Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodá ř ská fakulta
Studijní obor: Aplikovaná environmentální ekonomie, politika a management
D O B R O V O L N É E N V I R O N M E N T Á L N Í N Á S T R O J E
P O R O V N Á N Í E N V I R O N M E N T Á L N Í C H M A N A Ž E R S K Ý C H S Y S T É M Ů P O D L E N O R M Y
I S O
1 4 0 0 1
A N A Ř Í Z E N Í E M A Sbakalářská práce
Autor: Gabriela Petrovajová
Vedoucí práce: doc. Ing. Antonín Dvo ř ák, CSc.
Rok: 2007
Prohlašuji na svou čest, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury.
Gabriela Petrovajová
V Praze, dne 7. 5. 2007
Anotace
Bakalá
řská práce popisuje hlavní dobrovolné nástroje environmentální politiky.
Zabývá se zejména na porovnání systém
ůenvironmentálního managementu - EMAS a ISO 14 001. Popisuje jejich výhody a nevýhody, proces zavád
ění, porovnává po
čet podnik
ůs implementovaným EMAS a ISO 14 001 v
České republice i v rámci zemí Evropské Unie.
Dále se práce zabývá možnostmi financování environmentálních manažerských systém
ůa sou
časnými trendy.
Annotation
Bachelor thesis describes the main voluntary instuments of environmental policy.
Especially, it deals with comparison of environmental management systems – EMAS and ISO 14 001. It describes their advantages and disadvantages, loading process, compares number of companies with implemented EMAS or ISO 14 001 in Czech Republic and also in European Union countries.
It considers the financing possibilities of environmental management systems and current
trends.
Obsah:
1 Úvod... 5
2 Nástroje environmentální politiky... 6
3 Dobrovolné nástroje... 8
3.1 Rozdělení dobrovolných nástrojů... 8
3.2 Uzavírání dobrovolných dohod ... 10
3.3 Čistší produkce ... 11
3.4 Ekologicky šetrné výrobky ... 12
3.5 Ekodesign ... 14
3.6 Hodnocení životního cyklu výrobků (LCA) ... 15
3.7 Environmentální účetnictví ... 16
3.8 Environmentální Reporting ... 17
3.9 Ozeleňování veřejných zakázek (Green Public Procurement) ... 18
4 Systém environmentálního managementu (EMS)... 19
4.1 Historie EMS ... 19
4.2 Výhody a nevýhody zavádění EMS ... 20
4.3 Přístupy zavedení EMS ... 22
4.3.1 Neformální EMS ... 22
4.3.2 ISO 14 001... 23
4.3.3 EMAS (Eco-Managment and Audit Scheme) ... 26
4.3.4 Rozdíly ISO 14 001 a EMAS ... 28
4.3.5 Porovnání EMS podle odvětví a velikosti podniku ... 30
4.3.6 Finanční podpory ... 32
4.4 Trendy do budoucna, koncept integrovaných manažerských systémů (IMS) ... 33
5 Závěr... 35
Zdroje informací... 37
Seznam grafů, tabulek a obrázků... 39
Summary ... 40
Keywords... 40
JEL Classification ... 41
Úvod
Člověk je součástí přírody a je na ní závislý, ale zároveň do ní již od počátku své existence zasahuje (využívá a upravuje ji pro své potřeby) a přetváří tak dříve přírodní prostředí v umělé. Takto přetvořené prostředí se dostává čím dál více do rozporu s působením přírodních zákonů a ztrácí vazby na přirozené ekosystémy. Příroda nejen, že pak neplní svoje původní poslání, ale vytváří pro člověka negativní podmínky, které působí negativně na jeho zdravotní stav (a to jak na psychický, tak na fyzický).
Z počátku byl vliv člověka na přírodu malý a případné nevratné ekologické změny měly převážně lokální charakter.
Prvním mezníkem, kdy se začala zvyšovat spotřeba přírodních zdrojů a docházelo také růstu množství odpadů navrácených zpět do přírody, byl nástup průmyslové revoluce. V této době začaly problémy životního prostředí nabývat regionálního charakteru. Byly již známy nemoci z povolání, avšak lidé si stále ještě neuvědomovali souvislost mezi působením člověka na přírodu a jejími zpětnými vazbami na něj.
Za další mezník, kdy se ještě více zvyšuje negativní tlak na přírodu, je považována vědeckotechnická revoluce, tj. druhá polovina 20. století. V této době již byla prokázána závislost mezi kvalitou životního prostředí (dále jen ŽP) a zdravotním stavem člověka.
Zasloužená pozornost ovšem byla kvalitě ŽP věnována až s rozvojem industrializace v průběhu 50. a 60 let 20. století. V této době vzniká řada ekologických katastrof a v odborných kruzích již panují názory, že dosavadní vývoj může způsobit globální problémy a ohrožení života na Zemi. Jednotlivé země proto začaly provádět akce na ochranu životního prostředí.
V roce 1972 se konala ve Stockholmu první velká světová konference OSN pod názvem
„Lidské ŽP“, na které byl přijat významný dokument – Deklarace o lidském ŽP“. Tento dokument formuloval 26 principů, které byly později významným pilířem pro trvale udržitelný rozvoj. Pojem trvale udržitelný rozvoj byl poprvé použit ve zprávě „Naše společná budoucnost“ z Valného shromáždění OSN v roce 1987.
Existuje mnoho definic trvale udržitelného rozvoje. V dnešní době je ovšem nejčastěji trvale udržitelný rozvoj definován jako takový rozvoj společnosti, kdy současná generace musí uspokojovat své potřeby tak, aby neomezila uspokojování potřeb budoucích generací. Trvale udržitelný rozvoj je postaven na třech základních pilířích – ekologickém, ekonomickém a sociálním.
Všechny tyto pilíře musí být vzájemně propojeny a v rovnováze. V ČR je princip trvale udržitelného rozvoje zakotven ve Státní politice ŽP. V tomto dokumentu jsou definovány jak jednotlivé cíle, tak nástroje k jejich dosažení.
1 Nástroje environmentální politiky
V dokumentu Státní politika ŽP jsou definovány následující nástroje environmentální politiky:
Zvyšování podvědomí veřejnosti v otázkách ŽP, environmentálního vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO)
Výchova, osvěta a vzdělávání se provádějí tak, aby vedly k myšlení a jednání, které jsou v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje, k vědomí odpovědnosti za udržení kvality životního prostředí a jeho jednotlivých složek a k úctě k životu ve všech jeho formách.1 Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta je také důležitým preventivním nástrojem, který zapojuje obyvatele do ochrany ŽP. Mezi cílové skupiny EVVO patří především veřejná správa, děti, mládež, pedagogičtí a odborní pracovníci, podniková sféra a široká veřejnost.
Právní nástroje
Správně právní nástroje v oblasti politiky ŽP jsou obsaženy v jednotlivých právních normách, týkajících se ochrany ŽP a mají zpravidla formu příkazů a zákazů. Jako příklady můžeme uvést emisní poplatky, imisní standardy, výrobní normy a další.
Ve většině případů dochází ke kombinaci těchto nástrojů s jinými nástroji (např. alokačními), čímž dochází k lepší efektivnosti právních nástrojů.
Ekonomické nástroje
Ekonomické nástroje patří k jednomu z nejefektivnějších nástrojů politiky ŽP.
Řadíme sem jednak negativní stimulace (tj. poplatky, daně, odvody, pokuty atd.) a dále také pozitivní stimulace (podpory z domácích či zahraničních zdrojů – granty, dotace, subvence, daňové úlevy atd.).
Největším problémem u ekonomických nástrojů je vyčíslení výše škod způsobených na ŽP.
Tyto škody nelze nikdy přesně vyčíslit. Z tohoto důvodu se často setkáváme s případy, kdy škody způsobené činností podniků na ŽP jsou vyšší než výše poplatků či pokut, které podnik musí zaplatit. I přesto ovšem zůstávají ekonomické nástroje jedněmi z nejdůležitějších environmentálních nástrojů.
