Bankovní institut vysoká škola Praha
Katedra financí a ekonomie
Boj bank proti interním podvodům
Diplomová práce
Autor: Bc. David Limport
Finance
Vedoucí práce: Ing. Zbyněk Kalabis
Praha Květen, 2015
Prohlášení:
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu.
Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Praze dne 9.4.2015 Bc. David Limport
Poděkování:
Tímto chci poděkovat panu Ing. Zbyňku Kalabisovi za trpělivost, ochotu, pomoc, cenné rady a podněty. Dále za benevolenci, odborné konzultace a hlavně připomínky k mé Diplomové práci, které mi během jejího psaní, ale i následné kontroly byly velkým usnadněním celého procesu zpracování.
Anotace práce a klíčová slova
Anotace
Boj bank proti interním podvodům, se týká především praní špinavých peněz, počítačové kriminality, insider tradingu, majetkové kriminality, úplatků, korupce a loupeţí.
Banky se proti této kriminalitě snaţí bojovat za pomoci mnoha prostředků, zavádějí reporting podezřelých transakcí, korporátní bezpečnost, obměňují zaměstnance, zavádějí interní kontrolní mechanismy atp. Nejvýznamnějším prostředkem v boji proti interním podvodům je ovšem interní audit, který kontroluje veškeré procesy, jejich efektivitu a ucelenost. Soustavou svých doporučení a konzultační činností se snaţí odstranit prostor pro nelegální aktivity tohoto typu.
Zdůrazněna je i role státu, regulatorních a dohledových orgánů, stejně jako legislativa jednotlivých zemí. Škody způsobené zevnitř organizace jsou mnohem rozsáhlejší neţ ty způsobené z jejího vnějšku, tedy třetími osobami. Proto je boj proti nim tak důleţitou činností, zejména pro banky samotné, pro které jsou ztráty vzniklé z nich často zcela likvidační.
Klíčová slova: praní špinavých peněz, kiberkriminalita, defraudace, úplatky, korupce, loupeţ, interní audit, bankovní rizika
Annotation
The fight of the banks against internal fraud, mainly refers to money laundering, computer crime, insider trading, property crime, bribery, corruption and robbery. Banks are trying to fight this crime using a lots of resources, they are starting to use reporting of suspicious transactions, corporate security, replacing their employees, introducing internal controls etc. The most important tool in this fight against internal fraud is an internal audit, which controls all processes, their effectiveness and coherence. Internal audit is with its system of recommendations and consulting trying to remove the scope for illegal activities of this type.
Highlighted is the role of the state, regulatory and supervisory authorities, as well as the legislation of each country. Damage caused from within the organization are more
extensive than those caused by its outside, by third parties. That is why fighting them is such an important activity, especially for banks themselves, for which losses resulting from them are often completely liquidating.
Keywords: money laundering, cybercrime, embezzlement, bribery, corruption, robbery, internal audit, banking risks
Obsah
Úvod ... 7
1 Zvolené metody zpracování ... 8
2 Bankovní rizika ... 9
2.1 Úvěrové riziko ... 10
2.2 Úrokové riziko ... 13
2.3 Měnové riziko ... 14
2.4 Akciové riziko ... 14
2.5 Likvidní riziko ... 15
2.6 Operační riziko ... 16
2.7 Shrnutí ... 18
3 Interní podvody ... 19
3.1 Nelegální činnosti v bankovnictví ... 19
3.2 Bankovní podvody ... 22
3.2.1 Současná situace v oblasti bankovních podvodů ... 23
3.2.2 Charakteristika finančních podvodníků ... 25
3.2.3 Fiktivní banky ... 28
3.2.4 Fiktivní firmy ... 29
3.2.5 Podklady finančních podvodníků ... 30
3.3 Praní špinavých peněz ... 31
3.3.1 Postup praní špinavých peněz ... 33
3.3.2 Metody praní špinavých peněz ... 36
3.3.3 Nástroje vhodné pro legalizaci výnosů z trestné činnosti ... 38
3.3.4 Boj bank proti legalizaci výnosů z trestné činnosti ... 39
Systém vnitřních zásad ... 39
Poznej svého klienta ... 40
Jak poznat podezřelého klienta ... 41
Podezřelé obchody ... 43
3.3.5 Bezhotovostní platební styk ... 44
3.3.6 Hotovostní platební styk ... 45
3.3.7 Způsob výběru bankovních zaměstnanců ... 48
3.3.8 Mezinárodní spolupráce ... 50
3.4 Kiberkriminalita ... 52
3.4.1 Prolomení systému ... 53
3.4.2 Počítačové bankovní krádeže ... 55
3.4.3 Případy z historie ... 56
3.5 Insider trading ... 57
3.6 Korupce v bankovnictví ... 63
3.7 Zpronevěry, bankovní loupeže a krádeže ... 70
3.8 Shrnutí ... 73
4 Interní audit ... 75
4.1 Nezávislost interního auditu ... 77
4.2 Objektivita interního auditu ... 80
4.3 Ujišťovací a kontrolní služby ... 81
4.4 Zákazníci interního auditu ... 82
4.5 Auditorské zprávy ... 82
4.6 Podvody a interní audit ... 85
4.6.1 Interní audit jako prevence podvodů ... 86
4.6.2 Podmínky a situace umožňující vznik podvodu ... 89
4.7 Shrnutí ... 90
Závěr ... 92
Seznam použité literatury ... 1
Seznam použitých zkratek ... 2
Seznam příloh ... 3
7
Úvod
Tématem této diplomové práce je „Boj bank proti interním podvodům“. Interním podvodem je podvod způsobený zaměstnanci, vedoucími pracovníky, popřípadě jinými pracovníky banky. Jedná se o rozsáhlý druh kriminality a škody z něho vznikající dosahují astronomických částek.
Vzhledem k faktu, ţe literatura objasňující téma interních podvodů, jako takových, ba dokonce interních podvodů v bankách buď neexistuje nebo je velmi stručná. Proto jsem se rozhodl tuto diplomovou práci pojmout jako ucelenou publikaci objasňující celý rámec této problematiky kompletně. Rozsáhlost této problematiky je značná, proto se budu snaţit o její nastínění, ač nebudu moci zacházet do přílišných detailů.
V první kapitole této práce chci představit rizika, se kterými se banky musí potýkat během své činnosti, zejména pak riziko úvěrové, trţní, likvidní obchodní a operační. Součástí operačního rizika je předmětná problematika interních podvodů, u nichţ se pravděpodobnost vzniku takového rizika počítá velmi těţce.
Následující kapitola bude pak detailně zaměřená na interní podvody, mezi které zařadím praní špinavých peněz, kiberkriminalitu, majetkovou zpronevěru, insider trading, úplatky, korupci a loupeţe. Tyto jednotlivé typy budou popsány co moţná nejdetailněji v souvislosti s bankami, tak aby se prokázal jejich výskyt ve finančním sektoru. Dále budou v souvislosti s nimi vylíčeny moţnosti, jakými se banka proti nim můţe bránit.
V další kapitole se budu detailně věnovat internímu auditu, který je stěţejní pro detekci a predikci interních podvodů. Detailně rozeberu definici interního auditu, jeho rozsah, cíle, subjekty, které ho provádějí a jeho výstupy. Bude popsána i auditorská zpráva, která je výsledkem auditorského šetření a závěrem kapitoly je vylíčena souvislost mezi auditem a podvody.
V kontextu celé práce uvedu celou řadu doporučení a zmíním moţnosti zlepšení postupů a zpřísnění kontrolních mechanismů napříč touto problematikou. Problematika interních podvodů v bankovnictví, byť je velmi rozsáhlá, není komplexně popsána, proto je mým cílem alespoň stručné nastínění celé této problematiky. Rozsáhlejší a detailnější vylíčení bohuţel není v moţnostech této práce.
8
1 Zvolené metody zpracování
Cílem této práce je komplexní náhled do problematiky interních podvodů v bankách a jejich zamezení. Vzhledem k obsáhlosti tématiky budou některé segmenty, jejichţ rozsáhlost by široce přesáhla moţnosti této práce, vymezeny pouze okrajově. V této práci budou popsána rizika, se kterými se bankovní sektor potýká. Dále pak konkrétní druhy interních podvodů s konkrétním vymezením a příklady z praxe. Téma bude specifikovat i některé moţnosti prevence a detekce těchto druhů podvodů a budou navrhnuty i další moţnosti zlepšení a zefektivnění v této oblasti vhodné nejen pro banky.
