Vysoká škola ekonomická v Praze
Autor: Petra Pješčaková
Vedoucí práce: PhDr. Radek Soběhart
Rok: 2008
Prohlašuji na svou čest, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.
Petra Pješčaková
V Praze, dne 6. 6. 2005
Abstrakt
Kniha „Černá kniha komunismu: zločiny, teror, represe“ je pokusem o zachycení zločinného charakteru komunistického režimu. Kolektiv jedenácti převážně francouzských historiků popisuje události uskutečněné ve jménu komunistické ideologie v letech 1917- 1991, které zasáhly takřka všechny světové kontinenty. V rámci své bakalářské práce představím hlavní teze autorů této knihy. Nebudu dokazovat jejich historickou pravdivost, ale zaměřím se na jejich společenskou reflexi. Na základě analýzy publicistických článku otištěných v českých periodicích z let 1997-2000 charakterizuji diskuzi, jež v České republice vydáním „Černé knihy komunismu“ vyvstala. Ve spojitosti s touto diskuzí nastíním v závěru stav české společnosti ve vztahu k vyrovnání se s komunistickou minulostí.
Klíčová slova: Černá kniha komunismu
zločiny komunismu
totalitarismus
postkomunistická společnost
Abstract
„The Black Book of Communism: Crimes, Terror, Repression“ is book that describes a criminal dimension of communism. It was written by eleven mainly french historians in 1997. There are described criminal events, which happend in the name of communistic ideology during the years from 1917-1991 in the states ruled by communist policies. In my bachelor work I am going to present the main crucial theses set by the authors. On the basis of czech journal articles I am going to analyse the character of discussion about „The Black Book of Communism“, which appeard in the Czech Republic.
At the end of my work I am going to give an account of a posture of the czech society in relation to its communistic past.
Keywords: The Black Book of Communism crimes of communistic policies totalitaranism
postcommunistic society
JEL klasifikace: N00
Obsah
Úvod...1
1) Stručné shrnutí obsahu Černé knihy komunismu...4
2) Hlavní myšlenky Černé knihy komunismu...7
3) Analýza publicistických příspěvků k diskuzi o Černé knize komunismu z vybraných českých odborných periodik ...15
4) Analýza publicistických příspěvků k diskuzi o Černé knize komunismu z vybraných českých deníků a společenských týdeníků...20
5) Shrnutí diskuze vzniklé vydáním Černé knihy komunismu ...24
6) Stav české společnosti v souvislosti s vyrovnáním se s komunistickou minulostí na počátku 21. století ...28
Závěr ...32
Příloha č. 1: Stručné shrnutí kapitoly popisující komunistický režim v Československu ...34
Příloha č. 2: Tabulka s počtem obětí komunismu...36
Příloha č. 3: Vývoj prodejnosti „Černé knihy komunismu“ v České republice v roce 1999 ...37
Seznam zdrojů...39
Seznam pramenů...41
1
Úvod
V rámci své bakalářské práce se budu zabývat knihou „Černá kniha komunismu:
zločiny, teror, represe“. Zaměřím se na ni v souvislosti s diskuzí, jež jejím vydáním vyvstala v české společnosti. Osobně jsem si toto téma zvolila na základě mého dlouhodobého zájmu o totalitarismus a totalitární režimy minulého století. „Černá kniha komunismu“ a myšlenky v ní obsažené mě však velmi zaujaly. Jedná se o rozsáhlou odbornou práci popisující zločinnou dimenzi komunistického režimu. Tato látka je podrobně zpracována celkem 11 autory jak v ideologická, tak praktické rovině. „Černá kniha komunismu“ je tak dosud jedinou takto zaměřenou knihu, která byla v České republice vydána.
Ve své bakalářské práci nebudu hodnotit historickou pravdivost obsahu této knihy, nebudu dokazovat či vyvracet teze předložené autory knihy. Na klíčové myšlenky, které jsou v Černé knize komunismu obsaženy se zaměřím z pohledu diskuze, jež po jejím napsání ve Francii vyvstala. Charakter této diskuze představím na základě článků publikovaných v českých periodicích z let 1997 – 19991.
Černá kniha komunismu popisuje události od roku 1917 až do roku 1991, které zasáhly takřka všechny kontinenty světa. Tematicky je rozčleněna na základě místní působnosti komunistického režimu. Pojítkem všech částí této téměř osmisetstránkové knihy je
„zločin“. Zločin páchaný ve jménu komunistické ideologie. Podstatnou otázkou pro pozdější rozbor diskuze je, jakým způsobem autoři přistupovali ke komunismu, zda rozlišovali mezi ideologií a praxí tohoto režimu. Je ideologie ve vztahu k teroru a zločinům, ke kterým prokazatelně docházelo, nezávislá na praxi? Či praxe komunistického režimu nutně vyvstává z ideologického základu komunismu?
Černá kniha komunismu vychází z premisy, že komunismus a nacionální socialismus jsou jakožto totalitární režimy srovnatelné. Tato teze je mezi historiky již delší dobu přijímána a uznávána.2 Pokud tedy existují identické charakteristiky komunismu a nacionálního socialismu, z čeho pramení rozdílnost společenského přistupování k nim? Podle mého názoru je totiž patrná značná disproporce nejenom v diskutování o zločinném rozměru těchto režimů, ale i celkovém společenském přijímání jejich ideologií. Nacismus je často spojován s konotací zrůdnosti, nelidskosti, zvrácenosti. Komunismus takto většinově vnímán není. Čím je to
1 Konkrétně jsem čerpala z odborných periodik: Dějiny a současnost, Listy, Nová přítomnost, Nové knihy a Střední Evropa. Dále z deníků: Haló noviny, Hospodářské noviny, Lidové noviny, Mladé fronty DNES, Práva a Slova a z týdeníků Literární noviny, Reflex, Respekt a Týden.
2 Otázka totožnosti komunismu a nacismu je obsažena v tzv. teorii totalitarismu, předložené např. Hannah Arendtovou.
2
způsobeno? Proč je komunismus, jakožto bývalý (někde ještě aktuální) totalitární režim na rozdíl od nacionálního socialismu stále legitimní součástí politické scény?
