Hlavní práce69906_xkopl17.pdf, 2.3 MB Stáhnout

(1)

Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta

Hlavní specializace: Hospodářské a politické dějiny 20. století

P

OVÁLEČNÉ RESTITUCE MAJETKU VYBRANÝCH RODIN POSTIŽENÝCH UPLATNĚNÍM NORIMBERSKÝCH ZÁKONŮ

V

Č

ECHÁCH A NA

M

ORAVĚ V LETECH

1945–1947 diplomová práce

Autor: Bc. Lukrécie Kopečná

Vedoucí práce: PhDr. Ing. Daniel Váňa, Ph.D.

Rok: 2020

(2)

Prohlašuji na svou čest, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.

Bc. Lukrécie Kopečná V Praze, dne 13. 8. 2020

(3)

(4)

(5)

ABSTRAKT

Tato práce se zabývá analýzou restitucí majetku zabaveného na základě Norimberských zákonů. Popisuje průběh arizace, přípravy restitucí prostřednictvím dekretů prezidenta republiky a průběh restitučního řízení majetku konkrétních rodin a jejich jednání s příslušnými úřady. K řešení zadání byl použit výzkum založený na analýze a srovnání archivních pramenů. Provedenou analýzou jsem dospěla k potvrzení stanovené hypotézy, že restituční řízení v letech 1945–1947 bylo většinou zdlouhavé.

Mnohdy se jednalo o nespravedlivý proces, který v mnoha případech nevedl k navrácení majetku právoplatným vlastníkům.

KLÍČOVÁ SLOVA

Norimberské zákony, arizace, dekrety prezidenta republiky, restituce, národní správa, konfiskační výměr, znárodnění

JEL KLASIFIKACE

N340, N440

(6)

ABSTRACT

This work deals with the analysis of restitution of property which was confiscated by the Nuremberg Laws. The work describes arization, preparation for restitutions through decrees of the President of the Republic and the course of restitution proceedings of the property of specific families. Research based on archival sources was used to solve the hypothesis. The analysis led me to confirm the established hypothesis that the restitution proceedings in the years 1945 - 1947 were mostly a lengthy, often unfair process, which in many cases did not lead to the return of property to the rightful owners.

KEY WORDS

Nuremberg Laws, arization, decrees of the President of the Republic, restitution, national administration, confiscation notification, nationalization

JEL CLASSIFICATION

N340, N440

(7)

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své diplomové práce PhDr. Ing.

Danielu Váňovi, Ph.D. za pomoc s výběrem vhodného tématu a rady ohledně zdrojů dat.

Také za pomoc se strukturou práce, kontrolou textu a za další cenné připomínky. Ráda bych poděkovala také PhDr. Pavlovi Dufkovi, Ph.D. za vstřícný přístup, ochotu a pomoc při mém bádání v Národním archivu v Praze.

(8)

Obsah

ÚVOD ... 1

1 NORIMBERSKÉ ZÁKONY NA ÚZEMÍ PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA ... 4

1.1NORIMBERSKÉ ZÁKONY VKONTEXTU RESTITUCÍ ... 4

1.2VZNIK PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA ... 5

1.3PROTIŽIDOVSKÁ POLITIKA A UPLATNĚNÍ NORIMBERSKÝCH ZÁKONŮ NA ÚZEMÍ PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA ... 7

1.4VYVLASTŇOVÁNÍ A ARIZACE ... 7

1.4.1 Nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku ... 8

1.4.2 Vládní nařízení o správě hospodářských podniků a dozoru nad nimi ... 9

1.4.3 Opatření týkající se vázaných kont pro židy ... 10

1.4.4 Zemědělský majetek pozemkový ... 10

1.4.5 Majetek deportovaných obyvatel ... 11

2 RESTITUČNÍ KONCEPT EXILOVÉ VLÁDY ... 13

2.1DEKRETY PREZIDENTA REPUBLIKY ... 14

2.1.1 Konfiskace majetku nepřátel a zrádců ... 16

3 PODSTATA A APLIKACE RESTITUCÍ PO ZÁNIKU PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA V LETECH 1945– 1947 ... 18

3.1SITUACE V ČESKOSLOVENSKU PO ROCE 1945 ... 18

3.1.1 Restituce československého majetku z Německa ... 19

3.1.2 Situace židovského obyvatelstva v poválečném Československu ... 19

3.1.3 Košický vládní program ... 22

3.2RESTITUCE ... 22

3.2.1 Restituce v poválečném Československu ... 23

3.2.2 Problémy prováděných restitucí ... 26

3.2.3 Shrnutí a výsledky prováděných restitucí do roku 1947 ... 28

3.3ÚNOROVÝ PŘEVRAT, VYVLASTŇOVÁNÍ A ZNÁRODŇOVÁNÍ ... 29

4 PRŮBĚH POVÁLEČNÝCH RESTITUCÍ MAJETKU VYBRANÝCH RODIN ... 32

4.1CUKROVAR V RATIBOŘI –MANDELÍKOVI ... 32

4.2VELKOSTATEK V NEHVIZDECH –KLINGEROVI ... 34

4.3VELKOSTATEK V KLECANECH –BENIESOVI ... 38

4.4MECHANICKÁ TKALCOVNA VE VARNSDORFU –EMIL BEER ... 42

4.5VELKOSTATEK NOVÝ DVŮR U HABRŮ –BRUNO MORAWËTZ ... 45

4.6ORION, TOVÁRNA NA ČOKOLÁDU –BÄCHEROVI ... 47

4.7STATEK V KLIMENTOVĚ Č.69–LEO L.SHADY ... 48

4.8VELKOSTATEK BLAHONICE NA SLÁNSKU –EISNEROVI ... 51

ZÁVĚR ... 53

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ... 55

Nevydané dobové prameny: ... 55

Vydané dobové prameny: ... 58

Odborná literatura: ... 58

(9)

1

Úvod

Problematika restitucí majetku zabaveného na základě platnosti Norimberských zákonů je velmi důležitá v kontextu politických, hospodářských a sociálních procesů, které se odehrály v Československé republice po skončení 2. světové války. Čas, ve kterém mohli původní vlastníci majetek v restituci získat zpět, byl velmi omezený, jelikož v únoru 1948 se toto téma na dlouhou dobu řešit přestalo.

Poválečné období bylo neklidné mimo jiné proto, že se muselo vyřešit a zavést mnoho nových pravidel fungování obnovené republiky. Mezi nově vydanými prezidentskými dekrety byly také ty týkající se majetku, s nímž bylo v důsledku války a okupace nakládáno proti přesvědčení jeho majitelů. Nejvíce žádostí o navrácení majetku bylo vzneseno osobami, které o něj přišly z důvodu takzvané rasové a politické perzekuce. Většinou se jednalo o osoby židovského původu, kterým byl majetek arizován, nebo jej byly donuceny prodat za nevyhovující ceny německým zájemcům. Když začali po osvobození tito lidé žádat o navrácení svého majetku v restitucích, narazili často na problematický a zdlouhavý proces, který mnohdy nekončil podle jejich představ.

Právě jednotlivým, vybraným restitučním kauzám se v práci věnuji nejvíce. I přesto, že jsou odlišné, týkají se různě velkého majetku, jiných osob a životních příběhů, lze v nich nalézt mnoho podobného, a to zejména v postupech jednotlivých institucí, které restituční řízení vykonávaly.

