Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta financí a ú č etnictví Katedra m ě nové teorie a politiky
Doktorská diserta č ní práce
Zm ě ny v platebním instrumentáriu EU po zavedení eura a jejich makroekonomické a mikroekonomické dopady
Vypracoval: JUDr. Ing. Otakar Schlossberger Doktorský studijní program: Finance a ú č etnictví
Obor: Finance
Školitel: Doc. Ing. Jana Marková, CSc.
Datum: kv ě ten 2007
Obsah
stranaÚvod 3
Historické mezníky při přechodu na jednotnou měnu 3
Cíl a struktura práce 10
Východiska a dosavadní stav zkoumání 11
Část I. Platební instrumenty na finančních trzích Evropské unie 15
1.1 Obecná charakteristika 15
1.2 Hladká platba 17
1.3 Dokumentární akreditiv 21
1.4 Dokumentární inkaso 30
1.5 Šek 34
1.6 Směnka 45
1.7 Platební kata 49
Část II. Analýza vybraných platebních instrumentů Evropské unie před
a po zavedení eura 61
2.1 Analýza z pohledu počtu transakcí 62
2.2 Analýza z pohledu objemu transakcí 74
2.3 Single Euro Payments Area 84
2.4 Závěry z analýzy platebních instrumentů a modelování jejich vývoje 92 do roku 2010
Část III. Platební systémy na finančních trzích Evropské unie 102
3.1 Charakteristika platebních systémů 102
3.2 Hlavní platební systémy užívané v EU 110
3.2.1 TARGET 112
3.2.2 Evropský clearingový systém 123
3.2.3 CLS 130
3.3 Platební systémy v České republice 134
3.3.1. Systém ABO 134
3.3.2. Současný systém mezibankovního platebního styku – CERTIS 137
Část IV. Makroekonomické a mikroekonomické dopady 147
4.1. Makroekonomické dopady platebního instrumentária 147
4.2. Mikroekonomické dopady platebního instrumentária 154
Závěry 164
Přílohy 168
Seznam příloh 177
Seznam tabulek, grafů a obrázků 178
Seznam literatury 182
Úvod
Platební styk v nejširším slova smyslu je proces, při kterém dochází k přesunu peněžních prostředků mezi minimálně dvěma subjekty. Lze se s ním setkat ve všech oblastech soukromého i profesního života tam, kde jedna osoba musí uhradit své závazky za zboží nebo služby, která mu poskytla osoba druhá. Platební styk se realizuje ve dvou základních formách – v hotovostní a bezhotovostní formě. Pokud je platební styk zprostředkován bankami, pak lze hovořit o bankovním platebním styku. Samotný platební styk je pak zprostředkováván nástroji, které lze nazvat platebními instrumenty.
Pokud bychom platební styk zařadili do struktury bankovních produktů, jakými jsou typické produkty aktivního či pasivního charakteru, tak platební styk bude zaujímat pozici obchodu neutrálního. Platební styk a jeho nástroje, které k tomu využívá, má za úkol zejména zprostředkovávat efektivní přesun peněžních prostředků ve zvolené formě od dlužníka k věřiteli1. Platebním stykem ve většině případů končí jakýkoliv bankovní obchod. Bez platebního styku a jeho nástrojů by bankovní sektor nebyl schopen své existence. Tuto skutečnost si uvědomuje málokdo a dalo by se říci, že řádné fungování platebního styku považuje široká veřejnost za zcela samozřejmé.
Jakákoliv změna nebo zásah do realizace nástrojů platebního styku, byť je provedena spíše z politického než ekonomického hlediska, může jeho chod narušit nebo dokonce i ohrozit. Proto se odborníci z oblasti platebního styku, na základě dostupných informací, na každou změnu připravují vždy pečlivě a s dostatečným časovým předstihem. To se také stalo při přípravě a následné realizaci zavedení jednotné měny euro. Každá změna by však vždy měla přinést „něco pozitivně nového“.
Zda tomu tak bylo i po zavedení jednotné měny v oblasti platebního styku a jím užívaných platebních instrumentů včetně možných ekonomických dopadů, se pokusila analyzovat předložená práce.
Historické mezníky p ř i p ř echodu na jednotnou m ě nu
I když si předložená práce neklade za úkol zabývat se podrobně popisem či rozborem vzniku Evropské unie, přesto je vhodné úvodem vzpomenout některé mezníky.
Myšlenky vzniku tzv. jednotné Evropy prolínaly hlavami politiků a ekonomů již ve třicátých letech 20. století, avšak reálnější obrysy doznaly až po druhé světové válce. Předchůdcem dnešní Evropské unie bylo tzv. Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), které bylo založeno v roce 1952. Na
1 Jen ve výjimečných případech banka i při platebním styku vstupuje namísto nebo vedle jejího klienta do závazku.
rozdíl od jiných organizací se jeho šest zakládajících členů2 zcela vědomě snažilo o přiblížení se procesu integrace v Evropě alespoň prostřednictvím společného postupu při těžbě uhlí a výroby oceli, produktů velmi strategického významu. Těchto šest zemí dále potvrdilo svou vůli po evropské jednotě přes hospodářskou integraci v tzv. Římské smlouvě podepsané v roce 19573. Účastnické země se shodly na podmínkách vytvoření Evropského společenství pro atomovou energii (ESAO), často označovanou jako Euroatom, a dále na vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS).
Tato tři Společenství – ESUO4, Euroatom a EHS – tvořila jádro i dnešní Evropské unie. Konkrétní podnět k vytvoření hospodářské a měnové unie v rámci Evropských společenství (ES) zazněl na haagském summitu v roce 1969. Poprvé se objevil termín Evropská unie (EU) s cílem vytvořit unii měnovou. Skupina odborníků pak zpracovala plán přechodu členských zemí ES k hospodářské a měnové unii, jež byl znám pod názvem Wernerům plán. Tyto úvahy a plány však narazily na tehdejší politické rozpory (zejména ze strany Francie), kterou podpořila také hospodářská a finanční krize začátku sedmdesátých let. Přesto zůstal Wernerův plán jedním ze základních dokumentů, který ovlivnil měnovou spolupráci v rámci ES v dalších letech, na které navázaly členské země po skoro dvaceti letech. Až do osmdesátých let se tedy tyto snahy již neobjevily5.
Významným impulsem k těsnější spolupráci pak bylo setkání zástupců ES v Hannoveru v polovině roku 1988. Vznikl Výbor pro hospodářskou a měnovou unii, který zpracoval zprávu zaměřenou na vyhotovení plánu přechodu členských zemí ES k hospodářské a měnové unii (tzv. Delorsova zpráva). Pokud bychom srovnali tuto zprávu s Wernerovou, byla mnohem „ambicióznější“6, neboť měnová unie zde byla koncipována jako oblast, ve které by měnová politika byla nejen řízena na nadnárodní úrovni, ale byla by zavedena také i jednotná měna, která by nahradila jednotlivé národní měny. Tato zpráva specifikovala také základní cíle, funkce i strukturu a organizaci Evropského systému centrálních bank (ESCB).