Teze identity nacismu a komunismu je v Černé knize komunismu na rozdíl od ostatních podobně zaměřených odborných publikací rozvedena (především v pasážích hlavního koordinátora Stéphana Courtoise) do dalšího rozměru. V druhé kapitole své bakalářské práce tento rozměr vysvětlím a popíši diskuzi, jež tímto posunem obecně uznávaného názoru vyvstala, a to nejen u odborné veřejnosti, ale též mezi samotnými autory knihy.
Další myšlenkou, která Černou knihu komunismu řadí mezi kontroverzní publikace je absolutní „odbožštění“ osoby V. I. Lenina. Autoři poukazují na skutečnost, že již Lenin (ne pouze Stalin) byl zodpovědný za masové zločiny v Rusku páchané od Říjnové revoluce v roce 1917. Podrobněji se tímto vyobrazením a reakcemi na něj budu zabývat v kapitole č. 2, ve které shrnu nejvíce diskutované myšlenky Černé knihy komunismu.
V rámci třetí a čtvrté kapitoly provedu analýzu publicistických příspěvků týkajících se tématu Černá kniha komunismu, které byly otištěny v českých periodicích v letech 1997 až 2000.3 Na jejich základě nastíním charakter diskuze, předložím argumenty zastánců i odpůrců myšlenek obsažených v Černé knize komunismu.
Ve čtvrté kapitole shrnu diskuzi okolo Černé knihy komunismu do obecné podoby, popíši základní typy postojů, jež aktéři diskuze zaujímali.
Analýza článků otištěných ať již v odborných periodicích či novinových denících přibližuje stav české společnosti jako takové. Právě popisem stavu postkomunistické české společnosti po více než deseti letech od pádu komunistického režimu se zabývám v poslední kapitole své bakalářské práce. Jaký je stav postkomunistické společnosti? Jakým způsobem se lidé vyrovnávají se změnou režimu?
Pro svou bakalářskou práci jsem čerpala z publikací zaměřených především na popis totalitárních režimů v praktické i ideologické rovině a z publicistických článků. Velmi přínosnou pro mou práci byla obsáhlá kniha „Minulost jedné iluze“4 francouzského historika Françoise Fureta. V této knize je vyčerpávajícím způsobem popsána idea komunismu ve vztahu k fašismu a antifašismu. Furet vysvětluje, z čeho komunismus vychází, jak se během své existence formoval a přetvářel. Kniha „Minulost jedné iluze“ je všeobecně považována za velmi hodnotnou vědeckou práci v tomto směru. Skutečnost, že není stále přeložena do
3 Originál Černé knihy komunismu vychází ve Francii 6. listopadu 1997. Český překlad je vydán 25. února 1999.
4 Furet, François: : esej o idei komunizmu v 20. Storočí. Bratislava, Agora, 2000.
. Paris, Editions Robert Laffont/Calmann-Lévy, 1995.
3
češtiny, sama vypovídá o stavu české společnosti ve vztahu ke komunismu. Další přínosnou publikací mi byl sborník „Komunismus a fašismus“5 uspořádaný Miroslavem Novákem. Zde je otištěno několik článků převážně francouzských historiků a politologů, které se vztahují opět k myšlence shodnosti totalitárních režimů nacismu a komunismu a současně k oné disparitě v přistupování k nim. Naprosto výjimečným příspěvkem je v tomto směru otištěná přednáška Alaina Besançona „Paměť a zapomnění komunismu“. Zde v celkem sedmi bodech vysvětluje, proč společnost vnímá odlišně události uskutečněné ve jméně nacionálního socialismu a komunismu, přestože jde ve své podstatě o totožné skutky. Po tomto článku následují reakce různých historiků, nejenom francouzských, ve kterých se vyjadřují jak k příspěvku, tak uvádí vlastní pohled na rozebíranou látku.
Další knihou od Alaina Besançona vhodnou pro mou bakalářskou práci je „Nemoc století: komunismus, nacismus a holocaust“6. Jde o útlou publikaci více méně rozvádějící a doplňující výše zmíněnou stať. Tato publikace již pro mne nebyla tolik přínosná, předchozí Besançonovu přednášku považuji za všeříkající.
K tematice stavu české společnosti ve vztahu k vyrovnání se s komunistickou minulostí není napsáno příliš vhodného materiálu. Čerpala jsem z knihy Pavla Žáčka „Boje o minulost“7, ve které autor mimo jiné popisuje legislativní a institucionální proces změn v posttotalitní České republice (potažmo Československu). Z institucionálního hlediska mi byl také přínosným sborník přednášek z konference konané dne 24. června 2000 v Senátu Parlamentu České republiky v Praze „Komunismus v nás - cesta do minulosti nebo budoucnosti?“. Pro pochopení určitého morálního, vnitřního vyrovnání se lidí s komunistickým režimem jsem čerpala z již výše zmiňovaných knih i z „Černé knihy komunismu“ samotné.
5 Furet, François; Besançon, Alain a další; uspořádal Miroslav Novák (2002): Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 2002.
6 Besançon, Alain (2000): . Praha, Themis, 2000.
7 Žáček, Pavel (2000):
. Brno, Barrister & Principal, 2000.
4
1) Stručné shrnutí obsahu Černé knihy komunismu
Kniha „Černá kniha komunismu: Zločiny, teror, represe“ (Le Livre noir du communisme: Crimes, terreur, répression)8 je souborným dílem celkem jedenácti převážně francouzských historiků. Poprvé byla vydána 6. listopadu 1997 ve Francii, symbolicky při příležitosti 80. výročí Říjnové revoluce v Rusku. Během několika let byla přeložena do více než dvaceti pěti světových jazyků. V České republice ji vydalo nakladatelství Paseka 25.