Zpracování této práce, bude zaloţeno na detailním nastudování veškerých dostupných zdrojů, na základě čehoţ se práce bude poskytovat čtenáři komplexní a jednoznačný náhled na danou problematiku, včetně všech jejich obměn a variant. Vzhledem k nesouvislosti a neucelenosti dostupné literatury bude primárním cílem celou tuto problematiku shrnout a sjednotit.
Jak jsem jiţ zmínil, není moţné obsáhnout celou tuto problematiku jednou diplomovou prací, proto v některých případech bude na danou problematiku nahlíţeno objektivněji a detailnější informace nebudou uváděny. Coţ ovšem nezabrání v tom, aby byl přínos této práce naplněn a tato problematika rozklíčována tak, aby jí čtenář porozuměl.
V případě, ţe se někdo bude nadále zajímat o tuto problematiku, pak na základě zmíněných obecných faktů a uvedených zdrojů můţe získat konkrétnější informace.
9
2 Bankovní rizika
Hned na úvod vyvstává otázka, proč vlastně bankovní rizika souvisí s tématem této práce, tedy s bojem bank proti interním podvodům. Ač je to na první pohled nejednoznačné, propojení je velmi významné. Nejen ţe interní podvod je vlastně součástí jednoho z rizik, ale zároveň je důleţité, aby byla pochopena komplexnost problematiky vystavení banky celé škále rizik, kterou ještě dále podtrhují právě interní podvody. Snaţím se proto dokázat, ţe na banku jako na instituci působí široká paleta rizik neskutečný tlak a zároveň je vhodné všechna rizika zmínit pro lepší porozumění dané problematice.
„Bankovní obchody jsou spojeny s řadou rizik. Z hlediska finančního řízení riziko představuje (nejenom pro obchodní banky) změnu hospodářského výsledku, kterou způsobí odchýlení sledované veličiny od plánovaného stavu. Tato odchylka můţe být jak negativní (neboli tzv. čisté riziko), tak i pozitivní. Riziko je definováno jak výší dopadu (která je vyjádřena v penězích), tak také procentní pravděpodobností výskytu konkrétního rizika v konkrétním období.
Z hlediska bankovních obchodů lze za nejvýznamnější finanční rizika povaţovat:
Úvěrové (neboli kreditní) riziko, které spočívá v riziku ztráty vyplývající ze selhání smluvní strany tím, ţe nedostojí svým závazkům podle podmínek smlouvy.
Pravděpodobně nejvýznamnější součástí tohoto rizika je riziko nesplácení poskytnutého úvěru klientem,
Úrokové riziko neboli riziko ztráty vyplývající ze změn úrokových sazeb na finančních trzích.
Měnové riziko neboli riziko ztráty vyplývající ze změn měnových kurzů na finančních trzích.
Akciové riziko, které spočívá v nejistotě o vývoji cen jednotlivých akcií a v nejistotě ohledně trendů na akciových trzích.
Likvidní riziko (neboli riziko likvidity), coţ je riziko toho, ţe obchodní banka (ale i kterákoli jiná firma) nebude schopna dostát svým splatným závazkům.“1
Riziko je nevyhnutelnou součástí kaţdodenního ţivota a to nejenom soukromých
1KALABIS, Zbyněk. Základy bankovnictví: bankovnictví obchody, služby, operace a rizika. 1. vyd. Brno: BizBooks, 2012, s. 25 ISBN 978- 80-265-0001-8.
10
subjektů, firem, ale i finančních institucí. Obecně jej můţeme chápat jako pravděpodobnost vzniku potencionální ztráty. Tedy ztráty, která mi vznikne v budoucnu ze současných aktivit, tedy z finančního, nebo komoditního portfolia. Ztrátu vznikající z těchto rizik dělíme do dvou základních skupin, na očekávanou ztrátu, proti níţ můţe banka vytvářet opravné poloţky a pak je to neočekávaná ztráta, proti níţ se nelze kvalitně zajistit. Coţ má samozřejmě vliv i na regulační kapitál, neboť finanční ztráta sniţuje hodnotu kapitálu instituce.
Banky se vzhledem ke své různorodé činnosti setkávají s celou škálou rizik, která je kaţdým autorem odborné publikace jinak specifikována a dělena. Pro naše účely postačí dělení Ing. Kalabise uvedené výše. Není důleţité, jak jsou jednotlivá rizika pojmenována, ale spíše, jakým způsobem jsou definována. I přes rozličné dělení a pojmenování jsou to zpravidla tatáţ rizika, která jsou dále charakterizována.
Je nutné zohlednit fakt neustálého rozvoje produktové škály bank a vznik nových obchodních aktivit. Banky a celkově finanční instituce jsou neustále se rozvíjející subjekty, které musí jít s dobou a stejně tak jejich produkty. Proto výčet rizik nebude nikdy zcela úplný, jelikoţ téměř nepřetrţitě vznikají rizika nová a nebo jejich nové kombinace.
Banka jakoţto subjekt, neustále ohroţen riziky se těmto musí kvalitně bránit, musí je umět detekovat, zmírnit jejich dopad nebo v nejlepším případě je kvalitně a efektně eliminovat.
2.1 Úvěrové riziko
Mezi nejvýznamnější rizika, se kterými se můţeme setkat v oblasti finančních trhů je riziko úvěrové, spočívající v pravděpodobnosti selhání dluţníka a tím nesplnění podmínek smlouvy. To znamená, ţe dluţník nedostojí svým závazkům a způsobí tak věřiteli ztrátu. Toto riziko začalo existovat ve chvíli, kdy vznikly samy úvěry. Úvěrové riziko vzniká především z úvěrových aktivit, ale současně z obchodních aktivit, investičních aktivit, z platebního styku a vypořádávání cenných papírů při obchodování s nimi. I přes fakt, ţe se jedná o nejstarší definované riziko, dochází k neustálým změnám, které souvisí s neustálým vývojem na finančních trzích, zejména k neustále obměně a modernizaci produktů. Proto dochází k jeho rozšiřování ze standardní souvislosti s poskytováním úvěrů na kapitálový trh, zejména na emisní obchody, termínové obchody, opční a jiné.
„Úvěrové riziko je definováno jako riziko ztráty banky vyplývající ze selhání smluvní strany (klienta) tím, ţe nedostojí svým závazkům podle podmínek smlouvy, na základě které se banka stala věřitelem smluvní strany (klienta).“2
2Dle opatření ČNB č. 2/2004 Sb., k vnitřnímu řídícímu a kontrolnímu systému banky.
11
Úvěrové riziko souvisí se strukturou a kvalitou rozvahových aktiv banky a současně s jejími mimobilančními obchody. Není náhoda, ţe se o tomto riziku zmiňuji hned na začátku celého výčtu, musím totiţ konstatovat, ţe se jedná o jedno z nejnebezpečnějších rizik. Právě velmi rozsáhlé škody, jeţ mohou z tohoto rizika vznikat, jsou často pro banky likvidační.
Pro účely měření úvěrového rizika je důleţité jej dělit na dvě základní sloţky, kterými jsou pravděpodobnost defaultu (kreditní událost) na základě něhoţ vznikne bance ztráta a expozice v riziku, která vyčíslí velikost ztráty vznikající z defaultu. Pro měření úvěrového rizika jsou vyuţívány ratingové a scoringové systémy, na základě nichţ jsou klienti děleni do rizikových skupin, dle své bonity. Pro kaţdou takovou skupinu je vyčíslena pravděpodobnost nesplacení pohledávek banky.
Prvotním způsobem obrany proti úvěrovému riziku ze strany bank je důkladné prověřování bonity klienta (obchodních partnerů), za vyuţití různých prostředků zajištění (ručení, zástava, záruka, atp.).
Toto riziko můţe vyvolat celá řada příčin, proto jej dále můţeme dělit na riziko systematické a riziko nesystematické. Riziko systematické způsobují nečekané makroekonomické změny a nebo změny trţních podmínek, které vyvolají následky u určité skupiny klientů (jedno odvětví, oblast, stát). A riziko nesystematické, tedy riziko způsobené špatným rozhodnutím nějakého subjektu, které se týká určitého klienta a je moţné rozloţit tak, aby jeho dopady nebyli tak markantní.
