Hlavní práce4075_xblal14.pdf, 365.8 kB Stáhnout

(1)

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE

FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAH Ů

BAKALÁ Ř SKÁ PRÁCE

2006

Lenka Blaží č ková

(2)

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztah ů

Obor: Mezinárodní obchod

Charakteristika hospodá ř ství Francie a její postavení v Evropské unii

Bakalá ř ská práce

Vypracovala: Lenka Blaží č ková

Vedoucí bakalá ř ské práce: Prof. Ing. Vladimír Jení č ek, DrSc.

(3)

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Charakteristika hospodářství Francie a její postavení v Evropské unii“ vypracovala samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Praze dne 30. listopadu 2006 …………...………..

Podpis

(4)

Obsah

Obsah... 3

Seznam zkratek ... 5

Úvod... 8

1. Charakteristika Francie ... 9

2. Vývoj francouzského hospodářství od roku 1945 po současnost... 12

2.1 Čtvrtá republika (1946 – 1958) ... 12

2.2 Pátá republika (1958-) ... 13

2.3 Ropné krize a pomalý hospodářský růst ... 14

2.4 90. léta ... 16

2.5 Rok 2001 až současnost ... 20

3. Sektory francouzského hospodářství... 25

3.1 Zemědělství ... 25

3.2 Průmysl... 28

3.2.1 Energetický průmysl ... 28

3.2.2 Zpracovatelský průmysl ... 30

3.3 Služby... 33

3.3.1 Velkoobchodní a maloobchodní síť... 34

3.3.2 Cestovní ruch... 35

3.3.3 Doprava ... 36

3.3.4 Bankovnictví a pojišťovnictví ... 37

4. Zahraniční obchod ... 39

4.1 Obchodní bilance... 39

4.2 Přímé zahraniční investice ... 40

5. Postavení Francie ve formování Evropské unie ... 42

5.1 Francie a Ústavní smlouva ... 43

5.2 Francouzsko - německé vztahy ... 44

5.3 Francouzsko - britské vztahy... 45

(5)

Závěr... 46

Literatura ... 48

Seznam tabulek v textu ... 51

Seznam grafů v textu... 52

Přílohy ... 53

(6)

Seznam zkratek

AGF (Assurances générales de France)

AFII (Agence française pour les investissements internationaux) APCE (Agence pour la création d´entreprises)

CAP (Common Agricultural Policy)

CFDT (Confédération française démocratique du travail) CGT (Confédération générale du travail)

CNE (Contrat nouvelle embauche) COI (Commission de l´Océan Indien) CPE (Contrat première embauche)

DATAR (Délégation à l´aménagement du territoire et à l´action régionale) EADS (European Aeronautic Defence and Space Company)

EAGGF (European Agricultural Guidance and Guarantee Fund) EDF (Électricité de France)

EHS (Evropské hospodářské společenství) EMU (Evropská měnová unie)

ESUO (Evropské společenství uhlí a oceli) FLN (Front de Libération Nationale) FO (Force ouvrière)

(7)

GAEC (Groupements agricoles d´exploitaion en commun) GATT (General Agreement on Tariffs and Trade)

GDF (Gaz de France)

HDP (Hrubý domácí produkt)

INSEE (Institut national de la statistique et des études économiques) INSERM (Institut national de la santé et de la recherche médicale) INRA (Institut national de la recherche agronomique)

IMF (International Monetary Fund)

MAIF (Mutuelle Assurance des instituteurs de France) MATIF (Marché à terme d´instruments financiers) MGEN (Mutuelle générale de l´Éducation nationale) MMF (Mezinárodní měnový fond)

MONEP (Marché des options négociables de Paris) MRP (Mouvement républicain populaire)

NATO (North Atlantic Treaty Organisation)

OECD ( Organisation for Economic Co-operation and Development) OSN (Organizace spojených národů)

RPR (Rassemblement pour la République) SA (Société anonyme)

SARL (Société à responsabilité limitée)

SMIC (Salaire minimum interprofessionnel de croissance)

(8)

SNCF (Société nationale des chemins de fer) SPC (Secretariat of the Pacific Community) TGV (Train à grande vitesse)

UNESCO (United Nations Educational, Scientific and Cultural Oragnisation)

(9)

Úvod

V první kapitole jsou shrnuty obecně známé charakteristiky Francie, její geografická poloha, obyvatelstvo, administrativní uspořádání, politický systém, členství ve světových organizacích a nástin ekonomické situace současné Francie.

Druhá kapitola je zaměřena na politicko-ekonomický vývoj Francie od roku 1945 až po současnost. Po krátkém představení politické situace charakteristické pro jednotlivá období, jsou vyzdvihnuty hospodářské charakteristiky, hlavní makroekonomické ukazatele jako jsou vývoj HDP, inflace, nezaměstnanosti a veřejného dluhu a srovnání s makroekonomickými ukazateli v Evropské unii. Detailní pozornost je věnována ekonomické situaci 90. let až do roku 2005 s výhledy na rok 2006.

Třetí kapitola popisuje jednotlivé sektory francouzského hospodářství, tedy zemědělství, průmysl a služby. Nejdůležitější složky francouzského průmyslu a služeb jsou detailně rozepsány z pohledu zaměstnanosti, obratu a největších firem působících v jednotlivých odvětvích. U sektoru služeb jsem se zmínila především o cestovních ruchu, dopravě, bankovnictví a obchodě.

Čtvrtá kapitola je věnována zahraničnímu obchodu Francie, teritoriální a komoditní struktuře francouzského vývozu a dovozu. Dále je v kapitole pojednáno o přímých zahraničních investicích ve Francii i francouzských investicích v zahraničí.

Poslední kapitola je zaměřena na vývoj Evropské unie od samotného vzniku v 50. letech až po současnost, především jaký podíl zaujímala Francie ve formování Evropského hospodářského společenství, poté Evropského společenství. V podkapitolách jsem se zvlášť věnovala francouzsko-britským a francouzsko-německým vztahům, jelikož si myslím, že toto téma si rovněž zaslouží být zmíněno.

Cílem této bakalářské práce je zhodnotit postavení Francie v Evropské unii zejména z ekonomického hlediska, poukázat na její problémy a opatření vlády k jejich řešení, ale také na úspěchy v této oblasti. Dále poskytnout nejaktuálnější informace o stavu francouzského zemědělství, průmyslu a služeb, ale i různé spojení či fúze velkých francouzských společností se společnostmi evropskými a tím poukázat na významné postavení Francie v této oblasti.

(10)

1. Charakteristika Francie

Pevninská část Francie má rozlohu 543 965 km², což ji činí největší zemí v západní Evropě, tudíž je větší než Německo, Španělsko či Švédsko. Sousedícími státy jsou na severu Belgie a Lucembursko, na východě Německo a Švýcarsko, Itálie a Monako na jihovýchodě, Španělsko a Andora na jihozápadě. Francouzské pobřeží poskytuje přístup do severní Evropy, Ameriky a Afriky přes Severní moře, Průliv La Manche, Atlantický oceán a Středozemní moře. Hlavním francouzským pohořím jsou Alpy, kde rovněž leží nejvyšší hora v západní Evropě Mont Blanc vysoká 4 808 metrů, dále jsou to Pyreneje na hranicích se Španělskem, Jura, Ardény, Francouzské středohoří a Vogézy. Farmy a lesy pokrývají 48 miliónů hektarů, což je asi 82 % celkové plochy metropolitní Francie. 30% francouzského území je zalesněno, což řadí Francii na třetí místo v Evropské unii za Švédsko a Finsko. Ve Francii nalezneme 7 národních parků, 136 přírodních rezervací, 516 území pro chráněné druhy, 429 chráněných pobřežních území.

