V YSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V P RAZE Fakulta financí a účetnictví
Katedra měnové teorie a politiky
DIPLOMOVÁ PRÁCE
2022 Bc. Pavlína Hofmanová
V YSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V P RAZE Fakulta financí a účetnictví
Katedra měnové teorie a politiky studijní program: Finance
Jednotkové mzdové náklady a mezinárodní konkurenceschopnost ekonomik
Autor diplomové práce: Bc. Pavlína Hofmanová Vedoucí diplomové práce: doc. Ing. Karel Brůna, Ph.D.
Rok obhajoby: 2022
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Jednotkové mzdové náklady a mezinárodní konkurenceschopnost ekonomik“ vypracovala samostatně a veškerou použitou literaturu a další prameny jsem řádně označila a uvedla v přiloženém seznamu.
V Praze dne 8.1.2022
...
Bc. Pavlína Hofmanová
Poděkování
Na tomto místě děkuji vedoucímu své diplomové práce panu doc. Ing. Karlu Brůnovi, Ph.D. za vstřícnou komunikaci, veškeré rady a cenné připomínky, které mi byly nápomocné při samotném zpracování práce. Dále bych ráda poděkovala rodičům a příteli za nekonečnou podporu.
Abstrakt
Hlavním cílem této diplomové práce je komplexní zhodnocení vývoje nominálních jednotkových mzdových nákladů jednotlivých zemí eurozóny v letech 2000 až 2020 a na základě toho určení, jak se zemím měnila mezinárodní konkurenceschopnost v důsledku finanční krize. Teoretická část se zabývá mezinárodní konkurenceschopností ekonomik a jejími faktory, produktivitou práce a s ní spojenou úrovní vzdělání, mezd a nezaměstnanosti. Do analytické části jsou zařazena data o všech zdrojích, které nominální jednotkové mzdové náklady ovlivňují.
Jedná se o vývoj průměrných nominálních mezd, produktivity práce, nezaměstnanosti a reálného HDP. Na základě těchto dat bude možné zhodnotit vývoj nominálních jednotkových mzdových nákladů jednotlivých ekonomik.
Klíčová slova
konkurenceschopnost ekonomik, produktivita práce, nominální mzdy, reálné HDP, nezaměstnanost, eurozóna, nominální jednotkové mzdové náklady
Abstract
The main aim of this thesis is a complex evaluation of the development of the nominal unit labour costs of individual euro area countries from 2000 to 2020 and based on the results determine how the international competitiveness changed due to the financial crisis. The theoretical part deals with the international competitiveness and its factors, labour productivity and the associated level of education, wages and unemployment. The analytical part includes the data on all sources that affect nominal unit labour costs. These sources are average nominal wages, labour productivity, unemployment, and real GDP. Based on these data it will be possible to evaluate the development of nominal unit labour costs of individual economies.
Key words
competitiveness of economies, labour productivity, nominal wages, real GDP, unemployment, eurozone, nominal unit labour costs
Obsah
Úvod ... 7
1 Konkurenceschopnost ekonomik ... 9
1.1 Faktory konkurenceschopnosti ... 13
1.1.1 Hrubý domácí produkt ... 13
1.1.2 Inflace ... 18
1.1.3 Měnový kurz, interní devalvace měny ... 22
1.1.4 Demografie ... 25
2 Produktivita ... 31
2.1 Produktivita práce ... 32
2.1.1 Produktivita práce a vzdělání ... 34
2.1.2 Produktivita práce a úroveň mezd... 40
2.1.3 Produktivita práce a nezaměstnanost ... 44
3 Jednotkové mzdové náklady ... 48
3.1 Nominální jednotkové mzdové náklady ... 50
4 Analýza ... 52
4.1.1 Malé ekonomiky ... 52
4.1.2 Poměrně malé ekonomiky... 60
4.1.3 Středně velké ekonomiky ... 67
4.1.4 Velké ekonomiky ... 73
4.1.5 Vybrané ekonomiky ... 79
4.1.6 Všechny ekonomiky... 85
Závěr ... 87
Seznam použité literatury a pramenů ... 90
Seznam obrázků, tabulek a grafů ... 95
Seznam příloh ... 98
7
Úvod
S postupnou globalizací světa je projevován čím dál větší zájem o hodnocení mezinárodní konkurenceschopnosti ekonomik. Právě ta je základem pro dlouhodobý a udržitelný růst jednotlivých zemí, proto je nutné ji analyzovat. Sledovat ji lze na základě mnohých ukazatelů, ze kterých jsem si vybrala hodnocení na základě vývoje nominálních jednotkových mzdových nákladů.
Cílem práce je komplexně zhodnotit vývoj nominálních jednotkových mzdových nákladů jednotlivých zemí eurozóny v období od roku 2000 do roku 2020 a na základě výsledků určit, jak se jednotlivým ekonomikám měnila mezinárodní konkurenceschopnost v důsledku finanční krize. Cílem práce není zhodnotit vývoj reálných jednotkových mzdových nákladů, pomocí nichž mezinárodní konkurenceschopnost hodnotit nelze.
Diplomová práce je rozdělena do čtyř kapitol. V první kapitole je představena mezinárodní konkurenceschopnost ekonomik spolu s vybranými faktory, které ji, potažmo nominální jednotkové mzdové náklady, ovlivňují. Mezi tyto faktory se řadí hrubý domácí produkt, inflace, měnový kurz, interní devalvace měny a demografické procesy.
Důležitou roli hraje při vývoji nominálních jednotkových mzdových nákladů úroveň produktivity práce, mezd a nezaměstnanosti, proto je druhá kapitola zaměřena na tuto problematiku.
Třetí kapitola se zabývá jednotkovými mzdovými náklady, kde je kladen důraz na uvedení nominálních jednotkových mzdových nákladů vč. způsobu jejich výpočtu a důvodů, proč se mohou navyšovat.
Čtvrtá kapitola je zaměřena na analýzu všech zemí eurozóny, které jsou rozděleny dle velikosti ekonomik na malé (Lucembursko, Malta, Estonsko, Litva a Lotyšsko), poměrně malé (Irsko, Portugalsko, Řecko a Kypr), středně velké (Finsko, Belgie, Slovensko, Slovinsko a Rakousko), velké (Německo, Nizozemsko, Itálie, Francie a Španělsko) a vybrané (Německo, Řecko, Španělsko a Itálie). Graficky jsou všechny ukazatele sledovány v období od roku 2000 do roku 2012 a dále roky poté, kdy na Evropskou měnovou unii těžce dolehla dluhová a bankovní krize, tedy od roku 2013 do roku 2020. Aby byl vytvořen úplný obrázek o všech zdrojích, které nominální
8
jednotkové mzdové náklady ovlivňují, jsou zde zařazena data o vývoji průměrných nominálních mezd, produktivity práce, nezaměstnanosti a reálného HDP, která jsou přepočítána k indexu 2010 = 100, ke kterému se vztahují i hodnoty nominálních jednotkových mzdových nákladů. Tento index jsem zvolila proto, že data v eurech nebyla pro sledované časové období a ekonomiky u nominálních jednotkových mzdových nákladů dostupná.
9
1 Konkurenceschopnost ekonomik
Mezinárodní konkurenceschopnost ekonomik je konkurenceschopnost na makroekonomické úrovni. Makroekonomická konkurenceschopnost se sleduje až v posledních desetiletích, což je spojeno s globalizací světa. Dosud existuje mnoho definic konkurenceschopnosti, které jsou často velmi odlišné. To je způsobeno tím, že na státy nelze aplikovat kritérium přežití tak, jak je tomu na mikroekonomické úrovni.
