Hlavní práce73386_xbabo03.pdf, 1.5 MB Stáhnout

(1)

Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta

Hlavní specializace: Hospodářské a politické dějiny 20. století

STÁTNÍ ZÁSAHY DO ČESKOSLOVENSKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ V LETECH 1918–1938 A JEJICH REFLEXE

V DOBOVÉM TISKU diplomová práce

Autor: Bc. Ondřej Babka

Vedoucí práce: PhDr. Ing. Daniel Váňa, PhD.

Rok: 2021

(2)

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a s použitím uvedené literatury.

Bc. Ondřej Babka V Praze, dne 1. 5. 2021

(3)

Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu mé diplomové práce PhDr. Ing.

Danielu Váňovi, Ph.D. za rady ohledně zdrojů dat a struktury práce. Velice si cením jeho pomoci při korektuře.

Další dík patří také PhDr. Pavlovi Dufkovi, Ph.D. z Národního archivu za jeho ochotu při konzultacích nad archivními prameny.

(4)

(5)

(6)

Abstrakt

Diplomová práce se zabývá zemědělstvím v meziválečném Československu a analyzuje vliv vybraných vládních opatření cílených do tohoto sektoru v období Velké hospodářské krize. Popisuje vstup primárního sektoru do krizového období, jeho proměnu a dopady protikrizových opatření československé vlády. První část má za cíl čtenáři přiblížit zemědělství v nově vzniklém státě, jeho problémy, význam pro národní hospodářství a jeho stav před nástupem krize. Pozornost je dále věnována zaváděným opatření v boji s Velkou hospodářskou krizí, stejně tak jsou popsány výsledky protekcionistických opatření zaváděných československou vládou v zemědělství. Vedle zmíněného se práce věnuje také tématu politických stran za první republiky a jejich postojům k prováděné zemědělské politice. V závěrečné části textu je pak analyzován tisk za první republiky a v jeho rámci vyjádřením jednotlivých politických stran ke státním zásahům do zemědělství.

Klíčová slova:

zemědělství, Velká hospodářská krize, obilní monopol, protekcionismus, Československo, krize

JEL klasifikace:

N54, N44, Q18

(7)

Abstract

The diploma thesis deals with agriculture in interwar Czechoslovakia and analyzes the impact of selected government measures targeted at this sector during the Great Depression. It describes the entry of the primary sector into the crisis period, its transformation and the effects of anti-crisis measures of the Czechoslovak government.

The first part aims to introduce the reader to agriculture in the newly created state, its problems, its importance for the national economy and its state before the crisis. Attention is also paid to the measures introduced in the fight against the Great Depression, as well as the results of the protectionist measures introduced by the Czechoslovak government in agriculture are described. In addition to the above, the work also deals with the topic of political parties during the First Republic and their attitudes to the implemented agricultural policy. The final part of the text then analyzes the press during the First Republic and within it the statements of individual political parties on state intervention in agriculture.

Key words:

agriculture, the Great Depression, cereal monopoly, protectionism, Czechoslovakia, crisis

JEL classification:

N54, N44, Q18

(8)

Obsah

Úvod ... 1

1 Zemědělství Českých zemí v 19. století ... 4

1.1 Zemědělství před rokem 1848 ... 4

1.2 Zemědělství 1848–1918 ... 6

2 Československé zemědělství 1918–1929... 11

2.1 Vznik ministerstva zemědělství ... 14

2.2 Pozemková reforma ... 16

2.3 Rostlinná výroba 1918 ... 24

2.4 Živočišná výroba 1918 ... 27

3 Velká hospodářská krize a její důsledky pro československé zemědělství ... 30

3.1 Stav zemědělské produkce obilí na začátku krize... 31

3.2 Počátek velké hospodářské krize v primárním sektoru ... 32

3.3 Opatření vládní politiky vedoucí ke zmírnění Velké hospodářské krize ... 36

3.4 Protekcionismus jako prostředek pro zvládnutí krize v zemědělství ... 37

3.5 Významná vládní opatření ... 37

3.6 Vznik Československé obilní společnosti ... 41

3.7 Výsledky prvních protekcionistických opatření ... 42

3.8 Dopady působení obilního monopolu na zemědělskou produkci a zahraniční obchod ... 43

3.9 Porovnání cílů s výsledky vládních opatření ... 45

4 Československé zemědělství 1935–1938... 48

4.1 Rostlinná a živočišná výroba 1935–1938 ... 49

5 Reflexe vývoje československého zemědělství 1930–1938 v dobovém tisku ... 51

5.1 Tisk za první Československé republiky ... 53

5.2 Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu a její tisk ... 56

5.3 Srovnání reflexe vývoje zemědělství ve vybraných dobových denících ... 57

5.3.1. O celní politice ... 57

5.3.2 O povinném semílání pšenice a žita ... 60

5.3.3 O devalvaci měny ... 63

5.3.4 O zřízení obilního monopolu ... 64

Závěr ... 69

Seznam tabulek ... 72

Seznam grafů ... 73

Seznam literatury ... 74

(9)

1

Úvod

V této práci se věnuji vývoji zemědělství nově vzniklého československého státu a tomu, z jakých základů musel vycházet. Snažím se i o analýzu státních zásahů do tohoto odvětví, kterých právě za první Československé republiky, a hlavně v letech třicátých bylo opravdu mnoho. Zároveň popisuji i prvorepublikový tisk, který měl své zvláštní postavení a o událostech politických, ekonomických, zemědělských a sociálních referoval ve velké míře po stranických liniích. Tato všechna témata se snažím spojit v jedno velké téma, kterými jsou státní zásahy do zemědělství v letech 1918–1938 a jejich reflexe právě v dobovém tisku.

Velká hospodářská krize zasáhla ve 30. letech 20. století téměř všechna odvětví světové ekonomiky. Krize se tak samozřejmě nevyhnula ani ekonomice Československa.

V této práci se věnuji sektoru zemědělství, na který měla tato krize specifický dopad.

Českoslovenští zemědělci reagovali na vzniklou situaci jinak než ostatní odvětví.

Celosvětově se začala hromadit produkce zemědělských produktů a to vedlo k výraznému snížení jejich cen, což se ukázalo být impulzem k tomu, aby vlády prakticky všech států, včetně té Československé, začaly do tohoto odvětví ingerovat svými zásahy.

V první části práce se věnuji zejména popisu československého zemědělství od 19. století, následuje popis zemědělství v nově vzniklém státě. Kapitola je věnována také počátku Velké hospodářské krize v primárním sektoru, respektive příchodu krize do primárního sektoru a jejího vlivu na zemědělskou produkci. Následuje kapitola o československém zemědělství ve druhé polovině 30. let až do roku 1938. Ve všech těchto kapitolách popisuji nejen to, jak probíhal vývoj zemědělství, ale také jeho význam a roli pro národní hospodářství. Zabývám se konkrétními opatřeními vládní politiky vedoucími ke zmírnění krize. Velkou pozornost jsem pak věnoval hlavně vzniku Československé obilní společnosti, respektive obilního monopolu.

Cílem mé práce je zhodnotit potřebnost vládních protikrizových opatření do daného sektoru a na konkrétních údajích zanalyzovat jejich účinnost a dopady.

Vedle výše uvedeného se v textu zaměřuji také na prvorepublikové politické strany a dobový tisk, který byl za první Československé republiky v nemalé míře právě politickými stranami ovlivněn a řízen. Významnou politickou stranou, která se podílela prakticky na všech vládách v letech 1918–1938, byla Republikánská strana zemědělského

(10)

2

a malorolnického lidu. Ta reprezentovala zájmy velkých a středních rolníků a venkova jako celku. Jejím hlavním tiskovým orgánem byl deník Venkov. Další významnou stranou byla Československá sociálně demokratická strana, od níž se v roce 1920 odštěpila její levicovější část, aby založila Komunistickou stranu Československa.