Francouzi přezdívají metropolitní části Francie l´Hexagone (šestiúhelník) díky jejímu geografickému tvaru. Metropolitní Francie má okolo 60 miliónů obyvatel, což je 13 % všech obyvatel Evropské unie. Hustota osídlení činí 111 obyvatel/km². Francie má 73 velkých měst s počtem obyvatel převyšující 100 000. Na prvním místě je Paříž s 12 milióny, dále Lyon s 2 milióny a na třetím místě je Marseille-Aix-en-Provence s 1,5 milióny obyvatel. Francouzská republika se skládá z již zmiňované metropolitní Francie, která je rozdělena do 22 regionů a do 96 okrsků (departement), čtyř zámořských okrsků (departement) – Guadeloupe, Martinique, Francouzská Guyana a Reunion, 5 zámořských území – Francouzská Polynésie, Wallis a Futuna, Mayotte, Svatý Petr a Miquelon a Francouzské jižní a antarktické území a nakonec jedna oblast se speciálním statutem – Nová Kaledonie.¹

Francie je demokratický stát. Prezident je volen v přímých všeobecných volbách na principu absolutní většiny, podle ústavy na období pěti let. Současným prezidentem je Jacques Chirac.

Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenuje premiéra, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá pakty. Národní shromáždění je hlavní část legislativy. Její členové jsou voleni přímo na období pěti let a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má práva rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodování vlády. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu šesti let a jedna polovina Senátu se mění každé tři roky. Legislativa Senátu je omezená.

1http://cs.wikipedia.org/wiki/Francie, cit. :4.10.2006

(11)

Národní shromáždění má poslední slovo pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě s vyjímkou ústavního práva. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu.²

Francie je zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství, a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55% obyvatel se vyslovilo proti. Také je jedním ze zakládajících členů OSN, členem G8 , COI (Komise Indického oceánu), SPC (Sekretariát Pacifické komunity). Francie je rovněž vedoucím členem Mezinárodní organizace frankofonie, která sdružuje 51 francouzsky mluvících států. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veto. Ve Francii sídlí Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj – OECD, dále UNESCO, Mezinárodní úřad pro váhy a míry a Interpol.

Francie byla jednou z nejbohatších zemí na světě již v 18. století. Industrializace slibně začala koncem 18. století stejně jako v Anglii, avšak koncem 19. století byla Francie stále spíše zemědělským státem. Průmysl konečně zaznamenal rozmach v počátcích 20. století, ale hlavní rozvoj nastal po druhé světové válce. Nyní se Francie řadí mezi nejvíce ekonomicky vyspělé země na světě. Hlavním rysem poválečného francouzského hospodářství byly národní ekonomické rozvojové plány. První, Monnetův plán byl od roku 1947 až 1953. Železnice byly znárodněny roku 1937 a další sektory národního hospodářství jako těžba uhlí, zemního plynu, výroba elektřiny, bankovnictví a doprava byly znárodněny krátce po druhé světové válce. Během 80. a 90. let ve Francii vládla politika dalšího znárodňování průmyslu v období převahy socialistů a privatizace v období převahy opozičních stran. Koncem 90. let se Francie společně se zbytkem Evropy vzpamatovávala z recese, míra nezaměstnanosti se stále pohybovala okolo 12

%. Proto jedním z hlavních cílů vlády Jospina, který nastoupil na úřad v roce 1997, bylo vytvoření nových pracovních míst. V roce 1998 byl tedy zaveden 35 hodinový pracovní týden.

V roce 2001 již míra nezaměstnanosti klesla na 9,4 %.

V současné době je Francie šestou největší ekonomikou na světě s HDP 1,7 biliónů eur, sedmá největší podle parity kupní síly a současně má nejmenší míru chudoby ve srovnání s velkými ekonomikami. Podle údaje Světové banky a Mezinárodního měnového fondu je Francie třetí největší ekonomikou v Evropě po Německu a Velké Británii. Vlastní významné zemědělské zdroje, velkou průmyslovou základnu a vysoce kvalifikovanou pracovní sílu.

Dynamický sektor služeb se zasloužil o vzrůstající velký podíl ekonomické aktivity, jež v tomto roce činí 74 % a v posledních letech se zasloužil o vznik mnoha pracovních míst. Růst HDP byl

2http://fr.wikipedia.org/wiki/France, cit. :4.10.2006

(12)

v letech 1994 – 1998 v průměru 2 % a v roce 2000 dokonce 4 %. Poslední údaj z roku 2005 vykazuje podle MMF 1,2 % růst HDP . Ve srovnání s ostatními ekonomikami je růst HDP poměrně velký.³

Míra nezaměstnanosti se nyní pohybuje okolo 9 %, jak již bylo zmíněno, a minimální hodinová mzda se v současnosti pohybuje kolem 8 EUR.⁴ Francouzská vláda pod vedením premiéra Dominique de Villepin zavedla několik opatření, aby podporovala vytváření nových pracovních míst. Mezi těmito opatřeními jsou jak finanční pobídky, tak nové pracovní smlouvy.

3http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2006/02/data/weorept.aspx?sy=2001&ey=2006&scsm=1&ssd=1&sort=country&ds=.&br=1&c=163%2 C998&s=NGDP_RPCH%2CPCPIPCH%2CLUR&grp=1&a=1&pr1.x=95&pr1.y=18, cit. :5.10.2006

(13)

2. Vývoj francouzského hospodá ř ství od roku 1945 po sou č asnost

2.1 Č tvrtá republika (1946 – 1958)

Francie byla po druhé světové válce zdevastovaná a mnoho státních a soukromých podniků bylo zničených do té míry, že jejich obnova nebyla možná. Vlastníci soukromých firem neměli během války žádný příjem, tudíž po skončení války nedisponovali zdroji na financování případných oprav. Poválečná obnova a obnovení Francouzské republiky probíhala v několika etapách. V politické sféře Francie přechází opět k demokratickému zřízení a De Gaulle bojuje o novou ústavu a systém založený na silné výkonné moci v rukou prezidenta. Ve volbách v roce 1945 zvítězili komunisté, za nimi socialisté a jako třetí Lidové republikánské hnutí. De Gaulle se však dostává do konfliktu nejprve s komunisty, když jim odmítne svěřit ministerstvo vnitra, obrany a zahraničí, později také do konfliktu s ostatními stranami, jelikož je stoupencem silné exekutivy a nechce dopustit úplné vyloučení vlády z tvorby ústavy. Tento spor vyústí v odstoupení De Gaulla. Nová francouzská sněmovna pak odhlasovala republikánskou ústavu, na jejímž základě vznikla tzv. čtvrtá republika. Politickou páteří čtvrté republiky se stává koalice MRP, socialistů a radikálů, tzv. Třetí síla (Troisieme Force). Vedle zmíněných tří stran jsou zde ještě dvě strany opoziční – komunisté a nově vzniklá pravicová strana Shromáždění francouzského lidu (Rassemblement du Peuple Francais). Čtvrtá republika se vyznačuje značnou politickou nestabilitou, změnami aliancí uvnitř parlamentu, častým střídáním vlád. Slábnoucí postavení strany MRP také zhoršuje politickou situaci v zemi, což postupně vede ke vnitropolitické krizi, k rozpadu koalice a jednotlivých stran (MRP) a k návratu generála De Gaulla k moci roku 1958 a následné změně ústavy.

Období čtvrté republiky je rovněž charakterizováno obnovou válkou zničené země, splacením státního dluhu, obnovou finanční rovnováhy, zastavením inflace a nastartováním silného hospodářského růstu, který trvá až do počátku 70. let 20. století, období ropných krizí.

