Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta národohospodářská
P UBLIC P RIVATE P ARTNERSHIP A MOŽNOSTI JEHO VYUŽITÍ
V OBLASTI SPORTOVNÍCH A KULTURNÍCH CENTER V ČR
bakalářská práce
Autor: Jan Matějka
Vedoucí práce: Ing. Jana Kapinusová
Rok: 2007
Prohlašuji na svou čest, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a s použitím uvedené literatury.
Jan Matějka
V Praze, dne 9. 5. 2007
Abstrakt
Práce se zabývá možnostmi zajištění sportovní infrastruktury formou partnerství veřejného a soukromého sektoru. Autor analyzuje úspěšné projekty sportovních a kulturních center realizovaných touto formou v Nizozemí a vUSA a uvádí, čím je podmíněn jejich přínos pro veřejný a soukromý sektor. Autor vyvozuje z příkladů závěry pro připravované projekty v České republice. Vpráci je diskutována otázka legitimity financování sportovních center zveřejných zdrojů a jejich skutečný přínos při zajištění sportovního a kulturního vyžití občanů.
Abstract
The thesis is focused on possibilities of providing sports infrastructure via Public- Private Partnerships. The author analyses successful projects of sport centres and cultural centres realized this way in the Netherlands and in the USA and presents conditions of their benefit to the public sector and to the private investors. The author draws conclusions from the foreign examples for the Czech Republic forthcoming projects. The question of legitimacy of financing the sport centres from the state budget is argued in the thesis and also their real benefit in meeting citizen’s sports and cultural needs.
Klíčová slova
Public-Private Partnership, sportovní infrastruktura, veřejný sektor, soukromý dodavatel
JEL klasifikace H 400, L 330, D 230
OBSAH
Úvod 1
1. PPP – nové možnosti spolupráce veřejného a soukromého sektoru 3
1.1 Vize partnerství 3
1.1.1 Charakteristika PPP a přínosy 3
1.1.2 Stupně integrace soukromého sektoru do poskytování veřejných služeb 6
1.1.3 Legislativa, EU 8
1.2 Rizika PPP 9
1.2.1 Finanční stránka metody PPP 9
1.2.2 Obchodně – právní vazby 10
1.2.3 Politické faktory v procesu sjednávání nových partnerství 12
1.3 Projekty PPP 13
1.3.1 Oblasti použití PPP 13
1.3.2 Projekty PPP ve světě a v České republice 15
2. PPP ve sportovní infrastruktuře 17
2.1 Ekonomické aspekty sportu 17
2.1.1 Podpora sportu zveřejných zdrojů 18
2.1.2 Sportoviště v ČR 19
2.2 Zahraniční projekty 23
2.2.1 Amsterdam ArenA 23
2.2.2 Home Depot Center 26
2.3 Projekty PPP ve sportovní infrastruktuře v České republice 28
2.3.1 Projekt Sportovní centrum Ponava vBrně 29
2.3.2 Olympijské hry v Praze 31
Závěr 34
Přílohy
Seznam literatury a dalších pramenů Seznam tabulek a grafů
Úvod
Pojmy veřejný statek a veřejná služba jsou skloňovány vmnoha ekonomických teoriích snad již od vzniku ekonomické vědy. Co veřejným statkem má být a co ne?
Vprůběhu ekonomického rozvoje vyspělých zemí, zejména ve dvacátém století, veřejný sektor nebývale zmohutněl, stejně tak jako počet státem zřizovaných a regulovaných statků, služeb a institucí. Zvyšování podpory ze strany státu do oblastí sociální politiky, zdravotnictví, vzdělávacích systémů adalších, zapříčinily obrovský růst veřejných výdajů i státní administrativy.
Původní idea státu jako „nočního hlídače“, který má za úkol především zabezpečit právo a jeho dodržování, se postupně rozplynula v politických a mocensko-lobbystických šarvátkách. Moderní ekonomové neustále upozorňují, že příliš velký objem státních výdajů je neefektivní a od určitého momentu dokonce škodlivý. „Leviathan“ – tak je popisován rozpínající se byrokratický aparát státních institucí, který natahuje svá chapadla apřiuseknutí jednoho z nich se další rozrostou ještě více. Tento pojem Thomase Hobbese z roku 1651 se ve dvacátém století stal velmi aktuálním.
Z definování veřejného statku Paulem A. Samuelsonem vyplývá, že veřejný statek je pouze ten, jehož náklady na vydělitelnost ze spotřeby jsou příliš vysoké. Zrůzných historicko-politických důvodů, ale mezi veřejnéstatky a služby přibyly mnohé další a tuto klasifikaci si udržely až do dnešních dnů. Stímto problémem se nyní značně potýkají také země bývalého „východního bloku“, vekterých se některá paradigmata těžko odbourávají.
Přes změny po roce 1990 stále přetrvávají zažité stereotypy – třeba to, že některé služby má poskytovat stát „zdarma“. Reformy vtěchto oblastech se provádějí obtížně a velmi pomalu, státní podniky a státní instituce stále drží monopol vmnoha odvětvích. Soukromý sektor je takto okrádán o možnosti vlastní realizace a se zvyšováním státních výdajů a srůstem přerozdělování nutně také roste daňové zatížení, což brzdí ekonomický rozvoj.
Tuto situaci se nyní snaží řešit země střední Evropy i další země s podobnými problémy. Za účelem snižování objemu státních výdajů hrazených ze státního rozpočtu, jsou postupně začleňovány nové formy financování a realizace investic do veřejných služeb aveřejných institucí. Jedním ztěchto postupů, který je v zemích západní Evropy již
běžně používán, ale vČeské republice a obecně v „nových“ zemích EU je novinkou, je tzv.partnerství veřejného asoukromého sektoru – Public-Private Partnership.
Tatometoda spočívá vrovnocenném postavení veřejného a soukromého sektoru a ve vzájemném sdílení rizik. Soukromý sektor pak tuto činnost provozuje po určitou dobu a za smluvenou úhradu.
Partnerství veřejného a soukromého sektoru slibuje zvýšení efektivity a snížení nákladů. Nutnou cenou za toto partnerství jsou ale složité obchodně-právní vazby a různá rizika. Je tento postup v souvislosti s podmínkami v naší zemi vhodný a efektivní? Není právní definování vzájemných vztahů veřejného a soukromého sektoru natolik složité, žezmiňované výhody převáží organizační komplikace a daný projekt skončí krachem?
Jaké má šance uspět tento model vpostkomunistických zemích, kde stále ještě existují různé překážky, od nedopracované legislativy po nespolehlivost v jednání státních činitelů?
„Panem et circenses“ – chléb a hry – tak označil básník Iuvenalis ve svých Satirách praktiky římských vládců kzabavení občanů pořádáním vzrušujících her vcirku abezplatným rozdělováním obilí, což mělo odpoutat pozornost občanů od politických událostí (Kejdová, Vaňková, 2005).Nejsou plány našichsoučasných politiků na budování sportovních center také spíše pouhými populistickými gesty? Jedním zpilotních projektů PPP vČeské republice je sportovní centrum Ponava v Brně. Má tento projekt, a případně další budoucí projekty v oblasti sportovní infrastruktury, ekonomické opodstatnění?
Jsou sportovní a kulturní centra vČeské republice vhodným cílem uplatňování metodiky PPP? V bakalářské práci se budu zabývat nejprve obecným použitím modelu PPP, jeho výhodami i riziky. Vedruhé části pak provedu analýzu jeho použití v oblasti sportovních a kulturních center vČeské republice.
1. PPP – nové možnosti spolupráce veřejného a soukromého sektoru
Vprvní polovině práce budeme studovat teorii partnerství veřejného a soukromého sektoru. Metody PPP mají nejen silné, ale také slabé stránky. Oficiální dokumenty Evropské komise a státních institucí představují přednosti, které partnerství nabízí.
Ekonomové ale upozorňují také na slabé stránky a nevýhody PPP, s nimiž je nutno při uplatňování veřejně soukromého partnerství počítat. Je zapotřebí také posoudit vhodnost použití metod PPP pro různé oblasti lidské činnosti a také pro připravované pilotní projekty vČeské republice.