V případě těchto dvou stran byly jejich tiskovými orgány Právo lidu a Rudé právo.

Politiku Hradu podporovala Československá strana národně socialistická se svým deníkem České slovo a Československá národní demokracie se se svými výraznými politickými osobnostmi obracela k veřejnosti prostřednictvím Národních listů. A právě tomu, jak se politické zájmy a cíle promítaly do obsahu prvorepublikového mediálního diskursu, je věnována poslední kapitola této práce.

Československý stát musel od svého vzniku v říjnu 1918 řešit mnoho problémů.

Bylo třeba vytvořit jeho republikánský politický systém, sjednotit státní správu, vytvořit zákony, vlastní měnu a provést velkou řadu politických, sociálních a společenských opatření. Československo vzniklo jako demokratická republika, ve které žilo 65 % Čechů a Slováků, 35 % Němců a další početná maďarská, polská a rusínská menšina. Mnohé politické strany Československa vznikly už za dob monarchie. Z hlediska hospodářské politiky nového státu bylo určující získání a udržení rozhodujících pozic v ekonomice Čechoslováky. Dalším cílem bylo vybudovat silnou a konkurenceschopnou ekonomiku.

Mezi hlavní nástroje k dosažení těchto cílů patřila nostrifikace, měnová reforma, repatriace akcií a pozemková reforma, jíž se ve své diplomové práci také věnuji.

Je velice důležité si uvědomit, kdo o hospodářské politice, a tedy o hlavních státních zásazích rozhodoval. Do roku 1925 to byla česká reprezentace s tou slovenskou.

Teprve od roku 1925 se začaly na realizaci politiky podílet i německé skupiny. Žádná politická strana od vzniku republiky nebyla schopna sama vytvořit vládu, a proto vládly většinou mnohostranné koalice a jejich hospodářská politika tak musela být dílem kompromisu. Nicméně většinou měla v jednotlivých vládních grémiích vůdčí úlohu Republikánská strana venkovského a malorolnického lidu, které je taky v této práci věnován největší prostor.

Mým cílem bylo systematicky popsat zemědělskou politiku vlád Československé republiky od jejího vzniku až do roku 1938 a její odraz v dobovém tisku nejvýznamnějších i méně významných politických stran.

(11)

3

Pomocné výzkumné otázky, které jsem si pro tuto práci zvolil, byly: „V jakém stavu se nacházelo československé zemědělství v době svého vzniku a jaké bylo jeho postavení v rámci národního hospodářství? Jaká byla konkrétní zemědělská protikrizová opatření od začátku Velké hospodářské krize v Československu? Jaký byl praktický význam zřízení obilního monopolu? Jak se projevovaly státní zásahy do obsahu dobových periodik a jak o nich tyto na svých stránkách referovaly?

Hlavními metodami, kterými jsem ve své práci postupoval byly metoda deskripce a analýza dat z dobových pramenů. Metodu deskripce jsem využil nejvíce, jelikož jsem popisoval stav československého zemědělství od počátku 19. století, přes období Velké hospodářské krize až do roku 1938, stejně jako protekcionismus, konkrétní vládní opatření i tisk za první republiky. Metoda analýzy dat z dobových pramenů byla pak klíčovou metodou, pomocí které jsem dospěl k odpovědi na otázku, zda prvorepublikové deníky referovaly přesně podle příslušnosti k jednotlivým stranám.

V teoretické, ale i v analytické části své práce jsem zachycoval minulé události v časovém sledu a využíval k tomu metody progresivní. Metodu přímou jsem pak využil především v analytické části své práce, kdy jsem čerpal fakta bezprostředně z vydaných dobových pramenů. Tyto prameny – vládní nařízení, zákony, stenozáznamy, dobové deníky vypovídaly o mnou zkoumaném období, a proto jsem je mohl použít při popisu historické skutečnosti.

(12)

4

1 Zemědělství Českých zemí v 19. století

Zemědělství patří tradičně mezi základní hospodářská odvětví. Jako takové představuje důležitý faktor pro rozvoj populace lidí a jejich kultury. V historii lidstva má nezastupitelnou roli. Až do moderní doby počátkem 20. století to potvrzovala skutečnost, že zemědělství mělo převládající podíl v hospodářství všech států a národů. Stejně tak historie potvrzuje, že teprve dostatečně rozvinuté zemědělství dává prostor k růstu dalších odvětví hospodářství.

Ve středoevropském prostoru, jehož jsou součástí České země, probíhaly výrazné změny v zemědělství od počátku 18. století – tedy k přechodu od extenzivního zemědělství k intenzivnímu a k přechodu od trojpolního způsobu hospodaření ke střídavému. Součástí těchto změn byly mimo jiné nové postupy v rostlinné i živočišné výrobě, díky kterým úrody dlouhodobě narůstaly, jak co do objemů, tak kvality. Za doby vlády Marie Terezie a Josefa II. zvýhodňoval stát spíše chov ovcí, zejména kvůli produkci vlny. Zavedením střídavého hospodářství došlo k propojování rostlinné a živočišné výroby, což mělo za následek nárůst chovu skotu.¹ Ve druhé polovině 19. století začala druhá etapa technické revoluce v zemědělství, která s sebou přinesla nové výrobní prostředky a výkonnější stroje.

Po revolučním roku 1848, kdy došlo v podunajské, habsburské monarchii ke zrušení poddanství, nastalo definitivní uvolnění strnulého feudálního systému a hospodářských vztahů. Na venkově měli ale stále ještě největší moc velcí vlastníci půdy z řad šlechty, nejpočetnější skupinou přitom byli drobní zemědělci, zemědělské dělnictvo a pachtýři. Hlavními plodinami, které se v Českých zemích pěstovaly, byly okopaniny a obiloviny. Rostlinná výroba se dělila na tři základní oblasti: obilnářství, řepařství a bramborářství. Dále se začalo více prosazovat zelinářství a chmelařství.

1.1 Zemědělství před rokem 1848

České země byly v této době součástí zmíněné habsburské monarchie. Pro tu bylo, stejně jako pro další evropské země v této době, zemědělství jednak důležitým zdrojem

1 Beranová, M., Kubačák, A.: Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě. Praha: Libri, 2010, str. 255–272.

(13)

5

výživy obyvatelstva, ale také zdrojem příjmů do státní pokladny. I proto byly již v této době patrné určité zásahy státu do tohoto odvětví. Jednalo se však o významně menší zásahy, než které přišly v pozdějších letech první Československé republiky. Převážně šlo o zásahy typu omezování vývozu obilí – tedy zásahy z důvodu celní ochrany zboží.

Dále se pak jednalo o zásahy zabraňující šíření různých nemocí ohrožujících živočišnou výrobu (např. tzv. dobytčí mor).