Téma restitucí majetku zabaveného na základě Norimberských zákonů se dá považovat za aktuální zejména kvůli dlouhému trvání komunistického režimu v naší zemi. Nedořešené případy se přesunuly do roku 1989 a některé nejsou vyřešeny do dnes.

Téma jsem si zvolila také proto, že zatím nevyvolalo přílišný zájem historiků ani dalších autorů odborných publikací. Během svého výzkumu jsem například nenašla shrnutá ani jasně daná čísla a data o počtu žadatelů o zařazení do restitučního procesu, ani seznam úspěšně a neúspěšně provedených restitucí. Zároveň není zmapováno, jak velký vliv měly restituce na podnikání a ekonomickou situaci tehdejšího Československa. Vzhledem k těmto okolnostem byl můj výzkum v několika ohledech základní.

Zvolené téma nabízí mnoho výzkumných otázek. Cílem mé práce je analyzovat poválečné restituce v Československu probíhající v letech 1945–1947. Nejprve sleduji

(10)

2

proces formování zákonů, které se restitucí dotýkaly, a následně se snažím potvrdit hypotézu, že restituční řízení v letech 1945–1947 byl většinou zdlouhavý, mnohdy nespravedlivý proces, který v mnoha případech nevedl k navrácení majetku právoplatným vlastníkům. K ověření nebo vyvrácení této hypotézy jsem si zvolila několik konkrétních rodin a v práci sleduji proces restitučního řízení jejich majetku od první žádosti. Jelikož jsem si vybrala majetné rodiny, velkostatkáře a významné podnikatele, ve všech případech ukončilo proces restituce znárodňování. Do té doby ovšem každá z rodin projevovala nemalou snahu, aby mu byl majetek navrácen.

Hlavní metodou, kterou jsem v práci využila je deskripce. Tu používám zejména v teoretické části, kde čtenáře seznamuji se základními pojmy a uvádím je tak do tématu.

V dané části práce používám také metodu explanace a indukce. V analytické části práce využívám metodu přímou. Historická fakta jsem zkoumala z archivních pramenů a následně jsem metodou syntézy propojila získané poznatky. Navíc je celá práce strukturovaná podle časové osy, tudíž využívám i metodu progresivní.

V teoretické části práce jsem nejvíce informací čerpala z publikace „Arizace“ a restituce židovského majetku v českých zemích (1939–2000)¹ autorů Drahomíra Jančíka, Eduarda Kubů a Jana Kuklíka. Druhým nejužitečnějším zdrojem informací mi byla kniha Jak odškodnit holokaust? Problematika vyvlastnění židovského majetku, jeho restituce a odškodnění.² kolektivu autorů pod vedení Jana Kuklíka, kde jsem využila především část nazvanou Od poválečných restitucí k zákonu 212/2000 Sb. V analytické části jsem dominantně vycházela z dat shromážděných v Národního archivu v Praze, konkrétně z fondu Zemský úřad Praha – ZNV – referáty: dopravní, průmyslový, pro pozemkovou reformu, pro vnitřní osídlení a správu nepřátelského majetku, smíšená komise pro zjišťování a oceňování válečných škod a z fondu Nejvyšší správní soud v Praze. Dále jsem využila poznatky PhDr. Pavla Dufka, Ph.D. o restitučním řízení rodiny Beniesových, a to z jeho příspěvků v knihách Psáno do oblak: sborník k nedožitým

1 JANČÍK, Drahomír, KUBŮ, Eduard, KUKLÍK, Jan. „Arizace“ a restituce židovského majetku v českých zemích (1939–2000). Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2003. Kurzy univerzitních extenzí z oboru historie.

2 KUKLÍK, Jan a kol. Jak odškodnit holocaust? Problematika vyvlastnění židovského majetku, jeho restituce a odškodnění. Vydání první. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015.

(11)

3

sedmdesátinám prof. Jana Kuklíka³ a Rodinné podnikání v moderní době⁴. Nakonec mi byla užitečnou také disertační práce Postoj a přístup k Židům v českých zemích po druhé světové válce (1945–1947/1953)⁵ Petra Sedláka.

Práce je strukturovaná do dvou částí. První část nabízí přehled teoretických konceptů ke zkoumanému tématu. Definuji v ní klíčové pojmy a události, které jsou s poválečnými restitucemi úzce spjaty a pro pochopení tématu jsou důležité. Popisuji, jak probíhalo uplatňování Norimberských zákonů a s ním spojené vyvlastňování a arizace. Následně se věnuji poválečnému období. Rozebírám témata Košického vládního programu, dekrety prezidenta republiky a uvádím některé dobře známé příklady problémů s poválečnými restitucemi. V analytické části práce se věnuji několika konkrétním rodinám, kterým byl na území protektorátu zabrán majetek na základě zmiňovaných Norimberských zákonů. S pomocí archivního výzkumu zaznamenávám průběh restitucí jejich majetku v letech 1945-1947 s účelem zkoumat, jak dané řízení probíhalo.

3 DUFEK, Pavel, MARŠÁLEK, Zdenko: Hlavou zeď neprorazíš… Obtížný zápas rodiny Beniesů s předsudky a zákony dvou totalitních režimů. In: HASIL, Jiří a Milan HRDLIČKA. Psáno do oblak: sborník k nedožitým sedmdesátinám prof. Jana Kuklíka. Praha: Karolinum, 2011.

4 DUFEK, Pavel, MARŠÁLEK Zdenko: Podnikání v širokém záběru: Podniky rodiny Beniesů a Mercy v Čechách v letech 1890 až 1950. In: M. Hlavačka – P. Bek a kol: Rodinné podnikání v moderní době. HÚ AV ČR, Praha 2018.

5 SEDLÁK, Petr. Postoj a přístup k Židům v českých zemích po druhé světové válce (1945 – 1947/1953). Praha, 2008. Disertační práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Historický ústav.

(12)

4

1 Norimberské zákony na území Protektorátu Čechy a Morava

1.1 Norimberské zákony v kontextu restitucí

Téma poválečných restitucí je spojeny se zavedením Norimberských zákonů v Německé říši v roce 1935. Norimberské zákony odstartovaly proces zabavování majetku osobám, které byly označeny jako nepřátelé říše z hlediska národnostního nebo rasového. Nejednalo se pouze o osoby fyzické, ale ve značné míře byl zabavován i majetek právnických osob.⁶

Aplikace Norimberských zákonů byla systematickým procesem, který trval několik let. Postupně byly zákony a jejich výkon zostřovány. Zasahovaly do základních občanských a lidských práv. Takzvaní nepřátelé státu byli postupně vylučováni ze společnosti, byl jim zabaven téměř veškerý majetek a později byla velká většina z nich vystavena genocidě, kterou spustilo konečně řešení židovské otázky.⁷

Zákony byly vyhlášeny na Říšském sněmu NSDAP v Norimberku 15. září 1935.⁸ Jednalo se o tři ústavní zákony: zákon o říšském občanství, zákon o ochraně německé krve a německé cti a zákon o říšské vlajce. Ačkoli zákony nebyly a priori směřovány pouze proti osobám židovské národnosti, týkaly se jich v největší míře a už navždy pak byly právě s židovským národem spojovány. Základním cílem v této souvislosti bylo zbavit židy občanských práv, zneuctít židovskou rasu a bojkotovat židovské podniky.⁹

Zákon o říšských vlajkách uznal národní vlajkou říše vlajku s hákovým křížem, kterou do té doby používalo NSDAP. Zároveň stanovoval oficiální říšské barvy – červenou, bílou a černou.