1.1 Vize partnerství
Vtéto části rozebereme hlavní znaky PPP, tak jak je popisují oficiální materiály.
Tyto poznatky nám později budou sloužit jako základ pro další rozbor problému. Nejprve představíme obecně model PPP, jaké v něm evropské a státní orgányvidí výhody a jaký bymohl znamenat přínos pro ekonomiku. Následně popíšeme hlavní typy spolupráce v závislosti na míře zapojení soukromého sektoru do poskytování veřejných služeb.
Závěrem uvedeme podmínky pro partnerství veřejného sektoru, které vymezuje legislativa a evropské pokyny.
1.1.1 Charakteristika PPP a přínosy
„Veřejné poslání – soukromá dodávka“ (z anglického „Public Mission – Private Delivery“) – tak zní stručná charakteristika principu, na kterém je postaveno partnerství veřejného a soukromého sektoru. PPP je jednou zvariant, jak zajistit veřejnou službu soukromým sektorem. Materiál Evropské komise Guidelines for Successful Public- Private-Partnerships – Pravidla pro úspěšná PPP definuje, že metoda PPP spočívá vespravování veřejně prospěšné stavby, kterou dříve zanormálních okolností obstarával výhradně veřejný sektor. Díky tomuto postupu bymělo docházet korientaci na občana jako na klienta a ke zvyšování efektivnosti a dostupnosti služby.
Vláda České republiky vUsnesení ze dne 7. ledna 2004 č.7 schválila Politiku Partnerství veřejného a soukromého sektoru, jako standardní nástroj při zajišťování
veřejných služeb a veřejné infrastruktury. Ministerstvo financí ČR uvádí: „Vláda vychází zpřesvědčení, že systémové a programové použití metody PPP, přispěje k:
efektivnější alokaci veřejných prostředků,
zajištění kvalitních veřejných služeb,
ekonomickému růstu a růstu přímých zahraničních investic stimulováním soukromých investic do veřejné infrastruktury a veřejných služeb,
účinné kontrole vytváření dlouhodobých závazků veřejným sektorem,
omezení negativních dopadů nesystémově prováděných projektů v oblasti PPP,
posílení možností čerpání fondů Evropské unie zvýšením podílu spolufinancování soukromým sektorem na projektech veřejného zájmu“.1
Současná snaha zvýšit kvalitu a efektivnost služeb je doprovázena nedostatkem veřejných prostředků potřebných kinvesticím do infrastruktury. Země, které vstoupily do Evropské unie po roce 2004 vykazují nedostatečné kapacity zejména v environmentální a dopravní infrastruktuře – nové možnosti spolupráce se soukromým sektorem vypadají jako možné východisko z této situace.
Jak také hodnotí možné přínosy metody PPP Jiří Volf (v té doběnáměstek ministra financí) – není jejím cílem přetvářet neziskovou sféru veřejných služeb na podnikatelské prostředí. Hovoří o „poučení, které může sektor podnikatelský přinést do řízení a ekonomiky veřejných služeb, pokud jde o účelnost a efektivnost postupů“ (Volf, 2004).
Partnerství veřejného a soukromého sektoru si tedy klade za cíl především zmenšení objemu veřejných výdajů a zároveň také zmenšení tzv. efektu vytlačování soukromých investic („crowding-out effect“), díky zapojení soukromých firem do procesu poskytování veřejných služeb. Jedná se tedy o změnu metody, jakou se tyto služby vytvářejí, provozují a dodávají.
Projekt realizovaný metodikou PPP pak v závislosti na smluvených podmínkách může přinášet, kromě již zmiňovaného snížení nákladů a zkvalitnění služby, také lepší stimuly pro výkon, rychlejší implementaci vrámci kratších stavebních lhůt, tvorbu
1 Usnesení vlády ČR
dodatečných příjmů, větší hospodárnost při využívání prostředků, atd. Evropská komise uvádí čtyři hlavní úlohy soukromého sektoru vprogramech PPP:
zajistit dodatečný kapitál,
zajistit alternativní manažerské a implementační dovednosti,
zajistit přidanou hodnotu pro spotřebitele a veřejnost jako celek,
zajistit lepší identifikaci potřeb a optimální využívání zdrojů.
Veřejný sektor se vprojektech PPP staví do pozice zadavatele projektu a dále plní funkci regulátora. Na rozdíl od veřejných zakázek se soukromí dodavatelé stávají v postupu PPP dlouhodobými poskytovateli služby, nejen pouze staviteli určeného zařízení. Zadavatel (úřad ústřední nebo místní vlády) se v procesu zaměřuje na plánování služby, monitorování výkonu a zajišťování patřičných smluv. Jednotlivé strany se v procesu implementace mají soustředit na ty úkoly, které dokáží dělat nejlépe a tak může dojít k zajištění služby efektivním způsobem (Evropská komise, 2003). Soukromý dodavatel služby se díky uzavřené koncesní smlouvě stává poskytovatelem příslušné služby na smluvenou dobu, po jejímž uplynutí majetek přechází do vlastnictví státu.
Soukromý investor, který získá koncesi na poskytování služby, tak získává naurčitou dobuvtéto části trhumonopolní postavení. Poplatky za užívání služby hradí stát nebo přímo koneční uživatelé. Z hlediska dodavatele je tato obchodní strategie obdobná jako ta, kterou charakterizuje Peter F. Drucker, světový guru managementu, jako strategii
„ekologické niky“ (Drucker, 2004). Ta spočívá vobsazení určité malé oblasti trhu, kde podnik získá naprostou kontrolu a zcela tuto část trhu ovládne. Vtomto malém odvětví potom může fungovat bez hrozby konkurence, přičemž ale svého postavení nesmí zneužívat. „Nesmí se stát tím, čemu Němci říkají Raubritter, loupeživý rytíř, který olupoval aznásilňoval nešťastné pocestné procházející horskými soutěskami aříčními roklinami, nad nimiž se tyčil jeho hrad. Nesmí svého monopolu zneužívat kokrádání, vydírání atýrání svých zákazníků.“ Vtakovém případě se na trhu brzy vytvoří konkurence, která firmu nahradí. Uvidíme později, zda odpovídající postup nabízí i metodika PPP.
Materiál Pravidla pro úspěšná PPP uvádí, že k plnému hrazení odměn soukromému dodavateli má dojít pouze tehdy, jsou-li trvale plněny standardy požadované služby (Evropská komise, 2003).
1.1.2 Stupně integrace soukromého sektoru do poskytování veřejných služeb
Neexistuje žádná univerzální forma partnerství veřejného a soukromého sektoru.
Definování právních vztahů mezi stranami se liší případ od případu. Postup v ujednávání právních vztahů je pro každý projekt PPP specifický, obzvláště vobdobí tvorby legislativy a pilotních projektů. Ve smlouvě se především upřesňuje poměr mezi soukromými aveřejnými zdroji financování a s tím spojenými právy a riziky pro oba sektory. Právní vazby PPP projektu by měly být uspořádány tak, aby co nejlépe odpovídaly možnostem a schopnostem daného sektoru. Pověřené instituce vyvíjejí návody kpostupu v procesu PPP, není ale možné vytvořit jediný, obecně platný model (Evropská komise, 2003).
Kromě rozdílných právních úprav, které se liší pro každý konkrétní případ PPP, je také třeba rozlišit stupně zapojení soukromého sektoru při zajišťování veřejných služeb.
Pravidla pro úspěšná PPP rozlišují tři hlavní stupně:
Smlouvy o využití služby soukromého sektoru
Jde o tradiční nástroj při rozvoji infrastruktury – veřejné zadávání zakázek pomocí veřejných výběrových řízení. Tento postup nezbavuje státní orgány odpovědnosti z investice a provozování služby – přináší pouze příležitost k realizování části projektu soukromým sektorem během fáze návrhu avýstavby. Případně může vést k další spolupráci při udržování, provozování a řízení infrastrukturních zlepšení. Jednotlivými formami veřejných zakázek jsou smlouvy o poskytování služeb, smlouvy o provozu ařízení a smlouvy o pronájmu. Souhrnně tyto tři formy smluv umožňují lepší využití odborné znalosti soukromého sektoru, který může dosahovat úspory nákladů. Zavádění účasti soukromého sektoru do procesu veřejných zakázek označujeme jako tzv. soukromý outsourcing. Jednotlivé formy se liší vmíře přenosu odpovědnosti a komerčního rizika na soukromý sektor. Obecně ale platí, žeodpovědnost za investice do infrastruktury vpřípadě projektů těchto smluvních typů zůstává na zadavateli, tedy veřejném sektoru.