Vznikl systém zdravotního a sociálního pojištění, státního důchodového pojištění a podpor v nezaměstnanosti. Životní úroveň obyvatel a jejich počet vzrostl díky vyšší porodnosti ze 40 milionů v roce 1946 na 49 milionů v roce 1966. Francie čerpala prostředky z Marshallova plánu, které společně s důslednou politikou hospodářské obnovy pod vedením Jeana Monneta napomohly ke zdvojnásobení průmyslové výroby v období 1948 – 1958. Monnetův plán spočíval v nastavení priorit co se týče stanovení investičních cílů, alokování investičních fondů a to vše se zaměřením na rekonstrukci základního průmyslu. Plán také zahrnoval převzetí kontroly nad

(14)

německými doly s uhlím v oblastech Saar a Ruhr, jelikož Francie neměla dostatek vlastních uhelných zdrojů potřebných k obnově země. Vytěžené uhlí bylo tedy přesměrováno z německého průmyslu do francouzského, výsledkem bylo dočasné oslabení Německa a značné posílení francouzského hospodářství několikanásobně nad předválečnou úroveň. Je rovněž vytvořen státní plánovací výbor k urychlení obnovy země. Je znárodněna řada podniků jako Renault, Berliet, doly v Pas-de-Calais a v oblasti dopravní (železnice, letectví), energetické a finanční infrastruktury jsou to např. Charbonnages de France, EDF, GDF, depozitní banky a pojišťovací společnosti.⁵

Francie stála roku 1949 u zrodu NATO, první ministr zahraničních věcí čtvrté republiky Robert Schuman inicioval deklarací z 9. května 1950 vznik Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) a Francie se rovněž stala 25. března 1957 zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství (EHS).

Zahraniční politika čtvrté republiky byla poznamenána koloniálními válkami v Indočíně v letech 1946 – 1954 a v Alžírsku v letech 1954 – 1962. Po francouzské porážce v Asii roku 1954 nastal ozbrojený boj za nezávislost v Alžírsku pod vedením alžírského národního hnutí FLN (Front de Libération Nationale). Alžírský konflikt vyústil k pádu čtvrté republiky.

2.2 Pátá republika (1958-)

V roce 1958 proběhl v Alžíru vojenský puč a francouzská armáda se tedy chopila v Alžíru moci. Vláda v Paříži se obávala politického převratu v celé zemi a bylo proto nutné zvolit vůdce státu, jímž se stává generál De Gaulle. Ten si však vynutil na sněmovně rozsáhlé pravomoci a dal vypracovat novou ústavu podle svých představ, výkonná moc v rukou prezidenta, právo jmenovat a odvolat ministry vlády, rozpustit sněmovnu a vládnout případně i prezidentskými dekrety. De Gaulle tedy rozpustil sněmovnu a dal hlasovat v referendu o nové ústavě. Zrodila se Pátá republika s prezidentem Charles de Gaulle v jejím čele. De Gaulle vyřešil alžírský konflikt nabídnutím příměří a to cestou hlasování alžírského lidu o nezávislosti. 90% voličů se vyjádřilo pro samostatný stát. I dalším koloniím bylo umožněno podobné mírové odloučení od Francie, převážná většina toho využila a vyhlásila nezávislost.

Zatímco čtvrtá republika byla dlouho závislá na pomoci USA, Francie pod vládou De Gaulla si již mohla počínat samostatně a ubírat se směrem k velmocenskému postavení. Pátá republika urychluje industrializaci a v 60. let je dovršen Monnetův plán rozvoje z roku 1947. Jsou zahájeny

5 http://www.diplomatie.gouv.fr/fr/france_829/decouvrir-france_4177/france-a-z_2259/histoire_2612/reconstruction-1945-1958_5134.html, cit.

5.10.2006

(15)

úspěšné technologické projekty jako rozvoj automobilového průmyslu, atomový výzkum, letecký a kosmický průmysl a doprava. Francie je hospodářským motorem Evropského hospodářského společenství. Průměrný hospodářský přírůstek činí 5,9 % a celkově vzrostlo francouzské hospodářství v letech 1947 – 1973 až 4,5 x. Toto velmi úspěšné období hospodářského rozmachu je nazýváno dobou „slavných třiceti let“ (les trente glorieuses).⁶

V zahraniční politice je prezident Charles De Gaulle snažil zvýšit prestiž a nezávislost Francie. Svého dominantního postavení v EHS využila Francie k narovnání vztahů s Německem . V roce 1963 podepsal Gaulle s německým kancléřem Konradem Adenauerem v Paříži Elysejskou smlouvu, kterou byl položen základ pro rozvoj dlouhodobé úzké francouzsko- německé spolupráce. Na druhé straně zaujímá nezávislý postoj vůči USA. Roku 1966 vystupuje Francie z NATO a rozvíjí vlastní vojenskou doktrínu, navazuje kontakty se Sovětským svazem a s Čínou.

Další významnou událostí historie Páté republiky byla vzpoura v květnu 1968. Která byla nejdříve stávkou univerzitních studentů, později dělníků, intelektuálů a různých sociálních skupin a hnutí. To vše nakonec vyústilo v politickou krizi, nové volby a postupně proměně politické scény a společenské atmosféry. V nových volbách vyšla vítězně gaullistická strana, De Gaulle žádal v referendu o posílení prezidentských pravomocí, což bylo zamítnuto a Gaulle odstoupil. Novým prezidentem se stal Georges Pompidou, který směřoval Francii ke změnám společenské atmosféry. Během jeho vlády do roku 1974 došlo k radikální změně francouzského postoje k evropské integraci. Francie zmírnila svůj odmítavý postoj k narůstajícímu vlivu Evropské komise a Georges Pompidou již nevetoval vstup Velké Británie do EHS. Roku 1972 se ve Francii konalo úspěšné referendum o rozšíření EHS a k 1.1. 1973 přistoupili Velká Británie, Irsko a Dánsko.

2.3 Ropné krize a pomalý hospodá ř ský r ů st

V roce 1973 dolehla na Francii ropná krize způsobená embargem arabských zemí v důsledku izraelsko-arabské války. V prezidentských volbách proti sobě kandidovali Valéry Giscard d´Estaign za pravici a levicový kandidát Fracois Mitterand. D´Estaign volby vyhrál a následně posílil význam Evropského společenství. V roce 1974 zavedl pravidelné vrcholné schůzky předsedů vlád členských zemí, tzv. Evropskou radu. Společně s německým kancléřem Helmutem

6http://www.diplomatie.gouv.fr/fr/france_829/decouvrir-france_4177/france-a-z_2259/histoire_2612/france-depuis-1958_5137.html, cit. :5.10.

2006

(16)

Schmidtem vytvořil německo-francouzský tandem jako hnací sílu evropské integrace a v roce 1977 společně zahájili projekt evropské měnové unie (EMU).

V prezidentských volbách roku 1981 zvítězil levicový kandidát Francois Mitterand, jež se stal symbolem pragmatického stylu vlády, dělil se o výkonnou moc se členy odlišných politických seskupení. Během jeho vlády bylo zestátněno několik velkých bank a podniků, vzrostly daně a platby na sociální zabezpečení. Provedl decentralizaci a regionalizaci státního členění. Na počátku osmdesátých let se účastnili levicové vlády komunisté a po hospodářském propadu roku 1984 Mitterand vyměnil vládu. Ve volbách roku 1986 zvítězila pravice a novým premiérem se stal bývalý pařížský primátor Jacques Chirac.

V hospodářské oblasti nastala po prvním ropném šoku v roce 1973 hluboká krize, nezaměstnanost a inflace rostly rychlým tempem. Francii zasáhla recese a průměrný růst HDP v letech 1973 – 1979 byl okolo 2,8 %. V roce 1975 roční míra růstu HDP dokonce dosáhla záporné hodnoty 0,3 %., což bylo poprvé od roku 1945. Francouzská ekonomika dostává další ránu v podobně druhého ropného šoku v roce 1979. V roce 1984 přichází oživení, v roce 1988 byl roční růst HDP 4,5 %, tedy nejvíce od roku 1973, k němuž přispělo snížení cen ropy na konci roku 1985. ⁷

Nezaměstnanost vzrostla z 3 % v šedesátých letech na 8 % počátkem osmdesátých let.