Informační nástroje
Tyto nástroje úzce souvisí s EVVO (viz odst. 1).
V roce 1998 byla přijata Aarhuská úmluva o přístupu veřejnosti k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.
Pro Českou republiku vstoupila Úmluva plně v platnost 4. října 2004.
V ČR patří mezi hlavní souhrnné informační nástroje především stránky MŽP, přístupový
1 http://www.cenia.cz/www/webapp.nsf/webitems/EVVO_Pojmy, staženo dne 11. 3. 2007
Nástroje strategického plánování
portál ŽP, mapový server, indikátorový server a metainformační systém. Jako hlavní požadavky jsou považovány včasnost, dostupnost, kvalita a obsažnost informací.
Strategické nástroje jsou komplexní programy na úrovni obcí, měst, mikroregionů, krajů a státu. Tyto programy respektují zásady udržitelného rozvoje a zároveň se snaží propojit ekonomické a sociální aspekty s oblastí životního prostředí tak, aby docházelo ke zvýšení kvality života ve všech oblastech. V ČR je jedním z nejdůležitějších nástrojů na místní a regionální úrovni Místní Agenda 21. „Místní Agenda 21 je proces, který prostřednictvím zkvalitňování správy věcí veřejných, strategického plánování (řízení), zapojování veřejnosti a využívání všech dosažených poznatků o udržitelném rozvoji v jednotlivých oblastech zvyšuje kvalitu života ve všech jeho aspektech a směřuje k zodpovědnosti občanů za jejich životy i životy ostatních bytostí v prostoru a čase.“ 2
Nástroje zapojování veřejnosti
Aktivní zapojování všech klíčových skupin i obecné veřejnosti je jedním ze základních principů udržitelného rozvoje.3 Je třeba, aby lidé měli možnost účastnit se rozhodování bez obav z postihů či nezájmu. Zapojování veřejnosti vede k posílení pocitu sounáležitosti. Lidé si připadají důležitější, cítí, že jejich názor je důležitý a stávají se proto aktivnějšími a významně tak podporují další vývoj obce/ kraje/ státu.
Účast veřejnosti na rozhodování v ŽP je ukotvena v již výše zmíněné Aarhuské úmluvě. Na místní a regionální úrovni je hlavním nástrojem v ČR Místní Agenda 21.
Výzkum a vývoj
Výzkum a vývoj jsou výrazné disciplíny, které svými výstupy ovlivňují snižování negativních vlivů lidských aktivit na životní prostředí, nápravu a odstraňování vzniklých škod i monitorování změn kvality životního prostředí. Nové technologie znamenají vysoký potenciál pro ochranu a zlepšování životního prostředí a udržitelný rozvoj.4
Mezinárodní spolupráce
Ochrana ŽP není problémem pouze jednotlivých regionů či států, žádnou zemi nelze z tohoto problému vyčlenit - jedná se globální problém, který se týká v různé míře všech. Proto je vzájemná spolupráce, ať už v podobě dvoustranných či vícestranných dohod, nezbytná a řešení lze nalézt pouze v komplexním přístupu přesahujícím hranice států i kontinentů. Novou dimenzi v rozvoji mezinárodní spolupráce znamenal Světový
2 http://www.ceu.cz/edu/ma21/mistni_agenda.html, staženo dne 11. 3. 2007
3 Státní politika životního prostředí České Republiky 2004-2010, Ministerstvo ŽP, Praha 2004, str. 39
4 Státní politika životního prostředí České Republiky 2004-2010, Ministerstvo ŽP, 2004, str. 39
summit o udržitelném rozvoji, který se uskutečnil v září 2002 v jihoafrickém Johannesburgu Summit potvrdil vzájemnou provázanost hospodářských, sociálních a environmentálních politik a přijal řadu komplexních cílů k dosažení udržitelného rozvoje. 5
Institucionální nástroje
Institucionální nástroje mají nepostradatelný význam pro prosazování a realizaci politiky ŽP v oblasti, která jim je svěřena. Jejich působnost a pravomoci jsou různé (např. kontrola, vyhodnocování jednotlivých indikátorů, výzkum, financování atd.). Mezi základní institucionální nástroje v ČR patří státní instituce a organizační složky státu. Mezi tyto zvláštní orgány například patří: Česká inspekce ŽP, Státní fond životního prostředí ČR, Správy národních parků a chráněných krajinných oblastí, Báňské úřady atp.
Dobrovolné nástroje (viz následující text)
Dobrovolné aktivity se poprvé začaly objevovat zhruba v polovině osmdesátých let dvacátého století jako reakce na různé průmyslové havárie. Jednou z prvních významných dobrovolných aktivit byly například kanadský soubor zásad nazvaný „Odpovědná péče“
(Responsible Care), který vznikl jako reakce na havárii chemického závodu.
Mezi dalšími významné dokumenty v této oblasti patří „Valdezovy zásady“ a především pak tzv. „Podnikatelská charta trvale udržitelného rozvoje“, jejíchž 16 zásad se později stalo základem mezinárodní normy ISO 14 001, podle níž se dnes zavádějí v podnicích EMS.
2 Dobrovolné nástroje
2.1 Rozd ě lení dobrovolných nástroj ů
Dobrovolné nástroje můžeme rozlišovat podle dvou hledisek - podle jejich účelu, nebo zda- li je jejich použití závislé na vytvoření určitých vnějších podmínek.
1. Podle účelu dělíme dobrovolné nástroje na:
a) Dobrovolné nástroje regulační (redukční), jejichž snahou je snížení negativních dopadů na ŽP. Jako příklad těchto nástrojů můžeme uvést EMS (ISO a EMAS), ekodesign, ekolabeling, monitoring a targeting a dále dobrovolné dohody a jednostranné závazky;
5 Státní politika životního prostředí České Republiky 2004-2010, Ministerstvo ŽP, Praha 2004, str. 39
b) Dobrovolné nástroje informační, které slouží podniku buď k získání nebo poskytnutí informací. Mezi tyto nástroje patří Metoda LCA, metoda čistší produkce, environmentální reporting, environmentální benchmarking nebo environmentální manažerské účetnictví;
c) Dobrovolné nástroje vzdělávací, jejichž cílem je vychovat subjekty chápající problematiku životního prostředí a vytvořit v nich vědomí odpovědnosti za stávající stav životního prostředí. Nejedná se tudíž jen o předání či poskytování informací jako u nástrojů informačních, nýbrž o dosažení změny v chování subjektu k životnímu prostředí. Z hlediska podniku patří mezi vzdělávací nástroje především školení zaměřená na ochranu ŽP. 6
2. Podle nezávislosti používání můžeme nástroje rozdělovat:
a) Nástroje nevyžadující vnější součinnost, jejichž používání je zcela v kompetenci podniku a není vázáno na vytvoření dalších podmínek nebo činnost dalších subjektů. Jako příklady můžeme uvést, metodu LCA (posuzování životního cyklu), metodu čistší produkce, monitoring a targeting, ekodesign, environmentální manažerské účetnictví nebo environmentální benchmarking
.
b) Nástroje vyžadující vnější součinnost, které podnik nemůže využívat bez vytvoření určitých vnějších podmínek/ institucí/ pravidel/ apod. Mezi tyto nástroje patří : environmentální systémy řízení zaváděné jak dle směrnice EU, tak i dle mezinárodní normy ISO 14001, ekolabeling (environmentální značení I.typu), environmentální prohlášení typu III, dobrovolné dohody, jednostranné závazky.
V České republice jsou z dobrovolných nástrojů nejčastěji využívány následující:
Systém environmentálního managementu (EMS) – podle normy ISO 14001 a Nařízení EMAS;
Čistší produkce;
Ekologicky šetrné výrobky;
Uzavírání dobrovolných dohod mezi státem a různými výrobními sdruženími;
Environmentální účetnictví;
Integrovaná prevence a omezování znečištění;
Hodnocení životního cyklu výrobků (LCA);
Ekodesign;
Ozeleňování veřejných zakázek (Green Public Procurement);
Reporting;
a mnohé další.
