Hlavní práce5098_xdomk01.pdf, 733.7 kB Stáhnout

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE

Fakulta mezinárodních vztahů

Hlavní specializace: Mezinárodní obchod

Vedlejší specializace: Peněžní ekonomie a bankovnictví Denní studium

SPOLUPRÁCE SOUKROMÉHO A NEZISKOVÉHO SEKTORU VBRAZÍLII A JAK JE OVLIVNĚNA KULTUROU

Jméno diplomanta: Kateřina Domínová

Vedoucí diplomové práce: Doc. Ing. Miroslava Zamykalová, CSc.

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů.

Datum odevzdání: 27. dubna 2007 ……….

podpis diplomanta

Dokumentační záznam Autor

Název práce Fakulta Specializace vedlejší Rok obhajoby Počet stran Počet příloh Vedoucí práce Zadavatel Období

Kateřina Domínová

Spolupráce soukromého a neziskového sektoru v Brazílii a jak je ovlivněna kulturou

Fakulta mezinárodních vztahů Mezinárodní obchod

Peněžní ekonomie a bankovnictví 2007

64 5

Doc. Ing. Miroslava Zamykalová, CSc.

Anotace

Klíčová slova území: Latinská Amerika, Jižní Amerika země: Brazílie

komodita:

značka:

firma:

osoba: Geert Hofstede

tematické skupiny: národní kultura, charitativní činnost, sociálně- ekonomická situace

Místo uložení Signatura Známka

Poděkování

Ráda bych poděkovala především profesorce Doc. Ing. Miroslavě Zamykalové, CSc. za odborné vedení a podnětné připomínky k tématu. Zvláštní poděkování patří mé rodině, kamarádům v Praze a v Belo Horizonte a Rodrigovi.

Obsah

ÚVOD ... 5

1 KULTURA ... 7

1.1 DEFINICE KULTURY... 7

1.2 VZTAHY MEZI JEDNOTLIVÝMI KULTURAMI... 9

1.3 NÁRODNÍ KULTURA / NÁRODNÍ CHARAKTER... 10

2 BRAZILSKÁ KULTURA... 12

2.1 HISTORICKÉ ASPEKTY VZNIKU BRAZILSKÉ KULTURY... 12

2.2 CHARAKTERISTIKA ZAKLÁDAJÍCÍCH ETNIK... 14

2.3 KULTURNÍ DIMENZE G. HOFSTEDEHO... 18

2.3.1 Dimenze brazilské kultury... 21

2.4 DIFERENCIACE BRAZILSKÉ KULTURY... 23

2.5 BRAZILSKÁ ORGANIZAČNÍ KULTURA... 28

2.6 CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY BRAZILSKÉHO NÁRODA... 33

2.6.1 Náboženská víra ... 33

2.6.2 „O jeitinho brasileiro“ – Brazilská cestička... 34

2.6.3 Charakterové vlastnosti brazilského národa... 36

3 SOCIÁLNÍ A EKONOMICKÁ SITUACE V BRAZÍLII ... 41

3.1 BRAZILSKÁ SOCIÁLNĚ-EKONOMICKÁ SITUACE... 41

3.2 SOCIÁLNÍ PROBLÉMY SOUČASNÉ B^RAZÍLIE... 43

3.2.1 Nerovná distribuce příjmů a chudoba ... 43

3.2.2 Násilí ... 47

3.2.3 Vzdělání ... 48

3.2.4 Zdravotní péče... 49

3.2.5 Urbanizace... 49

3.2.6 Bydlení... 49

3.2.7 Postavení žen ve společnosti ... 50

4 SPOLUPRÁCE SOUKROMÉHO A NEZISKOVÉHO SEKTORU... 51

4.1 BRAZILSKÉ NEZISKOVÉ SPOLEČNOSTI A OBLAST JEJICH PŮSOBENÍ... 51

4.2 NEJVÝZNAMNĚJŠÍ BRAZILSKÉ FIRMY A JEJICH CHARITATIVNÍ AKTIVITY... 52

ZÁVĚR... 55

SEZNAM OBRÁZKŮ A GRAFŮ... 63

SEZNAM PŘÍLOH ... 64

SEZNAM PŘÍLOH ... 64

Úvod

Brazílie je země obrovských paradoxů. Disponuje neuvěřitelným množstvím úrodné půdy, zásobami životadárné vody, příznivým klima, je prostá ničivých přírodních katastrof, a přesto zde žijí milióny lidí bez domova. Netrpí žádnými vážnými náboženskými, rasovými či etnickými rozbroji, přesto násilí je nejčastější příčinou smrti mladých Brazilců. Je jedním z největších světových producentů potravin, přesto milióny jejích obyvatel trpí hladem. Je jednou z deseti největších světových ekonomik, ale nejrůznější ukazatele sociální úrovně ji řadí mezi nejchudší země světa.

Brazílie je zemí s nejhorší alokací vytvořeného produktu. Mezera mezi bohatými a chudými je obrovská – 1% nejbohatších obyvatel vlastní více zdrojů než nejchudších 60%.

Právě ona existence paradoxů a nerovnosti v distribuci bohatství vytváří obrovský prostor pro spolupráci soukromého a neziskového sektoru. Přesto je tato spolupráce ve srovnání s tím, jaká by mohla, či spíše měla být, mizivá. Zjistit do jaké míry je tento fakt determinován kulturně, co je třeba k tomu, aby ti, kteří disponují potřebnými zdroji, převzali zodpovědnost za sociální vývoj ve své zemi a s jakou pravděpodobností dojde v nejbližší době ke změně k lepšímu, ke změně, která vysvobodí Brazílii z pasti chudoby, je hlavním cílem této práce.

Teoretická část diplomové práce si klade následující specifické cíle:

1. vymezit pojem kultura a pojmy jemu blízké

2. představit brazilskou kulturu z různých úhlů pohledu (antropologický přístup, kulturní dimenze G. Hofstedeho, organizační kultura)

3. definovat současnou sociální a ekonomickou situaci v Brazílii 4. popsat stav spolupráce neziskového a soukromého sektoru v Brazílii

Aplikační část má za stěžejní cíl dát do vzájemné souvislosti informace o brazilské kultuře a o sociálně-ekonomické situaci v Brazílii.

Svou diplomovou práci jsem zpracovala metodou bibliografického výzkumu, přičemž hlavními se staly následující zdroje:

• při vymezení kultury a představení kultury brazilské

o Ribeiro, Darcy: Os Brasileiros: 1. Teoria do Brasil o Azevedo, Fernando de: A Cultura Brasileira o Leite, Dante Moreira: O caráter nacional brasileiro o Hofstede, Geert.: Culture’s Consequences

o Diégues Júnior, Manuel.: Etnias e Culturas no Brasil o Schneider, José Odelso.: A realidade brasileira o Skidmore, Thomas E.: Uma História do Brasil

o Caldas, Miguel P.: Cultura organizacional e cultura brasileira o Marketing Industrial

o Instituto Brasileiro de Geografia e Estatística - http://www.ibge.gov.br

• při definování brazilské sociálně-ekonomické situace

o Gremaud, Amaury Patrick: Economia brasileira contemporânea o Pereira, José Matias.: Economia Brasileira

o Skidmore, Thomas E.: Uma História do Brasil

o Instituto Brasileiro de Geografia e Estatística - http://www.ibge.gov.br

• při popisu stavu spolupráce neziskového a soukromého sektoru v Brazílii

o Instituto Brasileiro de Geografia e Estatística - http://www.ibge.gov.br

o www.forbes.com

Velké množství informací jsem získala při svém půlročním pracovně-studijním pobytu v Brazílii.

Přílohy, podrobný seznam použitých pramenů (včetně internetových adres), stejně jako seznam obrázků, uvádím v závěru své diplomové práce.

1 Kultura

1.1 Definice kultury

Kultura je pojem, a jak se zmínil sám Geert Hofstede ve své knize „Culture’s Consequences – Comparing Values, Behaviors, Institutions and Organizations Across Nations“, definujeme-li pojmy, jejich definice je nutně subjektivní a vždy odráží přístup a účel toho, kdo je vytváří. Tento rys je vlastní všem společenským vědám, protože na rozdíl od věd přírodních sami vědci tvoří součást systému, který je předmětem jejich zkoumání a tedy i oni sami jej vlastním chováním ovlivňují.

