LICENČNÍ SMLOUVY V DIVADELNÍM PŘOSTŘEDÍ

(1)

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Václav Hodonický

LICENČNÍ SMLOUVY

V DIVADELNÍM PŘOSTŘEDÍ

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petra Žikovská

Ústav práva autorského, práv průmyslových a práva soutěžního

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 15. 11. 2013

(2)

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 15. 11. 2013 Václav Hodonický

(3)

Poděkování

Děkuji vedoucí diplomové práce paní JUDr. Petře Žikovské za její zájem, čas a cenné připomínky, které věnovala mé diplomové práci.

V Praze dne 15. 11. 2013 Václav Hodonický

(4)

4

Obsah

Úvod ... 6

1. Zařazení autorského práva do systému práva ... 8

2. Prameny autorského práva ... 9

2.1. Vnitrostátní autorskoprávní předpisy ... 9

2.2. Mezinárodní smlouvy ... 9

2.3. Právní předpisy Evropských společenství... 10

3. Instituty autorského práva ... 12

3.1. Objekt ochrany–dílo ... 12

3.2. Subjekt ochrany – autor ... 12

3.3. Obsah autorských práv ... 14

3.3.1. Osobnostní práva ... 14

3.3.2. Majetková práva ... 16

3.3.3. Převoditelnost autorských práv ... 21

4. Práva související s právem autorským ... 24

4.1. Práva příbuzná – práva výkonných umělců ... 24

4.1.1. Subjekt práv výkonných umělců ... 24

4.1.2. Objekt práv výkonných umělců ... 25

4.1.3. Osobnostní práva ... 26

4.1.4. Majetková práva ... 27

4.2. Právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu ... 28

4.2.1. Výrobce zvukového záznamu ... 28

4.2.2. Zvukový záznam ... 28

4.2.3. Právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu ... 29

5. Licenční smlouvy ... 31

5.1. Úvod do licenčních smluv... 31

5.2. Prvky autorskoprávních licenčních smluv ... 33

5.2.1. Strany licenčních smluv ... 33

5.2.2. Předmět licenčních smluv ... 34

5.2.3. Odměna z licenční smlouvy ... 36

5.2.4. Dispozice licencí ... 37

5.2.5. Zánik licenčních smluv ... 39

5.3. Náležitosti licenčních smluv ... 41

5.3.1. Formální náležitosti ... 41

5.3.2. Obsahové náležitosti ... 42

6. Divadelní názvosloví ... 45

6.1. Divadelní umění, divadlo ... 45

6.2. Inscenace ... 47

6.3. Divadelní představení ... 47

6.4. Divadlo činoherního typu... 48

7. Licenční smlouvy v divadelním prostředí ... 49

7.1. Právní režim inscenace a divadelního představení ... 49

7.2. Složky divadelního představení, jejich právní povaha a licencování ... 52

7.2.1. Dramatický text ... 53

7.2.2. Scénická výprava ... 55

7.2.3. Kostýmy a rekvizity ... 56

(5)

5

7.2.4. Scénická hudba ... 57

7.2.5. Choreografie ... 60

7.2.6. Program inscenace ... 60

7.2.7. Lighting design ... 61

Závěr ... 65

Seznam zkratek ... 68

Prameny ... 69

Odborná literatura ... 69

Právní předpisy ... 70

Internetové zdroje ... 71

Přílohy ... 72

Seznam příloh ... 72

Přílohy ... 73

Příloha č. 1 ... 73

Příloha č. 2 ... 74

Resumé ... 75

Abstract ... 77

Klíčová slova (Key Words) ... 79

(6)

6

Úvod

Licenční smlouvy jsou hojně využívaným institutem autorského práva. Oproti obecnému občanskému právu mají některé zvláštní zákonitosti, zejména co se týká předmětu smlouvy, omezení jejího obsahu, trvání a dalších zákonných omezení smluvní svobody ve prospěch slabší strany, tedy autora, popřípadě výkonného umělce.

Naproti tomu stojí prostředí divadla a jeho umělecká činnost. Ta dosahuje vysoké míry specifičnosti, která je důsledkem dále uvedených skutečností. Jak již bylo řečeno, jedná se o uměleckou činnost, kterou nelze v celé své šíři přesně právně upravit.

V porovnání s ostatními múzickými uměními (a to převážně s hudbou a filmem) se netěší divadlo takové pozornosti diváků a rovněž z finančního hlediska se nejedná o tak atraktivní obor. Možná i proto mu zákonodárce věnoval v autorském zákoně méně prostoru, než například audiovizuálním dílům, ač se jedná o díla stejně komplexní a jedinečná. Tato nedůslednost zákonodárce způsobuje mnoho nejasností. Menší množství finančních prostředků v divadle dále způsobuje, že případné spory z licenčních smluv se řeší bez právnické ingerence, a proto není ani právnická literatura a judikatura k této problematice tak hojná.

Cílem této práce je prozkoumat autorskoprávní licenční smlouvy a aplikovat je na prostředí a zákonitosti divadla. Má spíše praktický než teoretický význam a klade si za cíl poučit čtenáře z divadelního prostředí. Administrativní pracovníci divadla, kteří mají za úkol získávat oprávnění k živému divadelnímu provozování děl, jsou z valné většiny osoby bez právního vzdělání a tento fakt byl při psaní tohoto textu zohledněn.

Tato diplomová práce se vztahuje pouze k vlastnímu provedení divadelního představení na jevišti v rámci divadelního představení činoherního typu, neklade si za cíl zkoumat další druhy užití v rámci pořízení audiovizuálního nebo jiného záznamu, jeho vysílání atd. Jsem si vědom, že velká část v praxi využívaných složek představení je pouze řemeslného charakteru a tedy že nelze vůbec mluvit o dílech ve smyslu autorského zákona. Mým cílem je však zkoumat právě takové situace, kdy tomu tak není a všechny použité prvky autorskými díly jsou.

První část práce se vypořádává s obecnými instituty autorského práva. Jedná se spíše o text popisný, který nemá výrazné právně-teoretické ambice. První dvě

(7)

7

kapitoly stručně zařazují autorské právo do systému práva a vyjmenovávají jeho prameny tuzemské, mezinárodní a práva Evropské unie. Ve třetí a čtvrté kapitole jsou popsány stěžejní pojmy autorského práva a práv souvisejících: dílo, autor, výkon výkonného umělce a výrobce zvukového záznamu, práva z těchto vyplývající, tedy práva osobnostní, majetková, jejich trvání a možnosti změny osob z nich oprávněných.

Poslední kapitola obecné části pojednává o licenčních smlouvách, jejich náležitostech, stranách, předmětech, odměnách, vzniku, změně a zániku závazků z nich vyplývajících.

Z výše zmíněného vyplívá druhé části na divadlo a opírá se při tom o právní instituty probrané v předcházejících kapitolách. Dochází zde ke konfrontaci zkušeností divadelních vědců i praktikujících divadelníků s platnou právní úpravou. V kapitole šesté jsou s pomocí teatrologických slovníků definovány stěžejní divadelní pojmy a v sedmé dochází k rozebrání prvků divadelního představení z hlediska licencování v praxi, komentování stávající úpravy, odhalování existujících problémů a zamyšlení se nad úpravou de lege ferenda. Určit, o jaký druh autorského díla se v případě konkrétního prvku divadelního představení jedná, bývá někdy komplikované. A některé z prvků se v inscenaci nemusí vůbec objevit. Další z nich není jednoduché zařadit do druhů užívání, jelikož jejich právní povahu nelze podle zákona jednoznačně klasifikovat. Zvláštní prostor je věnován právě skutečnostem, že divadelní inscenace není zákonem považována za autorské dílo a režisér za jeho autora, či že v praxi zaměňované pojmy inscenace – představení mají zcela odlišnou právní povahu.