února 1999, též v symbolický den 51. výročí komunistického převratu v Československé republice.9
Tímto dvousvazkovým téměř osmisetstránkovým10 dílem se autoři pokouší o bilanci zločinů páchaných ve jménu ideologie komunismu po celém světě v rozmezí let 1917 až 1991. Samotný nápad vydat takto zaměřenou knihu nevzešel překvapivě od některého z jejích autorů, nýbrž od Bernarda Fixota, generálního ředitele pařížského nakladatelství „Robert Laffont, S. A.“, kterým je publikace vydána.11 Fixot požádal historiky Stéphana Courtoise a Jeana-Luise Panného, francouzské odborníky na dějiny komunismu, aby za účelem sepsání takto tematicky vymezené knihy vytvořili skupinu autorů. Černá kniha komunismu se tedy podobá spíše sborníku, jelikož dané téma nebylo autory zpracováváno společně, nýbrž se každý zaměřil na jemu určenou a nejpodrobněji nastudovanou oblast. Témata byla samozřejmě vzájemně diskutována.
Černá kniha komunismu je rozčleněna do pěti hlavních částí. Ty popisují komunistický režim na základě jeho působení z hlediska geografického vymezení. První část je zaměřena na nejpodstatnější oblast, samotnou „základnu komunismu“, Rusko. Ve druhé je značný prostor věnován Kominterně a Španělsku. Třetí část komplexně popisuje stav střední a jihovýchodní Evropy s důrazem na Polsko. A konečně čtvrtá a pátá část je věnována podrobnému popisu mimoevropského komunismu, konkrétně jeho asijské, resp.
latinskoamerické podobě.
8 Stéphane Courtis, Nicolas Werth, Jean-Louis Panné, Andrzej Paczkowski, Karel Bartošek, Jean-Louis Margolin: , Paříž, Robert Laffont, S. A., 1997;
Praha, Litomyšl, Paseka, 1999.
9 Černá kniha komunismu byla vydána v nákladu 5000 výtisků, které byly během jediného týdne vyprodány.
Následoval dotisk 16. 3. 1999. Vydání této knihy odprovázela kontroverzní kampaň pražského knihkupectví Fišer. Černé knize komunismu byla vyhrazena celá výloha doplněná o portréty Stalina, Lenina a Gottwalda a skutečné prasečí hlavy s kolečkem citrónu.
10 Původní návrh 550 stran byl tak o více než třetinu překročen.
11 Právě tento fakt, dalo by se říci podnikatelský záměr, je často napadán odpůrci Černé knihy komunismu. (Více v následujících kapitolách.)
5
Všechny kapitoly věnující se evropské tematice jsou založeny na nejnovějších poznatcích z odborné literatury a dobových pramenech ze zpřístupněných archivních fondů v postkomunistických zemích. V částech zaměřených na Asii a tzv. Třetí svět čerpají autoři převážně ze sekundární a disidentské literatury, jelikož jim přístup do tamních archivů nebyl povolen.
Výše zmíněných pět částí Černé knihy komunismu je doplněno ještě o několik převážně teoretických, úvahových kapitol. Mimo klasickou předmluvu, která je specifická pro konkrétní jazyková vydání knihy12 je zde ještě jakási společná předmluva v podobě kapitoly nazvané příznačně (a kontroverzně) „Zločiny komunismu“ od vedoucího autora Stéphana Courtoise. Ve stejném duchu a se stejným záměrem napsal i kapitolu umístěnou za poslední pátou část geografického rozdělení obsahu knihy, tedy jakýsi doslov nazvaný jednoduše
„Proč?“.13 Ono „proč“ slouží nejen jako otázka po důvodu sepsaní této knihy, ale též jako základ otázek zaměřených právě na zločinný rozměr komunismu. V samotném závěru českého vydání Černé knihy komunismu je stať Patrika Ouředníka, překladatele a spisovatele žijícího od roku 1985 v Paříži, nazvaná „Zločiny komunismu aneb stala se chyba?“, kde se zamýšlí nad nejdůležitějšími myšlenkami knihy a částečně ji tak i shrnuje.
V tomto velmi stručném náhledu na Černou knihu komunismu je nutné se pro následné pochopení diskuze, která po jejím vydání vyvstala krátce zmínit i o některých jejích autorech. Všichni jsou rovnocennými tvůrci tohoto díla, příspěvek každého z nich je významnou částí jednoho celku. Je však možné říci, že jistou vedoucí pozici převzal historik Stéphane Courtois.
Tento přední francouzský odborník na dějiny komunismu je v současné době, mimo jiné, vedoucím výzkumu ve francouzském Státním středisku vědeckého výzkumu (Centre National de la Recherche Scientifique) a editorem odborného časopisu Communisme.
V kontrastu s jeho současnou odbornou antikomunisticky zaměřenou činností je zmiňována jeho minulost. V 60. letech 20. století se totiž ztotožňoval s myšlenkami maoismu a byl členem francouzské levicové skupiny, jež se po roce 1968 rozpadla. Tuto část svého života popisuje Stéphane Couirtois v rozhovoru s žurnalistou Pavlem Šnajdrem otištěném v Hospodářských novinách v roce 1999: „Ve chvíli, kdy jsme se začali vyzbrojovat a rozhodovali se o tom, zda budeme prosazovat naše myšlenky silou, jsme si začali uvědomovat, že tato cesta nevede ke zlepšení demokracie. V okamžiku, kdy jsme se sami
12 Předmluvu k českému vydání napsal současně jeden z autorů Černé knihy komunismu český historik žijící ve Francii Karel Bartošek.
13 Podrobný rozbor těchto částí a důvody jejich kontroverznosti uvádím v následující kapitole zaměřené na hlavní diskutované myšlenky Černé knihy komunismu.
6
sebe ptali, zda máme či nemáme zabíjet lidi, tak jsme si řekli jednoznačně - dost. Černá kniha komunismu je pro mě v určitém smyslu pokračováním tohoto přemýšlení. Nyní se neustále sám sobě divím, jak jsem se vůbec kdysi mohl v něčem podobném, co má tak tragický a zločinný rozměr, angažovat.“ 14
Jak jsem již uvedla výše, Stéphane Courtois je autorem předmluvy a závěrečné statě Černé knihy komunismu. Společně s Jeanem-Luisem Panném sepsal také kapitoly
„Kominterna v akci“ a „Stín NKVD ve Španělsku“.
