VYSOKÁ ŠKOLA REGIONÁLNÍHO ROZVOJE A
BANKOVNÍ INSTITUT AMBIS, a.s.
Studijní program: Bezpečnostní management v regionech
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
PROBLEMATIKA VANDALISMU
Autor: Leoš Valenta, DiS.
Vedoucí bakalářské práce: PhDr. et PaedDr. Věra Kosíková Ph.D.
2018
P o d ě k o v á n í
Tímto bych chtěl poděkovat mé vedoucí bakalářské práce paní PhDr. et PaedDr. Věře Kosíkové Ph.D., za cenné rady, věcné připomínky při konzultacích a metodické vedení bakalářské práce. Dále patří velké poděkování mému kamarádovi Petru Novákovi, který mi pomohl s grafickou a stylistickou úpravou mé bakalářské práce a paní Mgr. Drozdové, která provedla korekturu celé bakalářské práce.
P r o h l a š u j i,
že jsem předloženou bakalářskou práci vypracoval samostatně a všechny citace a prameny řádně vyznačil v textu. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury. Současně souhlasím s tím, aby tato práce byla zpřístupněna v knihovně VŠRR a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem.
V Praze, dne 20. 12. 2018 Podpis studenta
Zadávací list bakalářské práce
Obsah
ÚVOD ... 7
1. Vandalismus jako sociálně-patologický jev ... 9
1.1 Pojem vandalismus ... 9
1.1.1 Druhy vandalismu ... 9
1.2 Podoby vandalismu ... 10
1.2.1 Sprejerství, „graffiti“ ... 10
1.2.2 Squatting ... 11
1.2.3 Řádění fotbalových fanoušků ... 12
1.3 Projevy vandalismu a jeho důsledky ... 13
1.3.1 Rizika vandalismu ... 14
2. Faktory zapříčiňující vandalismus ... 15
2.1 Motivace ... 15
2.2 Agresivita chování jedince k páchání vandalismu ... 15
2.2.1 Směry a druhy agrese ve vztahu k vandalismu ... 16
2.3 Biologické faktory ... 17
2.4 Psychologické faktory ... 18
3. Sociální prostředí negativně ovlivňující chování jedince ... 20
3.1 Rodinné prostředí ... 20
3.2 Vrstvení a subkultury mládeže ... 22
3.3 Masmédia ... 24
4. Nastavení preventivních opatření v oblasti páchání vandalismu ... 26
4.1 Primární, sekundární a terciální prevence ... 26
4.2 Role Ministerstva vnitra České republiky v prevenci kriminálního chování 26 4.2.1 Úrovně preventivních aktivit Ministerstva vnitra České republiky... 27
4.2.2 Systém prevence kriminality ... 28
4.3 Efektivní využití volného času ... 28
4.4 Vzdělávací opatření ... 29
4.4.1 Programy vázané na školu ... 30
5. Praktická Část ... 32
5.1 Cíle, hypotézy ... 32
5.2 Metody, postupy ... 34
5.3 Výsledky, intepretace ... 35
5.4 Verifikace hypotéz ... 51
DOPORUČENÍ ... 54
ZÁVĚR... 57
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ... 60
SEZNAM TABULEK ... 62
SEZNAM GRAFŮ ... 62
SEZNAM PŘÍLOH ... 64
ÚVOD
Téma, kterým se budu v mé bakalářské práci zabývat, se nazývá problematika vandalismu. Vandalismus se řadí mezi sociálně patologické jevy a v poslední době je to velmi častý jev především mladší generace naší populace. Projevy vandalismu u mladé generace jsou často společností zlehčovány a převládá zde názor, že z takového chování mladí jedinci později vyrostou. Opak je ale pravdou. Přehlížení a nevěnování pozornosti problematice vandalismu právě u dětí a dospívajících jedinců může mít v budoucnu za následek, že se jejich delikventní jednání bude stupňovat a nabývat na závažnosti. Je nezbytné takovéto projevy podchytit již v samotném začátku, zjistit příčiny, které mohou mít za následek projevy vandalismu a v neposlední řadě se zabývat otázkou motivace, z jakého důvodu se jedinci vandalismu dopouštějí a co je k tomuto chování vede.
K volbě tématu problematiky vandalismu mě dovedl i fakt, že jsem na podobném tématu pracoval i na Vyšší odborné škole, konkrétně jsme se spolu s mými spolužáky, podíleli na projektu pro Policejní prezidium České republiky, ve kterém jsme řešili problematiku vytváření Graffiti, které lze považovat za jeden z nejčastějších projevů vandalismu. Pohled policejních statistik byl přímo alarmující, protože věkový průměr lidí páchajících trestnou činnost má stále klesající tendenci, což platí i v případě vandalismu
Cílem mé bakalářské práce je identifikovat hlavní meziregionální rozdíly v oblasti vandalismu v krajích ČR. Diferenciace bude zkoumána z hlediska projevů, věku pachatelů, nastavení preventivních opatření a dalších faktorů.
K cílům mé bakalářské práce bude také patřit komplexní obeznámení s problematikou vandalismu, postoj současné generace k určitým podobám vandalismu.
Prostředkem k naplnění cílům práce bude formulace a verifikace stanovených hypotéz.
Bakalářská práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. Teoretická část je rozdělena do 4 hlavních kapitol. V první kapitole se budu věnovat vandalismu jako sociálně patologickému jevu. Budu se zde zabývat pojmem, druhy, podobami, projevy a z toho plynoucími riziky vandalismu. V druhé kapitole se zaměřím na faktory, které mohou být příčinami páchání vandalismu. Třetí kapitola se bude zabývat sociálním prostředím, které může negativně ovlivňovat chování jedinců. V poslední čtvrté kapitole se zaměřím na nastavení preventivních opatření proti páchání vandalismu.
V praktické části, která je strukturovaná do jedné kapitoly, budu mít za cíl provést
hypotézy a další otázky týkající se problematiky vandalismu. Součástí praktické části bude také otevřený rozhovor s člověkem, který je dlouhou dobu součástí subkultury graffiti.
1. VANDALISMUS JAKO SOCIÁLNĚ-PATOLOGICKÝ JEV
1.1 Pojem vandalismus
Vandalismus je v dnešní době celkem častým jevem, který je typický především u mladých dospívajících jedinců. Vandalismus není žádným novodobým jevem. Jeho projevy jsou nám známé už z dávné historie.
Název vandalismus nám připomíná zpustošení Říma východogermánskými kmeny vandalů v roce 455 n. l. Nejen, že tyto kmeny zabily muže a znásilnily jejich ženy, ale také nesmyslně a zbytečně zničily kulturní památky města. Poprvé byl název vandalismus použit v roce 1794 H. Grigoriem a vystihoval hrubé a zbytečné ničení hodnot. Tento význam pojmu vandalismus přešel i do doby současné. (Čírtková, 2009, s. 153)
Hartl a Hartlová definují vandalismus jako „primitivní ničení kulturních hodnot, potěšení z ničení; v zásadě projev skupinového protestu, provokace, upozornění na sebe;
spontánní reakce po fotbalovém zápase i jako akt zvůle, msty, rasové nesnášenlivosti.“
(Hartl, Hartlová, 2015, s. 664)
Sochůrek ve své knize použil definici že „Vandalismus je sociálně patologická jev, charakterizovaný logicky nezdůvodnitelným ničením různých veřejných hodnot, obvykle jen pro radost z ničení.“ (Sochůrek, 2001, s. 8)
Vandalismus řadíme mezi sociálně patologické jevy, proto je potřeba vysvětlit pojem sociální patologie. „Pojem sociální patologie je souhrnným označením nezdravých, abnormálních a obecně nežádoucích společenských jevů.“ (Fischer, Škoda, 2014, s. 19)
V současné době se moderní psychologie přiklání spíše k názvu sociální deviace.
Urban a Dubský označují sociální deviaci jako: „Porušení nebo podstatnou odchylku od některé sociální normy nebo od souboru norem, které jsou většinou členů určité sociální skupiny nebo společnosti akceptovány.“ (Sochůrek, 2001, s. 9; Urban, Dubský, 2008, s. 47) Autoři se shodují v tom, že vandalismu se jedinci dopouštějí pro radost a potěšení z ničení různých veřejných nebo soukromých hodnot.
1.1.1 Druhy vandalismu
Vandalismus se může projevovat různými způsoby s odlišnými důvody a podobami.