Stát se z hlediska správy a státních zásahů začal o zemědělství a lesnictví zajímat až v 18. století. Konkrétně šlo o panovnici Marii Terezii a oba její syny a následovníky Josefa II. a Leopolda II., za jejichž vlády docházelo mimo jiné k vyššímu zdanění či přijímání nových lesních řádů (vydávaných od roku 1756).² Mezi další takovéto státní zásahy můžeme řadit robotní patent vydaný Marií Terezií roku 1775, kterým byla sedlákům rozparcelována půda na korunních statcích a místo nucené práce museli poddaní odvádět vrchnosti plat či naturálie. Další patenty se pak zabývaly nařízením souvisejícím s intenzifikací zemědělství a nahrazení trojpolního systému. Těmito patenty byla nařízena výše pěstování pícnin a střídavého osevního systému. Tehdejším problémem však bylo vymáhání těchto omezení, a tudíž byly způsoby v pěstitelství a chovatelství měněny velmi pomalu.³

K velkému celnímu zásahu státu došlo v sedmdesátých letech 18. století, kdy České země sužoval hladomor, a proto došlo k zákazu vývozu obilí, a dokonce musel být dohodnut velký dovoz obilí z Uher do Čech. Další výraznou změnou byl také výnos o zrušení nevolnictví vydaný za vlády Josefa II. roku 1781. Z hlediska zemědělství nás to zajímá, jelikož jím byla mimo jiné povolena možnost zakládat obecní sýpky, které by stačily k osetí všech polí v obci.⁴

Po smrti Josefa II., a ještě spíše po konci napoleonských válek, byla osvícenecká éra vystřídána opatrností při zavádění reforem nejen v zemědělství. Války na počátku 19.

století znamenaly úpadek, značné hospodářské škody a snížení výnosů v primárním

2 Fabini, P., Klečacký, M., Zouzal T.: Ministerstvo orby ve Vídni a české země v letech 1867–

1918. Praha: Ministerstvo zemědělství ve spolupráci s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR, 2016, str. 5.

3 Tamtéž, str. 5.

4 Beranová, M., Kubačák, A.: Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě, Praha 2010, str. 225–226.

(14)

6

sektoru, a až do roku 1848 se zemědělství rozvíjelo velmi pozvolna. Docházelo také stále častěji k poddanským vzpourám kvůli povinnostem roboty a zaostalosti zemědělského hospodaření.⁵

1.2 Zemědělství 1848–1918

Postupem času docházelo v 19. století k zintenzivnění změn, což vedlo i k tomu, že začaly vznikat různé instituce podporující a rozvíjející zemědělské zájmy. Na území Českých zemí to bylo Ministerstvo orby, či Zemědělská rada pro Království české, které byly později v roce 1918 nahrazeny Československým ministerstvem zemědělství.

V padesátých letech 19. století sice docházelo i v Českých zemích k obnově politického absolutismu, ale současně také k liberalizaci hospodářství. Proto mluvíme v souvislosti s prvním desetiletím panování Františka Josefa o neoabsolutistické éře. Ve srovnání se západními státy byl liberalismus v Rakousku prosazován o něco pomaleji.

Přitom v mnoha ekonomických opatřeních a v přijímání nových zemědělsky významných zákonech se mocnářství nechalo inspirovat právě těmito západními státy a Pruskem.

Příkladem může být například nový lesní zákon, který vstoupil v účinnost roku 1853, a který zabraňoval rozsáhlému kácení lesů a stanovoval, že základ lesní plochy musí zůstat zachován.⁶ S platností pro celou rakousko-uherskou říši nahradil tento lesní zákon starší lesní řády jednotlivých zemí a zůstal platný další desítky let.⁷

Od roku 1848 se také řešilo, zda má mít zemědělství své vlastní ministerstvo, či jiné řídící orgány. Po zrušení těchto úřadů se dospělo k tomu, že byl úřad pro zemědělství vytvořen znovu a to roku 1868. V čele ministerstva orby stál ministr, kterého na návrh ministerského předsedy jmenoval a odvolával císař. Ministr orby (až na krátké výjimky) byl od roku 1867 až do roku 1918 členem každého kabinetu. Již v této době bylo běžné členění ministerstva jako je tomu dnes – tedy se sestávalo z různých sekcí a odborů, které

5 Beranová, M., Kubačák, A.: Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě, Praha 2010, str. 227.

6 Fabini, P., Klečacký, M., Zouzal T.: Ministerstvo orby ve Vídni a české země v letech 1867–

7 Herz, L.: Geschichte der agrarischen Verwaltung 1848–1898. In: Geschichte der

österreichischen Land und Forstwirtschaft und ihrer Industrien 1848–1898. Band I, Wien 1899, str. 543.

(15)

7

měly ve svých vedeních odborné úředníky. Ministerstvo orby se mimo jiné podílelo na legislativě týkající se lesnictví, polního hospodářství, lovu, rybolovu, a chovatelství a také podporovalo celý segment zemědělství rozdělováním dotací.

Výsledkem nahrazení selského práva právem římským (posloupnost hospodaření a omezení nakládání s půdou) bylo nastolení zásad dispoziční svobody, tím pádem drobení usedlostí, jejich následné zmenšování následované poklesem hospodářského významu středních usedlostí.

Liberalizace hospodářství byla příležitostí pro velkostatkáře, kteří se s touto změnou dokázali vyrovnat. Roku 1856 se konal v Praze sjezd zemědělců, který se nesl v duchu liberálních trendů v ekonomice, a jeho závěrem bylo, že zemědělští podnikatelé potřebují od státu volnou ruku „přičemž drahotu obilí, vyřeší svobodný trh“.⁸

Příkladem liberalizace zemědělského trhu bylo zrušení obilných cel v Anglii, která k tomuto kroku sáhla kvůli vypuknutí hladomoru v Irsku. Toto opatření vedlo i přes kritiku protekcionistických zastánců k prosperitě a zvýšeným příjmům nejen ostrovních, ale také kontinentálních velkostatkářů (většina dovozu šla do Anglie z Evropy), včetně těch českých. Toto zrušení anglických celních opatření vedlo k uzavírání smluv o volném převozu obilí přes hranice, a i v habsburské monarchii z nich zemědělci těžili.⁹

Tehdejší ministerstvo orby podporovalo nejen vznik nových vysokých i středních zemědělských škol, ale také se v té době již věnovalo otázkám subvencí do zemědělství.

Jejich cílem byla stimulace hospodářství, což se mělo odrazit ve vyšším daňovém výnosu.

Ministerstvo orby tak přispívalo hlavně na meliorace,¹⁰ zemědělské stroje, hnojiva či chov hospodářských zvířat a další.¹¹

Během šedesátých a sedmdesátých let 19. století docházelo k významnému rozvoji dopravy a dopravní sítě. To mělo za následek rostoucí dovoz levného obilí do Evropy z USA. České zemědělství se ocitlo díky tomu v nadvýrobě. Během těchto let se

8 Bráf, A.: Zemědělství české za posledních padesát roků. In: Gruber, J., Horáček, C.: Bráf Albín.

Život a dílo. III. Výbor statí z hospodářské a sociální politiky, Praha 1923, str. 5–6.

9 Fabini, P., Klečacký, M., Zouzal T. Ministerstvo orby ve Vídni a české země v letech 1867–

10 Různorodá opatření vedoucí ke zlepšení úrodnosti půdy.

11 Tamtéž, str. 16.

(16)

8

dovoz obilí prakticky zdvacetinásobil. K producentům obilí z USA se později přidali dovozci také z Ruska, Indie a Kanady. Tento dovoz výrazně stlačil ceny domácího obilí.