Další autor, na kterého se blíže zaměřím, je nedávno zesnulý historik českého původu Karel Bartošek. Od roku 1982 žil ve Francii, kde se stal uznávaným odborníkem na dějiny komunismu ve střední a východní Evropě. Do roku 1996 působil jako vědecký pracovník Ústavu soudobých dějin (součást Státního střediska vědeckého výzkumu). Pracoval také jako vedoucí redaktor revue „La Nouvelle Alternative“, odborného časopisu orientovaného na postkomunistickou střední Evropu. Stejně jako Courtois byl i Bartošek aktivním stoupencem komunistické ideologie. Pro dokreslení opět uvádím citaci tentokrát z rozhovoru novináře Marka Wollnera s Karlem Bartoškem pro časopis Týden (1999): „Pokud jde o mě, byl jsem v mládí stalinským práčetem, jak už dlouho o sobě veřejně říkám, fanatikem. Jako mnoho jiných jsem z této fanatické víry postupně prozíral (…) Jak můj vývoj působil při psaní Černé knihy, to ať soudí čtenáři, jestli je to zajímá.“15 V šedesátých letech se odklání od svých dogmatických postojů a přesvědčení, následně je v roce 1972 vězněn a v roce 1982 po psychologickém nátlaku ze strany StB emigruje.
Karel Bartošek je autorem kapitoly „Střední a jihovýchodní Evropa“. V rámci této části utváří paralelní syntézu událostí v evropských zemích ovládnutých komunistickým režimem, konkrétně v Československu, Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku, Jugoslávii a Albánii.
Pro úplnost tohoto stručného shrnutí obsahu Černé knihy komunismu uvádím jména výše nezmíněných hlavních autorů knihy a části, na kterých pracovali. Francouzský profesor dějin Nicolas Werth je autorem nejrozsáhlejší první části s názvem „Stát proti svému lidu - Násilnost, represe a teror v Sovětském svazu“. Kapitolu popisující události v Polsku v letech 1944-1989 vytvořil polský akademický vědec Andrzej Paczkowski. Významnou část druhého svazku knihy věnující se zločinnosti komunismu v Asii (konkrétně: Čína, Vietnam, Laos a Kambodža) napsal docent historie Jean-Louis Margolin.
14 Šnajdr, Pavel (1999): . Hospodářské noviny, roč. 43, 26. 3. 1999, s. 6.
15 Wollner, Marek (1999): . Týden, roč. 8, č. 9, 22. 2. 1999, s. 43.
7
2) Hlavní myšlenky Černé knihy komunismu
Černá kniha komunismu vyvolala svým obsahem společensko-politickou diskuzi ve všech zemích, ve kterých byla vydána. Charakter těchto diskuzí se odvíjel od historických zkušeností s komunismem té dané země. V postkomunistických státech byla kniha přijímána spíše s určitým nádechem lhostejnosti, nechutí lidí vracet se k prožitým událostem. Postoj lidí ke knize byl značně ovlivněn jejich individuálním postojem k bývalému režimu. V zemích, které si neprošly komunistickou diktaturou Sovětského svazu, byla diskuze více vyostřená.
Diskutovalo se spíše v odborných vrstvách společnosti a aktéry byli převážně lidé sympatizující s komunistickým režimem. Myslím si, že jejich kritika vyvstává právě z nezkušenosti s praktickým rozměrem ideologie. Černá kniha komunismu jim předkládá poznatky, jež neodpovídají jejich ideálu o komunistické společnosti.
Specifický případ v přístupu k Černé knize komunismu ztělesňuje Francie, ve které byla vyvstalá diskuze nejrozsáhlejší. Samozřejmě je tato specifičnost z části dána faktem, že více než polovina autorů i sám iniciátor vydání takto zaměřené knihy je francouzské národnosti. Důležitým činitelem je však i politické uspořádání. Přestože (v jistém smyslu i protože) Francie nebyla nikdy přímo pod nadvládou Sovětského svazu, levice na francouzské politické scéně byla vždy velmi silná.16
Za nejvíce kontroverzní části Černé knihy komunismu jsou všeobecně považovány předmluva a závěrečná stať od autora Stéphana Courtoise, jež se staly později nejvíce citovanými částmi ať již ze strany odpůrců, či příznivců komunistického režimu. Již před vydáním knihy vyvolaly tyto pasáže ostrou diskuzi i mezi samotnými autory. Po rozhodnutí Bernarda Fixota, nakladatele a tvůrce myšlenky sepsání zločinů komunismu, byly Courtoisovi kapitoly i přes rozpory zařazeny do konečné podoby Černé knihy komunismu.17 Hlavní polemizující spoluautoři Nicolas Werth a Jean-Louis Margolin tak vzniklou situaci řešili
16 Levice je ve Francii ztělesněná především „Parti socialiste“ (česky: Socialistická strana). V parlamentních volbách v roce 1997 (roce vydáni Černé knihy komunismu ve Francii) vítězi PS s 38,2% z celkového počtu hlasů a utváří vládu společně s Komunistickou stranou Francie (Parti communiste français) a Zelenými (Les Verts).
Jde tedy o čistě levicově orientovanou vládu.
Whitney, Craig R.: .[on-line].[cit.: 6. 4. 2008]
<http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9804E2DD113DF936A35755C0A961958260>
Hrachová, Sandra: . [on-line].[cit.: 6. 4. 2008]
<http://www.psp.cz/kps/pi/TEMATA_10_2007.pdf>
<http://www.election-politique.com/vrepublique1997.php>.
