Vědělt' dobře, že tímto svým utrpením prokáže svému Otci tisíc-, ba nesčíslné
krate větší čest? a potěšení, než je urážka imiliony hříchů lidských Mu způsobená.
To, to pobádalo a nutkalo Srdce Jeho tak dlouho, až mohl vysloviti slovo: '
' Jej za všecku tu nevěru, lhostejnost a
»Dokonáno jestla —
Tedy nemýlím še, dím—li, že touha a žádost po usmíření uraženého Boha jest také jeden sluneční paprslek, z Je
žíšova Srdce zářící. A hle, i ten odráží se a zrcadlí se v srdcích všech věrných křesťanův a jeví se jako bOlesť a zá
rmutek nad hříchy vlastními icizími; a to opět fialová barva oné duhy duchovní.
Chápeš nyní, milý čtenáři, proč na př.
sv. Petr apoštol neustával po celý život truchlití a hořce plakati, kdykoli zaslechl hlas kohouta? Vždyť mu předce Mistr byl dávno všecku vinu odpustil; proč tedy slzy proléval? — A proč dále oni tisícově kajicníkův a kajicnic tam v širé poušti aneb v celích klášterních tak přísné, řekl bych tak ukrutně pokání činili i po obdrženém rozhřešení a odpuštění hříchů
svých? — Sv. Angela z Foligna vy
mýšlela si ty nejtěžší skutky pokání, že se ani netroufala je blíže popsati. Proč medle takovéto mrtvení, trýznění, křižo
vání sebe? —
Jaké to neslýchané pokání konali sv.
Ignác z Lojoly po svém obrácení?!
Každodenně zachovával přísný půst, a ačkoli z rodu šlechtického, žil dobrovolně od almužen, jež sobě dům od domu, bos, s hlavou odkrytou, oděn 'šatem režným, pytlovým, sám vyžebrával a nad to pak každodenně se bičoval . .. K čemu to vše? Obával se snad, že mu Bůh neod
pustil? Chtěl snad zasloužený hněv Boží ukrotiti ? O nikoliv! Nebyla to bázeň před tresty, nýbrž touha po usmíření Boha, uraženého hříchy celého světa. A touhu tu vlil těm svatým a světícím Božím opět sám Duch svatý do srdce, vzav ji tamto z božského Srdce Kristova.
Aj, moji milí čtenářové, právé máme měsíc červen a 12. t. m. připadá náš
nejutěšenějšísvátek nejsvětějšího Srdce Pána Ježíše, a v ten den také
tisícově věrných křesťanů poklekají před Spasitelem ve svatostánku a odprošují netečnost, za všecken ten nevděk, po—hanění a rouhání, jichžto se Mu právě v tomto tajemství lásky od bezbožníků dostává a v náhradu Za tyto urážky při
nášejí Mu svou poctu, své klanění, se vší “chválou a láskou všech andělův a svatých v nebi. Znajíť ty duše zbožné _Jeho lásku k nám lidem; a poněvadž i
——156-——
samy Jej milují, boli a rmouti se ne
málo, že ostatní lidé jsou k Němu tak nevděčni, tak chladni, tak necitclni! Proto
jim jest ten svátek velikým dnem
5m i ře n í božského Srdce, jež všemožným způsobem oslaviti se snaží. —Hle, milý čtenáři, i to je Opět ovoce oné bázně Boží, již Duch sv. v srdcích věřících pěstuje. ] tu splňuje se ono
slovo Páně: »On mne oslaví; nebo z mého vezme &zvěstuje vámlc
Velmi příhodné porovnání činí jistý sv.Otec církevní o tomto působení Ducha svatého, an di: Duch sv. jest harfeník, harfy pak jsou srdce věřících. V nich l
beské, totiž svaté city, modlitby a zpěvy chvály, díků, lásky i svatého žalu. Avšak každé dítě ví, že žádný nástroj hudební nemůže hráti sám od sebe, a podobně i každý křesťan ví, že žádný křesťan ne
může bez milosti Ducha sv. nic dobrého a pro život věčný záslužného vykonati.
Nuže, milý příteli, má—li i tvé srdce ke svátku božského Srdce Ježíšova zazniti zpěvem chvály, díkův a odpro—
šování : jdi, jdi prve k Duchu sv..a popros Jej snažně, aby On, jenž všecka srdce lidská ve své moci má, i tvé srdce čisté a dobře naladil a pak na něm za
notil zbožný chvalozpěv božskému Srdci vzbuzuje a vyluzuje Duch sv. zvuky ne- | Ježíšově.