Integrování výstavby a provozu projektů
Dalším stupněm zapojení soukromého dodavatele při zajištění veřejné služby jsou tzv. zakázky „na klíč“ – systém BOT (z anglického Build-operate-transfer, nebo-li postavit-provozovat-převést). Taková forma spolupráce veřejného a soukromého sektoru
zahrnuje přenos odpovědnosti za návrh, výstavbu a provoz zařízení. Díky hlubšímu zapojení jediného subjektu ze soukromé sféry, je tento dodavatel schopen lépe plánovat
„kalkulace životního cyklu“. Má možnost přizpůsobit program výstavby iprovozu povaze daného projektu a tím uplatňovat nákladově efektivnější preventivní postup. Veřejný sektor se vpřístupu BOT vzdává části kontroly nad projektem, je tedy nezbytné předem specifikovat všechny požadavky na dodavatele – pokud nejsou všechny potřeby zahrnuty vdohodě předem, není dodavatel motivován je dodatečně plnit.
Zahrnutí financování soukromým sektorem
Jedná se o nejvyšší stupeň zapojení soukromého sektoru do poskytování veřejných služeb. Umožňuje kromě výše popsaného v metodě BOT i financování ze soukromých zdrojů u projektů, které by jinak hradil veřejný sektor. Tímto nástrojem spolupráce PPP jenejčastěji koncesní dohoda DBFO (Design-Build-Finance-Operate). DBFO umožňuje soukromému dodavateli financovat, vystavět a provozovat infrastrukturu a výměnou za to inkasovat poplatky od veřejného sektoru nebo přímo od konečných uživatelů. Koncese bývají udělovány na období dvaceti až třiceti let a po celou dobu zůstává vlastnictví aktiv ve veřejném sektoru.
Mezi těmito třemi formami existuje i několik mezistupňů. Konečným stupněm zapojení soukromého sektoru do provozování veřejné služby je tzv. soukromá divestitura.
Divestitura může být dílčí nebo úplná aznamená prodej akcií subjektu ve státním vlastnictví soukromému sektoru (Evropská komise, 2003). Jedná se tedy o částečnou nebo úplnou privatizaci státního majetku.
Kefektivnímu využití vybrané formy spolupráce je potřeba poznat silná i slabá místa jednotlivých typů konfigurace veřejně-soukromých vztahů. Díky tomu lze lépe předpovědět výhledové možnosti jednotlivých účastníků a odhadnout jejich cíle.
Důležitým faktorem úpravy právních vztahů je rozložení rizika mezi účastníky vztahu – rizika zdodání služby, riziko při výstavbě, provozování a údržbě infrastruktury a další.
„Diskutuje se otázka, kolik rizika by mělo být převedeno z veřejného na soukromý sektor.
Obecně lze říci, že čím více rizika je převedeno na soukromý sektor, tím větší finanční odměnu bude soukromý partner očekávat.“ (Euro, 22.3. 2004). Celkově platí, že stát má zájem ponechat si dlouhodobě kontrolu nad majetkem, který považuje za strategicky
významný. Potom se může outsourcing jevit jako výhodnější varianta, než úplná privatizace majetku.
1.1.3 Legislativa, EU
Projekty PPP jsou upraveny složitými právními vazbami mezi jednotlivými stranami. Koncesní vztahy podléhají jak konkrétní smlouvě, tak i národním a evropským regulacím.
VČeské republice upravují oblast spolupráce veřejného a soukromého sektoru především dva zákony. Koncesní zákon (139/2006 Sb.) a zákon o veřejných zakázkách (137/2006 Sb.). Koncesní zákon nastavuje právní regulaci pro projekty PPP, popisuje úpravu koncesní smlouvy, podobu poplatků koncesionáři i možné důvody, na základě kterých může dojít k předčasnému ukončení smlouvy. Zákon o veřejných zakázkách pojednává o regulaci smluv týkajících se služby, kterou vykonává soukromý dodavatel přivýstavbě či provozu veřejného zařízení. Vedení rejstříku koncesních smluv máza úkol Ministerstvo pro místní rozvoj.
Dále je kdispozici několik dokumentů vydaných českými nebo evropskými úřady, které slouží jako průvodce pro rozbor a identifikaci klíčových otázek ovlivňujících rozvoj programů. Materiály vydané evropskými orgány se zabývají i možností grantového financování projektů PPP – například pravidla čerpání z rozpočtu TEN pro trans-evropské dálniční sítě. V České republice je příprava proprogramovací období 2007-2013 v kompetenci Ministerstva dopravy a Ministerstva pro místní rozvoj. V rámci tohoto programovacího období budou mít projekty možnost čerpat prostředky z Evropského fondu pro regionální rozvoj, Evropského sociálního fondu a Kohezního fondu (Ekonom, 22.12.-4.1. 2006).
Týdeník Ekonom hodnotí, že „kombinovatelnost prostředků EU sPPP projekty jemožná, jak ukazují zahraniční zkušenosti, avšak není bezproblémová. Kombinovatelnost se proto vyplatí pouze u velkých infrastrukturních projektů shodnotou nad 1 mld. Euro.“
(Ekonom, 22.12.-4.1. 2006). Dále upozorňuje, že právní úprava problematiky PPP, jakou vytvářejí zákony koncesní a o veřejných zakázkách, definuje pouze právní mantinely
vztahů, které jinak podléhají smluvní volnosti dané obchodním zákoníkem, respektive obchodním právem. Vřadě zemí je také kdispozici vypracovaná standardizovaná dokumentace, která „nabízí výchozí bod pro vypracování dokumentace PPP bez toho, aby bylo vkaždém jednotlivém případě nutno „znovu vynalézat kolo“ – což také zužuje možnosti zástupců jednotlivých stran vyjednávat pro sebe nerealisticky výhodné podmínky“.
1.2 Rizika PPP
Nyní budeme diskutovat rizika a problémy partnerství veřejného a soukromého sektoru. Ktomu účelu bude třeba prezentovat, jaký mají pohled na věc ekonomické studie související s tématem PPP. Uvedeme názory ekonomů zUSA a zČeské republiky.
Nejdříve se zaměříme na finanční stránku metody PPP, poté budeme studovat obchodně- právní vazby a na závěr politické faktory partnerství.
1.2.1 Finanční stránka metody PPP
Zatímco se vposledních letech stupňují finanční potřeby na zajišťování čím dál sofistikovanější a nákladnější infrastruktury, potřebné veřejné prostředky na tyto účely jsou nedostatkové. Zapojení soukromého sektoru do poskytování veřejných služeb se zdá jako jediné východisko. Jak hodnotí ministr dopravy Aleš Řebíček, „soukromému financování se nevyhneme“ (MF Dnes, 13.3. 2007). Pravidla pro úspěšná PPP ale upozorňují, že metoda PPP nabízí možné východisko ztéto potřeby, nenabízí však žádné zázračné řešení, ani rychlou nápravu a měla by být využívána pouze tam, kde je to vhodné a kde může přinést jasné výhody a prospěch (Evropská komise, 2003).
Model PPP má své příznivce i odpůrce, odpůrci považují metodu PPP za příliš drahou cestu. Otázkou nákladů projektů PPP a jejich přínosy se zabýval Ing. Jan Pavel z VŠE ve studii vyhotovené pro Transparency International ČR (Pavel, 2005). Hodnotí zde vhodnost jednotlivých odvětví veřejných služeb kpoužití PPP podle výše transakčních nákladů. Odvětví s vysokými transakčními náklady se pro veřejně soukromé partnerství nehodí. Jak dále hodnotí, financování projektů pomocí PPP má zpohledu státu stejné znaky, jako pro soukromou osobu půjčka leasingem. Soukromý dodavatel se bude snažit dosahovat z této „půjčky“ zisku, který bude překračovat úrokovou míru státních
dluhopisů– „z toho plyne, že „půjčovat“ si formou PPP je dražší, než normálně nakapitálových trzích“. Ing. Pavel kritizuje, pokud veřejné orgány vidí v PPP především finanční zdroj. Signalizuje to totiž nepochopení principu PPP, protože největším přínosem partnerství má být vyšší kvalita v poskytování služby.