Smlouva o Evropské unii, běžně označovaná jako tzv. Maastrichtská, byla členskými státy odsouhlasena v prosinci 1991 a následně v únoru 1992 podepsána. Evropský parlament ji pak schválil v dubnu téhož roku. Je jednotným právním rámcem tří Evropských společenství – ESUO, Euroatomu a EHS. Z těchto tří subjektů zaujímalo EHS zvláštní postavení s ohledem na své hospodářské a politické cíle. Aby se zohlednila tato různorodost úkolů Společenství, bylo
2 Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Německo.
3 Marková J.: Mezinárodní měnová spolupráce, str. 144, Oeconomia, Praha 2006, ISBN 80-245-1053-7
4 V ESUO v roce 2002 ukončilo svou činnost, neboť bylo zřízeno na 50 let.
5 V průběhu 70-tých let se však objevovaly snahy o vytvoření vlastního měnového systému v rámci ES.
6 Marková J.: Mezinárodní měnová spolupráce, str. 179, Oeconomia, Praha 2006, ISBN 80-245-1053-7
v Maastrichtu rozhodnuto název ES přejmenovat: napříště se bude tento subjekt nazývat prostě Evropská unie (EU).
Výše uvedená tři společenství tvoří to, čemu se běžně říká „první“ neboli „komunitární“ pilíř Evropské unie, který se vyznačuje vysokým stupněm integrace mezi členskými státy.
Maastrichtská smlouva však přidala k Evropské unii další dva pilíře, zahrnující oblasti zvláště citlivé z hlediska státní svrchovanosti, kde si členské státy přály nižší stupeň politické integrace.
Jeden se týká společné zahraniční politiky a bezpečnosti (SZBP) a druhý pak zahrnuje justici a vnitřní záležitosti. Byly dotvořeny základní orgány Společenství, z nichž každý má svou speciální funkci. Jedná se o Evropský parlament, Radu EU, Evropskou komisi, Soudní dvůr a Účetní dvůr.
Důležitým úkolem, který byl smlouvu v Maastrichtu stanoven, bylo vytvoření hospodářské a měnové unie.
Hospodářská a měnová unie (HMU)7 je proces, kterým dochází k harmonizaci hospodářských a měnových politik členských států Unie s výhledem na zavedení jednotné měny. Základní podmínkou pro vznik této unie je zavedení jednotné měnové politiky zúčastněných států. Smlouva určuje, že HMU bude realizována ve třech stádiích:
- První stadium (1. červenec 1990 až 31. prosinec 1993). Klíčovým požadavkem pro tuto etapu bylo dokončení liberalizace pohybu kapitálu. Prakticky to znamenalo zákaz všech omezení pohybu kapitálu a zákaz omezení plateb mezi členskými státy i mezi členskými státy a třetími zeměmi. Zavedením jednotného vnitřního trhu zemí EU k 1. lednu 1993 v podstatě zanikly dosavadní překážky vzájemného pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil.
- Druhé stadium (1. leden 1994 až 31. prosinec 1998). Již od ledna 1994 bylo cílem přijmout opatření vedoucí k nezávislosti centrálních bank. Tím by byly vytvořeny základní podmínky pro úspěšné završení procesu přechodu k měnové unii. Byl založen tzv. Evropský měnový institut (EMI)8, který představoval předchůdce budoucí Evropské centrální banky (ECB) se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem.
Rozhodnutí o vzniku ECB padlo 3. května 1998 v Bruselu při zasedání šéfů vlád zemí EU.
Na závěrečném zasedání bylo přijato historické rozhodnutí, že jednotná měna euro bude zavedena s účinností od 1. ledna 1999 a bude ji užívat celkem jedenáct z patnácti členských zemí. Velká Británie a Dánsko9 neprojevily zájem o vstup do měnové unie. Švédsko a
7 Anglicky však EMU – Economic and Monetary Union.
8 K 1. lednu 1994.
9 které požívaly tzv. neúčastnícké doložky.
Řecko nesplnily konvergenční kritéria, nicméněŘecko se stalo řádným členem měnové unie od ledna 2001.
Před vznikem ECB byly EMI uloženy úkoly, které lze rozdělit do následujících skupin:
• příprava zavedení budoucí jednotné měnové politiky;
• zesílení koordinace měnových politik jednotlivých členských států;
• dohled na Evropský měnový systém;
• konzultační a poradenská činnost;
• úschova a správa devizových rezerv centrálních bank členských států EMU.
Tato dvě stádia bývají někdy označována jako přípravná fáze před zavedením jednotné evropské měny.
- Třetí stádium, neboli fáze zavedení jednotné měny, bylo zahájeno 1. ledna 1999 a lze konstatovat, že byla v podstatě ukončena vydáním hotovostní podoby jednotné evropské měny euro 1. ledna 2002. Dne 31. prosince 1998 se představitelé jednotlivých států zemí HMU sjeli do Bruselu, aby zde slavnostně uvedli v život novou měnovou jednotku členských zemí. Vyhlásili pevné tzv. přepočítací koeficienty jednotlivých měn zemí eurozóny vůči nové měně euro s tím, že tyto koeficienty budou neměnné po celou dobu trvání tzv. přechodného období, tj. v časovém rozmezí od 1. ledna 1999 až do 31. prosince 200110. Toto stadium představovalo dobu, kdy jednotná evropská měna byla používána pro potřeby pouze bezhotovostního platebního styku a zúčtování.
Se zahájením třetího stádia začal fungovat nový platební systém TARGET (Trans-European Automated Real-Time Gross Settlement Express Transfer Systém – viz dále). Jedná se o nadnárodní platební systém, který je organizován Evropským systémem centrálních bank (ESCB), tj. vybranými centrálními bankami členských zemí EU a ECB. Orientace na zavedení jednotné měny (někdy se používá pojem „společná měna“ 11) zemí Evropské unie v letech 1999 – 2002 byla
10 Přehled přepočítacích koeficientů je uveden v příloze č. 1.
11 Týč V., Tomášek M a kol.: Právo evropské unie – lexikon, str. 51, heslo 56 – Euro; Sagit 2004; ISBN 80-7208-428-3 Citace: „Euro – jednotná měna těch členských států, které jsou účastníky třetí etapy hospodářské a měnové unie.
