Hlavní práce3440_xkerl03.pdf, 484.1 kB Stáhnout

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE

FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAH Ů

DIPLOMOVÁ PRÁCE

2007 Lenka Kernerová

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztah ů

Hlavní specializace: Mezinárodní obchod

Problematika ochrany životního prost ř edí EU v globálním kontextu

Diplomová práce

Vypracovala: Lenka Kernerová

Vedoucí diplomové práce: Ing. Gabriela Hitzgerová, CSc.

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Problematika ochrany životního prostředí EU v globálním kontextu“ vypracovala samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Praze dne 30. listopadu 2006 Podpis

Poděkování patří vedoucí mé diplomové práce paní Ing. Gabriele Hitzgerové, CSc. za její cenné připomínky a vstřícný přístup při zpracování této diplomové práce.

Rovněž bych ráda poděkovala mé rodině za trpělivost, pochopení, duševní a materiální podporu během celého mého studia.

Obsah

Úvod………....7

1. Problémy globálního životního prostředí………..9

1.1 Člověk a příroda………..……...9

1.2 Globální životní prostředí……….11

1.2.1 Definice životního prostředí……….…11

1.2.2 Základní složky životního prostředí……….…13

1.3 Současné problémy globálního životního prostředí………14

1.3.1 Druhy globálních problémů……….…….15

1.3.2 Hlavní příčiny vzniku globálních problémů……….…19

1.3.3 Řešení environmentálních globálních problémů………..….19

2. Institucionální aspekty ochrany životního prostředí………..…21

2.1 Historie ekologického uvědomování – léta 70. a 80………..21

2.2 Summit Země a strategie trvalé udržitelnosti ………...23

2.3 Mezinárodní instituce ochrany životního prostředí……….…...27

2.4 Politika ochrany životního prostředí v EU………..…..31

2. 4.1 Prameny práva životního prostředí………..…31

2. 4.2 Cíle a principy environmentální politiky……….…32

2. 4.3 Akční programy a plány ES……….33

2. 4.4 Zdroje EU pro financování projektů k ochraně životního prostředí………37

2.5 Politika ŽP ČR z hlediska přijatých EU závazků……….…….43

2.5.1Organizace a instituce uspořádání ochrany životního prostředí v ČR….…..43

2.5.2 Legislativní předpisy ochrany životního prostředí v ČR……….44

2.5.3 Další závazky ČR v oblasti ochrany přírody a péče o krajinu………….…46

3. Přeshraniční spolupráce v oblasti ochrany životního prostředí………49

3.1. Spolková republika Německo………..….49

3.1.1 Vývoj ochrany životního prostředí v Německu………….………..…49

3.1.2 Hlavní oblasti německé politiky životního prostředí………..….52

3.1.3 Spolupráce mezi SRN a ČR – legislativní rámec……….…...54

3.1.4 Česko-německá společná komise pro životní prostředí……….….…55

3.1.5 Realizované a dosud probíhající projekty……….…..57

3.2. Rakousko………..60

3.2.1 Vývoj ochrany životního prostředí v Rakousku………...……….….60

3.2.2 Institucionální rámec a nástroje ochrany přírody………61

3.2.3 Spolupráce ČR s Rakouskem v oblasti životního prostředí………62

4. Závěr………66

Literatura……….….69

Seznam příloh……….……….71

Úvod

Země nepatří člověku. Opak je pravdou. Člověk patří Zemi. Všechno je vzájemně propojeno a nás spojuje lidská přirozenost. Člověk neutkal složitou síť projevů života. Je pouze jejím

posledním vláknem. Cokoliv udělá pro život na Zemi, prospěje i jemu.

- Joseph Campbell, Transformation of the Myth through Time (Jak se mýty s časem měnily), Díl první

Počátek procesu globalizace se datuje do sedmdesátých let minulého století a některými lidmi bývá spojován pouze s ekonomickým rozvojem. Bohužel se zároveň objevují globální problémy životního prostředí, které mají dopad na životy lidí a život na Zemi a tyto

problémy jsou z hlediska svého potenciálního růstu poměrně závažné. Je třeba řešit je i na mezinárodní (celosvětové) úrovni a hledat tak cesty k harmonizaci vztahů mezi člověkem a přírodou.

Ochranu přírody jsem si vybrala jako téma pro svou diplomovou práci, neboť tuto oblast lidské činnosti považuji za důležitou. Cílem mé práce je zmapování politik ochrany životního prostředí (ŽP) v rámci EU, zejména pak politik ochrany ŽP v České republice a dále na přeshraniční spolupráci v této oblasti s dvěma členskými státy EU – Německem a Rakouskem. Práci má dále ve stručnosti seznámit čtenáře se současnými problémy

globálního životního prostředí. Až při zpracovávání podkladů jsem si uvědomila, jak složité je koordinovat na mezinárodní či celosvětové úrovni snahy řady zemí i subjektů, které směřují k ochraně životního prostředí.

Pozornost je věnována vývoji vztahu člověka a přírody v minulosti, definici životního prostředí, zmapování jeho složek a aktuální problematiky v globálním světě. Následuje bližší seznámení s globálními problémy životního prostředí a jejich řešením na mezinárodní

úrovni. Pozornost je zaměřena také na nadnárodní instituce ustanovené ke globálnímu řešení environmentálních problémů. Dále je zdůrazněna Evropská unie a uvedeny příklady

přeshraniční spolupráce některých členských států EU.

První část, nazvaná Problémy globálního prostředí, je věnovaná dlouhodobému vývoji vztahu přírody a člověka v minulosti, dále je pozornost zaměřena na aktuální problematiku

globálního životního prostředí a na jednotlivé globální problémy v souvislosti s člověkem.

Jsou mapovány příčiny jejich vzniku a možnosti řešení globálních environmentálních problémů..

Druhá část nazvaná Institucionální aspekty ochrany životního prostředí je zaměřena na zmapování mezinárodních institucí a vývoj politik sloužících k ochraně životního prostředí.

Pozornost je věnována zejména stále aktuální Strategii trvalé udržitelnosti a dokumentům s ní souvisejících – Agendě 21, Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu, Úmluvě o biologické rozmanitosti. Je zdůrazněna Evropská unie, která v dnešním globalizovaném světě stojí v čele boje za záchranu životního prostředí. Pozornost zaměřena na rozbor

politiky ochrany životního prostředí v Evropské unii, s důrazem na legislativní rámec, vývoj v minulosti, analýzu současných cílů a principů environmentální politiky EU a finančních zdrojů politiky ochrany životního prostředí. Je zdokumentován dopad environmentální politiky EU na politiku životního prostředí České republiky z hlediska přijatých závazků. Pozornost je zaměřena dále na institucionální uspořádání ochrany životního prostředí v ČR a její legislativní rámec.

Třetí část je zaměřena na příklady přeshraniční spolupráce České republiky a dvou

členských států Evropské unie, Německa a Rakouska, v oblasti ochrany životního prostředí.

Tyto státy se snaží společnými silami bojovat o ochranu životního prostředí, jak přijímáním ekologických norem, tak vzájemnou spoluprácí a aplikací dobrovolných nástrojů. Je stručně zhodnocena dosavadní spolupráce těchto zemí.

Při zpracování této práce byla použita metodika přístupu od obecných jevů ke konkrétním.

Metoda věcného přístupu v kombinaci s teritoriálním přístupem byla doplněna metodou logicko-historickou. Popis jednotlivých jevů a událostí je doprovázen analýzou, na jejíž základě jsou vyvozovány závěry v oblasti ochrany životního prostředí v globálním kontextu.

Podklady k diplomové práci jsem získala z internetových zdrojů a knižních publikací, které jsou uvedeny v Seznamu literatury. Pro lepší znázornění daného tématu uvádím dále v Seznamu příloh některé tabulky a grafy k dané problematice.