6 Remtová, K.:. Dobrovolné environmentální aktivity – Orientační příručka pro podniky, Praha 2005, str. 6
2.2 Uzavírání dobrovolných dohod
Dobrovolné environmentální dohody lze velmi stručně definovat jako smluvní závazky uzavírané v oblasti ochrany ŽP mezi orgány veřejné správy a podnikatelskými subjekty za účelem efektivnějšího dosažení cílů v oblasti ochrany ŽP.7
Tyto dohody můžeme charakterizovat jako takové aktivity znečišťovatelů, které jdou nad rámec požadavků stávající environmentální legislativy a jsou založeny na principu vyjednávání.
Dobrovolné environmentální dohody mohou mít charakter jednostranných závazků, veřejných dobrovolných programů (dobrovolná řešení iniciovaná veřejnými institucemi), nebo dobrovolných environmentálních dohod.
a) Jednostranné závazky znečišťovatelů (unilateral commitments)
Do této kategorie patří programy, ke kterým dobrovolně zavázaly samotné firmy. Jsou zde uvedeny cíle a opatření vedoucí k dosažení těchto cílů.
V rámci zvýšení důvěryhodnosti a účinnosti závazku pak může firma delegovat pravomoc ke sledování, posuzování a řešení případných sporů na nezávislý subjekt.
b) Veřejné dobrovolné programy
V rámci tohoto programu souhlasí zúčastněné firmy s určitými předem připravenými pravidly, které se týkají jejich činností, technologií nebo managementu. Tato pravidla a podmínky potřebné pro jejich uplatnění jsou vytvářena veřejnými institucemi a zahrnují charakteristiku programu, podmínky pro vstup, opatření, která firmy musí provést a způsob a hodnocení výsledků.
c) Vyjednané dohody (negotiated agreements)
Do této kategorie patří smluvní dohody mezi veřejnou autoritou a výrobními subjekty nebo soukromé environmentální dohody, které jsou uzavírané mezi znečišťovateli a poškozovanými či jejich zástupci.
Uzavírání prvních dobrovolných dohod začalo již v šedesátých letech. K výraznějšímu rozšíření (zejména v politice členských zemí OECD) došlo pak v letech devadesátých.
V ČR jsou v současné době platné následující dobrovolné dohody:
Dohoda o obalech;
Dohoda o spolupráci se Svazem průmyslu a dopravy;
Dohoda o zpětném odběru přenosných baterií;
Dobrovolná dohoda k omezování zatížení ŽP rtutí ze stomatologických zdravotnických zařízení;
Dohoda o spolupráci se stavebním průmyslem;
Dohoda o spolupráci s Hospodářskou komorou ČR;
Dohoda o zásadách spolupráce a vzájemných vztazích mezi Ministerstvem ŽP a Svazem;
obchodu a cestovního ruchu ČR;
Dohoda směřující k rozšíření zemního plynu jako alternativního paliva v dopravě.
7 Remtová, K.: Dobrovolné environmentální aktivity pro podniky – Orientační příručka pro podniky, Praha 2005, str.9
2.3 Č istší produkce
Metoda čistší produkce patří mezi informační dobrovolné nástroje, které jsou plně v souladu s myšlenkou trvale udržitelného rozvoje a používají se nejčastěji v podnikové sféře.
Tento nástroj je ovšem natolik univerzální, že jej lze realizovat v každém odvětví. Aplikace této strategie nezávisí ani na velikosti, ani na charakteru podniku.
Podle definice UNEP je pojem čistší produkce definován jako „stálá aplikace integrální preventivní strategie na procesy, výrobky a služby s cílem zvýšit jejich efektivnost a omezit rizika jak vůči člověku, tak i vůči ŽP“. Jejím úkolem není tedy odstraňovat již vzniklé následky, ale předcházet vzniku znehodnocování ŽP.
Při aplikaci čistší produkce jsou výrobní procesy z hlediska dopadu na ŽP sledovány jako celek, tj. z hlediska vlivu na všechny složky životního prostředí. Výhoda metody čistší produkce spočívá hlavně v tom, že je environmentální problém řešen přímo u svého zdroje.
Nemůže tedy dojít k přenášení negativního dopadu z jedné složky životního prostředí do druhé, jako tomu bývá u koncových (end-of-pipe) technologií.8
Hlavním aplikačním nástrojem strategie čistší produkce je tzv. posuzování možností čistší produkce. Pod tímto pojmem se rozumí aplikace jednotného rámcového schématu postupu, kterým se:
prověří materiálové energetické toky daného systému za účelem identifikace příčin vzniku nežádoucích odpadů a
následně se posoudí možnosti odstranění těchto nalezených příčin, a to jak z hlediska snadnosti technické proveditelnosti, tak i z hlediska výsledné ekonomické účinnosti a ekologické efektivnosti.9
Podniky nejsou nuceny tento nástroj (stejně jako všechny ostatní dobrovolné nástroje) používat. Přesto počet podniků využívajících tuto metodu roste. Jak je to možné?
Použití této strategie záleží pouze na rozhodnutí na managementu daného podniku, který se pro využití rozhodne pouze v případě, kdy pro něj bude ekonomicky výhodný. Aplikace čistší produkce bývá totiž zpravidla doprovázena nejen zvýšením ekologické efektivnosti, ale též pozitivními ekonomickými dopady. Při používání metody čistší produkce v podniku dochází ke snížení výrobních nákladů, zvýšení efektivnosti výroby, zvýšení konkurenceschopnosti atd.
Tyto efekty jsou způsobeny především tím, že čistší produkce snižuje negativní dopad na ŽP omezováním vzniku odpadů. Dochází tak k úspoře surovin, ale i k úspoře nákladů které by musely být vynaloženy na odstranění či zneškodnění odpadní látky. Kromě toho vede aplikace čistší produkce často ke zjištění zbytečných výrobních ztrát, jejichž náprava vede nejen ke snížení negativního dopadu na ŽP, ale i ke zlepšení ekonomiky podniku.
8 Remtová, K.: Čistší produkce,Ministerstvo ŽP, Praha 2003, str. 6
9 Remtová, K.: Čistší produkce,Ministerstvo ŽP, Praha 2003, str. 4
Metoda čistší produkce má samozřejmě i slabé stránky a nemůže vyřešit všechny environmentální problémy. Protože je zaměřena na zlepšení uvnitř výrobního procesu, nemůže ovlivnit trž-ní nabídku, ani poptávku. Další slabina spočívá v tom, že metoda čistší produkce nevede bezprostředně k technologickým inovacím. K tomu chybí konceptu oficiální porovnatelné ukazatele k hodnocení efektivnosti technologie, v určité míře jako reference pro BAT.10
Velký vliv na množství podniků, které se rozhodnou využívat tuto strategii má státní správa. Ta může vytvářet takové podmínky, aby pro podniky metoda čistší produkce výhodná byla a aby množství podniků využívajících tento nástroj přibývalo. V praxi může docházet např. ke zvýhodňování podniků využívajících metodu čistší produkce.
V ČR bylo zřízeno v roce 1994 České centrum čistší produkce. To se zabývá především technickou podporou, vzděláváním zaměstnanců, aktivitami vztahujícími se k užívání čisté produkce v rámci systémů environmentálního managementu atd.
V roce 1999 ČR podpořila účast na mezinárodní deklaraci čisté produkce.