Zákon o říšském občanství stanovil, že právoplatným říšským občanem se může stát pouze osoba německé krve, která nemá židovský původ a je ochotná a způsobilá

6 LIŠKA, Vladimír. Protektorát: éra hákového kříže. Olomouc: Fontána, c2010, s. 95.

7 PĚKNÝ, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Sefer, 2001, s. 173.

8 Norimberské zákony: z 15. září 1935 (zákon o říšských vlajkách, zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti) a zákon o zdravém manželství z 18. října 1935. Žďár nad Sázavou: Bodyart Press, 2014.

9 Tamtéž.

(13)

5

sloužit Říši. Tento zákon byl několikrát doplněn o další nařízení, která židy a další osoby, na něž se zákon vztahoval, postupně zbavovala veškerých občanských práv.¹⁰

Zákon o ochraně německé krve a cti například zakazoval sňatky mezi osobami židovského původu a příslušníky „německé krve“. Sňatky, které byly uzavřeny dříve, tento zákon zneplatnil. Nařízení se vztahovalo také na mimomanželské vazby a zakazovalo sexuální styk. Kromě toho nebylo dovoleno udržovat ani pracovní vztahy.

Židé nesměli zaměstnávat příslušníky německé rasy a naopak. Na základě zákona o ochraně německé krve a cti bylo židům také zakázáno vyvěšovat říšské vlajky a používat říšské barvy.¹¹

Tyto zákony významně změnily celý běh země. Lidé museli dokazovat svůj árijský původ, a pokud se tak nestalo, platily pro ně stejná pravidla, jako pro obyvatelstvo židovské. Postupně tato nařízení přejímaly i další země, které byly německými satelity nebo byly Říší okupované.¹²

1.2 Vznik Protektorátu Čechy a Morava

Norimberské zákony a s tím spojené přesuny majetku „znepřátelených osob“ se českých obyvatel začaly dotýkat se zřízením Protektorátu Čechy a Morava. Tato forma okupačního režimu byla na československém území ustanovena výnosem Adolfa Hitlera z 16. března 1939. Hitlerovi nestačila pouze sudetoněmecká část Československa, protože německé hospodářství nerostlo tak, jak očekával.¹³ Bylo celkem zjevné, že časem dojde právě i k obsazení zbytku českých zemí.¹⁴

10 BALÍK, Stanislav, BALÍK, Stanislav ml. Texty ke studiu světových právních dějin. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 298.

11 Tamtéž, s. 299.

12 Norimberské zákony: z 15. září 1935 (zákon o říšských vlajkách, zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti) a zákon o zdravém manželství z 18. října 1935. Žďár nad Sázavou: Bodyart Press, 2014.

13 MARŠÁLEK, Pavel. Protektorát Čechy a Morava: státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939-1945. Praha: Karolinum, 2002, s. 13.

14 Jako záminka pro obsazení zbytku českých zemí Hitlerovi posloužily nepokoje vyvolané německou menšinou a českými fašisty.

(14)

6

Dne 14. března v Berlíně podepsal prezident druhé Československé republiky Emil Hácha pod nátlakem souhlas s okupací a den na to německé jednotky obsadily české země. Byl vydán rozkaz nebránit se, proto se okupace nesetkala s téměř žádným odporem.

I přes to však po celou dobu fungování protektorátu byla česká společnost vcelku odmítavá a protiněmecká. Život v Protektorátu s sebou nesl cenzuru a spoustu omezení, což v lidech povzbuzovalo vlastenectví.

Od 15. března fakticky, od 16. března 1939 jako Protektorát Čechy a Morava také formálně bylo naše území postaveno do závislosti na Německé říši. Protektorátní vláda s prezidentem Háchou nebyla autonomní, byla postavena pod německou správu a říšského protektora. I česká ekonomika, začleněná do systému Velkoprostorového hospodářství Třetí říše, byla spravována nařízeními z Německa. Stejně tak byl pod dohledem správní, politický, soudní i policejní systém.

Jedním z cílů okupačního režimu bylo odpolitizovat obyvatele a zničit odpůrce režimu.¹⁵ Toho mělo být dosaženo pomocí represí a perzekucí. Do skupiny takzvaných nežádoucích obyvatel byli zařazeni židé, Romové, lidé hlásící se k jakýmkoli náboženským skupinám, politicky angažovaní (vyjadřující souhlas s národními socialisty, komunisty, sociálními demokraty) a lidé zdravotně postižení.¹⁶

Nacistická Třetí říše vytvořila protektorát ze dvou hlavních důvodů. České zemědělství bylo na poměrně dobré úrovni, a tak bylo v plánu, že pomůže zásobování Německa. Stejně tak pro na válku se připravující nacistickou armádu byl důležitý průmysl vybudovaný na našem území, Škodovy závody v Plzni byly v té době druhou největší zbrojovkou světa.¹⁷ Prvním cílem tedy byla touha po ovládnutí hospodářského potenciálu a průmyslové kapacity českých zemí. Druhým úmyslem bylo dosažení změny v národnostním rozložení. Německá národnost měla být prosazena na úkor ostatních. Po mnichovské konferenci vznikl projekt na finanční podporu německého obyvatelstva žijícího na území Čech.¹⁸

15 NOSKOVÁ, Helena. K problémům menšin v Československu v letech 1945-1989. Sborník studií. [Aut.]:

Nosková, Helena a kol. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2005, s. 12-13.

16 Tamtéž.

17 Největším výrobcem zbraní a munice byla v té době firma Friedrich Krupp AG Hoesch-Krupp v německém Essenu.

18 JANČÍK, Drahomír, KUBŮ, Eduard, KUKLÍK, Jan. „Arizace“ a restituce židovského majetku v českých zemích (1939-2000). Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2003. Kurzy univerzitních extenzí z oboru historie.

S. 9.

(15)

7

1.3 Protižidovská politika a uplatnění Norimberských zákonů na území Protektorátu Čechy a Morava

Protižidovská politika se ve fungování Protektorátu neprojevila ihned. Zpočátku u českého obyvatelstva nešlo tolik o rasové předsudky, jako spíše o konzervatismus, který v české společnosti v té době převládal. Rasové zákony a jejich uplatnění si přáli lidé, kteří s německým nacismem sympatizovali. Postupem času se ovšem rozšířilo přesvědčení o tom, že židé by měli být ze společnosti vyloučeni. Antisemitismus začal nabírat na síle. O přijetí protižidovských zákonů jednala vláda společně s úřadem říšského protektora přibližně rok.¹⁹

1.4 Vyvlastňování a arizace

Vyvlastňování a arizace byly hlavní součástí procesu, který přišel s Norimberskými zákony a jehož cílem bylo zbavit židy a další „nepřátelské“ skupiny majetku a základních práv. Zároveň tyto procesy měly přinést Německé říši nové zdroje a bohatství. Výraz arizace znamenal konkrétně převod židovského majetku do německých rukou. Vznikl jako součást nacistických rasových teorií a zasahoval nejvíce hospodářskou oblast.²⁰

Arizace v Německu nebyla aplikována hned na počátku platnosti Norimberských zákonů. I přes to, že rysy arizace lze spatřovat bezprostředně po Křišťálové noci, nevíce majetku bylo takto zabráno v roce 1942.²¹ Postupně se pak arizace přenesla i do Protektorátu.²²

19 DEMETZ, Peter. Praha ohrožená 1939-1945: politika, kultura, vzpomínky. Praha: Mladá fronta, 2010, s.

15.