V roce 1987 dosáhla míra nezaměstnanosti dokonce hodnoty 10,5 %. Konec poválečného hospodářského rozmachu známého pod názvem „slavných třicet let“ vedl k poklesu růstu produktivity práce. V sedmdesátých letech růst produktivity práce klesl na 2,6 % z původních 5

% zaznamenaných v padesátých a šedesátých letech.

Co se týče inflace, tak velmi výrazné zvýšení bylo mezi rokem 1973 až 1974, tedy po prvním ropném šoku. Tehdy míra inflace vrostla téměř dvojnásobně, ze 7,3 % na 14,8%. V roce 1983 přijala francouzská vláda protiinflační politiku, která spočívala v zavěšení francouzského franku na německou marku a indexové vázání mezd.

Premiér Raymond Barre, zvolený za vlády Giscarda d´Estaigna, zahájil program důsledné liberalizace a modernizace francouzského průmyslu. Francie zahájila v druhé polovině sedmdesátých let rozsáhlou výstavbu atomových elektráren a v zájmu zajištění přísunu ropy se začala francouzská zahraniční politika více orientovat na arabské země. Koncem sedmdesátých

7http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2006/02/data/weorept.aspx?sy=1980&ey=1990&scsm=1&ssd=1&sort=country&ds=.&br=1&c=132%2 C174&s=NGDP_R%2CNGDP_RPCH%2CPCPIPCH%2CLUR&grp=0&a=&pr.x=40&pr.y=3, cit. :20.10.2006

(17)

let byla Francie stále lídrem ve strategických sektorech hospodářství jakým byl automobilový, letecký, vesmírný průmysl, železnice, podzemní dráhy, jaderná energie, ropa, farmacie a lékařský výzkum. Podíl zemědělství na HDP klesl z 35 % na 15 %.

V letech 1981 až 1983 za vlády Mitteranda byly další podniky znárodněny, konkrétně zákonem z 11. února 1982. Znárodnění se týkalo klíčových úseků finančního a výrobního sektoru, a proto měl stát možnost masivně ovlivňovat fungování ekonomiky. Znárodněny byly velké průmyslové podniky jako CGE, Saint-Gobain, Pechiney-Ugine-Kuhlman, Rhone-Poulenc, Thomson-Brandt, finanční společnosti Paribas a Suez a 39 bank.Výsledky byly katastrofální, proto bylo rozhodnuto v roce 1983 o kompletní změně politik, přechod k tržnímu hospodářství, kdy státní podniky byly privatizovány, a to zákonem ze 6. srpna 1986. Ke konci roku 1986 podíl zaměstnanců ve veřejném sektoru činí 7,2 % celkové pracovní síly. Od roku 1988 až do 1992 vláda přijala politiku ani privatizace ani znárodňování, která spočívala v tzv. částečném privatizování, buď postoupením činnosti státních podniků nebo snížením kapitálu kontrolovaného státem. Další vlna privatizace se konala roku 1993, zákon z 19. července, kdy byl list privatizovaných společností rozšířen o další.⁸

Zaměstnání bylo více flexibilní a pravomoci odborových svazů byly omezeny. Tento přechod k systému tržního hospodářství měl však také vedlejší sociální efekty jako růst nezaměstnanosti a vznik tzv. „nové chudé“ sociální třídy. Nicméně tržní hospodářství významně pozvedlo postavení francouzského hospodářství a zároveň Francii pomohlo konkurovat německé ekonomice, jakožto v Evropě nejvíce prosperující.

2.4 90. léta

V roce 1992 nastoupil do premiérského křesla Pierre Bérégovoy. Po prohraných volbách roku 1993 ho vystřídal konzervativní Edouard Balladur, jež se obával, že stav francouzského hospodářství by mohl ohrozit účast Francie v plánované měnové unii a ihned po nástupu do funkce nechal prozkoumat hospodaření vlády jeho předchůdce. Během vlády Balladura byl v roce 1994 dokončen Eurotunel spojující Francii s Velkou Británií, avšak za dvojnásobné náklady. Žhavým politickým tématem Francie bylo přistěhovalectví a vyostřující se etnické vztahy. Další prezidentské volby v roce 1995 vyhrál Jacques Chirac a novým premiérem se stal Alain Juppé. Za dva roky nastoupil na post premiéra socialista Lionel Jospin, který v roce 1997 uskutečnil návrh k oživení ekonomiky v podobě snížení týdenní pracovní doby z 39 na 35 hodin.

8http://www.melchior.fr/melchior/melchior.nsf/7b34f75f1b9cb56e802567f6003757eb/d1e3f37b56819e82c1256ad4004ce4d1?OpenDocument, cit. :20.10.2006

(18)

Válka v Perském zálivu v roce 1990 a sjednocení Německa na konci roku 1989 přispěly k recesi v Evropě v roce 1993. Jak můžeme vypozorovat z tabulky 1, roční míra růstu HDP ve stálých cenách dosáhla záporné hodnoty – 0,8 % , v zemích eurozóny to bylo rovněž – 0,8 %.

Francouzská ekonomika byla těmito událostmi zasažena, zejména sjednocením Německa a z toho vyplývající sjednocení německé měny. Sjednocení německé měny provázely silné inflační tlaky v Německu a německá centrální banka byla proto nucena zvýšit krátkodobé úrokové sazby o 2 % z 5,6 % na 8,7 %. I další ekonomiky včetně Francie zapojené do Evropského měnového systému byly nuceny své sazby zvýšit. To mělo za následek snížení míry investic francouzských společností a zvýšení úspor domácností. Průměrný růst HDP byl ve Francii v letech 1990 – 1997 1,4 %. Růst produktivity práce činil v letech 1990 – 1997 1,3 %.⁹

Tabulka 1: Vývoj HDP v letech 1990 až 1993

Roční míra růstu HDP ve stálých cenách v procentech

Země 1990 1991 1992 1993

Francie 2,7 1,2 1,7 -0,8

Eurozóna - - 1,4 -0,8

Evropská unie 2,6 1,1 1 -0,2

Zdroj:IMF:http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2006/02/data/weorept.aspx?sy=1990&ey=2000&scsm=1&ssd=1&sort=country&ds=.&br=1

&c=163%2C998&s=NGDP_RPCH%2CPCPIPCH%2CLUR&grp=1&a=1&pr1.x=53&pr1.y=17, cit.:23.10.2006

V roce 1994 nastává mírné oživení ekonomiky způsobené zejména růstem exportu. Interní faktory růstu, tedy poptávka, spotřeba a investice, přispívaly k tomuto oživení jen mírně. Roční míra růstu HDP se opět dostává na kladnou hodnotu 1,5 %, v eurozóně je to dokonce 2,5 %.

V roce 1996 nastal pokles HDP především z důvodu restriktivní rozpočtové politiky uplatňované v souvislosti se splněním konvergenčních kritérií stanovených v Maastrichtské smlouvě, jelikož deficit veřejného rozpočtu činil počátkem 90. let 6 % HDP a Maastrichtská kritéria přikazují dosažení hodnoty maximálně 3 % HDP. Růst HDP v roce 1995 činil 1,8 % a v následujícím roce 1996 byl zaznamenán pokles na 1 %. V zemích eurozóny byla roční míra růstu HDP 2,6 % a v roce 1996 1,5 %. Od roku 1997 nastává hospodářský růst a stejně jako v předešlém případě bylo zpočátku taženo především exportem. Od roku 1998 je pak významnější vliv zmíněných interních faktorů. Průměrný růst HDP v letech 1997 – 2000 činil 3,6 % a růst produktivity práce v těch samých letech byl 1,4 %. Konkrétně v roce 1997 byl růst HDP ve stálých cenách 2,1 % a

(19)

v zemích eurozóny 2,5 %. Další hodnoty roční míry růstu HDP až do roku 2000 jsou uvedeny v tabulce 2.¹⁰

Země 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000

Francie 1,5 1,8 1 2,1 3,3 3 4

Eurozóna 2,5 2,6 1,5 2,5 2,8 3 3,9

Evropská unie 2,8 2,9 1,9 2,8 3 3 3,9

Obchodní bilance Francie se postupně zlepšovala od roku 1991 a dosahuje rekordní hodnoty v roce 1997, tj. 2,4 % HDP. Tyto výsledky mezinárodního obchodu poukazují na konkurenceschopnost francouzských firem.