Nastala tak přesně opačná situace z předchozích let, kdy evropští zemědělci profitovali z vývozu obilí do Anglie. Jednalo se tak o první vážnou ekonomickou krizi zapříčiněnou liberalizací trhu. Krach na vídeňské burze přišel roku 1873 a evropské i české zemědělství bylo zasaženo do té doby nevídanou krizí, která ohrozila hospodářskou existenci středních a drobných producentů.¹²

Zemědělství tak bylo na jedné straně v rozmachu způsobenou intenzifikací, která vedla k vyšším výnosům a nahrazovala lidskou práci dokonalejšími stroji. Naopak ale díky krizi upadalo stále více zemědělců do dluhů, což zapříčinilo odchod pracovníků z tohoto sektoru. „Dnes, po vývoji mnohých desetiletí od zavedení volné dělitelnosti, po plném půlstoletí od vyvazení pozemkového, cítíme, že při vší vzácné velké snaze, kterou naši otcové osvědčili na půdě nového svobodného zřízení agrárního pro povznesení zemědělství, že při ní scházel přece jeden moment. Zemědělec, když se stal po roce 1848 svobodným, když vykoupil se z desátků, robot, když byl nucen z té příčiny a ještě více změnami komunikačním a rozšířenou možností trhovou způsob hospodaření změniti, zemědělec v takovéto posici nemohl míti na tom dosti, když byl dobrým technicky, když věděl, jak zacházeti s půdou, jak hnojiti, jak a co zasévati, jak chovati dobytek. On potřeboval ještě něco jiného: on měl a musil míti jistou komerciální způsobilost – a na to tehdejší doba nevzpomněla. Nevyčítáme nikomu nic; to, co vykonání bylo ctihodné dost, ale, pánové, rolník český přece dnes pyká, že tenkráte nebyl stejně vřelý zřetel obrácen také k této stránce jeho povolání, on dnes s námahou a již mnohými překážkami se potkávaje, hledí nahraditi to svými organisacemi nákupními, prodejnami, skladišti a podobnými organisacemi, které ho mají vyškubnouti a osvoboditi z rukou překupnických.

Je otázka, zdali péče o tuto stránku výchovně-zemědělskou nebyla někdy i důležitější než ty jednostranné starosti o povznesení technické.“¹³

Tato krize dovedla vesměs všechny evropské státy k myšlence, že ekonomický liberalismu v zemědělství musí být potlačen, a tak nastoupila éra agrárních cel, které měly za cíl chránit domácí zemědělce před tvrdou zahraniční konkurencí.

12 Beranová, M., Kubačák, A.: Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě, Praha 2010, str. 277.

13 Bráf, A.: Zemědělství české za posledních padesát roků. In: Gruber, J., Horáček, C.: Bráf Albín. Život a dílo. III. Výbor statí z hospodářské a sociální politiky, Praha 1923, str. 14.

(17)

9

Graf 1: Objem exportu zemědělských produktů z USA 1850–1880 v dolarech

Zdroj: Horáček, C.: Příspěvek k otázce agrární. Praha: C. Horáček, 1894. Částky uvedeny v amerických dolarech. Vlastní zpracování.

V lednu roku 1881 nastínil tehdejší ministerský předseda Eduard Taaffe propracovanou strategii své vlády „na povznesení hospodářských poměrů rolnictva“.

Slíbil, že bude problematice rolnictva a prosazování potřebných zákonů věnována pozornost. Předseda vlády mimo jiné slíbil diskusi o finanční podpoře meliorací, hospodářskému školství, legislativní kroky v otázce komasace,¹⁴ dobytčího moru a lichvy.¹⁵ Některým z těchto slibů bylo učiněno zadost, nicméně ne všechny tyto zásahy měly tlumící dopad na vzniklou zemědělskou krizi.

Nejvíce se vláda Taaffeho zabývala právě otázkou scelování hospodářských pozemků. Slibovala si od toho efektivnější obdělávání hospodářské půdy, což mělo být nástrojem pro zmírnění dopadu na domácí agrární produkci. Dalším krokem vlády bylo zřízení melioračního fondu, jenž byl zacílen na zvyšování výnosnosti půdy jejím odvodnění a na ochranu pozemků regulací vodních toků.¹⁶

Vyhlášení války v roce 1914 učinilo přítrž veškerým snahám o intenzifikaci rostlinné a živočišné výroby. Předpoklad krátké a rychlé války se nenaplnil a ministerstvo bylo nuceno k omezování volného disponování se základními surovinami, včetně

14 Scelování zemědělských pozemků.

0 100000000 200000000 300000000 400000000 500000000 600000000 700000000 800000000

1850 1852 1859 1865 1869 1871 1873 1876 1878 1880 rok

(18)

10

potravin. Pekařům například stanovilo maximální podíl pšeničné mouky, zavedlo nejvyšší ceny pro obiloviny, brambory a další potraviny.¹⁷ I v zemědělství se tak jako v dalších odvětvích začalo jednat na základě státem řízeného hospodářství – stát tedy začal určovat, kdo kolik smí spotřebovat a kdo kolik musí odevzdat. Od roku 1914 sledujeme v zemědělství významný pokles hektarových výnosů všech druhů zemědělských plodin. Nejen v primárním sektoru začali chybět zaměstnanci, kteří byli odváděni na válečnou frontu.

V roce 1915 vznikl Válečný obilní ústav dle nařízení veškerého ministerstva ze dne 27. února 1915, který měl za úkol vykupovat veškerou obilnou produkci a následně ji rozdělovat podle zásad válečného hospodářství.¹⁸

Úbytek pracovních sil se snažilo mocnářství řešit zapojením válečných zajatců do polních prací, v rámci kterých měli pomoci sklízet uherskou zemědělskou úrodu v Předlitavsku. Vzhledem k rozdělení kompetencí ministerstev a již dlouho nefungujícímu stavu, byl zřízen po vzoru Německa Ústřední vyživovací úřad. Předlitavská část Rakouska-Uherska dokázala na začátku roku 1918 vlastní spotřebu obilí pokrýt pouze ze 45 %. Obilí bylo v té době dováženo z Rumunska a Uher, což ale pokrývalo pouze dalších 25 %. Na začátku roku 1918 vypukl v mocnářství hladomor. ¹⁹

V listopadu roku 1918 již císař Karel I. přijal demisi celého kabinetu a následně sám abdikoval. Vznik nového Československého státu proběhl v jasně protirakouském duchu, proti monarchii a jejím institucím. Republika vznikla 28. října 1918. Hned v listopadu pak bylo ustanoveno nové, už československé ministerstvo zemědělství, do něhož byli z velké části převedeni úředníci z dob Rakouska-Uherska, včetně vysokých úředníků – statkářů a agrárníků, kteří měli později vliv i na to, že se ministerstvo zemědělství stalo na dalších dvacet let baštou vznikající agrární strany.²⁰

17 Beranová, M., Kubačák, A.: Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě, Praha 2010, str. 310–311.

20 Kubačák, A.: Ministerstvo zemědělství 1918–1948. Praha. Ministerstvo zemědělství, 2005, str.

221–276.

(19)

11

2 Československé zemědělství 1918–1929

Československé zemědělství vstoupilo do nové etapy vývoje po první světové válce, během níž utrpělo významné ztráty. Tyto ztráty byly nejen ekonomické, ale také populační. První světová válka zbavila venkov většiny mužů v produktivním věku. Na nově vzniklém území Československa zůstalo po rozpadu Rakouska-Uherska 60–70 % průmyslového potenciálu a 27 % zemědělské produkce.²¹ Stejně jako další odvětví ekonomiky narušila válka a válečné řízení ekonomiky i poměry v zemědělství, jehož produkce klesla postupně až o 40 %.²² Ministerstvo zemědělství vyčíslilo, že výnosy u brambor klesly roku 1919 oproti roku 1913 o 64 % a u obilí o 52 %. Poválečná obnova ale díky síle českého kapitálu probíhala relativně rychle, fakticky na ní stačila první polovina 20. let.

Zemědělství napomáhalo nově vzniklému státu svou produkcí a svými výsledky ke konsolidaci a vybudování silné ekonomiky schopné konkurence. Byl to obor, do kterého byly ve velké míře namířeny státní zásahy, a to hlavně v druhé polovině dvacátých let a v letech třicátých.

Pokles poválečné zemědělské výroby způsobil vážnou situaci v zásobování potravinami. Domácí produkce nebyla schopna dosáhnout potřebného uspokojení obyvatel, což mělo za následek zvýšení dovozu a zvýšení závislosti Československa na zahraničí. Dovážela se hlavně pšenice a maso. Předválečnou úroveň zemědělské výroby se podařilo překročit až v polovině dvacátých let, čímž se snížila i tato závislost na dovozu.