20 OLŠOVSKÝ, Rudolf. Přehled hospodářského vývoje Československa v letech 1918-1945. Praha: SNLP, 1961, s. 470.

S. 16.

(16)

8

Protektorátní vláda se o arizaci snažila v co nejkratší době. Nečekala příliš na příkazy okupační správy. Připravovala se sama s pomocí různých soupisů podniků, seznamů majetku a dosazování správců do velkých podniků. Česká buržoazie si na tomto procesu chtěla přilepšit, ale na rozdíl od Slovenska, u nás připadla většina majetku do německých rukou.²³ Cílem říšské vlády bylo, aby co nejvíce německých občanů přijelo na území Protektorátu a ujali se zde velkých podniků.²⁴

Pojem „arizace“ nebyl jen ekonomickou diskriminací. Nešlo pouze o změny vlastnických práv ve firemní sféře. Židé nemohli vykonávat svobodná zaměstnání. Byli propouštěni z prestižních pozic, přičemž se jednalo o soukromý i státní sektor.²⁵

V dubnu a květnu 1939 se uskutečnily porady týkající se vyvlastňování židovského majetku. Zároveň měl být židům odňat jejich kapitálový podíl v českých podnicích. Tuto otázku řešil říšský protektor Von Neurath.

1.4.1 Nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku

Nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku bylo vydáno 21. června 1939. K jeho vydání vedlo dlouhé domlouvání. Speciálně opatření týkající se židovských živností a podniků se dlouho řešila. Jednalo se, zda si má židovskou otázku zpracovávat sama protektorátní vláda nebo mají být pouze přejímána nařízení z Německa.

Vydáním nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě bylo potvrzeno, že veškeré rasové zákony platící v Německu se budou vztahovat také na Protektorát.²⁶ V té

24 TEICHOVÁ, Alice. Německá hospodářská politika v českých zemích v letech 1939-1945. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1998. Studie z hospodářských dějin. S. 48.

S. 35.

26 DEMETZ, Peter. Praha ohrožená 1939–1945: politika, kultura, vzpomínky. Praha: Mladá fronta, 2010, s.

30.

(17)

9

chvíli žilo na našem území přibližně 135 000 osob, které na základě Norimberských zákonů spadaly do kategorie „žid“.²⁷

Říšský protektor vydáním daného nařízení převzal protižidovskou legislativu.

Židům bylo zakázáno podnikat a nakládat s vlastním majetkem. Museli dokazovat seznam svých cenností. V nařízení byla také zanesena kritéria určující židovský původ.

Podíl židovského majetku na hospodářství v českých zemích byl do té doby značný.

Téměř každý velký podnik měl židovský kapitál a mnoho z nich mělo židovské vlastníky.

Do těchto podniků začali být dosazováni němečtí správci.²⁸

Výkon zákona začal u osob v hospodářské a politické oblasti. Postupně se prostřednictvím prováděcích nařízení rozšiřoval do všech dalších odvětví. Přicházelo jedno diskriminační opatření za druhým. Tato opatření obsahovala mimo jiné také zákazy zaměstnání a školní docházky, menší příděly mnoha potravin a podobně.²⁹ Lidé židovského původu pracující ve státních službách byli nuceni odcházet do penze.

1.4.2 Vládní nařízení o správě hospodářských podniků a dozoru nad nimi Podle nařízení mohla příslušná ministerstva v určitých případech, ve kterých to bylo v zájmu veřejnosti, stanovit důvěrníka nebo správce v podnicích, jež měly židovské vlastníky. Slovo židé v tomto zákoně nebylo přímo uvedeno, ovšem tento veřejný zájem byl definován, jako pokud mají podniky vlastníka „neárijského původu“.³⁰

V červnu 1939 tedy začali být do židovských podniků jmenováni němečtí správci.

Ti dále měli odpovědnost za jejich prodej nežidovským (zejména německým) zájemcům.

Podniky, které měly do té chvíle převahu kapitálu v rukou židů, propadly arizaci celé. Za ně dostali původní majitelé peníze na takzvané vázané účty, z nichž si mohli vybrat pouze se zvláštním ministerským povolením. Podobně to bylo i s cennostmi, které byly ve

28 Jelikož byl židovský majetek definován velmi široce, nastával problém s germanizací i některých podniků, v nichž vlastníci židé nebyli.

30 Vládní nařízení 87/1939 Sb., o správě hospodářských podniků a dozoru nad nimi. In: ASPI [právní informační systém]. Praha: Wolters Kluwer ČR [vid. 2020-08-04].

(18)

10

velkém zabavovány a stávaly se říšskoněmeckým kapitálem nebo majetkem německých podnikatelů.³¹

1.4.3 Opatření týkající se vázaných kont pro židy

Jak již bylo řečeno výše, v březnu 1939 začaly být osoby „nepřátelské“ režimu omezovány v používání vlastních finančních prostředků. Dne 23. ledna 1940 jim bylo znemožněno vybrat z účtu více jak 1500 protektorátních korun měsíčně. Platby za nájemné a další majetek, který byl přidělen někomu do správy, byly připisovány na takzvaná vázaná konta. Jejich majitelé s nimi nemohli sami bez povolení příslušného ředitelství volně nakládat. Toto opatření se vztahovalo i na osoby nežidovského původu, které byly s „režimu nevyhovující“ osobou v manželství.³²

1.4.4 Zemědělský majetek pozemkový

Po vyhlášení protektorátu bylo pro nacistickou říši velmi důležité získat půdu.

Nacisté byli dosazeni do příslušných úřadů a začala pozemková reforma. Je nutné zmínit, že se v tomto kontextu nejednalo pouze o židovský majetek, podle Hitlera totiž neměl vlastnit půdu a pozemky v Čechách a na Moravě ani žádný Čech. Vznikaly pře, jestli to celé má probíhat rychle a najednou, nebo postupně. Po jmenování Heydricha se do popředí dostala myšlenka rychle provedené pozemkové reformy.³³

Německé okupační orgány začaly zasahovat do držby pozemkových majetků českého obyvatelstva. Téměř všechen pozemkový majetek těsně po okupaci přešel do

32 DEMETZ, Peter. Praha ohrožená 1939–1945: politika, kultura, vzpomínky. Praha: Mladá fronta, 2010, s.

32.

33 DUFEK, Pavel: Proměny vlastnických poměrů velkostatků na Slánsku za druhé světové války. In:

BARTONÍČEK, Pavel: Válka v nás, my ve válce: Slaný a Slánsko ve XX. století: sborník z historické konference.

Slaný - Otruby: Wotrubia, 2016. Historie Slánska ve XX. století. S. 95.