Z tabulky 3 je dobře vidět, že roční míra inflace ve Francii byla od roku 1992 až 2000 ve srovnání s mírou inflace eurozóny nižší. Nejnižší hodnota byla zaznamenána v roce 1999, a to 0,5 %. Pro srovnání v zemích Evropské unie byla míra inflace v tom samém roce 1,6 %.¹¹

Tabulka 3: Vývoj inflace v letech 1992 až 2000

Roční míra inflace v procentech

Země 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 Francie 2,4 2,1 1,7 1,8 2,1 1,3 0,7 0,5 1,8 Eurozóna 3,6 3,3 2,7 2,4 2,2 1,6 1,1 1,1 2,1 Evropská unie 11,4 7 4,6 4,3 3,6 2,6 2,2 1,6 2,5

Nezaměstnanost ve Francii vykazovala stálý růst až do roku 1997, kdy dosáhla hodnoty 11,5

%, což bylo především výsledkem implementace politik k dosažení již zmiňovaných konvergenčních kritérií. V roce 1994 dosáhla míra nezaměstnanosti ve Francii svého maxima v 90. letech, a to 11,7 %, v zemích eurozóny činila 10,7 %. Stát zavedl opatření především ke

10http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2006/02/data/weorept.aspx?sy=1990&ey=2000&scsm=1&ssd=1&sort=country&ds=.&br=1&c=163%

2C998&s=NGDP_RPCH%2CPCPIPCH%2CLUR&grp=1&a=1&pr1.x=53&pr1.y=17, cit. :23.10.2006

(20)

snížení inflace a deficitu veřejných financí, viz. výše. Míra nezaměstnanosti začala od roku 1998 klesat díky snížení pracovních nákladů a týdenní pracovní doby na 35 hodin. V roce 2000 byla míra nezaměstnanosti již na 9,1 % a pro srovnání v eurozóně 8,2 %.¹²

Tabulka 4: Vývoj nezaměstnanosti v letech 1992 až 2000

Roční míra nezaměstnanosti v procentech

Země 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 Francie 9,9 11,1 11,7 11,2 11,6 11,5 11,1 10,5 9,1 Eurozóna 9,1 10,1 10,7 10,5 10,7 10,6 10 9,2 8,2

Graf 1: Vývoj nezaměstnanosti v letech 1992 až 2000

Graf 1: Míra nezaměstnanosti

0 2 4 6 8 10 12 14

1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000

období

míra nezaměstnanosti v %

Francie Eurozóna

&c=163%2C998&s=NGDP_RPCH%2CPCPIPCH%2CLUR&grp=1&a=1&pr1.x=53&pr1.y=17, cit.:23.10.2006

Definitivní přechod k euru krátkodobě „zmrazil“ konkurenceschopnost a směnný kurz. Slabé euro a mzdová omezení přispěly k znovunabytí konkurenceschopnosti francouzských firem na mezinárodním poli.

(21)

2.5 Rok 2001 až sou č asnost

Prezidentské volby v roce 2002 vyhrál opět Jacques Chirac, zakladatel politické strany RPR a v následných parlamentních volbách drtivě zvítězila pravice podporující prezidenta. Premiérem se stal Jean-Pierre-Raffarin. 29. května 2005 referendum zamítlo evropskou Ústavu, což bylo Chiracovi a jeho vládě vytknuto. Raffarin odstoupil a Chirac jmenoval na post premiéra Dominique De Villepana, dřívějšího ministra zahraničí.

Od roku 2001 byl roční růst HDP slabý. Nejnižší hodnota byla dosažena v letech 2002 a 2003, a to 1,1 % růst HDP, v Evropské unii roční míra růstu HDP činila pouze 1,3 % v roce 2002. V roce 2004 nastalo oživení ekonomiky, růst HDP ve Francii byl 2 %. V roce 2005 dosáhl růst HDP v zemi pouhých 1,2 %. V roce 2006 se očekává růst 2,4 %. Pro srovnání byl růst HDP v Evropské unii v minulém roce 1,8 % a letošní očekávaný růst se pohybuje na 2,8 %. V roce 1992 zaujímala Francie ve výši HDP na obyvatele třetí místo v Evropě, nyní je na devátém místě. Příčinou této nepříznivé situace je základní strukturální problém ekonomiky, a to rozpor mezi tvorbou národního bohatství a jeho užitím. Francie žije na dluh a bude muset realizovat rozsáhlé reformy svého trhu práce a sociálního systému.¹³

Země 2001 2002 2003 2004 2005 2006

Francie 1,8 1,1 1,1 2 1,2 2,4

Eurozóna 1,9 0,9 0,8 2,1 1,3 2,4

Evropská unie 2 1,3 1,4 2,4 1,8 2,8

Míra nezaměstnanosti zůstává nadále velmi vysoká, okolo 10 %, výhledy na letošní rok 2006 předpovídají hodnotu 9 % podle IMF. Pro srovnání jsou v tabulce uvedeny míry nezaměstnanosti v eurozóně. Jak je vidět, míry nezaměstnanosti se od roku 2001 pohybují v těchto zemích mezi 8 až 9 %. Problém vysoké nezaměstnanosti ve Francii je vysvětlován přísnou legislativou ochrany zaměstnání a vysokými minimálními náklady práce. Ke zlepšení situace na trhu práce byla přijata opatření týkající se uvolnění 35 hodinové legislativy. To spočívá v možnosti práce více než 35 hodin týdně za vyšší mzdovou sazbu za tyto extra odpracované hodiny. Zaměstnanci také

(22)

mohou prodat část jejich nároku na dovolenou zpět zaměstnanci či ho využít ke školení nebo časnému odchodu do důchodu. Dále byla zvýšena konkurence na vybraných trzích, vytvoření přijatelnějších fiskálních a administrativních podmínek k založení firem a také nové typy pracovních smluv.¹⁴

Tyto smlouvy byly vytvořeny zejména, aby pomohly mladým lidem k získání pracovního místa. Příkladem je Smlouva o prvním zaměstnání (CPE), což se týká firem s více než 20 zaměstnanci, kteří by zaměstnávali mladistvé pod 26 let. Dalším příkladem je Smlouva o novém zaměstnání (CNE), která se týká menších firem s méně než 20 zaměstnanci. Z toho vyplývá skutečnost, že nezaměstnanost je vážným problémem současné Francie, a tudíž bude pravděpodobně hlavním tématem prezidentských voleb v roce 2007.¹⁵

Tabulka 6: Vývoj nezaměstnanosti v letech 2001 až 2006

Roční míra nezaměstnanosti v procentech

Země 2001 2002 2003 2004 2005 2006 Francie 8,4 8,9 9,5 9,6 9,5 9 Eurozóna 7,8 8,3 8,7 8,9 8,6 7,9

15http://fr.wikipedia.org/wiki/Contrat_premi%C3%A8re_embauche, cit. :26.10.2006

(23)