Sochůrek ve své knize použil rozdělení podle amerického psychologa Philipa Zimbarda, který rozdělil vandalismus na:
• Hrabivý – projevuje se rozbíjením různých typů automatů, s cílem získat vhozené peníze,
• Taktický – jehož cílem je upoutat na sebe pozornost,
• Ideologický – Jedná se o nápisy proti vládě, nejčastěji se objevují v období před volbami,
• Mstivý – někdo se někomu mstí, něco někomu odplácí. Zde můžu uvést příklad, kdy muž nesouhlasil s tím, aby si v blízkosti hranice jeho pozemku postavil soused kůlnu. Ten mu za odplatu objel auto klíčem,
• Hravý – běžně se jedná o sázku mezi jedinci. Může se jednat o sázku, kdo rozbije více popelnic. Takovéto jednání probíhá většinou po konzumaci alkoholu, který u jedince odbourává zábrany něco provést,
• Zlostný – Jedná se o projev zlosti nebo závisti. Takový jedinec závidí svému sousedovi nové auto, tak mu propíchá pneumatiky nebo urve zrcátka. (Sochůrek, 2001, s. 9)
1.2 Podoby vandalismu
V této kapitole budou řešeny podoby vandalismu, které jsou pro dnešní společnost typické a často se v naší společnosti projevují. V příloze budou uvedeny fotografie těchto podob vandalismu.
1.2.1 Sprejerství, „graffiti“
Slovo graffiti je odvozeno od řeckého slova graphein, což znamená v překladu do češtiny psát.
Hartl a Hartlová definují graffiti jako: „Obrazy, které vznikají na volných plochách staveb nastříkáním syntetických barev ze sprejů.“ (Hartl, Hartlová, 2015, s. 664)
Smolík cituje Černouška, který graffiti definuje jako: „Protestující billboardy, napadající ubohost měšťáckého způsobu života.“ (Smolík, 2010, s. 191)
Někteří odborníci na toto odvětví přiřazují vznik a původ graffiti už k nástěnným malbám v pravěkých jeskyních. Podoba graffiti, kterou známe dnes, vznikla v ulicích New Yorku v 60. letech 20. století. Hlavním účelem tehdejšího graffiti bylo poukázat na chudinské čtvrti New Yorku jako Harlem, Brooklyn nebo Bronx, kde bydleli převážně přistěhovalci černé pleti. Graffiti subkultura byla a je nejčastěji spojována s hip hopovou hudební scénou, kde si hudebníci nechávají od writerů vytvářet plakáty, obaly na CD obaly
a v samotných textech se objevuje odkaz na tuto subkulturu. Na našem území se graffiti objevilo kolem roku 1989 v Praze.
Sprejerství lze považovat za specifický druh vandalismu. Začínají s ním děti ve věku 11-14 let. V graffiti subkultuře jako samotné nemají „čmáranice“ těchto dětí žádné uznaní, lze tyto činy považovat za první projevy vandalství. Za motivy, které mají na svědomí, proč děti začínají se sprejerstvím, můžeme považovat zahánění nudy, dobrodružství, upoutání pozornosti nebo formu zviditelnění a sklizení obdivu ostatních vrstevníků. Tyto motivy patří k druhům vandalismu jako takového.
Samotní sprejeři vidí v graffiti možnost vyjádření svých myšlenek a názorů pomocí maleb, poukazují na určitý druh výtvarného umění s jistými pravidly. Na druhou stranu někteří jedinci vytvářejí graffiti s úmyslem individuální exhibice a výše zmiňované upoutání pozornosti. Kreativně přemýšlející vyspělí sprejeři využívají své nadání k ekonomicky výdělečným zakázkám. (Urban, Dubský, 2008, s. 114-188; Smolík, 2010 s. 191-194;
Vladimir 518, Veselý, 2014, s. 34)
Z výše uvedeného vyplývá, že graffiti vytvářené v rámci společenských pravidel, sprejování na určené prostory jako jsou legální zdi nebo jiné plochy povolené státem, se dají považovat za určitý druh moderního výtvarného umění, na druhou stranu sprejery pomalované kulturní památky, veřejné budovy apod., jsou spíše považovány za neúctu k veřejnému majetku a kulturnímu dědictví státu. Takoví jedinci, kteří se dopouštějí těchto činů, by měli být po právu, ale účelně potrestáni.
Jaký je většinový pohled společnosti na sprejerství? Je spíše považováno za novodobé výtvarné umění nebo vandalství? Hledáním rozluštění této otázky, se zabývá výzkumné šetření v praktické části bakalářské práce.
1.2.2 Squatting
Pojem squatting obecně znamená obsazování prázdných domů. Definic pro squatting je více, všechny ale vycházejí ze stejného základu anglického slova „to squat“, což v překladu do českého jazyka znamená „sedět na bobku.“
Matoušek ve své knize Slovník sociální práce uvádí tuto definici squattingu: „Výraz pochází z anglického „to squat“, což znamená usadit se na neobsazené půdě či v neobsazeném domě s nadějí na získání nároku obsazenou půdu či dům využívat. Současné hnutí squatterů začalo vznikat koncem šedesátých let 20. století v USA ve skupinách tzv.
některým sociálně slabým lidem problém bydlení. Později začaly být squaty vytvářeny taky jako prostředí pro alternativní kulturní a politické aktivity. Právní nárok na obsazené území, případně nemovitosti, v současnosti většina západních států neuznává, i když už v některých těchto zemích byly vydány rozsudky ve prospěch squatterů.“ (Matoušek, 2016, s. 211-212)
Historii squattingu uvádějí různé zdroje odlišně. Nejpravděpodobněji sahá do 19.
století na území Severní Ameriky, kde lidé na neobsazeném území začali zakládat farmy v době bojů mezi Severem a Jihem. Tyto lidi, můžeme považovat za první squattery vůbec.
Největší rozkvět squattingu nastal v šedesátých letech s rozmachem subkultury hippies. Na našem území registrujeme komunitu squatterů na počátku devadesátých let, kde hrál hlavní roli Dům u divného muže v Praze. Následovaly další domy jako veřejnosti známá Milada, Ladronka nebo Buďánka. Velice zajímavé bylo pro mě zhlédnout rozhovor s jedním nejznámějším bývalým squatterem České republiky, hudebníkem a výtvarníkem Vladimírem Brožem, známým pod uměleckým názvem Vladimír 518, ve kterém vypráví o životě ve squatu a jeho komunitě. (Růžička, 2006, s. 18-19)
Odborná literatura nepojednává o squattingu jako o projevu vandalismu, ale z kontextu můžeme usuzovat, že squatting můžeme zařadit do problematiky vandalismu a považovat ho za jednu z forem páchání vandalismu. Squatting není jen rebelství mladých lidí, kteří se chtějí postavit sami na vlastní nohy, jako v případě výše zmiňovaného Vladimíra Brože nebo protest proti drahým cenám bydlení, které si mladí lidé často nemůžou dovolit.
Squaty se stávají centry, kde se scházejí narkomani nebo bezdomovci a konzumují zde alkoholické nápoje, užívají různé druhy drog od měkkých jako je marihuana po tvrdé jako heroin nebo pervitin. Squatteři, kteří obsazují neobydlené domy, jsou v některých případech poslední kapkou destrukce celé budovy. Squatteři záměrně ničí budovy a vytvářejí v jejich okolí nečisté prostředí, které je plné odpadků a dalších krajinu znečišťujících věcí.
Lidé bydlící v okolí squatů jsou tak důvodně znepokojeni a snaží se těmto místům vyhýbat.
1.2.3 Řádění fotbalových fanoušků
V současné dobře se s řáděním sportovních fanoušků setkáváme stále častěji. Časy se změnily a na sportovní zápasy se nechodí lidé pouze koukat a vychutnávat si zážitek z utkání, ale jejich novou náplní je dělat nepořádek přímo na stadionech, potažmo cestou z utkání. Velkou část tohoto chování mají na svědomí takzvaní „hooligans“. Obecně
„hooligans“, v překladu do češtiny „chuligáni“, můžeme chápat jako radikální fanoušky sportovních týmů, převážně těch fotbalových. Označení hooligans vzniklo podle londýnského gangu kolem rodiny Hooliganů. Řádění fotbalových fanoušků je často
spojováno se subkulturou skinheads. K této symbióze došlo na konci sedmdesátých let v Anglii. (Smolík, 2010, s. 151; Vladimír 518, s. 450-460)
Řezáč ve své publikaci Sociální psychologie definuje „hooligans“ jako „všechny osoby, které se v rámci fotbalových utkání zaměřují výhradně na bitky s policií, pořadatelskou službou, fanoušky druhého týmu a demolováním mobiliáře stadionu či městského mobiliáře v okolí místa utkání. Jejich zájem o fotbal je pouze okrajový a druhotný, velmi často funguje jen jako záminka pro páchání výtržností a trestné činnosti.“ (Řezáč, 1998, s. 168)
Fanoušci z převážné většiny ovlivněni alkoholem záměrně ničí majetek na stadionech, vytrhávají lavičky a házejí je na fanoušky soupeře, vyvolávají fyzické konflikty.