17 Předmluvu k Černé knize komunismu s „akceptovatelným“ obsahem napsal Karel Bartošek, ta však vybrána nebyla (je součástí pouze českého vydání knihy). Zde je možné vycítit opět jistou podnikatelskou kalkulaci ze strany Bernarda Fixota. Na druhou stranu název Černá kniha komunismu navržený Jeanem-Luisem Margolinem byl upřednostněn před Courtoisovým: Zločiny komunismu.
8
veřejným distancováním se od těchto pasáží knihy. Bartošek svůj postoj k tomuto sporu představuje v předmluvě k českému vydání: „Každý z autorů je tedy sám zcela zodpovědný za svůj text.“18
Nyní postupně zmíním nejčastěji diskutované teze nastolené v Černé knize komunismu. Nejvíce jsou v diskuzi okolo knihy zmiňovány pasáže sepsané Stéphanem Courtoisem, tedy především části „Zločiny komunismu“ a „Proč?“.
Jako první uvádím Courtoisovo přesvědčení o totožnosti komunismu a nacionálního socialismu. S tímto názorem panuje mezi historiky již delší dobu všeobecná shoda.19 Konkrétně ve Francii je zastáván např. Françoisem Furetem, Pierrem Chaunem, či Alainem Besançonem. Právě Pierre Chaun, profesor dějin na Sorbonnské universitě, označil tyto dva režimy slovním spojením „různovaječná dvojčata“20, jež je často v podobných vědeckých úvahách přejímáno. Jiný francouzský historik, Jean-Francois Revel, použil pro vyjádření jejich totožnosti pojmenování „rudý a hnědý fašismus“21.
Courtois jde však v této úvaze dále než ostatní historikové. V předmluvě k Černé knize komunismu srovnává nacismus a komunismus nejen v praktické, ale i ideologické rovině. Do té doby převládá spíše názor postulovaný Francoisem Furetem v jeho díle „Le Passé d´une illusion“ (Minulost jedné iluze), kde základní rozlišení komunismu a nacismu (resp. fašismu) tkví právě v ideologickém poslání doktrín. Staví zde proti sobě universální a nacionální ideu režimů.22 Základem bolševismu je představa porážky „mezinárodní buržoazie“ „světovým proletariátem“, na rozdíl od fašismu, který vznikl jako: „(…) reakce jednotlivého proti universálnímu; národa proti třídě; národního proti mezinárodnímu.“23
18 Bartošek, Karel (1999):
. Praha, Litomyšl, Paseka, 1999, str.
8.
19 Totožnost komunismu a nacismu je obsažená v tzv. teorii totalitarismu. „Až dosud známe pouze dvě autentické formy totalitní nadvlády: diktaturu národního socialismu po roce 1983 a diktaturu bolševismu od roku 1930.“ Arendt, Hannah (1996): . Praha, Oikoymenh, 1996, str. 568.
Mezi nejznámější autory teorie totalitarismu patří právě Hannah Arendtová či politologové Raymond Aron a Carl J. Friedrich. Klíčovým je pro totalitarismus podle Arendtové absolutní ovládnutí masy prostřednictvím násilí. Totální ovládnutí společnosti a jejích institucí, umožňující získat moc nad člověkem ve všech sférách jeho života.
20 Chaun, Pierre (2002): . in. Komunismus a fašismus, uspoř. M. Novák, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 2002, str. 183.
21 Revel, Jean-François (2002): . in. Komunismus a fašismus, uspoř.
M. Novák, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 2002, str. 201.
22 Universalismus komunismu viděný očima Francoise Fureta částečně obhajuje i zmiňovaný historik Pierre Chaun. Považuje nacismus za a priori spojený se specifickým prostředím, ve kterém vznikl. V této souvislosti je komunismus v míře nebezpečí větší hrozbou než nacismus, jelikož není vázán na konkrétní prostředí, dalo by se i říci na konkrétní rasu. Komunismus je tedy ze své ideologické podstaty slovy Chauna hůře izolovatelný než nacismus.
23 Furet, François (2000): . Bratislava, Agora, 2000, str. 34.
9
Stéphan Courtois naproti tomu srovnává ideologie nacismu a komunismu na základě identického cíle, k němuž měly vést, a to segregace jedné skupiny lidí ve prospěch společnosti jako takové. Uznává, že kritéria tohoto vyloučení skupiny nejsou stejná, je však podstatné, že následného uspořádání nové společnosti je docíleno totožným způsobem. Doslova říká: „Je tedy chybou tvrdit, že komunismus je universalismem: i když mají jeho plány světové poslání, je v nich jedna část lidstva prohlášena za nehodnou existence, jako v nacismu; rozdíl je v tom, že nacistické rasové a územní odstřižení je nahrazeno odstřižením vrstev (tříd).“24 V jiné části eseje Zločiny komunismu opakuje tuto myšlenku v souvislosti s ukrajinským hladomorem v letech 1932-1933. „Zde splývá ‚třídní genocida‘ s ‚rasovou‘: smrt hladem dítěte ukrajinského kulaka, záměrně vehnaného stalinským režimem do hladomoru, se rovná smrti hladem židovského dítěte ve Varšavském ghettu, vehnaného do hladomoru nacistickým režimem.“25
Osobně považuji Courtoisovu představu nacistické a socialistické identity založené na totožném cíly, ke kterému obě ideologie vedou za příliš generalizovanou, přesto si však myslím, že je obhajitelná. V samotné podstatě totiž oba režimy skutečně usilují o nastolení nové společnosti očištěné od skupin obyvatel, jež tu stávající v určitém smyslu znehodnocují.
Charakteristika oné skupiny obyvatel nebo její územní vymezení je již detailizujícím prvkem této snahy. I skutečnost, že oba režimy pro realizaci svých ideologických cílů volí v praxi totožné prostředky, tedy absolutní ovládnutí masy a následný teror (opět jen s marginálními rozdíly ve způsobu provedení) také vlastně poukazuje na totožné ideologické východisko režimů.
