců. Zděděné mzdové nároky tak činily u Telekomu 40 bil. DM a u Lufthansy 4 bil.

DM.

Omezení regulace v 90. letech byl velmi pozvolný a náročný proces, který narážel na mnohé překážky jako nedostatečná volnost u obchodního oceňování (Rabattgesetz), nedokonalé změny v regulacích pracovní doby a otvírací doby obchodů.

3. Německo od poloviny 90. let po současnost

3.1. Vývoj politické situace

Helmut Kohl byl znovu zvolen kancléřem po velmi těsném volebním vítězství roku 1994. Stranu SDP tehdy vedl Rudolf Scharping. V dalším volebním období dosáhl Kohl úspěchů spíše v zahraniční politice – Frankfurt am Main se stal sídlem nově zřízené Evropské centrální banky, také se podařilo nasměrovat evropské státy k zavedení eura.

37 http://www.lufthansa-financials.de/servlet/PB/menu/1016690_l1/index.html

Vnitropolitická moc kancléře a celé CDU byla omezená silným zastoupením strany SPD v zemské radě (Bundesrat). Vláda tedy měla omezenou prosazovací moc, což vedlo k jisté stagnaci.

Roku 1998 vyhrála ve volbách SPD se svým předsedou Gerhardem Schröderem, který se projevil jako schopný řečník s výrazným vystupováním v médiích. Schröderovi se po volbách podařilo sestavit koaliční vládu SPD s Bündnis 90/Zelenými, čímž poslal Křesťanské demokraty poprvé v historii do opozice. Bylo to také poprvé po 16 letech, co se stal předsedou vlády sociální demokrat.

Již na počátku volebního období panovaly neshody mezi Schröderem a ministrem financí Oskarem Lafontainem, a to v zásadních otázkách hospodářské politiky. Lafontain platil ve straně za tradicionalistu a měl snahu blokovat mnohé nové reformy. Naopak, ve své funkci se zasadil např. o znovuzavedení 100% hrazení platů u nemocenské na prvních šest týdnů, o stažení zákona o omezení ochrany před výpovědí v menších podnicích a o další sociální podpory jako např. odstupné i pro zahraniční stavební dělníky nebo také tzv.

Sofortprogram pro odbourávání nezaměstnanosti mladistvých. Konflikty se Schröderem pak spočívaly např. v rozdílnosti názorů na sociální pojištění sociálně slabších vrstev. Lafontain byl také proti snížení daní podnikatelům na 35%, snížení daní ze soukromého majetku nebo omezení ekologické daně na 6 feniků za litr benzínu. Lafontain kromě toho také sklízel značnou kritiku, i ze strany SPD, za své útoky na Evropskou centrální banku kvůli požadavkům snížení úrokové míry a intenzivnější kontroly mezinárodních finančních trhů.

V březnu 1999 pak Lafontain rezignoval na svou funkci a ministrem financí se stal Hans Eichel.

Koalice prosadila ekologickou daň i odstoupení od výroby atomové energie (Atomausstieg). Neshody pak panovaly v názorech na azylovou politiku, exporty zbraní a válku v Kosovu. Co se týče vnitřní politiky, vláda prosadila tzv. „Program inovace a spravedlnosti“ do něhož spadaly také reforma daní, důchodová reforma, podpory vzdělávání atd.

Strana SPD dosáhla v červnových volbách roku 2005 34,6% hlasů, čímž mírně zaostala za stranou CDU/CSU pod vedením Angely Merkelové, která získala 35,5% hlasů³⁸. Po tomto velice těsném vítězství nastal problém se sestavováním koalice, protože ani SPD ve spojení se Zelenými ani CDU/CSU s jinými možnými partnery neměli dostatečné množství

38http://www.bundeswahlleiter.de/bundestagswahl2005/ergebnisse/bundesergebnisse/b_tabelle_99.htm

mandátů pro dosažení většiny v Bundestagu. Přistoupilo se tedy k variantě velké koalice CDU/CSU a SPD, ovšem obě tyto strany měli zájem na získání pozice kancléře. Po třítýdenním vyjednávání bylo dosaženo kompromisu, kancléřskou se stala Angela Merkelová z CDU/CSU a strana SPD získalo osm z osmnácti ministerských pozic oproti původně předpokládaným šesti. SPD získalo: ministerstvo financí, ministerstvo zahraničí, ministerstvo práce a sociálních věcí, ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo dopravy, ministerstvo životního prostředí a ministerstvo pro ekonomický rozvoj a spolupráci.