Hofstede tento problém, kterému musí čelit společenské vědy, ilustruje názorným příkladem, využívajíce přitom indické pověsti vypovídající o čtyřech slepcích, jejichž úkolem je definovat slona na základě jednoho dotyku. Jeden slepec se dotkne boku slona a řekne: „Slon je jako zeď.“ Druhý se dotkne jeho chobotu a prohlásí, že slon je jako had.

Třetí slepec se dotkne jeho nohy a tvrdí: „Slon je jako sloup.“ Poslední se dotkne jeho ocasu a je přesvědčen, ze slon je jako koště. Každý věří, že jeho názor je ten správný.

Každý pochopil pouze tu část, které se dotkl. Žádný z nich však nepochopil celek.

Je třeba si uvědomit, tvrdí Hofstede, že nikdy nebudeme více než jenom slepec dotýkající se slona. Nicméně, spojíme-li síly s ostatními slepci postavenými před stejný úkol, můžeme o realitě zjistit více, než bychom se kdy mohli dozvědět pouze z vlastního zkoumání. Protože slon je to všechno – dohromady – co o něm každý slepec řekl.¹

Hofstede označuje kulturu jako mentální program a definuje ji jako kolektivní programování mysli, jenž odlišuje příslušníky jedné skupiny či kategorie lidí od příslušníků jiné skupiny či kategorie lidí a manifestuje se nejen v hodnotách, které uznává, nýbrž také v symbolech, rituálech a hrdinech.

Dle G. Hofstedeho, sociální systém může existovat pouze proto, že lidské chování a jednání není náhodné, nýbrž do určité míry předvídatelné. Předpokládáme, že každý člověk disponuje určitou úrovní mentálního programování, které je v čase stabilní a jehož důsledkem je fakt, že daný jedinec se za podobných situací chová víceméně stejně.

Dokážeme-li tedy s určitou přesností popsat mentální programování daného člověka,

1 Hofstede, G.: Culture’s Consequences, str. 2

dokážeme odhadnout jeho chování za určitých situací. A naopak, pozorujeme-li chování určitého jedince, můžeme z něj odvodit „software“ jeho mysli.

Hofstede ve své teorii mentálního programování uvádí, že je u každého člověka zčásti jedinečné, zčásti sdílené s ostatními. Je možné rozlišit tři úrovně mentálních programů. Tou nejzákladnější je „univerzální úroveň mentálního programování“, která je sdílena všemi nebo téměř všemi lidskými bytostmi. Hofstede ji nazývá „biologickým operačním systémem lidského těla“, nebo také lidskou přirozeností. Patří sem projevy základních lidských emocí, jako např. smích či pláč.

Nad univerzální úrovní se nachází „kolektivní úroveň mentálního programování“, kterou také sdílíme s ostatními jedinci, ale pouze s těmi, kteří patří do naší společenské skupiny či kategorie. Do této skupiny patří např. jazyk, kterým členové dané skupiny či kategorie komunikují, úcta, kterou projevují starším, váženějším, nadřízeným osobám, fyzická vzdálenost, kterou mezi sebou udržují při běžném denním kontaktu, či rituály doprovázející základní lidské aktivity jako např. stravování, milování, či vyprazdňování se. Mentální program v této úrovni je zcela, nebo z velké části, naučen – na rozdíl od programů v ostatních úrovních, které jsou zcela, nebo z velké části, zděděny. Přesně v této rovině mentálního programování se nachází to, co Hofstede nazývá kulturou.

Poslední úrovní je „individuální úroveň mentálního programování“ neboli také osobnost, jež je zcela jedinečná a unikátní každému jedinci. Neexistují na světě dva lidé se stejným mentálním programem na individuální úrovni a právě díky tomu lidé patřící do stejné kultury vykazují v určitých situacích naprosto rozdílné chování a reakce.

Brazilský antropolog Darcy Ribeiro definuje ve své knize „Os Brasileiros: 1.

Teoria do Brasil“ kulturu jako „společenské dědictv퓲 (dědictví, jež společnost odkázala sama sobě) reprezentované společností jako celkem. Kultura v jeho pojetí se projevuje zároveň několika kanály – způsobem, jakým se společnost přizpůsobuje přírodnímu prostředí, čímž si zajišťuje svoji existenci; systémem norem a společenských instituci;

souhrnem znalostí, hodnot; náboženskou vírou... Je to právě kultura, která odráží minulost a zkušenosti jednotlivých společenských skupin a zároveň je motivuje k činům budoucím.

Kultura v tomto pojetí je v podstatě odrazem reality - její kopií vtělenou však do pojmů, koncepcí. Tento odraz reality se prostřednictvím symbolů přenáší z generace na

22 Přeloženo z portugalského originálu: „herança social“ – Ribeiro, D.: Os Brasileiros: 1. Teoria do Brasil, str. 13

generaci ve formě tradice, která v sobě zahrnuje způsob života dané lidské společnosti, výrazové prostředky, které tato užívá při komunikaci, či formy organizace jednotlivých jejích členů.

1.2 Vztahy mezi jednotlivými kulturami

Dle brazilského profesora sociální psychologie, Dante Moreira Leite, lze vypozorovat dvě základní tendence v reakci společnosti na neznámou skupinu, neboli v reakci jedné kultury na kulturu jinou: obdiv a přijímání na jedné straně, či pohrdání a odmítání na straně druhé. Vyplývá to z jednoduchého předpokladu, že příslušnost k vlastnímu národu v nás vyvolává pocity jistoty a spokojenosti, jelikož automaticky předpokládáme, že ti, kteří mluví naším jazykem a kteří s námi sdílí společnou minulost (čímž se rozumí minulost národa), jsou schopni porozumět našim pohnutkám a našemu chování a zároveň my víme, co od nich můžeme očekávat. Prostředí, ve kterém jsme se narodili a ve kterém jsme vyrostli, prostředí, které je nám známé, toto všechno pravděpodobně vytváří náš vlastní vesmír, ve kterém se cítíme jistí, šťastní a v bezpečí.

Cizinec v nás často vyvolává nedůvěru, občas dokonce i strach. Někdy nerozumíme ani jeho gestům a téměř jistě neovládáme jeho jazyk, neobléká se stejně jako my, dokonce i jeho fyziognomie může být odlišná, zdá se, že ani nevěří ve stejného Boha.

V dávných dobách existence primitivních kmenů, nově příchozí cizinec musel podstoupit komplexní rituál, jehož smyslem bylo očistit ho od všeho zla, zbavit ho všech démonů, které si zcela jistě s sebou přinesl. Dokonce i členové vlastní společnosti, vrátili- li se z cest, museli zůstat nějakou dobu v izolaci, dokud se nezbavili veškerého zla, které možná posbírali během svých cest.

Na druhou stranu, také pravý opak může být pravdou. Lidé často sní o vzdálených krajích, o zemi zaslíbené, kde mohou realizovat veškeré své sny a přání. Nové a neznámé může být často, byť jen krátkodobě, vzrušující a toužebně očekávané, prostě více žádoucí než to, co je staré a notoricky známé.

Tendence upřednostňovat cizí kulturu na úkor své vlastní se nazývá xenofilie.

Opakem xenofilie je xenofobie, která se vyznačuje všeobecným odmítáním odlišných kultur se všemi jejich aspekty. Aplikováno na Brazílii, ta je zcela jednoznačným případem xenofilie. Fascinace cizincem je jedním ze základních brazilských

charakteristických rysů. Vše, co pochází z ciziny – lidé, myšlenky, ideje, technologie, zvyky, móda, vše bez rozdílu je přijímáno s nadšením a velkou snahou přijmout to za své.

1.3 Národní kultura / národní charakter

Vzato z historického hlediska, vznik koncepce národního charakteru, v jeho dnešním významu, je neodlučitelně spjat s německým preromantismem, konkrétně s kulturním hnutím nazvaným „Sturm und Drang“ (Bouře a vzdor), které vzniklo kolem roku 1770 jako reakce na éru racionalismu a osvícenství.³ Na rozdíl od tehdejších trendů, které vyzdvihovaly rozum, přišlo Sturm und Drang s návratem k emocím a s požadavkem na originalitu.