1. Problémy globálního životního prost ř edí

„Mezinárodní rámec politiky životního prostředí je dán charakterem problémů, které

přerůstají v globální a nemohou být proto řešeny na úrovni jednotlivých států.Tyto problémy souvisí s globálními problémy lidstva, s růstem populace, problémem výživy a zaostávání rozvojových zemí“.¹

1.1 Č lov ě k a p ř íroda

Planeta Země je stará 4,65 miliardy let. Za tu dobu se vícekrát měnily klimatické podmínky, skladba atmosféry nebo intenzita dopadajících slunečních paprsků. V důsledku těchto změn hynuly desítky druhů rostlin a živočichů. Lidský druh Homo sapiens sapiens žije na Zemi 100 – 200 tisíc let. Jeho příslušníci se po většinu tohoto času živili jako lovci a sběrači, byli součástí přírodních ekosystémů. Mezi 10. a 8. tisíciletím př. n. l. však došlo k první zásadní změně ve vztahu člověka a přírody. Proces, charakterizovaný pomalým přechodem od společnosti lovců a sběračů ke společnosti usedlé, jejíž ekonomika je založena na zemědělství, se označuje termínem neolitická revoluce. Tento pojem byl poprvé použit v roce 1936 australským archeologem Vere G. Childem. Hlavním předpokladem vzniku neolitické revoluce byly podle V. G. Childa klimatické změny, které se odehrály na konci poslední doby ledové. Podnebí bylo teplejší a sušší, což vytvořilo příznivější podmínky pro pěstování obilí. S rozvojem zemědělství docházelo i k domestikaci divokých zvířat. Tento nový způsob obživy uživil více lidí než sběr plodů a lov a tak počet obyvatel postupem doby vzrostl. Pokrevně příbuzné rody se sloučily v kmeny, jejichž příslušníky pojil především jazyk, náboženské obřady a zvyky a samozřejmě také snazší obrana před nepřítelem. Díky produkci přebytku potravy nebylo třeba, aby se na její výrobě podílela celá komunita a tak docházelo k rozvoji dělby práce, například se vyčlenila vrstva řemeslníků, později se rozvinul i obchod s potravinovými či řemeslnými přebytky.

Dva tisíce let př. n. l. (v období starověku) se sjednotily kmeny v kmenové svazy, vznikly první státy a říše. Samotným termínem starověk se označuje „období vzniku a rozvoje prvních civilizací na Středním východě a v oblasti Středomoří. Období starověku je časově

1 Hájek, M.: Řešení globálních problémů a mezinárodní spolupráce v ochraně životního prostředí, ČZU Praha, 2001. ISBN 80-213-0844-3, str.6

vymezeno koncem pravěku (4. tisíciletí př. n. l) a začátkem středověku (6./7.století n. l).“ ² Tato centra byla většinou situována do blízkosti velkých řek subtropického a mírného pásma (Nil, Eufrat, Tigris, Ganga, Žlutá řeka). V souvislosti s rozvojem zemědělství začali lidé více využívat vzduch a vodu, stavěli zavodňovací soustavy, vodovody a silnice. Lidé ovlivňovali životní prostředí čím dál více a bohužel jej často i ničili ať už v lokálním nebo regionálním měřítku. Pro ilustraci uvedeme, že například Řekové a Římané poničili většinu pobřeží Středozemního moře v důsledku odlesňování, příliš intenzivního pastevectví a následnou vodní a větrnou půdní erozí. Také oblast kolem řek Eufrat a Tigris byla poničena z důvodu intenzivního zavlažování, kdy voda obsahující minerální látky se postupně vypařila a v půdě zůstaly soli. Tyto tzv. zasolené půdy se často změnily v pouště nebo polopouště.

Je možné zde zmínit i jednoho z největších učenců starověku – Aristotela ze Steigery.

Aristoteles ze Steigery (384 – 322 př. Kr.), jeden z největších antických myslitelů, idealistický filozof a zakladatel vědeckého myšlení, položil základy logiky, filozofie, biologie a dalších věd. Aristoteles chápal dění v přírodě teleologicky (tj. vše, co se děje podle přirozenosti, má svůj účel). Příroda se dle něj sestává z druhově odlišných organismů, jak organických tak anorganických, každý z nich disponuje určitými schopnostmi a má určité rysy a cílem jejich evoluce je tyto vlastnosti plně rozvinout. Aristoteles napsal: „Bůh a příroda netvoří nic bezúčelného“. Soubor jeho tří drobnějších filozofických a přírodovědeckých spisů vyšel v roce 1952 v překladu Antonína Kříže a Miroslava Mráze pod názvem Člověk a příroda (Parva naturalia). Jednotlivé části jsou O barvách, O částech živočichů , O délce a krátkosti života, O paměti a vzpomínání, O pohybu živočichů , O spánku a dění, O zrodu živočichů, Zoologie.

V období středověku (konec 5. století – 15. století) lidé dále vylepšovali svou schopnost využít energie vody a větru. V 7. století našeho letopočtu byl například v Číně vynalezen větrný mlýn. V 11. století pak došlo k rozmachu vodních mlýnů v Evropě.

Druhou zásadní změnou ve vztahu člověka a přírody byla průmyslová revoluce, která začala v Anglii na začátku 17. století a postupně se rozšířila do celého světa.

2 http://cs.wikipedia.org/wiki/Starověk, cit.: 7.7. 2006

V 19. století pronikla do Spojených států amerických. Impulsem pro její vznik byl velký nedostatek dřeva, lidé začali využívat jiné zdroje energie (uhlí) a došlo k rozvoji technologií. V roce 1776 vynalezl skotský vynálezce a fyzik James Watt parní stroj, roku 1882 uvedl americký vynálezce T. A. Edison do chodu první elektrárnu, roku 1884 byla dána do provozu první parní turbina a o čtyři roky později se na veřejnosti objevil třífázový indukční elektromotor srbského vynálezce a fyzika Nikola Tesly. V roce 1903 vzlétlo první motorové letadlo, objevily se nové komunikační prostředky (televize, rozhlas), v roce 1942 byl spuštěn první jaderný reaktor a v roce 1954 byla v tehdejším Sovětském svazu uvedena do provozu jaderná elektrárna. Tento značný technický pokrok s sebou přinesl velkou zátěž na životní prostředí a s tím související vážné globální problémy. Jak již bylo zmíněno dříve již naši dávní předkové ve starověku ovlivňovali i ničili své životní prostředí, jen jejich prostředky k tomu byly omezenější. Současná civilizace má k dispozici, díky rozvoji technologií značné možnosti v působení na životní prostředí, ale zároveň díky poznatkům současné vědy a techniky i možnost předvídat některé důsledky tohoto působení. Tak mohou být některé negativní důsledky lidské činnosti alespoň částečně omezeny nebo odstraněny.

1.2 Globální životní prost ř edí

1.2.1 Definice životního prost ř edí

První zmínky o dílčí ochraně životního prostředí se objevují již v časech starého Říma a Řecka. Největší negativní dopad na životní prostředí ale měla teprve činnost člověka během posledních dvou století. Před tím, než budeme definovat životního prostředí, je třeba si ujasnit termín ekologie. Pojem ekologie se používá v několika významech. V užším slova smyslu je ekologie biologická věda, která se věnuje vztahu organismů a jejich prostředí a vztahy mezi organismy navzájem. Takto tento vědní obor definoval a nazval v roce 1866 německý biolog a představitel darwinismu Ernst Haeckel (1834 – 1919). Pojmenování vzniklo z řeckých slov „oikos“ (dům) a „logos“ (věda). Doslovný překlad tohoto pojmu by byl „věda o domě“ nebo přeneseně „věda o prostředí“. V současnosti se termín ekologie často používá v širším slova smyslu jako ochrana životního prostředí nebo může být také použit pro označení určité ideologie, například ve vztahu k některým radikálnějším ekologickým hnutím.

Do třetice je možné pojmout termín ekologie podle šíře zkoumaných subjektů:

• ekologie jedince (autekologie): toto je nejužší pojem, zabývá se vztahem konkrétního jedince k okolnímu prostředí.