V případě, kdy bude země nekonkurenceschopná, nemůže odejít z businessu jako podnik, ale bude tu stále.1
Jedna z možných definic mezinárodní konkurenceschopnosti se zabývá myšlenkou schopnosti země prodávat na zahraničních trzích. Tato schopnost je důsledkem cenově-nákladových faktorů, díky nimž se země stává méně či více konkurenceschopnou.2
Jiná varianta pro definování makroekonomické konkurenceschopnosti chápe mezinárodní konkurenceschopnost jako schopnost země proniknout na zahraniční a světové trhy se svým obchodovatelným zbožím a službami. Z této směny zboží a služeb poté získává komparativní výhody.3
Makroekonomická konkurenceschopnost je ovlivňována celou řadou faktorů.
Aby bylo možné konkurenceschopnost ekonomik správně představit, je třeba se seznámit s pojmem konkurenční výhoda zemí. Právě konkurenční výhodu lze považovat za zdroj konkurenceschopnosti, jelikož je to něco navíc, čím země vyniká a díky tomu se odlišuje od konkurence – jiných zemí. Konkurenční výhoda může být cenová i necenová. Země, které jsou považovány za méně vyspělé konkurují spíše cenově a jejich strategie je založena zejm. na nízkých mzdových nákladech a měně, která je podhodnocená.
Zajímavý je dopad devalvace měnového kursu4 na mezinárodní obchod velké a malé ekonomiky při nápravě deficitu výkonové bilance. Následující obrázek 1 zobrazuje situaci malé země, která není v pozici tzv. price makera tak, jako velká země, ale v pozici tzv. price takera. U malé ekonomiky je zřetelné, že pokles importu
1 BENEŠ, Michal. Konkurenceschopnost a konkurenční výhoda. 2006
2 MELECKÝ, LUKÁŠ. Soudržnost a konkurenceschopnost vybraných zemí a regionů Evropské unie.
2015
3 KUBIŠTA, Václav. Mezinárodní ekonomické vztahy. 1999
4 Více o devalvaci v podkapitole 1.1.3.
10
v případě malé ekonomiky nemůže změnit poptávku na mezinárodním trhu. Zároveň není možné očekávat, že by zahraniční firmy snižovaly své ceny z důvodu poklesu poptávky ze strany malé ekonomiky. Devalvace tedy vede jen k poklesu importu a je spojena se snížením domácí spotřeby bez možnosti vynucení poklesu zahraničních cen importu.5
Obrázek 1 Devalvace měnového kursu u malé ekonomiky
Zdroj: MANDEL, Martin, TOMŠÍK, Vladimír. Monetární ekonomie v období konvergence a krize. 2018. str. 73
Naopak u zemí, které jsou vyspělé, lze spatřovat konkurenční výhodu v necenových faktorech, kterými jsou zejm. kvalita vysokých a středních škol, aktivní síť vědeckých ústavů, výzkumná centra a jejich vzájemná spolupráce.6
Zajímavý je i vliv mezního sklonu k importu na hospodářský růst. Zatímco vyspělé ekonomiky dosahují relativně nízkých hodnot mezního sklonu k importu, méně vyspělé ekonomiky se naopak potýkají s vysokými hodnotami mezního sklonu k importu. Tento problém je viditelný v obrázku 2, kdy při monetární expanzi (posun
5 MANDEL, Martin, TOMŠÍK, Vladimír. Monetární ekonomie v období konvergence a krize. 2018
6 MACHKOVÁ, Hana. Mezinárodní konkurenceschopnost podniků po vstupu do EU. 2007
IMF IMSF,2
IMDF,1
IMDF,2
PF,IM
11
z NS1 do NS2), dojde u méně vyspělých ekonomik k většímu růstu deficitu NX a k nižšímu růstu Y, než je tomu u ekonomik vyspělých.
Obrázek 2 Výše mezního sklonu k importu a jeho vliv na ekonomický růst a deficit čistého exportu
Zdroj: MANDEL, Martin, TOMŠÍK, Vladimír. Monetární ekonomie v období konvergence a krize. 2018. str. 64
Konkurenceschopnost je často spojována také s pojmem podnikatelské prostředí, jelikož právě na jeho kvalitě závisí konkurenční schopnost ekonomiky.7
Konkurenceschopnost zemí celého světa je sledována Světovým ekonomických fórem, které každoročně již od roku 2004 vydává publikaci The Global Competitiveness Report, kde se pořadí jednotlivých zemí určuje na základě srovnání dvanácti základní pilířů, kterými jsou:
• institucionální zázemí země (institutions),
• infrastruktura (infrastructure),
• využívání informačních technologií (ICT adoption),
• makroekonomická stabilita (macroeconomic stability),
• zdraví (health),
• dovednosti (skills),
• trh produktu (product market),
7 ŠTĚRBOVÁ, Ludmila. Mezinárodní obchod ve světové krizi 21. století. 2013
NX NS
Y NS1
NS2
NXT
NXV
XV
XT
YT
Yv
12
• trh práce (labour market),
• finanční systém země (financial system),
• velikost trhu (market size),
• dynamika obchodu (business dynamism),
• schopnost inovovat (innovation capability).8
Každý z výše zmíněných pilířů zahrnuje detailní rozpis ukazatelů, kterým je přiřazeno bodové ohodnocení a následně je určeno celkové pořadí zemí.
V následující tabulce bude možné zjistit, na jakém místě se ze 140 sledovaných ekonomik světa umístily země eurozóny v letech 2019 a 2018. Rok 2020 nebylo možné zařadit, jelikož Světové ekonomické fórum vydalo za rok 2020 speciální edici The Global Competitiveness Report ve zkrácené verzi, která byla zaměřena zejm. na shrnutí fungování ekonomik před covidem-19 a následný dopad covidu-19 na ekonomiky a společnost.
Tabulka 1 Mezinárodní konkurenceschopnost zemí eurozóny
Země 2019 2018 2019/2018
Umístění Umístění Změna
Nizozemsko 4 6 2
Německo 7 3 -4
Finsko 11 11 0
Francie 15 17 2
Lucembursko 18 19 1
Rakousko 21 22 1
Belgie 22 21 -1
Španělsko 23 26 3
Irsko 24 23 -1
Itálie 30 31 1
Estonsko 31 32 1
Portugalsko 34 34 0
Slovinsko 35 35 0
Malta 38 36 -2
Litva 39 40 1
Lotyšsko 41 42 1
8 World Economic Forum. The Global Competitiveness Report. 2019
13
Slovensko 42 41 -1
Kypr 44 44 0
Řecko 59 57 -2
Zdroj: vlastní zpracování na základě The World Economic Forum, The Global Competitiveness Report 2018 a 2019
Z tabulky 1 je patrné, že nejlepšího umístění ze zemí eurozóny dosáhlo Nizozemsko, Německo, Finsko, Francie a Lucembursko, které se zařadily mezi prvních 20 zemí z celkových 140 v obou sledovaných letech. Naopak nejhoršího umístění ze sledovaných zemí dosáhlo Lotyšsko, Slovensko, Kypr a Řecko. Zatímco Lotyšsko, Slovensko a Kypr se umístily kolem 40. příčky, Řecko se umístilo téměř na 60. místě. V žebříčku konkurenceschopnosti dle Světového ekonomického fóra je tedy mezi zeměmi eurozóny vidět značné rozpětí v umístění jednotlivých zemí.