V současné době (tj. v r. 2004 – poznámka doktoranda) je euro jednotnou měnou ve dvanácti členských státech EU…“
Přitom ve stejném pramenu je v dalším odstavci uvedeno – citace: „ …. Diskuse o nejvhodnějším názvu nové společné měny a jejich dílčích jednotek probíhalo poměrně intenzivně……“
Hendrych D. a kol.: Právnický slovník, heslo „Euro“, str. 196; C. H. Beck 2003; ISBN 80-7179-740-5. Citace: „Euro je jednotnou měnou ve 12 z 15 členských států EU.
Marková J.: Mezinárodní měnové instituce, str. 199; VŠE Praha, Oeconomica 2002, ISBN 80-245-0431-6. Citace:
„Zavedením eura jako jediného zákonného platebního prostředku na území členských zemí měnové unie byl dovršen
nezvratně potvrzena na zasedáních Evropské rady v Dublinu v prosinci 1996 a v Amsterodamu v červnu 1997. Nicméně zásadním právním aktem, kterým byly dány právní základy Evropské unie, byla jistě, jak bylo uvedeno výše, Maastrichtská dohoda, která byla členskými zeměmi Evropského společenství odsouhlasena v prosinci 1991 pod názvem Smlouva o Evropské unii. Tato smlouva, jež byla ztvrzena podpisy až počátkem roku 199212, specifikuje postup členských zemí Evropských společenství k přechodu k hospodářské a měnové unii13. Určila kritéria, podle kterých se posuzuje způsobilost kandidáta stát se jejím členem, a která musí každá země splnit, aby se do oblasti eurozóny nedostal účastník, jenž by svým postavením ohrozil její stabilitu. Tato kritéria lze považovat za mimořádně náročná14 s ohledem na skutečnost, že až po šesti letech, tj. v roce 1998, se je podařilo splnit jedenácti členským zemím. Maastrichtská kritéria pro zavedení eura byla konstruována v situaci, kdy země, které tvořily základ budoucí eurozóny, měly k sobě blízko jak ekonomickou výkonností, tak také cenovou úrovní a kursovými vztahy15. Byla však koncipována s ohledem na hospodářskou, zejména finanční a monetární situaci členských zemí na počátku 90- tých let. Je nutno říci, že dnes jsou tato kritéria předmětem diskusí16.
V následující tabulce č.1 jsou uvedena jednotlivá kritéria a jejich mezní hodnoty.
integrační proces západoevropských zemí, jehož cílem bylo vytvoření jednotného vnitřního trhu, jednotné měny a jednotné měnové politiky….“.
Marková J: Evropská měna a ČR, str. 49; Acta Oeconomica Pragensia č. 6/2003 VŠE, ISSN 0572-3043. Citace:
„Zavedením jednotné měny euro byla vytvořena nejen největší měnová oblast na světě (jednotnou měnu euro využívá více než 300 mil. lidí)……“
Revenda Z.: Evropská měnová unie – měnová politika a regulace a dohled bank, str. 29; Oeconomica Pragensia č. 6/2003 VŠE, ISSN 0572-304. Citace: „Evropská rada, vrcholné grémium představitelů zemí Evropské unie, schválila 15.
prosince 1995 časový plán, který vedl k zavedení společné měny euro……“.
Sear S.: Jak se vyrovnat s důsledky zavedení jednotné evropské měny, Management Press, viz samotný název publikace, ISBN 80-85943-86-7
Z uvedeného vyplývá, že pojmy „společná měna“ a „jednotná měna“ jsou v podstatě synonyma téhož, protože ekonomicky i právně vyjadřují zákonné oběživo a platidlo vybraných zemí EU. V dalším se autor přiklání k pojmu
„jednotná měna“.
12 Její účinnost nastala až k 1. listopadu 1993 po její ratifikaci všemi členskými zeměmi EU
13 Marková J.: Mezinárodní měnové instituce, str. 184 an; VŠE Praha, Oeconomica 2002, ISBN 80-245-0431-6, Vencovský F: Připravenost české ekonomiky k přijetí eura, str. 15; Acta Oeconomica Pragensia č. 6/2003 VŠE, ISSN 0572-3043
14 Vencovský F: Připravenost české ekonomiky k přijetí eura, str. 15; Acta Oeconomica Pragensia č. 6/2003 VŠE, ISSN 0572-3043
15 Vencovský F: Připravenost české ekonomiky k přijetí eura, str. 16; Acta Oeconomica Pragensia č. 6/2003 VŠE, ISSN 0572-3043
16 Vencovský F: Připravenost české ekonomiky k přijetí eura, str. 16; Acta Oeconomica Pragensia č. 6/2003 VŠE, ISSN 0572-3043
Tabulka č. 1 – Maastrichtská kritéria vstupu do měnové unie a její plnění
Kritérium Mezní hodnoty
1. Průměrná roční míra inflace v % Max. 1,5 % bodu nad průměr třech zemí s nejnižší inflací17
2. Dlouhodobé nominální úrokové míry v %
Max. 2, 0 % body nad průměr třech zemí s nejnižší inflací
3. Deficit státního rozpočtu Max. 3,0 % hrubého domácího produktu 4. Míra veřejného dluhu Max. 60 % hrubého domácího produktu 5. Účast v Evropském mechanismu
měnových kursů (ERM)
Minimálně dva roky
Pramen: Revedna Z.: Evropská měnová unie – měnová politika a regulace a dohled bank, str. 30, Oeconomica Pragensia č. 6/2003 VŠE, ISSN 0572-304318
První leden roku 2002 se stal významným datem pro obyvatele dvanácti zemí EU – Belgie, Finska, Francie, Irska, Itálie, Lucemburska, Německa, Nizozemí, Portugalska, Rakouska, Řecka a Španělska. Tímto dnem totiž začala závěrečná fáze přechodu na jednotnou evropskou měnu EU – euro. Nová měna v uvedených zemích však existovala již o něco dříve, přesněji od začátku roku 1999, kdy fungovala jako účetní nebo zúčtovací měna, tj. v bezhotovostní formě. Od ledna roku 2002 však začala být vydávána i v podobě mincí a bankovek, a tím byla završena etapa postupného zavádění jednotné evropské měny do téměř všech členských zemí EU – byl završen proces dotvoření eurozóny. Mimo euroźonu zůstalo stát Dánsko, Švédsko a Velká Británie, stranou EU zůstalo nadále i Švýcarsko. Vybrané země střední a východní Evropy se staly členy EU v roce 2004, takže Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Kypr a Malta rozšířily členské země EU na celkový počet 25 (červenec 2006). K 1. lednu 2007 se staly řádnými členy EU také Rumunsko a Bulharsko. O dalších zemích jako např. Chorvatsko nebo Turecko probíhají jednání již od roku 1998. Evropská komise zveřejnila dokument nazvaný
„Agenda 2000“, ve kterém byla nastíněna témata, o která při rozšiřování EU a reformě její politiky jde. Rozšíření unie o deset nových států ukázalo jasnou realitu, že země budou asimilovány postupně, po etapách.