• ekologie populací (demekologie): věnuje se vztahům mezi soubory jedinců stejného druhu (populace) a prostředím.

• ekologie společenstev (synekologie): se zabývá vztahy mezi souborem jedinců různých druhů nalézajících se na jednom stanovišti (společenstvo).

• ekologie biomů: zabývá se nejvyšší úrovní přírodních objektů (biom), je blízce příbuzná biogeografii (nauka o rozmístění organismů na Zemi).

Rovněž je důležité zmínit vědní obor zvaný environmentalistika, což je nauka o životním prostředí a o působení člověka na ekosystémy. Environmentalistika se zabývá také ochranou přírody, mapováním složek životního prostředí, zacházením s nerostnými zdroji, prevencí a nápravou škod vzniklých na životním prostředí. Doplňuje tak vědní obor ekologii.

Po tomto úvodu věnovanému vědním oborům ekologie a environmentalistika lze přistoupit nyní k aplikované části vědního oboru ekologie, která zahrnuje externí faktory prostředí, kde člověk žije a které na něj působí. Tuto aplikovanou část představuje životní prostředí.

Životní prostředí je například dle definice Ministerstva životního prostředí „systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, jež jsou, nebo mohou být, s uvažovaným objektem ve stálé interakci. Je to vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů, včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Složky životního prostředí jsou anorganické a organické. Mezi anorganické složky patří voda, půda, ovzduší, horninové podloží. Mezi živé (organické) složky pak patří biosféra. Studiem jejich vzájemných vztahů se zabývá ekologie, případně environmentalistika.“ ³

Na životní prostředí může být nahlíženo ze dvou pohledů – biocentrického a antropocentrického. Podstatou biocentrismu je přesvědčení, že člověk je součástí přírody, jedním z mnoha druhů v přírodě a všechny druhy mají právo na existenci kvůli sobě samým, bez ohledu na jejich užitečnost pro člověka. V rámci této filozofie se klade důraz na biodiverzitu (různorodost), podstatnou hodnotu pro rozvoj veškerého života na Zemi.

Biocentrismus bývá také nazýván termínem hlubinná ekologie. Protikladem k tomuto

3 http://www.env.cz/AIS/web-pub.nsf/$pid/MZPKBFB1O09O, cit.: 10.9. 2006

pohledu na životní prostředí je pak antropocentrismus. Tento směr považuje člověka (řecky antropos) za měřítko všech hodnot a jeho podstatou je přesvědčení, že příroda je zde proto, aby sloužila člověku.

1.2.2 Základní složky životního prost ř edí

Životní prostředí je tvořeno složkami anorganickými (neživými) a organickými (živými).

Jsou to ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, energie a ekosystémy.⁴

Ovzduší (atmosféra) je vzdušný „obal“ Země. Je to vrstva plynů obklopujících naši planetu, které na místě udržuje zemská gravitace. Tato vrstva plynů chrání život na Zemi především před nebezpečnou sluneční radiací a pomáhá stabilizovat teplotní rozdíly mezi dnem a nocí.

Zahrnuje v sobě okolo 78 % dusíku, 21 % kyslíku, dále pak stopové množství dalších plynů (např. argon a oxid uhličitý). Skladba a teplota atmosféry se liší podle nadmořské výšky.

Velmi důležitou součástí atmosféry je stratosféra, která se nachází ve výšce 11 až 50 kilometrů nad mořem. Obsahuje totiž ozon, který pohlcuje škodlivé ultrafialové záření.

Největší koncentrace ozonu se pak nachází v části stratosféry zvané ozonosféra (25 – 35 kilometrů nad mořem). Ozonová vrstva se dosti ztenčuje a místy tak vzniká ozonová díra.

Děje se tak hlavně v důsledku masového používání halogenových uhlovodíků (freonů) v minulém století. Freony pronikají do stratosféry, rozkládají ozon a snižují tak jeho množství. Průmyslové země sice v roce 1996 výrobu freonů ukončili a rozvojové země by ji měly ukončit do roku 2010, avšak stálost freonů v atmosféře se počítá na stovky let.

Voda (hydrosféra) je vodní „obal“ Země. Je to klíčová látka nutná pro existenci života na Zemi. Hydrosféra se sestává z povrchových a podpovrchových vod, z vody obsažené v atmosféře a v živých organismech. Ve světových oceánech je obsaženo přibližně 96 % procent vody. Sladká voda je zastoupena 2,53 % v celkové zásobě vody na Zemi.⁵ Většina z tohoto množství je však obsažena v ledovcích. Sladká voda dostupná lidem tvoří pouhých 0,015 % veškerých zásob vody na Zemi. Hlavním zdrojem vody pro člověka je voda podpovrchová a voda ve vodních tocích. Bohužel v důsledku průmyslové činnosti člověka dochází k neustálému znečišťování těchto vodních zdrojů, což má dopady na celý ekosystém naší planety.

4 http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDivotn%C3%AD_prost%C5%99ed%C3%AD, cit.: 15.6. 2006

5 http://cs.wikipedia.org/wiki/Hydrosf%C3%A9ra, cit.: 15.6. 2006

Litosféra je pevný obal Země tvořený zemskou kúrou a svrchními vrstvami zemského pláště. Nejsvrchnější vrstvou zemské kůry je půda. Půda obsahuje vodu, vzduch, organismy a poskytuje životní prostředí rostlinám a živočichům. Horniny jsou pasivní půdotvorní činitele.

Živou organickou složkou životního prostředí jsou organismy. Termín organismus pochází z řeckého organon (instrument). Základní složkou živého organismu jsou buňky, ale existují i organismy nebuněčné, např. různé viry a priony.

Dostupností energie je podmíněné fungování lidské společnosti i přírody. Díky fotosyntéze využívá příroda sluneční záření, lidé využívali po celou dobu své existence energii biomasy, později energii fosilních paliv. Energii je možno získat buď z obnovitelných nebo neobnovitelných zdrojů. Můžeme jí také šetřit. Lze se domnívat, že nejlepší formou energie je energie ušetřená.

Další složkou životního prostředí je ekosystém. Skládá se ze živé složky tvořené organismy (tzv. biosféra) a neživého prostředí (tzv. biotop). Jeho velikost není jednoznačně specifikována.

1.3 Sou č asné problémy globálního životního prost ř edí

Mezinárodní politika životního prostředí je dána charakterem problémů životního prostředí, které přerůstají často v globální problémy a nemohou být tudíž řešeny na úrovni jednotlivých států. Navíc ohrožené území nemusí být totožné s územím, kde nežádoucí aktivity vznikly.

Řešení globálních problémů vyžaduje společné úsilí států, proto jsou vytvářeny mezinárodní organizace, podepisovány mezinárodní dohody, pořádány konference aj. Jedna z největších organizací, zaměřená na oblast životního prostředí je Světová obchodní organizace (WTO).

Účast v těchto mezinárodních aktivitách většinou závisí na rozhodnutí vlád. V rámci Evropské unie byla přijata společná politika životního prostředí, ale státy musí postupovat při naplňování jejích cílů koordinovaně.

Globální problémy lidstva jsou předmětem různých vědeckých výzkumů. Celosvětové ohrožení biosféry a člověka je důsledkem negativních vlivů a účinků přírodních faktorů (zemětřesení, sopečné výbuchy) nebo antropogenních. V historii byly globální změny následkem působení přírodních faktorů. Vliv člověka se výrazněji projevil v posledních třech stoletích, zejména pak ve století dvacátém.

Existuje několik kritérií dělení globálních problémů:

• podle prostředí (problémy rozvojových zemí, problémy rozvinutých zemí)

• podle původu (přírodní, antropogenní)

• podle závažnosti (aktuální, potenciální)

K rozdělení podle prostředí je třeba dodat, že většina problémů je společná pro oba typy zemí, rozdíl bude v míře závažnosti. Rozvojové země bojují s hladem, přelidněním, nemocemi, chudobou. V rozvinutých zemích je problémem poničené životní prostředí, ale třeba i ztráta hodnot. Třetí kritérium charakterizuje problémy podle jejich závažnosti vyjádřené časem na jejich řešení. Následující text bude věnován podrobněji jednotlivým globálním problémům zapříčiněným převážně antropogenními faktory. Je důležité tyto vlivy lidské činnosti identifikovat, popsat a zhodnotit důsledky pro životní prostředí a člověka.

1.3.1 Druhy globálních problém ů

Změna klimatu

Jedním z globálních problémů je znečištěná atmosféra, narušené klima. Mezi tři hlavní příčiny narušené atmosféry patří narušená ozónová vrstva, kyselý déšť a tzv. skleníkový efekt. Ztenčování ozónové vrstvy bylo poprvé zaznamenáno koncem 70. let 20. století nad jižním pólem. Snížení koncentrace ozónové vrstvy, pokud klesne množství ozónu o více než 50 %, se nazývá ozónová díra. Vlivem redukce množství ozónu dopadá na povrch Země větší množství ultrafialového záření. Vrstva ozónu byla narušena freony⁶, což umožnilo zvýšenou intenzitu dopadu ultrafialového záření na Zemi. To s sebou nese zvýšený výskyt např. rakoviny kůže nebo narušení imunitního systému člověka, ohrožení některých ekosystémů.

Termín kyselý déšť použil už v roce 1872 ve své knize „Vzduch a déšť“ skotský chemik Robert Angus Smith. Tyto deště vznikají emisí oxidu síry a dusíku při spalování fosilních paliv. Protože fosilní paliva se spalují celosvětově a díky cirkulaci vzduchu jsou vzniklé emise roznášeny do značných vzdáleností, stal se tento problém poměrně rychle globálním.

Kyselé srážky mění pH sladké vody, to znamená, znehodnocují ji pro řadu organizmů.

6 Freony (chlorované a fluorované uhlovodíky) byly objeveny v roce 1930 a následně využívány v

chladničkách, klimatizacích, sprejích. Teprve v roce 1974 byl uveřejněn výstup výzkumu týkající se škodlivého vlivu freonů na ozónosféru. Tento objev byl v roce 1995 oceněn udělením Nobelovy ceny za chemii.

Problematická je také zvýšená koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, což vyvolává nadměrné pohlcování dlouhovlnného záření vyzařovaného naší planetou do prostoru. Toto záření je odráženo zpět k Zemi, kde znovu otepluje její povrch a způsobuje tzv. skleníkový efekt, tj. globální oteplování planety. Jedna z posledních odborných studií, které byly na toto téma vypracovány (Meeting The Climate Challenge)⁷ odhaduje, že tento jev vyvolá závažné změny v klimatu.

Špatné hospodaření s vodními zdroji, znečištění vod

Přestože je voda nevyčerpatelný obnovitelný zdroj, je jí v některých lokalitách nedostatek, nebo jí lidé pro nepřístupnost nemohou využívat. Má hodnotu nejen ekonomickou, ale i ekologickou. Z energetických důvodů se lidé snaží budovat velké vodní nádrže. Velkým problémem byla a je kvalita povrchových vod v tocích. V rozvojových zemích nemají více než dvě miliardy lidí přístup k pitné vodě. Dále existují stále oblasti, které nespravuje žádný stát. Patří sem především oceány, moře a Antarktida. Tyto oblasti mohou být rozhodující pro prosperitu či přežití lidstva.⁸ Odborníci dosud neprozkoumali hlubokomořské ekosystémy a zatím bylo poznána přibližně desetina rozlohy moře. Přesto je životní prostředí v oceánech plošně ničeno. Ve vědecké studii Organizace spojených národů, vydané 16. června 2006, je vyzýváno k okamžité ochraně vod. Tuto studii nazvanou „Ekosystémy a biodiverzita v hlubokých vodách a volných mořích“ (Ecosystems and Biodiversity in Deep Waters and High Seas) vypracovali experti z Programu OSN pro životní prostředí (United Nations Environment Programme, UNEP) a Mezinárodního svazu pro ochranu přírody (International Union for Conservation of Nature, IUCN). Díky nadměrnému rybolovu, geologickým a hlubokomořským výzkumům se člověk dostává i do hloubky dva tisíce a více metrů pod hladinu oceánu. Z různých studií vyplývá, že lidstvo spotřebovalo více než polovinu zásob ryb (52 procent). Problémem je ilegální rybolov, často přinášející smrt mořským ptákům, kteří uvíznou v sítích. Jak vyplývá ze studie, jen za minulý rok vyházeli lidé do oceánu přibližně 3 miliardy tun odpadu (8 milionů tun denně). OSN požaduje větší pozornost věnovanou oceánům a způsobu hospodaření v nich. ⁹ V oceánech a mořích na celém světě se objevují tzv. mrtvé zóny (Creeping dead zones),¹⁰ jež se rozkládají na tisících čtverečních

7 www.whrc.org/resources/published_literature/pdf/ByersetalInstPubPolRes.1.05.pdf (Byers S., Snowe O.:

Meeting the Climate Challenge), cit.: 205.10.2006

8 Huba, M.: Ohrožená planeta, UP Olomouc, 1994. ISBN 80-7067-382-6,str. 105

9 http://www.iucn.org/en/news/archive/2006/06/16_unep_high_seas_lr.pdf, cit.: 17.6. 2006

10 Mořské dno v „mrtvé zóně“ neobsahuje téměř žádný rozpuštěný kyslík. Je-li určitá oblast zamořena např. odpadem ze zemědělství, urychluje se v daném místě tvorba řas a sinic..Ty pak spotřebovávají příliš mnoho kyslíku, nedostatek kyslíku pak neumožní existenci většiny forem života v dané lokalitě.

kilometrech zemského povrchu. Počet mrtvých zón rychle narůstá, pro řešení tohoto problému vyhradila OSN Globální akční program na ochranu mořského prostředí před činností na pevnině (Global Programme of Action for the Protection of the Marine Environment from Land-Based Activities).

Ohrožení půdy, nakládání s odpady

Půda je od začátku existence člověka jeho činností ovlivňována, v současnosti se díky jeho zásahům kvalita půdy snižuje. Je nenahraditelným přírodním zdrojem a na jejím množství a kvalitě závisí život všech vyšších organismů. Politika ochrany životního prostředí se zabývá zejména ochranou půdy před erozí, znečišťováním (těžké kovy, pesticidy), zhutňováním a snaží se rekultivovat přírodu, která byla nějakým způsobem narušena. Velkým problémem se stala dezertifikace.¹¹ Pouště se stále rozšiřují díky nadměrnému rozvoji pastevectví v některých oblastech, špatnému hospodaření s půdou, ničení deštných pralesů a změnám klimatu. Přitom některé pouštní oblasti by při dostatečné zásobě vody v půdě mohly být potenciálně úrodné. V roce 2006 seznámila OSN veřejnost se zprávou o rozšiřování světových pouští. Přípravě zprávy se po čtyři roky věnovalo 1360 vědců z 95 zemí.

Z dokumentu vyplývá, že globální oteplování povede v příštích desetiletích k desertifikaci rozsáhlých ploch a v různých částech světa připraví o domov miliony obyvatel.V roce 1994 byla sjednána Úmluva OSN o boji proti desertifikaci. Ke smlouvě postupně přistoupilo 191 států z celého světa včetněČeské republiky. Rozvinuté ekonomiky se zavázaly k poskytnutí finančních prostředků a materiální pomoci postiženým oblastem. 17. červen byl OSN vyhlášen Světovým dnem boje proti desertifikaci.

Problematika nakládání s odpady nabývá v posledních letech na velkém významu, protože odpady negativně ovlivňují více složek životního prostředí – půdu, vodu , ovzduší. Pokud je to možné, tak by se při výrobě měly používat takové technologie, které produkují málo odpadu. Pokud už odpad vznikl, je dobré pokusit se jej zpracovat znovu ještě na místě jako výchozí surovinu, pokud toto není možné, kontaktovat jiného zpracovatele. Pokud nelze zpětně využít odpady jako zdroj surovin nebo energie, je možné je spálit, což s sebou nese bohužel i řadu nevýhod (např. emise škodlivin do ovzduší). Ekologicky nejméně šetrným způsobem nakládání s odpady je jejich vývoz na skládku (tzv. deponování na skládku).

11 Dezertifikace je proces přeměny krajiny na poušť. Nadměrná pastva byla jedním z faktorů vzniku Saharské pouště, na Blízkém východě přispělo k vzniku pouští nadměrné zavlažování a následné zasolení půd.

V závislosti na druhu uloženého materiálu může být tento způsob velmi nebezpečný pro životní prostředí. Volba metody nakládání s odpady zatím závisí většinou na producentech odpadů, jak stanoví legislativa.¹² Lze konstatovat, že se člověk snaží napodobovat fungování přírody, kde vše probíhá jako koloběh látek a jenom část energie se spotřebovává a mění v tepelné záření. Vážný problém představuje ukládání radioaktivního odpadu (vyhořelého paliva z atomových elektráren). Je ukládán do moře (Severní moře, severní část Atlantického oceánu) nebo hluboko pod zem. Jaderný odpad je velkou potenciální hrozbou pro životní prostředí, neboť jeho poločas rozpadu se pohybuje v řádu stovek tisíc let.

Redukce biologické rozmanitosti

Biologická diverzita (biodiverzita) je podle definice Světového fondu pro ochranu přírody

„bohatství života na Zemi, miliony rostlin, živočichů a mikroorganismů, včetně genů, které obsahují, a složité ekosystémy, které vytvářejí životní prostředí.“¹³ Různé druhy rostlin a živočichů tvoří živou složku ekosystémů, jejichž fungování je nezbytné pro uchování života na Zemi. V odborné literatuře se hovoří o čtyřech druzích biologické rozmanitosti: genové, druhové, ekosystémové a kulturní. Genová diverzita je genová variabilita v rámci populace či jednoho druhu, druhová biodiverzita je rozmanitost na úrovni druhů, ekosystémová se vztahuje k úrovni společenstev, kulturní diverzita se pak týká člověka a rozmanitosti kultur a civilizací.

Úbytek (pra)lesů

Lesy jsou nejproduktivnější přírodní ekosystémy. V rozvinutých zemích mírného pásma škodí lesům především imise oxidů síry a dusíku. Ve světovém měřítku je ovšem největším problémem úbytek tropických deštných pralesů. Deštný prales je druhově bohatý ekosystém, ve kterém se vyskytuje přes 4 tisíce druhů stromů a keřů a desetitisíce kvetoucích rostlin.

K jeho odlesňování dochází především z důvodů získávání zemědělské půdy, získávání dřeva na otop v rozvojových zemích a těžby dřeva. Zemědělská půda na místě pralesů je ovšem díky rychlému koloběhu organické hmoty plodná pouze pro omezené období, max. 3 – 5 let. Díky častým srážkám dochází k jejím erozím. Tropických pralesů rychle ubývá, podle odhadů zabírají současné pralesy jen polovinu původní rozlohy. Nejvíce ohrožené jsou amazonské deštné pralesy a pralesy v Indonésii. Jejich kácení snižuje biodiverzitu, zhoršuje

12http://www.env.cz/www/platnalegislativa.nsf/d79c09c54250df0dc1256e8900296e32/d639e197181a80c8c125 653700310748?OpenDocument (Zákon o nakládání s odpady, MŽP, 2001), cit.: 25.5. 2006

13 http://cs.wikipedia.org/wiki/Biologick%C3%A1_diverzita, cit.: 12.6. 2006

klimatické podmínky a navyšuje podíl oxidu uhličitého v atmosféře. Dalším důvodem ničení lesů je také stavba velkých přehrad (v minulosti často podporovaná programy Světové banky), která s sebou nese i nucené vysidlování původních obyvatel. Největší překážkou ochrany deštných pralesů je obrovská chudoba tamních obyvatel a s tím často související zadluženost zemí, kde se tyto pralesy nacházejí.

1.3.2 Hlavní p ř í č iny vzniku globálních problém ů

Studie organizace Millennium Ecosystem Assessment (MA) o současném stavu planety tvrdí, že nejvíce poškozují budoucnost Země lidé a jejich aktivity. Podle této studie

způsobila snaha lidstva obstarat si potřebné zdroje nevratné změny, které narušují přírodní procesy a samotnou možnost života na Zemi. Jinými slovy – růst světové populace a její ekonomický rozvoj a s ním spojené znečišťování životního prostředí a plýtvání přírodními zdroji lze považovat za hlavní příčinu vzniku globálních problémů. Na projektu MA se podílelo 1300 vědců z 95 zemí světa, kteří spolupracovali po dobu čtyř let. Mezi další příčiny vzniku globálních problémů patří prudký rozvoj městských aglomerací v druhé polovině 20. století. Zejména v rozvojových zemích vznikají velké městské aglomerace, ve kterých ale značné množství lidí živoří ve slumech. Tyto aglomerace spotřebují značné množství zdrojů (voda, palivo, potraviny) a taktéž vyprodukují velké množství odpadu v podobě odpadních vod a odpadů. Rovněž nelze opomenout znečišťování životního prostředí průmyslovými podniky (imise, odpadní vody, hluk, smog). S razantním nárůstem populace pak souvisí další problémy jako je hrozba potravinové krize, napětí mezi státy rozvinutými a rozvojovými, problém energetických zdrojů, obchodování s nebezpečným odpadem aj.¹⁴

1.3.3 Ř ešení environmentálních globálních problém ů

Společné řešení environmentálních problémů a společný přístup k udržitelnému rozvoji je podnětem k úvahám o globalizaci v rámci ochrany životního prostředí. Zejména rozvinuté státy se snaží využít procesu globalizace k objevení a aplikaci efektivnějších nástrojů politiky životního prostředí, které by působily nejen na úrovni jednotlivých států, ale i na úrovni mezinárodní. Při prosazování cílů a nástrojů politiky životního prostředí roste úloha veřejných financí, umožňujících aplikaci řady ekonomických nástrojů stimulujících

14 www.gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2005060022, cit.: 30.6.2006

environmentálně šetrné chování. Environmentální daně působí především jako ekonomický nástroj přes cenový mechanismus a stimulují subjekty k nákladové efektivitě. Tyto buď dosáhnou nižších nákladů než je stanovená daň (sníží znečištění, sníží spotřebu zdaněného produktu) nebo platí daň. Dále působí daň jako informační nástroj, který v dlouhodobém horizontu stimuluje subjekty k investicím do nových, ekologicky šetrnějších technologií. Pro environmentální účinnost daní jsou klíčové vzdělávání, osvěta a informovanost veřejnosti.

Veřejnost bude více ochotna akceptovat environmentální daně, když jej bude známo s jakými vlivy na životní prostředí je spojen jejich životní styl a vzorce spotřeby.

Zde je vidět důležitost osobní odpovědnost jedince za ochranu životního prostředí. Životní prostředí svým chováním často ovlivňujeme více, než jsme si ochotni přiznat. Klademe důraz na to, aby pro nás měla určitá činnost nějaký užitek, ale mělo by nás současně i zajímat, zda-li přitom nedochází k poškození životního prostředí, což si leckdy ani neuvědomujeme. Nadměrná orientace na spotřebu životní prostředí zatěžuje.

2. Institucionální aspekty ochrany životního prost ř edí

Vzhledem ke globálnímu charakteru řady problémů životního prostředí (např. globální oteplování, kyselé deště nebo narušování ozónové vrstvy Země) se spolupráce na

mezinárodní úrovni v této oblasti ukazuje jako nutná, neboťřešení na úrovni jednotlivých zemí by nepřineslo žádoucí efekt. Kromě toho se ohrožené území nemusí nutně shodovat s územím, na kterém nežádoucí aktivity vznikají. Spojené úsilí jednotlivých států je nutné také proto, že environmentální problémy úzce souvisí s globálními problémy lidstva. A pokud nebudou tyto globální problémy světové populace nějak uspokojivěřešeny, těžko mohou být řešeny environmentální problémy, které jsou ve vzájemné závislosti

s populačními problémy.

2.1 Historie ekologického uv ě domování – léta 70. a 80.

V červnu roku 1972 došlo poprvé na tzv. Stockholmské konferenci k uvědomění a pojmenování environmentálních problémů. Tuto první světovou konferenci věnovanou životnímu prostředí uspořádala Organizace spojených národů a zúčastnili se jí delegace 114 zemí. Důraz byl kladen na mezinárodní spolupráci při řešení globálních problémů a na průmyslové znečištění, které bylo považováno za hlavní příčinu problémů životního prostředí. V rámci konference bylo vyzváno k okamžitým akcím na ochranu přírody v jednotlivých státech i na mezinárodní úrovni. Nejdůležitějšími dokumenty, které byly v průběhu konference přijaty, byly Deklarace o životním prostředí, Akční plán pro životní prostředí a Rezoluce o institucionálních a finančních opatřeních.¹⁵

Organizace spojených národů zřídila Program OSN pro životní prostředí (United Nations Environmental Programme – UNEP) se sídlem v Nairobi, mezi jehož úkoly patří mapování rizik ohrožujících životní prostředí a prevence poškození prostředí a poskytování finančních prostředků na jeho ochranu. Správní orgán programu – řídící výbor – tvoří zástupci 58 států, kteří se scházejí jednou za rok. Programy UNEP jsou financovány z Fondu pro životní prostředí, který je tvořen dobrovolnými příspěvky vlád, nadačních fondů a také příspěvkem z řádného rozpočtu OSN. Rozpočet na období 2006 – 2007 činí 144 milionů USD.¹⁶ Po skončení Stockholmské konference byly v řadě zemí ustanoveny instituce a přijaty zákony

15 http://www.czp.cuni.cz/enviwiki index.php/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_jedn%C3%A1n%C3%AD, cit.: 3.11.2006

16 http://www.osn.cz/system-osn/programy-a-dalsi-organy-osn/?i=98, cit.: 10.5. 2006

na ochranu složek životního prostředí, vybudovány systémy ochrany přírody, založené v zásadě na administrativních metodách: zákazy, limity, standardy. V období sedmdesátých let byla věnována pozornost ovzduší a vodstvu. První opatření, která byla přijata, byla nápravná opatření. Zaměřena byla na budování čistíren odpadních vod, na filtrační zařízení u zdrojů znečištění ovzduší apod.

Roku 1972 uveřejnil Římský klub¹⁷ zprávu zadanou týmu vědců z Massachusetts Institute of Technology. Zpráva vyšla také knižně pod názvem Meze růstu (The Limits to Growth), hlavním autorem byl americký ekolog Denis Meadows. Ten se zabýval v rámci své odborné činnosti problémům růstu populace obyvatelstva a rozvoje průmyslové výroby ve vztahu k nadměrnému čerpání přírodních zdrojů a zvyšování stupně znečištění životního prostředí.

Kniha Meze růstu byla vydána v počtu 12 milionů kusů v 37 jazycích a stala se podnětem k diskusi o hlubších příčinách ohrožení životního prostředí. Smyslem publikace Meze růstu bylo upozornit na nebezpečí vyplývající z toho, že zdroje Země jsou konečné a nemohou podporovat neomezený hospodářský rozvoj. Nápravná opatření, hojně využívaná v sedmdesátých letech, totiž nebyla s to, vyřešit hlavní problém životního prostředí, kterým byl příliš vysoký hospodářský růst. Autoři knihy navrhovali, aby byl tento hospodářský růst zastaven, což však bylo odmítnuto jako nerealistické a nežádoucí. Mělo by to negativní dopad hlavně na rozvojové země.

V roce 1983 ustanovilo Valné shromáždění Organizace spojených národů Světovou komisi pro životní prostředí a rozvoj (The World Commision on Environment and Development).

Jejím úkolem bylo zmapování vlivu hospodářského rozvoje na životní prostředí. V čele komise stála norská ministerská předsedkyně Gro Harlem Brundtlandová. V roce 1986 pak Světová komise pod jejím vedením vydala zprávu „Naše společná budoucnost“ (Our common future). Tato zpráva je známá i pod názvem „Zpráva Brutlandové“.¹⁸ Zpráva má přibližně 300 stran a v roce 1991 byla vydána v České republice v nakladatelství Academia.

Její autoři došli k závěru, že problémy životního prostředí je možné řešit ne zastavením růstu, ale tzv. trvale udržitelným rozvojem. Tento termín je ve zprávě definován poněkud antropocentricky. Podle definice Světové komise se jedná o „takový rozvoj,který pokryje potřeby současné generace a neohrožuje přitom možnosti příštích generací pokrýt své vlastní potřeby.“¹⁹

17 Nevládní organizace podporující výzkum a vydávání zpráv o globálních problémech životního prostředí.

18 http://www.are.admin.ch/are/en/nachhaltig/international_uno/unterseite02330/, cit.:12.9.2006

19 Brutland, G.H: Our Common future (Naše společná budoucnost),1986

Další významnou událostí ve věci ochrany ozonosféry bylo uzavření světové úmluvy o ochraně ozonové vrstvy pod záštitou OSN v březnu roku 1985 ve Vídni. V roce 1987 byl podepsán v kanadském městě Montreal tzv. Montrealský protokol.²⁰ Účastnické státy se podpisem zavázaly k postupnému omezování používání freonů a příbuzných látek. V rámci protokolu byly stanoveny časové horizonty regulací. I když se jednalo o mezinárodní úspěch, nebyl ještě výběr regulovaných látek ani dohodnuté mechanismy regulace postačující vzhledem k efektivní ochraně ozonosféry. Protože se stav ozonové vrstvy stále zhoršoval, byly později sjednány ještě následující dodatky – Londýnský, Kodaňský, Pekingský a Montrealský. Londýnský a Kodaňský dodatek zpřísnily výběr regulovaných látek. Pekingský dodatek měl za cíl omezit spotřebu regulovaných látek v rozvojových zemích a Montrealský byl zaměřen na licenční opatření týkající se importu a exportu regulovaných látek.

2.2 Summit Zem ě a strategie trvalé udržitelnosti

V roce červnu 1992 byla do brazilského Rio de Janeira svolána Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (United Nations Conference on Environment and Development – UNCED), kde mělo dojít mimo jiné i k nástinu podoby udržitelného rozvoje v jednotlivých zemích. UNCED byl první velkou celosvětovou konferencí o životním prostředí. Jako připomínka v přímé návaznosti na Stockholmskou konferenci, byl pod přezdívkou “Summit Země” zahájen na její dvacáté výročí. Zúčastnilo se více než 100 hlav vlád a států, asi 6 000 delegátů vlád, 8 000 novinářů a mnoho tisíc zástupců nevládních organizací. Na jeho průběhu a výsledcích tehdy mělo podíl několik faktorů. Mezi ně patřilo hledání nového globálního uspořádání a koncepčních přístupů v situaci, kdy si jednotlivé země či seskupení po rozpadu SSSR chránily svoje získané pozice, případně usilovaly o jejich rozšíření. UNCED byl také iniciován rozvinutými ekonomikami, které patří mezi největší znečišťovatele planety. Ti měli také nést největší břemeno finančních nákladů na realizaci akcí uskutečněných po konferenci. Řada z těchto ekonomik ale procházela hospodářskou recesí, tudíž neměla dostatek financí k boji s chudobou, což je největší nepřítel životního prostředí. ²¹ Účastníci konference se shodli na tom, že je třeba

20 http://www.montreal2005.gc.ca, cit. 17.10.2006

21 Moldan, B.: Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, Management Press, Praha 1993, str. 1.

sladit hospodářský rozvoj s ekologickými principy, tedy, že trvale udržitelný rozvoj je jedinou možností jak překonat hrozbu globální ekologické krize, přičemž za její hlavní příčinu byly považovány trvale neudržitelné vzorce výroby a spotřeby. Představitelé zúčastněných zemí pak přijali několik významných dokumentů k naplnění principů udržitelného rozvoje v jednotlivých zemích. Jednalo se o následující dokumenty:

• Deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji

• Agenda 21

• Rámcová úmluva Spojených národů o změně klimatu

• Úmluva o biologické rozmanitosti

• Cartagenský protokol o biologické bezpečnosti

• Prohlášení k principům globální dohody o využívání, ochraně a trvale udržitelném rozvoji všech typů lesů

V Deklaraci z Rio de Janeira byly stanoveny hlavní zásady sladění ekonomického rozvoje s ekologickými principy. Obsahem deklarace byl nejobsáhlejší soubor principů trvalé udržitelnosti.V případě hospodářského rozvoje se nemělo jednat o rozvoj kvantitativní, ale kvalitativní. Cílem bylo „vytvořit nové a partnerské vztahy v globálním měřítku, novou úroveň spolupráce mezi státy, hledajíc cestu k mezinárodním dohodám, které by respektovaly zájmy všech lidí a chránily nedělitelnost globálního spojení ŽP a rozvoje, uznávajíc nedělitelnost a vzájemnou závislost všeho na Zemi, která je naším domovem.“ ²² Hlavní strategie udržitelného rozvoje byla obsažena v rozsáhlém dokumentu konference zvaném Agenda 21. Jedná se o akční plán celosvětového společenství pro 21. století.

V dokumentu byly stanoveny hlavní způsoby restrikce negativních vlivů naší civilizace (sociální rozdíly mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi, nedostatky ve zdravotní péči, globální ohrožení životního prostředí, expanze lidských sídel, nárůst populace, atd.). Byly navrženy opatření a programy k docílení udržitelné rovnováhy mezi spotřebou a populací.

Dále byly popsány možnosti řešení, jak zabránit devastaci životního prostředí a rovněž zmapovány technologie, které je třeba rozvíjet, aby bylo možno pokrýt lidské potřeby a přitom nečerpat nadměrně přírodní zdroje. Agenda 21 spatřuje v udržitelném rozvoji cestu k odstranění nebo přinejmenším zmírnění chudoby a konec devastace životního prostředí.

Zahrnuje princip, že znečišťovatel nese náklady spojené se znečištěním. Nejpodstatnějším

22 http:// www.agenda21.cz, cit.: 7.11.2006

úkolem v rámci Agendy 21 je odstranění chudoby, která je největší překážkou řešení globálních problémů planety Země. Agenda 21 vyzývá nejen ke globálnímu partnerství a přijetí státních strategií udržitelného rozvoje, ale věnuje se i uplatnění principů udržitelného rozvoje v místních podmínkách. Místní správy jsou zde vyzdviženy jako ty orgány, které mají velký vliv na globální problémy a které mohou ovlivnit vývoj směrem k udržitelnému rozvoji nejen v místních, ale i globálních rozměrech. Agenda 21 se skládá ze čtyř částí a obsahuje celkem čtyřicet kapitol. V první části jsou zmíněny sociální a ekonomické aspekty udržitelného rozvoje, druhá část se zabývá ochranou zdrojů a hospodařením s nimi, třetí část se věnuje posilování úlohy velkých skupin, ve čtvrté části se pak řeší finanční zdroje a mechanismy.

První část nazvaná Sociální a ekonomické rozměry se zabývá Mezinárodní spoluprací při urychlování udržitelného rozvoje v rozvojových zemích, boji proti chudobě, změně způsobu spotřeby, ochraně lidského zdraví a rozvoji lidských sídel. V druhé části se pak tvůrci zaměřili na uchovávání a šetrné využívání zdrojů a hospodaření s nimi ve prospěch rozvoje, ve třetí části se věnují posilování úlohy důležitých skupin a to zejména posilování úlohy nevládních organizací, pracujících, odborů, zemědělců a posílení role žen v udržitelném a spravedlivém rozvoji. Poslední část Agendy 21 je věnována převážně finančním zdrojům a mechanizmům, úloze vědy, environmentálně šetrným technologiím a podpoře vzdělání.

Podrobněji je vše uvedeno v příloze.

Dále byly na Summitu Země podepsány dva dokumenty – Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a Úmluva o biologické rozmanitosti. Cílem úmluvy o změně klimatu je dosažení stabilizace koncentrace skleníkových plynů v ovzduší využitím a rozšiřováním technologií, postupů a procesů, které vedou ke snížení emisí skleníkových plynů. Později byl k této Rámcové úmluvě OSN přijat tzv. Kjótský protokol (1997). Druhým dokumentem, který byl na konferenci v Riu podepsán, byla Úmluva o biodiverzitě. Jejím cílem je ochrana biodiverzity, tj. rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů, jejich genetického základu a různorodosti ekosystémů. Na základě této úmluvy jsou státy odpovědny zajistit, aby svými aktivitami nepůsobili škody životnímu prostředí jiných států nebo území za hranicemi. Jejich právo využívat své vlastní zdroje v souladu s ekologickou politikou ale zůstalo netknuté. ²³ Cartagenský protokol o biologické bezpečnosti byl sjednán jako první protokol Úmluvy o biologické rozmanitosti. Zaměřuje se na tranzit, manipulaci a využívání živých

23 http://www.agenda21.cz, cit.: 7.11.2006

modifikovaných organismů, které mohou negativně ovlivnit zachování a udržitelné využívání biologické rozmanitosti.

Problematice udržitelného rozvoje, kontrole a podpoře realizace záměrů z konference z Ria de Janeira se věnovali i účastníci 19. zvláštního zasedání Valného shromáždění OSN (UNGASS) v New Yorku, které se pod přezdívkou Rio + 5 konalo v červnu 1997.²⁴ Cílem této konference bylo opět zhodnotit globální změny životního prostředí, které se udály od roku 1992. ²⁵ Zasedání bylo převratné v tom, že se ho mohly zúčastnit i nevládní instituce a to nejen environmentální organizace, ale i obce, podnikatelé, různé zájmové svazy apod.

Rozhodující roli v jednáních měla Evropská unie, která přišla s řadou konkrétních návrhů (omezení emisí, příprava globální úmluvy o emisích apod.) Bohužel iniciativa Evropské unie narazila na spíše negativistický postoj jak rozvojových zemí tak i některých vyspělých ekonomik (Austrálie, Kanada, USA). V závěru jednání byl přijat dokument „Program další realizace Agendy 21“. Dokument se zabýval ochranou atmosféry, vodních zdrojů, změnou klimatu, energetikou, vztahem obchodu a ochrany životního prostředí, změnou vzorců výroby a spotřeby a vzděláváním. Celkově byla tato konference zhodnocena jako neúspěch, protože se nepodařilo přijmout žádné konkrétní závazky a vyspělé státy nepřislíbily další finanční pomoc.

V roce 2002 se v jihoafrickém Johannesburgu uskutečnil Světový summit o udržitelném rozvoji, známý také pod přezdívkou Rio +10. Prioritou bylo zhodnocení dosažených výsledků od posledního zasedání v Rio de Janeiru v roce 1992. Tématem konference byla integrace životního prostředí, sociálních a ekonomických politik. Účastníci summitu přijali sedmdesátistránkový dokument nazvaný Implementační plán (Plan of Implementation), který obsahoval nejen cíle, ale i časový plán plnění těchto cílů v diskutovaných oblastech.

Státy se zavázaly ke globální zodpovědnosti a k implementaci Agendy 21 na lokální úrovni.