(19)

11

vlastnictví Němců. Jednalo se o promyšlenou politiku. Na území protektorátu se budovala velká cvičiště pro vojáky SS, která vznikala právě na zabavených pozemcích. Jednalo se přibližně o 79 tisíc hektarů půdy.³⁴

1.4.5 Majetek deportovaných obyvatel

Reinhard Heydrich vydal v říjnu 1941 nařízení, podle něhož měla Ústředna pro židovské vystěhovalectví převzít dohled nad likvidací pozůstalého majetku. Nejprve byl k tomuto kroku nutný podpis deportované osoby. To ale samozřejmě nefungovalo, a tak již další měsíc na základě nařízení majetek deportovaných osob automaticky propadl Říši.

Tímto krokem se v podstatě dokončila poslední fáze arizace. Zabavený majetek se následně třídil v dílnách, kde se uváděl do použitelného stavu a pak byl levně rozprodáván. Celkově bylo majetku zabaveného v důsledku deportace ohromné množství. V prosinci roku 1945 byla jeho hodnota odhadována na 5,8 miliard protektorátních korun.³⁵ Součástí takto zabaveného majetku bylo také přibližně 10 780 židovských nemovitostí.³⁶

Záznamy o celkové výši zkonfiskovaného majetku se mnohdy liší. Některé zdroje uvádí, že v roce 1942 byl zabavený majetek v hodnotě přibližně 8 miliard korun.³⁷ Podle jiných zdrojů byl majetek zabavený na území Protektorátu ve stejném roce 6 miliard korun. Z toho bankovní hodnoty 2 miliardy, zabavené závody (i jen spoluúčast) 1,6

34 JANČÍK, Drahomír, KUBŮ, Eduard a KUKLÍK, Jan. „Arizace“ a restituce židovského majetku v českých zemích (1939–2000). Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2003. Kurzy univerzitních extenzí z oboru historie.

S. 52.

35 Tamtéž, s. 23.

36 Tamtéž.

37 LIŠKA, Vladimír. Protektorát: éra hákového kříže. Olomouc: Fontána, 2010, s. 95.

(20)

12

miliardy, stavební pozemky 830 milionů, zemědělská půda 413 milionů a takzvané zvláštní jmění přibližně 1 miliarda.³⁸

Před začátkem arizace byl židovský majetek odhadován na 16 miliard Kč. Část židovského majetku zůstala na Slovensku a část byla ještě před platností zákona převedena na české vlastníky nebo vyvezena za hranice. Nějaký majetek byl také zabaven Němci bez jakéhokoli zanesení do evidence.³⁹

39 Tamtéž.

(21)

13

2 Restituční koncept exilové vlády

V roce 1940 vzniklo ve Velké Británii prozatímní státní zřízení kolem exilového prezidenta Beneše. V červnu toho roku byla jmenována první prozatímní československá vláda. Na základě prezidentských dekretů byla zákonodárná moc přenesena na prezidenta. Celé toto zřízení se opíralo o dekrety prezidenta republiky.⁴⁰

Československá vláda v exilu se snažila k otázce restitucí přistupovat zodpovědně.

Pozorovala jednání ostatních exilových vlád a snažila se podílet i na jednání mezi spojenci. Proto vydala prohlášení o majetkových převodech provedených takzvaně pod tlakem nepřátelské okupace. Usnesla se tak v říjnu 1941. V tomto prohlášení stálo, že vláda neuznává žádné převody majetku, ke kterým došlo po 27. září 1938, a které zároveň proběhly pod tlakem mimořádných politických poměrů. Nebylo zde specifikováno, zda je myšlen majetek státní, obecný nebo soukromý. Ačkoli stanovené datum bylo ještě před přijetím Mnichovské dohody, tato doba byla podle vlády platná. Zákonodárci tím chtěli předejít případným neshodám v situacích, kdy bývalí majitelé přišli o majetek už dříve, ale přesto pod tlakem okolností, které se děly na území nacistického Německa.⁴¹ Prohlášení neuznávalo převody majetku movitého i nemovitého. Zároveň nezáleželo na tom, jestli byl majetek převeden do vlastnictví německých nebo československých občanů. Vláda si v prohlášení vyhrazovala právo zasahovat v jednotlivých případech a vymezovat jejich restituční procedury.⁴²

Velkou otázkou se staly také restituce odcizených uměleckých děl.

Československá exilová vláda vyvíjela značnou snahu v této otázce a dosáhla toho, že neplatnost přesunů uměleckých děl byla stanovena už od 1. září 1939.

Významným mezníkem se stal 5. leden 1943. V tento den byla podepsána Mezispojenecká deklarace o vyvlastňování na územích obsazených nebo kontrolovaných nepřítelem. Československo si v této zprávě vyhrazovalo právo na rozhodování o

Nosková, Helena a kol. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2005, s. 13.

41 KUKLÍK, Jan, HOFMANNOVÁ, Helena, PETRÁŠ, René: Od poválečných restitucí k zákonu 212/2000 Sb. In:

KUKLÍK, Jan a kol. Jak odškodnit holokaust? Problematika vyvlastnění židovského majetku, jeho restituce a odškodnění.

Vydání první. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015, s. 147-148.

S. 44.

(22)

14

platnosti či neplatnosti majetkoprávních převodů a nakládání s majetkem na okupovaných územích nebo územích, které byly kontrolovány nepřítelem.

Otázkou také bylo, zda nějak specifikovat podobu restitucí v případě židovského majetku. Byla zde možnost vymezit navrácení majetku vlastníkům, kteří o něj přišli z důvodu národnostní, politické a rasové perzekuce.⁴³ V roce 1943 začala exilová vláda připravovat předpisy pro právní obnovu Československa. V tomto roce se současně rozhodlo, že právní úprava restitucí bude určena obecnou formou a nebudou žádné konkrétnější úpravy pro arizovaný majetek židovských vlastníků.⁴⁴

Všechny tyto přípravy byly součástí příprav exilového prozatímního státního zřízení na obnovu Československa. Nejdůležitějším dokumentem se staly dekrety prezidenta republiky vydané v letech 1944 a 1945.⁴⁵

2.1 Dekrety prezidenta republiky

Jak už bylo řečeno, dekrety prezidenta republiky byly vydávány od roku 1940 v Londýně, kde fungovalo takzvané prozatímní státní zřízení. Šlo o formu zákonodárné činnosti v situaci, kdy bylo ústavním orgánům Československé republiky znemožněno působit podle Ústavní listiny z roku 1920. Dekrety byly vydávány na základě návrhu vlády a Státní rady se spoluúčastí Právní rady a po ustavení Prozatímního Národního shromáždění. Dekrety se členily na ústavní a ostatní podle obsahu.⁴⁶ Prezident byl ve funkci představitele zahraničního odboje uznán státy protinacistické koalice.

43 Tamtéž, s. 44.

KUKLÍK, Jan a kol. Jak odškodnit holokaust?: Problematika vyvlastnění židovského majetku, jeho restituce a odškodnění. Vydání první. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015, s. 146.

S. 44.

46 BENDA, Josef. Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2010, s. 41.

(23)

15

Dekretů bylo vydáno celkem 143, přičemž zasahovaly do státní, hospodářské i politické sféry. Po válce byly dekrety postupně měněny a upravovány. Z těch, které byly v exilu vydány jich je dnes zakotveno v ústavě pouhých 9.⁴⁷

Prostřednictvím dekretů se exilová vláda v Londýně snažila vytyčit politiku poválečné národní a sociální revoluce. Beneš cílil na prosazení pěti základních cílů:

1) Snaha o obnovu československých hranic z roku 1937.

2) Zárukou před hrozbou Německa se mělo stát spojenectví se SSSR.

