3. AKTIVIZACE ŽÁKŮ VE VÝUCE
3.1 Metody výuky
3.1.3 Komplexní výukové metody
Komplexní výukové metody můžeme definovat jako metody, které: „rozšiřují prostor výukových metod o prvky organizačních forem, didaktických prostředků a mnohem víc než předchozí skupiny metod reflektuje též celkové cíle výchovy a vzdělávání“.75 Rozdílnost těchto metod od tradičních a aktivizačních je v tom: „že jde o složité metodické útvary, které předpokládají různou, ale vždy ucelenou kombinaci a propojení několika základních prvků didaktického systému, jako jsou metody, organizační formy výuky, didaktické prostředky nebo životní situace, jejichž účinnost a životnost potvrdila praxe“.76
73 PRŮCHA J. Pedagogická encyklopedie. Portál, Praha, 2009, ISBN 978-80-7367-546-2, str. 197.
74 JANKOVCOVÁ M., PRŮCHA J., KOUDELKA J. Aktivizující metody v praxi středních škol. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1989. ISBN 80-04-23209-4, str. 34.
75 MAŇÁK J. a ŠVEC V., Výukové metody. Paido, Brno, 2003. ISBN 80-7315-039-5, str. 131.
76 MAŇÁK J. a ŠVEC V., Výukové metody. Paido, Brno, 2003. ISBN 80-7315-039-5, str. 131-132.
Při konkretizaci bychom mluvili o projektech, edukačních plánech, kooperační výchově a mnoha dalších. Pro lepší představu budou některé uvedeny a stručně popsány níže.
Dle pedagogického slovníku vypadá definice frontální výuky takto: „Tradiční způsob vyučování, v němž učitel pracuje hromadně se všemi žáky ve třídě jednou společnou formou, se stejným obsahem činnosti“77. Při tomto typu výuky je hlavní osobou učitel, který vše řídí, kontroluje a usměrňuje veškeré dění ve třídě. Vykládá látku a často k tomu zapisuje na tabuli nebo prezentuje pokus, objekt nebo obraz. Z pohledu žáků je to ryze pasivní model, žáci jsou ke spolupráci vyzýváni minimálně. Cílem této výuky je, co největší osvojení informací žákem s naprostým dodržováním pořádku a kázně. Výhodou tohoto typu výuky je právě velké množství předaného učiva žákům a také jejich kázeň.
Velkou nevýhodou je zde právě pasivita žáka, u kterého nemusí ani dojít k pochopení učiva.
Pod pojmem skupinová výuka rozumíme výuku, při které se (ze žáků) vytvoří malé skupinky, které společně pracují na zadaném úkolu. Již po této první větě je patrný rozdíl mezi skupinovou výukou a frontální. Tento typ výuky podporuje spolupráci mezi žáky, při nichž diskutují, komunikují a vzájemně se podporují. Mezi další rysy skupinové výuky bychom mohli zařadit například: spolupráce žáků při řešení náročné úlohy, dělba práce žáků, sdílení názorů, vzájemná pomoc nebo odpovědnost jednotlivých žáků za výsledky spolupráce. Výuka partnerská též vykazuje podobné rysy. Rozdíl je v tom, že partnerská výuka probíhá pouze v párech – jedná se o krátkodobou spolupráci dvou žáků.
Již Jan Ámos Komenský zdůraznil prospěšný vliv kooperativní výuky.
Kooperativní výuka je: „Učení lišící se od individuálního tím, že je postaveno na spolupráci osob při řešení složitějších úloh. Řešitelé jsou vedeni k tomu, aby si dokázali rozdělit sociální role, naplánovali si celou činnost, rozdělili si dílčí úkoly, naučili se radit si, pomáhat, sledovat úsilí, kontrolovat jeden druhého, řešit dílčí spory, spojovat dílčí výsledky do většího celku, hodnotit přínos jednotlivých členů.“78 Podle této definice se nám může kooperativní výchova překrývat se skupinovou. Hlavní rozdíl bychom mohli spatřit v tom, že při kooperativní výuce jde o princip spolupráce za účelem dosažení cíle. Z tohoto typu výuky si žáci odnášejí dovednost rozdělovat role podle schopností jednotlivých členů.
77 PRŮCHA J., WALTEROVÁ E., MAREŠ J., Pedagogický slovník (4. vydání). Portál, Praha, 2008. ISBN 978-80- 7367-416-8, str. 66.
78 PRŮCHA J., WALTEROVÁ E., MAREŠ J., Pedagogický slovník (4. vydání). Portál, Praha, 2008. ISBN 978-80- 7367-416-8, str. 107.
Původ výrazu brainstorming se nachází v anglickém jazyce. Mohli bychom ho přeložit jako – bouři mozků. Jedná se o jednu z možností jak rozvíjet tvořivé myšlení.
K dosažení cíle používá skupinovou diskuzi a také skupinové řešení problému. Na začátku procesu se nachází jakési spontánní vytváření nápadů. Tyto nápady se nekritizují ani jinak nehodnotí. V další fázi přichází právě čas na rozebírání jednotlivých nápadů a nacházení nejlepší alternativy. Nepříjemnou stránkou této metody je doba a kvantita, jelikož se zakládá na velkém počtu nápadů a jejich řešení. Při použití brainstormingu je potřeba vytvořit tvůrčí atmosféru (přizpůsobit třídu tak, aby na sebe žáci viděli a mít všechny potřebné materiály přichystané). Učitel poté zapisuje všechny nápady a pomáhá žákům otázkami. Po skončení této první fáze se vybírá nevhodnější nápad, každý má možnost vyjádřit vlastní názor. Při použití této metody se žáci naučí vytvořit několik variant k řešení daného problému, také se postupně zbavují ostychu.
V projektové výuce jde o vedení žáků k samostatnému zpracování zadaného projektu (může jít o úkol nebo problém pojící se s životní realitou). Typickým znakem této metody je cíl, který je zastoupen určitým produktem nebo praktickým řešením problému.
Při této metodě je velký prostor pro využití mezipředmětových vztahů. Dle Maňáka a Švece lez řešení projektu rozfázovat:
1. stanovení cíle – zde je hlavní složkou motivace, je potřeba, aby se žáci sžili s tématem
2. vytvoření plánu řešení – společné prodiskutování plánu, zajištění zodpovědnosti a vyplnění jednotlivých úkolů, dále zajištění materiálu a další
3. realizace plánu – porovnání vytvořeného plánu s aktuálním stavem, sehnání potřebných informací, dokumentace a podobně
4. vyhodnocení – konečné zhodnocení práce, objasnění jejího přínosu a seznámení s výsledky veřejnost. 79
Hlavními přínosy projektové výuky je motivovanost žáků, zvýšena odpovědnost žáků, setkávání se s reálnými životními problémy a získávání nových zkušeností.
79 MAŇÁK J. a ŠVEC V., Výukové metody. Paido, Brno, 2003. ISBN 80-7315-039-5, str. 168.