0d roku 1999 lze pozorovat v rámci zemí eurozóny, tedy po zavedení zúčtovací jednotné měny, snahy o aplikaci a unifikaci některých společných postupů, platební instrumenty nevyjímaje. Přesto již v roce 1997 byla přijata směrnice Evropského parlamentu o přeshraničních převodech19. Tuto
17 Toto kritérium je také prezentováno jako kritérium „cenové stability“. Mělo by jí být dosaženo tím, že členské země musí během jednoho roku před šetřením udržovat míru inflace na úrovni, která nepřesáhne o více než 1,5 procentního bodu průměrnou míru inflace ve třech zemích s nejnižší cenovou stabilitou – viz Marková J.: Mezinárodní měnová spolupráce, str. 185, Oeconomia, Praha 2006, ISBN 80-245-1053-7
18 Další pramen: Glossery, str. 43 European Commission, Office for Official Publications of the European Communities, 2000.
19 Směrnice č. 1997/5/ES a Rady, o přeshraničních převodech.
směrnici, ač je strohá a relativně málo obsažná, lze považovat za mezník v oblasti takového platebního instrumentu, kterým je zahraniční (nebo v tomto případě přesně řečeno „přeshraniční“) platební příkaz (převod)20. Jde o první obecně platný právní dokument v oblasti mezibankovního přeshraničního platebního styku, který je pro členské země EU závazný. Při své aplikaci do právních řádů jednotlivých států je tak včleňován jednotný postup pro realizaci přeshraničního platebního styku v oblasti tzv. hladkých plateb.
Oblast dokumentárního platebního styku byla a nadále je nepřímo upravena tzv. Jednotnými zvyklostmi a pravidly pro dokumentární akreditivy a Jednotnými pravidly pro inkasa. Oba materiály publikuje Mezinárodní obchodní komora v Paříži. V právních řádech většiny států nejsou kategorie akreditiv ani inkaso podrobně upraveny, o to více nabývají na významu tato pravidla. Pro právní závaznost se však vyžaduje odkaz na tyto úpravy přímo v individuálním právním aktu (např. smlouvě o dokumentárním akreditivu).
Jen pro přehlednost je třeba uvést, že např. oblast šeková (šekové smlouvy a jejich použití ve dvou základních formách – bankovního a soukromého šeku) je poměrně kogentně upravena v obecně závazných normativních právních aktech řady zemí (tj. ve formě zákonů či podzákonných norem) navazujících na mezinárodní konvence, tzv. anglosaskou a ženevskou21.
Oblast platebních karet jako nejnovějšího platebního instrumentu nebyla dlouho upravena žádným závazným právním předpisem v zemích EU, ani v České republice. Snahy na bázi doporučení lze vysledovat v zemích EU již v roce 1978, kdy bylo publikováno tzv. Doporučení Komise č. 1987/598/EHS z 8. prosince 1987 k Evropským pravidlům chování vztahujícím se k elektronickému platebnímu styku mezi finančními ústavy, obchodníky, provozovnami služeb a spotřebiteli a dále Doporučení Komise č. 88/590/EHS ze dne 17. listopadu 1988 k platebním systémům, zvláště pak ke vztahu mezi držitelem karty a jejím vydavatelem. Z novějších právních předpisů by bylo vhodné zmínit Směrnici 2000/46/ES, o institucích elektronických peněz a Doporučení 1997/489/ES upravující vztahy mezi vydavateli a držiteli elektronických platebních prostředků22. Některá doporučení se v době zpracování této práce23 připravují k transformaci do
20 Přeshraničním převodem se rozumí převod peněžních prostředků z jednoho členského státu EU nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor (dále jen EHP) do jiného členského státu EU nebo státu tvořícího EHP v domácí měně kteréhokoliv členského státu EU nebo státu tvořícího EPH až do výše protihodnoty 50 tis. EUR (pramen: Zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostřdcích a platebních systémech (zákon o platebním styku, §2 odst. 2.
Z toho vyplývá, že přeshraniční převod je každý převod pěněních prostředků, který musí splňovat tři kritéria:
• musí se jednat o převod mezi zeměmi EU či EHP,
• převod musí být uskutečněn v domácí měně zemí EU (EHP) nebo v EUR,
• částka převodu nesmí být vyšší než 50 tis. EUR nebo protihodnota převodu v jiné měně.
(pramen: Schlossberger O., Soldánová M.,: Platební styk, str. 72, BIVS, Praha 2005, ISBN 80-7265-072-6)
21 V ČR je platný a účinný zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový.
22 Barák J. a kol.: Zákon o bankách – komentář a předpisy související, str. 292 an. LINDE 2003, ISBN 80-7201-418-8
podoby směrnice, tzn. stanou se obecně závazným právním předpisem. Hovoří se o návrhu Směrnice Evropského parlamentu a Rady ES o platebních službách na vnitřním trhu, která byla dána k odborné diskusi.
Globalizace v oblasti platebního styku a standardizace použití jeho jednotlivých instrumentů mohou mít, podle mého názoru, jistý vliv na chování bank při tvorbě a následné realizaci měnové politiky v nejširším slova smyslu. Zavedení eura vyvolalo potřebu vytvoření nového platebního systému a úpravy dosud užívaných způsobů vypořádání vnitrostátních i přeshraničních plateb a vedlo k určitým změnám na trhu platebních instrumentů. V této souvislosti se nabízí otázka makro- ekonomických a mikroekonomických dopadů těchto opatření jak na členské země eurozóny, tak i na země stojící mimo.
Cíl práce a struktura práce
Regulaci platebního styku věnují orgány EU v posledních letech značnou pozornost. ECB i Evropská komise ve svých dokumentech zdůrazňují, že operace měnové politiky centrálních bank nelze efektivně provádět bez řádně fungujícího platebního styku dosahujícího určitého stupně kvality a bezpečnosti24.
Cílem předkládané práce byla analýza, zda a jakým způsobem mohlo využívání různých platebních instrumentů a platebních systémů, zejména po zavedení jednotné měny euro v rámci eurozóny, příp.
EU, způsobit dopady do některých makroekonomických a mikroekonomických oblastí.
Nejprve byla provedena charakteristika jednotlivých platebních instrumentů a následně pak jejich analýza. V souladu s cílem se práce zabývala skutečností, zda došlo ke změnám v platebním instrumentáriu v rámci eurozóny, příp. EU, po přechodu na jednotnou měnu. Pokud ano, pak by práce měla tyto změny vysvětlit.