Cestou se stadionu bezdůvodně zahazují popelnice, ničí značky, lampy a další veřejný majetek, který musí být poté státem nákladně opraven. V subkultuře fotbalových chuligánů jsou patrny projevy graffiti, projevující se sprejováním znaků svých klubů nebo gangů na veřejných místech a dochází tak ke škodám u majetku. Jednání chuligánů se projevuje především v partách mladých i dospělých lidí.
Jedním z prvních sociálních vědců, který se problematice fotbalového chuligánství věnoval, byl psychiatr John Harrington. Zaměřoval se na sledování individuálních patologických reakcí fanoušků během zápasu. Jeho studie posílily názor, že chuligánství je vysvětlitelné jako důsledek psychologických problémů jedince. (Smolík, 2010, s. 152-156)
Tato oblast vandalství je částečně analyzována dále v souvislosti s otázkou prevence.
1.3 Projevy vandalismu a jeho důsledky
Vandalismus se nejčastěji projevuje ničením nebo poškozováním soukromého či veřejného majetku. Ve většině případů vandalové ničí věci jako jsou veřejná osvětlení, lavičky v parcích, telefonní budky, fasády domů, náhrobky, železniční vagony, zařízení hromadné dopravy apod. V příloze budou uvedeny fotografie vandaly poničených věcí.
Vandalské chování nemusí být primárně směřováno pouze na výše zmiňované neživé objekty, ale může být směřované i na živé tvory, myšlena jsou tím konkrétně zvířata.
Takovéto bezdůvodné ubližování zvířatům považujeme za jednu ze zvláštních podob vandalismu. Vandalismus je záležitost z převážné většiny dospívajících jedinců a vzácně se vandalismu dopouštějí děvčata a dospělí jedinci, i když z mého pohledu se dospělí lidé na vandalismu podílejí čím dál ve vyšší míře. Jako příklad bych mohl uvést řádění fotbalových
případech posíleni alkoholickými nebo psychotropními látkami. Takové to chování můžeme také označit jako výsledek řádění davu. Ve vzácných případech stojí za projevy vandalismu náboženští fanatici, trpící psychózou nebo závažnější formou psychopatie. Vandalství nemá rozumný smysl, je společností považován za nesmyslný a vyvolává v nich často silné negativní reakce, proto je důležité se zabývat otázkou motivace. (Sochůrek, 2001, s. 8-9;
Čírtková, 2009, s. 153-155; Janíková, 2013, s. 27)
1.3.1 Rizika vandalismu
Projevy vandalismu se projevují u jedinců už od raného věku. Projevy začínají už v mateřské školce, kde děti ničí hračky apod. Pokračuje to do školních lavic, kde žáci záměrně devastují školní skříně, lavice, čmárají po lavicích, v nejhorších případech se u nich projevuje agresivní chování, projevující se šikanou ostatních dětí, viz kapitola výše.
Společnost by tyto činy, ačkoli se mohou zdát jako nepodstatné a může zde vznikat názor,
„vždyť to jsou jen děti, z toho přeci vyrostou.“ Ne! Takovéto sociálně patologické jevy jedince ovlivňují a dalším vandalským činem se jejich chování přibližuje v nejhorších případech k tomu antisociálnímu. Pro doplnění antisociální chování je namířeno proti společnosti, normám a hodnotám. Příkladem antisociálního chování je kriminalita.
(Sochůrek, 2001, s. 18)
Právě počáteční příznaky uvedené výše, můžou vést v budoucnu k výrazně horším věcem. Je to začátek budoucího kriminálního jednání jedince páchaného nejen na majetku, mnohdy přechází agresivní chování vybitím na druhého jedince, což je pro společnost jako takovou veliké riziko. Proto je zapotřebí zachytit takovéto vypozorované chování dítěte již v zárodku, aby nepřešlo v budoucnu k závažnějším činům, za které by jedinec mohl skončit v zařízení pro mladé delikventy v dospělosti i ve vězení. Přece nechceme a není pro společnost žádoucí vychovávat delikventní generace dětí.
Rizika vandalismu ohrožují i kulturní bohatství státu. Nejenom, že vandalové za sebou nechávají značné finanční škody, které ve finále platíme i my občané, ale ohrožují i významné kulturní hodnoty a dědictví naší země. Tyto finanční prostředky by za normálních okolností mohli posloužit v jiných potřebných oblastech. Přece jenom Česká republika není velká země a každá ušetřená koruna ve státním rozpočtu může hrát pro stát velikou roli.
Z výše uvedeného je důležité správné nastavení preventivních opatření, kterými se bude zabývat jedna z následujících kapitol.
2. FAKTORY ZAPŘÍČIŇUJÍCÍ VANDALISMUS
Pokud chceme předcházet páchání patologického jevu vandalismu, je třeba analyzovat faktory, které toto závadné chování zapříčiňují.
2.1 Motivace
Motivaci z pohledu delikventního jednání můžeme chápat jako „vnitřní proces, který vzbuzuje určité chování, udržuje ho v chodu a zaměřuje ho na konkrétní cíl.“ Rozluštění otázky motivace hraje důležitou roli v nalezení odpovědí na otázku, proč se jedinec zachoval tak, jak se zachoval. (Čírtková, 2009, s. 81)
Jak bylo v jedné předešlé podkapitole zmíněno, vandalismu se dopouštějí převážně mladé generace lidí. Vandalské chování páchá jedinec buď sám, nebo je projevem menších či větších skupinek (part). V takovém případě můžeme jako motivaci k vandalství označit vyhecování ostatních členů skupiny. V jiných případech se chce jedinec pouze jen předvést a sklidit tak „nesmyslný“ obdiv ostatních. Často se jedinci dopouštějí vandalismu pod vlivem alkoholických nápojů nebo psychotropních látek. V takovém případě člověk ztrácí zábrany a jeho chování je tak odchýleno od normálu. Současné přístupy psychologie jsou zaměřené na hledání příčiny v různých podobách agrese. (Sochůrek, 2001, s. 8-9; Čírtková, 2009, s.
155)
2.2 Agresivita chování jedince k páchání vandalismu
Současná psychologie se zaměřuje na hledání příčin páchání vandalismu v různých podobách agrese. V tomto pojetí je zjistit odpověď na otázku, proč k takovému zbytečnému násilí vůbec došlo. Za spouštěče agrese se většinou považuje nepříznivý vliv prostředí na jedince, mnoho stresu, frustrací a problémů v rodinách, školách, partách vrstevníků nebo mediích. (Čírtková, 2009, s. 155)
Agresivitu můžeme v nejširším slova smyslu definovat jako dispozici k agresivnímu chování. Můžeme ji považovat za charakteristický znak osobnosti člověka. Každý člověk je určitou mírou agresivity vybaven, aby měl ve společnosti šanci přežít. Často v psychologické terminologii zaměňují termíny agresivita a agrese, přitom každý t těchto termínů lze vyjádřit jiným způsobem. (Martínek, 2015, s. 8-24)
Agresivitu můžeme páchat jako, „vlastnost, postoj nebo vnitřní pohotovost k agresi.
V Širším slova smyslu se takto označuje schopnost organismu mobilizovat síly k zápasu o dosažení nějakého cíle a schopnost vzdorovat těžkostem.“ (Martínek, 2015, s. 10)
Agresi můžeme chápat jako, „jednání, jímž se projevuje násilí vůči některému objektu nebo přátelství a útočnost s výrazným záměrem ublížit.“ (Martínek, 2015, s. 23)
Člověk, který disponuje vysokou mírou agresivity, jedná leckdy v různých situacích agresivně, reaguje přehnanou agresivitou na podněty, které by člověk s nízkou mírou agresivity přešel bez povšimnutí nebo by se snažil dosáhnout dohody či kompromisu. Určité zdroje uvádějí, že až z 60 procent je míra agresivity projevem dědičných vlastností. Jiné zdroje přisuzují míru agresivity psychologickým faktorům.