3) Menšiny měly být vystěhovány nebo takzvaně přenárodněny. Vznikal požadavek na národní stát Čechů a Slováků.

4) Majetek nepřátelských národnostních menšin (zejména ten německý) měl být rozdělen sociálně slabším Čechům a Slovákům.

5) Politické strany měly být zredukovány a vzniknout měla takzvaná regulovaná demokracie.⁴⁸

Mezi první důležité dekrety týkající se poválečného zřízení patří ústavní Dekret prezidenta republiky, ze dne 3. srpna 1944 č. 11/1944 úředního věstníku čs., o obnovení právního pořádku a Dekret prezidenta republiky č. 2/1945, o mimořádných opatřeních k zajištění hospodářského života na osvobozeném území č. 2 úředního věstníku čsl. ze dne 1. února 1945. První zmiňovaný prohlásil předpisy vydané od 29. září 1938 za neplatné. Tedy stanovil, že nejsou nadále součástí československého právního řádu. Byly zneplatněny všechny předpisy vydané do termínu 4. května 1945. Mimo toto zneplatnění ten samý dekret stanovoval, že rozhodnutí soudů a orgánů veřejné správy vydaná ve zmíněném časovém intervalu lze zrušit, nebo změnit v případě, že jejich základem nebyly demokratické zásady československé Ústavy.

Dekret o mimořádných opatřeních k zajištění hospodářského života na osvobozeném území řešil poprvé zásadu restituce majetku. Jednalo se o majetek, jenž přešel na třetí osobu z důvodu politické či rasové persekuce. V návaznosti na vydání tohoto dekretu vznikly mezi politickými představiteli první rozepře ohledně podoby restitucí židovského majetku. Důvodem byla hlavně skutečnost, že se jednalo o velké podniky a bylo jich mnoho. Proti výkonu tohoto zákonu byli také lidé, kteří díky

47 Tamtéž.

48 KRYSTLÍK, Tomáš. Zamlčené dějiny. Praha: Alfa Nakladatelství, 2008, s. 158.

(24)

16

perzekucím zabavený majetek získali do vlastnictví nebo z toho nějakým způsobem profitovali.⁴⁹ Pro konkrétní provedení měl být přijat zvláštní zákon a mnohé strany se právě o jeho znění přeli už od roku 1943.⁵⁰ Kompromis nakonec přinesl Londýnský dekret, který požadoval prohlášení restitucí, jako principu. Pro jeho konkrétní podobu pak měl být přijat zvláštní dekret nebo zákon Prozatímního Národního shromáždění.⁵¹

2.1.1 Konfiskace majetku nepřátel a zrádců

Vláda schválila konfiskaci půdy takzvaných nepřátel a zrádců. Konfiskován měl být majetek všech osob německé a maďarské příslušnosti bez ohledu na rasu a dále zrádců a nepřátel republiky jakékoli národnosti a státní příslušnosti. ⁵²

Konfiskační opatření upravoval Dekret prezidenta republiky 5/1945 Sb., ze dne 19. května o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů.⁵³ Na základě tohoto dekretu bylo majetkově-právní jednání týkající se majetku movitého i nemovitého, soukromého či veřejného prohlášeno za neplatné (pokud bylo uzavřeno po 29. září 1939 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce). Pod tento zákon spadal také majetek osob státně nespolehlivých.

Jako nespolehliví byli označeni ti, kteří byli národnosti německé, maďarské, vyvíjeli činnost směřující proti státní svrchovatosti, celistvosti, demokraticko-republikánské

S. 46.

Vydání první. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015, s. 148.

51 Tamtéž.

52 DUFEK, Pavel: Nástin proměn majetkové držby soukromých velkostatků na Slánsku v letech 1945 až 1949.

In: BARTONÍČEK, Pavel: Bílá místa historie: Slaný a Slánsko ve XX. století: sborník z historické konference. Slaný:

Wotrubia, 2015. Historie Slánska ve XX. století. S. 159.

53 Předpisy z oboru působnosti osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy: zákony (dekrety), vládní nařízení, vyhlášky. V Praze: Právní odbor osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze, 1947, s. 7.

(25)

17

státní formě, bezpečnosti a obraně československé republiky. Dále osoby, které tyto činnosti podněcovaly plus ti, co podporovali Němce a Maďary.⁵⁴

Majetek, který byl zabaven na základě dekretu 5/1945 Sb. spadal pod národní správu. Lidé, kteří stáli o vynětí majetku ze státní správy, museli prokázat, že byli obětmi politické nebo rasové perzekuce a zůstali věrni Československé republice. Zároveň museli být dělníky, rolníky nebo drobní a střední podnikatelé.⁵⁵

Dalším dekretem zabývajícím se konfiskací německého majetku byl Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa a dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a fondech národní obnovy.⁵⁶

Dekret, který řešil otázku konfiskace půdy, byl č. 28/1945 o osídlení zemědělské půdy Němci, Maďary a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. Přednost na příděl půdy měli mít lidé, kteří se vyznamenali ve válce, tedy vojáci, partyzáni a političtí vězni. Dále měli nárok rolníci, které válka poškodila.⁵⁷

54 Tamtéž, s. 8.

56 Odsun Německého a nepřátelského obyvatelstva nebyl předmětem dekretů prezidenta republiky.

Vycházel z rozhodnutí Postupimské konference v srpnu 1945. Akt na vysídlení osob německé národnosti z Československa měl oporu v mezinárodním právu.

(26)

18

3 Podstata a aplikace restitucí po zániku Protektorátu Čechy a Morava v letech 1945–1947

3.1 Situace v Československu po roce 1945

Na základě dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 o obnovení právního pořádku došlo k obnovení ústavní činnosti. Dekret byl vydán 3. srpna 1944. Na základě tohoto dekretu bylo prohlášeno, že předpisy vydané v oblasti ústavního práva po 29. září 1938 neplatí a nejsou tedy součástí československého právního řádu. Obnovila se účinnost ústavy z roku 1920.

Demokratický model moci byl v prvních letech po válce značně modifikován.

Moc převzala Národní fronta a v podstatě neměla opozici. Stala se nejdůležitější politickou formou v Československu. Vznikla už během války a spojovala všechny protinacistické strany doma i v zahraničí. Po válce se změnila v národní koalici.

Specifickou roli získávaly národní výbory. Národní shromáždění tvořila jen jedna komora, jelikož senát nebyl obnoven. V novém ústavním zřízení byl jen omezený počet politických stran. Všechny byly buď socialistické, nebo prosazovaly sociálně reformní program. Novými prvky se také staly velké společenské organizace. Jednalo se o mimořádně důležitou politickou sílu. Politické strany se snažily tyto organizace ovládat.⁵⁸

Jedním z důsledků války byl rostoucí vliv Sovětského svazu na rozhodovací orgány Československa. Politické spektrum se posunulo značně doleva a začalo docházet k velkým změnám ve vlastnických vztazích. Na základě prezidentských dekretů a řady dalších zákonů se velmi rozšířily pravomoci státu. Legislativa postupně vytvořila právní rámec pro rozsáhlé znárodňování v průmyslu a v nevýrobní sféře. Vznikaly také tlaky na likvidaci velkostatků v zemědělství.⁵⁹

Jak již bylo řečeno, došlo k odsunu menšin. Němci a Maďaři od té chvíle v Československu neměli žádná práva. Majetek jim byl na základě dekretů zkonfiskován a připadl národní správě. Také Romové byli bráni jako problematické a nepřizpůsobivé

Nosková, Helena a kol. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2005, s. 12-14.