Oproti tomu strana CDU/CSU si ponechala: ministerstvo vnitra, ministerstvo obrany, ministerstvo pro ekonomiku a technologie, ministerstvo zemědělství a ochrany spotřebitele, ministerstvo pro rodinu, seniory, ženy a mládež, ministerstvo pro výzkum a vzdělání, ministerstvo pro zvláštní záležitosti a ředitelství kancléřské kanceláře.

Koncem března 2006 představila Angela Merkelová osmibodový program rozdělený do dvou etap volebního období. Do tohoto programu spadá: reforma federalismu, odbourávání byrokracie, výzkum a vývoj, energetická politika, finance a rozpočet, rodinná politika, politika pracovního trhu a reforma zdravotnictví.

Jako konkrétní kroky pro podpoření ekonomického růstu se chce Spolková vláda zaměřit např. na další snižování daňové zátěže podniků, snižování dodatečných mzdových nákladů, s cílem dlouhodobě je snížit pod 40% nebo na reformování v oblasti minimálních mezd.³⁹ Vláda má také v plánu roku 2011 dosáhnout vyrovnaného rozpočtu a neustále snižovat státní dluh, který momentálně dosahuje hodnoty 1,5 bil. EURO.⁴⁰ V oblasti rodinné politiky se vláda snaží např. zaměřovat na zlepšování pozic žen při ucházení o práci.

3.2. Vývoj německé ekonomiky v druhé polovině 90.let

Od poloviny 90. let až do nedávné minulosti neprošlo Německo žádným výraznějším hospodářským růstem. Jestliže ještě počátkem 90. let patřilo (podle ukazatele HDP na obyvatele dle parity kupní síly) mezi tři nejbohatší státy tehdejší patnáctky Evropské unie,

39 http://www.bundesregierung.de/Webs/Breg/DE/Reformprojekte/reformprojekte.html

40http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=1996,39140985&_dad=portal&_schema=PORTAL&scr een=detailref&language=en&product=EUROIND_NA&root=EUROIND_NA/euro_na/na_geng/na200

v polovině 90. let bylo již na 6. místě (za Lucemburskem, Rakouskem, Dánskem, Belgií a Nizozemím) a roku 2006 dokonce až na místě dvanáctém mezi zeměmi EU 25 ⁴¹.

Tab. č. 3: Vývoj hrubého domácího produktu Německa, cenově očištěno (1998 – 2006)

1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006

Meziroční míra růstu reálného

HDP

2,00% 2,00% 3,20% 1,20% 0% -0,20% 1,10% 0,80% 2,90%

HDP na obyv.

v PPS(EU-

27=100) 122,8 122,6 118,9 117,1 115,6 117 116,8 115,3 114,4

HDP v mld. Euro 1 952 2 012 2 063 2 113 2 143 2 164 2 211 2 245 2 245 Zdroj: Eurostat;

epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=1996,45323734&_dad=portal&_schema=PORTAL&screen=we lcomeref&open=/B/B1/B11&language=en&product=Yearlies_new_economy&root=Yearlies_new_economy&s crollto=0

Po krátkém boomu z let 1999 – 2001 ekonomika opět výrazně zpomalila a v průběhu roku 2003 se dokonce dostala poprvé po deseti letech do recese. Německo se z těchto důvodu dostalo do problémů i v rámci dodržování Paktu stability a růstu⁴², dohodou mezi členy eurozóny koordinující jejich rozpočtové politiky, která má za účel zabránit tomu, aby vysoké schodky státních rozpočtů nebo vysoké veřejné dluhy destabilizovali Euro popř. vedly k nárůstu inflace. Zásady Paktu stability a růstu vyžadují udržování schodku veřejných financí pod hranicí 3% HDP a veřejného dluhu pod hranicí 60% HDP. V Německu deficit veřejných financí totiž překročil již roku 2002 hranici 3% HDP a Evropská komise za to vládě hrozila sankcemi. Vláda Gerharda Schrodera proto žádala zmírnění kritérií Paktu z důvodů jako je např. nutnost provést reformy penzijního a zdravotního pojištění. Kromě toho požadovala uplatnění klauzule o „výjimečných okolnostech“, které mají představovat masivní náklady na sjednocování Německa a dále i to, že Německo je jedním z největších přispěvatelů do evropského rozpočtu. Roku 2005 byla nakonec kritéria Paktu stability a růstu opravdu změkčena a navíc bylo dohodnuto, že při posuzování deficitu bude přihlíženo také

41http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=1996,39140985&_dad=portal&_schema=PORTAL&scr een=detailref&language=en&product=Yearlies_new_economy&root=Yearlies_new_economy/B/B1/B11/daa10 000

42 http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=156&typ=r&levelid=EU_183.HTM