Efektivnost projektu je třeba zaopatřit také v souvislosti s tzv. Ferrari syndromem, což označuje nadměrně ambiciózní a předimenzované projekty veřejné infrastruktury (Evropská komise, 2003). Automobilové přirovnání používá i Filip Drapák, předseda představenstva PPP centra, když hovoří o fiskálních rizicích plynoucích ze strany veřejného sektoru při uplatňování PPP projektů: „Jde o to, aby si nekupoval mercedes, když bude schopen splatit jen octavii“ (Ekonom, 22.12.-4.1. 2006). Soukromý partner zase při uplatňování PPP usiluje především o maximalizaci délky koncesí, aby si tak zabezpečil dlouhodobé finanční toky.
Při pracovním zasedání v Bruselu v roce 2002 kpřípravě návodů k projektům PPP zazněla připomínka ze studie Světové banky o koncesních smlouvách vLatinské Americe.
Zde vznikl problém zdůvodu vytvoření dvoustranného monopolu přivyjednávání podmínek veřejně soukromého partnerství, kde výsledek závisí na síle vyjednávání – což není ve prospěch veřejného sektoru (Euro, 22.3. 2004). Podobné pokusy se dají očekávat i ve střední a východní Evropě, příkladem může být smlouva o projektu dálnice D47, kterou Zemanova vláda uzavřela pro stát značně nevýhodně. Ani úspěšná výstavba infrastrukturního projektu PPP není zárukou úspěchu, jak dokazují zahraniční zkušenosti – příkladem je již realizovaný projekt PPP maďarské dálnice, kde řidiči raději objíždějí, aby se vyhnuli placení mýtného.
1.2.2 Obchodně-právní vazby
Metoda PPP je značně náročná, co se týče definování právních vztahů mezi zadavatelem zveřejného sektoru a soukromou firmou. Partnerstvím veřejného a soukromého sektoru se zabývá americký ekonom Richard K. Ghere z University of Dayton. Používá přirovnání k patentovému úřadu – i vpřípadě projektu PPP získává soukromý dodavatel „patent“ na tuto službu. Vběžné praxi slouží patent jako ochrana držitele patentu vůči případným konkurentům a plní funkci odměny za investované prostředky do výzkumu. Žádný z konkurentů tedy nemůže po určitou dobu napodobovat
produkty držitele patentu. Obdobná situace nastává také při poskytnutí koncese na projekt PPP soukromé firmě – ovšem stím rozdílem, že firma při investici do projektu PPP nevytváří žádnou invenční činnost aonu „patentovou“ ochranu získává za pouhou finanční investici. Richard Ghere dále upozorňuje, že intelektuální vlastnictví do projektů PPP přináší spíše vláda: její „know-how“ spočívá ve schopnosti získat podporu pro daný projekt. Jestliže tedy spojíme dohromady schopnost politiků zabezpečit zprostředkování vybraného projektu s možností soukromé firmy tvorby dalšího majetku, vzniká ohrožení toho, jak popisuje Richard Ghere, že „veřejný sektor bude řízen odpovědně“ (Ghere, 2001).
Jak již bylo řečeno, firma díky koncesní smlouvě získává dočasně monopol v určité oblasti. Nejedná se však odominantní postavení, kterého může dosáhnout firma působící na neregulovaném trhu – jde o monopolní postavení firmy, jako privilegium udělované státem. Tuto problematiku popsal i Jiří Schwarz z VŠE na přednášce organizované Liberálním institutem, na téma Antimonopolní politika EU: „Je třeba odlišovat mezi dominantním postavením a monopolní mocí, tj. mocí nad zákazníky, kdy se stávají rukojmími podnikatelů, protože nemohou odejít kpodnikatelům jiným.“2 Na rozdíl od dominantního postavení, které firma získá na trhu díky svým schopnostem prosadit se oproti konkurenci, monopolní postavení vzniká, pokud se stát rozhodne dané odvětví regulovat. Problém „státem udělených privilegií“, který popisuje doc. Schwarz, se může vyskytnout i v případě projektu PPP – přeměna státního podniku v monopolní firmu přináší v konečném důsledku řešení, jako „z bláta do louže“. Ušetřené prostředky daňových poplatníků díky snížení veřejných výdajů jdou pro změnu do zisku soukromé firmy, která má státem „posvěcené“ monopolní postavení na trhu. Jak je vidět, model tržní
„ekologické niky“, který popisuje Peter F. Drucker ve výše zmíněné knize, při projektech PPP spíše neplatí, protože firma nemusí být vždy vystavena konkurenční hrozbě.
Největším rizikem metodiky PPP pro uživatele služby a daňové poplatníky je tedy zřejmě buď možnost napojení soukromého sektoru na finanční zdroje plynoucí z veřejného sektoru, anebo možné zisky plynoucí z monopolního postavení. Nastavení výše apodmínek plateb dodavateli (aťplateb zveřejných zdrojů nebo přímo od konečných uživatelů služby) je klíčovou otázkou při použití metody PPP z hlediska společenské
2 Liberální institut
efektivnosti. Můžeme proto soudit, že úspěšnost projektů PPP značně závisí na vyspělosti právního systému a zároveň na existenci aktivní veřejnosti, která se zajímá o veřejné dění abrání neoprávněnému obohacování. Jestliže se tyto problémy vyskytují vevyspělých státech (jak popsal Richard Ghere vpřípadě projektů PPP v oblasti vodárenských podniků vUSA), pak lze předpokládat, že podobné problémy se budou v méně vyspělých zemích vyskytovat vještě horší podobě.Jelikož je nutné sjednávat specifické podmínky pro každý projekt PPP zvlášť, riziko nastavení nevýhodných podmínek pro veřejný sektor je poměrně velké. A protože veřejný sektor je konečným garantem poskytování služby, objevuje se hrozba možného „znárodnění dluhů a privatizace zisků“ - pokud dodavatel neplní službu podle svých povinností, stát ji nakonec obstarat musí, a to za cenu dalších nákladů.
1.2.3 Politické faktory v procesu sjednávání nových partnerství
Jak je popsáno výše, projekty PPP vytvářejí tlak na budoucí veřejné výdaje zdůvodu úhrady poplatků soukromému dodavateli za provozování smluvené služby.
V souvislosti snárůstem veřejných dluhů je třeba analyzovat, jaký vliv mají politické faktory na riziko zadlužení.
James M. Poterba z Technologického institutu v Massachusetts zkoumá problém deficitních šoků ve spojitosti s politickým cyklem. V této dlouhodobě diskutované otázce, jaký mají vliv politické faktory na hospodářskou politiku, je podle Jamese Poterby rozhodující, jak je rozdělena moc mezi jednotlivé politické strany – zda jsou guvernér i zástupci legislativy ze stejné politické strany nebo zrůzných stran. Státy s rozdělenou mocí pak mají vetší sklon k tvorbě deficitu státního rozpočtu, a naopak státy s jednou politickou stranou u moci dokáží lépe reagovat na deficitní šoky apřizpůsobit jim výši daní a státních výdajů. Existuje tedy vztah mezi slabými opatřeními proti vzniku deficitu a sdílením moci více politickými stranami. Ve státech se slabými opatřeními proti vzniku deficitu vláda příliš nedokáže ovlivnit velikost výdajů, jako reakci na deficitní šok.
Opačně, ve státech s jednou stranou u moci lze deficit korigovat účinněji. James Poterba nabízí i možná vysvětlení vztahu mezi rozdělenou státní mocí a fiskální úpravou.
Je toschopnost snadněji dosáhnout politické dohody ve státech s jednou stranou u moci.
Dále pak je pro řešení fiskálních krizí určující neochota kprovádění nepopulárních opatření ve státech s rozdělenou mocí, kdejednotlivé strany mohou být za tyto kroky snáze napadnutelné. Kromě toho platí, že s blížícími se volbami klesá ochota politiků zvyšovat
daně asnižovat výdaje. Skoncem funkčních období neschopných guvernérů se také zvyšují daně. (Poterba, 1994).