Evropská unie přislíbila, že při realizaci výsledků tohoto summitu sehraje hlavní roli. Čelní představitelé Evropské unie vydali prohlášení, že se ujmou vůdčí úlohy při realizaci výsledků tohoto summitu. Účastníci konference v Johannesburgu se zavázali zajistit lidem v rozvojových zemích lepší přístup k pitné vodě, chránit biodiverzitu, dosáhli dohody o ochraně světových oceánů a přijali Zákon o moři. Tento summit skončil z pohledu odborné

24 Cílem konference Rio + 5 bylo zhodnotit realizaci cílů a záměrů Agendy 21, dosažených 5 let po Summitu Země v Rio de Janeiru v roce 1992.

25 http://www.stuz.cz/Zpravodaje/Zpravodaj974/Summit.html, cit.: 20.8. 2006

veřejnosti opět zklamáním, protože delegáti konference nezhodnotili kriticky dosažené výsledky od posledního summitu v roce 1997 a místo toho přijali další výzvy a závazky k ochraně životního prostředí.²⁶

2.3 Mezinárodní instituce ochrany životního prost ř edí

Nadnárodní instituce zabezpečují kontrolu nad nejrůznějšími opatřeními, která mají za cíl prosadit udržitelný a environmentálně šetrný rozvoj. Impuls k jejich tvorbě vzešel ze strany Organizace spojených národů. Jednou z největších organizací, která má v programu ochranu životního prostředí je Světová obchodní organizace (WTO). Bohužel ne všechny státy se zapojují do těchto aktivit ať už z důvodů ekonomických nebo politických. Mezinárodní spolupráce v oblasti ochrany životního prostředí je dobrovolná. Záleží na vládách jednotlivých zemí, jsou-li ochotny domluvit se na řešení problémů globálního prostředí a zavázat se tak k dodržování určitých pravidel a opatření, která mají redukovat negativní vliv lidské činnosti na životní prostředí.

Mezi tyto mezinárodní instituce ochrany životního prostředí patří v rámci organizace OSN Program OSN pro životní prostředí, Světový svaz ochrany přírody, Světový fond na ochranu přírody, Mezinárodní organizace ekologického značení, systém výměny informací o životním prostředí INFOTERRA, Světový program ochrany životního prostředí, Greenpeace, Světová obchodní organizace i OECD.

Program OSN pro životní prostředí (United Nations Environmental Programme – UNEP)Iniciátorem vzniku této organizace byla Konference OSN o životním prostředí člověka konaná v roce 1972. Centrála UNEP se nachází v Nairobi. Jeho součástí je například Mezinárodní registr potenciálně toxických chemikálií (International Registr of Potentially Toxic Chemicals) sídlící v Ženevě a Úřad pro průmysl a životní prostředí (Industry and Environment Office) sídlící v Paříži. UNEP byl založen se záměrem stimulovat a koordinovat globální akce na ochranu přírody. Tři nejdůležitější oblasti jeho činnosti v současnosti jsou: monitorování stavu životního prostředí, formulace a vyhodnocovánípolitických opatření, iniciace opatření v oblasti rozhodování.²⁷ UNEP se

26http://www.czp.cuni.cz/enviwiki/index.php/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_jedn%C3%A1n%C3%AD_o_ud r%C5%BEiteln%C3%A9m_rozvoji, cit.: 20.8. 2006

27 http:// www.unep.org, cit.: 30.8.2006

podílel na přijetí řady mezinárodních smluv – např. Vídeňské úmluvy, Úmluvy o biologické rozmanitosti, Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu aj. Patří také mezi nejdůležitější mezinárodní instituce, snažící se prosazovat závěry Konference OSN konané v roce 1992 v Rio de Janeiru.

Světový svaz ochrany přírody (World Conservation Union – IUCN)

IUCN, významná mezinárodní organizace v oblasti ochrany přírody, sídlí ve švýcarském Glandu. Založena byla již v roce 1948 z iniciativy UNESCO. Nejvyšším orgánem instituce je Světový kongres ochrany přírody. Nejdůležitějším úkolem IUCN je zajištění

spravedlivých a udržitelných zdrojů, podpora a tvorba globálních strategií. Organizace zakládá a řídí celosvětovou síť chráněných území, ochraňuje ohrožené druhy zvířat, biodiverzitu.²⁸

Světový fond na ochranu přírody (World Wildlife Fund – WWF)

Tento fond je mezinárodní neziskovou organizací podporující ochranu divoké přírody.

Oficiálně vznikl v roce 1961 a ve znaku má ohroženou pandu velkou. Jeho hlavním cílem je harmonické soužití člověka s přírodou. Při realizaci svých projektů spolupracuje fond s vládami, průmyslovými podniky i ochranářskými skupinami. Hlavními oblastmi jeho zájmu jsou klimatické změny, ochrana deštných pralesů a vodstva, udržitelný rozvoj, ochrana zvířat ohrožených vyhubením, boj s pytláky obchodujícími se vzácnými druhy rostlin a živočichů, podpora vědeckého výzkumu a realizace projektů na ochranu přírody.

Fond má pobočky ve 42 zemích a jednu mezinárodní pobočku.²⁹

Mezinárodní organizace ekologického značení (Global Ecollabeling Network)

Mezinárodní organizace ekologického značení (GEN) je neziskové sdružení organizací pro označování ekologicky šetrných výrobků. GEN shromažďuje údaje o programech

označování ekologicky šetrných výrobků včetně podmínek pro udělení známky. Dále spolupracuje s UNEP v oblasti označování šetrných výrobků, s Mezinárodní organizací pro standardizaci (ISO), se Světovou obchodní organizací (WTO) a dalšími. ³⁰

28 http://www.iucn.org, cit.: 21.8.2006

29 http://www.wwf.org, cit.: 21.8. 2006

30http://www.env.cz/www/archiv.nsf/0/186CE84E8561A0D6C12569BC004F76AC?OpenDocument,cit.:1.9.06

INFOTERRA

Systém výměny a zpracování informací o životním prostředí vznikl pod názvem

INFOTERRA na půdě UNEP. Podnět k jeho tvorbě byl dán účastníky konference konané ve Stockholmu v roce 1972.

Světový program ochrany životního prostředí (The Global Environment Facility) Světový program ochrany životního prostředí (GEF) je finanční nástroj pro posílení spolupráce při odvracení aktuálního ohrožení životního prostředí. Poskytuje finanční prostředky na projekty rozvojových a transitních ekonomik. Fond stanovil čtyři prioritní oblasti, na které poskytuje finanční dotace. Jedná se o ochranu biologické rozmanitosti, ochranu ozonosféry, ochranu před klimatickými změnami a ochranu vod a moří.

Greenpeace

Greenpeace je mezinárodní ekologická organizace, jejímž cílem je ochrana přírody nenásilnými prostředky a hledání řešení globálních environmentálních problémů. Usiluje např. o ochranu druhové rozmanitosti, chce pomoci zabránit znečišťování atmosféry, odvrátit hrozbu globálních klimatických změn a zničení ozónové vrstvy, zabránit znečišťování a zneužívání světových oceánů, souše a sladkovodních zdrojů, organizuje kampaně proti největším znečišťovatelům.

V současnosti má organizace Greenpeace více než 2,5 milionu členů a pobočky v 39. zemích světa. Organizace není spojena s žádnou politickou stranou a zabývá se výlučně ochranou přírody a životního prostředí. Pobočky Greenpeace v jednotlivých zemích se účastní nejen velkých mezinárodních kampaních, ale také se koncentrují na lokální problémy životního prostředí. Mezinárodní kampaně a flotila lodí Greenpeace jsou koordinovány ústředím Greenpeace International, které má sídlo v Amsterdamu. Aby si organizace uchovala svou nezávislost, nepřijímá peníze od vlád ani průmyslu. Finanční prostředky Greenpeace pocházejí od jednotlivých členů a z prodeje drobných reklamních předmětů, jako jsou trička a kalendáře.

Greenpeace sehrálo důležitou roli například v boji za zákaz dovozu toxických odpadů do rozvojových zemí, v úsilí o moratorium na komerční lov velryb, za prosazení konvence OSN o lepším řízení rybolovu, za vytvoření mezinárodní velrybí rezervace Southern Ocean Whale