1.1 Faktory konkurenceschopnosti
Na konkurenceschopnost ekonomik mají vliv nejen makroekonomické a mikroekonomické ukazatele, ale i ty demografické. V kontextu práce se budeme v této podkapitole zabývat hrubým domácím produktem, inflací, reálným kurzem, interní devalvací měny a demografickými ukazateli sledovaných zemí. Tyto ukazatele jsem zvolila proto, že dle mého názoru mají velký vliv na mezinárodní konkurenceschopnost, tedy i na výši jednotkových mzdových nákladů jednotlivých ekonomik.
1.1.1 Hrubý domácí produkt
Důležitým makroekonomickým ukazatelem určujícím výkonnost ekonomik států je hrubý domácí produkt.
Ten lze měřit třemi základními způsoby:
• výdajovou metodou
o HDP = C + I + G + NX kde C…spotřeba domácností
I…hrubé soukromé investice
G…vládní výdaje na nákup statků a služeb NX…čistý export (X – M)
14
• produkční metodou
o HDP = ∑přidaných hodnot každého článku výrobního řetězce za všechna odvětví
• důchodovou metodou
o HDP = čistý domácí důchod + nepřímé daně + amortizace, kde čistý domácí důchod = mzdy + úroky + zisky + renty + příjmy ze samozaměstnání9
V této části se jako první zaměříme na HDP na osobu v paritě kupní síly. Tento ukazatel je základní pro určení ekonomické úrovně země v mezinárodním srovnání.
V tabulce 2 se vyjádřené HDP na osobu v paritě kupní síly vztahuje k průměru celé Evropské unie, který je nastaven na 100. Z toho vyplývá, že ty země eurozóny, které mají hodnotu vyšší než 100 se nachází nad průměrem EU a naopak země, které dosahují hodnoty nižší než 100 jsou pod průměrem EU. Právě srovnáním v paritě kupní síly lze dosáhnout eliminace rozdílů v cenových hladinách jednotlivých zemí.10 O tom, jakých hodnot dosahují námi sledované země se lze přesvědčit v následující tabulce 2.
Tabulka 2 HDP na osobu v PPS v letech 2010 a 2020
Země 2010 2020 Změna
2020/2010
Belgie 121 117 -4
Estonsko 66 86 +20
Finsko 118 115 -3
Francie 109 103 -6
Irsko 132 211 +78
Itálie 106 94 -12
Kypr 102 87 -15
Litva 61 87 +26
Lotyšsko 54 72 +18
Lucembursko 260 266 +6
Malta 87 97 +10
Německo 121 121 0
Nizozemsko 137 133 -4
Portugalsko 83 77 -6
9 JUREČKA, Václav. Makroekonomie. 2017
10 Eurostat. GDP per capita in PPS. 2020
15
Rakousko 128 124 -4
Řecko 85 64 -21
Slovensko 76 71 -5
Slovinsko 85 89 +4
Španělsko 96 86 -10
Průměr eurozóny 110 105 -5
Zdroj: vlastní zpracování na základě dat Eurostatu, GDP per capita in PPS, 2021 Z logiky věci lze očekávat, že drtivá většina zemí eurozóny by se měla nacházet nad průměrem zemí Evropské unie. Z tabulky 2 je však patrné, že tomu tak ve skutečnosti není. Nad průměrem zemí EU se v roce 2020 nachází Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Lucembursko, Německo, Nizozemsko a Rakousko, které jsou v tabulce vyznačeny tučným písmem. Malta dosáhla hodnoty shodné s průměrem EU. Za zmínku stojí, že oproti roku 2020 byly v roce 2010 nad průměrem EU státy jako je Itálie a Kypr.
Pod průměrem EU se v roce 2020 umístilo Estonsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Portugalsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko.
Je zřejmé, že deset států eurozóny z celkových devatenácti je pod průměrem zemí Evropské unie v HDP na osobu přepočteném v paritě kupní síly.
Tato data vedou k závěru, že země, u kterých docházelo k významným ekonomickým problémům mezi lety 2010 a 2020 významně klesají. Z toho můžeme vyvozovat, že ztráta konkurenceschopnosti, resp. nekonkurenceschopnost dané ekonomiky se projevuje právě v tomto ukazateli, vč. dalších, které jsou spojovány s životní úrovní země, resp. obyvatelstva.
Je vhodné si uvědomit, že HDP na osobu v paritě kupní síly je ukazatelem hodícím se spíše pro porovnání jednotlivých zemí mezi sebou a není ukazatelem, který by bylo vhodné použít pro sledovaní vývoje HDP jednotlivých zemí v čase. Pro tento účel je žádoucí se zaměřit spíše na ukazatel HDP na osobu.
Tabulka 3 HDP na osobu v letech 2010 – 2020 v EUR
Země 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 Belgie 33330 33460 33490 33490 33870 34360 34620 35050 35510 35940 33500 Eston-
sko 11150 12010 12420 12640 13060 13330 13720 14480 15070 15760 15250 Finsko 35080 35810 35140 34660 34390 34460 35330 36380 36800 37230 36140
16
Francie 30690 31210 31160 31170 31320 31540 31770 32380 32860 33270 30480 Irsko 36770 36840 36740 37010 39920 49510 49930 53890 57780 60170 61560 Itálie 26930 27020 23090 25480 25420 25640 26020 26490 26780 26910 24640 Kypr 23400 22900 21780 20400 20250 21020 22270 23200 24120 24530 23050 Litva 9050 9820 10330 10810 11290 11620 12070 12760 13390 14010 13890 Lotyšsko 8520 9240 9750 10080 10290 10790 11150 11620 12180 12510 12130 Lucem-
bursko 79160 79310 77240 78030 79490 81300 82880 82550 83470 83640 81290 Malta 16440 16450 16970 17650 18610 19920 20270 21310 21640 21960 19990 Němec-
ko 31940 33200 33280 33330 33920 34130 34610 35380 35720 35840 34060 Nizo-
zemsko 38470 38880 38340 38180 38580 39170 39810 40730 41450 41870 40070 Portu-
galsko 16990 16720 16110 16050 16260 16620 17010 17650 18190 18630 17180 Rakou-
sko 35390 36300 36390 36180 36130 36140 36390 37030 37800 38170 35490 Řecko 20150 18130 16940 16600 16820 16970 16850 17100 17400 17750 16300 Sloven-
sko 12560 12990 13220 13290 13630 14270 14550 14980 15520 15860 15010 Slovin-
sko 17750 17870 17360 17160 17620 17990 18550 19430 20220 20700 19420 Španěl-
sko 23040 22770 22080 21840 22210 23080 23760 24430 24910 25200 22300
Zdroj: vlastní zpracování na základě dat Eurostatu, GDP per capita, 2021
Z tabulky 3 je možné vyčíst vývoj HDP na osobu v posledních deseti letech.
Tučným písmem jsou zvýrazněny země, které dosahují vyšší hodnoty než 30 000 EUR na hlavu, což je Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Německo, Nizozemsko a výrazně vyčnívá Lucembursko, které dosahuje v posledních letech hodnoty nad 80 000 EUR na hlavu. Lucemburská ekonomika je sice malá, ale dosahuje vysoké produktivity práce, která je předpokladem růstu HDP.11 Dále se na růstu ekonomiky podílejí finanční služby, technologie a ocelářská výroba.12
Zároveň jsou tyto země shodné s těmi, které měly naměřeny hodnoty HDP na osobu v paritě kupní síly vyšší, než byl průměr zemí Evropské unie.
Výši HDP na osobu, která byla vyšší než 20 000 EUR, ale nižší než 30 000 EUR na osobu měly státy Itálie, Kypr, Řecko a Španělsko.