59 KALKUŠOVÁ, Slávka. Kauza Lex Schwarzenberg: otazníky kolem vyvlastnění majetku hlubocké větve Schwarzenbergů. Ostrava: Key Publishing, 2018, s. 9.

(27)

19

obyvatelstvo. Dále byli vystaveni perzekuci Poláci, Rusíni a Chorvati, jelikož v ústavě nebyla zakotvena práva menšin.

3.1.1 Restituce československého majetku z Německa

Otázku majetku, který byl zabaven Němci, projednávala exilová vláda již během války. V deklaraci z 5. ledna 1943 vyhlásily státy protihitlerovské koalice za neplatné:

„všechny převody a dispozice vztahující se na vlastnictví, práva a zájmy jakéhokoliv druhu, které se nalézají nebo nalézaly na území okupovaných, nebo přímo či nepřímo kontrolovaných nepřátelskými vládami, nebo náleží nebo náležely osobám (i právnickým) usedlým v těchto oblastech.“⁶⁰ Bylo ale jasné, že z důvodu ničení mnohého majetku bude nutné domluvit náhrady i formou reparací.

Československo podalo u západních okupačních úřadů v Německu celkem 2743 restitučních přihlášek, z čehož se vyřídilo 683 z nich. Problémem bylo, že mnoho majetku si odvezla Rudá armáda, jako válečnou kořist a nikdy ho už tak nebylo možné identifikovat. Hodnota majetku, který Československo v restitucích žádalo, byla přibližně 1,4 miliardy amerických dolarů a 80 % tohoto majetku byl vojenský materiál.⁶¹

3.1.2 Situace židovského obyvatelstva v poválečném Československu

Podle sčítání obyvatel v roce 1939 žilo na území českých zemí přibližně 120 tisíc židů. Po válce jich v Československu zůstalo asi 14 tisíc. Většina nepřežila válku, nacistické vyhlazování, perzekuce, nebo se tito lidé rozhodli emigrovat.⁶² Údaje o počtu přeživších se ovšem v mnoha publikacích liší. Celkově se po válce sčítali spíš lidé, kteří nacistickou perzekuci nepřežili.

60 KRYSTLÍK, Tomáš. Zamlčené dějiny 2. Praha: Alfa Nakladatelství, 2010, s. 164.

61 Tamtéž, s. 165.

62 JANČÍK, Drahomír, KUBŮ, Eduard a KUKLÍK, Jan. „Arizace“ a restituce židovského majetku v českých zemích (1939 – 2000). Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2003. Kurzy univerzitních extenzí z oboru historie.

S. 58.

(28)

20

Nejdůležitější pro židovské obyvatelstvo bylo poválečné obnovení fungování Židovské náboženské obce. S poválečnou situací byl také úzce spojen problém vystěhovalectví a nově se objevující poválečný antisemitismus, který měl ráz sociálně- ekonomický. Vyznačoval se hlavně neochotou lidí vracet židům dříve zabavený majetek a půdu.

První pomoc pro židy zasažené válkou a Norimberskými zákony byla repatriace.

Stát se snažil zapojit je zpět do hospodářského života. Měly být odčiněny křivdy z války a počítalo se s odškodněním. Přesto nebyla situace vůbec jednoduchá. Veškeré odškodnění a vrácení majetku bylo spojeno s dokládáním spousty dokumentace, kterou lidé vracející se z koncentračních táborů neměli často dostupnou. Jako příklad je možné nárok na majetek po zemřelém, kdy bylo často velmi obtížné doložit dědický národ.

V kontextu těchto a mnoha dalších problémů hodně přeživších zvažovalo odjezd do nově vzniklého státu Izrael.⁶³ Na těchto lidech ležela v té době mnohá nelehká rozhodnutí. Jako připomínku pocitů některých z nich použiji citát z životopisné knihy Dity Krausové: “Přizpůsobit se normálnímu životu pro mne nebylo snadné i z mnoha jiných důvodů. Neměla jsem žádné plány do budoucna. Nepřemýšlela jsem, co budu dělat dál. Za celý můj dosavadní život jsem nikdy nemusela nic rozhodovat. Před deportací jsem byla malá a o všechno se starali rodiče. V táborech byli pány našich životů Němci.

Posílali nás sem a tam, a my jsme museli jejich rozkazy poslouchat. Dosud mě nenapadlo, že bych měla převzít zodpovědnost sama za sebe.“⁶⁴

Život po válce vypadal úplně jinak než před ní. Ti, kteří se vrátili, neměli většinou majetek, práci ani rodinu. I proto emigraci zvolilo velké množství z nich.⁶⁵ Navíc Československo vznik státu Izrael podporovalo.⁶⁶ Mělo to spojitost s vytvořením národnostně jednotného státu.⁶⁷

63 Stát Izrael vznikl v květnu 1948.

64 KRAUSOVÁ, Dita. Odložený život: skutečný příběh osvětimské knihovnice. Přeložil Dagmar LIEBLOVÁ.

Praha: Ikar, 2018, s. 20.

65 Fakticky se v té chvíli stali Izraelci, tedy nejen občany státu Izrael, ale současně příslušníky takto nazývaného národa. S respektem právě k tomuto vymezení daného národa v celém textu své diplomové práce píši slovo „žid“ striktně s malým písmenem, ve smyslu věřící v rámci judaismu. (pozn. autorky)

KUKLÍK, Jan a kol. Jak odškodnit holokaust? Problematika vyvlastnění židovského majetku, jeho restituce a odškodnění. Vydání první. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015, s. 142-144.

67 Většina etnických Němců a Maďarů byla deportována. Židům bylo umožněno emigrovat.

(29)

21

Do Izraele se mezi lety 1945 a 1950 vystěhovala polovina všech těch, kteří přežili holocaust. Přesné údaje bohužel nejsou k nalezení. Palestinské přistěhovalecké úřady hovoří o 22-24 tisících celkem. V Československu poté zůstalo přibližně 15 tisíc českých a slovenských židů. Zároveň se značně zredukoval počet českých židovských obcí. Před válkou jich bylo 153 a po válce pouze 9.⁶⁸

To, jak byl život mnoha židů válkou zničený má velkou spojitost s restitucemi a jejich průběhem. Ačkoli se v práci zabývám hlavně majetkovým faktorem, je nutné zmínit i poválečný stav židovské společnosti, který byl v některých případech s restitucemi úzce spjatý. Mnoho přeživších zkrátka nemělo sílu potýkat se se všemi požadavky, které musely být pro získání restitucí splněny a prokázány.⁶⁹

Bezprostředně po válce na tom sice židé nebyli nijak dobře, ale stát se je snažil podporovat. V této fázi se projevovala více antisemitsky společnost nežli vládnoucí orgány. Pak však začal problém s restitucemi a antisemitismus moci začal opět sílit. Jak už bylo řečeno, jednotlivci a instituce, kteří nabyli během války zabavený majetek, se ho nyní nechtěli vzdát. Následně se do probíhajících restitucí vmísil i stát s tím, že není výhodné restituovat velké podniky. V té době také došlo ke změně právní koncepce a židům nebyla uznána práva menšiny. Židovství přestalo být považováno za národnost a židé si museli zvolit mezi národností slovenskou a českou.⁷⁰

I přes to, že židovská populace v předválečném Československu nebyla výrazně početná, představovala důležitou ekonomickou sílu. Židé vlastnili mnoho významných průmyslových a obchodních podniků. Židovské náboženské obce byly téměř bez výjimky prosperující. Kromě restitucí majetku fyzických osob se jednalo i o majetek osob právnických.