(8)

8

1. Zařazení autorského práva do systému práva

Autorské právo je součástí systému práva soukromého. V rámci soukromého práva se jedná o práva vztahující se k duševnímu vlastnictví, které se dále štěpí na dvě složky: vedle práva autorského rozlišujeme ještě právo průmyslového vlastnictví¹. Obchodní zákoník používá pojem „průmyslové a jiné duševní vlastnictví“. I s ohledem na zařazení do systému výuky práva na Právnické fakultě UK lze tvrdit, že zatímco průmyslové vlastnictví je součástí práva obchodního, autorské právo se řadí do práva občanského.

Při výkonu některých práv vyplývajících z autorského práva je nicméně potřeba provádět kolektivní správu, jejíž výkon je uložen zákonem. Tuto kolektivní správu vykonávají pro jednotlivé druhy děl právnické osoby, které pro tuto činnost získaly oprávnění, které uděluje Ministerstvo kultury. Podobně jako v případě kolektivní správy obsahuje autorský zákon i výčet správních deliktů. Tyto oblasti autorského práva tedy považujeme za právo veřejné.

1 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo 3. 4. vydání. Praha : ASPI, 2007, s. 183.

(9)

9

2. Prameny autorského práva

Prameny autorského práva jsou trojího druhu: jsou to přímo aplikovatelné zákonné a podzákonné předpisy ČR, předpisy Evropských společenství, které se promítají do vnitrostátních předpisů a jsou eventuálně přímo aplikovatelné, a konečně mezinárodní smlouvy, ke kterým Česká republika přistoupila.

2.1. Vnitrostátní autorskoprávní předpisy

Hlavním právním předpisem, který upravuje autorské právo, je zákon 121/2000 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších zákonů, (dále jen

„autorský zákon“). Poslední novela byla přijata jako zákon číslo 496/2012 Sb., který zapracovává příslušné, zde výhradně sekundární, směrnice Evropských společenství, jak lze vyčíst z § 1 AZ, k těmto viz níže. Vedle autorského zákona je účinná ještě prováděcí vyhláška č. 486/2006 Sb., k jejímuž vydání je zmocněno Ministerstvo kultury na základě § 27 odst. 7 AZ, kterou se stanoví typy přístrojů k zhotovování rozmnoženin, typy nenahraných nosičů záznamů a výše paušálních odměn, ve znění vyhlášky č. 408/2008 Sb.

2.2. Mezinárodní smlouvy

Za nejvýznamnější mezinárodní smlouvy v oblasti mezinárodního práva považujeme:

Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací (tzv. „Římská úmluva“), přijatá v Římě 26. 10. 1961, pro ČR se stala závaznou vyhláškou MZV č. 192/1964 Sb.,

Všeobecná úmluva o autorském právu a Protokoly č. 2 a 3, revidovaná v Paříži dne 24. července 1971 a její Dodatkový protokol č. 2 (tzv. „Všeobecná úmluva“), přijatá v Ženevě dne 06. září 1952, pro ČR se stala závaznou vyhláškami MZV č. 2/1960 Sb., 16/1960 Sb. a 134/1980 Sb.,

Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, doplněná v Paříži dne 4. května 1896, revidovaná v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněná v Bernu dne 20. března 1914 a revidovaná v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24.

(10)

10

července 1971, pro ČR závazná v platném znění vyhláškami č. 133/1980 Sb. a 19/1985 Sb.,

Dohoda o mezinárodních aspektech práv duševního vlastnictví, přijatá v Uruguayi dne 15. dubna 1994 v rámci dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO), pro ČR závazná od 1. ledna 1996, vyhlášená pod č. 191/1995 Sb.

(tzv. Dohoda TRIPS),

Smlouva WIPO o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech, přijatá v Ženevě 20. 12. 1996, pro ČR závazná vyhlášením ve Sbírce mezinárodních smluv, pod číslem 48/2002 Sb. m. s. a Smlouva WIPO o právu autorském, přijatá taktéž v Ženevě 20. 12. 1996, pro ČR závazná vyhlášením ve sbírce mezinárodních smluv, pod číslem 33/2002 Sb. m. s., (obojí tzv. „internetové smlouvy“).²

2.3. Právní předpisy Evropských společenství

V případě oblasti autorského práva se jedná výhradně o předpisy sekundárního práva čili směrnice³, které nemají přímou závaznost, jelikož stanovují cíl, tedy jaká má být vnitrostátní právní úprava, a lhůtu, dokdy má členský stát takovou úpravu přijmout.

Samotnou formu provedení takové normy/takových norem zůstává na uvážení členského státu. Pokud stát obsah těchto směrnic do svého právního řádu nezahrne–

2 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo 3. 5. vydání. Praha : ASPI, 2009, s. 167–172.

3

 Směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů.

 Směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a

půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s právem autorským, v platném znění.

 Směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se práva autorského a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu.

 Směrnice Rady 93/98/EHS ze dne 29. října 1993 o harmonizaci doby ochrany práva autorského a určitých práv s ním souvisejících, v platném znění.

 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází.

 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů práva autorského a práv s ním souvisejících v informační společnosti.

 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES ze dne 27. září 2001 o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla.

 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví.

 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU ze dne 27. září 2011, kterou se mění směrnice 2006/116/ES o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících.

(11)

11

neimplementuje, nastává povinnost všech státních orgánů vykládat národní právo v souladu s cíli směrnic⁴.

4 Tichý, L., Arnold, R., Zemánek, J., Král, R., Dumbrovský, T. Evropské právo. 4. Vydání. Praha : C. H.

Beck, 2011, s. 248–249.

(12)

12

3. Instituty autorského práva

3.1. Objekt ochrany–dílo

Předmětem ochrany je v autorském právu, jak vyplývá z § 2 odst. 1 autorského zákona, umělecké či vědecké dílo, které je originálním výsledkem tvůrčí činnosti autora.

Toto právo vzniká okamžikem ztvárnění/zrodu díla v takové podobě, která je smyslově vnímatelná. Zákon dále vyjmenovává a definuje některé zvláštní druhy děl. Hmotný substrát není povinným znakem díla, dílo nemusí být do takové podoby nikdy zachyceno, a přesto bude dílem. Vlastník hmotného substrátu může být odlišný od osoby autora a může jím disponovat, viz kapitola 5, podkapitola 5.1 této práce.

Za souborné dílo autorský zákon považuje soubor samostatných děl, případně i různých autorů, pokud byla tato vybrána, uspořádána a použita způsobem, který sám o sobě vykazuje znaky autorského díla⁵.

Zpracované dílo je dílo vzniklé tvůrčím zpracováním jiného a samostatného díla, které již bylo vytvořeno, a považuje se za dílo nové a samostatné. Za zpracování autoři komentáře považují jeho zpracování v užším slova smyslu, dále převedení či překlad. V případě užití nového zpracovaného díla třetí osobou je taková osoba povinna mít oprávnění k užití jak od autora vlastního zpracování, tak autora díla zpracovaného⁶.