11 Více informací v kapitole 2 - Produktivita
12 Nordeatrade.com. The economic context of Luxembourg. 2021
17
Hodnoty nižší než 20 000 EUR dosahovaly státy Estonsko, Malta (výjimka v letech 2016, 2017, 2018 a 2019), Portugalsko, Slovensko a Slovinsko (výjimka pouze v letech 2018 a 2019). Na poslední místo lze zařadit Litvu a Lotyšsko, které dosahují hodnot nejnižších, to je do 15 000 EUR na osobu.
Je též zřejmé, že se u všech sledovaných zemí, kromě Irska, promítl dopad koronavirové krize, který se projevil ve snížení HDP na osobu v roce 2020. Irsko zaznamenalo růst.
Vývoj HDP na osobu v letech 2000 – 2009 je možné shlédnou v přiložené Příloze A, kde je tučně vyznačen pokles HDP na osobu v letech 2008/2009.
Úroveň ekonomických ukazatelů jednotlivých zemí eurozóny je často porovnávána s vývojem ukazatelů vyspělé německé ekonomiky. Právě proto bude možné nyní porovnat Německo ve vztahu k ekonomicky méně výkonným ekonomikám, které se zároveň potýkají s významnými ekonomickými problémy. Mezi tyto ekonomiky jsem zařadila ty nejvíce diskutované, kterými jsou Itálie, Řecko a Španělsko.
Graf 1 HDP na osobu ve vybraných zemích v letech 2008 – 2020 (EUR)
Zdroj: vlastní zpracování na základě dat Eurostatu, GDP per capita, 2021
Na první pohled jsou zřejmé zásadní rozdíly. Německá ekonomika je logicky nejvýkonnější ze sledovaných zemí. Výše HDP na osobu u Německa se do roku 2019 zvyšovala a pohybovala se kolem 35 000 eur na osobu. Nepatrný pokles je
0 5000 10000 15000 20000 25000 30000 35000 40000
2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020
HDP na osobu vybraných zemí v letech 2008 - 2020 (EUR)
Německo Itálie Řecko Španělsko
18
zaznamenán pouze mezi lety 2008 až 2009, což je způsobeno vypuknutím světové finanční krize a mezi lety 2019 až 2020, což je způsobeno koronavirovou krizí. Nejhůř si mezi Itálií, Španělskem a Řeckem stojí Řecko, které dosahuje výrazně nižšího HDP na osobu a dlouhodobě se pohybuje pod 20 000 eury na osobu. Pod úrovní 25 000 eur na osobu se nachází Španělsko. Itálie si z ekonomicky méně výkonných ekonomik stojí nejlépe a její HDP na osobu se kromě let 2012 a 2020 nachází nad úrovní 25 000 eur na osobu. Vysvětlení lze hledat v podkapitole 1.1.3, která se zabývá interní devalvací a v kapitole 2, kde je hodnotově zaznamenáno, že úroveň produktivity práce přesně odpovídá umístění jednotlivých zemí v grafu.
Zároveň lze předpokládat, že současná covidová situace bude mít na Itálii, Španělsko i Řecko kritický vliv, jelikož tyto země prosperují převážně díky cestovnímu ruchu.
1.1.2 Inflace
Druhým makroekonomickým ukazatelem, který je v práci sledován, je míra inflace. Ta se označuje jako všeobecný trvalý růst cenové hladiny. Ne každé zvýšení cenové hladiny však znamená inflaci, musí se jednat o dynamický a postupný proces, který má delší dobu trvání. Pokud je inflace ve sledované ekonomice vyšší než v dalších zemích, vede tato inflace k poklesu konkurenceschopnosti dané ekonomiky.
Jev, který inflaci doprovází, je znehodnocování kupní síly měny, což se projevuje jako snížení reálné hodnoty peněz. Tu lze vypočítat následujícím způsobem:
nominální hodnota peněžní jednotky
100 + zvýšení cenové hladiny ve sledovaném období∗ 100 13
Jev, při kterém míra inflace dosáhne záporných hodnot se nazývá deflace, kterou lze chápat jako cílené snižování všeobecné cenové hladiny, příp. se může jednat o nechtěný důsledek. V okamžiku, kdy dochází k poklesu tempa míry inflace se jedná o dezinflaci, kterou lze chápat jako snahu státu o udržení inflace v určitém rozpětí.14
Pro měření výše cenové hladiny se využívají následující cenové indexy:
• index spotřebitelských cen,
13 VLČEK, Josef. Ekonomie a ekonomika. 2009. str. 386
14 VLČEK, Josef. Ekonomie a ekonomika. 2009. str. 387
19
• index cen výrobců,
• deflátor HDP.15
Nejvíce používaným cenovým indexem pro měření inflace je index spotřebitelských cen (CPI – Consumer Price Index), který lze vyjádřit jako:
∑𝑃𝑡𝑖 ∗ 𝑄0𝑖
∑𝑃0𝑖 ∗ 𝑄0𝑖 𝑝𝑟𝑜 𝑖 = 1, … , 𝑛, kde 0…základní období
t…běžné období Pi…cena i-tého statku Qi…množství i-tého statku16
Analogií k indexu spotřebitelských cen je index cen výrobců (PPI – Producer Price Index). Rozdíl je ten, že PPI pracuje pouze s indexem cen průmyslových výrobců, producentů v zemědělství, stavebních prací atp. Koše obsahují pouze suroviny používané v daných činnostech. PPI tedy nepracuje s cenami vstupů, ale s cenami produkce v daných odvětvích.