Součástí Černé knihy komunismu, jež má za následek její negativní přijímání určitými částmi společnosti je dále zobrazení osoby V. I. Lenina a jeho úlohy v komunistickém režimu v Rusku. Lenin je zde jednoznačně popsán jako zakladatel bolševického teroru, na něhož Stalin „pouze“ navázal. Stéphane Courtois v eseji „Proč?“ vysvětluje charakter postupu, jakým se dostali bolševici k moci. Ten je podle jeho názoru zapříčiněn „tradičním ruským násilnictvím“ a událostmi 1. světové války. Těmito faktory však nelze obhájit „(…) extrémně brutální cestu, kterou od počátku nastoupili (bolševici – pozn. autorky) a která je v takovém rozporu s revolucí zahájenou v únoru 1917, jež měla ve svých počátcích pacifistický a demokratický charakter. Muž, který toto násilí prosadil, stejně jako prosadil převzetí moci
24 Courtois, Stéphane (1999):
. Praha, Litomyšl, Paseka, 1999, str. 26.
25 Courtois, Stéphane (1999): svazek I., str. 20.
10
svou stranou, byl Lenin.“26 Toto vyobrazení Lenina je v knize dále silně podpořeno i autorem části popisující události Sovětského Ruska Nicolasem Werthem.
Myslím si, že i českými stoupenci komunismu je osobnost Lenina stále chápána spíše s pozitivní konotací. Jako mytická postava je často zmiňován v kontrastu se stalinskými praktikami a terorem. Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) se například otevřeně hlásí k Leninovu odkazu.27 Další skupinou kritizující právě pasáže „odbožšťující“ Lenina jsou tradičně trockisté, stoupenci názorového hnutí vzešlého z marxismu a striktně vyhraněného proti stalinismu. Ti jsou obecně ochotni připustit, že Lenin nebyl dokonalý a dělal chyby. Ale myšlenku, že: „(…) již Lenin postavil stát proti lidu, založil režim teroru; Stalin vlastně jen zdatně pokračoval.“ 28 nejsou schopni akceptovat.
Lenin je Stéphanem Courtoisem spojován také s určitým psychologickým rozměrem bolševického komunismu. Zdůrazňuje jeho schopnost manipulace s jazykem, odtržení slov od jejich významu. „Ona abstraktnost úzce spjatá s ideologickým přístupem je veličinou, na které se zakládá teror: nejsou likvidováni lidé, ale ‚měšťáci‘, ‚kapitalisté‘, ‚nepřátele lidu‘, není zavražděn Mikuláš II. a jeho rodina, ale ‚přívrženci feudalismu‘, pijavice, paraziti, vši…“29 Lenin tak, z mého pohledu, naprosto cíleně snímá z člověka jeho lidskou podstatu. Už není člověkem, ale stává se pouhou kategorií, součástí systému. Činí tak nejen při zobrazování nepřátel, ale i stoupenců. Snímá z lidí tíhu samotného lidství a individuality v zájmu sejmutí odpovědnosti za činy, jež konají. Stejně manipulativní pojmenování skupin lidí je charakteristické i pro nacistickou propagandu utvářenou Josephem Goebbelsem. V souvislosti s Leninovým „odlidštěním“ lidí Courtois v závěru eseje zmiňuje propojení dopadů historicko- společenského a biologického scientismu, vědeckého směru, který byl silně patrný v myšlení
26 Courtois, Stéphane (1999): svazek II., str. 262.
27 Jako důkaz tohoto tvrzení uvádím část z úvodního vystoupení předsedy ÚV KSČM Vojtěcha Filipa z 13.
zasedání ÚV KSČM konaného 24. února 2007 v Praze: „Pokusme se vrátit k V. I. Leninovi. Jestliže komunistická strana měla z pohledu leninské teorie být třikrát nej – tedy nejrevolučnější, nejpokrokovější a nejmasovější, tak měla být také hluboce internacionální. Když se na to podívám, tak z pohledu atributů tohoto hodnocení musím říci, že KSČM postrádá některé tyto atributy. Můžeme být nejrevolučnější, to jsme, protože většinou předkládáme mnohem radiálnější řešení než ostatní politické strany. Ptám se, jestli jsme nejpokrokovější. Tato otázka se nenastoluje tak často. A onen společenský pokrok není v konzervaci minulých postupů. Zatím jsme nejmasovější, ale k masové politické straně nám mnoho chybí. A jestli jsme hluboce internacionální, o tom někdy vážně pochybuji, protože český nacionalismus zasáhl i KSČM. A já si myslím, že potřeba českých národních zájmů není v nacionalismu, ale v onom hlubokém internacionalismu.“
Filip, Vojtěch (2007):
.[on-line].[cit.: 6. 4. 2008]
< http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2007022601 >.
28 Anýž, Daniel (1999):
. Mladá fronta Dnes, roč.
10, 25. 02. 1999, str. 18.
29 Courtois, Stéphane (1999): svazek II., str. 265.
11
na konci 19. století a dokazuje na něm, proč řada komunistických zločinů patří do kategorie zločinů proti lidskosti.30
Přestože Stéphane Courtois postuluje názor takřka naprosté totožnosti komunismu a nacismu, nachází mezi těmito režimy jednu zásadní odlišnost. Nejde o ideologický či praxeologický rozdíl, nýbrž o naprosto protichůdný způsob přístupu společnosti k těmto režimům. Tento názor je obecně historiky přijímán, Courtois však své tvrzení opět více vyhraňuje oproti ostatním, jelikož jej zakládá především na zločinné dimenzi obou režimů.
Myslím si, že nemusím dokazovat existenci oné rozdílnosti v přístupu současných společností k nacionálnímu socialismu a komunismu. Tento fakt je odborníky prokázán a nevedou se ohledně něho žádné výrazné polemiky.
Stěžejní práci ohledně této situace „Paměť a zapomnění komunismu“, která jednoznačně překračuje francouzské vědecké kruhy, přednesl v roce 1997 historik Alain Besançon. Zde naprosto vyčerpávajícím způsobem dokazuje onu „hypermnézii nacismu“ a
„amnézii komunismu“ a v sedmi bodech shrnuje důvody jejich setrvávání. Velmi výstižné pojmenování pro tento stav používá též Jean Daniel, který hovoří o „měření dvojím loktem“.31 Nebudu zde podrobně rozebírat všechny body, jež Besançon ve své práci uvádí, zmíním pouze jeho argumenty mající přímou souvislost s pozdějším tvrzením Stéphana Courtise.