V březnu 1999 pak bylo předloženo vládní prohlášení k NCCP a v únoru bylo toto prohlášení schváleno českou vládou. Cílem NCCP je změnit přístup podniků a rovněž veřejnosti k možným opatřením v oblasti ochrany ŽP, včetně k tomu patřících služeb.NCCP vychází z přesvědčení, že znečištění ŽP a odpady všeho druhu musí být změnou technologie omezené. NCCP využívá zkušenosti s výsledky projektů CP a vytváří specifické možnosti využití CPC ke změně udržitelnosti.11
2.4 Ekologicky šetrné výrobky
V sedmdesátých letech dvacátého století se výrazně zvýšily snahy veřejnosti na zlepšení ŽP. Spotřebitelé začali preferovat výrobky,které poškozují životní prostředí méně než jejich alternativy. Byli proto ochotni za tyto výrobky zaplatit vyšší cenu. Tato pobídka motivovala výrobce, kteří zareagovali zvýšenou výrobou i propagací ekologicky šetrných výrobků. V této době se poprvé objevilo také ekoznačení, pro které neexistoval doposud jednotný systém, což později vedlo je vzniku různých nesrovnalostí. Značku „ekologicky šetrný“ používali i výrobci,kteří ekologicky šetrné výrobky neprodukovali a tím byla snižována důvěryhodnost
10 Kramer,M., Brauweiler,J., Ritscheová, I. a kol.: Mezinárodní management ŽP, svazek II – Nástroje a systémy environmentálního managementu, C.H.Beck, Praha 2005, str. 247
11 Kramer,M., Brauweiler,J., Ritscheová, I a kol.: Mezinárodní management ŽP, svazek II – Nástroje a systémy environmentálního managementu, C.H.Beck, Praha 2005, str. 257
všech ekovýrobků. Z tohoto důvodu bylo třeba sjednotit pravidla a unifikovat systém pro ekologické značení a zaručit tak věrohodnost tohoto systému nezávislou stranou.
První centrálně řízený certifikační systém ekoznačení byl zaveden v roce 1978 v Německu (jednalo se o „Modrého Anděla“ - Der Blaue Engel).
Brzy se začaly přidávat i další země (USA, Kanada, Japonsko Skandinávie, Nový Zéland...). V ČR byl systém ekoznačení zaveden v roce 1994 (tzv. Národní Program Označování Ekologicky Šetrných Výrobků). V současné době existuje okolo 35 různých programů zabývajících se ekolabelingem.
Ochrannou značkou – ekoznačkou - jsou označeny výrobky, které splní předem stanovené environmentální požadavky v rámci určité výrobkové kategorie. Tato značka poté garantuje spotřebiteli, že u takto značeného výrobku jsou minimalizovány nepříznivé vlivy na ŽP, spotřebiteli je také usnadněna orientace v široké škále rovnocenných výrobků. Výhody z ekoznačení neplynou pouze spotřebiteli, ale také výrobci. Tato značka nejen že zlepšuje image firmy, ale vede k lepším podmínkám například při státních zakázkách (ekologicky šetrné výrobky jsou preferovány), k snadnějším podmínkám při exportu na trh EU.
Náklady spojené s udělením ekoznačky si hradí podnik sám. Pokud se jedná o malý nebo střední podnik nebo podnik se zavedeným EMAS nebo ISO 14 001, pak může získat slevu v registračním poplatku.
Environmentální značení II. typu, nebo-li vlastní environmentální prohlášení, je definováno normou ISO 14 021 jako
„
environmentální tvrzení výrobců, dovozců, distributorů, maloobchodníků nebo jakékoli další osoby, která by pravděpodobně mohla mít z takového tvrzení prospěch, které je vydáno bez certifikace třetí nezávislou stranou“. Toto značení je univerzální a může ho používat prakticky jakákoliv organizace a slouží především k upoutání zájmu zákazníků. Informace uvedené v tvrzení musí být ovšem podloženy dokumentací z provedených měření.Environmentální značení III. typu, nebo-li environmentální prohlášení, je v podstatě je zveřejnění měřitelných informací o vlivu výrobku na životní prostředí v průběhu jeho celého životního cyklu. Tyto informace se zjišťují pomocí metody LCA.
Cílem environmentálního prohlášení typu III je dosáhnout prostřednictvím sdělování
ověřených, přesných a nezavádějících informací o environmentálních aspektech výrobku nebo služeb, zvýšení poptávky a nabídky výrobku a služeb šetrnějších k ŽP.
Systémy ekoznačení jsou významným nástrojem politiky v oblasti preventivních strategií. Jejich hlavním cílem je změnit spotřební vzorce, zvýšit odbyt ekologicky šetrnějších výrobků a tím i motivovat výrobce, aby se snažili ekoznačku získat. Pro získání této značky musí splňovat výrobek všechny požadavky. Tyto podmínky se přibližně každé tři roky zpřísňují, čímž je vytvářen tlak na vývoj produktů, které jsou k ŽP ještě šetrnější a vedou tak k realizaci udržitelného rozvoje.
2.5 Ekodesign
Dalším důležitým nástrojem trvale udržitelného rozvoje, kterým lze ovlivňovat i spotřebitele a působit tak na změnu vzorců spotřeby a výroby, je ekodesign.
Vznik ekodesignu lze datovat rokem 1992, kdy se na veletrhu v německém Hannoveru poprvé objevil výrobek firmy Wilkhahn Ltd, zkonstruovaný podle zásad ekodesignu – otočná kancelářská židle.
Obecně lze ekodesign definovat jako systematický proces navrhování a vývoje výrobku, který vedle klasických vlastností jako je funkčnost, ekonomičnost, bezpečnost, ergonomičnost, technická proveditelnost, estetičnost apod., klade velký důraz na dosažení minimálního negativní-ho dopadu výrobku na ŽP, a to z hlediska jeho celého životního cyklu.12 Jeho cílem je tedy vytvořit takový výrobek, který bude kvalitní, nákladově přijatelný, s co nejnižším dopadem na ŽP a zároveň bude ekonomicky efektivní.
Výrobek je navíc třeba navrhnout tak, aby byl šetrný k ŽP v rámci celého životního cyklu. Tím rozumíme během všech fází jeho proměny – od získání prvotních surovin, přes jejich zpracování, výrobu, distribuci, používání/spotřebu, až po jeho konečnou likvidaci.
Pro posuzování životního cyklu výrobku se nejčastěji používá metoda LCA (z anglického názvu Life Cycle Assessment), které se budeme věnovat v následující kapitole.
K dosažení výše zmíněných cílů se používá sedm hlavních zásad, mezi které patří:
- prosazování bezpečných produktů a služeb;
- ochrana biosféry a snaha o minimalizaci vypouštění jakýchkoliv látek, které by mohly poškodit ovzduší, vodu nebo půdu;
- udržitelné užívání obnovitelných přírodních zdrojů; - snižování odpadů a zvyšování recyklace;
- moudré užívání energie – snaha o úsporu energie všude, kde je to možné;
- snižování environmentálního a zdravotního rizika zaměstnanců i zákazníků;
- předávání informací, které mohou ekodesignérům pomoci při výběru nejvhodnějších materiálů a procesů.
Ekodesign přináší podniku také řadu ekonomických výhod. Minimalizace vznikajících odpadů, používání recyklovaných materiálů a optimální využívání energie vede ke snížení nákladů. Omezování toxických a nebezpečných látek při výrobě snižuje riziko havárií.
Stejně jako ekolabeling může ekodesign působit kromě přímé regulace (snížení vlastního dopadu výrobku na ŽP) i přes tržní mechanismy. Narozdíl od ekolabelingu má ovšem tu výhodu, že jeho tržní úspěch není závislý pouze na sníženém dopadu na ŽP, ale může být podpořen i vhodně zvoleným moderním vzhledem výrobku atd. a upoutat tak více zájem spotřebitele. Častou nevýhodou této metody je ovšem časová a finanční náročnost.
12 Remtová, K.: Ekodesign, Ministerstvo ŽP, Praha 2003, str. 4
2.6 Hodnocení životního cyklu výrobk ů (LCA)
Metoda LCA nebo-li Life Cycle Assessment je shromaždování a vyhodnocování vstupu, výstupu a možných dopadů na ŽP výrobkového systému během jeho celého životního cyklu.13
Životním cyklem máme na mysli celý „život“ výrobku během všech jeho etap - od získání surovin, přes jejich zpracování, výrobu produktu, údržbu, spotřebu, likvidaci a následné navrácení jako odpadu zpět do přírody. Do celkového hodnocení musíme započítat i manipulační a dopravní procesy potřebné během života výrobku, protože představují velmi významný zátěžový faktor pro ŽP.