Zpravidla platí, že změny v PPI jsou signálem pro budoucí změnu v CPI.17 Třetí možností měření inflace je pomocí deflátoru HDP, který lze vyjádřit jako:
𝑛𝑜𝑚𝑖𝑛á𝑙𝑛í 𝐻𝐷𝑃
𝑟𝑒á𝑙𝑛ý 𝐻𝐷𝑃 ∗ 100, což lze formálně zapsat jako:
∑𝑃t∗ 𝑄t
∑𝑃0∗ 𝑄t∗ 100, kde
Pt…cena výrobku nebo služby v běžném (sledovaném) období P0…cena výrobku nebo služby v základním období
Qt…podíl výrobku nebo služby na celkovém produktu (váha)18
15 PAVELKA, Tomáš. Makroekonomie základní kurs. 2007. str. 135
16 SOUKUP, Jindřich. Makroekonomie. 2010. str. 31
17 SOUKUP, Jindřich. Makroekonomie. 2010. str. 31
18 SOUKUP, Jindřich. Makroekonomie. 2010. str. 31
20
Pro zjištění míry inflace se použije jeden z výše uvedených výpočtů cenové hladiny dosazením do následujícího vzorce:
𝑃1− 𝑃0
𝑃0 ∗ 100, kde P1…cenová hladina v běžném období
P0…cenová hladina v základním období19
Základní vývoj míry inflace měřený harmonizovaným indexem spotřebitelských cen je zachycen v následující tabulce. Tato data jsou určena pro mezinárodní srovnání a slouží i k monitoringu vývoje inflace v hospodářské a měnové unii Evropské centrální bance tak, jak je to zahrnuto v článku 121 Amsterodamské smlouvy.20 Tabulka 4 Meziroční změny indexu spotřebitelských cen v letech 2010 – 2020 (%)
Země 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 Belgie 2,3 3,4 2,6 1,2 0,5 0,6 1,8 2,2 2,3 1,2 0,4 Estonsko 2,7 5,1 4,2 3,2 0,5 0,1 0,8 3,7 3,4 2,3 -0,6 Finsko 1,7 3,3 3,2 2,2 1,2 0,2 0,4 0,8 1,2 1,1 0,4 Francie 1,7 2,3 2,2 1,0 0,6 0,1 0,3 1,2 2,1 1,3 0,5 Irsko -1,6 1,2 1,9 0,5 0,3 0 -0,2 0,3 0,7 0,9 -0,5 Itálie 1,6 2,9 3,3 1,2 0,2 0,1 -0,1 1,3 1,2 0,6 -0,1 Kypr 2,6 3,5 3,1 0,4 -0,3 -1,5 -1,2 0,7 0,8 0,5 -1,1 Litva 1,2 4,1 3,2 1,2 0,2 -0,7 0,7 3,7 2,5 2,2 1,1 Lotyšsko -1,2 4,2 2,3 0,0 0,7 0,2 0,1 2,9 2,6 2,7 0,1 Lucembursko 2,8 3,7 2,9 1,7 0,7 0,1 0 2,1 2 1,6 0 Malta 2,0 2,5 3,2 1,0 0,8 1,2 0,9 1,3 1,7 1,5 0,8 Německo 1,1 2,5 2,2 1,6 0,8 0,7 0,4 1,7 1,9 1,4 0,4 Nizozemsko 0,9 2,5 2,8 2,6 0,3 0,2 0,1 1,3 1,6 2,7 1,1 Portugalsko 1,4 3,6 2,8 0,4 -0,2 0,5 0,6 1,6 1,2 0,3 0,1 Rakousko 1,7 3,6 2,6 2,1 1,5 0,8 1 2,2 2,1 1,5 1,4 Řecko 4,7 3,1 1,0 -0,9 -1,4 0,7 0 1,1 0,8 0,5 -1,3 Slovensko 0,7 4,1 3,7 1,5 -0,1 0,3 0,5 1,4 2,5 2,8 2 Slovinsko 2,1 2,1 2,8 1,9 0,4 -0,8 0,2 1,6 1,9 1,7 0,3 Španělsko 2,0 3,0 2,4 1,5 -0,2 -0,6 -0,3 2 1,7 0,8 -0,3 Eurozóna 1,6 2,7 2,5 1,3 0,4 0,2 0,2 1,5 1,8 1,2 0,3 Zdroj: vlastní zpracování na základě dat Eurostatu, HICP – inflation rate, 2021
19 SOUKUP, Jindřich. Makroekonomie. 2010. str. 32
20 Eurostat. HICP – inflation rate. 2021
21
Z tabulky 4 je patrné, že inflace je ve všech zemích eurozóny v posledních deseti letech relativně nízká. Jedním z hlavních cílů Evropské centrální banky je udržovat stabilní ceny. Nicméně z výše uvedených dat vyplývá, že většina sledovaných zemí je téměř ve všech zkoumaných letech hluboko pod inflačním cílem Evropské centrální banky, který je nastaven na „pod, ale blízko 2 %.“21
Tento cíl by se mohl změnit na přesně 2 %, jelikož podle mnohých současné nastavení cíle dává prostor pro tzv. slabou inflaci. Zprávy představitelů ECB také uvádějí, že je velmi problematický ten fakt, že dosud stále nikdo úplně nepřišel na to, jak inflace skutečně funguje a díky tomu nejsou přijímána taková opatření, která by docílila toho, aby inflace nebyla stále tak nízká.22
Dále si lze všimnout, že v téměř všech sledovaných zemích dochází od roku 2018 k dezinflaci nebo dokonce k deflaci. Výjimku tvoří pouze Irsko, Lotyšsko, Nizozemsko a Slovensko, kde byl v roce 2019 oproti roku 2018 zaznamenán mírný růst inflace. Rok 2020 představuje pro všechny země významný pokles inflace a do deflace se v roce 2020 dostalo Estonsko, Irsko, Itálie, Kypr, Řecko, Španělsko.
Data od roku 2000 do roku 2009 lze shlédnout v Příloze B.
Nyní se podíváme na srovnání Německa s Itálií, Řeckem a Španělskem, kde je jasně patrné, že ani ekonomicky vyspělé Německo, stejně jako ekonomicky slabší ekonomiky Itálie, Řecka a Španělska, není schopno dosahovat stanoveného inflačního cíle. Je patrné, že Německo oproti zbývajícím zemím v žádném sledovaném roce nedosahuje záporných hodnot inflace. U všech zemí je patrný výrazný pokles hodnoty mezi lety 2008 až 2009 v důsledku hospodářské krize a v roce 2020 vlivem pandemie koronaviru. U Řecka, Itálie, Španělska, ale i Německa je možné si ve sledované časové řadě všimnout výrazných výkyvů v dosahovaných hodnotách inflace, což jen potvrzuje fakt, že udržovat relativně stabilní úroveň míry inflace, která by splňovala inflační cíl Evropské centrální banky a blížila se 2 % je téměř nesplnitelný úkol i pro vyspělé ekonomiky reprezentované Německem, natož pro ty méně vyspělé státy, které zde reprezentují Itálie, Řecko a Španělsko. Právě nižší míra inflace těchto ekonomik,
21 European Central Bank. Monetary policy decisions. 2021
22 Patria.cz. ECB by mohla změnit inflační cíl na 2 %, s ostatním by ale mohl být problém. 2019
22
než má např. Německo, by obnovilo konkurenceschopnost těchto zemí, proto je nutná interní devalvace měny.23
Graf 2 Meziroční změny indexu spotřebitelských cen vybraných zemí v letech 2008 – 2020 (%)
Zdroj: vlastní zpracování na základě dat Eurostatu, HICP – inflation rate, 2021 Ovšem co je důležité ještě podotknout je fakt, že index spotřebitelských cen nemá úplně věrnou vypovídací schopnost, jelikož ačkoliv se výdaje domácností mění, spotřební koš, který je zahrnut do CPI, zůstává stejný. Tato změna tedy není zaznamenána a dochází ke skryté inflaci. To je problematické zejm. proto, že dle míry inflace se nastavuje měnová politika států, reagují centrální banky, ekonomické subjekty rozhodují o výši úrovně mezd, úrokových sazeb atp.24
1.1.3 Měnový kurz, interní devalvace měny
Důležitou roli v mezinárodní konkurenceschopnosti ekonomik, potažmo výši jednotkových mzdových nákladů, sehrává měnový kurz. Změny měnového kurzu přinášejí pro ekonomiky nejistotu, což je problematické např. při mezinárodním obchodě, investicích atp.
Řešením, které bylo přijato Evropou a Velkou Británií byl návrat k flexibilnímu (plovoucímu) měnovému kurzu. Druhým způsobem, který měl zamezovat silným
23 Více o problematice v podkapitole 1.1.3
24 SOUKUP, Jindřich. Makroekonomie. 2010. str. 317 -2
-1 0 1 2 3 4 5 6
2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020
Meziroční změny indexu spotřebitelských cen vybraných zemí 2008 - 2020 (%)
Německo Itálie Řecko Španělsko
23
výkyvům v měnovém kurzu bylo vytvoření jediné měny, což bylo důvodem pro vznik Evropské měnové unie (EMU) s jedinou společnou měnou, kterou se stalo euro. 25
Ačkoliv se na první pohled může zdát, že měnový kurz nemá na jednotkové mzdové náklady zemí eurozóny vliv, opak je pravdou. Nominální měnový kurz, který je definován jako počet jednotek domácí měny, za kterou lze nakoupit jednotku měny zahraniční v zemích eurozóny skutečně neexistuje. Co ale vývoj jednotkových mzdových nákladů ovlivňuje, je kurz reálný, který je velmi dobrým ukazatelem mezinárodní konkurenceschopnosti. Vztah mezi reálným kurzem a jednotkovými mzdovými náklady je přes vztah mezi nominálními mzdovými náklady na cenovou hladinu (přes produktivitu práce a ziskovou přirážku). Na bázi spotřebitelských cen je vyjádřen jako:
I
RER =𝐼
𝐸𝑅 𝑃𝐹𝑃𝐷
26
Z výše uvedeného vzorce je jasně patné, že reálný kurz se mění v závislosti na výši indexu spotřebitelských cen v zahraničí a výši indexu spotřebitelských cen v domácí ekonomice. Jestliže se mění výše 𝑃𝑑
𝑃𝑓 , pak se mění reálný kurz, protože nominální kurz je konstantní. Domácí měna apreciuje, pokud domácí cenová hladina roste rychleji než zahraniční, což lze vidět v tomto vzorci:
% změna ER = domácí inflace – zahraniční inflace27
Interní devalvace je řešením pro ty země eurozóny, které se chtějí dostat z finančních problémů a znovu obnovit svoji mezinárodní konkurenceschopnost.