„Z hlediska řízení úvěrového rizika rozlišujeme:
riziko nesplnění závazku protistranou – je dáno odhadem pravděpodobnosti vzniku ztráty z dané transakce. Jedná se o:
o riziko klienta – riziko, ţe zákazník nebude schopen či ochoten dostát svým závazkům,
o riziko země – riziko, ţe všechny či většina subjektů v určité zemi nebudou z nějakého důvodu schopny splnit své mezinárodní závazky,
o riziko transferu – riziko, ţe stát nebude schopen či ochoten splnit své mezinárodní finanční závazky z důvodu globálního nedostatku devizových prostředků, bez ohledu na platební schopnost subjektů v tuzemské měně o riziko koncentrace – riziko nedostatečné diverzifikace aktiv mezi různá
odvětví, regiony, zákazníky, apod.
inherentní riziko produktu – je dáno výší ztráty, která vznikne v důsledku nesplnění závazku protistranou, neukazuje na pravděpodobnost, s jakou ztráta z daného obchodu nastane, ale vyčísluje, jaká bude výše ztráty a z čeho vznikne. Jedná se např. o:
12
o přímé úvěrové riziko – riziko jistiny a úroku – riziko, ţe banka nebude v době splatnosti schopna získat jistinu a úroky,
o riziko neposkytnutého plnění – riziko, ţe bance nebude řádně ve sjednané době poskytnuto plnění z uzavřeného derivátového kontraktu,
o riziko zajištění – riziko, ţe banka není schopná obhájit své nároky vyplývající ze zajištění,
o riziko spočívající v nejistotě o trţní ceně aktiv, která slouţí jako zajištění, o riziko nevrácení poskytnutých záloh.“3
Samotné úvěrové riziko má mnoho podob a mnoţství způsobů detekce a predikce, ovšem to jiţ přesahuje rozsah této práce, proto uvedeme jen nejzákladnější a nejvýznamnější fakta. Existuje i dost zásadní vztah tohoto rizika se ziskem, kdy vyvstává nutnost tvorby opravných poloţek a popřípadě nutnost sníţení plánovaného úrokového příjmu. To znamená, ţe ve chvíli, kdy má banka pochybnost o tom, ţe klient je schopen splatit úvěr, začne tvořit opravné poloţky k dané pohledávce. Zde se projeví názor banky, s jakou pravděpodobností dojde k nesplacení dané pohledávky. Tvorba takovéto opravné poloţky pak vstupuje do nákladů ve výkazu zisku a ztráty. S tím souvisí i neočekávané sníţení úrokových výnosů, k němuţ dojde, kdyţ klient nesplácí ani jistinu ani úroky.
Úrokové riziko je úzce spjato s likviditou. Souvislost je zde zmiňována s tím, ţe ač dochází ke splácení úvěru, nemůţeme tyto splátky započítat do likvidity banky. Propojenost pak existuje ještě s úrokovým rizikem, např. vzroste-li úroková sazba, pak můţe dojít k tomu, ţe klient přestane splácet. Právě tyto vazby, jejichţ měření je velice obtíţné způsobili v České republice krachy několika bank.
Řízení úvěrového rizika
Řízení tohoto rizika probíhá na základě komplexního prověřování bonity potencionálních klientů banky, tedy ţadatelů o úvěr a jejich následné monitorování a přehodnocování jeho bonity. Pokud se jedná o korporátní klientelu, je prováděno detailní hodnocení podnikatelského záměru. Banka dbá na diverzifikaci svého portfolia, zejména co se odvětví a regionů týče. V poslední řadě banka věnuje náleţitou pozornost volbě a vyuţití adekvátních zajišťovacích instrumentů k dané pohledávce.
3ZIEGLER, Kamil. Finanční řízení bank. Dotisk 2. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: Bankovní institut vysoká škola, [2011], 96-97. ISBN 978-80-7265-192-4.
13
Významnou roli zde hraje i regulátor, který stanovuje limity úvěrové angaţovanosti, čímţ je úvěrové riziko opět rozprostřeno a sniţuje se pravděpodobnost vzniku ztrát. Pravidla pro řízení úvěrového rizika a dělbu pohledávek do rizikových skupin jsou uvedena v opatřeních ČNB, které jsou pro banky závazné.
Banka musí v ceně úvěru zohlednit právě i tyto očekávané míry nesplacení, tedy dle nepsaných pravidel by měla úroková marţe věřitele odškodnit za podstupované riziko, vyjádřené očekávanou mírou nesplacení. Pak si můţe banka i určit svou maximální výši rizika z celého portfolia a tu dodrţovat.
Problematika úvěrového rizika je velice rozsáhlá. Pro účely této práce je tento stručný náhled postačující a není zde prostor pro zabíhání do větších detailů.
2.2 Úrokové riziko
Dalším z typů rizik je riziko úrokové, vznikající ze změn úrokových sazeb, projevuje se negativním dopadem na úrokový výnos nebo na trţní hodnotu kapitálu. Řízení tohoto rizika je nelehký úkol, neboť se zde střetává touha po dosaţení maximálního úrokového výnosu s minimalizací úrokového rizika.
„Úrokovému riziku je banka vystavena tehdy, pokud úroková citlivost aktiv není shodná s úrokovou citlivostí pasiv.
Pokud má banka více aktiv citlivých na změny trţní úrokové sazby něţ pasiv, znamená to při poklesu trţních úrokových sazeb, ţe se sníţí úrokový výnos u vyššího objemu aktiv, neţ u jakého se sníţí úrokové náklady u pasiv. Pro banku to potom znamená (ceteris paribus) pokles čistých úrokových výnosů.
V případě, ţe banka má naopak větší objem pasiv citlivých na úrokovou sazbu neţ aktiv, představuje to pro ni sníţení čistých úrokových výnosů v případě vzestupu úrokových sazeb.“4
Čistý úrokový výnos je rozdílem mezi úroky generovanými na straně aktiv v bilanci a úroky uvedenými na pasivní straně bilance. Zjednodušeně řečeno mezi úroky přijatými (získanými) a úroky vydanými (vyplacenými). Čistá úroková marţe bývá vyjádřena v procentech z úročených aktiv. Čistá úroková marţe je tedy všeobecný ekvivalent, jeţ má jednotný postup výpočtu a můţeme pomocí něho porovnávat jednotlivé banky.
Zdroji úrokového rizika jsou rizika gapu, rizika báze, riziko výnosové křivky a riziko vtělené opce. Riziko gapu je způsobeno časovým nesouladem z přecenění aktiv a pasiv,
4REVENDA, Zbyněk. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2012, 423 s. ISBN 978-80- 7261-240-6.
14
protoţe některé části aktiv a pasiv jsou vázány na referenční úrokovou sazbu. Ve chvíli, kdy by byly na obou stranách sazby stejné, pak bychom mohli uvaţovat nulové riziko gapu.
Ovšem pokud budou odlišné, hovoříme o tzv. riziku báze, které nulové není nikdy. Oproti tomu, riziko výnosové křivky, kde se jedná o změnu sklonu nebo tvaru výnosové křivky.
Riziko vtělené opce je spojeno s moţností předčasného splacení úvěru nebo výběru vkladů. Většinou tuto moţnost umoţňují všeobecné obchodní podmínky vytvořené bankou a klient můţe získat i výhodnější podmínky. Logicky tedy můţeme konstatovat, ţe co je výhodné pro klienta je naopak nevýhodné pro banku, neboť přichází o úrokové výnosy.
Jako všechna rizika i riziko úrokové můţeme relativně efektivně řídit, první moţností je přizpůsobení struktury aktiv a pasiv tak, aby měly shodnou citlivost. Druhou moţností je efektivní řízení pomocí derivátových obchodů, coţ je tedy diverzifikace struktury aktiv a pasiv s ohledem na jejich citlivost (swapy, futures, FRA, opce).
2.3 Měnové riziko
Jak jiţ byla moţnost si povšimnout měnové a úrokové riziko jsou si dost podobné.
Měnové riziko vzniká ze změn trţních měnových kurzů a jejich špatnému dopadu na zisk (hodnotu vlastního kapitálu) banky. Výše a pravděpodobnost rizika je opět úzce spjata se strukturou aktiv a pasiv banky.
Existuje zde přímá úměra mezi výší rizika a výší aktiv refinancovaných pasivy v jiné měně. Ovšem řízení měnového rizika je obdobné řízení rizika úrokového, proto jej nebudeme více rozebírat. Proto pohyb kurzu cizích měn vůči měně domácí, vede k dopadu těchto kurzových změn do zisku.