Velmi významnou a vlivnou postavou tohoto hnutí byl básník a filozof Johann Gottfried Herder, který se velmi intenzivně zabýval právě problematikou národa a národního charakteru. Abychom získali lepší představu o tom, jakým inovativním způsobem k ní Herder přistupoval, musíme jeho názory a myšlenky porovnat s názory a myšlenkami tehdy převažujícího osvícenství. Pro větší názornost můžeme z řad osvícenství zvolit francouzského filozofa Marquis de Condorceta, jehož dílo v podstatě shrnuje myšlenky celého osvícenského hnutí. Jeho základní tezí je, že hlavním východiskem člověka je rozum, který je společný všem lidem. Z toho byl vyvozován závěr, že všichni lidé a všechny národy jsou ve své podstatě totožné, jelikož existuje pouze jeden rozum, který je determinuje. Lidská historie byla považována jako postupný rozvoj směřovaný k dosažení stále větší úrovně vědění. Tento rozvoj byl chápán jako lineární a přínosy každého národa k tomuto rozvoji byly považovány za homogenní.

Právě toto osvícenské pojetí lidské historie a jednotlivých národů bylo jednou z problematik, se kterými členové hnutí Sturm und Drang hrubě nesouhlasili a pokoušeli se je vyvrátit. Odmítali v první řadě základní význam rozumu, který nahradili city a intuicí.

Sám Herder prohlásil: „Mám příliš málo rozumu a příliš mnoho idiosynkrazie⁴.“⁵ Další velmi významnou myšlenkou, odporující osvícenskému chápání, byla představa organického rozvoje národů. Národ je jako každý jiný živočich a vrcholem jeho organismu je „národní duch“ – jakási duše celého národa.

3 Leite, D. M.: O Caráter Nacional Brasileiro, str. 61

4 idiosynkrazie = jedinečnost, odlišující prvek chování nebo projevu

5 http://en.wikipedia.org/wiki/Johann_Gottfried_Herder

Herder byl jeden z prvních, kteří zdůrazňovali fakt, že jazyk determinuje myšlení.

Duch národa se projevuje, resp. může se projevovat, pouze v rámci určitého jazyka. Podle Herdera, básník je tvůrcem svého národa; je to on, který mu zprostředkovává pohled na svět, který má jeho duši ve svých rukou a vede jej vstříc tomuto světu. Největší význam, sílu a ryzost poezie vidí Herder v období předtím, než se národ stane civilizovaným a svou myšlenku opírá o nepopiratelný význam např. Starého zákona, Eddy⁶ či Homérovy Odysey. Vycházejíce z této premisy, Herder vyzdvihuje originalitu každého národa;

jelikož poezie se liší národ od národa, odrážejíce přitom národní specifika. Národ je jedinečný a zvláštní, charakteristický svým klimatem, vzděláním a výchovou, tradicemi, či kontakty s ostatními národy.

Současný vývoj situace dává za pravdu Herderovi. Definitivní tečku za výše popsanými rozpory udělal G. Hofstede svým výzkumem v 60. a 70. letech. Výsledky tohoto průzkumu byly natolik významné, že daly vzniknout dvěma institucím – IRIC (Institute for Research on Intercultural Cooperation) a ITIM (Institute for Training in Intercultural Management).

V dnešním světě, kdy snahou významných firem je uspět v konkurenci na globálním trhu, je důležité přiznat si existenci rozdílů mezi jednotlivými kulturami, a to rozdílů fundamentálních. Hned poté je nezbytné kulturní specifika rozpoznat a přizpůsobit jim své jednání, a to jak při styku se zákazníky, tak i s obchodními partnery a veřejností. Jedině tak se lze vyhnout tomu, na co upozornil sám Hofstede, a to, že kulturní rozdíly jsou v nejlepším případě na obtíž, často však vedou k neštěstí, k fiasku, k neúspěchu na daném lokálním trhu.

6 Poetická a prozaická Edda jsou dvě sbírky islandských epických písní s námětem staronorské mytologie.

2 Brazilská kultura

2.1 Historické aspekty vzniku brazilské kultury

Brazilské dějiny můžeme rozdělit do dvou základních období. Prvním je období kolonizace začínající rokem 1500, druhým je období nezávislého brazilského státu datujíce se od roku 1822 a trvajícího dodnes. Na rozdíl od mnoha jiných jihoamerických států, proces přeměny Brazílie z kolonie ve svobodný národ byl relativně poklidný a ušetřil zemi krveprolití i ekonomické devastace.

V momentě, kdy portugalská armáda pod velením Pedra Álvares Cabrala v roce 1500 přirazila k brazilským břehům, území bylo obýváno více než stovkou rozličných indiánských kmenů, které se však významně lišily od domorodých skupin, se kterými se konfrontovali Španělé. Aztékové v dnešním Mexiku či Inkové na současném území Peru byli v té době na zcela odlišném stupni kulturního rozvoje, měli dokonce i armádu, což jim umožnilo aktivně se bránit invazi kolonizátorů. Obrana jim však nevydržela dlouho a Indiáni nakonec padli do španělských rukou. To umožnilo kolonizátorům zotročit domorodce a využívat je jako potřebnou pracovní sílu.

Portugalští kolonizátoři se také pokusili o zotročení Indiánů, nicméně jejich situace byla v tomto ohledu o něco složitější. Brazilští domorodci byli lovci a sběrači, systém společenského uspořádání nebyl rozvinut, o disciplíně ani nemluvě. Brazilský antropolog a nejvlivnější interpret brazilské národní kultury Gilberto Freyre naznačuje, že základní překážkou zotročení brazilského indiánského obyvatelstva nebyl ani tak silný pocit a duch nezávislosti domorodých obyvatel, jako spíše stupeň kulturního rozvoje, ve kterém se nacházeli. Přivyklí kočovnému životu se skrovným zemědělstvím, nebyli schopni se adaptovat životu založenému na obhospodařování rozsáhlých plantáží. Jejich reakcí na příjezd kolonizátorů byl zběsilý útěk do vnitrozemí, do bezpečí džungle, kam se Portugalci toho času neodvážili, neboť neměli podmínky k tomu, tam proniknout.

Zpočátku se Portugalci zdržovali výhradně při mořském pobřeží a poblíž řek. Blízkost moře velmi usnadňovala obchod mezi centrem a kolonií. Význam řek byl dvojí – v okolí malých řek se zdárně rozvíjely zemědělské aktivity, velké řeky sloužily k pronikání do nitra země a tvořily tedy jakousi přírodní dopravní infrastrukturu. Hornatý povrch Brazílie totiž znesnadňoval průnik kolonizátorů do nitra země.

Portugalské osidlování začalo velmi pomalu a v nepatrném rozsahu. Během prvních sto let kolonizace počet Portugalců na brazilském území čítal nějakých 30 tisíc.

Je důležité si uvědomit, co bylo hlavním motivem kolonizace. Nebylo to usídlit se na novém území, nýbrž využít toto území ekonomicky – získat tropické plodiny v Evropě neexistující a těžit brazilské dřevo. Výběr exportních produktů velmi silně určoval rozvoj určitých brazilských regionů a současně zaostávání a úpadek regionů ostatních. Brazilské hospodářství tedy nebylo řízeno domácí poptávkou, nýbrž potřebami evropských odběratelů. Toto velmi ovlivnilo podobu brazilské ekonomiky za období kolonizace – obrovské vlastnictví zdrojů v rukou bílých osadníků a monokulturní zemědělská produkce za mohutného využívání otrocké práce.

Počet portugalských imigrantů se rapidně zvýšil v momentě, kdy ve vnitrozemí byla objevena rozsáhlá naleziště zlata. Zlatá horečka se stala silným motivem pro mnoho přistěhovalců a taktéž podnítila posun kolonizátorů geograficky na západ, do nitra země.

Není jisté, kolik domorodých obyvatel žilo na území Brazílie před rokem 1500, nicméně je jisté, že došlo k jejich drastickému úbytku během krátké doby po příjezdu kolonizátorů, přičemž primární příčinou byly nemoci dovezené z Evropy, jež na brazilském území nabyly epidemických rozměrů. Kromě nemocí se na významném snížení počtu Indiánů podepsalo hrubé zacházení ze strany Portugalců. To mělo za následek úbytek pracovní síly na cukrových a kávových plantážích. Aby nedošlo k poklesu příjmů plantážníků, musel být tento úbytek nahrazen novými zdroji. Ale jelikož snížení počtu domorodých obyvatel nebylo pouze lokální, nýbrž všeobecné, postupem času nebylo kde nalézt další Indiány. (V současnosti se podíl Indiánů na celkovém stavu brazilské populace odhaduje na méně než jedno procento.)