Představuje situaci, kdy země současně sníží cenovou hladinu a nominální mzdy. Díky tomu mohou země dosáhnout snížení nominálních jednotkových mzdových nákladů a zvýšit svou konkurenceschopnost. Problém je ale ten, že mzdy i ceny jsou směrem dolů nepružné. Zároveň žádná země nechce jako první s tímto snižováním začít.28
25 European Commission. Wages and Nominal and Real Unit Labour Cost Differentials in EMU. 2017
26 MANDEL, Martin, TOMŠÍK, Vladimír. Monetární ekonomie v období konvergence a krize. 2018.
str. 88
27 Federal Reserve Bank of St. Louis. Internal Devaluation in Eurozone Peripheral Countries. 2015
28 IMF. Can Internal Devaluation Work? 2015
24
Devalvace měnového kurzu je zpravidla provázena nabídkovou inflací, která z ní vyplývá. Rozlišujeme tři typy nabídkové inflace:
• Růst domácích cen importu – závisí zejm. na stupni otevřenosti ekonomiky, podílu importu na zahraničním obchodě či charakteru importu. Inflační tlaky budou tím menší,
o čím menší je otevřenost domácí ekonomiky vůči zahraničí, o čím více se daná země podílí na světovém obchodě,
o čím menší podíl tvoří v importu zboží, které lze jen obtížně nahradit domácím zbožím.
• Růst domácích cen exportovatelného zboží – prodej na domácím trhu je cenově méně výhodný než prodej v zahraničí. Proto se domácí exportéři snaží o zvýšení cen na domácím trhu na zahraniční úroveň cen po přepočtu měnovým kursem.
• Inflace spojená s indexací mezd – intenzita tlaků závisí na odborech a jejich vyjednávací síle.29
Obecně platí, že při růstu cenové hladiny mají ekonomiky tendenci nominální mzdy zvyšovat. Proto lze dojít k závěru, že ekonomiky, které nepatří do evropské měnové unie a mohou v případě krize využít kurzové devalvace, jsou ve výhodě, jelikož kurzové devalvace lze provést relativně rychle a účinně, není třeba vyjednávat s odbory, zaměstnavateli a zaměstnanci, politickými stranami, mezinárodními institucemi atp.
Pokud se zaměříme na Řecko, tak bývalý prezident Institutu pro ekonomický výzkum Hans Werner Sinn v roce 2011 prohlásil, že Řecko potřebuje vnitřně devalvovat (snížit mzdy a ceny) o 20 – 30 %, jinak by muselo opět zavést drachmu.
Zároveň ale dodal, že vnitřní devalvaci takovýchto rozměrů nevidí jako reálnou.30
29 MANDEL. Martin. TOMŠÍK. Vladimír. Monetární ekonomie v období konvergence a krize. str. 90 - 91
30 Kurzy.cz. Řecko: Privatizace, vnitřní devalvace nebo Drachma? Žádný scénář není optimistický.
2012
25
1.1.4 Demografie
Demografický vývoj ovlivňuje věkovou strukturu obyvatelstva, kterou chápeme jako pracovní sílu, proto má právě demografie značný vliv na trh práce, nezaměstnanost31 i produktivitu práce.
Při využití Solowova neoklasického modelu lze na demografické faktory nahlížet jako na faktory hospodářského růstu. Robert Merton Solow za tento model získal v roce 1987 Nobelovu cenu.
Vyjádření Solowova modelu je následující:
𝑌
𝐿 = 𝐹 (𝐾/𝐿) kde 𝑌
𝐿…produkt na pracovníka je funkcí K/L…kapitálu na pracovníka 32
Výše uvedený model pracuje s určitým zjednodušením, jelikož ztotožňuje populaci s pracovní silou. Tato pracovní síla se účastní výrobních procesů a má vliv na produkční funkci ekonomiky. Jeden závěr tohoto modelu říká, že tempo růstu produktu je shodné s tempem růstu populace. To nastává v momentě, kdy se ekonomika dostane do stálého stavu na agregátní produkční funkci. Realitě bližší ale je, že demografický vývoj spíše utváří potenciální možnost růstu agregátního produktu. 33
Současným trendem je, že obyvatelstvo světa stárne a to zejm. ve vyspělých zemích. Zatímco v roce 2000 byla průměrná věková struktura populace dle mediánu v zemích eurozóny 38,5 roku, v roce 2010 to bylo již 41,7 let a v roce 2020 se medián dostal na hodnotu 44,5 roku.34
Ačkoliv se nabízí závěr, že stárnutí populace v zemích eurozóny bude mít za následek pokles HDP a produktivity práce, ve skutečnosti tomu tak není, což je s vysokou pravděpodobností způsobeno tím, že všechny sledované země jsou odvětvově orientovány spíše na služby a technologický pokrok, takže obyvatelstvo může aplikovat své nabyté znalosti a zkušenosti. Zároveň je nutno uvést fakt, že lidé
31 Více o nezaměstnanosti v kapitole 2 – Produktivita práce a nezaměstnanost.
32 HOLMAN, Robert. Makroekonomie. 2010. str. 180
33 SLANÝ, Antonín. Ekonomické prostředí a konkurenceschopnost. 2009. str. 32
34 Eurostat. Population – structure indicators. 2021
26
zůstávají ekonomicky aktivní delší dobu, tudíž pokles přírůstku obyvatelstva je částečně kompenzován jejich delším zapojením do ekonomických aktivit.
Určujícím faktorem pro budoucí vývoj ekonomik mají i ukazatelé fertility a mortality. Je předpokladem, že rostoucí počet živě narozených bude mít pozitivní vliv na budoucí vývoj ekonomiky, jelikož rostoucí populace představuje budoucí práceschopnou sílu, která bude přispívat k růstu HDP nejen svou prací, ale i tím, že bude prodáváno více zboží či služeb a bude kladen ještě větší důraz na růst produktivity práce.
V následujícím grafu je zachycen vývoj průměrného počtu živě narozených a úmrtí ze všech zemí eurozóny.
Pozn.: Data pro rok 2020 nebyla v čase zpracování dostupná.
Zdroj: vlastní zpracování na základě dat Eurostatu, Live births, Deaths, 2021
Z grafu 3 je zřejmé, že počet úmrtí v zemích eurozóny roste, což je způsobeno tím, že zestárla velmi početná generace.