Na základě provedené analýzy a zhodnocení, zda došlo či nedošlo ke změnám v instrumentáriu po zavedení eura, byla snaha odhadnout další vývoj platebního instrumentária zemí eurozóny, příp.
EU, do roku 2010 za pomoci metody komparace a jednoduché lineární nebo logaritmické regresní rovnice. Samotná realizace platebních instrumentů dnes není možná bez užití platebních systémů, které mohou mít také vliv na celý výsledek platebního procesu, proto další část práce se věnovala charakteristice a analýze hlavních zúčtovacích systémů eurozóny, příp. EU, pro oblast zejména přeshraničních převodů. Aby bylo možno lépe pochopit principy zúčtování, byla v závěru této části věnována pozornost platebnímu systému České republiky jako reprezentantu národního zúčtovacího systému státu EU. Poslední část práce se zabývala samotnými makroekonomickými dopady
23Říjen 2006 až březen 2007.
24 Barák J. a kol.: Zákon o bankách – komentář a předpisy související, str. 287, LINDE 2003, ISBN 80-7201-418-8
používaných nástrojů platebního styku a platebních systémů a dopadům mikroekonomickým, a to na jednotlivé účastníky trhu v oblasti platebního styku. Provedené zhodnocení pak dalo odpověď na zadaný cíl práce, zda tedy došlo ke změnám v používaném instrumentáriu po zavedení jednotné měny euro a zda používané platební instrumenty mohly a mohou ovlivnit určité makroekonomické oblasti a také chování bank a jejich klientů v oblasti mikroekonomické.
Východiska a dosavadní stav zkoumání
Podle odhadů specialistů Evropské komise se v EU každoročně uskuteční více než jedna miliarda přeshraničních plateb, z nichž polovina jsou platby nepřevyšující částky 2 500 euro. Jejich počet neustále roste, protože postupná realizace zásad jednotného vnitřního trhu vyvolává další a další potřeby platebního styku v souvislosti s odstraňováním překážek volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Velký nárůst přirozeně vyžaduje, aby v rámci jednotného vnitřního trhu k podpoře eurozóny byly podniknuty kroky, které povedou k zajištění transparentnosti platebních služeb, využívaných instrumentů platebního styku, k udržení či dokonce zlepšení jejich kvality a v neposlední řadě i ke zprůhlednění jejich právního rámce v právu EU tak, aby kvalita přeshraničních plateb dosáhla kvality vnitrostátních plateb v jednotlivých členských zemích unie.
Rostoucí poptávka po přeshraničních platbách v EU vedla banky a jejich asociace na národní i unijní úrovni k neustálému vyhodnocování jednotlivých bankovních produktů v této oblasti a současně k jejich zkvalitňování motivované snahou podpory vzniku eurozóny.
Z příslušných rozborů byl učiněn závěr25, že při vnitrostátních platbách jsou nejpoužívanějším platebním instrumentem platební karty, zatímco pro přeshraniční platební styk se nejčastěji používají šeky. Celkovou vývojovou tendencí v oblasti plateb by tedy mělo být postupné stírání technických (a pak také právních) rozdílů a priorit mezi vnitrostátními a přeshraničními platbami.
Pro příklad lze uvést, že počátkem druhé etapy přechodu k evropské měnové unii v roce 1994 přesahovaly minimální náklady přeshraničních plateb 10 ECU (měnová jednotka EU před zavedením euro, jinak po 1. lednu 1999 byl stanoven poměr pro přepočet jejich vzájemné parity na 1 : 1), zatímco vnitrostátní náklady představovaly 0,5 ECU.
V zájmu snižování nákladů, zvyšování rychlosti zpracování a zprůhlednění toku dat platebního styku, přikročily země EU k realizaci středisek automatizovaného zúčtování. Lze je definovat jako centralizované či decentralizované clearingové systémy, které mají za úkol provést zúčtování transakcí členských bank na účtech, jež jsou pro tento účel v příslušném clearingovém centru
25 Tomášek F.: Platební styk v EU – I. část, str. 7, materiál Komerční banky, a.s. Praha a Bankovní asociace, Praha 1997
vedeny. Jedná se o platební systémy, které zde již byly dříve, ale s přijetím eura u nich došlo ke změnám (např. sytém ECS/EBA nebo EAF – viz dále) nebo vnikly systémy nové (TAGET nebo BACEE).
Aby bylo možno zajistit výše nastíněné úkoly při realizaci přeshraničních převodů prostřednictvím šeků nebo přímých úhrad (hladkých plateb), bylo nutno přijmout řadu legislativních opatření.
V roce 1990 přijala Komise ES doporučení hovořící o transparentnosti bankovních podmínek vztahujících se k přeshraničním finančním transakcím, která byla publikována pod číslem 90/109/EHS. Komise přijala několik zásad, které lze shrnout takto26:
• klientům se musí dostat předběžné informace o podmínkách, za nichž jsou přeshraniční transakce prováděny,
• klient musí dostat následné informace o poplatcích za uskutečněné transakce, jakož i o přirážce za směnu deviz,
• při rozdělení nákladů spojených s transakcí mezi příkazce a adresáta musí mít adresát záruku, že obdrží platbu přesně v částce uvedené v platebním příkazu,
• banky musí provádět platební příkazy do dvou pracovních dnů ode dne přijetí plnění a v případech opožděného provedení příkazu musí uhradit alespoň část nákladů operace, pokud není dohodnuto jinak,
• banka příjemce platební operace musí provést platbu nejpozději následující pracovní den, který bezprostředně navazuje na den přijetí plnění,
• banky, které provádějí přeshraniční platební styk, musejí být schopny pružně vyřizovat stížnosti klientů a v případech soudních sporů musí zajišťovat, aby klienti mohli uplatňovat své právo dovolávat se s reklamacemi na příslušné státní orgány, zřizované k takovým účelům27.
Po sedmi letech bylo toto doporučení transformováno do právního dokumentu – Směrnice č. 97/5/ES Evropského parlamentu a Rady, o přeshraničních převodech. Tuto směrnici byly státy EU povinny zapracovat do svých národních právních norem do srpna roku 2000.
V souvislosti s racionalizací provádění platebních převodů je vhodné se ještě zmínit o instituci, která stanoví bankovní standardy EU. Jedná se o Evropskou komisi pro bankovní standardy
26 Tomášek F.: Platební styk EU – I. část, str. 10, materiál Komerční banky, a.s. a Bankovní asociace, 1997
27Řešení v ČR je např. provedeno zřízením institutu finančního arbitra zákonem č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů. Zřízení však bylo přímou reakcí na níže uvedenou směrnici, nicméně zásada doporučení byla plně promítnuta do dané směrnice.