2.4 Akciové riziko
„Akciové riziko (risk on shares) spočívá v nejistotě o vývoji cen jednotlivých akcií – specifické akciové riziko a v nejistotě ohledně trendů na akciových trzích – systémové akciové riziko.“5
Specifické akciové riziko je moţné sníţit diverzifikací portfolia, ovšem riziko systémové (jednoho trhu) nikoliv. Banka tedy můţe své portfolio diverzifikovat mezi různé akciové trhy. Ovšem i tato diverzifikace má své meze způsobené korelací trendu těchto trhů.
Obecně můţeme konstatovat, ţe investování do akcií je jedno z nejnebezpečnějších na kapitálovém trhu, coţ je dáno velmi prudkými pohyby cen těchto akcií. Proto také komerční
5ZIEGLER, Kamil. Finanční řízení bank. Dotisk 2. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: Bankovní institut vysoká škola, [2011], 204 s. ISBN 978-80-7265-192-4.
15
banky akcie nedrţí téměř vůbec. Samozřejmě investiční banky tyto aktiva běţně drţí a obchodují s nimi.
2.5 Likvidní riziko
V oblasti bankovnictví je za kaţdých okolností na základě Pravidel kapitálové přiměřenosti, vydávaných Basilejským výborem pro bankovní regulaci, které jsou integrovány do legislativy všech členských zemí evropského společenství, nutné dodrţovat jistou likviditu. Likvidita je vlastně schopnost banky dostát v aktuálním čase všem svým závazkům. O to je postaráno i ze strany regulatorního orgánu, tedy v případě České republiky, Českou národní bankou, která určuje povinné minimální rezervy, tzv. PMR, které musí kaţdá obchodní banka drţet na účtech vedených ČNB a jejich aktuální výše je regulátorem určena na 2 % z primárních depozit.
I krátkodobé narušení této rovnováhy likvidity můţe vést ke vzniku nedůvěry ze strany klientů dané banky, kteří se pustí do tzv. Runu na banku, tedy začnou hromadně vybírat své vklady a nebo je převádět do jiné instituce. Z toho vyplívá nutnost banky drţet ve svých aktivech dostatečné mnoţství rychle likvidních instrumentů, jeţ bance v případě nedostatečné likvidity pomohou nedostatek doplnit.
Problematika likvidity banky je jednou z priorit kaţdé instituce podnikající na finančních trzích, neboť i momentální nelikvidnost můţe bance způsobit katastrofální následky, které v konečném důsledky mnohdy vedou i k samotnému krachu banky.
Logicky můţeme uvaţovat o vysoce likvidní skladbě aktiv banky, s nízkými úvěrovým rizikem. Ovšem pokud tuto situaci vezmeme z pohledu rentability, pak zjistíme, ţe by zde banka dosahovala velmi nízkého ne-li ţádného výnosu. Coţ nám dokazuje, ţe vztah mezi likviditou, rentabilitou a rizikem (tzv. magický trojúhelník) je stále podstatnou pomůckou v rozhodování managementu. Tedy čím méně rizika s více likvidity, tím niţší jsou pak výnosy. Z dlouhodobého hlediska je tedy nutné konstatovat, ţe takováto skladba aktiv je pro banku naprosto nereálná. Banka by tak nebyla schopná pokrýt své náklady ze svých výnosů, tedy dosahovat konkurenčně srovnatelného zisku. Coţ by v konečném důsledku mělo opět vliv na likviditu banky.
ČNB dále určuje i mnoţství hotovosti, jeţ kaţdá obchodní banka musí udrţovat na svých pokladnách. Jedná se o přesně stanovené mnoţství. Právě tuto hotovost a PMR můţe daná banka krátkodobě vyuţít ke krytí své likvidity. Musí ovšem ve stanoveném období odpovídat minimální vyţadované výši. Můţeme tedy konstatovat, ţe tyto prostředky jsou bezúročně uloţeny, nesmí se s nimi disponovat, ani je investovat (náklad).
16
Rovněţ jsem jiţ zmínil i jistá pravidla likvidity, které banka musí dodrţovat a které jsou regulátorem vymáhány. Jedná se především o stanovení jistého poměru mezi vybranými poloţkami aktiv a pasiv bilance banky. Zpravidla se jedná o odraz časové struktury zdrojů a aktiv, nebo jejich strukturu z měnového hlediska.
Předmětem řízení likvidity tedy bude hledání ideálního poměru nebo ideální struktury aktiv, pasiv a mimobilančních pohledávek a závazků. Cílem je udrţovat takovou strukturu, která bude z dlouhodobého hlediska pro banku maximálně rentabilní a bude zároveň banku udrţovat v likvidní pozici. Důleţitým účetním podkladem pro efektivní řízení likvidity je pak výkaz o peněţních tocích nebo také výkaz cash flow.
Alternativními zdroji likvidity mohou v případě jejího nedostatku být vysoce likvidní prostředky. Mezi ty patří likvidní aktiva, zastavitelná aktiva nebo prostředky určené pro získání (vypůjčení) likvidních prostředků (úvěrové linky s jinými bankami).
2.6 Operační riziko
S inovací v podobě nových pravidel kapitálové přiměřenosti začal být kladen důraz i na operační riziko, které se tak dostalo do širokého povědomí a začalo se s tímto pojmem široce operovat. Vzhledem k jeho různorodosti se i samotné definice tohoto rizika v různých publikacích liší. Nelze striktně jmenovat jednu, která by dokázala vymezit tento pojem a jeho problematiku. Všeobecně můţeme konstatovat, ţe se jedná o riziko ztráty, které je bance způsobeno vlivem nedostatku nebo selhání vnitřních systémů, lidského faktoru, systémů, nebo vnějších událostí. Takto operační riziko definují pravidla kapitálové přiměřenosti Basel II. Právě z této definice tedy mohu konstatovat, ţe právě do tohoto typu rizik spadá problematika interních podvodů. Nejenţe velká část interních podvodů je spjata s lidským faktorem a se systémem, ale i logicky sem nejlépe zapadá.
Některé publikace dále působnost operačního rizika obohacují ještě o riziko strategické (vznikající z rozhodnutí banky) a riziko reputační (ztráta dobrého jména). S tímto rizikem jsou spojeny velké investice, které banka do jeho měření a řízení investuje. Basilejský výbor totiţ ve svých pravidlech kapitálové přiměřenosti nově zavádí výpočet kapitálového poţadavku i k riziku operačnímu (původně pouze k trţnímu a úvěrovému riziku). Cílem je dostat operační riziko do středu zájmu managementu banky a hlavně zdůraznit význam tohoto rizika pro celkový rizikový profil banky.
Stručně můţeme říci, ţe operační riziko představuje situaci, kdy na straně banky je provedena chyba, na základě které se projeví ztrátu buď samotné bance nebo klientovi, která
17
musí být následně uhrazena. Právě zde se rozmáhají debaty a názory kritizující nedostatečnou kontrolu vnitřních procesů v bance.
Jak jsem jiţ uvedl, operační riziko v čase prodělává změny. Bankovní sektor se neustále vyvíjí a to nejenom co se týče produktů, ale zejména informačních systémů, které banka uţívá ke svým kaţdodenním činnostem. Jak si jistě kaţdý z nás všiml, banky jsou zcela závislé na pouţívání všemoţných informačních systémů a komunikačních prostředků. Čímţ sice dochází ke sniţování pravděpodobnosti selhání lidského faktoru, ale otevírají se nové a mnohem větší moţnosti vzniku chyb systémových, které mohou mít nejen pro banku, ale i pro její klienty obrovský, často likvidační dopad.
Stejně tak zavádění nových produktů sebou nese právě toto riziko, neboť jej trh nemusí přijmout nebo má chybně nastavené parametry. Katastrofické události jsou do tohoto rizika také řazeny, ač jejich pravděpodobnost je velice nízká nebo nejsou tak časté, musí s nimi banka počítat.
„Příklad
Operační riziko lze demonstrovat na příkladu neslavně proslulého dealera Nicka Leesona, jeţ svými riskantními obchody na singapurské burze přivedl k bankrotu banku Barings, která měla 233 let trvající historii.
Obchodník s cennými papíry britské banky Barings překračoval své obchodní limity v letech 1992 aţ 1995 na pracovišti v Singapuru. Na začátku jeho kariéry se mu dařilo vydělávat pro banku značné sumy. Pak se ale situace na trhu obrátila a přicházely ztráty.