Kromě neochoty snižovat výdaje před blížícími se volbami mají často politici sklon kpopulistickým gestům za účelem získávání přízně od nejširších, ažpo okrajové zájmové skupiny voličů. Projekty PPP nabízejí politickým lídrům okamžité řešení této potřeby – možnost výstavby veřejně prospěšné stavby při nulovém výdaji ze státního rozpočtu vdaném okamžiku. Tento počin však zatíží státní výdaje na následujících mnoho let.
Jetedy otázkou, jak zabezpečit, aby se vláda chovala vtéto oblasti odpovědně vevztahu k vládám budoucím.
ProČeskou republiku, kde došlo v roce 2006 ke střídaní politických stran u moci anynější vláda nemá pozici vparlamentu příliš silnou, je tedy na místě upozornění navztah deficitních šoků s politickým cyklem. Zároveň v případě současné situace v České republice souhlasí i vyšší deficit státního rozpočtu v souvislosti se sdílením vládní moci více stranami, jak popisuje James Poterba. Bude tedy zajímavé sledovat, zda se v ČR vyplní Poterbovy prognózy o slabých proti-deficitních opatřeních ve státech, kde vládní moc sdílí více stran, pokud naše současná vláda stojí spíše před úkolem deficit rozpočtu snižovat. Tato teorie souvisí i s možným použitím projektů PPP – metoda PPP se totiž jeví jako snadný způsob, jak řešit nedostatek vládních zdrojů potřebných kzajištění chybějící infrastruktury a zároveň snižování rozpočtového schodku v daném období.
1.3 Projekty PPP
Nyní si popíšeme projekty PPP. Uvedeme, jaké jsou vpraxi nejčastější oblasti použití partnerství veřejného a soukromého sektoru. Následně představíme informace zprostředkované organizacemi PPP Centrum a Asociace PPP, které monitorují zahraniční projekty a připravované pilotní projekty PPP vČeské republice.
1.3.1 Oblasti použití PPP
Partnerství veřejného a soukromého sektoru lze metodicky použít vrůzných oblastech. V těchtojednotlivých oblastech se však mohou vztahy veřejného asoukromého sektoru výrazněji lišit. Jedním z důležitých znaků je, zda zákony dodavateli služby
umožňují vybírat poplatky z provozování služby přímo od konečných uživatelů nebo zda tyto poplatky hradí stát. Koncesní zákon vymezuje, že „zadavatel může koncesionáři umožnit vybírat od uživatelů úhrady za poskytované služby pouze vpřípadě, že by sám zadavatel měl právo takové úhrady od uživatelů vybírat.“3 Nejčastějšími oblastmi použití metody PPP jsou:
Silniční doprava – výstavba nebo oprava a provoz silnice, za kterou dodavatel vybírá skutečné nebo stínové mýtné.
Železniční doprava – vybudování nebo oprava části železniční cesty nebo zřízení určité linky na již existující trati, dodavatel vybírá poplatky za využití trati.
Městská doprava – převzetí nebo výstavba části infrastruktury smožností vybírání jízdného.
Zdravotnictví – vybudování, oprava nebo převzetí provozní (ne lékařské) části nemocnice, financování zveřejných rozpočtů a od zdravotních pojišťoven.
Developerské projekty – výstavba a provoz budovy pro potřeby veřejného sektoru, provozování za poplatek zveřejných rozpočtů.
Bydlení – výstavba nájemních domů, s možným příspěvkem státu nebo obce, výběr nájemného.
Vysoké školství – výstavba a provoz univerzitní budovy nebo koleje, úhrada zestátního rozpočtu, od konečných uživatelů a od vysokých škol.
Obrana – vybudování logistického zázemí pro armádu nebo opravování vojenské techniky, financování státním rozpočtem.
Vodní hospodářství – výstavba a provoz čističky odpadních vod nebo převzetí vodovodního a odpadového řádu, zdroje financování zveřejných rozpočtů nebo od konečných uživatelů.4
Jak uvidíme později, další oblastí použití metody PPP mohou být i sportovní a kulturní centra. Vjednotlivých oblastech jsou možnosti vytváření zisku prododavatele služby značně rozdílné, což se odráží také vpostavení tohoto soukromého partnera na trhu.
Je logické, že voblastech, kde koneční uživatelé nemají možnosti substitutů, firma provozující danou službu získává monopolní postavení, jak bylo popsáno výše. Naopak
3 Koncesní zákon, 139/2006 Sb.
4 PPP Centrum
tam, kde existuje možnost substituce dané služby a kde můžedodavatel čerpat zisk přímo zpoplatků konečných uživatelů, není fungování hospodářské soutěže tak ohroženo.
1.3.2 Projekty PPP ve světě a vČeské republice
První projekty formou PPP se datují do 80. let minulého století. Průkopníkem vtéto oblasti byla Velká Británie. Jako jeden zprvních projektů realizovaných touto cestou byl zde i Eurotunel, spojující města Calais a Dover pod kanálem La Manche. Vedoucí postavení v používání spolupráce veřejného a soukromého sektoru si Británie udržela dodnes. V posledním desetiletí se spolupráce rozšířila i dodalších zemí, zkušenosti mají zejména v Nizozemí, Portugalsku, Španělsku, Francii, Irsku, USA, Kanadě a Jihoafrické republice.5
Jestliže ve Velké Británii existují nejstarší projekty PPP již dvě desetiletí, v České republice jsou vpřípravě teprve pilotní projekty. První vlna pilotních projektů byla předložena Ministerstvu financí v roce 2004, nedlouho po vládním schválení systémové implementace partnerství veřejného a soukromého sektoru. Druhá vlna pilotních projektů byla předkládána vroce 2005. Tyto projekty byly projednány mezirezortním týmem PPP, který posoudil jejich vhodnost, zda splňují poslání pilotního projektu o přenosu zkušeností na další podobné projekty.6 Nyní je připravováno celkem devět pilotních projektů, šest z nich se nachází vprvní fázi přípravy a zbývající tři jsou ve fázi iniciace. Zde je přehled pilotních projektů v České republice:
Projekty ve fázi přípravy:
Dálnice D3 Tábor-Bošilec – výstavba, financování a údržba úseku dálnice v délce 30 km.
Komplexní modernizace Krajské nemocnice Pardubice – převzetí kompletní správy majetku, zajištění modernizace a údržby ze zdrojů soukromého partnera.
Sportovní centrum Ponava vBrně – cílem je regenerovat brownfield a vytvořit podmínky pro pořádání vrcholných sportovních a kulturních akcí, s možností využití centra i širokou veřejností.
5 Asociace PPP
6 Ministerstvo financí
ÚVN Praha – výstavba, údržba a provoz ubytovny hotelového typu a parkoviště vareálu Ústřední vojenské nemocnice.
Věznice typu sostrahou – navržení, vybudování, financování, provoz a údržba věznice pro výkon trestu vězněných osob s kapacitou 500 vězňů.
Justiční areály – výstavba, údržba a provoz soudních budov v Karlových Varech a v Ústí nad Labem.
Projekty ve fázi iniciace:
AirCon (Airport Connection) – modernizace železničního spojení Prahy s Kladnem s připojením na letiště Ruzyně.
Kampus UJEP – navržení, výstavba, financování a údržba nového vysokoškolského areálu v Ústí nad Labem s kapacitou pro 10 tisíc studentů.
Nemocnice Na Homolce – vybudování nové budovy nemocnice včetně nového objektu pro 300 parkovacích míst.7
7 PPP Centrum
2. PPP ve sportovní infrastruktuře
Vprvní polovině práce jsme dospěli ke zjištění, že partnerství veřejného a soukromého sektoru teoreticky nabízí skvělou příležitost, jak zavést do poskytování veřejných služeb soukromý sektor. Avšak tento postup není zdaleka tak spolehlivý, především pak jeho společenská efektivnost, jako poskytování služby čistě tržní formou na liberalizovaném trhu. V projektech PPP se naskýtá prostor k prosazování preferencí veřejných orgánů, protože mají v kompetenci zadávání projektů – mohou k tomu využít své politické moci i veřejných finančních zdrojů. Sven-Olof Collin, švédský ekonom zLund University, hodnotí projekty PPP jako „zónu smíšených signálů“ – zdůvodu rozdílnosti zájmů veřejného a soukromého sektoru může být jednání managementu projektu nepředvídatelné pro investory. Někdy vystupuje, jako by byl projekt PPP vsoukromé sféře, jindy se chová jako veřejný podnik (Collin, 1998).