68 HEITLINGER, Alena. Ve stínu holocaustu a komunismu: čeští a slovenští židé po roce 1945. Přeložil Dagmar LIEBLOVÁ, přeložil Petr LIEBL. Praha: G plus G, 2007, s. 30.

70 Tamtéž, s. 143-144.

(30)

22 3.1.3 Košický vládní program

Košický vládní program řešil také majetkové poměry a byl koncipován proti diskriminaci židů.

Eduard Beneš jej vyhlásil na prvním zasedání vlády na území předválečné republiky v Košicích dne 5. dubna 1945. Byly zde obsaženy zásady vládní politiky ve vnitropolitické a mezinárodní oblasti. Vláda potvrdila restituci majetku odňatého za druhé světové války v důsledku národnostní, rasové či politické perzekuce. Další úkol, který si vláda vytyčila, stál ovšem vůči tomuto záměru v logické opozici. Mělo se jím stát obnovení hospodářského života a s tím spojené znárodnění klíčových odvětví národního hospodářství.⁷¹

3.2 Restituce

Výraz restituce znamená doslova: “navrácení do předešlého stavu”. V souvislosti s převody majetku po 2. světové válce se ve skutečnosti ale jednalo spíše o náhradu nějakých majetkových křivd, nebo v některých případech se tímto slovem označovala pouze finanční kompenzace.⁷²

V každém případě šlo ale o jednu ze stěžejních otázek poválečných let, a nakonec i o často diskutované téma druhé poloviny dvacátého století. Výsledky nejsou úplně jasné, ale předpokládá se, že v poválečných restitucích bylo navráceno přibližně 15-20 % majetku. Přičemž větší úspěšnost v tomto procesu měly náboženské obce a další právnické osoby. Jak již bylo řečeno, problémem, který provedení restitucí značně komplikoval, byl jejich střet se znárodňováním.

Z hlediska judikatury se na restituční nároky nahlíželo, jako na nároky mimořádné, a proto při nich docházelo k takzvanému mimořádnému postupu soudů.

Restitucí právní věda rozumí výsledný stav, který byl ukončen buď tím, že se oprávněná

71 Tamtéž, s. 152-153.

72 JANČÍK, Drahomír, KUBŮ Eduard a KUKLÍK, Jan. „Arizace“ a restituce židovského majetku v českých zemích (1939–2000). Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2003. Kurzy univerzitních extenzí z oboru historie.

S. 43.

(31)

23

osoba stala vlastníkem původního majetku, nebo jí za něj byla poskytnuta dostatečná náhrada.⁷³ „V případech zmírnění následků některých majetkových křivd je tedy stěžejní stanovit hodnotu původních pozemků, která se též označuje jako restituční nárok.

Nesprávně ocenění výše restitučního nároku je přitom v poslední době jedním z nejčastějších projevů svévole státu vůči oprávněným osobám.“⁷⁴

Kvůli dlouhému trvání komunistického režimu je téma restitucí aktuální dodnes.

Je mnoho restituentů, jejichž majetek se hodnotil u restitucí v roce 1945 i po revoluci v roce 1989. Zároveň není vyčerpávajícím způsobem zanalyzováno, jak velký vliv restituce měly na podnikání a ekonomickou situaci v Československu.⁷⁵

3.2.1 Restituce v poválečném Československu

Jak již bylo řečeno, první kroky k fungování restitucí přinesla už exilová vláda v Londýně. Následně byly restituce rozvíjeny hned v prvních týdnech Československa a nové vlády Národní fronty. Dále až do únorového převratu probíhala jakási praxe navrácení restitucí původním vlastníkům, nebo alespoň snaha procesovat restituční řízení.⁷⁶ Na Slovensku proces navrácení majetku původním vlastníkům probíhal odlišně než na území bývalého protektorátu, kterému se v této práci věnuji.⁷⁷

Definitivní úpravu poválečných restitucí v Československu přinesl zákon č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetko-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vcházejících. Tento zákon navazoval na dekret č. 5/1945 Sb. Jednalo se o dlouho očekávanou úpravu restitučního

73 PŘÍKOPA, Vojtěch. Restituce podle zákona o půdě. V Praze: C.H. Beck, 2020, s. 2.

74 Tamtéž, s. 53.

75 ŠMÍDOVÁ MATOUŠOVÁ, Olga. Restituce jako hra očima jejích protagonistů. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2017, s. 5.

S. 57.

KUKLÍK, Jan a kol. Jak odškodnit holokaust? Problematika vyvlastnění židovského majetku, jeho restituce a odškodnění. Vydání první. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015, s. 152.

(32)

24

řízení, která byla od té chvíle považována za nejvýznamnější normu týkající se odčinění škod vzniklých během okupace.⁷⁸

Na základě tohoto zákona vznikla otázka, jestli neplatná právní jednání byla relevantní a zda prostřednictvím nich přešlo nebo nepřešlo vlastnické právo.⁷⁹ Zákon 5/1945 také stanovil dva prováděcí orgány v procesu restitučního řízení. Buď je prováděl orgán správní nebo orgán soudní. Postup procesu navrácení odňatého majetku se také lišil z hlediska typu a velikosti. Navíc se do celého procesu prolnulo již zmiňované znárodňování. V neposlední řadě záleželo také na sociální stratifikaci žadatele, a zda původní vlastník má nebo nemá status nepřítele státu. Dvěma podmínkami pro to, aby občan mohl o majetek požádat, bylo československé státní občanství a takzvaná státní národní spolehlivost.⁸⁰

Bod dekretů prezidenta republiky o navrácení majetku osob, jimž byl odňat během války na základě politické, rasové či národní perzekuce pomohl vládě, aby v podstatě získala pod dohled peněžní a úvěrový systém, průmyslové podniky, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje a další. Důvodem bylo nastartování ekonomiky. Stejně tak se tento krok dá nazvat jakýmsi spouštěčem pro znárodňování a zásahy státu do výroby a obchodu.⁸¹

Důležitým pro výkon restitucí byly orgány národní správy. Ty měly na starosti majetek, který byl zabaven, a za úkol měly jeho následné převody. Rozhodovaly o tom, zda u daného majetku či pozemku dojde ke konfiskaci, znárodnění nebo restituci. Zároveň omezovaly vlastnická práva ve velkých podnicích, kde byl třeba jen spoluvlastníkem člověk označený, jako osoba státně nespolehlivá. Výjimkou měli být restituenti německé a maďarské národnosti, kteří se prokazatelně účastnili boje za zachování Československé republiky. O těchto a dalších výjimkách rozhodovaly okresní národní výbory, dále pak zemské národní výbory a v konečné instanci Ministerstvo zemědělství. Ministerstvo

78 KNAPP, Viktor, BERMAN, Tomáš. Vrácení majetku pozbytého za okupace (Restituční zákon). Praha:

Linhart, 1946, s. 9.

79 Tamtéž, s. 10.

S. 49.