3.2. Subjekt ochrany – autor

Osoba, která dílo vytvořila, se nazývá autor⁷. Tento má výlučná práva k jím vytvořenému dílu. Tato práva se dělí na výlučná práva osobnostní a výlučná práva majetková⁸. To, že jsou tato práva výlučná, znamená, že se jich autor nemůže vzdát ani je převést na jiného⁹. Autorem díla může být jakákoli osoba. Podle autorského zákona se autorem může stát kterákoli fyzická osoba¹⁰. V návaznosti na občanský

5 Srov. § 2 odst. 5 AZ

6 TELEC, I.; TŮMA, P. Autorský zákon : Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 53 a n.

7 Srov. § 5 odst. 1 a 2 AZ

9 Srov. § 11 odst. 4 a § 26 odst. 1 AZ

10 Srov. §5 odst. 1 AZ

(13)

13

zákoník¹¹ se tedy autorem může stát i osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům nebo osoba, která ji ještě nenabyla, tedy dítě. Vytvoření díla totiž není chápáno jako právní úkon, ale projev osobní povahy, kterého je způsobilá každá fyzická osoba a který je chráněn předpisy občanského práva¹². Jako právní jednání je chápána teprve až dispozice užívacími oprávněními¹³. Tedy k té je potřeba způsobilost k právním úkonům podle § 8 a n. občanského zákoníku.

Jestliže dílo vzniklo tvůrčí činností dvou a více osob, přísluší autorství všem těmto osobám společně a nerozdílně. Všechny tyto osoby mají postavení spoluautorů.

To platí i v případě, že jednotlivé vklady autorů lze odlišit, tedy pokud tyto vklady nejsou samostatně užitečné¹⁴.

Okamžik vzniku práv autora, která vyplývají z autorství daného díla, je totožný s okamžikem vzniku díla v objektivní formě, tedy v podobě vnímatelné smysly osoby odlišné od autora – jedná se tedy o právní skutečnost ad momentum. Není nutné, aby dílo bylo vnímatelné jakoukoli osobou. Stačí, aby jej vnímala osoba k tomu odborně způsobilá (např. znalá příslušného jazyka), či osoba s pomocí technické nebo jiné pomůcky (např. počítače). Zároveň není nutné, aby nosič díla byl trvalého rázu (např. při přednesu básně). Z právě řečeného vyplývá, že se jedná o neformální ochranu.

Z výše uvedeného logicky, navíc s oporou v následujících ustanoveních zákona¹⁵, vyplývá dvojjedinost hmotného substrátu a nehmotného díla, ač se fakticky jedná o jeden objekt. Vlastník věci nejenže může být odlišný od autora, navíc autorské právo autora trvá i po zničení hmotného substrátu¹⁶ a, není-li sjednáno jinak, osoba, která má absolutní věcné právo k substrátu, není ani povinna hmotný substrát díla udržovat a chránit před zničením¹⁷, ledaže je k tomu povinna na základě předpisů veřejného práva majících za úkol chránit veřejný zájem, např. zákony v oblasti památkové péče¹⁸ atd. Toto ustanovení se týká pouze omitterního jednání, tedy zákon nestanovuje právo vlastníka hmotného substrátu dílo aktivně pozměňovat či ničit.

11 Srov. § 7 a n. OZ

12 Srov. zejm. §11 a n. OZ

13 Viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.3

15 Zejm. § 9 odst. 2, 3, 4 AZ

18 Zejm. zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zákona č. 142/2012 Sb.

(14)

14

Takové jednání by bylo posuzováno jako zásah do osobnostních autorských práv autora.

Nabytí hmotného substrátu věci taktéž neopravňuje nabyvatele k užití věci¹⁹.

3.3. Obsah autorských práv

3.3.1. Osobnostní práva

Osobnostní práva jsou absolutně nepřevoditelná a zanikají smrtí autora²⁰. Po autorově smrti je nadále vyloučeno, aby si kdokoli osoboval autorství díla nebo snižoval jeho hodnotu. Ochrany se smí domáhat kterákoli autorovi blízká osoba (jak je definována v zákoně č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, občanský zákoník – dále jen „občanský zákoník“²¹), příslušný kolektivní správce nebo právnická osoba sdružující autory. Takové oprávnění trvá i po uplynutí doby trvání majetkových autorských práv²². Tento režim se označuje pojmem „postmortální ochrana“²³.

Ochrana osobnostních autorských práv splývá s ochranou osobnosti podle občanského zákoníku²⁴. Příslušná ustanovení stanovují mimo jiné právo na ochranu projevů osobní povahy, mezi které lze řadit i díla dle § 2 autorského zákona. Tato ustanovení mají oporu rovněž v Listině základních práv a svobod²⁵, avšak směřují spíše proti zásahům do sféry soukromí a dobrého jména dotčené osoby.²⁶ Soukromí komentář k OZ definuje jako intimní sféru fyzických osob, včetně jejího rodinného života, tj. zejména právo rozhodovat o zpřístupnění soukromých informací o své osobě jiným subjektům, jakož i právo na ochranu před vnějšími zásahy²⁷. Opačně lze dovozovat, že osobnostní práva uvedená v těchto ustanoveních občanského zákoníku jsou taktéž vyloučena z převodů jako osobnostní práva podle autorského zákona.

Autorský zákon taxativně vyjmenovává tři osobnostní práva, která jsou výlučně chráněna²⁸. Takový taxativní výčet vytváří právní jistotu, která je důležitá zejména pro vyváženost smluvních a dalších autorskoprávních vztahů. Jedná se o právo

21 Srov. § 116 OZ

23 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 158 a n.

24 Srov. § 11 a §12 OZ

25 Srov. Listina základních práv a svobod., čl. 7

26 TŮMA, P. Smluvní licence v autorském právu. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 12.

27 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 123 a n.

28 Srov. § 11 AZ

(15)

15

rozhodnout o zveřejnění díla²⁹, právo osobovat si autorství a právo na nedotknutelnost díla³⁰.

Podstatou práva rozhodnout o zveřejnění díla je právo autora svobodně se rozhodnout, zda je dílo hodné předložení veřejnosti³¹. Pojem „veřejnost“ není nikde zákonem definován, záleží tedy na zvážení konkrétního případu. Toto právo zaniká smrtí autora, tedy přání autora dílo nezveřejňovat ani po jeho smrti je irelevantní³². A contrario z takového práva autora vyplývá povinnost veřejnosti akceptovat rozhodnutí autora dílo nezveřejnit. Prvním zveřejněním je toto osobnostní právo zkonzumováno a v případě dalšího zveřejnění se jedná již o výkon práva majetkového³³.

Právo být označován jako autor³⁴ je nejzásadnější podmínkou pro vznik a ochranu veškerých autorskoprávních práv včetně dalších osobnostních a veškerých majetkových práv autora a jeho dědiců. Obsahem tohoto práva je právo bránit jiným osobám v osobování si autorství (plagiátorství), právo určit, jakým způsobem bude autorství při zveřejnění díla označeno (včetně užití pseudonymu či zveřejnění díla anonymně³⁵), a právo určit, jakým způsobem bude autorství označeno při užití díla.