Proto se již v roce 1530 kolonizátoři zaměřili na africký kontinent, odkud každoročně, se vzrůstající tendencí, dováželi otroky pro práci na plantážích či ve zlatých dolech. Dovoz Afričanů nabyl velké rychlosti a obrovského rozsahu. Během zhruba dvou století bylo do Brazílie přivezeno na 3 milióny otroků, čímž jejich počet vysoce převyšoval počet bílých kolonizátorů. Kolem roku 1800 čítala brazilská populace na 3,25 miliónu obyvatel, z čehož zhruba milión byli Portugalci, 2 milióny černoši či míšenci a zbylého čtvrt miliónu tvořili domorodí Indiáni.⁷ Brazílie disponovala větším množstvím afrických otroků než kterákoli jiná americká země (včetně Spojených států amerických).

7 Skidmore, T. E.: Uma História do Brasil, str. 11

Afričané, stejně jako předtím Indiáni, se různými formami bouřili proti vůli svých pánů. Objevovaly se různé druhy sabotáží, jako např. úmyslné ničení pracovních pomůcek, časté byly útěky do vnitrozemí, často organizované (quilombos – nejvýznamnější uprchlická skupina byla Palmares). Jelikož postupem času množství černých či ne-bílých obyvatel přesáhlo počet bílých kolonizátorů, ti se velmi obávali organizované vzpoury. Za účelem snížení tohoto nebezpečí, kolonizátoři najímali

„lovce“, aby dopadli jejich uprchlé otroky. Tito lanaři se často vraceli ze svých cest spolu s různými částmi těla svých obětí demonstrujíce varování pro ty, kteří by se v budoucnu chtěli pokusit o něco podobného.

Od roku 1850, kdy bylo zrušeno otroctví, se brazilští vlastníci potýkali s nedostatkem pracovních sil, které by zajistily chod jejich plantáží či ostatního majetku.

Aby zajistila rozvoj své země, brazilská vláda silně podněcovala příchod evropských imigrantů. A nutno říci, že úspěšně. Docházelo k rozsáhlým přistěhovaleckým vlnám zejména z Itálie, Německa a Španělska. V roce 1872, první sčítání lidu zaznamenalo stav populace ve výši téměř 10 miliónů, o 30 let později už to bylo přes 17 miliónů.⁸ V prvních dekádách 20. století dochází k masivnímu přílivu japonských přistěhovalců. Ti představovali poslední významnou imigrační vlnu. Od té doby dochází k velmi rychlému populačnímu růstu, jež ale není důsledkem imigrace, nýbrž jde o růst zcela přirozený projevující se v enormně velké natalitě.

Trendem posledních let je zpomalování populačního růstu, pravděpodobně jako důsledek liberálnějšího přístupu vlád k problematice antikoncepce a rozsáhlé informační kampaně propagující ochranu sexuálního zdraví.

2.2 Charakteristika zakládajících etnik

Živnou půdou pro vznik vlastní svébytné brazilské kultury se staly tři zakládající kultury – evropská, indiánská a africká, které jakmile se dostaly do styku, začaly se vzájemně ovlivňovat a na základě této interakce vznikla nová kultura vyznačující se novými prvky. Můžeme říci, že vznik brazilské kultury představuje synergický efekt.

Nejde jen o prostý součet kultur evropské, indiánské a africké. Je samozřejmě nutné vzít v úvahu prvky, charakteristické rysy každé ze zakládajících kultur, které tvoří základ

8 Skidmore, T. E.: Uma História do Brasil, str. 14

kultury brazilské, nicméně musíme ještě připočíst novou kvalitu, která vznikla jejich spojením.

Každý Brazilec je totiž míšenec. Ne-li krví, pak dozajista myšlením. Protnutí třech kultur se totiž neprojevilo pouze fyzicky, na tělesné stránce, nýbrž také mentálně a emocionálně, tedy na stránce psychické. Portugalští kolonizátoři se museli v době kolonizace adaptovat na naprosto odlišné prostředí, než které znali, což nevyhnutelně vedlo k určitým kulturním změnám, jelikož kultura je zcela jistě determinována vnějšími životními podmínkami. Pro všechny zúčastněné etnické skupiny pak platí, že začlenit se do multikulturní společnosti znamená něčeho vlastního se vzdát a současně něco cizího přijmout. Ať tak či onak, změní-li se okolní prostředí, změní se celá kultura. A přesně to se stalo s kulturami evropskou, indiánskou a africkou v momentě, kdy se setkaly na půdě Brazílie.

Jednou ze základních charakteristických vlastností Portugalců za koloniálního období byla naprostá přirozenost, s jakou se dokázali sžít - zejména sexuálně - s jinými etnickými skupinami. Vzhledem k tomu, že první kolonizátorské výpravy mířící k brazilským břehům sestávaly pouze z mužské populace, nebylo divu, že ve velké míře docházelo ke stykům Portugalců s domorodými indiánskými ženami (z jejichž spojení vznikli mameluci). Z dopisů historika Pero Vaz Caminha, který se účastnil Cabralovy objevitelské expedice, se můžeme dozvědět, že sexualita a erotismus hrály od počátku kolonizace velmi významnou roli. První spisy vytvořené po objevení Brazílie definují domorodé ženy jako „okouzlující, zábavné, nahé a prosté jakéhokoli pocitu studu“⁹. Legendárním se stalo portugalské rčení, že na jih od rovníku neexistuje hřích. Na přelomu 16. a 17. století začalo převažovat míšení Portugalců s Afričany, nezřídka kdy v podobě poměru, často z jedné strany nedobrovolného, mezi otrokyní a pánem. Jejich smíšením vznikli mulati.

Toto bezbřehé míšení trvající dodnes (zdokumentované statistikami založenými na sčítání lidu v roce 1991 vypovídající o etnické struktuře brazilského obyvatelstva, jež se skládá z 52% z bělochů, 42% míšenců, 5% černochů, 0,4% Asiatů a 0,2% Indiánů)¹⁰ vede k diskusi o problematice rasismu. Dnešní Brazílie má pověst země rasově tolerantní, bez větších předsudků, což je do jisté míry pravda. Proč pouze do jisté míry? Brazilská společnost je výrazně stratifikovaná, přičemž základním kritériem je výše příjmů. Existují

9 Přeloženo z portugalského originálu: „As mulheres nativas eram descritas como graciosas, nuas e desprovidas de vergonha…“ – Skidmore, T. E.: Uma História do Brasil, str. 21

10 Skidmore, T. E.: Uma História do Brasil, str. 18

tedy předsudky vůči chudým a nevzdělaným. Historie však vedla k tomu, že ve velké většině případů platí pravidlo – čím tmavší pleť, tím nižší příjem. Z předešlého nutně vyplývá, že rasová diskrimace v Brazílii existuje, byť není primárně založena na rase.

Podíváme-li se však do minulosti, konkrétně do období začátků kolonizace brazilského území, zjistíme, že Portugalci té doby byli daleko od stavu prostého rasových předsudků. Z četných portugalských spisů je patrný jejich odpor vůči Afričanům. Např.

portugalský cestovatel Duarte Pacheco v roce 1505 o černoších pohrdavě napsal, že jsou to „lidožraví divoši s tváří a zuby jako psi“¹¹. Dokonce i veřejné projevy a proslovy v dané době byly plny pojmů jako čistá krev, nakažené rasy apod.

Nicméně, osud svedl tyto dvě rasy dohromady a „odsoudil“ je k dlouhodobému vzájemnému soužití v těsné blízkosti. Brazilské domácnosti byly od počátků rasově smíšené. Dospělí černoši sloužili svým pánům jako pracovní síla (muži na plantážích, ženy v domácnosti), černé děti zase sloužily panským dětem jako kamarádi na hraní.

Nebyly ojedinělé případy, kdy černé chůvy musely opustit svoje vlastní děti a plně se věnovat dětem svých pánů. Přesto vychovávaly své svěřence se vší láskou a péčí, což také významně přispělo k postupnému ochabování původního portugalského rasismu a vzniku brazilské rasové tolerance.

Základní odkaz brazilské národní kultuře zanechali portugalští kolonizátoři, kteří se jako celek dají rozdělit na pět hlavních skupin, ostře rozlišitelných: šlechtici a vojáci, kteří měli preferenční právo na získání půdy a kteří představovali nejvyšší společenskou vrstvu; kněží a jiní církevní hodnostáři, kteří tvořili jakousi duchovní sféru kolonizace, ovlivňujíce významně tamní hodnotový systém a náboženskou víru; vyhnanci odsouzení k životu v exilu za takzvané hříchy té doby; zločinci, prchajíce před spravedlností a konečně obyčejní lidé – zemědělci, farmáři, řemeslníci, umělci, kteří tvořili základ brazilské kolonizace majíce za cíl usadit se a vytvářet dlouhodobé hodnoty. Právě tato skupina kolonizátorů nejlépe reprezentovala portugalský národní charakter a nejvíce ovlivnila budoucí brazilskou kulturu, mísíce se postupem času se zástupci kultur indiánské a africké.