Obyvatelstvo starší 65 let tvoří v zemích eurozóny v průměru 21 %35, což z čistě ekonomického hlediska představuje pro každou jednotlivou ekonomiku nemalé náklady např. v podobě vyplácení důchodů, s kterými musí každý stát počítat, výdajích
35 Eurostat. Population: structure indicators. 2021 2700000
2800000 2900000 3000000 3100000 3200000 3300000 3400000 3500000 3600000
2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019
Průměrný počet živě narozených a úmrtí v zemích eurozóny v letech 2000 - 2019
Živě narození Úmrtí
Graf 3 Průměrný počet živě narozených a úmrtí v zemích eurozóny v letech 2000 – 2019
27
na zdravotnictví atp. Právě stárnutí obyvatelstva ve vyspělých ekonomikách tedy představuje veliký problém pro udržitelnost veřejných financí.
Problematický je počet živě narozených, který má od roku 2008 klesající charakter. Tato situace představuje další zásadní problém, jelikož pokud počet živě narozených bude stále nižší, bude růst počet obyvatel v poproduktivním věku. To by mohlo mít neblahý vliv na prosperitu ekonomik, jelikož by v nich nebylo dostatek produktivní pracovní síly, která by se podílela na růstu ekonomiky, který je zajišťován ať už v podobě růstu HDP, potažmo růstem produktivity práce. Tento problém může částečně řešit imigrace pracovní síly na domácí trh. O výhodách politiky imigrace se lze přesvědčit v následujícím obrázku.
Obrázek 3 Vliv imigrace na pracovní trh
Zdroj: IZÁK, Vratislav. Fiskální politika. 2010. str. 176
Je patrné, že zvýšená nabídka práce vytvořená imigrací zvyšuje zaměstnanost a přispívá k růstu HDP, ale zároveň tuto politiku provází významné problémy, jelikož snižuje mzdy na domácím trhu práce. Tato situace vyvolává odpor domácí pracovní síly proti růstu zaměstnanosti tímto způsobem. Dále lze mezi problémy provázející politiku imigrace zařadit zvyšující se poptávku po sociálních transferech nebo po veřejných službách. To je problematické zejm. tím, že se imigrovaná pracovní síla dříve nepodílela na financování těchto služeb pro veřejnost např. tím, že by platila
Zaměstnanost Poptávka po práci Reálná mzda Nabídka práce před imigrací
Nabídka práce po imigraci
28
daně. Nezanedbatelný problém představují i sociologické efekty, což se týká zejm.
imigrantů z afroasijských či muslimských zemí.36
Dle Mezinárodní organizace práce obyvatelstvo dělíme na zaměstnané, nezaměstnané a ekonomicky neaktivní, z čehož ekonomicky aktivní část populace tvoří zaměstnaní a nezaměstnaní.37
V následující tabulce je zobrazeno procento ekonomicky aktivních obyvatel v jednotlivých zemích eurozóny od roku 2010.
Tabulka 5 Ekonomicky aktivní obyvatelstvo zemí eurozóny ve věkové skupině 15 – 64 let v letech 2010 – 2020 (%)
Země 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 Belgie 67,7 66,7 66,9 67,5 67,7 67,6 67,6 68 68,6 69 68,6 Estonsko 73,9 74,7 74,8 75,1 75,2 76,7 77,5 78,8 79,1 78,9 79,3 Finsko 74,5 74,9 75,2 75,2 75,4 75,8 75,9 76,7 77,9 78,3 78,3 Francie 70 69,9 70,4 70,9 71 71,3 71,4 71,5 71,9 71,7 71 Irsko 71,6 71,2 71,1 71,8 71,8 72,1 72,7 72,7 72,9 73,3 71,9 Itálie 62 62,1 63,5 63,4 63,9 64 64,9 65,4 65,6 65,7 64,1 Kypr 73,6 73,5 73,5 73,6 74,3 73,9 73,4 73,9 75 76 75,8 Litva 70,2 71,4 71,8 72,4 73,7 74,1 75,5 75,9 77,3 78 78,5 Lotyšsko 73 72,8 74,4 74 74,6 75,7 76,3 77 77,7 77,3 78,2 Lucembursko 68,2 67,9 69,4 69,9 70,8 70,9 70 70,2 71,1 72 72,2 Malta 60,4 61,8 63,9 66,3 67,8 68,8 70,6 72,2 74,7 75,9 77,1 Německo 76,7 77,3 77,2 77,6 77,7 77,6 77,9 78,2 78,6 79,2 79,3 Nizozemsko 77,9 78,1 79 79,4 79 79,6 79,7 79,7 80,3 80,9 80,9 Portugalsko 73,7 73,6 73,4 73 73,2 73,4 73,7 74,7 75,1 75,5 74,3 Rakousko 74,4 74,6 75,1 75,5 75,4 75,5 76,2 76,4 76,8 77,1 76,6 Řecko 67,8 67,3 67,5 67,5 67,4 67,8 68,2 68,3 68,2 68,4 67,4 Slovensko 68,7 68,7 69,4 69,9 70,3 70,9 71,9 72,1 72,4 72,7 72,4 Slovinsko 71,5 70,3 70,4 70,5 70,9 71,8 71,6 74,2 75 75,2 74,6 Španělsko 73,5 73,9 74,3 74,3 74,2 74,3 74,2 73,9 73,7 73,8 72,2 Zdroj: vlastní zpracování na základě dat Eurostatu, Activity rate by age (% of total population), 2021
Z tabulky 5 je patrné, že ve většině sledovaných zemích je ekonomicky aktivní nad 70 % populace. Pod hranici 70 % se řadí pouze Belgie, Itálie a Řecko. Zajímavé
36 IZÁK. Vratislav. Fiskální politika. 2010
37 Eurostat. Activity rate by age. 2021
29
je podotknout, že z těchto dat tvoří obyvatelstvo ve věku 50 – 64 let v průměru 20 %.38 Lze si povšimnout, že počet ekonomicky aktivního obyvatelstva v jednotlivých zemích významně neroste ani neklesá a tím je v ekonomikách zajišťována stabilní práceschopná síla, která se podílí na ekonomickém růstu zemí. Z grafu 3 je sice patrné, že počet živě narozených stále klesá, nicméně tento jev je dlouhodobý a na práceschopné síle se může odrazit v budoucnu, pokud nebude práceschopná síla doplněna imigranty z jiných zemí.
Pro názornost bude v následujícím grafu 4 zobrazeno ekonomicky aktivní obyvatelstvo vybraných zemí, tj. Německa, Itálie, Řecka a Španělska.
Zdroj: vlastní zpracování na základě dat Eurostatu, Activity rate by age (% of total population), 2021
V grafu 4 lze vidět, že mezi vybranými zeměmi existují významné rozdíly.
Zatímco ekonomicky vyspělé Německo má v posledních deseti letech téměř stabilní výši ekonomicky aktivního obyvatelstva na vysoké úrovni 80 %, tak země potýkající se s významnými ekonomickými problémy, jako je Itálie, Řecko a Španělsko, mají výrazně nižší úroveň ekonomicky aktivního obyvatelstva a musí řešit problém příliš starého obyvatelstva, které se nepodílí na ekonomické aktivitě státu. Nejlépe si z těchto třech zemí stojí Španělsko, jehož hodnota ekonomicky aktivního obyvatelstva se
38 Eurostat. Population: Structure indicators. 2021 60
65 70 75 80 85
2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020
Ekonomicky aktivní obyvatelstvo vybraných zemí v letech 2010 - 2020 (%)
Německo Itálie Řecko Španělsko
Graf 4 Ekonomicky aktivní obyvatelstvo vybraných zemí v letech 2010 – 2020 (%)
30
pohybuje mírně nad hranicí 70 %. V horší situaci se nachází Řecko, které má v ekonomice mírně pod 70 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Nejhůře si stojí Itálie, která se potýká s problémem nízkého počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva v ekonomice nejvíce, jelikož aktivní obyvatelstvo tvoří pouze mírně nad 60 % populace. Z těchto dat tedy můžeme soudit, že počet ekonomicky aktivního obyvatelstva má přímý vliv na ekonomickou vyspělost zemí, na výši úrovně HDP, produktivitu práce, tudíž i na výši jednotkových mzdových nákladů.