2.2.1 Směry a druhy agrese ve vztahu k vandalismu
Našli bychom odlišná rozdělení agresí od různých autorů. Martínek dělí druhy a směry vandalismu na:
• Agrese vybitá na neživém předmětu – u dětí se s tímto směrem agrese setkáváme běžně ve školním prostředí. Tato agrese spočívá v útoku na předměty, jako je sešit a jiné školní vybavení. Výsledkem jsou rozkopané skřínky na oblečení nebo rozbité školní lavice a židle. Jedná se většinou o jedince s nižším sebevědomím, vybíjejí si svoji agresivitu na těchto neživých předmětech a snaží se na sebe upozornit, tímto nesmyslným způsobem. Jiní jedinci tímto svým chováním chtějí ukázat sílu a zastrašit ostatní jedince v kolektivu,
• Agrese vybitá na zvířeti – setkáváme se s případy, kdy si děti svoji agresi nevybíjejí „pouze“ na neživém předmětu, ale na živém, a to na zvířeti.
V případech, kdy jedinec nemá zrovna svůj den, něco ho rozzuřilo, si jde vybít svůj vztek právě na slabším tvorovi v podobě zvířete. V praxi to může například vypadat tak, že dítě vezme svého mazlíčka na procházku a agresivně ho tahá za vodítko, v horších případech do mazlíčka i kope nebo ho škrtí. Pokud jedinec zjistí, že zvíře je slabší a může si takové vybití agrese na něm dovolit, může si toto chování přenést i na jiného slabšího jedince, například v podobě šikany spolužáka nebo kamaráda v partě,
• Fyzická aktivní přímá agrese – jedinec využívá své větší fyzické převahy nad obětí. Ve školních zařízeních se tento druh agrese projevuje šikanou ostatních žáků,
• Fyzická aktivní nepřímá agrese – projevuje se ublížením obětí prostřednictvím jiného jedince. Ve výsledku tato situace vypadá tak, že původní agresor ubližování oběti pouze přihlíží, ale sám se na něm nijak nepodílí,
• Verbální aktivní přímá agrese – ve školních zařízeních se jedná o slovní ponižování a nadávky,
• Verbální aktivní nepřímá agrese – u tohoto druhu agrese, hovoříme o rozšiřování pomluv o druhém jedinci. Takovéto pomluvy ostatním ubližují,
• Emocionální agrese – emociální agrese propuká nepromyšleně a náhle, občas si jedinec svoje chování ani neuvědomuje. Jedná se o nahromadění negativních prožitků v nadměrné míře, která vyvolává propuknutí emociální agrese. Jedinec se nalézá ve stavu, kdy není schopen racionálně přemýšlet a ztrácí schopnost ovládnout svoje chování,
• Frustrační agrese – Tento druh agrese nastává právě z názvu vyplývající frustrace, kterou chápeme jako překážku k dosažení určitého cíle. Pokud je jedinec frustrován, vyvolá se v něm negativní emoce, která vede k agresivnímu chování, jež má za úkol překonat frustraci,
• Instrumentální agrese – taková to agrese je předem promyšlená, naplánovaná a má jasný cíl. Nejtypičtějším příkladem instrumentální agrese je loupež.
(Martínek, 2015, s. 25-46)
2.3 Biologické faktory
Že za příčinou delikventního chování stojí biologické faktory, zmiňoval už Enrico Ferri, který vytvořil typologii zločinců rozčleněním do pěti skupin, kde jednou skupinou byli takzvaní „rození zločinci“ s vrozenými biologickými dispozicemi. Podobnou studií se zabýval také Ersnt Kretschmer, který zkoumal vztah mezi stavbou těla a kriminálním chováním.
Janíková uvádí tři faktory, které jsou jedněmi z mnoha faktorů, které mají souvislost s pácháním trestné činnosti. (Janíková, 2013, s. 12-13)
• Pohlaví – Je statisticky dokázáno, že se muži dopouštějí delikventního chování častěji než ženy,
• Věk – je faktorem četnosti delikventního jednání. Statistiky ukazují, že nejčastěji se takového jednání dopouštějí mladí lidé, zejména muži do 30 let,
• Dosažené vzdělání a sociální status – jedinci dopouštějící se delikventního jednání, mívají nižší stupeň vzdělání, zároveň se pohybují v nižších společenských vrstvách.
(Janíková, 2013, s. 12)
Mezi biologické faktory, které mají vliv na jedincovo delikventní chování, můžeme zařadit především dědičnost, i když je tento fakt současnými společenskými vědami stále podceňovaný. Dědičnost může u jedince způsobit sníženou sebekontrolu nebo zvýšenou hyperaktivitu Tyto vlohy však samy o sobě nevedou k vytvoření delikventního chování nebo vytvoření delikventní party, která se například dopustí vandalismu. Genetická vloha pouze zvyšuje pravděpodobnost, že chování ovlivní další činitelé, bez kterých by k delikventnímu jednání vůbec nedošlo. Jinými slovy můžeme říct, že genetická vloha zvyšuje práh pro působení vlivů prostředí.
Co se týče biologických faktorů v souvislosti s delikventním jednáním jedinců, můžeme říci, že jsou zkoumány stále, ale k samotnému delikventnímu jednání samy o sobě nevedou. (Matoušek, 1998 s. 21-23; Janíková, 2013, s. 15; Zoubková, 2004, s. 18-22)
2.4 Psychologické faktory
Mezi psychologické faktory můžeme zařadit poruchy chování, poruchy osobnosti, neurotické poruchy, poruchy sexuální preference, agresi a agresivitu. Tyto faktory ovlivňují četnost pravděpodobnosti výskytu sociálně patologických jevů u jedinců. (Bezdíček, s. 15;
Janíková, 2013, s. 14)
Psychologické faktory vycházejí buď z psychiatrické, nebo psychoanalytické a behavioristické tradice. Podle Sigmunda Freuda je duševní život ovládán pudy a pokud je některý potlačován, může dojít ke konfliktu. (Janíková, 2013, s. 14)
Teorie Richarda L. Jenkinse, která vychází z Freudovy struktury, rozděluje 3 typy struktury psychiky osobnosti:
• Nesocializovaný agresivní – pro kterého je typická neposlušnost a hlučnost.
Resocializace u tohoto typu je velmi obtížná,
• Socializovaný agresivní – tento typ je méně nepřátelský, rád se pohybuje v anonymním prostředí. Je u něho typické záškoláctví a krádeže. Resocializace je možná,
• Úzkostný typ – tento typ trpí záchvaty úzkosti a strachu. Na vlastní vnitřní konflikty dokáže jednat pouze neuroticky. (Janíková, 2013, s. 14)
U dětí a dospívajících jedinců existují poruchy, jako jsou opoziční porucha, antisociální porucha a porucha pozornosti s hyperaktivitou, které ve velké míře ovlivňují jejich chování. Neurotické poruchy mohou být důsledkem objevujícího se delikventního chování a patologických jevů s cílem upoutání pozornosti blízkých osob.
3. SOCIÁLNÍ PROSTŘEDÍ NEGATIVNĚ OVLIVŇUJÍCÍ CHOVÁNÍ JEDINCE
Faktorů, které mají vliv na ovlivňování jedince, bychom našli nejspíš celou řadu.
Faktory, které v práci zmiňuji, mají podle odborníků a odborné literatury na jedincovo chování nejzásadnější vliv.
3.1 Rodinné prostředí
Rodinu z pohledu sociální psychologie řadíme mezi primární skupiny. Spolu s biologickými dědičnými dispozicemi hraje rodina klíčovou roli v rozvoji osobnosti jedince. Správně fungující rodina je základ pro zdravý psychický vývoj dítěte. Rodina plní řadu funkcí jako je obživa a výchova dětí i dospělých, zajištění jejich bezpečí, myšleno ve smyslu uspokojení základních biologických funkcí, příprava na přijetí rolí a vzorů jednání a mnoho dalších. (Sochůrek, 2001, s. 36; Jedlička, 2015, s. 38)
Hartl a Hartlová definují rodinu jako; „Společnou skupinu spojenou manželstvím nebo pokrevními vztahy a odpovědností a vzájemnou pomocí.“ (Hartl, Hartlová, 2015, s.
512)
Sochůrek chápe rodinu jako; „Základ společnosti, jako primární základní skupina, ve které probíhá socializace jedince, formuje se jeho osobnost, normativní a hodnotová sféra, rozvíjejí se emoce, vůle, schopnosti, dovednosti a návyky.“ (Sochůrek, 2001, s. 36)
Z psychologického pohledu pak můžeme chápat rodinu jako „Intimní vztahový systém vyznačující se časoprostorovým ohraničením, jeho členové utvářejí svůj společný život především v privátním prostoru, z něhož jsou vyloučeny jiné osoby.“ (Řezáč, 1998, s.