(European Committee for Bank Standards – ECBS), která vypracovala a stanovila pro potřeby přeshraničních převodů tzv. International Bank Account Number (IBAN). Tento standard je závazný pro všechny země EU a je nutno jej používat z důvodů vyšší automatizace při zpracování operací platebního a zúčtovacího styku. Úspěšná implementace tohoto standardu napomůže snížit náklady na platbu, ještě zkrátit lhůtu pro připsání platby ve prospěch účtu příjemce, omezit ruční zásahy při zpracování platby (tzv. STP ratio) atd. To vše je podporováno tvorbou nových technologických standardů ve formě nových elektronických zpráv nadnárodní organizace S.W.I.F.T se sídlem v Bruselu, jehož formát dat byl zvolen jako cílový pro všechny členské země EU.
Při zpracování práce je nutno přihlédnout k několika skutečnostem, zejména při provádění analytické části práce. Protože je práce zaměřena na hledání vazeb mezi používanými platebními instrumenty a jejími dopady do makroekonomických a mikroekonomických oblastí, bude snaha očistit analýzu od operací, které nesouvisejí přímo s platebním stykem a používanými platebními instrumenty. Tento přístup jistě bude mít vliv na možná zkreslení. Při zkoumání výše uvedeného vlivu budou porovnávány pouze hodnoty a počty operací týkající se platebního styku. Práce odhlédne od skutečností jakými jsou operace s cennými papíry, mezibankovní obchody či derivátové obchody, pokud jejich hodnota nebyla zahrnuta do běžných převodů. Tuto skutečnost lze předpokládat, neboť výsledkem každého takového obchodu je hladká platba, avšak ekonomická a právní podstata takového obchodu je odlišná od klasického platebního instrumentu. S ohledem na tyto skutečnosti se bude práce zabývat analýzou toků peněžních prostředků, jež jsou tedy způsobeny čímkoli, např. exportem či importem zboží a služeb, převody důchodů v nejširším slova smyslu a dále nekapitálovými transfery. Práce nebude zkoumat přímý dopad na platební bilance států EU nebo eurozóny a udržení její rovnováhy. Analýza je podřízena hlavnímu cíli práce, jež byl zformulován výše – tj. zda a jakým způsobem došlo ke změně instrumentária zemí eurozóny po zavedení eura a zda může využívání různých platebních instrumentů ovlivnit procesy s možnými makroekonomickými a mikroekono-mickými dopady do vybraných oblastí.
Autoru není známo, že by byla dosud zpracována studie nebo jiný obecně přístupný materiál, který by pojednával o možných změnách platebního instrumentária zemí eurozóny, příp. EU, a jejich případných dopadů do vybraných makroekonomických a mikroekonomických oblastí.
Základní prameny informací nabízejí zejména ECB a její internetový server. Pojednání o platebních instrumentech a platebních systémech zejména ze strany domácích autorů, které by byly aktuální a odrážely poslední vývoj, není mnoho. Dostupná literatura byla uvedena v seznamu použité literatury. Jedná se většinou o autory z řad akademických pracovníků VŠE, fakulty financí a účetnictví, dále několik autorů VŠB a Slezské univerzity. Částečně se v teoretické části vycházelo
také z literatury autorů UK Praha, fakulty právnické a vlastních textů autora doktorské disertační práce. Poměrně široce je však zastoupena literatura časopisecká pojednávající o aktuálním postavení platebních instrumentů v souvislosti s projektem SEPA (viz dále), nicméně je velmi roztříštěna do různých odborných titulů (např. STP Magazine, Financial Services Research, Financial Sector Technology, Global Custody Review, International Payments, SIBOS Issues, CardMag, Treasury Management International, Financial, Bankovnictví, Dialogue – the voice of the SWIFT community atd.). Pro analytickou část práce byly využity hodnotové informace obsažené v materiálech ECB, zejména tzv. Modré knize platebního styku a zúčtování z různých období.
Č ást I. Platební instrumenty na finan č ních trzích EU
Než bude provedena analýza jednotlivých platebních instrumentů používaných v eurozóně, příp.
EU, před a po zavedení jednotné měny euro, bude vhodné se nejprve seznámit s logikou a fungováním platebních instrumentů V této části práce bude tedy věnována pozornost platebním instrumentům užívaným na finančních trzích, jejich rozdělení, a charakteristice.
1.1 Obecná charakteristika
Jednotlivé platební instrumenty jsou využívány při různých příležitostech a jejich konkrétní použití závisí na tom, jak se příslušné subjekty, které jich využívají, dohodly.
Jedním z rozhodujících kritérií jejich užití je oblast, ve které se platební instrumenty používají. Tato doktorská práce vychází z předpokladu existence pouze bankovních platebních instrumentů, tzn.
pojednává pouze o těch, které nabízejí banky svým klientům. Platební instrumenty ostatní (např. poštovní poukázky, šekové poukázky apod.), které nejsou běžně užívány mezi klienty a bankami, jsou ponechány stranou.
Konkrétní používání toho kterého platebního instrumentu bývá uvedeno v obchodní smlouvě uzavřené mezi bankou a jejím klientem a závisí na různých skutečnostech a okolnostech konkrétního obchodu. Zejména se jedná o následující:
• bezpečnost platebního instrumentu,
• forma platebního styku,
• rychlost realizace platby při použití platebního instrumentu,
• postavení banky při užití platebního instrumentu.
• zda se jedná o užití platebního instrumentu v rámci jedné banky nebo o tzv. mezibankovní platební styk nebo
• zda půjde o použití platebního instrumentu v rámci jedné země nebo užití mezi různými zeměmi28.
Na základě tohoto demonstrativního výčtu skutečností a okolností, které mohou ovlivnit daný subjekt použít příslušný platební instrument, lze pak teoreticky rozdělit platební instrumenty podle následujících hledisek a forem platebního styku. Rozdělení je uvedeno v tabulce č. 229.
28 Zde bude nutno pak ještě rozlišit, zda půjde o zahraniční platební instrument nebo zda bude platební instrument použit v rámci tzv. přeshraničního platebního styku.
29 Např. Schlossberger O., Soldánová M.: Platební styk, str. 24 – 25, BIVS, Praha 2005, ISBN 80-7265-072-6 nebo Marvanová M., Houda M. a kol.: Platební styk, str. 28 an, ECON, Brno 1995, ISBN 80-901627-2-X nebo Dvořák P.:
Bankovnictví pro bankéře a klienty, str. 343 an, LINDE, Praha 2005, ISBN 80-7201-515-X.
Tabulka č 2 – Rozdělení platebních instrumentů podle hledisek a forem platebního styku
Hledisko Forma platebního styku Typický platební instrument Způsob
placení
Hotovostní platební styk – dochází k prostému přesunu mincí a bankovek od jednoho subjektu k druhému.