31
2 Produktivita
Produktivitou rozumíme efektivnost výrobních faktorů, které jsou užívány ve výrobě, kdy jsou přeměňovány vstupy na užitečné výstupy. Za určité období lze její úroveň určit pomocí poměru množství produkce k objemu užitých vstupů. Vysoká produktivita nesnižuje jen náklady, ale i ceny výrobků. V praxi ale nelze dosahovat pouze vysoké produktivity, nýbrž je třeba myslet i na kvalitu, která je též rozhodujícím faktorem, který musí produktivitu provázet, jinak by byla ohrožena konkurenceschopnost.
Při měření produktivity je zohledňováno několik faktorů, jakými jsou zejména:
• technologie – čím vyšší technologické vybavenosti země dosahuje, tím vyšší je předpoklad pro dosahování vyšší produktivity,
• efektivnost – země, které při minimalizaci nákladů maximalizují užitek jsou produktivnější,
• reálné úspory – pokud země disponuje úsporami, je pravděpodobné, že bude více produktivní než země hospodařící na dluh,
• životní úroveň – čím vyšší životní úrovně obyvatelstva země dosahuje, tím je produktivnější,
• benchmarking v produkčním procesu – pokud se země neustále srovnává s konkurencí, dokáže se od ní učit a využívá vlastní přednosti, je produktivnější.39
Produktivita má přímou souvislost s ekonomickým růstem země. To lze vidět na teorii reálného hospodářského cyklu, která představuje kolísání reálného hrubého domácího produktu kolem potenciálního produktu a jeho fáze jsou:
• deprese,
• expanze,
• vrchol,
• recese.
39 VOLEK, Tomáš, Novotná, Martina. Měření efektivnosti využívání výrobních faktorů v souvislostech. 2008.
32
Příčinu výkyvů ekonomiky lze hledat buď ze strany poptávkových nebo nabídkových šoků. V případě, kdy roste potenciální produkt, roste ekonomika.
Faktory, které působí na potenciální produkt a které ho přímo ovlivňují jsou:
• práce (množství pracovní síly, odpracované hodiny),
• fyzický kapitál (budovy, stroje, infrastruktura),
• přírodní zdroje (půda, suroviny),
• produktivita výrobních faktorů (lidský kapitál, technologie). 40
Držitel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman ve svém díle dokládá, že dlouhodobý ekonomický růst je závislý zejména na zvyšování produktivity.
Ačkoliv je pro ekonomiky a podniky důležité znát úroveň celkové produktivity, tak rozhodující roli mají i analýzy parciálních produktivit. Zatímco celková produktivita poměřuje s výstupem všechny použité složky vstupu neboli všechny výrobní faktory, parciální produktivita poměřuje relaci výstupu s určitým druhem užitého vstupu (např. produktivita kapitálu).41 Z parciálních produktivit je jednou z nejvíce sledovaných produktivita práce.
2.1 Produktivita práce
Produktivitu práce můžeme vyjádřit např. jako:
(𝑟𝑒á𝑙𝑛á) 𝑝ř𝑖𝑑𝑎𝑛á ℎ𝑜𝑑𝑛𝑜𝑡𝑎
počet pracovníků nebo počet odpracovaných hodin42
Pro zdravě fungující podniky či ekonomiky musí platit, že růst reálných mezd musí být vždy doprovázen růstem produktivity práce. O tom se můžeme přesvědčit v následujícím vzorci, přičemž kompenzace zaměstnancům zahrnuje souhrn mezd a sociálních dávek:
𝑟𝑒á𝑙𝑛á 𝑝ř𝑖𝑑𝑎𝑛á ℎ𝑜𝑑𝑛𝑜𝑡𝑎
𝑧𝑎𝑚ě𝑠𝑡𝑛𝑎𝑛𝑐𝑖 =𝑘𝑜𝑚𝑝𝑒𝑛𝑧𝑎𝑐𝑒 𝑧𝑎𝑚ě𝑠𝑡𝑛𝑎𝑛𝑐ů𝑚
𝑧𝑎𝑚ě𝑠𝑡𝑛𝑎𝑛𝑐𝑖 /𝑘𝑜𝑚𝑝𝑒𝑛𝑧𝑎𝑐𝑒 𝑧𝑎𝑚ě𝑠𝑡𝑛𝑎𝑛𝑐ů𝑚 𝑝ř𝑖𝑑𝑎𝑛á ℎ𝑜𝑑𝑛𝑜𝑡𝑎
43
40 KRUGMAN, Paul, WELLS, Robin. Macroeconomics.
41 KLEČKA, Jiří. Produktivita a její měření – nové přístupy.
42 SYNEK, Miloslav a kol. Manažerská ekonomika. 2011. str. 267
43 SYNEK, Miloslav a kol. Manažerská ekonomika. 2011. str. 271
33
Z rovnice vyplývá, že pokud by se nezměnila produktivita práce (levá strana rovnice), ale navýšila by se průměrná kompenzace na zaměstnance (1. zlomek pravé strany), tak by to znamenalo navýšení kompenzace zaměstnancům na přidané hodnotě (2. zlomek pravé strany) a tím by došlo mj. k poklesu výnosů vlastníků kapitálu. Čím vyšší produktivity je dosaženo, tím vyšší je přidaná hodnota a platí, že za jinak stejných podmínek lidé, kteří pracují intenzivněji, dosahují vyšší produktivity práce.
Faktory mající vliv na růst produktivity práce jsou:
• Lidský kapitál. Jeho zásadní role je v tom, že čím vzdělanější zaměstnanci jsou, tím jsou více produktivní. Úroveň lidského kapitálu v zemích celého světa sleduje World Bank. K tomu využívá index lidského kapitálu, který měří, kolik kapitálu jednotlivé země ztrácí v důsledku nedostatku vzdělání a zdravotní péče. Index se pohybuje v rozmezí od 0 do 1 s tím, že čím blíže se země přiblíží 1, tím je na tom lépe. Mezi zeměmi eurozóny je hodnota srovnatelná a dle dat World Bank se index lidského kapitálu již dlouhodobě v řádu několika let pohybuje od 0,7 do 0,844, tudíž lze vyvodit, že všechny sledované země mají téměř shodnou pozici z hlediska úrovně lidského kapitálu.
• Fyzický kapitál. Pro růst produktivity je rozhodující jeho množství a kvalita, což lze podložit např. tím, že zaměstnanec, který je vybaven rypadlem vykope za den mnohem více, než kdyby byl vybaven pouze lopatou.
• Půda a přírodní zdroje. Faktor množství půdy a přírodních zdrojů není až tak významný, což lze podložit např. na příkladu Japonska a Nigérie.
Japonsko má velmi nízký podíl přírodních zdrojů, ale dosahuje velmi vysokého reálného HDP na osobu. Oproti tomu Nigérie disponuje obrovským množstvím přírodních zdrojů, ale má nízké reálné HDP na osobu.
• Technologie. Právě ta může být jedním z největších předpokladů pro růst produktivity práce, jelikož pracovníci v dnešní době mohou se stejným
44 World Bank. Human Capital Index.