Dealer vsadil obrovské částky posílené pákovým efektem s pouţitím finančních derivátů na růst indexu Nikkei, aby pokryl ztráty vzniklé jinde. Ve snaze dosáhnout zisku své rizikové obchody neustále zvyšoval, aţ v únoru 1995 naakumuloval ztrátu, kterou jiţ banka nebyla schopná ustát.
Velkou roli sehrála skutečnost, ţe byl odpovědný za provádění obchodů a zároveň za jejich vypořádání. Tak mohl bez odhalení obchodovat nad rámec povolených limitů. Jeho nadřízení sice nakonec na jeho obchodování přišli, nicméně bylo uţ pozdě. Jedna z nejstarších bank v Anglii byla nucena vyhlásit bankrot a pokud by ji nepřevzala nizozemská ING a nezačlenila do své skupiny pod názvem ING Barings, pravděpodobně by dnes neexistovala.
18
Tento případ se zdaleka netýká pouze banky Barings. Podobné věci se stávají všude ve světě. Banky z pochopitelných důvodů o podobných záleţitostech mlčí, ale i tak se v tisku občas objeví zpráva týkající se i některých našich největších bank.“6
Oproti ostatním rizikům je právě u tohoto zcela zásadním problémem jeho měření a tudíţ i existence pouţitelných a zveřejněných modelů takřka mizivá. V pravidlech kapitálové přiměřenosti Basel II je definován pouze zcela základní rámec, který ponechává bankám dostatečnou benevolenci a umoţňuje bance tvorbu vlastních modelů. Coţ lze dle mého názoru do jisté míry chápat jako nedostatek. Nejen, ţe není dána přesná definice tohoto rizika, ale dokonce i metody pro jeho měření nejsou harmonizovány. Benevolence je sice pozitivní, ale ne za kaţdé situace, zejména zde, kde se vyskytuje tolik neznámých a banky informace z konkurenčních důvodů (nejen z nich) nesdílí. Moţná by bylo vhodné zavést alespoň prozatímní rámec pro metody měření, které by po jejich zaţití mohly plnit pouze pomocnou funkci. Ale nejprve se banky musí naučit s operačním rizikem kooperovat a naučit se jej definovat a efektivně měřit.
Mnoho odborných publikací konstatuje jako nejzásadnější problém nedostatek kvalitních dat o jeho výskytu. Díky těmto chybějícím datům by mohly být vyvinuty základní, ale zároveň vysoce kvalitní modely. Právě u operačního rizika je nezbytné zohlednit i události, jejichţ výskyt je velice málo pravděpodobný, ovšem za předpokladu vzniku by pro banku byl jejich dopad katastrofální. Takové údaje bohuţel v současnosti nejsou k dispozici pro ţádnou z bank, ač se na tom úspěšně pracuje. V současnosti probíhá sdílení dat mezi bankami na národní i mezinárodní úrovni, i přes to, ţe k tomu banky mají jistý odpor.
2.7 Shrnutí
V tomto výčtu rizik jsou uvedena pouze základní rizika, se kterými se banka během své činnosti setkává. Musím ovšem konstatovat, ţe se výčty rizik liší dle publikací. Kaţdý z výčtů ovšem obsahuje právě tyto základní rizika. Neustále také vznikají nová a nová rizika nebo se ty stávající aktualizují a mění.
S moderní dobou je trend vzniku nových bankovních produktů stále rychlejší a navíc se banky neobejdou bez informačních systémů, které jsou součástí veškeré činnosti v bance.
Tudíţ vznikají i rizika, která s touto činností souvisí.
Tím, co i přes to všechno zůstává stejné nebo alespoň podobné, je riziko interního podvodu, se kterým se nesetkávají pouze banky, ale všechny instituce, které mají
6POLOUČEK, Stanislav. Bankovnictví. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013, xvi, 480 s. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 978- 80-7400-491-9.
19
zaměstnance. I přes to, ţe jsou banky dobře zajištěny proti běţným rizikům, musí se jejich pozornost upírat i do řad svých vlastních zaměstnanců. Této problematice je věnována následující kapitola této práce, jejímţ cílem je obeznámit čtenáře se všemi záludnostmi tohoto druhu podvodů.
3 Interní podvody
Kaţdý má představu o tom, co to vlastně je podvod. V první řadě musím podotknout, ţe se jedná o trestný čin, definovaný jako, zneuţití cizí nevědomosti k vlastnímu obohacení.
V mnoha publikacích je uveden, jako typický přiklad vylákání peněz pod nějakou záminkou, kterou je dodání věci, záloha, investice, atp. Oběť takovéhoto podvodu pak o své peníze přijde, coţ naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Slovo interní jistě nemusím vysvětlovat - jedná se o synonymum ke slovu vnitřní.
Interní podvod je tedy souhrnný název, pod nímţ se skrývá celá řada nezákonných činností, které provádí zaměstnanci nebo jinak vnitřně zainteresované osoby v dané instituci.
Musím konstatovat, ţe se z velké části jedná právě o zaměstnance těchto institucí. Zkrátka se jedná o interní subjekty, jeţ mají přístup k citlivým údajům, veškerým interním informacím, postupům a zvyklostem a k tomu všemu mají ještě jedinečnou příleţitost a čas. Z tohoto postu se jim nabízí prostor k jednorázovému nebo opakovanému podvodu, jehoţ cílem je buď obohacení jich samotných nebo i třetích osob, coţ je odměněno nějakou provizí (věcnou, či finanční).
Cílem této kapitoly bude představit, dosud známé a nejvýznamnější způsoby, jakými banka můţe být ohroţena zevnitř. Jedná se o velmi choulostivé informace, kterými se tyto instituce nerady chlubí, proto nikdy nemůţeme s jistotou říci, ţe byly vyjmenovány všechny dosud známé podvody a způsob jejich provedení. V běţné praxi se často setkáváme s tím, ţe se na tyto podvodné aktivity buď vůbec nepřijde nebo aţ s poměrně značným zpoţděním.
Chci upozornit, ţe problematika interních podvodů je velice kusá a v ţádné z dostupných publikací není komplexně pojata, proto se vynasnaţím ji zkomplexnit a ucelit.
3.1 Nelegální činnosti v bankovnictví
„Ve finančním sektoru obecně a ani v bankovnictví se nesetkáváme jen s jevy pozitivními. S rostoucí nabídkou sluţeb a rostoucí konkurencí, která vede ke sniţování cen a přináší další výhody klientům můţeme narazit i na jevy negativní. K negativním jevům patří
20
kvalita sluţeb poskytovaných některými finančními institucemi, ale také jevy kriminální a trestní povahy.
Prostor pro takové aktivity je dán relativní sloţitostí a různorodostí finanční sféry.
Změny v bankovním sektoru v posledních 15 aţ 20 letech také přinášejí celou řadu nových produktů i nových postupů na celém světě. Mění se postavení bank na trhu, způsob získávání klientů, forma komunikace bank s klienty. Příznivější prostředky pro nelegální bankovní praktiky vytváří také rostoucí podíl mimobilančních aktivit bank. Veškeré nelegální praktiky i jejich potírání je značně sloţitější také díky rozvoji elektronického bankovnictví ve všech jeho různorodých formách. Potencionální moţnosti obcházení zákonných opatření a pravidel bankovního dohledu a regulace jsou tak moderním bankovním systémem významně posilovány. V České republice a v dalších tranzitivních ekonomikách souvisí s rozsahem negativních a nelegálních jevů v bankovním sektoru dlouhodobější neznalost trţního prostředí a trţních mechanismů ze strany většiny obyvatel.“7
Rozsah v jakém jsou tyto nelegální praktiky prováděny lze pouze hrubě odhadovat.
Jak jsem jiţ výše uvedl banky i jiné instituce, které jsou v této oblasti propojeny, jen velmi nerady poskytují informace, které se těchto praktik týkají. Nejedná se pouze o banky, instituce dohledu a regulace, ale i o různé asociace, policejní a jiné sloţky činné v trestním řízení. Tyto informace jsou před veřejností pečlivě skryty a mnohdy i před orgány regulace, zejména pokud takovýto čin je úspěšný.