Graf 2: Vývoj nezaměstnanosti v letech 2001 až 2006

Graf 2: Míra nezaměstnanosti

0 2 4 6 8 10 12

2001 2002 2003 2004 2005 2006

období

míra nezaměstnanosti v %

Francie Eurozóna

Minimální mzda (SMIC) stanovená zákonem patří ve Francii mezi nejvyšší v Evropské unii po Lucembursku, Nizozemsku a Belgii a byla od 1.7.2005 valorizována a představuje měsíčně 1.217,88 euro (8,03 EUR/hod). Minimální mzda je upravována vždy, když index životních nákladů vzroste o 2 %. Průměrná čistá mzda mužů představovala v roce 2005 částku 1978 euro a u žen 1 457 euro.¹⁶

Členství v odborových svazech čítá něco méně než 10 % pracovní sily soukromého sektoru a je zejména soustředěno ve vzdělání, výrobě, dopravě a těžkém průmyslu. Nejmocnějšími odborovými svazy ve Francii jsou CGT, FO, CFDT. Nejúčinnější jsou odborové svazy ve veřejném sektoru, zejména veřejné dopravě, jelikož zde mají stávky okamžitý dopad na širokou veřejnost a samozřejmě přilákají pozornost domácího a zahraničního tisku.

Další hrozbou současné francouzské ekonomiky je dlouhotrvající vysoký deficit veřejného rozpočtu směřující ke zvyšujícímu se veřejnému dluhu, který v roce 2005 činil podle IMF 66,7 % HDP, tj. 1 138,400 miliard euro. Ještě v roce 1980 představoval dluh veřejných financí pouze 20,7 % HDP. Na zaplacení úroků z dluhu stát vynaloží v rozpočtu na rok 2005 částku 40 miliard euro. Jako důvody této hrozby se uvádí nízké využití pracovního kapitálu, což má přímý dopad

16http://www.insee.fr/fr/indicateur/smic.htm, cit. :28.10.2006

(24)

na vládní příjmy a výdaje a současně vyvolává tlak na použití krátkodobých fiskálních intervencí ke zvýšení zaměstnanosti. V posledních dvou letech byla provedena opatření k oživení špatného stavu veřejných financí důchodovými reformami, reformami zdravotního systému a byla zavedena přísná kontrola vládních výdajů.¹⁷

Tabulka 7: Vývoj veřejného dluhu státního rozpočtu v letech 2001 až 2006

Dluh státního rozpočtu v procentech HDP

Země 2001 2002 2003 2004 2005 2006 Francie 56,3 58,2 62,3 64,5 66,7 64,5

&c=163%2C998&s=GGB_NGDP&grp=1&a=1&pr.x=65&pr.y=12, cit.:28.10.2006

Roční míra inflace od roku 2000 do roku 2002 se pohybuje mírně pod 2 %. Vzestup v roce 2003 na 2,2 % byl z části způsoben zavedením Euro bankovek v roce 2002. Minulý rok 2005 inflace činila 1,9 %. Největší míra inflace v Evropské unii za posledních šest let byla v roce 2001, a to 2,6 %. Další údaje jsou uvedeny v tabulce 8.¹⁸

Tabulka 8: Vývoj inflace v letech 2001 až 2006

Roční míra inflace v procentech

Země 2001 2002 2003 2004 2005 2006

Francie 1,8 1,9 2,2 2,3 1,9 2

Eurozóna 2,3 2,2 2,1 2,1 2,2 2,3 Evropská unie 2,6 2,2 2 2,1 2,2 2,3

V oblasti ekonomické svobody a výhod poskytovaných podnikům skončila Francie v roce 2005 na 44. místě ze 161 hodnocených zemí, jak již každoročně publikuje nadace Heritage ve spolupráci s Wall Street Journal v edici Index ekonomické svobody. Celkové skóre Francie je 2.51, což představuje meziroční zlepšení o 0.12. Hodnocení ekonomické svobody zahrnuje 10 oblastí, a to obchodní politiku, daňové břemeno, vládní intervence, monetární politiku, zahraniční investice, bankovnictví a finance, mzdy a ceny, vlastnická práva, regulace a běžný trh.

2C998&s=GGB_NGDP&grp=1&a=1&pr.x=65&pr.y=12, cit. :28.10.2006

(25)

Nejhorší skóre 4.1 bylo uděleno oblasti daňového břemene, jelikož nejvyšší sazba daně z příjmu fyzických osob činí 48,1 % a nejvyšší sazba daně z příjmu právnických osob je 33,83 %. Naopak nejlépe je hodnocena monetární politika Francie skórem 1.0, vážená průměrná roční míra inflace mezi roky 1995 až 2004 je 2,09 %.

Rekordní zisky největších francouzských společností byly zaznamenány právě v roce 2005.

Nejvyšší zisky zaznamenaly společnosti Total (12 miliard euro), Sanofi-Aventis (6,3 miliard euro), BNP Paribas (5,9 miliard euro), France Télécom (5,7 miliard euro) a Société Générale (4,4 miliard euro).

(26)

3. Sektory francouzského hospodá ř ství

3.1 Zem ě d ě lství

Francie zaujímá přední postavení v zemědělské produkci v rámci Evropské unie, což i potvrzuje fakt, že vlastní jednu třetinu zemědělské půdy v celé Unii. V severní části země se nacházejí rozsáhlé pšeničné farmy. Pro západ je charakteristická produkce mléčných výrobků, vepřového a pěstování jablek. Hovězí produkce se nachází v centrální části Francie a ovoce, zelenina a víno se pěstují od středu země na jih. Vzhledem k implementaci Společné zemědělské politiky (CAP) a Uruguayskému kolu Smlouvy o GATT byly provedeny reformy ve francouzském zemědělství. Francie je šestým největším zemědělským producentem na světě a druhým největším vývozcem zemědělským produktů na světě po USA. 70 % všech exportů směřuje do ostatních členských zemí EU a do chudých afrických zemí včetně francouzských bývalých kolonií. Hlavními vývozními komoditami jsou pšenice, hovězí, vepřové, drůbeží a mléčné výrobky.

Francouzské zemědělství je silně závislé na dotacích z Evropské unie. Francie je hlavní zemí, která je proti snížení těchto dotací. Podle údajů Evropské komise o výdajích na společnou zemědělskou politiku z EAGGF (Evropský zemědělský a garanční fond) pro jednotlivé členské státy Francie čerpá největší část financí. V roce 2001 to bylo 9,23 miliard euro, v roce 2002 9,8 miliard euro a nyní se částka pohybuje okolo 11 miliard euro. Výdaje ze společného zemědělského rozpočtu jsou použity na přímé platby zemědělcům, výdaje na podporu trhu a část financí je určena na programy rozvoje venkova.¹⁹

19http://ec.europa.eu/agriculture/fin/index_en.htm, cit.5.11.2006

(27)

Tabulka 9: Příjmy z fondu EAGGF podle jednotlivých zemí od roku 2001 až 2003

Výdaje EU na společnou zemědělskou politiku z fondu EAGGF

2003 2002 2001

mil. EUR % mil. EUR % mil. EUR %

Belgie 1 025 2,31 949 2,18 938 2,26

Dánsko 1 224 2,76 1 223 2,81 1 112 2,68

Německo 5 877 13,24 6 813 15,65 5 862 14,11

Řecko 2 762 6,22 2 637 6,06 2 617 6,29

Španělsko 6 485 14,61 5 960 13,69 6 185 14,89 Francie 10 464 23,58 9 782 22,48 9 230 22,22