O ctnosti síly.
nepřehledných zástupech mučeníků z prvých dob '- křesťanských vynikají dále sv. Felicitas a Perpetua;
ona jakožto otrokyně kar
thaginská, tato jakožto urozená dáma
římská. Z té příčiny uvádějí se též jména jejich v jedné modlitbě mešní každého dne. Obě byly vdány a s několika muži pro víru křesťanskou uvězněny. Když se to dálo, byla Felicitas 7. měsíc těhotná, a Perpetua majíc 22 let, kojila nemluv
ňátko. Její rodiče a 2 bratří byli ještě na živé. Otec pořád na ni doléhal, by bohům obětovala. Perpetua' popisuje sama utrpení své; poslyšme tedy, co o sobě mluví: »Když mne pak otec po několik dní již nenavštívil, děkovala jsem Bohu" a pocítila jsem značné úlevy. Mezi tím časem připravovali jsme se na přijetí sv. křtu. V okamžiku, kdy mi udělována svátost křtu, prosila jsem snažně Boha jen o to, bych trpělivě přestala muky, které mne očekávaly. Několik dní na
(Dokončení)
to zavedli nás do strašného a tmavého vězení, jehož jsem se zhrozila, jelikož jsem je dosud neviděla. Ten den bylo nám velice mnoho trpěti, jednak následkem zkaženého vzduchu v přeplněné místnosti, jednak od surových vojáků, kteří nás střežili. Co mne nejvíc rmoutilo, bylo to, že jsem se měla od svého dítka odloučiti. Jáhnové Tertius a Pomponius, kteří nám pomáhali, dosáhli penězy toho, že jsme na pohodlnější místo ve vězení jíti a tam volněji dýchati mohli. Mezi tím, co každý o sebe se staral, kojila jsem dítko své, které hladem již velice se
sláblo. Na to prosila jsem matku, aby o ně péči měla, těšíc ji a bratra. Vidouc, jaké hoře osudem mojim jejich láskyplné srdce svíralo, cítila jsem náramně bolesti v nitru svém po několik dní. Když mi konečně dovoleno bylo, že dítě ve vězení u sebe míti mohu, byla jsem sproštěna největ
šího zármutku a starosti.
Když se několik dní na to po městě roznesla—pověst, že brzo budeme vyslý
—157——
cháni, přišel můj otec ke mně, hořem všecek sklíčen, a jal se takto ke mně mluvití:
»Smiluj se nade mnou, dcero má! smíluj se nad šedinami mými! Smiluj se nad svým starým otcem, zda—li vůbec ještě hoden jsem tvým otcem slouti! Viz, já jsem tě až do toho květoucího věku odchoval, ano já jsem tě více miloval než bratry tvé, () nečiň mi té hanby před lidmi! Patř na své bratry, na svou matku, na své dítko, které bez tebe nebude moci žíLi! Nebuď tak svéhlava, neuvrhni nás všech v záhubu; vždyť budeš-li k smrti odsouzena, nebude nikdo z nás moci na světlo se ukázatilx Při těchto slovech políbil mi otec ruce, padl na kolena, nazývaje mne paní a nikoli dcerou svou. Musím se přiznati, že jsem hrozné muky vystála, pomyslíc, že by v celé mé rodině snad jen otec byl, jenž by z mučenické smrti mě se nera—
doval. Abych ho potěšila, řekla jsem mu: »Nestane se mi nic, leč co Bohu se líbí; neboť věz, osud náš není v rukou našich, nýbrž Božích.<r Zkormouceným srdcem odešel opět ode mne.
Následujícího dne, právě když jsme obědvali, byli jsme náhle k veřejnému soudu předvoláni, by nás vyslýchali.
Zvěst o tom roznesla se rychlostí blesku po nejbližších ulicích a v okamžiku byla soudní sín diváky a posluchači přeplněná.
Vystoupivše na lešení octli jsme se před Hilarianem, pokladníkem zemským, jenž úřad před nedávnem zemřelého prokon
sula zastával. Všichni, kteří přede mnou vyslýcháni byli, vyznali velkodušně víru svou. Když já jsem na řad přišla, při—
stoupil rychle ke mně otec s mým dítětem a snažil se všemi prostředky otcovské něhy své jakož i osudem, který nevinné robátko to stíhnouti měl, obměkčiti mne.
I Hilarian přidal se k němu, ošloviv mne takto: >Kterak? Ty nedáš se po
hnouti šedinami otce, jehož nešťastným učiníš, aniž nevinnosti tohoto dítka, jež
smrtí tvou osiří? Obětuj přece jen za blaho císařůh Já jsem odvětila: »Níkdy nebudu obětovati la — »Jsi tedy skutečně křesťankou?< tázal se mne na to. —
»Ano, křesťankou jsemtc — V tom oka—
mžiku kázal náměstek Hilarian soudnímu Sluhovi, aby mého otce ode mne odtrhnul, kterýž při mně pořád ještě byl, té jsa naděje, že mne přece přemluví; viděla jsem, kterak při tom sluha holí otce udeřil.
To mne přenáramně zabolelo. Na to vynesl soudce rozsudek smrti nad námi; měliť jsme lítým šelmám na pospas býti vy
dáni. Veselé mysli vrátili jsme se do vězení. Odtud poslala jsem jáhna Pom
ponia k otci, aby mi dítě poslal. On však toho neučinil. Než Bůh to zprostřed
koval, že ani dítě prsou nežádalo, aniž já jsem mlékem obtěžována byla.<
Poprava byla odložena až do ve
řejných her, které se na počest Gety slaviti měly. Neboť když Caracalla za Augusta prohlášen byl, učinil císař Severus tohoto Getu, svého syna caesarem. — Perpetua líčí utrpení své vžaláři až ku předvečeru onoho dne, ve který usmr
cena byla. 0 své družce vypravuje:
»Felioitas chodila již osmý měsíc tě—
hotná; a jelikož den veřejných her se blížil, soužila se velice, že se svými mi—
lými přátely nebude moci umříti; nebot těhotné ženy směly teprve po porodu po
pravený býti. Ale i těm bylo líto, že měli Felicitu samu na cestě opustiti, která je vedla k cíli společné naděje. ] obrátili se vroucí modlitbou k Bohu, pro
síce Jej o milost, by dříve než zápasy se šelmami počnou, porodila. Sotva do
končili modlitby, přišly na ni bolesti po
rodní. Když ve stavu tom několikrát zasténala, řekl jí žalářník: »Jak? Teď běduješ? Kterak teprve budeš sténati, až tě divokým zvířatům předhodí?< Načež mu odpověděla: »Co nyní trpím, trpím sama; tam však bude někdo jiný ve mně, jenž za mne trpí, poněvadž pro něho
—158—
budu- trpětilx — Porodila. děvčátko, jež jistá křesťanská-žena za své vzala, by' je vychovala.<<
Odpověď tato dodává obrazu, v němž sv. Felicitas se objevuje, překrásného, ano nadpřirozeného světla. Ona nám rozřešuje záhadnou otázku nejen o tomto jednotlivém mučenictví, nýbrž o všech mučenictvich; ona-nám prozrazuje tajem
ství oné síly a srdnatosti, již “křesťané 've všech mukách a útrapách tak vy
nikali; ona zvlášť líbezné zní'v ústech slabé ženy, která nebyla s to, bolestí při porodu mlčky snésti. Skutečně, Ježíš Kristus byl v mučenicích, jakožto svých -údech, & trpěl v nich
a za ně; aneb lépe ře—
čeno: on již na kříži za ně všechny byl trpěl.
Dějiny vypravují o našich mučenících dále toto: Když se byl den boje a vítězství přiblížil, byli velkodušní bojovníci ze žaláře do amphí—
theatru (divadla) přive
deni. V jejich tváři, slo
vech a celém jednání ob
rážela se zvláštní radost.
Perpetua šla poslední, majíc oči k zemi sklopeny. Felicitas těšila se zvlášť, že jí popřáno bylo, se všemi společníky di
vokým šelmám býti vydánu. Když vstou
pili do vrat divadla, chtěli mužům, jako šermířům, červený plášt“ oděti, v jakémž kněží Saturnovi chodili. Oběma ženám pak chtěli dáti oblek kněžek Cereřiných.
Když nabídnutí to zamítnuto, byly ženy svlečenya sítěmi otočeny, aby je zuřivá kráva na. rohy nabrati mohla. Diváci byli ošklivostí a soustrastí hluboce dojati, poněvadž jedna z nich byla útlounkého těla, druhá pak teprve tří dní po porodu.
Dán jim tedy vlající oděv. Kráva, roz
běhši se nejprve na Perpetuu, nabodla &
jedním rázem vymrštila jí vysoko, tak že
;W
či! It"/filmi....
naznak k„zemi spadla. Když tu mladistvá mučenice ležela, spozorovala, že' oděv její jest roztrhnut; pročež ho rychle shrnula, pamatůjíc více na' stud, než na
“bolest“ svou. Mezitím dalo se rozzuřené zvíře i do Felicity a strašně ji zranilo.
Perpetua, vidouc ji na zemi pošramocenu ležetí, přiběhla k ní, podávajíc jí ruku, by vstala. Obě 'měly nový zápas pod
stoupiti;-poněvadž však lid toho si více nepřál, byly zavedeny ke vratům, sane—
vivaria zvaným, jimiž se na náměstí šlo.
Zde byla Perpetua od katechumená Rustika uvítána. I zdálo se, jakoby tato obdivuhodná žena z hlubokého spánku procitla; neb dívajíc se kolem sebe, tázala se, kdy konečně líté krávě bude předvedena? Když pak jí řekli, co se bylo stalo, nechtěla tomu vě
řiti, až onoho katechu
. mena poznala a ze zná—
mek na těle a oděvu se přesvědčila, že zápas již pominul.
Mezitím činily se již přípravy, aby se muče
níci ve spoliarium dobili.
Tak nazýváno místo, v němž konfektoři čili doražeči všechny ty, již od dravců ne—
byli usmrceni, rdousili. Ježto však lid sobě přál, by se to v divadle stalo, ode—
brali se všichni tam, kde jich diváci oče
kávali. Tu dali si všichni ještě políbení pokoje, načež byli povraždění, ani ne
hlesnuvše. Perpetua dostala se do rukou jakéhosi nemotorného šermíře (gladiatora), který jí mnoho bolestí způsobil; konečně chopila ho za třesoucí se ruku a na
sadila meč jeho na hrdlo své. — Podobných obšírných příkladů mohli bychom ještě více uvésti; avšak uvedené dostačí účelu, jejž jsme si těmito řádky vytkli. A protož jmenujeme jen ještě sv.
Sabinu, Serapidu, Cecílií, Anastasii, Lucii,
_159__
Kateřinu, Hátu a Anežku, z nichž každá hrdinským mučenictvím na věky se pro
slavila. —
Uvažujíce však tyto příklady úžasně trpělivosti a morální síly, mimoděk tá—
žeme se : Odkud čerpala žena tuto odhodla
nost', takovouto srdnatosť a rekovnosť, na nichž veleříše' římská konečně se musila ztroskotá—ti? A odpověd'zní: Z křesťan
ského náboženství, z tohoto zdroje ne
konečných milosti, z pevné-víry a hlu
bokého přesvědčení o pravdě toho ná—
boženství, ze srdce onoho velemučeníka, jenž za celé člověčenstvo trpěl. Pak není divu, že každá, i sebe bolestnější muka, porovnaná s přehořkým
umučením a smrtí Páně, vždyještě něco sladkého, něco příjemného do sebe měla. První křesťané, zvláště ženy, čerpaly sílu v mukách svých také ze skvělého příkladu oné nejvznešenější ž e 11y, která s Vykupitelem všechna muka a bolesti sdílela, z příkladu oné přesvaté Matky, jejížto duši proniknul meč, aby
se projevila ze mnohých srdcí myšlení.
S bolestí Mariinou nedá se porovnati žádná jiná bolest', poněvadž ani lásky její se žádnou jinou láskou porovnati nelze, a ; poněvadž příčina útěchy ve všech jiných bolestech, Kristus na kříži, při její utr
pení právě příčinou nejtrpčího pocitu byla. A bolest“ tu snášela Marie jako pravá mučenice, stavši se tak vzorem ženy, ženy křesťanské. Touže milostí, kterouž sama mučenicí se stala, po
vznesla celé pohlaví své; ona je úplně obrodila přebolestným mučenictvím svým, pro kterouž příčinu také poctěna názvem:
Matky bolestné a Královny mučeníků.
V době naší, ve které se plytká lhostejnost náboženská do všech vrstev
lidské společnosti zažírá, ve které se šíří polovičatá ozvěna a s ní i nevěra a nové pohanství, ve které mravností klesá, zřídka jen potkáváme se s (mou horli
vostí, neoblomnOstí, důvěrou.v Boha a onou silou, jakouž vynikali první kře
sťané, zejména mučeníci. „Přemnozí po
tácejí se'jako třtina, větrem se klátící, mezi Ježíšem & světem, mezi právem a bezprávím, mezi pravdouabludem, mezi věrou a nevěrOu. Mnozí upouštějí od své
domitého plnění svých povinností z ohledu
na osoby lidské, ze zisku, ctižádosti, po
litiky, marnivosti, lehkomyslnosti, necítíce v sobě s dostatek síly, by odolali po
kušením, na ně doléha
jící m, by snesli posměch, potupu, příkoří a pro—
následování pro věc sva—
tou; mnozí vzdávají se pevných zásad, stávají se těkavými kai—aktéry, poněvadž v ohledu ná—
boženském zvlažněli, po
něvadž se vzdálili slunce, jež milostmi svými každé srdce dojímá, zahřívá, občerstvuje a sílí. Kdy
koli však člověk pře
svědčením o pravdách křesťanského ná—
! boženství proniknut jest, kdykoli srdce jeho svatým pravdám těm úplně otevřeno a přístupno jest, tu vyskytují se také zároveň ony skutky hrdinské, heroické, jakýmž první doby křesťanství se vy
znamenávají.
Nedaleko Mohuče v Německu jest ' farní osada, jménem Finthy; v osadě,té vystaven předešlého století překrásný i kostel, jehož klenutí zdobí malba, ze i štětce věhlasného umělce pošlá. Na obraze
* tom viděti jest všechny patrony kostela, kteří za farnost u Bohorodičky a skrze ni u Ježíše Krista orodují. Vedle sv.
: Josefa klečí dívka, oblečená v šaty ven
| kovanky. Panický ženich odporučuje
—160—
modlící se dívku nejčistší nevěstě své, a tato opět upozorňuje na ni svého Syna, onoho ženicha duší čistotných. Dívka ta jmenuje se Anežka; druhdy byla ozdobou zmíněné osady a ted' jest vzorem mládeži ženské. Anežka Pfeiferova byla jen dívkou selskou, vyznamenavala se však šle—
chetnou povahou a čistotou srdce, žijíc velmi skromně a mravně. Nejednou činěny jí nástrahy, ale marně; Anežka zůstala zbožnou; proto ji také chránil Pán Bůh.
Dne 16. dubna 1754, ve třetí svátek velkonoční, odebrala se do sousedního Oberolmu, aby příbuzným svým donesla velkonočních vajec,'jak to v oné krajině obyčejem jest. Při návratu zastihla ji nenadálá bouřka; aby nepromokla, po
stavila se pod košatý strom. K ní přidalo se za týmž úmyslem několik Oberolmanů, mezi nimiž také jistý ovčák, který na blízku stádo pásl. Jakmile krupobití pře
stalo, vydali se zmínění lidé na další cestu. Anežka, nic zlého netušíc, zdržela se ještě nějaký čas na tom místě, chtíc, až přestane liják, taktéž odejíti. Avšak ovčák, spustlý to člověk, chtěl ji z hříšných záměrů zadržeti. Cudna děvka to spozo
rovavši dala se na útěk. Ovčák pustil se za ni adohoniv ji, povalil jina zem.
Než i zde bránila se Anežka vší silou, ustavičně svatá jména Ježíš, Maria, Josef!
volajíc. Když jí ničemník hrozil, že, ne
bude—limu po vůli, ji probodne, zvolala pevným hlasem: »Raději umru, než abych své panenství ztratilalm Po těch slovech
popadl ovčáka hrozný vztek, a poněvadž se mu nepodařilo, šlechetnou dívku o věnec panenský připraviti, zasadil jí 13 ran nožem, a tak ji zavraždil. Nedlouho na to byla strašně zohavená mrtvola Anežčina nalezena. Dle výpovědí oněch několika Oberolmanů padlo podezření na zmíněného ovčáka, který se také k ohav
němu zločinu přiznal. Mohučský soud vynesl nad ním rozsudek, že má kolem
polamán býti. _
Tělesné pozůstatky této mučenice-za ctnost čistoty panenské byly roku 1854.
u veliké slávě z dosavadního hrobu do nového farního chrámu Páně převezeny a v kapli Matky Boží pochovány. Ná—
hrobní kámen má tento jednoduchý nápis:
»Zde odpočívají kosti Anežky Pfeiferové, koruny panen finthských, zavražděné dne 16. dubna 1754 pro nevinnost, a zde dne 17. dubna 1854 pohřbené.<<
Kéž by si toho a všech podobných příkladů všimli všichni vlažní křesťané a Světáci, zvláště však ony děvy, jimž v to
várnách 21domech soukromých stejná po—
kušení přečasto hrozí. V okamžicích těch nechť pozvednou zraků svých k obrazu Ukřižovaného a Matky Bolestné, nechat“
pepatří na statečnost“ mučenic a družek v pravdě křesťanských, volajíce:
Dej mi, Bože, sílu k ctnosti, neb jsi věrný vůdce k dobrému;
znám též moc tvé laskavosti, jížto přijdu konci k šťastnému.
Tebou žádám dílo začíti, Tebou také šťastně skončiti!