Bezhotovostní platební styk – dochází k převodu peněžních prostředků pouze prostřednictvím účtů vedených u bank, tj. bez použití reálných bankovek a mincí.
Bankovky a mince (tj. hotové peníze – valuty); výběrní lístek nebo vkladový lístek; pokladní šek, poštovní poukázka vzorce
„C“; směnka; platební karty;
Příkaz k úhradě; příkaz k inkasu (tzv. hladké platby;
šek k zúčtování; směnka;
dokumentární platby (akreditiv i inkaso); platební karty;
Teritorium Tuzemský platební styk – odehrává se mezi subjekty uvnitř ekonomiky, zpravidla v tuzemské měně.
Zahraniční platební styk – odehrává se mezi tuzemskými a zahraničními subjekty.
Přeshraniční platební styk – odehrává se mezi subjekty vyhovující podmínkám přeshraničního převodu. Jedná se o přechodnou formu mezi tuzemským a zahraničním platebním stykem
Bankovky a mince; výběrní nebo vkladový lístek; šeky, směnky; poštovní poukázky všech vzorců; dokumentární platby; hladké platby; platební karty.
Dtto
Zejména hladké platby ve formě platebního příkazu (převodu) a přímého inkasa (direct debet); platební karty.
Náležitosti průvodních dokumentů
Hladké platby – bez dokumentů, žádná vazba na průvodní dokumenty ke zboží.
Dokumentární platby – bezprostřední vazba na průvodní dokumenty
Příkaz k úhradě; příkaz k inkasu; platební příkaz (převod) do zahraničí a přeshraniční převod, přímé inkaso.
Dokumentární inkaso;
dokumentární akreditiv.
Lhůty k provedení platebního instrumentu
Expresní platby (přednostní) – okamžité, příp. urychlené zpracování platby na vrub účtu klienta oproti běžným standardům stanoveným v obchodních podmínkách banky.
Standardní platby – provedení zpracování platby v běžném režimu.
Příkaz k úhradě, příkaz k inkasu; platební příkaz do zahraničí a přeshraniční; direct debet.
Dtto Postavení banky
vůči platebnímu instrumentu
Bezzávazkové platební instrumenty – banka při realizaci platebního styku nevystupuje do závazku, je pouhým zprostředkovatelem platby.
Závazkové platební instrumenty – banka vstupuje do závazku na místo klienta.
Hladké platby; dokumentární inkaso; šeky; příp. směnky.
Dokumentární akreditiv;
Zdroj: vlastní úpravy
Platební styk můžeme definovat jako vztah mezi plátcem a příjemcem, který je uskutečňován v určitých formách buď přímo mezi nimi nebo prostřednictvím peněžního ústavu30. V tomto případě se jedná o bankovní platební styk31. Obsahem platebního styku, který je zprostředkován bankami, je uskutečňování takových operací, při nichž banka na příkaz svých klientů provádí na vrub či ve prospěch jejich bankovních účtů různé peněžní transfery. Platební styk je především záležitostí plátce a příjemce, a pokud do tohoto vzájemného vztahu vstupuje banka, pak je pouhým zprostředkovatelem příkazů svých klientů32.
Pro dosažení cíle práce se vychází z předpokladu, že předmětem analýzy a modelování budou pouze nástroje bezhotovostního platebního styku. Hotovostní nástroje, kterými jsou zejména hotové peníze (mince a bankovky), příp. instrumenty k jejich výběru (pokladní šeky nebo různé výběrní či vkladové doklady), budou při těchto úvahách ponechány stranou33.
Nyní přikročíme k obecné charakteristice jednotlivých platebních instrumentů, kterými jsou zejména:
• hladká platba,
• dokumentární akreditiv,
• dokumentární inkaso,
• šek,
• směnka.
• platební karta;
Při jejich charakteristice nebude brán zřetel na teritoriální užití toho kterého instrumentu.
1.2 Hladká platba
Hladká platba je bezzávazkový, nedokumentární platební instrument, jehož realizace je v podstatě velmi rychlá34. Z hlediska rychlosti lze považovat hladký plat za nejrychleji realizovatelný platební instrument ve srovnání s ostatními. Hladký plat se nenazývá hladkým pro svou jednoduchost (i
30 Schlossberger O., Soldánová M.: Platební styk, str. 24, BIVS, Praha 2005, ISBN 80-7265-072-6;
31 V literatuře se lze setkat i s jinými definicemi pojmu „platební styk“, např. Marvanová M., Houda M. a kol.: Platební styk, str. 19, ECON, Brno 1995, ISBN 80-901627-2-X, citace: „Platebním stykem rozumíme v širším slova smyslu systém organizovaný bankami a finančními institucemi, který umožňuje hotovostní i bezhotovostní finanční přesuny mezi jednotlivými subjekty hospodářského života“. Pozn. autora: Tato definice spíše vychází z pojmu bankovního platebního styku, neboť v sobě nezohledňuje přesun peněžních prostředků v hotovosti např. v obchodě nebo v občansko-právních vztazích ve formě „půjčky“ a jejího splacení, opět v hotovostní formě.
32 S výjimkou platebního instrumentu dokumentární akreditiv.
33 „Lze zobecnit, že čím je hospodářství určité země vyvinutější, tím více jsou platby hotovými penězi nahrazovány bezhotovostním platebním stykem, ať prostřednictvím prostých bankovních převodů, platebních karet, šekůči jiných platebních instrumentů“ – tolik citace z Bakeš M. a kol.: Finanční právo, str. 489, C.H. Beck, Praha 2006, ISBN 80- 7179-431-7;
34 Marvanová M., Houda M. a kol.: Platební styk, str. 30, ECON, Brno 1995, ISBN 80-901627-2-X,
hladký plat může být složitým), ale proto, že neobsahuje bankovní závazek a nemá vazbu na žádné průvodní dokumenty. Hladký plat může dodávku zboží nebo služeb předcházet, pak lze hovořit o tzv. hladkém platu akontačním. Připsáním převodu na účet příjemce35 se stává hladký plat definitivním a nelze jej bez souhlasu příjemce stornovat36.
Hladký plat může mít formu:
• převodu, nebo-li formu instrumentu „příkaz k úhradě“ (pro zahraniční nebo přeshraniční platební styk se vžil pojem „Credit Transfer“ – kreditní převod, nebo „Payment Order“ – platební příkaz),
• inkasa, nebo-li formu inkasního způsobu placení s názvem instrumentu „příkaz k inkasu“
(pro zahraniční nebo přeshraniční platební styk se vžil pojem „Direct Debet“ – přímý debet).
V případě příkazu k úhradě se jedná o platební instrument užitý z podnětu plátce platby37. Obsahem příkazu k úhradě je pokyn k převodu peněžní částky, který dal příkazce své bance, aby na vrub jeho účtu převedla ve prospěch příjemce určitou sumu peněz. Princip fungování příkazu k úhradě v rámci jedné banky lze znázornit takto38:
Obr. č. 1 – Princip příkazu k úhradě.