192)
Podle některých studií je zanedbaná výchova dítěte hlavním důvodem delikventního chování dětí. Děti, které se dopouštějí delikventního chování, jsou často vychovávány v disharmonickém rodinném prostředí. V takovém prostředí děti získávají špatné vzory od svých rodičů. Jsou svědky častých hádek mezi rodiči, které mohou skončit i fyzickým útokem. Jsou svědky toho, jak si jejich rodiče dopřávají alkoholických nápojů nebo jiných omamných látek. Můžeme říct, že dítě v takovémto rodinném prostředí žije ve věčném strachu z toho, kdy se jeho rodiče znovu opijí, pohádají apod. (Sochůrek, 2001, s. 38)
Ještě do padesátých let platilo, že velké procento mladých lidí, kteří se dopouštějí delikventního jednání, projevujícího se právě například pácháním vandalismu, pochází z méně vzdělaných rodin, které se nacházejí na pokraji chudoby. Od této doby se mnoho věcí změnilo a společnost zaznamenává rapidní zvýšení kriminality dětí ze středních vrstev a co je překvapující, i z nejlépe situovaných vrstev společnosti. Tento fakt můžeme přičíst ke klesajícímu vlivu rodiny na chování dospívajících dětí a špatnému přístupu rodičů k výchově jejich dětí. Fakt, že největší procento delikventně jednajících mladých lidí pochází z nejchudších a méně vzdělaných lidí pořád přetrvává. Jako další příčinu delikventního jednání můžeme zmínit slabou citovou vazbu mezi matkou a dítětem.
Matoušek uvádí, že „Matka svým chováním hned od porodu zrcadlí chování dítěte a také ono zrcadlí matčino chování.“ Je zajímavé, že kvalitu vazby můžeme předpovědět ještě před narozením dítěte. Vazbu mezi matkou a dítětem může ztížit komplikované těhotenství, obtížný porod nebo u případů nedonošených dětí brzká separace dítěte od matky. Tyto faktory komplikující vazbu mezi matkou a dítětem můžeme považovat za prediktory kriminálního chování dítěte. (Matoušek, 1998, s. 40-43)
Delikventně jednající mládež můžeme registrovat i v rodinném prostředí, kde děti nemají potřebný zájem svých rodičů. Není pravdou, že nezájem rodičů se projevuje pouze v neúplných nebo špatně fungujících rodinách. V dnešní uspěchané a materiální době se tento jev nezájmu rodičů o své děti projevuje i v zdánlivě dobře fungujících a úplných rodinách. Martínek se zmiňuje o problematice takzvaného dvoukariérového manželství.
V takovém manželství se rodiče věnují práci víc, než je zdrávo, a to na úkor svých dětí.
Tento jev je pozorovatelný především v podnikatelských rodinách, kde rodiče pracují přes svoji zákonem stanovenou dobu. Nálada rodičů, která se promítá na výchově, se odvíjí od toho, jestli měl rodič úspěšný nebo neúspěšný den. Pochybení ve výchově si rodiče leckdy neuvědomují. Rodiče se domnívají, že když dětem koupí vše, co si přejí, tak je vše v pořádku. Ano, ale pouze do té doby, než se děti začnou svých rodičů bát a zatajují jim ze strachu důležité informace, jako jsou školní výsledky apod. Nastupují přísnější tresty, které končí i výpraskem dítěte. Dítě dostává od rodičů pouze negativní signály o tom, jak se špatně učí a chová. Z výše uvedeného vyplývá, že děti potřebují od svých rodičů především jejich zájem a pozornost, a ne pouze materiální věci, které děti uspokojí pouze na krátkou dobu.
(Martínek, 2015, s. 82-84; Matoušek, 1998, s. 42-43)
Zvláštní kategorií jsou děti, které nebyly vychovávány svými rodiči a nepoznaly tak, co je to rodinné prostředí. Tyto děti byly vychovány, v náhradních kolektivních institučních
zařízeních. Samozřejmě za náhradní výchovu nemůžeme považovat pouze dětské domovy a podobné instituce, ale jako náhradní výchovu může brát i to, když je dítě vychováváno prarodiči nebo sourozenci jednoho z rodičů. Dětem vyrůstajícím v náhradních domovech se společnost snaží zajistit co nejkvalifikovanější pedagogické pracovníky a dobré zázemí, ale nahradit pravou rodinu prostě nelze. V náhradních kolektivních institucích se objevují dvě skupiny dětí:
• Děti s normálním vývojem – které jsou do těchto zařízení umístěny například kvůli ztrátě rodičů
• Děti problémové – tyto děti jsou problémové v tom smyslu, že jejich vývoj je odchýlený od normy. (Matoušek1 1998, s. 43; Sochůrek, 2001, s. 38-39)
Z výše uvedeného vyplývá, že rodinné prostředí je nejvýznamnější faktor v ovlivňování chování jedince. Je důležité, aby rodiče svým dětem věnovali dostatek zájmu a svého času. Určitě nestačí to, že rodiče svým dětem koupí vše to, co si přejí. Mnohem důležitější je, aby se svými dětmi, mluvili o jejich problémech, starostech a potřebách.
Nezáleží na tom, jestli je dítě vychováváno v úplné nebo neúplné rodině, ale na tom, aby byly děti zahrnuty láskou a dostávalo se jim takových vzorů, které do jisté míry zajistí, že se nevydají nesprávnou cestou, která by mohla vést k různým patologickým jevům a jinému delikventnímu chování.
3.2 Vrstvení a subkultury mládeže
Každý člověk se během svého života stává součástí mnoha skupin, ve kterých je v rámci socializace nějakým způsobem ovlivňován, pozitivním nebo negativním způsobem.
Pro mladého člověka je výběr jeho vrstevnických part důležitým faktorem, pro jeho další vývoj.
Sochůrek definuje partu takto; „Časově stálá skupina lidí, kteří se sdružují na základě určitých společenských potřeb, názorů a zájmů a mají obvykle vytvořenou určitou hierarchickou strukturu. Ty mohou být plně v souladu se zájmy společnosti a ta je může podporovat. Jsou to zejména party, které se zabývají svojí, společensky žádoucí či prospěšnou, zájmovou činností.“ (Sochůrek, 2001, s. 46)
V průběhu dospívání se člověk odpoutává od své rodiny, klesá závislost na svých rodičích a snaží se vybudovat nové vztahy mimo prostředí domova. Pro mládež vyrůstající v dysfunkčních rodinách je vrstevnická skupina mnohem důležitější než pro mládež, která
vyrůstá ve správně fungujících rodinách, poskytujících dětem péči, zájem, podporu a které je učí správnému chování. Samozřejmě i pro mládež vyrůstající ve funkční rodině představuje vrstevnická parta stresující nároky pro jedince. Jedinec se snaží obstát v očích svých vrstevníků a dobře mezi ně zapadnout. To může znamenat rapidní změnu ve stylu oblékání, změnu způsobu vyjadřování, chování k rodičům, postoj ke škole, k penězům, k drogám a alkoholu atd. (Sochůrek, 2001, s. 46-47; Matoušek, 1998, s. 84-85)
V lepším případě se dospívající jedinec, stane součástí tzv. „pozitivní“ vrstevnické skupiny, ve které se mu může dostat i mnoho kladného. Může se jednat o skautský kroužek, sportovní organizace a jiné zájmové kroužky. V tom horším případě se jedinec dostává do tzv. negativní vrstevnické skupiny, popřípadě delikventní party. Sochůrek cituje Součka, který konstatuje že „v partách tzv. „zlých“ bývají většinou lidé, kteří neměli a nemají dostatečný společenský kontakt, kteří nenacházeli a nenacházejí patřičnou odezvu. Ve vztahu k normálně fungující společnosti pociťují mnoho hořkosti a mindráků, sami si nedůvěřují.