Irsko 1 965 4,43 1 724 3,96 1 585 3,82

Itálie 5 393 12,15 5 695 13,09 5 344 12,87

Lucembursko 44 0,1 38 0,09 31 0,07

Nizozemsko 1 397 3,15 1 178 2,71 1 112 2,68

Rakousko 1 128 2,54 1 092 2,51 1 053 2,53

Portugalsko 856 1,93 769 1,77 875 2,11

Finsko 876 1,97 839 1,93 816 1,96

Švédsko 867 1,95 818 1,88 780 1,88

Velká Británie

4 014 9,04 4 003 9,2 3 999 9,63

EU-15 44 378 100 43 520 100 41 533 100 Poznámka: Výdaje zahrnují také platby z EAGGF na rozvoj venkova Zdroj: European Commission: http://ec.europa.eu/agriculture/fin/index_en.htm, cit.:3.11.2006

Celková zemědělská plocha metropolitní Francie je kolem 33 milionů hektarů, tj. 60 % země, z toho používaná zemědělská půda je 30 milionů hektarů. Zbytek je rozdělen mezi lesy, což je 15 milionů hektarů a nezemědělskou půdu čítající 7 milionů hektarů. Podle INSEE v roce 2005 bylo spočítáno 545 000 zemědělských podniků, jejich počet však neustále klesá. Pro srovnání v roce 1988 jich bylo napočítáno 1 017 000. 84 % těchto podniků jsou tzv. rodinnými podniky, zbývajících 26 % tvoří podniky ve společném držení jako GAEC (skupina pro společné zemědělské hospodaření) a zemědělské společnosti s ručením omezeným SARL. Zemědělské podniky poskytovaly práci podle údajů z roku 2005 1,1 milionům obyvatel. Podíl zaměstnaných v zemědělství se stále snižuje. V roce 2003 to bylo 4,3 %, v roce 2004 4 % a v roce 2005 již 3,8

% podle údajů INSEE.²⁰

20http://www.insee.fr/fr/ffc/chifcle_fiche.asp?ref_id=NATTEF10205&tab_id=544, cit. :5.11.2006

(28)

Tabulka 10: Vývoj počtu zemědělských podniků od 50. let do současnosti Počet zemědělských podniků v tisících

1955 1970 1988 2000 2005

Rozloha méně než 20 hektarů 1 791 1 098 557 325 237 Rozloha více než 50 hektarů 95 120 172 200 200

Celkem 2 280 1 588 1 017 664 545

Zdroj: INSEE: http://www.insee.fr/fr/ffc/chifcle_fiche.asp?ref_id=NATTEF10205&tab_id=544, cit.:5.11.2006

Celková hodnota zemědělské produkce je okolo EUR 63 miliard, tj. 23 % celkové produkce Evropské unie. Zemědělství představuje 2,3 % přidané hodnoty na HDP. Za posledních dvacet let celkový objem zemědělské produkce roste, avšak jeho podíl na HDP klesá, což je dáno stálým zhoršováním cen zemědělských produktů vzhledem k nasycenosti jednotného evropského trhu a změnám v jednotné zemědělské politice. Jak již bylo uvedeno dříve, nejvíce zemědělské půdy se nachází na severu a západě Francie. Na jihu až jihovýchodě země se rozkládají pohoří, a tudíž tyto regiony mají velmi malou zemědělskou produkci i hustotu osídlení.²¹

Francouzská obchodní bilance se zemědělskými produkty byla poprvé kladná v roce 1969 a od té doby se přebytek nadále zvyšoval. Hlavní produkty, které se zasloužily o tento přebytek jsou víno a nápoje, dále obiloviny, mléčné produkty, zvířata a cukr. Produkty, které se více dováží než vyváží jsou tabákové výrobky, ovoce, káva, čaj, koření, kakao.

Vytvoření jednotného evropského trhu zemědělských produktů představoval pro francouzské zemědělce jak příležitost, tak nebezpečí. Příležitost vzhledem k tomu, že trh prvních šesti zemí v EU postrádal některé základní produkty, které Francie byla schopna dodat a nebezpečí ve formě nízké produktivity francouzského zemědělství ve srovnání s ostatními státy. Mladí farmáři proto přesvědčili vládu na počátku 60. let vytvořit „strukturální“ politiku k podpoře růstu a modernizaci zemědělských statků. Pravidla a nástroje této politiky byly ve velké míře zabudovány do „socio-strukturální“ politiky Evropského hospodářského společenství od roku 1972. Jelikož i ostatní zakladatelské členské země měly stejné problémy jako Francie, přijaly podobné politiky. Společná zemědělská politika (CAP) byla tedy rozšířením hlavních bodů těchto politik.

21http://www.insee.fr/fr/ffc/chifcle_liste.asp?theme=10&soustheme=1&souspop=, cit. :5.11.2006

(29)

3.2 Pr ů mysl

Průmysl přímo vytváří 14,7 % pracovních míst, tj. 3 666 tisíc zaměstnanců, pro srovnání ve členských státech EU 25 tento podíl je 18,3 %, v Německu 20,6 % a v Itálii 21,9 % podle údajů z roku 2004.²²

3.2.1 Energetický pr ů mysl

Francie je schopna pokrýt 50 % svých energetických potřeb, i přes malý výskyt přírodních zdrojů. V roce 1973 to bylo pouze 25,3 %. Postavení Francie v oblasti pokrytí svých energetických potřeb můžeme přirovnat k Německu a značně převyšuje Itálii nebo Japonsko.

Toto zlepšení francouzské energetické situace bylo způsobeno rozmachem jaderných elektráren a nyní Francie zaujímá druhé místo v počtu jaderných elektráren za USA. 78 % kWh vyrobených ve Francii jsou z jaderných elektráren a v zemi je 59 činných reaktorů., čímž zaujímá vedoucí místo v EU před Spojeným královstvím (27 reaktorů) a Německem (18 reaktorů).²³

Francie je velmi závislá na dovozu uhlovodíku a z 96 % závislá na importech zemního plynu, jak vyplývá z údajů roku 2001. Dovoz zemního plynu z Ruska představuje 24 % celkových potřeb Francie, z Norska je to podíl 27 % a dále z Alžírska. Domácí těžba ropy z oblastí Landes a Brie činila v roce 2005 pouze 1,4 milionů tun, kdežto dovoz ropy byl 72,4 milionů tun plus 25 milionů tun zpracovaných ropných produktů. Ropa se dováží ze Severního moře (30,6 %), Střední východ (24,4 %), Afrika (21,7 %) a bývalý Sovětský svaz (11,7 %).²⁴

Výroba elektřiny se zvýšila za posledních 50 let více než desetkrát, v roce 2005 to bylo 575TWh oproti 50 TWh v roce 1955. Électricité de France (EDF) se stala jednou z vedoucích světových firem v oblasti výroby elektřiny. V roce 2002 Vyvezla 94 miliard kWh. Jaderné elektrárny se podílejí na celkové produkci elektřiny 78 %, tepelné elektrárny 12 % a vodní elektrárny 10 %.²⁵

22http://www.industrie.gouv.fr/observat/chiffres/panorama/pdf/if_chap1.pdf, cit. :5.11.2006

23http://www.industrie.gouv.fr/sessi/index.htm, cit. :6.11.2006

25http://www.industrie.gouv.fr/portail/secteurs/index_energie.html, cit. :6.11.2006

(30)

Tabulka 11: Výroba a spotřeba elektřiny ve Francii od roku 1973 až 2005

Výroba a spotřeba elektřiny v TWh

1973 1979 1985 1990 1995 2000 2002 2003 2004 2005 Výroba elektřiny 182 241 344 420 493 541 559 567 574 575

Vodní elektrárny 48 68 64 58 77 72 67 65 66 58

Jaderné elektrárny 15 40 224 314 377 415 437 441 448 452 Tepelné elektrárny 119 134 56 48 39 53 56 61 59 66

Saldo zahraničního

obchodu -3 6 -23 -46 -70 -69 -77 -66 -62 -60

Import 5 16 6 7 3 4 4 7 7 8

Export -8 -11 -29 -52 -73 -73 -81 -73 -68 -68

Domácí spotřeba 171 236 303 350 397 441 450 469 480 482

Zdroj: Ministère de l´économie des finances et de l´industrie: http://www.industrie.gouv.fr/portail/secteurs/index_energie.html, cit.:6.11.2006

Uhlí nyní představuje jen 4,6 % národní spotřeby primární energie. V roce 1973 spotřeba představovala 15,5 %. V roce 1958 těžba uhlí byla 60 milionů tun a postupně klesala až na 2,1 milionů tun v roce 2002 plus 12 000 tun hnědého uhlí. Všechny uhelné doly byly uzavřeny ke konci roku 2005.²⁶

Francie má rovněž obnovitelné zdroje energie, je hlavním evropským producentem energie z těchto obnovitelných zdrojů následovaná Švédskem a Itálií. Vlastní významné zdroje vodní a větrné energie, obrovské lesy a rozsáhlá území, zejména v zámořských departementech. Energie z obnovitelných zdrojů představuje 12 % celkové francouzské spotřeby energie.