Agrární krize předcházela té hospodářské na počátku třicátých let, tudíž na ní reagovali nejdříve zemědělci a agrární strana. Byl regulován zejména dovoz a vývoz zemědělských produktů. Jedním z velkých problémů, který přetrvával ještě z dob feudalismu, byla koncentrace půdy v rukách šlechtických rodin a církve. To zabraňovalo posilování kapitalistických forem hospodaření. Těmto problémům, tedy tomu, že rolníci museli za pronájem půdy odvádět úrodu nebo pomáhat na velkostatku, čímž se vytvářela

21 Lacina, V., Pátek, J.: Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do současnosti. Praha: Karolinum, 1995, str. 43.

22 Beranová, M., Kubačák, A.: Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě. Praha: Libri, 2010, str. 311.

(20)

12

vysoká míra závislosti, toho si byla dobře vědoma agrární strana. Jejím hlavním cílem bylo zbavit se těchto břemen a vytvořit podmínky pro volný přístup k půdě.²³

Graf 2: Využití půdy v ČSR roku 1920 v procentech

Zdroj: Věstník ministerstva zemědělství Československé republiky, ročník VII., č. 5, Praha 1925, str. 81. Vlastní zpracování.

Nástrojem k dosažení zmíněného cíle měla být nejen pozemková reforma, ale současně také snaha o co nejrychlejší vyrovnání a překročení předválečné zemědělské produkce. Zemědělci se sice po válce nacházeli v lepší situaci než ostatní vrstvy obyvatelstva, kdy byli lépe zásobeni potravinami, ale potřebovali investovat do svých hospodářství, aby je tak vrátili na úroveň produkce před válkou. Krátce po válce ceny potravin kvůli jejich nedostatku prudce vzrostly a zisky zemědělců tak byly často až nepřiměřené. Ministr Karel Prášek dokonce musel vyzývat zemědělce, aby „bez hořkosti, rád a dobrovolně dostojí svým povinnostem a přebytky úrody své včas odevzdá ku výživě všeho lidu… Doufám, že se nevyskytnou případy neoprávněného zadržování a předražování výrobků zemědělských, zvláště plodin polních… Očekávám, že za i za

43

33 10

8

4 2

orná půda lesy louky pastviny zastavěné plochy ostatní

(21)

13

ostatní produkty bude požadovat jen ceny spravedlivé, výrobním nákladům spravedlivé.“²⁴

Rolníci v době války, kvůli jiným sociálním problémům, otázku vlastnictví půdy příliš neřešili. Nicméně po válce se tato otázka stala sporem různých politických názorových proudů. Požadavky na spravedlivé rozdělení pozemkové držby rostly. A tak se pozemková reforma stala velice palčivou otázkou budoucího vývoje v Československu.

Na přelomu století docházelo ke stále větší racionalizaci a mechanizaci zemědělství, k zavádění umělých hnojiv a ke zlepšení infrastruktury, což mělo za následek rozšíření trhů.

Přesto, že státní podpora nebyla v poválečném období nikterak výrazná, ostatní podmínky byly ve výše naznačeném smyslu příznivé, a tak se zemědělská produkce zvyšovala i bez výraznějších investic a zaznamenávala tak zejména na zahraničních trzích výrazný úspěch.²⁵ Předválečné úrovně dosáhlo československé zemědělství v roce 1925.

V tomto roce také zvítězila ve volbách do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu – tzv. agrárníci, kteří určovali styl vládní politiky ve dvacátých i třicátých letech 20. století.²⁶ Až do roku 1933 stál v čele agrární strany Antonín Švehla, který byl také dvakrát ministerským předsedou. Mezi další významné politiky agrární strany, kteří významně udávali směr tehdejší vládní politiky v oblasti zemědělství, patřil František Udržal a Jan Malypetr.

Protože za války byla zrušena cla na obilí a další zemědělské potraviny, nebyl československý trh nikterak chráněný před přílivem levných produktů z ciziny. K prvním výrazným státním zásahům došlo právě z iniciativy Agrární strany v roce 1926, kdy byla zavedena pevná cla na obilí, krmiva, ovoce a zeleninu a další zemědělské produkty. Přínos těchto opatření spočíval zejména v tom, že udržovala ceny u nás nad úrovní cen na

24 Věstník ministerstva zemědělství Československé republiky. Ročník I., č. 5., Praha 1919, str. 116.

26 ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Volby do poslanecké sněmovny 1920–1935 [tabulka]. In:

Český statistický úřad [online]. Praha: Český statistický úřad, 2006 [citace 30. 4. 2021]. Dostupné z:

https://www.czso.cz/documents/10180/20536230/4219rr_1.pdf.

(22)

14

mezinárodních trzích. Celní ochrana tak až do roku 1928 udržovala konjunkturu v československém zemědělství.²⁷

2.1 Vznik ministerstva zemědělství

Za Rakouska-Uherska bylo vrcholnou státní institucí pro oblast zemědělství již zmiňované ministerstvo orby ve Vídni. V Českých zemích sídlily pouze zemědělské rady, a tak bylo pro nově vznikající republiku úkolem vybudovat novou fungující státní správu pro oblast zemědělství. Úřad pro správu zemědělství vznikl 2. listopadu 1918.

Z počátku se představitelé nového republikánského zřízení bránili nazvat tento úřad ministerstvem, jelikož jim tento název připadal příliš monarchistický a zpátečnický. Již na konci listopadu byl tento úřad nazýván ministerstvem.²⁸

První ministrem zemědělství Československé republiky se 14. listopadu 1918 stal člen agrární strany Karel Prášek. Republikánská strana československého venkova (od roku 1922 pak Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu), jejíž byl Karel Prášek členem, měla za svůj hlavní politický cíl hájit zájmy zemědělců, agrární výroby a českého venkova, tudíž bylo zcela logické, že již od počátku existence ministerstva zemědělství připadla jeho správa právě agrárníkům.²⁹ Zemědělská správa byla od počátku vzniku Československé republiky plně v moci agrární strany a jejích členů, což jim umožňovalo získávat politickou moc a skrze svůj zemědělský program získávat na svou stranu své přirozené voliče. Mohli se tak stát nejsilnější politickou stranou, jelikož venkovské obyvatelstvo bylo v té době velice podstatný elektorát.

Všichni ministři zemědělství byli v meziválečném období spojeni s agrární stranou, která se od počátku prohlašovala za obhájkyni stavovských zájmů rolnictva. Po sloučení se slovenskými zemědělci přijala agrární strana v roce 1922 oficiální název Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu.

28 Herc, S., Kaucká K., Zouzal, T.: Ministerstvo zemědělství 1918–1938. Praha: Ministerstvo zemědělství, 2017, str. 6.

29 Kubačák, A.: Ministerstvo zemědělství 1918–1948. Praha. Ministerstvo zemědělství, 2005, str. 21, 25.

(23)

15

Po první světové válce musel ještě nově vzniklý stát řešit situaci na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Obě země totiž patřily dříve pod Uherskou korunu, tedy pod zalitavskou část mocnářství. K přesunu správy zemědělství pod československé ministerstvo zemědělství nakonec došlo v roce 1920 po okleštění pravomocí ministerstva pro správu Slovenska. Dobový tisk v tom dokonce viděl ryze účelový politický počin tehdejšího ministra Práška.³⁰

Hlavním cílem československého ministerstva zemědělství bylo dosažení soběstačnosti v produkci potravin. Ministerstvo tak věnovalo pozornost hlavně odvětvím zemědělství, která byla válkou zasažena nejvíce.