Jmenovitě můžeme uvést následující odkazy portugalských kolonizátorů: jazyk, náboženská víra, administrativní, společenský a rigidní hodnotový systém, umění, charakter rodiny a její role ve společnosti, tradicionalistický duch, folklór, způsob

11 Přeloženo z portugalského originálu: „gente com cara de cão, dentes de cão, sátiros, selvagens e canibais“ – Skidmore, T. E.: Uma História do Brasil, str. 32

výstavby měst a vesnic, oblékání, dopravní prostředky, kulinářské umění, charakter bydlení. Prosadit toto vše se podařilo za mohutné pomoci katolické církve a rozsáhlé misionářské činnosti jezuitů. Od roku 1750 Portugalci zesílili své úsilí o nahrazení původních indiánských jazyků portugalštinou a dlužno říci, že zaznamenali významný úspěch. Nicméně je třeba si také uvědomit, že jak indiánské, tak africké jazyky původní portugalštinu obohatily velkým množstvím pojmů, což je logické, jelikož jazyk se vždy vytváří v rámci daného životního prostředí, kterým je zároveň striktně determinován.

Změní-li se toto prostředí, jazyk se této změně nutně musí přizpůsobit.

Víme již, co brazilské kultuře odkázali Portugalci. Nyní si můžeme položit otázku, jaké je dědictví kultury indiánské. Současná brazilská kultura, dle Sílvia Romera e João Ribeira, vděčí Indiánům za mnohé poznatky a metody v oblasti rybolovu, léčitelství, kulinářského umění, za příspěvky jazyku, folklóru, literatuře, umění, náboženství.

Významný vliv mělo indiánské pojetí rodinných a sexuálních vztahů.

Chceme-li analyzovat dědictví Afričanů brazilské kultuře, musíme striktně rozlišit africkou kulturu na africkém území od africké kultury na brazilském území. Historie Afričanů v Brazílii je především historie otroků, která se podstatně liší od historie svobodných obyvatel afrického kontinentu. Dovezení otroci neměli možnost předat budoucímu brazilskému národu svou kulturu v celém svém rozsahu. Ve svém přirozeném prostředí, svobodní; Afričané mohli plně rozvinout a využít svůj kulturní a psychický potenciál. V Brazílii se situace změnila. Byli dovezeni, aby bezpodmínečně sloužili svým pánům, kterým jejich intelektuální potenciál byl spíše na obtíž. Změna životního prostředí si taktéž vyžádala změny jejich původní kultury. Dalším faktorem přispívajícím mohutně k potlačování rozvoje původních afrických kultur bylo vědomé míšení otroků mířících na jednotlivé statky tak, aby jich co nejméně bylo z jednoho kmene či jedné rodiny. Toto mimo jiné zajišťovalo větší efektivitu otrocké práce, omezovalo riziko vzniku organizovaných skupin odporu či vzpoury a taktéž přispívalo k rychlejšímu ovládnutí portugalštiny, jelikož jazyky jednotlivých afrických kmenů byly natolik odlišné, že jediným prostředkem komunikace se stávala portugalština.

Konkrétní příspěvky Afričanů brazilské kultuře spočívají v ovlivnění národní kuchyně, jazyka, náboženské víry, folklóru, umění, dále zavedení nových pracovních technik v oblasti plantážního zemědělství, těžby, chovu dobytka.

2.3 Kulturní dimenze G. Hofstedeho

G. Hofstede provedl pravděpodobně historicky nejkomplexnější výzkum pracovních hodnot a jak jsou tyto ovlivňovány kulturou, v rámci něhož vyvinul model diferenciace kultur založený na čtyřech kulturních dimenzích – rozpětí moci, vyhýbání se nejistotě, individualismus a maskulinita.

Výzkum byl prováděn v toho času jedné z největších multinacionálních korporací – IBM (International Business Machines) – v letech 1967 až 1973. Průzkum měl celkem dvě kola, během nichž bylo vyplněno více než 116 tisíc dotazníků v celkem 72 zemích, což zajišťuje velkou vypovídací hodnotu zjištěných informací. Původní analýza byla omezena výsledky získanými pouze ze 40 největších zemí (z každé země bylo dotazováno více než 50 respondentů). Později byla přidána data z dalších 10 zemí a tří mnohonárodnostních regionů – arabsky mluvící země, západní Afrika a východní Afrika.¹² V 80. letech provedl Michael Harris Bond, Kanaďan žijící dlouhou dobu na Dálném východě, nový mezinárodní výzkum, aplikovaný ve 23 zemích, na jehož základě objevil pátou kulturní dimenzi, která Hofstedemu unikla a která byla později nazvána dlouhodobou orientací.

Cílem analýzy výsledků bylo zjistit, zda odpovědi účastníků z jedné země vykazují podobnosti za současné existence rozdílů v odpovědích účastníků z různých zemí. Zaměstnanci IBM, kteří byli objektem výzkumu, si byli podobni ve všech ohledech kromě národnosti, takže výraznější vliv ostatních faktorů na výsledky výzkumu byl eliminován. Bázi dotazovaných tvořilo sedm profesí – dvě manažerské a pět nemanažerských. Přestože byl celý výzkum zasazen do pracovního kontextu, nesnižuje to nijak vypovídací schopnost zjištěných výsledků, neboť, dle Hofstedeho, lidé nemají rozdílné mentální programy pro pracovní život a pro život nepracovní. Dominantní pracovní hodnoty mají své kořeny v rodině, či ve škole a zároveň se odrážejí např. v politice, filozofii, literatuře, umění apod.

Rozpětí moci

Základní problém, ke kterému každá kultura přistupuje rozdílně, je existence nerovnosti mezi jednotlivými jedinci ve společnosti. Rozsah, ve kterém méně mocní členové společnosti akceptují a zároveň očekávají nerovnou distribuci moci, se liší kulturu od kultury.

12 Hofstede, G.: Culture´s Consequences, str. 41

Pro získání představy o šíři rozpětí moci v dané kultuře, respondenti byli dotazováni na tři otázky. První otázka nazvaná employees afraid vypovídá o tom, zda, popř. jak moc, mají podřízení strach projevit nesouhlas se svými nadřízenými; druhá – perceived manager – dává obrázek o tom, jak podřízení vnímají manažerské praktiky svých nadřízených a konečně třetí otázka preferred manager získává informaci o tom, jaké manažerské praktiky jsou ze strany podřízených žádoucí.

Na základě analýzy odpovědí byla pro každou zemi definována úroveň Power Distance Indexu (PDI). Čím vyšší hodnota PDI, tím větší je míra shody mezi nadřízenými a podřízenými o aktuálním rozdělení moci. Ve společnosti s malým rozpětím moci se jednotliví její členové aktivněji podílejí na tvorbě a implementaci rozhodnutí, přičemž tento manažerský přístup otevřený skupinovým diskusím je považován za přirozený - vůle nadřízených znát postoj jednotlivých členů týmu není ze strany podřízených vnímána jako snaha o konfrontaci. Naopak, ve společnostech s velkým rozpětím moci existuje jasná a většinou mnohostupňová hierarchie, jež striktně vymezuje kompetence jednotlivých jejích členů. Podřízení zaujímají vůči ve vztahu ke svým nadřízeným pasivní a poslušnou pozici.

Vyhýbání se nejistotě

Nejistota ohledně naší budoucnosti je nevyhnutelnou součástí lidského života.

Nelze ji eliminovat, ale můžeme ji minimalizovat, což všechny kultury také činí (některé ve větší, jiné v menší míře), a to prostřednictvím technologického rozvoje, náboženství, či systému práva a norem. Technologie nám pomáhá chránit se před nejistotami přírodní povahy, právo před nejistotou vyplývající z jednání jiných lidí a konečně náboženství nám pomáhá smířit se s nejistotami, před kterými se nemůžeme nijak jinak chránit.

Způsob, jakým se lidé smířili s existencí nejistoty a jak ji implantovali do svého každodenního života, se v jednotlivých kulturách liší.