V současnosti ovládají francouzský energetický průmysl dva velké státní podniky EDF (Électricité de France) a GDF a dvě velké průmyslové skupiny AREVA (jež se po sloučení operací COGEMA a Framatome ANP stala světovým lídrem v sektoru jaderné energie) a TotalFinaElf.

26http://www.industrie.gouv.fr/portail/secteurs/index_energie.html, cit. :6.11.2006

(31)

3.2.2 Zpracovatelský pr ů mysl

Ve zpracovatelském průmyslu se Francie řadí na druhé místo v Evropě a na čtvrté místo ve světě za USA, Japonskem a Německem. V roce 2004 zpracovatelský průmysl představoval 80 % francouzských exportů a zaměstnával 2 578,1 tisíc lidí, viz. tabulka 12. I když produkce zpracovatelského průmyslu od roku 1950 vzrostla čtyřikrát, tak přibližně 1,5 milionů pracovních míst bylo za posledních 25 let zrušeno. Důležitou roli v tomto průmyslu také hrají přímé zahraniční investice. Francouzské firmy a jejich dceřinné společnosti v zahraničí poskytly v roce 2000 pracovní místa pro 3,5 milionů lidí. Francie je třetí země na světě v příjmu zahraničních investic do zpracovatelského průmyslu za USA a Velkou Británií. Investice směřují zejména do počítačové výroby, léčiv, obráběcích strojů a přístrojů. Zpracovatelský průmysl jako celek po dlouhá léta vykazuje aktivní obchodní bilanci, což je výsledkem francouzského know-how v tradičních odvětvích jako automobilový průmysl, železniční vybavení, móda a potravinářský průmysl. Francie je úspěšná i v letecké a kosmickém průmyslu a jaderném inženýrství.²⁷

Tabulka 12: Údaje o jednotlivých odvětvích zpracovatelského průmyslu v roce 2004

Jednotlivá odvětví zpracovatelského průmyslu

Obrat (mld.euro) Počet podniků Zaměstnanci (tis.)

Spotřební předměty 133,5 4 575 512,6

Automobilový průmysl 111,9 542 270,6

Výrobní prostředky 126,3 5 018 618,8

Meziprodukty 248,9 10 279 1 176,10

Celkem 620,6 20 414 2 578,10

Poznámka: Podniky s 20 a více zaměstnanci, údaje nezahrnují průmysl potravinářský, civilní, energetický a stavebnictví

Zdroj: INSEE: http://www.insee.fr/fr/ffc/chifcle_fiche.asp?ref_id=NATTEF11102&tab_id=175, cit.:10.11.2006

Ve výrobě oceli se Francie řadí na dvanácté místo celosvětově a na čtvrté v Evropě s produkcí 19 milionů tun. Od roku 1974 produkce klesla o více než třetinu a pracovní síla o 70

% v důsledku hospodářských krizí, konkurencí jiných výrobků a výskyt nových konkurentů v zemích východní Evropy, Brazílie a Jižní Korei. V současnosti ocelářský průmysl ovládá skupina Arcelor, která je světovou největší skupinou ve výrobě oceli. Hlavní oblasti výroby oceli jsou na severu Francie, dále v regionu Lorraine na východě země a v oblasti Fos-sur-Mer na

27http://www.insee.fr/fr/ffc/chifcle_fiche.asp?ref_id=NATTEF11102&tab_id=175, cit. :10.11.2006

(32)

jihovýchodě. Ve výrobě hliníku dominuje skupina Pechiney a v oblasti výroby skla vede celosvětová jednička v tomto sektoru skupina Saint-Gobain a BSN Glasspack. ²⁸

Textilní a oděvní průmysl, který patří mezi tradiční zpracovatelský průmysl, se v roce 2005 podílel na tvorbě 91 040 pracovních míst a obrat činil více než 13,8 miliard eur. Podle údajů SESSI, export představoval 8 160 miliónů eur a import 12 210 eur. Z údajů roku 2005 je zřejmé, že nejvíce dovozů textilu pochází z Itálie (21 %), dále z Číny (20 %) a Německa (11 %).

Hlavními odběrateli francouzského textilu jsou Belgie (16 %), Německo (15 %), Itálie (15 %) a Španělsko (15 %). Výroba textilu a koberců je ovládána velkými firmami jako Chargeurs – Textiles, světová vedoucí skupina v obchodu s vlnou, a DMC specializující se na bavlnu. Oděvní průmysl je rozdělen do mnoha menších a středních firem. Tyto firmy se stále více obracejí k vyspělým technologiím a přemisťováním výroby za hranice státu, což jim pomáhá v konkurenčním boji. ²⁹

Ve stavebním průmyslu je přímo zaměstnáno 1,2 milionů lidí. V posledních letech množství pracovních míst ubylo, ale došlo i k mírnému oživení. Roční obrat je více než 130 miliard eur.

Čtyři hlavní skupiny v odvětví stavebního inženýrství jsou Vinci, Bouygues, SPIE a Eiffage.

Tyto firmy se podílely například na výstavbě francouzských dálnic, národního stadionu Stade de France, Velkého oblouku v La Défense, mostu v Normandii a viaduktu Millau, který je nejvyšším mostem na světě, atd. Také mají spoustu zakázek v zahraničí, kde čelí konkurenci zahraničních firem i z nově industrializovaných zemí. Oproti tomu stavební průmysl je rozdělen mezi 30 000 menších a středních firem a velmi závisí na vládní podpoře výstavby domů ve formě různých dotací a půjček, které ročně činí kolem 18 miliard euro.Téměř polovina stavebního průmyslu je umístěna zejména ve čtyřech hlavních regionech: Ile-de-France, Provence Alpes Cote d´Azur, Rhone-Alpes a Nord-Pas-de-Calais.³⁰

Francouzský automobilový průmysl (výroba automobilů a náhradních dílů) zaměstnává 365 000 lidí a vytváří nepřímo 270 000 pracovních míst. Mezi roky 1999 až 2001 vzniklo 25 000 nových pracovních míst. V období od roku 1997 až 2001 hrál automobilový průmysl významnou roli v růstu zpracovatelského průmyslu. Výroba ročně stoupla o 11,5 % podle údajů v reálné hodnotě a přidaná hodnota ročně vzrostla o 8,8 %. V roce 2003 činil obrat výrobců automobilů 92,854 miliard eur. 21 miliard eur byl v roce 2002 obrat výrobců automobilových součástí a dílů. Export činí 45,9 miliard eur.V odvětví automobilového průmyslu dominují dva hlavní výrobci,

28http://www.industrie.gouv.fr/enjeux/metal.pdf, cit. :10.11.2006

30http://www.industrie.gouv.fr/cgi-bin/industrie/FranceTech/v_mosaic.pl?francais_03, cit. :11.11.2006