Právě členství v partě jim dodává sebevědomí a pocit síly, které je často inspirují k jednání, jakého by se pravděpodobně jinak nedopouštěli.“ (Sochůrek, 2001, s. 47)
Delikventní party jsou z převážné většiny tvořeny skupinou mladých lidí, kteří se znají z nějaké instituce. V mnoha případech se jedinci dopouštějí delikventního jednání vandalismu, který je výhradně páchán ve skupinách, v partách. Tyto delikventní skupiny se vymykají mechanismům sociální kontroly, projevují se absencí ve škole nebo nechozením do práce. Delikventní party často tvoří jedinci z nefunkčních rodin, neoblíbení jedinci školních tříd nebo oběti agresivity apod. Můžeme u nich pozorovat absenci vztahu k rodině, domovu a realitě. Mladí jedinci hledají v takových partách svoji seberealizaci, dostává se jim pocit uznání a respektu. Dopouštějí se činů, které jsou v rozporu s charakterem jejich osobnosti, aby neztratili svoji pozici v partě, a z pocitu vděčnosti k ní. Příčinu delikventního jednání členů party můžeme hledat i v prostředích, ve kterých členové party tráví svůj volný čas. Mám tím na mysli, různé bary, herny nebo diskotéky. Po nějaké době se jim na tento způsob trávení volného času přestane dostávat prostředků a začnou si je opatřovat drobnými krádežemi, kapsářstvím apod. Drobné krádeže pak přerůstají na plánované akce s napojením na překupníky. (Sochůrek, 2001, s. 46-49; Matoušek, 1998, s. 84-86)
V moderní společnosti si některé vrstevnické party vytvářejí svoje ideologie, které jsou živnou půdou delikventního jednání. Vznikají subkultury, které s sebou přinášejí delikventní jednání, v častých případech právě vandalismus. V naší zemi je s vandalismem často spojována Graffiti subkultura, hip hop subkultura, ale i hooligans subkultura, o které
se hovořilo v podkapitole řešící podoby vandalismu. Jako další subkultury, se kterými je vandalismus spojován, jsou drogová subkultura, subkultura rasistická a pseudonáboženská subkultura. (Matoušek, 1998, s. 86-90; Vladimír 518, 2014, s. 66)
Z výše uvedeného vyplývá, že nesprávný výběr svých vrstevníků, může mít i zásadní negativní vliv na jedincovo chování, které se může začít projevovat různými sociálně patologickými jevy a dalšími delikventními činy.
3.3 Masmédia
V dnešní moderní společnosti je vliv médií a moderních technologií na člověka, a především na mladé jedince zásadním. Není tomu jako dříve, kdy se dítě těšilo na to, že přijde domů ze školy a hned půjde s ostatními dětmi ven. Dnes není nic neobvyklého, že každá domácnost má doma televizi, tablet a počítač s připojením na internet a podobné moderní vymoženosti. Co se týče televize, je to dětmi a dospívajícími jedinci nejsledovanější médium. Už v roce 1992 ukazoval kvalifikovaný odhad severoamerické mládeže, že průměrný dospívající v době, kdy dovršuje 18. rok, má za sebou 15 000 hodin strávených sledováním televize. V posledních letech došlo k přesunu k počítačovým obrazovkám. Je dokázáno, že lidí tráví u počítačů až 30 hodin týdně. (Matoušek, 1998, s. 102; Jedlička, 2015, s. 47)
Média ve velké míře ovlivňují myšlení a jednání lidí. Skrze média se někdy k lidem dostávají zkreslené informace, které zjednodušují realitu a upřednostňují některé názory.
Agrese, se kterou se v televizi setkáváme, je nebezpečná především pro malé dítě, které má slabou rozlišovací schopnost v tom, co je skutečné a co je fikce. Existují studie, které dokazují, že již velmi malé děti napodobují to, co viděly v televizi. Může se jednat o kreslenou pohádku, kde se postavy chovají agresivně. Po jejím zhlédnutí se u dětí zvyšuje fyzická aktivita, agresivita vůči ostatním dětem nebo hračkám. Televize omezuje emoční komunikaci uvnitř rodiny. Rodiče v poslední době dávají komunikaci s dětmi, čím dál méně prostoru, a přenechávají svoji rodičovskou roli televizi, která dítě zabaví, tím pádem mají rodiče od dítěte pokoj. Děti s takovým přístupem svých rodičů zhlédnou denně v televizi neuvěřitelné množství agrese, násilí a krutosti. Televize se tak bohužel v poslední době stává takzvaným „třetím rodičem.“ Agrese je v ní prezentována jako morálně odůvodnitelná a přesvědčuje dítě o tom, že je přípustná a může pomocí ní řešit situace, do kterých se během svého života dostane. Televizní médium posiluje agresivitu nejen u dětí a dospívajících
jedinců, ale i u ostatních lidí, které podněcuje k názoru, že svět je nebezpečným místem.
(Matoušek, 1998, s. 102-105; Martínek, 2015, s. 94; Langmaier, 2006, s. 303)
Stejný problém jako televize představují internet a počítačové hry. Na internetu nalezneme mnoho stránek s agresivním obsahem, ať v podobě videí, obrázků nebo v písemné formě. To samé platí o počítačových hrách, ve kterých se často objevuje velké množství násilí, kde cílem hry k dalšímu postupu ve hře může být co největší počet zabitých lidí apod. Příkladů kdy počítačová hra, ve které se objevuje velká míra násilí a agresivity, hrála klíčovou roli v motivu člověka zranit nebo usmrtit, je znepokojivě mnoho.
Z výše uvedeného se můžeme domnívat, že vliv médií, internetu a počítačových her bude hrát ve zvyšování agresivity a zvyšování počtu delikventních jednání převážně mladých lidí čím dál větší roli. Brutalita v televizi, na internetu a v počítačových hrách nabírá čím dál vyšších obrátek a pro mladou generaci, která se dá jednoduše ovlivnit, je a bude tento fakt velkým rizikem.
4. NASTAVENÍ PREVENTIVNÍCH OPATŘENÍ V OBLASTI PÁCHÁNÍ VANDALISMU
Správné nastavení preventivních opatření je základem pro předcházení páchání vandalismu a dalších delikventních sociálně patologických jevů.
4.1 Primární, sekundární a terciální prevence
Prevenci v oblasti vandalismu a jiných delikventních jednáních můžeme rozdělit na:
• Primární prevenci – která je zaměřena globálně na celou populaci mladé generace.
Týká se jedinců, u kterých ještě nedošlo k projevům rizikového chování. Základním cílem primární prevence je podpora kladného vztahu ke společnosti, eliminace rizikových faktorů, podpora společensky žádoucího chování a podpora prosociálního chování, zdravého duševního stylu a duševního zdraví,
• Sekundární prevenci – její cíl je včas diagnostikovat problém a určit výchovná a léčebná opatření k optimálnímu řešení. Sekundární prevence je na rozdíl od primární zaměřena již na jedince, u kterých je pravděpodobnost výskytu společensky nežádoucího a nebezpečného chování nebo na jedince, u kterých k rizikovému chování již došlo,
• Terciální prevenci – která je zaměřena na konkrétní osoby, u kterých se rizikové chování již projevuje a na následné zjištění příčiny, proč k rizikovému chování došlo.
Cílem je zabránit zhoršování vzniklého stavu, dále pak eliminace následků, resocializace a reedukace.
Podstatnou roli hrají především prevence primární a sekundární, které zajištují, že jedinec nedojde do stavu, kdy používá delikventního jednání pro uspokojení svých potřeb, třeba například pácháním vandalismu. (Kaplanová, 2017, s. 7; Zoubková, 2004, s. 76)
4.2 Role Ministerstva vnitra České republiky v prevenci kriminálního chování
Stát je jedním z hlavních činitelů v oblasti prevence kriminality. Na celostátní úrovni byl v roce 1993 zřízen při Ministerstvu vnitra České republiky mezirezortní orgán zabývající se prevencí kriminality. V tomto orgánu hrají roli i jiná ministerstva, jako je ministerstvo školství, obrany, spravedlnosti, kultury, zdravotnictví a financí. Své zastoupení tu má
i Policie, Probační a mediační služby, Nejvyšší státní zastupitelství, vězeňská služba a Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Hlavní úkol tohoto orgánu je koordinace ústředních orgánů státní správy, podpora rozvoje preventivních aktivit a realizace preventivních programů a projektů. V neposlední řadě spolupráce s nestátní sférou jako jsou církve nebo občanské iniciativy. (MVČR)
Ministerstvo vnitra České republiky definuje tři důležité pojmy:
• Preventivní politika – která představuje ofenzivní strategii kontroly kriminality, jež spoléhá především na nerepresivní prostředky. Zabývá se eliminací sociálně patologických jevů a snižováním motivů a příležitostí k páchání trestných činů.