Musím zdůraznit, ţe se nejedná pouze o předmět bankovního tajemství, ale zároveň by zveřejnění takovýchto informací mohlo být bráno, jako navádění k takovýmto nelegálním aktivitám. Těmto aktivitám není a nebude nikdy moţné zcela zabránit. Podvodné operace v bankách, podvody pracovníků ve vedení bank i dalších pracovníků bank a jejich klientů jsou na denním pořádku. Ani platná legislativní úprava, veřejné mínění, bankovní regulace a dohled nevytvoří takové mantinely, které by byly tak odolné proti vzniku prostoru a příleţitosti k těmto nelegálním aktivitám. I přes to se ale tyto instituty musí udrţovat a vytvářet do stavu, který bude schopen tyto příleţitosti alespoň minimalizovat a některé dokonce úplně zničit. Tyto snahy jsou z druhé strany limitovány právy běţného občana, která nesmí být omezena.
Cílem kaţdého bankovního systému by tak mělo být zjednodušení a zkomplexnění bankovního systému, který by měl fungovat jednotně a systematicky. Pravidla pro regulaci a
7POLOUČEK, Stanislav. Bankovnictví. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006, xvii, 716 s. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 80- 7179-462-7.
21
dohled nad tímto sektorem musí být nastavena jednoduše a jednoznačně, aby jak jejich dodrţování, tak jejich vymáhání bylo zcela jasným a zaţitým postupem.
Za ideálních podmínek by neměly tyto systémy být takto nastaveny pouze v jedné zemi, nýbrţ fungovat na celosvětové (globální) úrovni. Proto v moderní době dochází k zásadnímu sjednocování v této oblasti, neboť banky jsou si vědomy nebezpečí, které jim hrozí. Zářným příkladem můţe být pro nás velice blízká problematika harmonizace evropského práva v rámci členských států Evropské unie zasahující i oblast finančních trhů.
Velký důraz je v současnosti kladen na oblast insider obchodů a nezanedbatelný pokrok byl zaznamenán v oblasti boje proti praní špinavých peněz (legalizaci výnosů z trestné činnosti).
Jak jsem jiţ zmínil, v odborné literatuře popisující problematiku nelegálních aktivit v bankovnictví není jednotná klasifikace těchto aktivit. Ovšem obvykle jsou mezi ně zahrnovány zpronevěry, loupeţe, krádeţe, podvody, korupce, insider trading a praní špinavých peněz.
Graf č. 1: Počet bankovních loupeţí v USA (1934 – 1994)
Zdroj: POLOUČEK, Stanislav. Bankovnictví. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006, xvii, s. 572 Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 80-7179-462-7.
Jak je zřejmé z grafu trend bankovních loupeţí má v zásadě rostoucí charakter a ztráty z nich plynoucí jsou obrovské. Pro banky jsou i tak mnohem závaţnější sofistikovanější formy nelegálních aktivit, kterými jsou podvody (zejména insider trading) a praní špinavých peněz, jenţ mají pro banku mnohem ničivější následky, zejména pak velký vliv na její hospodaření.
22
3.2 Bankovní podvody
„Pod pojmem „bankovní podvod“ si kaţdý z nás určitě představí něco jiného.
Představy se většinou pohybují v široké škále, buď pramení z vlastních zkušeností nebo jsou ovlivněny sdělovacími prostředky – od falešné tisícikoruny aţ po ztráty miliardových vkladů střadatelů v podezřele krachujících bankách. Kdybychom měli celý tento tematický okruh obsáhnout, znamenalo by to asi slušně obsáhlou samostatnou publikaci. Proto je třeba předem uvést, o jakých bankovních podvodech bude řeč. S ohledem na okruh osob, kterým je tento text určen, se budeme zabývat těmi typy podvodů, s nimiţ se pracovníci bank buď jiţ setkali, nebo se s nimi mohou setkat ve své běţné praxi.“8
V oblasti těchto nelegálních aktivit existují praktiky, u kterých lze definovat jistá pravidla a poţadavky na bezpečnost, coţ je fyzická bezpečnost a bezpečnost informačních systémů, pak ovšem existuje segment těchto aktivit, který nelze zařadit striktně pod nějaký rámec pravidel. K podvodům v bankovnictví dochází téměř v kaţdé části činnosti banky, s čímţ souvisí i neustálý rozvoj bankovních produktů, nesoucí s sebou i další moţnosti a prostor pro podvody. Jediným alespoň částečným východiskem z této patové situace je dodrţování pravidel obezřetného chování a informace o podvodných praktikách, které byly uskutečněny v minulosti a zároveň je včas detekovat.
Kdo tyto druhy podvodů zpravidla páchá?
První z důleţitých otázek, kterou si musíme objasnit, jsou původci těchto podvodů.
Zpravidla se jedná o vysoce inteligentní osoby, které se velice dobře vyznají v oblasti financí.
Kaţdý z těchto subjektů pracuje podle specifického scénáře (kaţdý má svůj postup). Tyto typy modelů a postupy jejich scénářů se pokusím blíţe specifikovat v následujícím textu.
Zmíněné subjekty se často na své nelegální aktivitě podílí ještě s několika komplici, kteří často téměř nevědí, oč se vlastně jedná a svým spolupracovníkům slepě důvěřují a za přislíbenou provizi získávají potřebné informace o oběti a fungují jako operátoři a pomocné síly.
Právě v této oblasti by dle mého názoru bylo vhodné tříštit vazby mezi jednotlivými zaměstnanci. Vzhledem k těmto faktům by bylo vhodné, aby zaměstnanci v rizikových oblastech pracovní činnosti s vysokou pravděpodobností podvodů, byly na svých pozicích pravidelně nahrazovány a docházelo k jejich výměnám a nemohli mezi nimi vznikat prohloubené přátelské vazby se sklonem ke spojování se, za účelem nelegální činnosti.
8SLOUPENSKÝ, Aleš. Bankovní bezpečnost. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, 1997, 216 s.
23 Na koho se podvodníci soustřeďují?
Lepší otázka neţ na koho by bylo na co, ovšem soustředí se především na osoby, které jsou v oblasti podvodů nezkušení a nemají o nich povědomí, tedy je u nich vysoká pravděpodobnost úspěchu.
Co zpravidla podvodníci nabízejí?
Jiţ několikrát jsem zdůraznil, ţe s rozvojem palety bankovních produktů a sluţeb poskytovaných bankami se rozšiřuje i škála podvodů, které se podvodníci pokoušejí spáchat.
Jedná se o rozsáhlou nabídku finančních transakcí a moţností investování nabízející velice zajímavý profit.
Důleţité je zdůraznit, ţe na problematiku podvodů nelze nahlíţet pouze z hlediska finančního trhu v České replice. Ten totiţ nenabízí dostatečný prostor a prostředí pro podvody v tak rozsáhlé míře v jaké vznikají v zahraničí. Proto jsem se rozhodl pro účely nastínění této problematiky vyuţít zejména zahraniční praxe s těmito podvody. Zejména, aby široká škála těchto nelegálních aktivit byla kompletní a co moţná nejrozsáhlejší, v rámci moţností této práce. Zejména pak vynalézavost a moţnosti podvodníků v prostředí obrovských bank (zejména v USA) jsou mnohem širší.
3.2.1 Současná situace v oblasti bankovních podvodů
S podvodným jednáním ve finanční oblasti se v současné době setkáváme téměř všude, velké inzertní plochy v mnoha periodikách jsou zaplněny nabídkami velmi výhodně úročených vkladů, z nichţ cca 30 % je zaloţených na podvodu. Vzhledem k nízkému procentu odhalených trestných činů, respektive podvodných aktivit oznámených orgánům činným v trestním řízení musíme konstatovat, ţe je to zhruba 90 % všech podvodných aktivit v této oblasti. Neustále jsou odhalovány nové a nové podvody a trestné činy ve finanční oblasti, které způsobují ztráty v astronomických sumách.
Těmito nezákonnými aktivitami nejsou postiţeny pouze banky, ale i soukromí vkladatelé a podnikatelé. Řádově hovoříme o desítkách milionů ztrát pouze na českém trhu.
Díky vysoké inteligenci a propracovanému způsobu smýšlení se jen málo kdo dokáţe podvodníkům bránit. Anglie je jedinou výjimkou, ostatní země se nedokáţou efektivně bránit.
Finanční podvodník, který není svázán pouze jurisdikcí jednoho státu, můţe vyuţívat všech výhod, které mu různost legislativního rámce a zákony na ochranu dat nabízejí. Tyto
24
skutečnosti dosti usnadňují těmto osobám páchání nezákonných aktivit, coţ je samozřejmě pro boj proti těmto podvodníkům kontraproduktivní.
