3.2 R ESTITUCE
3.2.1 Restituce v poválečném Československu
Jak již bylo řečeno, první kroky k fungování restitucí přinesla už exilová vláda v Londýně. Následně byly restituce rozvíjeny hned v prvních týdnech Československa a nové vlády Národní fronty. Dále až do únorového převratu probíhala jakási praxe navrácení restitucí původním vlastníkům, nebo alespoň snaha procesovat restituční řízení.76 Na Slovensku proces navrácení majetku původním vlastníkům probíhal odlišně než na území bývalého protektorátu, kterému se v této práci věnuji.77
Definitivní úpravu poválečných restitucí v Československu přinesl zákon č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetko-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vcházejících. Tento zákon navazoval na dekret č. 5/1945 Sb. Jednalo se o dlouho očekávanou úpravu restitučního
73 PŘÍKOPA, Vojtěch. Restituce podle zákona o půdě. V Praze: C.H. Beck, 2020, s. 2.
74 Tamtéž, s. 53.
75 ŠMÍDOVÁ MATOUŠOVÁ, Olga. Restituce jako hra očima jejích protagonistů. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2017, s. 5.
76 JANČÍK, Drahomír, KUBŮ, Eduard a KUKLÍK, Jan. „Arizace“ a restituce židovského majetku v českých zemích (1939–2000). Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2003. Kurzy univerzitních extenzí z oboru historie.
S. 57.
77 KUKLÍK, Jan, HOFMANNOVÁ, Helena, PETRÁŠ, René: Od poválečných restitucí k zákonu 212/2000 Sb. In:
KUKLÍK, Jan a kol. Jak odškodnit holokaust? Problematika vyvlastnění židovského majetku, jeho restituce a odškodnění. Vydání první. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015, s. 152.
24
řízení, která byla od té chvíle považována za nejvýznamnější normu týkající se odčinění škod vzniklých během okupace.78
Na základě tohoto zákona vznikla otázka, jestli neplatná právní jednání byla relevantní a zda prostřednictvím nich přešlo nebo nepřešlo vlastnické právo.79 Zákon 5/1945 také stanovil dva prováděcí orgány v procesu restitučního řízení. Buď je prováděl orgán správní nebo orgán soudní. Postup procesu navrácení odňatého majetku se také lišil z hlediska typu a velikosti. Navíc se do celého procesu prolnulo již zmiňované znárodňování. V neposlední řadě záleželo také na sociální stratifikaci žadatele, a zda původní vlastník má nebo nemá status nepřítele státu. Dvěma podmínkami pro to, aby občan mohl o majetek požádat, bylo československé státní občanství a takzvaná státní národní spolehlivost.80
Bod dekretů prezidenta republiky o navrácení majetku osob, jimž byl odňat během války na základě politické, rasové či národní perzekuce pomohl vládě, aby v podstatě získala pod dohled peněžní a úvěrový systém, průmyslové podniky, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje a další. Důvodem bylo nastartování ekonomiky. Stejně tak se tento krok dá nazvat jakýmsi spouštěčem pro znárodňování a zásahy státu do výroby a obchodu.81
Důležitým pro výkon restitucí byly orgány národní správy. Ty měly na starosti majetek, který byl zabaven, a za úkol měly jeho následné převody. Rozhodovaly o tom, zda u daného majetku či pozemku dojde ke konfiskaci, znárodnění nebo restituci. Zároveň omezovaly vlastnická práva ve velkých podnicích, kde byl třeba jen spoluvlastníkem člověk označený, jako osoba státně nespolehlivá. Výjimkou měli být restituenti německé a maďarské národnosti, kteří se prokazatelně účastnili boje za zachování Československé republiky. O těchto a dalších výjimkách rozhodovaly okresní národní výbory, dále pak zemské národní výbory a v konečné instanci Ministerstvo zemědělství. Ministerstvo
78 KNAPP, Viktor, BERMAN, Tomáš. Vrácení majetku pozbytého za okupace (Restituční zákon). Praha:
Linhart, 1946, s. 9.
79 Tamtéž, s. 10.
80 KUKLÍK, Jan, HOFMANNOVÁ, Helena, PETRÁŠ, René: Od poválečných restitucí k zákonu 212/2000 Sb. In:
KUKLÍK, Jan a kol. Jak odškodnit holokaust? Problematika vyvlastnění židovského majetku, jeho restituce a odškodnění.
Vydání první. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015, s. 153-154.
81 JANČÍK, Drahomír, KUBŮ, Eduard a KUKLÍK, Jan. „Arizace“ a restituce židovského majetku v českých zemích (1939–2000). Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2003. Kurzy univerzitních extenzí z oboru historie.
S. 49.
25
vnitra zasahovalo v případě pochybností. Zároveň zde musela být i kontrola ze strany správního soudnictví.
Majetek, který byl zabaven za Protektorátu, se po válce nacházel v několika majetkových fondech. Jednalo se o fond vystěhovalecký, majetkový úřad a úřad říšského protektora. Národní správa majetkových podstat majetkového úřadu, vytvořená Ministerstvy sociální péče a financí, přechodně spravovala a rozdělovala tento majetek.
Také měla za úkol pomáhat repatriantům.82
Restituce správní byla prováděna úřadem na základě směrnice vydané Ministerstvem průmyslu a restituce soudní přišla na řadu, pokud správní úřad restituci z nějakého důvodu nevyřídil nebo zamítl. Pokud původní majitel stál o soudní restituci, musel podat žádost v tříleté lhůtě k okresnímu soudu. Jak již bylo zmíněno, restituce mohly být vyřízeny třemi způsoby. Mohlo dojít k navrácení vlastnického práva, navrácení v takzvaný předešlý stav (používalo se především u naturálních restitucí), nebo došlo k vyplacení peněžité náhrady.83
Majetek židovských náboženských obcí, bratrstev, fondů a nadací měl být převeden pod Národní správu židovské rady starších. Než se tak stalo, mělo majetek zabavený z rasových důvodů na starost Ministerstvo sociální péče.84
Zvláštní kapitolou byl majetek osob židovského původu, které během války emigrovaly. Jejich majetek i přes to, že byly právoplatnými občany jiné země, podléhal československým restitučním procesům. V období let 1945-1947 se tato otázka řešila pouze okrajově, respektive byla projednávána skrze takzvaná náhradová jednání, ale k výrazným posunům nedocházelo. Tématem navrácení majetku osobám žijícím v zahraničí se s větším důrazem začaly orgány státní správy zabývat na konci 70. a
84 JANČÍK, Drahomír, KUBŮ, Eduard a KUKLÍK, Jan. „Arizace“ a restituce židovského majetku v českých zemích (1939–2000). Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2003. Kurzy univerzitních extenzí z oboru historie.
S. 56.
85 Tamtéž, s. 57.
26
bezprostředně po válce Sovětský svaz, která si jej nárokovala jako válečnou kořist.
Zbytek byl oficiálně rozdělen těm, kteří utrpěli nacistickou perzekucí.86
Nejvíce majetku spadalo do kategorie individuální. Jednalo se o majetek, který nespadal do předchozích kategorií a jeho procesování bylo tudíž nejproblematičtější.
Jednalo se například o majetek, který si původní vlastníci během války „odložili“ u známých a nezaznamenali tento pohyb na žádném úředním dokumentu.