Okruh subjektů preventivní politiky zahrnuje mimo orgány činné v trestním řízení – systém justice, policie, státní zastupitelství, soudy a vězeňství (které ovšem nehrají hlavní roli), i další instituce - např. nerepresivní orgány veřejné správy, zájmová sdružení občanů, církve, podnikatelské subjekty a jednotlivé občany,
• Prevence kriminality – která zahrnuje soubor nerepresivních opatření, tedy veškeré aktivity vyvíjené státními, veřejnoprávními i soukromoprávními subjekty směřující k předcházení páchání kriminality a snižování obav z ní. Patří sem opatření, jejichž cílem či důsledkem je zmenšování rozsahu a závažnosti kriminality a jejích následků, ať již prostřednictvím omezení kriminogenních příležitostí nebo působením na potenciální pachatele a oběti trestných činů. Jedná se o opatření sociální prevence, situační prevence, včetně informování veřejnosti o možnostech ochrany před trestnou činností a pomoci obětem trestných činů. Prevence kriminality úzce souvisí s prevencí dalších sociálně patologických jevů, z nichž k nejzávažnějším patří nejrůznější formy závislostí,
• Objekty prevence kriminality – kterými jsou kriminogenní faktory (sociální prostředí, příčiny a podmínky kriminality), potencionální či skuteční pachatelé trestné činnosti a potencionální či skutečné oběti trestných činů. (MVČR)
4.2.1 Úrovně preventivních aktivit Ministerstva vnitra České republiky
Úrovně preventivních aktivit Ministerstva vnitra České republiky rozdělujeme na:
• Primární prevence – se zaměřuje na vzdělávací, výchovné, volnočasové aktivity, které jsou cíleny na celou společnost. Zvýšená pozornost je zaměřena především na
pozitivní ovlivňování dětí a mládeže. Prevence je primárně v režii rodiny, školy a lokálního společenství
• Sekundární prevence – je zaměřena na rizikové jedince, u kterých hrozí, že se stanou pachateli nebo obětí trestné činnosti. Dále se zabývá sociálně patologickými jevy, jako je vandalismus, gamblerství, záškoláctví apod.
• Terciální prevence – se zaměřuje na předcházení recidivy a resocializaci osob, které se dopustily delikventního jednání. (MVČR)
4.2.2 Systém prevence kriminality
Prevence kriminality je v České republice organizována ve třech úrovních:
• Mezirezortní úroveň – spočívá ve vytváření preventivní politiky vlády ve vztahu k tradiční kriminalitě,
• Rezortní úroveň – prevence kriminality je ve věcné působnosti jednotlivých ministerstev, která ovlivňují tvorbu příslušné legislativy,
• Místní úroveň – základním cílem a podstatou místní úrovně je efektivní rozložení v oblastech sociální a situační prevence. Zapojeny jsou zde policejní orgány, nevládní organizace a orgány veřejné správy. (MVČR)
4.3 Efektivní využití volného času
V posledních letech je volný čas dětí a dospívajících jedinců stále aktuálnější otázkou. Aktivity, kterými tráví děti a dospívající svůj čas, se v posledních letech dost změnily. Jistou roli v tom může hrát fakt, že společnost se technicky hodně vyvinula, (mobily, počítače atd.) a mladí lidí věnují svůj zájem jiným aktivitám, než tomu bylo dříve.
Pojem volný čas je definován různými autory rozdílně. Lze však vymezit znaky volného času takto:
• Doba, kdy si člověk svobodně vybírá volbu svých činností
• Zvolené činnosti člověk dělá s radostí a přinášejí mu pocit potěšení
• Činnosti ve volném čase vytvářejí příležitost k odpočinku, relaxaci, zlepšení kvalifikace a osobnímu rozvoji. (Hájek, 2008, s. 10; Pávková, 2013, s. 11)
Důležitý je především druhý z uvedených znaků, to, že člověk dělá věcí s radostí a přinášejí mu blažený pocit potěšení. Jestli chceme, aby faktor efektivního využití volného
času plnil svoji úlohu v prevenci před delikventním jednáním mladých jedinců, musí si svoje aktivity vybrat sami, nebýt do nich nuceni a jak jsem již zmiňoval, musí je bavit a vnitřně naplňovat. Z mé vlastní zkušenosti vím, že cokoli jsem, kdy dělal nuceně, nemělo dlouhého trvání. Rodiče by se měli se svými dětmi bavit o tom, jaké aktivity je baví, sledovat v jakých dovednostech vynikají a po domluvě s nimi, vybrat adekvátní kroužek, aktivitu. Pokud rodiče nejsou schopni poznat, v čem a v jaké dovednosti jejich dítě vyniká, určitě mohou pomoct pedagogové ve školních zařízeních, které jejich dítě zrovna navštěvuje, a poradit rodičům v jaké dovednosti, disciplíně, které si u dítěte všimli, jejich dítě vyniká. Je zvykem, že především základní školy navštěvují lidé z různých oborů, sportovní trenéři, vedoucí dramatických kroužků apod., kteří si výjimečné dovednosti u dítěte mohou povšimnout.
(Pávková, 2014, s. 29-34)
Pro doplnění uvádím příklad z vlastní praxe. Mě samotného si na základní škole všimli trenéři, zabývající se kolektivními sporty a díky tomu celý život sportuji a vyhýbám se tak, činnostem a nesprávným kolektivům lidí, které by mě mohly strhnout na „špatnou cestu“, na níž by mohlo hrát hlavní roli delikventní chování a jiné společnosti škodlivé jednání.
4.4 Vzdělávací opatření
Významnou roli hrají v prevenci proti vandalismu a dalším patologickým jevům školní zařízení. Prevence, zejména ta primární, se nejintenzivněji zaměřuje na základní a střední školství skrze odborníky ve své oblasti, což jsou psychologové, koordinátoři prevence, terapeuti, neziskové organizace apod. Mimo odborně vyškoleného personálu musí být ve školních zařízeních, zajištěna přítomnost školního metodika prevence a výchovného poradce. V některých školních zařízeních bývá i přítomnost školního psychologa. Principem prevence rizikového chování jedinců je výchova, která se snaží předcházet jejich rizikovému chování, nasměrování mládeže ke zdravému životnímu stylu, rozvinutí u nich pozitivního sociálního jednání a schopnosti zvládat zátěžové situace.
Pedagogičtí pracovníci ve školních zařízeních by měli svým přístupem a postojem k výchově a vzdělávání provádět prevenci rizikového chování jedinců ve školách.
(Kaplanová, 2017)
Chris Kyriacou uvádí tři hlavní rysy celoškolní politiky pro snížení kriminality mládeže, tedy i vandalismu:
• Pedagogický pracovník by měl mít jednotný názor na standardy chování požadované od žáků, a to včetně postupů, které jsou v případě potřeby pro jejich dosažení uplatňovány,
• Učitelé se musí chovat jednotně a musí mezi nimi probíhat koordinace v hledání ideálního přístupu k disciplinárním problémům,
• Škola by měla přijmout opatření, která může aplikovat a tím jedinci motivovat, ke správnému chování. (Kyriacou, 2005, s. 142-149)
Další kroky, které mohou školy podniknout, vedoucí ke snížení kriminality mládeže mohou být:
• Boj s vyloučením – kroky vedoucí ke snížení pravděpodobnosti vyloučení, hrají zásadní v roli ve snižování kriminality mládeže,
• Zvýšení sebehodnocení – aby žáci byli schopni vzepřít se nátlaku spolužáků, je potřeba posilovat jejich povahové rysy a sebehodnocení. Nízké sebevědomí má za následek příklon mladých lidí ke kriminálnímu chování,
• Úloha morální výchovy – pokud školy dokáží předat žákům pevnější morální zásady, docílily by toho, že by žákům pomohly odolat v pokušení dopustit se delikventního jednání. (Kyricaou, 2005, s. 143-145)
Pedagogičtí pracovníci školních zařízení mohou praktickými opatřeními snížit riziko páchání vandalismu ve školách, čím sníží i četnost samotných případů. Mezi taková opatření pedagogů můžeme zařadit například, fyzický dohled na žáky o přestávkách, organizovat pro žáky přestávkové aktivity, zřídit ve školách odpočinková místa, vytvářit vhodné klima ve škole apod. Na druhou stanu se pedagogové musí vyvarovat chybám v podobě přehlížení prvních příznaků, zesměšňování problému nebo apatie k problému. (Kaplanová, 2017)
V neposlední řadě je důležité zmínit, že škola, respektive pedagogové by měli pracovat se zákonnými zástupci dětí jak ve smyslu prevence, tak řešení vzniklého vandalského či jiného sociálně patologického jednání.
4.4.1 Programy vázané na školu
Školy existují prakticky po celém světě. Většina dětí dané populace do ní chodí.
Školy ve velké míře ovlivňují děti, jejich rodiče, ale i celé komunity. V současné době jsou ve školách pro žáky k dispozici moderní komunikační technologie. Školy umožnují pro žáky programy, které jsou uskutečňovány i mimo vyučovací hodiny.