Právem na nedotknutelnost díla se rozumí právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla. Takové svolení se týká jak změn tvůrčích³⁶, tak netvůrčích, formálních či materiálních, podstatných či nepodstatných. Za netvůrčí změny se považují takové změny díla, které nevedou ke vzniku díla jiného, z praktického hlediska se jedná o technické či rutinní úpravy díla. Jestliže dochází ke tvůrčí změně díla, tedy pokud zde vzniká dílo jiné, jedná se o zpracování podle § 2 odst. 4 AZ – za takové zpracování se považuje taktéž překlad díla do jiného jazyka. Rovněž připojování dodatků, opatřování díla poznámkami a vysvětlivkami (aniž by bylo patrné, že se nejedná o součást autorova díla) a dokončování díla bez souhlasu autora se posuzuje jako neoprávněný zásah. Toto právo autora se nevztahuje na podružné změny, tedy změny nepatrné a změny pro užívání díla

31 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 147.

32 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 148.

33 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 147.

35 Srov. § 7 AZ

36 Srov. kapitolu 3, podkapitolu 3.1 této práce

(16)

16

nezbytné a předvídatelné. Užívá-li díla jiná osoba, nesmí tím snižovat hodnotu díla, zejména skrze jeho dehonestaci³⁷. Dále je stanoveno právo autora vykonávat přiměřený dohled, pokud je takový dohled možný, přiměřený a oprávněný.

3.3.2. Majetková práva

Majetková práva se štěpí na dvě skupiny. Je to právo dílo užít a jiná majetková práva³⁸. Zákon ani jednu ze skupin nedefinuje, nýbrž přechází rovnou k problematice práva dílo užít.

Autorský zákon uvádí v § 12 odst. 4 šest způsobů užívání díla a v odst. 5 téhož paragrafu dále poznamenává, že zákonný výčet není taxativní, tedy že dílo lze užít i jiným způsobem. Naproti tomu jsou v zákoně uvedeny taktéž výjimky, za jakých okolností k užití nedochází. Jedná se o používání fyzickou osobou pro její osobní potřebu, tzn. v soukromí, za účelem zábavy, sebevzdělání atd., aniž by sledovala jakýkoli hospodářský záměr³⁹. Za neveřejné (logickým výkladem per analogiam pojmu soukromé) užívání je považováno užití, pokud je dodržena podmínka individuality určení příjemců bez přímého či nepřímého hospodářského prospěchu⁴⁰.

Způsoby užití jsou tyto: právo na rozmnožování díla, právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla, právo na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla, právo na půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla, právo na vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla, právo na sdělování díla veřejnosti (zejména právo na provozování díla živě nebo ze záznamu a právo na přenos provozování díla, právo na vysílání díla rozhlasem či televizí, právo na přenos rozhlasového či televizního vysílání díla, právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání díla). Do roku 2007 nebylo jasné, zda byl v § 12 odst. 4 uveden demonstrativní či taxativní výčet druhů užití. Proto byl autorský zákon novelizován zákonem č. 216/2006 Sb. a do odstavce 5 byla přidána věta „Dílo lze užít i jiným způsobem než způsoby uvedenými v odstavci 4.“, která tento výčet jednoznačně označila za demonstrativní. Do té doby tato nepřesnost vyvolávala velké nejasnosti, a zrovna v divadelním prostředí se jednalo o veliké úskalí, jelikož u velké

37 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 155.

38 Srov. § 12, 24 a 25 AZ

40 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 219.

(17)

17

části jevištních prostředků nebylo možné k definování druhu užití využít nějaký z daného výčtu.

V dalším výkladu pojednáme pouze o způsobech užití relevantních v rámci divadelního provozu čili pro divadelní představení. Mezi tyto patří: živé provozování a jeho přenos⁴¹, provoz ze záznamu a jeho přenos⁴² (jakožto dvě ze čtyř podskupin užívání děl sdělováním veřejnosti), vystavování⁴³, rozmnožování⁴⁴ a rozšiřování⁴⁵.

Sdělováním díla veřejnosti se rozumí takové sdělování, které směřuje od sdělovatele k neurčitému okruhu osob formou veřejné nabídky⁴⁶. Pojem sdělování veřejnosti není zákonem definován a neexistuje ani uspokojivý výklad soudní.

Živým provozováním se rozumí takové živé provozování (produkce) díla, jehož pojmovým znakem je osobní účast výkonných umělců, na základě jejichž uměleckého výkonu dochází k emisi nehmotné materializace díla⁴⁷, k čemuž však musí docházet za přítomnosti diváka, který toto vnímá. Obsah nezahrnuje pouze provozování děl hudebních či dramatických, ale i jakýchkoli jiných děl, u nichž to jejich povaha připouští. Letitá praxe stanovila, že to, co se divákům přednáší na jevišti divadelními prostředky, je dramatickým textem, nehledě na to, že se jedná o poezii či prozaický text⁴⁸, viz kapitola 7, podkapitola 7.2, odstavec 7.2.1 této práce. V druhém odstavci se zákonodárce vypořádává s přenosem tohoto živého provozu. Svou podstatou se jedná o samostatný druh užití, jelikož k recepci díla, která musí probíhat simultánně se samotným aktem provozování (v opačném případě by se jednalo o provoz ze záznamu), dochází mimo prostor živé produkce a konstitutivním znakem je zde přítomnost

„zařízení přenosu nehmotné materializace“⁴⁹. Dalším obligatorním znakem je to, že takový přenos musí provádět výhradně sám pořadatel čili divadlo. Pokud by přenos zprostředkovával někdo třetí, jednalo by se o vysílání podle § 21 AZ.

41 Srov. § 19 AZ

42 Srov. § 20 AZ

43 Srov. § 17 AZ

44 Srov. § 13 AZ

45 Srov. § 14 AZ

46 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 83.

47 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 235.

48 SRSTKA, J. Autorské právo v divadle. 1. Vydání. Praha : AMU = DAMU + FAMU + HAMU, 2006, s. 28.

49 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 238.

(18)

18

Jako vystavování chápeme takové užití, které spočívá v jakémkoli zprostředkování hmotného substrátu díla, které umožní je objektivně vnímat (zejména je zhlédnout) kýmkoli, kdo o to má zájem. Ustanovení se týká jak originálů díla, tak jeho rozmnoženin. Zákon demonstrativně vypočítává díla, která lze vystavovat.

Jedná se o díla výtvarná, fotografická, architektonická, díla užitého umění a díla kartografická.

Provozování ze záznamu má mnoho znaků společných s živým provozováním.

Zejména se v obou případech jedná o provoz, tedy o emisi nehmotné materializace díla⁵⁰, k níž dochází za současné přítomnosti recipientů. Pod pojmem „záznam“

chápeme jednak záznam zvukový a jednak zvukově obrazový. Za zvukový záznam se považuje výhradně sluchem vnímatelný záznam výkonů výkonných umělců, popřípadě jiných zvuků, které nemají povahu interpretace autorského díla (např. zvuky přírody, běžný rozhovor lidí atp.⁵¹). Jako zvukově obrazový záznam chápeme díla audiovizuální a jiné související obrazy, které vyvolávají dojem pohybu. Tyto záznamy mají zpravidla dvě složky: složku obrazovou a složku zvukovou, která však může absentovat.