Taktéž v této části výzkumu, na základě analýzy odpovědí na tři základní otázky (rule orientation, employment stability, stress) byla pro každou zemi definována úroveň Uncertainty Avoidance Indexu (UAI). Vysoká hodnota UAI znamená, že daná společnost se snaží minimalizovat možnost vzniku jakýchkoli nových, neobvyklých, neočekávaných situací, které jsou unstructured, tzn. bez jakéhokoli řádu, či struktury, a to tím, že vytváří jasná pravidla, opatření a zákony. Takovou společnost můžeme nazvat rigidní. Nízká hodnota indexu charakterizuje společnost tolerantní vůči novým a dosud nevyzkoušeným

situacím, odmítající veškerá nadbytečná pravidla a směrnice. Takovou společnost můžeme označit jako flexibilní.

Individualismus

Třetí kulturní dimenze popisuje vztah mezi jednotlivcem a společností, který v dané kultuře převládá, a který má významné implikace pro vzory chování, či hodnotový systém. Jsou kultury, které individualismus považují za požehnání a zdroj prosperity, nicméně existují také kultury, které s individualismem neodlučitelně spojují odcizení.

Převaha individualismu či kolektivismu je proto tak důležitý prvek při zkoumání národních kultur, protože je silně svázána s hodnotovým systémem dané společnosti, který, zcela logicky, hraje významnou úlohu při formování norem a vzorů chování.

Zcela logicky, i zde analýza odpovědí na 14 otázek vždy uvedených dotazem: „Jak důležité je pro vás …?“ vyústila ve vyčíslení hodnoty Individualism Index (IDV), která demonstruje, jakým způsobem jsou členové kultury začleňováni do jednotlivých společenských skupin. Vysoká hodnota (individualismus) demonstruje významnou uvolněnost vazeb mezi jednotlivými členy společnosti – jednotlivec se stará hlavně o blaho své a svých nejbližších; převažuje rovnostářský přístup mezi jednotlivými členy společnosti – ti jsou tedy považováni za osobnostně si rovné, bez ohledu na to, jaké společenské vrstvě náleží; hodnotí se hlavně výkon, jež je oddělený od svých nositelů.

Nízká hodnota indexu (kolektivismus) naznačuje, že členové společnosti jsou již od narození součástí silných a soudržných tzv. „zájmových skupin“, definovaných velmi široce, a zároveň znamená morální povinnost jednotlivých členů bezpodmínečně podporovat a hájit zájmy každého jiného člena dané skupiny, popř. skupiny jako celku (což jim zároveň na oplátku zaručuje ochranu a podporu ze strany ostatních členů).

Maskulinita

Dle Hofstedeho názoru, dualita mezi mužským a ženským pohlavím je tak zásadní, že je možno ji nazvat přírodním zákonem číslo dvě, hned po dualitě mezi životem a smrtí. Existuje mnoho rozdílů mezi muži a ženami, z nichž pouze jeden je absolutní – muži plodí děti a ženy je rodí. Všechny ostatní biologické rozdíly mezi pohlavími jsou relativní a nahlíženo na ně ze statistického pohledu, platí pouze „v průměru“. A můžeme říci, že „v průměru“ jsou společné všem kulturám bez rozdílu.

Nicméně, biologické rozdílnosti mají určité implikace pro společenské role, které jednotlivá pohlaví v dané společnosti zastávají. A právě tyto implikace se liší v jednotlivých kulturách a determinují je buď jako maskulinní nebo jako femininní.

Výsledkem Hofstedeho výzkumu v této oblasti byla opět konstrukce a vyčíslení Masculinity Indexu (MAS) – znovu s využitím otázek zaměřených na zjištění významu, jaký respondenti přisuzují jednotlivým situacím. Vysoká hodnota indexu znamená maskulinní společnost založenou na uznávání tzv. mužských hodnot (mezi než můžeme zařadit odvahu, rozhodnost, průbojnost, soutěživost, výkonnost, úspěch), nízká hodnota nám naopak naznačuje, že daná společnost je spíše femininní, tedy, že uznává hodnoty typické spíše pro ženské pohlaví (jako např. skromnost, starostlivost, péče, důraz na harmonické interpersonální vztahy). Z toho tedy vyplývá, že ve femininní společnosti muži a ženy uznávají tytéž hodnoty – sociální rodové role se překrývají, zatímco v maskulinní společnosti jsou tyto jasně odlišeny.

Dlouhodobá orientace

Vysoká hodnota indexu LTO (dlouhodobá orientace) vypovídá o uznávání hodnot jako hospodárnost, vytrvalost; nízká hodnota (krátkodobá orientace) naznačuje převahu rysů jako je uznávání tradic, úcta ke společenským povinnostem, politika zachování si tváře.

2.3.1 Dimenze brazilské kultury

G. Hofstede - kulturní dimenze - Brazílie

69 76

38

49

65

0 20 40 60 80

PDI UAI IDV MAS LTO

kulturní dimenze

hodnota indexu

Graf 1: Hofstedeho kulturní dimenze pro Brazílii¹³

Nejextrémnější hodnoty ze všech pěti kulturních dimenzí nabývá Uncertainty Avoidance Index, což z Brazílie dělá velmi rizikově averzní zemi. Podíváme-li se však na

13 Vytvořeno na základě dat uvedených v Marketing Industrial N^o 22, str. 25-29

mezinárodní srovnání (Příloha č. 1), zjistíme, že se zdaleka neumísťuje na předních příčkách. Zaujímá 22. místo z celkových 53 zkoumaných zemí či regionů, což ji staví před konec první poloviny.

Zajímavé je porovnání s Portugalskem, které se umístilo na pozici 2 s hodnotou indexu 104. Zaměříme-li se na druhou etnickou skupinu tvořící základ brazilské populace, můžeme postřehnout možný důvod tohoto velkého rozdílu mezi portugalskou a brazilskou kulturou uvnitř dané dimenze. Západní Afrika nabývá hodnoty UAI 54, Východní Afrika 52 a Jihoafrická republika dokonce 49. To tedy naznačuje, že brazilská kultura, relativně vysoce rizikově averzní, je výsledkem smíšení kultury portugalské, extrémně rizikově averzní s kulturou africkou, o poznání tolerantnější vůči nejistotě a riziku.

Další zajímavostí je porovnání s ostatními zeměmi Jižní a Střední Ameriky.

Brazílie se umístila na předposledním místě mezi všemi zkoumanými zeměmi této oblasti. Guatemala, Uruguay, El Salvador, Peru, Chile, Costa Rica, Panamá, Argentina, Mexiko, Kolumbie, Venezuela - všechny tyto země dosáhly hodnoty UAI vyšší nebo stejné – nejvíce z nich 86, stejně jako samotný bývalý kolonizátor, Španělsko. Pouze Ekvádor vykazuje hodnotu významně nižší – 67.

Další relativně vysokou hodnotu nabývá Power Distance Index a řadí Brazílii mezi první třetinu zemí s nejvyšším rozpětím moci, konkrétně na 14. pozici. Toto umístění přesně odpovídá průměru pro všechny zkoumané latinskoamerické země.

Rozpětí moci se mezi jednotlivými zeměmi této oblasti velmi liší – od velmi vysokého v Guatemale (hodnota PDI 95) až po relativně velmi nízký v Costa Rice (PDI = 35).

Portugalsko nabývá hodnotu 63, což ho řadí relativně blízko kultuře brazilské.

Co se týká dlouhodobé orientace, také tam je hodnota indexu relativně vysoká.

S úrovní LTO 65 se Brazílie řadí na 6. místo z celkového počtu 23 zemí, tzn. na hranici první čtvrtiny všech zkoumaných zemí. Regionální srovnání je v této oblasti obtížné, jelikož Brazílie byla jedinou latinskoamerickou zemí zahrnutou do výzkumu. Pro Portugalsko taktéž nejsou údaje k dispozici.

Téměř v přesné polovině škály se Brazílie umístila v kulturní dimenzi zabývající se maskulinitou společnosti. S hodnotou MAS 49 zaujímá 27 místo ze souboru 53 zemí, což ji staví taktéž do přesného středu statistického souboru. Z regionálního hlediska je i tady analýza obtížnější, protože latinskoamerické země nabývají velmi rozdílných hodnot – od 73 ve Venezuele po 21 v Costa Rice. Průměr zemí Střední a Jižní Ameriky činí 42,

což staví Brazílii do pozice země v daném regionu nadprůměrně maskulinní. Tento výsledek dostaneme i pokud porovnáme Brazílii s Portugalskem, které s hodnotou 31 patří mezi první čtvrtinu nejvíce femininních států.