Godson rozlišuje tři přístupy, které se ve školách prosazují k podpoře kultury zákonitosti:
• Občanské vzdělávání – tento přístup má za cíl vychovat dobré občany, kteří se budou chtít podílet na tvorbě zákonů a na vládnutí ve své zemi,
• Vzdělávání v právu – tento přístup nepovažuje za nutné věnovat pozornost kriminálnímu jednání,
• Morální vzdělávání – děti se snaží zaujímat stanoviska ke kriminálnímu chování jiných lidí. (Matoušek, 1998, s. 267)
Tyto Godsonovy přístupy jsou obsažené v preventivních programech, které jsou prováděné ve školách. Cílem programů prevence kriminality je minimalizovat delikventní chování dětí na půdě školy i mimo ní, poučit děti o následcích, které by mohly nastat po spáchání delikventního chování (např. vandalismu) a připravovat je na situace, kdy se setkají s kriminalitou jiných lidí a poučit je, jak v takové situaci jednat.
Děti se ve školách učí sociálním dovednostem, jako umět si slušně o něco požádat, jak se dá neagresivně odvrátit agresivnímu jednání jiného člověka apod. Dále se v rámci prevence škola snaží posilovat u dětí schopnosti řešit problémy, děti se učí vnímat a respektovat názory druhých a přistupovat ke kompromisům. Preventivní vzdělávací programy zcela jistě zlepšují atmosféru ve školních třídách, posilují vazby mezi dětmi a snižují míru asociálního chování. (Matoušek, 1998, s. 266.269)
5. PRAKTICKÁ ČÁST
5.1 Cíle, hypotézy
Cílem je identifikovat hlavní meziregionální rozdíly v oblasti vandalismu v krajích ČR. Diferenciace bude zkoumána z hlediska projevů, věku pachatelů, nastavení preventivních opatření a dalších faktorů.
Mezi cíle dotazníkového šetření patřilo zjistit vztah současné generace k novodobým podobám projevů vandalismu, jako jsou graffiti, squatting nebo chování tvrdého jádra fotbalových fanoušků „hooligans“ a také, jestli jsou tyto podoby vandalismu současnou generací chápány jako určitý životní styl, nebo jako pouhé poškozování a ničení veřejného či soukromého majetku. Dalším cílem výzkumu bylo zjistit, k jakému názoru se současná generace přiklání. Výzkum zjišťoval, jestli by současná generace byla benevolentní k alternativním preventivním opatřením, např. v oblasti graffiti.
Dále bylo výzkumem zjišťováno, jestli se vandalismus projevuje spíše v krajích, ve kterých můžeme pozorovat sociálně nepodnětné prostředí. Jedná se o regiony s velkým procentem míry nezaměstnanosti, nízkým procentem vzdělanosti nebo vysokým počtem vyloučených lokalit.
Výzkum také hledal odpověď na otázku, jestli s projevy vandalismu mají zkušenosti spíše jedinci, kteří neumí využívat svůj volný čas nebo ho využívají méně efektivně než ti, kteří svůj čas využívají smysluplně a efektivně.
Součástí výzkumu bylo zjistit, jestli mají respondenti ve svých krajích možnosti sportovního vyžití, jestli tyto možnosti využívají a pokud ne, tak zjistit proč.
V bakalářské práci byly stanoveny 3 hlavní hypotézy:
➢ Hypotéza č. 1 – Většina případů vandalismu se spíše odehrává v krajích, ve kterých je sociálně nepodnětné prostředí, např. vysoké procento míry nezaměstnanosti, nízká vzdělanost, nebo velký počet sociálně vyloučených lokalit, než v krajích s vyšší vzdělaností a pracovním uplatněním.
Součástí hypotézy č. 1 bylo srovnání případů vandalismu v hlavním městě Praha, jakožto sociálně nejvyspělejším kraji České republiky a součtu čtyř krajů s vysokou mírou nezaměstnanosti, nižšího vzdělání a velkým počtem sociálně vyloučených lokalit.
Konkrétně se jednalo o Moravskoslezský kraj, Jihomoravský kraj, Ústecký kraj a Liberecký kraj.
Předpokládaným výsledkem výzkumu je fakt, že v krajích, ve kterých je sociálně nepodnětné prostředí, se odehrává více případů vandalismu, nežli v krajích sociálně vyspělých. Výzkum předpokládá, že v hlavním městě Praha se vyskytuje méně případů vandalismu, než v součtu výše uvedených krajů České republiky. Důvodem předpokladu je fakt, že hlavní město Praha je nejvyspělejším krajem České republiky, je zde malé procento míry nezaměstnanosti, vysoká vzdělanost obyvatel Hlavního města Prahy a velká možnost např. kulturního a sportovního vyžití, tedy kvalitnějšího využití volného času jedinců.
➢ Hypotéza č. 2 – Jedinci, kteří dokáží smysluplně a efektivně využívat svůj volný čas, mají méně zkušeností s projevy vandalismu než ti jedinci, kteří svůj volný čas využívají neefektivně a spíše ho „promarňují“.
Předpokládaným výsledkem výzkumu je skutečnost, že jedinci, kteří efektivně využívají svůj volný čas, např. tím, že navštěvují různé vzdělávací, kulturní nebo sportovní kroužky, se dopouštějí vandalismu méně, nežli ti jedinci, kteří o takovéto aktivity nemají zájem a svůj volný čas spíše promrhávají nesmysluplnými činnostmi. Důvod tohoto předpokladu je takový, že jedinci, kteří svůj čas nevyužívají efektivně, mají více prostoru se s projevy vandalismu setkat nebo tyto projevy přímo uskutečňovat.
➢ Hypotéza č. 3 - Některé projevy vandalismu např. graffiti, squatting nebo aktivity „hooligans“ jsou spíše považovány za určitý životní styl současné generace, než za svévolné poškozování a ničení soukromého a veřejného majetku.
Předpokládaným výsledkem výzkumu je fakt, že současná mladá generace může považovat některé projevy vandalismu, spíše za určitý životní styl nebo za prostředek projevení svých názorů, než za svévolné poškozování a ničení soukromého a veřejného majetku. Důvodem tohoto předpokladu je to, že mladá generace má k aktivitám jako je graffiti, squatting nebo aktivitám „hooligans“ fanoušků blíže a více se o tyto aktivity zajímá, nežli generace starší.
5.2 Metody, postupy
Jako metoda pro ověření stanovených hypotéz byla zvolena kvantitativní metoda nestandardizovaného anonymního dotazníku. V dotazníkovém šetření byla použita kombinace uzavřených a otevřených otázek.
Výhodou dotazníku je jeho finanční nenáročnost, relativně jednoduché zpracování a následné vyhodnocování odpovědí od respondentů a jeho jednoduchost. Metodou dotazníku lze také za relativně krátkou dobu získat potřebná data od velkého počtu respondentů. Nevýhodu dotazníku i přes jeho anonymitu může být neobjektivnost získaných informací, protože respondenti mohou odpovídat nepravdivě. Odpovědi mohou být podány respondenty zkresleně z důvodu nepochopení otázky, proto je důležité, aby otázky byly podány co nejsrozumitelněji popřípadě doplnit do popisu jednotlivých částí dotazníku potřebné vysvětlivky dané problematiky.
Nejprve byl sestaven dotazník s otázkami, kterými se daly co nejlépe potvrdit či vyvrátit stanovené hypotézy. Byl šířen mezi společnost prostřednictvím internetu skrze sociální sítě a internetové stránky, zaměřující se na dotazníkové šetření zjišťující názor společnosti na určitou problematiku. První část dotazníku byla věnována identifikaci respondentů (pohlaví, věk atd.). Druhá část dotazníku se týkala zjištění vztahu respondentů k novodobým podobám vandalismu. Třetí a poslední část se týkala využívání volnočasových aktivit respondentů. Celkem se do dotazníkového šetření zapojilo 122 respondentů z různých krajů České republiky ve věku 16-51 let. Struktura dotazníku i rozhovoru byla konzultována s mojí vedoucí bakalářské práce.
Jako doplňující metoda byla použita metoda polostrukturovaného rozhovoru.
Rozhovor se uskutečnil 29.6 2018 v Hradci Králové s dlouholetým příslušníkem graffiti subkultury. Z důvodu citlivých informací neuvádím jméno dotazované osoby. Cílem metody polostrukturovaného rozhovoru bylo zjistit, jak graffiti vnímají přímo aktéři, kteří graffiti vytvářejí, co jim samotné sprejování přináší a zjistit, jestli je v České republice dostatek legálních ploch k vytváření graffiti, které mohou přispívat k prevenci kriminality v této oblasti.
Struktura obou výzkumných metod bude uvedena v přílohách bakalářské práce.