Pod pojmem rozmnožování zákon chápe takové užití, jímž dochází k zachycení existujícího autorského díla do hmotné podoby čili na hmotný substrát. Tedy do takové podoby, která je objektivně vnímatelná bezprostředně, či za pomoci libovolné technické pomůcky. Zákon rozděluje rozmnoženiny takto: pomíjivé či trvalé, celého díla nebo jeho části a přímé nebo nepřímé (zda výsledná rozmnoženina má stejnou nebo jinou formu než její předobraz). Zákon nestanovuje, jakou formu má rozmnoženina mít, pouze demonstrativně vyjmenovává rozmnoženiny tiskové, fotografické, obrazové, zvukově obrazové, ve formě stavby architektonického díla nebo jiného trojrozměrného vyjádření anebo elektronické. Nicméně forma rozmnoženin je důležitá pro rozsah udílené licence k tomuto užití: licence pro pořízení rozmnoženin určité formy nesubsumuje oprávnění k pořízení rozmnoženin ve formě jiné (např. rozmnoženiny děl literárních ve formě tiskové a digitální atd.). Účel takového rozmnožování nemá právně relevantní dopad, vyjma zhotovování rozmnoženin pro osobní potřebu, jelikož takové rozmnožování není považováno za užití, ale za úkon, který souvisí s tzv. jinými právy majetkovými, o nichž bude pojednáno dále.

50 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 235.

51 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 668.

(19)

19

Rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla spočívá ve zpřístupňování díla ve hmotné podobě skrze nabízení k převodu vlastnického práva, zejména jeho prodejem, směnou, darováním atd., a následně v realizaci takového převodu.

Pokud k převodu vlastnického práva nedochází, nejedná se o rozšiřování, ale o jiné druhy užití, např. pronájem a půjčování podle § 15 a 16 AZ. Není-li sjednáno jinak, nastupuje u typové licenční smlouvy domněnka, že oprávnění ke zhotovování rozmnoženin se automaticky pojí s oprávněním je rozšiřovat⁵². Jeho pojmovým znakem je tedy to, že existují rozmnoženiny díla, tedy že došlo k užití podle § 13 AZ. Odstavec druhý se vztahuje k prvním převodům originálů či prvorozmnoženin autorských děl, což se týká zejména děl výtvarných.

Vedle práv majetkových stojí práva souhrnně označovaná jako jiná majetková práva. Tato práva jsou dvojího druhu, a to zaprvé právo na odměnu při opětovném prodeji originálu díla uměleckého a zadruhé právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu⁵³. V prvním případě se jedná o nárok na odměnu pro nositele práv při prodeji originálu hmotného substrátu díla⁵⁴, jestliže před uskutečněním tohoto prodeje již nositel práv toto dílo jednou prodal, kupní cena při takovém obchodu je vyšší než určená částka, k prodeji dochází v určené době a obchodu se účastní osoba v pozici prodávajícího, kupujícího či zprostředkovatele, který se věnuje obchodu s uměleckými díly soustavně.

Takové poplatky vybírá a následně přerozděluje příslušný kolektivní správce⁵⁵. Druhým typem (z okruhu jiných majetkových práv) je právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní a vnitřní potřebu. Nositel práv k dílu, které bylo zveřejněno a je způsobilé k rozmnožování pro osobní potřebu fyzické nebo vnitřní potřebu právnické osoby pomocí přístrojů určených ke zhotovování rozmnoženin na papír nebo podobný podklad, nebo přístrojů určených k nahrávání a záznamu na nenahrané nosiče děl na podkladě zvukovém, zvukově-obrazovém nebo obrazovém či televizního, nebo rozhlasového vysílání pro osobní potřebu fyzických osob, má nárok na odměny za takové pořizování rozmnoženin. Takové odměny je povinen hradit

53 Srov. § 24 a 25 AZ

54 Z § 24 odst. 3. AZ vyplývá, že tato ustanovení se týkají pouze děl výtvarných, zejména obrazů, kreseb, maleb, koláží, soch, rytin, litografií či jiné grafiky, fotografií, tapiserií, keramiky, skla a

autorských šperků, a to za předpokladu, že jsou zhotovena samotným umělcem nebo jde o rozmnoženiny, které se považují za originál uměleckého díla.

55 Srov. § 24 AZ

(20)

20

výrobce nebo dovozce prázdných médií a příslušných nahrávacích zařízení, anebo poskytovatel rozmnožovacích tiskových služeb za úplatu⁵⁶. Takové poplatky vybírá a následně přerozděluje příslušný kolektivní správce⁵⁷.

Oproti právům osobnostním je stanovena doba trvání (nebo také „doba ochrany“) na přesně určenou dobu, a to po dobu života autora a 70 let po jeho smrti⁵⁸. Pokud se jedná o dílo vydané anonymně či pseudonymně, počítá se doba 70 let od prvního oprávněného zveřejnění. Jestliže je skutečná totožnost autora takového díla známa či pokud se k dílu jeho autor posléze veřejně prohlásí, trvají majetková práva od okamžiku zveřejnění autorství po dobu 70 let⁵⁹. Jestliže dílo nebylo zveřejněno do 70 let od jeho vzniku, majetková práva k takovému právu zanikají⁶⁰. Po smrti autora vykonává majetková práva spojená s dílem jeho dědic (popř. dědicové), nebo stát, pokud dědiců nebylo a tedy se jednalo o odúmrť⁶¹. Uplynutím této doby oprávnění z majetkových práv vyplývající zanikají.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU ze dne 27. září 2011, kterou se mění směrnice 2006/116/ES o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících sjednocuje okamžik, od kterého se počítá doba ochrany hudebních děl s textem. Tato doba se počíná běžet okamžikem smrti posledního ze spoluautorů, ať již označeného, či nikoli, nehledě zda se jedná o autora hudby či textu⁶². Tato směrnice měla být implementována do českého právního řádu do 1. listopadu roku 2013. Návrh příslušné novely je dostupný na stránkách Ministerstva kultury⁶³, avšak z důvodu rozpuštění poslanecké sněmovny nebyla přijata. Z tohoto důvodu získala směrnice přímé závaznosti, a její dodržování proto může být oprávněně vymáháno oprávněnými osobami na České republice⁶⁴. Tím došlo k zajímavé situaci, kdy byla obnovena

56 Srov. § 25 AZ

57 Tuto kolektivní správu vykonává na základě oprávnění občanské sdružení Gestor, ochranný svaz autorský, na základě oprávnění.

60 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 329.

62 Srov. článek I odst. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU

63 Srov. Novela AZ v bodech. Verze červen 2012. Ministerstvo kultury Elektronický stejnopis dostupný na:

http://www.mkcr.cz/assets/autorske-pravo/13-03-18-novela-AZ-v-bodech.doc

64 Tichý, L., Arnold, R., Zemánek, J., Král, R., Dumbrovský, T. Evropské právo. 4. Vydání. Praha : C. H.

Beck, 2011, s.248 a n.

(21)

21

majetková práva některých hudebních děl. Za nejznámější případ lze považovat Dvořákovu Rusalku⁶⁵.