Při použití metody LCA postupujeme ve čtyřech fázích:
1. Nejprve je třeba si stanovit požadovaný cíl a rozsah metody LCA.
2. V druhé fázi je nutné provést tzv. inventarizační analýzu, při níž zjišťujeme energetické a materiálové toky mezi zkoumaným systémem a ŽP.
3. Ze získaných dat vyhodnotíme velikost a závažnost dopadu na ŽP, který zkoumaný systém způsobuje a porovnáme .
4. Získané výsledky nejprve prověříme z hlediska kompletnosti, konzistence a citlivosti a na závěr vyvodíme závěr (tj. nejzávažnější problémy zkoumaného systému).
Výhodou této metody je její objektivnost a důvěryhodnost. Nevýhodou je naopak pracnost, časová i finanční náročnost a především obtížné získávání a zpracování všech potřebných údajů.
Některé fáze cyklu výrobku přesahují hranice podniku (např. získávání surovin nebo zneškodňování vzniklého odpadu), a proto je nutné zjišťovat informace týkající se materiálových a energetických toků těchto fází mimo podnik. Ani zpracování a vyhodnocení těchto údajů se neobejde zcela bez problémů.
Dalším rizikem této metody je její zneužití. To může nastat v případě, že podceníme nebo nezahrneme do hodnocení všechna data, nesprávně vytýčíme hranice systému apod. Při této metodě je proto důležité dbát na zásadu transparentnosti a uvádění všech podstatných skutečností, které by mohly mít na konečný výsledek vliv.
V ČR je metoda LCA legislativně upravena v normách ČSN EN ISO 14 040 až 14 043, 14 048 a 14 049.
Může ji použít každý subjekt, který chce komplexně zhodnotit, posoudit nebo vzájemně porovnat vlivy určitých systémů na ŽP. Díky této její univerzálnosti je ve světě stále čím dál častěji používána.
13 Remtová,K.: Dobrovolné environmentální aktivity – Orientační příručka pro podniky, Praha 2005, str. 25
2.7 Environmentální ú č etnictví
Environmentálního účetnictví je univerzální informační nástroj, který má za úkol zjistit, jak se aktivity spojené s environmentální problematikou projevují ve finančních tocích společnosti a jak snížit environmentální náklady.
Zabývá se identifikací, shromažďováním, odhady, analýzami, vykazováním a předáváním informací o hmotných a energetických tocích, environmentálních nákladech a dalších informací, které jsou východiskem pro rozhodování v rámci daného podniku.
Tab č. 1 : Typy environmentálního účetnictví
Zdroj: Jaroslava Hyršová Environmentální aspekty podnikání 3/ 2003, str. 2
Environmentální národní účetnictví je zdrojem informací o spotřebě národních přírodních zdrojů (obnovitelných i neobnovitelných). Můžeme o něm hovořit i jako o „účetnictví přírodních zdrojů“.
Environmentální finanční účetnictví se zabývá identifikací, oceňováním, účtováním a vykazováním závazků a významných nákladů souvisejících s dopady podnikových činností, výrobků a služeb na ŽP a je zdrojem informací pro zpracování finančních zpráv pro investory, věřitele a další externí uživatele.
Environmentální manažerské účetnictví poskytuje informace, které slouží na podporu rozhodovacích procesů, obzvláště potom těch, které se týkají environmentálního managementu. Zabývá se identifikací, sběrem, odhady, analýzami,vykazováním a předáváním informací o hmotných a energetických tocích, o environmentálních nákladech a dalších hodnotově vyjádřených informací, které jsou východiskem pro rozhodování v rámci daného podniku. Jeho cílem je cílem zvýšení efektivnosti využití materiálů a energií, zmírnění dopadů podnikových činností, výrobků a služeb na životní prostředí, zmenšení environmentálních rizik a zlepšení výsledků hospodaření podniku.
Environmentální manažerské účetnictví může být aplikováno s různým rozsahem.
Může například zahrnovat:
− individuální procesy nebo skupiny procesů
− systém,
− výrobek nebo výrobkové řady,
− zařízení, provoz nebo všechna zařízení v rámci jednoho místa,
− regionální respektive geografické skupiny provozů, divize, pobočky nebo celý podnik
Environmentální manažerské účetnictví je založeno na principu prevence znečišťování, kterého lze dosáhnout lepším hospodařením, případně změnami designu výrobku, použitím jiných materiálů nebo úpravou či změnou výrobních procesů.
Velká pozornost je zaměřena na environmentální náklady, což jsou náklady na péči o ŽP a prevenci znečištění a vzniku odpadů. Do těchto nákladů patří například náklady související s péči o životní prostředí, náklady na projekty čistších technologií, výzkum a vývoj, související s projekty na ochranu životního prostředí. Další velmi významnou položku nákladů představuje cena vyplýtvaného materiálu, která je oceněna v jeho pořizovacích cenách, případně vlastními náklady, a dále náklady zpracování nevýrobkového výstupu, které zahrnují náklady na práci, opotřebení strojního zařízení a náklady financování, které byly vyplýtvány na nevýrobkový výstup.
Hlavní výhodou environmentálního manažerského účetnictví je získání celkového přehledu o nákladech a případně i výnosech spojených s environmentální problematikou. Tyto informace je možné dobře využít při hledání možností úspor a při rozhodování o budoucích aktivitách podniku.
Lepším využíváním zdrojů je možná produkce většího množství výrobků a služeb při současném využití menšího objemu materiálů, energií, vody atd. Díky tomu vznikne menší množství odpadů.
Výsledkem je zlepšení ekonomiky společnosti a zmírnění dopadů podnikových činností, výrobků a služeb na ŽP. Environmentální účetnictví se nezaměřuje pouze na základní materiály. Často se jeho aplikace i na pomocné materiály a obaly.
Nevýhodou tohoto systému je ovšem velká pracnost při jeho zavádění a přizpůsobení současného účetnictví.
2.8 Environmentální Reporting
Pod pojmem environmentální reporting rozumíme otevřené a pravdivé poskytování informací zainteresovaným stranám (např. akcionářům, správním orgánům, dodavatelům, zákazníkům, veřejnosti apod.) o aktivitách podniku v oblasti ochrany životního prostředí. Tato komunikace patří do kategorie jednosměrné komunikace.
Environmentální reporting se začal poprvé objevovat v 90. letech 20.století. Ve většině zemí zůstává v dnešní době dobrovolnou aktivitou, ačkoliv existují i státy, kde je environmentální reporting legislativně upraven a povinně vyžadován (Dánsko, Nizozemí, Norsko, Švédsko, Kanada, USA, Francie, Austrálie). První zemí, která zavedla povinnost podávat zprávy zahrnující ŽP, bylo v roce 1996 Dánsko. V ČR se v souvislosti s environmentálním reportingem připravuje vydání samostatné normy ISO 14 063.
Pod environmentální reporting spadají následující typy zpráv:
I. Environmentální zprávy, obsahující zprávy o chování organizace vůči ŽP. Tento typ zprávy má především za úkol informovat a přesvědčit veřejnost o zodpovědném chování organizací vůči ŽP.
II. Zprávy o zdraví, bezpečnosti a o ŽP, který je pouhým rozšířením environmentální zprávy a lze je považovat za současný standard vedle typu III.
III. Zprávy o udržitelném rozvoji organizace, které mají informovat nejen o environmentální problematice, ale též o problematice ekonomické a sociální.
IV. Zprávy o odpovědném podnikání (CSR – Corporate Social Responsibility) informující o etickém chování organizace vůči společnosti v oblasti finanční, environmentální a sociální, které přikazují vedení firem nehledět pouze na zisk, nýbrž mít na zřeteli „lidi – planetu – zisk“.
Environmentální reporting bývá nejčastěji vydáván s výroční zprávou podniku.
