3. AKTIVIZACE ŽÁKŮ VE VÝUCE
3.2 Aktivní role žáka ve výuce
V současném výukovém procesu je aktivní role žáka velmi důležitou složkou procesu. V dobách dávno minulých se od žáků žádná aktivita neočekávala a byla dokonce velmi nevítanou. Učitel zde sloužil jako zdroj všech informací. Tento zdroj informace žákům předával. Učitel tedy přednášel látku, žák v tomto procesu pouze sedí a informace si zapisuje, ne zapamatovává. Není potřeba, aby se k informacím musel samostatně dostávat nebo si je ověřovat. V současné době je toto již minulostí. Ve výuce se velmi často požaduje žákova aktivita. Nestačí, aby žák pouze seděl a přijímal informace. Žák si informace sám vyhledává, zjišťuje a ověřuje. Aby bylo možné přenechat žákovi aktivní roli ve vzdělávacím procesu, je potřeba pedagogické komunikace.
3.2.1 Pedagogická komunikace
Pod pojmem pedagogická komunikace se skrývá komunikace mezi žákem a učitelem. Učitel je této komunikaci vystaven při každém styku s žáky. Tuto komunikaci ve velké míře ovlivňuje osobnost učitele. Kromě toho je potřeba, aby učitel při komunikaci mluvil spisovně, výrazně, srozumitelně a obsah sdělení přizpůsobil věku a schopnostem žáků. Komunikace je náročný proces, který provází každou výuku po celou její dobu trvání, proto je potřeba, aby ani jedna ze stran neměla s komunikací problém (a to ať na straně vysílače nebo přijímače sdělení). „Komunikace je základním prostředkem realizace výchovy a vzdělávání prostřednictvím verbálních a nonverbálních projevů učitele a žáků.
Komunikace je nevyhnutelnou podmínkou vyučování. Bez komunikace by se výchova a vzdělávání nemohly uskutečňovat.“80 Komunikace je tedy základ vztahů mezi učiteli a žáky. Dle Gavory žáci i učitelé své role velmi dobře znají. Komunikace mezi nimi je ale v mnoho ohledech velmi specifická. Mluvíme například o prostředí, ve kterém probíhá, čas a také téma. Díky neustálé potřebě komunikovat vzniká komunikační klima. Komunikační klima můžeme mít dvojího typu: vstřícné – podpůrné, v tomto klimatu se všichni navzájem respektují, komunikace je jasná a otevřená, obranné – v tomto klimatu spolu účastníci komunikace spíše soupeří, nevyjadřují své pocity a názory a nerespektují se mezi sebou. Při snaze o větší aktivizaci žáka v procesu výuky se změnil i pohled na něj při pedagogické komunikaci. Žák již není tím, kdo nic neví, a učitel tím, kdo ví všechno. Žák při své cestě nasbíral zkušenosti, které využívá při získávání dalších poznatků. Učitel tyto
80 GAVORA, P. Učitel a žáci v komunikaci. Paido, Brno, 2005. ISBN 80-7315-104-9, str. 25.
předpoklady respektuje a přistupuje k nim s respektem. Vše toto se stává zdrojem pro pedagogickou komunikaci při vstřícném klimatu. Učitel se neobejde bez aktivního podílení se žáka na výuce. Proto zde funguje jako opora a svým vystupováním demonstruje hodnoty poznání. Každá komunikace má svá pravidla a pedagogická komunikace není výjimkou.
Jde o sociální pravidla, která určují vhodné a nevhodné chování mezi účastníky komunikace. Mluvíme o pravidlech jako: neskákat nikomu do řeči, nevést paralelní rozhovor, partneři se musí v rozhovoru střídat. Nepřípustné jsou časté a dlouhé pauzy a také pravidlo, že naslouchávající dává najevo, že svou pozornost věnuje hovořícímu. Při komunikaci pedagogické se dají uplatňovat ještě pravidla direktivní, jako jsou: učitel si může kdykoliv vzít slovo, žák ovšem musí počkat až bude mít slovo. Učitel může zvolit jakékoliv téma, na které žák hovoří, a nemění jej. Učitel určuje délku hovoru, může si vybrat i s kým bude hovořit. Žák pak ovšem hovoří s tím, kdo je mu přidělen. Dle toho, co bylo napsáno výše, je jasné, že tato pravidla dost silně omezují aktivní zapojení žáka. To je způsobeno tím, že se musí řídit přesně stanovenými pravidly. Při zapojení komunikace do výuky je zapotřebí pravidla nastavit tak, aby vyhovovala všem zúčastněným a zároveň jim umožňovala získat potřebné informace. Při špatně nastavených pravidlech to komunikaci ztíží a může narušit vztah mezi učitelem a žákem a tím i celé klima ve školním prostředí.
Proto se v praxi spíše využívají demokratická pravidla, která vytvářejí vlídnější podmínky pro aktivní zapojení žáka. Rozdíl můžeme spatřit například v tom, že: učitel nechá žákovi dostatečný čas na jeho odpověď, žák může učiteli i třídě klást otázky nebo že se žák může při řešení problému obrátit na učitele nebo spolužáky. Do této chvíle jsme se zaobírali pouze komunikací verbální. Vedle této komunikace ovšem učitel i žáci využívají komunikaci neverbální. Do této komunikace řadíme: mimiku (gesta obličeje, které obě strany používají k vyjádření pocitů, nálad nebo jen k opoře svého tvrzení), proxemiku (zde se jedná o vzdálenost mezi komunikujícími, což naznačuje vztah mezi nimi), pohyby při komunikaci (z těchto pohybů můžeme vyčíst nervozitu mluvčího nebo třeba jeho rozčílení, také se tímto dá udržovat pozornost ostatních posluchačů). Učitel by neměl podceňovat roli neverbální komunikace, někdy totiž může být rušivým aspektem v komunikaci a žáci mu poté věnují větší pozornost než samotnému obsahu komunikace.
3.2.2 Vztah mezi učitelem a žákem
Tím, že jsou učitel a žák často ve vzájemné interakci, dochází mezi nimi k vytvoření vztahu. Žák samozřejmě tuto situaci vnímá a je s ní konfrontován, z tohoto
také vychází jeho pohled na učitele. Dobrý vzdělávací proces by měl být postavem na dobré komunikaci. Žáci s učitelem jsou konfrontováni každý den. Je tedy potřeba, aby jejich vzájemný vztah byl založen na: podpoře, porozumění, ochotě a spolupráci, aby se na tom podílely obě strany, aby učitel své žáky dobře poznal (na základě tohoto poznání zakládal své jednání vůči žákům). Jedná se o individuální přístup k žákovi, kde učitel musí poznat jeho charakteristiku, dovednosti a schopnosti. Když má učitel všechny tyto poznatky, dokáže lépe využít žákův potenciál a zvětšit jeho aktivní podíl na výuce.