Model partnerství veřejného a soukromého sektoru je používán také v oblasti sportovních a kulturních center. Pro zhodnocení vhodnosti uplatňování PPP vprojektech sportovní infrastruktury vČeské republice je třeba analyzovat současný stav sportovních center a potřeby investic do sportovních projektů. Má ekonomické opodstatnění, aby stát podporoval sport zveřejných zdrojů? Již existující zahraniční projekty PPP ve sportovní infrastruktuře umožňují analyzovat jejich úspěšnost či neúspěšnost, a formulovat požadavky pro budoucí projekty vČeské republice. Využití partnerství veřejného asoukromého sektoru je zamýšleno také v případě diskutovaných olympijských her v Praze.
2.1 Ekonomické aspekty sportu
Pozastavíme se nad teoretickou otázkou, zda je zajišťování sportovní infrastruktury úkolem státu a zda má tedy vůbec opodstatnění její veřejné financování. Porovnáme situaci českých sportovišť s jinými zeměmi a posoudíme, zda jejich kapacita vČeské republice odpovídá počtu obyvatel a také ekonomické vyspělosti naší země. Tyto znalosti nám budou přínosem při pozdějším rozboru jednotlivých projektů.
2.1.1 Podpora sportu zveřejných zdrojů
Srůstem ekonomické vyspělosti společnosti se mění způsob, jakým lidé organizují svůj čas. Současně se zvyšováním produktivity práce roste také poptávka po možnostech využití volného času. Zatímco vtradiční a průmyslové společnosti se tato potřeba vyskytovala jen v omezené míře, v moderní společnosti jsou volnočasové aktivity neodmyslitelnou součástí života. Obecně pak platí, že obyvatelé ekonomicky vyspělých zemí tráví větší část svého času provozováním sportu a rekreačních aktivit. Těží z větší nabídky možností, než jak je tomu v chudých zemích. Totéž je typické i pro oblast sportovních a kulturních center – sbohatstvím země roste také počet a kapacita sportovních areálů.
Měl by se stát podílet na výdajích na sportovní infrastrukturu? Čistě ekonomicky byneměl zasahovat vůbec, protože se jedná o spotřebu statků, které může zajistit soukromý sektor tržním způsobem v závislostina poptávce. Přesto ale ve všech vyspělých zemích světa stát nějakým způsobem na sport přispívá, a to i v USA – například na univerzitní sportovní kluby i jejich členy. Jedná se o pouhý důsledek rozmachu sociálního státu a nátlakových skupin nebo je možné tyto dotace ekonomicky opodstatnit?
Existují argumenty, proč by měl stát do sportu investovat. Sport plní v moderní společnosti více funkcí, než je jenom čistá spotřeba volného času. Pro děti a mládež znamená provozování sportu podobnou investici do lidského kapitálu, jakou nabízí vzdělávání. Navíc oproti našemu systému vzdělávání nabízí sport lepší možnosti individualizace a také podbízí ke snaze prosadit se mezi ostatními jedinci, což je pro tržní ekonomiku nezbytné. Zároveň slouží jako prevence sociální patologie. Dalším argumentem pro veřejné příspěvky do sportu je vrcholový sport a jeho národní reprezentace na mezinárodních akcích. V zemích se systémem veřejné zdravotní péče je sport také nástrojem prevence proti vzniku různých civilizačních chorob typu obezita, jejichž léčba ex-post pak zatěžuje veřejné výdaje. Zdá se tedy, že dotace na sport jsou odůvodnitelné dalšími přínosy pro společnost a sportovní centra opravdu nesou do určité míry charakter veřejné služby.
Veřejné dotace pokrývají část celkových nákladů sportovních center, jelikož jsou provozována i zařízení sama o sobě ekonomicky neefektivní. Dotace mají původ
vpřesvědčení státních orgánů, že je potřeba stimulovat spotřebu volného času sportováním z výše jmenovaných důvodů. Je ovšem paradoxní, že stát vynakládá největší investice dosportovních zařízení svelkou diváckou kapacitou, která jsou určena především kprezentování sportovních výkonů, ale běžným občanům mnoho možností sportovního vyžití nepřinášejí. Největší veřejný přínos mají sportoviště, která přednostně využívají děti a mládež anebo vrcholoví sportovci. V praxi ale neexistuje mnoho striktně specializovaných sportovišť pro konkrétní cílovou skupinu uživatelů a využití sportovních zařízení se kombinuje.
Uplatnění metody PPP v naší zemi je zamýšleno hlavně pro velká sportovní centra.
Důvodem je snížení investiční sumy, kterou by jinak hradil sám veřejný sektor. Dalším přínosem PPP by mohlo být zvýšení kvality služby díky zapojení soukromého dodavatele.
Kvalita je ale obtížně měřitelná v poskytovaných službách, jako jsou rekreace nebo sportovní vyžití. Zadavatel z veřejného sektoru je také postaven před problém, jak má požadovanou službu vlastně definovat, což přináší další zkomplikování smluvního vztahu a zvýšení transakčních nákladů. Sportoviště s velkou diváckou kapacitou by měla být budována pouze tehdy, pokud je co prezentovat (tj. máme-li sportovce, kteří mají copředvést) a pokud vdané oblasti existuje dostatečný divácký zájem přijít sport sledovat, aby vstupné pokrylo většinu nákladů na provoz.
2.1.2Sportoviště v ČR
V této části zhodnotíme dostupné kapacity českých sportovišť a pozici, kterouČeská republika v tomto ohledu zaujímá mezi dalšími zeměmi. Jako kritérium provýběr zemí jsem zvolil velikost zemí co do počtu obyvatel tak, aby tyto země byly srovnatelné s Českou republikou. Jsou to tedy menší a středně velké země EU aŠvýcarsko.
Země obdobné velikosti mají vzhledem ke stejnému počtu daňových poplatníků a podobnému objemu veřejných rozpočtů také srovnatelné finanční možnosti k zajištění sportovní infrastruktury.
Hodnoty v následující tabulce vycházejí z databáze sportovních stadionů World Stadiums, která monitoruje všechny stadiony na světě s diváckou kapacitou nad 5000 míst.
Ve sloupci „celková kapacita“ je součet disponibilních míst ve všech stadionech s kapacitou nad 5000 míst v jednotlivých zemích. Sloupec „počet osob najedno místo“
jepoměrem celkového počtu obyvatel k celkové kapacitě míst v dané zemi. Ukazuje, kolik obyvatel dotyčné země by v průměru muselo sedět na jedné sedačce, pokud by se rozhodli navštívit všichni zároveň všechna sportoviště s diváckou kapacitou nad 5000 ve své zemi.
Jednotlivé země jsou seřazeny sestupně podle výše HDP naosobu v roce 2005 v USD.