3.3.3. Převoditelnost autorských práv

Výlučná osobnostní práva nelze za žádných okolností převést, jedná se tedy o věci extra commercium,⁶⁶ jak vyplývá ze zákonné definice věcí a práv, jak je definuje občanský zákoník⁶⁷. Výslovný zákaz převést osobnostní autorská práva (ať již konstitutivně či translativně) na jiného, či se jich vzdát, je stanoven v § 11 odst. 4 autorského zákona.

Majetková práva nelze převést na osobu odlišnou od autora, vyjma možnosti je zdědit⁶⁸ a jsou tedy součástí majetku, který je projednáván v rámci dědického řízení podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů občanský soudní řád (dále jen

„občanský soudní řád“)⁶⁹. Pro případ, že majetkové právo připadne více dědicům, použije se pro úpravu vzájemných vztahů mezi nimi ustanovení

§ 8 odst. 3 a 4 AZ o spoluautorství⁷⁰. Jestliže není dědiců, připadnou majetková práva státu. Jejich výkon bude náležet Státnímu fondu kultury České republiky, popřípadě Státnímu fondu kinematografie České republiky, pokud se jedná o díla audiovizuální⁷¹.

Nicméně vedle oprávnění nositele majetkových práv, kterými je nadán autor, popřípadě jeho dědicové, tedy užít dílo osobně, dovoluje zákon výkon užívacích práv osobou odlišnou od autora⁷². Oprávnění k užití díla osobou odlišnou od nositele práv může nastat se svolením autora, za zákonem daných okolností, které takové svolení nevyžadují, a na základě protiprávního jednání.

Možnost užít dílo na základě svolení autora (pod pojmem autor se zde rozumí i jeho případný dědic (viz výše), popřípadě agentura, která vykonává nositelova majetková práva za něho na základě smluvního zastoupení) nastává na základě uzavření smlouvy mezi autorem a nabyvatelem o převedení oprávnění dílo užít. Zákon stanovuje

65 Antonín Dvořák zemřel roku 1904, avšak autorem libreta je Jaroslav Kvapil, který zemřel až 10. ledna 1950, a proto budou majetková práva k Rusalce chráněna do 10. ledna roku 2020.

66 TŮMA, P. 2007, c.d., s. 12.

67 Srov. §118 OZ

69 Srov. § 175a a n. OSŘ

(22)

22

smluvní typ licenční smlouvy⁷³ a vedle typické licenční smlouvy obsahuje ještě dva podtypy, a to smlouvu nakladatelskou⁷⁴ a smlouvu podlicenční⁷⁵.

Slovo „převést“ zde má konstitutivní význam, tedy uskutečněním takového druhu převodu dojde ke vzniku užívacího oprávnění, zatímco absolutní právo k předmětu převodu převodci zůstává zachováno, byť má povinnost se zdržet jednání, které by znemožňovalo nabyvateli výkon převedených práv. Mimo autorské právo je pojem „převedení“ chápán translativně, dochází ke zcizení práv k věci a jejich převodu na nabyvatele. Stejně jako v případě osobnostních práv nelze majetková práva zcizit, avšak vedle oprávnění autora své dílo užít, stanovuje zákon možnost užití díla nabyvateli licence a zároveň autorovi ukládá povinnost strpět zásah do svých práv. Toto oprávnění dílo užít se vztahuje jak na dílo samotné, tedy v původní podobě, tak na dílo jiným zpracované, či v jinak pozměněné podobě⁷⁶.

Užití bez svolení autora je možné na základě dvou okruhů stanovených zákonem. Volné užití a zákonná licence se vztahují na případy užití, jež nesleduje účel hospodářského prospěchu, a je určeno výhradně pro osobní u fyzických a vnitřní potřebu u právnických osob⁷⁷.

Bezúplatná zákonná licence se otevírá na základě autorského zákona, který taxativně vyjmenovává podmínky, za jakých lze ze zákona dílo dosud chráněné bezúplatně užít⁷⁸. Bezúplatně lze užít rovněž všechna díla volná.

73 Srov. § 46 a n. AZ

74 Srov. § 56 AZ

75 Srov. § 57 AZ

76 TŮMA, P. 2007, c.d., s. 11.

77 Srov. §30 a n. AZ, jedná se o (taxativní výčet):

 vytvoření záznamu, rozmnoženiny a napodobeniny pro osobní potřebu,

 užití počítačového programu či databáze pro osobní potřebu,

 zhotovení rozmnoženiny či napodobeniny architektonického díla pro osobní potřebu fyzických či vnitřní potřebu právnických osob,

 pořízení záznamu audiovizuálního díla při jeho provozování ze záznamu,

 rozmnožením výtvarného díla pro osobní potřebu,

 zhotovením rozmnoženiny na papír či podobný podklad pro osobní potřebu fyzických či vnitřní potřebu právnických osob, popřípadě na zakázku za takovým účelem,

 za účelem předvedení či opravy přístroje pro zákazníka.

78dle oddílu 3, tedy §31 a n. AZ se jedná o (taxativní výčet):

 citace,

 propagace uměleckých děl a jejich prodeje,

 úřední a zpravodajská licence,

 užití díla v rámci občanských, náboženských či školských akcí nebo úředních akcí pořádaných orgány veřejné správy,

(23)

23

Užitím bez přivolení autora, či za podmínek, které nejde subsumovat pod zákonem stanovené výjimky zákonné licence, či volného užití (viz výše.), tedy na základě protiprávního jednání, vznikají nositeli práv sekundární práva domáhat se ochrany svých práv způsobem, který vyplývá z § 40 a n. autorského zákona.

 knihovní licence,

 licence pro zdravotně postižené,

 licence pro dočasné rozmnoženiny,

 licence pro fotografickou podobiznu,

 při nepodstatném vedlejším užití,

 při užívání děl architektonických a děl užitého umění,

 při užívání v sociálních zařízeních,

 při nekomerčním rozšiřování vysílání v rámci nemovitosti či nemovitostí uživatele,

 vystavením originálu nebo rozmnoženiny díla výtvarného nebo fotografie.

(24)

24

4. Práva související s právem autorským

Tato práva upravuje autorský zákon v § 67 a n. tato ustanovení upravují jednak postavení výkonných umělců, pro něž se v praxi používá pojem „práva příbuzná“.

S tímto názvem zákon nepracuje, jelikož místo něho používá označení „související práva“, pod která subsumuje vedle práv výkonných umělců ještě práva výrobců zvukového či zvukově obrazového záznamu, právo rozhlasového a televizního vysílatele k jeho vysílání a právo nakladatele.

4.1. Práva příbuzná – práva výkonných umělců

Vedle práv autorských, tedy práv autora k jeho dílu, stojí práva výkonných umělců. Tato příbuznost spočívá v tom, že nemůže existovat umělecký výkon bez autorského díla. Na druhou stranu je jejich předmět užší, jelikož se váže pouze k dílům uměleckým (nikoli vědeckým).

Úprava práv výkonných umělců je podobná právům autorským, tedy se pro výklad jejich právní úpravy⁷⁹ použijí v § 74 AZ taxativně vyjmenovaná ustanovení hlavy I o autorských právech.