BANKA
(2)
(1) (3)
(3)
Legenda:
(1) předložení příkazu k úhradě příkazcem své bance,
(2) odepsání peněžních prostředků bankou z účtu plátce ve prospěch účtu příjemce platby, (3) informace banky o provedení příkazu k úhradě na vrub účtu příkazce a informace banky
o připsání částky příkazu k úhradě ve prospěch účtu příjemce.
Hladká platba ve formě příkazu k úhradě se realizuje ve třech krocích, a to předložením příkazu k úhradě příkazcem své bance (1), provedením převodu peněžních prostředků z účtu plátce ve prospěch příjemce bankou(2) a následným třetím krokem je předání informace ze strany banky
35 Jinak též „beneficianta“.
36 Tato skutečnost platí obecně, zejména však při realizaci zahraničního nebo přeshraničního hladkého platu. V České republice však v rámci provádění tuzemských hladkých platů existují výjimky, jež jsou dány obecně platným právním předpisem .
37 Schlossberger O., Soldánová M.: Platební styk, str. 76, BIVS, Praha 2005, ISBN 80-7265-072-6
38 Z důvodu jednoduchého znázornění se vychází z předpokladu, že plátce i příjemce mají účty u jedné banky. Není brán na zřetel mezibankovní platební styk.
Plátce platby, příkazce
Příjemce platby
příjemci, že částka převodu mu byla připsána ve prospěch jeho účtu a informace plátci, že jeho příkaz byl splněn a částka byla z jeho účtu řádně odepsána (3).
Příkaz k inkasu je v podstatě platební příkaz z podnětu příjemce platby39. Obsahem příkazu k inkasu je pokyn příkazce své bance, aby pro něj zajistila (zprostředkovala) převod peněžní částky na vrub účtu plátce ve prospěch účtu výstavce inkasního příkazu. Níže uvedený obrázek č. 2 znázorňuje průběh inkasního příkazu40:
Obr. č. 2 – Princip příkazu k inkasu
BANKA (1)
(4)
(4)
(2), (3)
Legenda:
(1) předložení příkazu k inkasu příkazcem své bance;
(2) neúčetní část operace – kontrola možnosti proveditelnosti inkasa ze strany banky plátce, není však prováděna jako pravidlo (je to různé podle státu a systému platebního styku);
(3) samotné přeúčtování částky bankou z účtu plátce ve prospěch účtu příjemce;
(4) informace banky o odepsání platby na vrub účtu plátce a informace banky o připsání peněžních prostředků ve prospěch účtu příjemce.
Hladká platba ve formě příkazu k inkasu se realizuje nejčastěji ve čtyřech krocích. Prvním krokem je předložení příkazu k inkasu příkazcem své bance (1). Dalším krokem je pak tzv. neúčetní kontrolní operace proveditelnosti inkasa, není však pravidlem (2)41. Třetím logickým krokem je realizace samotného převodu peněžních prostředků z účtu plátce ve prospěch příjemce (3) a následným, posledním krokem, je předání informace bankou příjemci peněžních prostředků, že částka převodu mu byla připsána ve prospěch jeho účtu, a informace plátci, že mu byla na vrub jeho účtu odepsána určitá částka.
Tyto základní dva typy hladkých plateb, které se také někdy označují jako jednorázové (jednotlivé) platby mohou být různě modifikovány v rámci banky nebo teritoria (země) ve formě např. hromadných hladkých plateb nebo trvalých hladkých plateb. Hromadný příkaz k úhradě nebo hromadný příkaz k inkasu se liší od jednotlivého příkazu k zúčtování tím, že na jednom formuláři
39 Schlossberger O., Soldánová M.: Platební styk, str. 82, BIVS, Praha 2005, ISBN 80-7265-072-6;
40 I v tomto případě se z důvodu jednoduchého znázornění vychází z předpokladu, že plátce i příjemce mají účty u jedné banky. Není brán na zřetel mezibankovní platební styk.
41 Např. v ČR lze inkasní způsob placení realizovat jen v případě, pokud plátce platby dá své bance předchozí souhlas, který konkrétní účet jej může zatížit inkasem.
Příjemce platby,
příkazce Plátce platby
(příkazu) se vyskytuje více než jedna zúčtovací položka pro úhradu nebo inkaso. Trvalými příkazy se pak provádějí opakující se platby pro stejného příjemce nebo opakující se platby od stejného plátce v určitém časovém okamžiku (termínu) nebo se jedná o pravidelné převody v určité výši nebo stanovený limit zůstatku na účtu nebo převod nebo inkaso celého jeho zůstatku (někdy též označované jako „automatické převody“)42 jinému příjemci.
Modifikace výše uvedených dvou základních typů hladkých plateb v rámci jedné banky mohou být vztaženy na užití tohoto platebního instrumentu v rámci tuzemského mezibankovního platebního styku (tzn. plátce a příjemce mají své účty u jiných tuzemských peněžních ústavů) nebo zahraničního či přeshraničního platebního styku (v tomto případě mají plátce a příjemce účty v různých peněžních ústavech dvou odlišných zemí EU, resp. EHP za splnění dalších kritérií – viz výše). V rámci zahraničního platebního styku se užívá zejména základní typ hladkého platu, kterým je příkaz k úhradě (Credit Transfer). Inkasní způsob placení ve formě „Direct Debet“ se v zahraničním platebním styku v podstatě neužívá a v současné době43 se o něm hovoří v rámci realizace přeshraničního platebního styku, projektu SEPA (viz dále).
Zahraniční příkaz k úhradě (pro potřeby výkladu této části se bude přepokládat, že se uvedené vztahuje také pro přeshraniční platební příkaz) lze zobrazit následovně:
Obr. č. 3 – Princip příkazu k úhradě do zahraničí
ZEMĚ A ZEMĚ B
BANKA BANKA
(1) (5)
(5) (3)
(2) (4)
Legenda:
(1) Předložení platebního příkazu příkazcem své bance;
(2) Zatížení účtu plátce bankou
(3) Předání informace o platbě zahraniční bance;
(4) Přeúčtování částky příkazu bankou příjemce ve prospěch účtu příjemce;
(5) Informace banky plátce o provedení příkazu k úhradě do zahraničí na vrub účtu příkazce a informace banky příjemce o připsání částky příkazu k úhradě ve prospěch účtu příjemce.
42 Schlossberger O., Soldánová M.: Platební styk, str. 83 a 84, BIVS, Praha 2005, ISBN 80-7265-072-6;
43 Tj. v lednu 2007.
Plátce platby, příkazce
Příjemce platby