Tabulka č.1: Kapacita sportovišť ve vybraných zemích
Země Počet obyvatel
(2005) HDP na osobu
(USD/2005) Celková
kapacita Počet osob na jedno místo
Irsko 4 130 700 38 850 1 023 884 4,03
Švýcarsko 7 438 000 35 650 650 877 11,43
Rakousko 8 233 000 34 393 515 161 15,98
Dánsko 5 416 000 34 137 453 898 11,93
Belgie 10 438 000 32 998 833 910 12,52
Švédsko 9 030 000 32 111 926 492 9,75
Finsko 5 246 000 30 959 383 132 13,69
Řecko 11 099 000 29 578 736 718 15,07
Česká republika 10 220 580 20 606 604 028 16,92
Portugalsko 10 563 100 19 889 1 417 728 7,45
Maďarsko 10 087 000 17 483 651 573 15,48
Slovensko 5 387 285 15 983 248 780 21,65
Zdroj: Vlastní výpočty zdat World Stadiums, OECD
Příloha: Kapacita sportovních stadionů vybraných zemí
Tabulka č.1 ukazuje určité trendy v tom, jak se odvíjí celková kapacita sportovních stadionů v závislosti na velikosti země a na výši HDP na osobu. Průběh těchto trendů samozřejmě není zcela lineární, protože výstavba sportovních stadionů závisí také nadalších aspektech, zejména pak na oblibě obyvatel ve sportovních akcích. Příkladem anomálie je Portugalsko, charakteristické vysokou koncentrací velkých, nejčastěji fotbalových stadionů, protože se zde tento sport těší vysoké oblibě. Navíc Portugalsko nedávno hostilo mistrovství Evropy ve fotbale, pro které bylo nutno vybudovat nové stadiony s velkou kapacitou. Další výjimkou je i Rakousko, kde je zase jedním z divácky nejoblíbenějších sportů alpské lyžování, což databáze stadionů nezahrnuje, a proto má Rakousko kapacitu menší, než bychom mohli očekávat. Ve statistice českých stadionů zase není zahrnut dvousettisícový trouchnivějící Strahov, největší stadion na světě,
0 200000 400000 600000 800000 1000000 1200000 1400000 1600000
0 2000000 4000000 6000000 8000000 10000000 12000000 počet obyvatel
kapacita
aninapříklad Masarykův okruh v Brně, který sice hlásí statisícové návštěvnosti, ovšem nabízí jen omezenou kapacitu míst na tribuně a diváci posedávají na přilehlých svazích.
Následující graf ukazuje, jak se vyvíjí celková kapacita v závislosti na počtu obyvatel:
Graf č. 1: Kapacita sportovišť v závislosti na počtu obyvatel
Portugalsko
Irsko
Řecko ČR
Zdroj: Vlastní výpočty zdat World Stadiums, OECD
Graf č.1 dokazuje trend zvyšování kapacity s rostoucím počtem obyvatel země.
Ukazuje, že je Česká republika celkově podprůměrná, co se týče disponibilních míst sohledem na počet obyvatel. Dalšími zeměmi, které jsou oproti ostatním podprůměrné, jsou Řecko, Belgie, Maďarsko a Rakousko. Výrazně nad průměrem se nachází Irsko a již zmiňované Portugalsko. Z hlediska celkového počtu míst je ale důležité zohlednit také bohatství jednotlivých zemí.
Graf č.2 sleduje, jak se projevuje výše HDP na osobu vevztahu s poměrem kapacity apočtu obyvatel:
0 5 10 15 20 25
0 5000 10000 15000 20000 25000 30000 35000 40000 45000 HDP na osobu
počet osob na jedno místo
Graf č. 2: Kapacita sportovišť v závislosti na výši HDP na osobu
Slovensko
ČR
Rakousko
Portugalsko
Irsko
Zdroj: Vlastní výpočty zdat World Stadiums, OECD
Graf č.2 potvrzuje hypotézu, že se disponibilní kapacita stadionů odvíjí odbohatství země. Zatímco na Slovensku, nejchudší zemi v tomto výběru, připadá vprůměru na jednu sedačku téměř 22 lidí, v nejbohatším Irsku v přepočtu na obyvatele připadají jen 4 osoby vprůměru na jednu sedačku (pro stadiony s kapacitou nad 5000 diváckých míst). Odtohoto trendu se výrazněji odlišují Portugalsko a Rakousko. Česká republika se v tomto případě nijak od průměru neliší. Toto zjištění lze okomentovat „máme stadionů tolik, na kolik máme“ – jinými slovy, kapacita sportovišť odpovídá našim možnostem tato sportoviště financovat.
Tyto statistiky však přehlížejí další důležité znaky sledovaných sportovišť, mezi nimi hlavně jejich kvalitu a stáří. Z dostupných informací o stáří sportovišť z naší databáze, jsou česká sportoviště mezi ostatními sledovanými v průměru třetí nejstarší, sprůměrným rokem výstavby 1966. Toto datum je ale pouze ilustrativní, protože databáze neuvádí datum výstavby u všech sportovišť. Svědčí však o tom, že mnohá česká sportoviště již mají svá nejlepší léta za sebou a lze také usuzovat, že jsou i méně kvalitní, než ta západoevropská.
2.2 Zahraniční projekty
Vtéto části budeme analyzovat fungující projekty sportovišť v zahraničí, realizované formou partnerství veřejného a soukromého sektoru. Prvním případem naší analýzy bude Amsterdam ArenA, víceúčelové zařízení postavené v roce 1996. Druhým cílem analýzy bude Home Depot Center v Carson city v Kalifornii z roku 2003. V obou případech se jedná o velké a úspěšné projekty.
2.2.1 Amsterdam ArenA
Amsterodamská aréna je jedním znejmodernějších fotbalových stadionů a zároveň multifunkčních center vEvropě. Pyšní se tím, že je prvním stadionem na světě spodzemním průjezdem a parkovištěm pro osobní i veřejnou dopravu a prvním stadionem v Evropě se stahovací střechou. Divácká kapacita pro fotbalová utkání je 52 tisíce míst, smožností rozšířit kapacitu až na 70 tisíc při pořádání koncertů nebo jiných velkých akcí.
Amsterdam ArenA je úspěšným a oblíbeným centrem. Díky otevřenosti a kvalitě poskytovaných služeb se stala vyhledávaným místem pro pořádání akcí mezinárodního významu i komornějších soukromých akcí. Pozitivně ovlivnila celou přiléhající oblast Amsterodamského jižního předměstí Bijlmer, která se tak stala atraktivní pro investory i pro místní obyvatele. Hlavním zdrojem informací je studie provedená pro italskou Università degli Studi di Milano – Bicocca (Markerink, Santini, 2004).
Počátky sportovní arény jsou datovány od roku 1987, kdy se amsterodamská sportovní nadace (Stichting Amsterdam Sportstad) rozhodla pro výstavbu nového sportovního centra poneúspěšné kandidatuře města na letní olympijské hry v roce 1992, kdy Amsterodam podlehl Barceloně. Místo původně zamýšleného olympijského stadionu se tedy v prosinci 1990 začal plánovat na jiném místě stadion supraveným designem, který přinesl snížení nákladů a poskytl možnost všestranného užití arény. Záměrem byla výstavbazařízení, které bude svým klientům sloužit po mnoho let, ne pouze jako stadion tzv. „na jedno použití“, vybudovaný k jednorázové akci jako jsou olympijské hry.
Zdůvodu požadavku fotbalového klubu AFC Ajax na nové zázemí a s přispěním zájmu dalších investorů, byla jako forma realizace projektu zvolena metoda partnerství veřejného a soukromého sektoru.
Na financování projektu se podílelo více účastníků.Náklady na výstavbu činily 127 milionů Euro a tato částka byla hrazena částečně z veřejných rozpočtů, ze soukromých zdrojů a půjčkou. Následující tabulka ukazuje proporce mezi zdroji financování arény.
Tabulka č. 2: Zdroje financování arény
Zdroj Částka
(mil.Euro)
Částka v
%
Město Amsterodam 33 26%
AFC Ajax 9 7%
Státní dotace 5 4%
Vkladní stvrzenky 27 21%
Soukromé společnosti 20 16%
Půjčka 33 26%
Zdroj: Università degli Studi di Milano
Soukromé zdroje tvoří 44% (respektive s půjčkou 70%) nákladů na výstavbu. Mezi soukromé společnosti, které se podílely na financování, patří osm velkých holandských inadnárodních firem, které takto získaly na období deseti let určitá práva kamsterodamské aréně. Těmito právy jsou například možnost užívání desetimístného salonku s nejlepšímvýhledem na hřiště, výhradní reklamní práva nebo podpora výrobků a služeb firmy ze strany arény. Další zdroj příjmů arény, vkladní stvrzenky, nabízí možnost zakoupení práv na další exkluzivní divácká místa varéněa nadstandardní služby. Existuje pět typů těchto stvrzenek, od nominální hodnoty 113.500 Euro za tzv. skyboxy, až po stvrzenky vhodnotě 1.130 Euro zaběžná divácká místa. Tyto stvrzenky jsou platné po neomezenou dobu a některé také zahrnují parkovací místa pod arénou. Při nezájmu předplatitele o všechny akce konané varéně si management vyhrazuje právo obsadit jeho místo - ktěmto předplaceným místům je také třeba si zakoupit běžnou vstupenku. Celkově se vkladní stvrzenky, původně nouzové řešení vysokého zadlužení, staly úspěšným nástrojem kzískání finančních prostředků.