4.1.1. Subjekt práv výkonných umělců

Za výkonného umělce se považuje skutečný původce uměleckého výkonu⁸⁰, tedy fyzická osoba, která jej vytvořila. Takový umělecký výkon je jedinečným projevem tvůrčích schopností a vznikl na základě umělecko-interpretačních schopností příslušného výkonného umělce. Takové vytvoření nemá povahu právního, ale faktického úkonu – výkonným umělcem tedy může být i dítě, nebo osoba s omezenou či žádnou způsobilostí k právním úkonům.⁸¹

Umělecký výkon může být vytvořen jak jedincem (sólistou), tak orchestrem, sborem, souborem atd. (dále jen „soubor“), potažmo členy takového souboru společně, s tou podmínkou, že výkony jednotlivých členů neobstojí samostatně. Zákon neupravuje, jaké právní vztahy mají existovat v rámci souboru, nicméně určuje, že navenek za soubor jedná jeho umělecký vedoucí. Zákon dispozitivně

79 Srov. § 67–74 AZ

81 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 639 a n.

(25)

25

stanoví, že písemným souhlasem většiny členů souboru si tito mohou zvolit jako svého společného zástupce někoho jiného.

Zákon stanovuje výjimky ze shora uvedeného pro sólisty, dirigenty a režiséry.

Jejich výkony, byť jsou členy souboru, obstojí samostatně, proto se jich tato úprava ex lege netýká. Avšak sami se mohou stát zástupci svých kolegů a smluvně se mohou dohodnout, že za ně taktéž bude jednat společný zástupce, jelikož zákon takové ujednání nezakazuje⁸².

4.1.2. Objekt práv výkonných umělců

Objektem příbuzných práv je umělcův umělecký výkon. Komentář takové umělecké výkony definuje jako výkony, jejichž „právní podstatou je, že těmito výkony jsou prováděna literární nebo umělecká díla, (…)a umělecký výkon je povahově (a pojmově), tj. v podstatě ontologicky, spjat s osobností výkonného umělce (svého tvůrce), neboť je výronem jeho zvláštních vlastností, citu a intelektu, stejně jako i třeba jen okamžité tvůrčí dispozice, a proto nese význačnou měrou osobitý ráz vyplývající z osobnosti svého původce.“⁸³

Výkony výkonných umělců zákon⁸⁴ vyjmenovává taxativně. K těmto výkonům lze vždy (vyjma jednoho případu) přiřadit určitý druh autorských děl, jež jsou jimi vykonávána. Jedná se o tyto umělecké výkony:

 výkony herců, tj. jejich hry, jimiž představují zejména divadelní dílo nebo dílo audiovizuální,

 výkony zpěváků, tj. jejich zpěvy, jimiž zpívají hudební díla s textem, popř. bez textu,

 výkony hudebníků, tj. jejich hry na hudební nástroje, jimiž hrají hudební díla,

 výkony tanečníků, tj. jejich tance, jimiž představují díla choreografická,

 výkony dirigentů (kapelníků), tj. jejich nastudování hudebního díla s textem či bez textu,

 výkony sbormistrů, tj. jejich pěvecké nastudování hudebního díla zpravidla s textem,

82 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 644 a n.

83 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 641.

(26)

26

 výkony režisérů (zejména divadelních), tj. jejich divadelní režie, jimiž režírují (uměleckým nastudováním provádějí) díla divadelní,

 výkony jiných fyzických osob, např. výkony recitátorů, tj. jejich přednesy, jimiž recitují slovesná díla, předčitatelů, tj. jejich předčítání, jimiž předčítají slovesná díla a snad i výkony vypravěčů, některých konferenciérů a některých diskžokejů, které patří mezi hraniční umělecké obory,⁸⁵

 výkony artistů, ač jejich výkony nemusí provádět žádné umělecké dílo.⁸⁶

4.1.3. Osobnostní práva

Úprava osobnostních práv výkonných umělců⁸⁷ vychází veskrze z úpravy pro práva autorská, viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.1 této práce. Jedná se taktéž o právo rozhodnout o zveřejnění svého výkonu (analogicky s právem rozhodnout o zveřejnění díla, viz § 11 odst. 1 AZ), právo na označení původcovství (viz právo na označení autorství, § 11 odst. 2 AZ) a právo na ochranu před pozměňováním výkonu (viz právo na nedotknutelnost díla, § 11 odst. 5 AZ). Avšak jsou zde odchylky související se specifiky práv výkonných umělců.

Právo na označení původcovství náleží v nezmenšeném rozsahu pouze sólistovi, dirigentovi, sbormistrovi a divadelnímu režisérovi. Ostatním výkonným umělcům toto označení náleží pouze v oprávnění vyjádřit původce jakožto celek, tedy soubor, který příslušný výkon učinil. Nicméně žádnému z výkonných umělců nenáleží právo na označení původcovství absolutně, jelikož může být omezeno v odůvodněných případech, nelze-li po uživateli takové označení spravedlivě požadovat.

Zákon explicitně vyjadřuje, že pokud jde o ochranu integrity umělcova výkonu, jde pouze o pozměnění, které je způsobilé být na újmu jeho pověsti. Toto právo působí jak vůči jeho kolegům v rámci souboru, tak vůči třetím osobám. Ochrana

85 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 637 a n.

86 K těmto viz KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 641: „ (…)i výkony artistů se považují za umělecký výkon, aniž se jimi provádí umělecká díla. (…)nejedná se o uměleckou interpretaci, nýbrž tyto výkony spočívají ve fyzické a technické zdatnosti a zručnosti“.

87Srov. § 70 AZ

(27)

27

autorskoprávní je širší a týká se nejen autorovy pověsti, ale i jakéhokoli zásahu, navíc je pro dodržování tohoto práva stanoven autorský dohled.

4.1.4. Majetkovápráva

Majetková práva výkonných umělců jsou taktéž upravena analogicky s právy autorskými. Jedná se o oprávnění umělce dílo užít⁸⁸ a právo na odměnu, pokud je jeho výkon, zaznamenaný jako zvukový záznam a vydaný k obchodním účelům na zvukovém nosiči, užit při televizním nebo rozhlasovém vysílání. Toto právo mu náleží výhradně prostřednictvím činnosti kolektivního správce.

Umělec je oprávněn svůj umělecký výkon užít v původní či jinou osobou zpracované podobě a dále, na základě licenční smlouvy, udělit jinému oprávnění k užití.

Doba ochrany majetkových práv je v současné době stanovena na 50 let od vytvoření výkonu. Pokud však v této době dojde ke zveřejnění jeho záznamu, zanikají tato práva až 50 let od takového zveřejnění. Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU ze dne 27. září 2011, kterou se mění směrnice 2006/116/ES o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících, bylo stanoveno, že členské státy mají prodloužit dobu ochrany na 70 let od okamžiku prvního zveřejnění tohoto záznamu⁸⁹. Tato směrnice však nebyla do doby odevzdání této práce promítnuta do českého právního řádu. Viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.2. této práce.

Jedinou výjimkou je doba ochrany u výkonů zaznamenaných na zvukový záznam.

88 Podle § 71 odst. 2 lze umělecký výkon užít těmito způsoby:

 vysíláním a jiným sdělováním živého výkonu veřejnosti,

 záznamem živého výkonu,

 rozmnožováním zaznamenaného výkonu,

 rozšiřováním rozmnoženin zaznamenaného výkonu,

 pronájmem rozmnoženin zaznamenaného výkonu,

 půjčováním rozmnoženin zaznamenaného výkonu,

 sdělováním zaznamenaného výkonu veřejnosti.