Struktura environmentálního reportingu ovšem není v ČR stanovena (s výjimkou prohlášení EMAS) a tudíž závisí jen na podniku, které informace zveřejní. Z tohoto důvodu nevyplývají podniku z environmentálního reportingu žádná rizika. Environmentální reporting naopak může zapůsobit na veřejnost kladně tím, že otevřeně informuje o svém chování vůči ŽP, rozvíjet s okolím dobré vztahy a tím i zlepšovat konkurenceschopnost podniku.
Některé podniky se snaží zvýšit věrohodnost svých zpráv ověřením nezávislou třetí stranou, kterou může být jak renomovaná ověřovací organizace, tak i například nezávislá nezisková organizace.
Nevýhodou reportingu bez pevně stanovené struktury je nemožnost srovnání výkonnosti a aktivit podniků v oblasti ochrany ŽP.
2.9 Ozele ň ování ve ř ejných zakázek (Green Public Procurement)
K velmi významným spotřebitelům na evropském trhu patří veřejné orgány (tvoří až 16% HDP EU). Pokud budou tyto orgány nakupovat takové výrobky a služby, které jsou šetrné k ŽP, mohou tak výrazně pozitivně ovlivnit stav ŽP. Z tohoto důvodu je veřejné správě doporučeno, aby při nákupu upřednostňovala výrobky a služby příznivější k ŽP a aby vedla i své dodavatele k odpovědnosti za nepřímé environmentální dopady jejich služeb.
Pojem „ozeleňování veřejných zakázek“ tedy můžeme obecně definovat jako proces, kdy státní i veřejné instituce upřednostňují při svém nakupování takové výrobky a služby, které jsou ohle- duplné k ŽP.
Poprvé byly veřejné zakázky zmíněny v roce 2002 v Johannesburgu na Summitu o udržitelném rozvoji.
V ČR lze v rámci zadávání veřejných zakázek dle vyhlášky 240/2004 Sb. (Vyhláška o informačním systému o zadávání veřejných zakázek a metodách hodnocení nabídek podle jejich ekonomické výnosnosti) zohlednit vedle ekonomických kritérií i ekologické postupy při
provádění díla. Tato kritéria může patřit se mohou týkat např. energetické náročnosti, životnosti, použitých materiálů, různých technických specifikací a požadavků, jejichž splněním se poptávaný produkt stává environmentálně šetrnější než srovnatelné alternativy.
V praxi se může jednat o nákup v jakékoliv oblasti (budovy, kancelářské zařízení, biopotraviny, elektřina z obnovitelných zdrojů...). Veřejné zakázky mohou významně ovlivnit trh se „zelenými technologiemi“, zvýšit poptávku i dostupnost výrobků příznivějších pro ŽP a pozitivně ovlivnit vývoj ekologicky šetrných technologií a procesů. U některých odvětví, která jsou na veřejných zakázkách závislá, může být tento vliv obzvláště výrazný.
3 Systém environmentálního managementu (EMS)
3.1 Historie EMS
Od konce 70. let se stále zpřísňovala legislativa upravující ochranu ŽP. Podniky reagovali na tyto změny nejprve zaváděním dodatečných opatření na operativní úrovni (filtry, čistící zařízení atp.), kterými se snažili znečištění omezit případně odstranit (tzv. end-of-pipe technologie).
Později (v 80. letech) se zájem environmentální politiky začal zaměřovat nejen na výstupy, ale též na vstupy. Začaly se používat environmentální technologie s úsporou materiálu atd.
Postupně se začaly uplatňovat též standardy ISO 9000, které zavedly prosazování mana- gementu kvality jako systému (Quality Management System – QMS) do všech činností podniku.
Systémy environmentálního managementu (EMS) na bázi mezinárodních norem ISO 14 001 a Nařízení EMAS začaly nabývat na významu v polovině 90. let. Environmentální opatření byla zahrnuta například i do oblastí personalistiky, organizace a controllingu. Došlo tak k přechodu od následné (aditivní) politiky ochrany ŽP k integrované politice ochrany ŽP.
V současnosti se na obdobném principu začínají prosazovat aktivity na bezpečnost a ochranu zdraví při práci (Health and Safety Management System – HSMS).14
Vlastnictvím náležitého certifikátu podnik deklaruje kvalitu svého řízení. Vlastnictví některého z certifikátů ISO 9000 je již více méně samozřejmostí. Stále více se ovšem prosazují systémy environmentálního řízení a též systémy vztahující se k bezpečnosti práce a ochraně zdraví pracovníků.
14 Veber, J.: Environmentální management, VŠE, Praha 2002, str. 6
3.2 Výhody a nevýhody zavád ě ní EMS
EMS znamená systematický přístup k ochraně ŽP ve všech aspektech podnikání, jehož prostřednictvím začleňují podniky péči o ŽP do svých podnikatelských strategií i do běžného provozu.15
Zavedením EMS podnik dává najevo, že bere svůj zájem o ŽP vážně a zavazuje se, že bude veškeré činnosti vykonávat tak, aby při nich docházelo ke snížení negativních vlivů na ŽP.
Může se například zaměřovat na prevenci vzniku odpadů, čištění odpadních vod, efektivnější využívání surovin a paliv, snížení emisí do ovzduší apod.
Tyto systémy přispívají k neustálému zlepšování environmentálního chování podniku – podnik musí neustále sledovat, řídit a snižovat dopady svých činností na ŽP.
V ČR se v současné době je dle České informační agentury ŽP v Registru EMAS registrováno 25 společností se zavedeným EMAS a ke dni 31. 3. 2005 evidováno 1.315 společností s certifikovaným EMS (pozn. informace zjišťovány dne 1. 3. 2007). Počet podniků s EMS každoročně stoupá.
Následující graf ukazuje vývoj počtu podniků se zavedeným EMS v letech 1997 až 2006.
Z grafu jsou patrné výrazně rostoucí tendence zavádění těchto systémů. Od roku 2002 stoupl počet podniků, které se rozhodly pro implementaci EMS, téměř desetinásobně.
Graf č. 1: Vývoj počtu podniků s EMAS a ISO 14 001 (čtvrtletně)
Zdroj: CENIA, Agentura EMAS
15 Křivánková, R.: Environmentální řízení – dobrovolný nástroj podniků k ochraně ŽP, Agentura EMAS 2004, str. 1
4 4 4 4 4 7 8 8 9 9 10 10 11 14 14 15 18 14 18 4 42 50 60 68 85 90113128144163186216247
310366419471537611 710
834 958
1125 1332
1771 2122
9 0
200 400 600 800 1000 1200 1400 1600 1800 2000 2200 2400
XII-97 III-98
VI-98 IX-98
XII-98 III-99
VI-99 IX-99
XII-99 III-00
VI-00 IX-00
XII-00 III-01
VI-01 IX-01
XII-01 III-02
VI-02 IX-02
XII-02 III-03
VI-03 IX-03
XII-03 III-04
VI-04 IX-04
XII-04 III-05
VI-05 IX-05
XII-05 III-06
EMAS ISO 14001
Důvodem tohoto rostoucího trendu jsou výhody, které firmě po zavedení EMS, plynou.
Motivy pro zavedení EMS mohou být různé – dosažení souladu s právními požadavky, zájem o ochranu ŽP, snížení rizika havárií, požadavek odběratele atd.
Většina podniků se rozhodne pro implementaci EMS z ekonomických důvodů, které jim pomohou zlepšit jejich hospodářské výsledky (např. nižší náklady, zvýšená poptávka po produktech, minimalizace pokut atd.). Velmi významnou motivací pro zavádění EMS jsou veřejné zakázky. Ty u některých firem představují výrazný podíl na celkových příjmech podniku (např. ve stavebnictví). Při výběru vhodné firmy pro uskutečnění veřejné zakázky totiž platí nepsané pravidlo, podle kterého se upřednostňují společnosti se zavedeným EMS.