Zločiny nacismu na rozdíl od zločinů komunismu, říká Besançon, se dají snáze okrýt, neboť byly převážně fyzické povahy. „Plynová komora, určená k průmyslovému vyhlazení vymezené části lidstva je něčím unikátním.“32 Naproti tomu gulag zůstává známý jen nepřímo. Nacismus je dále lépe znám, protože s ním mělo na rozdíl od komunismu přímou zkušenost více západoevropských33 zemí. S tímto posledním tvrzením souvisí další (čtvrtý) bod Besançonova referátu, ve kterém se autor zamýšlí nad kooperací SSSR a západní Evropy během 2. světové války a její úlohou v onom zapomnění komunismu a paměti nacismu.
„Válka tím, že západní demokracie navázaly vojenské spojenectví se Sovětským svazem, oslabila obranné látky a odolnost vůči komunistické myšlence (odolnost, která přitom v okamžiku podepsání paktu mezi Hitlerem a Stalinem byla velmi silná), a způsobila jakési intelektuální zablokování.“34
30 Zločiny proti lidskosti v souvislosti s komunistickými zločiny podrobně popisuji v závěru této kapitoly.
31 Daniel, Jean (2002): . in. Komunismus a fašismus, uspoř. M. Novák, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 2002, str. 194.
32 Besançon, Alain (2002): . Tamtéž, str. 172.
33 Besançon zde samozřejmě rozlišuje mezi historickými zkušenostmi zemí západní a východní Evropy. Je pochopitelné, že jakožto francouzský obyvatel a historik nahlíží na dané téma převážně z pohledu západoevropských dějin. Rozdílnost pohledu na komunismus obyvatel západní a východní části Evropy rozebírám podrobněji v následující kapitole.
34 Tamtéž, str. 174.
12
Právě způsob, jakým komunismus sám sebe charakterizuje, tedy jako absolutní vymezení vůči nacismu (jež pak následně snižovalo míru jeho zločinnosti v očích zemí obávajících se právě síly Hitlera), je velmi často zdůrazňován také Francoisem Furetem. Pro podložení tohoto tvrzení uvádím jednu větu z mnoha: „Přesvědčivost komunistů netkvěla v tom, čím byli, ale spíše v tom, co odmítali: Hitlera.“35
Jak jsem již zmínila výše, Stéphane Courtois, autor nejvíce diskutovaných pasáží Černé knihy komunismu, také poukazuje na nerovnost v nakládání s pamětí komunismu a nacismu. Jeho pohled je však úzce zaměřený především na zločinný rozměr obou totalitárních režimů. Při tomto způsobu náhledu není možné, aby se nepokusil o bilanci počtu obětí, jež mají oba režimy na svědomí. „Mluvit o blízkosti nacismu a komunismu pokud jde o vyhlazování, může šokovat.(…) Naším záměrem není předložit zde bůhvíjaké makabrózní počty, dvojí účetnictví hrůz, hierarchii krutostí. Jenže fakta jsou tvrdohlavá a ukazují, že komunistické režimy spáchaly zločiny zasahující zhruba sto milionů osob proti 25 milionům osob za nacismu. Toto jednoduché konstatování musí alespoň přimět člověka ke srovnávací úvaze o podobnosti režimu, jenž byl od roku 1945 považován za nejzločinnější v tomto století, a systému komunistického, který si až do roku 1991 zachoval veškerou mezinárodní legitimitu a který je dodnes v jistých zemích u moci a uchovává si příznivce po celém světě.“36 Právě zmíněný počet sto milionů obětí přisuzovaných Courtoisem komunismu odpůrci knihy napadají nejčastěji. Nebudu dokazovat či vyvracet správnost postupu při získání tohoto počtu mrtvých. Spíše než na kvantitu se zaměřím na kvalitu, charakter zločinů, jež Courtois komunistickému teroru ve srovnání s nacistickým přikládá.
Přestože se nikdy přímo nedožadoval „Norimberku komunismu“, jak je mu některými lidmi přisuzováno, jeho klasifikace zločinů komunismu, podle mého názoru, tuto myšlenku nepřímo implikuje.
Proto, aby mohl Courtois hodnotit zločinný rozměr komunismu, logicky nejprve vymezuje samotný pojem komunismus, přičemž rozlišuje mezi doktrínou a praxí. Ideologie komunismu je známá jako politická filozofie již několik staletí, zásadní je ale reálný komunismus, jenž existoval v konkrétní době, na konkrétním území a je zosobněn konkrétními vůdci. Právě praxe reálného komunismu používá teror jako způsob vlády, ať je v něm míra doktríny jakákoliv. Dále se Courtois v této souvislosti sám sebe táže, zda je ideologie oproti praxi skutečně natolik nevinná. Sám na tuto zásadní otázku i částečně