89 Srov. článek I odst. 2 písm. a) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU

(28)

28

4.2. Právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu

Vedle práv výkonných umělců se do práv souvisejících řadí několik dalších práv, která se liší podle činnosti jejich subjektu. Jejich výčet jsme přinesli výše, nyní se pouze zmíníme o právu výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu, jelikož toho je potřeba pro další výklad v rámci licencování scénické hudby pro divadelní představení⁹⁰.

4.2.1. Výrobce zvukového záznamu

Výrobcem zvukového záznamu je „fyzická nebo právnická osoba, která na svou odpovědnost poprvé zaznamená zvuky (…), nebo pro kterou tak z jejího podnětu učiní jiná osoba.“⁹¹ Jde o faktický úkon, kterým dojde k prvotnímu zachycení zvuků na jeho způsobilý nosič, tedy hmotnou věc. Takové zachycení může provést buď sama na svou odpovědnost, či to za ni učiní z jejího podnětu osoba třetí – její podnět chápeme jako právně závazný úkon podle obecného občanského práva (tedy jako smlouvu, veřejnou soutěž, v rámci pracovní náplně zaměstnance vyplývající z pracovněprávní smlouvy atp.) Na rozdíl od ostatních práv souvisejících má být doba ochrany prodloužena z 50 na 70 let⁹².

4.2.2. Zvukový záznam

Za zvukový záznam se považuje výhradně sluchem vnímatelný záznam výkonů výkonných umělců, či jiných zvuků, které nemají povahu interpretace autorského díla (např. zvuky přírody, běžný rozhovor lidí atp.)⁹³.

Stejně jako v případě hmotného substrátu autorského díla, viz kapitola 3, podkapitola 3.1 této práce. Je důležité odlišovat zvukový záznam jakožto nehmotný statek a hmotný substrát – nosič, na kterém je zaznamenán (např. kompaktní disk, gramofonová deska atd.). Od této problematiky se dále odvíjí rozlišování mezi výrobcem zvukového záznamu, jakožto subjektem práva ke zvukovému záznamu a výrobcem těchto nosičů, jakožto subjektu oprávněného k užívání takového záznamu.

90 Viz kapitola 7, podkapitola 7.2, odstavec 7.2.4 této práce

91 Srov. §75 odst. 2 AZ

92 Srov. kapitolu 4, podkapitolu 4.2, odstavec 4.2.3 této práce

93 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 669.

(29)

29

4.2.3. Právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu

Úprava práv výrobců zvukových záznamů do značné míry kopírují práva výkonných umělců. Jedná se o oprávnění umělce dílo užít⁹⁴ a právo na odměnu, pokud je

 zvukový záznam (vydaný k obchodním účelům na zvukovém nosiči) užit při televizním nebo rozhlasovém vysílání,

 záznam rozmnožován pro osobní potřebu.

Tato oprávnění mu náleží výhradně prostřednictvím činnosti příslušného kolektivního správce⁹⁵.

Výrobce obrazového záznamu je oprávněn: zvukový záznam užít v původní (či jiným zpracované) podobě nebo udělit jinému oprávnění k užití. Na rozdíl od práv autorských a příbuzných lze toto právo převést, viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.3 této práce. Nejedná se totiž o předmět tvůrčí, ale hospodářské činnosti, tedy zvukový záznam je předmětem jiné majetkové hodnoty. Vedle smlouvy licenční lze se zvukovými záznamy nakládat i smlouvou převodní⁹⁶. Typová úprava takové smlouvy však v autorském zákoně absentuje.

Doba ochrany práv výrobce zvukového záznamu je v současné době stanovena na 50 let od pořízení záznamu. Pokud však v této době dojde k jeho oprávněnému vydání, zanikají tato práva až 50 let od takového zveřejnění. Nicméně směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU ze dne 27. září 2011, kterou se mění směrnice 2006/116/ES o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících, bylo stanoveno, že členské státy mají prodloužit dobu ochrany na 70 let od okamžiku prvního zveřejnění tohoto záznamu⁹⁷. Tato směrnice

94 Podle § 76 odst. 2 AZ lze zvukový záznam užít těmito způsoby:

 právo na rozmnožování zvukového záznamu,

 právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženin zvukového záznamu,

 pronájmem originálu nebo rozmnoženin zvukového záznamu,

 půjčováním originálu nebo rozmnoženin zvukového záznamu,

 vysíláním a jiné sdělováním zvukového záznamu veřejnosti,

 půjčováním rozmnoženin zaznamenaného výkonu,

 sdělováním zaznamenaného výkonu veřejnosti.

95 Tuto kolektivní správu vykonává občanské sdružení OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním.

96 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 677.

97 Srov. článek I odst. 2 písm. a) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU

(30)

30

však nebyla do doby odevzdání této práce promítnuta do českého právního řádu. Viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.2. této práce

(31)

31

5. Licenční smlouvy

5.1. Úvod do licenčních smluv

Jak vyplývá již ze samé podstaty předmětů duševního vlastnictví, nejsou vázány na hmotný substrát, ve kterém jsou zachyceny. To dává vzniknout jejich potenciální všudypřítomnosti, a tedy možnosti být užívány v ten samý okamžik na více místech a různými osobami, aniž by došlo k jejich vyčerpání nebo zcizení. Tyto vlastnosti jim poskytují nespornou hospodářskou výhodu, jelikož tato ubikvita není u předmětů výhradně hmotné povahy možná⁹⁸.

Jazykově výraz „licence“ pochází z latinského slova „licere“, tedy „svolit“,

„dovolit“. Udělením licence tedy osoba oprávněná uděluje nabyvateli svolení k užívání příslušného objektu duševního vlastnictví. Uděliteli licence zároveň a contrario vzniká povinnost využívání práv v rozsahu licencí stanoveném strpět⁹⁹.

Jak bylo zmíněno výše, právo dílo užít osobou odlišnou od autora, popřípadě jiným nositelem majetkových autorských práv, je možné na základě institutu licenční smlouvy. Autorský zákon sice stanoví některé další možnosti¹⁰⁰, nicméně nejhlavnější a v praxi nejčastější jsou právě licenční smlouvy.

Institut licenčních smluv má výhradně soukromoprávní povahu a je upraven v těchto zákonech: v autorském zákoně¹⁰¹, obchodním zákoníku¹⁰²a od 1. ledna 2013 nově i v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník¹⁰³.

Autorský zákon upravuje licenční smlouvy k autorským dílům, zatímco obchodní zákoník upravuje licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví¹⁰⁴. Dnem účinnosti NOZ budou obě tyto úpravy derogovány a napříště budou licenční smlouvy upraveny společně právě v novém občanském zákoníku. Důvodová zpráva k NOZ se k licenčním smlouvám staví takto: „Ustanovení o licenci k předmětům průmyslového vlastnictví obsahuje obchodní zákoník, ustanovení o licenci k předmětům

98 TELEC, I. Přehled práva duševního vlastnictví 1. : Lidskoprávní základy. Licenční smlouva. 1. vydání.

Brno : Doplněk, 2002, s. 95 a n.

99 TELEC, I. 2002, c.d., s. 99 a 101.

100 Viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.3 této práce

101 Srov. § 46 a n. AZ

102 Srov. § 508 a n.

103 Srov. § 2358 a n. NOZ

104 Srov. § 508–515 Obch. Z., tedy díl VI, který nese název „Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví“