Vysoká škola ekonomická v Praze
Diplomová práce
2021 Kateřina Čejková
Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta podnikohospodářská
Studijní obor: Arts Management
Název diplomové práce:
Dark tourism v České republice a jeho potenciál se zaměřením na disaster tourism
Autor bakalářské práce: Kateřina Čejková
Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Markéta Dianová, Ph.D., MBA
P r o h l á š e n í
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma
„Dark tourism v České republice a jeho potenciál se zaměřením na disaster tourism“ vypracovala samostatně
s využitím literatury a informací, na něž odkazuji.
V Praze dne 12. 5. 2021 Podpis
P o d ě k o v á n í
Ráda bych poděkovala vedoucí své diplomové práce Mgr. Markétě Dianové, Ph.D., MBA za její odborný dohled,
cenné rady a postřehy.
Název diplomové práce:
Dark tourism v České republice a jeho potenciál se zaměřením na disaster tourism
Abstrakt:
Cíli této diplomové práce je analýza katastrofického turismu v České republice a zodpovězení hlavní výzkumné otázky: „Existuje v České republice potenciál k vytvoření produktu cestovního ruchu spojeného s katastrofickým turismem?“ a podpůrné výzkumné otázky: „Je na straně poptávky zájem o katastrofický turismus v České republice?“ Hlavní výzkumná otázka je zodpovězena kvalitativní metodou v podobě studia dokumentů obsahovou analýzou.
Potenciál katastrofického turismu v České republice je spatřován především v souvislosti s důlním požárem na dole Marie v Březových Horách roku 1982, karvinským důlním neštěstím roku 1894, protržením přehrady na Bílé Desné roku 1916, boleveckou katastrofou z roku 1917, výbuchem na dole Nelson III roku 1934, požárem na Dole Dukla roku 1961 a pádu jugoslávského letadla u Srbské Kamenice roku 1972. K zodpovězení vedlejší výzkumné otázky slouží kvantitativní metoda v podobě standardizovaného dotazování, pomocí které bylo zjištěno, že 67 % respondentů nemá povědomí o fenoménu temného turismu, avšak zároveň má 64 % všech dotázaných zájem o návštěvu míst spojených se sedmi danými katastrofami z českého prostředí.
Klíčová slova:
cestovní ruch, temný turismus, katastrofický turismus
Title of the Master‘s Thesis:
Dark tourism in the Czech republic and it’s potential with the focus on disaster tourism
Abstract:
The goals of this master’s thesis are to analyze disaster tourism in the Czech Republic and answer the main research question: „Does the potential to create tourism product associated with disaster tourism exist in the Czech Republic?“ and the secondary research question: „Is there an interest in disaster tourism in the Czech Republic on the demand side?“ The main research question is answered by a qualitative method in the form of document and content analysis. The potential of disaster tourism in the Czech Republic is seen mainly in connection with the mine fire at the Marie mine in Březové Hory in 1982, the Karviná mining accident in 1894, the rupture of the dam in Bílá Desná in 1916, the Bolevec catastrophe in 1917, the explosion at the Nelson III mine in 1934 , the fire at the Mine Dukla in 1961 and the crash of a Yugoslavian airplane near Srbská Kamenice in 1972. To answer the secondary research question, a quantitative method in the form of a standardized survey is used. It was found that 67 % of the respondents had never heard about dark tourism, however 64 % of all respondents are interested in visiting places connected with the seven disasters which took place in the Czech territory.
Keywords:
tourism, dark tourism, disaster tourism
Obsah
Úvod ... 8
1. Základní pojmy ... 9
1.1.Cestovní ruch ... 9
1.1.1. Stručná historie ... 9
1.1.2. Typologie cestovního ruchu ... 11
1.2.Temný turismus ... 14
1.2.1. Historie ... 15
1.2.2. Typologie temného turismu ... 15
1.2.3. Motivace pro vyhledávání temného turismu ... 25
1.2.4. Etická stránka temného turismu... 26
1.2.5. Příklady destinací temného turismu ve světě... 27
1.2.6. Příklady destinací temného turismu v ČR ... 32
1.3.Katastrofický turismus ... 36
1.3.1. Příklady destinací katastrofického turismu ve světě ... 36
2. Metodika výzkumu ... 43
3. Potenciál katastrofického turismu v České republice ... 45
3.1.Katastrofy na území České republiky ... 45
4. Výsledky kvantitativního výzkumu ... 53
4.1.Analýza odpovědí na jednotlivé otázky v dotazníku ... 53
4.2.Analýza souvislostí ... 59
4.3.Shrnutí výsledků výzkumu ... 65
Závěr ... 67
Seznam citované literatury ... 68
Bibliografie ... 68
Internetové zdroje ... 69
Seznam grafů ... 77
Seznam obrázků ... 77
Seznam tabulek ... 77
Přílohy ... 78
Úvod
Cíli této diplomové práce s názvem Dark tourism v České republice a jeho potenciál se zaměřením na disaster tourism je analýza katastrofického turismu v České republice a zodpovězení hlavní výzkumné otázky: „Existuje v České republice potenciál k vytvoření produktu cestovního ruchu spojeného s katastrofickým turismem?“ a podpůrné výzkumné otázky: „Je na straně poptávky zájem o katastrofický turismus v České republice?“ Za účelem korektního skloňování budou v práci použity pojmy „temný turismus“ namísto „dark tourism“
a „katastrofický turismus“ namísto „disaster tourism“.
Cestovní ruch nabývá ve 21. století mnoha podob a zájem o temný turismus se v posledních letech zvýšil, ačkoliv důkazy o jeho existenci lze nalézt v dávné historii, například v podobě návštěvy gladiátorských her či válečných bojišť. Lidé si často pod pojmem temný turismus mylně představují návštěvu opuštěných a polorozpadlých budov, avšak dle definic, jmenovitě například první definice temného turismu od Foleyho a Lennona (1996), se jedná o cestování na místa spojená se smrtí, utrpením a tragédiemi.
První kapitola diplomové práce je věnována teoretické části, tedy definování a popisu základních pojmů, kterými jsou cestovní ruch, temný turismus a katastrofický turismus.
V rámci cestovního ruchu je zmíněna jeho stručná historie a typologie. Kapitola o temném turismu také obsahuje jeho historii a typologii. Dále je popsáno, co návštěvníky motivuje k vyhledávání míst temného turismu a také etická stránka tohoto fenoménu. Na závěr je uvedeno pět příkladů destinací temného turismu ve světě a pět příkladů destinací v České republice. V podkapitole věnované katastrofickému turismu je uvedeno pět příkladů destinací této odnože temného turismu ve světě.
Ve druhé kapitole diplomové práce je popsána metodika výzkumu, která umožňuje zodpovězení výzkumné otázky. Výzkum je proveden pomocí kvalitativní i kvantitativní metody. Kvalitativní metoda umožňuje zmapovat a přiblížit katastrofy, ke kterým došlo na území České republiky. Pomocí kvantitativní metody v podobě dotazníku byla zpracována analýza zájmu o katastrofický turismus v České republice.
Třetí a čtvrtá kapitola jsou věnovány praktické části práce, tedy samotnému výzkumu.
Ve třetí kapitole je proveden kvalitativní výzkum míst spojených s katastrofami na českém území. V rámci čtvrté kapitoly je zpracována analýza dotazníků a následně jsou shrnuty výsledky výzkumu.
V závěru je shrnuta diplomová práce a zodpovězeny výzkumné otázky.
1. Základní pojmy
V této kapitole jsou definovány a blíže popsány základní pojmy, které jsou pro tuto diplomovou práci relevantní, a to cestovní ruch, temný turismus a katastrofický turismus.
1.1. Cestovní ruch
Cestovní ruch neboli turismus je nedílnou součástí našeho života a má velký vliv na ekonomiku zemí a životy jejich obyvatel. Cestovní ruch však nemá v literatuře jednotnou definici a každý autor pojem vysvětluje jinak, neboť turismus spadá do množství různých oblastí, a to ekonomických i neekonomických1, bez jednoznačně určených hranic.
Všeobecně přijímanou definici stanovila Světová organizace cestovního ruchu2, která vymezuje cestovní ruch jako sociální, kulturní a ekonomický fenomén, který zahrnuje pohyb osob do destinací mimo jejich obvyklé prostředí sociálních a profesionálních aktivit (UNWTO, nedatováno). V rozšířené definici se dále uvádí, že pobyt trvá po dobu kratší než jeden kontinuální rok (Pásková & Zelenka, 2002).
Na definici cestovního ruchu lze nahlížet také z ekonomického úhlu pohledu jako například Ogilvie (1933), jenž nahlížel na cestovní ruch jako na ekonomický jev, který souvisí se spotřebou hmotných i nehmotných statků, které jsou hrazené z finančních prostředků získaných v místě trvalého bydliště (Ryglová, Burian, & Vajčnerová, 2011).
Dle Páskové a Zelenky (2002) je cestovní ruch komplexním společenským jevem, který zahrnuje veškeré aktivity účastníků cestovního ruchu, a to jak na straně nabídky v podobě provozovatelů zařízení a služeb, tak na straně poptávky v podobě osob, které zařízení a služby využívají. Dle autorů do cestovního ruchu spadají také veškeré politické a veřejnosprávní aktivity, například politika, propagace a regulace cestovního ruchu či mezinárodní spolupráce, a také samotná reakce místní komunity v dané destinaci na všechny zmíněné aktivity (Pásková
& Zelenka, 2002).
1.1.1. Stručná historie
Cestovní ruch se začal významněji formovat v druhé polovině 19. století v důsledku celosvětového hospodářského růstu a rozvoje průmyslu, avšak jeho kořeny sahají do dávné historie. Přímá souvislost mezi vyšší úrovní života a rozmachem cestovního ruchu je odrazem Maslowovy pyramidy potřeb (Galvasová & kolektiv, 2008).
Vývoj moderního cestovního ruchu se často člení do čtyř3 etap, a to na předfázi4, počáteční fázi, rozvojovou fázi a vrcholovou fázi (viz Tabulka 1).
První etapa je vymezena do roku 1850, kdy byly nejvíce využívanými způsoby dopravy nemotorová silniční doprava, nemotorová lodní doprava a také pěší doprava. Cestovalo se za účelem objevování, poznávání, obchodu a podnikaly se také poutní cesty. Cestovního ruchu se tehdy účastnily především šlechta, církev a obchodníci.
1 Např. oblast sociální, psychologická, ekologická či geologická (Palatková & Zichová, 2011).
2 Anglicky United Nations World Tourism Organization, zkráceně UNWTO (Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, nedatováno).
3 V některých zdrojích jsou první dvě etapy sloučené do jedné, viz Galvasová & kolektiv (2008).
4 V některých zdrojích je první etapa uváděna jako „prefáze“ (Galvasová & kolektiv, 2008).
Počáteční fáze je stanovena v období let 1850-1914, kdy přetrvával pěší a nemotorový silniční způsob dopravy, avšak nemotorovou lodní dopravu nahrazuje parní lodní doprava a nově se využívá také parní železniční doprava. Stále se cestuje za účelem poznávání a obchodu, avšak poutní a objevitelské cesty nahrazuje lázeňství a horská turistika. Mezi skupiny účastníků cestovního ruchu patří především buržoazie, církev a nejbohatší zaměstnanci.
Během prvních dvou etap se cestovní ruch rozvíjí v důsledku rostoucího hospodářského rozvoje a také v důsledku rostoucího fondu volného času. Významný rozvoj probíhá na straně služeb, neboť jsou budovány ubytovací, stravovací, dopravní, rekreační a další zařízení potřebné pro cestovní ruch. Je možné cestovat volně v důsledku absence významnějších státních administrativních omezení (Galvasová & kolektiv, 2008).
Třetí etapa neboli rozvojová fáze je ohraničena roky 1914 a 1945. Pěší a lodní způsob dopravy již nepatří mezi převládající způsoby dopravy, nemotorová silniční doprava je nahrazena motorovou silniční dopravou a nově je také využívána vrtulová letecká doprava, přičemž lodní doprava se využívá méně. Pro tuto vývojovou etapu je charakteristické cestování za účelem rekreace, a to u moře či na venkově, nadále však přetrvává cestování za účelem obchodu a poznávání. Největší skupinou účastníků je stále buržoazie a dále pracující s vyšší životní úrovní. V této etapě se již cestovní ruch nevyvíjí tak dynamicky, jako tomu bylo v předchozích dvou etapách a klesá poptávka po cestovním ruchu, a to v důsledku hospodářské krize ve 30. letech 20. století. Vznikají také celní, vízová a pasová omezení v souvislosti s ochranářskou politikou v řadě států, avšak i přesto se v mnoha státech cestovní ruch stává důležitým ekonomickým odvětvím a zároveň významnou součástí života obyvatel. Dále jsou nově zakládány mezinárodní organizace a vznikají nezávislé organizační struktury cestovního ruchu (Galvasová & kolektiv, 2008).
Do vrcholové fáze spadá veškerý cestovní ruch po druhé světové válce. Nejhojnějším způsobem dopravy je silniční doprava s využitím dálnic a v případě letecké dopravy nahradily vrtulovou leteckou dopravu tryskové, charterové a nízkonákladové varianty letecké dopravy.
Železniční doprava již nepatří mezi převládající druhy dopravy. Nejhojněji se stále cestuje za účelem rekreace, poznávání a obchodu, nově však také za účelem péče o zdraví a dobrodružství.
Cestovní ruch je považován za velmi důležitou součást života a účastní se jej již všechny vrstvy obyvatelstva, mimo jiné v souvislosti s růstem fondu volného času. Cestovní ruch se začíná členit do většího počtu segmentů v důsledku rozdílných potřeb účastníků a stále více se rozvíjí jeho materiálně-technická základna. Rozvoj cestovního ruchu je však více ovlivňován státem, a to především v podobě územního plánování a nejrůznějších omezení za účelem udržitelného rozvoje. Pro tuto etapu je také specifické specializované vzdělávání pracovníků, které se nově týká i vysokoškolského studia (Galvasová & kolektiv, 2008).
Etapa Období Převládající druh dopravy
Hlavní motivace
cestování Účastníci Předfáze do roku 1850 silniční
(nemotorová), pěší, lodní (nemotorová)
poutní cesty, objevitelské cesty, poznávání, obchod
šlechta, církev, obchodníci Počáteční
fáze
1850-1914 železniční (parní), pěší, silniční
(nemotorová), lodní (parní)
lázeňství,
poznávání, obchod, turistika (hory)
buržoazie, církev, nejbohatší zaměstnanci Rozvojová
fáze
1914-1945 železniční (parní), silniční (motorová), letecká (vrtulová)
rekreace (moře, venkov), obchod, poznávání
buržoazie, pracující s vyšší životní úrovní Vrcholová
fáze
po roce 1945 silniční (dálnice), letecká (trysková, charterová, nízkonákladová)
rekreace, poznávání, péče o zdraví,
dobrodružství, obchod
všechny vrstvy obyvatelstva
Tabulka 1 - Vývojové etapy cestovního ruchu
Zdroj: Vlastní konstrukce, data Ministerstvo pro místní rozvoj (2007), cit. Ryglová, Burian, Vajčnerová (2011)
V České republice je za zrod moderního cestovního ruchu považováno založení Klubu českých turistů v roce 1888, díky kterému vzniklo množství turistických ubytoven a hustá síť značených turistických cest (Klub českých turistů, nedatováno). Tento turistický spolek cílil především na posílení českého cestovního ruchu a jeho propagaci v zahraničí, na utužení vztahů s dalšími slovanskými zeměmi a obecně na podnícení zájmu o cestování (Šauer, Vystoupil, Holešinská, & kolektiv, 2015).
Zájem o cestování se na území České republiky začal výrazněji rozšiřovat v roce 1918, tedy po vzniku samostatného Československa, především díky aktivitám Klubu českých turistů.
Výraznou změnou prošel český cestovní ruch po roce 1948. Svobodné cestování do zahraničí bylo značně omezeno, mimo jiné uzavřením „západních“ hranic a značnou orientací na
„socialistický" cestovní ruch, tedy cestování do zemí východně od Československa (Šauer, Vystoupil, Holešinská, & kolektiv, 2015).
Po demokratizaci politických poměrů po roce 1989 došlo především k otevření hranic, privatizacím, které navrátily řadu objektů důležitých pro cestovní ruch podnikatelským subjektům, a také k dynamickému nárůstu cestovních kanceláří (Šauer, Vystoupil, Holešinská,
& kolektiv, 2015).
1.1.2. Typologie cestovního ruchu
Cestovní ruch je v literatuře nejčastěji dělen do druhů a forem, avšak někteří autoři rozlišují také typy cestovního ruchu5. Z důvodu mnohostranného charakteru cestovního ruchu se však mezi autory nachází nuance, co se konkrétních pojmenování v těchto třech skupinách
5 Například Galvasová & kolektiv (2008).
týče. Některá dělení jsou obecnější, některá zabředávají více do hloubky. Pro účely této diplomové práce je typologie popsána zevrubněji.
Druhy cestovního ruchu
Druhy cestovního ruchu se týkají způsobů jeho realizace v souvislosti se společenskými, ekonomickými, geografickými a dalšími podmínkami, a to dle:
• místa realizace,
• vztahu k platební bilanci,
• počtu účastníků,
• délky pobytu,
• ročního období,
• způsobu financování,
• vlivu na životní a sociokulturní prostředí.
Dle místa realizace se cestovní ruch zpravidla dělí na vnitřní národní a mezinárodní.
Vnitřní cestovní ruch se vztahuje na aktivity všech osob uvnitř daného státu, a to jak obyvatel dané země, tak zahraničních osob. Národní cestovní ruch se týká aktivit obyvatel daného státu na území daného státu i v zahraničí. Pod pojmem mezinárodní cestovní ruch se rozumí veškeré aktivity, při kterých dochází k překročení hranice daného státu. Zahrnuje tedy příjezdový i výjezdový cestovní ruch (Ryglová, Burian, & Vajčnerová, 2011).
Dle vztahu k platební bilanci se rozlišuje příjezdový (aktivní), výjezdový (pasivní) a tranzitní cestovní ruch. Příjezdový cestovní ruch se vztahuje na aktivity osob, které mají v dané zemi trvalé bydliště a nepřekračují hranice. V případě výjezdového cestovního ruchu se jedná o aktivity v jiném státě, než v kterém má účastník trvalé bydliště. Tranzitní cestovní ruch se vztahuje pouze na aktivity spojené s průjezdem zahraničních osob daným státem. Konkrétně se jedná například o pohyb osob na letišti v dané zemi při mezipřistání (Galvasová & kolektiv, 2008).
Dle počtu účastníků je cestovní ruch rozdělován na individuální, kolektivní a masový6. V případě individuálního cestovního ruchu cestuje osoba samostatně či v malé skupině.
Kolektivní cestovní ruch se týká větší skupiny osob a při masovém cestovním ruchu dochází k velké koncentraci osob (Galvasová & kolektiv, 2008).
Dle délky pobytu je cestovní ruch možno členit na krátkodobý a dlouhodobý. O cestovní ruch krátkodobý se jedná v případě, že osoba v dané destinaci nestráví více než tři noci7, přičemž v případě dlouhodobého osoba v destinaci pobývá více než tři noci (Ryglová, Burian,
& Vajčnerová, 2011).
Dle ročního období se cestovní ruch dělí na sezónní a mimosezónní. Sezónou se rozumí časové období s větším množstvím účastníků cestovního ruchu a může se jednat o sezónu letní či zimní. Mimosezónní cestovní ruch se týká nízké návštěvnosti destinace (Ryglová, Burian, &
Vajčnerová, 2011).
6 V literatuře se někdy masový cestovní ruch považuje za součást kolektivního cestovního ruchu, například viz Ryglová, Burian & Vajčnerová (2011).
7 Tranzitní cestovní ruch se však za součást krátkodobého cestovního ruchu nepovažuje (Galvasová &
kolektiv, 2008).
Dle způsobu financování je cestovní ruch rozlišován na volný a vázaný cestovní ruch.
O volný neboli komerční cestovní ruch se jedná v případě, že si cestující hradí veškeré náklady samostatně. Vázaný neboli nekomerční či sociální cestovní ruch může být částečně či úplně hrazen jiným subjektem, konkrétně například pojišťovnou či zaměstnavatelem (Galvasová &
kolektiv, 2008).
Dle vlivu na životní a sociokulturní prostředí je rozlišován cestovní ruch tvrdý a měkký.
Tvrdý cestovní ruch se týká především masového turismu, kdy je hlavním cílem zisk bez ohledu na životní, sociokulturní a environmentální prostředí dané destinace. Měkký cestovní ruch se naopak snaží zmíněné dopady na prostředí destinace snížit (Ryglová, Burian, & Vajčnerová, 2011).
Existuje celá řada dalších kritérií, dle kterých lze rozlišovat druhy cestovního ruchu, například dle organizovanosti návštěvníků, dle způsobu dopravy či dle věku účastníků (Šauer, Vystoupil, Holešinská, & kolektiv, 2015).
Formy cestovního ruchu
Formy cestovního ruchu se týkají charakteru trávení času účastníků, tedy jejich motivace pro cestování (Galvasová & kolektiv, 2008). Tato definice se však v literatuře neshoduje, neboť například Schejbal (2008) považuje druhy cestovního ruchu za motivace k cestování a formy cestovního ruchu člení dle délky trvání, místa realizace či typu dopravy (Schejbal, 2008). V této diplomové práci byl zvolen způsob klasifikace, kde jsou formy cestovního ruchu definovány dle motivací účastníků, neboť tento způsob se vyskytuje ve zkoumané literatuře častěji.
Mezi nejběžnější formy cestovního ruchu patří:
• kulturní cestovní ruch,
• rekreační cestovní ruch,
• sportovní cestovní ruch,
• společensky orientovaný cestovní ruch,
• ekonomicky orientovaný cestovní ruch.
Kulturní cestovní ruch, nebo také kulturně-poznávací cestovní ruch, je orientován na poznávání kultur, způsobu života, zvyků, tradic a náboženství (Galvasová & kolektiv, 2008).
Některé zdroje považují náboženství za samostatnou formu cestovního ruchu, avšak v této diplomové práci je součástí kulturního cestovního ruchu za účelem obecnější klasifikace forem turismu.
Rekreační cestovní ruch zastřešuje aktivity s účelem fyzické a/nebo psychické regenerace. Zpravidla se do této formy cestovního ruchu řadí lázeňství8, chataření a chalupaření9 a obecně příměstská rekreace (Galvasová & kolektiv, 2008).
Sportovní cestovní ruch je orientován na pasivní i aktivní sportovní aktivity, přičemž náplní aktivního sportovního cestovního ruchu je udržování zdraví a budování výkonnosti
8 Lázeňství se v literatuře může také vyskytovat mimo rekreační cestovní ruch, a to jako součást zdravotního cestovního ruchu (Šauer, Vystoupil, Holešinská, & kolektiv, 2015).
9 Chataření a chalupaření je považováno za jev specifický pro české prostředí (Ryglová, Burian, &
Vajčnerová, 2011).
a pasivní sportovní cestovní ruch je orientován na účast na sportovních akcích (Galvasová &
kolektiv, 2008).
Společensky orientovaný cestovní ruch se týká aktivit spojených se společenskými interakcemi, jako například návštěvy příbuzných a známých. Do této formy se také může řadit cestovní ruch zájmových skupin (Galvasová & kolektiv, 2008).
Ekonomicky orientovaný cestovní ruch je spojen s ekonomickými aktivitami účastníka a probíhá z větší části v jeho pracovní době. Konkrétně se tedy jedná o služební cesty10, kdy je motivací profesní setkávání a vytváření obchodních kontaktů (Galvasová & kolektiv, 2008).
Na základě této klasifikace může být temný turismus považován za formu cestovního ruchu.
Typy cestovního ruchu
Typy cestovního ruchu jsou definovány jako soubor aktivit cestovního ruchu, který má určitou podobu a osobitý charakter. Tento soubor aktivit se odvíjí od motivace účastníků a týká se užšího okruhu aktivit, díky čemuž stále vznikají nové typy cestovního ruchu. Konkrétní typy jsou díky své specifičnosti využitelné při tvorbě produktu cestovního ruchu a pomáhají cílit na konkrétní skupiny potenciálních návštěvníků (Galvasová & kolektiv, 2008).
Mezi typy cestovního ruchu se řadí například:
• aktivní cestovní ruch,
• poznávací cestovní ruch,
• incentivní cestovní ruch,
• lázeňský cestovní ruch,
• rekreační cestovní ruch,
• venkovský cestovní ruch,
• veletržní a kongresový cestovní ruch,
• specifický cestovní ruch.
Specifický cestovní ruch je souhrnným označením pro další typy cestovního ruchu, jejichž společným znakem je unikátní turistický potenciál konkrétního regionu (Galvasová &
kolektiv, 2008). Na základě této klasifikace spadá temný turismus pod tento typ cestovního ruchu.
1.2. Temný turismus
Stejně jako cestovní ruch, ani temný turismus nemá přesně vymezenou definici a typologii. Foley a Lennon poprvé pojmenovali a definovali temný turismus jako fenomén návštěvy míst spojených se smrtí, tragickými událostmi a katastrofami za účelem vzdělávání, vzpomínky na dané události či zábavy (Foley & Lennon, 1996). O něco užší definici nabízí Tarlow, který vysvětluje temný turismus jako návštěvu míst, kde se odehrály tragédie či historicky významná úmrtí, které nadále ovlivňují naše životy (Tarlow, 2005).
10 Zahrnuje například účast na konferencích, seminářích, veletrzích či vědeckých kongresech (Galvasová
& kolektiv, 2008).
V literatuře se objevuje množství alternativ k termínu „temný turismus“. Seaton používá pojem „thanatourism“, na který je nahlíženo jako na vědeckou alternativu (Seaton, 1996). Rojek nejdříve používá pojem „black spots tourism“, ve volném překladu „turismus po černých místech“ (Rojek, 1993), a později „sensation sites“, neboli „místa senzace“ (Rojek, 1997). Příkladem další alternativy termínu „temný turismus“ je „morbid tourism“, tedy
„morbidní turismus“, který použil Blom (Blom, 2000).
Významnou institucí věnující se temnému turismu je The Institute for Dark Tourism Research, který je zastřešen anglickou University of Central Lancashire. Institut je předním světovým akademickým centrem pro výzkum temného turismu a usiluje o vhodný vývoj, správu, interpretaci, porozumění a propagaci „temných“ turistických míst a zážitků (University of Central Lancashire, nedatováno). Výkonným ředitelem institutu je Philip Stone, jehož publikace jsou v této diplomové práci využívány primárně.
1.2.1. Historie
Temný turismus byl sice prvně definován v nedávné historii, avšak lidé cestují na místa smrti, utrpení a zkázy od té doby, kdy bylo možné cestovat. Příkladem raných forem temného turismu mohou být například gladiátorské hry za dob antického Říma či účast na veřejných popravách ve středověku (Sharpley, 2009).
Temný turismus 19. století měl často podobu návštěv bojišť významných bitev.
Například Seaton uvádí bojiště bitvy u Waterloo, které lidé začali navštěvovat již od roku 1816 (Seaton, 1999).
Sharpley (2009) uvádí jako příklad temného turismu počátku 20. století tragédii na zaoceánském parníku SS Morro Castle, který od roku 1930 podnikal plavby z New Yorku do Havany. Roku 1934 se na lodi udála série událostí, která vyústila v rozsáhlý požár, který měl společně s neefektivní záchrannou akcí za následek smrt 137 pasažérů a členů posádky z celkového počtu 549 lidí na palubě. Parník se nepodařilo zachránit a vrak byl unesen proudem na pobřeží New Jersey, kde se téměř okamžitě stal turistickou atrakcí. Vrak navštívilo kolem čtvrt milionů lidí, začaly se tisknout pohlednice SS Morro Castle a prodávat suvenýry. Po šesti měsících byl vrak odtažen a prodán do šrotu (Sharpley, 2009).
Příkladem fascinace místy tragických událostí z počátku 21. století je událost z roku 2002, kdy byly v malém anglickém městě Soham uneseny a zavražděny dvě mladé dívky.
Zločin byl vysoce medializovaný, což mělo za následek vysokou návštěvnost města v podobě desítek tisíců návštěvníků, kteří chtěli vyjádřit soustrast. V důsledku toho apelovalo město Soham na konec takzvaného „grief“ turismu neboli „smutečního“ turismu (Sharpley, 2009).
Na těchto příkladech je zřejmé, že temný turismus existuje již po dlouhá staletí, avšak akademickou pozornost si získal teprve v minulém století, především po tom, co byl tento fenomén definován Foleym a Lennonem. Z tohoto hlediska je tedy temný turismus relativně novým jevem.
1.2.2. Typologie temného turismu
Neexistuje jeden rozšířený způsob klasifikace jednotlivých forem temného turismu, a to zejména kvůli jeho mnohostrannému a komplexnímu charakteru. Proto je v této podkapitole popsáno několik rozdílných pohledů na typologii temného turismu.
Richard Sharpley vytvořil typologii, která se odvíjí od tzv. „odstínů temnoty“11, které souvisí s chováním účastníka cestovního ruchu a s nabídkou cestovního ruchu. Sharpley nabízí členění temného turismu, které vychází z typologie spotřebitelských praktik (Sharpley, 2009).
Po aplikování této typologie na temný turismus vznikly celkem čtyři kategorie:
• temný turismus jako zážitek,
• temný turismus jako hra,
• temný turismus jako integrace,
• temný turismus jako klasifikace.
Temný turismus jako zážitek souvisí s fascinací významem či následkem smrti, nikoliv způsobem smrti, proto má tato kategorie takzvaně „tmavší odstín“. Do této kategorie se řadí návštěvy válečných hřbitovů a památníků, bojišť, muzeí a dalších atrakcí spojených s válečnou tématikou. Sharpley však do této kategorie také zahrnuje „světlejší“ destinace temného turismu, které se zaměřují na život a smrt celebrit (Sharpley, 2009).
Temný turismus jako hra má v rámci temného turismu „světlejší odstín“. Do této kategorie Sharpley řadí komunální spotřebu míst či zážitků temného turismu, v jejichž jádru je smrt jednotlivce či skupiny, avšak dominantním faktorem je kolektivní oslava či smutek.
Temný turismus pak nabývá podobu pohřbů či oslav výročí úmrtí slavných osobností (Sharpley, 2009).
Temný turismus jako integrace zastřešuje dvě úrovně, neboli odstíny, temného turismu.
Jednou úrovní je spotřeba temného turismu jako fantazie, kdy se návštěvníci mohou integrovat do konkrétního prostředí, kde došlo k úmrtí, a dočasně se vžít do specifické situace či historické události. Druhá úroveň má „nejtmavší odstín“ v rámci temného turismu a jedná se o integraci do situací, kdy může být návštěvník svědkem smrti. Konkrétním příkladem je návštěva míst s přetrvávajícím válečným konfliktem. Za nejintenzivnější formu temného turismu však Sharpley považuje cestování smrtelně nemocných lidí do švýcarské organizace Dignitas, která nabízí legální eutanázie (Sharpley, 2009).
Temný turismus jako klasifikace zahrnuje cestování do destinací potenciálně nebezpečných pro návštěvníky. Lidé však taková místa navštěvují spíše kvůli samotné skutečnosti, že do dané destinace zavítali, nikoliv kvůli fascinaci smrtí. Proto je tato kategorie považována za „světlejší“ formu temného turismu.
Sharpley však uznává, že tato typologie není nejpřesnější, neboť jednotlivé destinace temného turismu mohou být různými návštěvníky konzumovány rozdílně. Z tohoto důvodu zavedl autor matici nabídky temného turismu a poptávky po temném turismu, která měří, do jaké míry je fascinace smrtí dominantním faktorem spotřeby a nabídka je cíleně mířena na uspokojení dané míry fascinace (Sharpley, 2009). V této matici jsou definovány čtyři „odstíny“
temného turismu:
• světlý turismus,
• nabídka šedého turismu,
• poptávka šedého turismu,
• černý turismus.
11 V originálním znění „shades of darkness“.
Světlý turismus zahrnuje účastníky temného turismu s minimálním zájmem o smrt navštěvující místa temného turismu, která nejsou turistickými atrakcemi či se jimi stala neúmyslně (Sharpley, 2009).
Nabídka šedého turismu se týká míst, která byla úmyslně založena za účelem přilákání návštěvníků s určitým, ale nikoliv dominantním, zájmem o smrt (Sharpley, 2009).
Poptávka po šedém turismu se vztahuje na účastníky, kteří jsou fascinováni smrtí a navštěvují místa, která nejsou úmyslnými destinacemi temného turismu (Sharpley, 2009).
Černý turismus je považován za „čistou“ formu temného turismu. V případě této kategorie je fascinace smrtí uspokojena cílenou nabídkou zážitků v rámci cestovního ruchu (Sharpley, 2009).
Obrázek 1 – Matice nabídky temného turismu a poptávky po temném turismu Zdroj: Vlastní konstrukce a překlad, data Sharpley (2009)
Produkty temného turismu jsou však komplexní a mnohostranné a účastníci nemají vždy stejnou motivaci a nesdílí míru fascinace místy spojenými se smrtí a utrpením. Philip Stone proto navrhl spektrum temného turismu, které souvisí se Sharpleyho rozlišováním „odstínů“
temného turismu (Stone P. R., 2006). Ani tato klasifikace však není jednoznačná, neboť Stone neuvádí, podle jakých kritérií se destinace rozdělují do jednotlivých „odstínů“.
Obrázek 2 - Spektrum temného turismu
Zdroj: Vlastní konstrukce a překlad, data Stone (2006)
Stone (2006) dále navrhuje klasifikaci do sedmi kategorií dle produktů temného turismu:
• temné továrny na zábavu,
• temné výstavy,
• temné žaláře,
• temná místa odpočinku,
• temná pamětní místa,
• temná místa konfliktů,
• temné tábory genocidy.
Temné továrny na zábavu se týkají míst a atrakcí temného turismu s čistě zábavní funkcí, které jsou orientovány komerčně a prezentují reálné či fiktivní události spojené se smrtí.
Tato kategorie spadá do „světlejšího“ konce spektra temného turismu, neboť bývá vnímána jako méně autentická (Stone P. R., 2006). Příkladem atrakcí tohoto charakteru je například London Dungeon, která nabízí jak zábavu, tak historické ohlédnutí do Londýna roku 1888, kdy vraždil Jack Rozparovač (The London Dungeon, nedatováno), či zájezdy na rumunský zámek Bran v Transylvánii v rámci tzv. „Dracula Tours“ (Expert in Transylvania, nedatováno).
Temné výstavy mají „vážnější“ charakter než temné továrny na zábavu, neboť se více soustředí na vzdělávání, čímž spadají do „temnější“ části spektra temného turismu, avšak stále jsou spíše komerční podobou produktu temného turismu (Stone P. R., 2006). Příkladem takové výstavy je výstava artefaktů, fotografií a příběhů s názvem „September 11: Bearing Witness to History“, kterou v roce 2002 představilo Národní muzeum americké historie ve Washingtonu, D.C. v reakci na teroristické útoky, které se odehrály ve Spojených státech amerických v roce 2001 (National Museum of American History, nedatováno). Notorickou sérií výstav jsou putovní výstavy Body Worlds, které prezentují anatomická vyobrazení reálných lidských těl.
Tyto výstavy, které bývají často považovány za kontroverzní, navštívilo na 50 milionů lidí po celém světě (Body Worlds, nedatováno).
Temné žaláře se podle Stonea (2006) vyskytují v rámci spektra temného turismu na pomezí „světlé“ a „tmavé“ části. Jedná se o komerční turistické atrakce, které v minulosti fungovaly jako vězení či budovy soudu. Tyto atrakce mají charakter zábavní i vzdělávací stejně jako v případě temných továren na zábavu, avšak u temných žalářů je vzdělávací charakter významnější (Stone P. R., 2006). Příkladem z českého prostředí mohou být prohlídky žalářů, hladomoren a mučíren, které nabízí řada hradů a zámků12.
Temná místa odpočinku se vztahují na hřbitovy či jednotlivé hroby jakožto potenciální produkty temného turismu. Tato kategorie má primárně historický a konzervační charakter, tudíž může zároveň pomoci zvýšit návštěvnost dané lokality a posílit turistickou infrastrukturu.
Temná místa odpočinku mají „světlé“ i „temné“ prvky, proto se stejně jako temné žaláře vyskytují ve středu spektra temného turismu (Stone P. R., 2006). Příkladem je jeden z nejnavštěvovanějších hřbitovů na světě, pařížský hřbitov Père-Lachaise, na kterém jsou pochovány desítky známých osobností13 a který je zároveň zahradou a muzeem pod širým nebem. Temná místa odpočinku se však stávají více komerčními, čímž se více blíží kategorii temných továren na zábavu (Stone P. R., 2006).
Temná pamětní místa se vyskytují v místech tragických událostí a úmrtí či jim poblíž, a to často v podobě velkého množství květin a svící. Vyskytují se v „temnější“ části spektra temného turismu, neboť postrádají zábavný charakter. Tato místa přitahují především mediální pozornost, nejsou však dlouhodobým produktem temného turismu, tudíž se v jejich okolí nerozvíjí turistická infrastruktura. Příkladem temných pamětních míst mohou být shluky květin,
12 V některých případech se jedná o kýč, např. v případě zámků Moravská Třebová, Letovice, Plumlov a Jezeří či hradů Loket a Špilberk (V. Kouba, přednáška, 25. března 2019).
13 Například dramatik Molière, a spisovatelé Honoré de Balzac, Oscar Wilde či Guillaume Apollinaire, skladatel Frédéric Chopin, zpěvačka Edith Piaf, hudebník Jim Morrison, umělec Max Ernst a mnoho dalších (Paris Discovery Guide, nedatováno).
svící a fotografií na místech masových střeleb14 či poblíž bydlišť známých osobností15. Temná pamětní místa však mohou mít ve výjimečných případech i trvalou podobu, jako je tomu v případě „ground zero“16 na Manhattanu v New Yorku po teroristických útocích 11. září 2001, kde na místě původních budov Světového obchodního centra vznikl památník a muzeum na počest obětem útoků (Stone P. R., 2006).
Temná místa konfliktů jsou spojena s válkou a válečnými bojišti, jejichž primárním cílem je vzdělávání. V důsledku komercializace se kolem těchto destinací vyvíjí turistická infrastruktura, například v podobě prohlídek v rámci turistických zájezdů. Tato kategorie spadá spíše do „světlé“ části spektra temného turismu, především kvůli rekonstrukcím historických bitev, které mají jak vzdělávací, tak do určité míry zábavní charakter (Stone P. R., 2006).
Temné tábory genocidy spadají do „nejtemnější“ části spektra temného turismu a mají vzdělávací a vzpomínkový charakter. Příkladem takovýchto míst jsou notorické koncentrační tábory spojené s holokaustem v rámci druhé světové války či země jako Rwanda a Kambodža (Stone P. R., 2006).
Další pohled na klasifikaci temného turismu nabízí autoři Dunkley, Westwood a Morgan (2007). Autoři odkazují na pět hlavních klasifikací, ve kterých spatřují určité nedostatky, a nabízí k nim vlastní alternativu. Jedná se o klasifikace od autorů Seatona, Danna, Ashwortha, Tarlowa a Sharpleyho.
Seaton (1996) definuje pět všeobecných kategorií temného turismu, kterými jsou:
• účast na veřejných zákonných aktech smrti,
• návštěva míst hromadných či individuálních úmrtí,
• návštěva internačních míst či pomníků zemřelých,
• návštěva míst s hmotnými důkazy či symbolickým znázorněním smrti na místech, která s nimi nesouvisí,
• účast na rekonstrukcích či simulacích smrti.
Účast na veřejných zákonných aktech smrti je v moderní době opovrhováno, avšak účast na veřejných popravách či na gladiátorských zápasech bylo v historii běžné. Tato kategorie temného turismu existuje v menší míře i v současné době, například v podobě návštěvy míst leteckých či dopravních nehod těsně poté, co k nim došlo (Seaton, 1996).
Návštěva míst hromadných či individuálních úmrtí je nejběžnější podobou temného turismu. Do této kategorie spadají například návštěvy vyhlazovacích táborů, místa, kde byly zavražděny známé osobnosti či místa, která terorizovali sérioví vrazi (Seaton, 1996).
Návštěva internačních míst či pomníků zemřelých zahrnuje návštěvy hřbitovů, katakomb, krypt a válečných pomníků (Seaton, 1996).
Návštěva míst s hmotnými důkazy či symbolickým znázorněním smrti na místech, která s nimi nesouvisí, se týká uměle vytvořených míst, kterými jsou například muzea, výstavy či
14 Například v reakci na masakr v nočním klubu Pulse pro LGBTQ+ komunitu v Orlandu (BBC, 2016).
15 Po smrti princezny Diany v roce 1997 přinášeli lidé květiny k branám Kensingtonského a Buckinghamského paláce (Laliberte, 2019).
16 Pojem „ground zero“ je obecně definován jako místo na zemi, nad či pod nímž došlo k výbuchu atomové bomby (Merriam-Webster, nedatováno).
muzea voskových figurín. Patří sem i Leninovo mauzoleum na Rudém náměstí v Moskvě, jehož vystavené tělo je turistickou atrakcí (Seaton, 1996).
Účast na rekonstrukcích či simulacích smrti je kategorie spojována s náboženskými prezentacemi, například v podobě svátečních procesí či rekonstrukcí smrti Ježíše Krista.
V současné době jsou však běžnější podobou rekonstrukce válečných bitev či turistické události, na kterých se mohou příznivci detektivek pokusit o vyřešení vraždy (Seaton, 1996).
Dann (1998) v rámci svého pětinásobného modelu temného turismu definuje:
• nebezpečná místa,
• domy hrůzy,
• pole smrti,
• prohlídkové okruhy trápení,
• tematický thanatos.
Nebezpečná místa zahrnují města teroru, tedy v minulosti nebezpečná místa, avšak také současná nebezpečná místa. Domy hrůzy se týkají budov, kde došlo k násilným úmrtím. Pole smrti zahrnují bojiště, místa spojená s holokaustem a hřbitovy celebrit. Prohlídkové okruhy trápení souvisí se skupinovými návštěvami temných turistických míst. Tematický thanatos se týká sestavených sbírek spojených s životem a smrtí a zahrnuje muzea či památníky (Dann, 1998).
Ashworth (2004) označuje temný turismus jako „atrocity tourism“, v překladu jako
„krutý turismus“, a za pomoci adjektiv ho dělí do pěti17 následujících kategorií na základě specifických zájmů účastníků:
• válečný turismus,
• turismus po bojištích,
• katastrofický turismus,
• turismus po vražedných polích,
• turismus po populárních destinacích temného turismu.
Dle autora se kategorie temného turismu prolínají, jako je tomu například u válečného turismu a turismu po bojištích. V tomto případě lze chápat válečný turismus jako širší kategorii, která nezahrnuje pouze bojiště. Katastrofický turismus se týká míst, na kterých došlo k přírodním katastrofám či katastrofám způsobeným člověkem. Ashworth blíže nespecifikuje kategorii „turismus po vražedných polích“, ale dle originálního názvu „killing-fields tourism“
lze tuto odnož srovnat s Dannovou (1998) kategorií „pole smrti“, tedy bojiště či místa spojené s holokaustem a genocidou. Turismus po populárních destinacích temného turismu vysvětluje autor jako návštěvy míst, která v poslední době byla nebo stále jsou médii propagovanými epicentry konfliktu (Ashworth, 2004).
17 Autoři Dunkley, Wetwood a Morgan (2007) uvádí šest kategorií temného turismu dle Ashwortha, přičemž šestou je kategorie volně přeložená jako „turismus po místech s krutým dědictvím“, v originále „atrocity heritage tourism“. Ashworth však považuje tuto kategorii za nadřazenou kategoriím výše zmíněných adjektivních turismů (Ashworth, 2004).
Tarlow (2005) rozlišuje sedm kategorií temného turismu:
• záminka pro pochopení naší doby,
• romantismus,
• barbarství,
• součást národní identity,
• známka dekadence,
• mystický zážitek,
• duchovní zážitek.
Záminka pro pochopení naší doby je autorem definovaná jako vzdělávací pouť, na základě které by měl účastník pochopit současnou politickou situaci, ponaučit se z minulosti a zapamatovat si cenné lekce a nabyté vědomosti, které by měl jako poselství předat dál (Tarlow, 2005).
Romantismus je kategorie založená na pocitech návštěvníka, který se například na bojišti může vžít do role válečníka. Konkrétním případem je návštěva evropských bojišť druhé světové války lidmi, kteří na daném místě sami bojovali, či jejich dětmi (Tarlow, 2005).
Barbarství je kategorií, v rámci které se má návštěvník cítit nadřazený pachatelům trestného činu a soucítit s obětmi. Příkladem jsou koncentrační tábory či místa ve Španělsku a Portugalsku, na kterých došlo ke španělské inkvizici (Tarlow, 2005).
Součást národní identity je kategorií temného turismu s poselstvím: „Ačkoliv jsme trpěli, překonali jsme to,“ tedy přesto, že byla určitá skupina lidí obětí tragických událostí, tak tyto těžkosti překonala, neboť držela pohromadě. Důraz je v tomto případě dáván na „my“, tedy danou skupinu, proti které stojí „oni“, tedy pachatelé či neživá entita, pokud došlo k přírodní katastrofě (Tarlow, 2005).
Známka dekadence je formou temného turismu, která poukazuje na historické příklady vládnoucích skupin, které týraly minoritní skupiny. Tarlow uvádí jako příklad evropská ghetta, kde byla jedna skupina lidí nucena žít v naprosté chudobě vedle nesmírného bohatství vládnoucí skupiny (Tarlow, 2005).
Mystický zážitek je fenoménem, který často pramení z tragédie, a zažívají ho především návštěvníci, kteří mají na dané místo určitou vazbu. Příkladem může být návštěva památníku, kde dříve stál newyorský kancelářský komplex World Trade Center (Tarlow, 2005).
Duchovní zážitek je podobný mystickému zážitku, avšak v případě duchovního zážitku tolik nezávisí na vazbě na dané místo. Duchovní zážitek spíše souvisí s pouhou lidskostí bez vazby na určitou rasu, etnicitu, národnost či náboženskou orientaci (Tarlow, 2005).
V tabulce níže lze vidět shrnutí výše popsaných kategorií temného turismu jednotlivých autorů.
Seaton (1996) Dann (1998) Ashworth (2004) Tarlow (2005) Sharpley (2005) Pět všeobecných
kategorií
Pětinásobný model
Pět adjektivních turismů
Sedm kategorií Matice nabídky temného turismu a poptávky po temném turismu 1. účast na veřejných
zákonných aktech smrti
2. návštěva míst hromadných či individuálních úmrtí 3. návštěva
internačních míst či pomníků zemřelých 4. návštěva míst
s hmotnými důkazy či symbolickým znázorněním smrti na místech s nimi nesouvisejícími 5. účast na
rekonstrukcích či simulacích smrti
1. nebezpečná místa 2. domy hrůzy 3. pole smrti 4. prohlídkové
okruhy trápení 5. tematický
thanatos
1. válečný turismus 2. turismus po
bojištích 3. katastrofický
turismus 4. turismus po
vražedných polích 5. turismus po
populárních destinacích temného turismu
1. záminka pro pochopení naší doby 2. romantismus 3. barbarství 4. součást
národní identity 5. známka
dekadence 6. mystický
zážitek 7. duchovní
zážitek
1. světlý turismus 2. nabídka šedého
turismu 3. poptávka
šedého turismu 4. černý turismus
Tabulka 2 - Pět hlavních způsobů klasifikace temného turismu
Zdroj: Vlastní konstrukce a překlad, data Dunkley, Westwood a Morgan (2007)
Dunkley, Westwood a Morgan (2007) dělí temný turismus do sedmi kategorií:
• hororový turismus,
• smuteční turismus,
• cestování za utrpením,
• cestování za tragédiemi,
• válečný turismus,
• genocidní turismus,
• extrémní temný turismus.
Obrázek 3 - Alternativní typologie temného turismu
Zdroj: Vlastní konstrukce a překlad, data Dunkley, Westwood, Morgan (2007)
Hororový turismus zahrnuje návštěvy míst spojených s vraždou, mučením a notorickými zločiny. Autoři uvádí jako příklad muzeum voskových figurín Madame Tussaud’s či prohlídky londýnských lokací spojených s Jackem Rozparovačem. Tato kategorie temného turismu bývá často považována za kontroverzní, neboť turistické atrakce jako např.
London Dungeon mají potenciál předmět smrti značně zlehčovat (Dunkley, Westwood, &
Morgan, 2007).
Smuteční turismus je kategorií, která se týká návštěvy míst s osobnějším zážitkem, jako například místa odpočinku, tedy hřbitovy, či místa tragických úmrtí známých osobností (Dunkley, Westwood, & Morgan, 2007).
Cestování za utrpením se týká návštěv míst, kde lidé zažívali či zažívají utrpení, těžkosti a v mnoha případech smrt. Destinacemi mohou být celá města či jejich části, místa spojená s otroctvím, věznice či slumy (Dunkley, Westwood, & Morgan, 2007).
Cestování za tragédiemi souvisí s turismem na místa nehod, přírodních katastrof či katastrof způsobených člověkem, a to v individuálním či masovém měřítku. Příkladem může být například návštěva Pompejí, Černobylu či parku Dealey Plaza v americkém Texasu, kde byl roku 1993 zastřelen John F. Kennedy (Dunkley, Westwood, & Morgan, 2007).
Válečný turismus zahrnuje návštěvy všech míst spojených s válkou, ať už se jedná o bojiště, válečná muzea či pomníky a památníky (Dunkley, Westwood, & Morgan, 2007).
Genocidní turismus je spojen s místy, kde došlo ke genocidám, tedy k cílenému vyvražďování. Příkladem mohou být státy Kambodža, Arménie či koncentrační a vyhlazovací tábory Auschwitz, Dachau či Buchenwald (Dunkley, Westwood, & Morgan, 2007).
Extrémní temný turismus se týká účasti na „živých“ událostech, konkrétně například účasti na popravách či rituálech. V současné době se lze setkat s extrémním temným turismem v podobě účasti na domorodých kremacích a pohřbech na Bali, kam turistické společnosti přivádí návštěvníky. Dalším příkladem extrémního temného turismu je návštěva hranic mezi
Severní a Jižní Koreou či válečných zón v Afghánistánu (Dunkley, Westwood, & Morgan, 2007).
1.2.3. Motivace pro vyhledávání temného turismu
Motivace je obecně definována jako psychický stav, který vyvolává činnost, chování či jednání a zaměřuje je určitým směrem (Maříková, Petrusek, & Vodáková, 1996). Turistickou motivaci lze definovat jako globální integrační síť biologických a kulturních sil, která dává hodnotu a směr možnostem cestování, chování a zkušenostem (Pearce, Morrison, & Rutledge, 1998).
Motivace v cestovním ruchu se často člení na takzvané „push“ a „pull“ faktory, neboli faktory tlaku a tahu. Faktory tlaku se rozumí vnitřní motivy a síly nutící potenciální návštěvníky hledat takové aktivity, které uspokojí jejich potřeby. V tomto případě patří mezi hlavní motivy změna obvyklého prostředí, relaxace, zdraví a fitness, dobrodružství a sociální interakce18. Faktory tahu jsou definovány jako prvky či procesy přispívající k turistické atraktivitě destinace19. Faktory tlaku jsou spojovány s procesem vyvolání touhy po cestování a faktory tahu rozhodují o výběru konkrétní destinace (Šauer, Vystoupil, Holešinská, & kolektiv, 2015).
V rámci Tarlowových sedmi kategorií temného turismu mají na účastníka a jeho psychický stav vliv čtyři základní emoce, které lze vnímat jako motivace účasti na aktivitách temného turismu. Mezi tyto emoce patří pocit nejistoty, pocit vděčnosti, pocit pokory a pocit nadřazenosti (Tarlow, 2005).
Nejistota souvisí s uvědoměním, že svět je často nespravedlivý a smrt potkává nevinné, a to jak v důsledku nehod či přírodních jevů, tak v důsledku úmyslné lidské činnosti.
Návštěvníkům míst jako jsou vyhlazovací tábory či města zpustošená zemětřesením je připomínáno, že život je nejistý a nepředvídatelný (Tarlow, 2005).
Pocit vděčnosti souvisí s pocitem nadřazenosti a pocitem viny. Lidé bývají vděční za to, že se narodili v jiné době, na jiném místě či za to, že v dané lokalitě v době tragédie nebyli přítomni (Tarlow, 2005).
Pocit pokory souvisí s obětmi, které dobrovolně položili svůj život, například za svou zemi v případě války. Pocit nadřazenosti často provází návštěvníky destinací temného turismu, kteří přežili tragické události, což považují za osudové, a pociťují kombinaci viny a štěstí (Tarlow, 2005).
V českém prostředí zkoumali motivace k účasti na temném turismu například Navrátil a Pícha, kteří provedli výzkum pomocí dotazníků, ve kterých od respondentů zjišťovali, které motivace by je vedly k návštěvě různých typů míst temného turismu, či by místa vůbec nenavštívili (Navrátil & Pícha, 2012).
Autoři sledovali tři motivy návštěvy, a to pietu, poučení a zábavu. Typy míst temného turismu byly rozděleny na devět kategorií, a to na popravy, katastrofy, vraždění, bitvy, souboje,
18 Faktory tlaku bývají v literatuře spojovány s negativní konotací, neboť se s motivacemi cestování váže například špatné životní prostředí, pracovní vypětí či přeplnění velkých měst (Šauer, Vystoupil, Holešinská, &
kolektiv, 2015).
19 Může se jednat například o turistickou infrastrukturu, kulturní aktivity či pláže (Šauer, Vystoupil, Holešinská, & kolektiv, 2015).
zbraně, hřbitovy, osobnosti a „Bodies“20. Každá z těchto kategorií představuje jiné umístění v rámci spektra temného turismu. Výzkum prokázal, že rozdíly v odlišných motivech k návštěvě jsou dány typem návštěvníka v souvislosti s pohlavím, věkem, náboženským vyznáním a vztahem k historii. U velké části sledovaných aktivit projevily o dílčí místa typy návštěvníků, které jsou z pohledu motivace zcela odlišné. U všech aktivit byl zjištěn výskyt všech typů odpovědí, což upozorňuje na potenciální konflikty při využívání jednoho turistického prostoru větším množstvím návštěvníků s rozdílnými motivacemi. Toto zjištění reflektuje obecný problém návštěvnosti míst spojených s kulturním dědictvím (Navrátil &
Pícha, 2012).
Motivem k účasti na aktivitách temného turismu může být jakákoliv kombinace tří sledovaných motivačních faktorů. Výzkum ukázal, že nejméně frekventovanými motivy je motiv zábavy21 či kombinace motivů zábavy a piety22. Poměrně častými motivy byl motiv pouze poučení či pouze piety, což se vztahuje na aktivity v „temnější“ části spektra temného turismu. Vysokých hodnot dosáhla kombinace všech třech motivů, a to v souvislosti s aktivitami na „nejtemnějším“ konci spektra23. Nejčetnějším motivem je kombinace poučení a piety, což se týká hřbitovů či míst, kde došlo k vraždám či katastrofám (Navrátil & Pícha, 2012).
1.2.4. Etická stránka temného turismu
Etika je obecně definována jako filozofická disciplína či učení věnující se odpovědnému jednání uvnitř lidského spolubytí (Maříková, Petrusek, & Vodáková, 1996). Podle Singera byla etika koncipována jako soubor pravidel a principů, které si nárokují autoritu k vedení akcí skupin a komunit (Singer, 1994). Armstrong a Taylor nabízí rozšířenou definici, dle které se etika zabývá rozhodováním a usuzováním souvisejícími s určováním správného jednání a směřování, které mohou být charakterizovány prostřednictvím různých přístupů a koncepcí týkajících se vymezování a usměrňování etického chování, a to zejména ve smyslu rovnosti, spravedlnosti či poctivosti (Armstrong & Taylor, 2015).
Komplexní pohled na etiku temného turismu nabízí Wight, který rozšiřuje Singerovu (1994) definici a dodává, že pojem může také odkazovat na systematické studium úvah o podobě lidského jednání a hledání racionálního způsobu, kterým by měli lidé žít. Tradičně je turistická etika zmiňovaná v kontextu turismu jakožto hlavního ekonomického motoru, který může způsobit škody v životním prostředí a negativně ovlivnit komunity v destinacích, které jsou považovány za kulturně citlivé (Wight, 2009).
Problematika etické prezentace míst spojených s tragédiemi zahrnuje debatu ohledně pravdivosti a vhodného či autentického vyobrazení míst temného turismu. Lidská zvědavost podporuje zdánlivě nekonečnou nabídku jedinečných turistických zážitků, které jsou
20 Jedná se o návštěvu výstav lidské anatomie Body Worlds či těmto výstavám podobných (Navrátil &
Pícha, 2012).
21 Motiv zábavy nebyl četný ani u atrakcí na „světlé“ straně spektra aktivit, které jsou na zábavu orientovány primárně, a to například představení rytířských soubojů (Navrátil & Pícha, 2012).
22 Tento výsledek byl v souladu s očekáváním, neboť tyto dva motivy je obtížné vzájemně kombinovat bez motivu poučení jakožto prostředníka (Navrátil & Pícha, 2012).
23 Jedná se například o návštěvu míst právě probíhající katastrofy či účast na veřejné popravě (Navrátil &
Pícha, 2012).
v protikladu s masovým turismem. Temný turismus nabízí někdy až provokativní edukativní zážitky nutící k zamyšlení, jejichž unikátnost na účastníky temného turismu působí atraktivně.
Turistické zážitky jsou zcela individuální a souvisí s osobní etikou. V současné postmoderní době zvyšuje morální panika, která souvisí s produkcí a spotřebou temného turismu, přitažlivost
„temných“ míst jakožto turistických atrakcí (Wight, 2009).
Odvrácenou stranou temného turismu je voyeurismus a komodifikace smrti a utrpení.
Voyeurismem se v tomto případě rozumí touha cestovat na zakázaná místa, a to jak společensky24, tak v souvislosti s nepřátelským postojem vůči turistům, a to za účelem morbidní zvědavosti či chvástání se. V extrémních případech se jedná o vzrušení z rizika smrtelného nebezpečí, konkrétně například v případě cestování do Sýrie, Afganistánu či Íránu.
Komodifikace smrti a utrpení je často spojována s fenoménem takzvané „auschwitzské selfie“. Mnoho návštěvníků zveřejňuje na sociálních sítích fotografie, na kterých pózují na kolejích vedoucích do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz. Samotné vedení auschwitzkého muzea zveřejnilo na sociální síti Twitter žádost o respektování obětí a nepořizování fotografií na kolejích, které symbolizují deportaci stovek tisíců lidí na smrt.
Problematické jsou fotografie, na kterých je vidět, že byly pořízeny čistě kvůli zábavě, což je v rozporu s místem, na kterém byly pořízeny (Hucal, 2019). S tímto problémem se však nepotýká pouze Auschwitz, avšak v podstatě všechny destinace temného turismu na „temnější“
části spektra. Návštěvníci si často neuvědomují, že jejich činy jsou nevhodné až neetické.
Temný turismus jako takový není neetický, odvíjí se od chování každého účastníka temného turismu. Otázka, zda je temný turismus etický, je spíše otázkou filozofickou. Záleží na osobním etickém kodexu, kultuře, výchově, zkušenostech a mnoha dalších faktorech. Temný turismus je často vnímán jako kontroverzní a neetický právě proto, že každý člověk pohlíží na tuto problematiku subjektivně. Argumentem, proč je temný turismus neetický, může být skutečnost, že některé destinace temného turismu chtějí pouze získat peníze. Mnoho míst by však byla bez produktu cestovního ruchu zničena a zapomenuta. Problematika etičnosti či neetičnosti temného turismu tedy není „černobílá“, ale závisí na mnoha faktorech a jednotlivých místech a destinacích.
1.2.5. Příklady destinací temného turismu ve světě
V této kapitole je popsáno pět destinací temného turismu ve světě. Destinace jsou seřazeny dle abecedy a následně jsou zařazeny do kategorií temného turismu dle kategorizace Stonea, Seatona, Danna, Ashwortha, Tarlowa a Dunkleyové, Westwooda a Morgana a dle definic daných kategorií (viz kapitola 1.1.2).
Auschwitz
Koncentrační a vyhlazovací tábor Auschwitz byl založen Němci roku 1940 v polském městě Osvětim, které patřilo k nacistickému Německu, tedy třetí říši. Důvodem pro založení tábora byl nedostatek míst ve vězeních v důsledku masového zatýkání polských obyvatel.
Původně byl Auschwitz pouze koncentračním táborem, avšak od roku 1942 se stal také táborem
24 Příkladem je cestování do New Orleans poté, co bylo zasaženo hurikánem Katrina.
vyhlazovacím v souvislosti s konečným řešením židovské otázky (Auschwitz-Birkenau Memorial and Museum, nedatováno).
První částí tábora Auschwitz byl takzvaný hlavní tábor, později nazýván Auschwitz I, kde bylo vězněno v průměru kolem 15 tisíc lidí, někdy však počet přesahoval 20 tisíc. Druhou částí tábora Auschwitz byl tábor Birkenau, později nazýván Auschwitz II, kde bylo v roce 1944 vězněno přes 90 tisíc lidí. Tuto část, která byla největší z celého komplexu tábora Auschwitz, začali nacisté stavět již roku 1941 na území vesnice Březinka. V Birkenau byla zavražděna většina vězňů. Třetí částí komplexu Auschwitz byl tábor Buna, neboli Auschwitz III, kterému byly podřízeny desítky dalších menších koncentračních táborů (Auschwitz-Birkenau Memorial and Museum, nedatováno).
V současnosti je v komplexu Auschwitz-Birkenau provozováno muzeum, které bylo vytvořeno roku 1947 a spravuje památník, sbírky relikvií a pozůstatků a funguje také jako výzkumné, konzervační a publikační centrum a archiv (Auschwitz-Birkenau Memorial and Museum, nedatováno).
Roku 2019 navštívily Auschwitz přibližně 2,3 miliony lidí z celého světa, což je nejvíce za celou dobu existence památníku a muzea (Auschwitz-Birkenau Memorial and Museum, nedatováno).
Auschwitz lze dle Stonea zařadit do kategorie temné tábory genocidy, jež spadá do
„nejtemnější“ části spektra temného turismu, dle Seatona do kategorie návštěvy míst hromadných a individuálních úmrtí a dle dle Danna spadá mezi pole smrti. Dle Ashwortha lze Auschwitz řadit současně mezi válečný turismus a turismus po vražedných polích. Tarlow řadí koncentrační tábory do kategorie barbarství, v rámci které má návštěvník soucítit s obětmi a cítit se nadřazený pachatelům. Dle Dunkleyové, Westwooda a Morgana patří Auschwitz do kategorie genocidní turismus.
Hirošima a Nagasaki
Dne 6. srpna 1945 shodily Spojené státy americké první atomovou bombu na japonské město Hirošima. Exploze zničila přibližně 13 milionů kilometrů čtverečních města a usmrtila kolem 80 tisíc obyvatel. Desítky tisíc dalších přišly o život pod troskami, v důsledku zranění či radiace. O tři dny později, 9. srpna 1945, shodily Spojené státy americké atomovou bombu na druhé japonské město, Nagasaki. O život přišlo kolem 40 tisíc obyvatel. Hlavním motivem Spojených států byla snaha ukončit druhou světovou válku po šestiměsíčním bombardování Japonska, které odmítalo přijmout svou porážku. Celkový počet obětí bombardování Hirošimy a Nagasaki není znám, ale odhaduje se, že 70 až 135 tisíc lidí zahynulo v Hirošimě a 60 až 80 tisíc v Nagasaki (History.com, 2009).
Obě japonská města jsou významnými destinacemi temného turismu, neboť nabízí řadu turistických atrakcí připomínající tragické události srpna 1945. V Hirošimě lze navštívit například Pamětní park míru, jehož součástí je mimo jiné Atomový dóm či Mírové pamětní muzeum. Atomový dóm je torzem budovy bývalé prefekturní průmyslové propagační haly25, která jako jedna z mála ustála výbuch atomové bomby a od roku 1996 je na seznamu světového
25 Tato budova, která je dominantou Hirošimy, byla navržena a postavena českým architektem Janem Letzlem (Zatočilová, 2020).