Zcela v souladu s všeobecným tvrzením, že latinskoamerické kultury jsou kolektivistické, hodnota Individualism Indexu je ze všech kulturních dimenzí nejnižší.

Přistoupíme-li však ke srovnávací analýze, uvidíme, že Brazílie se vymyká zaběhlým standardům. Zajímavé je jak porovnání s Portugalskem, jehož IDV dosahuje hodnoty 27, tak s ostatními latinskoamerickými zeměmi, které v průměru dosahují úrovně IDV 21.

Hned můžeme vidět, že z relativního hlediska je Brazílie zemí vysoce individualistickou, kterou předčí pouze Argentina s hodnotou IDV 46.

G. Hofstede - kulturní dimenze - Latinská Amerika

69,5

85

21

42

0 20 40 60 80 100

PDI UAI IDV MAS LTO

kulturní dimenze

hodnota indexu

Graf 2: Hofstedeho kulturní dimenze – průměr pro Latinskou Ameriku¹⁴

2.4 Diferenciace brazilské kultury

Brazilská federativní republika se skládá z 26 států a jednoho federálního distriktu (hlavní město Brasília), jež se rozkládají na cca 8,5 milionech čtverečních země (o něco málo méně než celá Evropa či Spojené státy). Se svými 146,8 milióny obyvatel (dle výsledků sčítání lidu v roce 1991) je pátou největší zemí světa (po Číně, Indii, USA a Indonésii). Z administrativních důvodů je rozdělena do pěti makro-regionů, které se od sebe navzájem odlišují etnicky, ekonomicky i sociálně – Jih, Jihovýchod, Středozápad, Severovýchod a Sever (Příloha č. 2).

14 Vytvořeno na základě dat uvedených v Marketing Industrial N^o 22, str. 25-29

Region Jih je tvořen státy Paraná, Santa Catarina a Rio Grande do Sul a svou velikostí zabírá 6,76% národního území , na kterém žije zhruba 15% brazilské populace, a to s velkým zastoupením evropských (zejména italských a německých) a japonských přistěhovalců. Jde o oblast velmi ekonomicky výkonnou a úspěšnou, představující turistické, ekonomické a kulturní centrum země. Většina ekonomických aktivit je založena na zemědělství, průmyslový potenciál je spíše skrovný. 81% populace žije ve městech. Region se může pyšnit největší hodnotou „Indexu lidského rozvoje“ a hodnotou HDP na osobu ve výši 12.081 BRL¹⁵. Také úroveň gramotnosti je na špičce ve srovnání s ostatními makro-regiony.¹⁶

Region Jihovýchod je tvořen státy São Paulo, Rio de Janeiro, Espírito Santo a Minas Gerais. Zaujímá 10,86% brazilského území a je domovem pro 42,65% Brazilců.

Jde o oblast nejvíce průmyslově i ekonomicky rozvinutou (zajišťuje více než polovinu celkové brazilské produkce), s velmi vysokou hustotou populace žijící převážně v urbanistických zónách. Z etnického hlediska má základní význam bílá rasa portugalských kolonizátorů, výrazně smíšená jak s černou, tak s indiánskou rasou. Co se týče hospodářské aktivity, ta je velmi diverzifikovaná – významnou roli hraje jak zemědělství, tak průmysl, obojí na velmi vysokém stupni rozvoje, významná je také těžba nerostů a drahých kovů, nekonečné pláže příznivě ovlivňují cestovní ruch. Hodnota vytvořeného HDP na osobu činí 12.540 BRL, což je nejvíce ze všech makro-regionů, index lidského rozvoje je pouze nepatrně nižší než v regionu Jih.

Region Středozápad je tvořen státy Mato Grosso, Mato Grosso do Sul, Goiás a federálním distriktem Brasilií. Rozkládá se na 18,5% Brazílie, kde žije 6,5% obyvatel. Jde o nejrychleji se rozvíjející brazilský region, jehož rozvoj byl nastartován teprve v 60.

letech 20. století, kdy se hlavním městem stala Brasília, která v této funkci vystřídala Rio de Janeiro. Společně s výstavbou nové metropole začala výstavba železničních tratí, jež usnadnily přístup do jinak těžko přístupného regionu a podnítily rozvoj urbanizace, migraci obyvatel z jiných regionů i ekonomický a průmyslový rozvoj. Nicméně jde stále ještě o oblast spíše zemědělskou než průmyslovou, jejíž hospodářství je založeno na chovu hospodářských zvířat, zčásti také na těžbě. V nezastavěných částech regionu je významný podíl domorodé indiánské populace. Vyprodukovaný HDP činí 9.278 BRL na osobu.

15 1 BRL = 0,474834 USD (http://www.x-rates.com/d/BRL/table.html , 14. dubna 2007)

16 Geografická a ekonomická data o všech brazilských makro-regionech pocházejí z internetových stránek brazilského geografického a statistického úřadu http:/www.ibge.gov.br a knihy Schneider, J. O.: A Realidade Brasileira, str. 18-25

Region Severovýchod je tvořen státy Bahia, Sergipe, Alagoas, Pernambuco, Paraíba, Rio Grande do Norte, Ceará, Piauí a Maranhão zaujímajícími celkem 18,3%

území. Region je domovem pro 28% brazilské populace, z převážné části afrického původu. Hospodářství je založeno na zemědělství, hlavně na pěstování cukrové třtiny a kakaa, velký význam má taktéž těžba ropy. Byl centrem usazování kolonistů a ve své době tedy nejvyspělejším a nejbohatším regionem, od 19. století se však potýká s ekonomickou recesí v důsledku ztráty konkurenceschopnosti exportních zemědělských produktů na mezinárodních trzích. Přesto, že Severovýchod prokázal v posledních desetiletích hospodářský růst, absolutní hospodářské veličiny jsou stále nepříznivé – jde o nejchudší brazilský region, kde dle výzkumu UNICEF 50% domácností žije z poloviny minimální mzdy. Míra negramotnosti vysoce převyšuje brazilský průměr. Očekávaná délka života je o deset let kratší než v ostatních brazilských státech. Úroveň vytvořeného HDP na osobu je 4.927 BRL.

Region Sever je tvořen státy Amazonas, Pará, Rondónia, Acre, Tocantins, Amapá a Roraima. Jde o největší brazilský makro-region (rozkládá se na 45,25% území), ale zároveň nejméně zalidněný (žije tam pouze 6,49% obyvatel, v převážné většině jde o původní indiánskou populaci). Hlavní význam z hospodářského hlediska má těžba, ať už nerostů, drahých kovů, dřeva či kaučuku, dále pak také rybolov. Efektivnímu zemědělství brání každodenní deště, nepříznivě ovlivňující kvalitu půdy a velmi komplikující jakoukoli snahu o její systematické zemědělské využití. Ve velkých metropolitních městech (zejména v Manaus) je rozvinut také průmysl, jehož rozšíření brání obrovská amazonská džungle, která znemožňuje pozemní dopravu a jedinou dopravní cestou tedy zůstávají řeky. Vytvořený domácí produkt činí 6.500 BRL na obyvatele.

Z předešlého je patrné, že jednotlivé makro-regiony jsou ekonomicky velmi diferencované, tzn. že přispívají v rozdílných mírách k tvorbě domácího produktu. Údaje z tabulky (Příloha č. 3) ukazují, že nejproduktivnějším regionem je nejhustěji zalidněný Jihovýchod, který vytváří stabilně okolo 55% produktu. Největší a nejméně osídlený region Sever přispívá k celkové produkci pouze 5%. Stejně velký počet obyvatel (6,5%) v regionu Severozápad je o trochu efektivnější a na tvorbě produktu se podílí 7,5%. Velmi patrný rozdíl je mezi regiony Jih a Severovýchod. 15% brazilského obyvatelstva z jižního regionu se na vzniku bohatství podílí 18%, zatímco téměř dvakrát tak větší populace severovýchodního regionu (28%) vytváří pouze 14% celkového produktu.

Předchozí text naznačil, jak rozsáhlá a kulturně, ekonomicky i sociálně rozmanitá Brazílie je. Tuto nesourodost je třeba vzít v úvahu také při hodnocení brazilské národní kultury. Je velmi mnoho rysů a vlastností typických pro Brazílii jako celek, nicméně existují rysy specifické, které od sebe jednotlivé regiony navzájem odlišují.