Podle některých renomovaných zdrojů je skupina podvodníků vysoce profesionální a jejich počet v rámci Evropy se pohybuje podle těchto odhadů v řádu pěti set. Můţeme říci, ţe se jedná o osoby, které tento čin organizují. Samozřejmě tato nelegální činnost musí být značně propracovaná a je na ni nutno vyuţít i činnosti některých odborníků. Proto tyto osoby na základě provize vyuţívají další osoby, které jim v této činnosti napomáhají. Pro komplexnost takovéhoto podvodu je nutno vyuţívat sluţeb právníků, notářů a daňových poradců, kteří se na této nelegální činnosti rovněţ za úplatu podílejí.
Problematika takto kvalitně organizované trestné činnosti je pro řadové orgány činné v trestním řízení (policii) příliš komplikovaná na to, aby ji vůbec porozuměli, natoţ ji rozuzlili. I jejich vzdělání je poněkud limitováno běţnými trestnými činy, proto je nutno povolat profesionály. Proto jsou na vyšetřování této trestné činnosti sestavovány speciální teamy odborníků, kteří dokáţou všestranně prošetřit podezřelé praktiky. V České republice existují dva takovéto útvary zabývající se finanční kriminalitou, Útvar boje proti organizovanému zločinu a Sluţba pro odhalování korupce a závaţné hospodářské trestné činnosti.
Jak jsem zmínil výše, podvodníci v oblasti finanční kriminality jednají ve velice propracovaných strukturách, jejichţ propojenost je často obtíţně odhalitelná. Ovšem promyšlenost takovéhoto činu je natolik detailní, ţe ve většině případů tato kriminalita ani není odhalena.
Pachatelé této trestné činnosti jsou svázáni v tak propracovaných linkách, ţe při jejich odhalení pouţijí frázi, ţe jednali v dobré víře a vzhledem k nedostatku důkazních materiálů a k nemoţnosti rozpletení této sítě není ve finále tento trestný čin prokázán. Dostáváme se opět k velmi nemilému faktu, jímţ je neochota bank sdílet tyto informace s orgány činnými v trestním řízení. V neprospěch dopadení pachatelů hraje ještě fakt, ţe jsou tyto nezákonné aktivity zprvu vyšetřovány jako delikty aţ do chvíle, kdy je podáno konkrétní trestní oznámení na potencionálního pachatele. Coţ je důvodem sáhodlouhé nečinnosti policie a státního zastupitelství.
Dostáváme se tedy ke skutečnosti, ţe nejefektivnějším způsobem řešení nelegálních aktivit v bankovnictví je jejich prevence. Takováto prevence je potom individuální záleţitostí kaţdé banky, coţ vkládá na bedra banky zodpovědnost za vytváření efektivních preventivních opatření, pro zamezení podvodných aktivit. Banka musí vlastní soustavnou činností sbírat informace, analyzovat je a vyhodnocovat. Ovšem bavíme se o utopii, která není u většiny
25
bank realizovatelná. Tento systém detekce vyţaduje náročné postupy, systémy a především obrovské náklady související s touto činností.
Většina lidí je přesvědčena, ţe získání peněz, které jsou z banky na základě podvodu vyvedeny, je nemoţné. Toto tvrzení nemusí být vţdy pravdivé, pokud poškozená banka dokáţe rychle jednat. Zásadně se ale nedoporučuje „hrát si na detektiva“ nebo vyjednávat s pachateli. Banka by měla shromáţděné informace předat orgánům činným v trestném řízení a ponechat další šetření, popřípadě vyjednávání, v rukou těchto orgánů. Za kaţdých okolností je nutné, aby banka daný podvod vyhodnotila a co nejdříve přijala potřebná opatření, zejména u podvodů, jímţ banka sama nedokáţe čelit.
3.2.2 Charakteristika finančních podvodníků
„Domovem finančního podvodu je USA, Kanada, Jiţní Afrika, Austrálie a Anglie.
Skutečností, která vedla k takovému rozvoji tohoto druhu kriminality v angloamerických zemích byla aţ na výjimky neexistence trestního postihu. Do padesátých let existovalo trestněprávní stíhání pouze u podvodů s cennými papíry a u padělání dokladů.
Velcí finanční podvodníci operující v Evropě jsou osoby téměř neustále na cestách a zpravidla, jak bylo zmíněno, pocházejí z angloamerického světa. Jsou mezi nimi i Evropané, kteří v uvedených zemích dlouhý čas ţili.“9
Profil těchto zločinců je situován především na muţe ve věku mezi 50 a 60 lety, ač z praxe je zřejmé, ţe ani sedmdesátníci nejsou jiţ v důchodovém věku a jsou v této oblasti také velmi činní a hlavně úspěšní. Nejzajímavějším faktem je, ţe většina z nich jsou beztrestní občané a na velké mnoţství z jejich podvodů se nikdy nepřišlo nebo nebylo prokázáno.
Otázkou je, odkud tito lidé pracují. Nabízí se zde pohodlí prosklené kanceláře v nejvyšších patrech mrakodrapů. Ve skutečnosti se jejich „ kancelářemi“ stávají pokoje luxusních hotelů v nejvěhlasnějších evropských letoviscích. Těmito jsou například Monako, Ţeneva, Londýn, Lucembursko, Budapešť, Záhřeb, ale dokonce i Praha.
O finančních podvodnících můţeme hovořit stejně jako o gamblerech, kteří jsou přitahováni k automatům, jako nějakou magickou silou, stejně tak je to mezi podvodníky a bankovním prostředím. Jejich práce začíná vţdy ve vytváření osobních vazeb s bankovními úředníky. Mají cit pro vytipování slabého článku, se kterým si dlouhodobě budují velice pevné osobní vazby. Jejich postup spočívá v ovládání těchto lidí, jako svých loutek, navádějí je nejprve do menších úkonů za jistou motivaci a pak stále významnějším krokům, nad rámec jejich kompetencí.
9SLOUPENSKÝ, Aleš. Bankovní bezpečnost. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, 1997, s 118.
26
Luxusní ţivot, je často slabou stránkou těchto osob. Nejen ţe se bez něj nedokáţou obejít, ale rádi se vrací na svá oblíbená místa. Těmi jsou zejména hotely, ve kterých i delší dobu ţijí, setkávají se zde se svými přáteli i oběťmi. Tyto osoby se účastní různých setkání a meetingů, které jsou pořádány za účelem uskutečnění velkých bankovních transakcí nebo poskytnutí významných úvěrů, na jejichţ poskytnutí je nutný trust.
Pomocníci podvodníků
„Na uvedených setkáních se zpravidla scházejí:
vyhledávač (finder), tedy taková osoba, která budoucího poškozeného za provizi předá trustu,
mezinárodní notář, tedy právních nebo notář, který se spojil s podvodníky a vypracoval smlouvu,
zástupci trustu, firmy zpravidla s adresou na PO BOX, s ,,nabubřelým“ názvem (registrovaná je například na Kajmanských ostrovech v Karibském moři); tito podvodníci si hrají na správce miliardových majetků,
finanční expert, který sice vystupuje jako nezávislý finanční poradce, ve skutečnosti je však závislý na provizi.“10
V celé té spleti osob podílejících se na páchání trestného činu existují ještě osoby, nazvané „správci jedné ruky“. Jedná se o osoby, které vědomě činí rozkazy dané pachateli. Ve chvíli, kdy jsou pak vyslýchaní, tvrdí ţe si tohoto činu nebyli vědomi a nic nevěděli. Do této role jsou zpravidla vsazeni právníci nebo notáři, kteří svou nevědomost skrývají za své povolání a vytvářejí zdání průhlednosti a právní správnosti nelegální aktivity. Účast právníků a notářů na těchto podvodech má vzrůstající tendenci. Nejsou však jediní příjemci provizí v tomto obrovském stroji na provize.
Jedná se o osoby, které poskytují podvodníkům bezcenné bankovní záruky a garance, takovéto papíry jsou prodávány ţadatelům o úvěr, kteří nejsou zasvěceni. Tito lidé si následně myslí, ţe i přesto, ţe takovýto papír pořídili za 100 tisíc USD a jejich nominální hodnota je 1 milion USD, jej mohou pouţít k získání úvěru od banky.
Na nejniţší úrovni, ale o nic méně významní jsou pak osoby tzv. běţců (poslíčků), kteří například otevírají konta, vybírají vyprané peníze, udrţují v chodu poštovní schránky
10SLOUPENSKÝ, Aleš. Bankovní bezpečnost. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, 1997, s 119.