Pozitivní efekty plynoucí ze zavedení EMS jsou následující:
1. Ekonomické:
a) úspora nákladů, především prostřednictvím opatření týkající se úspory energií a materiálu, snížení množství odpadu, apod.
b) zlepšení konkurenceschopnosti prostřednictvím neustálého zlepšování tzn.
přizpůsobování se měnícím se podmínkám hospodářské soutěže, ale také náskokem v hospodářské soutěži vůči konkurenci při ofenzivní ochraně přírody a environmentálním managementu
c) snížení rizik odpovědnosti přezkoušením souladu s právními nařízeními d) zlepšení spokojenosti zákazníků
2. Ekologické:
a) identifikace potenciálů úspory zdrojů, především v oblastech odpadů, energie, vody a odpadní vody
b) zlepšení ochrany ŽP prostřednictvím pravidelné analýzy slabých míst stanovením environmentálních cílů a programů
c) zmenšení rizika (nehod) prostřednictvím jasného stanovení organizační struktury a struktury procesů podniku
3. Sociální:
a) zlepšení informovanosti zaměstnanců, výcvik, odpovědnosti a motivace díky vnitřní komunikaci
b) zlepšení externí komunikace prostřednictvím dialogově orientované práce s veřejností
c) zlepšení image u zájmových skupin
4. Organizační:
a) vývoj a optimalizace organizace stanovením podnikových, procesních nebo pracovních pokynů i stanovením základních odpovědností
b) právní jistota 16
Ze zavádění EMS ovšem neplynou pouze výhody, ale též negativní efekty. Ty jsou především v podobě nákladů, které musí podnik vynaložit na zavedení a udržování systému.
Jedná se o výdaje za školení, konzultační firmu, nákup softwaru, náklady na zajištění provozu, administrativní náklady, náklady na certifikaci atd.
Náklady na zavedení EMS jsou v každém podniku individuální. Záleží na politice ŽP, cílech a úkolech, které si podnik v rámci EMS stanoví. Závisí na změnách vnitřní organizace podniku a změnách technologií, které je třeba v daném podniku zavést.
Tyto náklady pravděpodobně z počátku převýší přínosy, ale už ve střednědobém horizontu by mělo být zvedené EMS výhodné a pozitivní efekty převyšovat výdaje.
3.3 P ř ístupy zavedení EMS
Existují tři základní přístupy zavedení EMS:
1. zavedení neformálního EMS;
2. zavedení EMS podle norem řady ISO 14001;
3. zavedení EMS podle Programu EMAS.
3.3.1 Neformální EMS
EMS podle norem ISO 14 001 a podle Programu EMAS představují formální, třetí stranou ověřený systém. Tyto systémy mají mezinárodní platnost.
Zavádění systémů EMAS a ISO je ovšem náročné jak z hlediska finančního, tak i personálního. Proto malé a střední podniky často vyžívají třetí možnosti – zavedení neformálního EMS bez certifikace. To znamená, že podnik vytvoří pouze některé vybrané prvky EMS nebo zavede systém postupně (tzv. „step-by-step“), ale nedotáhne ho do až fáze certifikace.
V některých státech (např. v Rakousku nebo Norsku) existují i programy, které jsou zjednodušenou alternativou k formálním EMS.
V ČR můžeme považovat jako neformální EMS hodnocení environmentálního profilu podle normy 14 031 nebo tzv. „ekmapping“.
Hodnocení environmentálního profilu je průběžný proces shromažďování a hodnocení dat a informací, který následně podniku usnadňuje rozhodování ve věcech týkajících se ŽP.
16 Kramer, M., Brauweiler, J., Ritscheová, I. a kol.: Mezinárodní management ŽP, svazek II – Nástroje a systémy environmentálního managementu, C.H.Beck, Praha 2005, str. 18
Vytváření ekomap umožňuje malým a středním podnikům dokumentovat, analyzovat a řídit svou environmentální výkonnost. Ekomapa je schéma, které znázorňuje environmentální vazby podniku na jeho okolí. Pomocí souboru těchto map podnik zjistí stav ŽP, identifikuje nejvýznamnější environmentální rizika a oblasti, které je třeba zlepšit. Jako příklad ekomapy slouží obrázek č. 1.
Obr. č. 1: Znázornění ekomapy
Zdroj: http://eko-net.cir.cz/1628301/priklad-ekomapy1 (staženo 20. 3. 2007)
V následujícím textu se budeme již věnovat pouze manažerským systémům podle norem ISO 14 001 a EMAS, a to zejména porovnání těchto dvou systémů.
3.3.2 ISO 14 001
Normy řady ISO 14 000 byly v ČR poprvé vydány v roce 1997. Slouží jako nástroj pro zavedení EMS do podnikové praxe a pro jeho certifikaci.
Pro zavádění EMS se používá zejména ISO 14 001 (Specifikace systému environmentálního managementu) a ISO 14 004 (Metodický návod k principům, systémům a podpůrným
technikám).
Environmentální audit pak upravuje norma ISO 14 010 - 12. Mezi další důležité normy z řady ISO patří normy upravující environmentální značení (ISO 14 020 – 24), hodnocení environmentálních vlivů podniku na ŽP (ISO 14 031 – 32) a posuzování životního cyklu (ISO 14 040 - 49) (viz předcházející text).
V roce 2004 došlo aktualizaci a revizi těchto norem.
Nyní se už budeme věnovat pouze kriteriální normě ISO 14 001, podle které je zaváděn a prováděna vlastní certifikace EMS.
3.3.2.1 Proces zavádění ISO 14 001
Pro implementaci této normy musí společnost splnit několik požadavků:
1. Vedení společnosti musí stanovit environmentální politiku a zajistit její dostupnost veřejnosti. Environmentální politikou rozumíme dokument věnující se zásadám jejího environmentálního chování. Obsahuje důvody zavedení EMS, environmentální opatření, které podnik přijal nebo se rozhodnul přijmout, environmentální cíle a závazky a způsoby a nástroje, kterými hodlá své cíle naplnit.
2. Vytvořit a respektovat postupy k identifikaci environmentálních aspektů, nebo-li prvků činností, výrobků a služeb, které můžou ovlivnit ŽP. Je třeba vzít v úvahu nejen vlivy, projevující se v současnosti, ale i vlivy minulé a budoucí (např. zpřísněnou legislativu, která vejde v platnost v budoucnosti).
3. Je třeba, aby podnik zajistil přístup k legislativě, které podléhá. Tuto legislativu je nutné sledovat a případné změny aktualizovat.
4. Musí být vytvořeny environmentální cíle a cílové hodnoty, které by měly být konkrétní a v souladu s legislativou a environmentální politikou podniku.
5. Stanovit program environmentálního managementu, který určí konkrétní kroky k dosažení environmentálních cílů. Tento program musí obsahovat odpovědnosti a pravomoci zaměstnanců, vymezit finanční a jiné prostředky, časový horizont atd.
6. Určit úkoly, odpovědnosti a pravomoci jednotlivých zaměstnanců, zejména pak těm, jejichž činnosti (dopady těchto činností) mají vliv na ŽP.
7. Zvyšovat environmentální povědomí zaměstnanců, zvyšovat jejich způsobilost z hlediska významných environmentálních aspektů a zajistit potřebný výcvik.
8. Vytvořit a udržovat externí a interní komunikaci v environmentálních otázkách.
Komunikace by měla být oboustranná – od vedení k podřízeným i naopak.
9. Vést dokumentaci, do které patří příručka EMS, směrnice a pracovní a kontrolní postupy. Je třeba, aby dokumenty byly snadno přístupné, dostupné tam, kde je jich třeba. Dále je nutné pravidelně přezkoumávat dokumentaci a vyřazovat zastaralé dokumenty.
10. Řídit činnosti související s environmentálními aspekty podle přesných provozních postupů.