Tabulka 1: Příslušnost obyvatelstva k povolání v roce 1921 a 1930

1921 1930

tis. osob České země

Slovensko Celkem České země

Slovensko Celkem

Zemědělství, lesnictví, rybářství

3456 1819 5275 2729 1892 4621

Průmysl a živnosti 4007 530 4537 4426 635 5060

Ostatní odvětví 2842 652 3494 3520 803 4323

Podíl

obyvatelstva (%)

České země

Slovensko Celkem České země

Slovensko Celkem

Zemědělství 31,6 60,6 38,2 25,6 56,8 33,0

Průmysl 40,0 17,7 34,9 41,4 19,1 36,1

Ostatní odvětví 28,4 21,7 26,9 33,0 24,1 30,9

Zdroj: Historická statistická ročenka ČSSR, Praha 1985, str. 869. Vlastní zpracování.

30 Národní listy. Praha, Julius Grégr. 1920, roč. 60, č. 236 (27. 8.), str. 2, ISSN 1214-1240.

(24)

16

2.2 Pozemková reforma

Pozemková reforma se po skončení první světové války stala hlavní politickou otázkou i národně osvobozeneckého boje. Pozornost jí věnovaly téměř všechny politické strany v zemi. O nutnosti jejího provedení nebylo po vzniku státu nejmenších pochyb, nicméně o její podobě byl veden politický boj. Jejím cílem mělo být převedení půdy ze šlechtického vlastnictví, v největší míře německého. Pozemky s výměrou nad 1000 hektarů držela z 30 % právě šlechta (20 % veškeré půdy v republice vlastnilo pouze 31 šlechtických rodů).³¹ Hlavním důvodem pro provedení reformy byly ekonomické a sociální nároky československého venkova. Obyvatelé venkova očekávali pozemkovou reformu s velkými nadějemi. Byla pro ně nejen zdrojem obživy, ale hlavně symbolem nového národního státu. To vzhledem k tomu, že velká část vlastníků půdy byla prorakousky orientována.³²

Nerovnoměrné rozložení půdního fondu ukazuje tabulka č. 2 s daty z roku 1896.

Z tabulky je vidět, že nejpočetnější byli majitelé malých hospodářství do dvou hektarů, kterých bylo v součtu 68 %, ale zároveň hospodařili pouze na necelých 6 % půdy! Až do té míry byla pozemková držba nevyvážena. Pro malorolnickou rodinu zajišťovalo hospodářství o výměře 2–5 ha holé živobytí. Všichni členové takovéto domácnosti se věnovali práci v daném hospodářství. Na vlastní půdě jich ale hospodařilo pouze 42,3 %.

Tito malorolníci tak logicky po vzniku republiky nejvíce požadovali provedení pozemkové reformy.³³

31 Lacina, V., Pátek, J.: Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do současnosti. Praha: Karolinum, 1995, str. 43–44.

33 Kárník, Z.: České země v éře první republiky (1918–1938). Praha: Libri, 2003. Dějiny Českých zemí, str. 441.

(25)

17

Tabulka 2: Pozemková držba v Čechách dne 31. 12. 1896 dle velikostních tříd Velikost hospodářství Počet hospodářství Obhospodařované půdy

0–0,5 ha 42,963 % 0,994 %

0,5–1 ha 12,874 % 1,592 %

1–2 ha 12,569 % 3,070 %

2–5 ha 12,614 % 6,836 %

5–10 ha 7,250 % 8,951 %

10–20 ha 7,064 % 17,240 %

20–50 ha 4,159 % 19,977 %

50–100 ha 0,328 % 3,713 %

100–200 ha 0,089 % 2,058 %

200–500 ha 0,044 % 2,289 %

500–1000 ha 0,016 % 2,006 %

1000–2000 ha 0,012 % 2,968 %

Přes 2000 ha 0,017 % 28, 306 %

Zdroj: Statistická příručka království českého, Praha 1913, str. 184. Vlastní zpracování.

Hospodářství v kategorii 5–10 ha se taktéž ještě řadila mezi rodinná, ale již byla potřeba námezdní síla. Hospodářství mezi 10–20 ha byla selská a jejich majitelé již vlastnili i lesy a k obhospodařování potřebovali stálé zaměstnance. I tito rolníci však stále půdu museli připachtovávat, a tak i oni toužili po pozemkové reformě. Rodinný charakter se vytrácí na statcích s výměrou 50–100 ha, kde již bylo zapotřebí, mít dozorce a úředníky. Nicméně i v této skupině byla čtvrtina těch, kteří pracovali na propachtované půdě a rádi by jí od velkostatkářů odkoupili. Další půdu na pozemcích okolo 100 ha, které byly ekonomicky výhodné, již hospodáři nechtěli. Majitelé statků s výměrou 100–500 ha

(26)

18

naopak vítali možnost oslabit svůj půdní fond.³⁴ Zvláštní skupinu významných držitelů půdy v Českých zemích tvořili příslušníci Arcidomu habsburského a katolická církev, na níž se i přes odpor šlechty vztahovala stejná legislativa jako na zbylé velkostatky.

Prvním krokem k podlomení ekonomické moci šlechty se stalo nařízení Národního výboru, který v tu dobu ještě fungoval jako parlament i vláda, o obstavení velkostatků č. 32 ze dne 9. listopadu 1918,³⁵ které zakazovalo bez souhlasu ministerstva zemědělství prodávat či zadlužovat velkostatky. To byl krok k první velké agrární reformě. Zákonem č. 61/1918 Sb. pak byla šlechta zbavena všech stavovských práv a výsad.³⁶

Dvě tehdy nejsilnější strany – agrární a sociálnědemokratická – měly na průběh pozemkové reformy odlišný názor. Socialisté chtěli velkostatky vyvlastnit, což by nejvíce dopadlo právě na nepřátele republikánské revoluce. Přednosti viděli hlavně v sociální a hospodářské oblasti a v zachování velkovýroby. Chtěli zachovat celistvost pozemků, aby velkostatky byly připraveny k pokračování zemědělské výroby a k socializaci. Naopak parcelizaci velkostatků požadovali agrárníci, lidovci a další. I socialisté však nebyli v této otázce jednotní. Část z nich chtěla, aby na vyvlastněných velkostatcích hospodařila družstva, další radikálnější pak chtěli úplné vyvlastnění, které by zabránilo vykořisťování. Společně ale hájili, aby si stát nechal vrchní právo kontroly nad půdou.³⁷

Agrárníci v čele se Švehlou, Soukupem a Udržalem razili pozemkovou reformu heslem: „Parcelace šmahem a příděl půdy do soukromého vlastnictví.“

I tento rozpor dvou nejsilnější stran vedl k tomu, že po zajištění půdy pro chystanou pozemkovou reformu, se začala reforma odkládat a vše nakonec vyústilo až

35 ČSR. Zákon č. 32/1918 Sb. ze dne 9. listopadu 1918 o obstavení velkostatků. Sbírka zákonů a nařízení státu československého. 1918, částka 5, str. 22. [citace 30. 4. 2021] Dostupné z:

http://ftp.aspi.cz/aspi/opispdf/1918.html .

36 ČSR. Zákon č. 61/1918 Sb. ze dne 10. prosince 1918 jímž zrušují se šlechtictví, řády a tituly.

Sbírka zákonů a nařízení státu československého. 1918, částka 11, str. 50. [citace 30. 4. 2021]. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/aspi/opispdf/1918.html .

(27)

19

ve vládní krizi. Ta byla nakonec vyřešena. Po dlouhém vyjednávání byl přijat návrh na zábor zemědělské půdy od 150 ha či veškeré půdy od 250 ha.³⁸

Pozemková reforma byla zahájena v dubnu roku 1919 zákonem č. 215/1919 Sb.

o zabrání velkého pozemkového majetku.³⁹ Tento zákon definoval termín „zábor“ a určoval výměru pozemkového majetku, který smí náležet jedné osobě a nedovoloval rozsah větší než 150 ha zemědělské (pole, louky, zahrady, vinice, chmelnice) nebo 250 ha veškeré půdy (včetně lesů, rybníků a pastvin) a mohlo jít i o pozemky oddělené. Cílem této reformy bylo sociální vyrovnání majetkových rozdílů držitelů půdy, zvýšení počtu zemědělců a hospodářské posílení malých a středních zemědělců.⁴⁰

Dne 11. června 1919 pak byl zákonem č. 330/1919 Sb.⁴¹ ustanoven Státní pozemkový úřad, který získal velké pravomoci, a který pozemkovou reformu řídil. V jeho čele stál prezident úřadu a dva náměstci jmenovaní prezidentem republiky. První prezidentem Státního pozemkového úřadu byl jmenován agrární poslanec Karel Viškovský,⁴² který stál v jeho čele do roku 1926.⁴³ Úřad samotný fungoval do roku 1935, kdy byl začleněn do ministerstva zemědělství.

39 ČSR. Zákon č. 215/1919 Sb. o zabrání velkého pozemkového majetku. Sbírka zákonů a nařízení státu československého. 1919, částka 43, Str. 289. [citace 30. 4. 2021]. Dostupné z:

http://ftp.aspi.cz/opispdf/1919/043-1919.pdf .

41 ČSR. Zákon č. 330/1919 Sb. o pozemkovém úřadě. Sbírka zákonů a nařízení státu československého. 1919, částka 70, str. 439. [citace 30. 4. 2021]. Dostupné z:

42 JUDr. Karel Viškovský (1868–1932), od roku 1894 úředník české sekce Zemědělské rady Království českého a redaktor jí vydávaných Zemědělských listů. Mezi lety 1918 a 1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění. Na poslaneckou aktivitu v týmu Švehlovi už Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu navázal opakovaně po volbách 1925 a 1929. Od června 1919 až do roku 1926 působil jako prezident Státního pozemkového úřadu, za agrárníky plnil povinnosti ministra spravedlnosti v druhé vládě Antonína Švehly (prosinec 1925 – březen 1926 a ministra národní obrany v obou vládách Františka Udržala (únor 1929 – říjen 1929 a prosinec 1929 – říjen 1932).

(28)

20

Navazující zákon k pozemkové reformě byl přijat v lednu 1920. Jednalo se o tzv.

přídělový zákon.⁴⁴ V prvním paragrafu byli vyjmenováni všichni, kteří měli nárok na příděl půdy, pokud ji stát nepoužil k všeobecně prospěšným účelům. Byli to jednotlivci – malí zemědělci, domkáři, drobní živnostníci, zaměstnanci zemědělští i lesničtí a bezzemci, a to zvláště legionáři a příslušníci ozbrojené moci československé, jakož i pozůstalí po těch, kteří padli ve válce za vlast nebo zemřeli následkem služby válečné, a válečným invalidům, dále sdružení zemědělská a spotřební, obce a jiné veřejné svazy.

Jednotlivcům byla přidělována půda ke „zřízení samostatných podniků zemědělských, které stačí k obživě hospodáře a jeho rodiny, na kterých hospodář se svou rodinou může hospodařiti bez stálé cizí pomoci a jejichž provozování tvoří výhradní nebo aspoň hlavní povolání držitelovo a zároveň výhradní nebo aspoň hlavní pramen jeho obživy.“⁴⁵ Půdu nemohli dostat ti, kteří neměli státní občanství ČSR, nebo kteří byli odsouzeni za trestné činy. Přidělovala se nejen zemědělská půda, ale také lesy, pastviny a zemědělské průmyslové podniky. Ty však dostávaly především obce, sdružení a svazy, jednotlivci zcela výjimečně.⁴⁶

Takto nastavené podmínky pozemkové reformy jednoznačně oslabily moc šlechty a potlačily vliv šlechtických latifundií v zemědělství. I proto vznikaly velkostatkářské svazy, které své konzervativní členy sjednocovaly a pomáhaly si navzájem s majetkoprávními otázkami pozemkové reformy. Své hospodářské pozice se snažili uhájit argumentací ekonomické výhodnosti a nezbytnosti při produkci obilí a živočišné výroby. Nicméně se ukázalo, že tyto obavy byly liché. Později se jejich boj přesunul hlavně na záchranu lesního majetku.⁴⁷

44 ČSR. Zákon č. 81/1920 Sb. kterým se vydávají po rozumu §u 10 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. zák. a nař., ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr ku přidělené půdě. (Zákon přídělový). Sbírka zákonů a nařízení státu československého. 1919, částka 16, str. 135.

[citace 30. 4. 2021]. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1920/016-1920.pdf .

45 ČSR. Zákon č. 81/1920 Sb. kterým se vydávají po rozumu §u 10 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. zák. a nař., ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr ku přidělené půdě. (Zákon přídělový). Sbírka zákonů a nařízení státu československého. 1919, částka 16, str. 135.

[citace 30. 4. 2021]. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1920/016-1920.pdf .

(29)

21

Příděly byly rozděleny na tzv. drobný příděl do velikosti 30 ha a na tzv. zbytkové statky, které měly rozlohu cca od 50 do 120 ha a byly nejrentabilnější. Proces přídělu zbytkových statků započal, po rozsáhlé kritice z neúměrného protahování celého procesu, po ukončení drobného přidělování. Vznikl seznam žádostí o zbytkové statky, který Státní pozemkový úřad vyhodnocoval a vyzýval uchazeče o podání nabídky. Státní pozemkový úřad měl pravomoc rozhodnout, komu zbytkový statek přidělí. Uchazeči při přebírání zbytkového statku uváděli, zda žádají o úvěr a pak obdrželi přídělovou listinu.⁴⁸

Vzhledem k finanční náročnosti pro většinu hospodářů, kteří neměli dostatek peněz na nákup zabrané půdy, byl 31. března 1920 přijat tzv. úvěrový zákon.⁴⁹ Tento zákon dával státní garanci nevypověditelnosti úvěru dlužníkům a ručení za úvěr věřitelům. Úvěr mohl být poskytován za účelem získání půdy do vlastnictví až do výše devíti setin přídělové ceny, či k získání hospodářských a obytných budov až do výše poloviny jejich ceny. Zemědělcům byly poskytnuty úvěry celkem přesahující částku tři miliardy korun.⁵⁰ U těch, kteří si museli na nákup půjčit, se později nastoupivší hospodářská krize projevila nejhůře.

Pozemková reforma byla poznamenána kompromisem mezi státními úřady, agrárními politiky a šlechtickými a církevními velkostatkáři. Nejvíce postiženými byli šlechtičtí velkostatkáři, kteří podporovali Rakousko-Uhersko až do jeho porážky, a kteří se ani poté nevzdávali myšlenky na pokračování monarchie.

Státní pozemkový úřad prohlásil pozemkovou reformu za skončenou v roce 1933.

Její výsledky nebyly provedeny do plánované podoby, jelikož nedošlo k omezení pozemkového vlastnictví na požadovanou výměru.⁵¹ Nicméně celá pozemková reforma napomohla k základní úpravě vlastnictví půdy v zemědělství – odstranila velkostatky a umožnila rolníkům a malým zemědělcům získat půdu do svého vlastnictví. Zároveň

49 ČSR. Zákon č. 166/1920 Sb. o úvěrové pomoci nabyvatelům půdy (zákon úvěrový). Sbírka zákonů a nařízení státu československého. 1920, částka 36, str. 373. [citace 30. 4. 2021]. Dostupné z:

50 Lacina, V., Pátek, J.: Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do současnosti. Praha: Karolinum, 1995, str. 45.