Jelikož ale není nic tak zcela jednoduché, existují i rozdíly uvnitř regionů – mezi jednotlivými státy. Názorný příklad poskytuje studie z roku 2001 vedena pány Lenartowiczem a Rothem, kteří provedli průzkum týkající se osobních hodnotových systémů.¹⁷ Skupinu dotazovaných tvořilo zhruba 200 podnikatelů - vlastníků malých soukromých obchodů (kiosků) ze čtyř vyspělých brazilských států – Rio Grande do Sul, Rio de Janeiro, São Paulo a Minas Gerais. Tři z těchto států patří do regionu Jihovýchod.

Výsledkem výzkumu bylo zjištění významných rozdílů mezi těmito relativně podobnými státy. Podnikatelé z Minas Gerais se projevili jako skromní, rezervovaní, klidní a nedůvěřiví, ti ze São Paula byli charakterizováni jako podnikaví, činorodí a ochotní.

Respondenti z Rio de Janeira se ukázali jako velmi zábavní a ti z Rio Grande do Sul byli spíše individualističtí a přizpůsobiví.

Zdá se však, že tím rozdíly nekončí. Lze totiž najít kulturní odlišnosti i uvnitř státu, resp. uvnitř jednotlivých měst. Geografické členění totiž není jediné, které na Brazílii můžeme aplikovat. Existuje také členění sociální. Je účelné položit si otázku, zda lidé žijící ve favelách, tzn. v chudinských čtvrtích na okrajích velkých měst, mají mnoho společných rysů s lidmi žijícími ve čtvrtích nejbohatších. Není složité si představit, že společných rysů mnoho nebude. V jednom městě, dokonce v jedné části města, vedle sebe existují dva paralelní světy, ve kterých žijí lidé ovlivnění jinou minulostí, uznávající odlišné hodnoty, zastávající rozdílné životní postoje, disponující různou úrovní intelektu, mající před sebou naprosto odlišnou budoucnost. Zdá se, že lidé patřící do brazilské high society mají kulturně mnohem blíže k lidem obdobně společensky postaveným v jiných metropolích, jako např. New Yorku, Londýně či Paříži. Nezáleží zřejmě tak moc na národnosti, jako spíše na materiálním zajištění, které určuje lidské cíle, hodnoty, chování, myšlení, postoje, alespoň co se týká té nejvyšší sociální vrstvy, která vykazuje podobnosti v globálním měřítku. A totéž bychom mohli říci o vrstvě nejchudší, která má také svoje obdoby v mnoha zemích a jež vykazují mnoho společných kulturních znaků. Právě Brazílie je jednou ze zemí, kde jsou zastoupeny oba extrémní póly, což ztěžuje možnost činit spolehlivé závěry o jednotné brazilské národní kultuře.

17 Pramen informace: Instituto de Marketing Industrial, São Paulo

Brazilský Institut průmyslového marketingu (Instituto de Marketing Industrial - IMI) se sídlem v São Paulu provedl v letech 2001 - 2003 průzkum s názvem: „Dopady kulturní diverzity na průmyslový marketing“¹⁸ . Motivem pro realizaci tohoto projektu byla praktická nepoužitelnost výsledků Hofstedova výzkumu z hlediska aplikovatelnosti na všechny regiony bez rozdílu. Zmíněná studie IMI sebrala a analyzovala data ze všech 26 brazilských států plus federálního distriktu Brasília. Respondenty byli lidé pracující na různých pozicích, v různých typech podniků, z velkých i malých měst, lidé obou pohlaví a nejrůznějších úrovní vzdělání, celkem čítající 14.054 osob. Partnery projektu byly Universidade de São Paulo, Lancaster University a Institute for Research on Intercultural Cooperation – IRIC.

Výsledky studie potvrdily existenci rozdílů uvnitř brazilské kultury a navíc ještě vedly k vytvoření dalších třech „brazilských“ kulturních dimenzí – autonomie (Autonomia), tok (Fluxo) a napětí (Ansiedade)¹⁹ . První dodatečná dimenze definuje, do jaké míry Brazilci očekávají a zároveň akceptují svou závislost na ostatních jedincích, či naopak, v jakém rozsahu jsou jednotliví členové společnosti autonomní, nepodřizujíce se ostatním jedincům či tradicím. Druhá ukazuje v jakém rozsahu Brazilci uznávají kontinuitu, stabilitu a jistotu daného status quo, či naopak, do jaké míry preferují rozmanitost, dynamiku a pokrok. Poslední dodatečná kulturní dimenze vypovídá o tom, do jaké míry Brazilci preferují harmonii, porozumění a umírněnost, či naopak, napětí, překonávání překážek a impulsivnost.

Je nad rámec této práce definovat kulturní dimenze pro každý jednotlivý brazilský stát, či region. Tato kapitola si klade za cíl pouze upozornit na neexistenci něčeho takového jako je homogenní brazilská národní kultura a v důsledku toho na určitou obezřetnost při interpetaci uváděných informací. Jako příklad můžeme uvést dva státy – Alagoas (makro-region Severovýchod) a Tocantins (marko-region Sever) – geograficky si relativně blízké, nicméně velmi rozdílné, vezmeme-li za kritérium hodnoty indexů jednotlivých kulturních dimenzí. Prostřední nulová linie vyjadřuje úroveň jednotlivých indexů pro Brazílii jako celek a jednotlivé naměřené hodnoty demonstrují odchylky v hodnotách indexů jednotlivých kulturních dimenzí těchto dvou států od brazilského průměru. Můžeme vidět, že rozhodně nejde o odchylky zanedbatelné.

18 Přeloženo z portugalského originálu: „Impactos da Diversidade Cultural no Marketing Industrial“ – Marketing Industrial N^o 22, str. 21

19 Marketing Industrial N^o 32, str. 38

Kulturní dimenze - stát Alagoas

-2 -1 0 1 2 3

kulturní dimenze diferenciace od brazilského průměru

Řada1 0,2 1,9 0,9 -0,1 -1,75 0,25 1,55 0,25 PDI UAI IDV MAS LTO AUT FLU ANS

Graf 3: Kulturní diferenciace – stát Alagoas²⁰

kulturní dimenze - stát Tocantins

-4 -2 0 2 4

kulturní dimenze diferenciace od brazilského průměru

Řada1 -1,7 -3,25 -0,3 1,1 0,7 1,7 2,6 -2,1 PDI UAI IDV MAS LTO AUT FLU ANS

Graf 4: Kulturní diferenciace – stát Tocantins²¹

2.5 Brazilská organizační kultura

Marco Aurélio Spyer Prates a Betania Tanure de Barros se ve své eseji s názvem Brazilský styl řízení (O estilo brasileiro de administrar)²² zabývají tím, jak se brazilský národní charakter projevuje v oblasti podnikového řízení. Za tímto účelem vyvinuli model, jež představuje určitý systém skládající se ze čtyř částí – institucionálního (neboli

20 Vytvořeno na základě dat uvedených v Marketing Industrial N^o 32, str. 39

21 Vytvořeno na základě dat uvedených v Marketing Industrial N^o 32, str. 40

22 Caldas, M. P.: Cultura Organizacional e Cultura Brasileira, str. 55

formálního), osobního (neboli neformálního), manažerského a nemanažerského subsystému.²³ Zmíněné subsystémy se vzájemně protínají, přičemž tyto křižovatky představují typické brazilské kulturní rysy v oblasti podnikového řízení.

Model dává vzniknout následujícím čtyřem obecným kulturním charakteristikám:

• koncentrace moci jako průnik institucionálního a manažerského subsystému

• pozice diváka jako protnutí subsystémů institucionálního a nemanažerského

• personalismus jako křižovatka manažerského subsystému se subsystémem osobním

• vyhýbání se konfliktům jako spojení osobního a nemanažerského subsystému.

Zmíněné čtyři subsystémy jsou také vzájemně propojeny prostřednictvím specifických kulturních charakteristik – paternalismus, osobní loajalita, formalismus a flexibilita.

Obrázek 1: Model brazilské kultury v oblasti podnikového řízení²⁴

23 Caldas, M. P.: Cultura Organizacional e Cultura Brasileira, str. 56-57

24 Vytvořeno na základě dat uvedených v Caldas, M. P.: Cultura Organizacional e Cultura Brasileira, str. 59 Koncentrace

moci

Vyhýbání se konfliktům Pozice diváka

Personalismus Paternalismus

Flexibilita

Formalismus Osobní loajalita

Manažerský subsystém

Nemanažerský subsystém

Institucionální subsystém Osobní subsystém