35 Furet, François (2000): . Bratislava, Agora, 2000, str. 245.
36 Courtois, Stéphane (1999): svazek I., str. 25 a 24.
13
odpovídá: „A není bez důvodu, že ruští sociální demokraté, známí pod jménem ‚bolševici‘, se rozhodli v říjnu 1917 nazvat ‚komunisty‘. A není také náhodou, že postavili pod Kremlem pomník ke slávě těm, jež považovali za své předchůdce: Morovi, či Campanellovi.“37 Podle mého názoru by bylo absurdní považovat ideologii se základními prvky jako revoluce, „třídní boj“, či „dějiny rodící se v násilí“ za nevinnou vzhledem k činům, které byly jejím jménem spáchány. Proto jsem přesvědčená, že ideologie komunismu obsažená v tzv. marxismu- leninismu je jednoznačně odpovědná za zločiny zmiňované Stéphanem Courtoisem.38
Zločiny uvedené v Černé knize komunismu nejsou definovány z hlediska zákonodárství režimu, nýbrž z hlediska přirozených práv člověka. Nejde o individuální zločin, přesně zaměřený či občasný masakr, ale o masový zločin, z nějž učinily komunistické režimy systém vládnutí. „Teror byl od počátku jednou ze základních dimenzí moderního komunismu.“39 Courtois předkládá hrubý výčet minimálního počtu mrtvých, připisovaný konkrétním komunistickým režimům na světě a dochází k celkové bilanci, jež dosahuje hranice sta milionů obětí.40 Při klasifikaci těchto zločinů doplňuje vedle kvantitativního výčtu i kvalitativní rozměr a právě zde se odvolává na definici tzv. zločinů spáchaných státem, poprvé zavedenou v roce 1945 při „norimberském procesu“ s nacistickými pohlaváry. Soudní tribunál zde definoval v rámci zločinů spáchaných státem tři hlavní: zločiny proti míru, proti lidskosti a válečné zločiny. Courtois postupně dokazuje naplnění skutkové podstaty u všech tří výše uvedených zločinů spáchaných i komunistickým režimem.
Jako příklad jasně spadající pod zločiny proti míru uvádí např. tajné smlouvy Stalina a Hitlera, rozdělení Polska a připojení baltských států nebo útok Severní Koreje proti Jižní z 25.
června 1950. Dále mezi zločiny proti míru řadí i: „Rozvratné metody, převzaté po nějaký čas komunistickými stranami řízenými z Moskvy (…), neboť jejich akce vyústily ve války: státní převrat v Afghánistánu tak přivodil 27. prosince 1979 masivní vojenskou intervenci SSSR a zahájil válku, jež dosud neskončila.“41 Právě poslední zmiňovaný příklad osobně považuji již za značně sporný, názorně však dokazuje právě onu kontroverznost Courtoisových tvrzení.
37 Courtois, Stéphane (1999): svazek I., str. 15.
38 Jistě by bylo v tomto ohledu zajímavé porovnat teze komunismu nastolené Marxem s následně vzniklou bolševickou doktrínou tzv. marxismu-leninismu. To však není náplní mé práce. Přesto jen stručně: Courtois v tomto ohledu doslova tvrdí, že Lenin vedený egoistickou touhou setrvat u moci co nejdéle vytváří vlastní ideologii, v jejímž jméně nastoluje teroristickou a krvavou diktaturu. Z marxismu čerpá jen v pojmosloví.
Courtois nachází dvojí rozpor. Jednak mezi marxistickou teorií a teorií Lenina a za druhé mezi leninskou teorií a skutečností. Ve skutečnosti totiž Rusko toužilo získat především svobodu.
39 Tamtéž, str. 15.
40 Přesný výčet konkretizovaný podle oblastí je uveden v příloze na konci práce.
41 Tamtéž, str. 17.
14
Válečné zločiny jsou definovány jako porušení válečných zákonů a zvyků zapsaných v dohodách. Nejznámější z těchto dohod jsou tzv. haagské úmluvy. Porušení těchto zvyků se dopustil např. Stalin likvidací téměř celého polského důstojnictva v roce 1939 (součástí je i masakr v Katyni, kde zahynulo okolo 4500 zajatců). Dále je zmíněno znásilňování žen vojáky a rabování Rudé armády při obsazování území.
Poslední charakteristikou, kterou Courtois přisuzuje zločinům komunismu, jsou tzv.
zločiny proti lidskosti. Jejich definice norimberským tribunálem je obsažená v článku 6c statutu tribunálu. Courtois konstatuje, že: „Všechny tyto definice (…) platí pro početné zločiny spáchané za Lenina a zvláště Stalina a poté ve všech zemích s komunistickým režimem, s výjimkou (s jistými výhradami) Kuby a sandinovské Nikaraguy.“42 Nejspecifičtějším pojmem ze zločinů proti lidskosti je genocida. Té se bolševici měli dopustit snahou o fyzickou likvidaci veškeré opozice, ať šlo o skupiny politických odpůrců, ale i skupiny sociální, jako je šlechta, inteligence, církev.43 V této souvislosti uvádí Courtois často citovaný rozkaz Martyna Ivanoviče Lacise44 z listopadu 1918: „Nevedeme válku proti jednotlivým osobám. Vyhlazujeme buržoazii jako třídu. Nehledejte při vyšetřování dokumenty a důkazy o tom, co obžalovaný udělal činem či slovem proti sovětské moci. První otázka, kterou mu musíte položit, je, ke které třídě náleží, jaký je jeho původ, jeho vzdělání, jeho výchova, jeho povolání.“45 Ve všech aspektech genocidě prováděné bolševiky dále podle Courtoise odpovídá „dekozakizace“ 46, činěná od roku 1920.
Na závěr se krátce vrátím k myšlence, kterou jsem zmiňovala výše, a to, že zločiny proti lidskosti páchané komunistickým režimem dává Courtois do souvislosti i se scientismem a společenským darwinismem. Podle mého názoru toto tvrzení úzce podporuje i skutečnost určitého znevažování jedince a jeho lidského života patrná z taktiky Sovětského svazu během druhé světové války.
42 Tamtéž, str. 18.
43 Jelikož v sovětském Rusku nešlo o likvidaci skupin na základě odlišné rasy, pojem genocida přesně neodpovídá charakteru těchto politicko-ideologických čistek. Někteří autoři proto užívají termín „politicida“.
44 Martyn Ivanovič Lacis (16. 11. 1888 - 20. 3. 1938) byl sovětským stranickým a státním činitelem. V rámci čeky působil mimo jiné jako předseda „ Všeukrajinské mimořádné komise“. Od roku 1932 pracoval také jako ředitel Plechanovova institutu národního hospodářství.
Říman, Josef a kol. (1986): Praha, Academia, 1986. str. 701.
45 Cit. dle: Tamtéž, str. 19.
46 Teror proti etnické skupině kozáckých obyvatel v Rusku.