(30)

22

nebyly naplněny obavy velkostatkářů o snižování produkce. Naopak ve druhé polovině dvacátých let došlo k růstu zemědělské produkce a k dosažení její předválečné úrovně.

Jako důvod se uvádí svědomité snažení nových nabyvatelů zemědělské půdy.⁵² Zároveň byla prvorepubliková pozemková reforma svým rozsahem a demokratičností „největším počinem republiky vedle převratu státního a je jeho dovršením vlastním uskutečněním.“⁵³

Tabulka 3: Výsledky pozemkové reformy v Československu k 31. 12. 1937 (ha) veškerá půda % zemědělská půda % celková výměra

zabrané půdy

4 068 370 100 1 371 721 100

novým nabyvatelům bylo přiděleno

1 800 782 44,3 868 601 66,2

vlastníkům vráceno ze záboru

1 831 920 45 418 858 31,9

v záboru zůstalo 435 668 10,7 25 262 1,9

Zdroj: Lacina, V., Pátek, J. Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do současnosti. sv. 3, Období první Československé republiky a německé okupace 1918–1945, str.

45. Vlastní zpracování.

Pozemková reforma z velké části omezila monopol velkostatků na zemědělskou půdu, pomohla zvýšit počet malých a středních hospodářství a zcela jednoznačně zlepšila sociální postavení malých rolníků. Po první světové válce se většině zemědělcům podařilo zbavit dluhů z minulosti, nicméně jim vznikly nové dluhy, které si museli v důsledku přídělů v pozemkové reformě vzít. Právě oni tak později pocítili velkou hospodářskou krizi o to více, jelikož byli z velké části zadluženi a na začátku třicátých let čelili hrozbě exekucí.

53 T. G. Masaryk u příležitosti 28. října 1927. In: Beranová, M. a Kubačák, A.: Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě. Praha: Libri, 2010, str. 319.

(31)

23

Jakým způsobem se po pozemkové reformě k roku 1930 změnila výměra zemědělských závodů, ukazuje tabulka č. 4.

Tabulka 4: Srovnání přírůstku či úbytku jednotlivých zemědělských závodů oproti roku 1921 se stavem k roku 1930

Závody s úhrnnou výměrou přírůstek (+) / úbytek (-)

do 2 ha - 13 až 28 %

2–5 ha + 3,6 %

5–10 ha + 16,9 %

10–20 ha + 4,8 %

20–30 ha + 2,5 %

30–50 ha + 10,7 %

50–100 ha + 31,1 %

100–200 ha - 9,2 %

200–500 ha - 16,4 %

Zdroj: Herc, S., Kaucká K., Zouzal, T.: Ministerstvo zemědělství 1918–1938. Praha: Ministerstvo zemědělství, 2017, str. 87. Vlastní zpracování.

Státní úřad statistický v roce 1930 konstatoval, že: „…pozemkovou reformou přenesla značná část půdy z obou krajních velikostních skupin a že se tak provedla, pokud běží o zemědělskou půdu, šťastná koncentrace výroby v malozemědělských a selských usedlostech.“ ⁵⁴

54 MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ: Dvacet let Československého zemědělství. Praha: Ministerstvo zemědělství, 1938, str. 46.

(32)

24

2.3 Rostlinná výroba 1918

–

1929

Československou republiku po roce 1918 bychom mohli rozdělit z hlediska rostlinné výroby na čtyři části podle druhu rostlinné výroby. Největší podíl půdy (38 %) zaujímalo obilnářství, kterému se dařilo v nadmořské výšce 350–450 m. V oblastech nad 650 m. n. m. převládala pícninářská výroba zabírající 23 % půdy. Někde mezi 450–650 m. n. m. to pak byla smíšená obilnářsko-bramborářská oblast. V nejnižších oblastech to pak bylo řepařství na 22 % půdy.⁵⁵

Od počátku Velké války až do roku 1920 poklesly hektarové výnosy obilovin o třetinu, nejen v obilnářství, které tvořilo základ rostlinné výroby v Československu, chyběla pracovní síla, ale kvůli omezenému dovozu chyběla také hnojiva. V této době nebylo obilnářství s to pokrýt nároky obyvatel na základní potřebu.

Aby se tato situace zlepšila, byla roku 1918 zřízena komise pro strojená hnojiva a roku 1920 pak fond pro opatření strojených hnojiv. Tento fond obstarával pro řepařské, chmelařské, bramborářské a všeobecné potřeby statisíce tun hnojiv, čímž bylo dosaženo zregulování jejich cen.⁵⁶ Osev pšenice stoupal jen do roku 1922, kdy byla její cena sražena vlivem zámořských cen. Od té doby ji zemědělci omezovali, až do roku 1927, kdy naopak klesla cena ječmene.

(33)

25

Graf 3: Využití zemědělské půdy v ČSR v roce 1920 v procentech

Zdroj: Věstník ministerstva zemědělství ČSR, ročník VII., č. 5, Praha 1925, str. 82. Vlastní zpracování.

Po konci vázaného hospodářství a zrušení přídělového systému po roce 1922 opět začala růst osevná plocha obilí, které tak zabíralo až 60 % orné půdy ČSR. Nejvíce pěstovanými plodinami bylo žito, pšenice, ječmen a oves. Začala se rozšiřovat kukuřice, naopak ubývalo pěstování luskovin (hrách, vikev, fazole, čočka). Okopaninami bylo osázeno téměř 16 % orné půdy. Nejvíce se pěstovaly brambory následované cukrovou řepou, krmnou řepou, čekankou a dalšími plodinami. Hektarové výnosy z brambor stouply během let 1920–1937 téměř o polovinu.

Vývozní přebytek našich nejdůležitějších plodin (obilnin) vznikl pouze dvakrát, a to v letech 1923 a 1929. Ve všech ostatních letech byla bilance zahraničního obchodu v odvětví obilnin celkově záporná.

54%

3%3%

16%

19%

5%

obilniny luštěniny

obchodní a průmyslové plodiny okopaniny

(34)

26

Tabulka 5: Sklizeň, spotřeba a export/import čtyř hlavních obilovin (pšenice, žita, ječmene a ovsa) v ČSR (1920–1929)

Rok

Podíl dovozního schodku (-) nebo

vývozního přebytku (+)

z celkové spotřeby v % Sklizeň (q)

Celková spotřeba v ČSR (q)

1920 - 4,87 32 493 702 34 156 770

1921 - 11,56 45 497 337 51 441 533

1922 - 2,28 42 847 212 44 088 904

1923 + 0,81 48 924 188 48 531 238

1924 - 17,40 42 063 211 50 921 913

1925 - 10,61 51 179 402 57 254 521

1926 - 5,49 46 366 581 49 058 070

1927 - 5,16 55 277 791 58 287 049

1928 - 4,98 60 227 168 63 385 147

1929 + 1,35 61 748 077 60 927 850

Zdroj: Beranová, M. a Kubačák, A.: Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě. Praha: Libri, 2010, str. 328. Vlastní zpracování.

Výměry olejnin klesaly z důvodu vyšších nákladů velmi razantně, což vzhledem k přetrvávajícímu dovozu olejnatých surovin, olejů a rostlinných tuků nebylo žádoucí.

Stát tedy v tomto případě zasáhl a nařídil roku 1934 výrobcům umělých tuků povinnost zpracovávat předně domácí suroviny, což opět vedlo ke zvýšení pěstování olejnin.⁵⁷

Za zmínku jistě také stojí pěstování „bílého zlata“ a „zeleného zlata“. Tedy řepy cukrovky a chmele, což byly převážně vývozní artikly. Řepařství dosáhlo vrcholu v letech 1925–1927, později ale jeho význam klesal.