Veřejný sektor kromě dotace v celkové výši 38 milionů Euro (tedy 30% z celkové sumy), přispěl kulehčení úředních záležitostí okolo pozemkových vlastnických práv a zajistil potřebnou infrastrukturu. Město odkoupilo parcelu bývalého stadionu fotbalového klubu AFC Ajax, pozemek pro novou arénu prodalo pod tržní hodnotou a dopravní infrastrukturu zajistilo zdarma (silnice, železniční stanice a linky veřejné hromadné dopravy – autobusy a metro). Město Amsterodam celkově touto investicí sledovalo rozvoj
degradované oblasti amsterodamského předměstí Bijlmer. Jeho výstavba započala vroce 1966, jako projekt „funkcionálního města“ architekta Le Corbusiera. Tento typ městské zástavby se však setkal s nepochopením a nezájmem a stal se útočištěm přistěhovalců akriminálních skupin. Na obnově celé městské části se podílela i Evropská unie, s účelem zlepšení pracovních a životních podmínek v Bijlmeru (Urban Bijlmermeer program).
Celá oblast předměstí Bijlmer se tak stala projektem „spolupráce veřejného a soukromého sektoru“, s investiční sumou 65 milionů Euro na obnovu čtvrti a scílem přitáhnout do oblasti další soukromé investice.
Pro řízení a provoz amsterodamské arény byla zvolena specifická struktura.
Vlastníkem zařízení je společnost Stadion Amsterdam N.V. Ta arénu pronajímá společnosti s ručením omezeným, Stadion Amsterdam C.V., která zabezpečuje provoz arény. Společnost Stadion Amsterdam C.V. se dále skládá z partnera pro management zařízení, Stadion Amsterdam B.V. a ze „spících partnerů“, jimiž jsou zmíněné soukromé společnosti. Tato struktura, která rozděluje vlastnictví od exploatace zařízení, má dva důvody: separace rizik a rozlišení mezi řízením a provozem. Pokud by byl provoz arény ztrátový a hrozil by bankrot společnosti Stadion Amsterdam C.V., kontrola nad stadionem by zůstala i nadále v rukou vlastníka, tedy společnosti Stadion Amsterdam N.V.
Tato struktura je výhodná i zdůvodu pružnosti společnosti provozující arénu, protože sezodpovídá vlastníkům zařízení pouze periodicky formou poplatků za nájem a dále jeodpovědná svým akcionářům a vlastníkům certifikátů. Zdroje neuvádějí, že by se na provozu arény (a na rizicích s ním spojených) nějak podílel veřejný sektor, s výjimkou podzemního parkoviště Transferium, které provozuje město Amsterodam.
Hlavními nájemci a uživateli Amsterdam ArenA jsou: AFC Ajax, KNVB (nizozemská fotbalová asociace), Amsterdam Admirals (klub amerického fotbalu), Mojo Concerts a další. Hlavní tok příjmů arény v roce 2002 plynul zpořádaných akcí (61%), dále zpronájmu zařízení (26%) a z prodeje lístků na exkurze a muzeum (13%). Riziko nízké návštěvnosti z pořádaných akcí nesou organizátoři těchto akcí, kteří mají za povinnost uhradit na účet arény pevně stanovený nájem. Management arény velice dbá na kvalitu poskytovaných služeb ze strany arény a potažmo i na kvalitu pořádaných akcí, které dělají aréně dobré jméno a přinášejí tak příslib k dalším kontraktům do budoucna.
Čistý výsledek hospodaření, kterého dosáhla Amsterdam ArenA v období 1996-2004 ukazuje následující graf (v tisících Euro).
-5000 -4000 -3000 -2000 -1000 0 1000 2000 3000
1996/97 1997/98 1998/99 1999/00 2000/01 2001/02 2002/03 2003/04
Graf č. 3: Čistý výsledek hospodaření Amsterdam ArenA
Zdroj: Università degli Studi di Milano, vlastní úprava
Amsterdam ArenA je úspěšným příkladem partnerství veřejného a soukromého sektoru v oblasti sportovních a kulturních center. Amsterdam ArenA je dobře sloužícím zařízením pro potřeby veřejného sektoru, soukromých partnerů i konečných uživatelů.
Zprovozněna byla v roce 1996, scelkovým počtem 500 událostí za období 1996-2006, celkovou výší dalších investic 17 milionů Euro za stejné období a scelkovým počtem návštěvníků 17 milionů na pořádaných akcích a 1 milion na exkurzích za deset let provozu.
Oblast vokolí arény zaznamenala nebývalý nárůst ekonomické aktivity. Ulice ArenA Boulevard se stala druhým centrem Amsterodamu, jako oblast nabízející široké spektrum vyžití – v okolí arény vznikla spousta dalších center pro trávení volného času, kancelářských prostor, vzdělávacích zařízení, bydlení a dalších služeb. Vsoučasné době setaké rekonstruuje železniční stanice Bijlmer v těsné blízkosti arény a bude tak jedním znejdůležitějších dopravních uzlů v amsterodamském regionu.8
Fotodokumentace: Amsterdam ArenA viz. příloha 2.2.2 Home Depot Center
Druhým sportovním centrem které budeme sledovat, je Home Depot Center veměstě Carson na jižním předměstí Los Angeles. Celým jménem se nazývá The Home
8 Amsterdam ArenA
Depot National Training Center a jedná se o sportovní areál o celkové rozloze 125 akrů (50hektarů), kde se nachází fotbalový stadion (s kapacitou 27 tisíc diváckých míst), tenisový stadion (8 tisíc míst), atletický ovál (10 tisíc míst), zastřešený velodrom (2500 míst) a další tréninkové plochy bez diváckých kapacit – 32 tenisových kurtů, 10fotbalových hřišť a2 kurty na plážový volejbal. Sportovní areál je využíván k tréninku amatérů, profesionálů a dále pro univerzitní účely a olympijský tým USA.9
Celý areál leží na pozemku univerzitního kampusu California State University, Dominguez Hills. Představitele univerzity vedla ke spolupráci se soukromým partnerem potřeba obnovy sportovní části kampusu a získání vedlejšího příjmu. Proto se univerzita spojila se soukromým investorem, firmou AEG (Anschutz Entertainment Group – největší společnost na světě ve sportovní a zábavní oblasti), která celý projekt realizovala na své náklady. AEG sepsala mnohamilionový reklamní kontrakt s firmou Home Depot (významný obchodní řetězec vUSA), proto areál nese její jméno, a mezi dalšími partnery je deset velkých nadnárodních společností. Kalifornská státní univerzita má práva k užívání areálu svými studenty a inkasuje nájemné od firmy AEG.10
Celkové náklady na výstavbu sportovního areálu byly 150 milionů USD a do provozu byl uveden v roce 2003. Příjmy z nájmu, které plynou na účet univerzity, činí ročně garantovaných 200 tisíc USD (a k tomu dalších 250 tisíc USD ročně po dobu prvních čtyř let provozu) a zároveň univerzita ušetří každoročně 100 tisíc dolarů, které dříve musela vynaložit za pronájem dodatečných zařízení (např. tribun) k pořádání akcí.
Smlouva je uzavřena na dobu 25 let. Univerzita si ponechala ve své kompetenci tělocvičnu a bazén, které používají přednostně její studenti, celý zbytek areálu spravuje společnost AEG. Univerzita má také možnost využívat zařízení Home Depot Center u příležitosti svých významných akcí, jako jsou například promoce.11
Home Depot Center hostí mnoho rozličných akcí. Hlavními uživateli jsou dva domácí fotbalové kluby Los Angeles Galaxy a Club Deportivo Chivas (oba soutěží v americké Major League Soccer), dále je sídlem národního fotbalového týmu mužů a žen, atletický ovál zase užívá klub Los Angeles Riptide, který soutěží vlize Major League
9 LA Sports
10 Home Depot Center
11 California State University, Dominguez Hills