27
firem atp. S nimi jsou pak spojeni celé zástupy poradců, přes investice, pojišťovnictví a stavebního spoření. Ti z převáţné části jednají nevědomky. Jejich úkolem je vyhledávání a následné předávání ţadatelů o úvěr, popřípadě soukromých investorů (s odpovídajícím kapitálem), za účelem získání provize. Ovšem jejich povědomí o konečném důsledku jejich činu na jejich klienta je nulové.
„V roce 1971 přiznal odsouzený finanční podvodník před kongresovým výborem v USA, ţe počet těchto podvodníků nedosahuje 500 osob. Jde o číslo, které ve vztahu k Evropě zůstává údajně aktuální i po 25 letech. Dokladem oprávněnosti uvedeného odhadu je i počet mezinárodně hledaných podvodníků, který se prokazatelně pohybuje okolo pěti set.
Pokud jsou zajištěny podklady od finančních podvodníků, naráţí policie vţdy znovu na stejná jména a je jedno, jestli se podklady objeví ve Švýcarsku, v Německu, Rakousku, Anglii nebo v Čechách.“11
Dle dosud zjištěných faktů dokonce i způsob práce podvodníků zůstává podobný, stejně jako smlouvy, které pouţívají. Podle některých publikací je dokonce zřejmé, ţe podvodníci mezi sebou spolupracují anebo se alespoň znají.
Podvodníci v bankovní sféře vystupují jako světová elita, libují si ve šlechtických titulech, diplomatických pasech a soukromích letadlech. Vyuţívají úplatnosti a ziskuchtivosti některých státních úředníků, jeţ jim tato privilegia ochotně prodají. Jejich chování vůči svým obětem by se dalo přirovnat k chování gentlemanů, ač vůči svému personálu a pomocníkům vystupují povýšeně a arogantně.
Podvodníci v krajních případech vyuţívají psychologický způsob vedení boje, coţ se projevuje zejména v okamţicích, kdy nestihnou utéct ještě před chvílí, neţ si nějaký klient začne stěţovat. Pak se snaţí o to, aby jejich činy byly co nejvíce věrohodné a tak mnohdy vyhroţují i trestním oznámením a podobnými metodami. V posledních letech se mnoţí případy, kdy se podvodníci nezaleknou ani ţalob a náhrad škod pohybujících se v desítkách milionů dolarů. Snaţí se totiţ upevnit svou pozici a ve svých obětech vyvolat strach z provádění neoprávněných postupů. I kdyţ se tento postup dostane aţ do bodu zatčení podvodníka (pachatele), pak vzhledem k rozsáhlosti a délce trvání vyšetřování bývá propuštěn na kauci. Dostupné důkazy totiţ nikdy nejsou natolik dostačující, aby mohla být rovnou vznesena ţaloba.
Je více neţ zřejmé, ţe se bankovní podvodníci cítí v Evropě lépe, neţ v USA, respektive je pro ně Evropa přívětivějším působištěm. Důvodem je existence oznamovací
11SLOUPENSKÝ, Aleš. Bankovní bezpečnost. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, 1997, s 119.
28
povinnosti v USA, kdy FBI, US Secred Service, Comptroller of the Currency Securities &
Exchange Commission způsobují podvodníkům značné komplikace v jejich jednání. Nejsou to jen státní orgány, ale stejně i legislativní normy a ostraţitý tisk fungují jako velmi dobrý obranný mechanismus. Kaţdý podvodník je také zatíţen na to, aby se měl kam vrátit, tedy pokud moţno nepáchal daný trestný čin na území státu, v němţ ţije. Coţ hraje opět v neprospěch Evropy, která se tak stává dokonalým teritoriem pro jejich podvodné aktivity.
Evropa se v současné době potýká zejména s nekvalitním systémem, policie a justice je totiţ přetíţená, právní řád je příliš benevolentní, proces právní moci je značně komplikovaný a spory se tak vlečou i několik let, v neposlední řadě pak podvodníkům přihrává nedostatečná odbornost ţurnalistů. Důleţitá je i otázka kompetence, která je často jednou z největších komplikací zahájení samotného procesu, neboť místní příslušnost hraje významnou roly v Evropských právních postupech.
3.2.3 Fiktivní banky
Jelikoţ zaloţení banky je ve vyspělých zemích upraveno mnoha legislativními rámci, striktními nařízeními a podléhá schvalování regulatorních orgánů, podvodníci pro tyto účely zakládají tzv. offshore banky. Mají dvě moţnosti, jednak jsou to banky zakládané v karibských státech nebo v tichomoří. Jedná se o banky, jejichţ licence je omezena pouze na offshore obchody. V současné době se na zakládání těchto soukromích offshore bank specializují i firmy. Náklady na jejich zaloţení se pohybují okolo 10 tisíc USD. Základní kapitál zde není poţadován a zápis do obchodního rejstříku probíhá pouze jakýmsi písemným oznámením. Osoby ve vedení banky jsou pouze nastrčené osoby a osoba, která ji ovládá, stojí v pozadí a není nijak prezentována.
Oproti karibské oblasti je v tichomoří nastaven alespoň minimální rámec poţadavků, které nastavuje místní centrální banka, oproti tomu neexistuje bankovní dohled, ani ručící kapitál. Náklady na zaloţení banky v tichomoří činí cca 40 tisíc USD a místní agentury jim jako dárek přidají vytištěné dopisní papíry, směnky, depozitní certifikáty a akreditivy.
Fungování fiktivních bank
Velká část těchto bank je zapojena do finanční kriminality. Americký úřad pro dohled nad bankami dokonce zveřejňuje seznam těchto fiktivních bank, včetně adres jejich kanceláří.
Pro věrohodnost těchto institucí jsou často vyuţívány honosné názvy obsahující alespoň částečné názvy významných firem, popř. bank (Rothschield).
29
Kanceláře těchto bank jsou pouze fiktivní, fungují na základě reprezentativních kanceláří a jejich pošta jim je odsud přeposílána na další adresy. Banky nabízejí fiktivní depozitní certifikáty s velice výhodnou úrokovou sazbou, stejně tak spořící konta s vysokým úrokem. Stejně tak nabízí úvěry bez záruk za nízký úrok, který je splatný ročně dozadu a mnoho dalších nápadně výhodných produktů.
Vedle fiktivních bank, které jsou někde zaregistrované, však existují ještě banky zcela vymyšlené, ty jsou zejména pro podvodníky z Nigérie velmi lukrativním obchodem.
Zneužití řádných bank v postkomunistických zemích
Poslední paralelou jsou pak banky v postkomunistických zemích, které jsou podvodníky hojně zneuţívány k vystavování bankovních garancí, znějících na částku od 10 do 50 mil. USD. Následně se tyto cenné papíry objevují mezi známými bankovními zprostředkovateli, kteří je nabízí soukromým investorům k obchodování nebo jako zajištění úvěrů.
„Obdobný případ byl na přelomu let 1993 a 1994 zaznamenán a široce publikován i v České republice. Šlo o případ Prime bank guarantees vydaných některými představiteli vedení Banky Bohemia. Přestoţe v tomto konkrétním případě nevznikla bance přímá finanční ztráta ze samotných vystavených záruk, vzniklá aféra vedla aţ k její likvidaci.“12
3.2.4 Fiktivní firmy
Aby se podvodníci nemuseli zabývat sloţitostmi v oblasti zakládání bank, dobře jim poslouţí firmy nesoucí ve svém názvu slovíčko bank v různých jazykových mutacích a podobách. Díky nepozornosti při registraci mohou být tyto firmy zapsány i v Evropských zemích, ale to jsou pouze výjimky oproti běţné praxi v exotických zemích.
Zaloţení takovéto firmy je finančně nenáročné, vznik firmy je otázkou několika dnů, základní kapitál není vyţadován a opět je zde moţnost nastrčit do jejího vedení jinou osobu.
Náklady na zaloţení takovéto firmy činí maximálně 4 tisíce USD, ovšem tato částka zahrnuje jiţ kompletní náklady včetně honoráře nastrčené osoby. Účel vzniku těchto společností je provádění obrovských obchodů, jejichţ cílem je praní špinavých peněz (legalizace výnosů z trestné činnosti) a daňové úniky.
Doslova ráj pro zakládání těchto firem je Panama, ta nabízí široké spektrum moţných forem firem (Ltd., S.A., Inc., Corp., AG, atd.), které umoţňují název v různých světových
12SLOUPENSKÝ, Aleš. Bankovní bezpečnost. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, 1997, s 123.