11. Určit možnosti vzniku havárií a pro tento případ stanovit postupy jejich řešení.
12. Pravidelně monitorovat a měřit klíčové znaky činností, které mohou mít dopad na ŽP.
0 1000 2000 3000 4000 5000 6000 7000 8000 9000
země
počet ISO
Španělsko Itálie
Velká Británie Německo Švédsko ČR Francie Nizozemí Maďarsko Finsko Dánsko Polsko Rakousko Belgie Portugalsko Slovinsko Irsko Slovensko Řecko Litva Estonsko Lotyšsko Lucembursko Kypr
13. Vytvořit a udržovat postupy pro vymezení odpovědností a pravomocí pro analýzy a řešení neshod.
14. Vytvářet záznamy nezbytné k k prokázání shody s požadavky EMS a ke sledování míry plnění plánovaných environmentálních cílů.
15. Pravidelně provádět interní audity za účelem zjištění, zda EMS odpovídá požadavkům normy ISO 14 001.
16. Pravidelně přezkoumávat EMS vrcholným vedením organizace.
Po splnění všech požadavků úspěšném provedení certifikačního auditu, společnost získá osvědčení, které je platné zpravidla tři roky. Po uplynutí této doby musí společnost provést recertifikační audit.
3.3.2.2 Porovnání počtu podniků s ISO 14 001 v EU
Z následujícího grafu můžeme názorně vidět počet podniků v jednotlivých zemí EU se zavede- nou normou ISO 14 001.
Graf. č. 2: Porovnání počtu podniků s implementovaným ISO 14 001 v roce 2006 v EU
Zdroj: CENIA, Agentura Emas, vlastní výpočet
Nejvíce podniků má Španělsko (7872), Itálie (7080) a Velká Británie (6223). Česká republika si vůbec nestojí špatně. S počtem 2122 certifikovaných firem je na šestém místě (za Německem
(5094) a Švédskem (4043)), což je vzhledem k počtu obyvatel v naší republice velmi pozitivní výsledek.
3.3.3 EMAS (Eco-Managment and Audit Scheme)
Program EMAS vstoupil v platnost v dubnu 1995 na základě Nařízení Rady (ES) č. 1836/1993. V roce 2001 bylo toto nařízení aktualizováno, a to Nařízením Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 761/2001, které je označováno jako EMAS II.
Tato revize byla provedena zejména z následujících důvodů:
EMAS byl původně otevřen zejména pro podniky z průmyslové sféry. Později se ovšem ukázalo, že i dopady způsobené ostatními ekonomickými sektory mají významný vliv na kvalitu ŽP a tudíž vznikla snaha rozšířit platnost nařízení na všechny ekonomické sektory.
Bylo potřeba sladit požadavky EMAS a mezinárodní normy ISO 14001 a lépe definovat požadavky EMAS, které jdou nad rámec ISO 14 001.
Podpořit zavádění EMS v malých a středních podnicích.
Samo nařízení vyžadovalo provést revizi programu nejdéle do pěti let od jeho vejití v platnost.
V ČR byl program EMAS ustanoven na základě Usnesení vlády České republiky č. 466/1998 o schválení Národního programu zavedení systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí.
Na základě tohoto usnesení byly zřízeny Rada Programu EMAS a Agentura EMAS, vydány
„Pravidla zavedení EMAS“, zřízen akreditační orgán Programu EMAS a vydány metodické pokyny pro akreditaci environmentálních ověřovatelů. 17
3.3.3.1 Odpovědné orgány programu EMAS
Výkonným orgánem Programu EMAS v ČR je Agentura EMAS. Tato agentura řídí a zajišťuje odbornou garanci, poskytuje veřejnosti informace o Programu EMAS a zajišťuje veškeré činnosti spojené s registrací EMAS a správou národního registru a souvisejících registrů a databází.
Rada Programu EMAS je koncepčním, řídícím, kontrolním a poradním orgánem.
Jako poradní a konzultační orgán slouží Česká inspekce ŽP. Institucionální zabezpečení zobrazuje diagram v příloze č. 1.
17 Heinz Werner Engel, Gergely Tóth: EMAS jednoduše!, CPC, Praha 2004
3.3.3.2 Proces zavádění EMAS
Proces registrace systému EMAS závisí na velikosti organizace, jejích výrobcích a službách a též na dosažené úrovni řízení. Základní kroky ovšem zůstávají stejné:
1. Je třeba provést úvodní přezkoumání environmentálních dopadů podniku. Toto přezkoumání by mělo obsahovat významné environmentální aspekty spojené s činnostmi, výrobky nebo službami podniku, právní požadavky, veškeré postupy a činnosti vztahující se k environmentálnímu řízení, hodnocení výsledků šetření havárií, ke kterým v minulosti došlo, případně stížnosti obyvatel na činnosti podniku.
2. S ohledem na výsledky environmentálního přezkoumání zavést systém environ- mentálního řízení.
3. Provést environmentální audit.
4. Připravit environmentální prohlášení a nechat ho schválit environmentálním ověřo- vatelem.
5. Doručit schválené environmentální prohlášení Agentuře EMAS, a po registraci ho zpří- stupnit veřejnosti.
Všechny tyto kroky musí splňovat požadavky Nařízení č. 761/2001.
Doba nutná k zavedení systému řízení podle EMAS záleží na tom, do jaké míry stávající systém řízení odpovídá požadavkům EMS, na zaměření jeho činností a na velikosti organizace. V malém podniku méně než rok, ve středně velkém alespoň rok a ve velkém minimálně 18 měsíců.
Pokud si chce organizace registraci udržet, musí nechávat pravidelně ověřovat systém environmentálního řízení a schvalovat aktualizované environmentální prohlášení. Toto prohlášení by mělo zahrnovat všechny změny, ke kterým od minulého ověřování došlo.
Důležitost přezkoumání spočívá ve snaze přiznání si odpovědnosti za stav ŽP a dále zajistit, aby se podnik ubíral žádoucím směrem.
V environmentálním přezkoumání by neměl chybět stručný popis činností, výrobků a služeb organizace, environmentální politiku a stručný popis systému environmentálního řízení, popis významných environmentálních aspektů a jejich souvisejících dopadů, popis environmentálního programu a jeho hlavních cílů, hodnocení dosažených výsledků environmentálního programu, údaje, hodnoty a indikátory environmentální výkonnosti v porovnání s předchozími roky, jiné důležité aspekty environmentální výkonnosti a v neposlední řadě název a identifikace ověřovatele, datum ověření.
Alespoň jednou za tři roky je potom třeba vypracovat a nechat ověřit "velké"
environmentální prohlášení v podobě auditu.
0 200 400 600 800 1000 1200 1400 1600
země
počet EMAS
Německo Španělsko Itálie Rakousko Dánsko Švédsko Velká Británie Portugalsko Belgie Řecko ČR Nizozemí Finsko Francie Irsko Slovensko Maďarsko Lucembursko Estonsko Malta Polsko Slovinsko 3.3.3.3 Porovnání počtu podniků s EMAS v EU
Následující graf ukazuje počet podniků se zavedeným EMAS v EU.
Graf č. 3: Porovnání počtu podniků s implementovaným EMAS v roce 2006 v EU
Zdroj: CENIA, Agentura EMAS, vlastní výpočet
Jak je na první pohled patrné, výrazně nejvyšší počet podniků s EMAS v EU má Německo (1491). Za ním následuje Španělsko (522), Itálie (394) a Rakousko (265). Česká republika je s počtem 25 podniků na 11. místě.
3.3.4 Rozdíly ISO 14 001 a EMAS
Podíváme-li se ještě jednou na graf č. 1, je na první pohled patrné, že v ČR existuje několikanásobně více společností certifikovaných dle ISO 14 001 než společností se zavedeným EMS dle Programu EMAS. Na celém světě existuje cca 103.534 organizací certifikovaných dle ISO 14 001 a pouze 3.204 EMAS, což je více jak třicetkrát méně. Tato skutečnost plyne z odlišnosti těchto dvou systémů, a to zejména přísnějšími požadavky normy EMAS. Některé odlišnosti jsou dány pouze formálně “na papíře“ a v praxi jsou stírány.
Rozdíly mezi ISO 14 001 a EMAS jsou následující:
